Vůdce (1/3)

„Přátelé! Bratři moji! Vyposlechl jsem vás všechny… Prosím vás, pusťte mě také ke slovu.

Ať mudrujeme, jak mudrujeme — co z toho? nic nepomáhá, dokud žijeme v téhle jalové pustině. Písek a kamení nerodí ani v deštivých létech, natožpak když uhodí takovéhle sucho, jaké nikdo z nás jakživ nepamatuje.

Jak dlouho chcete ještě ztrácet čas planým rokováním? Dobytek nám bez píce takřka vyhynul a co nevidět začnou umírat hlady i naše děti, i my sami. Musíme podniknout něco jiného, rozumnějšího. Nejlíp bychom myslím udělali, kdybychom se vydali do širého světa hledat lepší, úrodnější zemi — vždyť tady se nedá žít…“ pravil vyčerpaným hlasem kdosi z přítomných na shromáždění obyvatel jednoho nehostinného kraje.

Kdy a kde to bylo, to se — jak tak o tom přemýšlím — vůbec, doopravdy, ani v nejmenším! netýká ani vás, ani mne. Hlavně když mi věříte, že to prostě někdy někde bylo; to bohatě stačí. Po pravdě řečeno — kdysi jsem byl přesvědčen, že jsem si to celé vyfantazíroval, ale jak šel život, vyléčil jsem se z toho hrozného omylu a nabyl jsem nezlomné jistoty, že historie, kterou vám teď budu vyprávět, se určitě někdy někde udála; něco takového bych si přece nemohl vybájit ani v nejbujnější fantazii!

Posluchači, lidé bledých, neduživých tváří a mdlého, vyhaslého pohledu, s bezmocně svěšenýma rukama, jako by po těch moudrých slovech ožili. Každý se užuž viděl v nějaké čarokrásné rajské krajině, kde příroda člověku jeho lopotu a dřinu štědře splácí hojnou úrodou.

„Ó ano! Pojďme pryč!“ zazněly ze všech stran úpěnlivé vzdechy.

„Je… to… blízko?“ dolétl odkudsi zpřerývaný šepot.

„Bratři!“ chopil se slova zase kdosi ráznější. „Neváhejme a učiňme to! Vždyť takhle už dál žít nemůžeme! Pracovali jsme do úpadu — a všechno nadarmo. Odtrhovali jsme si od úst a sili, ale přihnaly se záplavy, odnesly s sebou zrní i půdu, a nám zbylo jen holé kamení. Máme tu snad věčně živořit? Dřít od tmy do tmy, a přesto být neustále hladoví a žízniví, nazí a bosí? Vydejme se na cestu! Najděme si lepší, plodnější zemi, kde nám bohatá sklizeň vynahradí všechny naše mozoly!“

„Pojďme pryč! Neváhejme! Tady se nedá žít!“ zašumělo prostranstvím šeptání; dav se zavlnil a začal se valit pryč — ale kam?

„Stůjte, bratři moji, kam jdete?“ zarazil je onen první řečník. „Nemáme na vybranou, musíme odejít — ale ne takhle! Musíme přece vědět, kudy jít a kam, jinak bychom mohli dopadnout ještě hůř, místo abychom se zachránili. Najděme si vůdce! Ať nás vede tou správnou, nejlepší a nejkratší cestou, a my ho budeme poslušně následovat!“

„Chceme vůdce! Dejte nám vůdce!“ zahučel dav.

A vzápětí vzkypěly hádky; zmatek nad zmatek. Všichni rozvázali, ale každý si mumlá sám pro sebe a navzájem se neposlouchají — ani se ostatně nemůžou slyšet. Dav se rozptýlil do skupinek a každá si šušká něco pro sebe; a pak se i ty skupinky začaly rozpadat na menší a menší — kam oko dohlédne, přesvědčují se vzájemně nanejvýš dva, tahají se za rukávy, jeden druhému se snaží zacpat rukou ústa; a nakonec se zase shlukli a všichni dohromady bručí a huhlají páté přes deváté.

„Bratři!“ proniklo náhle čísi zvolání tou změtí zastřených, chraptivých hlasů. „Takhle nic nepořídíme. Zas jenom mluvíme a mluvíme, každý si vede svou a druhé neposlouchá. Chcete vůdce… Ale můžeme si zvolit někoho z našeho středu? Najdeme mezi sebou někoho, kdo kdy viděl víc než tuhle naši ztracenou končinu? Kdo by věděl, kam jít? Známe se přece dobře — a upřímně řečeno, já bych si netroufl nikomu z vás svěřit sebe a své děti… Ale poslyšte, bratři, kdo je ten poutník, co od rána odpočívá tamhle v chládku u cesty?“

Nastalo ticho; všichni se otočili k neznámému a začali ho zvědavě okukovat.

Byl to muž středních let, zachmuřené tváře, pozakryté dlouhými vlasy a vousy; seděl mlčky, zdálo se, že v hlubokém zamyšlení, a ťukal silnou holí do země.

„Já si ho všimnul už včera, šel s nějakým chlapcem, drželi se za ruce. Kvečeru se chlapec ztratil někde ve vsi, a ten muž zůstal sám.“

„Co to sem pleteš? Člověče! Čas utíká! Ať je to kdo chce, jedno je jisté: připutoval k nám odněkud zdaleka, když ho nikdo neznáme… Ten by nás určitě dokázal vést tou nejkratší a nejlepší cestou! Hádám, že to bude moudrý a rozvážný člověk — vždyť jenom sedí a přemýšlí. Být to nějaký hejpočkej, hned by se pouštěl s kdekým do řeči a strkal nos do našich věcí, kdežto ten poutník už takovou dobu sedí sám a sám a pořád mlčí.“

„Věru — jenom mlčí a hloubá! To bude dozajista nějaká osvícená hlava!“ usoudili i ostatní; čím déle obhlíželi cizince, tím víc skvělých ctností a důkazů vševědoucnosti na něm objevovali.

Sporům a různicím byl brzy konec; všichni se shodli, že nejlepší bude poprosit toho cizince — kterěho jim nepochybně seslal sám Pánbůh — aby řídil jejich kroky světem; oni mu budou ve všem poslušně po vůli, jen když je dovede do nějaké utěšenější země.

A tak vybrali deset mužů, aby šli za cizincem, vypověděli mu, proč se tu shromáždili, jak zoufalá je jejich nouze, a poprosili ho, aby se stal jejich vůdcem.

Deset vyslanců se odebralo za moudrým cizincem, pokorně se mu poklonili a jeden z nich mu vylíčil, jak neúrodný je jejich rodný kraj, jak jedno hubené léto střídá druhé a jakou bídou strádají; skončil těmito slovy:

„Nezbývá nám než opustit své rodné krovy a vydat se do světa hledat novou, laskavější vlast. A právě ve chvíli, kdy nás ozářila ta spásonosná myšlenka, jako by se nad námi slitoval Bůh a poslal nám tebe, vznešený a velemoudrý cizinče, aby ses ujal našeho vedení a vysvobodil nás z neštěstí. Prosíme tě jménem všeho obyvatelstva: staň se naším vůdcem, půjdeme v tvých stopách, kam rozkážeš. Ty sám ses jistě narodil v šťastnější a lepší zemi a vyznáš se ve světě. Učiníme, cokoli poručíš, vyhovíme každému tvému přání. Chceš zachránit tisíce chudáků před jistou záhubou, ctný cizinče? Jsi ochoten nás vést?“

Moudrý cizinec naslouchal těm srdceryvným slovům skoro jako by byl z kamene; po celou dobu seděl tak, jak ho našli — se skloněnou hlavou, zakaboněný, zamyšlený, a mlčky poťukával svou holí. Když vyslanec domluvil, ani pak nezvedl hlavu, jenom úsečně hlesl:

„Ano.“

„Smíme se tedy s tebou vydat do světa hledat lepší vlast?“

„Ano!“ odtušil moudrý cizinec a ani tentokrát nepozvedl hlavu.

Jali se mu nadšeně a vroucně děkovat, ale cizinec už neodpověděl.

Vyslanci zvěstovali shromáždění, jak úspěšně splnili svůj úkol; vyprávěli, že teprve teď si uvědomili, jakým darem ducha i rozumu oplývá ten cizinec.

Jako nějaká socha či pomník — ani hlavu nezvedl, aby se podíval, kdo s ním mluví. Jenom mlčí a přemítá; na všechny naše zdravice a proslovy odpověděl všehovšudy dvěma slovy!“

„Pravý mudrc! Učiněný Šalamoun!“ radovali se všichni. „Vlastně kdo ví? Možná je to sám anděl spásy od Pánaboha z nebes!“ Zkrátka a dobře — všichni do jednoho byli skálopevně přesvědčeni, že s takovým vůdcem je jejich záchrana na dosah ruky, a nic na světě by nebylo otřáslo jejich vírou.

A tak se dohodli, že hned ráno za svítání vyrazí na cestu.

(další stránka)