Tag Archive | Občan

Značka

Mal som príšerný sen. Nezamýšľam sa toľko nad snom samotným, čudujem sa však, kde som nazbieral tú odvahu sniť o takých hrôzach, keďže ja osobne som tichý a občan, poslušné dieťa našej drahej, utrápenej matky, zeme Srbskej, tak ako aj jej ostatné deti. Samozrejme, viete, že ak by som sa niečím odlišoval, bolo by to iné, no nie, môj drahý priateľu, robím presne to isté ako všetci ostatní a vo všeobecnej opatrnosti sa mi tu nik tak celkom nevyrovná. Raz som zazrel jagavý gombík policajtovej uniformy, ako sa váľa na ulici a hľadel som na jeho čarovný ligot, už-už som ho chcel obísť so sladkými spomienkami, keď náhle sa mi ruka začala chvieť a vyskočila na pozdrav; moja hlava sa sama od seba sklonila k zemi a ústa sa mi roztiahli do takého toho krásneho úsmevu, ktorým zdravíme našich nadradených.

— Urodzená krv mi preteká žilami — tak je to! — To som si v tej chvíli pomyslel a pozrel som s opovrhnutím na okoloidúceho surovca, ktorý nedbalo stúpil na gombík.

— Surovec! — povedal som trpko a odpľul som si, potom som v tichosti pokračoval v chôdzi, utešujúc sa myšlienkou, že takých surovcov nie je veľa; a bol som obzvlášť rád, že mi Boh dal čisté srdce a urodzenú, galantnú krv našich predkov.

Nuž, teraz už vidíte, aký báječný muž som, ani trocha odlišný od ostatných ctihodných občanov, a bez pochýb sa budete čudovať, ako sa také odporné a hlúpe veci mohli zjaviť v mojich snoch.

V ten deň sa mi nestalo nič nezvyčajné. Dobre som sa naobedoval a vyhradil si čas na vyčistenie zubov; popíjajúc víno a potom, s takým smelým a svedomitým využitím mojich občianskych práv, som si šiel ľahnúť a vzal si so sebou knihu, aby som zaspal rýchlejšie.

Kniha mi čoskoro vykĺzla z rúk, samozrejme, až po uspokojení mojej túžby a po splnení všetkých mojich povinností som zaspal ako nevinné jahniatko.

Znenazdajky som sa ocitol na rovnej, blatistej ceste vedúcej skrz hory. Chladná, čierna noc. Vietor kvíli medzi holými vetvami a reže ako žiletka vždy, keď sa dotkne odhalenej kože. Obloha čierna, nemá a hrozivá, sneh fúka do očí ako prach a naráža do tváre. Nikde ani živej duše. Ponáhľam sa a tu a tam sa pošmyknem na zablatenej ceste doľava, doprava. Tackám sa a padám a nakoniec sa stratím, putujem ďalej — Boh vie kam — a nie je to krátka, zvyčajná noc, ale dlhá ako storočie, a ja celý čas kráčam bez toho, aby som vedel kam.

A tak som kráčal ďalej niekoľko rokov a niekam som došiel, veľmi, veľmi ďaleko od mojej rodnej krajiny do neznámej časti sveta, do zvláštnej krajiny, o ktorej pravdepodobne nikto nevie a ktorá dozaista môže byť videná jedine v snoch.

Túlajúc sa krajinou som prišiel k veľkému mestu, kde žilo veľké množstvo ľudí. Na veľkom trhovisku bol velikánsky dav a strašný hukot, dostatočný na to, aby z neho človeku praskol bubienok. Stavil som sa v hostinci naproti trhovisku a spýtal som sa hostinského, prečo sa toľko ľudí zhromažďuje…

— Sme tichí a ctihodní ľudia, — začal s rozpravou, — sme lojálni a poslušní voči starostovi.

— Je starosta vaša najvyššia autorita? — prerušil som ho otázkou.

— Starosta tu vládne a je našou najvyššou autoritou; po ňom ide polícia.

Zasmial som sa.

— Prečo sa smeješ?… Nevieš snáď?… Odkiaľ pochádzaš?
Povedal som mu, ako som sa stratil, a tiež že som prišiel zo vzdialenej zeme — Srbska.

— Počul som o tej slávnej zemi! — pošepol si hostinský pre seba, pozerajúc na mňa s úctou, potom prehovoril nahlas:

— Tak to tu chodí, — pokračoval, — starosta tu vládne s jeho policajtmi.

— Akí sú vaši policajti?

— No, sú tu rôzne druhy policajtov — líšia sa podľa ich hodnosti. Sú tu takí viac významní a menej významní… Viete, my sme tichí a ctihodní ľudia, no zo susedstva prichádzajú všelijakí vandráci, kazia nás a učia nás zlé veci. Aby rozlíšil našich občanov od ostatných ľudí, starosta včera vydal rozkaz, aby všetci občania išli k miestnemu Súdu, kde označkujú čelo každého z nás. Preto sa toľko ľudí schádza: aby sa poradili, čo robiť.

Zachvel som sa a napadlo mi, že by som mal z tejto čudnej krajiny utiecť tak rýchlo, ako sa len dá, pretože som, napriek tomu, že som Srb, nebol zvyknutý na takú ukážku rytierskeho ducha a trochu ma to znepokojilo!

Hostinský sa benevolentne zasmial, poklepal mi po pleci a hrdo povedal:

— Ach, cudzinec, len toto ťa vystrašilo? Niet divu, že ťa čaká dlhá cesta, aby si našiel odvahu rovnú tej našej!

— A čo sa chystáte spraviť? — spýtal som sa placho.

— Čo je to za otázku! Uvidíš, akí sme my statoční. Čaká ťa dlhá cesta, aby si našiel odvahu rovnú tej našej, vravím ti. Cestoval si široko-ďaleko a videl si svet, no som si istý, že si nikdy nevidel väčších hrdinov ako nás. Poďme tam spolu. Musím sa ponáhľať.
Už sme sa chystali ísť, keď sme pred dverami začuli prasknutie biča.
Vykukol som von: a že to bol výhľad — muž s žiarivou, trojrohou čiapkou na hlave, oblečený v krikľavom obleku, jazdil na chrbte iného muža vo veľmi okázalých šatách obyčajného, civilného strihu. Zastal pred krčmou a jazdec zostúpil.

Hostinský vyšiel von, poklonil sa a muž v krikľavých šatách vošiel do krčmy k špeciálne vyzdobenému stolu. Ten v civilnom oblečení ho čakal pred vchodom do krčmy. Hostinský sa pred ním tiež uklonil.

— Čo sa to tu deje? — spýtal som sa celkom bezradne hostinského.

— No, ten, ktorý vošiel do krčmy, je vysoko postavený policajt a tento muž je jeden z našich najvýznamnejších občanov, veľmi bohatý a veľký vlastenec, — pošepol mi hostinský.

— Ale prečo dovoľuje tomu druhému, aby mu jazdil na chrbte?
Hostinský len pokrútil hlavou a ustúpili sme na bok. Daroval mi pohŕdavý úsmev a povedal:

— Považujeme to za veľkú česť, ktorú si málokto zaslúži! — Povedal mi ešte množstvo ďalších vecí, no bol som taký rozrušený, že som ich nedokázal pochopiť. Celkom jasne som však počul, čo povedal na konci: — Je to služba svojej krajine, ktorú sa všetky národy ešte nenaučili oceniť!

Prišli sme na schôdzku, kde voľby predsedu už prebiehali.
Prvá skupina navrhla muža menom Kolb, ak si správne pamätám, ako ich kandidáta na kreslo; druhá skupina chcela Talba a tretia mala vlastného kandidáta.

Bol tam strašný zmätok; každá skupina chcela pretlačiť svojho vlastného muža.

— Myslím si, že lepšieho muža ako Kolb na takú dôležitú pozíciu nemáme, — povedal hlas pochádzajúci z prvej skupiny, — lebo všetci tak dobre poznáme jeho dobré vlastnosti ako občana a jeho veľkú odvahu. Nemyslím si, že je medzi nami niekto, kto sa môže pýšiť tým, že na ňom tak často jazdievali skutočne dôležití ľudia…

— Ktože ty si, aby si o tom hovoril, — vykríkol niekto z druhej skupiny. — Na tebe nikdy nejazdil ani len pomocný policajný úradník!

— Vieme, aké sú tvoje cnosti, — kričal niekto z tretej skupiny. — Nevydržal by si jediný úder bičom bez zavýjania!

— Poďme si to vyjasniť, bratia! — začal Kolb. — Je pravda, že sa významní ľudia viezli na mojom chrbte už pred desiatimi rokmi; bičovali ma a ja som nikdy nevydal ani vzlyk, no kľudne to môže byť tak, že sú medzi nami hodnejší. Možnože sú mladí lepšími kandidátmi.

— Nie, nie, — pokrikovali jeho podporovatelia.

— Nechceme počúvať o zastaraných poctách! Je to už desať rokov, odkedy sa na Kolbovi jazdilo, — kričali hlasy z druhej skupiny.

— Mladá krv sa dostáva do popredia, nechajte staré psy žuť staré kosti, — volali podaktorí z tretej skupiny.

Odrazu sa všetok hluk stratil; ľudia ustupovali, naľavo a napravo, aby uvoľnili cestu a ja som zazrel mladého muža vo veku okolo tridsať rokov. Ako sa približoval, všetky hlavy sa skláňali.

— Kto je to? — pošepol som otázku hostinskému.

— On je populárny vodca. Mladý muž, no veľmi nádejný. V jeho skorých dňoch sa mohol pýšiť tým, že tri razy viezol starostu na svojom chrbte. Je tu populárnejší než ktokoľvek iný.

— Možnože zvolia jeho? — spýtal som sa.

— To je viac než isté, lebo čo sa týka ostatných kandidátov — všetci sú starší, čas ich predbehol, zatiaľ čo starosta sa včera chvíľu viezol na jeho chrbte.

— Ako sa volá?

— Kleard.

Dali mu čestné miesto.

— Myslím, — prerušil Kolbov hlas ticho, — že na túto pozíciu nenájdeme lepšieho muža, než je Kleard. Je mladý, ale nikto z nás starších sa mu nerovná.

— Bravo!… Nech žije Kleard!… — zaburácali všetky hlasy.
Kolb a Talb ho vzali do predsedovej rezidencie. Všetci sa hlboko uklonili a nastalo úplné ticho.

— Ďakujem vám, bratia, za vašu veľkú úctu a túto česť, ktorú ste mi tak jednohlasne udelili. Vaše nádeje, ktoré do mňa vkladáte, sú príliš lichotivé. Nie je ľahké viesť loď národných prianí skrz také významné dni, no urobím všetko, čo bude v mojich silách, aby som oprávnil vašu dôveru, úprimne reprezentoval váš názor a zaslúžil si vašu veľkú úctu. Ďakujem vám, bratia moji, že ste ma zvolili.

— Hurá! Hurá! Hurá! — burácali voliči zo všetkých strán.

— A teraz, bratia, dúfam, že mi dovolíte povedať pár slov k tejto významnej udalosti. Nie je ľahké trpieť takými bolesťami, takými mukami, aké sa na nás chystajú; nie je ľahké nechať si označkovať čelo rozpáleným železom. Vskutku, nie — sú to bolesti, ktoré nedokážu zniesť všetci muži. Nech sa zbabelci trasú, nech so strachom ustúpia, no my nesmieme ani na moment zabudnúť, že sme synovia udatných predkov, že nám v žilách tečie urodzená krv, tá hrdinská krv našich praotcov, veľkých rytierov, ktorí zvykli umierať bez prižmúrenia oka za slobodu a prospech nás všetkých, ich potomstvo. Naše utrpenie je ničím, keď pomyslíte na to ich — mali by sme sa správať ako príslušníci zdegenerovanej a zbabelej rasy teraz, keď sa nám žije lepšie ako kedykoľvek predtým? Všetci praví vlastenci, každý, kto nechce náš národ zosmiešniť pred celým svetom, tú bolesť znesie ako muž a hrdina.

— Bravo! Bravo! Nech žije Kleard!

Niekoľko horlivých rečníkov rozprávalo po Kleardovi; povzbudili vystrašených ľudí a viac-menej zopakovali, čo povedal Kleard.
Potom požiadal bledý a ustatý starý muž s vráskavou tvárou a s bradou a vlasmi bielymi ako sneh o slovo. Jeho kolená sa triasli vekom, ruky sa mu chveli, chrbát ohnutý. Jeho hlas sa chvel, oči sa mu leskli slzami.

— Deti, — začal, so slzami stekajúcimi po jeho bielych, vráskavých lícach a padajúcimi na jeho bielu bradu, — Som biedny a čoskoro umriem, no zdá sa mi, že vy by ste si nemali nechať takú hanbu. Som sto rokov starý a celý život som žil bez toho!… Prečo by sa mala značka otroctva vytlačiť na moju bielu a ustatú hlavu teraz?…

— Preč s tým starým lotrom! — zakričal predseda.

— Preč s ním! — volali ostatní.

— Starý zbabelec!

— Namiesto povzbudzovania mladších len každého desí!

— Mal by sa hanbiť za jeho šedivé vlasy! Žil už dosť dlho a stále sa bojí — my mladí máme viac odvahy…

— Preč s tým zbabelcom!

— Vyhoďte ho!

— Preč s ním!

Nahnevaný dav statočných mladých vlastencov sa hnal na starého muža a v hneve ho začali strkať, ťahať a kopať.

Pre jeho vek ho konečne pustili — inak by ho boli ukameňovali zaživa.

Všetci si sľúbili, že zajtra budú statoční a preukážu sa ako hodní slávy a cti ich národa.

Ľudia zo schôdze odchádzali v dokonalom ráde. Ako sa lúčili, hovorili:

— Zajtra uvidíme, kto je čo zač!

— Zajtra roztriedime chválenkárov!

— Nastal čas, aby sa hodní odlíšili do nehodných, aby sa žiaden lotor nemohol chvastať statočným srdcom!

Vrátil som sa do hostinca.

— Videl si, z akého sme cesta? — spýtal sa ma hrdo hostinský.

— Vskutku videl, — odpovedal som automaticky, s pocitom, že ma moja sila opustila a že to v mojej hlave šumelo zvláštnymi dojmami.

Ešte v ten deň som v ich novinách čítal titulný článok, ktorý znel nasledovne:

— Občania, je čas, aby medzi nami skončilo to márne chvastanie a naparovanie sa; je čas, aby sme prestali dávať váhu tým prázdnym slovám, ktoré hojne používame na vystavenie našich imaginárnych cností a zásluhy. Nadišiel čas, občania, podrobiť naše slová skúške a ukázať, kto je naozaj hodný a kto nie je! My však veríme, že medzi nami nebudú nijakí hanební zbabelci, ktorých bude nutné na dohodnuté značkovacie miesto dopraviť silou. Každý jeden z nás, kto v jeho žilách cíti čo i len kvapku urodzenej krvi našich predkov, sa bude snažiť byť medzi prvými, ktorí okúsia bolesť a muky, s hrdosťou a v tichosti, pretože toto je svätá bolesť, je to obeta pre dobro našej krajiny a pre blaho nás všetkých. Vpred, občania, lebo zajtra je tu deň vznešenej skúšky!…

Môj hostinský šiel v ten deň do postele rovno po schôdzi, aby sa na ďalší deň dostavil na dohodnuté miesto tak skoro, ako len mohol. Mnohí však išli priamo do Mestskej Haly, aby boli v rade čo najviac vpredu.

Na ďalší deň som aj ja šiel do Mestskej Haly. Boli tam všetci — mladí a starí, muži a ženy. Zopár matiek prinieslo na rukách ich malé deti, aby ich mohli dať označkovať značkou otroctva, totiž cti, a obdržať tak väčšie právo k vyšším pozíciám v civilnej službe.

Bola tam tlačenica a nadávky (v tom sa ponášajú na nás Srbov a z nejakého dôvodu som bol za to rád), a všetci sa snažili byť u dverí ako prví. Niektorí dokonca chytali iných pod krkom.

Značky sa udeľovali špeciálnym civilným služobníkom v bielom, formálnom obleku, ktorý mierne vyčítal ľuďom:

— Nehučte, preboha, na každého sa dostane — nie ste zvieratá, predpokladám, že sa zaobídeme bez postrkovania.

Značkovanie sa začalo. Jeden vykríkol, ďalší iba zastonal, no kým som tam bol, nenašiel sa nikto, kto by to dokázal zniesť bez akéhokoľvek zvuku.

Nevydržal som sa na to mučenie pozerať dlho, tak som sa vrátil do hostinca, no niektorí už tam sedeli, jedli a pili.

— A je po všetkom! — povedal jeden z nich.

— No, ani sme nekričali, len Talb vrešťal ako osol!… — povedal ďalší.

— Vidíš, aký je ten váš Talb, a to ste ho včera chceli za predsedu schôdze.

— Ach, nikdy nevieš!

Rozprávali sa, stonajúc v bolesti a zvíjajúc sa, no snažiac sa to skryť jeden pred druhým, keďže sa každý hanbil za označenie zbabelec.
Kleard sa zahanbil stonaním a muž menom Lear bol hrdinom, pretože si na čelo vypýtal dve značky a nevydal ani hláska s náznakom bolesti. Celé mesto rozprávalo s tou najväčšou úctou jedine o ňom.

Niektorí ľudia dokonca ušli, no ostatní nimi opovrhovali.

Po niekoľkých dňoch sa ten s dvoma značkami na čele prechádzal s hlavou vztýčenou, s dôstojnosťou a sebaúctou, plný slávy a hrdosti, a kamkoľvek šiel, všetci sa mu klaňali a snímali klobúky, aby zasalutovali hrdinovi dňa.

Muži, ženy a deti za ním bežali po ulici, aby si obzreli najväčšieho muža národa. Kamkoľvek šiel, šepot vyvolaný úžasom ho nasledoval: ‘Lear, Lear!… To je on!… To je ten hrdina, ktorý neskučal, ktorý nevydal ani hláska, kým boli dve značky vytlačené na jeho čelo!’ Bol na titulkoch novín, velebený a oslavovaný.

A zaslúžil si všetku lásku ľudu.

Všade som počul toľkú chválu a začal som pociťovať starú, urodzenú Srbskú krv pretekajúcu mojimi žilami. Naši predkovia boli hrdinovia, umreli narazení na kôl za slobodu; aj my máme našu hrdinskú minulosť a naše Kosovo. Chvejem sa národnou hrdosťou a pýchou, horlivý ukázať, aká statočná moja rasa je a bežať do Mestskej Haly a zakričať:

— Prečo uctievate toho vášho Leara? … Nikdy ste nevideli pravých hrdinov! Poďte a presvedčte sa, aká je pravá urodzená srbská krv! Vypáľte mi do čela desať značiek, nie iba dve!

Civilný služobník v bielom obleku sa so značkou priblížil k môjmu čelu, a ja som začal… zobudil som sa zo svojho sna.

V strachu som si pretrel čelo a prežehnal som sa, dumajúc nad zvláštnymi vecami, ktoré sa v mojich snoch objavili.

— Takmer som zatienil slávu toho ich Leara, — pomyslel som si a spokojne som sa prevalil na druhý bok, a bolo mi trochu ľúto, že som svoj sen nevidel až do konca.

 

V Belehrade, 1899.
Pre Projekt “Radoje Domanović” preložil Martin Belás, 2020.

Rozjímanie jedného obyčajného srbského vola

Veľké množstvo zázrakov sa vyskytuje na tomto svete, a naša krajina, ako mnohí hovoria, prekypuje zázrakmi do takej miery, že zázraky už nie sú zázrakmi. Sú tu ľudia na veľmi vysokých pozíciách, ktorí vôbec nemyslia, a ako odškodnenie, alebo možno z nejakých iných dôvodov, vôl obyčajného sedliaka, ktorý sa ani trochu nelíši od ostatných srbských volov, začal premýšľať. Boh vie čo sa stalo, čo prinútilo toto bystré zviera, aby sa osmelilo vynaložiť také trúfalé úsilie, obzvlášť keď bolo dokázané, že v Srbsku by vám toto nešťastné zaneprázdnenie mohlo priniesť jedine škodu. Povedzme teda, že tento úbohý čert, pri všetkej jeho naivite, vôbec netušil, že toto úsilie nie je v jeho krajine výnosné, a tak sme mu nepripisovali žiadnu osobitú občiansku statočnosť. Stále však zostáva záhadou, prečo by mal vôl premýšľať, keďže nie je ani volič, ani člen rady, ani úradník, ani nebol zvolený za zástupcu v žiadnom volskom zhromaždení, alebo dokonca (ak dosiahol určitého veku) za senátora. A ak by tá úbohá duša niekedy snívala, že sa stane štátnym ministrom v akejkoľvek volskej krajine, mala by vedieť, že naopak by mala trénovať, ako premýšľať tak málo, ako to len ide, ako tí skvelí ministri v niektorých šťastnejších krajinách, i keď naša krajina nemá toľké šťastie ani v tomto ohľade. Nakoniec, prečo by nás malo zaujímať, ako nejaký vôl v Srbsku prebral úsilie ľuďmi opustené? Tiež sa mohlo stať, že začal premýšľať iba kvôli nejakým jeho prirodzeným inštinktom.

Takže, čo je to za vola? Obyčajný vôl, ktorý má, ako nás zoológia učí, hlavu, telo a končatiny, ako všetky ďalšie voly; ťahá vozík, pasie sa na tráve, olizuje soľ, prežúva a ručí. Jeho meno je Sivonja, šedý vôl.

A takto začal premýšľať. Jedného dňa ho jeho pán zapriahol spolu s jeho kamarátom, Galonjou, naložil na vozík nejaké ukradnuté pilóty a vzal ich do mesta predávať. Takmer okamžite pri vstupe do mesta pilóty predal a odpriahol Sivonju s jeho súdruhom, upevnil reťaz, ktorá ich spájala so záprahom, hodil pred nich zväzok veterníc a veselo šiel do malej krčmy osviežiť sa niekoľkými panákmi. V meste práve prebiehal festival, takže tam prechádzali muži, ženy a deti zo všetkých strán. Galonja, medzi volmi inak známy ako celkom hlúpy, sa na nič nepozrel, namiesto toho sa sústredil na svoj obed vo všetkej vážnosti, do sýtosti sa najedol, z čistej radosti trochu zaručal a ľahol si, sladko driemajúc a prežúvajúc. Všetci tí okoloidúci ľudia ho ani trochu netrápili. On iba mierumilovne drieme a prežúva (škoda že nie je človek, so všetkými tými predpokladmi pre vznešenú kariéru). No Sivonja nezvládol jediné sústo. Jeho zasnené oči a smutný výraz tváre na prvý pohľad ukazovali, že to bol mysliteľ a sladká, dobrosrdečná duša. Ľudia, Srbi, prechádzali okolo neho, hrdí na ich slávnu minulosť, ich meno, ich národ a táto hrdosť sa premietala do ich neoblomných spôsobov a chôdze. Sivonja to všetko skúmal a jeho duša bola odrazu pohltená žiaľom a bolesťou spôsobenou ukrutnou nespravodlivosťou, a on sa nezmohol na nič než sa poddať tej silnej, náhlej a mocnej emócií; smutno zaručal, bolestne a so slzami v očiach. A v jeho nesmiernej bolesti začal Sivonja premýšľať:

– Načo je môj pán s jeho krajanmi, Srbmi, taký hrdý? Prečo chodia s hlavou hore a pozerajú na môj ľud povýšenecky a s opovrhnutím? Sú hrdí na svoju vlasť, hrdí, že im milosrdný osud umožnil narodiť sa tu, v Srbsku. Moja matka ma tiež porodila tu, v Srbsku, a Srbsko je nielen môj rodný kraj, ale tiež môjho otca, a moji predkovia, tak ako tí ich, spoločne prišli do týchto krajov z ich starej, slovanskej domoviny. A predsa sa tým ani jeden z nás volov nepýšil, boli sme len hrdí na svoju schopnosť vytiahnuť ťažší náklad do kopa; dodnes nepovedal žiaden vôl nemeckému volovi: “Čo odo mňa chceš, ja som srbský vôl, moja domovina je hrdou krajinou Srbskou, všetci moji predkovia boli otelení tu, a tu, v tejto krajine, sú hroby mojich praotcov.” Bože chráň, nikdy sme sa tým nepýšili, nikdy nám to nenapadlo a oni sú na to dokonca hrdí. Zvláštny ľud!

Unesený týmito myšlienkami potriasol vôl smutne hlavou, zvoniac zvoncom na jeho krku a rachotiac jarmom. Galonja otvoril oči, pozrel na svojho priateľa a zabučal:

– A už sú tu zas tie tvoje nezmysly! Jedz, blázon, vypestuj si tuky, pozri, ako ti trčia rebrá; ak by bolo premýšľanie dobré, ľudia by ho nenechali na nás volov. V žiadnom prípade by sme nemali to šťastie!

Sivonja pozrel na súdruha s ľútosťou, odvrátil od neho hlavu a ponoril sa späť do svojich myšlienok.

– Sú hrdí na svoju slávnu minulosť. Majú svoje Kosovo pole, Bitku na Kosovom poli. Veľká vec, neťahali snáď už vtedy moji predkovia vozíky s jedlom a výzbrojou? Keby nebolo nás, ľudia by to boli museli robiť sami. Potom je tu povstanie proti Turkom. Veľké a vznešené podujatie, no kto tam v tom čase bol? Boli to títo povýšeneckí zadubenci, vystatujúc sa predo mnou, akoby vyvolanie povstania bola ich zásluha? Aha, vezmime si ako príklad môjho pána. Aj on je pyšný a chvastá sa povstaním, obzvlášť so skutočnosťou, že jeho pradedo zahynul vo vojne za slobodu ako pravý hrdina. A toto je zásluha môjho pána? Jeho pradedo mal právo byť hrdý, ale nie on; jeho pradedo zomrel, aby môj pán, jeho potomok, mohol byť voľný. Takže je voľný, ale ako narába so svojou slobodou? Kradne pilóty iných ľudí, sedí na vozíku a ja musím ťahať aj jeho, aj pilóty, zatiaľ čo on spí pri opratách. Teraz predal jeho pilóty, popíja alkohol, nič nerobí a pýši sa svojou slávnou minulosťou. A koľkože mojich predkov bolo pri povstaní zabitých, aby nakŕmili bojovníkov? A neťahali vtedy moji predkovia výzbroj, delá, jedlo, muníciu? A predsa sa nepýšime ich zásluhami, pretože my sme sa nezmenili; dodnes si plníme povinnosti, tak ako naši predkovia, trpezlivo a svedomito.

Sú hrdí na utrpenie svojich predkov a na päťsto rokov otroctva. Môj rod trpel počas celej našej existencie a trpíme a sme zotročovaní dodnes, a predsa sa o tom nerozkrikujeme. Hovoria, že ich Turci mučili, zabíjali a narážali na kôl; no, mojich predkov pozabíjali aj Srbi, aj Turci, a opekali nás a mučili nás všetkými možnými spôsobmi.

Sú hrdí na svoje náboženstvo, a predsa na nič neveria. Aká je vada mňa a môjho ľudu, že nemôžeme byť prijatí medzi kresťanov? Ich náboženstvo im vraví “nepokradneš” a tu je môj pán, ktorý kradne a pije za peniaze, ktoré získal z kradnutia. Ich náboženstvo im nariaďuje milovať svojich blížnych, a predsa si len navzájom ubližujú. Pre nich sú najlepší muži, vzory mravnosti, tí, ktorí neškodia, a nikomu samozrejme nenapadne požiadať niekoho, aby tiež spravil niečo dobré, mimo nerobenia škôd. Takto hlboko klesli, že tie ich vzory mravnosti neznamenajú nič iné, než bársaký zbytočný predmet, ktorý neškodí.

Vôl si zhlboka povzdychol a jeho vzdych zdvihol prach z cesty.

– Takže – pokračoval vôl v jeho smutných úvahách – v tom prípade, nie som ja a môj rod v tom všetkom lepší ako ktokoľvek z nich? Nikdy som nikoho nezabil, nikdy som nikoho neočiernil, nič som neukradol, nevyhodil som nevinného muža z verejnoprospešnej služby, nespravil som deficit v štátnej pokladnici, nevyhlásil som falošný bankrot, nikdy som nespútal alebo nezatkol nevinných ľudí, nikdy som neohováral svojich priateľov, nikdy som nešiel proti mojim volským zásadám, nerobil som falošné svedectvá, nikdy som nebol ministrom a nikdy som krajine nijako neublížil, a nielen že som jej neublížil, dokonca konám dobro tým, ktorí mne škodia. Moja matka ma porodila a zlí muži mi okamžite odopreli materské mlieko. Boh aspoň stvoril trávu pre nás volov a nie pre mužov, a predsa nám ju odopierajú. A my stále, napriek všetkému tomu bitiu, im ťaháme vozíky, orieme ich polia a dávame im chlieb. A predsa nikto neuzná náš prínos vlasti…

– Alebo si ako príklad vezmime pôst; no, mužom náboženstvo hovorí, aby sa postili na všetky sviatočné dni, a predsa nie sú ochotní vydržať ani tento malý pôst, zatiaľ čo ja a môj ľud sa postíme po celý život, od tej doby, čo sme po prvý raz boli odstavení od matkinho prsníka.

Vôl sklonil hlavu, akoby sa bál, potom ju znova zdvihol, nahnevane zafŕkal a zdalo sa, že sa k nemu vracalo niečo dôležité, niečo, čo ho trápilo; a z ničoho nič radostne zabučal:

– Oh, už viem, musí to tak byť – a pokračoval v rozjímaní, – tak je to; sú hrdí na ich slobodu a občianske práva. Musím sa na to vážne sústrediť.

A premýšľal a premýšľal, no nemohol na to prísť.

 – Čo sú tie ich práva? Ak im polícia nakáže voliť, volia, a takto by sme mohli tak isto jednoducho zabučať: “Za-a-a-a!” A ak im to nie je prikázané, neodvažujú sa hlasovať, či dokonca miešať sa do politiky, tak ako my. Tiež vo väzení utŕžia bitky, aj keď sú celkom nevinní. My aspoň híkame a mávame chvostom, a oni nemajú ani tú malú občiansku smelosť.

V tom momente jeho pán vyšiel z krčmy. Opitý, oči rozostrené, mrmlal nejaké nezrozumiteľné slová a tackavo kráčal smerom k vozíku.

– Hľa, ako tento hrdý potomok užíva slobodu vyhratú krvou jeho predkov? Pravda, môj pán je opilec a zlodej, ale ako túto slobodu užívajú ostatní? Len ju premárnia a pýšia sa minulosťou a zásluhami ich predkov, na ktorých sa podieľali tak isto, ako ja. A my voly, my sme naďalej taká usilovná a užitočná pracovná sila, tak ako boli naši predkovia. Sme voly, no stále môžeme byť hrdí na našu náročnú prácu a zásluhy aj dnes.

Vôl zhlboka vzdychol a pripravil svoj krk na jarmo.

 

V Belehrade, 1902.
Pre Projekt “Radoje Domanovic” preložil Martin Belás, 2020.

Strádie (12/12)

(předchozí stránka)

Jak vidíte, po chudince nové vládě se hned od začátku chtělo, aby myslela, a v tom řemesle páni strádijští ministři nejsou právě kovaní. Ruku na srdce — pár dní nesli svůj úděl heroický, s hlavou vztyčenou, a dokud se v státní pokladně ještě našla nějaká ta finda, od rána do večera s tváří sršící veselostí a bodrostí přijímali nesčetné deputace obyvatelstva a sypali z rukávu tklivé proslovy o přešťastných zítřcích jejich draze milované Strádie-mučednice; a od večera do rána se neméně chrabře zúčastňovali opulentních banketů, kde se ládovali, pili, pěli a hlaholili vlastenecké zdravice. Leč státní pokladna zakrátko zela prázdnotou. A tak páni ministři museli začít myslet ještě víc — jak se dostat z té prekérní situace? Cožpak úředníci, kvůli nim je hlava bolet nemusí, ti už si zvykli, že velice často nedostanou gáži pár měsíců; a penzisté? Ti jsou staří, stejně už žijou moc dlouho, až to ani hezké není; no a vojáci?, ti přece musí umět něco vydržet a takový malý výcvik v hladovění jim půjde jenom k duhu; liferantům, podnikatelům a ostatním reprezentantům občanské elity je lehké zacpat hubu výmluvou, že úhrada jejich pohledávek se prozatím nedostala do státního rozpočtu. Hlavní malér je s nimi, s ministry; zatraceně potřebují, aby se o nich dobře mluvilo a psalo, a dobrá pověst, holenkové, přijde jednoho na nekřesťanské peníze! A to nebylo všecko — dovedete si vůbec představit, kolik potřeb má takový ministr? Na rozdíl od Strádie; copak ta, té je hej — její starosti na jejich hlavu!

A tak mysleli a mysleli, až si vymysleli, že by nebylo od věci, zatížit stát nějakým vydatnějším dloužkem. To ale obnášelo zase nové výdaje: na zasedání Národního shromáždění, na ministerské cesty do ciziny… A tehdy pány ministry osvítil znamenitý nápad: vyrabují k tomu účelu veškeré vklady soukromníků ve státních peněžních ústavech — aspoň těm šetřílkům poskytnou kýženou příležitost vypomoci chudičké vlasti-mučednici.

Že Národní shromáždění vládě tyhle výtečné nápady přikleplo zvlášť ochotně, o tom jistě nikdo z vás nepochybuje. A páni ministři se jali pendlovat; tu do jedné, tu do druhé země, jednou jel ten, jednou onen, jindy zas dva tři společně — jak ti chudí vandrovníci, co vandrovali ve dne v noci.

To víte, že se kolem toho strhl pěkný rozruch! Některé noviny nadhazovaly možnost vládní krize, jiné zas byly plné kachen, s kým vším si vláda plácla na mimořádně výhodnou půjčku, další zvěstovaly jedno i druhé, zatímco vládní listy si libovaly, jak Strádie v nebývalé míře přetéká mlékem a strdím.

V celé zemi se na nic jiného nemyslelo, o ničem jiném nemluvilo, všichni žili v jakémsi horečnatém napjatém očekávání.

Potkali se třeba dva známí někde na ulici a místo pozdravu se hned jeden druhého začali vyptávat:

„Co je s půjčkou?“

„Nevím!“

„Co myslíš, už něco splašili?“

„Určitě!“

Páni ministři mezitím usilovně kmitali mezi sladkým domovem a cizáckými dálavami.

„Už se vrátil ministr?“ ptali se lidé.

„Prý ano.“

„A co je?“

„Snad to tentokrát vyšlo.“

Až pak — konečně! — jednoho dne oznámily vládní listy (vláda má vždycky několikerý noviny, přesněji řečeno každý ministr má svůj list, občas i dva), že se zmocněným vládním činitelům podařilo vstoupit v kontakt s konsorciem zahraničních bank a že veškerá dosavadní jednání se jeví jako neobyčejně nadějná:

Se vší odpovědností můžeme naší veřejnosti potvrdit, že během několika málo dní lze poěítat s podepsáním smlouvy; hned potě nám bude poukázána příslušná suma…

Sotva se občanstvo stačilo trochu uklidnit, vládní listy přinesly zprávu, že co nevidět zavítá do Strádie zástupce toho konsorcia, pan Hororié, aby podepsal smlouvu.

Pane na nebi, to zas nastalo pozdvižení! Prostě celá Strádie žila od toho okamžiku příjezdem neznámého cizince, jenž jim přinášel záchranu.

Jednoho dne se například rozšířila planá zvěst, že on už přijel a ubytoval se v tom a v tom hotelu. V tu ránu se k tomu hotelu nahrnuly davy — muži, ženy, staří, mladí, tak překotně a splašeně, že přitom hnedle ušlapali pár starců a dětí.

Nebo se na ulici objevil někdo neznámý a lidé okamžitě strkali hlavy dohromady:

„Koukejte, nějaký cizinec!“ a významně na sebe mrkali.

„Je to on nebo ne?“

„Taky mě to trklo!“

Tak dlouho neznámého okukovali a šuškali si o něm, až sami sobě namluvili, že to určitě nemůže být nikdo jiný než on. A natotata roztroubili, kde stihli, že viděli pana Hororié. Zpráva se roznesla jako blesk, a za hodinku za dvě se už všichni obyvatelé města jako jeden muž dušovali, že pan Hororié přijel — vždyť ho plno lidi na vlastni oči vidělo a mluvilo s nim! Policajti div nevylítli z kůže — jak to, že oni ho propásli?, a začali zuřivě pročesávat město. A páni ministři se lekli, až hekli — co jestli se vzácný host urazí, že ho slavnostně nepřivítali?

Ale pan Hororié nikde.

Druhého dne oznámily noviny, že včerejší zpráva o příjezdu pana Hororié se nezakládala na pravdě — šlo o falešný poplach. K jakým koncům to všecko vedlo, uvidíte z následující příhody:

Jednoho dne jsem si vyšel do přístavu. Právě připlula nějaká cizí loď.

Přirazila ke břehu a cestující začali vystupovat. Zapovídal jsem se trochu s jedním známým, a najednou koukám — k lodi se úprkem řítí davy lidí; ještě že jsem uskočil, byli by mě porazili.

„Co se děje?“

„Kdo to přijel?“

„No přece on!“

„Hororié?“

„Ano!“

„Kde je? Ukažte nám ho!“ hučeli lidé a strkali se a mačkali, stoupali si na špičky a natahovali krky, hádali se a hlava nehlava se drali blíž k lodi.

Tam vskutku stál nějaký cizinec; prosil a naříkal, aby ho pustili, že má naspěch. Skoro ho nebylo slyšet — div ho neudusili, jak se kolem něho tlačili.

Policajti si vědí rady v každé tlačenici a poradili si i tentokrát: rychle odkvapili podat raport o příjezdu toužebně očekávaného hosta panu ministerskému předsedovi a ostatním členům vlády, starostovi, patriarchovi a dalším hlavám země.

Zanedlouho se z davu ozvaly hlasy:

„Ministři! Jdou ministři!“

A vskutku — v čele ostatních strádijských hodnostářů přicházeli páni ministři. Všichni v gala, se všemi šerpami a metály (normálně nenosí všechny, jenom pár kousků). Dav udělal špalír, cizinec zůstal sám na jednom konci a z druhého mu spěli v ústrety páni ministři.

Zastavili se v uctivém odstupu, smekli a uklonili se mu až k zemi. Dav následoval jejich příkladu. Cizinec vypadal poněkud vyvedený z míry (nejít o tak vznešenou osobnost, dalo by se říct, že vyvaloval oči jako tele na nová vrata). Předseda vlády postoupil o krůček kupředu a oslovil ho:

„Ctný cizinče! Dnešní den zaznamená historie zlatými písmeny. Váš příjezd do naší země otevírá novou slavnou epochu existence našeho státu, přináší šťastnou budoucnost naší milované Strádii. Jménem celé vlády, jménem celého národa vás vítám jakožto našeho spasitele a provolávám třikrát: Sláva! Sláva! Sláva!“

„Sláva! Sláva! Sláva!“ otřásly vzduchem výkřiky z tisíců hrdel.

Poté patriarcha zanotoval jakýsi chorál a ve všech chrámech strádijské metropole se rozezněly zvony.

Oficiální uvítání pokračovalo tím, že páni ministři, jeden za druhým, s něžným, téměř zamilovaným úsměvem poníženě přistupovali k cizinci a potřásali mu rukou; kdo byl hotov, poodstoupil a s pokorně skloněnou hlavou a s kloboukem v ruce čekal, až se všichni vystřídají. Poté pan předseda vlády uchopil do náruče jeho kufr a ministr financí učinil totéž s jeho holí. Zacházeli s těmi věcmi nábožně jako se svátostmi. Bodejť by ne, zvláště kufr byl přímo svátost nejsvětější — vždyť jistojistě obsahoval tu osudovou smlouvu, přesněji řečeno šťastnou budoucnost celé jedné země. Proto také pan předseda vlády, u vědomí toho, že v jeho náručí spočívá blažený zítřek draze milované vlasti-mučednice, vyhlížel povzneseně jako v posvátném transu. Patriarcha, na němž Stvořitel nešetřil, když rozdával dary ducha, ihned vytušil, jak důležitý je ten kufr, pročež s ostatními vyššími duchovními obstoupili v půlkruhu pana předsedu vlády a spustili další nábožné písně.

Průvod vyrazil k městu. Vpředu šel on s ministrem financí, za ním se nesl kufr v náručí předsedy vlády, obklopený vyšším duchovenstvem, a pak všichni další; průvod uzavíral dav s čepicemi v rukou. Kráčeli pomalu, slavnostně, co noha nohu mine, nábožné melodie zněly vůkol, zvony vyzváněly, střílelo se z moždířů. A stále tak velebně pokračovali po hlavní třídě k domu ministerského předsedy. Domy, kavárny, kostely i kanceláře se vylidnily; komu nohy sloužily, každý spěchal do ulic, aby se zúčastnil toho grandiózního uvítání vznešeného cizince. Ani nemocní si nedali ujít tu slávu a museli je vynést ven z bytů, dokonce i z nemocnic vynesli na nosítkách všecky pacienty; najednou jako by je nic nebolelo — tak se jim ulevilo při pomyšlení na štěstí drahé otčiny; i miminka vynesli ven a ani ta nepláčou a upírají očka na ctihodného cizince, jako by i ona tušila, že to štěstí se připravuje pro ně. Než došli k domu předsedy vlády, padl soumrak, Cizince spíše vnesli než uvedli dovnitř, a za ním vstoupili všichni ministři a ostatní hodnostáři, a dav zůstal venku — na čumendě, abych tak řekl.

Druhého dne se začaly sjíždět vítací deputace; a ještě za svítání dokodrcal k domu předsedy vlády vůz vrchovatě naložený nejrůznějšími vyznamenáními pro vznešeného cizince.

Cizinec byl pochopitelně ihned jmenován čestným předsedou vlády, čestným starostou a čestným předsedou Akademie věd a všech možných dobročinných a jiných spolků a sdružení ve Strádii (a měli jich požehnanou hromadu!, dokonce existoval i spolek pro zakládání spolků). Všechna města mu udělila čestné občanství, všechna živnostenská společenstva ho prohlásila za svého mecenáše a jeden pluk na jeho počest přijal jméno Úderný pluk Hororié.

Všechny noviny ho pozdravily dlouhatánskými úvodníky, některé otiskly i jeho fotografii. Leckteří úředníci získali na počest toho dne povýšení, přečetní policisté rovněž a navíc ještě dostali haldu medailí; byla založena celá řada nových úřadů a do nich najmenováni noví úředníci.

Dva dny trvalo to bouřlivé veselí v celém městě. Zvony zvonily, moždíře bouchaly, muziky vyhrávaly, zpívalo se, tancovalo, víno teklo proudem… Třetího dne se však páni ministři museli zříct zaslouženého odpočinku po tom velkém radování — kocovina, nekocovina, vše pro štěstí vlasti a národa! — a odebrat se komplet na zasedání vlády, aby s panem Hororié ukončili jednání o půjčce a podepsali tu vytouženou, spásnou smlouvu.

Aby nějak začali, zavedli řeč na soukromé pole. (Ještě jsem vám neřekl, že kufr hlídala ozbrojená stráž — jak jsem na to mohl zapomenout? Asi mě ještě nepřešla ta strádijská kocovina!)

„Jak dlouho hodláte u nás pobýt?“ zeptal se cizince předseda vlády.

„Než vyřídím ten svůj kšeft. A to hádám potrvá ještě nějaký den.“

Páni ministři se vyděsili:

„Jakže? Vy se račte domnívat, že to ještě nějaký den potrvá?“

„Každopádně. Práce kvapná málo platná, a o kšeftech to platí tuplem!“

„Nám jsou vaše podmínky známy a vám naše také, čili nevidíme, jaké překážky by se ještě mohly vyskytnout?!“

„Překážky?“ zarazil se cizinec.

„Pokud jde o nás, pevně doufáme, že vše půjde hladce.“

„To já taky.“

„Čili můžeme okamžitě přikročit k podpisu smlouvy — je-li vám libo,“ naléhal předseda vlády.

„Smlouvy?“

„Jistěže.“

„Vždyť je dávno podepsaná! Nejpozději zítra bych měl zapakovat a jet kvůli tomu dál, ale předtím bych vám ještě chtěl moc a moc poděkovat za přijetí; namouduši, do smrti smrťoucí na to nezapomenu. Abych pravdu řek, ještě jsem se nestačil ze všeho vzpamatovat. Kdyby mi někdo povídal, že je na světě země, kde takhle vítají cizí lidi, nevěřil bych mu. Stejně si ještě pořád myslím, že se mi to než zdálo.“

„Vy už jste tedy smlouvu podepsal?“ zajásali páni ministři sborem.

„Klidně vám ji ukážu, když vás to tak zajímá!“ A vytáhl z kapsy kus papíru a začal z něho předčítat ve své mateřštině. Byla to smlouva mezi ním a jedním pěstitelem švestek z nějakého strádijského zapadákova, v níž se ten pěstitel zavazoval, že mu do té a té doby dodá tolik a tolik metráků švestek na povidla… Co jiného si mohli v tak moudré a civilizované zemi počít, než že toho cizince i s jeho pitomou smlouvou vyhnali — samozřejmě v největší tajnosti. A za pár dní otiskly vládní noviny tuto noticku:

Vláda energicky pracuje na uzavření nové půjčky; prozatím vše nasvědčuje, že ještě během tohoto měsíce nám bude poukázána první část příslušné sumy.

Lidé se ještě nějaký čas poptávali po panu Hororié, ale pak přestali a vše se zase rozjelo postaru.

Když jsem tak uvažoval o této poslední události, napadlo mě, že vlastně nejvíc ze všeho se mi ve Strádii líbí ta všeobecná harmonie, hlavně ta přímo bratrská spolupráce mezi kormidelníky strádijského státu (však o tom byla mnohokrát řeč, pamatujete?). A netýká se to pouze jejich sympatických a znamenitých ministrů; mé pozornosti (a vaší nepochybně rovněž) neušlo, že i patriarcha je muž na svém místě. Koho jiného by napadlo v pravém, přesněji řečeno v nejosudovějším okamžiku, kdy se rozhodovalo o budoucnosti země, začít zpívat chorály nad kufrem toho povidláře, a tak mocně podpořit snaživou vládu v jejích velkolepých počinech? Inu, kde se ruka k ruce vine, tam se dílo podaří.

Toho moudrého a duchapřítomného otce strádijské církve rozhodné taky musím poznat bliž, řekl jsem si. Ale to zas až příště…

 

Zdroj: Radoje Domanović, Cejch: výbor satirických povídek, Odeon, Praha 1984. (Sest. Irena Wenigová)

 

Strádie (6/12)

(předchozí stránka)

Pan ministr financí, jejž jsem navštívil jako dalšího — mě okamžitě přijal, přestože, jak se ukázalo, byl zrovna zavalen prací.

„Dobře, že jste přišel, pane — aspoň si dám chvíli pauzu. Od rána pracuji na čemsi mimořádně naléhavém, a věřte mi, už mě z toho bolí hlava,“ řekl mi pan ministr na uvítanou a popatřil na mne vyčerpaným kalným zrakem.

„Rád věřím, pane ministře. Není nic snadného zastávat tak náročné postavení jako je vaše, zejména vyskytnou-li se nějaké mimořádné problémy. Určitě jde o nějakou důležitou finanční otázku, že?“ zvídal jsem.

„Nikoli… Ale předpokládám, že vás to bude rozhodně zajímat. Vedu právě s panem ministrem stavebnictví polemiku o jednom kromobyčejně závažném, abych tak řekl klíčovém faktu. Jsem přesvědčen, že pravdu mám já, že hájím spravedlivou věc… Okamžik, přečtu vám článek, co jsem právě napsal…“

Hořel jsem netrpělivostí. Čeho se asi týká ten článek pana ministra? O čem se vede ta zásadní pře mezi ministrem financí a ministrem stavebnictví? Pan ministr popadl rukopis, odkašlal si a s důstojností hodnou velitele funebráků zadeklamoval název:

„Ještě několik slov k otázce: Kam až ve starověku sahaly jižní hranice naší země?“

„Ale to vypadá na nějakou historickou rozepři!?“

„No a?“ podivil se pan ministr té nemístné otázce a zamžoural na mne trudně mátožným pohledem přes své okuláry.

„Vy se račte zabývat historií?“

„Já?!“ zakvílel pan ministr zjitřeně. „Této vědě se věnuji již bezmála třicet let, a to — aniž bych sám sobě pochleboval — s úspěchem!“ A ulpěl na mně bolestně vyčítavými zraky.

„Neobyčejně si vážím historie i těch, kdož celý svůj život zasvětili této důležité vědě!“ pospíšil jsem si s uctivým ujištěním, abych něčím zaobalil svou nerozvážnou neomalenost.

„Důležité, říkáte? Nejdůležitější vědě, vážený pane, rozumíte? Ze všech nejdůležitější!“ zavyl pan ministr pateticky a zašvidral svýma melancholickýma očima přes okuláry, co já na to.

„Přesně tak!“ přitakal jsem horlivě.

„Vidím, že si budeme rozumět… Jistě mi dáte za pravdu,“ vrátil se pan ministr k tématu, které ho vůčihledě nesmírně hnětlo, „že by to byla strašná katastrofa, kdyby se nedejbože vzalo za bernou minci to, co o jižní hranici naší země tvrdí můj pan kolega ministr stavebnictví.“

„Je pan kolega prosím pěkně rovněž historikem?“ skočil jsem mu do řeči.

„Povídali, že mu hráli! Fušer je to, pane! Jedině poškozuje dobré jméno nás, seriózních historiků. Stačí když si přečtete, jak traktuje otázku dávných hranic naší země, a hned uvidíte, kolik je v tom nevědomosti, ba dokonce — proč bychom si to upřímně nepřiznali? — i nedostatku vlasteneckého cítění.“

„A co vlastně dokazuje pan kolega, jestli se smím zeptat?“

„Nic, vážený pane! Jeho důkazy, to je ubohost sama! Odvažuje se hlásat, že stará jižní hranice vedla severně od města Koněkradu, což je vyložená ničemnost; naši nepřátelé pak mohou s klidným svědomím proklamovat svá práva na území až po Koněkrad. Chápete, jak nebezpečně ohrožuje zájmy naší drahé vlasti-mučednice?“ zalkal pan ministr, rozhárán spravedlivým rozhořčením.

„Naprosto s vámi souhlasím!“ přikývl jsem, předstíraje zděšení nad tím, jak nebezpečně ohrožuje Strádii svou neznalostí a politickou krátkozrakostí pan ministr stavebnictví.

„Já však tuto otázku nenechám jen tak — vždyť mi to koneckonců ukládá má synovská povinnost vůči matce vlasti! — a předložím ji přímo Národnímu shromáždění; nechť nejvyšší fórum národa vynese rozhodnutí, jež bude závazně platné pro všechny občany. A kdyby ne, podám demisi! Už toho mám pokrk: tohle je už můj druhý konflikt s panem ministrem stavebnictví; poobakrát jsme se střetli v otázkách rozhodujícího významu pro náš stát.“

„Cožpak Národní shromáždění může rozhodovat i o vědeckých problémech?“

„Proč ne? Národní shromáždění má právo rozhodovat o čemkoli a každé jeho rozhodnutí nabývá platnosti zákona. Například zrovna včera se jeden občan obrátil k Národnímu shromáždění s žádostí, aby mu posunuli datum narození o pět let zpátky.“

„To snad není možné!“ uklouzlo mi nechtě.

„Co by ne? Narodil se roku 1874, a Národní shromáždění prohlásí za datum jeho narození rok 1869.“

„Hm — a k čemu mu to bude dobré?“

„Získá tak právo kandidovat na poslance. Jedno místo se totiž uvolnilo; dotyčný je náš stoupenec a bude tedy v Národním shromáždění náležitě podporovat současný režim.“

Oněměl jsem údivem; panu ministrovi to asi neušlo, poněvadž si vzdychl:

„Panebože, co vás na tom zaráží? Takových případů máme! Obdobná byla třeba žádost jedné paní, jíž poslanci rovněž vyhověli. Žádala Národní shromáždění, aby ji omladilo dokonce o deset let. Jiná dáma zase vznesla žádost, aby Národní shromáždění potvrdilo, že povila svému muži dvě děti, neboli zákonné dědice jeho velkého bohatství. A poněvadž ta dáma má mezi svými přáteli hodně vlivných lidí, Národní shromáždění vyslyšelo její ušlechtilou, byť na první pohled naivní žádost a prohlásilo ji za matku dvou dětí.“

„A kde jsou ty děti?“

„Jaké?“

„Ty, o kterých mluvíte.“

„Žádné nemá, chápejte, ale díky rozhodnutí Národního shromáždění od nynějška platí, že dotyčná dáma má se svým mužem dvě děti, což vneslo kýžený klid do jejich manželského soužití.“

„Ničemu nerozumím!“

„Vždyť je to tak jednoduché! Existuje jistý bohatý obchodník a jeho manželka — ta dáma, o níž je řeč, a nemají děti. Tomu rozumíte?“

„Tomu ano.“

„Dobrá, a teď poslouchejte dál: ten pán je velice zámožný, jak už jsem říkal, a tak logicky zatoužil po dětech, aby měl komu odkázat své velké jmění, a poněvadž žádné děti nemají, začal dělat své ženě hrozné scény. Jeho žena se proto obrátila se zmíněnou žádostí na Národní shromáždění, nu a to jí vyhovělo.“

„A je ten bohatý pán teď spokojen?“

„Ale samosebou že je! Stal se z něho učiněný beránek a vroucně svou ženu od té doby miluje.“

A tak jsme mluvili a mluvili o všem možném — i nemožném!, jen finanční otázky nějak stále nepřicházely na přetřes.

Až konečně jsem si dodal odvahy a zeptal jsem se: „Nesmírně by mě zajímalo, pane ministře, jaký je systém vaší finanční politiky?“

„Výborný!“ pravil bez zaváhání a jeho nyvá nálada jako by rázem vyprchala. „Hlavní věc je dobře připravit rozpočet, a pak už je všecko hračka.“

„Kolik miliónů činí roční rozpočet vašeho státu?“

„Přes osmdesát. Rozděleny jsou následovně: třicet miliónů na ministry mimo funkci — to znamená jednak ty, kteří jsou v penzi, a jednak ty, co jsou k dispozici, ministry-čekatele, abych tak řekl; deset miliónů na pořizování řádů a medailí; pět miliónů na šíření spořivosti mezi lidem…“

„Promiňte, pane ministře, že vás přerušuji — co je to za položku, těch pět miliónů na šíření spořivosti?“

„Spořivost, vážený pane, je nesporně jedním z hlavních opěrných sloupů finančního hospodářství státu. Tento náš, totiž hlavně můj vynález nemá obdoby ve světě. My bychom na tu převratnou finančnickou novinku také asi nebyli bývali přišli, nebýt naší bídy a celkově mizerné finanční situace. Proto tedy každoročně vynakládáme značnou sumu na podporu spořivosti — abychom pomohli obyvatelstvu a trochu mu ulevili. Momentálně čekáme každým dnem obrat k lepšímu, vzhledem k tomu, že jsme vyplatili již celý milión na honoráře autorům knih o spoření, koncipovaných pro širší čtenářskou obec. I já osobně jsem se rozhodl skrovně přispět v tomto směru; právě jsem začal psát nové populárně vědecké dílo: Spořivost našeho národa ve starověku, zatímco můj syn pracuje na pojednání: Vliv spoření na kulturní vývoj národa. I moje dcera už sepsala dvě povídky určené lidovým vrstvám, v nichž zdůrazňuje, jak je chvályhodné šetřit. Teď zrovna píše třetí: O hýřilce Ljubici a šetřilce Mici.

„To bude asi hezké čtení…“

„Naramně hezké! Je to o tom, jak Ljubicu přivede lehkomyslné milkování cugrunt, zatímco Mici, proslulá tím, že pro pírko i přes plot skočí, udělá skvělou partii. Povídka končí slovy: Kdo šetři, má za čtyři a někdy i za pět…“

„To všechno bude jistě mít velice blahodárný vliv na lidové masy,“ podotkl jsem uznale.

„Jistě,“ přikývl pan ministr. „Vždyť už se také objevují první výsledky! Kupříkladu moje dcera si od té doby, co je zavedeno spoření, našetřila sto tisíc na věno.“

„Už chápu, že doopravdy jde o jednu z nejdůležitějších položek rozpočtu…“

„Ovšem, ale věřte mi, dalo mi to zabrat, než jsem připadl na tu šťastnou ideu! Ostatní položky rozpočtu existovaly už předtím, než jsem se stal ministrem. Například: pět miliónů na lidové slavnosti, deset miliónů na přísně tajné vládní výdaje, pět miliónů na tajnou policii, pět miliónů na údržbu a upevňování pozic vlády, půl miliónu na reprezentační potřeby členů vlády. V tom směru jsme velice šetrní — jako všude ve světě. A pak přijdou další, méně důležité položky rozpočtu.“

„A co osvěta, armáda a ostatní úřední aparát?“

„Ano, máte pravdu, na tyto účely — kromě osvěty — padne ročně kolem čtyřiceti miliónů, ale započítává se to k pravidelnému rozpočtovému deficitu.“

„A osvěta?“

„Nu, tu zahrnujeme do nepředvídaných vydání, jak jinak?!“

„Cím pokrýváte tak velký deficit?“

„Ničím. Nemáme čím. Převádíme ho k dluhům. Když se nám nahromadí víc deficitů, seženeme někde nějakou půjčku, a je to. Na druhé straně se však snažíme, aby ostatní rozpočtové složky nebyly ztrátové. Já například už zavedl spoření ve svém ministerstvu; i moji ostatní kolegové na tom usilovné pracují. Dejte na mne, vážený pane: spoření je základem blahobytu každé země. V rámci šetření jsem včera dal výpověď jednomu sluhovi, což znamená úsporu osmi set dinárů ročně.“

„Příkladný čin!“ nezdržel jsem se poznámky.

„Je načase, aby se konečně někdo rázné chopil iniciativy! Sluha naříkal, abych ho nevyhazoval na dlažbu, a nemohu si na toho chudáka nijak stěžovat, to tedy opravdu ne!, ale mus je mus, když to vyžadují zájmy naší draze milované vlastí! ,Budu délat za poloviční plat,’ povídá mi. ,Máš to marné, hochu,’ řekl jsem mu, ,já jsem sice ministr, ale ty peníze nepatří mně, nýbrž národu, který na ně krvavě dřel, a já musím každý dinár dvakrát obrátit, než ho vydám!’ No řekněte sám, pane, copak mohu jen tak pronic zanic vyhodit státních osm set dinárů?“ v hlubokém hnutí mysli zalomil pan ministr rukama.

„To je pravda… A jaké máte státní příjmy, pane ministře? To je podle mého názoru rovněž velmi důležité.“

„Ale vůbec ne!… Jak bych to formuloval? Já vlastně ani nevím, kolik dělají příjmy. Četl jsem sice o tom něco v jedněch cizích novinách, ale kdo ví, je-li to přesné. Každopádně příjmů je dost, určité!“ odvétil pan ministr přesvědčeně, s profesionální hrdostí.

Z toho příjemného a přitom závažného rozhovoru nás vyrušil sluha, který přišel ohlásit, že se dostavila deputace páně ministrových podřízených a prosí o přijetí.

„Ať chvíli počkají,“ řekl pan ministr sluhovi a pak se s povzdechem obrátil ke mně:

„Věřte mi — už jsem tak vyčerpaný z těch nepřetržitých audiencí v posledních dnech, že mé bolí hlava jak střep… Ještě že se mí podařilo ukrást si tu chviličku s vámi — dávno jsem si s nikým tak od srdce nepohovořil!“

„Přicházejí v služební záležitosti?“ nedala mí má zvědavost.

„Udělalo se mi velikánské kuří oko — tadyhle, podívejte! — a před čtyřmi dny jsem si ho dal vyříznout; zákrok se díky bohu zdařil. Nu a mí podřízení, v čele se svými šéfy, mi přicházejí blahopřát a vyjádřit svou radost nad mým uzdravením.“

Omluvil jsem se panu ministrovi, že jsem ho vyrušil z práce na tolika naléhavých státních i vědeckých úkolech, a abych ho nezdržoval ještě více, co nejuctívéji jsem se odporoučel a opustil jsem jeho kabinet.

A věřte tomu nebo ne, o tom kuřím oku pana ministra financí psaly všecky noviny; ba jako by se předháněly, které toho napíší víc:

Zaměstnanci toho a toho úřadu vyslali včera ve čtyři hodiny odpoledne deputaci vedenou jejich šéfem, aby tlumočila panu ministrovi financí jejich blahopřání k úspěšné operaci kuřího oka, z níž se pan ministr praví zotavuje. Pan ministr je ráčil laskaví přijmout. Šéf deputace poté pronesl jménem svých podřízených procítěný projev o výše zmíněné šťastné události, načež pan ministr srdečnými slovy vyjádřil všem své díky za tento kromobyčejný výraz pozornosti i za upřímnou náklonnost, již k nimu chovají.

(další stránka)