Strádie (5/12)
Na ulici mě překvapily spousty lidí; jak velká voda se ve skupinách hrnuli ze všech stran a shromažďovali se před jednou impozantní budovou. Každá skupina nesla prapor, kde stálo, z kterého jsou kraje, a pod tím různá hesla, jako třeba: Pro Strádii obětujme vše!, nebo: Strádie je nám milejší než prasata!
Město vyhlíželo mimořádně svátečně, na domech se třepotaly bílé prapory s národním znakem uprostřed, všechny krámy byly zavřené a veškerá doprava zastavená.
„Co se děje?“ zeptal jsem se zvědavě jednoho pána na ulici.
„Máme slavnost! Vy o tom nevíte?“
„Ne.“
„Vždyť noviny o tom píšou už tři dny! Jeden náš významný politik a diplomat, jenž má neskonalé zásluhy o vlast a rozhodující vliv na vnější i vnitřní politiku státu, ochořel rýmou; díky milosti Boží a houževnatému úsilí předních kapacit naší medicíny se šťastně uzdravil a bude tak moci i nadále věnovat svůj jedinečný státnický um a veškeré své síly blahu a štěstí naší vlasti-mučednice a vést ji vpřed k ještě lepším zítřkům.“
Před domem velkého státníka už byla taková tlačenice, že strhnout se průtrž mračen, mezi těmi namačkanými muži, ženami a dětmi by nepropadla ani kapka. Muži stáli s obnaženými hlavami a v každé skupině někomu koukal z kapsy papír s vlasteneckým projevem.
Šedovlasý státník se objevil na balkóně svého domu. V tom okamžiku zaburácelo ze všech hrdel hřímavé Sláva! a rozeznělo se ozvěnou po celém městě. Na všech okolních domech zamlčela okna, rozletěla se dokořán a zaplnila se hlavami. Na ohradách kolem domů, na střechách, všude plno lidí, dokonce i z každého vikýře vykukovalo pár hlav.
Provolávání doznělo; do nastalého ticha kvikl z davu třaslavý hlásek:
„Ctihodný státníku!“
„Sláva mu! Sláva mu! Sláva mu!“ přerušilo řečníka bouřlivé skandováni; když se davy vlastenců uklidnily, řečník pokračoval:
„Lid mého kraje prolévá slzy vroucí radosti a kleče na kolenou vzdává dík nejmilostivějšímu Tvůrci, který ve své nekonečné laskavosti ráčil od našeho národa odvrátit velkou pohromu a dopřál ti uzdravení, čacký náš státníku… Ochránce našeho štěstí! Chloubo národa! Kéž se ještě po mnoho a mnoho let těšíš pevnému zdraví!“ skončil řečník a tisíce hrdel se rozeřvalo:
„Sláva mu! Ať žije! Hurááá!“
Ctihodný státník poděkoval řečníkovi za upřímná blahopřání a ujistil shromážděné, že veškeré své myšlenky a city i nadále zasvětí péči o rozkvět kultury, hospodářství a blahobytu v draze milované vlasti.
To se rozumí, že se po jeho slovech znovu nesčetněkrát opakovalo provolávání slávy.
Nato se vystřídala řada řečníků z různých krajů a na každý projev stařičký státník rovněž odpověděl jadrným vlasteneckým projevem; nemusím snad ani říkat, že do toho neustále vpadal hurónským řevem dav.
Trvalo dlouho, než ten obřad skončil, a když bylo konečně po všem, ve všech ulicích začaly vyhrávat kapely a všude se rozhostila sváteční nálada.
Večer bylo město slavnostně osvětleno; davy vlastenců procházely ulicemi v pochodůovém průvodu; břeskná hudba znovu rozezvučela všecky prostory a ve výšinách, na pozadí temného nebe, za ohlušivého praskotu ohňostroje zazářilo jméno velkého státníka z tisíce hvězdiček.
A pak nastala hluboká, tichá noc a roduvěrní synové té podivuhodné země, vyčerpáni plněním svých vznešených občanských povinností, usnuli blaženým spánkem a zdálo se jim o šťastné budoucnosti a rozkvětu jejich draze milované vlasti.
Rozrušen neobyčejnými dojmy nedokázal jsem celou noc ani oka zamhouřit; teprve před svítáním jsem usnul – oblečený a s hlavou na stole. A vtom jako bych uslyšel jakýsi příšerný démonický hlas se zlomyslným chechtotem:
„To je tvoje vlast! Chachacha!“
Probudil jsem se; srdce mi sevřela hrůzná předtucha a v uších dál zněl ten potměšilý, baziliščí chechtot…
—
Hned nazítří se o té slávě rozepsaly všechny noviny po celé zemi; vládní list navíc otiskl spoustu telegramů ze všech koutů Strádie, jejichž pisatelé vyjadřovali politování, že neměli možnost přijet, aby osobně projevili své potěšení nad šťastným zotavením velkého státníka.
Kromě toho se přes noc stal slavným státníkův hlavní lékař. Všechny noviny přinášely zprávy, že vlastenecky uvědomělí obyvatelé toho a toho města, toho a toho okresu či kraje, na znamení, jak si váží zásluh lékaře Šikuly (tak se ten doktor jmenoval), hodlají zakoupit takový a makový drahocenný dar. V jedněch novinách například stálo:
Jak se dozvídáme, i město Koněkrad chystá po příkladu jitých míst vzácný dar lékaři šikulovi. Je to malá stříbrná soška znázorňující Aeskulapa, jenž třímá v rukou kalamář, rovněž stříbrný; kolem kalamáře se vinou dva pozlacení hádci s diamanty místo očí a v tlamičkách drží svíčky. Na hrudi Aeskulapa je zlatý nápis: šikulovi, lékaři zasloužilému o vlast, jeho navždy vděční obyvatelé města Koněkradu.
Podobnými zprávami se noviny přímo hemžily. Po celé zemi pakovali drahé dárky pro zázračného lékaře a bombardovali ho děkovnými telegramy. V jednom městě dokonce propadli takovému nadšení, že začali stavět monumentální dům (asi nějaké muzeum či co), do jehož zdi měli v úmyslu vsadit velikánskou mramorovou desku s díkůvzdáním místního obyvatelstva.
Samo sebou se rozumí, že se hned našel pohotový umělec, který namaloval, jak si velký státník potřásá rukou se svým lékařem a děkuje mu za uzdravení. Pod tímto výjevem byl následující text:
„Díly, oddaný Šikulo! Zbavils mě zákeřného neduhu, jenž mi bránil, bych se věnoval, seč je v mých silách, usilovné péči o štěstí své draze milované vlasti!
„Tak mi kázala svatá vlastenecká povinnost!“
Nad jejich hlavami kroužil v obláčcích holoubek a ze zobáčku mu vlála mašle, na níž stálo:
Z vůle nejmilostivějšího Stvořitele se jeho vyvolené zemi Strádii vyhne každičké zlo!
A nad holoubkem se vznášel ještě jeden cancour s nápisem: V upomínku na den šťastného uzdravení velkého státníka Mikuly. (Tak nějak se jmenoval, pokud mě paměť neklame.)
Obrázek byl vytištěn v mnoha tisících exemplářích. Děti ty milé upomínky roznášely po ulicích, po kavárnách a po hospodách, a křičely, jako když je na nože bere:
„Kupte si obrázek! Nový obrázek! Státník Mikula a lékař Šikula!“
—
Lačně, od a až do zet, jsem zhltal kupu novin z posledních dní — jak by ne!, ve všech byl podrobný životopis věhlasného vlasteneckého doktora! A pak jsem se rozhodl, že navštívím pana ministra národního hospodářství.
Pan ministr, obstarožní šedovlasý skrček s brejličkami na nose, mě uvítal neobyčejně vlídně. Posadil si mě dokonce vedle svého stolu; sám se vyšplhal do svého křesla. Stůl se prohýbal pod haldami zaprášených starých knih se zažloutlými listy a orvanými vazbami.
„Hned se vám musím pochlubit! Heuréka! Ani nevíte, jak jsem šťasten! Co myslíte, že jsem objevil?“
„Nějaký způsob, jak zvelebit hospodářství ve vaší zemi.“
„Co vás nemá! Jaképak hospodářství! To je dostatečně zvelebeno výtečnými zákony. Tím už není třeba sé zabývat.“
Mlčel jsem — co jsem měl na to říct? A on mi s vlahým, rozechvělým úsměvem strčil pod nos jakousi starodávnou bichli:
„Co myslíte, že to je za dílo?“
Nemusel jsem dlouho předstírat, že o tom usilovně přemýšlím: pan ministr — stále s tím rozněžnělým úsměvem na rtech — mi vše vyjevil:
„Homérova Ílias! Ale ve-li-ce, říkám vám, ve-li-ce vzácný exemplář,“ převaloval s rozkoší na jazyku; pak po mně blikl brejličkami, jestli to na mne udělalo patřičný dojem.
Dojem to na mne sice udělalo, ale z poněkud jiného důvodu, než pan ministr předpokládal; nicméně jsem se tvářil, že se obdivuju té vzácné bibliofilii:
„No to je báječné!“
„Že? Však to také byla sysifovská práce, se téhle rarity dopídit! Co říkám — Tantalova muka!“
„Skvostné!“ hrál jsem dál a zaujatě jsem listoval tím jeho Homérem, o němž jsem slyšel poprvé v životě. Stěží se mi podařilo odvést řeč.
„Že jsem tak smělý, pane ministře — o jakých výtečných hospodářských zákonech jste se to zmiňoval?“
„Ach ano… Dá se říci, že jde o zákony přímo anticky ideální. Žádná země, ujišťuji vás, nevynakládá takové sumy na zvelebování národního hospodářství, jako naše.“
„Zcela správně!“ podotkl jsem. „Vždyť to je základní předpoklad pro zdárný vývoj státu!“
„Přesně to jsem měl na zřeteli, když jsem se zasazoval — povzbuzován vzorem bájného Hérakla v království Augiášově — o přijetí zmíněných zákonů a o to, aby byly schváleny co nejvyšší investice na hospodářský a průmyslový rozvoj.“
„Jak vysoké, pane ministře, smím-li se zeptat?“
„Loni, za bývalého ministra, byly nižší; ale já si řekl: Kostky jsou vrženy! a bojoval jsem a nedal se, dokud jsem neprosadil zvýšení o pět miliónů dinárů. Veni, vidi, vici!“
„To je hodně!“
„Plus minus ano… Nu a co se týče oněch zákonů, jeden zní kupříkladu takto: Obilí a další polní plodiny jakož i veškeré hospodářské rostlinstvo jsou dle zákona povinny utěšeně bujet a každoročně bohatě urodit.“
„Vskutku výtečný zákon!“ chválil jsem.
Ministr se blaženě uchichtl: „Zlatý věk, že?“ a pokračoval: „Dále, račte vědět, jsem přeorganizoval úřednictvo svého portfeje. A to tak, že každá obec má nyní hospodářské představenstvo sestávající z pěti úředníků; jejich předseda má titul ekonomického správce obce té a té. V každém okresním městě sídlí okresní ekonom a má k ruce početný podřízený personál. Úřednictvo na úrovni obecní a okresní podléhá krajskému ekonomovi — těch je dvacet, ergo tolik, na kolik krajů je rozdělen náš stát. Krajští ekonomové se svým administrativním aparátem jsou pověřeni kontrolou jim podřízeného obecního a okresního úřednictva, zda plní řádně své povinnosti a vyvíjí náležité úsilí o hospodářský rozkvět daného teritoria. Ministerstvo je pak rozděleno na dvacet sekcí řízených sekčními šéfy, majícími taktéž k dispozici početný administrativní aparát, a prostřednictvím krajských ekonomů je v písemném styku s celou zemí. Každý sekční šéf vede totiž korespondenci s jedním krajským ekonomem a informuje o tom ministra opět prostřednictvím ministrových osobních tajemníků… Rozděl a panuj, není-liž pravda?“
„Ale to jsou úplná mračna úředníků!“ ujelo mi.
„U Dia!, to bych řekl! Moje ministerstvo má nejvíc zaměstnanců. Vždyť je také u nás práce až nad hlavu! Moji úředníci nemají po celý den kdy vystrčit nos z akt… Quos ego!“
Po malém odmlčení zaníceně pokračoval:
„Ceterum autem censeo, řečeno slovy velkého Catona, že mým nejvýznamnějším legislativním počinem je následující ustanovení: každá vesnice musí mít čítárnu, dokonale vybavenou nejlepšími dostupnými příručkami a jinými publikacemi z oboru zemědělství, lesnictví, dobytkářství, včelařství a dalších hospodářských odvětví.“
„Netušil jsem, že sedláci u vás tak náruživě sledují odbornou literaturu!“
„Nu, jde spíše o něco jako brannou povinnost. Nulla dies sine linea! Každý rolník je povinen denně strávit dvě hodiny dopoledne a dvě hodiny odpoledne v čítárně, kde si čte, eventuálně mu předčítají, pokud není gramotný; kromě toho jim moji úředníci pořádají přednášky o moderním racionálním obdělávání půdy.“
„Ale kdy potom tu půdu obdělávají doopravdy?“ vyhrkl jsem.
„Ač se to na první pohled tak jeví, mé řešení zemědělské otázky neznamená brzdu našeho hospodářského rozvoje, vážený pane. Zato vy jste značně zpozdilý! Budiž vám útěchou, že už Démosthénes pravil: Nemýlit se je vlastností bohů! Blahodárné účinky mé převratné reformy se projeví až časem… Podle mého přesvědčení je nejdůležitější ad primo vstřebat teorii; pak už všechno poběží skoro samo a každému bude jasné, že se stonásobně, tisíceronásobně vyplatilo obětovat trochu času vštěpování teoretických poznatků. Ze všeho nejdříve, vážený pane, je nutno mít jaksepatří základy, pevný fundament, a teprve na nich dále stavět! Dixi!“ uzavřel přímo v extázi pan ministr a otřel si pot z čílka.
„Vaše pojetí národohospodářské problematiky je prostě geniální…“ hlesl jsem — taky přímo v extázi.
„Ad hoc jsem rovněž rozdělil zmíněných pět miliónů dinárů: dva milióny na přebudování a chod úřednického aparátu, jeden milión na honoráře autorům hospodářských příruček, jeden milión na zakládání čítáren a jeden na diety úředníkům. Což suma sumárum činí pět miliónů.“
„Skvělé! Jak vysoká částka je například věnovaná na čítárny!“
„Co se toho týče, vydal jsem navíc výnos, že čítárny musí být kromě hospodářských knih vybaveny i učebnicemi latiny a řečtiny, aby se naše rolnictvo po práci na poli mohlo duchovně povznášet studiem klasických jazyků. V žádné čítárně rovněž nesmějí chybět díla Homérova, Tacitova, Paterculova a další skvosty klasické literatury. Habent sua fata libelli…“
„Překrásné! Následováníhodné!“ zvolal jsem a hbitě jsem vstal a rozloučil se s panem ministrem; koukal jsem honem honem vypadnout — ze všech těch počinů a reforem pana ministra národního hospodářství se o mě pokoušela motolice: víte, že mi nijak nešly na rozum?
Strádie (4/12)
Druhého dne jsem navštívil ministra policie.
Před ministerstvem se poflakoval houf po zuby ozbrojených strážníků, evidentně mizerně naložených — už pár dní se jim nenaskytla kýžená příležitost někoho zmlátit, což v této přísně ústavní zemi patří k nejrozšířenějším tradičním národním obyčejům.
Po chodbách a v čekárně hlava na hlavě. Kdo všecko tu nečekal na slyšení u ministra! Apartní elegáni s cylindrem na hlavě, zchátralí otrhanci, příslušníci ozbrojených sborů v roztodivných strakatých mundúrech, opásaní šavlí…
Návštěva u pana ministra může chvilku počkat, řekl jsem si, napřed si trochu popovídám s těmi lidičkami.
Nejdřív jsem se dal do řeči se solidně vyhlížejícím mladým mužem; svěřil se mi, že přišel žádat o místo u policie.
„Jste zřejmě studovaný člověk, takže s místem pro vás určitě nebudou problémy,“ povídám.
Do mladíka jako když udeří hrom; vyděšeně se rozhlédl kolem, jestli nikdo neslyšel, co jsem řekl. Když se přesvědčil, že si nás nikdo nevšímá, že všichni mají plnou hlavu vlastních trampot a navzájem si o nich vykládají, oddychl si, položil prst na rty, abych mluvil tiše, a pro všechny případy mě ještě odtáhl za rukáv kousek stranou, z doslechu ostatních.
„Vy jste tu taky kvůli místu?“ zašeptal mi do ucha.
„Ne. Jdu za panem ministrem jen na zdvořilostní návštěvu. Jsem cizinec.“
„Tak proto jste mohl vypustit z úst takovou nehoráznost, že když mám školy, hned dostanu místo!“
„Co je na tom nehorázného?“
„Vcelku nic. Ale já bych se mohl jít pást.“
„Jak to?“
„Na rozdíl od jiných zemí, u nás pánové od téhle profese mezi sebou nesnášejí lidi s vysokoškolským vzděláním. Já jsem doktor práv, ale úzkostlivě to tajím; kápnout na to pan ministr, ten by mě hnal! Jeden můj přítel — taky absolvoval univerzitu —, aby tady dostal zaměstnání, musel napsat místopřísežné prohlášení, že nikdy nic nestudoval ani se nezanáší podobnými plány — a místo dostal hned, a jaké báječné!“
Pohovořil jsem ještě s několika lidmi, mimo jiné i s jedním policejním úředníkem, který si mi trpce stěžoval, že nebyl povýšen, ačkoliv vypracoval obžalobu z velezrady proti pěti lumpům, co se hlásí k opozici. Utěšoval jsem ho — bodejť by ne, taková do nebe volající nespravedlnost!
Mluvil jsem také s jedním zámožným velkoobchodníkem, dlouze a široce mi vyprávěl o svém pohnutém životě. Bylo toho moc; zapamatoval jsem si jen to, že před několika lety vlastnil někde na venkově prvotřídní hotel a že kvůli politice — proč a jak už nevím — na tom prodělal pár tisíc dinárů; naštěstí měsíc nato přišla k moci jeho strana a on se tím pádem dostal k šikovným kšeftům a nahrabal si pěkný kapitálek.
„Vtom ale naše vláda padla.“
„Zase jste prodělal?“
„Ale kdepak. Stáhl jsem se z politického života do ústraní. Vlastně nějaký čásek jsem ještě finančně podporoval náš list, ale volit jsem už nešel; prostě pověsil jsem politiku na hřebík. Co by ne?, jiní neudělali ani tolik, a já už byl z té usilovné politické činnosti celý vyčerpaný, Člověk se přece nemůže celý život štvát jak zvíře, říkal jsem si. A vidíte, zas mi to nedalo: zrovna jdu požádat pana ministra, aby mě národní masy o příštích volbách zvolily za poslance.“
„To snad je věc mas, koho si zvolí, ne?“
„Jak bych vám to vysvětlil… Ovšem, národní poslance volí národ, tak to stojí v ústavě, ale praxe je taková, že je zvolen ten, kdo přirostl k srdci policii…“
Moc zajímavě jsem si popovídal! Ale všeho dočasu, a tak jsem šel za sluhou.
„Rád bych mluvil s panem ministrem.“
Sluha po mně sjel nadutým, nerudným pohledem a pak se znechuceně uvolil odpovědět:
„To jsou mi kvalty! Nevidíš, co je tu stran?“
„Jsem cizinec, nehodlám se ve vaší zemi dlouho zdržet a nemohu tedy svou návštěvu odkládat,“ vysvětlil jsem sluhovi zdvořile a uklonil jsem se mu.
Což bylo zcela zbytečné, neboť mocné slovo cizinec již zapůsobilo: sluha se střemhlav vrhl do ministrovy kanceláře.
Ministr mě okamžitě přijal a pohostinné mě vybídl, abych se posadil. Zapomněl jsem říct, že jsem se mu předtím představil, ale to se snad rozumí samosebou.
Byl to vyčouhlý kostlivec s hrubými, surovými rysy; čímsi odpuzoval, přestože se snažil jednat co nejpřívětívěji.
„Tak jakpak se vám u nás líbí, pane?“ A vycenil na mne zuby v mrazivém, křivém úsměvu.
Nešetřil jsem slovy chvály o zemi i o obyvatelích a nakonec jsem zdůraznil:
„Ve vaší zemi člověk skutečně neví, čemu se obdivovat dřív! Ale ze všeho nejvíc mě snad uchvátilo vaše prozíravé a moudré státní zřízení.“
„Nu, není ještě všechno tak, jak by mělo být, ale děláme, co můžeme,“ zachrastilo z něho polichocené.
„Nene, pane ministře, myslím to zcela upřímné: nic lepšího si už vůbec nedovedu představit! Obyvatelstvo je, jak pozoruji, nadobyčej spokojené a šťastné. Za těch několik dní, co jsem zde, jste měli takových slavností a veselic…“
„To je pravda, ovšem na všeobecném dobrém rozpoložení mám svůj nepatrný podíl i já. Podařilo se mi totiž docílit, aby byl do ústavy k článku týkajícímu se našich mnohých a zcela zaručených svobod dodán ještě následující bod:
Občané Strádie jsou povinni nepřetržité jásat, radovat se a veselit a neméně bujaře – formou hojných deputaci či pozdravných depeší – vyjadřovat nadšeni nad každou významnou událostí a každým počinem vlády.“
„Je něco takového vůbec možné uskutečnit v praxi?“ zapochyboval jsem.
„Kdyby bylo všecko tak snadné! Zákon je zákon; jen ať někdo zkusí neposlechnout,“ poučil mě a tvář mu ztuhla v nepříjemné (skoro bych řekl posmrtné) masce důstojného hodnostáře.
„Budiž,“ nevzdával jsem se, „ale co v případě nepříznivých událostí, které poškozují zájmy obyvatelstva i státu? Například včera jsem se dozvěděl od pana ministra zahraničí, že jste nuceni stornovat vývoz vepřů k vašim severním sousedům, což bude mít pro váš stát nepochybně velice neblahé důsledky…“
„Jistěže — ale už se stalo! A uvidíte, co nevidět se začnou ze všech krajů Strádie kvapně sjíždět deputace, aby panu ministrovi zahraničí blahopřály k jasnozřivě taktickému politickému tahu vůči dotyčnému spřátelenému státu!“ zarachtal triumfálně čelistmi.
„Bravo! Nesmírně prozíravé řešení! Záviděníhodné… Dovolte mi, abych vám jakožto cizinec vyslovil svůj obdiv a blahopřál vám k tomu geniálnímu, vaší zásluhou zdokonalenému zákonu, jenž beze zbytku zažehnal starosti a trápení ve vaší zemi!“
„Pro jistotu, kdyby obyvatelstvo náhodou zliknavělo v plnění svých občanských povinností — nevyloučil jsem ani tuto nejzazší eventualitu, já vždycky myslím na zadní kolečka! — rozeslal jsem už před třemi dny všem policejním stanicím důvěrný přípis s přísným rozkazem, aby se v tomto případě gratulační deputace dostavily ve zvláště hojném počtu.“
„Dovolíte-li, vážený pane ministře, měl bych ještě jednu otázku: dejme tomu, že za několik dni vaši severní sousedé s vámi obnoví smlouvu na dovoz vepřů — co pak?“ maskoval jsem zdvořilostí svou nemístnou zvědavost.
„Nic jednoduššího! Rozešlu policejním stanicím další přísně tajný oběžník s rozkazem, ať patřičně zapracují, aby se zástupci obyvatelstva dostavili v co nejhojnějším počtu vzdát hold příslušným vládním činitelům. Zpočátku to jde pochopitelně trochu ztuha, ale lidé si postupně zvyknou, zvyk — železná košile, není-liž pravda?, a začnou nám pak holdovat sami od sebe.“
„Přesně tak…“ ohromením jsem se nezmohl na jinou odpověď.
„Všecko jde, pane, stačí jenom chtít a táhnout za jeden provaz. V naší vládě existuje v tom ohledu vzorná, přímo bratrská spolupráce. Třeba právě dnes mi pan ministr osvěty poslal svůj nejnovější výnos, abych přispěl svou hřivnou — mohu-li to tak nazvat — k jeho důslednému provádění. Již jsem učinil potřebné kroky; nařídil jsem všem policejním orgánům, aby co nejpřísněji dohlížely na plnění posledních směrnic pana kolegy.“
„Něco důležitého, smím-li se zeptat?“
„Mimořádně důležitého. Přímo akutního. Posuďte sám!“ A vrazil mi do ruky jakési lejstro.
Začal jsem číst:
S politováním jsme zjistili, že poslední dobou dochází mezi naším občanstvem k častým případům przniní mateřštiny. Někteří jedinci již dokonce mravné poklesli tak hluboko, že nedbajíce zákona, který mj. nařizuje, že „žádný občan nesmí zanášet nešvary do jazyka našeho staroslavného vznešeného národa, svévolně měnit vétný slovosled či používat jednotlivých slov jinak, než je stanoveno v platných hláskoslovných a tvaroslovných pravidlech, předepsaných zvláštní komisí jazykozpytců“, začali dokonce bezostyšné vyslovovat vembloud místo velbloud, chlívák místo chlévák a čunitel místo činitel. Těmto nežádoucím jevům je nutno učinit přítrž. Nařizuji vám proto s okamžitou platností, abyste mocí zákona chránili svrchu zmíněná, různými zvrhlíky znevážená slova – činitel jakož i velbloud a chlévák – a přísné stíhali každého, kdo by se dopustil těchto či dalších podobných přečinů.
„Tohle že je trestné?“ zalapal jsem po dechu.
„Jistěže! Jde o závažné provinění. Na pachatele, je-li jeho vina svědecky prokázána, může být v těchto případech uvalena vazba deseti až patnácti dní.“
Po významné pauze se jeho čelisti rozcvakaly dál:
„Nu jen o tom přemýšlejte, pane! Tenhle zákon, jenž nám dává právo trestně stíhat každého, kdo se dopouští mluvnických chyb, je přímo nedocenitelný i z finančního a politického hlediska. Přemýšlejte a uvidíte, že mi dáte za pravdu!“
Poslechl jsem a pokusil jsem se o tom hloubat, ale nic chytrého mě nenapadlo. Čím víc jsem sí lámal hlavu, tím míň jsem chápal smysl ministrových slov, a nakonec i to, o čem vlastně přemýšlím. Prostě mi nad tím zákonem zůstal rozum stát — jako nad mnoha věcmi v téhle zvláštní zemi. A pan ministr se zatím škodolibě cenil: Jste na nás krátcí, páni cizinci! Kdepak, mozky, jako máme u nás ve Strádii, se hned tak někde nevidí!
„Nic vás nenapadá?“ škeřil se dál a provrtával mě očima.
„Promiňte, ale ne.“
„Tak já vám tedy vyložím, v čem tkví nedozírný přínos tohoto zákona. Především v tom, že delikventi se v tomto případě mohou z trestu vyplatit, z čehož státu plynou pěkné příjmy. Těchto finančních prostředků vláda používá jednak k úhradě deficitů v pokladnách osobních přátel, jednak na dispoziční fond, z něhož jsou odměňováni stoupenci vládního politického kursu. Za druhé se tento zákon, který na první pohled působí možná naivně, vládě hodí při volbách národních poslanců jako jedna z pomůcek, abych tak řekl politických heverů, jimiž si zabezpečuje většinu v Národním shromáždění.“
„Ale pane ministře, vždyť jste říkal, že ústava u vás zaručuje občanům veškeré svobody?“
„Samozřejmě! Občané mají zaručené veškeré svobody, ale nevyužívají jich. Vlastně, jak bych se vyjádřil přesně?, my sice máme nové, svobodomyslné zákony, které by měly platit, ale jaksi ze zvyku — a také že je nám to tak milejší — jsou stále v platnosti zákony staré.“
„Nač jste tedy vydávali ty nové?“ odvážil jsem se zeptat.
„Vydávat nové a nové zákony, abychom jich měli co nejvíc, je u nás dlouholetá a neobyčejně osvědčená tradice. V tom ohledu jsme předběhli celý svět. Jen za posledních deset let vyšlo patnáct ústav, z nichž každá třikrát vešla v platnost, třikrát byla zavržena a pak znovu přijata, takže ani my, ani občanstvo se v tom nevyznáme, nevíme, které zákony zrovna platí a které ne… Podle mého názoru, vážený pane, právě to je znakem vyspělosti a kultury naší země!“ dmula se panu ministrovi pýchou žebra, totiž hrud’.
„Zajisté, pane ministře… Jak už jsem podotkl, my cizinci vám musíme vaše moudré státní zřízení jen závidět!“
Nato jsem se s panem ministrem rozloučil a opustil jsem ho.
Strádie (1/12)
V jedné staré knize jsem četl prazvláštní příběh; čerti vědí, jak se ke mně dostala ta knížka z jakýchsi divných, tatrmanských časů, kdy bylo plno svobodomyslných zákonů a žádná svoboda, kdy se řečnilo ostošest a vycházely tlustospisy o hospodářství a nikdo nic nesil ani nežal, celá země přímo překypovala mravoučeními, ale morálka neexistovala, každý barák byl až na půdu napěchovaný pojednáními o filozofii, logice a bůhvíčem ještě, ale nikde ani špetka zdravého rozumu, kdekdo měl plnou hubu šetrnosti a hospodárnosti pro štěstí vlasti, a rozhazovalo se, kde se dalo i nedalo, a každý vydřiduch a lump si za pár šestáků mohl koupit titul zasloužilý syn národa.
Ke kterému literárnímu žánru to dílko přesně patřilo, nevím sám, a odborníků jsem se ptát nechtěl, poněvadž ti by bezpochyby podle našeho zaběhaného srbského zvyku postoupili dotyčný problém k expertize rozšířenému zasedání kasačního soudu. Mimochodem řečeno, je to báječný obyčej. Najmenuje se pár lidí, ti mají oficiálně v popisu své funkce povinnost myslet, a hotovo, my ostatní máme po starosti. Ale vraťme se k naší povídce, nebo, chcete-li, cestopisu. Autor začíná takhle:
„Padesát let svého života jsem strávil cestováním po světě. Viděl jsem mnoho měst, mnoho vesnic, mnoho zemí, mnoho lidí a národů, ale nikdy nikde mě nic tak nenadchlo, jako jeden malý národ v jedné nesmírně krásné a utěšené zemi. O tom přešťastném národě vám budu vyprávět, ačkoli předem vím, že dostanou-li se mé řádky někomu do rukou a začte-li se do nich, žádný mi nikdy, ani teď, ani dávno po mé smrti zaručeně neuvěří…“
Měl za ušima, ten strejda — zrovna tímhle úvodem vzbudil mou zvědavost, takže jsem jeho dílko přečetl až do konce, a když už jsem se s tím četl, rozhodl jsem se převyprávět to zas dalším. Nepodezírejte mě, že jsem jako ten strejc a že vás lstivě vábím k četbě, kdepak! Hned na začátku místopřísežně prohlašuji, že to zas tak moc za čtení nestojí a že ten strejc (totiž spisovatel nebo co byl zač) hrozně lže — ale kupodivu, já osobně vám tomu jeho prášení věřím na slovo a do posledního písmene.
A tohle ten strejda píše dál:
Je tomu už přes sto let, co byl můj otec ve válce těžce raněn a zajat. Odvlekli ho z rodné země do ciziny, a tam se po čase oženil s jednou otrokyní, svou krajankou. Z toho manželství jsem se narodil já. Bylo mi sotva devět, když otec zemřel. Stále mi vyprávěl o naší daleké otčině, o její slavné minulosti, o krvavých bojích za svobodu, o hrdinných a ušlechtilých lidech, jichž naše země rodí bezpočet, o jejich mravnosti a poctivosti, o tom, jak ve svém zaníceném vlastenectví neváhají položit na oltář otčiny vše, i svůj život. Na smrtelném loži mě zavázal tímto odkazem: „Synu můj! Smrt mi nedopřála skonat v milované vlasti; osud zabránil, aby mé kosti spočinuly v posvátné prsti, již jsem v bojích za naši svobodu napájel svou krví; neblahý úděl nedovolil, aby mě zahřály paprsky svobody v mé drahé rodné zemi, než zavřu oči… Umírám však smířen, neboť věřím, že ony paprsky svobody ozáří vás, děti naše… I tebe, synu můj! Vydej se na cestu, synku, a poceluj tu svátou půdu, až na ni vkročíš! Jdi a miluj věrně tu zemi reků a pamatuj, že náš národ je předurčen k velkolepým, skvělým činům! Buď důstojným synem svého otce a poctivě a čestně užívej svobody! Nezapomínej, že tu zemi zbrotila krev tvého otce a nesčetněkrát předtím krev tvých čackých a slavných dědů…“
Po těch slovech mě otec objal a zlíbal a jeho slzy zrosily mé čelo.
„Jdi, synáčku, a kéž ti Bůh…“
S tou nedokončenou větou na rtech můj dobrý otec vydechl naposled.
Neuplynul ani měsíc od jeho smrti, a já si svázal raneček a s holí v ruce jsem se vydal do světa hledat svou slavnou otčinu.
Padesát let jsem putoval cizinou, křížem krážem jsem prošel svět, ale nikde jsem nenašel zemi, která by se alespoň trochu podobala naší hrdinské otčině, o níž mi tak často vyprávěl otec.
Při tom marném hledání jsem však narazil na jinou velice pozoruhodnou zemi a o ní a o jejích obyvatelích vám teď budu vypravovat:
Letní den. Slunce žhnulo, div se hlava nerozskočila, vedro na omdlení; hučelo mi v uších, lekal jsem žízní, únavou jsem skoro neviděl. Byl jsem celý zpocený, olepený prachem z cesty; i můj vetchý oděv byl samý prach. Sotva jsem se vlekl, tak jsem byl uondaný a vyčerpaný, a tu najednou spatřím, jak se asi půl hodinku pěšky odtud bělá město na soutoku dvou řek. Jako by mi to vlilo do žil novou sílu; únava a skleslost byly rázem tytam. Pospíšil jsem tím směrem a zanedlouho jsem došel k pobřeží. Dvě mocné řeky velebně plynuly a omývaly svými vlnami městské hradby.
Vzpomněl jsem si, že když mi otec vyprávěl o jednom slavném městě, pro které naši předkové prolili mnoho krve, říkal, pokud si to přesně pamatuji, že leží zrovna takhle nějak — na ostrohu nad soutokem dvou řek.
Srdce se mi rozbušilo vzrušením: smekl jsem a závan větru z hor té země chladivě polaskal mé zpocené čelo. Poklekl jsem, upřel jsem zraky k nebesům a v hlubokém dojetí jsem zvolal:
„Velký Bože! Vyslyš modlitbu sirotka, jenž se plahočí světem a hledá svůj domov, svou otčinu… Dej mi vnuknutí!“ Svěží větřík dál pofukoval z modravých hor, jež se rýsovaly v dáli, a nebe mlčelo. Pověz mi ty, milý větře, jenž vaneš od oněch modravých vrcholků, jsou to hory mé vlasti? Řekněte mi vy, milé řeky, zda z těch hrdě se tyčících hradeb vznešeného města smýváte krev mých předků?“ Všechno němé, všechno mlčí — ale tu se mě zmocnila sladká předtucha; jako by mi jakýsi tajemný hlas zašeptal:
„To je země, kterou tak dlouho hledáš!“
Vyrušil mě nějaký šramot. Opodál na břehu jsem spatřil rybáře. Loďku měl uvázanou u břehu a spravoval sítě. V zajetí slastných pocitů jsem si ho předtím vůbec nevšiml, šel jsem k němu a pozdravil jsem ho.
Mlčky o mne zavadil pohledem, ale hned se zas dál věnoval své práci.
„Co je to za zemi tam za vodou?“ zeptal jsem se ho všecek rozechvělý — co mi odpoví?
Rybář pokrčil rameny, podíval se na mne a procedil mezi zuby:
„Nějaká země, no.“
„Jak se jmenuje?“ naléhal jsem.
„Kdopak ví. Země tam je, to jo, ale jakživ jsem se nikoho neptal, jak se jmenuje.“
„A odkud jsi ty?“
„Tadyocaď. Mám támhle chalupu. Žiju tu odmalička.“
Zvláštní, tak to asi nebude země mých dědů, pomyslel jsem si, ale nevzdával jsem se:
„Doopravdy nic nevíš o té zemi? Ani to, čím slyne?“
Rybář se zamyslel, nechal síť sítí a zdálo se, že úporně pátrá v paměti. Dlouho mlčel, až nakonec povídá:
„Prý tam mají děsných prasat.“
Vyrazilo mi to dech.
„Chceš mi tvrdit, že ničím jiným ta země není známá? Jedině prasaty?“
„Taky prý tam provádějí pěkné pitomosti, ale mně je to putna,“ zabručel neúčastně a chopil se své sítě.
Ta odpověď mi nebyla docela jasná.
„Co tím myslíš?“
„To, co jsem řek,“ odsekl otráveně a lhostejně zívl.
„A nic jiného jsi už neslyšel?“
„Jo, ještě se říká, že kromě prasat tam mají hromadu ministrů, některé na penzi, některé volně k mání, ale ty nevyvážejí do ciziny. Vyvážejí jenom prasata.“
Neutahuje si ze mne ten rybář? napadlo mě; vybuchl jsem:
„Přestaň si ze mě dělat blázny! Myslíš, že jsem padlý na hlavu?“
„Víš co? Zaplať mi, převezu tě na druhou stranu, a běž se tam podívat! Já tam jakživ nebyl, co jsem ti řek, vím z desátých úst.“
To tedy zaručeně nemůže být země mých předků — ta je přece proslulá činy bájných herojů a skvělou minulostí, přemítal jsem. Rybářovy divné narážky však probudily mou zvědavost, a tak jsem se rozhodl navštívit i tuto zemi — vždyť ono mě neubude, když už jsem viděl tolik jiných! Dohodl jsem se s rybářem, za kolik mě převeze, a nasedl jsem do člunu.
Rybář dovesloval k druhému břehu, shrábl peníze, já vystoupil, a on zas odplul zpátky.
Радоје Домановић 