Strádie (12/12)

(předchozí stránka)

Jak vidíte, po chudince nové vládě se hned od začátku chtělo, aby myslela, a v tom řemesle páni strádijští ministři nejsou právě kovaní. Ruku na srdce — pár dní nesli svůj úděl heroický, s hlavou vztyčenou, a dokud se v státní pokladně ještě našla nějaká ta finda, od rána do večera s tváří sršící veselostí a bodrostí přijímali nesčetné deputace obyvatelstva a sypali z rukávu tklivé proslovy o přešťastných zítřcích jejich draze milované Strádie-mučednice; a od večera do rána se neméně chrabře zúčastňovali opulentních banketů, kde se ládovali, pili, pěli a hlaholili vlastenecké zdravice. Leč státní pokladna zakrátko zela prázdnotou. A tak páni ministři museli začít myslet ještě víc — jak se dostat z té prekérní situace? Cožpak úředníci, kvůli nim je hlava bolet nemusí, ti už si zvykli, že velice často nedostanou gáži pár měsíců; a penzisté? Ti jsou staří, stejně už žijou moc dlouho, až to ani hezké není; no a vojáci?, ti přece musí umět něco vydržet a takový malý výcvik v hladovění jim půjde jenom k duhu; liferantům, podnikatelům a ostatním reprezentantům občanské elity je lehké zacpat hubu výmluvou, že úhrada jejich pohledávek se prozatím nedostala do státního rozpočtu. Hlavní malér je s nimi, s ministry; zatraceně potřebují, aby se o nich dobře mluvilo a psalo, a dobrá pověst, holenkové, přijde jednoho na nekřesťanské peníze! A to nebylo všecko — dovedete si vůbec představit, kolik potřeb má takový ministr? Na rozdíl od Strádie; copak ta, té je hej — její starosti na jejich hlavu!

A tak mysleli a mysleli, až si vymysleli, že by nebylo od věci, zatížit stát nějakým vydatnějším dloužkem. To ale obnášelo zase nové výdaje: na zasedání Národního shromáždění, na ministerské cesty do ciziny… A tehdy pány ministry osvítil znamenitý nápad: vyrabují k tomu účelu veškeré vklady soukromníků ve státních peněžních ústavech — aspoň těm šetřílkům poskytnou kýženou příležitost vypomoci chudičké vlasti-mučednici.

Že Národní shromáždění vládě tyhle výtečné nápady přikleplo zvlášť ochotně, o tom jistě nikdo z vás nepochybuje. A páni ministři se jali pendlovat; tu do jedné, tu do druhé země, jednou jel ten, jednou onen, jindy zas dva tři společně — jak ti chudí vandrovníci, co vandrovali ve dne v noci.

To víte, že se kolem toho strhl pěkný rozruch! Některé noviny nadhazovaly možnost vládní krize, jiné zas byly plné kachen, s kým vším si vláda plácla na mimořádně výhodnou půjčku, další zvěstovaly jedno i druhé, zatímco vládní listy si libovaly, jak Strádie v nebývalé míře přetéká mlékem a strdím.

V celé zemi se na nic jiného nemyslelo, o ničem jiném nemluvilo, všichni žili v jakémsi horečnatém napjatém očekávání.

Potkali se třeba dva známí někde na ulici a místo pozdravu se hned jeden druhého začali vyptávat:

„Co je s půjčkou?“

„Nevím!“

„Co myslíš, už něco splašili?“

„Určitě!“

Páni ministři mezitím usilovně kmitali mezi sladkým domovem a cizáckými dálavami.

„Už se vrátil ministr?“ ptali se lidé.

„Prý ano.“

„A co je?“

„Snad to tentokrát vyšlo.“

Až pak — konečně! — jednoho dne oznámily vládní listy (vláda má vždycky několikerý noviny, přesněji řečeno každý ministr má svůj list, občas i dva), že se zmocněným vládním činitelům podařilo vstoupit v kontakt s konsorciem zahraničních bank a že veškerá dosavadní jednání se jeví jako neobyčejně nadějná:

Se vší odpovědností můžeme naší veřejnosti potvrdit, že během několika málo dní lze poěítat s podepsáním smlouvy; hned potě nám bude poukázána příslušná suma…

Sotva se občanstvo stačilo trochu uklidnit, vládní listy přinesly zprávu, že co nevidět zavítá do Strádie zástupce toho konsorcia, pan Hororié, aby podepsal smlouvu.

Pane na nebi, to zas nastalo pozdvižení! Prostě celá Strádie žila od toho okamžiku příjezdem neznámého cizince, jenž jim přinášel záchranu.

Jednoho dne se například rozšířila planá zvěst, že on už přijel a ubytoval se v tom a v tom hotelu. V tu ránu se k tomu hotelu nahrnuly davy — muži, ženy, staří, mladí, tak překotně a splašeně, že přitom hnedle ušlapali pár starců a dětí.

Nebo se na ulici objevil někdo neznámý a lidé okamžitě strkali hlavy dohromady:

„Koukejte, nějaký cizinec!“ a významně na sebe mrkali.

„Je to on nebo ne?“

„Taky mě to trklo!“

Tak dlouho neznámého okukovali a šuškali si o něm, až sami sobě namluvili, že to určitě nemůže být nikdo jiný než on. A natotata roztroubili, kde stihli, že viděli pana Hororié. Zpráva se roznesla jako blesk, a za hodinku za dvě se už všichni obyvatelé města jako jeden muž dušovali, že pan Hororié přijel — vždyť ho plno lidi na vlastni oči vidělo a mluvilo s nim! Policajti div nevylítli z kůže — jak to, že oni ho propásli?, a začali zuřivě pročesávat město. A páni ministři se lekli, až hekli — co jestli se vzácný host urazí, že ho slavnostně nepřivítali?

Ale pan Hororié nikde.

Druhého dne oznámily noviny, že včerejší zpráva o příjezdu pana Hororié se nezakládala na pravdě — šlo o falešný poplach. K jakým koncům to všecko vedlo, uvidíte z následující příhody:

Jednoho dne jsem si vyšel do přístavu. Právě připlula nějaká cizí loď.

Přirazila ke břehu a cestující začali vystupovat. Zapovídal jsem se trochu s jedním známým, a najednou koukám — k lodi se úprkem řítí davy lidí; ještě že jsem uskočil, byli by mě porazili.

„Co se děje?“

„Kdo to přijel?“

„No přece on!“

„Hororié?“

„Ano!“

„Kde je? Ukažte nám ho!“ hučeli lidé a strkali se a mačkali, stoupali si na špičky a natahovali krky, hádali se a hlava nehlava se drali blíž k lodi.

Tam vskutku stál nějaký cizinec; prosil a naříkal, aby ho pustili, že má naspěch. Skoro ho nebylo slyšet — div ho neudusili, jak se kolem něho tlačili.

Policajti si vědí rady v každé tlačenici a poradili si i tentokrát: rychle odkvapili podat raport o příjezdu toužebně očekávaného hosta panu ministerskému předsedovi a ostatním členům vlády, starostovi, patriarchovi a dalším hlavám země.

Zanedlouho se z davu ozvaly hlasy:

„Ministři! Jdou ministři!“

A vskutku — v čele ostatních strádijských hodnostářů přicházeli páni ministři. Všichni v gala, se všemi šerpami a metály (normálně nenosí všechny, jenom pár kousků). Dav udělal špalír, cizinec zůstal sám na jednom konci a z druhého mu spěli v ústrety páni ministři.

Zastavili se v uctivém odstupu, smekli a uklonili se mu až k zemi. Dav následoval jejich příkladu. Cizinec vypadal poněkud vyvedený z míry (nejít o tak vznešenou osobnost, dalo by se říct, že vyvaloval oči jako tele na nová vrata). Předseda vlády postoupil o krůček kupředu a oslovil ho:

„Ctný cizinče! Dnešní den zaznamená historie zlatými písmeny. Váš příjezd do naší země otevírá novou slavnou epochu existence našeho státu, přináší šťastnou budoucnost naší milované Strádii. Jménem celé vlády, jménem celého národa vás vítám jakožto našeho spasitele a provolávám třikrát: Sláva! Sláva! Sláva!“

„Sláva! Sláva! Sláva!“ otřásly vzduchem výkřiky z tisíců hrdel.

Poté patriarcha zanotoval jakýsi chorál a ve všech chrámech strádijské metropole se rozezněly zvony.

Oficiální uvítání pokračovalo tím, že páni ministři, jeden za druhým, s něžným, téměř zamilovaným úsměvem poníženě přistupovali k cizinci a potřásali mu rukou; kdo byl hotov, poodstoupil a s pokorně skloněnou hlavou a s kloboukem v ruce čekal, až se všichni vystřídají. Poté pan předseda vlády uchopil do náruče jeho kufr a ministr financí učinil totéž s jeho holí. Zacházeli s těmi věcmi nábožně jako se svátostmi. Bodejť by ne, zvláště kufr byl přímo svátost nejsvětější — vždyť jistojistě obsahoval tu osudovou smlouvu, přesněji řečeno šťastnou budoucnost celé jedné země. Proto také pan předseda vlády, u vědomí toho, že v jeho náručí spočívá blažený zítřek draze milované vlasti-mučednice, vyhlížel povzneseně jako v posvátném transu. Patriarcha, na němž Stvořitel nešetřil, když rozdával dary ducha, ihned vytušil, jak důležitý je ten kufr, pročež s ostatními vyššími duchovními obstoupili v půlkruhu pana předsedu vlády a spustili další nábožné písně.

Průvod vyrazil k městu. Vpředu šel on s ministrem financí, za ním se nesl kufr v náručí předsedy vlády, obklopený vyšším duchovenstvem, a pak všichni další; průvod uzavíral dav s čepicemi v rukou. Kráčeli pomalu, slavnostně, co noha nohu mine, nábožné melodie zněly vůkol, zvony vyzváněly, střílelo se z moždířů. A stále tak velebně pokračovali po hlavní třídě k domu ministerského předsedy. Domy, kavárny, kostely i kanceláře se vylidnily; komu nohy sloužily, každý spěchal do ulic, aby se zúčastnil toho grandiózního uvítání vznešeného cizince. Ani nemocní si nedali ujít tu slávu a museli je vynést ven z bytů, dokonce i z nemocnic vynesli na nosítkách všecky pacienty; najednou jako by je nic nebolelo — tak se jim ulevilo při pomyšlení na štěstí drahé otčiny; i miminka vynesli ven a ani ta nepláčou a upírají očka na ctihodného cizince, jako by i ona tušila, že to štěstí se připravuje pro ně. Než došli k domu předsedy vlády, padl soumrak, Cizince spíše vnesli než uvedli dovnitř, a za ním vstoupili všichni ministři a ostatní hodnostáři, a dav zůstal venku — na čumendě, abych tak řekl.

Druhého dne se začaly sjíždět vítací deputace; a ještě za svítání dokodrcal k domu předsedy vlády vůz vrchovatě naložený nejrůznějšími vyznamenáními pro vznešeného cizince.

Cizinec byl pochopitelně ihned jmenován čestným předsedou vlády, čestným starostou a čestným předsedou Akademie věd a všech možných dobročinných a jiných spolků a sdružení ve Strádii (a měli jich požehnanou hromadu!, dokonce existoval i spolek pro zakládání spolků). Všechna města mu udělila čestné občanství, všechna živnostenská společenstva ho prohlásila za svého mecenáše a jeden pluk na jeho počest přijal jméno Úderný pluk Hororié.

Všechny noviny ho pozdravily dlouhatánskými úvodníky, některé otiskly i jeho fotografii. Leckteří úředníci získali na počest toho dne povýšení, přečetní policisté rovněž a navíc ještě dostali haldu medailí; byla založena celá řada nových úřadů a do nich najmenováni noví úředníci.

Dva dny trvalo to bouřlivé veselí v celém městě. Zvony zvonily, moždíře bouchaly, muziky vyhrávaly, zpívalo se, tancovalo, víno teklo proudem… Třetího dne se však páni ministři museli zříct zaslouženého odpočinku po tom velkém radování — kocovina, nekocovina, vše pro štěstí vlasti a národa! — a odebrat se komplet na zasedání vlády, aby s panem Hororié ukončili jednání o půjčce a podepsali tu vytouženou, spásnou smlouvu.

Aby nějak začali, zavedli řeč na soukromé pole. (Ještě jsem vám neřekl, že kufr hlídala ozbrojená stráž — jak jsem na to mohl zapomenout? Asi mě ještě nepřešla ta strádijská kocovina!)

„Jak dlouho hodláte u nás pobýt?“ zeptal se cizince předseda vlády.

„Než vyřídím ten svůj kšeft. A to hádám potrvá ještě nějaký den.“

Páni ministři se vyděsili:

„Jakže? Vy se račte domnívat, že to ještě nějaký den potrvá?“

„Každopádně. Práce kvapná málo platná, a o kšeftech to platí tuplem!“

„Nám jsou vaše podmínky známy a vám naše také, čili nevidíme, jaké překážky by se ještě mohly vyskytnout?!“

„Překážky?“ zarazil se cizinec.

„Pokud jde o nás, pevně doufáme, že vše půjde hladce.“

„To já taky.“

„Čili můžeme okamžitě přikročit k podpisu smlouvy — je-li vám libo,“ naléhal předseda vlády.

„Smlouvy?“

„Jistěže.“

„Vždyť je dávno podepsaná! Nejpozději zítra bych měl zapakovat a jet kvůli tomu dál, ale předtím bych vám ještě chtěl moc a moc poděkovat za přijetí; namouduši, do smrti smrťoucí na to nezapomenu. Abych pravdu řek, ještě jsem se nestačil ze všeho vzpamatovat. Kdyby mi někdo povídal, že je na světě země, kde takhle vítají cizí lidi, nevěřil bych mu. Stejně si ještě pořád myslím, že se mi to než zdálo.“

„Vy už jste tedy smlouvu podepsal?“ zajásali páni ministři sborem.

„Klidně vám ji ukážu, když vás to tak zajímá!“ A vytáhl z kapsy kus papíru a začal z něho předčítat ve své mateřštině. Byla to smlouva mezi ním a jedním pěstitelem švestek z nějakého strádijského zapadákova, v níž se ten pěstitel zavazoval, že mu do té a té doby dodá tolik a tolik metráků švestek na povidla… Co jiného si mohli v tak moudré a civilizované zemi počít, než že toho cizince i s jeho pitomou smlouvou vyhnali — samozřejmě v největší tajnosti. A za pár dní otiskly vládní noviny tuto noticku:

Vláda energicky pracuje na uzavření nové půjčky; prozatím vše nasvědčuje, že ještě během tohoto měsíce nám bude poukázána první část příslušné sumy.

Lidé se ještě nějaký čas poptávali po panu Hororié, ale pak přestali a vše se zase rozjelo postaru.

—

Když jsem tak uvažoval o této poslední události, napadlo mě, že vlastně nejvíc ze všeho se mi ve Strádii líbí ta všeobecná harmonie, hlavně ta přímo bratrská spolupráce mezi kormidelníky strádijského státu (však o tom byla mnohokrát řeč, pamatujete?). A netýká se to pouze jejich sympatických a znamenitých ministrů; mé pozornosti (a vaší nepochybně rovněž) neušlo, že i patriarcha je muž na svém místě. Koho jiného by napadlo v pravém, přesněji řečeno v nejosudovějším okamžiku, kdy se rozhodovalo o budoucnosti země, začít zpívat chorály nad kufrem toho povidláře, a tak mocně podpořit snaživou vládu v jejích velkolepých počinech? Inu, kde se ruka k ruce vine, tam se dílo podaří.

Toho moudrého a duchapřítomného otce strádijské církve rozhodné taky musím poznat bliž, řekl jsem si. Ale to zas až příště…

 

Zdroj: Radoje Domanović, Cejch: výbor satirických povídek, Odeon, Praha 1984. (Sest. Irena Wenigová)