Vodca (2/3)
Ďalší deň sa zhromaždili všetci, ktorí mali odvahu vydať sa na dlhú cestu. Viac než dvesto rodín prišlo na stanovené miesto. Len niekoľko ich zostalo doma, aby sa postarali o starú domovinu.
Pohľad na túto hromadu úbohých ľudí, ktorých trpké nešťastie prinútilo opustiť krajinu, kde sa narodili a kde ležali hroby ich predkov, bol vskutku smutný. Ich tváre boli vyziabnuté, vyčerpané a opálené. Trápenie počas mnohých dlhých a namáhavých rokov sa na nich podpísalo, a ukázalo obraz biedy a trpkého zúfalstva. Avšak v tomto okamihu bol videný prvý záblesk nádeje – nepochybne zmiešaný s túžbou po domove. Slza stiekla po vráskavej tvári starého muža, ktorý zúfalo zavzdychal a potriasol hlavou so závanom zlej predtuchy. Radšej by na nejaký čas zostal, aby mohol tiež zomrieť medzi týmito skalami, namiesto hľadania lepšieho domova. Mnoho žien nahlas lamentovalo a lúčilo sa s ich mŕtvymi milovanými, ktorých hroby práve opúšťali.
Muži sa snažili nasadiť statočnú tvár a kričali, – Nuž, chcete naďalej hladovať v tejto zatratenej zemi a žiť v týchto chatrčiach? – V skutočnosti by najradšej vzali celý ten prekliaty kraj so sebou, keby to bolo možné.
Bol tam zvyčajný hluk a krik ako v každom dave ľudí. Muži i ženy si nedali pokoja. Deti vrieskali v kolískach na chrbtoch ich matiek. Dokonca ani dobytok nebol celkom kľudný. Nebolo ho príliš mnoho, tu a tam nejaké to teliatko a potom vychudnutý, chlpatý kôň s obrovskou hlavou a tučnými nohami, na ktorého nakladali staré deky, vaky a dokonca i dve vrecia na sedlo, takže sa to úbohé zviera hojdalo pod všetkou tou váhou. Predsa sa však zvládlo udržať na nohách a z času na čas zaerdžať. Ostatní nakladali osly; deti zasa ťahali psy na vodidlách. Rozprávanie, krik, nadávky, nárek, plač, štekot, erdžanie sa hemžili jedno cez druhé. Dokonca aj oslík párkrát zahíkal. Avšak vodca neutrúsil jediné slovo, akoby sa ho nič z toho vôbec netýkalo. Skutočne múdry muž!
Len zamyslene a potichu sedel, hlava sklonená. Tu a tam si odpľul; to bolo všetko. No vďaka jeho zvláštnemu správaniu jeho popularita rástla tak rýchlo, že by všetci za ním išli skrz oheň i vodu, ako sa u nich hovorí. Bolo možné začuť nasledovné rozhovory:
– Mali by sme sa tešiť, že sme našli takého dobrého muža. Nedajbože by sme boli vyrazili bez neho! Zahynuli by sme. On je skutočne inteligentný, to vám hovorím! Je tichý. Doteraz nepovedal jediné slovo! – povedal jeden, pozerajúc na vodcu s hrdosťou a rešpektom v očiach.
– A čo by mal povedať? Kto veľa rozpráva, ten málo premýšľa. Chytrý muž, to je za jasno! On len dumá a nič nevraví, – dodal ďalší a tiež pozrel na vodcu s úctou.
– Viesť toľkých ľudí nie je jednoduché! Musí si zoradiť všetky myšlienky, pretože má na pleciach veľké bremeno, – povedal zasa prvý hovoriaci.
Nadišiel čas započať. Počkali však ešte nejakú chvíľku, aby zistili, či by si to niekto ešte nerozmyslel a nepridal sa k nim, no keďže sa tak nestalo, nehodlali dlhšie otáľať.
– Nemali by sme už vyraziť? – spýtali sa vodcu.
Postavil sa bez jediného slova.
Tí najstatočnejší muži sa okamžite zhromaždili vôkol neho, aby boli v prípade nebezpečenstva či núdze poruke.
Vodca, zamračený, s hlavou sklonenou, prešiel pár krokov, dôstojne pred sebou hojdajúc palicou. Zhromaždenie ho za jeho chrbtom nasledovalo a niekoľkokrát zakričalo, “Nech žije náš vodca!” Prešiel ešte zopár krokov a narazil do plota pred dedinskou halou. Tam, prirodzene, zastal; skupina tým pádom zastala tiež. Vodca potom kúsok odstúpil a zopár ráz poklopal palicou po plote.
– Čo chceš, aby sme spravili? – spýtali sa.
Neodpovedal.
– Čo máme spraviť? Zbúrať ten plot! To musíme spraviť! Nevidíte snáď, ako nám to ukazuje jeho palicou? – kričali tí, čo stáli vôkol neho.
– Tam je bránka! Je tam bránka! – kričali deti a ukazovali na bránu naproti nim.
– Pst, ticho, deti!
– Boh nám pomáhaj, čo sa to deje? – prežehnalo sa zopár žien.
– Ani slovo! On vie, čo robiť. Zbúrajte ten plot!
V momente bol plot preč, akoby tam nikdy ani nebol.
Prešli cez plot.
Sotva prešli sto krokov, keď vodca narazil do velikánskeho tŕnistého kríka a zastal.
S veľkými ťažkosťami sa mu podarilo vytiahnuť a vtedy začal ukazovať palicou na všetky strany. Nikto sa nepohol.
– A čo sa deje teraz? – zakričali tí vpredu.
– Skoste ten tŕnistý krík! – kričali tí, ktorí stáli okolo vodcu.
– Tam je cesta, za tými tŕňovými kríkmi! Tam je! – kričali deti a dokonca aj niekoľko ľudí vzadu.
– Tam je cesta! Tam je cesta! – posmievali sa tí navôkol vodcu a rozčúlene napodobňovali ostatných. – A ako môžeme my, slepí muži, vedieť, kam nás vedie? Všetci nemôžu dávať rozkazy. Vodca pozná najlepšiu a najpriamejšiu cestu. Skoste ten tŕnistý krík!
Vrhli sa na vyčistenie cesty.
– Au, – zakričal niekto, komu sa v ruke zasekol tŕň a ktosi iný, koho do tváre zasiahla černicová vetva.
– Bratia, nič nie je zadarmo. Musíte si niečo vytrpieť, aby ste uspeli, – povedal im ten najstatočnejší zo skupiny.
Po veľkom úsilí prenikli cez krík a posunuli sa dopredu.
Po ďalšom putovaní narazili na hŕbu polien. Aj tieto odhodili na stranu. Potom pokračovali ďalej.
Za prvý deň prekonali len veľmi malú vzdialenosť, pretože sa museli vysporiadať s niekoľkými podobnými prekážkami. A toto všetko len s malou zásobou jedla, pretože niektorí priniesli len suchý chlieb a trochu syra, zatiaľ čo ostatní mali iba trochu chleba na zahnanie hladu. Iní nemali vôbec nič. Našťastie bolo zrovna leto, a tak tu a tam našli ovocný strom.
A tak, napriek tomu, že na prvý deň prešli len malú vzdialenosť, sa cítili veľmi unavení. Nezjavili sa žiadne veľké nebezpečenstvá a ani žiadne nehody. Pri takej veľkej akcií sa nasledujúce udalosti musia, prirodzene, považovať za maličkosti: tŕň zaseknutý v oku jednej ženy, ktoré prekryla vlhkým kusom látky; jedno z detí zvrešťalo a potklo sa o poleno; nejaký starý muž sa potkol o černicový krík a vytkol si členok; keď mu na to dali mletú cibuľu, muž statočne vydržal všetku bolesť a opierajúc sa o jeho palicu krivkal statočne za vodcom. (Pravda, podaktorí vraveli, že starec o členku len klamal, že to iba predstieral, pretože dychtil po návrate.) Čoskoro už zostalo len zopár takých, ktorí nemali tŕň v ruke alebo škrabance na tvári. Muži všetko vydržali hrdinsky, kým ženy preklínali hodinu odchodu a deti prirodzene, plakali, pretože nerozumeli, že celá tá drina a plahočenie budú vraj bohato odmenené.
Vodcovi sa, na radosť všetkých, nestalo vôbec nič. Úprimne, ak máme hovoriť pravdu, bol poriadne chránený, ale aj tak mal ten chlap jednoducho šťastie. Prvú noc sa pri ohnisku všetci modlili a ďakovali Bohu za to, že dnešná cesta bola úspešná a že nič, ani len to najmenšie nešťastie, nepostihlo ich vodcu. Potom začal jeden z najstatočnejších mužov rozprávať. Na tvári mal škrabance od černicových kríkov, no jednoducho si ich nevšímal.
– Bratia, – začal. – Jeden deň cesty máme úspešne za nami, vďaka Bohu. Cesta nie je ľahká, ale musíme to vydržať, lebo všetci vieme, že nás táto náročná cesta zavedie k šťastiu. Nech všemohúci Boh ochraňuje nášho vodcu pred akýmkoľvek úrazom, aby nás mohol naďalej úspešne viesť.
– Ak bude zajtrajší deň ako ten dnešný, prídem aj o svoje druhé oko! – zvolala nahnevane jedna z žien.
– Au, moja noha! – nariekal starec, podporujúc ženinu poznámku.
Deti naďalej kňučali a plakali, a ich matky mali problém ich umlčať, aby bolo hovorcu počuť.
– Áno, prídeš o svoje druhé oko, – vybuchol v hneve, – a bodaj by si prišla o obe! To, že jedna žena stratí oko, nie je pre takú veľkú vec nejaké veľké nešťastie. Hanba ti! To nikdy nemyslíš na blaho pre svoje deti? Nech v tomto úsilí zahynie polka z nás! Aký v tom bude rozdiel? Čo je jedno oko? Načo sú ti oči, keď je tu niekto, kto na nás dohliada a vedie nás za šťastím? Mali by sme sa vzdať nášho záväzku iba kvôli tvojmu oku a starcovej nohe?
– On klame! Ten starý muž klame! Len to predstiera, aby sa mohol vrátiť, – zazneli hlasy zo všetkých strán.
– Bratia, ktokoľvek z vás nechce ďalej pokračovať, – ozval sa znova rečník, – nechajte ho namiesto sťažovania sa a škriepenia nás ostatných odísť. Čo sa mňa týka, ja budem naďalej nasledovať tohto múdreho vodcu až do posledného dychu!
– Všetci ho budeme nasledovať! Budeme ho nasledovať až do smrti!
Vodca mlčal.
Všetci naňho upreli pohľady a šepotali:
– Je pohltený v svojich myšlienkach!
– Múdry to muž!
– Pozrite na jeho čelo!
– Stále sa mračí!
– Vážny!
– Je statočný! To na ňom vidieť všade.
– Kľudne to zopakuj! Plot, polená, tŕne – cez všetko sa prediera. Pochmúrne klepe jeho palicou, nič nevraví a vy musíte uhádnuť, na čo zrovna myslí.
Vodca (1/3)
– Bratia a priatelia, vypočul som si všetky vaše prejavy, preto vás teraz žiadam, aby ste si vy vypočuli mňa. Všetky naše úvahy a konverzácie nie sú ničím, dokým zostávame v tomto neúrodnom kraji. V tejto piesočnej zemi a na týchto skalách nebolo nič schopné vyrásť, dokonca ani počas daždivých rokov, nehovoriac o tomto suchu, aké nikdy predtým nikto z nás nevidel.
Ako dlho sa budeme takto schádzať a hovoriť naprázdno? Dobytok bez jedla vymiera a čoskoro budeme hladovať i my a naše deti. Musíme nájsť nejaké iné riešenie, také, ktoré je lepšie a rozumnejšie. Myslím, že by bolo najlepšie opustiť túto vyprahnutú zem a vydať sa do sveta za lepšou a úrodnejšou pôdou, lebo takto skrátka nemôžeme ďalej žiť.
Takto raz jeden obyvateľ akéhosi neúrodného kraja prehovoril unaveným hlasom na istej schôdzke. Kde a kedy sa to stalo nás, myslím, nemusí trápiť. Je dôležité, aby ste mi verili, že sa to stalo v určitej zemi pred dávnymi časmi a to nám stačí. Úprimne, boli časy, kedy som si myslel, že som nejakým spôsobom celý tento príbeh vymyslel, no postupne som sa od tohto hanebného klamu oslobodil. Dnes pevne verím, že sa s tým, čo sa naozaj stalo a niekde a niekedy stať muselo, stotožním, a že by som si to nikdy, za žiadnych okolností, nemohol vymyslieť.
Poslucháči, s bledými, vyziabnutými tvárami a prázdnymi, chmúrnymi, takmer nechápavými pohľadmi, s rukami za opaskami, vyzerali, akoby pri týchto múdrych slovách ožili. Každý z nich si už predstavoval, že sa nachádza v nejakej čarovnej, rajskej krajine, kde odmenou za vyčerpávajúcu prácu by bola bohatá úroda.
– Má pravdu! Pravdu má! – šeptali vyčerpané hlasy z každej strany.
– Je to miesto niekde blí…z…ko? – ozvalo sa z rohu ťahavé zamrmlanie.
– Bratia! – začal ďalší s o niečo silnejším hlasom. – Musíme podľa tejto rady postupovať okamžite, pretože takto to ďalej nejde. Dreli sme a namáhali sme sa, všetko márne. Zasiali sme semená, ktoré mohli byť použité na jedlo, no prišli povodne a semená s pôdou vyplavili zo svahov tak, že zostal len holý útes. Mali by sme tu zostať naveky a drieť od rána do noci, len aby sme zostali hladní a smädní, nahí a bosí? Musíme sa vydať hľadať lepšiu a úrodnejšiu pôdu, kde ťažká práca prinesie hojné plodiny.
– Poďme! Vyrazme hneď, lebo toto miesto sa k žitiu viac nehodí!
Šepot vzrástol a všetci sa rozišli, bez rozmýšľania kam.
– Stojte, bratia! Kamže idete? – začal znova prvý rečník. – Iste, musíme ísť, no nie takto. Musíme vedieť, kam naše cesty smerujú. Inak sa namiesto našej záchrany môžeme ocitnúť v ešte horšej situácií. Navrhujem, aby sme si zvolili vodcu, ktorého budeme všetci poslúchať a ktorý nám ukáže tú najlepšiu a najpriamejšiu cestu.
– Voľme! Zvoľme niekoho ihneď, – bolo počuť všade naokolo.
Až teraz vznikla hádka, pravý chaos. Každý niečo hovoril a nikto buďto nepočúval, alebo nepočul. Začali sa vytvárať skupinky, všetci si niečo mrmlali pre seba, až sa nakoniec skupiny rozpadli tiež. V dvojiciach sa spolu začali od ruky rozprávať, pokúšajúc sa niečo dokázať, ťahať jeden druhého za rukáv a naznačovať rukami ticho. Potom sa všetci znova zjednotili, neprestávajúc v rozprávaní.
– Bratia! – zaznel náhle silnejší hlas, v ktorom sa všetky ostatné chrapľavé, temné hlasy celkom stratili. – Takýmto spôsobom sa k žiadnej dohode nedopracujeme. Všetci rozprávajú a nikto nepočúva. Vyberme si vodcu! Koho spomedzi nás môžeme zvoliť? Kto medzi nami precestoval toľko, aby sa vyznal v cestách? Všetci sa dobre poznáme, a predsa by som seba a moje deti nezveril pod vedenie jediného z nás. Radšej mi povedzte, kto pozná tamtoho cestovateľa, ktorý vysedáva od rána v tieni na kraji cesty?
Padlo ticho. Všetci sa otočili na cudzinca a premerali si ho od hlavy až po päty.
Pútnik, v strednom veku, s pochmúrnym výrazom ledva viditeľným zásluhou brady a dlhých vlasov, sedel v tichosti, pohltený myšlienkami, a z času na čas poklepkal jeho veľkou palicou po zemi.
– Včera som videl toho istého muža s malým chlapcom. Držali sa za ruky a kráčali ulicou. A minulú noc opustil chlapec dedinu, no cudzinec tu ostal.
– Brat môj, zabudnime na tieto hlúpe maličkosti, nech nestrácame čas. Ktokoľvek to je, prišiel k nám zďaleka, súdiac podľa toho, že je nám všetkým neznámy a s najväčšou pravdepodobnosťou pozná tú najkratšiu a najlepšiu cestu, ktorou nás môže previesť. Podľa môjho úsudku je to veľmi múdry muž, pretože tam v tichosti sedí a rozmýšľa. Ktokoľvek iný by sa už vplietol do našich záležitostí desať či viac ráz, alebo by sa s niekým z nás pustil do reči, no on tam len celý čas sedí celkom sám a nič nevraví.
– Samozrejme, ten muž tam sedí v tichosti, lebo nad niečím premýšľa. Iné vysvetlenie nie je, ibaže by bol veľmi múdry, – zhodli sa ostatní a začali cudzinca znova skúmať. Každý na ňom objavil nejakú brilantnú črtu, dôkaz jeho mimoriadnej inteligencie.
Rozprávanie už veľa ďalšieho času nezabralo, tak sa konečne všetci zhodli, že by bolo najlepšie tohto pútnika – ktorého, zdalo sa, im poslal Boh, požiadať, aby ich viedol do sveta pátrať po lepšom území a úrodnejšej pôde. On by mal byť ich vodca a oni by ho počúvali a poslúchali bez akýchkoľvek pripomienok.
Vybrali spomedzi seba desiatich mužov, ktorí mali ísť cudzincovi objasniť ich rozhodnutie. Táto delegácia mu mala ukázať biedny stav záležitostí a požiadať ho, aby ich viedol.
A tak týchto desať išlo a pokorne sa uklonilo. Jeden z nich začal rozprávať o neúrodnej pôde v oblasti, o suchých rokoch a biede, v ktorej sa všetci ocitli. Skončil nasledujúcim spôsobom:
– Tieto podmienky nás nútia opustiť naše domovy a našu zem, a vydať sa do sveta, aby sme našli lepšiu domovinu. Práve v tomto momente, kedy sme sa konečne dohodli, sa zdá, že nám Boh preukázal milosrdenstvo, že nám poslal teba – teba, múdreho a dôstojného cudzinca – a že nás povedieš a oslobodíš nás od nášho trápenia. V mene všetkých prítomných obyvateľov ťa žiadame, aby si sa stal naším vodcom. Kamkoľvek pôjdeš, budeme nasledovať. Poznáš cesty a rozhodne si sa narodil do šťastnejšej a lepšej domoviny. Budeme ťa počúvať a poslúchať všetky tvoje rozkazy. Súhlasíš, múdry cudzinec, so záchranou toľkých duší pred skazou? Budeš naším vodcom?
Počas tohto prosebného prejavu nezdvihol múdry cudzinec ani raz hlavu. Celý čas zotrval v tej istej polohe, v ktorej ho našli. Hlava sklonená, tvár zamračená a nepovedal ani slovo. Raz za čas len poklopkal palicou po zemi a – premýšľal. Keď sa príhovor skončil, úsečne a bez zmeny pozície zamumlal:
– Budem!
– Takže s tebou smieme ísť a hľadať lepšie miesto?
– Smiete! – pokračoval bez zdvihnutia hlavy.
Nadšenie a prejavy vďačnosti sa zdvihli, no cudzinec na nič z toho nepovedal jediné slovo.
Desiati informovali zhromaždenie o ich úspechu, dodajúc, že až teraz uvideli, akou veľkou múdrosťou tento muž oplýva.
– Vôbec sa nepohol z miesta, ani len nezdvihol hlavu, aby sa aspoň pozrel, kto to k nemu hovorí. Len v tichosti sedel a premýšľal. Na všetky naše slová a vďaky odpovedal len dvoma slovami.
– Skutočný mudrc! Vzácna inteligencia! – kričali šťastne zo všetkých strán, tvrdiac, že samotný Boh im zoslal anjela z neba, aby ich zachránil. Všetci boli pevne presvedčení o úspechu pod vedením takého vodcu, ktorého nič na svete nemôže vyviesť z miery. A tak bolo rozhodnuté vyraziť na ďalší deň za úsvitu.
Strádie (8/12)
Přestože jsem měl v úmyslu jako dalšího člena vlády navštívit pana ministra osvěty, změnil jsem plán a vyhledal jsem nejdříve pana ministra armády; nesmírně mě totiž zajímalo, co soudí o těch krvavých tragédiích — či chcete-li barbarských zvěrstvech krvelačných skřípetarských hord na jižních hranicích Strádie.
Ministr armády, titěrný mužík s vpadlým hrudníčkem a pavoučíma ručičkama, se podle všeho zrovna domodlil.
Kanceláří se linula vůně myrhy a kadidla jako v nějakém svatostánku a na stole se povalovalo plno všelijakých náboženských spisů a starých ohmataných a vyšisovaných modlitbiček.
Nejdřív jsem se lekl, že jsem si spletl dveře, ale oficírská uniforma pana ministra žádnému omylu nenasvědčovala.
„Promiňte, pane,“ zapípal vlídně teninkým hláskem, „právě jsem dokončil svou obligátní modlitbu. Činím tak vždy, než usednu k práci. Zvláště pak v těchto dnech, kdy je modliteb mnohem více zapotřebí, vzhledem k těm Jobovým zvěstem z jižních území naší drahé otčiny.“
„Nemůže dojít k válce, pokud budou Skřípetaři pokračovat ve svých vpádech?“ šel jsem rovnou k věci.
„Žádný strach! Toho bohdá nebude…“
„Podle mého názoru takové nebezpečí hrozí, pane ministře! Vždyť oni loupí a drancují a vraždí den co den!?“
„Vraždit vraždí, to je pravda, ale na rozdíl od nich my, pěkně prosím, nejsme žádní divocí pohané… Je tu hrozná zima, nezdá se vám?, jako by odněkud táhlo… Co já se služebnictvu navykládám, že stálá teplota v místnosti má být minimálně šestnáct a půl stupně, ale všecko marné — já nevím, zač mě Bůh tak trestá!“ odbočil pan ministr od tématu, které nakousl, a zazvonil na sluhu.
Vešel sluha a vysekl poklonu, až se mu rozdrnčely metály na prsou.
„Pro Pánaboha našeho Stvořitele, neříkal jsem vám stokrát, že v mém kabinetu musí být bezpodmínečně teplota nejméně šestnáct a půl stupně?! A už zase je tu sibérie a navíc nějaký průvan; chcete, abych zmrzl?“
„Teploměr ukazuje osmnáct, pane ministře,“ uctivě namítl sluha a znovu v předklonu zařinčel metály.
„Hosana!“ zafistulkoval spokojeně pan ministr. „Tak spánembohem!“
Ještě jednou břinkly metály a sluha zmizel za dveřmi.
„Ta zpropadená teplota mi dělá velké starosti, věřte… Jakmile není teplota jak náleží, je s armádou amen! Právě jsem napsal v tom smyslu rozkaz pro všechna velitelství… Přečtu vám ho, chcete?“
V souvislosti s tím, že v poslední době přibývá ozbrojených vpádů Skřípetarů do jižních teritorií našeho státu, nařizuji: Vojíni nechť se každého rána na povel svých velitelů společně pomodlí k Bohu všemohoucímu, aby ochraňoval naši předrahou, námi všemi vroucně milovanou otčinu, prosáklou krví našich udatných předků. Modlitbu ať od případu k případu určí příslušný vojenský kněz. Na konci každé modlitby však budiž připojen tento dovětek: Kéž nejmilostivější Hospodin uvede rovnou do ráje duše našich spravedlivých a bohabojných bratří a sester, kteří padli za oběť bestiálnímu násilí divokých skřípetarských nevěřících! Kéž je jim lehká zemi Strádie, již tak upřímně a žhavě milovali! Sláva jim na věky věkův, amen! Danou modlitbu s uvedeným dovětkem nechť odříkají všechny šarže unisono a náležití zbožným a pokorným tónem; poté nechť všichni vypnou hruď a vztyčí hrdě a pyšně hlavy, jak se sluší na chrabré obránce naší země, a za troubení trubek a bubnování bubnů ať třikrát po sobi hromově provolají: Ať žije Strádie! Pryč se Skřípetary! Velitelům ukládám, nechť bděle dohlížejí, aby celý tento akt byl proveden vzorně, bez sebemenšího kazu či opomenutí, neboť na tom závisí blaho naší milé otčiny. Potom ať několik jednotek s rozvinutými prapory, v rytmu břeskných bojových pochodů vojenských kapel vyrazí řízným přehlídkovým krokem vítězoslavně do ulic. Očekávám vaše podrobné hlášení o splnění tohoto rozkazu, k čemuž vám dopomáhej Bůh. Zároveň co nejpřísněji nařizuji: v zájmu utužení bojeschopnosti naší armády nechť všichni, důstojníky počínaje a prostými vojíny konče, ostražitě střeží, aby teplota v kasárnách neklesla pod šestnáct stupňů Celsia. Amen.
„No to je… To je geniální!“ farizejštil jsem ostošest „Jen jestli všechna velitelství dostanou ten rozkaz včas?“
„Inu, musel jsem si připilit a Bůh požehnal mému usílování, takže dobrou hodinu před vaším příchodem byl už rozkaz rozeslán po telegrafu. Ranní ptáče dál doskáče, zvláště s pomocí Boží! Nebýt mého včasného účinného opatření, mohli jsme se, milý pane, nadít více egyptských ran než v Písmu!“
„Věru,“ přitakal jsem, přestože mě nenapadalo (snad by bylo vhodnější říci: za živého Boha jsem si nedokázal představit), jakých egyptských ran bychom se mohli nadít.
„Bohužel, milý pane, tak se věci mají! Nebýt mého obratného manévru, byl by mohl některý z velitelů v jižních oblastech zneužít svého postavení a přispěchat se svými oddíly na pomoc postiženému obyvatelstvu — a už by skřípetarská krev tekla proudem, ba stříkala až do nebes! Všichni moji důstojnici jsou toho názoru, že jen a jedině to je — řečeno slovy Kristovými — cesta pravá, protože nechtějí a v mnoha případech žel Bohu ani nejsou s to vidět věci z více zorných úhlů. Především je nutno mít na zřeteli, že naše vláda usiluje o mírumilovnou, vpravdě křesťanskou zahraniční politiku; žádné oko za oko, zub za zub, ale spíše ty do mne kamenem, já do tebe božím dárkem… Že se skřípetarští pohané dopouštějí na našich bratřích a sestrách nelidského násilí — nu, co jiného lze čekat od divé zvěře!, ponechme Pánu Bohu, co jeho jest, však on je za to ztrestá věčnými mukami a skřípěním zubů v ohni pekelném. A za druhé, milý pane, nesmíme zavírat oči před smutnou skutečností, že se naše vláda netěší u národa přílišné oblibě, čili my musíme mít k dispozici armádu hlavně pro naše vnitřní politické záležitosti. Jeli kupříkladu nějaký úřad v rukou lidí, co se za mrzkých třicet stříbrných zaprodali opozici, jsme nuceni použít ozbrojené moci, aby dotyční zrádci naší vlasti-mučednice došli spravedlivého trestu a aby se úřadu mohl ujmout některý věrný našinec…“
Využil jsem toho, že se pan ministr trošičku zakuckal:
„Kucinky, pane ministře! Ale co v případě, že útoky skřípetarských hord neustanou? Nebo že dokonce nabudou nežádoucích rozměrů?“
„Nemalujte čerta na zeď! Pak bychom museli podniknout ráznější kroky.“
„Jaké, pane ministře, smím-li se zeptat?“
„Jestliže říkám ráznější, neznamená to, že bychom začali jednat neuváženě nebo proti zásadám křesťanské etiky. Pro začátek bychom zkusili další celostátní akci s rezolucemi, tentokrát ještě ostřejšími. No a kdyby nedej Bože ani to nepomohlo, pak bychom museli neprodleně začít vydávat nějaký nový list s výlučně patriotickým zaměřením; prostřednictvím toho listu bychom zasypali ty zplozence ďábla ze Skřípetárie kanonádou příkrých, nesmlouvavě odsuzujících článků. Možná bychom je i párkrát šlehli nějakou satirou, ale ještě nevím, s tím se musí vždycky tuze opatrně… Chraň nás Pán Bůh a všichni jeho strážní andělé před takovými konci!“ zatípal zkormouceně a pokřižoval se; nato se utekl k tichoulinké, leč horoucí modlitbě.
Mým nitrem háralo v tom okamžiku ledacos, ale blažené religiózní vytržení to rozhodně nebylo; přesto jsem se pokřižoval, abych mu dělal společnost.
Zvláštní země, přemítal jsem. Na jihu jim hynou denně stovky nevinných bezbranných obyvatel a ministr armády skládá modlitbičky a medituje o založení vlasteneckých novin! Vojáky mají dobré, statečné, to se ukázalo v mnoha válkách — proč tedy nevyšlou nějaký oddíl k jižním hranicím a nezarazí řádění těch zákeřných skřípetarských hord?
„Zdá se, že vás můj plán nějak udivuje, pane?“ vyrušil mě z úvah páně ministrův diškantek.
„Bodejť by ne!“ neudržel jsem se, ale vzápětí jsem litoval své unáhlenosti.
„Nejste, milý a vážený, dostatečně zasvěcen do situace. Bezpečnost státu a obyvatel vůbec není to hlavní, pane, hlavní je bezpečnost vlády. Minulá vláda se udržela u moci měsíc, a my vládneme sotva tři týdny — přece si nemůžeme udělat takovou ostudu a položit se dřív! Naše pozice je velice vratká, nikde přítelíčka, milosrdní samaritáni už dávno vyhynuli, o naše mísy čočovice nikdo nestojí a laskavý Bůh je po čertech vysoko, neboli musíme se sami snažit a podnikat vše pro to, abychom se co nejdéle udrželi u moci.“
„A co podnikáte?“
„Totéž, co všechny vlády před námi. Na každý den chystáme nějaké překvapení, pořádáme slavnosti; momentálně si stojíme tak pekelně bídně, že budeme muset zase nastrojit nějaké spiknutí. Což o to!, spiknutí jsou naším, abych tak řekl, chlebem vezdejším. Do té míry, že když se někdy den dva pozdržíme s přípravou tohoto nejosvědčenějšího prostředku na vymítání ďábla opozice, naši občané, nejpokornější stádečko, co kdy žilo na tom božím světě, se dokonce opováží nahlas podivovat, cože se tak dlouho nekují žádné protivládní pikle. Nu a právě při všech těchhle vnitropolitických záležitostech prvořadé důležitosti — překvapeních, trachtacích a spiknutích, se neobejdeme bez armády. To, že na jihu umírají lidé, je vedlejší, milý pane; na má bedra či, chcete-li, na můj portfej vložil Hospodin naléhavější úkoly, mnohem prospěšnější pro naši vlast, než nějaké nesmyslné pranice se Skřípetary, Soudě podle všeho, vaše názory na tyto věcí jsou až předpotopně tmářské; žel Bohu, podobné zaostale smýšlejí i všichni moji důstojníci a celá armáda… Ještě štěstí, že my, členové vlády, jsme moderní lidé a máme v tom dokonale jasno.“
„První povinností armády je přece hájit vlast! To znamená i poskytnout ochranu před cizáckým násilím těm nebohým lidem na jihu! Vždyť i z těch končin posílají otcové a matky své syny na vojnu — a posílají je dobrovolně a rádi, neboť v armádě vidí svojí oporu,“ vyjel jsem si na pana ministra, i když se to nesluší; co naplat, každý občas šlápne vedle.
„Podle vás tedy armáda nemá nic důležitějšího na práci? Ať vás Všemohoucí neztrestá za to rouhání, pane!“ splynulo tiché pokárání z páně ministrových tenoučkých bezkrevných rtíků; vyčítavě, zarmouceně zavrtěl hlavičkou a změřil si mě, jako by si mě trošku ošklivil. „To bych do vás nebyl řekl, že jste takový bludař!“
„Ale já… prosím vás…“ blábolil jsem, nevěda, co mám na to říct; naštěstí páně ministrův falzetek důrazně přeťal mé rozpaky:
„A co třeba přehlídky, he?“
„Cože, prosím?“
„Blahoslavení chudí duchem… Prosím vás, člověče boží, co by si vláda, kterákoli, počala bez přehlídek?“ zapištěl pan ministr v svátém rozhorlení.
„Promiňte… o tom jsem jakživ nepřemýšlel… Ani neslyšel…“ breptal jsem na svou obranu.
„Neslyšel? Nebesa! Vždyť vám tu celou dobu horem dolem vykládám, proč musíme obyvatelstvo pořád něčím překvapovat, den co den pořádat různé slavnosti, průvody, trachtace a veselice a samozřejmě i přehlídky — jakpak bychom to všecko zvládli bez armády? To je momentálně její prvořadá povinnost: aťsi k nám vpadají nepřátelské hordy, čert je vem, hlavně když naši vojáčci pochodují, prapory se třepotají, bubny duní a polnice hlaholí jak u bran Jericha… Kdyby Strádii čirou náhodou hrozilo zvenčí nějaké větší nebezpečí, snad by trochu přiložil ruku k dílu i pan ministr zahraničí, pokud by ovšem na to měl zrovna čas. Je věčně věkův zavalen rodinnými starostmi: Pán Bůh mu chudákovi nadělil dětí jako smetí. Naštěstí se náš stát příkladně stará o své zasloužilé činitele… Mezi námi — zejména se synáčky má pan kolega učiněné peklo: moc špatně se učí! A tak jsme rozhodli, že budou studovat na útraty státu. Byl to skutek křesťanského milosrdenství, věřte! I o jeho dcerušky se postaráme: dostanou věno ze státní pokladny; eventuálně se jejich nápadníkům přidělí nějaké výnosné místo, na jaké by si pochopitelně jinak marně dělali laskominy.“
„Je krásné, když zásluhy dojdou spravedlivého ocenění!“
„Svatá pravda, milý pane! A my jsme v tom ohledu přímo světová rarita, nikdo se nám nemůže rovnat. Ať je ministr jaký chce, bohumilý nebo hříšný, vděčný stát se v každém případě postará o jeho rodinu. Já děti nemám, a tak stát pošle do ciziny studovat malířství mou švagrovou.“
„Slečna švagrová má talent?“
„Paní… Doposud nic nenamalovala, ale kdo ví, třeba jí to půjde od ruky. Pojede s manželem, ten také dostal státní stipendium. Seriózní, pilný hoch, od toho můžeme hodné očekávat.“
„Mladý nadějný pár, že?“
„Jsou ještě mladí, to rozhodně… V nejlepších letech… Švagr má šest křížků na zádech a švagrové táhne na pětapadesát.“
„Čím se zabývá pan švagr? Nepochybně vědou?“
„Ovšemže… Jinak je hokynář, ale tuze rád čte. Například po novinách je jak divý, neřku-li přímo ďáblem posedlý! Ten vám denně stačí přečíst snad všechny naše noviny! Přinejmenším je aspoň prolistuje. A všelijakých povídek a románů už zhltal, až Bůh brání! Hádám nejméně dvacet. Posíláme ho studovat geologii.“
Pak se pan ministr na chvíli odmlčel; zadumal se a začal přebírat svůj růženec; měl ho zavěšený na šavli.
„Zmínil jste se také o nějakých překvapeních, pane ministře. Mohl byste mi to blíže vysvětlit?“ upomenul jsem ho; jeho švagrová mi vcelku mohla být ukradená a švagr jakbysmet.
„Ovšem, ovšem, máte pravdu, malinko jsem odbočil… Pravdaže. Právě v těchto dnech vrcholí přípravy jednoho takového velkého překvapení, což, dá-li Bůh, bude mít nedozírný politický dopad.“
„O tom nepochybuji! Zřejmě celou věc prozatím držíte v největší tajnosti, že?“
„Co vás nemá! Právě naopak: rozhlásili jsme to po celé zemi! Víte, ono v některých případech spíše platí, že vědomost hříchu nečiní…“
„Předpokládám, že to překvapení přinese vaší zemi velké štěstí?!“
„Ano, vzácné štěstí… Celý národ se raduje a nadšeně oslavuje vládu a její moudrou, vpravdě vlasteneckou politiku; nikdo v celé zemi už o ničem jiném nemluví ani nepíše, jen o tom velkém štěstí, které nás co nevidět čeká.“
„Promiňte, že se ptám, jistě jste pro to udělali vše!, ale nemůže něco to očekávané vzácné štěstí ohrozit?“
„Tím jsme si zatím nijak hlavu nelámali, milý pane. I když nikdy není vyloučeno, že se stane zázrak a nějaké štěstí nám skutečně spadne z nebe… Nezměrná jeť milost Páně! Mimochodem, znáte to prastaré podobenství, jak jednou v jedné zemi vláda oznámila nespokojenému obyvatelstvu, že se vbrzku zjeví veliký Génius, Mesiáš, jenž jejich zemi zbaví dluhů a špatného režimu a lid vymaní z neštěstí a bídy a povede ho tou jedinou pravou cestou k šťasné budoucnosti? A jak se z těch obyvatel, bouřících se proti svým nehodným mocipánům, rázem stali krotcí beránci a v celé zemi se rozhostila radost a veselí? Mám vyprávět dál?“
„Ano, prosím vás! Je to velice zajímavé…“
„V cele zemi tedy zavládla nesmírná radost… Na jednom celonárodním shromážděni se obyvatelé dokonce usnesli, že uspořádají sbírku a za vybrané peníze zakoupí rozsáhlý pozemek a vybudují nádnerný palác, na némž bude stát: Národ svému velikému géniovi a spasiteli. Netrvalo dlouho a všecko bylo hotovo a připraveno a čekalo se už jen na Mesiáše…“
Tu pan ministr umlkl; chopil se znovu svého růžence a začal si špitat modlitbičku.
„A zjevil se Mesiáš?“ vyhrkl jsem napjatě.
„Ne.“
„Nikdy?“
„Zřejmě nikdy!“ típl pan ministr lhostejně; tak dovypráví mi to podobenství nebo ne?
„Proč?“
„Suď Bůh!“
„Nic mimořádného se tedy nestalo?“
„Ne.“
„To je divné!“ poznamenal jsem.
„Mesiáš se nezjevil, zato Hospodin seslal toho léta strašné krupobití, a to potlouklo veškerou úrodu,“ zapípal pan ministr nevzrušeně, s pohledem upřeným na jantarové kuličky svého růžence.
„A co bylo s tím národem?“
„S kterým?“
„No v té zemi, o níž mi vyprávíte to jímavé podobenství!“
„Nic.“
„Vůbec nic?“
„Co by bylo? Národ jako národ!“
„Já čekal, že se stane kdoví jaký zázrak!“ zabručel jsem zklamaně.
„Nu, a cožpak se nestal?“
„Já vám nerozumím…“
„Svatá prostoto! Národ žil alespoň několik měsíců v radosti a štěstí! Copak to není podle vás zázrak nad zázraky?“
„To je pravda!“ přiznal jsem kajícně — jak je možné, že jsem se nedovtípil dřív?
Ještě dlouho jsme si povídali o všem možném; mimo jiné se mi pan ministr zmínil, že v rámci oslav výše zmíněného nadcházejícího překvapení hodlá ještě téhož dne jmenovat osmdesát nových generálů.
„A kolik jich máte teď?“
„Slava Bohu na výsostech — ažaž!, ale je to bezpodmínečně jednak pro upevnění renomé našeho státu a jednak pro zvýšení lesku současných celonárodních slavností. Uvažte, jak to zní: osmdesát nových generálů za jediný den!“
„Vskutku, to imponuje!“ přikývl jsem uznale.
„Viďte? Cim více okázalosti, pompy a křiku, tím lépe!“
Andělíčku, můj strážníčku!
Strádie (7/12)
Když jsem vyšel z ministerstva financí na ulici, zase se to kolem hemžilo lidmi jak v mraveništi; a ten randil! — až v uších zaléhalo!
Takového lidu! Co se děje? Asi se zase sjíždějí nějaké deputace! povídám si a vykuluju oči na ty spousty všelijakých lidiček z bůhvíkterých končin. Oslovil jsem jednoho chlapíka, co se mi první namanul do cesty:
„Kampak se všichni hrnou?“
Má neznalost ho zřejmě moc dopálila, poněvadž po mně sekl nevrlým, pohrdavým pohledem, otočil se na podpatku a odpílil za ostatními.
Zeptal jsem se druhého, třetího, ale každý po mně akorát hodil opovržlivým pohledem — jinak ani muk. Až nakonec jsem narazil na člověka, s kterým jsem se náhodou seznámil, když se zakládal jeden vlastenecký list (co se vám na tom nezdá? Abyste věděli, v téhle zemi se den co den zakládají nějaké noviny, a vždycky hned několikery); položil jsem mu stejnou otázku jako těm lidem prve, ale měl jsem nahnáno: u tak vyhlášeného vlastence můžu pochodit ještě hůř!
Taky že jsem pochodil! Loupl po mně znechuceně očima a rozlícené, zuřivě zasoptil:
„Že ti není hanba!“
Byla mi, a velká; jen taktak jsem vykoktal:
„Promiňte, prosím, neměl jsem v úmyslu vás nijak urazit, chtěl jsem se jenom zeptat…“
„No ty ses ukázal! Spadl jsi z oblak, člověče, že se nestydíš ptát se na něco, co ví pomalu i ta němá tvář? Naše otčina trpí, všichni jí spěcháme na pomoc, jak se sluší a patří na věrné syny, a ty se tu divíš a vyptáváš jakoby nic — a přitom jde o nadevše vážné osudové události!“ chroptil můj známý hlasem nalomeným vlasteneckým bolem.
Dlouho jsem se mu omlouval za svůj prohřešek, bil jsem se v prsa a dokazoval mu, že jsem se toho nedopustil ve zlém úmyslu, a žadonil jsem o odpuštění.
Konečně se dal obměkčit a vypověděl mi, oč běží: Skřípetaři — plemeno nechvalně proslulé dravostí — pronikají na jihu do Strádie a páchají tam neslýchané zločiny.
„Právě přišla zpráva,“ pokračoval, „že v noci na dnešek zase povraždili spoustu našich rodin, spálili jejich domy a uloupili jejich dobytek!“
„Strašné!“ otřásla mnou hrůza — hned bych se byl vydal na jih ztrestat ty skřípetarské barbary, tak se mi zželelo trpících nevinných, pokojných strádijských obyvatel! Ucítil jsem v sobě v té chvíli mladickou sílu a dočista jsem zapomněl, že jsem starý, slabý jako věchýtek.
„Což můžeme takové vraždění, taková zvěrstva ponechat bez odvety?“
„Nikdy!“ zvolal jsem rozpálen jeho ohnivými slovy, „Bůh by nás za to musel ztrestat!“
„Proto pospícháme na schůzi! Všichni uvědomělí občané jako jeden muž… Akorát že jednotlivé vrstvy a stavy obyvatel pořádají schůze zvlášť, na různých místech.“
„Jak to?“
„Takto! Naše stará známá nesvornost… Ale buďsi, hlavně že aspoň z každé schůze vzejde jednomyslná vlastenecká rezoluce. Čím víc rezolucí, tím lip.. .Jinak jsme všichni jedno srdce, jeden duch, když jde o naši draze milovanou vlast.“
A doopravdy, dav se začal rozpadat do skupin a ty se rozcházely různými směry. Vzhledem k tomu, že jsem se dost dobře nemohl zúčastnit všech schůzí, připojil jsem se ke skupině svého známého. Byli to vesměs úředníci od soudu a od policie.
Dorazili jsme do prostorného sálu v jednom hotelu, kde už byly připraveny židle a stůl pokrytý zeleným suknem. Radovi vlastenci se usadili na židlích a u stolu zaujali svá místa pořadatelé.
„Pánové! Bratři!“ zahájil jeden z pořadatelů. „Co je cílem naší dnešní schůze, je všem dobře známo. Nás všechny sem přivedly ušlechtilé city, touha učinit přítrž nestoudným vpádům skřípetarských hord do jižních krajů naší drahé vlasti a přispět na pomoc nešťastným, tak krůtě trpícím bratřím a sestrám… Především však, pánové, jak víte, je při podobných příležitostech zvykem zvolit si předsednictvo.“
Dlouho to trvalo a hodně se toho nakřičelo, než nakonec zvolili předsedou pořadatele, co se první ujal slova, a ostatní pořadatele za členy předsednictva.
Poté — jak velí zvyk a mrav — novopečení funkcionáři poděkovali shromážděným vlastencům za to, že je poctili důvěrou, předseda zazvonil na zvonec a prohlásil schůzi za zahájenou.
„Hlásí se někdo o slovo?“ zeptal se.
Přihlásil se vlastenec z první řady a pravil, že ze všeho nejdříve by bylo záhodno zaslat z této schůze pozdravné poselství vládě a zvláště pak velkému moudrému státníkovi Mikulovi, aby tlumočil výraz věrnosti a oddanosti účastníků schůze samému panovníkovi.
Shromáždění byli pro; střelhbitě sestavené znění zmíněných zdravic bylo neméně střelhbitě aklamováno. (Pár drobných výhrad sice bylo, ale týkaly se pouze slovosledu některých pasáží textu.)
A pak se začali hlásit o slovo další řečníci, jeden vášnivější než druhý. A konce jim nebylo. Projev co projev překypoval vlasteneckým bolem a spravedlivým hněvem vůči Skřípetarům. Všichni vřele plaidovali pro návrh předsedy: odhlasovat okamžitě — neboť jde o věc neodkladnou —, ostrou protestní rezoluci proti zločinnému řádění Skřípetarů.
Pročež neprodleně vybrali ze svého středu tříčlennou komisi složenou z vytříbených znalců jazyka, aby sestavili text rezoluce a pak ho předložili ke schválení ostatním.
Tu se ale přihlásil jeden občan: z pilnosti prý už si takovou rezoluci sepsal sám předem a dovolil by si to váženým přítomným přečíst.
Nikdo nic nenamítal, a tak se přičinlivý občan jal číst:
„Soudní a policejní úředníci shromáždéní na dnešní schůzi, nanejvýš znepokojeni neblahými událostmi, k nimž bohužel dennodenně dochází v jižních krajích naší zemí díky vpádům skřípetarských bojůvek usnesli se na následující rezoluci:
- Vyslovujeme svou nejhlubší soustrast krutě postiženému obyvatelstvu jižních území.
- Co nejostřeji odsuzujeme zmínéné počínání Skřípetarů a voláme: Pryč s nimi!
- S opovržením prohlašujeme, že Skřípetaři jsou primitivní pronárod, nestojící svým osvíceným sousedům vůbec za povšimnutí.“
Rezoluce snaživého občana byla přijata vpodstatě jednomyslně — až na to, že po bouřlivé debatě o detailech bylo ještě odsouhlaseno, že v úvodu budou formulace neblahými událostmi a díky vpádům pozměněny na krvavými tragédiemi a vinou barbarských zvěrstev a u bodu 2 bude formulace zmíněné počínání Skřípetarů rozšířena o epiteta bezuzdné a krvelačné a hnusných a zvrhlých.
Poté přítomní vlastenci dali plnou moc předsednictvu, aby jejich jménem podepsalo rezoluci, nu a zazvonil zvonec a schůze byl konec.
Na ulicích zase bylo plno randálu a zmatku, jak se občanstvo v největším míru a pořádku navracelo z jednotlivých vlasteneckých schůzí.
Z jejich tváří vyzařovala nebetyčná duševní pohoda — a jak by ne!, vždyť mohli být plným právem spokojeni, jak se zhostili své nesnadné, leč ušlechtilé a vznešené povinnosti.
Tu a tam jsem zaslechl, o čem debatovali. Kousek vám ocituji (což stačí — ty jejich řeči vám byly všecky tak nějak na jedno brdo):
„Přece jenom to nemělo být tak drsné,“ rozjímal jeden.
„Jdi, prosím tě! Dostali, co jim patří, a basta! S takovou sběří se nejde mazlit!“ čílil se druhý.
„Já vím, ale vždycky je dobře zachovat určitou míru taktu,“ vedl si svou první.
„Lidi, podržte mě! Kampak s taktem na Skřípetary? Jak se z pralesa volá, tak se do pralesa ozývá! Kdepak, na ty se panečku musí pěkně zhurta, aby se jim strachy rozklepaly brady, až si to přečtou!“ dštil pomstychtivě ten ostrý hoch.
„Omyl! Právě my jakožto civilizovanější národ bychom jim měli svou noblesností dát najevo, jak vysoko jsme nad nimi; a kromě toho není žádoucí, abychom nějak ohrozili slibně vzkvétající přátelské vztahy mezi Strádií a Skřípetárií!“ odporoval arbiter bontónu a diplomatického protokolu…
Nikdo nelenil — vždyť draze milovaná otčina tonula v nebezpečí! Noviny ještě téhož dne stačily otisknout řadu rezolucí uvědomělého občanstva a druhý den to pokračovalo; takových rezolucí, jako tenkrát ve strádijských novinách, svět neviděl: rezoluce profesorů, rezoluce mládeže, rezoluce učitelů, rezoluce důstojníků, rezoluce dělníků, obchodníků, lékařů, písařů… Zkrátka a dobře nikdo nechtěl zůstat pozadu. Všechny rezoluce přímo sálaly horoucím vlastenectvím; jedna neúprosnější a nabroušenější než druhá; kam oko padlo, samé kvíleni nevinných a svátá odveta a hlavně hodně krve — tratoliště krve nebohých obětí, zakrvácené pařáty útočící zdivočelé krvechtivé chátry atd.
Večer byla ve městě opět uspořádána veselice a pak se chrabří a roduvěrní synové blažené země Strádie zaslouženě oddali tichému a pokojnému spánku.
Druhého dne začaly přicházet zprávy z ostatních krajů. Nebylo jediného koutu, jediné, ani té nejzapadlejší výspy, kde by nesepsali ostrou rezoluci na protest proti krveprolitím na jihu země.
Samo sebou se rozumí, že četní strádijští občané byli i při této příležitosti náležitě odekorováni za občanskou odvahu a záslužnou vlasteneckou činnost. Pravda, někdo těch pentlí a cíngrlat dostal víc, někdo míň…
I mne tak strhl ten nespoutaný národ, přímo hýřící občanským uvědoměním a obětavostí pro obecné blaho, že se mi z prsou vyrval výkřik:
„Ach, šťastná Strádie — i kdyby celý svět lehl popelem, ty jediná se díky svým synům vyvaruješ záhuby!“
„Chachacha!“ v témž okamžiku jako by se mi do uší zařízl zase ten ďábelský jízlivý chechtot zlého ducha této přešťastné blažené země.
Nevolky jsem si povzdechl.
Strádie (6/12)
Pan ministr financí, jejž jsem navštívil jako dalšího — mě okamžitě přijal, přestože, jak se ukázalo, byl zrovna zavalen prací.
„Dobře, že jste přišel, pane — aspoň si dám chvíli pauzu. Od rána pracuji na čemsi mimořádně naléhavém, a věřte mi, už mě z toho bolí hlava,“ řekl mi pan ministr na uvítanou a popatřil na mne vyčerpaným kalným zrakem.
„Rád věřím, pane ministře. Není nic snadného zastávat tak náročné postavení jako je vaše, zejména vyskytnou-li se nějaké mimořádné problémy. Určitě jde o nějakou důležitou finanční otázku, že?“ zvídal jsem.
„Nikoli… Ale předpokládám, že vás to bude rozhodně zajímat. Vedu právě s panem ministrem stavebnictví polemiku o jednom kromobyčejně závažném, abych tak řekl klíčovém faktu. Jsem přesvědčen, že pravdu mám já, že hájím spravedlivou věc… Okamžik, přečtu vám článek, co jsem právě napsal…“
Hořel jsem netrpělivostí. Čeho se asi týká ten článek pana ministra? O čem se vede ta zásadní pře mezi ministrem financí a ministrem stavebnictví? Pan ministr popadl rukopis, odkašlal si a s důstojností hodnou velitele funebráků zadeklamoval název:
„Ještě několik slov k otázce: Kam až ve starověku sahaly jižní hranice naší země?“
„Ale to vypadá na nějakou historickou rozepři!?“
„No a?“ podivil se pan ministr té nemístné otázce a zamžoural na mne trudně mátožným pohledem přes své okuláry.
„Vy se račte zabývat historií?“
„Já?!“ zakvílel pan ministr zjitřeně. „Této vědě se věnuji již bezmála třicet let, a to — aniž bych sám sobě pochleboval — s úspěchem!“ A ulpěl na mně bolestně vyčítavými zraky.
„Neobyčejně si vážím historie i těch, kdož celý svůj život zasvětili této důležité vědě!“ pospíšil jsem si s uctivým ujištěním, abych něčím zaobalil svou nerozvážnou neomalenost.
„Důležité, říkáte? Nejdůležitější vědě, vážený pane, rozumíte? Ze všech nejdůležitější!“ zavyl pan ministr pateticky a zašvidral svýma melancholickýma očima přes okuláry, co já na to.
„Přesně tak!“ přitakal jsem horlivě.
„Vidím, že si budeme rozumět… Jistě mi dáte za pravdu,“ vrátil se pan ministr k tématu, které ho vůčihledě nesmírně hnětlo, „že by to byla strašná katastrofa, kdyby se nedejbože vzalo za bernou minci to, co o jižní hranici naší země tvrdí můj pan kolega ministr stavebnictví.“
„Je pan kolega prosím pěkně rovněž historikem?“ skočil jsem mu do řeči.
„Povídali, že mu hráli! Fušer je to, pane! Jedině poškozuje dobré jméno nás, seriózních historiků. Stačí když si přečtete, jak traktuje otázku dávných hranic naší země, a hned uvidíte, kolik je v tom nevědomosti, ba dokonce — proč bychom si to upřímně nepřiznali? — i nedostatku vlasteneckého cítění.“
„A co vlastně dokazuje pan kolega, jestli se smím zeptat?“
„Nic, vážený pane! Jeho důkazy, to je ubohost sama! Odvažuje se hlásat, že stará jižní hranice vedla severně od města Koněkradu, což je vyložená ničemnost; naši nepřátelé pak mohou s klidným svědomím proklamovat svá práva na území až po Koněkrad. Chápete, jak nebezpečně ohrožuje zájmy naší drahé vlasti-mučednice?“ zalkal pan ministr, rozhárán spravedlivým rozhořčením.
„Naprosto s vámi souhlasím!“ přikývl jsem, předstíraje zděšení nad tím, jak nebezpečně ohrožuje Strádii svou neznalostí a politickou krátkozrakostí pan ministr stavebnictví.
„Já však tuto otázku nenechám jen tak — vždyť mi to koneckonců ukládá má synovská povinnost vůči matce vlasti! — a předložím ji přímo Národnímu shromáždění; nechť nejvyšší fórum národa vynese rozhodnutí, jež bude závazně platné pro všechny občany. A kdyby ne, podám demisi! Už toho mám pokrk: tohle je už můj druhý konflikt s panem ministrem stavebnictví; poobakrát jsme se střetli v otázkách rozhodujícího významu pro náš stát.“
„Cožpak Národní shromáždění může rozhodovat i o vědeckých problémech?“
„Proč ne? Národní shromáždění má právo rozhodovat o čemkoli a každé jeho rozhodnutí nabývá platnosti zákona. Například zrovna včera se jeden občan obrátil k Národnímu shromáždění s žádostí, aby mu posunuli datum narození o pět let zpátky.“
„To snad není možné!“ uklouzlo mi nechtě.
„Co by ne? Narodil se roku 1874, a Národní shromáždění prohlásí za datum jeho narození rok 1869.“
„Hm — a k čemu mu to bude dobré?“
„Získá tak právo kandidovat na poslance. Jedno místo se totiž uvolnilo; dotyčný je náš stoupenec a bude tedy v Národním shromáždění náležitě podporovat současný režim.“
Oněměl jsem údivem; panu ministrovi to asi neušlo, poněvadž si vzdychl:
„Panebože, co vás na tom zaráží? Takových případů máme! Obdobná byla třeba žádost jedné paní, jíž poslanci rovněž vyhověli. Žádala Národní shromáždění, aby ji omladilo dokonce o deset let. Jiná dáma zase vznesla žádost, aby Národní shromáždění potvrdilo, že povila svému muži dvě děti, neboli zákonné dědice jeho velkého bohatství. A poněvadž ta dáma má mezi svými přáteli hodně vlivných lidí, Národní shromáždění vyslyšelo její ušlechtilou, byť na první pohled naivní žádost a prohlásilo ji za matku dvou dětí.“
„A kde jsou ty děti?“
„Jaké?“
„Ty, o kterých mluvíte.“
„Žádné nemá, chápejte, ale díky rozhodnutí Národního shromáždění od nynějška platí, že dotyčná dáma má se svým mužem dvě děti, což vneslo kýžený klid do jejich manželského soužití.“
„Ničemu nerozumím!“
„Vždyť je to tak jednoduché! Existuje jistý bohatý obchodník a jeho manželka — ta dáma, o níž je řeč, a nemají děti. Tomu rozumíte?“
„Tomu ano.“
„Dobrá, a teď poslouchejte dál: ten pán je velice zámožný, jak už jsem říkal, a tak logicky zatoužil po dětech, aby měl komu odkázat své velké jmění, a poněvadž žádné děti nemají, začal dělat své ženě hrozné scény. Jeho žena se proto obrátila se zmíněnou žádostí na Národní shromáždění, nu a to jí vyhovělo.“
„A je ten bohatý pán teď spokojen?“
„Ale samosebou že je! Stal se z něho učiněný beránek a vroucně svou ženu od té doby miluje.“
A tak jsme mluvili a mluvili o všem možném — i nemožném!, jen finanční otázky nějak stále nepřicházely na přetřes.
Až konečně jsem si dodal odvahy a zeptal jsem se: „Nesmírně by mě zajímalo, pane ministře, jaký je systém vaší finanční politiky?“
„Výborný!“ pravil bez zaváhání a jeho nyvá nálada jako by rázem vyprchala. „Hlavní věc je dobře připravit rozpočet, a pak už je všecko hračka.“
„Kolik miliónů činí roční rozpočet vašeho státu?“
„Přes osmdesát. Rozděleny jsou následovně: třicet miliónů na ministry mimo funkci — to znamená jednak ty, kteří jsou v penzi, a jednak ty, co jsou k dispozici, ministry-čekatele, abych tak řekl; deset miliónů na pořizování řádů a medailí; pět miliónů na šíření spořivosti mezi lidem…“
„Promiňte, pane ministře, že vás přerušuji — co je to za položku, těch pět miliónů na šíření spořivosti?“
„Spořivost, vážený pane, je nesporně jedním z hlavních opěrných sloupů finančního hospodářství státu. Tento náš, totiž hlavně můj vynález nemá obdoby ve světě. My bychom na tu převratnou finančnickou novinku také asi nebyli bývali přišli, nebýt naší bídy a celkově mizerné finanční situace. Proto tedy každoročně vynakládáme značnou sumu na podporu spořivosti — abychom pomohli obyvatelstvu a trochu mu ulevili. Momentálně čekáme každým dnem obrat k lepšímu, vzhledem k tomu, že jsme vyplatili již celý milión na honoráře autorům knih o spoření, koncipovaných pro širší čtenářskou obec. I já osobně jsem se rozhodl skrovně přispět v tomto směru; právě jsem začal psát nové populárně vědecké dílo: Spořivost našeho národa ve starověku, zatímco můj syn pracuje na pojednání: Vliv spoření na kulturní vývoj národa. I moje dcera už sepsala dvě povídky určené lidovým vrstvám, v nichž zdůrazňuje, jak je chvályhodné šetřit. Teď zrovna píše třetí: O hýřilce Ljubici a šetřilce Mici.“
„To bude asi hezké čtení…“
„Naramně hezké! Je to o tom, jak Ljubicu přivede lehkomyslné milkování cugrunt, zatímco Mici, proslulá tím, že pro pírko i přes plot skočí, udělá skvělou partii. Povídka končí slovy: Kdo šetři, má za čtyři a někdy i za pět…“
„To všechno bude jistě mít velice blahodárný vliv na lidové masy,“ podotkl jsem uznale.
„Jistě,“ přikývl pan ministr. „Vždyť už se také objevují první výsledky! Kupříkladu moje dcera si od té doby, co je zavedeno spoření, našetřila sto tisíc na věno.“
„Už chápu, že doopravdy jde o jednu z nejdůležitějších položek rozpočtu…“
„Ovšem, ale věřte mi, dalo mi to zabrat, než jsem připadl na tu šťastnou ideu! Ostatní položky rozpočtu existovaly už předtím, než jsem se stal ministrem. Například: pět miliónů na lidové slavnosti, deset miliónů na přísně tajné vládní výdaje, pět miliónů na tajnou policii, pět miliónů na údržbu a upevňování pozic vlády, půl miliónu na reprezentační potřeby členů vlády. V tom směru jsme velice šetrní — jako všude ve světě. A pak přijdou další, méně důležité položky rozpočtu.“
„A co osvěta, armáda a ostatní úřední aparát?“
„Ano, máte pravdu, na tyto účely — kromě osvěty — padne ročně kolem čtyřiceti miliónů, ale započítává se to k pravidelnému rozpočtovému deficitu.“
„A osvěta?“
„Nu, tu zahrnujeme do nepředvídaných vydání, jak jinak?!“
„Cím pokrýváte tak velký deficit?“
„Ničím. Nemáme čím. Převádíme ho k dluhům. Když se nám nahromadí víc deficitů, seženeme někde nějakou půjčku, a je to. Na druhé straně se však snažíme, aby ostatní rozpočtové složky nebyly ztrátové. Já například už zavedl spoření ve svém ministerstvu; i moji ostatní kolegové na tom usilovné pracují. Dejte na mne, vážený pane: spoření je základem blahobytu každé země. V rámci šetření jsem včera dal výpověď jednomu sluhovi, což znamená úsporu osmi set dinárů ročně.“
„Příkladný čin!“ nezdržel jsem se poznámky.
„Je načase, aby se konečně někdo rázné chopil iniciativy! Sluha naříkal, abych ho nevyhazoval na dlažbu, a nemohu si na toho chudáka nijak stěžovat, to tedy opravdu ne!, ale mus je mus, když to vyžadují zájmy naší draze milované vlastí! ,Budu délat za poloviční plat,’ povídá mi. ,Máš to marné, hochu,’ řekl jsem mu, ,já jsem sice ministr, ale ty peníze nepatří mně, nýbrž národu, který na ně krvavě dřel, a já musím každý dinár dvakrát obrátit, než ho vydám!’ No řekněte sám, pane, copak mohu jen tak pronic zanic vyhodit státních osm set dinárů?“ v hlubokém hnutí mysli zalomil pan ministr rukama.
„To je pravda… A jaké máte státní příjmy, pane ministře? To je podle mého názoru rovněž velmi důležité.“
„Ale vůbec ne!… Jak bych to formuloval? Já vlastně ani nevím, kolik dělají příjmy. Četl jsem sice o tom něco v jedněch cizích novinách, ale kdo ví, je-li to přesné. Každopádně příjmů je dost, určité!“ odvétil pan ministr přesvědčeně, s profesionální hrdostí.
Z toho příjemného a přitom závažného rozhovoru nás vyrušil sluha, který přišel ohlásit, že se dostavila deputace páně ministrových podřízených a prosí o přijetí.
„Ať chvíli počkají,“ řekl pan ministr sluhovi a pak se s povzdechem obrátil ke mně:
„Věřte mi — už jsem tak vyčerpaný z těch nepřetržitých audiencí v posledních dnech, že mé bolí hlava jak střep… Ještě že se mí podařilo ukrást si tu chviličku s vámi — dávno jsem si s nikým tak od srdce nepohovořil!“
„Přicházejí v služební záležitosti?“ nedala mí má zvědavost.
„Udělalo se mi velikánské kuří oko — tadyhle, podívejte! — a před čtyřmi dny jsem si ho dal vyříznout; zákrok se díky bohu zdařil. Nu a mí podřízení, v čele se svými šéfy, mi přicházejí blahopřát a vyjádřit svou radost nad mým uzdravením.“
Omluvil jsem se panu ministrovi, že jsem ho vyrušil z práce na tolika naléhavých státních i vědeckých úkolech, a abych ho nezdržoval ještě více, co nejuctívéji jsem se odporoučel a opustil jsem jeho kabinet.
A věřte tomu nebo ne, o tom kuřím oku pana ministra financí psaly všecky noviny; ba jako by se předháněly, které toho napíší víc:
Zaměstnanci toho a toho úřadu vyslali včera ve čtyři hodiny odpoledne deputaci vedenou jejich šéfem, aby tlumočila panu ministrovi financí jejich blahopřání k úspěšné operaci kuřího oka, z níž se pan ministr praví zotavuje. Pan ministr je ráčil laskaví přijmout. Šéf deputace poté pronesl jménem svých podřízených procítěný projev o výše zmíněné šťastné události, načež pan ministr srdečnými slovy vyjádřil všem své díky za tento kromobyčejný výraz pozornosti i za upřímnou náklonnost, již k nimu chovají.
Strádie (5/12)
Na ulici mě překvapily spousty lidí; jak velká voda se ve skupinách hrnuli ze všech stran a shromažďovali se před jednou impozantní budovou. Každá skupina nesla prapor, kde stálo, z kterého jsou kraje, a pod tím různá hesla, jako třeba: Pro Strádii obětujme vše!, nebo: Strádie je nám milejší než prasata!
Město vyhlíželo mimořádně svátečně, na domech se třepotaly bílé prapory s národním znakem uprostřed, všechny krámy byly zavřené a veškerá doprava zastavená.
„Co se děje?“ zeptal jsem se zvědavě jednoho pána na ulici.
„Máme slavnost! Vy o tom nevíte?“
„Ne.“
„Vždyť noviny o tom píšou už tři dny! Jeden náš významný politik a diplomat, jenž má neskonalé zásluhy o vlast a rozhodující vliv na vnější i vnitřní politiku státu, ochořel rýmou; díky milosti Boží a houževnatému úsilí předních kapacit naší medicíny se šťastně uzdravil a bude tak moci i nadále věnovat svůj jedinečný státnický um a veškeré své síly blahu a štěstí naší vlasti-mučednice a vést ji vpřed k ještě lepším zítřkům.“
Před domem velkého státníka už byla taková tlačenice, že strhnout se průtrž mračen, mezi těmi namačkanými muži, ženami a dětmi by nepropadla ani kapka. Muži stáli s obnaženými hlavami a v každé skupině někomu koukal z kapsy papír s vlasteneckým projevem.
Šedovlasý státník se objevil na balkóně svého domu. V tom okamžiku zaburácelo ze všech hrdel hřímavé Sláva! a rozeznělo se ozvěnou po celém městě. Na všech okolních domech zamlčela okna, rozletěla se dokořán a zaplnila se hlavami. Na ohradách kolem domů, na střechách, všude plno lidí, dokonce i z každého vikýře vykukovalo pár hlav.
Provolávání doznělo; do nastalého ticha kvikl z davu třaslavý hlásek:
„Ctihodný státníku!“
„Sláva mu! Sláva mu! Sláva mu!“ přerušilo řečníka bouřlivé skandováni; když se davy vlastenců uklidnily, řečník pokračoval:
„Lid mého kraje prolévá slzy vroucí radosti a kleče na kolenou vzdává dík nejmilostivějšímu Tvůrci, který ve své nekonečné laskavosti ráčil od našeho národa odvrátit velkou pohromu a dopřál ti uzdravení, čacký náš státníku… Ochránce našeho štěstí! Chloubo národa! Kéž se ještě po mnoho a mnoho let těšíš pevnému zdraví!“ skončil řečník a tisíce hrdel se rozeřvalo:
„Sláva mu! Ať žije! Hurááá!“
Ctihodný státník poděkoval řečníkovi za upřímná blahopřání a ujistil shromážděné, že veškeré své myšlenky a city i nadále zasvětí péči o rozkvět kultury, hospodářství a blahobytu v draze milované vlasti.
To se rozumí, že se po jeho slovech znovu nesčetněkrát opakovalo provolávání slávy.
Nato se vystřídala řada řečníků z různých krajů a na každý projev stařičký státník rovněž odpověděl jadrným vlasteneckým projevem; nemusím snad ani říkat, že do toho neustále vpadal hurónským řevem dav.
Trvalo dlouho, než ten obřad skončil, a když bylo konečně po všem, ve všech ulicích začaly vyhrávat kapely a všude se rozhostila sváteční nálada.
Večer bylo město slavnostně osvětleno; davy vlastenců procházely ulicemi v pochodůovém průvodu; břeskná hudba znovu rozezvučela všecky prostory a ve výšinách, na pozadí temného nebe, za ohlušivého praskotu ohňostroje zazářilo jméno velkého státníka z tisíce hvězdiček.
A pak nastala hluboká, tichá noc a roduvěrní synové té podivuhodné země, vyčerpáni plněním svých vznešených občanských povinností, usnuli blaženým spánkem a zdálo se jim o šťastné budoucnosti a rozkvětu jejich draze milované vlasti.
Rozrušen neobyčejnými dojmy nedokázal jsem celou noc ani oka zamhouřit; teprve před svítáním jsem usnul – oblečený a s hlavou na stole. A vtom jako bych uslyšel jakýsi příšerný démonický hlas se zlomyslným chechtotem:
„To je tvoje vlast! Chachacha!“
Probudil jsem se; srdce mi sevřela hrůzná předtucha a v uších dál zněl ten potměšilý, baziliščí chechtot…
—
Hned nazítří se o té slávě rozepsaly všechny noviny po celé zemi; vládní list navíc otiskl spoustu telegramů ze všech koutů Strádie, jejichž pisatelé vyjadřovali politování, že neměli možnost přijet, aby osobně projevili své potěšení nad šťastným zotavením velkého státníka.
Kromě toho se přes noc stal slavným státníkův hlavní lékař. Všechny noviny přinášely zprávy, že vlastenecky uvědomělí obyvatelé toho a toho města, toho a toho okresu či kraje, na znamení, jak si váží zásluh lékaře Šikuly (tak se ten doktor jmenoval), hodlají zakoupit takový a makový drahocenný dar. V jedněch novinách například stálo:
Jak se dozvídáme, i město Koněkrad chystá po příkladu jitých míst vzácný dar lékaři šikulovi. Je to malá stříbrná soška znázorňující Aeskulapa, jenž třímá v rukou kalamář, rovněž stříbrný; kolem kalamáře se vinou dva pozlacení hádci s diamanty místo očí a v tlamičkách drží svíčky. Na hrudi Aeskulapa je zlatý nápis: šikulovi, lékaři zasloužilému o vlast, jeho navždy vděční obyvatelé města Koněkradu.
Podobnými zprávami se noviny přímo hemžily. Po celé zemi pakovali drahé dárky pro zázračného lékaře a bombardovali ho děkovnými telegramy. V jednom městě dokonce propadli takovému nadšení, že začali stavět monumentální dům (asi nějaké muzeum či co), do jehož zdi měli v úmyslu vsadit velikánskou mramorovou desku s díkůvzdáním místního obyvatelstva.
Samo sebou se rozumí, že se hned našel pohotový umělec, který namaloval, jak si velký státník potřásá rukou se svým lékařem a děkuje mu za uzdravení. Pod tímto výjevem byl následující text:
„Díly, oddaný Šikulo! Zbavils mě zákeřného neduhu, jenž mi bránil, bych se věnoval, seč je v mých silách, usilovné péči o štěstí své draze milované vlasti!
„Tak mi kázala svatá vlastenecká povinnost!“
Nad jejich hlavami kroužil v obláčcích holoubek a ze zobáčku mu vlála mašle, na níž stálo:
Z vůle nejmilostivějšího Stvořitele se jeho vyvolené zemi Strádii vyhne každičké zlo!
A nad holoubkem se vznášel ještě jeden cancour s nápisem: V upomínku na den šťastného uzdravení velkého státníka Mikuly. (Tak nějak se jmenoval, pokud mě paměť neklame.)
Obrázek byl vytištěn v mnoha tisících exemplářích. Děti ty milé upomínky roznášely po ulicích, po kavárnách a po hospodách, a křičely, jako když je na nože bere:
„Kupte si obrázek! Nový obrázek! Státník Mikula a lékař Šikula!“
—
Lačně, od a až do zet, jsem zhltal kupu novin z posledních dní — jak by ne!, ve všech byl podrobný životopis věhlasného vlasteneckého doktora! A pak jsem se rozhodl, že navštívím pana ministra národního hospodářství.
Pan ministr, obstarožní šedovlasý skrček s brejličkami na nose, mě uvítal neobyčejně vlídně. Posadil si mě dokonce vedle svého stolu; sám se vyšplhal do svého křesla. Stůl se prohýbal pod haldami zaprášených starých knih se zažloutlými listy a orvanými vazbami.
„Hned se vám musím pochlubit! Heuréka! Ani nevíte, jak jsem šťasten! Co myslíte, že jsem objevil?“
„Nějaký způsob, jak zvelebit hospodářství ve vaší zemi.“
„Co vás nemá! Jaképak hospodářství! To je dostatečně zvelebeno výtečnými zákony. Tím už není třeba sé zabývat.“
Mlčel jsem — co jsem měl na to říct? A on mi s vlahým, rozechvělým úsměvem strčil pod nos jakousi starodávnou bichli:
„Co myslíte, že to je za dílo?“
Nemusel jsem dlouho předstírat, že o tom usilovně přemýšlím: pan ministr — stále s tím rozněžnělým úsměvem na rtech — mi vše vyjevil:
„Homérova Ílias! Ale ve-li-ce, říkám vám, ve-li-ce vzácný exemplář,“ převaloval s rozkoší na jazyku; pak po mně blikl brejličkami, jestli to na mne udělalo patřičný dojem.
Dojem to na mne sice udělalo, ale z poněkud jiného důvodu, než pan ministr předpokládal; nicméně jsem se tvářil, že se obdivuju té vzácné bibliofilii:
„No to je báječné!“
„Že? Však to také byla sysifovská práce, se téhle rarity dopídit! Co říkám — Tantalova muka!“
„Skvostné!“ hrál jsem dál a zaujatě jsem listoval tím jeho Homérem, o němž jsem slyšel poprvé v životě. Stěží se mi podařilo odvést řeč.
„Že jsem tak smělý, pane ministře — o jakých výtečných hospodářských zákonech jste se to zmiňoval?“
„Ach ano… Dá se říci, že jde o zákony přímo anticky ideální. Žádná země, ujišťuji vás, nevynakládá takové sumy na zvelebování národního hospodářství, jako naše.“
„Zcela správně!“ podotkl jsem. „Vždyť to je základní předpoklad pro zdárný vývoj státu!“
„Přesně to jsem měl na zřeteli, když jsem se zasazoval — povzbuzován vzorem bájného Hérakla v království Augiášově — o přijetí zmíněných zákonů a o to, aby byly schváleny co nejvyšší investice na hospodářský a průmyslový rozvoj.“
„Jak vysoké, pane ministře, smím-li se zeptat?“
„Loni, za bývalého ministra, byly nižší; ale já si řekl: Kostky jsou vrženy! a bojoval jsem a nedal se, dokud jsem neprosadil zvýšení o pět miliónů dinárů. Veni, vidi, vici!“
„To je hodně!“
„Plus minus ano… Nu a co se týče oněch zákonů, jeden zní kupříkladu takto: Obilí a další polní plodiny jakož i veškeré hospodářské rostlinstvo jsou dle zákona povinny utěšeně bujet a každoročně bohatě urodit.“
„Vskutku výtečný zákon!“ chválil jsem.
Ministr se blaženě uchichtl: „Zlatý věk, že?“ a pokračoval: „Dále, račte vědět, jsem přeorganizoval úřednictvo svého portfeje. A to tak, že každá obec má nyní hospodářské představenstvo sestávající z pěti úředníků; jejich předseda má titul ekonomického správce obce té a té. V každém okresním městě sídlí okresní ekonom a má k ruce početný podřízený personál. Úřednictvo na úrovni obecní a okresní podléhá krajskému ekonomovi — těch je dvacet, ergo tolik, na kolik krajů je rozdělen náš stát. Krajští ekonomové se svým administrativním aparátem jsou pověřeni kontrolou jim podřízeného obecního a okresního úřednictva, zda plní řádně své povinnosti a vyvíjí náležité úsilí o hospodářský rozkvět daného teritoria. Ministerstvo je pak rozděleno na dvacet sekcí řízených sekčními šéfy, majícími taktéž k dispozici početný administrativní aparát, a prostřednictvím krajských ekonomů je v písemném styku s celou zemí. Každý sekční šéf vede totiž korespondenci s jedním krajským ekonomem a informuje o tom ministra opět prostřednictvím ministrových osobních tajemníků… Rozděl a panuj, není-liž pravda?“
„Ale to jsou úplná mračna úředníků!“ ujelo mi.
„U Dia!, to bych řekl! Moje ministerstvo má nejvíc zaměstnanců. Vždyť je také u nás práce až nad hlavu! Moji úředníci nemají po celý den kdy vystrčit nos z akt… Quos ego!“
Po malém odmlčení zaníceně pokračoval:
„Ceterum autem censeo, řečeno slovy velkého Catona, že mým nejvýznamnějším legislativním počinem je následující ustanovení: každá vesnice musí mít čítárnu, dokonale vybavenou nejlepšími dostupnými příručkami a jinými publikacemi z oboru zemědělství, lesnictví, dobytkářství, včelařství a dalších hospodářských odvětví.“
„Netušil jsem, že sedláci u vás tak náruživě sledují odbornou literaturu!“
„Nu, jde spíše o něco jako brannou povinnost. Nulla dies sine linea! Každý rolník je povinen denně strávit dvě hodiny dopoledne a dvě hodiny odpoledne v čítárně, kde si čte, eventuálně mu předčítají, pokud není gramotný; kromě toho jim moji úředníci pořádají přednášky o moderním racionálním obdělávání půdy.“
„Ale kdy potom tu půdu obdělávají doopravdy?“ vyhrkl jsem.
„Ač se to na první pohled tak jeví, mé řešení zemědělské otázky neznamená brzdu našeho hospodářského rozvoje, vážený pane. Zato vy jste značně zpozdilý! Budiž vám útěchou, že už Démosthénes pravil: Nemýlit se je vlastností bohů! Blahodárné účinky mé převratné reformy se projeví až časem… Podle mého přesvědčení je nejdůležitější ad primo vstřebat teorii; pak už všechno poběží skoro samo a každému bude jasné, že se stonásobně, tisíceronásobně vyplatilo obětovat trochu času vštěpování teoretických poznatků. Ze všeho nejdříve, vážený pane, je nutno mít jaksepatří základy, pevný fundament, a teprve na nich dále stavět! Dixi!“ uzavřel přímo v extázi pan ministr a otřel si pot z čílka.
„Vaše pojetí národohospodářské problematiky je prostě geniální…“ hlesl jsem — taky přímo v extázi.
„Ad hoc jsem rovněž rozdělil zmíněných pět miliónů dinárů: dva milióny na přebudování a chod úřednického aparátu, jeden milión na honoráře autorům hospodářských příruček, jeden milión na zakládání čítáren a jeden na diety úředníkům. Což suma sumárum činí pět miliónů.“
„Skvělé! Jak vysoká částka je například věnovaná na čítárny!“
„Co se toho týče, vydal jsem navíc výnos, že čítárny musí být kromě hospodářských knih vybaveny i učebnicemi latiny a řečtiny, aby se naše rolnictvo po práci na poli mohlo duchovně povznášet studiem klasických jazyků. V žádné čítárně rovněž nesmějí chybět díla Homérova, Tacitova, Paterculova a další skvosty klasické literatury. Habent sua fata libelli…“
„Překrásné! Následováníhodné!“ zvolal jsem a hbitě jsem vstal a rozloučil se s panem ministrem; koukal jsem honem honem vypadnout — ze všech těch počinů a reforem pana ministra národního hospodářství se o mě pokoušela motolice: víte, že mi nijak nešly na rozum?
Strádie (3/12)
Jen jsem zavřel dveře, shodil metály a posadil se, že si po tom všem rozruchu trochu oddychnu, uslyšel jsem zaklepání.
„Dál!“ povídám — co jiného mi zbývalo.
Do pokoje vstoupil elegantně oděný pán s brýlemi na nose. (Abych to nemusel donekonečna opakovat, mějte na paměti, milí čtenáři, že všichni zdejší obyvatelé do jednoho, na každém kroku a ve dne v noci zvonili a řachtali medailemi. Jak mě eskortoval, pardon!, doprovázel ten strážník do hotelu — ještě to vám povím, a pak už dost o metálech! —, zrovna jeho kolegově vedli do vězení chlapa, co štípl boty v jednom krámu, a i tomu se houpala na krku medaile. „Co to má za řád?“ ptám se strážníka. „Zlatou hvězdu za zásluhy na poli kultury a osvěty,“ odpověděl mi jako by se nechumelilo. „Čím ten se mohl zasloužit o kulturu a osvětu?“ „Dělal svého času kočího u bývalého ministra osvěty. Moc nadaný kočí!“ vysvětlil mi strážník.) Kde jsme to zůstali? Už vím — vešel muž s brýlemi na nose, hluboce se uklonil (což jsem samozřejmě opětoval) a představil se mi jako vyšší úředník ministerstva zahraničí.
„Těší mě!“ pravil jsem překvapen touto nenadálou návštěvou z vyšších kruhů.
„Račte být v naší zemi poprvé, pane?“ zeptal se mě.
„Poprvé.“
„Jste tedy zaručeně cizinec?“
„Ano.“
„Objevil jste se jako na zavolanou, ujišťuji vás!“ Zdálo se, že je nadšením bez sebe.
Moje překvapení nebralo konce.
„Máme jedno volné místo konzula. Gáži byste měl velice slušnou, což je nejdůležitější, a navíc četné přídavky na reprezentaci; samosebou se rozumí, že byste jich použil na svá soukromá vydání. Jste starší zkušený člověk a zhostit se tohoto poslání by bylo pro vás hračkou. Vaší povinností by bylo pouze propagovat naše národní ideje v zemích, kde naši krajané úpí pod cizím jhem… Doopravdy jste nám vytrhl trn z paty: už měsíc si lámeme hlavu, kde sehnat vhodnou osobnost na tak důležité místo. Na ostatní funkce máme díky Bohu cizinců dost a dost, Židů, Řeků, Cincarů…“ (Kde ti se tady vzali?) „Jaké národnosti račte být vy, smím-li se zeptat?“
„Já vlastně — jak bych vám to řekl? Ještě sám nevím!“ zamumlal jsem rudý studem a začal jsem vyprávět svou truchlivou rodinnou historii, on mě však přerušil, zatleskal rukama a ze samé radosti se roztančil po pokoji.
„Kolosální! Epochální! Nic lepšího jsme si nemohli přát! Vy jste ten pravý člověk pro tak posvátný úkol! Okamžitě běžím za panem ministrem, a za několik dní můžete vycestovat!“ plesal štěstím zchvácený úředník a odřítil se sdělit vše svému ministrovi.
Chytil jsem se za hlavu. Je možné, aby všecko, co jsem doposud viděl a slyšel v téhle zemi, byla pravda? Vtom znovu někdo zaťukal na dveře.
„Dále.“
Ve dveřích se zjevil další švihák. Představil se rovněž jako vyšší ministerský úředník. Dovolil prý si mě vyhledat v důležité záležitosti, z příkazu pana ministra; na to já vyjádřil své neobyčejné potěšení, že se mi dostalo takové cti.
„Ráčíte být prosím pěkně cizinec?“
„Tak jest.“
Popatřil na mne s respektem, poníženě se poklonil až k zemi a chystal se promluvit, ale já ho předběhl:
„Prosím vás, pane, jak se jmenuje vaše země?“
„Vy to nevíte?“ zvolal a pohlédl na mne s ještě větším respektem. „Strádie.“
Zvláštní náhoda! Tak nějak se přece jmenovala i vznešená země mých udatných předků! blesklo mi hlavou, ale nechal jsem si to pro sebe a zeptal jsem se:
„Čím mohu sloužit, vašnosti?“
„Byla zřízena nová funkce: správce státního majetku. Dovoluji si vás jménem pana ministra poprosit, abyste se laskavě ujal této významné funkce, tak důležité pro rozkvět naší draze milované vlasti. O vaší mimořádné disponovanosti není pochyb, se vší určitostí jste ráčil být již několikrát ministrem…“
„Ani jednou.“
„Není možná!“ vykřikl s očima navrch hlavy. „Ale pak jste zajisté zastával nějaké jiné vyšší postavení…“
„Nikdy.“
Úředník zůstal paf. Nevěda, jak dál postupovat v tomto případě bez precedentu, s vybraně zdvořilými omluvami rychle vycouval ze dveří.
—
Nazítří už o mně psaly všechny noviny. V jedněch byla tato zpráva:
ČLOVĚK — MONSTRUM
V naší metropoli dlí od včerejšího dne cizinec, kterému je šedesát let, ale dosud nikdy nebyl ministrem, nikdy nebyl vyznamenán nijakým řádem, ba dokonce ani nikdy nepůsobil jako úředník v státních službách — neboli nikdy nepobíral žádný plat, gáži či jiný důchod nebo odměu ze státní pokladny. Vskutku jedinečný případ ve svetě! Dotyčný cizinec, jak jsme informováni, se ubytoval v hotelu U naší draze milované vlasti-mučednice. Řada našich občanů ho včera navštívila a všichni shodni potvrzují, že se vcelku nijak neliší od normálních lidí. Pokusíme se zjistit co nejvíce detailů ze života této mysteriózní bytosti, abychom plně uspokojili mimořádný, z naprosto pochopitelných důvodů stále vzrůstající zájem velevážených čtenářů. Podle možnosti otiskneme v našem listu i jeho fotografii.
V jiných novinách stálo plus minus totéž s následujícím dodatkem:
Kromě toho jsme se ze zaručených pramenů dozvěděli, že tento záhadný muž k nám zavítal s důležitým politickým posláním.
Vládní noviny tyto zprávy dementovaly; nutno přiznat, že s obdivuhodným taktem:
Opoziční plátky s příslovečnou zavilostí a obmyslností mystifikují občanstvo zneklidňujícími chýrami, že do naší zemi přicestoval jakýsi šedesátiletý cizinec, který, jak ti ubozí pisálkové tvrdí, údajné nikdy nebyl ani ministrem, ani úředníkem, ani nositelem nějakého vyznamenání. Podobné za vlasy přitažené a nejapné žvásty se mohou vylíhnout pouze v omezených a vykradených kotrbách redaktorů opozičního tisku; leč jejich otrávené kverulantské sémě se tentokrát neujme, neboť, diky Bohu, uplynul již týden, co se současná vláda chopila moci, a jejím postavením doposud nic neotřáslo, jak by si to přáli páni idioti z opozice.
Senzacechtivé občanstvo se po těch článcích začalo jenjen hrnout k hotelu U naší draze milované vlasti-mučednice. Hrůza! Postávali tam, okouněli, zevlovali, jedni odcházeli, druzí přicházeli, od rána do večera se to prostě kolem hotelu hemžilo zástupy čumilů a mezi nimi se proplétali prodavači novin a knížek a vyřvávali jak na lesy:
„Nový román na pokračování: Tajuplné lidské monstrum!“
„Nová kniha: Podivuhodná dobrodružství jednoho starce bez medaile! Díl první!“
Takových knížek vám najednou bylo jak hub po dešti!
Na jedné hospodě dokonce vyvěsili novou firmu — U našeho milého monstra, a na velikou tabuli vedle dali namalovat člověka bez metálu. To se rozumí, že se tam hned seběhlo půl města, načež policie v zájmu veřejné morálky nařídila ten pohoršující obraz sundat — jak jinak?!
Musel jsem se přestěhovat do jiného hotelu. A pak už jsem měl od senzacechtivců celkem pokoj, díky tomu, že jsem si dával velký pozor, abych se neobjevil na veřejnosti bez metálů.
—
Jakožto cizinec jsem měl v této zemi všude otevřené dveře. Využil jsem svého preferovaného postavení a seznámil jsem se vbrzku s mnoha významnými státními a veřejnými činiteli, kteří byli tak laskaví a zasvětili mě do všech státních tajemství.
Nejdříve jsem se vypravil složit poklonu panu ministrovi zahraničí. V okamžiku, kdy jsem vstoupil do chodby plné čekajících stran, sluha, chasník s hlasem jak tur, právě zvěstoval:
„Pan ministr nemůže nikoho přijmout, jelikož se zrovna natáh na kanape, že si dá šlofíka!“
Zklamané strany se měly k odchodu, ale já přistoupil k sluhovi se slovy:
„Oznamte prosím panu ministrovi, že by ho rád navštívil jeden cizinec.“
Jakmile sluha slyšel slovo cizinec, uctivě se poklonil a horempádem se rozběhl do ministrova kabinetu.
Vzápětí se rozletěla obě křídla dveří a v nich se culil mrňavý, sádlem obrostlý cvalda nepříliš bystrého kukuče. Poklonil se mi a pozval mě dál.
Dovedl mě k fotelu, a když jsem se do něho zabořil, ulebedil se proti mně, přehodil nožku přes nožku, zálibně se pohladil po kulatém bříšku a zacukroval:
„Neobyčejně mě těší, pane, že jste mě navštívil — už jsem toho o vás tolik slyšel! Zrovinka jsem se chystal, že si hodím šlofíčka… Proč taky ne, že? Práce žádná, věřte mi, někdy bych se tu ukousal nudou!“
„Když dovolíte, pane ministře, rád bych se vás zeptal, jaké jsou vaše současné vztahy se sousedními státy?“
„Ehm — jak bych to definoval? Klape to, klape, všecko běží jak na drátkách… Upřímně řečeno, vlastně se mi dosud nenaskytla příležitost, abych se tím zabýval, ale soudě podle všeho — klape to jedna radost. Žádné nepříjemnosti, leda to, že nám naši severní sousedé vypověděli smlouvy na import prasat a na jihu že k nám vpadají odvedle Skřípetaři a trošinku řádí v našich vesnicích… Ale to nic… To jsou všecko zanedbatelné detaily.“
„Škoda toho obchodu s vepři. Máte prý jich u vás hodně?“
„Pámbíček zaplať!, na nedostatek prasat si tedy doopravdy nemůžeme naříkat! Nu, však se šiknou i doma, a jak!, aspoň budou lacinější. Čuně sem, čuně tam, co kdybychom tenhle vývozní artikl neměli? Taky bychom si museli nějak poradit! Byli jsme před prasaty, budeme i po nich!“ zafilozofoval stoicky.
V dalším rozhovoru se mi svěřil, že vystudoval lesnictví a momentálně že je jeho koníčkem odborná literatura o chovu dobytka; má v úmyslu opatřit si pár kraviček a pěstovat telata, poněvadž na tom se dají vytřískat pěkné prachy. (Pardon! Tititi, zavrkal pan ministr.)
„V jakém jazyce nejvíce čtete?“ zajímalo mě.
„Jedině v našem, milý pane! Mně jdou všecky cizí jazyky na nervy. Kdo se za svůj jazyk stydí, hoden potupy všech lidí — ze zásady jsem se nikdy žádný cizí jazyk neučil. Ostatně to ani nebylo třeba. Zejména v tomhle postavení se bez znalosti řečí hravé obejdu. A pokud by čirou náhodou nebylo zbytí, není nic lehčího, než si objednat tlumočníka ze zahraničí.“
„Správně! Není nad mateřštinu!“ schválil jsem mu jeho zásadový postoj, co jiného jsem si také měl počít!
„A co takhle — máte rád pstroužky?““ zaskočil mě dotazem po malém odmlčení.
„Nikdy jsem je nejedl.“
„Máte co litovat. Rybička jak fík! Zrovna včera jsem dostal pár kousků od jednoho přítele. Pošušňáníčko, říkám vám!“
Ještě chvíli jsme debatovali na témata podobné závažnosti a pak jsem pana ministra požádal o prominutí, že jsem ho svou návštěvou vyrušil z důležité státnické práce, a odporoučel jsem se. Pan ministr se mnou laskavě docupital až ke dveřím.
Strádie (2/12)
Hned u břehu, nedaleko místa, kde jsem vystoupil, jsem spatřil mramorovou pyramidu a na ní zlatém vyvedený nápis. Kvapně jsem tam zamířil: třeba tam najdu jména věhlasných hrdinů, o nichž mi vyprávěl otec! Ale co mě nečekalo za překvapení! Do mramoru bylo vytesáno:
Postůj, poutníče! Nalézáš se na severní hranici země obývané slavným a šťastným národem, jejž Bůh vyznamenal nesmírně vzácnou výsadou: v souladu se zákony gramatiky se v jeho jazyce k před i vždy méní v c!
Čtu to jednou, čtu to podruhé, a ne a ne se vzpamatovat z údivu. Co mě nejvíc zaráželo — ten nápis byl vytesán v mé mateřštině!
Ano, je to stejný jazyk, jakým hovořili moji rodiče i všichni moji předkové, jakým mluvím i já — avšak tohle přece není moje vlast! Otec mi vyprávěl o docela jiné zemi! Ta podobnost jazyka mě mátla — ale co když existují dva příbuzné národy společného prapůvodu, napadlo mě, mají jeden jazyk, ale navzájem o sobě nevědí?! A můj údiv poznenáhlu ustupoval pocitu hrdosti, že jsem synem národa, jemuž se rovněž dostalo nebeské přízně, neboť i v mojí mateřštině se k před i mění v c…
Prošel jsem hradbami a zamířil jsem do města — vyhledám nějaký hotel, odpočinu si po dlouhé cestě a pak si seženu práci a vydělám si na další pouť za neznámou otčinou.
Ušel jsem sotva pár kroků a najednou se kolem mne jako kolem osmého divu světa začali ze všech stran sbíhat lidé. Staří i mladí, muži i ženy, tlačili se, stoupali si na špičky, strkali se, mačkali, jen aby na mne co nejlépe viděli. Nakonec ucpali celou ulici a zatarasili veškerý provoz.
Civěli na mne celí vyjevení a já na ně zrovna tak. Na koho jsem se podíval, každý byl ozdobený řády a stužkami. Jen tu a tam se našel nějaký chuďas, co měl akorát jeden nebo dva řády, jinak byli všichni tak opentlení a ověšení, že nebylo vidět, co mají na sobě za šaty. Někteří měli těch různých cingrlat za různé zásluhy tolik, že je ani všecky neunesli a táhli je za sebou na vozících.
Bezmocně jsem stál obklíčen davem slavných laureátů; cpali se a drali, lapali po dechu a funěli, hádali se a nadávali těm, co se dostali až ke mně.
„Už jste se snad dost vynadívali, ne? Pusťte taky jiné k lizu!“
Jak se ke mně někdo prodral, honem honem mě začal zasypávat otázkami, než ho druzí odstrčí. Za chvíli jsem toho měl po krk. Pořád odpovídat na jedno a totéž!
„Odkud jsi? Jak to, že nemáš ani jednu medaili?“
„Prostě nemám!“
„Kolik je ti?“
„Šedesát.“
„A to ještě nemáš žádný metál?“
„Ne.“
A hned se to rozkřiklo — jako když se na jarmarku vyvolává nějaká atrakce:
„Slyšíte, lidičky? Je mu šedesát, a dodnes nedostal jeden jediný řád!“
Tlačenice, řev, randál; šťouchali se a rýpali do sebe čím dál bezohledněji. Z okolních ulic zaútočili další zvědavci, každý mě chtěl vidět. Nakonec propukly rvačky, a tak to vzala do rukou policie, aby nastolila pořádek.
Než se začali prát, stačil jsem se několika nositelů řádů zeptat — jen tak namátkou —, za co byli vyznamenaní.
Jeden mi řekl, že mu jeho nadřízený ministr udělil vyznamenání za mimořádně obětavé zásluhy o vlast: rok disponoval obrovskými sumami státních peněz a v pokladně pak při revizi dělalo manko pouhé dva tisíce dinárů. „Tak se to patří,“ pochvalovali si spoluobčané, „mohl roztočit všechno sakumprásk, ale jeho ušlechtilé vlastenecké uvědomění mu to nedovolilo.“
Druhý byl vyznamenán za to, že měsíc hlídal nějaké erární sklady a ty nevyhořely.
Třetí dostal řád, neboť objevil a vědecky formuloval nesmírně zajímavý fakt, že slovo svoboda končí písmenem a a začíná písmenem s.
Dalšího zase vyznamenali za to, že se dopustil velikánského deficitu a nespáchal pak sebevraždu, jak bylo tou dobou v módě, nýbrž hrdě, srdnatě zvolal před soudem: „Proměnil jsem své názory, své ideje v čin — suďte mě! Tu jsem!“ (Načež se udeřil v hruď a udělal krok vpřed.) Mám dojem, že dostal medaili za občanskou odvahu. (Vždyť to taky bylo namístě.)
Jedné kuchařce dali vyznamenání, protože za pět let služby v bohaté domácnosti ukradla všehovšudy pár zlatých a stříbrných tretek.
Nějaký děda dostal metál za to, že zestárl a neumřel.
Kdosi si vysloužil řád tím, že za necelý půlrok závratně zbohatl, neboť dodával státu plesnivé obilí a plno dalšího vadného zboží.
Jednoho poctili vyznamenáním za to, že zdědil obrovský majetek, ale že ho hned nerozházel a přispěl pěti dináry na dobročinné účely.
Kdo by si to všecko pamatoval! U každého laureáta jsem si bohužel dokázal zapamatovat tak nanejvýš jednu zásluhu. Ostatně kampak bychom se dostali, kdybych vám je měl vypočítávat všecky!
Když tedy došlo na facky a kopance, řízení dalších událostí se chopila policie. Strážníci začali rozhánět dav a jeden chlapík, zřejmě starosta, nařídil, aby přijeli se zavřeným fiakrem. Šoupli mě do fiakru obklopeného kordónem policistů, starosta přisedl ke mně a někam jsme se rozjeli; davy pádily za námi.
„Kam jedeme?“ zeptal jsem se starosty — aspoň já mu tak říkám.
„Na policii.“
Zastavili jsme před rozlehlým, nízkým, notně omšelým stavením.
Když jsem vystoupil z fiakru, uviděl jsem, jak se rovnou u vrat té barabizny perou dva chlapi. Kolem stáli policajti a sledovali vývoj zápasu. I náčelník policie a další úředníci s potěšením přihlíželi.
„Proč se perou zrovna tady?“ podivil jsem se.
„Tak zní nařízení. Veškeré skandály se nesmějí dít jinde než tady, na očích policii. No uznejte sám — přece nikdo nemůže chtít po panu náčelníkovi a ostatních pánech od policie, aby se trmáceli po bůhvíjakých zapadlých podezřelých koutech! Takhle je to pro ně snadnější i přehlednější. Když se lidé pohádají a chtějí se poprat, přijdou pěkně sem, a hotovo. Vyvolávání výtržností, rvaček a dalších skandálů jinde než na místech k tomu vymezených se u nás přísně stíhá,“ vysvětlil mi starosta (nebo kdo to byl).
Náčelník policie, pupkáč s prošedivělým knírkem, vyholenou kulatou bradičkou a pořádným podbradkem, div nepadl do mdlob, když mě spatřil.
„Co jsi zač?“ vybafl a jal se mě ostražitě obhlížet od hlavy k patě.
Ten chlapík, co mu říkám starosta, si s ním začal něco špitat; asi mu referoval, co se všecko strhlo. Náčelník se zamračil a výhrůžně zavrčel:
„Odkud jsi? A už ať je to venku!“
Začal jsem mu dopodrobna líčit, kdo jsem, co jsem a kam mám namířeno, ale on měl asi chudák pocuchané nervy či co; zrovna když jsem byl v nejlepším, zničehožnic se na mne utrhl:
„Slabomyslné povídačky si běž blábolit někam jinam! Koukej kápnout božskou! Jak to, že ses opovážil objevit v tomhle stavu na ulici za bílého dne? Ven s tím! A hezky fofrem!“
Teď jsem se zas já začal prohlížet od hlavy k patě, co je na mně tak závadného, ale na nic jsem nepřišel. Prošel jsem přece lán světa, a nikde jsem neměl žádné popotahování kvůli tomu, jak vypadám.
„Tak otevřeš tu hubu nebo ne?“ zařval náčelník šaramantně, jak dle litery zákona vesměs vystupuje policie v té zemi, zvlášť když jde do tuhého; a tady šlo: všiml jsem si, že se třese vzteky. „Strčím tě do basy! Ztropil jsi výtržnost na nepatřičném místě! Jsi nebezpečný provokatér! Podvratný živel! Celé město je vzhůru nohama!“
„Nechápu, čím jsem se mohl tak provinit, pane…“
„Dědek jako ty — pomalu jednou nohou v hrobě, že by nevěděl, co ví každé malé dítě? Na to ti tak skočím! Ptám se tě naposled: proč, z jakých pohnutek nebo na čí popud sis troufl ukazovat se v tomto mravně pohoršlivém stavu na veřejnosti?“
„Necítím se vinen…“
„Necítíš se vinen, říkáš? Alealeale! A kde máš vyznamenání?“
„Žádné nemám.“
„Lžeš, elemente jeden stará rozvratnická!“
„Nemám, doopravdy.“
„Ani jedno?“
„Ne.“
„Kolik je ti let?“
„Šedesát.“
„Za šedesát let že by sis nevysloužil ani jeden metál? Povídali, že mu hráli! Kde jsi žil těch šedesát let? Na Měsíci, ne?“
„Při všem na světě vám přísahám, jako že je Bůh nade mnou, ať na místě umřu, jestli nějaký mám!“
To náčelníka dočista uzemnilo. Otevřel ústa, vyvalil na mne oči a chvíli nebyl mocen slova.
Když se trochu sebral, rozkázal podřízeným, aby honem přinesli pár metálů. Aspoň deset.
Odkvapili do sousední kanceláře a za minutku byli zpátky s plnou náručí různých stužek, hvězd, takových těch medailí, co se nosí na krku, a dalších cetek a tretek.
Na pokyn šéfa mi narychlo připjali dvě tři hvězdy, do klopy mí vetkli řádovou stužku, pár řádů mi navěsili na krk, pár mi jich přišpendlili na kabát a nádavkem mi uštědřili i několik pamětních medailí; už ani nevím, jakými všemi metály mě tenkrát vyšňořili a opentlili. Hlavně že v tom okamžiku vůči mně náčelník roztál.
„To je ono, drahý příteli!“ liboval si navýsost spokojen, jak geniálně zabránil dalším skandálům. „Už se začínáte podobat normálnímu člověku! Vždyť jste mi pobouřil celé město, když jste nám sem vpadl jako monstrum… Že máme dneska slavnost, to zřejmě taky nevíte, co?“ zaskočil mě novou otázkou.
„Ne.“
„Neuvěřitelné!“ poznamenal dotčeně, ale pak mi s noblesou sobě vlastní prominul mou neznalost a poučil mě:
„Dnes je tomu pět let, co se narodil kůň, na kterém poslední dobou nejraději jezdím. Dopoledne jsem jeho jménem přijímal blahopřání od nejváženějších občanů. Večer projde můj kůň v čele pochodňového průvodu méstem a pak v našem nejluxusnějším hotelu, kam má přístup pouze lepší společnost, pořádáme večírek s tancem.“
Tohle zas dočista uzemnilo mne, ale duchapřítomně jsem se včas vzpamatoval a rovněž jsem mu poblahopřál:
„Tisíckrát vás prosím za prominutí, leč vskutku jsem netušil, že dnes oslavujete tak význačnou událost. Nesmírně lituji, že jsem vám nemohl pogratulovat v dobu k tomu určenou; dovolte mi proto, abych tak učinil nyní.“
Náčelník mi srdečně poděkoval za upřímné city, jež chovám k jeho věrnému koni, a okamžitě nařídil, aby přinesli pohoštění.
Nabídli mi víno a dorty a pak jsem se s náčelníkem rozloučil a odebral se v čestném doprovodu jednoho policajta do hotelu. Už jsem se mohl klidně pohybovat po ulici, aniž bych vyvolával nežádoucí poprask — metálů na mně cinkalo a řinčelo habaděj!
Strážník mě dovedl do hotelu U naší draze milované vlasti-mučednice. Hoteliér mi přidělil pokoj a já si šel odpočinout. Nemohl jsem se dočkat, až budu sám a budu se moci vzpamatovat z neuvěřitelně osobitých dojmů, jimiž na mě zapůsobila tato země.
Strádie (1/12)
V jedné staré knize jsem četl prazvláštní příběh; čerti vědí, jak se ke mně dostala ta knížka z jakýchsi divných, tatrmanských časů, kdy bylo plno svobodomyslných zákonů a žádná svoboda, kdy se řečnilo ostošest a vycházely tlustospisy o hospodářství a nikdo nic nesil ani nežal, celá země přímo překypovala mravoučeními, ale morálka neexistovala, každý barák byl až na půdu napěchovaný pojednáními o filozofii, logice a bůhvíčem ještě, ale nikde ani špetka zdravého rozumu, kdekdo měl plnou hubu šetrnosti a hospodárnosti pro štěstí vlasti, a rozhazovalo se, kde se dalo i nedalo, a každý vydřiduch a lump si za pár šestáků mohl koupit titul zasloužilý syn národa.
Ke kterému literárnímu žánru to dílko přesně patřilo, nevím sám, a odborníků jsem se ptát nechtěl, poněvadž ti by bezpochyby podle našeho zaběhaného srbského zvyku postoupili dotyčný problém k expertize rozšířenému zasedání kasačního soudu. Mimochodem řečeno, je to báječný obyčej. Najmenuje se pár lidí, ti mají oficiálně v popisu své funkce povinnost myslet, a hotovo, my ostatní máme po starosti. Ale vraťme se k naší povídce, nebo, chcete-li, cestopisu. Autor začíná takhle:
„Padesát let svého života jsem strávil cestováním po světě. Viděl jsem mnoho měst, mnoho vesnic, mnoho zemí, mnoho lidí a národů, ale nikdy nikde mě nic tak nenadchlo, jako jeden malý národ v jedné nesmírně krásné a utěšené zemi. O tom přešťastném národě vám budu vyprávět, ačkoli předem vím, že dostanou-li se mé řádky někomu do rukou a začte-li se do nich, žádný mi nikdy, ani teď, ani dávno po mé smrti zaručeně neuvěří…“
Měl za ušima, ten strejda — zrovna tímhle úvodem vzbudil mou zvědavost, takže jsem jeho dílko přečetl až do konce, a když už jsem se s tím četl, rozhodl jsem se převyprávět to zas dalším. Nepodezírejte mě, že jsem jako ten strejc a že vás lstivě vábím k četbě, kdepak! Hned na začátku místopřísežně prohlašuji, že to zas tak moc za čtení nestojí a že ten strejc (totiž spisovatel nebo co byl zač) hrozně lže — ale kupodivu, já osobně vám tomu jeho prášení věřím na slovo a do posledního písmene.
A tohle ten strejda píše dál:
Je tomu už přes sto let, co byl můj otec ve válce těžce raněn a zajat. Odvlekli ho z rodné země do ciziny, a tam se po čase oženil s jednou otrokyní, svou krajankou. Z toho manželství jsem se narodil já. Bylo mi sotva devět, když otec zemřel. Stále mi vyprávěl o naší daleké otčině, o její slavné minulosti, o krvavých bojích za svobodu, o hrdinných a ušlechtilých lidech, jichž naše země rodí bezpočet, o jejich mravnosti a poctivosti, o tom, jak ve svém zaníceném vlastenectví neváhají položit na oltář otčiny vše, i svůj život. Na smrtelném loži mě zavázal tímto odkazem: „Synu můj! Smrt mi nedopřála skonat v milované vlasti; osud zabránil, aby mé kosti spočinuly v posvátné prsti, již jsem v bojích za naši svobodu napájel svou krví; neblahý úděl nedovolil, aby mě zahřály paprsky svobody v mé drahé rodné zemi, než zavřu oči… Umírám však smířen, neboť věřím, že ony paprsky svobody ozáří vás, děti naše… I tebe, synu můj! Vydej se na cestu, synku, a poceluj tu svátou půdu, až na ni vkročíš! Jdi a miluj věrně tu zemi reků a pamatuj, že náš národ je předurčen k velkolepým, skvělým činům! Buď důstojným synem svého otce a poctivě a čestně užívej svobody! Nezapomínej, že tu zemi zbrotila krev tvého otce a nesčetněkrát předtím krev tvých čackých a slavných dědů…“
Po těch slovech mě otec objal a zlíbal a jeho slzy zrosily mé čelo.
„Jdi, synáčku, a kéž ti Bůh…“
S tou nedokončenou větou na rtech můj dobrý otec vydechl naposled.
Neuplynul ani měsíc od jeho smrti, a já si svázal raneček a s holí v ruce jsem se vydal do světa hledat svou slavnou otčinu.
Padesát let jsem putoval cizinou, křížem krážem jsem prošel svět, ale nikde jsem nenašel zemi, která by se alespoň trochu podobala naší hrdinské otčině, o níž mi tak často vyprávěl otec.
Při tom marném hledání jsem však narazil na jinou velice pozoruhodnou zemi a o ní a o jejích obyvatelích vám teď budu vypravovat:
Letní den. Slunce žhnulo, div se hlava nerozskočila, vedro na omdlení; hučelo mi v uších, lekal jsem žízní, únavou jsem skoro neviděl. Byl jsem celý zpocený, olepený prachem z cesty; i můj vetchý oděv byl samý prach. Sotva jsem se vlekl, tak jsem byl uondaný a vyčerpaný, a tu najednou spatřím, jak se asi půl hodinku pěšky odtud bělá město na soutoku dvou řek. Jako by mi to vlilo do žil novou sílu; únava a skleslost byly rázem tytam. Pospíšil jsem tím směrem a zanedlouho jsem došel k pobřeží. Dvě mocné řeky velebně plynuly a omývaly svými vlnami městské hradby.
Vzpomněl jsem si, že když mi otec vyprávěl o jednom slavném městě, pro které naši předkové prolili mnoho krve, říkal, pokud si to přesně pamatuji, že leží zrovna takhle nějak — na ostrohu nad soutokem dvou řek.
Srdce se mi rozbušilo vzrušením: smekl jsem a závan větru z hor té země chladivě polaskal mé zpocené čelo. Poklekl jsem, upřel jsem zraky k nebesům a v hlubokém dojetí jsem zvolal:
„Velký Bože! Vyslyš modlitbu sirotka, jenž se plahočí světem a hledá svůj domov, svou otčinu… Dej mi vnuknutí!“ Svěží větřík dál pofukoval z modravých hor, jež se rýsovaly v dáli, a nebe mlčelo. Pověz mi ty, milý větře, jenž vaneš od oněch modravých vrcholků, jsou to hory mé vlasti? Řekněte mi vy, milé řeky, zda z těch hrdě se tyčících hradeb vznešeného města smýváte krev mých předků?“ Všechno němé, všechno mlčí — ale tu se mě zmocnila sladká předtucha; jako by mi jakýsi tajemný hlas zašeptal:
„To je země, kterou tak dlouho hledáš!“
Vyrušil mě nějaký šramot. Opodál na břehu jsem spatřil rybáře. Loďku měl uvázanou u břehu a spravoval sítě. V zajetí slastných pocitů jsem si ho předtím vůbec nevšiml, šel jsem k němu a pozdravil jsem ho.
Mlčky o mne zavadil pohledem, ale hned se zas dál věnoval své práci.
„Co je to za zemi tam za vodou?“ zeptal jsem se ho všecek rozechvělý — co mi odpoví?
Rybář pokrčil rameny, podíval se na mne a procedil mezi zuby:
„Nějaká země, no.“
„Jak se jmenuje?“ naléhal jsem.
„Kdopak ví. Země tam je, to jo, ale jakživ jsem se nikoho neptal, jak se jmenuje.“
„A odkud jsi ty?“
„Tadyocaď. Mám támhle chalupu. Žiju tu odmalička.“
Zvláštní, tak to asi nebude země mých dědů, pomyslel jsem si, ale nevzdával jsem se:
„Doopravdy nic nevíš o té zemi? Ani to, čím slyne?“
Rybář se zamyslel, nechal síť sítí a zdálo se, že úporně pátrá v paměti. Dlouho mlčel, až nakonec povídá:
„Prý tam mají děsných prasat.“
Vyrazilo mi to dech.
„Chceš mi tvrdit, že ničím jiným ta země není známá? Jedině prasaty?“
„Taky prý tam provádějí pěkné pitomosti, ale mně je to putna,“ zabručel neúčastně a chopil se své sítě.
Ta odpověď mi nebyla docela jasná.
„Co tím myslíš?“
„To, co jsem řek,“ odsekl otráveně a lhostejně zívl.
„A nic jiného jsi už neslyšel?“
„Jo, ještě se říká, že kromě prasat tam mají hromadu ministrů, některé na penzi, některé volně k mání, ale ty nevyvážejí do ciziny. Vyvážejí jenom prasata.“
Neutahuje si ze mne ten rybář? napadlo mě; vybuchl jsem:
„Přestaň si ze mě dělat blázny! Myslíš, že jsem padlý na hlavu?“
„Víš co? Zaplať mi, převezu tě na druhou stranu, a běž se tam podívat! Já tam jakživ nebyl, co jsem ti řek, vím z desátých úst.“
To tedy zaručeně nemůže být země mých předků — ta je přece proslulá činy bájných herojů a skvělou minulostí, přemítal jsem. Rybářovy divné narážky však probudily mou zvědavost, a tak jsem se rozhodl navštívit i tuto zemi — vždyť ono mě neubude, když už jsem viděl tolik jiných! Dohodl jsem se s rybářem, za kolik mě převeze, a nasedl jsem do člunu.
Rybář dovesloval k druhému břehu, shrábl peníze, já vystoupil, a on zas odplul zpátky.
Králevic Marko podruhé mezi Srby (5/5)
Kdo chce s vlky býti, musí s nimi výti… A tak se i Marko musel do jisté míry přizpůsobit zavedeným zvyklostem a začít po boku svých zdárných potomků přešlapovat, strkat se a uplivovat před ministerskými dveřmi a čekat, až ho přijme pan ministr, aby si vyprosil nějaké místečko, třeba mizerné — jen když bude mít z čeho žít.
Toť se rozumí, že to postávání a popocházení před páně ministrovými dveřmi trvalo pár dní, a pak mu řekli, aby žádost předal k zaknihování v archívu.
Pan ministr z té Markovy žádosti velkou radost neměl.
„Lidičky, co mám s tím člověkem dělat? Vážíme si ho, to prosím ano, komu čest, tomu čest, ale neměl se vracet z onoho světa. Není to člověk do naší doby.“
Nakonec mu s ohledem na jeho velkou proslulost a dřívější zásluhy přidělil místo policejního praktikanta v jednom okrese, kde lišky dávají dobrou noc.
Po velkém handrkování se Markovi podařilo získat zpátky oděv a zbraně a ostatní věci. Na ministerstvu je uprosil, aby mu dali jeden plat dopředu, a nejdřív ze všeho se vypravil pro Šarce.
Šarac, přestože si k posledku nežil nejhůř, nevypadal ani zdaleka jako kdysi, tuze sešel; ostatně i Marko byl o dobrých deset dvacet kilo lehčí.
Pak si Marko oblékl svůj oděv a brnění, ozbrojil se, osedlal Šarce, naplnil měch vínem, pověsil si ho na sedlo, nasedl na Šarce, pokřižoval se a vydal se, kam ho volala povinnost; po cestě, kterou mu ukázali. Hodně lidí mu radilo, aby jel vlakem, ale on o něčem takovém nechtěl ani slyšet.
Za necelé dva dny dojel k cíli. Vjel do dvora okresní policejní stanice, sesedl, přivázal Šarce k jedné moruši, sundal měch a po zuby ozbrojený se usadil v chládku a dal se do vína.
Vyjevení panduři, praktikanti a písaři vykukovali z oken a i ostatní lidé obcházeli junáka pěkně zdálky.
Objevil se náčelník; dostal sice hlášení, že mu byl přidělen nový praktikant, ale když ho viděl, vyhrkl:
„No pozdravpámbů!“
„Dejžto Pánbůh, neznámý junáku!“ odpověděl Marko. Jak měl zpátky svoje zbraně, oděv, Šarce a víno, všechno trápení bylo totam, hned se začal zase chovat jako za starých zlatých časů a mluvit v deseterci.
„Ty jsi ten nový praktikant?“
Marko se představil a náčelník mu povídá:
„S těmi zbraněmi a s měchem mi do kanceláře ne smíš!“
„Takový jet starý mrav u Srbů:
Ozbrojeni pijí rudé víno,
ozbrojeni k spánku uléhají!“
Náčelník byl ale neoblomný: ty zbraně musí pryč, pokud Marko míní vykonávat povolání praktikanta a brát plat.
Marko viděl, že nemá na vybranou; z něčeho člověk být živ musí, a i to málo peněz, co měl, už zase stačil utratit. Ale dostal nápad a povídá náčelníkovi:
„Znáš-li práci, jež zbroj vyžaduje, rci jen, reku, chutě se jí ujmu!“
„A co kdybys dělal pandura?“
„Jakéž pak má pandur povinnosti?“
„Doprovází úředníky na cestách a má zbraň, aby je bránil, kdyby je někdo přepadl; dbá na udržování pořádku, na to, aby nikdo nikomu neškodil, a podobně,“ povídá náčelník.
A tak se Marko stal pandurem.
—
Kdo chce s vlky býti… avšak tentokrát už se Marko nedokázal přizpůsobit svým zdárným čackým potomkům… Byl dokonce horším pandurem než ten nej horší z jeho druhů.
Jak tak provázel svého náčelníka po okrese, viděl mnoho zlořádu, neštěstí a bídy, a když se mu jednoho dne zdálo, že ani jeho náčelník si nepočíná, jak by měl, praštil ho, až mu vyrazil tři zuby.
Po dlouhém zápolení — toť se ví, že se Márko nedal jen tak! — ho přemohli, spoutali a poslali do blázince na vyšetření.
Tuto ránu už Marko nevydržel a skonal — doslova k smrti utrápený.
—
Když předstoupil před Pánaboha, Pánbůh se chechtal, až se třásla nebesa:
„Tak co, Marko, pomstil jsi Kosovo?“
„Zažil jsem strašného trápení, Panebože, a nešťastné Kosovo jsem vlastně ani neviděl! Prali se se mnou vsadili mě do vězení, musel jsem dělat pandura, a nakonec mě ještě strčili mezi blázny,“ vyléval si srdce Marko.
„Já ti to říkal, že se potážeš se zlou!“ povídá mu Pánbůh soucitně.
„Děkuju ti, Panebože, žes mě vysvobodil! Dostal jsem za vyučenou. Už vím, že na ty věčné nářky mých potomků, na to jejich hořekování nad Košovém se nesmí dát, že je to faleš nad faleš… A jestli potřebují pandury — na to mají lidí ažaž, jednoho lepšího než druhého. Odpusť mi to, Panebože, ale mně ti se zdá, že to snad ani nejsou moji potomci, i když mě tolik opěvují, že to jsou spíš potomci cikána Sulji.“
„Toho jsem taky měl v úmyslu poslat zpátky do Srbska, jenže tys mě tolik prosil… Já věděl, že ty jim tam nebudeš k ničemu,“ pravil Pánbůh.
„I Sulja by byl dneska v Srbsku tím nejmizernějším pandurem! Co je cikán Sulja proti Srbům!“ řekl Marko a dal se do pláče.
A Pánbůh si ztěžka povzdechl a pokrčil rameny.
Zdroj: Radoje Domanović, Cejch: výbor satirických povídek, Odeon, Praha 1984. (Sest. Irena Wenigová)
Радоје Домановић 