Tag Archive | Politika

Paprasto Serbiško jaučio mąstymas

Šiame pasaulyje pasitaiko daugybė stebuklų, o mūsų šalis, kaip daugelis sako, yra perpildyta stebuklais tiek, kad stebuklai nebe atrodo kaip stebuklai. Čia yra labai aukštas pareigas užimančių žmonių, kurie visiškai nemąsto, o kaip kompensaciją, o gal dėl kokių nors kitų priežasčių, pradėjo mąstyti paprastas valstiečių jautis, kuris nė trupučio nesiskiria nuo kitų Serbijos jaučių. Dievas žino, kas nutiko, dėl ko šis išradingas gyvūnas išdrįso imtis tokių ypatingų pastangų, juolab buvo įrodyta, kad Serbijoje ši nelemta okupacija gali sukelti tik meškos paslaugą. Tuomet sakykime, kad šis vargšas velniūkštis visu savo naivumu net nežinojo, kad jo tėvynėje ši veikla nėra pelninga, todėl nepriskirsime jam jokios ypatingos pilietinės drąsos. Bet vis tiek lieka paslaptis, kodėl jautis turėtų galvoti, nes jis nėra rinkėjas, nei tarybos narys, nei aukščiausias tarybininkas, nei jis buvo išrinktas deputatu jokiame galvijų asamblėjoje ar net (jei sulauktų tam tikro amžiaus) senatorius. Jei ši vargšė siela kada nors svajojo tapti valstybės ministru bet kurioje galvijų šalyje, jis turėjo žinoti, kad priešingai, jis turėtų praktikuoti, kaip mąstyti kuo įmanoma mažiau, kaip tie puikūs ministrai kai kuriose laimingesnėse šalyse, nors mūsų šaliai netgi tai nesiseka padaryti. Galų gale, kodėl mums turėtų rūpėti, kodėl jautis Serbijoje ėmėsi žmonių apleistos pastangos? Taip pat galėjo atsitikti taip, kad jis pradėjo mąstyti vien dėl kažkokio natūralaus savo instinkto.

Taigi, koks tas jautis? Paprastas jautis, kuris, kaip mus moko zoologija, turi galvą, kūną ir galūnes, kaip ir visi kiti jaučiai; jis traukia vežimėlį, ganosi žolėje, laižo druską, atrajoja ir mykia. Jo vardas yra Pilkutis.

Štai kaip jis pradėjo galvoti. Vieną dieną jo šeimininkas pakinkė jį, o jo bičiulis Juodutis įkėlė į vežimą pavogtus kuoliukus ir nuvežė į miestą parduoti. Beveik iš karto įvažiavęs į miestą, jis pardavė tuos kuoliukus, o tada nuėmė pakinkius nuo Pilkučio ir Juodučio bei užkabino grandinę, kuri juos pririšo prie jungo, užmetė prieš juos kamštinių žolių pynę ir linksmai nuėjo į mažą smuklę atsigaivinti keletai gėrimų. Mieste vyko festivalis, todėl iš visų pusių ėjo vyrai, moterys ir vaikai. Juodutis kitiems jaučiams žinomas kaip šiek tiek paikas, į nieką nežiūrėjo, vietoj to, jis rimtai įsitraukė į savo pietus, pripildė pilvą, šiek tiek sutrypė bei pasiganė iš malonumo ir tada atsigulė. Visi tie praeinantys žmonės jo visai nejaudino. Jis tiesiog snaudė ir ramiai ganėsi (gaila, kad jis nebuvo žmogus, turėdamas kažkokių polinkių į aukštą karjerą). Bet Pilkutis negalėjo užkąsti nė vieno kąsnio. Svajingos jo akys ir liūdna veido išraiška iš pirmo žvilgsnio parodė, kad tai miela, mąstytojo siela.

Serbai ėjo pro šalį, didžiuodamiesi savo didinga praeitimi, vardu, tauta ir šis pasididžiavimas rodė jų griežtumą bei pasitempimą. Pilkutis visa tai stebėjo, ir jo sielą staiga prarijo liūdesys ir skausmas dėl milžiniškos neteisybės, ir jis negalėjo nepasiduoti tokiai stipriai, staigiai ir galingai emocijai; jis graudžiai, skausmingai apsibliovė, o ašaros riedėjo akyse. Dėl didžiulio skausmo Pilkutis pradėjo galvoti:

– Kuo taip didžiuojasi mano šeimininkas ir jo tautiečiai serbai? Kodėl jie taip aukštai pakelia galvas ir žiūri į mano žmones su pasididžiavimu ir panieka? Jie didžiuojasi savo gimtine, didžiuojasi, kad gailestingas likimas suteikė jiems gimti čia, Serbijoje. Mama mane pagimdė ir čia, Serbijoje, o Serbija yra ne tik mano gimtoji, bet ir mano tėvo žemė, o mano protėviai, kaip ir jų, visi kartu yra atvykę į šias žemes iš senosios slavų tėvynės.

Ir vis dėlto nė vienas iš mūsų, jaučių nesididžiuoja tuo, mes tik didžiuojamės savo sugebėjimu pakelti sunkesnį krovinį į kalną; iki šios dienos nė vienas serbų jautis kitam vokiečių jaučiui nėra sakęs: „Ko tu nori iš manęs, aš esu serbiškas jautis, mano gimtinė yra išdidi Serbijos šalis, visi mano protėviai buvo veršiavęsi čia ir šioje žemėje yra mano protėvių kapai. Neduok Dieve, mes niekada tuo nesididžiavome, niekada tai neatėjo jiems į galvą. Keista liaudis!

Šių minčių sujaudintas jautis liūdnai papurtė galvą, suskambėjo varpelis ant kaklo ir sutraškėjo jungas. Juodutis staiga atmerkė akis, pažvelgė į savo draugą ir sumūkė:

– Štai tu vėl pradėjai su savo nesąmonėm! Valgyk, kvailį, užsiaugink riebalų, žiūrėk, kaip visi šonkauliai kyšo; jei būtų gerai visą laiką galvoti, žmonės nebūtų patikėję to mums, jaučiams. Jokiu būdu mums taip nepasisektų!

Pilkutis su gailesčiu pažvelgė į savo bendražygį, nusuko galvą nuo jo ir vėl pasinėrė į savo mintis.

– Jie didžiuojasi savo didinga praeitimi. Jie turi savo Kosovo mūšį. Didelis daiktas, ar mano protėviai net tada netempė vežimėlių su maistu ir ginkluote? Jei ne mes, žmonės būtų turėję tai padaryti patys. Tada yra sukilimas prieš turkus. Didingas, kilnus užsiėmimas, bet kas ten tuo metu buvo? Ar sukilimą kėlė būtent šie niekšai su pakeltomis nosimis, išdidžiai žygiuojantys prieš mane, tarsi tai vienintelių jų nuopelnas? Paimkime pavyzdžiu mano šeimininką. Jis taip pat didžiuojasi ir giriasi sukilimu, ypač tuo, kad jo prosenelis žuvo laisvės kare kaip tikras didvyris. Ir ar tai mano šeimininko nuopelnas? Jo prosenelis turėjo teisę didžiuotis, bet ne jis; jo prosenelis mirė, kad mano šeimininkas ir jo palikuonis, galėtų būti laisvi. Taigi jis yra laisvas ir kaip jis naudojasi savo laisve? Jis vagia kitų žmonių kuolus, sėdi ant vežimėlio, o aš turiu traukti ir jį, ir jo kuolus, kol jis miega prie vadžių. Dabar jis pardavė tuos kuolus, jis geria likerį, nieko neveikia ir didžiuojasi savo didinga praeitimi. Ir kiek mano protėvių buvo nužudyta sukilime, kad pamaitintų karius? Argi mano protėviai tuo metu netraukė ginkluotės, patrankų, maisto, amunicijos? Ir vis dėlto mes nesididžiuojame jų nuopelnais, nes mes visai nepasikeitėme; kantriai ir sąžiningai savo pareigą atliekame ir šiandien, kaip ir mūsų protėviai.

Jie didžiuojasi protėvių kančiomis ir penkiais šimtais vergovės metų. Mano giminė kentėjo per visą mūsų egzistavimo laiką, ir šiandien vis dar kenčiame ir esame pavergti, ir vis dėlto apie tai nerėkiame visa savo krūtine. Jie sako, kad turkai juos kankino, skerdė ir užsmeigė; na, mano protėvius skerdė tiek serbai, tiek turkai, degino oda ir kankino.

Jie didžiuojasi savo religija,bet vis tiek niekuo netiki. Kuo kalta aš ir mano tauta, kad mūsų negali priimti tarp krikščionių? Jų religija sako „nevok“, o mano šeimininkas vagia ir geria už pinigus, kuriuos gavo už vagystes. Jų religija nurodo mylėti savo kaimynus, tačiau jie tik kenkia vieni kitiems. Jiems geriausias dorybės pavyzdys yra tas, kuris nepadaro jokios žalos, ir, žinoma, niekas net nesvarsto prašyti, kad kas nors padarytų ką nors gero, išskyrus tai, kad nepadarė žalos. Jie taip žemai puolė, jog vienintelis jų mąstymas yra kaip nepakenkti.

Jautis giliai atsiduso, o jo atodūsis pakėlė dulkes nuo kelio.

– Taigi, – jautis tęsė liūdnas mintis – ar šiuo atveju aš ar mano giminaitis nėra geresni už visus kitus? Niekada nieko nežudžiau, niekada nieko nešmeižiau, nieko nevogiau, neatleidau iš valstybės tarnybos nekalto žmogaus, nesukūriau valstybės iždo deficito, nevykdžiau bankroto klastotės, aš niekada nesu prirakinęs ar areštavęs nekaltų žmonių, niekada nešmeižiau savo draugų, niekada neprieštaravau savo jaučio principams, niekada nedaviau melagingų liudijimų, niekada nebuvau valstybės ministras ir niekad nekenkiau šaliai. tik nepadariau jokios žalos, net darau gera tiems, kurie man kenkia. Mano mama pagimdė mane, ir tuojau pat pikti vyrai net atėmė iš manęs mano motinos pieną. Dievas bent jau sukūrė žolę jaučiams, o ne žmonėms, ir jie ją atima ir iš mūsų. Vis dėlto, be viso to mušimo, mes traukiame vyrų vežimus, ariame jų laukus ir šeriame duona. Ir vis dėlto niekas nepripažįsta mūsų nuopelnų, kuriuos darome dėl tėvynės…

– Arba paimk pasninką kaip pavyzdį; na, vyrams religija liepia pasninkauti visomis šventinėmis dienomis, ir vis dėlto jie net negali ištverti šio mažo pasninko, o aš ir mano liaudis pasninkaujame visą gyvenimą, nuo tada, kai pirmą kartą esame atjunkyti nuo motinos krūties.

Jautis nuleido galvą, lyg būtų giliai sunerimęs, tada vėl pakėlė, piktai prunkštelėjo ir atrodė, kad kažkas svarbaus grįžta į jo mintis, kankina; staiga jis džiaugsmingai nubaubė:

– O, aš dabar žinau, taip turi būti – ir jis toliau mąstė, – štai kas; jie didžiuojasi savo laisve ir pilietinėmis teisėmis. Turiu rimtai susimąstyti apie tai.

Jis galvojo ir galvojo, bet negalėjo išmąstyti.

– Kokios jų teisės? Jei policija liepia jiems balsuoti, tai jie ir balsuoja, o mes lygiai taip pat lengvai galėtume pasišaipyti: „Kaaa-aa-aam!“ Ir jei jiems nėra liepta, jie nedrįsta balsuoti ar net kibti į politiką, kaip ir mes. Kalėjime jie taip pat kenčia, net jei jie yra visiškai nekalti. Bent jau mes šlubuojame ir mojuojame uodega, o jie net neturi tokios apgailėtinai mažos pilietinės drąsos.

Ir tą akimirką iš smuklės išėjo jo šeimininkas. Jis buvo girtas, uždūmijusiomis akimis, murmėdamas keletą nesuprantamų žodžių, jis vingiuodamas keliavo link vežimėlio.

– Stebėkitės, kaip šis išdidus palikuonis naudojasi laisve, kurią iškovojo savo protėvių krauju? Teisingai, mano šeimininkas yra girtuoklis ir vagis, bet kaip kiti naudojasi šia laisve? Jie tiesiog tinginiauja ir didžiuodamiesi praeitimi bei jų protėvių nuopelnais, į kuriuos neįdėjo tiek pat indėlio, kiek aš. O mes, jaučiai, likome tokie pat darbštūs ir naudingi darbininkai, kokie buvo mūsų protėviai. Mes jaučiai, bet vis tiek galime didžiuotis savo darbštumu ir nuopelnais net ir šiandien.

Jautis giliai atsiduso ir pasiruošė kaklą jungui.

 

Belgrade, 1902.
„Radoje Domanović” projektą išvertė Karolina Burakovaitė, 2021.

Ny eritreritr’omby serbianina tsotra

Tsy ny zava-mahagaga no tsy ampy amin’ity tany midadasika ity, ary ny tanitsika hoy ny maro dia feno zava-mahatalanjona hany ka maro no tsy mahagaga intsony. Misy olona eto manana anjara toerana tena ambony kanefa tsy mba mieritreritra, ary ho tambin’izay, na mety ho antony hafa, dia nisy omby tsotra ira, mitovy amin’ny omby serbianina rehetra ihany, nanomboka naka saina. Andriamanitra mahalala ny zava-nitranga nahatonga ity biby ity ho sahy hiditra amin’izany tontolon’ny fieritreretana izany, indrindra nony nahafantarana fa any Serbia dia mety hitondra loza izany fieritreretana izany. Azo lazaina izany fa ity devoly kely ity, tao anatin’ny fahatokisany tafahoatra, dia tsy nihevitra fa tsy mitondra soa izany ataony izany ao amin’ny taniny. Tsy hahazoany voninahitra izany na dia kely varaventy aza. Kanefa mbola mistery hatrany ny nahatonga ity omby ity handinika kanefa izy tsy mpifidy akory, na mpanolo-tsaina, na governora, na voafidy ho mpisolo tena ny fikambanan’ny omby, na koa (raha efa nahazoazo taona izy) solombavam-bahoaka. Ary raha mba nanofy ho lasa ministra ao amin’ny tanin’ny omby hono ity farany, tokony ho fantany ihany anefa fa mifanohitra amin’izay no tokony hataony, tsy mieritreritra, toy ireny ministra andrarezina any amin’ny tany miadana noho ny antsika ireny. Eny e, inona rahateo moa no hiraharahiantsika ny nahatonga ity omby serbianina ity hanomboka zavatra efa nolaozanin’ny olona? Ary koa, mety nanomboka nieritreritra izy noho ny fahendrena izay efa ananany.

Karazan’omby inona ara izy ity? Ny omby tsotra, araka ny fampahafantaran’ny manampahaizana momba ny biby, dia manana loha, vatana sy rantsana, toy ny omby rehetra; mitarika sarety izy, mihinana bozaka, milelaka sira, mitsakotsako ary mitrena. Ny anarany dia Ilavenona.

Toy izao no niatombohany. Indray andro ny tompony nanisy zioga azy sy ilay namany, Ilaimainty, nampiakatra vatan-kazo nangalarina tao anaty sarety ary nitondra azy ireo tany an-tanàna hovarotana. Injay vao tafiditra ny tanàna izy ireo dia namidiny ny hazo ary nalany ny ziogan’Ilavenona sy Ilaimainty, nafatony tamin’ny rojo izy ireo ary nanipazany akofa, avy eo izy niditra trano fisotroana mba hiala hetaheta. Nisy fety tao an-tanàna tamin’izay fotoana izay, nisy lehilahy, vehivavy ary ankizy nivezivezy nanodidina. Ilaimainty, izay fantatry ny maro fa moana, tsy nijery mihitsy, fa variana nisakafo, nihinana nameno kibo, naka fahafinaretana nitrena, ary nitsotsotra sady nitsakotsako.Tsy nisy nahatsikaritra azy akory ireo olona rehetra nandalo. Natoritory teo izy teo am-pitsakoana, miadana ery (indrisy mantsy fa tsy mba olombelona izy na dia nanana izany fikasan’asa izany aza). Ilavenona kosa tsy nahahinana mihitsy. Ny masony manonofy sy ny endriny malahelo maneho fa mpisaina lavitra izy, ary manana fanahy malefaka. Vahoaka maro, serbianina, nandalo azy, nirehareha ny amin’ny lasany be voninahitra, ny anarany, ny tanindrazany, ary tsikaritra izany amin’ny fihetsiny hentitra sy ny fandehany. Voadinik’Ilavenona avokoa izany rehetra izany, ary toa voatsindrin’alahelo sy fahoriana mafy izany izy noho ny tsy rariny hitany, ary latsaka tampoka tanatin’ny fihetseham-po lalina dia lalina izy; nitrena tamin’alahelo izy, feno fahoriana, latsa-dranomaso. Ary tanatin’izany alahelo izany dia lasa fisainana izy:

— Inona ara no ireharehan’ny tompoko sy ireo mpiray tanindrazana serbianina aminy? Maninona izy ireo no avo loha ary manao fijery ambany feno avonavona ny toa ahy? Mirehareha ny amin’ny tanindrazany izy ireo, faly fa nitsiky taminy ny anjara ka teraka taty Serbia izy ireo. Izaho koa dia mba nateraky ny reniko teto Serbia, ary i Serbia dia tsy firenenko ihany fa an’ny raiko koa, sy ny razako rehetra, toy ny azy ireo, izahay rehetra dia samy avy tamin’ity tany ity ihany. Kanefa tsy mba misy aminay omby nahatsiaro manan-kaja ny amin’izany, ny hahafahanay mitondra enta-mavesatra eny am-piakarana ihany no hireharehanay; ary hatramin’izao, dia tsy mba nisy omby nilaza tamina omby alema hoe: “inona no tadiavinao amiko, izaho izay omby serbianina, ny tanindrazako dia ny tany serbianina, ny razambeko rehetra dia teraka teto, ary eto amin’ity tany ity no misy ny fasan’ny razanay.” Voararan’Andriamanitra, tsy mba nirehareha tamin’izany izahay, tsy mba nandalo ny eritreritray akory, kanefa izy ireo dia faly amin’izany. Olona hafahafa!

Lasan’eritreritra teo izy ka nanifikifika ny lohany sady nalahelo, naneno ny lakolosy teo amin’ny tendany ary nitresaka ilay zioga. Gaga Ilaimainty nijery ity namany:

– Io indray ianao sy ny adalanao! Mihinana, ry tsisy saina, mitomboa tavy, jereo ny tehezanao fa mivoaka avokoa; raha tsara ny mandinika, dia tsy ny omby mihitsy no hanao izany fa ny olombelona. Tsy mba nanana anjara tamin’izany isika!

Nijery ity namany Ilavenona sady niantra azy, nangarika izy ary niverina tamin’ny eritreriny.

– Mirehareha mafy izy ny amin’ny lasany feno voninahitra. Azy ny tanin’ny Kosovo, adin’ny Kosovo. Ah, odry, angaha moa tsy ny razambeko no nitarika ny sarety nisy ny sakafo sy ny fiadiana tamin’izany? Raha tsy nisy anay, dia ny olombelona no voatery hanao izany. Avy eo nisy ny tolona natao tamin’ny Tiorka. Ady lehibe, henin-kaja, henim-boninahitra, kanefa iza no tany tamin’izany? Ireto adala be sehoseho ireto, midoka tena eto alohako toy ny hoe izy no niady tamin’izany, iza no nitarika ny fikomiana? Indro, raiso ho ohatra ny tompoko. Izy koa dia midoka tena ery ny amin’ny fikomiana, indrindra satria ny dadan’ny raibeny lavo tanatin’ny tolom-pahafahana toy ny mahery fo. Ka ny tompoko ve no mendrika fiderana? Ny razambeny no afaka mirehareha, fa tsy izy; ny razambe no lavo mba hahafaka ny tompoko, izay taranany. Ka indro izy olona afaka, ahoana ary no ampiasainy ny fahafahany?  Mangalatra ny hazon’olona izy, mipetraka ambony sarety, ary izaho no tsy maintsy mitarika azy sy ny hazony, izy kosa matory tsara. Izao izy nahalafo ny hazo ka misotro taoka, tsy manao na inona na inona kanefa mirehareha amin’ny lazan’ny lasa. Ary firy amin’ireo razambeko moa no novonoina ho faty tamin’ny fikomiana mba hamokisana ny mpiady? Ary tsy ny razambeko ve moa no tamin’izany no nitarika ny basy fiadiana, ny tafondro, ny sakafo sy ny bala? Izahay kosa anefa tsy mba midera tena amin’ny vitan’ireo satria tsy mba nisy fiovana ny fiainanay; izay ihany no ataonay ankehitriny, toy ireo razambenay, am-paharetana sy amin’ny fikaliana feno.

Faly ery ry zareo amin’ny fahorian’ny razambeny sy ny fanandevozana nandritra ny diman-jato taona. Izaho sy ny havako kosa nijaly nandritra ny fisinay manontolo, ary ankehitriny dia mbola miaina fahoriana sy fanandevozana hatrany izahay, tsy mba mitabataba ny amin’izany anefa izahay. Hoy ireo hoe nampijaly, namono ho faty ary nanombo azy ireo ny Tiorka; hay, ny razambeko novonoin’ny Tiorka sy ny Serbianina koa, nohanina sy nanaovana ny fampijaliana sy habibiana rehetra izao.

Mirehareha amin’ny fivavahany izy, kanefa zara raha mino. Inona no hadisoako sy ireo mitovy amiko no tsy mba azo ekena ho Kristiana izahay? Ny fivavahany milaza hoe “aza mangalatra”, jereo anefa ny tompoko mangalatra, sy misotro amin’ny vola azo avy tamin’ny halatra. Ny fivavahany mampianatra azy hitia ny mpiara-belona aminy, indro anefa izy ireo mifamono. Aminy, ny olona mendrika indrindra, ilay fitaratra halain-tahaka noho ny hatsaran-toetrany, dia ilay tsy mba manafitohina ny hafa, mazava ho azy fa tsy mba mandalo ny sain’izy ireo akory ny hoe hanao soa ny hafa ho fanampin’ny tsy fanafitohinana azy ireo. Hita tokoa ny fahambanian’ny toe-tsainany satria aminy ny fahamendrehana dia tsy misy afa-tsy ny tsy mandratra ny hafa fotsiny ihany.

Nisento lalina ilay omby, ary nitraka ny maso nandao ny vovoky ny lalana.

– Dia – nanohy ny dinidinika nanjombona ihany ilay omby – tamin’ity indray mitoraka ity kosa, tsy izaho sy ny mitovy amiko ve no tsara mihoatra lavitra azy ireo? Tsy mba namono olona aho, tsy mba nanaratsy olona, tsy mba nangalatra, na nandroaka olona tsy manan-tsiny tamin’ny raharaham-panjakana, tsy mba nanary ny volam-panjakana, tsy mba nisandoka bankirompitra, tsy mba namatotra na nampigadra olona tsy manan-tsiny, tsy mba nanendrikendrika ny namako, tsy mba nanohitra ny fitsipiky ny omby, tsy mba nanao fijoroana vavolombelona diso, tsy mba ministra ary tsy mba nanafitohina ny firenena, ary tsy hoe tsy nanao ratsy ihany aho, fa nanao soa tamin’ireo izay nanafitohina ahy koa. Ny reniko niteraka ahy, teo no eo dia nisy lehilahy maro naka ny nonon-dreniko izay tokony ho ahy. Mba nomen’Andriamanitra anay omby aza ny bozaka, fa tsy ho an’ny olona, dia mbola nanaisotra izany taminay ihany izy. Ary na dia teo aza ny kapoka maro samy hafa dia mbola nitarika ny saretin-draolombelona ihany izahay, niasa ny taniny ary nanome azy mofo hohanina. Tsy mba nisy nankasitraka anay tamin’izay nataonay…

– Na mifady hanina ohatra; eny e, ho an’olombelona dia ny fivavahana efa milaza ny fifadiana amin’ny andro fety, dia mbola tsy vonona ny hanao izay sorona kely izay ihany izy ireo, kanefa izaho sy ny namako nifady nandritra ny fiainanay manontolo, hatramin’ny nanasarahana anay tamin’ny nonon-dreny.

Niondrika toy ny feno fanahiana ilay omby, avy eo nitraka indray, nifofofofona teo toy ny nisy zavatra manan-danja be tsaroany tampoka, tsy nampandry ny sainy; tampoka teo, nitrena tam-pifaliana izy:

– Ahhh, fantako amin’izay, – hoy izy nieritreritra teo ihany, – izay no izy; mirehareha izy ireo satria manana zo amin’ny maha olom-pirenena sy olona afaka. Mila mandinika lalina kokoa aho.

Nieritreritra, nieritreritra teo ihany izy fa tsy nahity valiny.

– Inona ara izany zony izany? Raha teren’ny mpitandro filaminana hifidy izy, dia mifidy, izahay koa afaka manao toy izany, mitrena mafy hoe “tohanako!”. Ary raha tsy noterena izy, tsy nahasahy nifidy, na dia niditra tanaty politika akory aza, toa anay ihany. Izy ireo koa niaritra kapoka tany am-pigadrana, na dia tsy manan-tsiny aza. Izahay kosa mba mitrena sy manetsika ny rambonay, izy anefa tsy mba anana izany fahasahiana izany akory.

Tamin’izay fotoana izay, nivoaka avy tao amin’ny trano fisotroana ny tompony. Mamo, niraikiraiky, miteniteny foana, niezaka nanatona ilay sarety.

– Jereo kely ange ny fampiasan’ity taranaka mpirehareha ny fahafahana azony avy tamin’ny ran’ny razambeny ity e! Eny ara, ny tompoko dia mamolava sady mpangalatra, ahoana kosa no ampiasain’ny hafa ny fahafahany? Malaina fotsiny, dia maka ny deran’ny lasa sy ny mendrika tokony ho an’ny razambeny, kanefa izy zara raha nandray anjara tamin’izany toa ahy ihany. Ary izahay omby kosa, manao ny asa mafy hatrany, mpiasa mavitrika toy ireo razambenay ihany. omby izahay, kanefa afaka mirehareha amin’ny asa mafy vitanay sy ny fahamendrehanay ankehitriny.

Nisento lalina ilay omby ary naninjitra ny tendany hitondra ny zioga izy.

 

Tany Belgrade, 1902.
Ho an’ny tetikasa “Radoje Domanović” nadikan’i Domoina Radaniela Andrianoro, 2020.

 

Rozjímanie jedného obyčajného srbského vola

Veľké množstvo zázrakov sa vyskytuje na tomto svete, a naša krajina, ako mnohí hovoria, prekypuje zázrakmi do takej miery, že zázraky už nie sú zázrakmi. Sú tu ľudia na veľmi vysokých pozíciách, ktorí vôbec nemyslia, a ako odškodnenie, alebo možno z nejakých iných dôvodov, vôl obyčajného sedliaka, ktorý sa ani trochu nelíši od ostatných srbských volov, začal premýšľať. Boh vie čo sa stalo, čo prinútilo toto bystré zviera, aby sa osmelilo vynaložiť také trúfalé úsilie, obzvlášť keď bolo dokázané, že v Srbsku by vám toto nešťastné zaneprázdnenie mohlo priniesť jedine škodu. Povedzme teda, že tento úbohý čert, pri všetkej jeho naivite, vôbec netušil, že toto úsilie nie je v jeho krajine výnosné, a tak sme mu nepripisovali žiadnu osobitú občiansku statočnosť. Stále však zostáva záhadou, prečo by mal vôl premýšľať, keďže nie je ani volič, ani člen rady, ani úradník, ani nebol zvolený za zástupcu v žiadnom volskom zhromaždení, alebo dokonca (ak dosiahol určitého veku) za senátora. A ak by tá úbohá duša niekedy snívala, že sa stane štátnym ministrom v akejkoľvek volskej krajine, mala by vedieť, že naopak by mala trénovať, ako premýšľať tak málo, ako to len ide, ako tí skvelí ministri v niektorých šťastnejších krajinách, i keď naša krajina nemá toľké šťastie ani v tomto ohľade. Nakoniec, prečo by nás malo zaujímať, ako nejaký vôl v Srbsku prebral úsilie ľuďmi opustené? Tiež sa mohlo stať, že začal premýšľať iba kvôli nejakým jeho prirodzeným inštinktom.

Takže, čo je to za vola? Obyčajný vôl, ktorý má, ako nás zoológia učí, hlavu, telo a končatiny, ako všetky ďalšie voly; ťahá vozík, pasie sa na tráve, olizuje soľ, prežúva a ručí. Jeho meno je Sivonja, šedý vôl.

A takto začal premýšľať. Jedného dňa ho jeho pán zapriahol spolu s jeho kamarátom, Galonjou, naložil na vozík nejaké ukradnuté pilóty a vzal ich do mesta predávať. Takmer okamžite pri vstupe do mesta pilóty predal a odpriahol Sivonju s jeho súdruhom, upevnil reťaz, ktorá ich spájala so záprahom, hodil pred nich zväzok veterníc a veselo šiel do malej krčmy osviežiť sa niekoľkými panákmi. V meste práve prebiehal festival, takže tam prechádzali muži, ženy a deti zo všetkých strán. Galonja, medzi volmi inak známy ako celkom hlúpy, sa na nič nepozrel, namiesto toho sa sústredil na svoj obed vo všetkej vážnosti, do sýtosti sa najedol, z čistej radosti trochu zaručal a ľahol si, sladko driemajúc a prežúvajúc. Všetci tí okoloidúci ľudia ho ani trochu netrápili. On iba mierumilovne drieme a prežúva (škoda že nie je človek, so všetkými tými predpokladmi pre vznešenú kariéru). No Sivonja nezvládol jediné sústo. Jeho zasnené oči a smutný výraz tváre na prvý pohľad ukazovali, že to bol mysliteľ a sladká, dobrosrdečná duša. Ľudia, Srbi, prechádzali okolo neho, hrdí na ich slávnu minulosť, ich meno, ich národ a táto hrdosť sa premietala do ich neoblomných spôsobov a chôdze. Sivonja to všetko skúmal a jeho duša bola odrazu pohltená žiaľom a bolesťou spôsobenou ukrutnou nespravodlivosťou, a on sa nezmohol na nič než sa poddať tej silnej, náhlej a mocnej emócií; smutno zaručal, bolestne a so slzami v očiach. A v jeho nesmiernej bolesti začal Sivonja premýšľať:

– Načo je môj pán s jeho krajanmi, Srbmi, taký hrdý? Prečo chodia s hlavou hore a pozerajú na môj ľud povýšenecky a s opovrhnutím? Sú hrdí na svoju vlasť, hrdí, že im milosrdný osud umožnil narodiť sa tu, v Srbsku. Moja matka ma tiež porodila tu, v Srbsku, a Srbsko je nielen môj rodný kraj, ale tiež môjho otca, a moji predkovia, tak ako tí ich, spoločne prišli do týchto krajov z ich starej, slovanskej domoviny. A predsa sa tým ani jeden z nás volov nepýšil, boli sme len hrdí na svoju schopnosť vytiahnuť ťažší náklad do kopa; dodnes nepovedal žiaden vôl nemeckému volovi: “Čo odo mňa chceš, ja som srbský vôl, moja domovina je hrdou krajinou Srbskou, všetci moji predkovia boli otelení tu, a tu, v tejto krajine, sú hroby mojich praotcov.” Bože chráň, nikdy sme sa tým nepýšili, nikdy nám to nenapadlo a oni sú na to dokonca hrdí. Zvláštny ľud!

Unesený týmito myšlienkami potriasol vôl smutne hlavou, zvoniac zvoncom na jeho krku a rachotiac jarmom. Galonja otvoril oči, pozrel na svojho priateľa a zabučal:

– A už sú tu zas tie tvoje nezmysly! Jedz, blázon, vypestuj si tuky, pozri, ako ti trčia rebrá; ak by bolo premýšľanie dobré, ľudia by ho nenechali na nás volov. V žiadnom prípade by sme nemali to šťastie!

Sivonja pozrel na súdruha s ľútosťou, odvrátil od neho hlavu a ponoril sa späť do svojich myšlienok.

– Sú hrdí na svoju slávnu minulosť. Majú svoje Kosovo pole, Bitku na Kosovom poli. Veľká vec, neťahali snáď už vtedy moji predkovia vozíky s jedlom a výzbrojou? Keby nebolo nás, ľudia by to boli museli robiť sami. Potom je tu povstanie proti Turkom. Veľké a vznešené podujatie, no kto tam v tom čase bol? Boli to títo povýšeneckí zadubenci, vystatujúc sa predo mnou, akoby vyvolanie povstania bola ich zásluha? Aha, vezmime si ako príklad môjho pána. Aj on je pyšný a chvastá sa povstaním, obzvlášť so skutočnosťou, že jeho pradedo zahynul vo vojne za slobodu ako pravý hrdina. A toto je zásluha môjho pána? Jeho pradedo mal právo byť hrdý, ale nie on; jeho pradedo zomrel, aby môj pán, jeho potomok, mohol byť voľný. Takže je voľný, ale ako narába so svojou slobodou? Kradne pilóty iných ľudí, sedí na vozíku a ja musím ťahať aj jeho, aj pilóty, zatiaľ čo on spí pri opratách. Teraz predal jeho pilóty, popíja alkohol, nič nerobí a pýši sa svojou slávnou minulosťou. A koľkože mojich predkov bolo pri povstaní zabitých, aby nakŕmili bojovníkov? A neťahali vtedy moji predkovia výzbroj, delá, jedlo, muníciu? A predsa sa nepýšime ich zásluhami, pretože my sme sa nezmenili; dodnes si plníme povinnosti, tak ako naši predkovia, trpezlivo a svedomito.

Sú hrdí na utrpenie svojich predkov a na päťsto rokov otroctva. Môj rod trpel počas celej našej existencie a trpíme a sme zotročovaní dodnes, a predsa sa o tom nerozkrikujeme. Hovoria, že ich Turci mučili, zabíjali a narážali na kôl; no, mojich predkov pozabíjali aj Srbi, aj Turci, a opekali nás a mučili nás všetkými možnými spôsobmi.

Sú hrdí na svoje náboženstvo, a predsa na nič neveria. Aká je vada mňa a môjho ľudu, že nemôžeme byť prijatí medzi kresťanov? Ich náboženstvo im vraví “nepokradneš” a tu je môj pán, ktorý kradne a pije za peniaze, ktoré získal z kradnutia. Ich náboženstvo im nariaďuje milovať svojich blížnych, a predsa si len navzájom ubližujú. Pre nich sú najlepší muži, vzory mravnosti, tí, ktorí neškodia, a nikomu samozrejme nenapadne požiadať niekoho, aby tiež spravil niečo dobré, mimo nerobenia škôd. Takto hlboko klesli, že tie ich vzory mravnosti neznamenajú nič iné, než bársaký zbytočný predmet, ktorý neškodí.

Vôl si zhlboka povzdychol a jeho vzdych zdvihol prach z cesty.

– Takže – pokračoval vôl v jeho smutných úvahách – v tom prípade, nie som ja a môj rod v tom všetkom lepší ako ktokoľvek z nich? Nikdy som nikoho nezabil, nikdy som nikoho neočiernil, nič som neukradol, nevyhodil som nevinného muža z verejnoprospešnej služby, nespravil som deficit v štátnej pokladnici, nevyhlásil som falošný bankrot, nikdy som nespútal alebo nezatkol nevinných ľudí, nikdy som neohováral svojich priateľov, nikdy som nešiel proti mojim volským zásadám, nerobil som falošné svedectvá, nikdy som nebol ministrom a nikdy som krajine nijako neublížil, a nielen že som jej neublížil, dokonca konám dobro tým, ktorí mne škodia. Moja matka ma porodila a zlí muži mi okamžite odopreli materské mlieko. Boh aspoň stvoril trávu pre nás volov a nie pre mužov, a predsa nám ju odopierajú. A my stále, napriek všetkému tomu bitiu, im ťaháme vozíky, orieme ich polia a dávame im chlieb. A predsa nikto neuzná náš prínos vlasti…

– Alebo si ako príklad vezmime pôst; no, mužom náboženstvo hovorí, aby sa postili na všetky sviatočné dni, a predsa nie sú ochotní vydržať ani tento malý pôst, zatiaľ čo ja a môj ľud sa postíme po celý život, od tej doby, čo sme po prvý raz boli odstavení od matkinho prsníka.

Vôl sklonil hlavu, akoby sa bál, potom ju znova zdvihol, nahnevane zafŕkal a zdalo sa, že sa k nemu vracalo niečo dôležité, niečo, čo ho trápilo; a z ničoho nič radostne zabučal:

– Oh, už viem, musí to tak byť – a pokračoval v rozjímaní, – tak je to; sú hrdí na ich slobodu a občianske práva. Musím sa na to vážne sústrediť.

A premýšľal a premýšľal, no nemohol na to prísť.

 – Čo sú tie ich práva? Ak im polícia nakáže voliť, volia, a takto by sme mohli tak isto jednoducho zabučať: “Za-a-a-a!” A ak im to nie je prikázané, neodvažujú sa hlasovať, či dokonca miešať sa do politiky, tak ako my. Tiež vo väzení utŕžia bitky, aj keď sú celkom nevinní. My aspoň híkame a mávame chvostom, a oni nemajú ani tú malú občiansku smelosť.

V tom momente jeho pán vyšiel z krčmy. Opitý, oči rozostrené, mrmlal nejaké nezrozumiteľné slová a tackavo kráčal smerom k vozíku.

– Hľa, ako tento hrdý potomok užíva slobodu vyhratú krvou jeho predkov? Pravda, môj pán je opilec a zlodej, ale ako túto slobodu užívajú ostatní? Len ju premárnia a pýšia sa minulosťou a zásluhami ich predkov, na ktorých sa podieľali tak isto, ako ja. A my voly, my sme naďalej taká usilovná a užitočná pracovná sila, tak ako boli naši predkovia. Sme voly, no stále môžeme byť hrdí na našu náročnú prácu a zásluhy aj dnes.

Vôl zhlboka vzdychol a pripravil svoj krk na jarmo.

 

V Belehrade, 1902.
Pre Projekt “Radoje Domanovic” preložil Martin Belás, 2020.

Mrtvo morje (4/5)

(prejšnja stran)

Naslednji dan je poslal načelnik vladi šifrirano obvestilo o včerajšnjem političnem zborovanju. Poročilo se je glasilo:

»V mojem okrožju se je pojavila močna politična struja nasprotnikov današnje vlade. Gibanje zavzema čedalje širši in večji obseg, tako da se že bojim, da se ne bi sprožilo vprašanje obstoja današnje dinastije. Uporabil sem vse ukrepe, kar sem jih mogel, in vsa sredstva, s katerimi sem razpolagal, da preprečim to zlo: a ker se je to opozicionalno, pravzaprav revolucionarno gibanje pojavilo s hudourniško naglico, so bili vsi moji poskusi zaman in revolucionarji so se včeraj popoldne nasilno zbrali v velikanskem številu na zborovanje. Iz njihovih ostrih in drznih govorov sem sprevidel, da imajo anarhistična načela in da na skrivaj za trdno pripravljajo vstaje in prevrat deželi. Naposled se mi je po mučnih in težkih naporih komaj posrečilo, da sem zborovanje razgnal, ker je grozila velika nevarnost, potem ko je eden izmed njih zagrozil celo, da bodo vrgli monarhijo in uvedli republikanski vladni sistem.

V prilogi spoštljivo pošiljam pod ./. gospodu ministru seznam najnevarnejših oseb (tu je bil kot kolovodja naveden oni posebnež, ki pije mlečno kavo, nekako osladkano vodo, kali, nato pa še tisti trije, ki so bili za kavo) in prosim navodila, kaj naj nadalje podvzamem v teh za našo deželo tako važnih in usodnih okoliščinah.«

Načelnik je po tako velikih uslugah, ki jih je napravil državi in državni upravi, takoj dobil odlikovanje in višji čin. Vsi tisti opozicionalci so mu prišli čestitat in s tem se je zadeva končala.

Po končanem zborovanju sem vprašal nekoga:

»Mar pri vas v resnici ni ljudi, ki bi se pečali s politiko?«

»Imeli smo tudi take.«

»Pa?«

»Nič… Budalosti!«

»Zakaj budalosti?«

»Dajte no, prosim vas: kdo pa bi se ukvarjal s politiko?!… Saj je nekdo poskusil!«

»In kaj je napravil?«

»Norec! Kaj pa naj bi napravil?!… Saj ga vsi poznamo: vemo, kdo je, od kod je, čigav sin je in kaj doma jé. Oče mu je bil mojster, a zadnji človek, on pa je šel v šole, se klatil po svetu nekje, se vrnil in mi pričel takole govoriti: to je treba tako, to spet tako, pa kaj vem kakšna ureditev, pa zakoni, pa ustava, pa državljanske pravice, pa svoboda zborovanj, pa volitve… Ovbe no, prosim vas, saj se mu je vedno nekaj bledlo!«

»In kaj ste mu rekli vi?«

»Nič! Kaj pa bi mu rekel? Gledal sem ga in se mu smejal. Saj ga poznam; saj še koščka poštenega kruha nima, pa tudi njegovega očeta in družino poznam. In ta naj mi pripoveduje, kaj je ustava in svoboda?!«

»Nemara pa mož ve to?!« sem rekel.

»Nikarte no, prosim vas, če nikogar, poznam njega, koliko tehta.«

»A kaj je počel?«

»Kaj pa bi počel?!… Neke knjige je prebiral, dirjal iz mesta v mesto, agitiral nekaj, nekaj jih je zbral okrog sebe, sklical nekaj shodov. Zgrabili so ga, vtaknili v luknjo in ga na vse načine preganjali. Rekel sem mu nekoč: ,Kaj se le tako ženeš in tako otročje dereš, namesto da bi se brigal za svoje opravke. Saj vidiš, kakšen norec si!’«

»Kaj pa so drugi rekli?«

»Pokali so od smeha. Ko je prišel iz ječe in so ga videli na cesti, je šele bruhnil gromovit krohot.«

»Si zdaj našel ustavo?« ga je vprašal nekdo in vsa ulica v smeh.

»Jojme, tolikšne šale niso zbijali še z nikomer nikoli. Nekoč smo malone po tleh počepali od smeha. Še dandanes mu je ostal priimek Tomaž Ustava!« mi je rekel tisti človek in se tako zasmejal, da so mu stopile solze v oči.

»In kaj je bilo ž njim?«

»Propadel je siromak. Nima niti kolikor je pod nohtom črnega, državne službe pa mu tudi niso dali… Budalo. Vsi njegovi sošolci imajo tako lepe položaje, on pa kar tako. Nihče mu ni kriv. Saj je res, da ga hvalijo, da je bil od vseh najpripravnejši in najinteligentnejši, vendar pa nekak zanesenjak. Nič ni hujšega na svetu, kakor če si človek ubije kake muhe v glavo. Vtepel si je, da bo nekaj popravil. Vsemu svetu je prav, on pa hoče nekaj posebnega, kakor da ga ne bi poznali. Siromak!…«

»Kaj pa zdaj dela?«

»Seveda, zdaj se je spametoval, a je prepozno! Ozdravili smo ga muh, dokler pa je bil trčen, ni mogla oblast ničesar opraviti z njim. Mi pa smo pričeli uganjati prave komedije, tako da so ga še šaljivci jeli posmehljivo klicati z ,Ustavo’. Počeli smo tako danes, tako jutri in ljudje so začeli uganjati burke z njim, kamor koli je prišel, kjer koli se je ustavil. Boril se je, boril, pa omagal… Hudo mi je za reveža! Saj ni bil napak človek!… Zdaj je pameten, resen človek, se ne zaletava več kakor prej. Umaknil se je čisto sam zase in se tudi z malo kom druži. V bedi živi, vendar pa mu mnogi pomagajo. Vsem se nam smili, toda sam si ie kriv…«

»Kako pa so zdaj ljudje z njim?«

»Lepo!… Nihče se mu ne posmehuje, ljudje ga imajo radi; a reveža tudi zares pomilujemo!«

Nekaj se mi je priljubilo v tej deželici, da bi čim dlje živel v nji. Tudi seznanil sem se z mnogimi. Krasni ljudje! Mirni, tihi, krotki kakor golobčki. Jedo, pijó, dremljejo, se po malem brigajo za svoje opravke. Z eno besedico: srečni ljudje. Nič jim ne moti globokega miru, nihče jim ne kvari harmonije, nikak vetrc ne vzburkava mirne, nepremične gladine postane pozelenele močvirne vode, če bi smeli družno te v resnici srečne deželice primerjati z njo.

Od doma iz Srbije sem prinesel trohico misli in trohico oguljenih idealov, kar sem jih podedoval po naših starih: pa tudi to se je malone razpršilo v tej deželici, in tako sem se kakor hipnotiziran predal sladkemu dremanju in mi je začelo to prijati. Tedaj sem uvidel, da imamo tudi mi Srbi zelo močno nagnjenje za to, da postanemo nekega dne tak srečen narod in v tem nam uspešno pomagajo naše domače razmere same.

Tako so potekali dnevi mimo, neslišno, mlahavo, dokler se ni lepega dne podrlo ravnotežje družbene harmonije.

Neki mlad človek je obelodanil zbirko svojih pesmi.

Pesmi so bile lepe, polne globokega, iskrenega čustva in idealov.

Vsa družba je sprejela zbirko z nezadovoljstvom. Nihče je ni bral, je niti ni maral brati; toda komur koli je prišla v roke, je pri priči napravil kisel obraz, pobrskal po listih na dveh treh mestih in jel otipavati liste, kakor bi ugotavljal kakovost papirja, odrinil knjigo od sebe kakor kakšno najbolj zoprno stvar na svetu, obrnil z zaničevanjem glavo v stran in strupeno spregovoril:

»Pesmi!… Prava reč!…«

»Kdo ve? … Morda pa se vmes lepe stvari?!« bi pripomnil kdo pri takem pomenku.

Prvi pa se prekriža, presede na stolu in z izrazom pomilovanja na licu premeri svojega tovariša in zmaje z glavo ter šele nato izusti:

»Saj si res večji norec kakor pa ta, ki je napisal te otrobe!« Pri tem sune s konci prstov knjigo se dalje od sebe s takšnim izrazom na licu, kakor da se je dotaknil nečesa nečistega, umazanega, nato pa pravi:

»Ko že tako govoriš, pa si knjigo prebral?«

»Nisem je.«

»In?!«

»Saj ne trdim, da je dobra, pravim samo: mogoče je dobra!… Pa ti, si jo ti prebral?«

»Jaz?« besno klikne prvi, kakor da je užaljen nad tem vprašanjem.

»Ti!«

»Jaz?« ponovi ta svoje vprašanje še srditeje.

»Ti seveda; koga drugega pa vprašujem?!«

Oni se prekriža, skomizgne z rameni in razprostre roke, kakor bi hotel reči s tem: »Bog nam pomagaj, kaj sprašuje ta človek!« glasno pa ne črne niti besede, marveč samo z nekim začudenjem na obrazu motri svojega tovariša.

»Kaj pa se križaš? Vprašal sem te: ali si bral to knjigo pesmi ali je nisi? Kaj pa je čudnega v tem?«

Prvi se spet prekriža in šele čez čas pristavi:

»Jaz pa vprašam zdaj tebe: ali si iz uma ali nisi?«

»Kakšne marnje! Ne razumem te.«

»Tudi jaz tebe ne.«

»Kaj pa naj razumeš in kaj neki se tako neumno čudiš?… Vprašam te: ali si bral knjigo?«

»In jaz vprašam tebe: ali si še pri pameti?« začne spet prvi, nato pa vzame knjigo, jo trešči divje po mizi in zavpije:

»Da bi bral takele smeti? Saj, ko bi že čisto ponorel, pri čisti zavesti pa ne berem tega…« Zatem pa malo tiše pristavi: »Poznaš tega, ki je napisal te pesmi?«

»Ne poznam ga.«

»The… Zato tudi tako govoriš!« reče prvi in prične mahati z roko, obraz pa mu je postal še bolj kisel, ko da bi hotel s tem reči, da je to propal človek.

»Ti ga poznaš?«

»Poznam!« spregovori z omalovaževanjem in s takim obrazom, kakor da pravi: »Bolje bi bilo, da te budalosti nisem napravil«, čeprav je bil prav s tem človekom v bistvu do včeraj, ko še niso prišle njegove pesmi na svetlo, dober prijatelj in ni nikdar v družbi slabo govoril o njem.

Nekateri pa so se spet po priliki takole pomenkovali, a seveda knjige niso hoteli brati:

»Kakšen škandal!… Pesmi?… Kakor da ga ne bi poznal, koliko ga je!« reče nekdo.

»Da ga le sram ni?!« pravi drugi.

»Bog vzame najprej pamet človeku, nato pa kar sam zabrede v zlo… Takele… beži no, kakšne pesmi neki? — Jaz sam bom jutri veliko bolje pisal, a mi ne da čast, da bi se osramotil, kakor lahko stori kdo drug.«

Tudi vedenje ljudi nasproti mlademu pesniku se je spremenilo.

Pesnik gre po cesti, ljudje pa se kar sujejo in namigujejo drug drugemu.

»Dober dan!« pozdravi on.

»Dober dan, pesniček!« mu odgovori nekdo, zroč ga strupeno izpod oči.

»Zdravo, zdravo!« dostavi drugi posmehljivo.

»Dober dan!« povzame tretji z obrazom polnim naveličanosti in čemernosti, zviška zroč nanj.

Toda zadeva se na žalost ni končala samo s pomenki, ki so bili povsod enaki.

Javno mnenje je odprlo fronto proti mlademu pesniku. Zdaj so jeli obsojati na njem celo to, kar so mu prisojali prej kot njegove dobre lastnosti, a razne drobne norčije, katere so mu prej odpuščali kakor vsakemu drugemu, so postale zdaj strašne pregrehe. Nenadoma so iznašli, kakšen podlež je, pijanec, kvartopirec, neznačajen človek, vohun, razen tega pa, kako je trčen.

»Nisem vedel, da je taka prismoda!« se pomenkujejo ljudje.

»Po pravici povedano, sem jaz že vedno opažal, da nekaj ni čisto v redu z njim.«

»Jaz tudi, a še ni bilo tako hudo.«

»E, zdaj je pa že do kraja.«

V družbi so začeli zbijati šale z njim. Kjer koli mu je bilo treba izvršiti kak opravek, je imel vsakdo, kdor mu je mogel nagajati, za svojo dolžnost, da mu je delal zapreke, ker se je v vsakomur brž ko ga je zagledal, nekaj uprlo, ko mu je šinila skozi glavo misel: »Kaj neki se mi delaš tako važnega!… Pesmice, ej, kar počakaj, tudi s tem znamo opraviti.«

Največja nesreča pa je bila v tem, da je posvetil pesmi svoji zaročenki, misleč, da jo bo s tem razveselil; ubogo dekle pa je moralo namesto veselja veliko pretrpeti in prejokati, ker javno mnenje tudi nji ni prizaneslo.

Dekletov oče je bil ves iz sebe od togote, ker je bilo v to, po njegovem mnenju, brezumno zadevo vpleteno tudi ime njegove hčere, zato je sédel in napisal mlademu pesniku pismo tele vsebine:

»Gospod,

Te Vaše čenče in vsakovrstne budalosti in norčije, s katerimi uganjajo zdaj ljudje komedijo po ulicah, bi bili rajši posvetili svojemu očetu, ker bi to bolj pristojalo njemu, ki ga sicer tudi drugače poznajo kot zadnjega človeka na svetu prav tako kakor Vas sámega, ne pa da v svoje norosti vpletate ime moje hčerke. Na mojo hišo doslej še nihče ni kazaj s prstom, zato tudi nočem, da bi se ime moje hčerke valjalo po vseh ustih in da bi stalo v Vaši prismuknjeni knjigi. Zahtevam, da se od danes dalje ne usodite več prestopiti praga moje hiše, ker ste mi moje zaupanje in mojo naklonjenost do Vas plačali s tem, da ste mi s sramoto omadeževali hišo. Sicer pa zahtevam, da mi daste v petih dneh zadoščenje, drugače Vas bom, gospod, pretepel kakor mačka sredi ulice ali pa kjer koli Vas najdem.«

Iz tega posvetila so se izcimili celi škandali; ker pa je bil mladi pesnik uradnik, je njegov predstojnik poslal gospodu ministru naslednje poročilo:

»N. N. (ime in priimek sem pozabil, zato ga navajamo z običajno kratico), uradnik te ustanove, ki je sicer dober in vesten delavec, se je zadnje čase z nekako zbirko svojih nazovi pesmi tako kompromitiral, da zaradi ugleda državne službe ne more ostati na svojem mestu, ker se ukvarja z neresnimi zadevami, ki ne bi bile niti za branjevca prikladne, nikar šele za državnega uradnika. Prosim gospoda ministra, da odstrani tega kompromitiranega uradnika iz državne službe, ali pa vsaj iz našega mesta, dokler se ne popravi.«

Minister ga je premestil.

Toda na žalost je bila dežela majhna in slab glas se sliši v deveto vas, zato so ga tam še huje sprejeli in kaj se je dalo ukreniti drugega, kakor da je minister to čudno prikazen, ki piše pesmi, moral v interesu ugleda državne službe, pa celo v interesu javne morale in javnega mnenja, odpustiti iz državne službe.

Javno mnenje je dobilo zadoščenje in nobena pesem mladega pesnika ni prišla več na svetlo. Izgubil se je nekje in nihče ni mogel ničesar več dognati o njem.

»Škoda, mlad človek je bil!« so govorili.

»Pa tudi slab ni bil.«

»Ni bil, toda vrag ga nosi, čemu pa je počel, česar nihče ne počne.«

»Žal mi je zanj, grešnika!«

»The, kaj hočeš? Kdo pa mu je kriv?«

In v družbo se je hitro spet vrnila za trenutek porušena harmonija, izginil je tudi oni mali valček, ki se je dvignil na mirni, negibni gladini postane vode, družba pa je spet zadovoljno, pokojno nadaljevala svoje sladko dremanje.

(naslednja stran)

Stradija (6/12)

(prejšnja stran)

Finančni minister, ki sem krenil k njemu na obisk, me je nemudoma sprejel, čeprav je bil, kakor mi je rekel, sredi največjega dela.

»Ravno prav ste prišli, gospod, tako se bom vsaj malo odpočil. Doslej sem delal, pa me, verjemite mi, kar glava boli!« je dejal minister ter se ozrl vame s pobitim, izmučenim pogledom.

»Vaš položaj je pri tako velikanskem poslu res izredno težak. Nedvomno ste premišljevali o kakem važnem finančnem vprašanju?« sem pripomnil.

»Sodim, da vas bo na vsak način zanimala polemika, ki jo imam z gospodom gradbenim ministrom o nekem zelo vaznem vprašanju. Od davi sem cele tri ure delal na tem. Mislim, da imam prav jaz in da zastopam pravično stvar… Glejte, pokažem vam članek, ki sem ga priredil za tisk.«

Nestrpno sem pričakoval, da bi slišal ta znameniti članek in da bi hkrati zvedel, okrog česa neki se bije ta važni in obupni boj med finančnim in gradbenim ministrom. Minister je dostojanstveno, s slovesno resnobo na obrazu vzel rokopis v roke, se odkašljal in prebral naslov:

»Še dve-tri besede o vprašanju: Do kod se je v starem veku razprostirala na jug meja naše dežele?«

»Saj to je, kakor kaže, neka zgodovinska razprava?«

»Zgodovinska,« je rekel minister malo začudeno nad tako nepričakovanim vprašanjem ter me s topim, utrujenim pogledom pogledal preko svojih naočnikov.

»Vi se pečate z zgodovino?«

»Jaz?!« klikne minister s trohico jeze v glasu… »To je znanost, s katera se ukvarjam že blizu trideset let in to, ne da bi laskal samemu sebi, z uspehom,« je končal minister in me očitajoče pogledal.

»Jaz zelo cenim zgodovino in ljudi, ki so svoje življenje posvetili tej zares važni znanosti,« sem rekel spoštljivo, da bi vsaj kolikor toliko opravičil svoje prejšnje, zares nepremišljeno ravnanje.

»Ne samo važna, dragi gospod, ampak najvažnejša, razumite to, najvažnejša!« je navdušeno vzkliknil minister in me vprašujé pomenljivo pogledal.

»Docela tako!« sem dejal.

»Glejte torej,« je nadaljeval minister, »kakšna škoda bi bilo, če bi se glede naše deželne meje uveljavilo to, kar trdi moj kolega gradbeni minister.«

»Je tudi on zgodovinar?« sem mu segel z vprašanjem v besedo.

»Lažizgodovinar. Ta povzroča s svojim delom samo škodo v tej znanosti. Vzemite vendar in preberite njegove poglede na to vprašanje glede stare meje naše dežele, pa boste videli, koliko svojega neznanja kaže tu, pa celo, če že hočete, koliko nepatriotizma.«

»Kaj pa dokazuje, če smem vprašati?« sem ga vprašal.

»Ničesar ne dokazuje, gospod moj! Žalostno je tako dokazovanje, če trdi, da je šla stara meja z južne strani severno od mesta Kradije; a to je nepošteno, ker si potem utegnejo naši sovražniki z mirno vestjo lastiti pravico na ozemlje severno od Kradije. Kaj mislite, kakšno škodo prinaša s tem tej izmučeni deželi?« je vzkliknil minister srdito, s pravično togoto, z drhtečim, bolestnim glasom.

»Neizmerno škodo!« kliknem jaz kakor osupel nad strahoto, ki bi doletela vso deželo zaradi neznanja in nerazumevanja gradbenega ministra.

»Jaz tega vprašanja ne opustim, gospod moj, ker mi to navsezadnje nalaga dolžnost, katero moram izvrševati v prid naše mile domovine kot njen sin. Sprožil bom to vprašanje pred narodnim predstavništvom samim, pa naj to izda svoj odlok, ki mora veljati za vsakega državljana te dežele. V nasprotnem primeru pa rajši demisioniram, ker je to že moj drugi spopad z gradbenim ministrom, in vse to zavoljo vprašanj, ki so tako važna za deželo.«

»Mar more skupščine tudi o takih znanstvenih vprašanjih izdajati odloke?«

»Zakaj pa ne? Skupščina ima pravico o vseh vprašanjih izdajati odloke, in ti so za vsakogar obvezni kot zakon. Kavno včeraj je predložil neki državljan skupščini prošnjo, naj se mu rojstni dan računa pet let prej, kakor pa se je rodil.«

»Kako pa more to?« sem nehote vzkliknil od začudenja.

»More, zakaj ne? Rodil se je, recimo leta …74, skupščina pa proglasi, da je njegovo rojstno leto …69.«

»Čudno! Čemu neki mu je to potrebno?«

»Potrebno mu je, ker ima potem pravico kandidirati za poslanca na neko izpraznjeno mesto, in to je nas človek, ki bo po svoje pomagal obstoječemu političnemu stanju.«

Prepaden od začudenosti nisem mogel niti besedice spregovoriti. Minister je to nekako zapazil in dejal:

»Zdi se mi, da se čudite temu. Taki in podobni primeri niso redki. Neki gospe je skupščina ugodila nje prošnjo podobne narave. Ta je spet prosila, naj jo skupščina proglasi za deset let mlajšo kakor je. Druga pa je spet predložila prošnjo, naj narodno predstavništvo izda obvezno odločbo o tem, da je v zakonu s svojim možem rodila dvoje otrok, ki postanejo takoj zakoniti dediči njenega bogatega moža. In skupščina si je, kot se razume, ker je imela gospa dobre in močne prijatelje, usvojila njeno naivno in plemenito prošnjo ter jo proglasila za mater dveh otrok.«

»Kje pa sta otroka?« sem vprašal.

»Kakšna otroka?«

»No, otroka, o katerih govorite,«

»Teh otrok ni, razumite vendar, toda zaradi skupščinske odločbe se računa, da ima ta gospa dvoje otrok in tako je nehalo slabo življenje med njo in njenim možem.«

»Tega ne razumem,« sem pripomnil, čeprav ni bilo vljudno, da rečem kaj takega.

»Kako ne razumete?… Kaj preprosta stvar. Ta bogati trgovec, mož one gospe, o kateri govoriva, nima otrok z njo. Razumete?«

»Razumem.«

»Lepo, pazite dalje: ker je sila bogat, si želi imeti otroke, ki bi podedovali njegovo veliko knetje in zaradi tega je prišlo do kaj nevšečnega življenja med njim in njegovo ženo. Njegova žena je, kakor vam pravim, zato predložila skupščini posebno prošnjo in skupščina je prošnjo ugodno rešila.«

»No, pa je ta bogati trgovec zadovoljen s tako rešitvijo narodnega predstavništva?«

»Seveda je zadovoljen. Zdaj je popolnoma pomirjen in ima od tedaj svojo ženo močno rad.«

Razgovor je tekel dalje. Razgovarjal sva se o mnogih stvareh, toda gospod minister se niti z besedico ni dotaknil finančnih vprašanj.

Nazadnje sem se okorajžil in ga kar najponizneje vprašal:

»Finance v vaši deželi so zelo dobro urejene, gospod minister?«

»Zelo dobro,« je dejal samozavestno in takoj nato pristavil: »Glavna stvar je, da je budžet dobro izdelan, potem gre vse lahko.«

»Koliko milijonov znaša letni budžet vaše dežele?«

»Preko osemdeset milijonov. Razdeljen pa je, glejte, takole: Za bivše ministre, ki so zdaj bodisi v penziji ali na razpoloženju, trideset milijonov; za nabavo odlikovanj deset milijonov; za uvedbo varčevanja ljudstva pet milijonov.«

»Oprostite, gospod minister, da vas prekinem — Ne razumem, kakšen izdatek je to: pet milijonov za uvedbo varčevanja?«

»E, glejte, gospod, varčevanje je nesporno najvažnejša reč, če že govorimo o financiranju. Te novosti ni nikjer na svetu, nas pa je prisilil neugoden položaj zaradi slabih finančnih razmer v naši deželi, zato smo hoteli žrtvovati vsako leto to znatno vsoto, da pomagamo ljudstvu in mu kolikor toliko olajšamo njegovo stanje. Zdaj se bo vsekakor obrnilo na bolje, ker smo že v tej kratki dobi izdali cel milijon piscem knjig o varčevanju za ljudstvo. Tudi sam imam v mislih, da bi ljudstvu v tem pogledu kolikor toliko pomagal in sem že začel pisati delo: ,Varčevanje v našem narodu v starem veku‘; a moj sin piše delo: ,Vpliv varčevanja na kulturni napredek ljudstva’; moja hčerka pa je doslej napisala dve povesti, takisto za ljudstvo, v katerih pripoveduje, kako je treba varčevati; in zdaj piše tretjo: ,Razsipna Ljubica in varčljiva Mici’.«

»Bržkone čedna zgodba?!«

»Zelo lepa; v nji pripoveduje, kako propade Ljubica zaradi ljubezni, Mici pa se je omožila z velikim bogatašem in se je zmerom odlikovala z varčnostjo. ,Kdor varčuje, mu tudi bog pomaga’, tako se konča povest.«

»To bo imelo nenavadno dober vpliv na ljudstvo!« sem rekel navdušeno.

»To se razume,« je nadaljeval gospod minister, »velik in pomemben vpliv. Tako si je, glejte, na primer moja hči, odkar je uvedeno varčevanje, prihranila za doto že več kakor sto tisoč.«

»Potem je to najvažnejša postavka v proračunu,« sem pripomnil.

»Tako je, le da je bilo težavno priti na tako srečno misel, vse druge proračunske postavke so bile v proračunu že prej, pred mojim ministrovanjem. Na primer, postavka za narodna slavja pet milijonov, za zaupne vladne izdatke deset milijonov, za tajno policijo pet milijonov, za vzdrževanje in okrepitev vlade na njenem položaju pet milijonov, za reprezentanco vladnih članov pol milijona. V tem smo, kakor povsod silno varčni. Nato pa pridejo druge manj važne stvari v proračunu.«

»A za prosveto, vojsko in ostalo uradništvo?«

»Res, imate prav, tudi za to, razen prosvete, gre okrog štirideset milijonov, a to pada v breme rednega letnega deficita.«

»In prosveta?«

»Prosveta? E, ta spada, kot se razume, med nepredvidene izdatke.«

»In s čim krijete potem tolikšen deficit?«

»Z ničemer. S čim pa se da kriti? To gre v breme dolgov. Ko se nabere večji deficit, sklenemo posojilo, in tako gre dalje. Vendar pa se po drugi strani trudimo, da nam ostane v nekih proračunskih postavkah primeren suficit. V svojem ministrstvu sem jaz že začel uvajati varčevanje in tudi ostali moji kolegi živo delajo na tem. Varčevanje je, kakor vam pravim, temelj blaginje v vsaki deželi. Včeraj sem v interesu varčevanja odpustil nekega služitelja. To je že prihranek osem sto dinarjev letno.«

»To ste dobro ukrenili!« sem pripomnil.

»Saj je že čas, gospod, da pričnemo skrbeti za narodov blagor. Fant joče seveda, naj ga sprejmem nazaj, prosi, in revček tudi ni slab in se ni v ničemer pregrešil, toda kar ne gre, ne gre pač; kajti to zahteva korist nase mile domovine. ,Za polovico plače bom služil,’ mi pravi. ,Ne morem in ne morem’, sem mu rekel; ,jaz sem minister, a to ni moj denar, ampak krvavo zaslužen ljudski denar, in jaz moram resno gledati na vsak dinar’. Prosim vas, gospod, povejte sami, kako bi smel brez potrebe zapraviti državi osem sto dinarjev?« je končal minister ter z razprostrtimi rokami pričakoval pozitivnega odgovora od mene.

»Docela tako je!«

»Lejte, pred kratkim je bila iz proračuna za zaupne izdatke izdana velika vsota denarja nekemu članu vlade za zdravljenje njegove žene in kako naj ljudstvo plačuje, če ne pazimo na vsako paro?«

»A kakšni so dohodki v deželi, gospod minister, to je važna stvar, bi rekel?«

»The, to ni ravno tako važno!… Kako bi vam povedal? Pravzaprav ne vemo še, kolikšni so dohodki. Bral sem v nekem tujem listu nekaj o tem, pa kdo bi vedel, če to drži? Saj, vsekakor je precèj dohodkov, brez dvoma precèj,« je rekel minister vznemirjeno in z neko strokovnjaško tehtnostjo.

V tem prijetnem in važnem pogovoru naju je zmotil fant, ki je vstopil v ministrov kabinet in sporočil, da bi rada neka deputacija uradnikov h gospodu ministru.

»Čez nekaj časa jih pokličem, naj počakajo,« je rekel minister fantu, nato pa se obrnil spet k meni.

»Verjemite mi, da sem že ves zbit od večnega sprejemanja v teh dveh treh dneh, da mi kar v glavi šumi. Toliko, da sem si odtrgal teh nekaj trenutkov in prijetno pokramljal z vami!«

»Prihajajo poslovno?« sem vprašal.

»No, glejte, tule na nogi se mi je napravilo kar nemarno veliko kurje oko, pa sem si ga dal pred štirimi dnevi operirati in operacija je, hvala bogu, zelo srečno uspela. Zaradi tega mi prihajajo uradniki s svojimi šefi na čelu čestitat in izražat svoje veselje zaradi srečno izvršene operacije.«

Oprostil sem se gospodu ministru, da sem ga motil pri delu in da ga ne bi dalje nadlegoval, sem se najspoštljiveje poslovil in odšel iz njegovega kabineta.

In res so se o tem kurjem očesu finančnega ministra kar vrstila poročila v dnevnikih:

»Uradniki … urada so bili včeraj ob štirih popoldne s svojimi šefi na ćelu v deputaciji pri gospodu finančnem ministru in mu z veseljem čestitali zaradi srečno uspele operacije kurjega očesa. Gospod minister jih je blagovolil ljubeznivo in prisrčno sprejeti in g. šef je ob tej priliki v imenu vseh uradnikov svojega urada spregovoril nekaj pretresljivih besed v tem smislu, gospod minister pa se jim je zahvalil za to redko pozornost in odkritosrčno sočustvovanje.«

(naslednja stran)

Stradija (4/12)

(prejšnja stran)

Naslednji dan sem obiskal policijskega ministra.

Pred ministrstvom mrgoli množica oboroženih fantov s čemernim izrazom, polnim nejevoljnosti, ker že dva-tri dni niso pretepali državljanov, kakor je to navada v tej strogo ustavni deželi.

Vsi hodniki in čakalnice so bile natlačene z ljudmi, ki so želeli k ministru.

Kdo vse ni bil tu med njimi! Nekateri so bili elegantno oblečeni, s cilindri na glavi, nekateri spet raztrgani in zamazani, drugi pa v nekakih pisanih uniformah s sabljami ob bedrih.

Nisem se maral takoj priglasiti ministru, ker sem želel, da bi se malo pogovoril s temi raznovrstnimi ljudmi.

Najprej sem se zapletel v pomenek z nekim gosposkim mladim človekom in ta mi je rekel, da je prišel prosit za državno službo pri policiji.

»Kot je videti ste šolan človek; gotovo boste prècej dobili državno službo?« sem vprašal.

Mladi človek se je zdrznil ob tem mojem vprašanju in se boječe obrnil okrog sebe, da bi se prepričal, ali je kdo slišal in postal pozoren na moje vprašanje. Ko je videl, da so vsi zatopljeni v svoje pomenke, pretresajoč svoje lastne težave, se je oddahnil, nato pa mi je dal z glavo znamenje, naj govorim tiše, ter me previdno potegnil za rokav, da sva stopila malo v stran, proč od drugih.

»Ste tudi vi prišli iskat službo?« me je vprašal.

»Ne jaz sem tujec, potnik. Rad bi govoril z ministrom.«

»Zato govorite tako na ves glas, da bom kot šolan človek prècej dobil državno službo!« je dejal šepetaje.

»Kaj se ne sme tega reči?«

»Sme, a meni bi škodovalo.«

»Kako škodovalo, zakaj?«

»Zato, ker v naši deželi v tej stroki ne marajo šolanih ljudi. Jaz sem pravni doktor, a to in ne smem nikomur povedati: kajti če bi minister zvedel, ne bi dobil službe. Neki moj tovariš, prav tako šolan, je moral, ko je hotel dobiti službo, predložiti potrdilo, da ni nikdar študiral in da tudi ne misli študirati — pa je dobil službo in sicer takoj prav čeden položaj.«

Govoril sem še z nekaterimi in med ostalimi tudi z nekim uniformiranim uradnikom, ki se mi je pritoževal, češ da se zmerom ni dobil povišanja, čeprav je že petorico ljudi, ki pripadajo opoziciji, napravil krivo veleizdaje.

Potolažil sem ga zaradi strašne krivice, ki se mu godi.

Nato sem govoril z nekim bogatim trgovcem, ki mi je veliko pripovedoval iz svoje preteklosti; od vsega tega pa sem si zapomnil samo to, kako je vodil pred nekaj leti prvi hotel v nekem manjšem mestecu in kako je trpel zaradi politike, ker je bil za več sto dinarjev oškodovan; mesec dni pozneje » pa, ko so prišli na vlado njegovi ljudje, je dobil dobre dobave, s katerimi je zaslužil velik kapital.

»Medtem pa,« je dejal, »je kabinet spet padel,«

»In torej ste morali znova trpeti?«

»Ne, umaknil sem se iz politike. Res je, da sem spočetka z denarjem pomagal našemu političnemu listu, a volitev se nisem udeležil in se tudi nisem močneje uveljavljal v politiki. Od mene je tudi to dovolj. Drugi še toliko niso storili… A politika me je pošteno zdelala. Kaj bi se človek pehal vse življenje! Zdaj sem prišel prosit gospoda ministra, naj me na prihodnjih volitvah izvoli ljudstvo za narodnega poslanca.«

»Pa saj menda ljudstvo samo voli?«

»Saj, kako bi vam dejal?… Seveda, ljudstvo že voli, tako je po ustavi; a navadno je izvoljen tisti, ki ga hoče policija.«

Ko sem se tako porazgovoril z občinstvom, sem pristopil k fantu in mu dejal:

»Želel bi, da me sprejme gospod minister.«

Fant me mrko pogleda, ponosno, z nekim zaničevanjem, in pravi:

»Počakaj! Saj vidiš, koliko ljudi čaka tu?!«

»Jaz sem inozemec, potnik, in ne morem odlagati!« sem rekel vljudno in se poklonil fantu.

Beseda inozemec je vžgala in fant je kakor vrtoglav pri priči planil v ministrovo pisarno.

Minister me je nemudoma ljubeznivo sprejel in mi ponudil stol, naj sedem, ko sem mu že pred tem, kot se razume, povedal, kdo sem in kako se pišem.

Minister je bil dolgopet suh človek z grobim surovim izrazom na licu, ki je odbijal, čeprav si je prizadeval, da bi bil čim ljubeznivejši.

»No, kako vam ugaja tu pri nas, gospod?« me je vprašal minister in se nasmehnil mrzlo in ne od srca.

Izrazil sem se s kar največjim priznanjem o deželi in ljudstvu, nato pa dodal:

»A prav posebno moram čestitati tej prekrasni deželi na modri in pametni upravi. Človek kratkomalo ne ve, kaj bi prej občudoval!«

»Thè, lahko bi bilo še bolje, a trudimo se pač, kolikor moremo!« reče on samozavestno, zadovoljen z mojim poklonom.

»Ne, ne, gospod minister, brez laskanja, boljšega si ne bi moglo želeti. Ljudstvo je, kot vidim, hudo zadovoljno in srečno. V teh par dneh je bilo že toliko proslav in parad!« sem dejal.           –

»Tako je in v tem narodnem navdušenju je nekaj moje zasluge, ker se mi je posrečilo spraviti v ustavo razen vseh svoboščin, ki so dane ljudstvu in mu popolnoma zajamčene, še tole točko:

»Vsak državljan mora biti v deželi Strádiji navdušen in vesel ter radostno s številnimi deputacijami in depešami pozdravljati vsak državni dogodek in vsak vladni ukrep,«

»Vem, a kako se da to izvesti, gospod minister?« sem vprašal.

»Prav lahko, ker se mora pač vsakdo pokoriti deželnim postavam!« odgovori minister in napravi važen, dostajanstven obraz.

»Lepo«, pripomnim, »kaj pa, če je to kaka neugodna zadeva za ljudstvo in za njegove interese, kakor tudi za deželne koristi? Glejte, kakor na primer tisto, kar sem zvedel včeraj od gospoda ministrskega predsednika, da je na severu zaprt izvoz svinj; s tem bo utrpela dežela velikansko škodo, kot je videti.«

»Tako je! A to je moralo biti, zato pa bodo danes-jutri spet prišle vse mogoče deputacije iz vseh delov Strádije in čestitale ministrskemu predsedniku za tako modro in taktično vodstvo politike s to sosednjo in prijateljsko deželo!« je dejal minister navdušeno.

»Prekrasno je to in tako modro ureditev si je mogoče samo želeti in jaz sem tako prost, da vam kot inozemec odkrito čestitam za ta genialni odlok, ki je bil uzakonjen po vaši zaslugi in ki je osrečil deželo ter odstranil vse skrbi in nadloge.«

»Tudi če bi ljudstvo nemara malo pozabilo glede izpolnjevanja svoje zakonske dolžnosti, sem jaz za vsak primer, upoštevaje tudi ta najhujši primer, že pred tremi dnevi razposlal zaupen razpis vsem policijskim oblastem v deželi ter jim strogo priporočil, da pride ljudstvo zaradi tega primera v čim večjem številu čestitat ministrskemu predsedniku.«

»A če se čez kak dan spet odpre izvoz svinj, kaj mislite potem?« sem vprašal vljudno in radovedno.

»Nič bolj priprostega: poslal bom drug zaupen razpis, v katerem bom prav tako odredil policiji, naj oskrbi, da ljudstvo spet pride v čim večjem številu čestitat. Res gre to spočetka malo težavno; polagoma pa se bo ljudstvo privadilo in samo prihajalo.«

»Tako je, prav imate!« sem rekel presenečen nad tem ministrovim odgovorom.

»Vse se lahko napravi, gospod moj, če le človek hoče in če vlada sloga. Mi v kabinetu pomagamo drug drugemu, da se naredbe vsakega člana vlade kar se da natanko izpolnjujejo. Glejte, prav danes mi je prosvetni minister poslal svoj razpis, da bi ga tudi jaz podprl in odredil vsem policijskim organom v področnem mi ministrstvu, naj se strogo drže tega razpisa prosvetnega ministra.«

»Kakšna vazna stvar, če smem vprašati?«

»Zelo važna. Naravnost neodložljiva; in jaz sem že napravil potrebne korake. Glejte, prosim,« reče in mi da polo papirja v roko.

Pričel sem brati:

»Opaža se, kako se pričenja z vsakim dnem čedalje bolj pačiti jezik v našem narodu in da so se nekateri državljani celo tako daleč spozabili, da so, pozabljajoč zakonsko odredbo, ki se glasi: »Noben državljan ne sme kvariti narodnega jezika niti ne spreminjati besednega reda v stavkih ter uporabljati posamezne oblike, ki bi bile v nasprotju s predpisanimi in utrjenimi pravili, katere predpiše posebni slovničarski odbor,« pričeli celo besedo gnev na žalost z vso drznostjo in brez vsakega sramu — izgovarjati kot gnjev. Da se v prihodnje ne bi več dogajali taki nevšečni pojavi, ki utegnejo imeti jako resne posledice za našo milo domovino, vam odrejam, da s silo oblasti zavarujete besedo gnev, katero so v toliki meri popačili, in da kaznujete strogo po zakonu vsakogar, ki bi to ali kako drugo besedo ali kako besedno slovnično obliko svojevoljno spreminjal, ne oziraje se na jasna zakonska določila.«

»Pa kaj se take stvari kaznujejo?« sem vprašal strmeč od začudenja.

»To se razume, ker to je že resnejša stvar. Za tak primer se krivec kaznuje — če se njegov pogrešek dokaže s pričami — z deset do petnajst dni zapora.«

Minister je malo pomolčal, nato pa nadaljeval:

»Treba je, da premislite to, gospod! Ta zakon, po katerem imamo pravico kaznovati vsakogar, kdor nepravilno uporablja besede in dela slovnične napake, je neprecenljive vrednosti tudi še s finančnega in političnega stališča. Samo pomislite, pa se vam pokaže pravilno gledanje na stvar.«

Poskušam se poglobiti v misli, a nikaka pametna ideja mi ne pride na um. Čim bolj sem premišljal, tem manj sem razumel smisel ministrovih besed, čedalje manj sem pravzaprav vedel, o čem mislim. Medtem ko sem se mučil z brezuspešnim poskusom, misliti o tem čudnem zakonu v tej še bolj čudni deželi, me je minister gledal z nasmehom posebnega zadovoljstva, da inozemci še od daleč niso tako prebrisani, tak domiseln rod, kakor so ljudje v stradijski deželi, ki si znajo izmisliti nekaj tako pametnega, kar bi kje drugje veljalo zg pravo norost.

»Tak se res ne morete domisliti?!« reče z nasmehom in me izpod oči vprašujé pogleda.

»Oprostite, a res ne morem.«

»Ej, glejte, to je najnovejši zakon, ki je velike vrednosti za deželo. Najprej in predvsem se kazni za take prestopke plačujejo v denarju, in tako ima dežela kaj čeden dohodek, ki ga porablja za kritje deficita, ki ga najde v blagajnah načelnih prijateljev, ali pa za dispozicijski fond, iz katerega se nagrajajo pristaši vladne politike; drugič, ta zakon, ki je tako naiven na pogled, lahko vladi veliko pomaga pri volitvah ljudskih poslancev, da si s pomočjo še drugih sredstev nabrenka potrebno večino v skupščini.«

»A rekli ste, gospod minister, da ste dali z ustavo ljudstvu vse svoboščine?«

»Tako je. Ljudstvo ima vse svoboščine, samo da jih ne uporablja! Pravzaprav imamo mi, kako bi vam rekel, nove svobodoumne zakone, ki bi morali veljati, a porabljamo nekako iz navade, — a tudi prostovoljno, da veste, — rajši stare zakone.«

»Pa zakaj ste potem sprejeli nove zakone?« sem se ga drznil vprašati.

»Pri nas je že taka navada, da se zakoni čim pogosteje spreminjajo in da jih imamo kar največ. V tem smo prekosili ves svet. Samo v zadnjih desetih letih je bilo predloženih petnajst ustav, od katerih je bila vsaka po trikrat uveljavljena, razveljavljena in nato na novo sprejeta, in tako nismo mogli ne mi ne državljani ločiti in vedeti, kateri zakoni so veljavni in kateri ne… Po moji sodbi, gospod, leži v tem dovršenost in kultura neke dežele!« je pristavil minister na kraju.

»Imate prav, gospod minister, in inozemci vas morajo samo zavidati za tako modro ureditev.«

Kmalu nato se poslovim od gospoda ministra in odidem na cesto.

(naslednja stran)

Strádie (5/12)

(předchozí stránka)

Na ulici mě překvapily spousty lidí; jak velká voda se ve skupinách hrnuli ze všech stran a shromažďovali se před jednou impozantní budovou. Každá skupina nesla prapor, kde stálo, z kterého jsou kraje, a pod tím různá hesla, jako třeba: Pro Strádii obětujme vše!, nebo: Strádie je nám milejší než prasata!

Město vyhlíželo mimořádně svátečně, na domech se třepotaly bílé prapory s národním znakem uprostřed, všechny krámy byly zavřené a veškerá doprava zastavená.

„Co se děje?“ zeptal jsem se zvědavě jednoho pána na ulici.

„Máme slavnost! Vy o tom nevíte?“

„Ne.“

„Vždyť noviny o tom píšou už tři dny! Jeden náš významný politik a diplomat, jenž má neskonalé zásluhy o vlast a rozhodující vliv na vnější i vnitřní politiku státu, ochořel rýmou; díky milosti Boží a houževnatému úsilí předních kapacit naší medicíny se šťastně uzdravil a bude tak moci i nadále věnovat svůj jedinečný státnický um a veškeré své síly blahu a štěstí naší vlasti-mučednice a vést ji vpřed k ještě lepším zítřkům.“

Před domem velkého státníka už byla taková tlačenice, že strhnout se průtrž mračen, mezi těmi namačkanými muži, ženami a dětmi by nepropadla ani kapka. Muži stáli s obnaženými hlavami a v každé skupině někomu koukal z kapsy papír s vlasteneckým projevem.

Šedovlasý státník se objevil na balkóně svého domu. V tom okamžiku zaburácelo ze všech hrdel hřímavé Sláva! a rozeznělo se ozvěnou po celém městě. Na všech okolních domech zamlčela okna, rozletěla se dokořán a zaplnila se hlavami. Na ohradách kolem domů, na střechách, všude plno lidí, dokonce i z každého vikýře vykukovalo pár hlav.

Provolávání doznělo; do nastalého ticha kvikl z davu třaslavý hlásek:

„Ctihodný státníku!“

„Sláva mu! Sláva mu! Sláva mu!“ přerušilo řečníka bouřlivé skandováni; když se davy vlastenců uklidnily, řečník pokračoval:

„Lid mého kraje prolévá slzy vroucí radosti a kleče na kolenou vzdává dík nejmilostivějšímu Tvůrci, který ve své nekonečné laskavosti ráčil od našeho národa odvrátit velkou pohromu a dopřál ti uzdravení, čacký náš státníku… Ochránce našeho štěstí! Chloubo národa! Kéž se ještě po mnoho a mnoho let těšíš pevnému zdraví!“ skončil řečník a tisíce hrdel se rozeřvalo:

„Sláva mu! Ať žije! Hurááá!“

Ctihodný státník poděkoval řečníkovi za upřímná blahopřání a ujistil shromážděné, že veškeré své myšlenky a city i nadále zasvětí péči o rozkvět kultury, hospodářství a blahobytu v draze milované vlasti.

To se rozumí, že se po jeho slovech znovu nesčetněkrát opakovalo provolávání slávy.

Nato se vystřídala řada řečníků z různých krajů a na každý projev stařičký státník rovněž odpověděl jadrným vlasteneckým projevem; nemusím snad ani říkat, že do toho neustále vpadal hurónským řevem dav.

Trvalo dlouho, než ten obřad skončil, a když bylo konečně po všem, ve všech ulicích začaly vyhrávat kapely a všude se rozhostila sváteční nálada.

Večer bylo město slavnostně osvětleno; davy vlastenců procházely ulicemi v pochodůovém průvodu; břeskná hudba znovu rozezvučela všecky prostory a ve výšinách, na pozadí temného nebe, za ohlušivého praskotu ohňostroje zazářilo jméno velkého státníka z tisíce hvězdiček.

A pak nastala hluboká, tichá noc a roduvěrní synové té podivuhodné země, vyčerpáni plněním svých vznešených občanských povinností, usnuli blaženým spánkem a zdálo se jim o šťastné budoucnosti a rozkvětu jejich draze milované vlasti.

Rozrušen neobyčejnými dojmy nedokázal jsem celou noc ani oka zamhouřit; teprve před svítáním jsem usnul – oblečený a s hlavou na stole. A vtom jako bych uslyšel jakýsi příšerný démonický hlas se zlomyslným chechtotem:

„To je tvoje vlast! Chachacha!“

Probudil jsem se; srdce mi sevřela hrůzná předtucha a v uších dál zněl ten potměšilý, baziliščí chechtot…

Hned nazítří se o té slávě rozepsaly všechny noviny po celé zemi; vládní list navíc otiskl spoustu telegramů ze všech koutů Strádie, jejichž pisatelé vyjadřovali politování, že neměli možnost přijet, aby osobně projevili své potěšení nad šťastným zotavením velkého státníka.

Kromě toho se přes noc stal slavným státníkův hlavní lékař. Všechny noviny přinášely zprávy, že vlastenecky uvědomělí obyvatelé toho a toho města, toho a toho okresu či kraje, na znamení, jak si váží zásluh lékaře Šikuly (tak se ten doktor jmenoval), hodlají zakoupit takový a makový drahocenný dar. V jedněch novinách například stálo:

Jak se dozvídáme, i město Koněkrad chystá po příkladu jitých míst vzácný dar lékaři šikulovi. Je to malá stříbrná soška znázorňující Aeskulapa, jenž třímá v rukou kalamář, rovněž stříbrný; kolem kalamáře se vinou dva pozlacení hádci s diamanty místo očí a v tlamičkách drží svíčky. Na hrudi Aeskulapa je zlatý nápis: šikulovi, lékaři zasloužilému o vlast, jeho navždy vděční obyvatelé města Koněkradu.

Podobnými zprávami se noviny přímo hemžily. Po celé zemi pakovali drahé dárky pro zázračného lékaře a bombardovali ho děkovnými telegramy. V jednom městě dokonce propadli takovému nadšení, že začali stavět monumentální dům (asi nějaké muzeum či co), do jehož zdi měli v úmyslu vsadit velikánskou mramorovou desku s díkůvzdáním místního obyvatelstva.

Samo sebou se rozumí, že se hned našel pohotový umělec, který namaloval, jak si velký státník potřásá rukou se svým lékařem a děkuje mu za uzdravení. Pod tímto výjevem byl následující text:

„Díly, oddaný Šikulo! Zbavils mě zákeřného neduhu, jenž mi bránil, bych se věnoval, seč je v mých silách, usilovné péči o štěstí své draze milované vlasti!

„Tak mi kázala svatá vlastenecká povinnost!“

Nad jejich hlavami kroužil v obláčcích holoubek a ze zobáčku mu vlála mašle, na níž stálo:

Z vůle nejmilostivějšího Stvořitele se jeho vyvolené zemi Strádii vyhne každičké zlo!

A nad holoubkem se vznášel ještě jeden cancour s nápisem: V upomínku na den šťastného uzdravení velkého státníka Mikuly. (Tak nějak se jmenoval, pokud mě paměť neklame.)

Obrázek byl vytištěn v mnoha tisících exemplářích. Děti ty milé upomínky roznášely po ulicích, po kavárnách a po hospodách, a křičely, jako když je na nože bere:

„Kupte si obrázek! Nový obrázek! Státník Mikula a lékař Šikula!“

Lačně, od a až do zet, jsem zhltal kupu novin z posledních dní — jak by ne!, ve všech byl podrobný životopis věhlasného vlasteneckého doktora! A pak jsem se rozhodl, že navštívím pana ministra národního hospodářství.

Pan ministr, obstarožní šedovlasý skrček s brejličkami na nose, mě uvítal neobyčejně vlídně. Posadil si mě dokonce vedle svého stolu; sám se vyšplhal do svého křesla. Stůl se prohýbal pod haldami zaprášených starých knih se zažloutlými listy a orvanými vazbami.

„Hned se vám musím pochlubit! Heuréka! Ani nevíte, jak jsem šťasten! Co myslíte, že jsem objevil?“

„Nějaký způsob, jak zvelebit hospodářství ve vaší zemi.“

„Co vás nemá! Jaképak hospodářství! To je dostatečně zvelebeno výtečnými zákony. Tím už není třeba sé zabývat.“

Mlčel jsem — co jsem měl na to říct? A on mi s vlahým, rozechvělým úsměvem strčil pod nos jakousi starodávnou bichli:

„Co myslíte, že to je za dílo?“

Nemusel jsem dlouho předstírat, že o tom usilovně přemýšlím: pan ministr — stále s tím rozněžnělým úsměvem na rtech — mi vše vyjevil:

„Homérova Ílias! Ale ve-li-ce, říkám vám, ve-li-ce vzácný exemplář,“ převaloval s rozkoší na jazyku; pak po mně blikl brejličkami, jestli to na mne udělalo patřičný dojem.

Dojem to na mne sice udělalo, ale z poněkud jiného důvodu, než pan ministr předpokládal; nicméně jsem se tvářil, že se obdivuju té vzácné bibliofilii:

„No to je báječné!“

„Že? Však to také byla sysifovská práce, se téhle rarity dopídit! Co říkám — Tantalova muka!“

„Skvostné!“ hrál jsem dál a zaujatě jsem listoval tím jeho Homérem, o němž jsem slyšel poprvé v životě. Stěží se mi podařilo odvést řeč.

„Že jsem tak smělý, pane ministře — o jakých výtečných hospodářských zákonech jste se to zmiňoval?“

„Ach ano… Dá se říci, že jde o zákony přímo anticky ideální. Žádná země, ujišťuji vás, nevynakládá takové sumy na zvelebování národního hospodářství, jako naše.“

„Zcela správně!“ podotkl jsem. „Vždyť to je základní předpoklad pro zdárný vývoj státu!“

„Přesně to jsem měl na zřeteli, když jsem se zasazoval — povzbuzován vzorem bájného Hérakla v království Augiášově — o přijetí zmíněných zákonů a o to, aby byly schváleny co nejvyšší investice na hospodářský a průmyslový rozvoj.“

„Jak vysoké, pane ministře, smím-li se zeptat?“

„Loni, za bývalého ministra, byly nižší; ale já si řekl: Kostky jsou vrženy! a bojoval jsem a nedal se, dokud jsem neprosadil zvýšení o pět miliónů dinárů. Veni, vidi, vici!

„To je hodně!“

„Plus minus ano… Nu a co se týče oněch zákonů, jeden zní kupříkladu takto: Obilí a další polní plodiny jakož i veškeré hospodářské rostlinstvo jsou dle zákona povinny utěšeně bujet a každoročně bohatě urodit.“

„Vskutku výtečný zákon!“ chválil jsem.

Ministr se blaženě uchichtl: „Zlatý věk, že?“ a pokračoval: „Dále, račte vědět, jsem přeorganizoval úřednictvo svého portfeje. A to tak, že každá obec má nyní hospodářské představenstvo sestávající z pěti úředníků; jejich předseda má titul ekonomického správce obce té a té. V každém okresním městě sídlí okresní ekonom a má k ruce početný podřízený personál. Úřednictvo na úrovni obecní a okresní podléhá krajskému ekonomovi — těch je dvacet, ergo tolik, na kolik krajů je rozdělen náš stát. Krajští ekonomové se svým administrativním aparátem jsou pověřeni kontrolou jim podřízeného obecního a okresního úřednictva, zda plní řádně své povinnosti a vyvíjí náležité úsilí o hospodářský rozkvět daného teritoria. Ministerstvo je pak rozděleno na dvacet sekcí řízených sekčními šéfy, majícími taktéž k dispozici početný administrativní aparát, a prostřednictvím krajských ekonomů je v písemném styku s celou zemí. Každý sekční šéf vede totiž korespondenci s jedním krajským ekonomem a informuje o tom ministra opět prostřednictvím ministrových osobních tajemníků… Rozděl a panuj, není-liž pravda?“

„Ale to jsou úplná mračna úředníků!“ ujelo mi.

„U Dia!, to bych řekl! Moje ministerstvo má nejvíc zaměstnanců. Vždyť je také u nás práce až nad hlavu! Moji úředníci nemají po celý den kdy vystrčit nos z akt… Quos ego!“

Po malém odmlčení zaníceně pokračoval:

Ceterum autem censeo, řečeno slovy velkého Catona, že mým nejvýznamnějším legislativním počinem je následující ustanovení: každá vesnice musí mít čítárnu, dokonale vybavenou nejlepšími dostupnými příručkami a jinými publikacemi z oboru zemědělství, lesnictví, dobytkářství, včelařství a dalších hospodářských odvětví.“

„Netušil jsem, že sedláci u vás tak náruživě sledují odbornou literaturu!“

„Nu, jde spíše o něco jako brannou povinnost. Nulla dies sine linea! Každý rolník je povinen denně strávit dvě hodiny dopoledne a dvě hodiny odpoledne v čítárně, kde si čte, eventuálně mu předčítají, pokud není gramotný; kromě toho jim moji úředníci pořádají přednášky o moderním racionálním obdělávání půdy.“

„Ale kdy potom tu půdu obdělávají doopravdy?“ vyhrkl jsem.

„Ač se to na první pohled tak jeví, mé řešení zemědělské otázky neznamená brzdu našeho hospodářského rozvoje, vážený pane. Zato vy jste značně zpozdilý! Budiž vám útěchou, že už Démosthénes pravil: Nemýlit se je vlastností bohů! Blahodárné účinky mé převratné reformy se projeví až časem… Podle mého přesvědčení je nejdůležitější ad primo vstřebat teorii; pak už všechno poběží skoro samo a každému bude jasné, že se stonásobně, tisíceronásobně vyplatilo obětovat trochu času vštěpování teoretických poznatků. Ze všeho nejdříve, vážený pane, je nutno mít jaksepatří základy, pevný fundament, a teprve na nich dále stavět! Dixi!“ uzavřel přímo v extázi pan ministr a otřel si pot z čílka.

„Vaše pojetí národohospodářské problematiky je prostě geniální…“ hlesl jsem — taky přímo v extázi.

Ad hoc jsem rovněž rozdělil zmíněných pět miliónů dinárů: dva milióny na přebudování a chod úřednického aparátu, jeden milión na honoráře autorům hospodářských příruček, jeden milión na zakládání čítáren a jeden na diety úředníkům. Což suma sumárum činí pět miliónů.“

„Skvělé! Jak vysoká částka je například věnovaná na čítárny!“

„Co se toho týče, vydal jsem navíc výnos, že čítárny musí být kromě hospodářských knih vybaveny i učebnicemi latiny a řečtiny, aby se naše rolnictvo po práci na poli mohlo duchovně povznášet studiem klasických jazyků. V žádné čítárně rovněž nesmějí chybět díla Homérova, Tacitova, Paterculova a další skvosty klasické literatury. Habent sua fata libelli…“

„Překrásné! Následováníhodné!“ zvolal jsem a hbitě jsem vstal a rozloučil se s panem ministrem; koukal jsem honem honem vypadnout — ze všech těch počinů a reforem pana ministra národního hospodářství se o mě pokoušela motolice: víte, že mi nijak nešly na rozum?

(další stránka)

Strádie (4/12)

(předchozí stránka)

Druhého dne jsem navštívil ministra policie.

Před ministerstvem se poflakoval houf po zuby ozbrojených strážníků, evidentně mizerně naložených — už pár dní se jim nenaskytla kýžená příležitost někoho zmlátit, což v této přísně ústavní zemi patří k nejrozšířenějším tradičním národním obyčejům.

Po chodbách a v čekárně hlava na hlavě. Kdo všecko tu nečekal na slyšení u ministra! Apartní elegáni s cylindrem na hlavě, zchátralí otrhanci, příslušníci ozbrojených sborů v roztodivných strakatých mundúrech, opásaní šavlí…

Návštěva u pana ministra může chvilku počkat, řekl jsem si, napřed si trochu popovídám s těmi lidičkami.

Nejdřív jsem se dal do řeči se solidně vyhlížejícím mladým mužem; svěřil se mi, že přišel žádat o místo u policie.

„Jste zřejmě studovaný člověk, takže s místem pro vás určitě nebudou problémy,“ povídám.

Do mladíka jako když udeří hrom; vyděšeně se rozhlédl kolem, jestli nikdo neslyšel, co jsem řekl. Když se přesvědčil, že si nás nikdo nevšímá, že všichni mají plnou hlavu vlastních trampot a navzájem si o nich vykládají, oddychl si, položil prst na rty, abych mluvil tiše, a pro všechny případy mě ještě odtáhl za rukáv kousek stranou, z doslechu ostatních.

„Vy jste tu taky kvůli místu?“ zašeptal mi do ucha.

„Ne. Jdu za panem ministrem jen na zdvořilostní návštěvu. Jsem cizinec.“

„Tak proto jste mohl vypustit z úst takovou nehoráznost, že když mám školy, hned dostanu místo!“

„Co je na tom nehorázného?“

„Vcelku nic. Ale já bych se mohl jít pást.“

„Jak to?“

„Na rozdíl od jiných zemí, u nás pánové od téhle profese mezi sebou nesnášejí lidi s vysokoškolským vzděláním. Já jsem doktor práv, ale úzkostlivě to tajím; kápnout na to pan ministr, ten by mě hnal! Jeden můj přítel — taky absolvoval univerzitu —, aby tady dostal zaměstnání, musel napsat místopřísežné prohlášení, že nikdy nic nestudoval ani se nezanáší podobnými plány — a místo dostal hned, a jaké báječné!“

Pohovořil jsem ještě s několika lidmi, mimo jiné i s jedním policejním úředníkem, který si mi trpce stěžoval, že nebyl povýšen, ačkoliv vypracoval obžalobu z velezrady proti pěti lumpům, co se hlásí k opozici. Utěšoval jsem ho — bodejť by ne, taková do nebe volající nespravedlnost!

Mluvil jsem také s jedním zámožným velkoobchodníkem, dlouze a široce mi vyprávěl o svém pohnutém životě. Bylo toho moc; zapamatoval jsem si jen to, že před několika lety vlastnil někde na venkově prvotřídní hotel a že kvůli politice — proč a jak už nevím — na tom prodělal pár tisíc dinárů; naštěstí měsíc nato přišla k moci jeho strana a on se tím pádem dostal k šikovným kšeftům a nahrabal si pěkný kapitálek.

„Vtom ale naše vláda padla.“

„Zase jste prodělal?“

„Ale kdepak. Stáhl jsem se z politického života do ústraní. Vlastně nějaký čásek jsem ještě finančně podporoval náš list, ale volit jsem už nešel; prostě pověsil jsem politiku na hřebík. Co by ne?, jiní neudělali ani tolik, a já už byl z té usilovné politické činnosti celý vyčerpaný, Člověk se přece nemůže celý život štvát jak zvíře, říkal jsem si. A vidíte, zas mi to nedalo: zrovna jdu požádat pana ministra, aby mě národní masy o příštích volbách zvolily za poslance.“

„To snad je věc mas, koho si zvolí, ne?“

„Jak bych vám to vysvětlil… Ovšem, národní poslance volí národ, tak to stojí v ústavě, ale praxe je taková, že je zvolen ten, kdo přirostl k srdci policii…“

Moc zajímavě jsem si popovídal! Ale všeho dočasu, a tak jsem šel za sluhou.

„Rád bych mluvil s panem ministrem.“

Sluha po mně sjel nadutým, nerudným pohledem a pak se znechuceně uvolil odpovědět:

„To jsou mi kvalty! Nevidíš, co je tu stran?“

„Jsem cizinec, nehodlám se ve vaší zemi dlouho zdržet a nemohu tedy svou návštěvu odkládat,“ vysvětlil jsem sluhovi zdvořile a uklonil jsem se mu.

Což bylo zcela zbytečné, neboť mocné slovo cizinec již zapůsobilo: sluha se střemhlav vrhl do ministrovy kanceláře.

Ministr mě okamžitě přijal a pohostinné mě vybídl, abych se posadil. Zapomněl jsem říct, že jsem se mu předtím představil, ale to se snad rozumí samosebou.

Byl to vyčouhlý kostlivec s hrubými, surovými rysy; čímsi odpuzoval, přestože se snažil jednat co nejpřívětívěji.

„Tak jakpak se vám u nás líbí, pane?“ A vycenil na mne zuby v mrazivém, křivém úsměvu.

Nešetřil jsem slovy chvály o zemi i o obyvatelích a nakonec jsem zdůraznil:

„Ve vaší zemi člověk skutečně neví, čemu se obdivovat dřív! Ale ze všeho nejvíc mě snad uchvátilo vaše prozíravé a moudré státní zřízení.“

„Nu, není ještě všechno tak, jak by mělo být, ale děláme, co můžeme,“ zachrastilo z něho polichocené.

„Nene, pane ministře, myslím to zcela upřímné: nic lepšího si už vůbec nedovedu představit! Obyvatelstvo je, jak pozoruji, nadobyčej spokojené a šťastné. Za těch několik dní, co jsem zde, jste měli takových slavností a veselic…“

„To je pravda, ovšem na všeobecném dobrém rozpoložení mám svůj nepatrný podíl i já. Podařilo se mi totiž docílit, aby byl do ústavy k článku týkajícímu se našich mnohých a zcela zaručených svobod dodán ještě následující bod:

Občané Strádie jsou povinni nepřetržité jásat, radovat se a veselit a neméně bujaře – formou hojných deputaci či pozdravných depeší – vyjadřovat nadšeni nad každou významnou událostí a každým počinem vlády.“

„Je něco takového vůbec možné uskutečnit v praxi?“ zapochyboval jsem.

„Kdyby bylo všecko tak snadné! Zákon je zákon; jen ať někdo zkusí neposlechnout,“ poučil mě a tvář mu ztuhla v nepříjemné (skoro bych řekl posmrtné) masce důstojného hodnostáře.

„Budiž,“ nevzdával jsem se, „ale co v případě nepříznivých událostí, které poškozují zájmy obyvatelstva i státu? Například včera jsem se dozvěděl od pana ministra zahraničí, že jste nuceni stornovat vývoz vepřů k vašim severním sousedům, což bude mít pro váš stát nepochybně velice neblahé důsledky…“

„Jistěže — ale už se stalo! A uvidíte, co nevidět se začnou ze všech krajů Strádie kvapně sjíždět deputace, aby panu ministrovi zahraničí blahopřály k jasnozřivě taktickému politickému tahu vůči dotyčnému spřátelenému státu!“ zarachtal triumfálně čelistmi.

„Bravo! Nesmírně prozíravé řešení! Záviděníhodné… Dovolte mi, abych vám jakožto cizinec vyslovil svůj obdiv a blahopřál vám k tomu geniálnímu, vaší zásluhou zdokonalenému zákonu, jenž beze zbytku zažehnal starosti a trápení ve vaší zemi!“

„Pro jistotu, kdyby obyvatelstvo náhodou zliknavělo v plnění svých občanských povinností — nevyloučil jsem ani tuto nejzazší eventualitu, já vždycky myslím na zadní kolečka! — rozeslal jsem už před třemi dny všem policejním stanicím důvěrný přípis s přísným rozkazem, aby se v tomto případě gratulační deputace dostavily ve zvláště hojném počtu.“

„Dovolíte-li, vážený pane ministře, měl bych ještě jednu otázku: dejme tomu, že za několik dni vaši severní sousedé s vámi obnoví smlouvu na dovoz vepřů — co pak?“ maskoval jsem zdvořilostí svou nemístnou zvědavost.

„Nic jednoduššího! Rozešlu policejním stanicím další přísně tajný oběžník s rozkazem, ať patřičně zapracují, aby se zástupci obyvatelstva dostavili v co nejhojnějším počtu vzdát hold příslušným vládním činitelům. Zpočátku to jde pochopitelně trochu ztuha, ale lidé si postupně zvyknou, zvyk — železná košile, není-liž pravda?, a začnou nám pak holdovat sami od sebe.“

„Přesně tak…“ ohromením jsem se nezmohl na jinou odpověď.

„Všecko jde, pane, stačí jenom chtít a táhnout za jeden provaz. V naší vládě existuje v tom ohledu vzorná, přímo bratrská spolupráce. Třeba právě dnes mi pan ministr osvěty poslal svůj nejnovější výnos, abych přispěl svou hřivnou — mohu-li to tak nazvat — k jeho důslednému provádění. Již jsem učinil potřebné kroky; nařídil jsem všem policejním orgánům, aby co nejpřísněji dohlížely na plnění posledních směrnic pana kolegy.“

„Něco důležitého, smím-li se zeptat?“

„Mimořádně důležitého. Přímo akutního. Posuďte sám!“ A vrazil mi do ruky jakési lejstro.

Začal jsem číst:

S politováním jsme zjistili, že poslední dobou dochází mezi naším občanstvem k častým případům przniní mateřštiny. Někteří jedinci již dokonce mravné poklesli tak hluboko, že nedbajíce zákona, který mj. nařizuje, že „žádný občan nesmí zanášet nešvary do jazyka našeho staroslavného vznešeného národa, svévolně měnit vétný slovosled či používat jednotlivých slov jinak, než je stanoveno v platných hláskoslovných a tvaroslovných pravidlech, předepsaných zvláštní komisí jazykozpytců“, začali dokonce bezostyšné vyslovovat vembloud místo velbloud, chlívák místo chlévák a čunitel místo činitel. Těmto nežádoucím jevům je nutno učinit přítrž. Nařizuji vám proto s okamžitou platností, abyste mocí zákona chránili svrchu zmíněná, různými zvrhlíky znevážená slova – činitel jakož i velbloud a chlévák – a přísné stíhali každého, kdo by se dopustil těchto či dalších podobných přečinů.

„Tohle že je trestné?“ zalapal jsem po dechu.

„Jistěže! Jde o závažné provinění. Na pachatele, je-li jeho vina svědecky prokázána, může být v těchto případech uvalena vazba deseti až patnácti dní.“

Po významné pauze se jeho čelisti rozcvakaly dál:

„Nu jen o tom přemýšlejte, pane! Tenhle zákon, jenž nám dává právo trestně stíhat každého, kdo se dopouští mluvnických chyb, je přímo nedocenitelný i z finančního a politického hlediska. Přemýšlejte a uvidíte, že mi dáte za pravdu!“

Poslechl jsem a pokusil jsem se o tom hloubat, ale nic chytrého mě nenapadlo. Čím víc jsem sí lámal hlavu, tím míň jsem chápal smysl ministrových slov, a nakonec i to, o čem vlastně přemýšlím. Prostě mi nad tím zákonem zůstal rozum stát — jako nad mnoha věcmi v téhle zvláštní zemi. A pan ministr se zatím škodolibě cenil: Jste na nás krátcí, páni cizinci! Kdepak, mozky, jako máme u nás ve Strádii, se hned tak někde nevidí!

„Nic vás nenapadá?“ škeřil se dál a provrtával mě očima.

„Promiňte, ale ne.“

„Tak já vám tedy vyložím, v čem tkví nedozírný přínos tohoto zákona. Především v tom, že delikventi se v tomto případě mohou z trestu vyplatit, z čehož státu plynou pěkné příjmy. Těchto finančních prostředků vláda používá jednak k úhradě deficitů v pokladnách osobních přátel, jednak na dispoziční fond, z něhož jsou odměňováni stoupenci vládního politického kursu. Za druhé se tento zákon, který na první pohled působí možná naivně, vládě hodí při volbách národních poslanců jako jedna z pomůcek, abych tak řekl politických heverů, jimiž si zabezpečuje většinu v Národním shromáždění.“

„Ale pane ministře, vždyť jste říkal, že ústava u vás zaručuje občanům veškeré svobody?“

„Samozřejmě! Občané mají zaručené veškeré svobody, ale nevyužívají jich. Vlastně, jak bych se vyjádřil přesně?, my sice máme nové, svobodomyslné zákony, které by měly platit, ale jaksi ze zvyku — a také že je nám to tak milejší — jsou stále v platnosti zákony staré.“

„Nač jste tedy vydávali ty nové?“ odvážil jsem se zeptat.

„Vydávat nové a nové zákony, abychom jich měli co nejvíc, je u nás dlouholetá a neobyčejně osvědčená tradice. V tom ohledu jsme předběhli celý svět. Jen za posledních deset let vyšlo patnáct ústav, z nichž každá třikrát vešla v platnost, třikrát byla zavržena a pak znovu přijata, takže ani my, ani občanstvo se v tom nevyznáme, nevíme, které zákony zrovna platí a které ne… Podle mého názoru, vážený pane, právě to je znakem vyspělosti a kultury naší země!“ dmula se panu ministrovi pýchou žebra, totiž hrud’.

„Zajisté, pane ministře… Jak už jsem podotkl, my cizinci vám musíme vaše moudré státní zřízení jen závidět!“

Nato jsem se s panem ministrem rozloučil a opustil jsem ho.

(další stránka)

Deti i vdekun (2/5)

(Faqja e meparshme)

Të gjitha këto kanë qenë vetëm embrion i së mirës. Kemi qenë fëmij të mirë dhe të ndëgjueshëra dhe, në të vërtetë prej vjeti në vjet secili gjeneracion premtonte gjithnji ma tepër e ma tepër se vendi ynë për së shpejti do të kishte poashtu qytetarë të mirë e të ndëgjueshëm, por kosh e din a do të vijë ajo kohë e bekueme që aspiratat tona, në të vërtetë mendimet dhe idealet e xhaxheshës sime të ndjerë, gjeniale, të realizohen plotsisht në kët nanën Sërbi të vuejtun, të cilën e duem kështu nxehtsisht e me shpirt të pastër.

Kush e din a thue ka me ardhë ndonjiherë koha që të realizohen dëshirat tona dhe të zbatohet në vepër ky program i ynë ideal politik:

Neni 1

Kurrkush nuk punon kurrgja.

Neni 2

Çdo Sërb në moshën madhore e ka rrogën fillestare 5.000 dinarë

Neni 3

Mbas pesë vjetësh, çdo Sërb, (në shtëpin ku nuk ka Sërb mundet edhe Sërbjanja) ka të drejtë më marrë pension të plotë.

Neni 4

Pensioni ka shtesën periodikë prej 1.000 dinarësh në vjet.

Neni 5

Duhet të mirret medoemos nji vendim i Parlamentit populluer (dhe me këte, për qëllime patriotike, me Parlamentin ka me u pajtue eksepsionalisht edhe Senati) dhe ky vendim ka me u konsiderue si pikë e veçantë ë Kushtetutës, simbas të cilës: pemët, bimët e dobishme përgjithsisht, gruni e lë gjitha të mbjellunat tjera duhet të prodhojnë fantastikisht mirë, dy herë në vjet, e poqese çfaqet dificit në buxhetin shtetnuer, atëherë dhe tri, paj merret vesh, kur asht e nevojshme ende ma tepër, si t’i vijë për levërdi këshillit financiar.

Neni 6

Kafshët, cilat do qofshin, pa marrë parasysh çfarë gjinije kanë e sa të mëdha janë, gjithashtu mbas urdhnit ligjuer, don me thanë mbas aprovimit lë të dyja dhomave, duhet të përparojnë shum mirë dhe të shtohen shum shpejt.

Neni 7

Kafshët, nuk mujnë n’asnji rast me marrë rrogë prej arkës shtetnore, tue përjashtue nevojat shtetnore të jashtëzakonshme.

Neni 8

Dënohet kushdo që mendon për punët shtetnore.

Neni 9

Njeriu, ma në fund, nuk guxon me mendue për kurrgja, pa lejen e veçantë të policis, sepsë mendimi e prish lumnin.

Neni 10

Në rend të parë, policija nuk guxon absolutisht me mendue kurrgja.

Neni 11

Kush don, vetëm sa për shaka, me u marrë me tregti duhet me fitue medoemos tepër shum: në nji dinar nji mijë.

Neni 12

Fustanet e grave, reliket, natyrisht dhe zhyponët si dhe nevojat tjera mbillen dhe bijnë shum shpejt nën çdo klimë dhe në çdo tokë, çdo muej, me bojna të ndryshme, dhe simbas modës ma të re franceze. Kapelat, dorzat dhe sendet tjera t’imta mund të mbillen me sukses edhe nëpër saksina (gjegjsisht çdo gja mbillet vetëm mbas urdhnave ligjorë).

Neni 13

Fëmijt nuk linden. Poqese dalin kësish prej ndokahit, të rriten e t’edukohen me maqina të posaçme. Poqese atdheut i nevojiten sa ma tepër qytetarë, ka me u ngrehë fabrika që ban fëmij.

Neni 14

Kurrkush nuk paguen tatime.

Neni 15

Të paguemit e borxheve dhe të tatimeve ndëshkohet rreptsisht dhe kjo vlen për cilindo, përpos kur vërtetohet se at violacion e ka ba individi i smutë nga mendja.

Neni 16

Hiqen të gjitha gjanat e panevojshme, sikurse janë: vjehrrat, kontrolli kryesuer dhe sekundar, borxhet kurente shtetnore e private, panxharët, pasuli, gjuha greke dhe latine, krastavecat e kalbun të gjitha rasat cilatdo qofshin, me propozicion e pa propozicion, gjindarmët, çashtja e thive, mendët, së bashku me logjikën.

Neni 17

Kush i bashkon Sërbët, të burgoset atypëraty në shej mirënjohjeje dhe dashunije për popull.

Program i mrekullueshëm. Këte s’kanë çare pa e pranue bile dhe kundërshtarët politikë, poqese nji program i tillë përgjithsisht dhe mundet me pasë kundërshtarë. Dëshirat tona bujare, nuk mund të realizohen kur gjithçka asht kot.

Por, ate që na nuk e kemi mbërrijtë e nuk e kemi realizue me gjithë mundin ton, ate e kanë mbërrijtë tjerët, ma fatbardhë se na.

(Faqja tjetër)

Ahol megszűntek a szenvedélyek

Mi, szerbek, hála a jó istennek, elvégeztük minden dolgunkat, s most, csak úgy unalomból, kedvünkre ásítozhatunk. szundikálhatunk, lustálkodhatunk és aludhatunk, s ha azt is megunjuk, átkukucskálhatunk, csak úgy tréfából, más szerencsétlen országokba, hadd lássuk, mit is csinálnak azok. Azt mondják, hogy léteznek országok — ments meg, uram isten, a bajtól és a kísértéstől, maradjanak csak ott, ahol vannak! —, amelyekben az emberek minduntalan holmi jogokért, valami szabadságért és személyi biztonságért verekednek és civakodnak. Az ember szinte borzong, ha rágondol azokra a boldogtalanokra, akik még mindig nem tárgyalták le honi ügyeiket, miközben mi már odáig jutottunk, hogy Kína és Japán ügyeit intézzük. Napról napra távolabb jutunk hazánktól, s ha ez így tart, nemsokára a Marsról, Merkúrról vagy legalábbis a Holdról közölnek tudósítást újságíróink.

Én is ennek a boldog népnek a fia vagyok, tehát jómagam is ennek a divatnak engedve szeretnék mesét mondani egy távoli, nagyon tayoli, tengeren túli országról, arról, ami ott megesett régen, nagyon régen.

Hogy hol volt az az ország, hogy hívták népét nem tudni pontosan, de mindenesetre nem európai ország volt, népét pedig bárhogy is hívhatták, csak szerbnek nem, az biztos. Ebben teljesen egyetértenek az összes idősebb történészek, a fiatalabbak pedig talán pont az ellenkezőjét állítják. De ez különben sem a mi dolgunk, nem is törődöm vele, még ha így szembe kerülök is a szokással, hogy arról is illik beszélni, amihez nem ért az ember, és azt is kell csinálnia, amihez nincs tehetsége.

Annyi bizonyos, hogy az illető nép igen romlott és gonosz volt, tele bűnnel és káros szenvedélyekkel, s én pont ezekről akarok mesémben beszámolni.

Tudom, kedves olvasó, nem egykönnyen hihető az, hogy ily romlott emberek valaha is léteztek, de tessék tudomásul venni, hogy mesémet a birtokomban lévő feljegyzések alapján írtam.

Íme, pontos fordításban, néhány feljelentés az ottani miniszterekhez:

„Kara faluban N. N. földműves szántás után betért a kocsmába, kávét ivott, és szenvedélyesen olvasta az újságot, amelyben a mai miniszterekét támadják…”

„Borka helységben T… tanító, mihelyt kilép az iskolából, maga köré gyűjti a parasztokat, és daloskör alakítására unszolja őket. Továbbá az illető tanító métát játszik az inasokkal, a diákokkal pedig gombozni szokott, tehát káros és veszélyes tevékenységet folytat. Egyes parasztoknak könyvekből olvasott fel, és eladásra is kínálta a könyveket. Ezt a gonoszságot nem lehet tovább tűrni, mert megrontja környezetét, és szabadság követelésére uszítja a békés és tisztességes polgárokat, közben ő maga is szakadatlanul arról beszél, hogy a szabadság mindennél édesebb. Szenvedélyesen dohányzik, és dohányzás közben köpköd is.”

„Sor helységben Dj… pap mise után politikai gyűlésre ment a közeli városba.”

Lám, milyen botrányok történnek a világban!

Figyeljenek csak tovább:

„S… bíró ma a községi vezetőségre szavazott. Ez a szégyentelen bíró az ellenzéki lap előfizetője szenvedélyes olvasója. A bíróságon azt merte áldani, hogy teljesen alaptalanul vádolják a hatóság megsértésével és ellenszegüléssel azt a parasztot, aki tanúk előtt kijelentette, hogy soha többé nem vásárol Gábor kisbíró boltjában. Ezenkívül ugyanaz a bíró mindig gondolatokba merül, és ez is bizonyítja, hogy tele van bűnnel, s nyilván valami nagy összeesküvést sző a mai rendszer ellen. Vád alá kell helyezni az uralkodó megsértése miatt, mivel ő nem is lehet a dinasztia barátja, hiszen Mora kávéházába jár feketézni, holott köztudomású, hogy Mora öregapja jó barátságban élt Leónak a komájával, aki annak idején Jambában nagy zavargást szervezett a mai uralkodó nagyapjának egyik alvezére ellen.”

Még rosszabb emberek is voltak abban a szerencsétlen országban. Figyeljék csak a következő feljelentést:

„Egy túli ügyvéd elvállalta egy szegény ember képviseletét, akinek apját tavaly megölték. Az illető ügyvéd szenvedélyesen issza a sört, és vadászni jár, de ami a legrosszabb, egyesületet alapított a szegények támogatására. Ez az elfajzott ember azt állítja, hogy az állami besúgók a leghitványabb emberek!”

„T… tanár a mai napon mindenféle bitang gyerekekkel szaladgált a városban, körtét is lopott a kofáktól, tegnap pedig csúzlival célozta a galambokat, és betörte egy állami épület ablakát. Ez még hagyján, de az illető politikai gyűlésekre is jár, szavazni is szokott, beszélget a polgárokkal, újságot olvas, az államkölcsönről vitatkozik, és még számtalan más bűnös tevékenységet folytat az oktatás rovására!”

„Varban a földművesek új iskola építését kezdték meg, s úgy látszik, ezzel megfertőzték az egész környéket. Ezt, az államra nézve karos es csúf irányzatot minél előbb le kell törni!”

„Varban a kisiparosok olvasókört alapítottak, és minden este ott gyülekeznek. Ez a szenvedély mély gyökeret vert, főleg a fiataloknál, az idősebbek pedig már arra a gondolatra vetemedtek, hogy az olvasókör mellett megalakítják a kisiparosok nyugdíjalapját is. Ezt vidékünkön nem lehet megtűrni, mert megbotránkoztatja azokat a tisztességes embereket, akik nem szidják a minisztereket! … Egy kisiparos még a munka helyes megosztását is követeli! … Szörnyű szenvedélyek! …”

„A padói parasztok községi önigazgatást követelnek!”

„Trojban a polgárok szabad választásokat akarnak.”

„Az itteni hivatalnokok közül többen igen lelkiismeretesen végzik munkájukat, sőt az egyik klarinétozik, és ismeri a hangjegyeket is!“

„Miron írnok szenvedélyesen táncol a mulatságokon, és a sörhöz sós tőkmagot eszik. El kell kergetni, hogy mielőbb kigyógyuljon ezekből a szenvedélyekből.”

„Hella tanítónő naponta virágot vásárol, s ezzel megbotránkoztatja környezetét. Nem tűrhetjük tovább, mert rontja az ifjúságot”.

Ki sorolhatná még fel annak a boldogtalan népnek valamennyi utálatos szenvedélyét!? Elég, ha csak annyit mondunk, hogy mindössze tíz érdemes és becsületes ember volt az egész országban, a többi pedig, akár férfi, akár nő, akár öreg, akár fiatal, egyformán romlott volt gyökerében.

Képzeljék cl, hogyan érezte magát az a tiz jó ember abban a romlott országban? Nehéz, nagyon nehéz helyzetben voltak, különösen azért, mert végig kellett nézniök oly hőn szeretett hazájuk lassú pusztulását. Se éjjelük, se nappaluk nem volt a gondtól, hogyan tereljék jó útra bűnös polgártársaikat, hogyan mentsék meg az országot a teljes bukástól?

A keblüket feszítő hazaszeretet, a bennük rejlő rengeteg jó tulajdonság és nemes érzés arra késztette azt a tíz jó embert, hogy minden áldozatot meghozzanak hazájuk boldogulásáért. És egy szép napon, szorongó szívvel ugyan, meghajolva a keserű sors akarata előtt, amely oly súlyos terhet rótt reájuk, elfogadták a miniszteri kinevezést, és magukra vállalták a nemes feladatot, hogy az országot megtisztítják a bűntől és szenvedélytől.

Tanult emberek voltak, de ily nehéz kötelességet mégsem volt könnyű elvégezni.

Végül azonban az egyiknek, aki a legbutább volt köztük (annál a népnél ez a legszellemesebbet jelentette), eszébe jutott, hogy össze kell hívni a képviselőházat, de úgy, hogy idegenek legyenek a tagjai. A remek ötletet nyomban elfogadták, és államköltségen felbéreltek kétszáz embert, továbbá ugyanannyi külföldit, akik akkortájban mint kereskedők ott tartózkodtak. Védekeztek az istenadták, ki akarták húzni magukat, de az efőszak nem ismer se istent, se embert!

Így gyűjtöttek össze képviselőnek négyszáz idegent azzal a céllal, hogy rájuk háruljon a különféle ügyek megoldása és a nép akaratának érvényesítése.

Miután így szépen elintézték a dolgot és elegendő embert kineveztek képviselőnek, nyomban kiírták a képviselőválasztásokat is. Nem kell csodálkozni, mert, ugye, ez volt a szokás abban az országban.

Megkezdődtek a képviselőház ülései. Határoztak, szónokoltak, vitatkoztak… Bizony, nem könnyű elvégezni az ilyen fontos munkát. Bár minden könnyen és gyorsan ment, mihelyt a szenvedélyekre került sor, kezdődtek a bajok, Végül aztán valaki javaslatot tett, hogy hozzanak döntést a szenvedélyek megszüntetéséről.

— Éljen a szónok, éljen! — tört ki az ujjongás minden torokból.

A javaslatot valamennyien lelkesen elfógadták és meghozták a döntést:

A képviselőház, belátván, hogy a szenvedélyek akadályozzák a nép előrehaladását, arra a meggyőződésre jutott, hogy az új törvénybe beiktatja a következő szakaszt is:

„A mai naptól kezdve a szenvedélyek, mint a népre és országra nézve károsak, megszűnnek és betiltatnak.”

Alig öt perccel a szenvedélyek megszüntetéséről szóló törvény aláírása után, noha a képviselők tudtak róla csak, íme, mi történt a nép körében az ország minden vidékén.

Elég, ha csak egy részletet idézek az egyik jegyzőkönyvből, fordításban.

Íme, szóról szóra:

„… Szenvedélyes dohányos vagyok. Ha felébredek, menten nyúlok a cigarettáért.

Egy nap felébredtem, elővettem a dohányos szelencét, s szokás szerint kezdtem cigarettát sodorni. Egyszer csak kellemetlen érzés fogott el (az illető képviselő pont akkor állt elő javaslatával), kezem reszketni kezdett, a cigaretta kihullott kezemből; ránéztem, és undorodva köptem egyet… Nem dohányzóm többé, mondtam, úgy megutáltam a dohányt, hogy látni se bírom. Csodálkoztam, mi törtért velem, aztán kimentem az udvarba. Volt mit látnom! Az ajtóm előtt állt a szomszédom, megrögzött alkoholista, azelőtt egy percig sem bírta ki borital nélkül, s most tök józanul néz rám, és vakarja a fejét.

— Itt a bor, tessék — mondta neki a szolgája, és feléje nyújtotta az üveget, ahogy szokta.

A szomszéd elkapta a flaskót, és úgy a földhöz csapta, hogy száz darabra tört.

— Pfuj de ronda! — kiáltotta, és undorral nézte a kiömlött italt.

Hosszú ideig hallgatott, aztán gyümölcsízt és vizet kért.

Hoztak neki, evett belőle, és indult a dolgára.

Felesége elsírta magát az örömtől, látván, hogy férje ily hirtelen megjavult.

A másik szomszédom, aki szenvedélyes újságolvasó volt, néz ki az ablakon, látom, egészen megváltozott, furcsán viselkedik…

— Olvasta már az újságot? — kérdem.

— Bele se tudnék nézni az újságba, annyira megutáltam! Épp azon gondolkodom, hogy a régiségtant vagy a görög nyelvtant veszem elő, és azt olvasom! — válaszolta, mire én nekivágtam az utcának.

Az egész város megváltozott. Egy szenvedélyes politikus politikai gyűlésre indult. Megy az utcán, aztán egyszerre megfordul, és szalad vissza lóhalálában, mintha valaki kergetné.

Csodálkozva kérdeztem, mi lelte.

— Gyűlésre indultam, de hirtelen észbe kaptam, jobb, ha hazamegyek, megrendelek egy mezőgazdasági vagy ipari szakkönyvet, azt olvasom, és tökéletesítem magam a munkában. Minek menjek gyűlésre? — mondotta, és rohant haza tanulmányozni a földművelést.

Nem tudtam, hova legyek a csodálkozástól. Magam is hazatértem, és elővettem egy könyvet a lélektanról… Olvasni akartam valamit a szenvedélyekről.

Végre megtaláltam a következő című fejezetet: „Szenvedélyek”. A cím maradt meg csak, a többi teljesen elhalványult, mintha soha egy betű se lett volna ott!

— Úristen, hát ez micsoda?!

Az egész városban nem találsz egyetlen gonosz, szenvedélyes embert sem, még a jószág is okosabb lett!

Csak másnap olvastuk az újságban a képviselőház döntését a szenvedélyek megszüntetéséről.

— Ohó, hát ez az! — ujjongtak az emberek. Csodálkozunk váltig, hogy mi történt velünk, s lám, a képviselőház megszüntette a szenvedélyeket!”

A fenti jegyzőkönyvből kellőképpen kiviláglik hogy mi játszódott le a nép körében, amíg a képviselőház törvényt hozott a szenvedélyek megszüntetéséről.

Később mindenkinek tudomására jutott a dolog, és a csodálkozás megszűnt. A tanítók pedig így oktatták a diákokat a szenvedélyekről:

„Valamikor az emberi lelkekben voltak szenvedélyek is, s ez volt a lélektan legbonyolultabb és legnehezebb része; ám a képviselőház határozatával a szenvedélyeket megszüntették, s így a lélektanban ez a fejezet is megszűnt éppúgy, mint az emberi lélekben. A szenvedélyeket ezen és ezen a napon ebben és ebben az évben szüntették meg.”

— Hál’ istennek, legalább nem kell tanulni róluk! — súgják a diákok, és dicsérik a képviselőház döntését, mert a következő órára mindössze ennyit keli megtanulniok:

„Ezen és ezen a napon ebben és ebben az évben a képviselőház határozatával megszüntetett minden szenvedélyt, ennélfogva az emberekben nem él többé semmilyen szenvedély!”

Ezt kell mondani hibátlanul, és máris kitűnő osztályzatot kap a diák!

Íme, így menekült meg az a nép a szenvedélyektől, megjavult, és a monda szerint az illető nép fiai miqd angyalok lettek!

Belgrád, 1898. október 14.

 

Forrás: Radoje Domanović, Kínlódia, Fórum, Novi Sad 1961. (Ford. Sándor Bogdánfi)