Mrtvo morje (3/5)
Jaz sem zelo mnogo potoval po svetu. Nekateri verjamejo to, drugi pa ne verjamejo in mislijo, da sem si vse to samo izmislil, čudno! Sicer pa, kakor je nekdo rekel, vsa zadeva se me prav nič ne tiče. Poglavitno je, da sem sam prepričan, da sem zelo mnogo potoval.
Potujoč po svetu, vidi človek marsikaj takega, o čemer se mu še v snu ni sanjalo, nikar šele, da bi si mogel kaj takega misliti v budnem stanju. Bral sem v nekem angleškem listu, kako je ves angleški tisk najostreje napadel nekega pregrešnega Angleža, ki je napisal nekak potopis po Srbiji. Bral sem tudi tisti potopis, pa se mi je videl še dosti točen, vendar pa mu ni nihče izmed Angležev verjel, niti da sploh obstoji kaka dežela Srbija, nikar šele tega, kar je bil napisal o tej deželi. Imenovali so ga zanesenjaka, pa celo norca. Tako, glejte, naši kritiki lahko vidijo, da se da videti na svetu vse mogoče, ne pa da venomer vpijejo: to ni resnično, ne ustreza naravnim dejstvom; te osebe so take, kakor da so z lune padle (pri tem pa ne vidijo, da hodi mimo njih in sredi nas vsak dan tako mnogo individujev, ki so še veliko hujši kakor pa da so z lune padli). Meni je vsa ta njihova stereotipna rdeča nit, ki se vleče, kaj vem, skozi njih delo včasih kar brez konca in kraja, jela že do grla presedati.
Glejte torej, tako sem potujoč tudi jaz naletel na neko čudovito družbo, pravzaprav neko mesto, neko državico, kali.
Prvo, kamor me je zaneslo v tej deželi (imenujmo jo kratkomalo tako), je bilo neko politično zborovanje.
»Kako lepo, bogme; imenitno, da je ravno mene zaneslo v to čudo!« sem pomislil pri sebi in bilo mi je malo neprijetno, ker sem se v Srbiji že odvadil političnih shodov in sodelovanja v javnih zadevah. Tam se je vse nekako zgrupiralo in pomirilo drugo z drugim, tako da ga človek nima, s komer bi si pošteno skočil v lase.
Presenetilo me je. Zborovanje je vodil predstavnik oblasti v tistem kraju dežele, menda ga imenujejo okrožnega načelnika, in sam je bil tudi sklicatelj tega shoda.
Mnogi državljani gledajo zaspana, kar zabuhli od spanja, nekateri pa stojé dremljejo s polodprtimi usti, z zaprtimi očmi in glave jim kinkajo levo in desno, gor in dol; včasih zacincata glavi dveh državljanov malo močneje, trčita druga ob drugo, zdrzneta se, oba politika pogledata s topim pogledom drug drugega, se prav nič ne začudita in oči se jima spet zatisnejo, glave pa vneto kinkajo dalje. Mnogi so kar polegli in zaspali, in tako smrčanje se razlega, da je milina slišati. Mnogi pa so resda budni, a si manejo oči in glasno in sladko, zdehajo ter tako zaradi lepše harmonije nekako pomagajo tistim, ki smrče v zboru. Ozrl sem se, ko so začeli z vseh strani prinašati biriči državljane na hrbtih. Vsak si je oprtil po enega na grbo in ga prinesel na shod. Nekateri so bili mirni, molče in ravnodušno so gledali okrog sebe, nekateri so zaspali, nekoliko pa se jih je zvijalo in se hotelo iztrgati. Nekatere preuporne so pritirali uklenjene.
»Kakšno zborovanje pa je to?« sem vprašal nekoga.
»Vrag si ga vedi!« je odgovoril ta brezbrižno.
»Menda ni opozicija?«
»Opozicija!« je odgovoril spet oni, ne da bi bil pogledal, kdo ga je vprašal.
»Pa kaj oblast sama sklicuje opozicionalno zborovanje in še siloma vodi ljudi nanj?« sem vprašal.
»Oblast!«
»In kar zoper sebe?«
»Jasno!« je odgovoril ta zdolgočaseno kakor v nekem neumevanju.
»Mogoče pa je to zborovanje zoper ljudstvo?« sem vprašal.
»Mogoče!« je odgovoril ta spet na isti način.
»In kaj mislite vi?« sem vprašal.
Ta pa me je pogledal topo, brezizrazno, skomizgnil z rameni in razširili roke, kakor bi hotel reči: »Kaj meni mar!«
Obrnil sem se od njega in hotel pristopiti k drugemu, pa me je njegovo docela neizrazno lice odvrnilo od tega brezumnega in brezuspešnega poskusa.
Naenkrat sem zaslišal neki razkačen glas:
»Kaj pa se to pravi? Živ krst noče v opozicijo. Tega ni mogoče več prenašati. Vse sami pristaši vlade in oblasti, vse pokorno, vse mirno in to gre iz dneva v dan, da se je človeku ze tudi ta pokorščina priskutila.«
»To je pa res čudovit in omikan narod!« sem pomislil pri sebi in obšla me je nevoščljivost na to idealno deželico. Tu najbrže še moja rajnka strina ne bi huknila, niti prerokovala kakšne nevarnosti. Ljudje so olikani in pokorni, še veliko bolj mirni, kakor je zahteval od nas otrok oni naš dobri, stari učitelj, ker sta njihov mir in njihovo lepo vedenje že samo miroljubno policijo začela dolgočasiti in se ji zdeti puščobna.
»Ce boste še naprej tako nadaljevali,« je vpil načelnik ostro, razkačeno, »potem znamo pokazati tudi drugo stran medalje. To se lahko precej zgodi in se, ako ne veste, godi tudi drugod. Za vodjo skrajne in ostre opozicije proti današnjemu režimu se imenuje ta in ta z letno plačo petnajst tisoč dinarjev. Za člane glavnega odbora opozicionalne stranke se imenujejo ta in ta, ta in ta, ta in ta, na delo torej! Nato še za opozicionalce v tem in tem okrožju: ta in ta, ta in ta, pa mirna Bosna. Tako ne gre več. Vlada je tudi že našla pot in način, da bo začela izdajati list proti sebi. V ta namen je začela že pogajanja in je našla dobre, zanesljive in zveste ljudi.«
Državljani, oziroma opozicionalci gledajo z zaspanimi očmi v načelnika in nobenih sprememb jim ni videti na obrazih. To jih ni niti presenetilo, niti razburilo, niti razveselilo — popolnoma nič, kakor da ni načelnik niti ust odprl.
»Vi ste torej zdaj opozicija!« je dejal načelnik.
Ljudje gledajo vanj in mirno, ravnodušno molče.
Vzel je seznam navzočih, oziroma siloma na zborovanje pritiranih ljudi in začel klicati.
»Vsi so tu!« je rekel zadovoljno, ko jih je poklical.
Načelnik se je zavalil v naslanjač in si od zadovoljstva pomel roke:
»No, dobrooo!« je spregovoril z nasmehom na obrazu. »Zdaj pa pričnimo v imenu božjem!… Kot vladnim nasprotnikom je vaša naloga, najostreje napadati vlado in obsojati njeno politično delo in smer njene zunanje in notranje politike.«
Ljudje so se začeli pomalem osveščati, dokler se ni vzpel nekdo na prste, dvignil roko in zacvilil s tankim glaskom:
»Prosim, gospod, jaz vem za neko zgodbo o opozicionalcu.«
»No, daj, povej jo!«
Državljan se je malo odkašljal, zmignil z rameni in pričel pripovedovati s takim tonom, da se je slišalo kakor bi čivkal, prav tako kakor smo odgovarjali mi v ljudski šoli in lajnali tiste poučne zgodbice:
»Bila sta nekoč dva državljana: enemu je bilo ime Milan, drugemu pa Ilija. Milan je bil priden in ubogljiv državljan, Ilija pa poreden in malopriden. Milan je v vsem lepo ubogal svojo dobro vlado, Ilija pa je bil neubogljiv in ni poslušal svoje dobre vlade, marveč je glasoval proti vladnim kandidatom. In dobra vlada je poklicala predse Milana in Ilijo ter jima rekla:
,Dobro, Milan, ti si priden in ubogljiv državljan: ná zato kupček denarja, a poleg svoje službe dobiš še eno z višjo plačo.’ To rekši je stisnila Milanu polno mošnjo denarja v roke. Milan je poljubil dobri vladi roko in veselo odšel domov.
Nato se je obrnila k Iliji in rekla:
,Ti, Ilija, pa si malopriden in neubogljiv državljan, zato pojdeš v luknjo in vzela ti bom plačo, ki jo dobivaš in jo bom dala rajši pridnim in poštenim.’
Prišli so žandarji in so pri priči zgrabili nerodnega in nubogljivega Ilijo, da je moral hudo trpeti in da je razžalostil vso svojo družino.
Tako se godi vsakomur, kdor ne uboga svojih predstojnikov in svoje vlade.«
»Jako dobro!« je rekel načelnik.
»Prosim, gospod, jaz pa vem, kaj nas uči ta zgodba!« se je oglasil neki drugi državljan.
»Dobro, povej nam!«
»Iz te zgodbice vidimo, kako mora biti človek zvest in kako mora ubogati svojo vlado, da bo lahko srečno živel s svojo družino. Pridni in ubogljivi državljani ne ravnajo tako kakor Ilija, zato jih ima vsaka vlada rada!« je spregovoril opozicionalec.
»Dobro, in kaj je dolžnost pridnega in ubogljivega državljana?«
»Dolžnost pridnega in rodoljubnega državljana je vstati zjutraj s postelje.«
»Zelo lepo, to je prva dolžnost. Ima še kakšne?«
»Ima jih.«
»Katere?«
»Državljan se obleče, umije in pozajtrkuje «
»In nato?«
»Nato mirno odide z doma in odide naravnost na svoje delo, če pa nima dela, odide v krčmo, da počaka, ko bo čas za obed. Točno opoldne pride spet mirno domov in pokosi. Po kosilu popije kavo, si osnaži zobe in leze spat. Ko se dobro prespi, se državljan umije in odide na sprehod, nato pa v gostilno in ko pride čas za večerjo, odide naravnost domov in povečerja, po večerji pa leže v posteljo in zaspi.«
Še mnogi drugi opozicionalci so povedali kakšno modro, poučno zgodbico in razložili, kaj nas uči ta povest. Nato so prešli opozicionalci na svoja prepričanja in principe.
Nekdo je predlagal, naj se zborovanje konča in naj vsi skupaj odidejo v gostilno na kozarček vinčka.
Tu je prišlo do deljenih mnenj in razvnela se je burna debata. Nihče ni več dremal. Prišlo je do glasovanja v načelu. Po končanem glasovanju je načelnik razglasil, da je predlog v načelu sprejet, da odidejo v krčmo, in potem je prišla na vrsto razprava o podrobnostih: kaj bodo pili tam?
Nekateri so hoteli vino s sodo.
»Mi ne maramo tega,« so zavpili drugi, »rajši imamo pivo!«
»Jaz iz principa ne pijem piva!« je dejal nekdo iz prve skupine.
»Jaz pa načelno ne maram vina.«
In tako je vstalo mnogo principov in prepričanj in razvnela se je burna debata.
Nekateri so omenili kavo (ti so ostali v žalostni manjšim) in nekdo izmed njih je potegnil uro iz žepa, pogledal in dejal:
»Tri in pet minut! Tudi jaz ne morem piti zdaj kave. Jaz načelno pijem kavo samo do treh popoldne, pozneje pa za vse na svetu ne.«
Po mnogih govorih, ki so trajali vse popoldne, je prišlo do glasovanja.
Načelnik se je kot vrl predstavnik oblasti držal objektivno in pravično. Z ničemer ni hotel vplivati na svobodne volitve. Vsakemu državljanu je dovolil, da je po mirni, parlamentarni poti oddal svoj glas za svoje prepričanje. Sicer pa je vsakemu zajamčena ta pravica po zakonu in kaj bi jo jim potem kratil?
Glasovanje je poteklo v najlepšem redu.
Po končanem glasovanju je načelnik vstal s tehtnim, resnim obrazom kakor se spodobi za predsednika političnega zborovanja in je s še tehtnejšim glasom razglasil rezultat glasovanja.
»Razglašam, da je z velikansko večino zmagala skupina, ki je za vino s sodo, nato pride nekaj manj številna frakcija za čisto vino, nato frakcija za pivo. Za kavo so glasovali trije (dva za sladko, eden pa za grenko) in naposled en glas ti mlečno kavo.«
Ta je tudi sicer — pozabil sem pripomnit —, začel govor proti vladi, a mu je množica s hrupom udulila ta otroški izpad. Nato pa je malo kasneje pričel govoriti, da nasprotuje tudi takemu shodu in da to sploh ni shod opozicije, marveč da je prillo vladi na misel malo pošaliti se, vendar pa so mu tudi zdaj drugi z vikom in krikom preprečili, da bi govoril.
Po tem razglasu je načelnik malo pomolčal, nato pa dodal:
»Kar se mene tiče, bom pil pivo, ker moj gospod minister nikdar ne pije vina s sodo.«
Ob teh besedah je pričela opozicija iznenada omahovati in kar vsi so se izrazili, da so za pivo (razen tistega, ki je glasoval za mlečno kavo).
»Nikakor ne želim vplivati na vašo svobodo,« je spregovoril načelnik, »in zahtevam od vas, da ostanete pri svojem prepričanju.«
Bog varuj! Živ krst ne mara slišati za prepričanje in pričeli so dokazovati, da se je to glasovanje slučajno tako končalo in da se jim samim čudno zdi, kako se je moglo to zgoditi, ko vendar v bistvu nihče ni mislil tako.
In tako se je vse to lepo zaključilo in so po dolgotrajnem in napornem političnem delu odšli v gostilno.
Pili so, peli, govorili napitnice in zdravice vladi in narodu in se ob neki nočni uri mirno in lepo tiho razšli po svojih domovih.
Stradija (12/12)
Sirota nova vlada je morala takoj pričeti misliti, toda tega rokodelstva ministri v Stradiji niso bili vajeni. Da odkrito povemo, so se nekaj dni junaško, ponosno držali; dokler je bila le še kaka para v državni blagajni, so veselih in vedrih obrazov sprejemali čez dan procesije deputacij iz ljudstva in govorančili presunljive govore o srečni prihodnosti mile in izmučene Stradije; ko pa je padla noč, so prirejali sijajne in drage gostije kjer se je pilo, pelo in kjer so imeli rodoljubne zdravice. — Ko pa je zazijala državna blagajna vsa prazna, so začeli gospodje ministri resno premišljevati in se pomenkovati, kaj bi ukrenili v tako obupnem stanju. Saj za uradnike je lahko: ti so že tako vajeni, da po nekaj mesecev ne prejemajo plač; upokojenci so stari ljudje, dosti so se naživeli; vojaki, to se samo po sebi razume, se morajo privaditi na trpljenje in nadloge; nič hudega torej, da tudi lakoto junaško trpe; dobaviteljem, podjetnikom in vsakemu drugemu dobremu državljanu srečne Stradije se lahko reče, da plačilo njihovih računov ni bilo vneseno v letošnji državni proračun. Ni pa lahko za ministre, ker ti morajo samoumevno plačevati, da se o njih dobro govori in piše. Ni lahko še za cele kupe drugih važnih stvari, ker je dovolj stvari, ki imajo prednost pred Stradijo.
Navalile so skrbi nanje in prišli so na misel, da je treba okrepiti gospodarstvo. Zaradi tega so se odločili, da zadolže deželo z večjim dolgom; ker pa je treba za sklepanje tega posojila potrošiti čedne vsote denarja za skupščinske seje, za ministrska potovanja v tuje dežele, so ministri sklenili, da zbero v ta namen vse depozite iz državnih blagajn, kjer je deponiran denar zasebnih oseb, da bi tako pomogli deželi, ki stoka v nadlogah.
V vsej deželi je nastala zmešnjava: v nekaterih listih govore o ministrski krizi, v drugih, kako je vlada že ugodno končala pogajanja za posojilo, v tretjih eno kakor drugo, vladni listi pa pišejo, da dežela ni bila še nikdar v večjem blagostanju.
Čedalje bolj in bolj so pričeli govoriti o tem rešilnem posojilu; časniki so čedalje bolj polnili svoje stolpce z razpravljanjem o tem vprašanju. Vzbudilo se je močno zanimanje na vse strani in prišlo je že malone do tega, da so prenehali skoraj vsi posli. Tako trgovci kakor dobavitelji, pa uradniki in upokojenci in duhovniki, vse čaka v nekem mrzličnem, napetem pričakovanju. Na vseh straneh, na vsakem kraju, povsod govore, vprašujejo, ugibajo samo o tem.
Ministri tekajo zdaj v to, zdaj v drugo tujo deželo, zdaj ta, zdaj drugi, zdaj po dva, trije skupaj. Skupščina zaseda, tudi tam debatirajo, sklepajo in nazadnje odobre, da se sklene posojilo za vsako ceno in da odidejo vsak na svoj dom, obupna radovednost v javnem mnenju pa je vse večja in večja.
Srečata se po dva in dva na ulici in že pričneta namesto pozdrava:
»Kaj je s posojilom?«
»Ne vem!«
»Ga sklepajo?«
»Gotovo!«
Ministri so jeli čedalje pogosteje obiskovati tuje dežele in se vračati.
»Je prišel minister?« vpraša nekdo.
»Tudi jaz sem slišal.«
»Kaj je napravljeno?«
»Menda je ugodno!«
Kar so naposled objavili vladni listi (vlada ima zmerom po nekaj listov, pravzaprav ima vsak minister svoj list — enega ali dva), da je vlada končala pogajanja z neko tujo skupino in da so rezultati zelo ugodni.
»Z zanesljivostjo lahko potrdimo, da bo čez kakšen dan pogodba podpisana in da pride denar v deželo.«
Ljudje so se malo pomirili, vladni listi pa so sporočili, da bo čez dva-tri dni prišel v Stradijo opolnomočenec bančne skupine g. Horije in da bo tu podpisal pogodbo.
Zdaj šele se je dvignil ustni in pismeni trušč in hrušč. Spraševanje, pričakovanje, nepotrebna, nervozna radovednost in velikansko upanje v tega neznanega tujca, ki so ga pričakovali, da bo rešil deželo, so dosegli svoj vrhunec.
O čem drugem kakor o tem Horiju sploh niso ne govorili ne mislili več. Raznesel se je glas, da je že prispel in se nastanil v tem in tem hotelu in že navali množica radovednih ljudi, moških in ženskih, mladih in starih proti hotelu — navali tako jadrno in besno, da starejše in slabotnejše kar poteptajo in zmečkajo.
Prikaže se na cesti kak tuj človek, potnik, in že reče kdo drugemu:
»Poglej no, neki tujec!« in pomembno pogleda tovariša, z obrazom in pogledom, kakor bi vprašal: »Če ni to Horije?«
»Če ni to on?« vpraša oni drugi.
»Tudi jaz bi mislil!«
Z vseh strani si ogledajo tujca in odločijo, da je prav ta tisti. Nato razneso po mestu vest, da so videli Horija in ta novica se tako bliskovito raznese in prodre v vse družbene sloje, da že čez eno, dve uri vse, mesto zanesljivo trdi, da je on tu, da so ga ljudje osebno videli in govorili z njim. Spravili so vso policijo na noge, vznemirili so se ministri, da begajo na vse strani, da bi se sesli z njim in mu izkazali svoje spoštovanje.
Ni ga.
Naslednji dan sporoče listi, da včerajšnja vest o Horijevem prihodu ni bila resnična.
Do kod je privedlo to, se vidi iz tegale dogodka.
Nekega dne sem šel na postajališče, kjer pristaja neka tuja ladja.
Ladja je prispela in potniki so pričeli izstopati. Zapletel sem se v pomenek z nekim znancem, kar je množica ljudi pritisnila k ladji s tako silo, da me je nekdo, ki se je zaletel vame, skoraj na tla podrl.
»Kaj pa je?«
»Kdo je?« so pričeli mnogi spraševati drug drugega.
»On!« so odgovorili.
»Horije?«
»Da, prišel je!«
»Kje je, kam hoče?« zavre v množici in nastalo je prerivanje, pritiskanje, vzpenjanja, drenjanje, prepir; vsakdo hoče čim bliže.
V resnici sem zagledal nekega tujca, ki je prosil in moledoval, naj ga v božjem imenu puste, ker ima nujne opravke. Človek je komaj mogel govoriti, kar stokal je, stisnjen in zagozden v radovedni množici.
Policija je pri priči razumela svojo dolžnost. Oddirjala je obveščat o njegovem prihodu ministrskega predsednika, ostale vladne člane, občinskega predsednika, cerkvenega poglavarja in druge deželne dostojanstvenike.
In čez malo časa so se v trumi zaslišali glasovi:
»Ministri! Ministri!«
In res so se prikazali ministri z vsemi dostojanstveniki stradijske dežele. Vsi v prazničnih oblekah, z vsemi lentami in vrstami redov (a redno ne nosijo vseh, marveč samo po nekaj). Množica se je razdelila na dve strani in tako je ostal tujec sam v sredini na eni strani, na drugi strani pa so se prikazali ministri, ki so mu stopali naproti.
Ministri so se v spodobni razdalji ustavili in se do tal priklonili. Isto je storila množica. On je bil videti nekam zmeden, preplašen, hkrati pa na vso moč začuden, a se ni genil z mesta, stal je nepremično kakor kip. Ministrski predsednik je stopil še za korak naprej in pričel:
»Odlični naš gost, vaš prihod v našo deželo bo zabeležila zgodovina z zlatimi črkami, ker pomeni ta znameniti prihod epoho v našem državnem življenju; vaš prihod prinaša srečno prihodnost naši mili Stradiji. V imenu vse vlade, v imenu vsega naroda vas pozdravljam kot našega rešitelja in kličem: živeli!«
»Živeli! Živeli!« se je pretrgal zrak od klica iz tisoč grl.
Nato je začel cerkveni poglavar prepevati nabožne pesmi in s cerkva glavnega mesta stradijske dežele so zagrmeli zvonovi.
Ko je bil končan ta del uradnega sprejema, so ministri z ljubeznivim nasmehom na ustih ponižno pristopili k tujcu, si povrsti segli z njim v roko, ostali pa so odstopili in obstali gologlavi s sklonjenimi glavami, ministrski predsednik je z nekim strahom in spoštovanjem vzel njegov kovčeg v roke, a finančni minister s svoje strani palico imenitnega človeka. Nosila sta te stvari kakor svetinje. Kajpada je bil kovčeg res svetinja, saj je bila v njem gotovo usodna pogodba; prav v tem kovčku je ležala, nič manj in nič več, kakor prihodnost, srečna prihodnost cele dežele. Zato je bil torej ministrski predsednik, vedoč, kaj nosi v svojih rokah, videti slovesen, ves spremenjen, ponosen, ker nosi v svojih rokah prihodnost stradijske dežele. Cerkveni poglavar je kot človek, ki ga je obdaril bog z velikim duhom in umom, nemudoma tudi sam spoznal važnost tega kovčka in je z drugimi višjimi duhovniki obstopil ministrskega predsednika ter začel prepevati svete pesmi.
Sprevod je krenil. On in finančni minister spredaj, za njima pa kovčeg v naročju ministrskega predsednika, obkroženega z višjimi duhovni in z razoglavim ljudstvom. Stopali so počasi, slovesno, z nogo pred nogo, prepevali svete pesmi, zvonovi pa so zvonili in možnarji pokali. In tako so šli počasi po glavni ulici proti hiši ministrskega predsednika. In hiše in kavarne in cerkve in pisarne, — vse se je izpraznilo, vse živo je privrelo na cesto, da bi sodelovalo pri tem epohalnem sprejemu velikega tujca. Še bolniki niso izostali; tudi te so prinesli iz stanovanj, da bi videli to redko slovesnost; celo iz bolnic so prinesli vse bolnike na nosilnicah; in tudi njim je njih bolezen kar odlegla: laže jim je bilo, ko so pomislili na srečo svoje mile domovine; tudi otroci na prsih, ki so jih prinesli v sprevod, niso jokali, temveč so upirali svoje očke v velikega tujca, kakor bi čutili, da je ta sreča namenjena njim.
Preden so prišli do hiše ministrskega predsednika, se je zvečerilo. Tujca so bolj nesli, kakor pa odvedli v hišo. Vanjo so odšli vsi ministri in dostojanstveniki, množica pa je ostala in radovedno bolščala v okna ali pa preprosto zijala v hišo.
Drugi dan so začele prihajati deputacije iz naroda pozdravljat velikega tujca in že ob zori je počasi priropotal visoko naložen voz različnih odlikovanj za vrlega tujca pred hišo ministrskega predsednika.
Tujec je bil, kot se razume, takoj izbran za častnega predsednika ministrstev, za častnega predsednika mestne občine, Akademije znanosti in vseh mogočih dobrodelnih družb in društev v Stradiji, a teh je nešteto, pa celo društva za ustanavljanje društev. Vsa mesta so ga izbrala za svojega častnega meščana, vsi cehi so ga priznali za svojega dobrotnika in neki armadni polk si je njemu na čast nadel ime »Železni Horijev polk«.
Vsi listi so ga pozdravili z dolgimi članki, mnogi so prinesli njegovo sliko. Mnogo uradnikov je v počastitev tega dne napredovalo, veliko redarjev je prejelo odlikovanja in napredovanja, odprto je bilo veliko novih uradov m veliko novih uradnikov imenovanih.
Dva dni je že, kar traja burna veselje po vsem mestu. Godba igra, zvonovi zvone, možnarji pokajo, pesmi arijo, pijača se razliva.
Tretji dan so morali ministri, čeprav so bili skrokani od teh veselic, žrtvovati celo počitek svojih teles za blagor dežele in ljudstva ter so se zbrali k plenarnemu zasedanju, da bi dokončali s Horijem pogajanja o posojilu ter podpisali to epohalno pogodbo.
Najprej so kakor zaradi uvoda začeli privatni pomenek. (V vseobčem veselju sem pozabil povedati, da je bil kovčeg hranjen pod močno stražo.)
»Želite nemara dalj časa ostati tu?« ga je vprašal ministrski predsednik.
»Dokler pač ne opravim svoje zadeve in to bo trajalo precèj časa!«
Ministre je osupnila beseda precèj časa.
»Mislite, da bo trajalo precèj časa?«
»Na vsak način. Taka je zadeva.«
»Nam so znani vaši pogoji in naši vam, zato menim, da ne bo nikakih ovir!« je rekel finančni minister.
»Ovir?« je dejal tujec preplašeno.
»Saj, mislim, da jih ne bo!«
»Tudi jaz tako upam!«
»Torej lahko takoj podpišemo pogodbo!« je rekel ministrski predsednik.
»Pogodbo?«
»Da!«
»Pogodba je podpisana; in jaz se bom kar jutri odpravil na pot; predvsem pa vam moram izraziti svojo hvaležnost za zdaj in za vedno za tak izreden sprejem. Da vam odkrito povem, ves sem iz sebe, še zdaj se ne morem popolnoma zavedeti, kaj vse se godi z menoj. Res je, da sem zdaj prvič v tej deželi, a še v sanjah mi ni moglo priti na misel, da bi me bili kje kot neznanca tako sprejeli. Zdi se mi še, da sanjam.«
»Tak ste jo podpisali — pogodbo?« so soglasno zavpili vsi navdušeni.
»Glejte jo!« je dejal tujec in potegnil iz žepa polo papirja, na kateri je bila pogodba in jo pričel brati v svojem jeziku. Pogodba je bila sklenjena med njim in nekim trgovcem s slivami iz notranjosti Stradije, kjer se ta obvezuje, da mu bo do tega in tega dne dobavil tako in tako količino sliv za kuhanje marmelade…
Kaj se je moglo, v civilizirani in pametni deželi ukreniti drugega, kakor da tujca, ki je podpisal tako bedasto pogodbo, izženo iz Stradije, skrivaj, tri dni na to pa da vladni listi prineso naslednjo vest:
»Vlada si energično prizadeva, da bi izposlovala novo posojilo in vsa pričakovanja kažejo, da bomo že do konca tega mesca prejeli prvi obrok denarja.«
Ljudje so malo povpraševali po Horiju, nazadnje pa prenehali, in nato je šlo spet vse po starem.
–
Ko sem jel globlje premišljevati o tem zadnjem dogodku, mi je začela nenavadno ugajati vseobča harmonija v Stradiji. Ne le, da so ministri simpatični in vrli ljudje, opazil sem tudi, da je cerkveni poglavar sam takisto kaj umen in duhovit človek. Kdo bi se mogel v prikladnem trenutku, v naravnost usodnem trenutku, ko se odloča o usodi dežele, domisliti, da bo začel prepevati pobožne pesmi nad kovčkom marmeladarja in da bo s tem z vso težo podprl trudoljubno vlado v njenih velikih podvzetjih? Táko složno delo mora spremljati sreča.
In pri priči sem se odločil, da o prvi priliki obiščem modrega očeta, cerkvenega poglavarja, ter da se pobliže seznanim s tem velikim Stradijcem.
Vir: Radoje Domanović, Zgodbe in satire, Slovenski knjižni zavod, Ljubljana 1951. (Prev. Fran Albreht)
Stradija (11/12)
Naslednji dan sem slišal, da je kabinet padel. Vsevprek, po ulicah, krčmah in po zasebnih stanovanjih se je razlegala vesela pesem. Že so z vseh strani Stradije začele prihajati deputacije, ki so v imenu ljudstva pozdravljale novo vlado. Veliko listov je bilo prepolnih brzojavk in izjav vdanih državljanov. Vse te izjave in čestitke so bile na las podobne druga drugi, lahko se reče, da je bil ves razloček samo v imenih in podpisih. Glejte, tu ena:
»Predsedniku Ministrskega sveta, gospodu …
Gospod predsednik!
Vaše rodoljubje in vaša velika dejanja v korist naše drage domovine so znana po širni Stradiji. Ljudstvo našega kraja plava v veselju in radosti zaradi vašega prihoda na čelo deželne uprave, ker je vsakdo trdno prepričan, da ste edino Vi z Vašimi tovariši zmožni izvleči našo deželo iz teh mučnih in težkih razmer, iz te bede, v katero so jo pahnili Vaši predhodniki s svojim slabim in nepatriotičnim delom.
V solzah radosti kličemo: Živeli!
V imenu pet sto podpisnikov
(podpis nekega trgovca).«
Ali pa izjava, navadno take vrste:
»Do danes sem bil pristaš prejšnjega režima, a ker sem se s prihodom novega kabineta popolnoma prepričal, da je delovala prejšnja vlada v škodo naše dežele in da je sedanji kabinet edini zmožen povesti našo deželo na boljšo pot in ustvariti velike narodne ideale, zato izjavljam, da bom od danes dalje z vsemi močmi podpiral sedanjo vlado in da bom povsod in na vsakem mestu obsojal prejšnji zloglasni režim, ki se gabi vsem poštenim ljudem v deželi.«
(Podpis).
V mnogih listih, v katerih sem do tega dne bral članke, ki so hvalili vsak ukrep prejšnje vlade, vidim zdaj članke, v katerih se najostreje obsoja prejšnja vladavina in se nova kuje v zvezde.
Ko sem vzel te liste in pregledal vse številke od začetka leta dalje, sem videl, da ponavljajo vedno isto ob prihodu vsake nove vlade. Sleherno novo vlado pozdravljajo na isti način kot edino vredno, in vsako prejšnjo obsojajo in jo imenujejo celo izdajalsko, ogabno, škodljivo, črno in gnusno.
Celo izjave in čestitke vsakemu novemu kabinetu so zmerom iste in od istih ljudi; tudi v deputacijah so stalno isti ljudje.
Posebno uradniki se podvizajo z vdanostnimi izjavami vsakemu novemu kabinetu, razen če si kdo dovoli, da z nasprotnim ravnanjem ogroža svoj položaj in da tvega službo. Takih je malo in o njih ima javno mnenje, kaj slabo sodbo, ker kvarijo tako lepo šego, ki že dolgo časa vlada v Stradiji.
Govoril sem z nekim dobrim uradnikom o nekem njegovem tovarišu, ki ni hotel čestitati novi vladi ob nje prihodu na čelo uprave in je bil zavoljo tega odpuščen iz državne službe.
»Videti je pameten človek,« sem rekel.
»Bedak!« je odgovoril oni hladno.
»Ne bi trdil!«
»Dajte no, prosim vas, tak zanesenjak. Rajši strada s svojo družino, kakor pa da bi kot vsi drugi pametni ljudje gledal na svoj posel.«
Kogarkoli vprašam, vsak mi pove isto mnenje o takih ljudeh in še celo množica gleda nanje s pomilovanjem ali pa tudi z zaničevanjem.
–
Ker je imela nova vlada neke svoje nujne zadeve in ji je bilo potrebno, da ji izrazi ljudstvo preko poslancev svoje popolno zaupanje in obsodi hkrati delo prejšnje vlade in skupščine, je obdržala kar iste poslance. To me je močno presenetilo, zato sem nalašč poiskal enega izmed poslancev in se zapletel z njim v pogovor:
»Brez dvoma bo kabinet padel, ker je ostala ista skupščina?« sem vprašal.
»Ne bo.«
»Vem, ali kako neki bo dobila vlada polno zaupanje te skupščine?«
»Izglasovali ga bomo!«
»Potem bi morali obsoditi delo prejšnje vlade in tudi svoje. To pomeni obsoditi lastno delo!«
»Kakšno naše delo?«
»Delo s prejšnjo vlado.«
»Obsodili bomo prejšnjo vlado!«
»Vem, a kako boste storili to vi, isti poslanci, če ste še do včeraj podpirali prejšnjo vlado?«
»To ne spremeni stvari.«
»Ne razumem!«
»Zelo preprosto in jasno!« pravi on ravnodušno.
»Čudna stvar,«
»Prav nič čudna. Nekdo mora napraviti to, pa naj bomo to mi ali kaki drugi poslanci. Vladi je potrebna samo ta formalnost: to je tako urejeno nemara po zgledu drugih tujih dežel, toda v resnici delajo pri nas skupščina in poslanci samo to, kar hoče vlada.«
»A kaj potem skupščina?«
»Pa saj vam pravim: samo zaradi forme, da se lahko reče, da ima naša dežela tudi to in da je vlada videti parlamentarna vlada.«
»E, zdaj šele razumem!« sem rekel še bolj presenečen in zmeden s tem odgovorom.
–
In v resnici so poslanci pokazali, da vedo ceniti svojo domovino, ker so zanjo žrtvovali celo svoj osebni ponos in čast.
»Življenje so žrtvovali naši stari za to deželo, mi pa bi se še pomišljali, ali naj žrtvujemo samo svojo čast za njo!« je vzkliknil eden izmed poslancev.
»Tako je!« so zaklicali z vseh strani.
Posli v skupščini so tekli z veliko naglico.
Najprej so izglasovali novi vladi popolno zaupanje ter obsodili delo poprejšnje, nato pa je predložila vlada narodnemu zastopstvu predlog, da se napravijo spremembe v nekaterih zakonih.
Predlog so soglasno sprejeli ter si usvojili predlagane zakonske spremembe, ker so bili zakoni brez teh sprememb in dopolnil ovira za nekaj ministrskih sorodnikov in prijateljev, da bi zavzeli neke višje položaje v državni službi.
Nazadnje so v naprej potrdili vse izdatke, ki jih bo napravila nova vlada preko budžeta, nato pa je bila skupščina razpuščena in poslanci so utrujeni od državnega posla krenili domov, da se odpočijejo, člani kabineta pa, ko so srečno prebrodili vse ovire in zadovoljni s popolnim narodnim zaupanjem, so priredili slovesno tovariško večerjo, da bi se na zabavi ob čaši vina še sami odpočili od težkih skrbi pri urejanju dežele.
Stradija (10/12)
Ko sem obšel vse ministre, sem se odločil obiskati tudi Ljudsko skupščino. Ljudska se imenuje po nekem starem običaju, v resnici postavlja poslance policijski minister. Brž ko se spremeni vlada, se razpišejo nove volitve, to pa pomeni, vsaj enkrat mesečno. Beseda »volitve« pomeni v tem primeru: imenovanje poslancev in izvira po svojem poreklu še iz tiste patriarhalne družbe, ko je imelo ljudstvo poleg vseh drugih nadlog zares še nadležno dolžnost misliti in skrbeti, koga bi izbralo za svojega predstavnika. Svoje čase so na tak primitiven način potekale volitve, toda v moderni, civilizirani Stradiji je bila ta stara, bedasta in potratna procedura odpravljena, Policijski minister je prevzel na svoje rame vso ljudsko skrb in kar on imenuje in voli namesto ljudstva, ljudstvo pa ne trati časa, ne skrbi in ne premišljuje. Po vsem tem je naravno, da se to imenujejo svobodne volitve.
Tako izbrani ljudski poslanci se zbirajo v glavnem mestu Stradije, da rešujejo in se posvetujejo o raznih deželnih vprašanjih. Vlada, — razume se, vsaka patriotična vlada — poskrbi tudi tu, da je to reševanje pametno in moderno. Tudi tu vzame vlada vso dolžnost na svoje rame. Ko se poslanci zbero, morajo, preden se prične delo, prebiti nekaj dni v pripravljalni šoli, ki se imenuje klub. Tukaj se poslanci pripravljajo in urijo, da bi čim bolje odigrali svoje vloge.
Vse to je podobno pripravam za gledališko predstavo.
Vlada sama spiše komad, ki ga bodo poslanci igrali v Ljudski skupščini. Klubski predsednik ima kakor kak dramaturg dolžnost to delo proučiti in določiti za vsako sejo poslancem njihove vloge, — seveda po njih zmožnosti. Nekaterim zaupajo večje govore, drugim manjše, začetnikom še manjše, za nekatere pa se določi, da spregovore eno samo besedico, »za« ali pa »proti«. (To zadnje se zelo poredkoma dogaja in sicer tedaj, kadar žele posnemati naraven potek in se kakor po končanem glasovanju štejejo glasovi, da vidijo, katera stranka je zmagala: v bistvu pa je vse to določeno že veliko prej, preden se je ta skupščinska seja sploh sešla. Nekaterim, ki jih niti za to ne morejo porabiti, pa odrede neme vloge. Kadar se glasuje z vstajanjem in sedanjem. Ko so vloge tako lepo razdeljene, odidejo poslanci domov in se pripravljajo za sejo. Nenavadno sem bil presenečen, ko sem prvič videl poslance, kako se uče svoje vloge.
Vstal sem zgodaj zjutraj in odšel v mestni park na sprehod. Tam je bilo polno dijakov, otrok nižjih šol in mladeničev iz višjih. Nekateri so pohajali sem in tja in glasno brali vsak svoj predmet: ta zgodovino, ta kemijo, ta verouk in tako dalje. Nekateri so se, po dva in dva, izpraševali to, kar so se naučili. Kar zagledam med otroci na vsem lepem nekaj starejših ljudi, ki prav tako pohajajo ali pa sedé in se nekaj uče iz svojih papirjev. Stopim bliže k nekemu starcu v narodni noši, prisluhnem in on ponavlja, prebira venomer iste besede:
»Gospodje poslanci, pri razpravi o tem važnem zakonskem predlogu se čutim tudi jaz primoranega, da po lepem govoru spoštovanega tovariša T… M… v katerem je ta poudaril važnost in dobre strani takega zakona, spregovorim nekaj besed in da s tem nekoliko izpopolnim mnenje spoštovanega predgovornika.«
Starec je to frazo več kakor dsetkrat prebral, nato pa odložil papir, dvignil glavo, malo zamižal in začel na pamet:
»Gospodje poslanci, po spoštovanem tovarišu, v katerem se…« Tu je obstal, se namršil, dolgo časa pomolčal, se domislil in spet vzel one papirje ter spet glasno prebral isto frazo. Nato jo je spet poskusil povedati na izust, toda brez uspeha: zmotil se je. Ta procedura se je ponavljala nekajkrat, uspeh pa je bil zmeraj slabši. Starec je obupno zavzdihnil, jezno odrinil papirje in glava mu je omahnila na prsi.
Njemu nasproti je sedel na drugi klopi dijaček; v roki je imel zaprto knjigo in na pamet ponavljal lekcijo iz botanike:
»Ta koristna rastlinica raste v močvirnih krajih. Njene korenine porablja ljudstvo tudi kot zdravilo…«
Starec je dvignil glavo. Ko je deček ponovil vso lekcijo, ga je vprašal:
»Si se naučil svoje?«
»Naučil«.
»Bodi mi živ in zdrav, sinko! Uči se zdaj, — dokler si mlad, si lahko vse zapomniš, ko pa prideš v moja leta, — je vse fuč!«
Nisem si mogel prav razložiti, odkod ti stari ljudje med otroci in kaj se za vraga pilijo pod svojimi sivimi lasmi. Kakšna šola je spet to v Stradiji?
Radovednost v meni je postala tako velika, da sem navsezadnje, ko si nisem mogel sam razložiti tega čuda, moral stopiti k onemu staremu, in iz razgovora z njim sem zvedel, da je narodni poslanec in da je bil v klubu določen, da se nauči govor, od katerega je pravkar ponavljal prvi stavek…
Ko se poslanci nauče svoje lekcije, jih izprašajo, nato pa pridejo na vrsto skušnje.
Poslanci pridejo v klub in sedejo vsak na svoje mesto. Klubski predsednik sedi za posebno mizo in tik njega dva podpredsednika. Zraven njegove mize je miza za vladne člane in malo dalje miza za klubske sekretarje. Najprej pokliče eden izmed tajnikov vse po vrsti, nato pa se prične resno delo.
»Naj vstanejo vsi, ki igrajo vlogo opozicionalcev!« odredi predsednik.
Vstane jih nekaj izmed njih.
Tajnik jih našteje sedem.
»Kje pa je osmi?« vpraša predsednik.
Nihče se ne oglasi.
Poslanci se prično ozirati okrog sebe, kakor bi vsak hotel reči: »Jaz nisem; ne vem, kdo je ta osmi!«
Tudi onih sedem se jih obrača in iščejo z očmi svojega osmega tovariša, dokler se nazadnje nekdo ne domisli in vzklikne:
»A tale tu je dobil vlogo opozicionalca.«
»Jaz nisem, kaj me dolžiš po krivem!?« odvrne ta srdita in pogleda v tla.
»A kdo je potem?« vpraša predsednik.
»Ne vem.«
»Ali so vsi tu?« vpraša predsednik tajnika
»Vsi«.
»Za vraga, nekdo mora vendar biti!«
Nihče se ne oglasi. Spet se prične vsakdo obračati okrog sebe in celo tisti, ki so ga pokazali.
»Naj se oglasi, kdor je!«
Nihče se ne oglasi.
»Ti si, zakaj pa ne vstaneš?« reče predsednik onemu osumljenemu.
»On je, on je!« kliknejo drugi in se kar oddahnejo kakor človek, ki odloži težak tovor z ram.
»Jaz ne morem igrati vloge opozicionalca,« vzklikne tisti grešnik obupno.
»Kako da ne moreš?« vpraša predsednik.
»Naj bo opozicionalec kdo drug.«
»Vseeno je, kdo je.«
»Jaz sem rajši za vlado.«
»Ampak, saj si za vlado, to je samo zaradi oblike, nekdo mora predstavljati opozicijo.«
»Jaz ne maram predstavljati opozicije, jaz sem za vlado.«
Predsednik se začne na dolgo in široko prerekati z njim in ga komaj pripravi do tega, da privoli, potem ko mu je eden izmed ministrov obljubil bogato dobavo, kjer se bo dalo pošteno zaslužiti.
»No, hvala bogu!« vzklikne predsednik ves poten in utrujen; »zdaj jih imamo osem.«
Medtem ko sta predsednik in vlada razpravljala z osmim opozicionalcem in ga komaj pripravila v to, da je privolil, jih je drugih sedem sedlo.
»E, zdaj pa vstanite vsi opozicionalci!« reče predsednik zadovoljno in si obriše pot s čela.
Vstal je samo tisti eden.
»Kaj pa spet to ponieni, kje so zdaj drugi?« zavpije predsednik ves iz sebe od razkačenosti.
»Mi smo za vlado!« zamomlja ona sedmorica.
»Kako klavrna opozicija je to!« klikne policijski minister obupno.
Nastala je tišina, pusta, mučna tišina.
»Za vlado ste,« je pričel zdaj togotno policijski minister, »a če ne bi bili za vlado, vas tudi ne bi bil izbral. Hočete nemara, naj zdaj mi ministri igramo opozicijo? Pri prihodnjih volitvah mi ne pridete več na vrsto. Za teh osem mest bom odločil, naj jih ljudstvo samo izvoli, bomo imeli vsaj prave opozicionalce!«
Navsezadnje je po daljšem prerekanju in ko so vsakemu obljubili kaj prikladnega, tudi ta sedmorica privolila, da prevzame to mučno nalogo. Nekomu so obljubili službo, nekomu velik zaslužek, vsakdo izmed njih je dobil svojo nagrado za tako izdatno pomoč vladi, ki ji je bilo do tega, da bi bila videti skupščina kolikor toliko resnična.
Ko se je vse to srečno končalo in je bila odstranjena najhujša ovira, je začel predsednik izpraševati opozicionalce:
»Kaj je tvoja vloga?« je vprašal prvega.
»Moja vloga je interpelirati vlado, zakaj tako brezumno zapravlja državni denar?«
»Kaj bo vlada odgovorila na to?«
»Vlada bo rekla, da je to zaradi pomanjkanja denarja.«
»Kaj moraš ti reči na to?«
»Jaz moram reči na to, da sem z odgovorom vlade popolnoma zadovoljen in da prosim deset poslancev, naj me podpro.«
»Sedi!« reče predsednik zadovoljno.
»Kakšna je tvoja vloga?« vpraša drugega.
»Jaz moram interpelirati vlado, da so neki uradniki dobili visoke položaje izven vrstnega reda in imajo po nekaj visokih plač in mnogo dodatkov, medtem ko so drugi zmožnejši in starejši uradniki na nizkih položajih in že toliko let ne napredujejo.«
»Kaj bo vlada odgovorila?« “
»Ministri bodo odgovorili na to, da so izven vrstnega reda napredovali samo njihovi najožji sorodniki in pa ljudje, za katere so se zavzeli njihovi najbližji prijatelji in nihče drug.«
»Kaj boš ti rekel na to?«
»Na to bom rekel, da sem z odgovorom vlade popolnoma zadovoljen.«
Predsednik vpraša tretjega, kaj je njegova vloga.
»Moja vloga je najostreje napasti vlado, ker sklepa posojilo v neugodnih pogojih, ko so finančne razmere v deželi že tako izredno težke.«
»Kaj bo vlada odgovorila?«
»Vlada bo odgovorila, da potrebuje denar.«
»Kaj boš ti na to?«
»Jaz bom dejal, da me tako močni razlogi popolnoma prepričujejo in da sem z odgovorom zadovoljen.«
»Kaj imaš ti?« vpraša četrtega.
»Interpelirati vojnega ministra, zakaj vojska strada.«
»Kaj bo on dejal?«
»Da nima kaj jesti!«
»In ti?«
»Bom popolnoma zadovoljen.«
»Sedi!«
Tako je izprašal še ostale opozicionalce, nato pa prešel na skupščinsko večino.
Kdor se je svoje vloge naučil, je pohvaljen, tisti pa, ki se svojih vlog niso naučili, ne smejo priti na skupščinsko sejo.
Zaradi neugodnih razmer v deželi je moralo narodno zastopstvo v prvih sejah pričeti z reševanjem najnujnejših zadev. Vlada je prav talko pravilno razumela svojo dolžnost, zato je, da ne bi z drobnimi vprašanji tratili časa, tako predložila v rešitev zakon o ureditvi mornarice.
Ko sem slišal o tem, sem vprašal nekega poslanca.
»Imate mnogo pomorskih vojnih ladij?«
»Nimamo.«
»Koliko jih imate vsega?«
»Za zdaj niti ene!«
Zazijal sem od začudenja. On je opazil to in se je to še njemu zazdelo čudno.
»Kaj pa se vam je zazdelo tako čudno?« me je vprašal.
»Slišal sem, da ste sprejeli zakon o…«
»Saj,« mi je segel v besedo, »sprejeli smo zakon o ureditvi mornarice; to je bilo potrebno, ker do danes še nismo imeli takega zakona.«
»Ali sega Stradija do morja?«
»Za zdaj ne.«
»Pa zakaj potem ta zakon?«.
Poslanec se nasmeje in dostavi:
»Naša dežela, gospod, je mejila nekoč na dve morji, a naši narodni ideali so, da bi bila Stradija to, kar je bila nekoč. S tem, vidite, delamo na to.«
»E, to je nekaj drugega,« sem dejal, da bi se opravičil, »zdaj razumem in lahko smelo rečem; da bo Stradija res postala velika in močna,« dokler tako odkritosrčno in pošteno skrbijo zanjo in dokler bo imela tako modro in rodoljubna upravo, kakor zdaj.«
Strádie (12/12)
Jak vidíte, po chudince nové vládě se hned od začátku chtělo, aby myslela, a v tom řemesle páni strádijští ministři nejsou právě kovaní. Ruku na srdce — pár dní nesli svůj úděl heroický, s hlavou vztyčenou, a dokud se v státní pokladně ještě našla nějaká ta finda, od rána do večera s tváří sršící veselostí a bodrostí přijímali nesčetné deputace obyvatelstva a sypali z rukávu tklivé proslovy o přešťastných zítřcích jejich draze milované Strádie-mučednice; a od večera do rána se neméně chrabře zúčastňovali opulentních banketů, kde se ládovali, pili, pěli a hlaholili vlastenecké zdravice. Leč státní pokladna zakrátko zela prázdnotou. A tak páni ministři museli začít myslet ještě víc — jak se dostat z té prekérní situace? Cožpak úředníci, kvůli nim je hlava bolet nemusí, ti už si zvykli, že velice často nedostanou gáži pár měsíců; a penzisté? Ti jsou staří, stejně už žijou moc dlouho, až to ani hezké není; no a vojáci?, ti přece musí umět něco vydržet a takový malý výcvik v hladovění jim půjde jenom k duhu; liferantům, podnikatelům a ostatním reprezentantům občanské elity je lehké zacpat hubu výmluvou, že úhrada jejich pohledávek se prozatím nedostala do státního rozpočtu. Hlavní malér je s nimi, s ministry; zatraceně potřebují, aby se o nich dobře mluvilo a psalo, a dobrá pověst, holenkové, přijde jednoho na nekřesťanské peníze! A to nebylo všecko — dovedete si vůbec představit, kolik potřeb má takový ministr? Na rozdíl od Strádie; copak ta, té je hej — její starosti na jejich hlavu!
A tak mysleli a mysleli, až si vymysleli, že by nebylo od věci, zatížit stát nějakým vydatnějším dloužkem. To ale obnášelo zase nové výdaje: na zasedání Národního shromáždění, na ministerské cesty do ciziny… A tehdy pány ministry osvítil znamenitý nápad: vyrabují k tomu účelu veškeré vklady soukromníků ve státních peněžních ústavech — aspoň těm šetřílkům poskytnou kýženou příležitost vypomoci chudičké vlasti-mučednici.
Že Národní shromáždění vládě tyhle výtečné nápady přikleplo zvlášť ochotně, o tom jistě nikdo z vás nepochybuje. A páni ministři se jali pendlovat; tu do jedné, tu do druhé země, jednou jel ten, jednou onen, jindy zas dva tři společně — jak ti chudí vandrovníci, co vandrovali ve dne v noci.
To víte, že se kolem toho strhl pěkný rozruch! Některé noviny nadhazovaly možnost vládní krize, jiné zas byly plné kachen, s kým vším si vláda plácla na mimořádně výhodnou půjčku, další zvěstovaly jedno i druhé, zatímco vládní listy si libovaly, jak Strádie v nebývalé míře přetéká mlékem a strdím.
V celé zemi se na nic jiného nemyslelo, o ničem jiném nemluvilo, všichni žili v jakémsi horečnatém napjatém očekávání.
Potkali se třeba dva známí někde na ulici a místo pozdravu se hned jeden druhého začali vyptávat:
„Co je s půjčkou?“
„Nevím!“
„Co myslíš, už něco splašili?“
„Určitě!“
Páni ministři mezitím usilovně kmitali mezi sladkým domovem a cizáckými dálavami.
„Už se vrátil ministr?“ ptali se lidé.
„Prý ano.“
„A co je?“
„Snad to tentokrát vyšlo.“
Až pak — konečně! — jednoho dne oznámily vládní listy (vláda má vždycky několikerý noviny, přesněji řečeno každý ministr má svůj list, občas i dva), že se zmocněným vládním činitelům podařilo vstoupit v kontakt s konsorciem zahraničních bank a že veškerá dosavadní jednání se jeví jako neobyčejně nadějná:
Se vší odpovědností můžeme naší veřejnosti potvrdit, že během několika málo dní lze poěítat s podepsáním smlouvy; hned potě nám bude poukázána příslušná suma…
Sotva se občanstvo stačilo trochu uklidnit, vládní listy přinesly zprávu, že co nevidět zavítá do Strádie zástupce toho konsorcia, pan Hororié, aby podepsal smlouvu.
Pane na nebi, to zas nastalo pozdvižení! Prostě celá Strádie žila od toho okamžiku příjezdem neznámého cizince, jenž jim přinášel záchranu.
Jednoho dne se například rozšířila planá zvěst, že on už přijel a ubytoval se v tom a v tom hotelu. V tu ránu se k tomu hotelu nahrnuly davy — muži, ženy, staří, mladí, tak překotně a splašeně, že přitom hnedle ušlapali pár starců a dětí.
Nebo se na ulici objevil někdo neznámý a lidé okamžitě strkali hlavy dohromady:
„Koukejte, nějaký cizinec!“ a významně na sebe mrkali.
„Je to on nebo ne?“
„Taky mě to trklo!“
Tak dlouho neznámého okukovali a šuškali si o něm, až sami sobě namluvili, že to určitě nemůže být nikdo jiný než on. A natotata roztroubili, kde stihli, že viděli pana Hororié. Zpráva se roznesla jako blesk, a za hodinku za dvě se už všichni obyvatelé města jako jeden muž dušovali, že pan Hororié přijel — vždyť ho plno lidi na vlastni oči vidělo a mluvilo s nim! Policajti div nevylítli z kůže — jak to, že oni ho propásli?, a začali zuřivě pročesávat město. A páni ministři se lekli, až hekli — co jestli se vzácný host urazí, že ho slavnostně nepřivítali?
Ale pan Hororié nikde.
Druhého dne oznámily noviny, že včerejší zpráva o příjezdu pana Hororié se nezakládala na pravdě — šlo o falešný poplach. K jakým koncům to všecko vedlo, uvidíte z následující příhody:
Jednoho dne jsem si vyšel do přístavu. Právě připlula nějaká cizí loď.
Přirazila ke břehu a cestující začali vystupovat. Zapovídal jsem se trochu s jedním známým, a najednou koukám — k lodi se úprkem řítí davy lidí; ještě že jsem uskočil, byli by mě porazili.
„Co se děje?“
„Kdo to přijel?“
„No přece on!“
„Hororié?“
„Ano!“
„Kde je? Ukažte nám ho!“ hučeli lidé a strkali se a mačkali, stoupali si na špičky a natahovali krky, hádali se a hlava nehlava se drali blíž k lodi.
Tam vskutku stál nějaký cizinec; prosil a naříkal, aby ho pustili, že má naspěch. Skoro ho nebylo slyšet — div ho neudusili, jak se kolem něho tlačili.
Policajti si vědí rady v každé tlačenici a poradili si i tentokrát: rychle odkvapili podat raport o příjezdu toužebně očekávaného hosta panu ministerskému předsedovi a ostatním členům vlády, starostovi, patriarchovi a dalším hlavám země.
Zanedlouho se z davu ozvaly hlasy:
„Ministři! Jdou ministři!“
A vskutku — v čele ostatních strádijských hodnostářů přicházeli páni ministři. Všichni v gala, se všemi šerpami a metály (normálně nenosí všechny, jenom pár kousků). Dav udělal špalír, cizinec zůstal sám na jednom konci a z druhého mu spěli v ústrety páni ministři.
Zastavili se v uctivém odstupu, smekli a uklonili se mu až k zemi. Dav následoval jejich příkladu. Cizinec vypadal poněkud vyvedený z míry (nejít o tak vznešenou osobnost, dalo by se říct, že vyvaloval oči jako tele na nová vrata). Předseda vlády postoupil o krůček kupředu a oslovil ho:
„Ctný cizinče! Dnešní den zaznamená historie zlatými písmeny. Váš příjezd do naší země otevírá novou slavnou epochu existence našeho státu, přináší šťastnou budoucnost naší milované Strádii. Jménem celé vlády, jménem celého národa vás vítám jakožto našeho spasitele a provolávám třikrát: Sláva! Sláva! Sláva!“
„Sláva! Sláva! Sláva!“ otřásly vzduchem výkřiky z tisíců hrdel.
Poté patriarcha zanotoval jakýsi chorál a ve všech chrámech strádijské metropole se rozezněly zvony.
Oficiální uvítání pokračovalo tím, že páni ministři, jeden za druhým, s něžným, téměř zamilovaným úsměvem poníženě přistupovali k cizinci a potřásali mu rukou; kdo byl hotov, poodstoupil a s pokorně skloněnou hlavou a s kloboukem v ruce čekal, až se všichni vystřídají. Poté pan předseda vlády uchopil do náruče jeho kufr a ministr financí učinil totéž s jeho holí. Zacházeli s těmi věcmi nábožně jako se svátostmi. Bodejť by ne, zvláště kufr byl přímo svátost nejsvětější — vždyť jistojistě obsahoval tu osudovou smlouvu, přesněji řečeno šťastnou budoucnost celé jedné země. Proto také pan předseda vlády, u vědomí toho, že v jeho náručí spočívá blažený zítřek draze milované vlasti-mučednice, vyhlížel povzneseně jako v posvátném transu. Patriarcha, na němž Stvořitel nešetřil, když rozdával dary ducha, ihned vytušil, jak důležitý je ten kufr, pročež s ostatními vyššími duchovními obstoupili v půlkruhu pana předsedu vlády a spustili další nábožné písně.
Průvod vyrazil k městu. Vpředu šel on s ministrem financí, za ním se nesl kufr v náručí předsedy vlády, obklopený vyšším duchovenstvem, a pak všichni další; průvod uzavíral dav s čepicemi v rukou. Kráčeli pomalu, slavnostně, co noha nohu mine, nábožné melodie zněly vůkol, zvony vyzváněly, střílelo se z moždířů. A stále tak velebně pokračovali po hlavní třídě k domu ministerského předsedy. Domy, kavárny, kostely i kanceláře se vylidnily; komu nohy sloužily, každý spěchal do ulic, aby se zúčastnil toho grandiózního uvítání vznešeného cizince. Ani nemocní si nedali ujít tu slávu a museli je vynést ven z bytů, dokonce i z nemocnic vynesli na nosítkách všecky pacienty; najednou jako by je nic nebolelo — tak se jim ulevilo při pomyšlení na štěstí drahé otčiny; i miminka vynesli ven a ani ta nepláčou a upírají očka na ctihodného cizince, jako by i ona tušila, že to štěstí se připravuje pro ně. Než došli k domu předsedy vlády, padl soumrak, Cizince spíše vnesli než uvedli dovnitř, a za ním vstoupili všichni ministři a ostatní hodnostáři, a dav zůstal venku — na čumendě, abych tak řekl.
Druhého dne se začaly sjíždět vítací deputace; a ještě za svítání dokodrcal k domu předsedy vlády vůz vrchovatě naložený nejrůznějšími vyznamenáními pro vznešeného cizince.
Cizinec byl pochopitelně ihned jmenován čestným předsedou vlády, čestným starostou a čestným předsedou Akademie věd a všech možných dobročinných a jiných spolků a sdružení ve Strádii (a měli jich požehnanou hromadu!, dokonce existoval i spolek pro zakládání spolků). Všechna města mu udělila čestné občanství, všechna živnostenská společenstva ho prohlásila za svého mecenáše a jeden pluk na jeho počest přijal jméno Úderný pluk Hororié.
Všechny noviny ho pozdravily dlouhatánskými úvodníky, některé otiskly i jeho fotografii. Leckteří úředníci získali na počest toho dne povýšení, přečetní policisté rovněž a navíc ještě dostali haldu medailí; byla založena celá řada nových úřadů a do nich najmenováni noví úředníci.
Dva dny trvalo to bouřlivé veselí v celém městě. Zvony zvonily, moždíře bouchaly, muziky vyhrávaly, zpívalo se, tancovalo, víno teklo proudem… Třetího dne se však páni ministři museli zříct zaslouženého odpočinku po tom velkém radování — kocovina, nekocovina, vše pro štěstí vlasti a národa! — a odebrat se komplet na zasedání vlády, aby s panem Hororié ukončili jednání o půjčce a podepsali tu vytouženou, spásnou smlouvu.
Aby nějak začali, zavedli řeč na soukromé pole. (Ještě jsem vám neřekl, že kufr hlídala ozbrojená stráž — jak jsem na to mohl zapomenout? Asi mě ještě nepřešla ta strádijská kocovina!)
„Jak dlouho hodláte u nás pobýt?“ zeptal se cizince předseda vlády.
„Než vyřídím ten svůj kšeft. A to hádám potrvá ještě nějaký den.“
Páni ministři se vyděsili:
„Jakže? Vy se račte domnívat, že to ještě nějaký den potrvá?“
„Každopádně. Práce kvapná málo platná, a o kšeftech to platí tuplem!“
„Nám jsou vaše podmínky známy a vám naše také, čili nevidíme, jaké překážky by se ještě mohly vyskytnout?!“
„Překážky?“ zarazil se cizinec.
„Pokud jde o nás, pevně doufáme, že vše půjde hladce.“
„To já taky.“
„Čili můžeme okamžitě přikročit k podpisu smlouvy — je-li vám libo,“ naléhal předseda vlády.
„Smlouvy?“
„Jistěže.“
„Vždyť je dávno podepsaná! Nejpozději zítra bych měl zapakovat a jet kvůli tomu dál, ale předtím bych vám ještě chtěl moc a moc poděkovat za přijetí; namouduši, do smrti smrťoucí na to nezapomenu. Abych pravdu řek, ještě jsem se nestačil ze všeho vzpamatovat. Kdyby mi někdo povídal, že je na světě země, kde takhle vítají cizí lidi, nevěřil bych mu. Stejně si ještě pořád myslím, že se mi to než zdálo.“
„Vy už jste tedy smlouvu podepsal?“ zajásali páni ministři sborem.
„Klidně vám ji ukážu, když vás to tak zajímá!“ A vytáhl z kapsy kus papíru a začal z něho předčítat ve své mateřštině. Byla to smlouva mezi ním a jedním pěstitelem švestek z nějakého strádijského zapadákova, v níž se ten pěstitel zavazoval, že mu do té a té doby dodá tolik a tolik metráků švestek na povidla… Co jiného si mohli v tak moudré a civilizované zemi počít, než že toho cizince i s jeho pitomou smlouvou vyhnali — samozřejmě v největší tajnosti. A za pár dní otiskly vládní noviny tuto noticku:
Vláda energicky pracuje na uzavření nové půjčky; prozatím vše nasvědčuje, že ještě během tohoto měsíce nám bude poukázána první část příslušné sumy.
Lidé se ještě nějaký čas poptávali po panu Hororié, ale pak přestali a vše se zase rozjelo postaru.
—
Když jsem tak uvažoval o této poslední události, napadlo mě, že vlastně nejvíc ze všeho se mi ve Strádii líbí ta všeobecná harmonie, hlavně ta přímo bratrská spolupráce mezi kormidelníky strádijského státu (však o tom byla mnohokrát řeč, pamatujete?). A netýká se to pouze jejich sympatických a znamenitých ministrů; mé pozornosti (a vaší nepochybně rovněž) neušlo, že i patriarcha je muž na svém místě. Koho jiného by napadlo v pravém, přesněji řečeno v nejosudovějším okamžiku, kdy se rozhodovalo o budoucnosti země, začít zpívat chorály nad kufrem toho povidláře, a tak mocně podpořit snaživou vládu v jejích velkolepých počinech? Inu, kde se ruka k ruce vine, tam se dílo podaří.
Toho moudrého a duchapřítomného otce strádijské církve rozhodné taky musím poznat bliž, řekl jsem si. Ale to zas až příště…
Zdroj: Radoje Domanović, Cejch: výbor satirických povídek, Odeon, Praha 1984. (Sest. Irena Wenigová)
Strádie (11/12)
Představte si, že hned den nato vláda musela odstoupit! Jen se to rozkřiklo, na všech stranách propuklo bujaré veselí, kavárny a putyky, dokonce i byty se přímo otřásaly jásotem a radostným zpěvem. Ze všech koutů Strádie se houfně začaly sjíždět deputace obyvatelstva, aby uvítaly novou vládu. Noviny skoro přestaly uveřejňovat denní zprávy, tolik musely tisknout pozdravných depeší a prohlášení oddaných občanů. Všechna ta prohlášení a blahopřání byla na jedno kopyto, lišila se leda v podpisech. Posuďte sami:
Velevážený pane předsedo vlády!
Ani na nejodlehlejších výspách naší drahé otčiny se nenajde člověk, jemuž by nebylo známo Vaše zanícené, sebeodříkavé vlastenectví jakož i Vaše nehynoucí zásluhy o blaho nás všech. Obyvatelstvo našeho kraje tudíž tone v radostném nadšení, že právě Vy se ujímáte kormidla státu, právem jsouc nezvratně přesvědčeno, že jediné Vy — ruku v ruce s Vašimi pány kolegy —jste s to vyprostit naši vlast-mučednici z propasti bídy, do níž ji uvrhli Vaši nezodpovědní, neschopní a vlastizrádní předchůdci. Se slzami šťastného pohnutí v očích provoláváme: Buďte nám dlouho živ a zdráv!
Jménem pěti set občanů
(následuje podpis jednoho velkoobchodníka)
To byla ukázka gratulace. A teď si přečtěte jedno prohlášení:
Do dnešního dne jsem byl stoupencem bývalého režimu, ale poněvadž jsem v souvislosti s nástupem nové vlády s hrůzou seznal, jaké nesmírné pohromy napáchala bývalá vláda v naší milované vlasti-mučednici, a došel k úlevnému zjištění, že jen a jedině naše nová vláda je s to vést nás pravou cestou vpřed k šťastné budoucnosti a uskutečnit všechny naše vznešené národní ideály, prohlašuji, že ode dneška jsem hotov dát všechny své síly do služeb nové vládě a že všude, na každém kroku, ve dne v noci, vstávaje lehaje, budu zavrhovat bývalý zlotřilý režim, jenž se právem hnusí všem poctivým občanům naší drahé Strádie.
(Podpis)
Všechny strádijské noviny do včerejška vychvalovaly a do nebe vynášely každý čin bývalé vlády, a ejhle!, najednou začaly bývalou vládu šmahem zatracovat a opěvovat vládu novou.
Prolistoval jsem si všechna čísla od začátku roku a zjistil jsem, že se při nástupu každé nové vlády opakuje totéž: každá nová vláda se oslavuje jako jediná, co za něco stojí, a každou bývalou častují epitety jako: zlořečená, proradná, ničemná, zkrátka a dobře hnusná.
A věřte tomu nebo ne: i prohlášení a blahopřání byla stále stejná, od stejných lidí, i členy deputací byli stále stejní občané!
Zejména úředníci si pokaždé přispíšili s projevy oddanosti nové vládě; jen málokterý měl odvahu k takovému husarskému kousku, aby opominul tu samozřejmou úlitbičku a riskoval své postavení… Ale takových bylo jak šafránu a veřejné mínění jimi patřičně opovrhovalo — co si to dovolují, porušovat starodávný strádijský obyčej!? Hulváti neotesaní!
Mluvil jsem s jedním spořádaným úředníkem o jeho kolegovi, jenž odmítl gratulovat nové vládě k nastolení, a vyhodili ho za to ze státních služeb.
„Připadal mi jako velice rozumný člověk,“ podotkl jsem.
„Blbec!“ zmrazil mě odpovědí.
„Neřekl bych!“
„Prosím vás — copak může mít všech pět pohromadě? Radši tře s celou rodinou bídu, místo aby si jako my ostatní, co to naštěstí máme v hlavě v pořádku, hleděl dobrého bydla!“
—
S ohledem na to, že nová vláda musela honem honem zařizovat plno věcí (jistě státních — co myslíte?) a velíce potřebovala, aby jí právě tak honem honem občanstvo ústy poslanců vyjádřilo důvěru a aby odsoudilo činnost bývalé vlády, jakož i Národního shromáždění, neuspořádala nové volby a ponechala poslance v Národním shromáždění v jejich funkcích.
Byl jsem jako u vidění — sním či bdím? říkal jsem si a vypravil jsem se za jedním známým poslancem, aby mi to vyložil.
„Udrží se nová vláda u moci, jestliže Národní shromáždění zůstává ve stejné sestavě?“ zeptal jsem se ho.
„Samozřejmě!“
„Proboha, copak nová vláda může mít důvěru starého shromáždění?“
„Může, co by ne? Odhlasujeme to a hotovo!“
„Ale to byste pak také museli zavrhnout činnost bývalé vlády a zároveň s tím i svoji činnost!“
„Svoji činnost? Co máte na mysli?“
„Vaši spolupráci s bývalou vládou!“
„Zavrhneme jen bývalou vládu.“
„Poslanci, kteří do včerejška neochvějně stáli při bývalé vládě, ji přece nemůžou najednou zavrhnout!? Ze dne na den!?“
„Můžou — klidně!“
„Já vám nerozumím!“
„Je to velice jednoduché a jasné,“ pravil bohorovně.
„Spíš velice divné!“
„Pročpak? Někdo bývalou vládu odsoudit musí, a je úplně jedno, jestli to budeme my či jiní poslanci. Vládě jde jenom o tu formalitu. Tak je to u nás zavedeno — zřejmě podle zahraničních vzorů… Jinak naše Národní shromáždění stejně dělá jen to, co chce vláda.“
„A nač tedy Národní shromáždění vůbec máte?“
„Ale vždyť vám to říkám — jen abychom zachovali formu… Mají to v jiných státech, proč bychom si to nepořídili také! A budí to dobrý dojem, jako že je náš režim parlamentární.“
„Uctivé díky za vysvětlení!“ pravil jsem — abych zachoval formu —, ale radši bych byl nad tím vším spráskl ruce…
—
Ukázalo se, jak oddané city vížou poslance k vlasti, neboť pro ni dokázali pošlapat i své dobré jméno.
„Naši dědové neváhali položit na oltář této země ani své životy — a my se malicherně rozmýšlíme, zda pro ni máme obětovat něco tak nicotného, jako je naše čest!“ zvolal jeden poslanec při zasedání.
„Bravo!“ zahřímalo souhlasně ze všech stran, a tak si Národní shromáždění vyhrnulo rukávy a pustilo se chutě do práce.
Nejdříve ze všeho odhlasovali důvěru nové vládě a zavrhli činnost vlády bývalé. Poté vláda podala návrh, aby byly v několika zákonech učiněny změny.
Návrh byl jednohlasně přijat, jakož i navržené změny, neboť na základě těch změn a doplňků bylo možno snadno a hladce usadit několik vládních příbuzných a intimních přátel v teplých místečkách.
Dále byly schváleny veškeré výdaje, jimiž nová vláda hodlala zatížit státní rozpočet, a pak zasedání skončilo. Poslanci, zcela vysílení tou námáhavou politickou prací, se odebrali zotavit domů. A novopečení páni ministři na oslavu toho, že díky naprosté důvěře národa propluli všemi úskalími na cestě k své šťastné budoucnosti, uspořádali přátelskou sedánku. Však si to zasloužili, aby ve veselé zábavě, u sklenky vína trochu pookřáli z těch ukrutánských starostí, co měli s kučírováním státu!
Strádie (10/12)
Strádijskou vládu se mi tedy poštěstilo poznat dosti zblízka a rozhodl jsem se navštívit také zdejší Národní shromáždění. Stařičký název Národní se dochoval z temné minulosti a užívalo se ho už jen tak ze zvyku — moderní praxe byla taková, že poslance jmenoval ministr policie. Jakmile došlo ke změně vlády, nakvap se vypisovaly nové volby poslanců (což se obligátně dělo aspoň jednou měsíčně). Slovo volby znamenalo ve Strádii oněch dnů dosazování a mělo také původ v dávných zaostalých patriarchálních dobách, kdy národ — věřte tomu nebo ne — měl kromě jiných trampot navíc ještě únavnou povinnost lámat si hlavu a starat se, koho si vybere za zástupce. Kdysi se volby provozovaly tímto primitivním způsobem, avšak v moderní civilizované Strádii byla ta zastaralá, zdlouhavá a těžkopádná procedura zjednodušena. Ministr policie se obětavě podjal povinností národa, sám vybíral a dosazoval poslance do Národního shromáždění, a národ nemrhal časem, neměl žádné starosti a hlavně nemusel myslet. S ohledem na vše výše uvedené je přirozené, že se tomu říkalo svobodné volby.
Takto zvolení národní poslanci se sjížděli do strádijské metropole a radili se a řešili různé státní záležitosti. Vláda — výstižněji formulováno: každá vpravdě vlastenecky smýšlející vláda — vypomáhala, jak jen mohla, aby ta řešení byla moudrá a moderní, čili i nadále sebeobětavě na sebe brala veškerou odpovědnost. Když se poslanci sjeli, ještě než začali zasedat, museli strávit pár dní v speciální přípravce, která se nazývala klub. Zde se drezírovali – promiňte, přeřekl jsem se – připravovali, aby se mohli co nejúspěšněji zhostit svého poslaneckého poslání.
Vypadalo to jako při zkouškách na divadelní představení.
Autorkou kusů, které poslanci měli sehrát na scéně Národního shromáždění, byla opět neúnavná vláda. Předseda klubu byl cosi jako dramaturg: měl za povinnost prostudovat si pečlivě danou hru a rozdat role poslancům, pochopitelně s příhledem k jejich talentu a naturelu. Některým přiděli větší výstupy, některým menší, začátečníkům svěřil jenom štěky, ba někteří dokonce směli zarecitovat pouze jedno slovo, pro nebo proti. Ta druhá varianta se vyskytovala velice vzácně, jen tehdy, když bylo třeba sehrát nějaké zvlášť svobodomyslné představení, například když se po skončeném hlasování jako sčítaly hlasy, aby se zjistilo, která strana zvítězila; přitom bylo všecko narežírováno už dávno před zasedáním. Poslanci, kteří nebyli použitelní ani na štěky, hráli němé role – to znamená při hlasování vstáváním a sedáním. Když předseda rozdal role, rozpustil poslance, aby se je šli naučit. Mne hned tak něco neudiví, ale ujišťují vás, že jsem jaksepatří vyvaloval oči, když jsme poprvé viděl, jak se strádijští poslanci biflují své role.
Přivstal jsem si a vyšel jsem n na procházku do parku. kik yyi plný školáků, gymnazistů a studentů. Jedni se procházeli sem a tam a učili se nahlas svoje úkoly — někdoo dějepis, někdo chemii, někdo náboženství a tak dále; jiní se zas navzájem zkoušeli. Náhle jsem si mezi tou omladinou všiml několika mužů značně pokročilého věku; také se procházeli sem a tam nebo posedávali na lavičkách a dřeli se nazpaměť něco z nějakých papírů. Nenápadně jsem se přiblížil k jednomu stařičkému vesničanovi v národním kroji a slyším, jak s námahou slabikuje:
„Velectění páni poslanci! U příležitosti projednávám projektu zákona tak eminentní závažnosti, stržen nadšením nad vskutku brilantním projevem svého veleváženého kolegy pana ix ypsilón, jímžto totálně a nad slunce jasně ozřejmil generální důležitost, ergo veskrze pozitivní charakter dotyčného zákona, osměluji se dočrtnout přehršlí detailů, arciť jen podružných, epochální nástin svého veleváženého předřečníka…“
Stařeček přeslabikoval tu větu asi desetkrát a pak odložil papír, zavřel oči a zkusil to zpaměti:
„Velectění páni poslanci… stržen nad slunce jasně přehršlí… u veskrze generélní příležitosti… ergo arciť eminentní…“ Zarazil se, svraštil čelo, chvíli mlčel a lovil v paměti, a pak znovu sáhl po svých papírech a ještě jednou si větu přeslabikoval nahlas. Potom se ji znovu pokusil zopakovat zpaměti, ale marná práce, zase pohořel. Nedal se odradit a zkusil to ještě párkrát, šlo mu to však čím dál hůř. Zoufale si vzdychl, dopáleně odhodil papíry a svěsil hlavu.
Na lavičce proti němu seděl žáček, v ruce měl zavřenou knihu a zpaměti odříkával úkol z přírodopisu:
„Tato užitečná bylinka roste v bažinatých krajích. Jejího kořene náš národ odnepaměti používal jako léku…“
Stařeček zvedl hlavu. Když chlapec odříkal celou lekci, zeptal se ho:
„Ty už to svoje umíš?“
„Ano.“
„Pámbů ti požehnej! Jen se uč, synáčku, dokud jsi mladý a máš na to ještě dobrou hlavu, poněvadž až ti bude tolik jako mně… darmo mluvit!“
Co tu ti kmeti pohledávají mezi žáčky a studentíky? Co se ksakru ve svém věku můžou ještě tak pilně učit? To už zase ve Strádii zavedli nějakou novou pedagogickou vymoženost?
Zvědavost mi nedala; sám jsem na žádné kloudné vysvětlení nepřipadl, a tak jsem se zeptal toho stařečka. Dozvěděl jsem se, že je národním poslancem a že mu v klubu poručili naučit se projev; to, co si tu před chvílí marně vtloukal do hlavy, je prý teprve první věta…
Když se poslanci naučili své role, nastaly zkoušky. Poslanci se dostavili do klubu a každý se posadil na své místo. Předseda klubu trůnil za zvláštním stolem a po jeho boku dva místopředsedové. Další zvláštní stůl byl vyhrazen pro členy vlády a o kus dál stál stolek pro tajemníky klubu. Tajemník ještě chvilku vyvolával jednoho poslance po druhém, aby zjistil prezenci, no a pak to začalo.
„Ať vstanou všichni, co mají hrát opozičníky!“ nařídil předseda.
Vstalo několik poslanců.
Tajemník napočítal sedm.
„Kde je osmý?“ sháněl se předseda.
Nikdo se nehlásil.
Poslanci se začali rozhlížet, každý jako by říkal: Já to nejsem! Kdopak to může být, ten osmý?
Rozhlíželo se i těch sedm opozičníků; pátravým pohledem slídili po svém ztraceném druhu, až pak najednou si jeden vzpomněl a s úlevou vykřikl:
„Tamhleten je to! Ten má taky hrát opozičníka!“
„To neni pravda! Neurážej, jo?“ bránil se rozhořčeně osočený a přitom zarytě koukal do země.
„Tak kdo je to tedy?“ naléhal předseda.
„Já nevím.“
„Nechybí někdo?“ obrátil se předseda na tajemníka.
„Ne.“
„Někdo to kruci být musí!“
Ale po osmém opozičníkovi ani vidu, ani slechu. Všichni se zase začali rozhlížet, i ten osočený.
„Ať se přihlásí! Tak bude to nebo ne?“
Nikdo ani nepípl.
„Co se nehlásíš, když jsi to ty?“ udeřil předseda na osočeného.
„Je to on! Určitě je to on!“ spustili povyk ostatní; to jim pane spadl kámen ze srdce!
„Když já ale nemůžu hrát opozičníka,“ zafňukal provinilec.
„Jak to, že ne?“ obořil se na něho předseda.
„Ať ho hraje někdo jiný!“
„Na tom přece nesejde, kdo ho hraje.“
„Sejde. Já mám naši vládu hrozně rád!“
„To ti nikdo nebere! Opozičníka budeš jenom hrát, člověče! Abychom zachovali formu… Nějakou opozici přece mít musíme!“
„A nebudu a nebudu a nebudu hrát opozičníka! Já mám naši vládu ze všeho na světě nejradši!“
Předseda si ho vzal do parády a mluvil mu do duše, hučel do něho horemdolem, ale marně; dal se přesvědčit, až když mu jeden ministr slíbil dohodit pěkný kšeftík, na kterém se dá vydělat majlant.
„Zaplaťpámbů,“ odfrkl si zpocený a uondaný předseda, „tak už jich konečně máme osm!“
Zatímco se předseda a ministři handrkovali s trucovitým osmým opozičníkem, sedm ostatních opozičníků si sedlo.
„Opozičníci — vztyk!“ zavelel uklidněný předseda a otřel si pot z čela.
Ale ouha! Stoupl si jen ten vzpurník.
„Co to má znamenat? Co vy ostatní?“ Předsedu div netrefil šlak.
„My taky máme hrozně rádi naši vládu!“ zahuhlalo sedm opozičníků.
„To svět neviděl, co my si užijeme za soužení s opozicí!“ rval si vlasy předseda.
Rozhostilo se nepříjemné, trapné ticho.
„Máte rádi naši vládu?!“ zaskřípal výhrůžně zuby pan ministr policie. „To dá rozum, že máte rádi naši vládu, kdybyste ji neměli rádi, nebyl bych si vás vyhlídl do Národního shromáždění! Kdo podle vás má vystupovat v roli opozičníků? My, ministři? Po příštích volbách už mi sem ani nepáchnete, abyste věděli! Těch osm uprázdněných míst nebudu sám obsazovat, pro mne, za mne, ať si národní masy projednou zvolí pár poslanců, aspoň budeme mít konečně pořádnou, nefalšovanou opozici!“
Po dlouhém dohadování, když každému něco slíbili, uvolilo se i sedmero zarputilců vystupovat v té ostudné roli. Jednoho utáhli na prachy, druhého zas na povýšení, prostě každému něco káplo za tu mimořádně obětavou úsluhu vládě, které tuze záleželo na tom, aby Národní shromáždění alespoň trochu vypadalo jako národní shromáždění.
Když ta tahanice tak šťastně skončila, nic už nestálo v cestě, aby předseda konečně zahájil zkoušku:
„Jaká je tvoje role?“
„Já mám vznést interpelaci k vládě, proč se státní peníze vyhazujou na zbytečnosti.“
„Co ti na to odpoví vláda?“
„Aspoň to budí zdání, že na to máme.“
„Co odpovíš?“
„Já na to mám říct, že mě ta odpověď zcela uspokojila.“
„Sednout!“ pokývl předseda spokojeně.
„Co ty máš v roli?“ obrátil se na druhého.
„Já mám interpelovat vládu, proč někteří úředníci jsou povyšováni mimo pořadí a berou několik platů a různých přídavků, zatímco jiní, déle sloužící a mnohem schopnější, zastávají bezvýznamná postavení a už řadu let nebyli povýšeni.“
„Správně! A jak ti odpoví páni ministři?“
„Páni ministři mi vysvětlí, že mimo pořadí povýšili jenom své nejbližší příbuzné a lidi, za něž se přimlouvali jejich důvěrní přátelé, jinak nikoho.“
„Co jim odpovíš?“
„Že považuju tu odpověď za naprosto vyhovující.“
Pak předseda začal zkoušet třetího.
„Mým úkolem je ostře napadnout vládu, že uzavřela půjčku za nevýhodných podmínek, bez ohledu na kritickou finanční situaci našeho státu.“
„Co ti odpoví vláda?“
„Že potřebuje peníze za každou cenu.“
„A co ty na to?“
„Že ten pádný argument beze zbytku vyvrátil mé pochybnosti.“
„Co ty máš dělat?“ zeptal se předseda čtvrtého.
„Vznést protest k panu ministrovi armády, že vojáci hladoví.“
„Co ti pan ministr odpoví?“
„No Bože! Tak hladoví!“
„A co ty na to?“
„Já mu poděkuju za vyčerpávající vysvětlení.“
„Dobře! Smíš se posadit!“
A tak předseda zkoušel a zkoušel, a když byl hotov se všemi příslušníky opoziční menšiny, jal se zabývat provládní většinou.
Kdo se dobře nabifloval svou roli, tomu vyslovil pochvalu. A ti, co se špatně učili a nic neuměli? Ať se neopováží strčit na zasedání ani nos!
—
Poměry ve Strádii se den ze dne povážlivěji horšily, a tak se mluvčí národa chtě nechtě museli hned na prvních zasedáních zabývat řešením těch nejpalčivéjších problémů. Duchapřítomná a energická vláda si věděla rady za každé situace, růžové i nerůžové; aby poslanci neplýtvali drahocenným časem na všelijaké nesmysly, vrazila jim hned do začátku k projednání zákon o zřízení námořní flotily.
Když jsem se o tom doslechl, zeptal jsem se jednoho poslance:
„Máte hodně námořních lodí?“
„Ne.“
„Kolik asi?“
„Zatím ani jednu.“
Užasl jsem. Všiml si toho a užasl rovněž:
„Čemu se tak divíte?“
„Zaslechl jsem něco, že prý jste schválili zákon o …“
„Ano!“ skočil mi do řeči. „Schválili jsme zákon o zřízeni námořní flotily, ovšem. Bylo to nutné, poněvadž dosud takový zákon nemáme.“
„A má Strádie vůbec moře?“
„Prozatím ne.“
„Nač tedy ten zákon?“
Poslanec se shovívavě pousmál a vysvětlil mi:
„Strádie, vážený pane, kdysi hraničila dokonce se dvěma moři a naším všenárodním ideálem je, aby naše draze milovaná vlast-mučednice byla zase to, co kdysi. Jak vidíte, usilovně na tom pracujeme.“
„Ach tak!“ předstíral jsem hluboké porozumění. „Co se toho týče, jsem si naprosto jist, že se Strádie vbrzku stane opět obrovskou a mocnou říší, pokud budou otěže jejího osudu stále v rukou lidí tak moudrých, činorodých, nezištných a upřímně vlastenecky smýšlejících jako nyní…“
Strádie (8/12)
Přestože jsem měl v úmyslu jako dalšího člena vlády navštívit pana ministra osvěty, změnil jsem plán a vyhledal jsem nejdříve pana ministra armády; nesmírně mě totiž zajímalo, co soudí o těch krvavých tragédiích — či chcete-li barbarských zvěrstvech krvelačných skřípetarských hord na jižních hranicích Strádie.
Ministr armády, titěrný mužík s vpadlým hrudníčkem a pavoučíma ručičkama, se podle všeho zrovna domodlil.
Kanceláří se linula vůně myrhy a kadidla jako v nějakém svatostánku a na stole se povalovalo plno všelijakých náboženských spisů a starých ohmataných a vyšisovaných modlitbiček.
Nejdřív jsem se lekl, že jsem si spletl dveře, ale oficírská uniforma pana ministra žádnému omylu nenasvědčovala.
„Promiňte, pane,“ zapípal vlídně teninkým hláskem, „právě jsem dokončil svou obligátní modlitbu. Činím tak vždy, než usednu k práci. Zvláště pak v těchto dnech, kdy je modliteb mnohem více zapotřebí, vzhledem k těm Jobovým zvěstem z jižních území naší drahé otčiny.“
„Nemůže dojít k válce, pokud budou Skřípetaři pokračovat ve svých vpádech?“ šel jsem rovnou k věci.
„Žádný strach! Toho bohdá nebude…“
„Podle mého názoru takové nebezpečí hrozí, pane ministře! Vždyť oni loupí a drancují a vraždí den co den!?“
„Vraždit vraždí, to je pravda, ale na rozdíl od nich my, pěkně prosím, nejsme žádní divocí pohané… Je tu hrozná zima, nezdá se vám?, jako by odněkud táhlo… Co já se služebnictvu navykládám, že stálá teplota v místnosti má být minimálně šestnáct a půl stupně, ale všecko marné — já nevím, zač mě Bůh tak trestá!“ odbočil pan ministr od tématu, které nakousl, a zazvonil na sluhu.
Vešel sluha a vysekl poklonu, až se mu rozdrnčely metály na prsou.
„Pro Pánaboha našeho Stvořitele, neříkal jsem vám stokrát, že v mém kabinetu musí být bezpodmínečně teplota nejméně šestnáct a půl stupně?! A už zase je tu sibérie a navíc nějaký průvan; chcete, abych zmrzl?“
„Teploměr ukazuje osmnáct, pane ministře,“ uctivě namítl sluha a znovu v předklonu zařinčel metály.
„Hosana!“ zafistulkoval spokojeně pan ministr. „Tak spánembohem!“
Ještě jednou břinkly metály a sluha zmizel za dveřmi.
„Ta zpropadená teplota mi dělá velké starosti, věřte… Jakmile není teplota jak náleží, je s armádou amen! Právě jsem napsal v tom smyslu rozkaz pro všechna velitelství… Přečtu vám ho, chcete?“
V souvislosti s tím, že v poslední době přibývá ozbrojených vpádů Skřípetarů do jižních teritorií našeho státu, nařizuji: Vojíni nechť se každého rána na povel svých velitelů společně pomodlí k Bohu všemohoucímu, aby ochraňoval naši předrahou, námi všemi vroucně milovanou otčinu, prosáklou krví našich udatných předků. Modlitbu ať od případu k případu určí příslušný vojenský kněz. Na konci každé modlitby však budiž připojen tento dovětek: Kéž nejmilostivější Hospodin uvede rovnou do ráje duše našich spravedlivých a bohabojných bratří a sester, kteří padli za oběť bestiálnímu násilí divokých skřípetarských nevěřících! Kéž je jim lehká zemi Strádie, již tak upřímně a žhavě milovali! Sláva jim na věky věkův, amen! Danou modlitbu s uvedeným dovětkem nechť odříkají všechny šarže unisono a náležití zbožným a pokorným tónem; poté nechť všichni vypnou hruď a vztyčí hrdě a pyšně hlavy, jak se sluší na chrabré obránce naší země, a za troubení trubek a bubnování bubnů ať třikrát po sobi hromově provolají: Ať žije Strádie! Pryč se Skřípetary! Velitelům ukládám, nechť bděle dohlížejí, aby celý tento akt byl proveden vzorně, bez sebemenšího kazu či opomenutí, neboť na tom závisí blaho naší milé otčiny. Potom ať několik jednotek s rozvinutými prapory, v rytmu břeskných bojových pochodů vojenských kapel vyrazí řízným přehlídkovým krokem vítězoslavně do ulic. Očekávám vaše podrobné hlášení o splnění tohoto rozkazu, k čemuž vám dopomáhej Bůh. Zároveň co nejpřísněji nařizuji: v zájmu utužení bojeschopnosti naší armády nechť všichni, důstojníky počínaje a prostými vojíny konče, ostražitě střeží, aby teplota v kasárnách neklesla pod šestnáct stupňů Celsia. Amen.
„No to je… To je geniální!“ farizejštil jsem ostošest „Jen jestli všechna velitelství dostanou ten rozkaz včas?“
„Inu, musel jsem si připilit a Bůh požehnal mému usílování, takže dobrou hodinu před vaším příchodem byl už rozkaz rozeslán po telegrafu. Ranní ptáče dál doskáče, zvláště s pomocí Boží! Nebýt mého včasného účinného opatření, mohli jsme se, milý pane, nadít více egyptských ran než v Písmu!“
„Věru,“ přitakal jsem, přestože mě nenapadalo (snad by bylo vhodnější říci: za živého Boha jsem si nedokázal představit), jakých egyptských ran bychom se mohli nadít.
„Bohužel, milý pane, tak se věci mají! Nebýt mého obratného manévru, byl by mohl některý z velitelů v jižních oblastech zneužít svého postavení a přispěchat se svými oddíly na pomoc postiženému obyvatelstvu — a už by skřípetarská krev tekla proudem, ba stříkala až do nebes! Všichni moji důstojnici jsou toho názoru, že jen a jedině to je — řečeno slovy Kristovými — cesta pravá, protože nechtějí a v mnoha případech žel Bohu ani nejsou s to vidět věci z více zorných úhlů. Především je nutno mít na zřeteli, že naše vláda usiluje o mírumilovnou, vpravdě křesťanskou zahraniční politiku; žádné oko za oko, zub za zub, ale spíše ty do mne kamenem, já do tebe božím dárkem… Že se skřípetarští pohané dopouštějí na našich bratřích a sestrách nelidského násilí — nu, co jiného lze čekat od divé zvěře!, ponechme Pánu Bohu, co jeho jest, však on je za to ztrestá věčnými mukami a skřípěním zubů v ohni pekelném. A za druhé, milý pane, nesmíme zavírat oči před smutnou skutečností, že se naše vláda netěší u národa přílišné oblibě, čili my musíme mít k dispozici armádu hlavně pro naše vnitřní politické záležitosti. Jeli kupříkladu nějaký úřad v rukou lidí, co se za mrzkých třicet stříbrných zaprodali opozici, jsme nuceni použít ozbrojené moci, aby dotyční zrádci naší vlasti-mučednice došli spravedlivého trestu a aby se úřadu mohl ujmout některý věrný našinec…“
Využil jsem toho, že se pan ministr trošičku zakuckal:
„Kucinky, pane ministře! Ale co v případě, že útoky skřípetarských hord neustanou? Nebo že dokonce nabudou nežádoucích rozměrů?“
„Nemalujte čerta na zeď! Pak bychom museli podniknout ráznější kroky.“
„Jaké, pane ministře, smím-li se zeptat?“
„Jestliže říkám ráznější, neznamená to, že bychom začali jednat neuváženě nebo proti zásadám křesťanské etiky. Pro začátek bychom zkusili další celostátní akci s rezolucemi, tentokrát ještě ostřejšími. No a kdyby nedej Bože ani to nepomohlo, pak bychom museli neprodleně začít vydávat nějaký nový list s výlučně patriotickým zaměřením; prostřednictvím toho listu bychom zasypali ty zplozence ďábla ze Skřípetárie kanonádou příkrých, nesmlouvavě odsuzujících článků. Možná bychom je i párkrát šlehli nějakou satirou, ale ještě nevím, s tím se musí vždycky tuze opatrně… Chraň nás Pán Bůh a všichni jeho strážní andělé před takovými konci!“ zatípal zkormouceně a pokřižoval se; nato se utekl k tichoulinké, leč horoucí modlitbě.
Mým nitrem háralo v tom okamžiku ledacos, ale blažené religiózní vytržení to rozhodně nebylo; přesto jsem se pokřižoval, abych mu dělal společnost.
Zvláštní země, přemítal jsem. Na jihu jim hynou denně stovky nevinných bezbranných obyvatel a ministr armády skládá modlitbičky a medituje o založení vlasteneckých novin! Vojáky mají dobré, statečné, to se ukázalo v mnoha válkách — proč tedy nevyšlou nějaký oddíl k jižním hranicím a nezarazí řádění těch zákeřných skřípetarských hord?
„Zdá se, že vás můj plán nějak udivuje, pane?“ vyrušil mě z úvah páně ministrův diškantek.
„Bodejť by ne!“ neudržel jsem se, ale vzápětí jsem litoval své unáhlenosti.
„Nejste, milý a vážený, dostatečně zasvěcen do situace. Bezpečnost státu a obyvatel vůbec není to hlavní, pane, hlavní je bezpečnost vlády. Minulá vláda se udržela u moci měsíc, a my vládneme sotva tři týdny — přece si nemůžeme udělat takovou ostudu a položit se dřív! Naše pozice je velice vratká, nikde přítelíčka, milosrdní samaritáni už dávno vyhynuli, o naše mísy čočovice nikdo nestojí a laskavý Bůh je po čertech vysoko, neboli musíme se sami snažit a podnikat vše pro to, abychom se co nejdéle udrželi u moci.“
„A co podnikáte?“
„Totéž, co všechny vlády před námi. Na každý den chystáme nějaké překvapení, pořádáme slavnosti; momentálně si stojíme tak pekelně bídně, že budeme muset zase nastrojit nějaké spiknutí. Což o to!, spiknutí jsou naším, abych tak řekl, chlebem vezdejším. Do té míry, že když se někdy den dva pozdržíme s přípravou tohoto nejosvědčenějšího prostředku na vymítání ďábla opozice, naši občané, nejpokornější stádečko, co kdy žilo na tom božím světě, se dokonce opováží nahlas podivovat, cože se tak dlouho nekují žádné protivládní pikle. Nu a právě při všech těchhle vnitropolitických záležitostech prvořadé důležitosti — překvapeních, trachtacích a spiknutích, se neobejdeme bez armády. To, že na jihu umírají lidé, je vedlejší, milý pane; na má bedra či, chcete-li, na můj portfej vložil Hospodin naléhavější úkoly, mnohem prospěšnější pro naši vlast, než nějaké nesmyslné pranice se Skřípetary, Soudě podle všeho, vaše názory na tyto věcí jsou až předpotopně tmářské; žel Bohu, podobné zaostale smýšlejí i všichni moji důstojníci a celá armáda… Ještě štěstí, že my, členové vlády, jsme moderní lidé a máme v tom dokonale jasno.“
„První povinností armády je přece hájit vlast! To znamená i poskytnout ochranu před cizáckým násilím těm nebohým lidem na jihu! Vždyť i z těch končin posílají otcové a matky své syny na vojnu — a posílají je dobrovolně a rádi, neboť v armádě vidí svojí oporu,“ vyjel jsem si na pana ministra, i když se to nesluší; co naplat, každý občas šlápne vedle.
„Podle vás tedy armáda nemá nic důležitějšího na práci? Ať vás Všemohoucí neztrestá za to rouhání, pane!“ splynulo tiché pokárání z páně ministrových tenoučkých bezkrevných rtíků; vyčítavě, zarmouceně zavrtěl hlavičkou a změřil si mě, jako by si mě trošku ošklivil. „To bych do vás nebyl řekl, že jste takový bludař!“
„Ale já… prosím vás…“ blábolil jsem, nevěda, co mám na to říct; naštěstí páně ministrův falzetek důrazně přeťal mé rozpaky:
„A co třeba přehlídky, he?“
„Cože, prosím?“
„Blahoslavení chudí duchem… Prosím vás, člověče boží, co by si vláda, kterákoli, počala bez přehlídek?“ zapištěl pan ministr v svátém rozhorlení.
„Promiňte… o tom jsem jakživ nepřemýšlel… Ani neslyšel…“ breptal jsem na svou obranu.
„Neslyšel? Nebesa! Vždyť vám tu celou dobu horem dolem vykládám, proč musíme obyvatelstvo pořád něčím překvapovat, den co den pořádat různé slavnosti, průvody, trachtace a veselice a samozřejmě i přehlídky — jakpak bychom to všecko zvládli bez armády? To je momentálně její prvořadá povinnost: aťsi k nám vpadají nepřátelské hordy, čert je vem, hlavně když naši vojáčci pochodují, prapory se třepotají, bubny duní a polnice hlaholí jak u bran Jericha… Kdyby Strádii čirou náhodou hrozilo zvenčí nějaké větší nebezpečí, snad by trochu přiložil ruku k dílu i pan ministr zahraničí, pokud by ovšem na to měl zrovna čas. Je věčně věkův zavalen rodinnými starostmi: Pán Bůh mu chudákovi nadělil dětí jako smetí. Naštěstí se náš stát příkladně stará o své zasloužilé činitele… Mezi námi — zejména se synáčky má pan kolega učiněné peklo: moc špatně se učí! A tak jsme rozhodli, že budou studovat na útraty státu. Byl to skutek křesťanského milosrdenství, věřte! I o jeho dcerušky se postaráme: dostanou věno ze státní pokladny; eventuálně se jejich nápadníkům přidělí nějaké výnosné místo, na jaké by si pochopitelně jinak marně dělali laskominy.“
„Je krásné, když zásluhy dojdou spravedlivého ocenění!“
„Svatá pravda, milý pane! A my jsme v tom ohledu přímo světová rarita, nikdo se nám nemůže rovnat. Ať je ministr jaký chce, bohumilý nebo hříšný, vděčný stát se v každém případě postará o jeho rodinu. Já děti nemám, a tak stát pošle do ciziny studovat malířství mou švagrovou.“
„Slečna švagrová má talent?“
„Paní… Doposud nic nenamalovala, ale kdo ví, třeba jí to půjde od ruky. Pojede s manželem, ten také dostal státní stipendium. Seriózní, pilný hoch, od toho můžeme hodné očekávat.“
„Mladý nadějný pár, že?“
„Jsou ještě mladí, to rozhodně… V nejlepších letech… Švagr má šest křížků na zádech a švagrové táhne na pětapadesát.“
„Čím se zabývá pan švagr? Nepochybně vědou?“
„Ovšemže… Jinak je hokynář, ale tuze rád čte. Například po novinách je jak divý, neřku-li přímo ďáblem posedlý! Ten vám denně stačí přečíst snad všechny naše noviny! Přinejmenším je aspoň prolistuje. A všelijakých povídek a románů už zhltal, až Bůh brání! Hádám nejméně dvacet. Posíláme ho studovat geologii.“
Pak se pan ministr na chvíli odmlčel; zadumal se a začal přebírat svůj růženec; měl ho zavěšený na šavli.
„Zmínil jste se také o nějakých překvapeních, pane ministře. Mohl byste mi to blíže vysvětlit?“ upomenul jsem ho; jeho švagrová mi vcelku mohla být ukradená a švagr jakbysmet.
„Ovšem, ovšem, máte pravdu, malinko jsem odbočil… Pravdaže. Právě v těchto dnech vrcholí přípravy jednoho takového velkého překvapení, což, dá-li Bůh, bude mít nedozírný politický dopad.“
„O tom nepochybuji! Zřejmě celou věc prozatím držíte v největší tajnosti, že?“
„Co vás nemá! Právě naopak: rozhlásili jsme to po celé zemi! Víte, ono v některých případech spíše platí, že vědomost hříchu nečiní…“
„Předpokládám, že to překvapení přinese vaší zemi velké štěstí?!“
„Ano, vzácné štěstí… Celý národ se raduje a nadšeně oslavuje vládu a její moudrou, vpravdě vlasteneckou politiku; nikdo v celé zemi už o ničem jiném nemluví ani nepíše, jen o tom velkém štěstí, které nás co nevidět čeká.“
„Promiňte, že se ptám, jistě jste pro to udělali vše!, ale nemůže něco to očekávané vzácné štěstí ohrozit?“
„Tím jsme si zatím nijak hlavu nelámali, milý pane. I když nikdy není vyloučeno, že se stane zázrak a nějaké štěstí nám skutečně spadne z nebe… Nezměrná jeť milost Páně! Mimochodem, znáte to prastaré podobenství, jak jednou v jedné zemi vláda oznámila nespokojenému obyvatelstvu, že se vbrzku zjeví veliký Génius, Mesiáš, jenž jejich zemi zbaví dluhů a špatného režimu a lid vymaní z neštěstí a bídy a povede ho tou jedinou pravou cestou k šťasné budoucnosti? A jak se z těch obyvatel, bouřících se proti svým nehodným mocipánům, rázem stali krotcí beránci a v celé zemi se rozhostila radost a veselí? Mám vyprávět dál?“
„Ano, prosím vás! Je to velice zajímavé…“
„V cele zemi tedy zavládla nesmírná radost… Na jednom celonárodním shromážděni se obyvatelé dokonce usnesli, že uspořádají sbírku a za vybrané peníze zakoupí rozsáhlý pozemek a vybudují nádnerný palác, na némž bude stát: Národ svému velikému géniovi a spasiteli. Netrvalo dlouho a všecko bylo hotovo a připraveno a čekalo se už jen na Mesiáše…“
Tu pan ministr umlkl; chopil se znovu svého růžence a začal si špitat modlitbičku.
„A zjevil se Mesiáš?“ vyhrkl jsem napjatě.
„Ne.“
„Nikdy?“
„Zřejmě nikdy!“ típl pan ministr lhostejně; tak dovypráví mi to podobenství nebo ne?
„Proč?“
„Suď Bůh!“
„Nic mimořádného se tedy nestalo?“
„Ne.“
„To je divné!“ poznamenal jsem.
„Mesiáš se nezjevil, zato Hospodin seslal toho léta strašné krupobití, a to potlouklo veškerou úrodu,“ zapípal pan ministr nevzrušeně, s pohledem upřeným na jantarové kuličky svého růžence.
„A co bylo s tím národem?“
„S kterým?“
„No v té zemi, o níž mi vyprávíte to jímavé podobenství!“
„Nic.“
„Vůbec nic?“
„Co by bylo? Národ jako národ!“
„Já čekal, že se stane kdoví jaký zázrak!“ zabručel jsem zklamaně.
„Nu, a cožpak se nestal?“
„Já vám nerozumím…“
„Svatá prostoto! Národ žil alespoň několik měsíců v radosti a štěstí! Copak to není podle vás zázrak nad zázraky?“
„To je pravda!“ přiznal jsem kajícně — jak je možné, že jsem se nedovtípil dřív?
Ještě dlouho jsme si povídali o všem možném; mimo jiné se mi pan ministr zmínil, že v rámci oslav výše zmíněného nadcházejícího překvapení hodlá ještě téhož dne jmenovat osmdesát nových generálů.
„A kolik jich máte teď?“
„Slava Bohu na výsostech — ažaž!, ale je to bezpodmínečně jednak pro upevnění renomé našeho státu a jednak pro zvýšení lesku současných celonárodních slavností. Uvažte, jak to zní: osmdesát nových generálů za jediný den!“
„Vskutku, to imponuje!“ přikývl jsem uznale.
„Viďte? Cim více okázalosti, pompy a křiku, tím lépe!“
Andělíčku, můj strážníčku!
Strádie (4/12)
Druhého dne jsem navštívil ministra policie.
Před ministerstvem se poflakoval houf po zuby ozbrojených strážníků, evidentně mizerně naložených — už pár dní se jim nenaskytla kýžená příležitost někoho zmlátit, což v této přísně ústavní zemi patří k nejrozšířenějším tradičním národním obyčejům.
Po chodbách a v čekárně hlava na hlavě. Kdo všecko tu nečekal na slyšení u ministra! Apartní elegáni s cylindrem na hlavě, zchátralí otrhanci, příslušníci ozbrojených sborů v roztodivných strakatých mundúrech, opásaní šavlí…
Návštěva u pana ministra může chvilku počkat, řekl jsem si, napřed si trochu popovídám s těmi lidičkami.
Nejdřív jsem se dal do řeči se solidně vyhlížejícím mladým mužem; svěřil se mi, že přišel žádat o místo u policie.
„Jste zřejmě studovaný člověk, takže s místem pro vás určitě nebudou problémy,“ povídám.
Do mladíka jako když udeří hrom; vyděšeně se rozhlédl kolem, jestli nikdo neslyšel, co jsem řekl. Když se přesvědčil, že si nás nikdo nevšímá, že všichni mají plnou hlavu vlastních trampot a navzájem si o nich vykládají, oddychl si, položil prst na rty, abych mluvil tiše, a pro všechny případy mě ještě odtáhl za rukáv kousek stranou, z doslechu ostatních.
„Vy jste tu taky kvůli místu?“ zašeptal mi do ucha.
„Ne. Jdu za panem ministrem jen na zdvořilostní návštěvu. Jsem cizinec.“
„Tak proto jste mohl vypustit z úst takovou nehoráznost, že když mám školy, hned dostanu místo!“
„Co je na tom nehorázného?“
„Vcelku nic. Ale já bych se mohl jít pást.“
„Jak to?“
„Na rozdíl od jiných zemí, u nás pánové od téhle profese mezi sebou nesnášejí lidi s vysokoškolským vzděláním. Já jsem doktor práv, ale úzkostlivě to tajím; kápnout na to pan ministr, ten by mě hnal! Jeden můj přítel — taky absolvoval univerzitu —, aby tady dostal zaměstnání, musel napsat místopřísežné prohlášení, že nikdy nic nestudoval ani se nezanáší podobnými plány — a místo dostal hned, a jaké báječné!“
Pohovořil jsem ještě s několika lidmi, mimo jiné i s jedním policejním úředníkem, který si mi trpce stěžoval, že nebyl povýšen, ačkoliv vypracoval obžalobu z velezrady proti pěti lumpům, co se hlásí k opozici. Utěšoval jsem ho — bodejť by ne, taková do nebe volající nespravedlnost!
Mluvil jsem také s jedním zámožným velkoobchodníkem, dlouze a široce mi vyprávěl o svém pohnutém životě. Bylo toho moc; zapamatoval jsem si jen to, že před několika lety vlastnil někde na venkově prvotřídní hotel a že kvůli politice — proč a jak už nevím — na tom prodělal pár tisíc dinárů; naštěstí měsíc nato přišla k moci jeho strana a on se tím pádem dostal k šikovným kšeftům a nahrabal si pěkný kapitálek.
„Vtom ale naše vláda padla.“
„Zase jste prodělal?“
„Ale kdepak. Stáhl jsem se z politického života do ústraní. Vlastně nějaký čásek jsem ještě finančně podporoval náš list, ale volit jsem už nešel; prostě pověsil jsem politiku na hřebík. Co by ne?, jiní neudělali ani tolik, a já už byl z té usilovné politické činnosti celý vyčerpaný, Člověk se přece nemůže celý život štvát jak zvíře, říkal jsem si. A vidíte, zas mi to nedalo: zrovna jdu požádat pana ministra, aby mě národní masy o příštích volbách zvolily za poslance.“
„To snad je věc mas, koho si zvolí, ne?“
„Jak bych vám to vysvětlil… Ovšem, národní poslance volí národ, tak to stojí v ústavě, ale praxe je taková, že je zvolen ten, kdo přirostl k srdci policii…“
Moc zajímavě jsem si popovídal! Ale všeho dočasu, a tak jsem šel za sluhou.
„Rád bych mluvil s panem ministrem.“
Sluha po mně sjel nadutým, nerudným pohledem a pak se znechuceně uvolil odpovědět:
„To jsou mi kvalty! Nevidíš, co je tu stran?“
„Jsem cizinec, nehodlám se ve vaší zemi dlouho zdržet a nemohu tedy svou návštěvu odkládat,“ vysvětlil jsem sluhovi zdvořile a uklonil jsem se mu.
Což bylo zcela zbytečné, neboť mocné slovo cizinec již zapůsobilo: sluha se střemhlav vrhl do ministrovy kanceláře.
Ministr mě okamžitě přijal a pohostinné mě vybídl, abych se posadil. Zapomněl jsem říct, že jsem se mu předtím představil, ale to se snad rozumí samosebou.
Byl to vyčouhlý kostlivec s hrubými, surovými rysy; čímsi odpuzoval, přestože se snažil jednat co nejpřívětívěji.
„Tak jakpak se vám u nás líbí, pane?“ A vycenil na mne zuby v mrazivém, křivém úsměvu.
Nešetřil jsem slovy chvály o zemi i o obyvatelích a nakonec jsem zdůraznil:
„Ve vaší zemi člověk skutečně neví, čemu se obdivovat dřív! Ale ze všeho nejvíc mě snad uchvátilo vaše prozíravé a moudré státní zřízení.“
„Nu, není ještě všechno tak, jak by mělo být, ale děláme, co můžeme,“ zachrastilo z něho polichocené.
„Nene, pane ministře, myslím to zcela upřímné: nic lepšího si už vůbec nedovedu představit! Obyvatelstvo je, jak pozoruji, nadobyčej spokojené a šťastné. Za těch několik dní, co jsem zde, jste měli takových slavností a veselic…“
„To je pravda, ovšem na všeobecném dobrém rozpoložení mám svůj nepatrný podíl i já. Podařilo se mi totiž docílit, aby byl do ústavy k článku týkajícímu se našich mnohých a zcela zaručených svobod dodán ještě následující bod:
Občané Strádie jsou povinni nepřetržité jásat, radovat se a veselit a neméně bujaře – formou hojných deputaci či pozdravných depeší – vyjadřovat nadšeni nad každou významnou událostí a každým počinem vlády.“
„Je něco takového vůbec možné uskutečnit v praxi?“ zapochyboval jsem.
„Kdyby bylo všecko tak snadné! Zákon je zákon; jen ať někdo zkusí neposlechnout,“ poučil mě a tvář mu ztuhla v nepříjemné (skoro bych řekl posmrtné) masce důstojného hodnostáře.
„Budiž,“ nevzdával jsem se, „ale co v případě nepříznivých událostí, které poškozují zájmy obyvatelstva i státu? Například včera jsem se dozvěděl od pana ministra zahraničí, že jste nuceni stornovat vývoz vepřů k vašim severním sousedům, což bude mít pro váš stát nepochybně velice neblahé důsledky…“
„Jistěže — ale už se stalo! A uvidíte, co nevidět se začnou ze všech krajů Strádie kvapně sjíždět deputace, aby panu ministrovi zahraničí blahopřály k jasnozřivě taktickému politickému tahu vůči dotyčnému spřátelenému státu!“ zarachtal triumfálně čelistmi.
„Bravo! Nesmírně prozíravé řešení! Záviděníhodné… Dovolte mi, abych vám jakožto cizinec vyslovil svůj obdiv a blahopřál vám k tomu geniálnímu, vaší zásluhou zdokonalenému zákonu, jenž beze zbytku zažehnal starosti a trápení ve vaší zemi!“
„Pro jistotu, kdyby obyvatelstvo náhodou zliknavělo v plnění svých občanských povinností — nevyloučil jsem ani tuto nejzazší eventualitu, já vždycky myslím na zadní kolečka! — rozeslal jsem už před třemi dny všem policejním stanicím důvěrný přípis s přísným rozkazem, aby se v tomto případě gratulační deputace dostavily ve zvláště hojném počtu.“
„Dovolíte-li, vážený pane ministře, měl bych ještě jednu otázku: dejme tomu, že za několik dni vaši severní sousedé s vámi obnoví smlouvu na dovoz vepřů — co pak?“ maskoval jsem zdvořilostí svou nemístnou zvědavost.
„Nic jednoduššího! Rozešlu policejním stanicím další přísně tajný oběžník s rozkazem, ať patřičně zapracují, aby se zástupci obyvatelstva dostavili v co nejhojnějším počtu vzdát hold příslušným vládním činitelům. Zpočátku to jde pochopitelně trochu ztuha, ale lidé si postupně zvyknou, zvyk — železná košile, není-liž pravda?, a začnou nám pak holdovat sami od sebe.“
„Přesně tak…“ ohromením jsem se nezmohl na jinou odpověď.
„Všecko jde, pane, stačí jenom chtít a táhnout za jeden provaz. V naší vládě existuje v tom ohledu vzorná, přímo bratrská spolupráce. Třeba právě dnes mi pan ministr osvěty poslal svůj nejnovější výnos, abych přispěl svou hřivnou — mohu-li to tak nazvat — k jeho důslednému provádění. Již jsem učinil potřebné kroky; nařídil jsem všem policejním orgánům, aby co nejpřísněji dohlížely na plnění posledních směrnic pana kolegy.“
„Něco důležitého, smím-li se zeptat?“
„Mimořádně důležitého. Přímo akutního. Posuďte sám!“ A vrazil mi do ruky jakési lejstro.
Začal jsem číst:
S politováním jsme zjistili, že poslední dobou dochází mezi naším občanstvem k častým případům przniní mateřštiny. Někteří jedinci již dokonce mravné poklesli tak hluboko, že nedbajíce zákona, který mj. nařizuje, že „žádný občan nesmí zanášet nešvary do jazyka našeho staroslavného vznešeného národa, svévolně měnit vétný slovosled či používat jednotlivých slov jinak, než je stanoveno v platných hláskoslovných a tvaroslovných pravidlech, předepsaných zvláštní komisí jazykozpytců“, začali dokonce bezostyšné vyslovovat vembloud místo velbloud, chlívák místo chlévák a čunitel místo činitel. Těmto nežádoucím jevům je nutno učinit přítrž. Nařizuji vám proto s okamžitou platností, abyste mocí zákona chránili svrchu zmíněná, různými zvrhlíky znevážená slova – činitel jakož i velbloud a chlévák – a přísné stíhali každého, kdo by se dopustil těchto či dalších podobných přečinů.
„Tohle že je trestné?“ zalapal jsem po dechu.
„Jistěže! Jde o závažné provinění. Na pachatele, je-li jeho vina svědecky prokázána, může být v těchto případech uvalena vazba deseti až patnácti dní.“
Po významné pauze se jeho čelisti rozcvakaly dál:
„Nu jen o tom přemýšlejte, pane! Tenhle zákon, jenž nám dává právo trestně stíhat každého, kdo se dopouští mluvnických chyb, je přímo nedocenitelný i z finančního a politického hlediska. Přemýšlejte a uvidíte, že mi dáte za pravdu!“
Poslechl jsem a pokusil jsem se o tom hloubat, ale nic chytrého mě nenapadlo. Čím víc jsem sí lámal hlavu, tím míň jsem chápal smysl ministrových slov, a nakonec i to, o čem vlastně přemýšlím. Prostě mi nad tím zákonem zůstal rozum stát — jako nad mnoha věcmi v téhle zvláštní zemi. A pan ministr se zatím škodolibě cenil: Jste na nás krátcí, páni cizinci! Kdepak, mozky, jako máme u nás ve Strádii, se hned tak někde nevidí!
„Nic vás nenapadá?“ škeřil se dál a provrtával mě očima.
„Promiňte, ale ne.“
„Tak já vám tedy vyložím, v čem tkví nedozírný přínos tohoto zákona. Především v tom, že delikventi se v tomto případě mohou z trestu vyplatit, z čehož státu plynou pěkné příjmy. Těchto finančních prostředků vláda používá jednak k úhradě deficitů v pokladnách osobních přátel, jednak na dispoziční fond, z něhož jsou odměňováni stoupenci vládního politického kursu. Za druhé se tento zákon, který na první pohled působí možná naivně, vládě hodí při volbách národních poslanců jako jedna z pomůcek, abych tak řekl politických heverů, jimiž si zabezpečuje většinu v Národním shromáždění.“
„Ale pane ministře, vždyť jste říkal, že ústava u vás zaručuje občanům veškeré svobody?“
„Samozřejmě! Občané mají zaručené veškeré svobody, ale nevyužívají jich. Vlastně, jak bych se vyjádřil přesně?, my sice máme nové, svobodomyslné zákony, které by měly platit, ale jaksi ze zvyku — a také že je nám to tak milejší — jsou stále v platnosti zákony staré.“
„Nač jste tedy vydávali ty nové?“ odvážil jsem se zeptat.
„Vydávat nové a nové zákony, abychom jich měli co nejvíc, je u nás dlouholetá a neobyčejně osvědčená tradice. V tom ohledu jsme předběhli celý svět. Jen za posledních deset let vyšlo patnáct ústav, z nichž každá třikrát vešla v platnost, třikrát byla zavržena a pak znovu přijata, takže ani my, ani občanstvo se v tom nevyznáme, nevíme, které zákony zrovna platí a které ne… Podle mého názoru, vážený pane, právě to je znakem vyspělosti a kultury naší země!“ dmula se panu ministrovi pýchou žebra, totiž hrud’.
„Zajisté, pane ministře… Jak už jsem podotkl, my cizinci vám musíme vaše moudré státní zřízení jen závidět!“
Nato jsem se s panem ministrem rozloučil a opustil jsem ho.
Још тражи карактер!
У нашој земљи, као што сви знамо, било је доба изјава, потписа, уписа у странку. Неко је то радио милом, неко силом. Неко да изјаву да се одриче својих начела, да би спасао породицу од глади, морао је, а неко је то чинио из подлости, или ради ћара. Еле, то доба знамо.
Скоро је било да једна влада затражи преко власти да чиновници морају дати изјаве да прелазе у владину странку. Неки су давали такве изјаве, неки нису, али том приликом деси се овакав интересатан случај.
Једноме чиновнику доносе такав владин оггисак да га и он потпише. Сирома човек, деце повише, шта да ради грешник, већ зажмури и потпише своје име и презиме.
— Ставите и ваш карактер (занимање) поред имена! — примети му онај који му је списак поднео.
— Какав карактер?
— Та ваш карактер за Бога, поред имена додајте и карактер!
— Какав мој карактер, магарче један. Откуд ја имам карактера? Да ја имам карактера, не бих ти ја то ни потписивао! — плану љутито чиновник и баци списак од себе не бележећи своје занимање.
„Страдија“
7. април 1905. године
Извор: Вученов, Димитрије (прир.), Радоје Домановић – Сабрана дела I–III, Просвета, Београд 1964.
Радоје Домановић 