Tag Archive | Cizinec

Vůdce (1/3)

„Přátelé! Bratři moji! Vyposlechl jsem vás všechny… Prosím vás, pusťte mě také ke slovu.

Ať mudrujeme, jak mudrujeme — co z toho? nic nepomáhá, dokud žijeme v téhle jalové pustině. Písek a kamení nerodí ani v deštivých létech, natožpak když uhodí takovéhle sucho, jaké nikdo z nás jakživ nepamatuje.

Jak dlouho chcete ještě ztrácet čas planým rokováním? Dobytek nám bez píce takřka vyhynul a co nevidět začnou umírat hlady i naše děti, i my sami. Musíme podniknout něco jiného, rozumnějšího. Nejlíp bychom myslím udělali, kdybychom se vydali do širého světa hledat lepší, úrodnější zemi — vždyť tady se nedá žít…“ pravil vyčerpaným hlasem kdosi z přítomných na shromáždění obyvatel jednoho nehostinného kraje.

Kdy a kde to bylo, to se — jak tak o tom přemýšlím — vůbec, doopravdy, ani v nejmenším! netýká ani vás, ani mne. Hlavně když mi věříte, že to prostě někdy někde bylo; to bohatě stačí. Po pravdě řečeno — kdysi jsem byl přesvědčen, že jsem si to celé vyfantazíroval, ale jak šel život, vyléčil jsem se z toho hrozného omylu a nabyl jsem nezlomné jistoty, že historie, kterou vám teď budu vyprávět, se určitě někdy někde udála; něco takového bych si přece nemohl vybájit ani v nejbujnější fantazii!

Posluchači, lidé bledých, neduživých tváří a mdlého, vyhaslého pohledu, s bezmocně svěšenýma rukama, jako by po těch moudrých slovech ožili. Každý se užuž viděl v nějaké čarokrásné rajské krajině, kde příroda člověku jeho lopotu a dřinu štědře splácí hojnou úrodou.

„Ó ano! Pojďme pryč!“ zazněly ze všech stran úpěnlivé vzdechy.

„Je… to… blízko?“ dolétl odkudsi zpřerývaný šepot.

„Bratři!“ chopil se slova zase kdosi ráznější. „Neváhejme a učiňme to! Vždyť takhle už dál žít nemůžeme! Pracovali jsme do úpadu — a všechno nadarmo. Odtrhovali jsme si od úst a sili, ale přihnaly se záplavy, odnesly s sebou zrní i půdu, a nám zbylo jen holé kamení. Máme tu snad věčně živořit? Dřít od tmy do tmy, a přesto být neustále hladoví a žízniví, nazí a bosí? Vydejme se na cestu! Najděme si lepší, plodnější zemi, kde nám bohatá sklizeň vynahradí všechny naše mozoly!“

„Pojďme pryč! Neváhejme! Tady se nedá žít!“ zašumělo prostranstvím šeptání; dav se zavlnil a začal se valit pryč — ale kam?

„Stůjte, bratři moji, kam jdete?“ zarazil je onen první řečník. „Nemáme na vybranou, musíme odejít — ale ne takhle! Musíme přece vědět, kudy jít a kam, jinak bychom mohli dopadnout ještě hůř, místo abychom se zachránili. Najděme si vůdce! Ať nás vede tou správnou, nejlepší a nejkratší cestou, a my ho budeme poslušně následovat!“

„Chceme vůdce! Dejte nám vůdce!“ zahučel dav.

A vzápětí vzkypěly hádky; zmatek nad zmatek. Všichni rozvázali, ale každý si mumlá sám pro sebe a navzájem se neposlouchají — ani se ostatně nemůžou slyšet. Dav se rozptýlil do skupinek a každá si šušká něco pro sebe; a pak se i ty skupinky začaly rozpadat na menší a menší — kam oko dohlédne, přesvědčují se vzájemně nanejvýš dva, tahají se za rukávy, jeden druhému se snaží zacpat rukou ústa; a nakonec se zase shlukli a všichni dohromady bručí a huhlají páté přes deváté.

„Bratři!“ proniklo náhle čísi zvolání tou změtí zastřených, chraptivých hlasů. „Takhle nic nepořídíme. Zas jenom mluvíme a mluvíme, každý si vede svou a druhé neposlouchá. Chcete vůdce… Ale můžeme si zvolit někoho z našeho středu? Najdeme mezi sebou někoho, kdo kdy viděl víc než tuhle naši ztracenou končinu? Kdo by věděl, kam jít? Známe se přece dobře — a upřímně řečeno, já bych si netroufl nikomu z vás svěřit sebe a své děti… Ale poslyšte, bratři, kdo je ten poutník, co od rána odpočívá tamhle v chládku u cesty?“

Nastalo ticho; všichni se otočili k neznámému a začali ho zvědavě okukovat.

Byl to muž středních let, zachmuřené tváře, pozakryté dlouhými vlasy a vousy; seděl mlčky, zdálo se, že v hlubokém zamyšlení, a ťukal silnou holí do země.

„Já si ho všimnul už včera, šel s nějakým chlapcem, drželi se za ruce. Kvečeru se chlapec ztratil někde ve vsi, a ten muž zůstal sám.“

„Co to sem pleteš? Člověče! Čas utíká! Ať je to kdo chce, jedno je jisté: připutoval k nám odněkud zdaleka, když ho nikdo neznáme… Ten by nás určitě dokázal vést tou nejkratší a nejlepší cestou! Hádám, že to bude moudrý a rozvážný člověk — vždyť jenom sedí a přemýšlí. Být to nějaký hejpočkej, hned by se pouštěl s kdekým do řeči a strkal nos do našich věcí, kdežto ten poutník už takovou dobu sedí sám a sám a pořád mlčí.“

„Věru — jenom mlčí a hloubá! To bude dozajista nějaká osvícená hlava!“ usoudili i ostatní; čím déle obhlíželi cizince, tím víc skvělých ctností a důkazů vševědoucnosti na něm objevovali.

Sporům a různicím byl brzy konec; všichni se shodli, že nejlepší bude poprosit toho cizince — kterěho jim nepochybně seslal sám Pánbůh — aby řídil jejich kroky světem; oni mu budou ve všem poslušně po vůli, jen když je dovede do nějaké utěšenější země.

A tak vybrali deset mužů, aby šli za cizincem, vypověděli mu, proč se tu shromáždili, jak zoufalá je jejich nouze, a poprosili ho, aby se stal jejich vůdcem.

Deset vyslanců se odebralo za moudrým cizincem, pokorně se mu poklonili a jeden z nich mu vylíčil, jak neúrodný je jejich rodný kraj, jak jedno hubené léto střídá druhé a jakou bídou strádají; skončil těmito slovy:

„Nezbývá nám než opustit své rodné krovy a vydat se do světa hledat novou, laskavější vlast. A právě ve chvíli, kdy nás ozářila ta spásonosná myšlenka, jako by se nad námi slitoval Bůh a poslal nám tebe, vznešený a velemoudrý cizinče, aby ses ujal našeho vedení a vysvobodil nás z neštěstí. Prosíme tě jménem všeho obyvatelstva: staň se naším vůdcem, půjdeme v tvých stopách, kam rozkážeš. Ty sám ses jistě narodil v šťastnější a lepší zemi a vyznáš se ve světě. Učiníme, cokoli poručíš, vyhovíme každému tvému přání. Chceš zachránit tisíce chudáků před jistou záhubou, ctný cizinče? Jsi ochoten nás vést?“

Moudrý cizinec naslouchal těm srdceryvným slovům skoro jako by byl z kamene; po celou dobu seděl tak, jak ho našli — se skloněnou hlavou, zakaboněný, zamyšlený, a mlčky poťukával svou holí. Když vyslanec domluvil, ani pak nezvedl hlavu, jenom úsečně hlesl:

„Ano.“

„Smíme se tedy s tebou vydat do světa hledat lepší vlast?“

„Ano!“ odtušil moudrý cizinec a ani tentokrát nepozvedl hlavu.

Jali se mu nadšeně a vroucně děkovat, ale cizinec už neodpověděl.

Vyslanci zvěstovali shromáždění, jak úspěšně splnili svůj úkol; vyprávěli, že teprve teď si uvědomili, jakým darem ducha i rozumu oplývá ten cizinec.

Jako nějaká socha či pomník — ani hlavu nezvedl, aby se podíval, kdo s ním mluví. Jenom mlčí a přemítá; na všechny naše zdravice a proslovy odpověděl všehovšudy dvěma slovy!“

„Pravý mudrc! Učiněný Šalamoun!“ radovali se všichni. „Vlastně kdo ví? Možná je to sám anděl spásy od Pánaboha z nebes!“ Zkrátka a dobře — všichni do jednoho byli skálopevně přesvědčeni, že s takovým vůdcem je jejich záchrana na dosah ruky, a nic na světě by nebylo otřáslo jejich vírou.

A tak se dohodli, že hned ráno za svítání vyrazí na cestu.

(další stránka)

Strádie (12/12)

(předchozí stránka)

Jak vidíte, po chudince nové vládě se hned od začátku chtělo, aby myslela, a v tom řemesle páni strádijští ministři nejsou právě kovaní. Ruku na srdce — pár dní nesli svůj úděl heroický, s hlavou vztyčenou, a dokud se v státní pokladně ještě našla nějaká ta finda, od rána do večera s tváří sršící veselostí a bodrostí přijímali nesčetné deputace obyvatelstva a sypali z rukávu tklivé proslovy o přešťastných zítřcích jejich draze milované Strádie-mučednice; a od večera do rána se neméně chrabře zúčastňovali opulentních banketů, kde se ládovali, pili, pěli a hlaholili vlastenecké zdravice. Leč státní pokladna zakrátko zela prázdnotou. A tak páni ministři museli začít myslet ještě víc — jak se dostat z té prekérní situace? Cožpak úředníci, kvůli nim je hlava bolet nemusí, ti už si zvykli, že velice často nedostanou gáži pár měsíců; a penzisté? Ti jsou staří, stejně už žijou moc dlouho, až to ani hezké není; no a vojáci?, ti přece musí umět něco vydržet a takový malý výcvik v hladovění jim půjde jenom k duhu; liferantům, podnikatelům a ostatním reprezentantům občanské elity je lehké zacpat hubu výmluvou, že úhrada jejich pohledávek se prozatím nedostala do státního rozpočtu. Hlavní malér je s nimi, s ministry; zatraceně potřebují, aby se o nich dobře mluvilo a psalo, a dobrá pověst, holenkové, přijde jednoho na nekřesťanské peníze! A to nebylo všecko — dovedete si vůbec představit, kolik potřeb má takový ministr? Na rozdíl od Strádie; copak ta, té je hej — její starosti na jejich hlavu!

A tak mysleli a mysleli, až si vymysleli, že by nebylo od věci, zatížit stát nějakým vydatnějším dloužkem. To ale obnášelo zase nové výdaje: na zasedání Národního shromáždění, na ministerské cesty do ciziny… A tehdy pány ministry osvítil znamenitý nápad: vyrabují k tomu účelu veškeré vklady soukromníků ve státních peněžních ústavech — aspoň těm šetřílkům poskytnou kýženou příležitost vypomoci chudičké vlasti-mučednici.

Že Národní shromáždění vládě tyhle výtečné nápady přikleplo zvlášť ochotně, o tom jistě nikdo z vás nepochybuje. A páni ministři se jali pendlovat; tu do jedné, tu do druhé země, jednou jel ten, jednou onen, jindy zas dva tři společně — jak ti chudí vandrovníci, co vandrovali ve dne v noci.

To víte, že se kolem toho strhl pěkný rozruch! Některé noviny nadhazovaly možnost vládní krize, jiné zas byly plné kachen, s kým vším si vláda plácla na mimořádně výhodnou půjčku, další zvěstovaly jedno i druhé, zatímco vládní listy si libovaly, jak Strádie v nebývalé míře přetéká mlékem a strdím.

V celé zemi se na nic jiného nemyslelo, o ničem jiném nemluvilo, všichni žili v jakémsi horečnatém napjatém očekávání.

Potkali se třeba dva známí někde na ulici a místo pozdravu se hned jeden druhého začali vyptávat:

„Co je s půjčkou?“

„Nevím!“

„Co myslíš, už něco splašili?“

„Určitě!“

Páni ministři mezitím usilovně kmitali mezi sladkým domovem a cizáckými dálavami.

„Už se vrátil ministr?“ ptali se lidé.

„Prý ano.“

„A co je?“

„Snad to tentokrát vyšlo.“

Až pak — konečně! — jednoho dne oznámily vládní listy (vláda má vždycky několikerý noviny, přesněji řečeno každý ministr má svůj list, občas i dva), že se zmocněným vládním činitelům podařilo vstoupit v kontakt s konsorciem zahraničních bank a že veškerá dosavadní jednání se jeví jako neobyčejně nadějná:

Se vší odpovědností můžeme naší veřejnosti potvrdit, že během několika málo dní lze poěítat s podepsáním smlouvy; hned potě nám bude poukázána příslušná suma…

Sotva se občanstvo stačilo trochu uklidnit, vládní listy přinesly zprávu, že co nevidět zavítá do Strádie zástupce toho konsorcia, pan Hororié, aby podepsal smlouvu.

Pane na nebi, to zas nastalo pozdvižení! Prostě celá Strádie žila od toho okamžiku příjezdem neznámého cizince, jenž jim přinášel záchranu.

Jednoho dne se například rozšířila planá zvěst, že on už přijel a ubytoval se v tom a v tom hotelu. V tu ránu se k tomu hotelu nahrnuly davy — muži, ženy, staří, mladí, tak překotně a splašeně, že přitom hnedle ušlapali pár starců a dětí.

Nebo se na ulici objevil někdo neznámý a lidé okamžitě strkali hlavy dohromady:

„Koukejte, nějaký cizinec!“ a významně na sebe mrkali.

„Je to on nebo ne?“

„Taky mě to trklo!“

Tak dlouho neznámého okukovali a šuškali si o něm, až sami sobě namluvili, že to určitě nemůže být nikdo jiný než on. A natotata roztroubili, kde stihli, že viděli pana Hororié. Zpráva se roznesla jako blesk, a za hodinku za dvě se už všichni obyvatelé města jako jeden muž dušovali, že pan Hororié přijel — vždyť ho plno lidi na vlastni oči vidělo a mluvilo s nim! Policajti div nevylítli z kůže — jak to, že oni ho propásli?, a začali zuřivě pročesávat město. A páni ministři se lekli, až hekli — co jestli se vzácný host urazí, že ho slavnostně nepřivítali?

Ale pan Hororié nikde.

Druhého dne oznámily noviny, že včerejší zpráva o příjezdu pana Hororié se nezakládala na pravdě — šlo o falešný poplach. K jakým koncům to všecko vedlo, uvidíte z následující příhody:

Jednoho dne jsem si vyšel do přístavu. Právě připlula nějaká cizí loď.

Přirazila ke břehu a cestující začali vystupovat. Zapovídal jsem se trochu s jedním známým, a najednou koukám — k lodi se úprkem řítí davy lidí; ještě že jsem uskočil, byli by mě porazili.

„Co se děje?“

„Kdo to přijel?“

„No přece on!“

„Hororié?“

„Ano!“

„Kde je? Ukažte nám ho!“ hučeli lidé a strkali se a mačkali, stoupali si na špičky a natahovali krky, hádali se a hlava nehlava se drali blíž k lodi.

Tam vskutku stál nějaký cizinec; prosil a naříkal, aby ho pustili, že má naspěch. Skoro ho nebylo slyšet — div ho neudusili, jak se kolem něho tlačili.

Policajti si vědí rady v každé tlačenici a poradili si i tentokrát: rychle odkvapili podat raport o příjezdu toužebně očekávaného hosta panu ministerskému předsedovi a ostatním členům vlády, starostovi, patriarchovi a dalším hlavám země.

Zanedlouho se z davu ozvaly hlasy:

„Ministři! Jdou ministři!“

A vskutku — v čele ostatních strádijských hodnostářů přicházeli páni ministři. Všichni v gala, se všemi šerpami a metály (normálně nenosí všechny, jenom pár kousků). Dav udělal špalír, cizinec zůstal sám na jednom konci a z druhého mu spěli v ústrety páni ministři.

Zastavili se v uctivém odstupu, smekli a uklonili se mu až k zemi. Dav následoval jejich příkladu. Cizinec vypadal poněkud vyvedený z míry (nejít o tak vznešenou osobnost, dalo by se říct, že vyvaloval oči jako tele na nová vrata). Předseda vlády postoupil o krůček kupředu a oslovil ho:

„Ctný cizinče! Dnešní den zaznamená historie zlatými písmeny. Váš příjezd do naší země otevírá novou slavnou epochu existence našeho státu, přináší šťastnou budoucnost naší milované Strádii. Jménem celé vlády, jménem celého národa vás vítám jakožto našeho spasitele a provolávám třikrát: Sláva! Sláva! Sláva!“

„Sláva! Sláva! Sláva!“ otřásly vzduchem výkřiky z tisíců hrdel.

Poté patriarcha zanotoval jakýsi chorál a ve všech chrámech strádijské metropole se rozezněly zvony.

Oficiální uvítání pokračovalo tím, že páni ministři, jeden za druhým, s něžným, téměř zamilovaným úsměvem poníženě přistupovali k cizinci a potřásali mu rukou; kdo byl hotov, poodstoupil a s pokorně skloněnou hlavou a s kloboukem v ruce čekal, až se všichni vystřídají. Poté pan předseda vlády uchopil do náruče jeho kufr a ministr financí učinil totéž s jeho holí. Zacházeli s těmi věcmi nábožně jako se svátostmi. Bodejť by ne, zvláště kufr byl přímo svátost nejsvětější — vždyť jistojistě obsahoval tu osudovou smlouvu, přesněji řečeno šťastnou budoucnost celé jedné země. Proto také pan předseda vlády, u vědomí toho, že v jeho náručí spočívá blažený zítřek draze milované vlasti-mučednice, vyhlížel povzneseně jako v posvátném transu. Patriarcha, na němž Stvořitel nešetřil, když rozdával dary ducha, ihned vytušil, jak důležitý je ten kufr, pročež s ostatními vyššími duchovními obstoupili v půlkruhu pana předsedu vlády a spustili další nábožné písně.

Průvod vyrazil k městu. Vpředu šel on s ministrem financí, za ním se nesl kufr v náručí předsedy vlády, obklopený vyšším duchovenstvem, a pak všichni další; průvod uzavíral dav s čepicemi v rukou. Kráčeli pomalu, slavnostně, co noha nohu mine, nábožné melodie zněly vůkol, zvony vyzváněly, střílelo se z moždířů. A stále tak velebně pokračovali po hlavní třídě k domu ministerského předsedy. Domy, kavárny, kostely i kanceláře se vylidnily; komu nohy sloužily, každý spěchal do ulic, aby se zúčastnil toho grandiózního uvítání vznešeného cizince. Ani nemocní si nedali ujít tu slávu a museli je vynést ven z bytů, dokonce i z nemocnic vynesli na nosítkách všecky pacienty; najednou jako by je nic nebolelo — tak se jim ulevilo při pomyšlení na štěstí drahé otčiny; i miminka vynesli ven a ani ta nepláčou a upírají očka na ctihodného cizince, jako by i ona tušila, že to štěstí se připravuje pro ně. Než došli k domu předsedy vlády, padl soumrak, Cizince spíše vnesli než uvedli dovnitř, a za ním vstoupili všichni ministři a ostatní hodnostáři, a dav zůstal venku — na čumendě, abych tak řekl.

Druhého dne se začaly sjíždět vítací deputace; a ještě za svítání dokodrcal k domu předsedy vlády vůz vrchovatě naložený nejrůznějšími vyznamenáními pro vznešeného cizince.

Cizinec byl pochopitelně ihned jmenován čestným předsedou vlády, čestným starostou a čestným předsedou Akademie věd a všech možných dobročinných a jiných spolků a sdružení ve Strádii (a měli jich požehnanou hromadu!, dokonce existoval i spolek pro zakládání spolků). Všechna města mu udělila čestné občanství, všechna živnostenská společenstva ho prohlásila za svého mecenáše a jeden pluk na jeho počest přijal jméno Úderný pluk Hororié.

Všechny noviny ho pozdravily dlouhatánskými úvodníky, některé otiskly i jeho fotografii. Leckteří úředníci získali na počest toho dne povýšení, přečetní policisté rovněž a navíc ještě dostali haldu medailí; byla založena celá řada nových úřadů a do nich najmenováni noví úředníci.

Dva dny trvalo to bouřlivé veselí v celém městě. Zvony zvonily, moždíře bouchaly, muziky vyhrávaly, zpívalo se, tancovalo, víno teklo proudem… Třetího dne se však páni ministři museli zříct zaslouženého odpočinku po tom velkém radování — kocovina, nekocovina, vše pro štěstí vlasti a národa! — a odebrat se komplet na zasedání vlády, aby s panem Hororié ukončili jednání o půjčce a podepsali tu vytouženou, spásnou smlouvu.

Aby nějak začali, zavedli řeč na soukromé pole. (Ještě jsem vám neřekl, že kufr hlídala ozbrojená stráž — jak jsem na to mohl zapomenout? Asi mě ještě nepřešla ta strádijská kocovina!)

„Jak dlouho hodláte u nás pobýt?“ zeptal se cizince předseda vlády.

„Než vyřídím ten svůj kšeft. A to hádám potrvá ještě nějaký den.“

Páni ministři se vyděsili:

„Jakže? Vy se račte domnívat, že to ještě nějaký den potrvá?“

„Každopádně. Práce kvapná málo platná, a o kšeftech to platí tuplem!“

„Nám jsou vaše podmínky známy a vám naše také, čili nevidíme, jaké překážky by se ještě mohly vyskytnout?!“

„Překážky?“ zarazil se cizinec.

„Pokud jde o nás, pevně doufáme, že vše půjde hladce.“

„To já taky.“

„Čili můžeme okamžitě přikročit k podpisu smlouvy — je-li vám libo,“ naléhal předseda vlády.

„Smlouvy?“

„Jistěže.“

„Vždyť je dávno podepsaná! Nejpozději zítra bych měl zapakovat a jet kvůli tomu dál, ale předtím bych vám ještě chtěl moc a moc poděkovat za přijetí; namouduši, do smrti smrťoucí na to nezapomenu. Abych pravdu řek, ještě jsem se nestačil ze všeho vzpamatovat. Kdyby mi někdo povídal, že je na světě země, kde takhle vítají cizí lidi, nevěřil bych mu. Stejně si ještě pořád myslím, že se mi to než zdálo.“

„Vy už jste tedy smlouvu podepsal?“ zajásali páni ministři sborem.

„Klidně vám ji ukážu, když vás to tak zajímá!“ A vytáhl z kapsy kus papíru a začal z něho předčítat ve své mateřštině. Byla to smlouva mezi ním a jedním pěstitelem švestek z nějakého strádijského zapadákova, v níž se ten pěstitel zavazoval, že mu do té a té doby dodá tolik a tolik metráků švestek na povidla… Co jiného si mohli v tak moudré a civilizované zemi počít, než že toho cizince i s jeho pitomou smlouvou vyhnali — samozřejmě v největší tajnosti. A za pár dní otiskly vládní noviny tuto noticku:

Vláda energicky pracuje na uzavření nové půjčky; prozatím vše nasvědčuje, že ještě během tohoto měsíce nám bude poukázána první část příslušné sumy.

Lidé se ještě nějaký čas poptávali po panu Hororié, ale pak přestali a vše se zase rozjelo postaru.

Když jsem tak uvažoval o této poslední události, napadlo mě, že vlastně nejvíc ze všeho se mi ve Strádii líbí ta všeobecná harmonie, hlavně ta přímo bratrská spolupráce mezi kormidelníky strádijského státu (však o tom byla mnohokrát řeč, pamatujete?). A netýká se to pouze jejich sympatických a znamenitých ministrů; mé pozornosti (a vaší nepochybně rovněž) neušlo, že i patriarcha je muž na svém místě. Koho jiného by napadlo v pravém, přesněji řečeno v nejosudovějším okamžiku, kdy se rozhodovalo o budoucnosti země, začít zpívat chorály nad kufrem toho povidláře, a tak mocně podpořit snaživou vládu v jejích velkolepých počinech? Inu, kde se ruka k ruce vine, tam se dílo podaří.

Toho moudrého a duchapřítomného otce strádijské církve rozhodné taky musím poznat bliž, řekl jsem si. Ale to zas až příště…

 

Zdroj: Radoje Domanović, Cejch: výbor satirických povídek, Odeon, Praha 1984. (Sest. Irena Wenigová)

 

Strádie (4/12)

(předchozí stránka)

Druhého dne jsem navštívil ministra policie.

Před ministerstvem se poflakoval houf po zuby ozbrojených strážníků, evidentně mizerně naložených — už pár dní se jim nenaskytla kýžená příležitost někoho zmlátit, což v této přísně ústavní zemi patří k nejrozšířenějším tradičním národním obyčejům.

Po chodbách a v čekárně hlava na hlavě. Kdo všecko tu nečekal na slyšení u ministra! Apartní elegáni s cylindrem na hlavě, zchátralí otrhanci, příslušníci ozbrojených sborů v roztodivných strakatých mundúrech, opásaní šavlí…

Návštěva u pana ministra může chvilku počkat, řekl jsem si, napřed si trochu popovídám s těmi lidičkami.

Nejdřív jsem se dal do řeči se solidně vyhlížejícím mladým mužem; svěřil se mi, že přišel žádat o místo u policie.

„Jste zřejmě studovaný člověk, takže s místem pro vás určitě nebudou problémy,“ povídám.

Do mladíka jako když udeří hrom; vyděšeně se rozhlédl kolem, jestli nikdo neslyšel, co jsem řekl. Když se přesvědčil, že si nás nikdo nevšímá, že všichni mají plnou hlavu vlastních trampot a navzájem si o nich vykládají, oddychl si, položil prst na rty, abych mluvil tiše, a pro všechny případy mě ještě odtáhl za rukáv kousek stranou, z doslechu ostatních.

„Vy jste tu taky kvůli místu?“ zašeptal mi do ucha.

„Ne. Jdu za panem ministrem jen na zdvořilostní návštěvu. Jsem cizinec.“

„Tak proto jste mohl vypustit z úst takovou nehoráznost, že když mám školy, hned dostanu místo!“

„Co je na tom nehorázného?“

„Vcelku nic. Ale já bych se mohl jít pást.“

„Jak to?“

„Na rozdíl od jiných zemí, u nás pánové od téhle profese mezi sebou nesnášejí lidi s vysokoškolským vzděláním. Já jsem doktor práv, ale úzkostlivě to tajím; kápnout na to pan ministr, ten by mě hnal! Jeden můj přítel — taky absolvoval univerzitu —, aby tady dostal zaměstnání, musel napsat místopřísežné prohlášení, že nikdy nic nestudoval ani se nezanáší podobnými plány — a místo dostal hned, a jaké báječné!“

Pohovořil jsem ještě s několika lidmi, mimo jiné i s jedním policejním úředníkem, který si mi trpce stěžoval, že nebyl povýšen, ačkoliv vypracoval obžalobu z velezrady proti pěti lumpům, co se hlásí k opozici. Utěšoval jsem ho — bodejť by ne, taková do nebe volající nespravedlnost!

Mluvil jsem také s jedním zámožným velkoobchodníkem, dlouze a široce mi vyprávěl o svém pohnutém životě. Bylo toho moc; zapamatoval jsem si jen to, že před několika lety vlastnil někde na venkově prvotřídní hotel a že kvůli politice — proč a jak už nevím — na tom prodělal pár tisíc dinárů; naštěstí měsíc nato přišla k moci jeho strana a on se tím pádem dostal k šikovným kšeftům a nahrabal si pěkný kapitálek.

„Vtom ale naše vláda padla.“

„Zase jste prodělal?“

„Ale kdepak. Stáhl jsem se z politického života do ústraní. Vlastně nějaký čásek jsem ještě finančně podporoval náš list, ale volit jsem už nešel; prostě pověsil jsem politiku na hřebík. Co by ne?, jiní neudělali ani tolik, a já už byl z té usilovné politické činnosti celý vyčerpaný, Člověk se přece nemůže celý život štvát jak zvíře, říkal jsem si. A vidíte, zas mi to nedalo: zrovna jdu požádat pana ministra, aby mě národní masy o příštích volbách zvolily za poslance.“

„To snad je věc mas, koho si zvolí, ne?“

„Jak bych vám to vysvětlil… Ovšem, národní poslance volí národ, tak to stojí v ústavě, ale praxe je taková, že je zvolen ten, kdo přirostl k srdci policii…“

Moc zajímavě jsem si popovídal! Ale všeho dočasu, a tak jsem šel za sluhou.

„Rád bych mluvil s panem ministrem.“

Sluha po mně sjel nadutým, nerudným pohledem a pak se znechuceně uvolil odpovědět:

„To jsou mi kvalty! Nevidíš, co je tu stran?“

„Jsem cizinec, nehodlám se ve vaší zemi dlouho zdržet a nemohu tedy svou návštěvu odkládat,“ vysvětlil jsem sluhovi zdvořile a uklonil jsem se mu.

Což bylo zcela zbytečné, neboť mocné slovo cizinec již zapůsobilo: sluha se střemhlav vrhl do ministrovy kanceláře.

Ministr mě okamžitě přijal a pohostinné mě vybídl, abych se posadil. Zapomněl jsem říct, že jsem se mu předtím představil, ale to se snad rozumí samosebou.

Byl to vyčouhlý kostlivec s hrubými, surovými rysy; čímsi odpuzoval, přestože se snažil jednat co nejpřívětívěji.

„Tak jakpak se vám u nás líbí, pane?“ A vycenil na mne zuby v mrazivém, křivém úsměvu.

Nešetřil jsem slovy chvály o zemi i o obyvatelích a nakonec jsem zdůraznil:

„Ve vaší zemi člověk skutečně neví, čemu se obdivovat dřív! Ale ze všeho nejvíc mě snad uchvátilo vaše prozíravé a moudré státní zřízení.“

„Nu, není ještě všechno tak, jak by mělo být, ale děláme, co můžeme,“ zachrastilo z něho polichocené.

„Nene, pane ministře, myslím to zcela upřímné: nic lepšího si už vůbec nedovedu představit! Obyvatelstvo je, jak pozoruji, nadobyčej spokojené a šťastné. Za těch několik dní, co jsem zde, jste měli takových slavností a veselic…“

„To je pravda, ovšem na všeobecném dobrém rozpoložení mám svůj nepatrný podíl i já. Podařilo se mi totiž docílit, aby byl do ústavy k článku týkajícímu se našich mnohých a zcela zaručených svobod dodán ještě následující bod:

Občané Strádie jsou povinni nepřetržité jásat, radovat se a veselit a neméně bujaře – formou hojných deputaci či pozdravných depeší – vyjadřovat nadšeni nad každou významnou událostí a každým počinem vlády.“

„Je něco takového vůbec možné uskutečnit v praxi?“ zapochyboval jsem.

„Kdyby bylo všecko tak snadné! Zákon je zákon; jen ať někdo zkusí neposlechnout,“ poučil mě a tvář mu ztuhla v nepříjemné (skoro bych řekl posmrtné) masce důstojného hodnostáře.

„Budiž,“ nevzdával jsem se, „ale co v případě nepříznivých událostí, které poškozují zájmy obyvatelstva i státu? Například včera jsem se dozvěděl od pana ministra zahraničí, že jste nuceni stornovat vývoz vepřů k vašim severním sousedům, což bude mít pro váš stát nepochybně velice neblahé důsledky…“

„Jistěže — ale už se stalo! A uvidíte, co nevidět se začnou ze všech krajů Strádie kvapně sjíždět deputace, aby panu ministrovi zahraničí blahopřály k jasnozřivě taktickému politickému tahu vůči dotyčnému spřátelenému státu!“ zarachtal triumfálně čelistmi.

„Bravo! Nesmírně prozíravé řešení! Záviděníhodné… Dovolte mi, abych vám jakožto cizinec vyslovil svůj obdiv a blahopřál vám k tomu geniálnímu, vaší zásluhou zdokonalenému zákonu, jenž beze zbytku zažehnal starosti a trápení ve vaší zemi!“

„Pro jistotu, kdyby obyvatelstvo náhodou zliknavělo v plnění svých občanských povinností — nevyloučil jsem ani tuto nejzazší eventualitu, já vždycky myslím na zadní kolečka! — rozeslal jsem už před třemi dny všem policejním stanicím důvěrný přípis s přísným rozkazem, aby se v tomto případě gratulační deputace dostavily ve zvláště hojném počtu.“

„Dovolíte-li, vážený pane ministře, měl bych ještě jednu otázku: dejme tomu, že za několik dni vaši severní sousedé s vámi obnoví smlouvu na dovoz vepřů — co pak?“ maskoval jsem zdvořilostí svou nemístnou zvědavost.

„Nic jednoduššího! Rozešlu policejním stanicím další přísně tajný oběžník s rozkazem, ať patřičně zapracují, aby se zástupci obyvatelstva dostavili v co nejhojnějším počtu vzdát hold příslušným vládním činitelům. Zpočátku to jde pochopitelně trochu ztuha, ale lidé si postupně zvyknou, zvyk — železná košile, není-liž pravda?, a začnou nám pak holdovat sami od sebe.“

„Přesně tak…“ ohromením jsem se nezmohl na jinou odpověď.

„Všecko jde, pane, stačí jenom chtít a táhnout za jeden provaz. V naší vládě existuje v tom ohledu vzorná, přímo bratrská spolupráce. Třeba právě dnes mi pan ministr osvěty poslal svůj nejnovější výnos, abych přispěl svou hřivnou — mohu-li to tak nazvat — k jeho důslednému provádění. Již jsem učinil potřebné kroky; nařídil jsem všem policejním orgánům, aby co nejpřísněji dohlížely na plnění posledních směrnic pana kolegy.“

„Něco důležitého, smím-li se zeptat?“

„Mimořádně důležitého. Přímo akutního. Posuďte sám!“ A vrazil mi do ruky jakési lejstro.

Začal jsem číst:

S politováním jsme zjistili, že poslední dobou dochází mezi naším občanstvem k častým případům przniní mateřštiny. Někteří jedinci již dokonce mravné poklesli tak hluboko, že nedbajíce zákona, který mj. nařizuje, že „žádný občan nesmí zanášet nešvary do jazyka našeho staroslavného vznešeného národa, svévolně měnit vétný slovosled či používat jednotlivých slov jinak, než je stanoveno v platných hláskoslovných a tvaroslovných pravidlech, předepsaných zvláštní komisí jazykozpytců“, začali dokonce bezostyšné vyslovovat vembloud místo velbloud, chlívák místo chlévák a čunitel místo činitel. Těmto nežádoucím jevům je nutno učinit přítrž. Nařizuji vám proto s okamžitou platností, abyste mocí zákona chránili svrchu zmíněná, různými zvrhlíky znevážená slova – činitel jakož i velbloud a chlévák – a přísné stíhali každého, kdo by se dopustil těchto či dalších podobných přečinů.

„Tohle že je trestné?“ zalapal jsem po dechu.

„Jistěže! Jde o závažné provinění. Na pachatele, je-li jeho vina svědecky prokázána, může být v těchto případech uvalena vazba deseti až patnácti dní.“

Po významné pauze se jeho čelisti rozcvakaly dál:

„Nu jen o tom přemýšlejte, pane! Tenhle zákon, jenž nám dává právo trestně stíhat každého, kdo se dopouští mluvnických chyb, je přímo nedocenitelný i z finančního a politického hlediska. Přemýšlejte a uvidíte, že mi dáte za pravdu!“

Poslechl jsem a pokusil jsem se o tom hloubat, ale nic chytrého mě nenapadlo. Čím víc jsem sí lámal hlavu, tím míň jsem chápal smysl ministrových slov, a nakonec i to, o čem vlastně přemýšlím. Prostě mi nad tím zákonem zůstal rozum stát — jako nad mnoha věcmi v téhle zvláštní zemi. A pan ministr se zatím škodolibě cenil: Jste na nás krátcí, páni cizinci! Kdepak, mozky, jako máme u nás ve Strádii, se hned tak někde nevidí!

„Nic vás nenapadá?“ škeřil se dál a provrtával mě očima.

„Promiňte, ale ne.“

„Tak já vám tedy vyložím, v čem tkví nedozírný přínos tohoto zákona. Především v tom, že delikventi se v tomto případě mohou z trestu vyplatit, z čehož státu plynou pěkné příjmy. Těchto finančních prostředků vláda používá jednak k úhradě deficitů v pokladnách osobních přátel, jednak na dispoziční fond, z něhož jsou odměňováni stoupenci vládního politického kursu. Za druhé se tento zákon, který na první pohled působí možná naivně, vládě hodí při volbách národních poslanců jako jedna z pomůcek, abych tak řekl politických heverů, jimiž si zabezpečuje většinu v Národním shromáždění.“

„Ale pane ministře, vždyť jste říkal, že ústava u vás zaručuje občanům veškeré svobody?“

„Samozřejmě! Občané mají zaručené veškeré svobody, ale nevyužívají jich. Vlastně, jak bych se vyjádřil přesně?, my sice máme nové, svobodomyslné zákony, které by měly platit, ale jaksi ze zvyku — a také že je nám to tak milejší — jsou stále v platnosti zákony staré.“

„Nač jste tedy vydávali ty nové?“ odvážil jsem se zeptat.

„Vydávat nové a nové zákony, abychom jich měli co nejvíc, je u nás dlouholetá a neobyčejně osvědčená tradice. V tom ohledu jsme předběhli celý svět. Jen za posledních deset let vyšlo patnáct ústav, z nichž každá třikrát vešla v platnost, třikrát byla zavržena a pak znovu přijata, takže ani my, ani občanstvo se v tom nevyznáme, nevíme, které zákony zrovna platí a které ne… Podle mého názoru, vážený pane, právě to je znakem vyspělosti a kultury naší země!“ dmula se panu ministrovi pýchou žebra, totiž hrud’.

„Zajisté, pane ministře… Jak už jsem podotkl, my cizinci vám musíme vaše moudré státní zřízení jen závidět!“

Nato jsem se s panem ministrem rozloučil a opustil jsem ho.

(další stránka)

Strádie (3/12)

(předchozí stránka)

Jen jsem zavřel dveře, shodil metály a posadil se, že si po tom všem rozruchu trochu oddychnu, uslyšel jsem zaklepání.

„Dál!“ povídám — co jiného mi zbývalo.

Do pokoje vstoupil elegantně oděný pán s brýlemi na nose. (Abych to nemusel donekonečna opakovat, mějte na paměti, milí čtenáři, že všichni zdejší obyvatelé do jednoho, na každém kroku a ve dne v noci zvonili a řachtali medailemi. Jak mě eskortoval, pardon!, doprovázel ten strážník do hotelu — ještě to vám povím, a pak už dost o metálech! —, zrovna jeho kolegově vedli do vězení chlapa, co štípl boty v jednom krámu, a i tomu se houpala na krku medaile. „Co to má za řád?“ ptám se strážníka. „Zlatou hvězdu za zásluhy na poli kultury a osvěty,“ odpověděl mi jako by se nechumelilo. „Čím ten se mohl zasloužit o kulturu a osvětu?“ „Dělal svého času kočího u bývalého ministra osvěty. Moc nadaný kočí!“ vysvětlil mi strážník.) Kde jsme to zůstali? Už vím — vešel muž s brýlemi na nose, hluboce se uklonil (což jsem samozřejmě opětoval) a představil se mi jako vyšší úředník ministerstva zahraničí.

„Těší mě!“ pravil jsem překvapen touto nenadálou návštěvou z vyšších kruhů.

„Račte být v naší zemi poprvé, pane?“ zeptal se mě.

„Poprvé.“

„Jste tedy zaručeně cizinec?“

„Ano.“

„Objevil jste se jako na zavolanou, ujišťuji vás!“ Zdálo se, že je nadšením bez sebe.

Moje překvapení nebralo konce.

„Máme jedno volné místo konzula. Gáži byste měl velice slušnou, což je nejdůležitější, a navíc četné přídavky na reprezentaci; samosebou se rozumí, že byste jich použil na svá soukromá vydání. Jste starší zkušený člověk a zhostit se tohoto poslání by bylo pro vás hračkou. Vaší povinností by bylo pouze propagovat naše národní ideje v zemích, kde naši krajané úpí pod cizím jhem… Doopravdy jste nám vytrhl trn z paty: už měsíc si lámeme hlavu, kde sehnat vhodnou osobnost na tak důležité místo. Na ostatní funkce máme díky Bohu cizinců dost a dost, Židů, Řeků, Cincarů…“ (Kde ti se tady vzali?) „Jaké národnosti račte být vy, smím-li se zeptat?“

„Já vlastně — jak bych vám to řekl? Ještě sám nevím!“ zamumlal jsem rudý studem a začal jsem vyprávět svou truchlivou rodinnou historii, on mě však přerušil, zatleskal rukama a ze samé radosti se roztančil po pokoji.

„Kolosální! Epochální! Nic lepšího jsme si nemohli přát! Vy jste ten pravý člověk pro tak posvátný úkol! Okamžitě běžím za panem ministrem, a za několik dní můžete vycestovat!“ plesal štěstím zchvácený úředník a odřítil se sdělit vše svému ministrovi.

Chytil jsem se za hlavu. Je možné, aby všecko, co jsem doposud viděl a slyšel v téhle zemi, byla pravda? Vtom znovu někdo zaťukal na dveře.

„Dále.“

Ve dveřích se zjevil další švihák. Představil se rovněž jako vyšší ministerský úředník. Dovolil prý si mě vyhledat v důležité záležitosti, z příkazu pana ministra; na to já vyjádřil své neobyčejné potěšení, že se mi dostalo takové cti.

„Ráčíte být prosím pěkně cizinec?“

„Tak jest.“

Popatřil na mne s respektem, poníženě se poklonil až k zemi a chystal se promluvit, ale já ho předběhl:

„Prosím vás, pane, jak se jmenuje vaše země?“

„Vy to nevíte?“ zvolal a pohlédl na mne s ještě větším respektem. „Strádie.“

Zvláštní náhoda! Tak nějak se přece jmenovala i vznešená země mých udatných předků! blesklo mi hlavou, ale nechal jsem si to pro sebe a zeptal jsem se:

„Čím mohu sloužit, vašnosti?“

„Byla zřízena nová funkce: správce státního majetku. Dovoluji si vás jménem pana ministra poprosit, abyste se laskavě ujal této významné funkce, tak důležité pro rozkvět naší draze milované vlasti. O vaší mimořádné disponovanosti není pochyb, se vší určitostí jste ráčil být již několikrát ministrem…“

„Ani jednou.“

„Není možná!“ vykřikl s očima navrch hlavy. „Ale pak jste zajisté zastával nějaké jiné vyšší postavení…“

„Nikdy.“

Úředník zůstal paf. Nevěda, jak dál postupovat v tomto případě bez precedentu, s vybraně zdvořilými omluvami rychle vycouval ze dveří.

Nazítří už o mně psaly všechny noviny. V jedněch byla tato zpráva:

ČLOVĚK — MONSTRUM

V naší metropoli dlí od včerejšího dne cizinec, kterému je šedesát let, ale dosud nikdy nebyl ministrem, nikdy nebyl vyznamenán nijakým řádem, ba dokonce ani nikdy nepůsobil jako úředník v státních službách — neboli nikdy nepobíral žádný plat, gáži či jiný důchod nebo odměu ze státní pokladny. Vskutku jedinečný případ ve svetě! Dotyčný cizinec, jak jsme informováni, se ubytoval v hotelu U naší draze milované vlasti-mučednice. Řada našich občanů ho včera navštívila a všichni shodni potvrzují, že se vcelku nijak neliší od normálních lidí. Pokusíme se zjistit co nejvíce detailů ze života této mysteriózní bytosti, abychom plně uspokojili mimořádný, z naprosto pochopitelných důvodů stále vzrůstající zájem velevážených čtenářů. Podle možnosti otiskneme v našem listu i jeho fotografii.

V jiných novinách stálo plus minus totéž s následujícím dodatkem:

Kromě toho jsme se ze zaručených pramenů dozvěděli, že tento záhadný muž k nám zavítal s důležitým politickým posláním.

Vládní noviny tyto zprávy dementovaly; nutno přiznat, že s obdivuhodným taktem:

Opoziční plátky s příslovečnou zavilostí a obmyslností mystifikují občanstvo zneklidňujícími chýrami, že do naší zemi přicestoval jakýsi šedesátiletý cizinec, který, jak ti ubozí pisálkové tvrdí, údajné nikdy nebyl ani ministrem, ani úředníkem, ani nositelem nějakého vyznamenání. Podobné za vlasy přitažené a nejapné žvásty se mohou vylíhnout pouze v omezených a vykradených kotrbách redaktorů opozičního tisku; leč jejich otrávené kverulantské sémě se tentokrát neujme, neboť, diky Bohu, uplynul již týden, co se současná vláda chopila moci, a jejím postavením doposud nic neotřáslo, jak by si to přáli páni idioti z opozice.

Senzacechtivé občanstvo se po těch článcích začalo jenjen hrnout k hotelu U naší draze milované vlasti-mučednice. Hrůza! Postávali tam, okouněli, zevlovali, jedni odcházeli, druzí přicházeli, od rána do večera se to prostě kolem hotelu hemžilo zástupy čumilů a mezi nimi se proplétali prodavači novin a knížek a vyřvávali jak na lesy:

„Nový román na pokračování: Tajuplné lidské monstrum!“

„Nová kniha: Podivuhodná dobrodružství jednoho starce bez medaile! Díl první!“

Takových knížek vám najednou bylo jak hub po dešti!

Na jedné hospodě dokonce vyvěsili novou firmu — U našeho milého monstra, a na velikou tabuli vedle dali namalovat člověka bez metálu. To se rozumí, že se tam hned seběhlo půl města, načež policie v zájmu veřejné morálky nařídila ten pohoršující obraz sundat — jak jinak?!

Musel jsem se přestěhovat do jiného hotelu. A pak už jsem měl od senzacechtivců celkem pokoj, díky tomu, že jsem si dával velký pozor, abych se neobjevil na veřejnosti bez metálů.

Jakožto cizinec jsem měl v této zemi všude otevřené dveře. Využil jsem svého preferovaného postavení a seznámil jsem se vbrzku s mnoha významnými státními a veřejnými činiteli, kteří byli tak laskaví a zasvětili mě do všech státních tajemství.

Nejdříve jsem se vypravil složit poklonu panu ministrovi zahraničí. V okamžiku, kdy jsem vstoupil do chodby plné čekajících stran, sluha, chasník s hlasem jak tur, právě zvěstoval:

„Pan ministr nemůže nikoho přijmout, jelikož se zrovna natáh na kanape, že si dá šlofíka!“

Zklamané strany se měly k odchodu, ale já přistoupil k sluhovi se slovy:

„Oznamte prosím panu ministrovi, že by ho rád navštívil jeden cizinec.“

Jakmile sluha slyšel slovo cizinec, uctivě se poklonil a horempádem se rozběhl do ministrova kabinetu.

Vzápětí se rozletěla obě křídla dveří a v nich se culil mrňavý, sádlem obrostlý cvalda nepříliš bystrého kukuče. Poklonil se mi a pozval mě dál.

Dovedl mě k fotelu, a když jsem se do něho zabořil, ulebedil se proti mně, přehodil nožku přes nožku, zálibně se pohladil po kulatém bříšku a zacukroval:

„Neobyčejně mě těší, pane, že jste mě navštívil — už jsem toho o vás tolik slyšel! Zrovinka jsem se chystal, že si hodím šlofíčka… Proč taky ne, že? Práce žádná, věřte mi, někdy bych se tu ukousal nudou!“

„Když dovolíte, pane ministře, rád bych se vás zeptal, jaké jsou vaše současné vztahy se sousedními státy?“

„Ehm — jak bych to definoval? Klape to, klape, všecko běží jak na drátkách… Upřímně řečeno, vlastně se mi dosud nenaskytla příležitost, abych se tím zabýval, ale soudě podle všeho — klape to jedna radost. Žádné nepříjemnosti, leda to, že nám naši severní sousedé vypověděli smlouvy na import prasat a na jihu že k nám vpadají odvedle Skřípetaři a trošinku řádí v našich vesnicích… Ale to nic… To jsou všecko zanedbatelné detaily.“

„Škoda toho obchodu s vepři. Máte prý jich u vás hodně?“

„Pámbíček zaplať!, na nedostatek prasat si tedy doopravdy nemůžeme naříkat! Nu, však se šiknou i doma, a jak!, aspoň budou lacinější. Čuně sem, čuně tam, co kdybychom tenhle vývozní artikl neměli? Taky bychom si museli nějak poradit! Byli jsme před prasaty, budeme i po nich!“ zafilozofoval stoicky.

V dalším rozhovoru se mi svěřil, že vystudoval lesnictví a momentálně že je jeho koníčkem odborná literatura o chovu dobytka; má v úmyslu opatřit si pár kraviček a pěstovat telata, poněvadž na tom se dají vytřískat pěkné prachy. (Pardon! Tititi, zavrkal pan ministr.)

„V jakém jazyce nejvíce čtete?“ zajímalo mě.

„Jedině v našem, milý pane! Mně jdou všecky cizí jazyky na nervy. Kdo se za svůj jazyk stydí, hoden potupy všech lidí — ze zásady jsem se nikdy žádný cizí jazyk neučil. Ostatně to ani nebylo třeba. Zejména v tomhle postavení se bez znalosti řečí hravé obejdu. A pokud by čirou náhodou nebylo zbytí, není nic lehčího, než si objednat tlumočníka ze zahraničí.“

„Správně! Není nad mateřštinu!“ schválil jsem mu jeho zásadový postoj, co jiného jsem si také měl počít!

„A co takhle — máte rád pstroužky?““ zaskočil mě dotazem po malém odmlčení.

„Nikdy jsem je nejedl.“

„Máte co litovat. Rybička jak fík! Zrovna včera jsem dostal pár kousků od jednoho přítele. Pošušňáníčko, říkám vám!“

Ještě chvíli jsme debatovali na témata podobné závažnosti a pak jsem pana ministra požádal o prominutí, že jsem ho svou návštěvou vyrušil z důležité státnické práce, a odporoučel jsem se. Pan ministr se mnou laskavě docupital až ke dveřím.

(další stránka)