Strádie (5/12)

(předchozí stránka)

Na ulici mě překvapily spousty lidí; jak velká voda se ve skupinách hrnuli ze všech stran a shromažďovali se před jednou impozantní budovou. Každá skupina nesla prapor, kde stálo, z kterého jsou kraje, a pod tím různá hesla, jako třeba: Pro Strádii obětujme vše!, nebo: Strádie je nám milejší než prasata!

Město vyhlíželo mimořádně svátečně, na domech se třepotaly bílé prapory s národním znakem uprostřed, všechny krámy byly zavřené a veškerá doprava zastavená.

„Co se děje?“ zeptal jsem se zvědavě jednoho pána na ulici.

„Máme slavnost! Vy o tom nevíte?“

„Ne.“

„Vždyť noviny o tom píšou už tři dny! Jeden náš významný politik a diplomat, jenž má neskonalé zásluhy o vlast a rozhodující vliv na vnější i vnitřní politiku státu, ochořel rýmou; díky milosti Boží a houževnatému úsilí předních kapacit naší medicíny se šťastně uzdravil a bude tak moci i nadále věnovat svůj jedinečný státnický um a veškeré své síly blahu a štěstí naší vlasti-mučednice a vést ji vpřed k ještě lepším zítřkům.“

Před domem velkého státníka už byla taková tlačenice, že strhnout se průtrž mračen, mezi těmi namačkanými muži, ženami a dětmi by nepropadla ani kapka. Muži stáli s obnaženými hlavami a v každé skupině někomu koukal z kapsy papír s vlasteneckým projevem.

Šedovlasý státník se objevil na balkóně svého domu. V tom okamžiku zaburácelo ze všech hrdel hřímavé Sláva! a rozeznělo se ozvěnou po celém městě. Na všech okolních domech zamlčela okna, rozletěla se dokořán a zaplnila se hlavami. Na ohradách kolem domů, na střechách, všude plno lidí, dokonce i z každého vikýře vykukovalo pár hlav.

Provolávání doznělo; do nastalého ticha kvikl z davu třaslavý hlásek:

„Ctihodný státníku!“

„Sláva mu! Sláva mu! Sláva mu!“ přerušilo řečníka bouřlivé skandováni; když se davy vlastenců uklidnily, řečník pokračoval:

„Lid mého kraje prolévá slzy vroucí radosti a kleče na kolenou vzdává dík nejmilostivějšímu Tvůrci, který ve své nekonečné laskavosti ráčil od našeho národa odvrátit velkou pohromu a dopřál ti uzdravení, čacký náš státníku… Ochránce našeho štěstí! Chloubo národa! Kéž se ještě po mnoho a mnoho let těšíš pevnému zdraví!“ skončil řečník a tisíce hrdel se rozeřvalo:

„Sláva mu! Ať žije! Hurááá!“

Ctihodný státník poděkoval řečníkovi za upřímná blahopřání a ujistil shromážděné, že veškeré své myšlenky a city i nadále zasvětí péči o rozkvět kultury, hospodářství a blahobytu v draze milované vlasti.

To se rozumí, že se po jeho slovech znovu nesčetněkrát opakovalo provolávání slávy.

Nato se vystřídala řada řečníků z různých krajů a na každý projev stařičký státník rovněž odpověděl jadrným vlasteneckým projevem; nemusím snad ani říkat, že do toho neustále vpadal hurónským řevem dav.

Trvalo dlouho, než ten obřad skončil, a když bylo konečně po všem, ve všech ulicích začaly vyhrávat kapely a všude se rozhostila sváteční nálada.

Večer bylo město slavnostně osvětleno; davy vlastenců procházely ulicemi v pochodůovém průvodu; břeskná hudba znovu rozezvučela všecky prostory a ve výšinách, na pozadí temného nebe, za ohlušivého praskotu ohňostroje zazářilo jméno velkého státníka z tisíce hvězdiček.

A pak nastala hluboká, tichá noc a roduvěrní synové té podivuhodné země, vyčerpáni plněním svých vznešených občanských povinností, usnuli blaženým spánkem a zdálo se jim o šťastné budoucnosti a rozkvětu jejich draze milované vlasti.

Rozrušen neobyčejnými dojmy nedokázal jsem celou noc ani oka zamhouřit; teprve před svítáním jsem usnul – oblečený a s hlavou na stole. A vtom jako bych uslyšel jakýsi příšerný démonický hlas se zlomyslným chechtotem:

„To je tvoje vlast! Chachacha!“

Probudil jsem se; srdce mi sevřela hrůzná předtucha a v uších dál zněl ten potměšilý, baziliščí chechtot…

—

Hned nazítří se o té slávě rozepsaly všechny noviny po celé zemi; vládní list navíc otiskl spoustu telegramů ze všech koutů Strádie, jejichž pisatelé vyjadřovali politování, že neměli možnost přijet, aby osobně projevili své potěšení nad šťastným zotavením velkého státníka.

Kromě toho se přes noc stal slavným státníkův hlavní lékař. Všechny noviny přinášely zprávy, že vlastenecky uvědomělí obyvatelé toho a toho města, toho a toho okresu či kraje, na znamení, jak si váží zásluh lékaře Šikuly (tak se ten doktor jmenoval), hodlají zakoupit takový a makový drahocenný dar. V jedněch novinách například stálo:

Jak se dozvídáme, i město Koněkrad chystá po příkladu jitých míst vzácný dar lékaři šikulovi. Je to malá stříbrná soška znázorňující Aeskulapa, jenž třímá v rukou kalamář, rovněž stříbrný; kolem kalamáře se vinou dva pozlacení hádci s diamanty místo očí a v tlamičkách drží svíčky. Na hrudi Aeskulapa je zlatý nápis: šikulovi, lékaři zasloužilému o vlast, jeho navždy vděční obyvatelé města Koněkradu.

Podobnými zprávami se noviny přímo hemžily. Po celé zemi pakovali drahé dárky pro zázračného lékaře a bombardovali ho děkovnými telegramy. V jednom městě dokonce propadli takovému nadšení, že začali stavět monumentální dům (asi nějaké muzeum či co), do jehož zdi měli v úmyslu vsadit velikánskou mramorovou desku s díkůvzdáním místního obyvatelstva.

Samo sebou se rozumí, že se hned našel pohotový umělec, který namaloval, jak si velký státník potřásá rukou se svým lékařem a děkuje mu za uzdravení. Pod tímto výjevem byl následující text:

„Díly, oddaný Šikulo! Zbavils mě zákeřného neduhu, jenž mi bránil, bych se věnoval, seč je v mých silách, usilovné péči o štěstí své draze milované vlasti!

„Tak mi kázala svatá vlastenecká povinnost!“

Nad jejich hlavami kroužil v obláčcích holoubek a ze zobáčku mu vlála mašle, na níž stálo:

Z vůle nejmilostivějšího Stvořitele se jeho vyvolené zemi Strádii vyhne každičké zlo!

A nad holoubkem se vznášel ještě jeden cancour s nápisem: V upomínku na den šťastného uzdravení velkého státníka Mikuly. (Tak nějak se jmenoval, pokud mě paměť neklame.)

Obrázek byl vytištěn v mnoha tisících exemplářích. Děti ty milé upomínky roznášely po ulicích, po kavárnách a po hospodách, a křičely, jako když je na nože bere:

„Kupte si obrázek! Nový obrázek! Státník Mikula a lékař Šikula!“

—

Lačně, od a až do zet, jsem zhltal kupu novin z posledních dní — jak by ne!, ve všech byl podrobný životopis věhlasného vlasteneckého doktora! A pak jsem se rozhodl, že navštívím pana ministra národního hospodářství.

Pan ministr, obstarožní šedovlasý skrček s brejličkami na nose, mě uvítal neobyčejně vlídně. Posadil si mě dokonce vedle svého stolu; sám se vyšplhal do svého křesla. Stůl se prohýbal pod haldami zaprášených starých knih se zažloutlými listy a orvanými vazbami.

„Hned se vám musím pochlubit! Heuréka! Ani nevíte, jak jsem šťasten! Co myslíte, že jsem objevil?“

„Nějaký způsob, jak zvelebit hospodářství ve vaší zemi.“

„Co vás nemá! Jaképak hospodářství! To je dostatečně zvelebeno výtečnými zákony. Tím už není třeba sé zabývat.“

Mlčel jsem — co jsem měl na to říct? A on mi s vlahým, rozechvělým úsměvem strčil pod nos jakousi starodávnou bichli:

„Co myslíte, že to je za dílo?“

Nemusel jsem dlouho předstírat, že o tom usilovně přemýšlím: pan ministr — stále s tím rozněžnělým úsměvem na rtech — mi vše vyjevil:

„Homérova Ílias! Ale ve-li-ce, říkám vám, ve-li-ce vzácný exemplář,“ převaloval s rozkoší na jazyku; pak po mně blikl brejličkami, jestli to na mne udělalo patřičný dojem.

Dojem to na mne sice udělalo, ale z poněkud jiného důvodu, než pan ministr předpokládal; nicméně jsem se tvářil, že se obdivuju té vzácné bibliofilii:

„No to je báječné!“

„Že? Však to také byla sysifovská práce, se téhle rarity dopídit! Co říkám — Tantalova muka!“

„Skvostné!“ hrál jsem dál a zaujatě jsem listoval tím jeho Homérem, o němž jsem slyšel poprvé v životě. Stěží se mi podařilo odvést řeč.

„Že jsem tak smělý, pane ministře — o jakých výtečných hospodářských zákonech jste se to zmiňoval?“

„Ach ano… Dá se říci, že jde o zákony přímo anticky ideální. Žádná země, ujišťuji vás, nevynakládá takové sumy na zvelebování národního hospodářství, jako naše.“

„Zcela správně!“ podotkl jsem. „Vždyť to je základní předpoklad pro zdárný vývoj státu!“

„Přesně to jsem měl na zřeteli, když jsem se zasazoval — povzbuzován vzorem bájného Hérakla v království Augiášově — o přijetí zmíněných zákonů a o to, aby byly schváleny co nejvyšší investice na hospodářský a průmyslový rozvoj.“

„Jak vysoké, pane ministře, smím-li se zeptat?“

„Loni, za bývalého ministra, byly nižší; ale já si řekl: Kostky jsou vrženy! a bojoval jsem a nedal se, dokud jsem neprosadil zvýšení o pět miliónů dinárů. Veni, vidi, vici!“

„To je hodně!“

„Plus minus ano… Nu a co se týče oněch zákonů, jeden zní kupříkladu takto: Obilí a další polní plodiny jakož i veškeré hospodářské rostlinstvo jsou dle zákona povinny utěšeně bujet a každoročně bohatě urodit.“

„Vskutku výtečný zákon!“ chválil jsem.

Ministr se blaženě uchichtl: „Zlatý věk, že?“ a pokračoval: „Dále, račte vědět, jsem přeorganizoval úřednictvo svého portfeje. A to tak, že každá obec má nyní hospodářské představenstvo sestávající z pěti úředníků; jejich předseda má titul ekonomického správce obce té a té. V každém okresním městě sídlí okresní ekonom a má k ruce početný podřízený personál. Úřednictvo na úrovni obecní a okresní podléhá krajskému ekonomovi — těch je dvacet, ergo tolik, na kolik krajů je rozdělen náš stát. Krajští ekonomové se svým administrativním aparátem jsou pověřeni kontrolou jim podřízeného obecního a okresního úřednictva, zda plní řádně své povinnosti a vyvíjí náležité úsilí o hospodářský rozkvět daného teritoria. Ministerstvo je pak rozděleno na dvacet sekcí řízených sekčními šéfy, majícími taktéž k dispozici početný administrativní aparát, a prostřednictvím krajských ekonomů je v písemném styku s celou zemí. Každý sekční šéf vede totiž korespondenci s jedním krajským ekonomem a informuje o tom ministra opět prostřednictvím ministrových osobních tajemníků… Rozděl a panuj, není-liž pravda?“

„Ale to jsou úplná mračna úředníků!“ ujelo mi.

„U Dia!, to bych řekl! Moje ministerstvo má nejvíc zaměstnanců. Vždyť je také u nás práce až nad hlavu! Moji úředníci nemají po celý den kdy vystrčit nos z akt… Quos ego!“

Po malém odmlčení zaníceně pokračoval:

„Ceterum autem censeo, řečeno slovy velkého Catona, že mým nejvýznamnějším legislativním počinem je následující ustanovení: každá vesnice musí mít čítárnu, dokonale vybavenou nejlepšími dostupnými příručkami a jinými publikacemi z oboru zemědělství, lesnictví, dobytkářství, včelařství a dalších hospodářských odvětví.“

„Netušil jsem, že sedláci u vás tak náruživě sledují odbornou literaturu!“

„Nu, jde spíše o něco jako brannou povinnost. Nulla dies sine linea! Každý rolník je povinen denně strávit dvě hodiny dopoledne a dvě hodiny odpoledne v čítárně, kde si čte, eventuálně mu předčítají, pokud není gramotný; kromě toho jim moji úředníci pořádají přednášky o moderním racionálním obdělávání půdy.“

„Ale kdy potom tu půdu obdělávají doopravdy?“ vyhrkl jsem.

„Ač se to na první pohled tak jeví, mé řešení zemědělské otázky neznamená brzdu našeho hospodářského rozvoje, vážený pane. Zato vy jste značně zpozdilý! Budiž vám útěchou, že už Démosthénes pravil: Nemýlit se je vlastností bohů! Blahodárné účinky mé převratné reformy se projeví až časem… Podle mého přesvědčení je nejdůležitější ad primo vstřebat teorii; pak už všechno poběží skoro samo a každému bude jasné, že se stonásobně, tisíceronásobně vyplatilo obětovat trochu času vštěpování teoretických poznatků. Ze všeho nejdříve, vážený pane, je nutno mít jaksepatří základy, pevný fundament, a teprve na nich dále stavět! Dixi!“ uzavřel přímo v extázi pan ministr a otřel si pot z čílka.

„Vaše pojetí národohospodářské problematiky je prostě geniální…“ hlesl jsem — taky přímo v extázi.

„Ad hoc jsem rovněž rozdělil zmíněných pět miliónů dinárů: dva milióny na přebudování a chod úřednického aparátu, jeden milión na honoráře autorům hospodářských příruček, jeden milión na zakládání čítáren a jeden na diety úředníkům. Což suma sumárum činí pět miliónů.“

„Skvělé! Jak vysoká částka je například věnovaná na čítárny!“

„Co se toho týče, vydal jsem navíc výnos, že čítárny musí být kromě hospodářských knih vybaveny i učebnicemi latiny a řečtiny, aby se naše rolnictvo po práci na poli mohlo duchovně povznášet studiem klasických jazyků. V žádné čítárně rovněž nesmějí chybět díla Homérova, Tacitova, Paterculova a další skvosty klasické literatury. Habent sua fata libelli…“

„Překrásné! Následováníhodné!“ zvolal jsem a hbitě jsem vstal a rozloučil se s panem ministrem; koukal jsem honem honem vypadnout — ze všech těch počinů a reforem pana ministra národního hospodářství se o mě pokoušela motolice: víte, že mi nijak nešly na rozum?

(další stránka)