Tag Archive | Národní shromáždění

Strádie (12/12)

(předchozí stránka)

Jak vidíte, po chudince nové vládě se hned od začátku chtělo, aby myslela, a v tom řemesle páni strádijští ministři nejsou právě kovaní. Ruku na srdce — pár dní nesli svůj úděl heroický, s hlavou vztyčenou, a dokud se v státní pokladně ještě našla nějaká ta finda, od rána do večera s tváří sršící veselostí a bodrostí přijímali nesčetné deputace obyvatelstva a sypali z rukávu tklivé proslovy o přešťastných zítřcích jejich draze milované Strádie-mučednice; a od večera do rána se neméně chrabře zúčastňovali opulentních banketů, kde se ládovali, pili, pěli a hlaholili vlastenecké zdravice. Leč státní pokladna zakrátko zela prázdnotou. A tak páni ministři museli začít myslet ještě víc — jak se dostat z té prekérní situace? Cožpak úředníci, kvůli nim je hlava bolet nemusí, ti už si zvykli, že velice často nedostanou gáži pár měsíců; a penzisté? Ti jsou staří, stejně už žijou moc dlouho, až to ani hezké není; no a vojáci?, ti přece musí umět něco vydržet a takový malý výcvik v hladovění jim půjde jenom k duhu; liferantům, podnikatelům a ostatním reprezentantům občanské elity je lehké zacpat hubu výmluvou, že úhrada jejich pohledávek se prozatím nedostala do státního rozpočtu. Hlavní malér je s nimi, s ministry; zatraceně potřebují, aby se o nich dobře mluvilo a psalo, a dobrá pověst, holenkové, přijde jednoho na nekřesťanské peníze! A to nebylo všecko — dovedete si vůbec představit, kolik potřeb má takový ministr? Na rozdíl od Strádie; copak ta, té je hej — její starosti na jejich hlavu!

A tak mysleli a mysleli, až si vymysleli, že by nebylo od věci, zatížit stát nějakým vydatnějším dloužkem. To ale obnášelo zase nové výdaje: na zasedání Národního shromáždění, na ministerské cesty do ciziny… A tehdy pány ministry osvítil znamenitý nápad: vyrabují k tomu účelu veškeré vklady soukromníků ve státních peněžních ústavech — aspoň těm šetřílkům poskytnou kýženou příležitost vypomoci chudičké vlasti-mučednici.

Že Národní shromáždění vládě tyhle výtečné nápady přikleplo zvlášť ochotně, o tom jistě nikdo z vás nepochybuje. A páni ministři se jali pendlovat; tu do jedné, tu do druhé země, jednou jel ten, jednou onen, jindy zas dva tři společně — jak ti chudí vandrovníci, co vandrovali ve dne v noci.

To víte, že se kolem toho strhl pěkný rozruch! Některé noviny nadhazovaly možnost vládní krize, jiné zas byly plné kachen, s kým vším si vláda plácla na mimořádně výhodnou půjčku, další zvěstovaly jedno i druhé, zatímco vládní listy si libovaly, jak Strádie v nebývalé míře přetéká mlékem a strdím.

V celé zemi se na nic jiného nemyslelo, o ničem jiném nemluvilo, všichni žili v jakémsi horečnatém napjatém očekávání.

Potkali se třeba dva známí někde na ulici a místo pozdravu se hned jeden druhého začali vyptávat:

„Co je s půjčkou?“

„Nevím!“

„Co myslíš, už něco splašili?“

„Určitě!“

Páni ministři mezitím usilovně kmitali mezi sladkým domovem a cizáckými dálavami.

„Už se vrátil ministr?“ ptali se lidé.

„Prý ano.“

„A co je?“

„Snad to tentokrát vyšlo.“

Až pak — konečně! — jednoho dne oznámily vládní listy (vláda má vždycky několikerý noviny, přesněji řečeno každý ministr má svůj list, občas i dva), že se zmocněným vládním činitelům podařilo vstoupit v kontakt s konsorciem zahraničních bank a že veškerá dosavadní jednání se jeví jako neobyčejně nadějná:

Se vší odpovědností můžeme naší veřejnosti potvrdit, že během několika málo dní lze poěítat s podepsáním smlouvy; hned potě nám bude poukázána příslušná suma…

Sotva se občanstvo stačilo trochu uklidnit, vládní listy přinesly zprávu, že co nevidět zavítá do Strádie zástupce toho konsorcia, pan Hororié, aby podepsal smlouvu.

Pane na nebi, to zas nastalo pozdvižení! Prostě celá Strádie žila od toho okamžiku příjezdem neznámého cizince, jenž jim přinášel záchranu.

Jednoho dne se například rozšířila planá zvěst, že on už přijel a ubytoval se v tom a v tom hotelu. V tu ránu se k tomu hotelu nahrnuly davy — muži, ženy, staří, mladí, tak překotně a splašeně, že přitom hnedle ušlapali pár starců a dětí.

Nebo se na ulici objevil někdo neznámý a lidé okamžitě strkali hlavy dohromady:

„Koukejte, nějaký cizinec!“ a významně na sebe mrkali.

„Je to on nebo ne?“

„Taky mě to trklo!“

Tak dlouho neznámého okukovali a šuškali si o něm, až sami sobě namluvili, že to určitě nemůže být nikdo jiný než on. A natotata roztroubili, kde stihli, že viděli pana Hororié. Zpráva se roznesla jako blesk, a za hodinku za dvě se už všichni obyvatelé města jako jeden muž dušovali, že pan Hororié přijel — vždyť ho plno lidi na vlastni oči vidělo a mluvilo s nim! Policajti div nevylítli z kůže — jak to, že oni ho propásli?, a začali zuřivě pročesávat město. A páni ministři se lekli, až hekli — co jestli se vzácný host urazí, že ho slavnostně nepřivítali?

Ale pan Hororié nikde.

Druhého dne oznámily noviny, že včerejší zpráva o příjezdu pana Hororié se nezakládala na pravdě — šlo o falešný poplach. K jakým koncům to všecko vedlo, uvidíte z následující příhody:

Jednoho dne jsem si vyšel do přístavu. Právě připlula nějaká cizí loď.

Přirazila ke břehu a cestující začali vystupovat. Zapovídal jsem se trochu s jedním známým, a najednou koukám — k lodi se úprkem řítí davy lidí; ještě že jsem uskočil, byli by mě porazili.

„Co se děje?“

„Kdo to přijel?“

„No přece on!“

„Hororié?“

„Ano!“

„Kde je? Ukažte nám ho!“ hučeli lidé a strkali se a mačkali, stoupali si na špičky a natahovali krky, hádali se a hlava nehlava se drali blíž k lodi.

Tam vskutku stál nějaký cizinec; prosil a naříkal, aby ho pustili, že má naspěch. Skoro ho nebylo slyšet — div ho neudusili, jak se kolem něho tlačili.

Policajti si vědí rady v každé tlačenici a poradili si i tentokrát: rychle odkvapili podat raport o příjezdu toužebně očekávaného hosta panu ministerskému předsedovi a ostatním členům vlády, starostovi, patriarchovi a dalším hlavám země.

Zanedlouho se z davu ozvaly hlasy:

„Ministři! Jdou ministři!“

A vskutku — v čele ostatních strádijských hodnostářů přicházeli páni ministři. Všichni v gala, se všemi šerpami a metály (normálně nenosí všechny, jenom pár kousků). Dav udělal špalír, cizinec zůstal sám na jednom konci a z druhého mu spěli v ústrety páni ministři.

Zastavili se v uctivém odstupu, smekli a uklonili se mu až k zemi. Dav následoval jejich příkladu. Cizinec vypadal poněkud vyvedený z míry (nejít o tak vznešenou osobnost, dalo by se říct, že vyvaloval oči jako tele na nová vrata). Předseda vlády postoupil o krůček kupředu a oslovil ho:

„Ctný cizinče! Dnešní den zaznamená historie zlatými písmeny. Váš příjezd do naší země otevírá novou slavnou epochu existence našeho státu, přináší šťastnou budoucnost naší milované Strádii. Jménem celé vlády, jménem celého národa vás vítám jakožto našeho spasitele a provolávám třikrát: Sláva! Sláva! Sláva!“

„Sláva! Sláva! Sláva!“ otřásly vzduchem výkřiky z tisíců hrdel.

Poté patriarcha zanotoval jakýsi chorál a ve všech chrámech strádijské metropole se rozezněly zvony.

Oficiální uvítání pokračovalo tím, že páni ministři, jeden za druhým, s něžným, téměř zamilovaným úsměvem poníženě přistupovali k cizinci a potřásali mu rukou; kdo byl hotov, poodstoupil a s pokorně skloněnou hlavou a s kloboukem v ruce čekal, až se všichni vystřídají. Poté pan předseda vlády uchopil do náruče jeho kufr a ministr financí učinil totéž s jeho holí. Zacházeli s těmi věcmi nábožně jako se svátostmi. Bodejť by ne, zvláště kufr byl přímo svátost nejsvětější — vždyť jistojistě obsahoval tu osudovou smlouvu, přesněji řečeno šťastnou budoucnost celé jedné země. Proto také pan předseda vlády, u vědomí toho, že v jeho náručí spočívá blažený zítřek draze milované vlasti-mučednice, vyhlížel povzneseně jako v posvátném transu. Patriarcha, na němž Stvořitel nešetřil, když rozdával dary ducha, ihned vytušil, jak důležitý je ten kufr, pročež s ostatními vyššími duchovními obstoupili v půlkruhu pana předsedu vlády a spustili další nábožné písně.

Průvod vyrazil k městu. Vpředu šel on s ministrem financí, za ním se nesl kufr v náručí předsedy vlády, obklopený vyšším duchovenstvem, a pak všichni další; průvod uzavíral dav s čepicemi v rukou. Kráčeli pomalu, slavnostně, co noha nohu mine, nábožné melodie zněly vůkol, zvony vyzváněly, střílelo se z moždířů. A stále tak velebně pokračovali po hlavní třídě k domu ministerského předsedy. Domy, kavárny, kostely i kanceláře se vylidnily; komu nohy sloužily, každý spěchal do ulic, aby se zúčastnil toho grandiózního uvítání vznešeného cizince. Ani nemocní si nedali ujít tu slávu a museli je vynést ven z bytů, dokonce i z nemocnic vynesli na nosítkách všecky pacienty; najednou jako by je nic nebolelo — tak se jim ulevilo při pomyšlení na štěstí drahé otčiny; i miminka vynesli ven a ani ta nepláčou a upírají očka na ctihodného cizince, jako by i ona tušila, že to štěstí se připravuje pro ně. Než došli k domu předsedy vlády, padl soumrak, Cizince spíše vnesli než uvedli dovnitř, a za ním vstoupili všichni ministři a ostatní hodnostáři, a dav zůstal venku — na čumendě, abych tak řekl.

Druhého dne se začaly sjíždět vítací deputace; a ještě za svítání dokodrcal k domu předsedy vlády vůz vrchovatě naložený nejrůznějšími vyznamenáními pro vznešeného cizince.

Cizinec byl pochopitelně ihned jmenován čestným předsedou vlády, čestným starostou a čestným předsedou Akademie věd a všech možných dobročinných a jiných spolků a sdružení ve Strádii (a měli jich požehnanou hromadu!, dokonce existoval i spolek pro zakládání spolků). Všechna města mu udělila čestné občanství, všechna živnostenská společenstva ho prohlásila za svého mecenáše a jeden pluk na jeho počest přijal jméno Úderný pluk Hororié.

Všechny noviny ho pozdravily dlouhatánskými úvodníky, některé otiskly i jeho fotografii. Leckteří úředníci získali na počest toho dne povýšení, přečetní policisté rovněž a navíc ještě dostali haldu medailí; byla založena celá řada nových úřadů a do nich najmenováni noví úředníci.

Dva dny trvalo to bouřlivé veselí v celém městě. Zvony zvonily, moždíře bouchaly, muziky vyhrávaly, zpívalo se, tancovalo, víno teklo proudem… Třetího dne se však páni ministři museli zříct zaslouženého odpočinku po tom velkém radování — kocovina, nekocovina, vše pro štěstí vlasti a národa! — a odebrat se komplet na zasedání vlády, aby s panem Hororié ukončili jednání o půjčce a podepsali tu vytouženou, spásnou smlouvu.

Aby nějak začali, zavedli řeč na soukromé pole. (Ještě jsem vám neřekl, že kufr hlídala ozbrojená stráž — jak jsem na to mohl zapomenout? Asi mě ještě nepřešla ta strádijská kocovina!)

„Jak dlouho hodláte u nás pobýt?“ zeptal se cizince předseda vlády.

„Než vyřídím ten svůj kšeft. A to hádám potrvá ještě nějaký den.“

Páni ministři se vyděsili:

„Jakže? Vy se račte domnívat, že to ještě nějaký den potrvá?“

„Každopádně. Práce kvapná málo platná, a o kšeftech to platí tuplem!“

„Nám jsou vaše podmínky známy a vám naše také, čili nevidíme, jaké překážky by se ještě mohly vyskytnout?!“

„Překážky?“ zarazil se cizinec.

„Pokud jde o nás, pevně doufáme, že vše půjde hladce.“

„To já taky.“

„Čili můžeme okamžitě přikročit k podpisu smlouvy — je-li vám libo,“ naléhal předseda vlády.

„Smlouvy?“

„Jistěže.“

„Vždyť je dávno podepsaná! Nejpozději zítra bych měl zapakovat a jet kvůli tomu dál, ale předtím bych vám ještě chtěl moc a moc poděkovat za přijetí; namouduši, do smrti smrťoucí na to nezapomenu. Abych pravdu řek, ještě jsem se nestačil ze všeho vzpamatovat. Kdyby mi někdo povídal, že je na světě země, kde takhle vítají cizí lidi, nevěřil bych mu. Stejně si ještě pořád myslím, že se mi to než zdálo.“

„Vy už jste tedy smlouvu podepsal?“ zajásali páni ministři sborem.

„Klidně vám ji ukážu, když vás to tak zajímá!“ A vytáhl z kapsy kus papíru a začal z něho předčítat ve své mateřštině. Byla to smlouva mezi ním a jedním pěstitelem švestek z nějakého strádijského zapadákova, v níž se ten pěstitel zavazoval, že mu do té a té doby dodá tolik a tolik metráků švestek na povidla… Co jiného si mohli v tak moudré a civilizované zemi počít, než že toho cizince i s jeho pitomou smlouvou vyhnali — samozřejmě v největší tajnosti. A za pár dní otiskly vládní noviny tuto noticku:

Vláda energicky pracuje na uzavření nové půjčky; prozatím vše nasvědčuje, že ještě během tohoto měsíce nám bude poukázána první část příslušné sumy.

Lidé se ještě nějaký čas poptávali po panu Hororié, ale pak přestali a vše se zase rozjelo postaru.

Když jsem tak uvažoval o této poslední události, napadlo mě, že vlastně nejvíc ze všeho se mi ve Strádii líbí ta všeobecná harmonie, hlavně ta přímo bratrská spolupráce mezi kormidelníky strádijského státu (však o tom byla mnohokrát řeč, pamatujete?). A netýká se to pouze jejich sympatických a znamenitých ministrů; mé pozornosti (a vaší nepochybně rovněž) neušlo, že i patriarcha je muž na svém místě. Koho jiného by napadlo v pravém, přesněji řečeno v nejosudovějším okamžiku, kdy se rozhodovalo o budoucnosti země, začít zpívat chorály nad kufrem toho povidláře, a tak mocně podpořit snaživou vládu v jejích velkolepých počinech? Inu, kde se ruka k ruce vine, tam se dílo podaří.

Toho moudrého a duchapřítomného otce strádijské církve rozhodné taky musím poznat bliž, řekl jsem si. Ale to zas až příště…

 

Zdroj: Radoje Domanović, Cejch: výbor satirických povídek, Odeon, Praha 1984. (Sest. Irena Wenigová)

 

Strádie (11/12)

(předchozí stránka)

Představte si, že hned den nato vláda musela odstoupit! Jen se to rozkřiklo, na všech stranách propuklo bujaré veselí, kavárny a putyky, dokonce i byty se přímo otřásaly jásotem a radostným zpěvem. Ze všech koutů Strádie se houfně začaly sjíždět deputace obyvatelstva, aby uvítaly novou vládu. Noviny skoro přestaly uveřejňovat denní zprávy, tolik musely tisknout pozdravných depeší a prohlášení oddaných občanů. Všechna ta prohlášení a blahopřání byla na jedno kopyto, lišila se leda v podpisech. Posuďte sami:

Velevážený pane předsedo vlády!

Ani na nejodlehlejších výspách naší drahé otčiny se nenajde člověk, jemuž by nebylo známo Vaše zanícené, sebeodříkavé vlastenectví jakož i Vaše nehynoucí zásluhy o blaho nás všech. Obyvatelstvo našeho kraje tudíž tone v radostném nadšení, že právě Vy se ujímáte kormidla státu, právem jsouc nezvratně přesvědčeno, že jediné Vy — ruku v ruce s Vašimi pány kolegy —jste s to vyprostit naši vlast-mučednici z propasti bídy, do níž ji uvrhli Vaši nezodpovědní, neschopní a vlastizrádní předchůdci. Se slzami šťastného pohnutí v očích provoláváme: Buďte nám dlouho živ a zdráv!

Jménem pěti set občanů

(následuje podpis jednoho velkoobchodníka)

To byla ukázka gratulace. A teď si přečtěte jedno prohlášení:

Do dnešního dne jsem byl stoupencem bývalého režimu, ale poněvadž jsem v souvislosti s nástupem nové vlády s hrůzou seznal, jaké nesmírné pohromy napáchala bývalá vláda v naší milované vlasti-mučednici, a došel k úlevnému zjištění, že jen a jedině naše nová vláda je s to vést nás pravou cestou vpřed k šťastné budoucnosti a uskutečnit všechny naše vznešené národní ideály, prohlašuji, že ode dneška jsem hotov dát všechny své síly do služeb nové vládě a že všude, na každém kroku, ve dne v noci, vstávaje lehaje, budu zavrhovat bývalý zlotřilý režim, jenž se právem hnusí všem poctivým občanům naší drahé Strádie.

(Podpis)

Všechny strádijské noviny do včerejška vychvalovaly a do nebe vynášely každý čin bývalé vlády, a ejhle!, najednou začaly bývalou vládu šmahem zatracovat a opěvovat vládu novou.

Prolistoval jsem si všechna čísla od začátku roku a zjistil jsem, že se při nástupu každé nové vlády opakuje totéž: každá nová vláda se oslavuje jako jediná, co za něco stojí, a každou bývalou častují epitety jako: zlořečená, proradná, ničemná, zkrátka a dobře hnusná.

A věřte tomu nebo ne: i prohlášení a blahopřání byla stále stejná, od stejných lidí, i členy deputací byli stále stejní občané!

Zejména úředníci si pokaždé přispíšili s projevy oddanosti nové vládě; jen málokterý měl odvahu k takovému husarskému kousku, aby opominul tu samozřejmou úlitbičku a riskoval své postavení… Ale takových bylo jak šafránu a veřejné mínění jimi patřičně opovrhovalo — co si to dovolují, porušovat starodávný strádijský obyčej!? Hulváti neotesaní!

Mluvil jsem s jedním spořádaným úředníkem o jeho kolegovi, jenž odmítl gratulovat nové vládě k nastolení, a vyhodili ho za to ze státních služeb.

„Připadal mi jako velice rozumný člověk,“ podotkl jsem.

„Blbec!“ zmrazil mě odpovědí.

„Neřekl bych!“

„Prosím vás — copak může mít všech pět pohromadě? Radši tře s celou rodinou bídu, místo aby si jako my ostatní, co to naštěstí máme v hlavě v pořádku, hleděl dobrého bydla!“

S ohledem na to, že nová vláda musela honem honem zařizovat plno věcí (jistě státních — co myslíte?) a velíce potřebovala, aby jí právě tak honem honem občanstvo ústy poslanců vyjádřilo důvěru a aby odsoudilo činnost bývalé vlády, jakož i Národního shromáždění, neuspořádala nové volby a ponechala poslance v Národním shromáždění v jejich funkcích.

Byl jsem jako u vidění — sním či bdím? říkal jsem si a vypravil jsem se za jedním známým poslancem, aby mi to vyložil.

„Udrží se nová vláda u moci, jestliže Národní shromáždění zůstává ve stejné sestavě?“ zeptal jsem se ho.

„Samozřejmě!“

„Proboha, copak nová vláda může mít důvěru starého shromáždění?“

„Může, co by ne? Odhlasujeme to a hotovo!“

„Ale to byste pak také museli zavrhnout činnost bývalé vlády a zároveň s tím i svoji činnost!“

„Svoji činnost? Co máte na mysli?“

„Vaši spolupráci s bývalou vládou!“

„Zavrhneme jen bývalou vládu.“

„Poslanci, kteří do včerejška neochvějně stáli při bývalé vládě, ji přece nemůžou najednou zavrhnout!? Ze dne na den!?“

„Můžou — klidně!“

„Já vám nerozumím!“

„Je to velice jednoduché a jasné,“ pravil bohorovně.

„Spíš velice divné!“

„Pročpak? Někdo bývalou vládu odsoudit musí, a je úplně jedno, jestli to budeme my či jiní poslanci. Vládě jde jenom o tu formalitu. Tak je to u nás zavedeno — zřejmě podle zahraničních vzorů… Jinak naše Národní shromáždění stejně dělá jen to, co chce vláda.“

„A nač tedy Národní shromáždění vůbec máte?“

„Ale vždyť vám to říkám — jen abychom zachovali formu… Mají to v jiných státech, proč bychom si to nepořídili také! A budí to dobrý dojem, jako že je náš režim parlamentární.“

„Uctivé díky za vysvětlení!“ pravil jsem — abych zachoval formu —, ale radši bych byl nad tím vším spráskl ruce…

Ukázalo se, jak oddané city vížou poslance k vlasti, neboť pro ni dokázali pošlapat i své dobré jméno.

„Naši dědové neváhali položit na oltář této země ani své životy — a my se malicherně rozmýšlíme, zda pro ni máme obětovat něco tak nicotného, jako je naše čest!“ zvolal jeden poslanec při zasedání.

„Bravo!“ zahřímalo souhlasně ze všech stran, a tak si Národní shromáždění vyhrnulo rukávy a pustilo se chutě do práce.

Nejdříve ze všeho odhlasovali důvěru nové vládě a zavrhli činnost vlády bývalé. Poté vláda podala návrh, aby byly v několika zákonech učiněny změny.

Návrh byl jednohlasně přijat, jakož i navržené změny, neboť na základě těch změn a doplňků bylo možno snadno a hladce usadit několik vládních příbuzných a intimních přátel v teplých místečkách.

Dále byly schváleny veškeré výdaje, jimiž nová vláda hodlala zatížit státní rozpočet, a pak zasedání skončilo. Poslanci, zcela vysílení tou námáhavou politickou prací, se odebrali zotavit domů. A novopečení páni ministři na oslavu toho, že díky naprosté důvěře národa propluli všemi úskalími na cestě k své šťastné budoucnosti, uspořádali přátelskou sedánku. Však si to zasloužili, aby ve veselé zábavě, u sklenky vína trochu pookřáli z těch ukrutánských starostí, co měli s kučírováním státu!

(další stránka)

Strádie (10/12)

(předchozí stránka)

Strádijskou vládu se mi tedy poštěstilo poznat dosti zblízka a rozhodl jsem se navštívit také zdejší Národní shromáždění. Stařičký název Národní se dochoval z temné minulosti a užívalo se ho už jen tak ze zvyku — moderní praxe byla taková, že poslance jmenoval ministr policie. Jakmile došlo ke změně vlády, nakvap se vypisovaly nové volby poslanců (což se obligátně dělo aspoň jednou měsíčně). Slovo volby znamenalo ve Strádii oněch dnů dosazování a mělo také původ v dávných zaostalých patriarchálních dobách, kdy národ — věřte tomu nebo ne — měl kromě jiných trampot navíc ještě únavnou povinnost lámat si hlavu a starat se, koho si vybere za zástupce. Kdysi se volby provozovaly tímto primitivním způsobem, avšak v moderní civilizované Strádii byla ta zastaralá, zdlouhavá a těžkopádná procedura zjednodušena. Ministr policie se obětavě podjal povinností národa, sám vybíral a dosazoval poslance do Národního shromáždění, a národ nemrhal časem, neměl žádné starosti a hlavně nemusel myslet. S ohledem na vše výše uvedené je přirozené, že se tomu říkalo svobodné volby.

Takto zvolení národní poslanci se sjížděli do strádijské metropole a radili se a řešili různé státní záležitosti. Vláda — výstižněji formulováno: každá vpravdě vlastenecky smýšlející vláda — vypomáhala, jak jen mohla, aby ta řešení byla moudrá a moderní, čili i nadále sebeobětavě na sebe brala veškerou odpovědnost. Když se poslanci sjeli, ještě než začali zasedat, museli strávit pár dní v speciální přípravce, která se nazývala klub. Zde se drezírovali – promiňte, přeřekl jsem se – připravovali, aby se mohli co nejúspěšněji zhostit svého poslaneckého poslání.

Vypadalo to jako při zkouškách na divadelní představení.

Autorkou kusů, které poslanci měli sehrát na scéně Národního shromáždění, byla opět neúnavná vláda. Předseda klubu byl cosi jako dramaturg: měl za povinnost prostudovat si pečlivě danou hru a rozdat role poslancům, pochopitelně s příhledem k jejich talentu a naturelu. Některým přiděli větší výstupy, některým menší, začátečníkům svěřil jenom štěky, ba někteří dokonce směli zarecitovat pouze jedno slovo, pro nebo proti. Ta druhá varianta se vyskytovala velice vzácně, jen tehdy, když bylo třeba sehrát nějaké zvlášť svobodomyslné představení, například když se po skončeném hlasování jako sčítaly hlasy, aby se zjistilo, která strana zvítězila; přitom bylo všecko narežírováno už dávno před zasedáním. Poslanci, kteří nebyli použitelní ani na štěky, hráli němé role – to znamená při hlasování vstáváním a sedáním. Když předseda rozdal role, rozpustil poslance, aby se je šli naučit. Mne hned tak něco neudiví, ale ujišťují vás, že jsem jaksepatří vyvaloval oči, když jsme poprvé viděl, jak se strádijští poslanci biflují své role.

Přivstal jsem si a vyšel jsem n na procházku do parku. kik yyi plný školáků, gymnazistů a studentů. Jedni se procházeli sem a tam a učili se nahlas svoje úkoly — někdoo dějepis, někdo chemii, někdo náboženství a tak dále; jiní se zas navzájem zkoušeli. Náhle jsem si mezi tou omladinou všiml několika mužů značně pokročilého věku; také se procházeli sem a tam nebo posedávali na lavičkách a dřeli se nazpaměť něco z nějakých papírů. Nenápadně jsem se přiblížil k jednomu stařičkému vesničanovi v národním kroji a slyším, jak s námahou slabikuje:

„Velectění páni poslanci! U příležitosti projednávám projektu zákona tak eminentní závažnosti, stržen nadšením nad vskutku brilantním projevem svého veleváženého kolegy pana ix ypsilón, jímžto totálně a nad slunce jasně ozřejmil generální důležitost, ergo veskrze pozitivní charakter dotyčného zákona, osměluji se dočrtnout přehršlí detailů, arciť jen podružných, epochální nástin svého veleváženého předřečníka…“

Stařeček přeslabikoval tu větu asi desetkrát a pak odložil papír, zavřel oči a zkusil to zpaměti:

„Velectění páni poslanci… stržen nad slunce jasně přehršlí… u veskrze generélní příležitosti… ergo arciť eminentní…“ Zarazil se, svraštil čelo, chvíli mlčel a lovil v paměti, a pak znovu sáhl po svých papírech a ještě jednou si větu přeslabikoval nahlas. Potom se ji znovu pokusil zopakovat zpaměti, ale marná práce, zase pohořel. Nedal se odradit a zkusil to ještě párkrát, šlo mu to však čím dál hůř. Zoufale si vzdychl, dopáleně odhodil papíry a svěsil hlavu.

Na lavičce proti němu seděl žáček, v ruce měl zavřenou knihu a zpaměti odříkával úkol z přírodopisu:

„Tato užitečná bylinka roste v bažinatých krajích. Jejího kořene náš národ odnepaměti používal jako léku…“

Stařeček zvedl hlavu. Když chlapec odříkal celou lekci, zeptal se ho:

„Ty už to svoje umíš?“

„Ano.“

„Pámbů ti požehnej! Jen se uč, synáčku, dokud jsi mladý a máš na to ještě dobrou hlavu, poněvadž až ti bude tolik jako mně… darmo mluvit!“

Co tu ti kmeti pohledávají mezi žáčky a studentíky? Co se ksakru ve svém věku můžou ještě tak pilně učit? To už zase ve Strádii zavedli nějakou novou pedagogickou vymoženost?

Zvědavost mi nedala; sám jsem na žádné kloudné vysvětlení nepřipadl, a tak jsem se zeptal toho stařečka. Dozvěděl jsem se, že je národním poslancem a že mu v klubu poručili naučit se projev; to, co si tu před chvílí marně vtloukal do hlavy, je prý teprve první věta…

Když se poslanci naučili své role, nastaly zkoušky. Poslanci se dostavili do klubu a každý se posadil na své místo. Předseda klubu trůnil za zvláštním stolem a po jeho boku dva místopředsedové. Další zvláštní stůl byl vyhrazen pro členy vlády a o kus dál stál stolek pro tajemníky klubu. Tajemník ještě chvilku vyvolával jednoho poslance po druhém, aby zjistil prezenci, no a pak to začalo.

„Ať vstanou všichni, co mají hrát opozičníky!“ nařídil předseda.

Vstalo několik poslanců.

Tajemník napočítal sedm.

„Kde je osmý?“ sháněl se předseda.

Nikdo se nehlásil.

Poslanci se začali rozhlížet, každý jako by říkal: Já to nejsem! Kdopak to může být, ten osmý?

Rozhlíželo se i těch sedm opozičníků; pátravým pohledem slídili po svém ztraceném druhu, až pak najednou si jeden vzpomněl a s úlevou vykřikl:

„Tamhleten je to! Ten má taky hrát opozičníka!“

„To neni pravda! Neurážej, jo?“ bránil se rozhořčeně osočený a přitom zarytě koukal do země.

„Tak kdo je to tedy?“ naléhal předseda.

„Já nevím.“

„Nechybí někdo?“ obrátil se předseda na tajemníka.

„Ne.“

„Někdo to kruci být musí!“

Ale po osmém opozičníkovi ani vidu, ani slechu. Všichni se zase začali rozhlížet, i ten osočený.

„Ať se přihlásí! Tak bude to nebo ne?“

Nikdo ani nepípl.

„Co se nehlásíš, když jsi to ty?“ udeřil předseda na osočeného.

„Je to on! Určitě je to on!“ spustili povyk ostatní; to jim pane spadl kámen ze srdce!

„Když já ale nemůžu hrát opozičníka,“ zafňukal provinilec.

„Jak to, že ne?“ obořil se na něho předseda.

„Ať ho hraje někdo jiný!“

„Na tom přece nesejde, kdo ho hraje.“

„Sejde. Já mám naši vládu hrozně rád!“

„To ti nikdo nebere! Opozičníka budeš jenom hrát, člověče! Abychom zachovali formu… Nějakou opozici přece mít musíme!“

„A nebudu a nebudu a nebudu hrát opozičníka! Já mám naši vládu ze všeho na světě nejradši!“

Předseda si ho vzal do parády a mluvil mu do duše, hučel do něho horemdolem, ale marně; dal se přesvědčit, až když mu jeden ministr slíbil dohodit pěkný kšeftík, na kterém se dá vydělat majlant.

„Zaplaťpámbů,“ odfrkl si zpocený a uondaný předseda, „tak už jich konečně máme osm!“

Zatímco se předseda a ministři handrkovali s trucovitým osmým opozičníkem, sedm ostatních opozičníků si sedlo.

„Opozičníci — vztyk!“ zavelel uklidněný předseda a otřel si pot z čela.

Ale ouha! Stoupl si jen ten vzpurník.

„Co to má znamenat? Co vy ostatní?“ Předsedu div netrefil šlak.

„My taky máme hrozně rádi naši vládu!“ zahuhlalo sedm opozičníků.

„To svět neviděl, co my si užijeme za soužení s opozicí!“ rval si vlasy předseda.

Rozhostilo se nepříjemné, trapné ticho.

„Máte rádi naši vládu?!“ zaskřípal výhrůžně zuby pan ministr policie. „To dá rozum, že máte rádi naši vládu, kdybyste ji neměli rádi, nebyl bych si vás vyhlídl do Národního shromáždění! Kdo podle vás má vystupovat v roli opozičníků? My, ministři? Po příštích volbách už mi sem ani nepáchnete, abyste věděli! Těch osm uprázdněných míst nebudu sám obsazovat, pro mne, za mne, ať si národní masy projednou zvolí pár poslanců, aspoň budeme mít konečně pořádnou, nefalšovanou opozici!“

Po dlouhém dohadování, když každému něco slíbili, uvolilo se i sedmero zarputilců vystupovat v té ostudné roli. Jednoho utáhli na prachy, druhého zas na povýšení, prostě každému něco káplo za tu mimořádně obětavou úsluhu vládě, které tuze záleželo na tom, aby Národní shromáždění alespoň trochu vypadalo jako národní shromáždění.

Když ta tahanice tak šťastně skončila, nic už nestálo v cestě, aby předseda konečně zahájil zkoušku:

„Jaká je tvoje role?“

„Já mám vznést interpelaci k vládě, proč se státní peníze vyhazujou na zbytečnosti.“

„Co ti na to odpoví vláda?“

„Aspoň to budí zdání, že na to máme.“

„Co odpovíš?“

„Já na to mám říct, že mě ta odpověď zcela uspokojila.“

„Sednout!“ pokývl předseda spokojeně.

„Co ty máš v roli?“ obrátil se na druhého.

„Já mám interpelovat vládu, proč někteří úředníci jsou povyšováni mimo pořadí a berou několik platů a různých přídavků, zatímco jiní, déle sloužící a mnohem schopnější, zastávají bezvýznamná postavení a už řadu let nebyli povýšeni.“

„Správně! A jak ti odpoví páni ministři?“

„Páni ministři mi vysvětlí, že mimo pořadí povýšili jenom své nejbližší příbuzné a lidi, za něž se přimlouvali jejich důvěrní přátelé, jinak nikoho.“

„Co jim odpovíš?“

„Že považuju tu odpověď za naprosto vyhovující.“

Pak předseda začal zkoušet třetího.

„Mým úkolem je ostře napadnout vládu, že uzavřela půjčku za nevýhodných podmínek, bez ohledu na kritickou finanční situaci našeho státu.“

„Co ti odpoví vláda?“

„Že potřebuje peníze za každou cenu.“

„A co ty na to?“

„Že ten pádný argument beze zbytku vyvrátil mé pochybnosti.“

„Co ty máš dělat?“ zeptal se předseda čtvrtého.

„Vznést protest k panu ministrovi armády, že vojáci hladoví.“

„Co ti pan ministr odpoví?“

„No Bože! Tak hladoví!“

„A co ty na to?“

„Já mu poděkuju za vyčerpávající vysvětlení.“

„Dobře! Smíš se posadit!“

A tak předseda zkoušel a zkoušel, a když byl hotov se všemi příslušníky opoziční menšiny, jal se zabývat provládní většinou.

Kdo se dobře nabifloval svou roli, tomu vyslovil pochvalu. A ti, co se špatně učili a nic neuměli? Ať se neopováží strčit na zasedání ani nos!

Poměry ve Strádii se den ze dne povážlivěji horšily, a tak se mluvčí národa chtě nechtě museli hned na prvních zasedáních zabývat řešením těch nejpalčivéjších problémů. Duchapřítomná a energická vláda si věděla rady za každé situace, růžové i nerůžové; aby poslanci neplýtvali drahocenným časem na všelijaké nesmysly, vrazila jim hned do začátku k projednání zákon o zřízení námořní flotily.

Když jsem se o tom doslechl, zeptal jsem se jednoho poslance:

„Máte hodně námořních lodí?“

„Ne.“

„Kolik asi?“

„Zatím ani jednu.“

Užasl jsem. Všiml si toho a užasl rovněž:

„Čemu se tak divíte?“

„Zaslechl jsem něco, že prý jste schválili zákon o …“

„Ano!“ skočil mi do řeči. „Schválili jsme zákon o zřízeni námořní flotily, ovšem. Bylo to nutné, poněvadž dosud takový zákon nemáme.“

„A má Strádie vůbec moře?“

„Prozatím ne.“

„Nač tedy ten zákon?“

Poslanec se shovívavě pousmál a vysvětlil mi:

„Strádie, vážený pane, kdysi hraničila dokonce se dvěma moři a naším všenárodním ideálem je, aby naše draze milovaná vlast-mučednice byla zase to, co kdysi. Jak vidíte, usilovně na tom pracujeme.“

„Ach tak!“ předstíral jsem hluboké porozumění. „Co se toho týče, jsem si naprosto jist, že se Strádie vbrzku stane opět obrovskou a mocnou říší, pokud budou otěže jejího osudu stále v rukou lidí tak moudrých, činorodých, nezištných a upřímně vlastenecky smýšlejících jako nyní…“

(další stránka)

Strádie (6/12)

(předchozí stránka)

Pan ministr financí, jejž jsem navštívil jako dalšího — mě okamžitě přijal, přestože, jak se ukázalo, byl zrovna zavalen prací.

„Dobře, že jste přišel, pane — aspoň si dám chvíli pauzu. Od rána pracuji na čemsi mimořádně naléhavém, a věřte mi, už mě z toho bolí hlava,“ řekl mi pan ministr na uvítanou a popatřil na mne vyčerpaným kalným zrakem.

„Rád věřím, pane ministře. Není nic snadného zastávat tak náročné postavení jako je vaše, zejména vyskytnou-li se nějaké mimořádné problémy. Určitě jde o nějakou důležitou finanční otázku, že?“ zvídal jsem.

„Nikoli… Ale předpokládám, že vás to bude rozhodně zajímat. Vedu právě s panem ministrem stavebnictví polemiku o jednom kromobyčejně závažném, abych tak řekl klíčovém faktu. Jsem přesvědčen, že pravdu mám já, že hájím spravedlivou věc… Okamžik, přečtu vám článek, co jsem právě napsal…“

Hořel jsem netrpělivostí. Čeho se asi týká ten článek pana ministra? O čem se vede ta zásadní pře mezi ministrem financí a ministrem stavebnictví? Pan ministr popadl rukopis, odkašlal si a s důstojností hodnou velitele funebráků zadeklamoval název:

„Ještě několik slov k otázce: Kam až ve starověku sahaly jižní hranice naší země?“

„Ale to vypadá na nějakou historickou rozepři!?“

„No a?“ podivil se pan ministr té nemístné otázce a zamžoural na mne trudně mátožným pohledem přes své okuláry.

„Vy se račte zabývat historií?“

„Já?!“ zakvílel pan ministr zjitřeně. „Této vědě se věnuji již bezmála třicet let, a to — aniž bych sám sobě pochleboval — s úspěchem!“ A ulpěl na mně bolestně vyčítavými zraky.

„Neobyčejně si vážím historie i těch, kdož celý svůj život zasvětili této důležité vědě!“ pospíšil jsem si s uctivým ujištěním, abych něčím zaobalil svou nerozvážnou neomalenost.

„Důležité, říkáte? Nejdůležitější vědě, vážený pane, rozumíte? Ze všech nejdůležitější!“ zavyl pan ministr pateticky a zašvidral svýma melancholickýma očima přes okuláry, co já na to.

„Přesně tak!“ přitakal jsem horlivě.

„Vidím, že si budeme rozumět… Jistě mi dáte za pravdu,“ vrátil se pan ministr k tématu, které ho vůčihledě nesmírně hnětlo, „že by to byla strašná katastrofa, kdyby se nedejbože vzalo za bernou minci to, co o jižní hranici naší země tvrdí můj pan kolega ministr stavebnictví.“

„Je pan kolega prosím pěkně rovněž historikem?“ skočil jsem mu do řeči.

„Povídali, že mu hráli! Fušer je to, pane! Jedině poškozuje dobré jméno nás, seriózních historiků. Stačí když si přečtete, jak traktuje otázku dávných hranic naší země, a hned uvidíte, kolik je v tom nevědomosti, ba dokonce — proč bychom si to upřímně nepřiznali? — i nedostatku vlasteneckého cítění.“

„A co vlastně dokazuje pan kolega, jestli se smím zeptat?“

„Nic, vážený pane! Jeho důkazy, to je ubohost sama! Odvažuje se hlásat, že stará jižní hranice vedla severně od města Koněkradu, což je vyložená ničemnost; naši nepřátelé pak mohou s klidným svědomím proklamovat svá práva na území až po Koněkrad. Chápete, jak nebezpečně ohrožuje zájmy naší drahé vlasti-mučednice?“ zalkal pan ministr, rozhárán spravedlivým rozhořčením.

„Naprosto s vámi souhlasím!“ přikývl jsem, předstíraje zděšení nad tím, jak nebezpečně ohrožuje Strádii svou neznalostí a politickou krátkozrakostí pan ministr stavebnictví.

„Já však tuto otázku nenechám jen tak — vždyť mi to koneckonců ukládá má synovská povinnost vůči matce vlasti! — a předložím ji přímo Národnímu shromáždění; nechť nejvyšší fórum národa vynese rozhodnutí, jež bude závazně platné pro všechny občany. A kdyby ne, podám demisi! Už toho mám pokrk: tohle je už můj druhý konflikt s panem ministrem stavebnictví; poobakrát jsme se střetli v otázkách rozhodujícího významu pro náš stát.“

„Cožpak Národní shromáždění může rozhodovat i o vědeckých problémech?“

„Proč ne? Národní shromáždění má právo rozhodovat o čemkoli a každé jeho rozhodnutí nabývá platnosti zákona. Například zrovna včera se jeden občan obrátil k Národnímu shromáždění s žádostí, aby mu posunuli datum narození o pět let zpátky.“

„To snad není možné!“ uklouzlo mi nechtě.

„Co by ne? Narodil se roku 1874, a Národní shromáždění prohlásí za datum jeho narození rok 1869.“

„Hm — a k čemu mu to bude dobré?“

„Získá tak právo kandidovat na poslance. Jedno místo se totiž uvolnilo; dotyčný je náš stoupenec a bude tedy v Národním shromáždění náležitě podporovat současný režim.“

Oněměl jsem údivem; panu ministrovi to asi neušlo, poněvadž si vzdychl:

„Panebože, co vás na tom zaráží? Takových případů máme! Obdobná byla třeba žádost jedné paní, jíž poslanci rovněž vyhověli. Žádala Národní shromáždění, aby ji omladilo dokonce o deset let. Jiná dáma zase vznesla žádost, aby Národní shromáždění potvrdilo, že povila svému muži dvě děti, neboli zákonné dědice jeho velkého bohatství. A poněvadž ta dáma má mezi svými přáteli hodně vlivných lidí, Národní shromáždění vyslyšelo její ušlechtilou, byť na první pohled naivní žádost a prohlásilo ji za matku dvou dětí.“

„A kde jsou ty děti?“

„Jaké?“

„Ty, o kterých mluvíte.“

„Žádné nemá, chápejte, ale díky rozhodnutí Národního shromáždění od nynějška platí, že dotyčná dáma má se svým mužem dvě děti, což vneslo kýžený klid do jejich manželského soužití.“

„Ničemu nerozumím!“

„Vždyť je to tak jednoduché! Existuje jistý bohatý obchodník a jeho manželka — ta dáma, o níž je řeč, a nemají děti. Tomu rozumíte?“

„Tomu ano.“

„Dobrá, a teď poslouchejte dál: ten pán je velice zámožný, jak už jsem říkal, a tak logicky zatoužil po dětech, aby měl komu odkázat své velké jmění, a poněvadž žádné děti nemají, začal dělat své ženě hrozné scény. Jeho žena se proto obrátila se zmíněnou žádostí na Národní shromáždění, nu a to jí vyhovělo.“

„A je ten bohatý pán teď spokojen?“

„Ale samosebou že je! Stal se z něho učiněný beránek a vroucně svou ženu od té doby miluje.“

A tak jsme mluvili a mluvili o všem možném — i nemožném!, jen finanční otázky nějak stále nepřicházely na přetřes.

Až konečně jsem si dodal odvahy a zeptal jsem se: „Nesmírně by mě zajímalo, pane ministře, jaký je systém vaší finanční politiky?“

„Výborný!“ pravil bez zaváhání a jeho nyvá nálada jako by rázem vyprchala. „Hlavní věc je dobře připravit rozpočet, a pak už je všecko hračka.“

„Kolik miliónů činí roční rozpočet vašeho státu?“

„Přes osmdesát. Rozděleny jsou následovně: třicet miliónů na ministry mimo funkci — to znamená jednak ty, kteří jsou v penzi, a jednak ty, co jsou k dispozici, ministry-čekatele, abych tak řekl; deset miliónů na pořizování řádů a medailí; pět miliónů na šíření spořivosti mezi lidem…“

„Promiňte, pane ministře, že vás přerušuji — co je to za položku, těch pět miliónů na šíření spořivosti?“

„Spořivost, vážený pane, je nesporně jedním z hlavních opěrných sloupů finančního hospodářství státu. Tento náš, totiž hlavně můj vynález nemá obdoby ve světě. My bychom na tu převratnou finančnickou novinku také asi nebyli bývali přišli, nebýt naší bídy a celkově mizerné finanční situace. Proto tedy každoročně vynakládáme značnou sumu na podporu spořivosti — abychom pomohli obyvatelstvu a trochu mu ulevili. Momentálně čekáme každým dnem obrat k lepšímu, vzhledem k tomu, že jsme vyplatili již celý milión na honoráře autorům knih o spoření, koncipovaných pro širší čtenářskou obec. I já osobně jsem se rozhodl skrovně přispět v tomto směru; právě jsem začal psát nové populárně vědecké dílo: Spořivost našeho národa ve starověku, zatímco můj syn pracuje na pojednání: Vliv spoření na kulturní vývoj národa. I moje dcera už sepsala dvě povídky určené lidovým vrstvám, v nichž zdůrazňuje, jak je chvályhodné šetřit. Teď zrovna píše třetí: O hýřilce Ljubici a šetřilce Mici.

„To bude asi hezké čtení…“

„Naramně hezké! Je to o tom, jak Ljubicu přivede lehkomyslné milkování cugrunt, zatímco Mici, proslulá tím, že pro pírko i přes plot skočí, udělá skvělou partii. Povídka končí slovy: Kdo šetři, má za čtyři a někdy i za pět…“

„To všechno bude jistě mít velice blahodárný vliv na lidové masy,“ podotkl jsem uznale.

„Jistě,“ přikývl pan ministr. „Vždyť už se také objevují první výsledky! Kupříkladu moje dcera si od té doby, co je zavedeno spoření, našetřila sto tisíc na věno.“

„Už chápu, že doopravdy jde o jednu z nejdůležitějších položek rozpočtu…“

„Ovšem, ale věřte mi, dalo mi to zabrat, než jsem připadl na tu šťastnou ideu! Ostatní položky rozpočtu existovaly už předtím, než jsem se stal ministrem. Například: pět miliónů na lidové slavnosti, deset miliónů na přísně tajné vládní výdaje, pět miliónů na tajnou policii, pět miliónů na údržbu a upevňování pozic vlády, půl miliónu na reprezentační potřeby členů vlády. V tom směru jsme velice šetrní — jako všude ve světě. A pak přijdou další, méně důležité položky rozpočtu.“

„A co osvěta, armáda a ostatní úřední aparát?“

„Ano, máte pravdu, na tyto účely — kromě osvěty — padne ročně kolem čtyřiceti miliónů, ale započítává se to k pravidelnému rozpočtovému deficitu.“

„A osvěta?“

„Nu, tu zahrnujeme do nepředvídaných vydání, jak jinak?!“

„Cím pokrýváte tak velký deficit?“

„Ničím. Nemáme čím. Převádíme ho k dluhům. Když se nám nahromadí víc deficitů, seženeme někde nějakou půjčku, a je to. Na druhé straně se však snažíme, aby ostatní rozpočtové složky nebyly ztrátové. Já například už zavedl spoření ve svém ministerstvu; i moji ostatní kolegové na tom usilovné pracují. Dejte na mne, vážený pane: spoření je základem blahobytu každé země. V rámci šetření jsem včera dal výpověď jednomu sluhovi, což znamená úsporu osmi set dinárů ročně.“

„Příkladný čin!“ nezdržel jsem se poznámky.

„Je načase, aby se konečně někdo rázné chopil iniciativy! Sluha naříkal, abych ho nevyhazoval na dlažbu, a nemohu si na toho chudáka nijak stěžovat, to tedy opravdu ne!, ale mus je mus, když to vyžadují zájmy naší draze milované vlastí! ,Budu délat za poloviční plat,’ povídá mi. ,Máš to marné, hochu,’ řekl jsem mu, ,já jsem sice ministr, ale ty peníze nepatří mně, nýbrž národu, který na ně krvavě dřel, a já musím každý dinár dvakrát obrátit, než ho vydám!’ No řekněte sám, pane, copak mohu jen tak pronic zanic vyhodit státních osm set dinárů?“ v hlubokém hnutí mysli zalomil pan ministr rukama.

„To je pravda… A jaké máte státní příjmy, pane ministře? To je podle mého názoru rovněž velmi důležité.“

„Ale vůbec ne!… Jak bych to formuloval? Já vlastně ani nevím, kolik dělají příjmy. Četl jsem sice o tom něco v jedněch cizích novinách, ale kdo ví, je-li to přesné. Každopádně příjmů je dost, určité!“ odvétil pan ministr přesvědčeně, s profesionální hrdostí.

Z toho příjemného a přitom závažného rozhovoru nás vyrušil sluha, který přišel ohlásit, že se dostavila deputace páně ministrových podřízených a prosí o přijetí.

„Ať chvíli počkají,“ řekl pan ministr sluhovi a pak se s povzdechem obrátil ke mně:

„Věřte mi — už jsem tak vyčerpaný z těch nepřetržitých audiencí v posledních dnech, že mé bolí hlava jak střep… Ještě že se mí podařilo ukrást si tu chviličku s vámi — dávno jsem si s nikým tak od srdce nepohovořil!“

„Přicházejí v služební záležitosti?“ nedala mí má zvědavost.

„Udělalo se mi velikánské kuří oko — tadyhle, podívejte! — a před čtyřmi dny jsem si ho dal vyříznout; zákrok se díky bohu zdařil. Nu a mí podřízení, v čele se svými šéfy, mi přicházejí blahopřát a vyjádřit svou radost nad mým uzdravením.“

Omluvil jsem se panu ministrovi, že jsem ho vyrušil z práce na tolika naléhavých státních i vědeckých úkolech, a abych ho nezdržoval ještě více, co nejuctívéji jsem se odporoučel a opustil jsem jeho kabinet.

A věřte tomu nebo ne, o tom kuřím oku pana ministra financí psaly všecky noviny; ba jako by se předháněly, které toho napíší víc:

Zaměstnanci toho a toho úřadu vyslali včera ve čtyři hodiny odpoledne deputaci vedenou jejich šéfem, aby tlumočila panu ministrovi financí jejich blahopřání k úspěšné operaci kuřího oka, z níž se pan ministr praví zotavuje. Pan ministr je ráčil laskaví přijmout. Šéf deputace poté pronesl jménem svých podřízených procítěný projev o výše zmíněné šťastné události, načež pan ministr srdečnými slovy vyjádřil všem své díky za tento kromobyčejný výraz pozornosti i za upřímnou náklonnost, již k nimu chovají.

(další stránka)