Tag Archive | úředníci

Strádie (12/12)

(předchozí stránka)

Jak vidíte, po chudince nové vládě se hned od začátku chtělo, aby myslela, a v tom řemesle páni strádijští ministři nejsou právě kovaní. Ruku na srdce — pár dní nesli svůj úděl heroický, s hlavou vztyčenou, a dokud se v státní pokladně ještě našla nějaká ta finda, od rána do večera s tváří sršící veselostí a bodrostí přijímali nesčetné deputace obyvatelstva a sypali z rukávu tklivé proslovy o přešťastných zítřcích jejich draze milované Strádie-mučednice; a od večera do rána se neméně chrabře zúčastňovali opulentních banketů, kde se ládovali, pili, pěli a hlaholili vlastenecké zdravice. Leč státní pokladna zakrátko zela prázdnotou. A tak páni ministři museli začít myslet ještě víc — jak se dostat z té prekérní situace? Cožpak úředníci, kvůli nim je hlava bolet nemusí, ti už si zvykli, že velice často nedostanou gáži pár měsíců; a penzisté? Ti jsou staří, stejně už žijou moc dlouho, až to ani hezké není; no a vojáci?, ti přece musí umět něco vydržet a takový malý výcvik v hladovění jim půjde jenom k duhu; liferantům, podnikatelům a ostatním reprezentantům občanské elity je lehké zacpat hubu výmluvou, že úhrada jejich pohledávek se prozatím nedostala do státního rozpočtu. Hlavní malér je s nimi, s ministry; zatraceně potřebují, aby se o nich dobře mluvilo a psalo, a dobrá pověst, holenkové, přijde jednoho na nekřesťanské peníze! A to nebylo všecko — dovedete si vůbec představit, kolik potřeb má takový ministr? Na rozdíl od Strádie; copak ta, té je hej — její starosti na jejich hlavu!

A tak mysleli a mysleli, až si vymysleli, že by nebylo od věci, zatížit stát nějakým vydatnějším dloužkem. To ale obnášelo zase nové výdaje: na zasedání Národního shromáždění, na ministerské cesty do ciziny… A tehdy pány ministry osvítil znamenitý nápad: vyrabují k tomu účelu veškeré vklady soukromníků ve státních peněžních ústavech — aspoň těm šetřílkům poskytnou kýženou příležitost vypomoci chudičké vlasti-mučednici.

Že Národní shromáždění vládě tyhle výtečné nápady přikleplo zvlášť ochotně, o tom jistě nikdo z vás nepochybuje. A páni ministři se jali pendlovat; tu do jedné, tu do druhé země, jednou jel ten, jednou onen, jindy zas dva tři společně — jak ti chudí vandrovníci, co vandrovali ve dne v noci.

To víte, že se kolem toho strhl pěkný rozruch! Některé noviny nadhazovaly možnost vládní krize, jiné zas byly plné kachen, s kým vším si vláda plácla na mimořádně výhodnou půjčku, další zvěstovaly jedno i druhé, zatímco vládní listy si libovaly, jak Strádie v nebývalé míře přetéká mlékem a strdím.

V celé zemi se na nic jiného nemyslelo, o ničem jiném nemluvilo, všichni žili v jakémsi horečnatém napjatém očekávání.

Potkali se třeba dva známí někde na ulici a místo pozdravu se hned jeden druhého začali vyptávat:

„Co je s půjčkou?“

„Nevím!“

„Co myslíš, už něco splašili?“

„Určitě!“

Páni ministři mezitím usilovně kmitali mezi sladkým domovem a cizáckými dálavami.

„Už se vrátil ministr?“ ptali se lidé.

„Prý ano.“

„A co je?“

„Snad to tentokrát vyšlo.“

Až pak — konečně! — jednoho dne oznámily vládní listy (vláda má vždycky několikerý noviny, přesněji řečeno každý ministr má svůj list, občas i dva), že se zmocněným vládním činitelům podařilo vstoupit v kontakt s konsorciem zahraničních bank a že veškerá dosavadní jednání se jeví jako neobyčejně nadějná:

Se vší odpovědností můžeme naší veřejnosti potvrdit, že během několika málo dní lze poěítat s podepsáním smlouvy; hned potě nám bude poukázána příslušná suma…

Sotva se občanstvo stačilo trochu uklidnit, vládní listy přinesly zprávu, že co nevidět zavítá do Strádie zástupce toho konsorcia, pan Hororié, aby podepsal smlouvu.

Pane na nebi, to zas nastalo pozdvižení! Prostě celá Strádie žila od toho okamžiku příjezdem neznámého cizince, jenž jim přinášel záchranu.

Jednoho dne se například rozšířila planá zvěst, že on už přijel a ubytoval se v tom a v tom hotelu. V tu ránu se k tomu hotelu nahrnuly davy — muži, ženy, staří, mladí, tak překotně a splašeně, že přitom hnedle ušlapali pár starců a dětí.

Nebo se na ulici objevil někdo neznámý a lidé okamžitě strkali hlavy dohromady:

„Koukejte, nějaký cizinec!“ a významně na sebe mrkali.

„Je to on nebo ne?“

„Taky mě to trklo!“

Tak dlouho neznámého okukovali a šuškali si o něm, až sami sobě namluvili, že to určitě nemůže být nikdo jiný než on. A natotata roztroubili, kde stihli, že viděli pana Hororié. Zpráva se roznesla jako blesk, a za hodinku za dvě se už všichni obyvatelé města jako jeden muž dušovali, že pan Hororié přijel — vždyť ho plno lidi na vlastni oči vidělo a mluvilo s nim! Policajti div nevylítli z kůže — jak to, že oni ho propásli?, a začali zuřivě pročesávat město. A páni ministři se lekli, až hekli — co jestli se vzácný host urazí, že ho slavnostně nepřivítali?

Ale pan Hororié nikde.

Druhého dne oznámily noviny, že včerejší zpráva o příjezdu pana Hororié se nezakládala na pravdě — šlo o falešný poplach. K jakým koncům to všecko vedlo, uvidíte z následující příhody:

Jednoho dne jsem si vyšel do přístavu. Právě připlula nějaká cizí loď.

Přirazila ke břehu a cestující začali vystupovat. Zapovídal jsem se trochu s jedním známým, a najednou koukám — k lodi se úprkem řítí davy lidí; ještě že jsem uskočil, byli by mě porazili.

„Co se děje?“

„Kdo to přijel?“

„No přece on!“

„Hororié?“

„Ano!“

„Kde je? Ukažte nám ho!“ hučeli lidé a strkali se a mačkali, stoupali si na špičky a natahovali krky, hádali se a hlava nehlava se drali blíž k lodi.

Tam vskutku stál nějaký cizinec; prosil a naříkal, aby ho pustili, že má naspěch. Skoro ho nebylo slyšet — div ho neudusili, jak se kolem něho tlačili.

Policajti si vědí rady v každé tlačenici a poradili si i tentokrát: rychle odkvapili podat raport o příjezdu toužebně očekávaného hosta panu ministerskému předsedovi a ostatním členům vlády, starostovi, patriarchovi a dalším hlavám země.

Zanedlouho se z davu ozvaly hlasy:

„Ministři! Jdou ministři!“

A vskutku — v čele ostatních strádijských hodnostářů přicházeli páni ministři. Všichni v gala, se všemi šerpami a metály (normálně nenosí všechny, jenom pár kousků). Dav udělal špalír, cizinec zůstal sám na jednom konci a z druhého mu spěli v ústrety páni ministři.

Zastavili se v uctivém odstupu, smekli a uklonili se mu až k zemi. Dav následoval jejich příkladu. Cizinec vypadal poněkud vyvedený z míry (nejít o tak vznešenou osobnost, dalo by se říct, že vyvaloval oči jako tele na nová vrata). Předseda vlády postoupil o krůček kupředu a oslovil ho:

„Ctný cizinče! Dnešní den zaznamená historie zlatými písmeny. Váš příjezd do naší země otevírá novou slavnou epochu existence našeho státu, přináší šťastnou budoucnost naší milované Strádii. Jménem celé vlády, jménem celého národa vás vítám jakožto našeho spasitele a provolávám třikrát: Sláva! Sláva! Sláva!“

„Sláva! Sláva! Sláva!“ otřásly vzduchem výkřiky z tisíců hrdel.

Poté patriarcha zanotoval jakýsi chorál a ve všech chrámech strádijské metropole se rozezněly zvony.

Oficiální uvítání pokračovalo tím, že páni ministři, jeden za druhým, s něžným, téměř zamilovaným úsměvem poníženě přistupovali k cizinci a potřásali mu rukou; kdo byl hotov, poodstoupil a s pokorně skloněnou hlavou a s kloboukem v ruce čekal, až se všichni vystřídají. Poté pan předseda vlády uchopil do náruče jeho kufr a ministr financí učinil totéž s jeho holí. Zacházeli s těmi věcmi nábožně jako se svátostmi. Bodejť by ne, zvláště kufr byl přímo svátost nejsvětější — vždyť jistojistě obsahoval tu osudovou smlouvu, přesněji řečeno šťastnou budoucnost celé jedné země. Proto také pan předseda vlády, u vědomí toho, že v jeho náručí spočívá blažený zítřek draze milované vlasti-mučednice, vyhlížel povzneseně jako v posvátném transu. Patriarcha, na němž Stvořitel nešetřil, když rozdával dary ducha, ihned vytušil, jak důležitý je ten kufr, pročež s ostatními vyššími duchovními obstoupili v půlkruhu pana předsedu vlády a spustili další nábožné písně.

Průvod vyrazil k městu. Vpředu šel on s ministrem financí, za ním se nesl kufr v náručí předsedy vlády, obklopený vyšším duchovenstvem, a pak všichni další; průvod uzavíral dav s čepicemi v rukou. Kráčeli pomalu, slavnostně, co noha nohu mine, nábožné melodie zněly vůkol, zvony vyzváněly, střílelo se z moždířů. A stále tak velebně pokračovali po hlavní třídě k domu ministerského předsedy. Domy, kavárny, kostely i kanceláře se vylidnily; komu nohy sloužily, každý spěchal do ulic, aby se zúčastnil toho grandiózního uvítání vznešeného cizince. Ani nemocní si nedali ujít tu slávu a museli je vynést ven z bytů, dokonce i z nemocnic vynesli na nosítkách všecky pacienty; najednou jako by je nic nebolelo — tak se jim ulevilo při pomyšlení na štěstí drahé otčiny; i miminka vynesli ven a ani ta nepláčou a upírají očka na ctihodného cizince, jako by i ona tušila, že to štěstí se připravuje pro ně. Než došli k domu předsedy vlády, padl soumrak, Cizince spíše vnesli než uvedli dovnitř, a za ním vstoupili všichni ministři a ostatní hodnostáři, a dav zůstal venku — na čumendě, abych tak řekl.

Druhého dne se začaly sjíždět vítací deputace; a ještě za svítání dokodrcal k domu předsedy vlády vůz vrchovatě naložený nejrůznějšími vyznamenáními pro vznešeného cizince.

Cizinec byl pochopitelně ihned jmenován čestným předsedou vlády, čestným starostou a čestným předsedou Akademie věd a všech možných dobročinných a jiných spolků a sdružení ve Strádii (a měli jich požehnanou hromadu!, dokonce existoval i spolek pro zakládání spolků). Všechna města mu udělila čestné občanství, všechna živnostenská společenstva ho prohlásila za svého mecenáše a jeden pluk na jeho počest přijal jméno Úderný pluk Hororié.

Všechny noviny ho pozdravily dlouhatánskými úvodníky, některé otiskly i jeho fotografii. Leckteří úředníci získali na počest toho dne povýšení, přečetní policisté rovněž a navíc ještě dostali haldu medailí; byla založena celá řada nových úřadů a do nich najmenováni noví úředníci.

Dva dny trvalo to bouřlivé veselí v celém městě. Zvony zvonily, moždíře bouchaly, muziky vyhrávaly, zpívalo se, tancovalo, víno teklo proudem… Třetího dne se však páni ministři museli zříct zaslouženého odpočinku po tom velkém radování — kocovina, nekocovina, vše pro štěstí vlasti a národa! — a odebrat se komplet na zasedání vlády, aby s panem Hororié ukončili jednání o půjčce a podepsali tu vytouženou, spásnou smlouvu.

Aby nějak začali, zavedli řeč na soukromé pole. (Ještě jsem vám neřekl, že kufr hlídala ozbrojená stráž — jak jsem na to mohl zapomenout? Asi mě ještě nepřešla ta strádijská kocovina!)

„Jak dlouho hodláte u nás pobýt?“ zeptal se cizince předseda vlády.

„Než vyřídím ten svůj kšeft. A to hádám potrvá ještě nějaký den.“

Páni ministři se vyděsili:

„Jakže? Vy se račte domnívat, že to ještě nějaký den potrvá?“

„Každopádně. Práce kvapná málo platná, a o kšeftech to platí tuplem!“

„Nám jsou vaše podmínky známy a vám naše také, čili nevidíme, jaké překážky by se ještě mohly vyskytnout?!“

„Překážky?“ zarazil se cizinec.

„Pokud jde o nás, pevně doufáme, že vše půjde hladce.“

„To já taky.“

„Čili můžeme okamžitě přikročit k podpisu smlouvy — je-li vám libo,“ naléhal předseda vlády.

„Smlouvy?“

„Jistěže.“

„Vždyť je dávno podepsaná! Nejpozději zítra bych měl zapakovat a jet kvůli tomu dál, ale předtím bych vám ještě chtěl moc a moc poděkovat za přijetí; namouduši, do smrti smrťoucí na to nezapomenu. Abych pravdu řek, ještě jsem se nestačil ze všeho vzpamatovat. Kdyby mi někdo povídal, že je na světě země, kde takhle vítají cizí lidi, nevěřil bych mu. Stejně si ještě pořád myslím, že se mi to než zdálo.“

„Vy už jste tedy smlouvu podepsal?“ zajásali páni ministři sborem.

„Klidně vám ji ukážu, když vás to tak zajímá!“ A vytáhl z kapsy kus papíru a začal z něho předčítat ve své mateřštině. Byla to smlouva mezi ním a jedním pěstitelem švestek z nějakého strádijského zapadákova, v níž se ten pěstitel zavazoval, že mu do té a té doby dodá tolik a tolik metráků švestek na povidla… Co jiného si mohli v tak moudré a civilizované zemi počít, než že toho cizince i s jeho pitomou smlouvou vyhnali — samozřejmě v největší tajnosti. A za pár dní otiskly vládní noviny tuto noticku:

Vláda energicky pracuje na uzavření nové půjčky; prozatím vše nasvědčuje, že ještě během tohoto měsíce nám bude poukázána první část příslušné sumy.

Lidé se ještě nějaký čas poptávali po panu Hororié, ale pak přestali a vše se zase rozjelo postaru.

Když jsem tak uvažoval o této poslední události, napadlo mě, že vlastně nejvíc ze všeho se mi ve Strádii líbí ta všeobecná harmonie, hlavně ta přímo bratrská spolupráce mezi kormidelníky strádijského státu (však o tom byla mnohokrát řeč, pamatujete?). A netýká se to pouze jejich sympatických a znamenitých ministrů; mé pozornosti (a vaší nepochybně rovněž) neušlo, že i patriarcha je muž na svém místě. Koho jiného by napadlo v pravém, přesněji řečeno v nejosudovějším okamžiku, kdy se rozhodovalo o budoucnosti země, začít zpívat chorály nad kufrem toho povidláře, a tak mocně podpořit snaživou vládu v jejích velkolepých počinech? Inu, kde se ruka k ruce vine, tam se dílo podaří.

Toho moudrého a duchapřítomného otce strádijské církve rozhodné taky musím poznat bliž, řekl jsem si. Ale to zas až příště…

 

Zdroj: Radoje Domanović, Cejch: výbor satirických povídek, Odeon, Praha 1984. (Sest. Irena Wenigová)

 

Strádie (9/12)

(předchozí stránka)

Ministerstvo osvěty bylo doslova nazděno samými kovanými vědci a všichni se s chutí vpravdě usilovnou tužili na národa roli dědičné. Trvalo to týdny, než každý, třeba i zcela bezvýznamný spis prošel jejich stylistickým brusem, než ho pročenichali po stránce jazykové, než vyslídili, zda je v něm správně užito pádů předložkových a bezpředložkových, a tak dále. Probíral jsem se těmi spisy.

Ředitel jednoho gymnázia kupříkladu psal:

Velectěný pane ministře osvěty!

Profesoři našeho gymnázia již po šest měsíců nedostali gáži, čímž se ocitli zcela na mizině a nemají ani na chleba. Tento stav věcí není nadále únosný též z toho důvodu, že podlamuje v očích veřejnosti vážnost profesorů našeho ústavu, jakož i učitelstva vůbec.

Uctivě Vás proto žádám, abyste byl tak laskav a urychleně se zasadil u pana ministra financí stran vyplacení zmíněné gáže, pokud možno alespoň za tři měsíce.

Na rubu složeného spisu stálo:

Ministerstvo osvěty

J. Č. 5860

1. února 1891

Žádost ředitele gymnázia v … o vyplacení třímésíční gáže tamnímu profesorskému sboru.

A pod tím jiným písmem odborné zhodnocení:

Styl kostrbatý. Slovosled odporuje pravidlům syntaxe. Použito pěti cizích slov: gáže, finance, ministr, profesor, gymnázium.

(Ta slova byla v ředitelově dopise podtržena červenou tužkou.)

A pod tím bylo připsáno vlastnoručními klikyháky páně ministrovými (takhle začne mazat každý, jak se stane ministrem): K vyjádření Osvětové radě!

A pod tím zase jiným rukopisem:

2. března 1891

Nejvyšší osvitové radé (Osvětovou radu měli ve Strádii všehovšudy jednu, ale podle tohohle titulu by člověk myslel, že jich mají ještě nejmíň třicet nižších).

V příloze zasíláme dopis ředitele …ského gymnázia a prosíme o posouzení, co se týče ředitelova ovládání pravidel gramatiky, syntaxe a stylu; po vyřízení žádáme o spéšné vrácení dopisu s připojeným znaleckým dobrozdáním ministerstvu osvity k daliímu řízení.

Z pověření ministra atd.

(Podpis)

Vzhledem k tomu, že šlo o kromobyčejně spěšnou záležitost, Nejvyšší osvětová rada si přichvátla a už za čtrnáct dní se sešla k poradě. Dali hlavy dohromady a po velkém mutýrování a Spekulování se usnesli, že věc postoupí k expertize dvěma odborníkům. Pak ještě podumali, kteří dva by to měli být, a když se i o tom dohodli, vše bylo zaprotokolováno a tajemník dostal za úkol zařídit další.

A tohle jsou dopisy těm odborníkům:

Ctěný pane,

s odvoláním na akt pana ministra osvěty J. Č. 5860 ze dne 2. března t. r. a na rozhodnutí ze zasedání Nejvyšší osvětové rady, jež se konalo dne 17. března t. r. (Zas. č. 2), mám tu čest požádat Vás, abyste prostudoval dopis ředitele …ského gymnázia po stránce gramatické, syntaktické a stylistcké a abyste o výsledku svého šetřeni v době co možná nejkratší podal Nejvyšší osvětové rádě podrobnou písemnou zprávu.

Využívám této příležitosti, ctěný pane, abych Vás ujistil o své hluboké uctě.

Předseda Nejvyšší osvětové rady

(Podpis)

Dopis podobného obsahu napsali i druhému odborníkovi.

Po dvou měsících došel Nejvyšší osvětové radě vyčerpávající rozbor ředitelova dopisu, jejž vypracovali oba experti rukou společnou a nerozdílnou. Začíná takhle:

Nejvyšší osvětové rádě

Prostudovali jsme bedlivě dopis ředitele …ského gymnázia a pokládáme si za čest oznámit Nejvyšší osvětové radě své resumé:

Vše ve všehomíru a tudíž i v naši přírodě podléhá zákonu postupného vývoje a zdokonalování. Jako se z pradávné monéry během věků vyvinul složitý organismus lidského těla, pravé tak se i řeč lidská vyvíjela z neartikulovaných zvířecích skřeků, aby po mnoha a mnoha staletích dosáhla vysoké dokonalosti dnešních moderních jazyků.

Ve snaze co nejzevrubněji a zároveň co nejpřehledněji vyložit své závěry, postupovali jsme ve svém pojednání dle následujícího plánu:

I. Část všeobecná

  1. Řeč a její vznik
  2. Původ dnešních jazyků
  3. Společné kořeny (sánskrt)
  4. Štěpení jazyka do hlavních skupin
  5. Kapitola ze srovnávací filologie
  6. Dějiny jazykovědy
  7. Obecná jazykověda v naší době

II. Náš jazyk a zákony jeho vývoje

  1. Dávná pravlast (kapitola z historie)
  2. Vývoj dialektů společného jazyka v dávné pravlasti
  3. Příbuzné jazyky
  4. Společné znaky a rozdíly skupiny našich bratrských jazyků
  5. Dialekty našeho jazyka

III. Ředitelův dopis

  1. Původ a historie textu
  2. Srovnání ředitelova jazyka s jazykem starostrádijských písemných památek

A tak dále. Kdo by si to všecko pamatoval! (Ať je rád, jestli si stačil zapamatovat aspoň tohle.)

Na část I a část II padlo dobrého půl kila papíru, zatímco na kvintesenci své expertizy, část III, ho páni specialisté spotřebovali nejmíň kilo. Jak jsem se tak prohraboval tím stohem hustě popsaných lejster, z mnoha a mnoha kapitol kardinální části pojednání na mne zvlášť zapůsobila kriticky vyhrocená stať Ředitelovy prohřešky vůči zákonným principům našeho slovosledu a obšírná úvaha Jazyk a styl ředitelova dopisu v porovnání s jazykem a stylem Homérovy Íliady (v níž páni odborníci mj. konstatovali, že Homérův styl je mnohem vytříbenější). Zajímavá byla i rozsáhlá kapitola Nadměrný výskyt cizích slov v ředitelově dopisu (pokud jste zapomněli, šlo o slova ministr atd.), dokládající četnými citáty z národního mudrosloví ap., že většinu z nich je záhodno vymýtit nejen v zájmu očisty jazyka, avšak i ochrany národních ideálů.

A celá ta veleučená velerozprava končila takto:

S ohledem na veškerě výše uvedené skutečnosti snažně doporučujeme vrátit řediteli …skěho gymnázia jeho dopis, nechť ho dotyčný řádně opraví dle našich připomínek. Teprve pak bude přípustno se danou záležitostí zabývat dále.

Brzičko, asi za měsíc se opět sešla Nejvyšší osvětová rada a dlouho, s fortelem sobě vlastním se vrtala v expertize; její konečné rozhodnutí potvrdilo názor specialistů. Dále pak Nejvyšší osvětová rada jednala o odměně za vypracování expertizy a rozhodla, že honoráře (à 250 dinárů na jednu odbornou hlavu) budou uhrazeny buď z penzijního fondu pro vdovy zaměstnanců v osvětě, nebo z položky určené na platy školníkům.

Své rozhodnutí pak Nejvyšší osvětová rada uctivě předložila panu ministrovi k další úvaze. Nu a netrvalo dlouho (i když nějaký den to samozřejmě zabralo) a ministerstvo vrátilo řediteli …ského gymnázia jeho dopis s důtklivým napomenutím, aby ho hleděl náležitě opravit dle připomínek pánů odborníků (viz ./. příloha)

Takhle pilně a neomylně se na strádijském ministerstvu osvěty projednávaly veškeré záležitosti; i ze sebemenšího spisu tak díky tomu přenáramnému papírování narostl óbrakt, že by ho člověk sotva unesl na zádech.

Všichni úředníci na ministerstvu byli spisovatelé а jako takoví samozřejmé psali knihy; akorát pan ministr nic nepsal. V jeho případé jsem o audienci nežádal — netroufl jsem sí, protože mé kdekdo varoval, ať mě to ani ve snu nenapadne, pokud míním zůstat zdravý a živý. Pan ministr si prý od rána do večera tuží svaly v tělocvičně a je to hrozný prudina, v jednom kuse by se rval.

Párkrát prý se dokonce porval i se samým patriarchou, aspoň co já slyšel. Patriarcha byl rovnéž zdatný cvičenec — jeho koníčkem byla obzvláště jízda na koni —, také děsný divous a neméně rád se rval. Jednoho knéze majznul svou pastýřskou berlí po hlavě přímo v chrámu Páně, a jen týž (nikoli kněz, ale milý Pán Bůh) ví proč. Obecně se soudilo, že tu vzteklinu musel chytit při dlouholeté četbě náboženské literatury, najmě bible. Což bylo dostatečnou omluvou pro všecky jeho výstřelky — ostatně mu je nikdo ani moc nezazlíval. Poprvé se patriarcha s panem ministrem osvěty do sebe dostali kvůli nějakým dostihům, ale potom se ještě mockrát rafii kvůli různým jiným religiózním a osvětovým otázkám. Například v souvislosti se správnou výchovou školní mládeže — hlava strádijské církve kategoricky požadovala, aby do učebnic věrouky byla zařazena kapitola o chovu hříbat, zatímco pan ministr osvěty mermomocí prosazoval ideu, aby tam přidali plavecké pokyny. Oba urputně trvali na svém a pomaloučku polehoučku to dospělo tak daleko, že jeden druhého nemohli ani cítit. Ministr osvěty nakonec svému úhlavnímu nepříteli provedl takovou zlomyslnost, že zakázal ve školách vyučovat o koni: až na to hnusné zvíře přijde v přírodopisu řada, ať místo toho zařadí výuku plavání ve studené vodě!

Ale co je to, jedna jediná změna v učebnici či v osnovách — vždyť učebnice i osnovy se ve Strádii měnily každý druhý den!

Mezi strádijskými osvětovými pracovníky snad nebylo člověka, který by nepsal školní učebnice (kromě toho kdekdo smolil, pardon, spisoval, až se z něho kouřilo, všelijaké užitečné knížečky na odměňování vzorných žáků, prostě aby hodná dítka měla co číst a byla pak ještě hodnější a vzornější).

Učebnic (potažmo jejich autorů) byla časem taková spousta, že to neúnosně dlouho trvalo, než přišly na řadu, totiž než je ministerstvo schválilo a odkoupilo. Přitom musel pan ministr především zaopatřit autory z okruhu svých blízkých přátel a příbuzenstva. Ale sotva schválili a vydali jednu učebnici a žactvo se z ní začalo učit, v tu ránu se přihnal nějaký další ministrův intimus s fungl novým dílkem — copak ho pan ministr mohl nechat odejít s prázdnou? A tak mu nezbylo, než ruče vydat nový výnos:

Jelikož se během dlouhého používáni učebnice (toho a toho předmětu, od toho a toho autora) ukázala být zcela nevyhovující, v rámci soustavného zdokonalování našeho školství, veden vyššími pedagogickými pohnutkami, nařizuji vyřadit svrchu zmíněnou učebnici z oběhu a používat napříště učebnice… (Promiňte, ale jméno autora té další učebnice mi vypadlo z paměti.)

Hodlal jsem rovněž navštívit pana ministra spravedlnosti, dlel však v cizině. Odejel studovat systém zahraničních škol pro hluchoněmé děti; vláda se totiž zanášela ideou, že ve Strádii zřídí přinejmenším jeden takový ústav — kdo ví, třeba se tím zalepí nějaká díra ve státním rozpočtu! Poněvadž šlo o akci mimořádného významu i aktuálnosti, podnikla pohotová strádijská vláda řadu různých dalších opatření. Kromě toho, že vyslala pana ministra spravedlnosti na studijní cestu (nemusím snad ani podotýkat, že mu to hodilo krásný přídaveček ke gáži), neprodleně jmenovala ředitele budoucího ústavu pro hluchoněmé děti (s obrovským platem a příplatky na reprezentaci) a učitele; značně též pokročily práce na stavbě velkolepé vily, kde měl ředitel bydlet. Dále pak ustanovila hospodářského správce ústavu, lékaře, revizora účtů, pokladníka, jeho zástupce, kancelistu, tři čtyři písaře a několik podomků. Všichni, od ředitele až po podomky, pobírali svědomitě plat a hořeli netrpělivostí, kdy už se pustí do činorodé práce na novém působišti. Ředitel se však nechal slyšet, že má jednoho příbuzného ministrem a že si na to došlápne, aby do ústavu byly přijímány jen naprosto zdravé děti.

Ústav, vlastně jeho zaměstnanci, poněvadž ústav dosud neexistoval, spadali do kompetence ministerstva spravedlnosti, neboť pan ministr osvěty se vyjádřil, že ho ani nehne babrat se s nějakými hluchouny.

Pan ministr spravedlnosti tedy převzal na svá bedra veškerou péči o ústav pro hluchoněmé děti, zatímco záležitostí jeho ministerstva se ujal pan ministr armády. Povinností ministra armády se chopil pan ministr osvěty, jenž beztoho z duše nenáviděl knihy a školy, takže ministerstvo osvěty za něj řídila jeho paní choť, která, jak bylo všeobecně známo, k smrti ráda četla kriminální romány a mohla se utlouct po čokoládové zmrzlině.

(další stránka)

Strádie (7/12)

(předchozí stránka)

Když jsem vyšel z ministerstva financí na ulici, zase se to kolem hemžilo lidmi jak v mraveništi; a ten randil! — až v uších zaléhalo!

Takového lidu! Co se děje? Asi se zase sjíždějí nějaké deputace! povídám si a vykuluju oči na ty spousty všelijakých lidiček z bůhvíkterých končin. Oslovil jsem jednoho chlapíka, co se mi první namanul do cesty:

„Kampak se všichni hrnou?“

Má neznalost ho zřejmě moc dopálila, poněvadž po mně sekl nevrlým, pohrdavým pohledem, otočil se na podpatku a odpílil za ostatními.

Zeptal jsem se druhého, třetího, ale každý po mně akorát hodil opovržlivým pohledem — jinak ani muk. Až nakonec jsem narazil na člověka, s kterým jsem se náhodou seznámil, když se zakládal jeden vlastenecký list (co se vám na tom nezdá? Abyste věděli, v téhle zemi se den co den zakládají nějaké noviny, a vždycky hned několikery); položil jsem mu stejnou otázku jako těm lidem prve, ale měl jsem nahnáno: u tak vyhlášeného vlastence můžu pochodit ještě hůř!

Taky že jsem pochodil! Loupl po mně znechuceně očima a rozlícené, zuřivě zasoptil:

„Že ti není hanba!“

Byla mi, a velká; jen taktak jsem vykoktal:

„Promiňte, prosím, neměl jsem v úmyslu vás nijak urazit, chtěl jsem se jenom zeptat…“

„No ty ses ukázal! Spadl jsi z oblak, člověče, že se nestydíš ptát se na něco, co ví pomalu i ta němá tvář? Naše otčina trpí, všichni jí spěcháme na pomoc, jak se sluší a patří na věrné syny, a ty se tu divíš a vyptáváš jakoby nic — a přitom jde o nadevše vážné osudové události!“ chroptil můj známý hlasem nalomeným vlasteneckým bolem.

Dlouho jsem se mu omlouval za svůj prohřešek, bil jsem se v prsa a dokazoval mu, že jsem se toho nedopustil ve zlém úmyslu, a žadonil jsem o odpuštění.

Konečně se dal obměkčit a vypověděl mi, oč běží: Skřípetaři — plemeno nechvalně proslulé dravostí — pronikají na jihu do Strádie a páchají tam neslýchané zločiny.

„Právě přišla zpráva,“ pokračoval, „že v noci na dnešek zase povraždili spoustu našich rodin, spálili jejich domy a uloupili jejich dobytek!“

„Strašné!“ otřásla mnou hrůza — hned bych se byl vydal na jih ztrestat ty skřípetarské barbary, tak se mi zželelo trpících nevinných, pokojných strádijských obyvatel! Ucítil jsem v sobě v té chvíli mladickou sílu a dočista jsem zapomněl, že jsem starý, slabý jako věchýtek.

„Což můžeme takové vraždění, taková zvěrstva ponechat bez odvety?“

„Nikdy!“ zvolal jsem rozpálen jeho ohnivými slovy, „Bůh by nás za to musel ztrestat!“

„Proto pospícháme na schůzi! Všichni uvědomělí občané jako jeden muž… Akorát že jednotlivé vrstvy a stavy obyvatel pořádají schůze zvlášť, na různých místech.“

„Jak to?“

„Takto! Naše stará známá nesvornost… Ale buďsi, hlavně že aspoň z každé schůze vzejde jednomyslná vlastenecká rezoluce. Čím víc rezolucí, tím lip.. .Jinak jsme všichni jedno srdce, jeden duch, když jde o naši draze milovanou vlast.“

A doopravdy, dav se začal rozpadat do skupin a ty se rozcházely různými směry. Vzhledem k tomu, že jsem se dost dobře nemohl zúčastnit všech schůzí, připojil jsem se ke skupině svého známého. Byli to vesměs úředníci od soudu a od policie.

Dorazili jsme do prostorného sálu v jednom hotelu, kde už byly připraveny židle a stůl pokrytý zeleným suknem. Radovi vlastenci se usadili na židlích a u stolu zaujali svá místa pořadatelé.

„Pánové! Bratři!“ zahájil jeden z pořadatelů. „Co je cílem naší dnešní schůze, je všem dobře známo. Nás všechny sem přivedly ušlechtilé city, touha učinit přítrž nestoudným vpádům skřípetarských hord do jižních krajů naší drahé vlasti a přispět na pomoc nešťastným, tak krůtě trpícím bratřím a sestrám… Především však, pánové, jak víte, je při podobných příležitostech zvykem zvolit si předsednictvo.“

Dlouho to trvalo a hodně se toho nakřičelo, než nakonec zvolili předsedou pořadatele, co se první ujal slova, a ostatní pořadatele za členy předsednictva.

Poté — jak velí zvyk a mrav — novopečení funkcionáři poděkovali shromážděným vlastencům za to, že je poctili důvěrou, předseda zazvonil na zvonec a prohlásil schůzi za zahájenou.

„Hlásí se někdo o slovo?“ zeptal se.

Přihlásil se vlastenec z první řady a pravil, že ze všeho nejdříve by bylo záhodno zaslat z této schůze pozdravné poselství vládě a zvláště pak velkému moudrému státníkovi Mikulovi, aby tlumočil výraz věrnosti a oddanosti účastníků schůze samému panovníkovi.

Shromáždění byli pro; střelhbitě sestavené znění zmíněných zdravic bylo neméně střelhbitě aklamováno. (Pár drobných výhrad sice bylo, ale týkaly se pouze slovosledu některých pasáží textu.)

A pak se začali hlásit o slovo další řečníci, jeden vášnivější než druhý. A konce jim nebylo. Projev co projev překypoval vlasteneckým bolem a spravedlivým hněvem vůči Skřípetarům. Všichni vřele plaidovali pro návrh předsedy: odhlasovat okamžitě — neboť jde o věc neodkladnou —, ostrou protestní rezoluci proti zločinnému řádění Skřípetarů.

Pročež neprodleně vybrali ze svého středu tříčlennou komisi složenou z vytříbených znalců jazyka, aby sestavili text rezoluce a pak ho předložili ke schválení ostatním.

Tu se ale přihlásil jeden občan: z pilnosti prý už si takovou rezoluci sepsal sám předem a dovolil by si to váženým přítomným přečíst.

Nikdo nic nenamítal, a tak se přičinlivý občan jal číst:

„Soudní a policejní úředníci shromáždéní na dnešní schůzi, nanejvýš znepokojeni neblahými událostmi, k nimž bohužel dennodenně dochází v jižních krajích naší zemí díky vpádům skřípetarských bojůvek usnesli se na následující rezoluci:

  1. Vyslovujeme svou nejhlubší soustrast krutě postiženému obyvatelstvu jižních území.
  2. Co nejostřeji odsuzujeme zmínéné počínání Skřípetarů a voláme: Pryč s nimi!
  3. S opovržením prohlašujeme, že Skřípetaři jsou primitivní pronárod, nestojící svým osvíceným sousedům vůbec za povšimnutí.“

Rezoluce snaživého občana byla přijata vpodstatě jednomyslně — až na to, že po bouřlivé debatě o detailech bylo ještě odsouhlaseno, že v úvodu budou formulace neblahými událostmi a díky vpádům pozměněny na krvavými tragédiemi a vinou barbarských zvěrstev a u bodu 2 bude formulace zmíněné počínání Skřípetarů rozšířena o epiteta bezuzdné a krvelačné a hnusných a zvrhlých.

Poté přítomní vlastenci dali plnou moc předsednictvu, aby jejich jménem podepsalo rezoluci, nu a zazvonil zvonec a schůze byl konec.

Na ulicích zase bylo plno randálu a zmatku, jak se občanstvo v největším míru a pořádku navracelo z jednotlivých vlasteneckých schůzí.

Z jejich tváří vyzařovala nebetyčná duševní pohoda — a jak by ne!, vždyť mohli být plným právem spokojeni, jak se zhostili své nesnadné, leč ušlechtilé a vznešené povinnosti.

Tu a tam jsem zaslechl, o čem debatovali. Kousek vám ocituji (což stačí — ty jejich řeči vám byly všecky tak nějak na jedno brdo):

„Přece jenom to nemělo být tak drsné,“ rozjímal jeden.

„Jdi, prosím tě! Dostali, co jim patří, a basta! S takovou sběří se nejde mazlit!“ čílil se druhý.

„Já vím, ale vždycky je dobře zachovat určitou míru taktu,“ vedl si svou první.

„Lidi, podržte mě! Kampak s taktem na Skřípetary? Jak se z pralesa volá, tak se do pralesa ozývá! Kdepak, na ty se panečku musí pěkně zhurta, aby se jim strachy rozklepaly brady, až si to přečtou!“ dštil pomstychtivě ten ostrý hoch.

„Omyl! Právě my jakožto civilizovanější národ bychom jim měli svou noblesností dát najevo, jak vysoko jsme nad nimi; a kromě toho není žádoucí, abychom nějak ohrozili slibně vzkvétající přátelské vztahy mezi Strádií a Skřípetárií!“ odporoval arbiter bontónu a diplomatického protokolu…

Nikdo nelenil — vždyť draze milovaná otčina tonula v nebezpečí! Noviny ještě téhož dne stačily otisknout řadu rezolucí uvědomělého občanstva a druhý den to pokračovalo; takových rezolucí, jako tenkrát ve strádijských novinách, svět neviděl: rezoluce profesorů, rezoluce mládeže, rezoluce učitelů, rezoluce důstojníků, rezoluce dělníků, obchodníků, lékařů, písařů… Zkrátka a dobře nikdo nechtěl zůstat pozadu. Všechny rezoluce přímo sálaly horoucím vlastenectvím; jedna neúprosnější a nabroušenější než druhá; kam oko padlo, samé kvíleni nevinných a svátá odveta a hlavně hodně krvetratoliště krve nebohých obětí, zakrvácené pařáty útočící zdivočelé krvechtivé chátry atd.

Večer byla ve městě opět uspořádána veselice a pak se chrabří a roduvěrní synové blažené země Strádie zaslouženě oddali tichému a pokojnému spánku.

Druhého dne začaly přicházet zprávy z ostatních krajů. Nebylo jediného koutu, jediné, ani té nejzapadlejší výspy, kde by nesepsali ostrou rezoluci na protest proti krveprolitím na jihu země.

Samo sebou se rozumí, že četní strádijští občané byli i při této příležitosti náležitě odekorováni za občanskou odvahu a záslužnou vlasteneckou činnost. Pravda, někdo těch pentlí a cíngrlat dostal víc, někdo míň…

I mne tak strhl ten nespoutaný národ, přímo hýřící občanským uvědoměním a obětavostí pro obecné blaho, že se mi z prsou vyrval výkřik:

„Ach, šťastná Strádie — i kdyby celý svět lehl popelem, ty jediná se díky svým synům vyvaruješ záhuby!“

„Chachacha!“ v témž okamžiku jako by se mi do uší zařízl zase ten ďábelský jízlivý chechtot zlého ducha této přešťastné blažené země.

Nevolky jsem si povzdechl.

(další stránka)