Archive by Author | Домановић

Όνειρα και πραγματικότητα

„Τι σκοπό εξυπηρετούμε εμείς οι άνθρωποι, εμείς, τα υπεροπτικά και κακοπροαίρετα πλάσματα που βγάζουμε από το μυαλό μας πως ό,τι υπάρχει στον κόσμο έχει δημιουργηθεί μόνο για μας;… Σωστά, εμείς τη γη την έχουμε χωρίσει και σημειώσει με τα σύνορα λες και μας ανήκει, δεν λογαριάζουμε τα τόσα εκατομμύρια πλάσματα, τα όποια είναι παιδιά της φύσης το ίδιο όπως και εμείς, και έχουν δικαίωμα να ζήσουν. Τα εξουδετερώνουμε όλα και θα θυσιάσουμε χιλιάδες ζώα για να κάνουμε τα κέφια μας. Σφάζουμε ζωντανά πλάσματα, κι ύστερα με αυτά τρεφόμαστε και παίρνουμε το δέρμα τους να φτιάξουμε τα υποδήματα η τα πανωφόρια μας. Έχουμε δικαίωμα να τα κάνουμε όλα αυτά ; Γιατί φανταζόμαστε πως όλα είναι δικά μας, ότι όλα είχαν δημιουργηθεί για μας;… Μας δίνει η φύση το δικαίωμα αυτό, ή το αποκτήσαμε μόνοι μας, σκεπτόμενοι πως είμαστε οι πιο άξιοι από τα άλλα πλάσματα;… Ε, λοιπόν τι μας κάνει εμάς τους πιο άξιους;… Είμαστε μορφωμένοι και συνετοί! Γράφουμε φιλοσοφικές πραγματείες, ιστορικά συμβάντα, επιστημονικές εκθέσεις, ποιήματα, έχουμε φτιάξει το σιδηρόδρομο, το αλεξικέραυνο, έχουμε εφεύρει την πυρίτιδα, τα τουφέκια, εφηύραμε το φωνογράφο και τόσα άλλα πράγματα, φτιάχνουμε φαγητά, φοράμε φορέματα, κατεβάζουμε το καπέλο όταν χαιρετάμε ο ένας τον άλλον, καπνίζουμε, διαβάζουμε εφημερίδες, σπουδάζουμε! Έχουμε ταβέρνες, όπου μαζευόμαστε και πίνουμε, ακούμε τις τραγουδίστριες, τις χειροκροτούμε όταν τραγουδάνε καλά!… Φοράμε ρολόγια και κοιτάμε την ώρα, έχουμε βαρόμετρα και θερμόμετρα, πλοία, πυξίδες!… Μήπως όλα αυτά μας δίνουν πρωτιά και μεγαλύτερο δικαίωμα ζωής από όσο έχουν τα αλλά ζώα, τα όποια εμείς σκοτώνουμε, σφάζουμε, κυνηγάμε, καβαλάμε, ή τους φερόμαστε βίαια;… Τι έχουμε προσφέρει εμείς στη φύση με τον πνευματικό πολιτισμό μας, τη μόρφωση και τον πολιτισμό;… Τι τον θέλει η φύση τον σιδηρόδρομο και το ηλεκτρικό τραμ, τι τα θέλει τα έργα του Σαίξπηρ και όλες τις βιβλιοθήκες του κόσμου;… Τίποτα!…“

Ο νεαρός ονειροπόλος άθελά του διέκοψε τις σκέψεις του και κοίταξε το γαλάζιο, με αστέρια ουρανό.

Μια ακόμα πιο παράξενη αίσθηση τον κατέλαβε.

— Το απέραντο! — είπε χαμηλόφωνα, χωρίς να παίρνει το βλέμμα του από τα αστέρια…

„Οι δρόμοι, το μεγαλείο… ο χώρος… προορισμός!… Λένε πως κάπου μέσα σε αυτήν την τρομακτική απεραντοσύνη ετοιμάζεται ένα καινούριο σύμπαν!“ — σκεφτόταν παρακάτω. Ένα παγωμένο ρίγος σαν να κατέλαβε την ψυχή του και σκέφτηκε:

„Ναι, αυτό σίγουρα θα γεράσει, θα πεθάνει!… Ο χρόνος, θεέ μου για πόσα εκατομμύρια αιώνες μακρινό μέλλον ετοιμάζεται;!… Θα υπάρχουν και τότε άνθρωποι;… Τι θα σκέφτονται; τι θα νιώθουν;“

Το αεράκι σιωπηλά βουίζει στα φύλλα, και του φάνηκε σαν μια στενάχωρη συζήτηση της γης με την αιωνιότητα.

— Αιωνιότητα, αιωνιότητα! — ψιθύρισε για τον εαυτό του και αναστέναξε συνεπαρμένος με τις βαθιές του σκέψεις και συνέχισε:

„Τα ζώα δεν είναι τόσο γελοία σαν τους ανθρώπους, επειδή τουλάχιστον δεν προγραμματίζουν τόσο ανούσια, μεγάλα και τρελά σχέδια σαν εμάς… Άκου «μεγάλα»;… Όχι, απλά φανταζόμαστε πράγματα, όλο λεπτομέρειες, βλακείες και ανία…“

„Το σύμπαν, το σύμπαν πεθαίνει και στη θέση του θα βρεθεί άλλο!… Το απέραντο, η αιωνιότητα του καθενός και μηδαμινότητα άλλων!… Οι άνθρωποι, χα, χα, χα! Αν τουλάχιστον κοιτάζαμε τον εαυτό μας όπως θα έπρεπε. Ω, πόσα μικρά και μίζερα πλάσματα υπάρχουν!… Χα, χα, χα!… Είχε αγοράσει το παλικάρι του Σίμου παντόφλες στην αφεντικίνα του, αλλά της ήταν μεγάλες!… Συμβάν!! Αυτό συζητιόταν στα σπίτια όλων των γειτόνων. Ο μάστορας δεν ήθελε να του τα επιστέψει! Ο Σίμος τσακώθηκε μαζί του, ήθελαν ακόμα να πιαστούν στα χέρια. Η γυναίκα του Σίμου είχε βγει στο δρόμο και μάλωνε τη γυναίκα εκείνου του παπουτσή, και τον ίδιο. Επέστρεψε σπίτι, και εκεί τότε έγινε τρομερή φασαρία, το έβρισε και το έδιωξε το παλικάρι! Το παλικάρι έφυγε και έλεγε για τον Σίμο και την γυναίκα του πως ζουν χάλια μαζί!… Ντροπή — ολόκληρη πλοκή. Στη συμπλοκή εκείνη είχαν ανακατευτεί κάμποσα σπίτια. Η γυναίκα του Σίμου την άλλη μέρα δεν μπορούσε να φάει ούτε το μεσημέρι ούτε το βράδυ από τον καημό της. Αυτό την έβλαπτε. Ο Σίμος συνάντησε το παλικάρι στο δρόμο και τον πλάκωσε στο ξύλο. Το παλικάρι απειλούσε με την εκδίκηση, και κάποιοι εχθροί του Σίμου τον έβαλαν να κάνει και μήνυση!… Ω, θλιβερά ανθρώπινα πλάσματα!…“

— Τρομερό!… — είπε ο νεαρός ονειροπόλος σχεδόν δυνατά και συνέχισε τις σκέψεις του:

„Ζωή, Ζωή, βαρετό πράγμα!… Μηδαμινότητες, θλιβερές μηδαμινότητες… Το χώμα θα τα σκεπάσει όλα, και πάλι οι άνθρωποι συμπεριφέρονται σαν να μη βλέπουν μπροστά τους καθημερινά το παγωμένο πτώμα ανθρώπινο — του ανθρώπου, που μέχρι χθες μαζί του μιλούσε, αισθανόταν, θύμωνε, έκανε παρέα, τσακωνόταν, συμβιβαζόταν, χαιρόταν… Το βλέπει ο κόσμος αυτό; το νιώθει ή όχι; και γιατί δεν νιώθει;… Όχι, επειδή τόσος κόσμος πηγαίνει πίσω από καμιά νεκροφόρα με τον πεθαμένο επάνω, και κάνουν απλές, καθημερινές συζητήσεις, και κάνουν χίλια σχέδια για το μέλλον, και κανείς δεν ξέρει αν θα ζήσει μέχρι αύριο. Ξανακοίταξε τον ουρανό με τ’ αστέρια. — Να, και αυτά τα αστέρια που κοιτάζω, εκείνοι οι τρομεροί κόσμοι, δημιούργησαν εικόνα στα μάτια μου μέσω απέραντης απόστασης… Τα μάτια μου θα απογίνουν λάσπη που δεν νιώθει, και που θα καταλήξουν και η αίσθηση και η εικόνα των ουράνιων κόσμων εκείνων, δημιουργημένων μέσα τους;… Πόσα ακόμα μάτια μέσα στους μακρινούς αιώνες θα παρατηρούν αυτά τα ίδια αστέρια, από το ίδιο σημείο;!… Και πάλι, πού είναι όλα εκείνα τα θολά συναισθήματα των μέχρι τώρα ανθρώπων; και πού θα καταλήξουν τα δικά μου και όλα τα μελλοντικά συναισθήματα των ανθρώπινων ψυχών;… Όλα αυτά αφήνουν τα ίχνη τους, μένουν στη γη… Και πού θα είναι όταν εξαφανιστεί η γη;… Αιωνιότητα, αιωνιότητα, αλλά και πάλι ένα τίποτα, τρομερό και φοβερό! Υπήρχαν και… και… και… θα εξαφανιστούν όλα,… αλλά όλα θα μείνουν!“

Στη στιγμή, σαν να ήταν σε ένταση όλες οι δυνάμεις του νου του, προσπάθησε να έχει μια ξεκάθαρη αντίληψη. Κουράστηκε, ένιωσε απλά αδύναμος από τόσες παράξενες σκέψεις, και μπήκε στο σπίτι.

Δεν ήθελε να μπει στο δωμάτιο, αλλά έκατσε στην κουζίνα, δίπλα στην εστία που έκαιγε η φωτιά και πάνω έβραζε το φαγητό στις κατσαρόλες. Στον τοίχο κρέμονταν χάλκινα κουζινικά και η λάμψη της φλόγας τα φώτιζε.

Ήταν, λοιπόν, μόνος του τη στιγμή εκείνη και συνέχισε της σκέψεις του:

„Αγόρασαν οι άνθρωποι πράγματα, έδωσαν λεφτά γι’ αυτά, παζάρευαν ίσως, και τώρα τα φυλάνε και προσέχουν να μην χαλάσουν. Φτιάχνουν μεσημεριανό, βραδινό, τρώνε να συντηρηθούν στη ζωή! Για ποιο σκοπό όλα αυτά;!…“

Εκείνη τη στιγμή μπήκε μέσα ο σκύλος του σπιτιού, στάθηκε μπροστά του και κοίταξε κατευθείαν στα μάτια του, κουνώντας την ουρά και γλείφοντας…

„Καμιά διαφορά μεταξύ της ζωής μου και της ζωής αυτού του σκύλου!! Για τη φύση δεν υπάρχει καμιά διαφορά!… Τότε γιατί οι χαζοί άνθρωποι περηφανεύονται και ζητάνε μεγαλύτερα δικαιώματα; Θεωρούν τη ζωή τους κάτι μεγάλο, σημαντικό, και τη ζωή του ζώου κάτι μικρό κι ασήμαντο;!”

Συνεπαρμένος απ’ τις σκέψεις του δεν είχε καταλάβει πως ο σκύλος τον άφησε και πήγε στο κρέας που είχε αφήσει μέσα σε μια κατσαρόλα για τηγάνισμα.

Ο χτύπος του καπακιού που το έσπρωξε ο σκύλος με τη μουσούδα του διέκοψε τις σκέψεις του νεαρού ονειροπόλου, οι οποίες ξαφνικά σταμάτησαν εκεί και πήραν άλλη τροπή.

Πήδηξε από την καρέκλα, του ’βαλε φωνές και τον χτύπησε ανελέητα με το πόδι του.

— Παρά λίγο να βρωμίσεις το κρέας! — μουρμούρισε θυμωμένος την στιγμή εκείνη που ο σκύλος ούρλιαξε από πόνο και έτρεξε στην αυλή.

Το περιστατικό εκείνο το έλεγε και στη μητέρα του, που μετά από λίγο μπήκε στην κουζίνα.

Πίροτ, 1895.

 

Για το σχέδιο «Ράντογιε Ντόμανοβιτς» μεταφράστηκε από την Σάνια Ρίστιτς και διορθώθηκε από τον Φοίβο Παπαδημητρίου.

Изсъхнал лист

Ich weiß nicht, was soll es bedeuten
Daß ich so traurig bin;
Ein Märchen aus alten Zeiten
Das kommt mir nicht aus dem Sinn.[1]
Heine

Докато прелиствах стихосбирката на Хайне, от която прочитам по нещо винаги, когато ме налегне депресията, намерих един изсъхнал лист, оставен от моята ръка между страниците на тази книга. Това листче веднага събуди в мен спомена за теб, тъй катото е силно свързано с твоето име. Това изсъхнало дафиново листче като чели отведнъж ми забрани да чета по-нататък и аз неволно се отдадох на мисли.

Беше утро посредата на последния месец от зимата. Снегът валеше силно и засипваше очите така, че от него нищо не можеше да се види. Силният, студен вятър дръзко се заиграваше и вдигаше снега от земята срещу този, който валеше от облаците.

Това утро изпращах теб, която вече беше готова и тръгваше на далечен, необозрим път, от който никой още не се е върнал. Докатафалката, на която имаше малък, тесен ковчег, боядисан в бежов цвят, ходех с останалите шественици и аз, унили потънал в мисли, в спомени за теб…

…Спомнях си за една зимна вечер, скоро след запознанството ни, когато стояхме сами на верандата в къщата на баща ти. Беше ведра, студена зимна нощ. Снегът, който тъкмо беше спрял да вали преди час, беше натрупал. Под нас се белееше земята, покрита със сняг. Голите дървета, които бяха като варосани, тъжно свиваха клоните си под тежестта на бялата си покривка. Покривите бяха неузнаваеми. Белият им цвят съвпадаше с белотата на земята. Малко по-далеч пред нас се издигаше стръмен склон, покрит в бяло. Чистата бяла светлина на луната и звездите се отблъскваше в това снежно огледало и караше и небето да изглежда бяло. Сред тази бял шир не се чуваше нито един глас. Властваше тишината на смъртта, тишината на нощта.

Гледахме тази безкрайна, разкошно разсеяна светлина с такъв копнеж, като че ли дълго, много дълго сме били само в тъмнина. Бъбрихме; по-точно, аз бъбрех, а ти ме слушаше и се усмихваше. Въпреки че току-що се запознахме, аз нямах тайни от теб. Но твоят смях не беше весел. Ти дори се натъжи. Твоята тъга зарази и мен и аз замълчах. Твоите големи черни, иначе весели очи, имаха тогава в себе си нещо меланхолично, нещо, което напомня на зима. Черната ти, разделена по средата коса поставяше в рамка нежното ти лице, което незнайно защо ми приличаше на това на каещата се Магдалена. Аз те гледах страхливо. Най-сетне ти хвана ръката ми, примъкна ме до себе си и като ме погледна със сълзлив поглед ми каза:

– Вижте! Моята душа и моето сърце са също така пълни с пустота като тази студена зимна нощ. Но тя е ведра, а моята душа е тъмна. Аз все още се утешавам с особеностите ѝ, тъй като поне никой няма да проникне в нея.

В същото време ниските врати зад нас се отвориха и твоят баща се показа.

– Хайде влизайте вътре, какво правите навън толкова късно?

Ние мълком се повиновахме…

…Беше посредата на последния месец от лятото. Трябваше за пръв път да отпътувам от родното си място. Дойдох да се простя с теб. Седяхме в твоята къща и ядяхме зелени сливи, които ти беше набрала със собствената си ръка. Аз се оплаквах, че трябва да тръгвам. Ти се усмихна с много болка и отбеляза:

– Ох! Вие трябва да сте щастлив, чепоне ще бъдете толкова свободен. А аз? Аз никога не мога да изляза от тези четири стени, измежду които съм затворена по цял ден. Родителите ми никога не ми дават да изляза свободно. Техните строги, пълни със заплаха очи вечно ме следят. Забраняват ми да общувам, да разговарям с най-добрите си приятели. Ако баща ми сега ме види че говоря с вас, той би ме изкарал оттук, би ме погледнал така, че аз сама бих била принудена да си отида… Ох! Проклет да е баща ми!…

– Не, не е виновен баща ви за това ваше положение, а единствено вие самата – казах аз глупаво и авторитетно. – Вие сте се затворили в стаята и не излизате никъде.

И започнах да я съветвам като някакъв глупав апостол.

– Как! – извика втрещена тя. – Така значи, и вие не искате да ме разберете? Заблудих се от вас!… от вас!…

И поток от сълзи потече по твоето лице, така мило и красиво… Дълго плака и хълца, но това нямаше никакво влияние върху мен. Аз нито знаех какво несъм разбрал, нито исках да зная. Дяволски се усмихвах на твоите сълзи, обзет от някакво злорадство, от някакъв егоизъм, защото тук между нас беше и съществото, което аз безкрайно обичах и което ми носеше щастие с присъствието си… Тогава аз бях щастлив и не обръщах внимание на чуждото нещастие…

На раздяла ти ми даде бял карамфил, който аз после хвърлих, понеже повече харесвах червената роза, която ми даде моята любима.

О, колко я обичах!

…Беше мрачно есенно утро. От мъглата не можеше да се види повече от три стъпки наоколо. Минавайки покрай твоята къща, те забелязах в стаята как беше наклонила челото си към стъклото на прозореца и гледаше мъглата. Като ме видя, отвори прозореца. Аз се приближих да те попитам за здравето ти, тъй като известно време беше доста болнава и много кашляше.

Как се стреснах, когато те видях отблизо: пръстите на ръцете като пръчици, лицето отслабнало, бледочерно като земята, устните модри, очите, някога прекрасни и огнени, сега угаснали и потънали в главата!

Когато се доближих, ти се усмихна и попита:

– Сега изглеждам много добре, нали? Сега, примерно, не кашлям много, лицето ми е малко по-свежо и се чувствам малко по-добре, отколкото преди.

Аз още веднъж погледнах това тъжно лице, което насила се опитваше да изглежда весело, тази гъста черна коса, всеоще разделена по средата, леко вързана на тила, така че кичури падаха по челото и лицето в безпорядък, и с насилена усмивка отговорих:

– Да, да, сега изглеждате много по-добре; пазете се за известно време и напълно ще оздравеете.

И двамата замълчахме за малко.

– Спомняте ли си онзи ден, когато отивахте в Белград? – ти първа прекъсна мълчанието.

– Спомням си.

– И всичко, което се случи през този ден? – добави тя неуверено.

Ти със сигурност говореше за своите сълзи. Може би те беше срам от тях и би искала да ги бях забравил. Но аз никога нямаше да забравя тези така искрени сълзи, защото най-искрени са сълзите на болката, на собствената болка на душата.

– Всичко! – отговорих кратко.

– Мислите ли и сега, че тогава бяхте прав?

– Ами, не мисля, че бях напълно прав… но сбогом сега, затворете прозореца, за да не настинете, че и най-малкият студ сега ще ви навреди.

И бързо избягах без да се обръщам, посрамен от това напомняне за моето свирепство.

Това беше и нашият последен разговор. Повече не те видях.

Този ден напълно преобърна моя живот. Между другото и моята любима, на която вярвах повече, отколкото на самия себе си, ме напусна. Бях напълно сам, самотен, разделяйки се и с последния си приятел.

От това бленуване ме изтръгна глас, който ме канеше да се сменя с жената, която носеше венеца, прекрасния зелен венец с дафинови листа.

Можех ли да ти откажа тази последна, може би и единствена услуга?

Докато носех венеца, ми хрумна мисълта да откъсна, да открадна от него един лист и да го запазя…

В този момент бяхме покрай гроба, в който трябваше да спуснем твоето някога така прекрасно тяло…

Тъжна, опечалена, твоята майка се свиваше от болка.

А баща ти, когото в смъртния час проклинаше…

Дълго стоях край твоя гроб скован, ням, а сълзите се лееха по бузите като порой, който беше дълго задържан на върха на някаква стръмнина, но когато си проби път веднъж, хукна надолу.

Почти всяка вечер посещавах твоя гроб. Щом първите пъпки на теменужките изникнаха от тревата, аз побързах да ги набера и ги отнесох при теб.

Често стоях дълго и неподвижно край вечния ти дом, нощем, докато вятърът хлопаше по малката капия на гробището, докато разхлабените кръстове на гробовете скърцаха, докато вълните под мен се разбиваха в скалите – стоях сам и очаквах да се появиш. Не зная защо, но все вярвах, че ти ще ми се явиш веднъж; исках да те прегърна и в една дълга, страстна, трескава прегръдка съвсем да стана твой и да не се връщам повече тук, където няма никого, където ме оставиха всички, съвсем всички…

Белград, 1. фебр. 1905.

 

За проекта „Радое Доманович“ превежда Диана Еленков и проверява Виктория Пешева. Превод на стиховете от Хайне: Венцеслав Константинов, Антология: Светлината на света. 100 немски поети от XII до XX век, Варна: LiterNet, 2008.

[1] Не зная какво означава,
Но мъчи ме смътна тъга;
Легенда прастара не дава
Покой на ума ми сега.
Хайнрих Хайне, «Лорелай»

Vůdce (3/3)

(předchozí stránka)

Uplynul první den a se stejným zdarem probíhaly i další. Nic kromobyčejného se nestalo, jen samé zanedbatelné maličkosti: občas spadli do příkopu či do strouhy, zamotali se do ostružiní, hloží či tmí, pár lidí si zlomilo nohu nebo ruku, sem tam si někdo rozbil hlavu, ale všechno trpělivě snášeli. Několik dědečků a babiček se rozžehnalo se světem, ale vždyť už na to měli léta! „Takjakotak by umřeli, i kdyby seděli doma za pecí, natožpak na takovéhle cestě!“ pravil mluvčí statečných, čímž neobyčejně pozvedl všeobecnou morálku. A šlo se dál. Umřelo taky pár batolátek, ale rodiče se přes to hrdinsky přenesli; Bůh dal, Bůh vzal, a ostatně — čím jsou děti menší, tím míň jejich smrt bolí… Jaképak truchlení pro takovou drobotinu — nedej Pánbůh, abyste se dočkali toho, že vám děti umřou, až dorostou na ženění a na vdávání! Bylo to tak souzeno, a čím dřív, tím lip, aspoň je spíš opláčete!“ utěšoval je mluvčí pobočníků. Spousta lidí kulhala a pajdala, plno jich mělo ovázanou hlavu či studené náčinky na boulích, leckomu se houpala ruka zavěšená v šátku; všichni byli rozedraní a roztrhaní, cáry z nich vlály jak prapory, ale přesto putovali dál. Lze říct, že vcelku šťastně — jen ten hlad kdyby je tolik netrápil! Bylo však nutno spět vpřed k zářnému cíli.

Jednoho dne se přihodila vážnější událost.

Vůdce kráčel v čele, obklopen svitou nejstatečnějších. (Dva z nich už ubyli a nevědělo se, kde je jim konec. Všeobecně se soudilo, že zběhli. Však je také mluvčí statečných v jednom svém proslovu náležitě znectil za jejich hanebnou velezradu! Několik lidí bylo toho mínění, že někde cestou bídně zašli, ale moc se o tom raději nešířili — nač zbytečně strašit ostatní!)

Za vůdcem a jeho pobočníky se hrnul dav. Najednou se před nimi rozšklebila velikánská, hrozitánská kamenitá rokle — učiněná propast. Její svahy byly tak strmé, že si nikdo netroufal udělat ani krůček vpřed. I stateční pobočníci ztuhli hrůzou a pohlédli tázavě na vůdce. On však neodpověděl; se sklopenou hlavou, nasupený a hluboce pohřížený v myšlenkách se neohroženě ubíral vpřed a ťukal svou holí do země, tu nalevo, tu napravo, jak bylo jeho zvykem (jenž mu podle tvrzení mnohých zvláště dodával na důstojnosti). Na nikoho se nepodíval, ani nehlesl, na jeho tváři se nepohnul ani sval, neobjevil ani náznak strachu. A rokle zela čím dál blíž. Dokonce i ti nejstatečnější ze statečných pobočníků zbledli jako křída, ale nikdo se neodvažuje ani pípnout, ani slůvkem varovat moudrého, nepřístupného a udatného vůdce. Ještě dva kroky a bude na okraji srázu… S vytřeštěnýma očima, na smrt zděšení všichni ucouvli; nejstatečnější ze statečných pobočníků konečně sebrali odvahu vůdce zadržet, nedbat, že to znamená porušení disciplíny, ale vtom on udělal krok, pak druhý a zřítil se do rokle.

Propukl zmatek, nářek, křik, všech se zmocnil děs. Někteří se dokonce dali na útěk.

„Stůjte! Kam utíkáte, bratři? Pamatujte, co jsme si slí-bili! Musíme následovat svého moudrého vůdce, neboť on ví, co činí; není tak pošetilý, aby se vrhal do záhuby. Vzhůru za ním, bratři! Zdolejme i tuto nejnebezpečnější překážku! Možná už poslední — kdo ví, jestli za tou roklí neleží ona divukrásná a žímá zaslíbená země! Směle vpřed! Bez obětí nelze ničeho dosáhnout!“ zahlaholil mluvčí statečných pobočníků, vykročil směle vpřed a zmizel v rokli. Jeho příkladem se řídili i zbylí pobočníci a po nich i ostatní poutníci.

Sténání, úpění, řev; lidé se střemhlav kutáleli po srázném svahu do té hrozné jámy. Přísahali byste, že z takové propasti nevyvážné nikdo živý, natožpak zdravý a celý. Jenomže člověk má tuhý kořínek… Vůdci jako vždycky přálo mimořádné štěstí; zachytil se při pádu nějakého keře, nic se mu nestalo a podařilo se mu vyškrabat se na protější svah.

Tam se znovu posadil. A zatímco na dně rokle se rozléhalo bědování, pláč a skomíravé steny, seděl, nehybný jak ty skály kolem, a mlčel v hlubokém zadumání. Ani nadávky, jimiž ho zahrnovali potlučení, bolestí zuřiví poutníci zdola z rokle, ho nevyvedly z klidu.

Ti šťastnější, které při tom střemhlavém, krkolomném kutálení zachránil nějaký keř či strom, se začali s námahou drápat z rokle. Někdo si zlomil nohu, někdo ruku, další si rozbil hlavu a měl obličej samou krev. Jak kdo, ale nikdo nevyváži bez zranění — kromě vůdce. Vrhali po něm rozhořčené, vyčítavé pohledy a naříkali bolestí, ale on ani hlavu nezvedl. Mlčel a rozjímal. Co chcete — mudrc!

Čas ubíhal. Zástupy poutníků řídly. Každý den někdo ubyl; mnozí se vzdávali a vraceli se domů.

Z obrovského davu zbylo nakonec dvacet lidí. V jejich zubožených, strhaných tvářích se zračilo bezmezné zoufalství, ale nikdo nic neříkal, všichni mlčeli jako jejich vůdce a šli a šli. Dokonce i onen ohnivý mluvčí statečných pobočníků jako by ztratil řeč, jenom sklesle pokyvoval hlavou. Těžká, přetěžká pouť.

Den za dnem jich stále ubývalo, až jich zůstalo jen deset. Z očí jim hledělo poraženectví. Cestou jeden s druhým neprohodili ani slůvko, jen úpěli a sténali.

Podobali se už spíše strašidlům než lidem. Belhali se o berlích, ruce zavěšené v šátcích kolem krku, hlavy samý fáč a obklad. I kdyby byli chtěli přinést další oběti, nebyli toho schopni — vždyť na jejich tělech se už pomalu nenašlo místečko pro nové rány a šrámy.

I ti nejodvážnější a nejodhodlanější už pozbyli veškeré víry a naděje, ale přesto kráčeli dál, přesněji řečeno: s nadlidskou námahou, hořekujíce a sykajíce bolestí, se vlekli za vůdcem. Co jiného jim zbývalo? Teď už se přece nemohli vrátit! Tolik obětí přinesli — přece se nevzdají?!

Padl soumrak. Klopýtali, vrávorali o berlích a najednou se rozhlédli — vůdce byl tentam. Udělali ještě krok — a všichni se znovu zřítili do propasti.

„Moje noha! Ouvej, moje ruka! Proježíšekrista, maminko moje!“ roznesl se nad propastí nářek; po chvíli se ztlumil už jen v chroptění, steny a vzlyky. Jeden přiškrcený hlas ještě okamžik spílal, proklínal dokonce i ctihodného vůdce, ale i ten pak zamřel v tichu.

Když se rozednilo, spatřili vůdce, jak sedí nad propastí — právě tak nehybně jako toho dne, kdy si ho zvolili do svého čela. Nic se na něm nezměnilo.

Mluvčí statečných pobočníků se po čtyřech vyhrabal z propasti a za ním ještě dva. Zohavení, zhmoždění a zakrvácení se rozhlíželi na všecky strany, kolik jich přežilo — ale zbyli pouze oni tři. Jejich srdce se zachvěla v zoufalém úleku: byli v neznámé krajině, samý kopec a holé skály, a nikde žádná cesta. Ještě před dvěma dny narazili na jednu cestu, ale přešli ji a plahočili se dál bezcestím, jak je vedl jejich vůdce.

Vzpomněli si na všecky své přátele a druhy, na všecky příbuzné, které ta pouť za zázračným spasením stála život, a zmocnil se jich žal drásavější než bolesti, jež mučily jejich zmrzačená těla.

Mluvčí statečných přistoupil k vůdci a hlasem zlome-ným lítostí a hořkou beznadějí mu vmetl do tváře:

„Kam teď, moudrý vůdče?“

Vůdce neodpovídal.

„Jak nás to vedeš? Kam jsme se to dostali? Vložili jsme do tvých rukou svůj osud a věrně jsme tě následovali, opustili jsme své domovy i hroby svých dědů, abychom unikli zkáze v oné nehostinné, neplodné zemi, a tys nás zavlekl do zkázy tisíckrát horší. Dvě stě rodin se s tebou vydalo na cestu — a spočítej si, kolik nás je teď!“

„Cožpak nejste všichni?“ hlesl vůdce se sklopenou hlavou.

„Jak se tak můžeš ptát! Jen zvedni hlavu a podívej se, přepočítej si, kolik nás zbylo po té zlořečené pouti! Pohleď, jak vypadáme my, co jsme přežili! Raději kdybychom byli taky zahynuli! Co je to za život, žít jako mrzáci?“

„Nemůžu se na vás podívat.“

„Proč?“

„Jsem slepý!“

Okamžik se nikdo nezmohl na slovo.

„Oslepl jsi cestou?“

„Jsem slepý od narození.“

Tři poslední poutníci bezmocně svěsili hlavu.

Podzimní vítr zlověstně skučel mezi skalami a rozvíval trouchnivějící listí; vrcholky hor se tratily v cárech mlh a třepot křídel a děsivé skřeky havranů prořezávaly vlhký, do kostí studící vzduch; mraky zakryly černým příkrovem slunce a hnaly se dál a dál.

Tři poslední poutníci na sebe pohlédli se smrtelnou úzkostí.

„Kam teď?“ proťal vzlyk jednoho z nich hrobové mlčení.

„Nevíme…“

 

Zdroj: Radoje Domanović, Cejch: výbor satirických povídek, Odeon, Praha 1984. (Sest. Irena Wenigová)

Vůdce (2/3)

(předchozí stránka)

Druhý den zrána se sešli všichni, co měli odvahu podniknout dalekou cestu. Přes dvě stě rodin dorazilo na smluvené místo, jen hrstka lidí zůstala doma, aby střežili stará rodová ohniště.

Byl to smutný pohled na zástupy chudáků, jež krutá bída donutila opustit kraj, kde spatřili světlo světa a kde byly hroby jejich dědů. Obličeje měli vyzáblé, zmožené, sluncem spálené, nekonečná řada let strázní a utrpění je zrůznila trpkostí a zoufalstvím. V této chvíli se v jejich očích rozsvítily plamínky naděje, ale i smutku z loučení s rodným krajem. Nejednu starou vrásčitou tvář smáčely slzy; starouškové bolestně vzdychali a ustaraně potřásali hlavou: nebylo by lepší přečkat těch pár pátků, co jim ještě zbývá, tady doma? Nehledat novou, vlídnější vlast, a radši složit kosti tady v tom lakotném kamení? Ženy se rozžehnávaly s mrtvými, jejichž hroby opouštěly, a usedavě plakaly. A chlapi, aby zakryli dojetí, je okřikovali: „Vyvádíte, jako byste chtěly dál hladovět na téhle zatracené jalovině, dál chcípat v těch ubohých chatrčích!“ A přitom by sami nejraději ten tisíckrát prokletý kraj i ty bídné chýše vzali s sebou — jen kdyby to šlo!

Všude vřava a hluk — jako vždycky, když se sejde tolik lidí. Nebyli rozčilení jen dospělí, poplakávaly i děti, které matky nesly v konejškách na zádech; ba i dobytek zneklidněl. Neměli ho pravda mnoho, ale přece jen se tu a tam našla nějaká kravka či nějaká ta vychrtlá kosmatá herka s velkou hlavou a silnýma nohama, na niž naložili hromadu všelijakých houní a brašen nebo navěsili pytle z každé strany sedla, a ona se chuděra sotva motala pod tím břemenem, ale držela se a nepadla, jen občas zařehtala; jiní zas naložili hřbet oslíkovi; a haranti táhli za sebou na řetěze psy. Všude plno řečí, křiku, nadávek, nářku, pláče, štěkotu, řehtání, dokonce i jeden osel párkrát zahýkal, jenom vůdce mlčel a mlčel, jako by se ho ten dav a ta vřava pranic netýkaly. Pravý mudrc!

Stále tam tak nehnuté seděl: se skloněnou hlavou, pohroužen v myšlenkách, ledaže si sem tam odplivl — ale to bylo všecko. A právě tím svým chováním si všecky tak získal, že každý byl ochoten pro něho — jak se říká — skočit třeba do ohně či do vody. Chvály na všech stranách nebylo konce:

„Panečku, měli jsme víc štěstí než rozumu, že jsme padli na takového člověka, nedej Pánbůh, kdybychom se byli pustili do světa bez něho, to by byl s námi ámen! Pravý myslitel, člověče zlatá! Jenom mlčí, ani slovo mu přes rty nepřejde!“ unášel se jeden, zíraje se zbožnou úctou na vůdce.

„Proč by mluvil? Mluviti stříbro, mlčeti zlato! Myslitel jak zákon káže, bratříčku! Mlčí a o něčem bádá!“ přidal se hned druhý a neméně uctivě se zahleděl na vůdce.

„Však to taky dá nějakého koumání, vést tolika lidu! Musí přece myslet, když na sebe vzal takovou odpovědnost!“

Přiblížila se chvíle odchodu. Ještě trochu počkali, ale když už nikdo další nepřišel, nedalo se více otálet.

„Vyrazíme?“ otázali se vůdce.

Beze slova povstal.

Po jeho boku se hned seskupili nejstatečnější muži — cestou může číhat všelijaké nebezpečí, budou vůdce hlídat, aby se mu nedejbože nic nestalo.

Vůdce, jako vždy zachmuřený a se sklopenou hlavou, mávaje s velebnou důstojností holí, udělal několik kroků a dav se s vítězoslavným jásotem hnul za ním. Vůdce popošel ještě krok, dva a narazil do plotu obecního úřadu. Zůstal stát a dav pochopitelně rovněž. Vůdce ucouvl a několikrát udeřil holí do plotu.

„Co teď?“ ptali se lidé.

Vůdce neodpovídal.

„Nechápete? Máme zbourat plot! To je přece jasné! Vidíte, že nám dává holí znamení, co máme dělat!“ rozhulákali se ti po vůdcově boku.

„Vždyť tamhle je branka!“ vypískly děti a ukazovaly na branku v protější straně plotu.

„Buďte zticha, děti!“

„Pánbůh s námi a zlé pryč!“ křižovaly se ženské.

„Už ani slovo! On ví, co je třeba. Povalte plot a hotovo!“

Netrvalo dlouho a bylo po plotu.

Vyrazili dál.

Neušli ani sto kroků a vůdce se znovu zastavil: uvízl v křoví. S námahou se vyprostil a začal bouchat holí do země, chvíli vlevo, chvíli vpravo. Dav stanul a lidé, co šli docela vzadu, zahartusih:

„Co je zas?“

„Máme projít křovím!“ tlumočili vůdcovi pobočníci.

„Vždyť vedle toho křoví je cesta!“ rozvřískaly se děti, a přizvukovali jim i mnozí dospělí z posledních řad.

„Cesta, cesta!“ pošklebovali se pobočníci. „Ale nikdo neví jaká, nejmíň vy, slepci slepí zabednění! Nechte si své rozumy! Jediná cesta je pro nás ta, kterou nás vede náš vůdce! A hybaj do křoví!“

A tak se dav vrhl do hustých křovisek.

Sem tam se ozvalo zabědování, jak se někomu zapíchl trn do ruky nebo jak ho švihla ostružina do tváře.

„Účel světí prostředky, holenkové! Kdo se dal na vojnu, musí bojovat!“ povzbuzovali je stateční pobočníci.

Dlouho trvalo a dost zkusili, než se všichni prodrali tím roštím. Pak pokračovali v cestě.

Zakrátko narazili na nijaké ohrady. I ty samozřejmé povalili a hrnuli te dál.

Daleko toho dne neušli, poněvadž museli překonat ještě pár podobných překážek, a mimoto jim většinou pořádně kručelo v břiše; nikdo li s sebou vzal pro zahnáni hladu chleba a kus sýra, někdo jen suchý krajíček, ale nikdo neměl ani to. Naštěstí bylo jeltě léto, takže se tu a tam našlo trochu ovoce.

Nedošli daleko, a přitom byli velice unavení. Nic nebezpečného je prozatím neohrozilo, ani nedošlo k žádnému velkému neštěstí. S drobnými nepříjemnostmi se při tak velkém podniku musí počítat: jedna žena si poranila v trní oko, a tak si ho ovázala mokrým hadrem; jedno dítě se praštilo do nožičky o plaňku z plotu a teď chudinka pajdalo a plakalo: jeden děda se zapletl do ostružiní, upadl a vyvrkl si nohu; dali mu na to obklad z cibule a on hrdinsky snášel bolest, podepíral se o hůl a srdnatě se belhal vpřed za moudrým vůdcem. (Hned se samozřejmě našli pofouchlíci, co se nechali slyšet, že děda lže, žádnou nohu si nevyvrkl, jen to tak hraje, poněvadž má tisíc chutí se vrátit domů.) Kolem a kolem vzato, jen málokdo neměl nějaký ten tm v ruce či šrám na obličeji. Chlapi to nesli jako chlapi, ženské proklínaly chvíli, kdy se vydaly na cestu, no a děti?Že se vůbec ptáte! Ty brečely, protože netušily, jak bohatá odměna je čeká za všecko to trápení a bolesti.

K nesmírné radosti všech vůdce nepotrefilo vůbec nic. Bodejť by taky ne, vždyť ho jeho stateční pobočníci střežili jako oko v hlavě! A byl to přece vyvolenec štěstěny!

Než se uložili k spánku, pomodlili se k Pánubohu a poděkovali mu, že jim dopřál ve zdraví přežít první den a že se jejich vůdci nic nestalo — ani co by se za nehet vešlo. Pak pronesl řeč jeden ze svity statečných. Na obličeji se mu skvěl škrábanec od ostružiny, ale kampak na hrdinu s takovou lapálií!

„Bratři!“ oslovil poutníky. „Díky milostivému Pánubohu máme první den šťastně za sebou. Naše cesta není pravda vystlaná růžemi, ale musíme se vzmužit a zdolat všecky překážky — vždyť přece víme, že tato strastiplná pouť vede k naší spáse! Kéž nejmilostivější Bůh ráčí ochránit od všeho zlého našeho vůdce, aby nás mohl i nadále prozíravě vést…“

„Jestliže nás tak prozíravě povede dál, přijdu i o druhé oko!“ zavrčela dopáleně žena s mokrým hadrem na oku.

„Auvej! A co moje noha?“ zaúpěl děda s vyvrknutou nohou, jemuž ženina slova dodala odvahy.

A co teprve děti! Ty pofňukávaly a pobrekávaly vlastně pořád; matkám dalo velkou práci je jakžtakž uchlácholit, aby bylo slyšet řečníka.

„No bože, tak přijdeš i o druhé oko,“ zaryčel řečník, „nebudeš mít ani jedno! To je krámů, když nějaká ženská oslepne pro velkou věc! Že ti není hanba! Myslíš ty vůbec na dobro a štěstí svých dětí? I kdyby třeba polovina z nás zahynula pro naši věc, nic to neznamená! Ty toho naděláš kvůli očím! Nač potřebuješ oči, když máme někoho, kdo vidí za nás a vede nás do náruče blaženosti? Máme se snad kvůli tvým očím a dědově noze vzdát svého vznešeného cíle?“

„Děda lže, až se mu od huby práší! Nic mu není a lže, aby se mohl vrátit!“ přisazovali si poťouchlíci.

„Komu se nechce dál, bratři,“ rozhorlil se mluvčí statečných, „ať se vrátí a neheká nám tu a nepobuřuje! Co mě se týče, já našeho moudrého vůdce budu následovat do posledního dechu!“

„Všichni za ním půjdeme, dokud nepadneme!“

Vůdce mlčel.

A lidé na něho upírali obdivné zraky a šeptali si:

„Jenom mlčí a přemýšlí!“

„Inu mudrc!“

„Vidíte to myslitelské čelo?“

„A jak je věčně zamračený!“

„Vážný člověk, co chceš!“

„A kurážný, to je vidět na každém kroku!“

„Moje řeč! Žádná překážka ho nezarazí. Ohrady, ploty, houštiny — všechno musí z cesty! Neřekne ani slovo, jenom zamračeně zaťuká tou svou holí — a my abychom si s tím poradili, jak umíme!“

(další stránka)

Vůdce (1/3)

„Přátelé! Bratři moji! Vyposlechl jsem vás všechny… Prosím vás, pusťte mě také ke slovu.

Ať mudrujeme, jak mudrujeme — co z toho? nic nepomáhá, dokud žijeme v téhle jalové pustině. Písek a kamení nerodí ani v deštivých létech, natožpak když uhodí takovéhle sucho, jaké nikdo z nás jakživ nepamatuje.

Jak dlouho chcete ještě ztrácet čas planým rokováním? Dobytek nám bez píce takřka vyhynul a co nevidět začnou umírat hlady i naše děti, i my sami. Musíme podniknout něco jiného, rozumnějšího. Nejlíp bychom myslím udělali, kdybychom se vydali do širého světa hledat lepší, úrodnější zemi — vždyť tady se nedá žít…“ pravil vyčerpaným hlasem kdosi z přítomných na shromáždění obyvatel jednoho nehostinného kraje.

Kdy a kde to bylo, to se — jak tak o tom přemýšlím — vůbec, doopravdy, ani v nejmenším! netýká ani vás, ani mne. Hlavně když mi věříte, že to prostě někdy někde bylo; to bohatě stačí. Po pravdě řečeno — kdysi jsem byl přesvědčen, že jsem si to celé vyfantazíroval, ale jak šel život, vyléčil jsem se z toho hrozného omylu a nabyl jsem nezlomné jistoty, že historie, kterou vám teď budu vyprávět, se určitě někdy někde udála; něco takového bych si přece nemohl vybájit ani v nejbujnější fantazii!

Posluchači, lidé bledých, neduživých tváří a mdlého, vyhaslého pohledu, s bezmocně svěšenýma rukama, jako by po těch moudrých slovech ožili. Každý se užuž viděl v nějaké čarokrásné rajské krajině, kde příroda člověku jeho lopotu a dřinu štědře splácí hojnou úrodou.

„Ó ano! Pojďme pryč!“ zazněly ze všech stran úpěnlivé vzdechy.

„Je… to… blízko?“ dolétl odkudsi zpřerývaný šepot.

„Bratři!“ chopil se slova zase kdosi ráznější. „Neváhejme a učiňme to! Vždyť takhle už dál žít nemůžeme! Pracovali jsme do úpadu — a všechno nadarmo. Odtrhovali jsme si od úst a sili, ale přihnaly se záplavy, odnesly s sebou zrní i půdu, a nám zbylo jen holé kamení. Máme tu snad věčně živořit? Dřít od tmy do tmy, a přesto být neustále hladoví a žízniví, nazí a bosí? Vydejme se na cestu! Najděme si lepší, plodnější zemi, kde nám bohatá sklizeň vynahradí všechny naše mozoly!“

„Pojďme pryč! Neváhejme! Tady se nedá žít!“ zašumělo prostranstvím šeptání; dav se zavlnil a začal se valit pryč — ale kam?

„Stůjte, bratři moji, kam jdete?“ zarazil je onen první řečník. „Nemáme na vybranou, musíme odejít — ale ne takhle! Musíme přece vědět, kudy jít a kam, jinak bychom mohli dopadnout ještě hůř, místo abychom se zachránili. Najděme si vůdce! Ať nás vede tou správnou, nejlepší a nejkratší cestou, a my ho budeme poslušně následovat!“

„Chceme vůdce! Dejte nám vůdce!“ zahučel dav.

A vzápětí vzkypěly hádky; zmatek nad zmatek. Všichni rozvázali, ale každý si mumlá sám pro sebe a navzájem se neposlouchají — ani se ostatně nemůžou slyšet. Dav se rozptýlil do skupinek a každá si šušká něco pro sebe; a pak se i ty skupinky začaly rozpadat na menší a menší — kam oko dohlédne, přesvědčují se vzájemně nanejvýš dva, tahají se za rukávy, jeden druhému se snaží zacpat rukou ústa; a nakonec se zase shlukli a všichni dohromady bručí a huhlají páté přes deváté.

„Bratři!“ proniklo náhle čísi zvolání tou změtí zastřených, chraptivých hlasů. „Takhle nic nepořídíme. Zas jenom mluvíme a mluvíme, každý si vede svou a druhé neposlouchá. Chcete vůdce… Ale můžeme si zvolit někoho z našeho středu? Najdeme mezi sebou někoho, kdo kdy viděl víc než tuhle naši ztracenou končinu? Kdo by věděl, kam jít? Známe se přece dobře — a upřímně řečeno, já bych si netroufl nikomu z vás svěřit sebe a své děti… Ale poslyšte, bratři, kdo je ten poutník, co od rána odpočívá tamhle v chládku u cesty?“

Nastalo ticho; všichni se otočili k neznámému a začali ho zvědavě okukovat.

Byl to muž středních let, zachmuřené tváře, pozakryté dlouhými vlasy a vousy; seděl mlčky, zdálo se, že v hlubokém zamyšlení, a ťukal silnou holí do země.

„Já si ho všimnul už včera, šel s nějakým chlapcem, drželi se za ruce. Kvečeru se chlapec ztratil někde ve vsi, a ten muž zůstal sám.“

„Co to sem pleteš? Člověče! Čas utíká! Ať je to kdo chce, jedno je jisté: připutoval k nám odněkud zdaleka, když ho nikdo neznáme… Ten by nás určitě dokázal vést tou nejkratší a nejlepší cestou! Hádám, že to bude moudrý a rozvážný člověk — vždyť jenom sedí a přemýšlí. Být to nějaký hejpočkej, hned by se pouštěl s kdekým do řeči a strkal nos do našich věcí, kdežto ten poutník už takovou dobu sedí sám a sám a pořád mlčí.“

„Věru — jenom mlčí a hloubá! To bude dozajista nějaká osvícená hlava!“ usoudili i ostatní; čím déle obhlíželi cizince, tím víc skvělých ctností a důkazů vševědoucnosti na něm objevovali.

Sporům a různicím byl brzy konec; všichni se shodli, že nejlepší bude poprosit toho cizince — kterěho jim nepochybně seslal sám Pánbůh — aby řídil jejich kroky světem; oni mu budou ve všem poslušně po vůli, jen když je dovede do nějaké utěšenější země.

A tak vybrali deset mužů, aby šli za cizincem, vypověděli mu, proč se tu shromáždili, jak zoufalá je jejich nouze, a poprosili ho, aby se stal jejich vůdcem.

Deset vyslanců se odebralo za moudrým cizincem, pokorně se mu poklonili a jeden z nich mu vylíčil, jak neúrodný je jejich rodný kraj, jak jedno hubené léto střídá druhé a jakou bídou strádají; skončil těmito slovy:

„Nezbývá nám než opustit své rodné krovy a vydat se do světa hledat novou, laskavější vlast. A právě ve chvíli, kdy nás ozářila ta spásonosná myšlenka, jako by se nad námi slitoval Bůh a poslal nám tebe, vznešený a velemoudrý cizinče, aby ses ujal našeho vedení a vysvobodil nás z neštěstí. Prosíme tě jménem všeho obyvatelstva: staň se naším vůdcem, půjdeme v tvých stopách, kam rozkážeš. Ty sám ses jistě narodil v šťastnější a lepší zemi a vyznáš se ve světě. Učiníme, cokoli poručíš, vyhovíme každému tvému přání. Chceš zachránit tisíce chudáků před jistou záhubou, ctný cizinče? Jsi ochoten nás vést?“

Moudrý cizinec naslouchal těm srdceryvným slovům skoro jako by byl z kamene; po celou dobu seděl tak, jak ho našli — se skloněnou hlavou, zakaboněný, zamyšlený, a mlčky poťukával svou holí. Když vyslanec domluvil, ani pak nezvedl hlavu, jenom úsečně hlesl:

„Ano.“

„Smíme se tedy s tebou vydat do světa hledat lepší vlast?“

„Ano!“ odtušil moudrý cizinec a ani tentokrát nepozvedl hlavu.

Jali se mu nadšeně a vroucně děkovat, ale cizinec už neodpověděl.

Vyslanci zvěstovali shromáždění, jak úspěšně splnili svůj úkol; vyprávěli, že teprve teď si uvědomili, jakým darem ducha i rozumu oplývá ten cizinec.

Jako nějaká socha či pomník — ani hlavu nezvedl, aby se podíval, kdo s ním mluví. Jenom mlčí a přemítá; na všechny naše zdravice a proslovy odpověděl všehovšudy dvěma slovy!“

„Pravý mudrc! Učiněný Šalamoun!“ radovali se všichni. „Vlastně kdo ví? Možná je to sám anděl spásy od Pánaboha z nebes!“ Zkrátka a dobře — všichni do jednoho byli skálopevně přesvědčeni, že s takovým vůdcem je jejich záchrana na dosah ruky, a nic na světě by nebylo otřáslo jejich vírou.

A tak se dohodli, že hned ráno za svítání vyrazí na cestu.

(další stránka)

Strádie (12/12)

(předchozí stránka)

Jak vidíte, po chudince nové vládě se hned od začátku chtělo, aby myslela, a v tom řemesle páni strádijští ministři nejsou právě kovaní. Ruku na srdce — pár dní nesli svůj úděl heroický, s hlavou vztyčenou, a dokud se v státní pokladně ještě našla nějaká ta finda, od rána do večera s tváří sršící veselostí a bodrostí přijímali nesčetné deputace obyvatelstva a sypali z rukávu tklivé proslovy o přešťastných zítřcích jejich draze milované Strádie-mučednice; a od večera do rána se neméně chrabře zúčastňovali opulentních banketů, kde se ládovali, pili, pěli a hlaholili vlastenecké zdravice. Leč státní pokladna zakrátko zela prázdnotou. A tak páni ministři museli začít myslet ještě víc — jak se dostat z té prekérní situace? Cožpak úředníci, kvůli nim je hlava bolet nemusí, ti už si zvykli, že velice často nedostanou gáži pár měsíců; a penzisté? Ti jsou staří, stejně už žijou moc dlouho, až to ani hezké není; no a vojáci?, ti přece musí umět něco vydržet a takový malý výcvik v hladovění jim půjde jenom k duhu; liferantům, podnikatelům a ostatním reprezentantům občanské elity je lehké zacpat hubu výmluvou, že úhrada jejich pohledávek se prozatím nedostala do státního rozpočtu. Hlavní malér je s nimi, s ministry; zatraceně potřebují, aby se o nich dobře mluvilo a psalo, a dobrá pověst, holenkové, přijde jednoho na nekřesťanské peníze! A to nebylo všecko — dovedete si vůbec představit, kolik potřeb má takový ministr? Na rozdíl od Strádie; copak ta, té je hej — její starosti na jejich hlavu!

A tak mysleli a mysleli, až si vymysleli, že by nebylo od věci, zatížit stát nějakým vydatnějším dloužkem. To ale obnášelo zase nové výdaje: na zasedání Národního shromáždění, na ministerské cesty do ciziny… A tehdy pány ministry osvítil znamenitý nápad: vyrabují k tomu účelu veškeré vklady soukromníků ve státních peněžních ústavech — aspoň těm šetřílkům poskytnou kýženou příležitost vypomoci chudičké vlasti-mučednici.

Že Národní shromáždění vládě tyhle výtečné nápady přikleplo zvlášť ochotně, o tom jistě nikdo z vás nepochybuje. A páni ministři se jali pendlovat; tu do jedné, tu do druhé země, jednou jel ten, jednou onen, jindy zas dva tři společně — jak ti chudí vandrovníci, co vandrovali ve dne v noci.

To víte, že se kolem toho strhl pěkný rozruch! Některé noviny nadhazovaly možnost vládní krize, jiné zas byly plné kachen, s kým vším si vláda plácla na mimořádně výhodnou půjčku, další zvěstovaly jedno i druhé, zatímco vládní listy si libovaly, jak Strádie v nebývalé míře přetéká mlékem a strdím.

V celé zemi se na nic jiného nemyslelo, o ničem jiném nemluvilo, všichni žili v jakémsi horečnatém napjatém očekávání.

Potkali se třeba dva známí někde na ulici a místo pozdravu se hned jeden druhého začali vyptávat:

„Co je s půjčkou?“

„Nevím!“

„Co myslíš, už něco splašili?“

„Určitě!“

Páni ministři mezitím usilovně kmitali mezi sladkým domovem a cizáckými dálavami.

„Už se vrátil ministr?“ ptali se lidé.

„Prý ano.“

„A co je?“

„Snad to tentokrát vyšlo.“

Až pak — konečně! — jednoho dne oznámily vládní listy (vláda má vždycky několikerý noviny, přesněji řečeno každý ministr má svůj list, občas i dva), že se zmocněným vládním činitelům podařilo vstoupit v kontakt s konsorciem zahraničních bank a že veškerá dosavadní jednání se jeví jako neobyčejně nadějná:

Se vší odpovědností můžeme naší veřejnosti potvrdit, že během několika málo dní lze poěítat s podepsáním smlouvy; hned potě nám bude poukázána příslušná suma…

Sotva se občanstvo stačilo trochu uklidnit, vládní listy přinesly zprávu, že co nevidět zavítá do Strádie zástupce toho konsorcia, pan Hororié, aby podepsal smlouvu.

Pane na nebi, to zas nastalo pozdvižení! Prostě celá Strádie žila od toho okamžiku příjezdem neznámého cizince, jenž jim přinášel záchranu.

Jednoho dne se například rozšířila planá zvěst, že on už přijel a ubytoval se v tom a v tom hotelu. V tu ránu se k tomu hotelu nahrnuly davy — muži, ženy, staří, mladí, tak překotně a splašeně, že přitom hnedle ušlapali pár starců a dětí.

Nebo se na ulici objevil někdo neznámý a lidé okamžitě strkali hlavy dohromady:

„Koukejte, nějaký cizinec!“ a významně na sebe mrkali.

„Je to on nebo ne?“

„Taky mě to trklo!“

Tak dlouho neznámého okukovali a šuškali si o něm, až sami sobě namluvili, že to určitě nemůže být nikdo jiný než on. A natotata roztroubili, kde stihli, že viděli pana Hororié. Zpráva se roznesla jako blesk, a za hodinku za dvě se už všichni obyvatelé města jako jeden muž dušovali, že pan Hororié přijel — vždyť ho plno lidi na vlastni oči vidělo a mluvilo s nim! Policajti div nevylítli z kůže — jak to, že oni ho propásli?, a začali zuřivě pročesávat město. A páni ministři se lekli, až hekli — co jestli se vzácný host urazí, že ho slavnostně nepřivítali?

Ale pan Hororié nikde.

Druhého dne oznámily noviny, že včerejší zpráva o příjezdu pana Hororié se nezakládala na pravdě — šlo o falešný poplach. K jakým koncům to všecko vedlo, uvidíte z následující příhody:

Jednoho dne jsem si vyšel do přístavu. Právě připlula nějaká cizí loď.

Přirazila ke břehu a cestující začali vystupovat. Zapovídal jsem se trochu s jedním známým, a najednou koukám — k lodi se úprkem řítí davy lidí; ještě že jsem uskočil, byli by mě porazili.

„Co se děje?“

„Kdo to přijel?“

„No přece on!“

„Hororié?“

„Ano!“

„Kde je? Ukažte nám ho!“ hučeli lidé a strkali se a mačkali, stoupali si na špičky a natahovali krky, hádali se a hlava nehlava se drali blíž k lodi.

Tam vskutku stál nějaký cizinec; prosil a naříkal, aby ho pustili, že má naspěch. Skoro ho nebylo slyšet — div ho neudusili, jak se kolem něho tlačili.

Policajti si vědí rady v každé tlačenici a poradili si i tentokrát: rychle odkvapili podat raport o příjezdu toužebně očekávaného hosta panu ministerskému předsedovi a ostatním členům vlády, starostovi, patriarchovi a dalším hlavám země.

Zanedlouho se z davu ozvaly hlasy:

„Ministři! Jdou ministři!“

A vskutku — v čele ostatních strádijských hodnostářů přicházeli páni ministři. Všichni v gala, se všemi šerpami a metály (normálně nenosí všechny, jenom pár kousků). Dav udělal špalír, cizinec zůstal sám na jednom konci a z druhého mu spěli v ústrety páni ministři.

Zastavili se v uctivém odstupu, smekli a uklonili se mu až k zemi. Dav následoval jejich příkladu. Cizinec vypadal poněkud vyvedený z míry (nejít o tak vznešenou osobnost, dalo by se říct, že vyvaloval oči jako tele na nová vrata). Předseda vlády postoupil o krůček kupředu a oslovil ho:

„Ctný cizinče! Dnešní den zaznamená historie zlatými písmeny. Váš příjezd do naší země otevírá novou slavnou epochu existence našeho státu, přináší šťastnou budoucnost naší milované Strádii. Jménem celé vlády, jménem celého národa vás vítám jakožto našeho spasitele a provolávám třikrát: Sláva! Sláva! Sláva!“

„Sláva! Sláva! Sláva!“ otřásly vzduchem výkřiky z tisíců hrdel.

Poté patriarcha zanotoval jakýsi chorál a ve všech chrámech strádijské metropole se rozezněly zvony.

Oficiální uvítání pokračovalo tím, že páni ministři, jeden za druhým, s něžným, téměř zamilovaným úsměvem poníženě přistupovali k cizinci a potřásali mu rukou; kdo byl hotov, poodstoupil a s pokorně skloněnou hlavou a s kloboukem v ruce čekal, až se všichni vystřídají. Poté pan předseda vlády uchopil do náruče jeho kufr a ministr financí učinil totéž s jeho holí. Zacházeli s těmi věcmi nábožně jako se svátostmi. Bodejť by ne, zvláště kufr byl přímo svátost nejsvětější — vždyť jistojistě obsahoval tu osudovou smlouvu, přesněji řečeno šťastnou budoucnost celé jedné země. Proto také pan předseda vlády, u vědomí toho, že v jeho náručí spočívá blažený zítřek draze milované vlasti-mučednice, vyhlížel povzneseně jako v posvátném transu. Patriarcha, na němž Stvořitel nešetřil, když rozdával dary ducha, ihned vytušil, jak důležitý je ten kufr, pročež s ostatními vyššími duchovními obstoupili v půlkruhu pana předsedu vlády a spustili další nábožné písně.

Průvod vyrazil k městu. Vpředu šel on s ministrem financí, za ním se nesl kufr v náručí předsedy vlády, obklopený vyšším duchovenstvem, a pak všichni další; průvod uzavíral dav s čepicemi v rukou. Kráčeli pomalu, slavnostně, co noha nohu mine, nábožné melodie zněly vůkol, zvony vyzváněly, střílelo se z moždířů. A stále tak velebně pokračovali po hlavní třídě k domu ministerského předsedy. Domy, kavárny, kostely i kanceláře se vylidnily; komu nohy sloužily, každý spěchal do ulic, aby se zúčastnil toho grandiózního uvítání vznešeného cizince. Ani nemocní si nedali ujít tu slávu a museli je vynést ven z bytů, dokonce i z nemocnic vynesli na nosítkách všecky pacienty; najednou jako by je nic nebolelo — tak se jim ulevilo při pomyšlení na štěstí drahé otčiny; i miminka vynesli ven a ani ta nepláčou a upírají očka na ctihodného cizince, jako by i ona tušila, že to štěstí se připravuje pro ně. Než došli k domu předsedy vlády, padl soumrak, Cizince spíše vnesli než uvedli dovnitř, a za ním vstoupili všichni ministři a ostatní hodnostáři, a dav zůstal venku — na čumendě, abych tak řekl.

Druhého dne se začaly sjíždět vítací deputace; a ještě za svítání dokodrcal k domu předsedy vlády vůz vrchovatě naložený nejrůznějšími vyznamenáními pro vznešeného cizince.

Cizinec byl pochopitelně ihned jmenován čestným předsedou vlády, čestným starostou a čestným předsedou Akademie věd a všech možných dobročinných a jiných spolků a sdružení ve Strádii (a měli jich požehnanou hromadu!, dokonce existoval i spolek pro zakládání spolků). Všechna města mu udělila čestné občanství, všechna živnostenská společenstva ho prohlásila za svého mecenáše a jeden pluk na jeho počest přijal jméno Úderný pluk Hororié.

Všechny noviny ho pozdravily dlouhatánskými úvodníky, některé otiskly i jeho fotografii. Leckteří úředníci získali na počest toho dne povýšení, přečetní policisté rovněž a navíc ještě dostali haldu medailí; byla založena celá řada nových úřadů a do nich najmenováni noví úředníci.

Dva dny trvalo to bouřlivé veselí v celém městě. Zvony zvonily, moždíře bouchaly, muziky vyhrávaly, zpívalo se, tancovalo, víno teklo proudem… Třetího dne se však páni ministři museli zříct zaslouženého odpočinku po tom velkém radování — kocovina, nekocovina, vše pro štěstí vlasti a národa! — a odebrat se komplet na zasedání vlády, aby s panem Hororié ukončili jednání o půjčce a podepsali tu vytouženou, spásnou smlouvu.

Aby nějak začali, zavedli řeč na soukromé pole. (Ještě jsem vám neřekl, že kufr hlídala ozbrojená stráž — jak jsem na to mohl zapomenout? Asi mě ještě nepřešla ta strádijská kocovina!)

„Jak dlouho hodláte u nás pobýt?“ zeptal se cizince předseda vlády.

„Než vyřídím ten svůj kšeft. A to hádám potrvá ještě nějaký den.“

Páni ministři se vyděsili:

„Jakže? Vy se račte domnívat, že to ještě nějaký den potrvá?“

„Každopádně. Práce kvapná málo platná, a o kšeftech to platí tuplem!“

„Nám jsou vaše podmínky známy a vám naše také, čili nevidíme, jaké překážky by se ještě mohly vyskytnout?!“

„Překážky?“ zarazil se cizinec.

„Pokud jde o nás, pevně doufáme, že vše půjde hladce.“

„To já taky.“

„Čili můžeme okamžitě přikročit k podpisu smlouvy — je-li vám libo,“ naléhal předseda vlády.

„Smlouvy?“

„Jistěže.“

„Vždyť je dávno podepsaná! Nejpozději zítra bych měl zapakovat a jet kvůli tomu dál, ale předtím bych vám ještě chtěl moc a moc poděkovat za přijetí; namouduši, do smrti smrťoucí na to nezapomenu. Abych pravdu řek, ještě jsem se nestačil ze všeho vzpamatovat. Kdyby mi někdo povídal, že je na světě země, kde takhle vítají cizí lidi, nevěřil bych mu. Stejně si ještě pořád myslím, že se mi to než zdálo.“

„Vy už jste tedy smlouvu podepsal?“ zajásali páni ministři sborem.

„Klidně vám ji ukážu, když vás to tak zajímá!“ A vytáhl z kapsy kus papíru a začal z něho předčítat ve své mateřštině. Byla to smlouva mezi ním a jedním pěstitelem švestek z nějakého strádijského zapadákova, v níž se ten pěstitel zavazoval, že mu do té a té doby dodá tolik a tolik metráků švestek na povidla… Co jiného si mohli v tak moudré a civilizované zemi počít, než že toho cizince i s jeho pitomou smlouvou vyhnali — samozřejmě v největší tajnosti. A za pár dní otiskly vládní noviny tuto noticku:

Vláda energicky pracuje na uzavření nové půjčky; prozatím vše nasvědčuje, že ještě během tohoto měsíce nám bude poukázána první část příslušné sumy.

Lidé se ještě nějaký čas poptávali po panu Hororié, ale pak přestali a vše se zase rozjelo postaru.

Když jsem tak uvažoval o této poslední události, napadlo mě, že vlastně nejvíc ze všeho se mi ve Strádii líbí ta všeobecná harmonie, hlavně ta přímo bratrská spolupráce mezi kormidelníky strádijského státu (však o tom byla mnohokrát řeč, pamatujete?). A netýká se to pouze jejich sympatických a znamenitých ministrů; mé pozornosti (a vaší nepochybně rovněž) neušlo, že i patriarcha je muž na svém místě. Koho jiného by napadlo v pravém, přesněji řečeno v nejosudovějším okamžiku, kdy se rozhodovalo o budoucnosti země, začít zpívat chorály nad kufrem toho povidláře, a tak mocně podpořit snaživou vládu v jejích velkolepých počinech? Inu, kde se ruka k ruce vine, tam se dílo podaří.

Toho moudrého a duchapřítomného otce strádijské církve rozhodné taky musím poznat bliž, řekl jsem si. Ale to zas až příště…

 

Zdroj: Radoje Domanović, Cejch: výbor satirických povídek, Odeon, Praha 1984. (Sest. Irena Wenigová)

 

Strádie (11/12)

(předchozí stránka)

Představte si, že hned den nato vláda musela odstoupit! Jen se to rozkřiklo, na všech stranách propuklo bujaré veselí, kavárny a putyky, dokonce i byty se přímo otřásaly jásotem a radostným zpěvem. Ze všech koutů Strádie se houfně začaly sjíždět deputace obyvatelstva, aby uvítaly novou vládu. Noviny skoro přestaly uveřejňovat denní zprávy, tolik musely tisknout pozdravných depeší a prohlášení oddaných občanů. Všechna ta prohlášení a blahopřání byla na jedno kopyto, lišila se leda v podpisech. Posuďte sami:

Velevážený pane předsedo vlády!

Ani na nejodlehlejších výspách naší drahé otčiny se nenajde člověk, jemuž by nebylo známo Vaše zanícené, sebeodříkavé vlastenectví jakož i Vaše nehynoucí zásluhy o blaho nás všech. Obyvatelstvo našeho kraje tudíž tone v radostném nadšení, že právě Vy se ujímáte kormidla státu, právem jsouc nezvratně přesvědčeno, že jediné Vy — ruku v ruce s Vašimi pány kolegy —jste s to vyprostit naši vlast-mučednici z propasti bídy, do níž ji uvrhli Vaši nezodpovědní, neschopní a vlastizrádní předchůdci. Se slzami šťastného pohnutí v očích provoláváme: Buďte nám dlouho živ a zdráv!

Jménem pěti set občanů

(následuje podpis jednoho velkoobchodníka)

To byla ukázka gratulace. A teď si přečtěte jedno prohlášení:

Do dnešního dne jsem byl stoupencem bývalého režimu, ale poněvadž jsem v souvislosti s nástupem nové vlády s hrůzou seznal, jaké nesmírné pohromy napáchala bývalá vláda v naší milované vlasti-mučednici, a došel k úlevnému zjištění, že jen a jedině naše nová vláda je s to vést nás pravou cestou vpřed k šťastné budoucnosti a uskutečnit všechny naše vznešené národní ideály, prohlašuji, že ode dneška jsem hotov dát všechny své síly do služeb nové vládě a že všude, na každém kroku, ve dne v noci, vstávaje lehaje, budu zavrhovat bývalý zlotřilý režim, jenž se právem hnusí všem poctivým občanům naší drahé Strádie.

(Podpis)

Všechny strádijské noviny do včerejška vychvalovaly a do nebe vynášely každý čin bývalé vlády, a ejhle!, najednou začaly bývalou vládu šmahem zatracovat a opěvovat vládu novou.

Prolistoval jsem si všechna čísla od začátku roku a zjistil jsem, že se při nástupu každé nové vlády opakuje totéž: každá nová vláda se oslavuje jako jediná, co za něco stojí, a každou bývalou častují epitety jako: zlořečená, proradná, ničemná, zkrátka a dobře hnusná.

A věřte tomu nebo ne: i prohlášení a blahopřání byla stále stejná, od stejných lidí, i členy deputací byli stále stejní občané!

Zejména úředníci si pokaždé přispíšili s projevy oddanosti nové vládě; jen málokterý měl odvahu k takovému husarskému kousku, aby opominul tu samozřejmou úlitbičku a riskoval své postavení… Ale takových bylo jak šafránu a veřejné mínění jimi patřičně opovrhovalo — co si to dovolují, porušovat starodávný strádijský obyčej!? Hulváti neotesaní!

Mluvil jsem s jedním spořádaným úředníkem o jeho kolegovi, jenž odmítl gratulovat nové vládě k nastolení, a vyhodili ho za to ze státních služeb.

„Připadal mi jako velice rozumný člověk,“ podotkl jsem.

„Blbec!“ zmrazil mě odpovědí.

„Neřekl bych!“

„Prosím vás — copak může mít všech pět pohromadě? Radši tře s celou rodinou bídu, místo aby si jako my ostatní, co to naštěstí máme v hlavě v pořádku, hleděl dobrého bydla!“

S ohledem na to, že nová vláda musela honem honem zařizovat plno věcí (jistě státních — co myslíte?) a velíce potřebovala, aby jí právě tak honem honem občanstvo ústy poslanců vyjádřilo důvěru a aby odsoudilo činnost bývalé vlády, jakož i Národního shromáždění, neuspořádala nové volby a ponechala poslance v Národním shromáždění v jejich funkcích.

Byl jsem jako u vidění — sním či bdím? říkal jsem si a vypravil jsem se za jedním známým poslancem, aby mi to vyložil.

„Udrží se nová vláda u moci, jestliže Národní shromáždění zůstává ve stejné sestavě?“ zeptal jsem se ho.

„Samozřejmě!“

„Proboha, copak nová vláda může mít důvěru starého shromáždění?“

„Může, co by ne? Odhlasujeme to a hotovo!“

„Ale to byste pak také museli zavrhnout činnost bývalé vlády a zároveň s tím i svoji činnost!“

„Svoji činnost? Co máte na mysli?“

„Vaši spolupráci s bývalou vládou!“

„Zavrhneme jen bývalou vládu.“

„Poslanci, kteří do včerejška neochvějně stáli při bývalé vládě, ji přece nemůžou najednou zavrhnout!? Ze dne na den!?“

„Můžou — klidně!“

„Já vám nerozumím!“

„Je to velice jednoduché a jasné,“ pravil bohorovně.

„Spíš velice divné!“

„Pročpak? Někdo bývalou vládu odsoudit musí, a je úplně jedno, jestli to budeme my či jiní poslanci. Vládě jde jenom o tu formalitu. Tak je to u nás zavedeno — zřejmě podle zahraničních vzorů… Jinak naše Národní shromáždění stejně dělá jen to, co chce vláda.“

„A nač tedy Národní shromáždění vůbec máte?“

„Ale vždyť vám to říkám — jen abychom zachovali formu… Mají to v jiných státech, proč bychom si to nepořídili také! A budí to dobrý dojem, jako že je náš režim parlamentární.“

„Uctivé díky za vysvětlení!“ pravil jsem — abych zachoval formu —, ale radši bych byl nad tím vším spráskl ruce…

Ukázalo se, jak oddané city vížou poslance k vlasti, neboť pro ni dokázali pošlapat i své dobré jméno.

„Naši dědové neváhali položit na oltář této země ani své životy — a my se malicherně rozmýšlíme, zda pro ni máme obětovat něco tak nicotného, jako je naše čest!“ zvolal jeden poslanec při zasedání.

„Bravo!“ zahřímalo souhlasně ze všech stran, a tak si Národní shromáždění vyhrnulo rukávy a pustilo se chutě do práce.

Nejdříve ze všeho odhlasovali důvěru nové vládě a zavrhli činnost vlády bývalé. Poté vláda podala návrh, aby byly v několika zákonech učiněny změny.

Návrh byl jednohlasně přijat, jakož i navržené změny, neboť na základě těch změn a doplňků bylo možno snadno a hladce usadit několik vládních příbuzných a intimních přátel v teplých místečkách.

Dále byly schváleny veškeré výdaje, jimiž nová vláda hodlala zatížit státní rozpočet, a pak zasedání skončilo. Poslanci, zcela vysílení tou námáhavou politickou prací, se odebrali zotavit domů. A novopečení páni ministři na oslavu toho, že díky naprosté důvěře národa propluli všemi úskalími na cestě k své šťastné budoucnosti, uspořádali přátelskou sedánku. Však si to zasloužili, aby ve veselé zábavě, u sklenky vína trochu pookřáli z těch ukrutánských starostí, co měli s kučírováním státu!

(další stránka)