Strádie (11/12)
Představte si, že hned den nato vláda musela odstoupit! Jen se to rozkřiklo, na všech stranách propuklo bujaré veselí, kavárny a putyky, dokonce i byty se přímo otřásaly jásotem a radostným zpěvem. Ze všech koutů Strádie se houfně začaly sjíždět deputace obyvatelstva, aby uvítaly novou vládu. Noviny skoro přestaly uveřejňovat denní zprávy, tolik musely tisknout pozdravných depeší a prohlášení oddaných občanů. Všechna ta prohlášení a blahopřání byla na jedno kopyto, lišila se leda v podpisech. Posuďte sami:
Velevážený pane předsedo vlády!
Ani na nejodlehlejších výspách naší drahé otčiny se nenajde člověk, jemuž by nebylo známo Vaše zanícené, sebeodříkavé vlastenectví jakož i Vaše nehynoucí zásluhy o blaho nás všech. Obyvatelstvo našeho kraje tudíž tone v radostném nadšení, že právě Vy se ujímáte kormidla státu, právem jsouc nezvratně přesvědčeno, že jediné Vy — ruku v ruce s Vašimi pány kolegy —jste s to vyprostit naši vlast-mučednici z propasti bídy, do níž ji uvrhli Vaši nezodpovědní, neschopní a vlastizrádní předchůdci. Se slzami šťastného pohnutí v očích provoláváme: Buďte nám dlouho živ a zdráv!
Jménem pěti set občanů
(následuje podpis jednoho velkoobchodníka)
To byla ukázka gratulace. A teď si přečtěte jedno prohlášení:
Do dnešního dne jsem byl stoupencem bývalého režimu, ale poněvadž jsem v souvislosti s nástupem nové vlády s hrůzou seznal, jaké nesmírné pohromy napáchala bývalá vláda v naší milované vlasti-mučednici, a došel k úlevnému zjištění, že jen a jedině naše nová vláda je s to vést nás pravou cestou vpřed k šťastné budoucnosti a uskutečnit všechny naše vznešené národní ideály, prohlašuji, že ode dneška jsem hotov dát všechny své síly do služeb nové vládě a že všude, na každém kroku, ve dne v noci, vstávaje lehaje, budu zavrhovat bývalý zlotřilý režim, jenž se právem hnusí všem poctivým občanům naší drahé Strádie.
(Podpis)
Všechny strádijské noviny do včerejška vychvalovaly a do nebe vynášely každý čin bývalé vlády, a ejhle!, najednou začaly bývalou vládu šmahem zatracovat a opěvovat vládu novou.
Prolistoval jsem si všechna čísla od začátku roku a zjistil jsem, že se při nástupu každé nové vlády opakuje totéž: každá nová vláda se oslavuje jako jediná, co za něco stojí, a každou bývalou častují epitety jako: zlořečená, proradná, ničemná, zkrátka a dobře hnusná.
A věřte tomu nebo ne: i prohlášení a blahopřání byla stále stejná, od stejných lidí, i členy deputací byli stále stejní občané!
Zejména úředníci si pokaždé přispíšili s projevy oddanosti nové vládě; jen málokterý měl odvahu k takovému husarskému kousku, aby opominul tu samozřejmou úlitbičku a riskoval své postavení… Ale takových bylo jak šafránu a veřejné mínění jimi patřičně opovrhovalo — co si to dovolují, porušovat starodávný strádijský obyčej!? Hulváti neotesaní!
Mluvil jsem s jedním spořádaným úředníkem o jeho kolegovi, jenž odmítl gratulovat nové vládě k nastolení, a vyhodili ho za to ze státních služeb.
„Připadal mi jako velice rozumný člověk,“ podotkl jsem.
„Blbec!“ zmrazil mě odpovědí.
„Neřekl bych!“
„Prosím vás — copak může mít všech pět pohromadě? Radši tře s celou rodinou bídu, místo aby si jako my ostatní, co to naštěstí máme v hlavě v pořádku, hleděl dobrého bydla!“
—
S ohledem na to, že nová vláda musela honem honem zařizovat plno věcí (jistě státních — co myslíte?) a velíce potřebovala, aby jí právě tak honem honem občanstvo ústy poslanců vyjádřilo důvěru a aby odsoudilo činnost bývalé vlády, jakož i Národního shromáždění, neuspořádala nové volby a ponechala poslance v Národním shromáždění v jejich funkcích.
Byl jsem jako u vidění — sním či bdím? říkal jsem si a vypravil jsem se za jedním známým poslancem, aby mi to vyložil.
„Udrží se nová vláda u moci, jestliže Národní shromáždění zůstává ve stejné sestavě?“ zeptal jsem se ho.
„Samozřejmě!“
„Proboha, copak nová vláda může mít důvěru starého shromáždění?“
„Může, co by ne? Odhlasujeme to a hotovo!“
„Ale to byste pak také museli zavrhnout činnost bývalé vlády a zároveň s tím i svoji činnost!“
„Svoji činnost? Co máte na mysli?“
„Vaši spolupráci s bývalou vládou!“
„Zavrhneme jen bývalou vládu.“
„Poslanci, kteří do včerejška neochvějně stáli při bývalé vládě, ji přece nemůžou najednou zavrhnout!? Ze dne na den!?“
„Můžou — klidně!“
„Já vám nerozumím!“
„Je to velice jednoduché a jasné,“ pravil bohorovně.
„Spíš velice divné!“
„Pročpak? Někdo bývalou vládu odsoudit musí, a je úplně jedno, jestli to budeme my či jiní poslanci. Vládě jde jenom o tu formalitu. Tak je to u nás zavedeno — zřejmě podle zahraničních vzorů… Jinak naše Národní shromáždění stejně dělá jen to, co chce vláda.“
„A nač tedy Národní shromáždění vůbec máte?“
„Ale vždyť vám to říkám — jen abychom zachovali formu… Mají to v jiných státech, proč bychom si to nepořídili také! A budí to dobrý dojem, jako že je náš režim parlamentární.“
„Uctivé díky za vysvětlení!“ pravil jsem — abych zachoval formu —, ale radši bych byl nad tím vším spráskl ruce…
—
Ukázalo se, jak oddané city vížou poslance k vlasti, neboť pro ni dokázali pošlapat i své dobré jméno.
„Naši dědové neváhali položit na oltář této země ani své životy — a my se malicherně rozmýšlíme, zda pro ni máme obětovat něco tak nicotného, jako je naše čest!“ zvolal jeden poslanec při zasedání.
„Bravo!“ zahřímalo souhlasně ze všech stran, a tak si Národní shromáždění vyhrnulo rukávy a pustilo se chutě do práce.
Nejdříve ze všeho odhlasovali důvěru nové vládě a zavrhli činnost vlády bývalé. Poté vláda podala návrh, aby byly v několika zákonech učiněny změny.
Návrh byl jednohlasně přijat, jakož i navržené změny, neboť na základě těch změn a doplňků bylo možno snadno a hladce usadit několik vládních příbuzných a intimních přátel v teplých místečkách.
Dále byly schváleny veškeré výdaje, jimiž nová vláda hodlala zatížit státní rozpočet, a pak zasedání skončilo. Poslanci, zcela vysílení tou námáhavou politickou prací, se odebrali zotavit domů. A novopečení páni ministři na oslavu toho, že díky naprosté důvěře národa propluli všemi úskalími na cestě k své šťastné budoucnosti, uspořádali přátelskou sedánku. Však si to zasloužili, aby ve veselé zábavě, u sklenky vína trochu pookřáli z těch ukrutánských starostí, co měli s kučírováním státu!
Strádie (10/12)
Strádijskou vládu se mi tedy poštěstilo poznat dosti zblízka a rozhodl jsem se navštívit také zdejší Národní shromáždění. Stařičký název Národní se dochoval z temné minulosti a užívalo se ho už jen tak ze zvyku — moderní praxe byla taková, že poslance jmenoval ministr policie. Jakmile došlo ke změně vlády, nakvap se vypisovaly nové volby poslanců (což se obligátně dělo aspoň jednou měsíčně). Slovo volby znamenalo ve Strádii oněch dnů dosazování a mělo také původ v dávných zaostalých patriarchálních dobách, kdy národ — věřte tomu nebo ne — měl kromě jiných trampot navíc ještě únavnou povinnost lámat si hlavu a starat se, koho si vybere za zástupce. Kdysi se volby provozovaly tímto primitivním způsobem, avšak v moderní civilizované Strádii byla ta zastaralá, zdlouhavá a těžkopádná procedura zjednodušena. Ministr policie se obětavě podjal povinností národa, sám vybíral a dosazoval poslance do Národního shromáždění, a národ nemrhal časem, neměl žádné starosti a hlavně nemusel myslet. S ohledem na vše výše uvedené je přirozené, že se tomu říkalo svobodné volby.
Takto zvolení národní poslanci se sjížděli do strádijské metropole a radili se a řešili různé státní záležitosti. Vláda — výstižněji formulováno: každá vpravdě vlastenecky smýšlející vláda — vypomáhala, jak jen mohla, aby ta řešení byla moudrá a moderní, čili i nadále sebeobětavě na sebe brala veškerou odpovědnost. Když se poslanci sjeli, ještě než začali zasedat, museli strávit pár dní v speciální přípravce, která se nazývala klub. Zde se drezírovali – promiňte, přeřekl jsem se – připravovali, aby se mohli co nejúspěšněji zhostit svého poslaneckého poslání.
Vypadalo to jako při zkouškách na divadelní představení.
Autorkou kusů, které poslanci měli sehrát na scéně Národního shromáždění, byla opět neúnavná vláda. Předseda klubu byl cosi jako dramaturg: měl za povinnost prostudovat si pečlivě danou hru a rozdat role poslancům, pochopitelně s příhledem k jejich talentu a naturelu. Některým přiděli větší výstupy, některým menší, začátečníkům svěřil jenom štěky, ba někteří dokonce směli zarecitovat pouze jedno slovo, pro nebo proti. Ta druhá varianta se vyskytovala velice vzácně, jen tehdy, když bylo třeba sehrát nějaké zvlášť svobodomyslné představení, například když se po skončeném hlasování jako sčítaly hlasy, aby se zjistilo, která strana zvítězila; přitom bylo všecko narežírováno už dávno před zasedáním. Poslanci, kteří nebyli použitelní ani na štěky, hráli němé role – to znamená při hlasování vstáváním a sedáním. Když předseda rozdal role, rozpustil poslance, aby se je šli naučit. Mne hned tak něco neudiví, ale ujišťují vás, že jsem jaksepatří vyvaloval oči, když jsme poprvé viděl, jak se strádijští poslanci biflují své role.
Přivstal jsem si a vyšel jsem n na procházku do parku. kik yyi plný školáků, gymnazistů a studentů. Jedni se procházeli sem a tam a učili se nahlas svoje úkoly — někdoo dějepis, někdo chemii, někdo náboženství a tak dále; jiní se zas navzájem zkoušeli. Náhle jsem si mezi tou omladinou všiml několika mužů značně pokročilého věku; také se procházeli sem a tam nebo posedávali na lavičkách a dřeli se nazpaměť něco z nějakých papírů. Nenápadně jsem se přiblížil k jednomu stařičkému vesničanovi v národním kroji a slyším, jak s námahou slabikuje:
„Velectění páni poslanci! U příležitosti projednávám projektu zákona tak eminentní závažnosti, stržen nadšením nad vskutku brilantním projevem svého veleváženého kolegy pana ix ypsilón, jímžto totálně a nad slunce jasně ozřejmil generální důležitost, ergo veskrze pozitivní charakter dotyčného zákona, osměluji se dočrtnout přehršlí detailů, arciť jen podružných, epochální nástin svého veleváženého předřečníka…“
Stařeček přeslabikoval tu větu asi desetkrát a pak odložil papír, zavřel oči a zkusil to zpaměti:
„Velectění páni poslanci… stržen nad slunce jasně přehršlí… u veskrze generélní příležitosti… ergo arciť eminentní…“ Zarazil se, svraštil čelo, chvíli mlčel a lovil v paměti, a pak znovu sáhl po svých papírech a ještě jednou si větu přeslabikoval nahlas. Potom se ji znovu pokusil zopakovat zpaměti, ale marná práce, zase pohořel. Nedal se odradit a zkusil to ještě párkrát, šlo mu to však čím dál hůř. Zoufale si vzdychl, dopáleně odhodil papíry a svěsil hlavu.
Na lavičce proti němu seděl žáček, v ruce měl zavřenou knihu a zpaměti odříkával úkol z přírodopisu:
„Tato užitečná bylinka roste v bažinatých krajích. Jejího kořene náš národ odnepaměti používal jako léku…“
Stařeček zvedl hlavu. Když chlapec odříkal celou lekci, zeptal se ho:
„Ty už to svoje umíš?“
„Ano.“
„Pámbů ti požehnej! Jen se uč, synáčku, dokud jsi mladý a máš na to ještě dobrou hlavu, poněvadž až ti bude tolik jako mně… darmo mluvit!“
Co tu ti kmeti pohledávají mezi žáčky a studentíky? Co se ksakru ve svém věku můžou ještě tak pilně učit? To už zase ve Strádii zavedli nějakou novou pedagogickou vymoženost?
Zvědavost mi nedala; sám jsem na žádné kloudné vysvětlení nepřipadl, a tak jsem se zeptal toho stařečka. Dozvěděl jsem se, že je národním poslancem a že mu v klubu poručili naučit se projev; to, co si tu před chvílí marně vtloukal do hlavy, je prý teprve první věta…
Když se poslanci naučili své role, nastaly zkoušky. Poslanci se dostavili do klubu a každý se posadil na své místo. Předseda klubu trůnil za zvláštním stolem a po jeho boku dva místopředsedové. Další zvláštní stůl byl vyhrazen pro členy vlády a o kus dál stál stolek pro tajemníky klubu. Tajemník ještě chvilku vyvolával jednoho poslance po druhém, aby zjistil prezenci, no a pak to začalo.
„Ať vstanou všichni, co mají hrát opozičníky!“ nařídil předseda.
Vstalo několik poslanců.
Tajemník napočítal sedm.
„Kde je osmý?“ sháněl se předseda.
Nikdo se nehlásil.
Poslanci se začali rozhlížet, každý jako by říkal: Já to nejsem! Kdopak to může být, ten osmý?
Rozhlíželo se i těch sedm opozičníků; pátravým pohledem slídili po svém ztraceném druhu, až pak najednou si jeden vzpomněl a s úlevou vykřikl:
„Tamhleten je to! Ten má taky hrát opozičníka!“
„To neni pravda! Neurážej, jo?“ bránil se rozhořčeně osočený a přitom zarytě koukal do země.
„Tak kdo je to tedy?“ naléhal předseda.
„Já nevím.“
„Nechybí někdo?“ obrátil se předseda na tajemníka.
„Ne.“
„Někdo to kruci být musí!“
Ale po osmém opozičníkovi ani vidu, ani slechu. Všichni se zase začali rozhlížet, i ten osočený.
„Ať se přihlásí! Tak bude to nebo ne?“
Nikdo ani nepípl.
„Co se nehlásíš, když jsi to ty?“ udeřil předseda na osočeného.
„Je to on! Určitě je to on!“ spustili povyk ostatní; to jim pane spadl kámen ze srdce!
„Když já ale nemůžu hrát opozičníka,“ zafňukal provinilec.
„Jak to, že ne?“ obořil se na něho předseda.
„Ať ho hraje někdo jiný!“
„Na tom přece nesejde, kdo ho hraje.“
„Sejde. Já mám naši vládu hrozně rád!“
„To ti nikdo nebere! Opozičníka budeš jenom hrát, člověče! Abychom zachovali formu… Nějakou opozici přece mít musíme!“
„A nebudu a nebudu a nebudu hrát opozičníka! Já mám naši vládu ze všeho na světě nejradši!“
Předseda si ho vzal do parády a mluvil mu do duše, hučel do něho horemdolem, ale marně; dal se přesvědčit, až když mu jeden ministr slíbil dohodit pěkný kšeftík, na kterém se dá vydělat majlant.
„Zaplaťpámbů,“ odfrkl si zpocený a uondaný předseda, „tak už jich konečně máme osm!“
Zatímco se předseda a ministři handrkovali s trucovitým osmým opozičníkem, sedm ostatních opozičníků si sedlo.
„Opozičníci — vztyk!“ zavelel uklidněný předseda a otřel si pot z čela.
Ale ouha! Stoupl si jen ten vzpurník.
„Co to má znamenat? Co vy ostatní?“ Předsedu div netrefil šlak.
„My taky máme hrozně rádi naši vládu!“ zahuhlalo sedm opozičníků.
„To svět neviděl, co my si užijeme za soužení s opozicí!“ rval si vlasy předseda.
Rozhostilo se nepříjemné, trapné ticho.
„Máte rádi naši vládu?!“ zaskřípal výhrůžně zuby pan ministr policie. „To dá rozum, že máte rádi naši vládu, kdybyste ji neměli rádi, nebyl bych si vás vyhlídl do Národního shromáždění! Kdo podle vás má vystupovat v roli opozičníků? My, ministři? Po příštích volbách už mi sem ani nepáchnete, abyste věděli! Těch osm uprázdněných míst nebudu sám obsazovat, pro mne, za mne, ať si národní masy projednou zvolí pár poslanců, aspoň budeme mít konečně pořádnou, nefalšovanou opozici!“
Po dlouhém dohadování, když každému něco slíbili, uvolilo se i sedmero zarputilců vystupovat v té ostudné roli. Jednoho utáhli na prachy, druhého zas na povýšení, prostě každému něco káplo za tu mimořádně obětavou úsluhu vládě, které tuze záleželo na tom, aby Národní shromáždění alespoň trochu vypadalo jako národní shromáždění.
Když ta tahanice tak šťastně skončila, nic už nestálo v cestě, aby předseda konečně zahájil zkoušku:
„Jaká je tvoje role?“
„Já mám vznést interpelaci k vládě, proč se státní peníze vyhazujou na zbytečnosti.“
„Co ti na to odpoví vláda?“
„Aspoň to budí zdání, že na to máme.“
„Co odpovíš?“
„Já na to mám říct, že mě ta odpověď zcela uspokojila.“
„Sednout!“ pokývl předseda spokojeně.
„Co ty máš v roli?“ obrátil se na druhého.
„Já mám interpelovat vládu, proč někteří úředníci jsou povyšováni mimo pořadí a berou několik platů a různých přídavků, zatímco jiní, déle sloužící a mnohem schopnější, zastávají bezvýznamná postavení a už řadu let nebyli povýšeni.“
„Správně! A jak ti odpoví páni ministři?“
„Páni ministři mi vysvětlí, že mimo pořadí povýšili jenom své nejbližší příbuzné a lidi, za něž se přimlouvali jejich důvěrní přátelé, jinak nikoho.“
„Co jim odpovíš?“
„Že považuju tu odpověď za naprosto vyhovující.“
Pak předseda začal zkoušet třetího.
„Mým úkolem je ostře napadnout vládu, že uzavřela půjčku za nevýhodných podmínek, bez ohledu na kritickou finanční situaci našeho státu.“
„Co ti odpoví vláda?“
„Že potřebuje peníze za každou cenu.“
„A co ty na to?“
„Že ten pádný argument beze zbytku vyvrátil mé pochybnosti.“
„Co ty máš dělat?“ zeptal se předseda čtvrtého.
„Vznést protest k panu ministrovi armády, že vojáci hladoví.“
„Co ti pan ministr odpoví?“
„No Bože! Tak hladoví!“
„A co ty na to?“
„Já mu poděkuju za vyčerpávající vysvětlení.“
„Dobře! Smíš se posadit!“
A tak předseda zkoušel a zkoušel, a když byl hotov se všemi příslušníky opoziční menšiny, jal se zabývat provládní většinou.
Kdo se dobře nabifloval svou roli, tomu vyslovil pochvalu. A ti, co se špatně učili a nic neuměli? Ať se neopováží strčit na zasedání ani nos!
—
Poměry ve Strádii se den ze dne povážlivěji horšily, a tak se mluvčí národa chtě nechtě museli hned na prvních zasedáních zabývat řešením těch nejpalčivéjších problémů. Duchapřítomná a energická vláda si věděla rady za každé situace, růžové i nerůžové; aby poslanci neplýtvali drahocenným časem na všelijaké nesmysly, vrazila jim hned do začátku k projednání zákon o zřízení námořní flotily.
Když jsem se o tom doslechl, zeptal jsem se jednoho poslance:
„Máte hodně námořních lodí?“
„Ne.“
„Kolik asi?“
„Zatím ani jednu.“
Užasl jsem. Všiml si toho a užasl rovněž:
„Čemu se tak divíte?“
„Zaslechl jsem něco, že prý jste schválili zákon o …“
„Ano!“ skočil mi do řeči. „Schválili jsme zákon o zřízeni námořní flotily, ovšem. Bylo to nutné, poněvadž dosud takový zákon nemáme.“
„A má Strádie vůbec moře?“
„Prozatím ne.“
„Nač tedy ten zákon?“
Poslanec se shovívavě pousmál a vysvětlil mi:
„Strádie, vážený pane, kdysi hraničila dokonce se dvěma moři a naším všenárodním ideálem je, aby naše draze milovaná vlast-mučednice byla zase to, co kdysi. Jak vidíte, usilovně na tom pracujeme.“
„Ach tak!“ předstíral jsem hluboké porozumění. „Co se toho týče, jsem si naprosto jist, že se Strádie vbrzku stane opět obrovskou a mocnou říší, pokud budou otěže jejího osudu stále v rukou lidí tak moudrých, činorodých, nezištných a upřímně vlastenecky smýšlejících jako nyní…“
Strádie (8/12)
Přestože jsem měl v úmyslu jako dalšího člena vlády navštívit pana ministra osvěty, změnil jsem plán a vyhledal jsem nejdříve pana ministra armády; nesmírně mě totiž zajímalo, co soudí o těch krvavých tragédiích — či chcete-li barbarských zvěrstvech krvelačných skřípetarských hord na jižních hranicích Strádie.
Ministr armády, titěrný mužík s vpadlým hrudníčkem a pavoučíma ručičkama, se podle všeho zrovna domodlil.
Kanceláří se linula vůně myrhy a kadidla jako v nějakém svatostánku a na stole se povalovalo plno všelijakých náboženských spisů a starých ohmataných a vyšisovaných modlitbiček.
Nejdřív jsem se lekl, že jsem si spletl dveře, ale oficírská uniforma pana ministra žádnému omylu nenasvědčovala.
„Promiňte, pane,“ zapípal vlídně teninkým hláskem, „právě jsem dokončil svou obligátní modlitbu. Činím tak vždy, než usednu k práci. Zvláště pak v těchto dnech, kdy je modliteb mnohem více zapotřebí, vzhledem k těm Jobovým zvěstem z jižních území naší drahé otčiny.“
„Nemůže dojít k válce, pokud budou Skřípetaři pokračovat ve svých vpádech?“ šel jsem rovnou k věci.
„Žádný strach! Toho bohdá nebude…“
„Podle mého názoru takové nebezpečí hrozí, pane ministře! Vždyť oni loupí a drancují a vraždí den co den!?“
„Vraždit vraždí, to je pravda, ale na rozdíl od nich my, pěkně prosím, nejsme žádní divocí pohané… Je tu hrozná zima, nezdá se vám?, jako by odněkud táhlo… Co já se služebnictvu navykládám, že stálá teplota v místnosti má být minimálně šestnáct a půl stupně, ale všecko marné — já nevím, zač mě Bůh tak trestá!“ odbočil pan ministr od tématu, které nakousl, a zazvonil na sluhu.
Vešel sluha a vysekl poklonu, až se mu rozdrnčely metály na prsou.
„Pro Pánaboha našeho Stvořitele, neříkal jsem vám stokrát, že v mém kabinetu musí být bezpodmínečně teplota nejméně šestnáct a půl stupně?! A už zase je tu sibérie a navíc nějaký průvan; chcete, abych zmrzl?“
„Teploměr ukazuje osmnáct, pane ministře,“ uctivě namítl sluha a znovu v předklonu zařinčel metály.
„Hosana!“ zafistulkoval spokojeně pan ministr. „Tak spánembohem!“
Ještě jednou břinkly metály a sluha zmizel za dveřmi.
„Ta zpropadená teplota mi dělá velké starosti, věřte… Jakmile není teplota jak náleží, je s armádou amen! Právě jsem napsal v tom smyslu rozkaz pro všechna velitelství… Přečtu vám ho, chcete?“
V souvislosti s tím, že v poslední době přibývá ozbrojených vpádů Skřípetarů do jižních teritorií našeho státu, nařizuji: Vojíni nechť se každého rána na povel svých velitelů společně pomodlí k Bohu všemohoucímu, aby ochraňoval naši předrahou, námi všemi vroucně milovanou otčinu, prosáklou krví našich udatných předků. Modlitbu ať od případu k případu určí příslušný vojenský kněz. Na konci každé modlitby však budiž připojen tento dovětek: Kéž nejmilostivější Hospodin uvede rovnou do ráje duše našich spravedlivých a bohabojných bratří a sester, kteří padli za oběť bestiálnímu násilí divokých skřípetarských nevěřících! Kéž je jim lehká zemi Strádie, již tak upřímně a žhavě milovali! Sláva jim na věky věkův, amen! Danou modlitbu s uvedeným dovětkem nechť odříkají všechny šarže unisono a náležití zbožným a pokorným tónem; poté nechť všichni vypnou hruď a vztyčí hrdě a pyšně hlavy, jak se sluší na chrabré obránce naší země, a za troubení trubek a bubnování bubnů ať třikrát po sobi hromově provolají: Ať žije Strádie! Pryč se Skřípetary! Velitelům ukládám, nechť bděle dohlížejí, aby celý tento akt byl proveden vzorně, bez sebemenšího kazu či opomenutí, neboť na tom závisí blaho naší milé otčiny. Potom ať několik jednotek s rozvinutými prapory, v rytmu břeskných bojových pochodů vojenských kapel vyrazí řízným přehlídkovým krokem vítězoslavně do ulic. Očekávám vaše podrobné hlášení o splnění tohoto rozkazu, k čemuž vám dopomáhej Bůh. Zároveň co nejpřísněji nařizuji: v zájmu utužení bojeschopnosti naší armády nechť všichni, důstojníky počínaje a prostými vojíny konče, ostražitě střeží, aby teplota v kasárnách neklesla pod šestnáct stupňů Celsia. Amen.
„No to je… To je geniální!“ farizejštil jsem ostošest „Jen jestli všechna velitelství dostanou ten rozkaz včas?“
„Inu, musel jsem si připilit a Bůh požehnal mému usílování, takže dobrou hodinu před vaším příchodem byl už rozkaz rozeslán po telegrafu. Ranní ptáče dál doskáče, zvláště s pomocí Boží! Nebýt mého včasného účinného opatření, mohli jsme se, milý pane, nadít více egyptských ran než v Písmu!“
„Věru,“ přitakal jsem, přestože mě nenapadalo (snad by bylo vhodnější říci: za živého Boha jsem si nedokázal představit), jakých egyptských ran bychom se mohli nadít.
„Bohužel, milý pane, tak se věci mají! Nebýt mého obratného manévru, byl by mohl některý z velitelů v jižních oblastech zneužít svého postavení a přispěchat se svými oddíly na pomoc postiženému obyvatelstvu — a už by skřípetarská krev tekla proudem, ba stříkala až do nebes! Všichni moji důstojnici jsou toho názoru, že jen a jedině to je — řečeno slovy Kristovými — cesta pravá, protože nechtějí a v mnoha případech žel Bohu ani nejsou s to vidět věci z více zorných úhlů. Především je nutno mít na zřeteli, že naše vláda usiluje o mírumilovnou, vpravdě křesťanskou zahraniční politiku; žádné oko za oko, zub za zub, ale spíše ty do mne kamenem, já do tebe božím dárkem… Že se skřípetarští pohané dopouštějí na našich bratřích a sestrách nelidského násilí — nu, co jiného lze čekat od divé zvěře!, ponechme Pánu Bohu, co jeho jest, však on je za to ztrestá věčnými mukami a skřípěním zubů v ohni pekelném. A za druhé, milý pane, nesmíme zavírat oči před smutnou skutečností, že se naše vláda netěší u národa přílišné oblibě, čili my musíme mít k dispozici armádu hlavně pro naše vnitřní politické záležitosti. Jeli kupříkladu nějaký úřad v rukou lidí, co se za mrzkých třicet stříbrných zaprodali opozici, jsme nuceni použít ozbrojené moci, aby dotyční zrádci naší vlasti-mučednice došli spravedlivého trestu a aby se úřadu mohl ujmout některý věrný našinec…“
Využil jsem toho, že se pan ministr trošičku zakuckal:
„Kucinky, pane ministře! Ale co v případě, že útoky skřípetarských hord neustanou? Nebo že dokonce nabudou nežádoucích rozměrů?“
„Nemalujte čerta na zeď! Pak bychom museli podniknout ráznější kroky.“
„Jaké, pane ministře, smím-li se zeptat?“
„Jestliže říkám ráznější, neznamená to, že bychom začali jednat neuváženě nebo proti zásadám křesťanské etiky. Pro začátek bychom zkusili další celostátní akci s rezolucemi, tentokrát ještě ostřejšími. No a kdyby nedej Bože ani to nepomohlo, pak bychom museli neprodleně začít vydávat nějaký nový list s výlučně patriotickým zaměřením; prostřednictvím toho listu bychom zasypali ty zplozence ďábla ze Skřípetárie kanonádou příkrých, nesmlouvavě odsuzujících článků. Možná bychom je i párkrát šlehli nějakou satirou, ale ještě nevím, s tím se musí vždycky tuze opatrně… Chraň nás Pán Bůh a všichni jeho strážní andělé před takovými konci!“ zatípal zkormouceně a pokřižoval se; nato se utekl k tichoulinké, leč horoucí modlitbě.
Mým nitrem háralo v tom okamžiku ledacos, ale blažené religiózní vytržení to rozhodně nebylo; přesto jsem se pokřižoval, abych mu dělal společnost.
Zvláštní země, přemítal jsem. Na jihu jim hynou denně stovky nevinných bezbranných obyvatel a ministr armády skládá modlitbičky a medituje o založení vlasteneckých novin! Vojáky mají dobré, statečné, to se ukázalo v mnoha válkách — proč tedy nevyšlou nějaký oddíl k jižním hranicím a nezarazí řádění těch zákeřných skřípetarských hord?
„Zdá se, že vás můj plán nějak udivuje, pane?“ vyrušil mě z úvah páně ministrův diškantek.
„Bodejť by ne!“ neudržel jsem se, ale vzápětí jsem litoval své unáhlenosti.
„Nejste, milý a vážený, dostatečně zasvěcen do situace. Bezpečnost státu a obyvatel vůbec není to hlavní, pane, hlavní je bezpečnost vlády. Minulá vláda se udržela u moci měsíc, a my vládneme sotva tři týdny — přece si nemůžeme udělat takovou ostudu a položit se dřív! Naše pozice je velice vratká, nikde přítelíčka, milosrdní samaritáni už dávno vyhynuli, o naše mísy čočovice nikdo nestojí a laskavý Bůh je po čertech vysoko, neboli musíme se sami snažit a podnikat vše pro to, abychom se co nejdéle udrželi u moci.“
„A co podnikáte?“
„Totéž, co všechny vlády před námi. Na každý den chystáme nějaké překvapení, pořádáme slavnosti; momentálně si stojíme tak pekelně bídně, že budeme muset zase nastrojit nějaké spiknutí. Což o to!, spiknutí jsou naším, abych tak řekl, chlebem vezdejším. Do té míry, že když se někdy den dva pozdržíme s přípravou tohoto nejosvědčenějšího prostředku na vymítání ďábla opozice, naši občané, nejpokornější stádečko, co kdy žilo na tom božím světě, se dokonce opováží nahlas podivovat, cože se tak dlouho nekují žádné protivládní pikle. Nu a právě při všech těchhle vnitropolitických záležitostech prvořadé důležitosti — překvapeních, trachtacích a spiknutích, se neobejdeme bez armády. To, že na jihu umírají lidé, je vedlejší, milý pane; na má bedra či, chcete-li, na můj portfej vložil Hospodin naléhavější úkoly, mnohem prospěšnější pro naši vlast, než nějaké nesmyslné pranice se Skřípetary, Soudě podle všeho, vaše názory na tyto věcí jsou až předpotopně tmářské; žel Bohu, podobné zaostale smýšlejí i všichni moji důstojníci a celá armáda… Ještě štěstí, že my, členové vlády, jsme moderní lidé a máme v tom dokonale jasno.“
„První povinností armády je přece hájit vlast! To znamená i poskytnout ochranu před cizáckým násilím těm nebohým lidem na jihu! Vždyť i z těch končin posílají otcové a matky své syny na vojnu — a posílají je dobrovolně a rádi, neboť v armádě vidí svojí oporu,“ vyjel jsem si na pana ministra, i když se to nesluší; co naplat, každý občas šlápne vedle.
„Podle vás tedy armáda nemá nic důležitějšího na práci? Ať vás Všemohoucí neztrestá za to rouhání, pane!“ splynulo tiché pokárání z páně ministrových tenoučkých bezkrevných rtíků; vyčítavě, zarmouceně zavrtěl hlavičkou a změřil si mě, jako by si mě trošku ošklivil. „To bych do vás nebyl řekl, že jste takový bludař!“
„Ale já… prosím vás…“ blábolil jsem, nevěda, co mám na to říct; naštěstí páně ministrův falzetek důrazně přeťal mé rozpaky:
„A co třeba přehlídky, he?“
„Cože, prosím?“
„Blahoslavení chudí duchem… Prosím vás, člověče boží, co by si vláda, kterákoli, počala bez přehlídek?“ zapištěl pan ministr v svátém rozhorlení.
„Promiňte… o tom jsem jakživ nepřemýšlel… Ani neslyšel…“ breptal jsem na svou obranu.
„Neslyšel? Nebesa! Vždyť vám tu celou dobu horem dolem vykládám, proč musíme obyvatelstvo pořád něčím překvapovat, den co den pořádat různé slavnosti, průvody, trachtace a veselice a samozřejmě i přehlídky — jakpak bychom to všecko zvládli bez armády? To je momentálně její prvořadá povinnost: aťsi k nám vpadají nepřátelské hordy, čert je vem, hlavně když naši vojáčci pochodují, prapory se třepotají, bubny duní a polnice hlaholí jak u bran Jericha… Kdyby Strádii čirou náhodou hrozilo zvenčí nějaké větší nebezpečí, snad by trochu přiložil ruku k dílu i pan ministr zahraničí, pokud by ovšem na to měl zrovna čas. Je věčně věkův zavalen rodinnými starostmi: Pán Bůh mu chudákovi nadělil dětí jako smetí. Naštěstí se náš stát příkladně stará o své zasloužilé činitele… Mezi námi — zejména se synáčky má pan kolega učiněné peklo: moc špatně se učí! A tak jsme rozhodli, že budou studovat na útraty státu. Byl to skutek křesťanského milosrdenství, věřte! I o jeho dcerušky se postaráme: dostanou věno ze státní pokladny; eventuálně se jejich nápadníkům přidělí nějaké výnosné místo, na jaké by si pochopitelně jinak marně dělali laskominy.“
„Je krásné, když zásluhy dojdou spravedlivého ocenění!“
„Svatá pravda, milý pane! A my jsme v tom ohledu přímo světová rarita, nikdo se nám nemůže rovnat. Ať je ministr jaký chce, bohumilý nebo hříšný, vděčný stát se v každém případě postará o jeho rodinu. Já děti nemám, a tak stát pošle do ciziny studovat malířství mou švagrovou.“
„Slečna švagrová má talent?“
„Paní… Doposud nic nenamalovala, ale kdo ví, třeba jí to půjde od ruky. Pojede s manželem, ten také dostal státní stipendium. Seriózní, pilný hoch, od toho můžeme hodné očekávat.“
„Mladý nadějný pár, že?“
„Jsou ještě mladí, to rozhodně… V nejlepších letech… Švagr má šest křížků na zádech a švagrové táhne na pětapadesát.“
„Čím se zabývá pan švagr? Nepochybně vědou?“
„Ovšemže… Jinak je hokynář, ale tuze rád čte. Například po novinách je jak divý, neřku-li přímo ďáblem posedlý! Ten vám denně stačí přečíst snad všechny naše noviny! Přinejmenším je aspoň prolistuje. A všelijakých povídek a románů už zhltal, až Bůh brání! Hádám nejméně dvacet. Posíláme ho studovat geologii.“
Pak se pan ministr na chvíli odmlčel; zadumal se a začal přebírat svůj růženec; měl ho zavěšený na šavli.
„Zmínil jste se také o nějakých překvapeních, pane ministře. Mohl byste mi to blíže vysvětlit?“ upomenul jsem ho; jeho švagrová mi vcelku mohla být ukradená a švagr jakbysmet.
„Ovšem, ovšem, máte pravdu, malinko jsem odbočil… Pravdaže. Právě v těchto dnech vrcholí přípravy jednoho takového velkého překvapení, což, dá-li Bůh, bude mít nedozírný politický dopad.“
„O tom nepochybuji! Zřejmě celou věc prozatím držíte v největší tajnosti, že?“
„Co vás nemá! Právě naopak: rozhlásili jsme to po celé zemi! Víte, ono v některých případech spíše platí, že vědomost hříchu nečiní…“
„Předpokládám, že to překvapení přinese vaší zemi velké štěstí?!“
„Ano, vzácné štěstí… Celý národ se raduje a nadšeně oslavuje vládu a její moudrou, vpravdě vlasteneckou politiku; nikdo v celé zemi už o ničem jiném nemluví ani nepíše, jen o tom velkém štěstí, které nás co nevidět čeká.“
„Promiňte, že se ptám, jistě jste pro to udělali vše!, ale nemůže něco to očekávané vzácné štěstí ohrozit?“
„Tím jsme si zatím nijak hlavu nelámali, milý pane. I když nikdy není vyloučeno, že se stane zázrak a nějaké štěstí nám skutečně spadne z nebe… Nezměrná jeť milost Páně! Mimochodem, znáte to prastaré podobenství, jak jednou v jedné zemi vláda oznámila nespokojenému obyvatelstvu, že se vbrzku zjeví veliký Génius, Mesiáš, jenž jejich zemi zbaví dluhů a špatného režimu a lid vymaní z neštěstí a bídy a povede ho tou jedinou pravou cestou k šťasné budoucnosti? A jak se z těch obyvatel, bouřících se proti svým nehodným mocipánům, rázem stali krotcí beránci a v celé zemi se rozhostila radost a veselí? Mám vyprávět dál?“
„Ano, prosím vás! Je to velice zajímavé…“
„V cele zemi tedy zavládla nesmírná radost… Na jednom celonárodním shromážděni se obyvatelé dokonce usnesli, že uspořádají sbírku a za vybrané peníze zakoupí rozsáhlý pozemek a vybudují nádnerný palác, na némž bude stát: Národ svému velikému géniovi a spasiteli. Netrvalo dlouho a všecko bylo hotovo a připraveno a čekalo se už jen na Mesiáše…“
Tu pan ministr umlkl; chopil se znovu svého růžence a začal si špitat modlitbičku.
„A zjevil se Mesiáš?“ vyhrkl jsem napjatě.
„Ne.“
„Nikdy?“
„Zřejmě nikdy!“ típl pan ministr lhostejně; tak dovypráví mi to podobenství nebo ne?
„Proč?“
„Suď Bůh!“
„Nic mimořádného se tedy nestalo?“
„Ne.“
„To je divné!“ poznamenal jsem.
„Mesiáš se nezjevil, zato Hospodin seslal toho léta strašné krupobití, a to potlouklo veškerou úrodu,“ zapípal pan ministr nevzrušeně, s pohledem upřeným na jantarové kuličky svého růžence.
„A co bylo s tím národem?“
„S kterým?“
„No v té zemi, o níž mi vyprávíte to jímavé podobenství!“
„Nic.“
„Vůbec nic?“
„Co by bylo? Národ jako národ!“
„Já čekal, že se stane kdoví jaký zázrak!“ zabručel jsem zklamaně.
„Nu, a cožpak se nestal?“
„Já vám nerozumím…“
„Svatá prostoto! Národ žil alespoň několik měsíců v radosti a štěstí! Copak to není podle vás zázrak nad zázraky?“
„To je pravda!“ přiznal jsem kajícně — jak je možné, že jsem se nedovtípil dřív?
Ještě dlouho jsme si povídali o všem možném; mimo jiné se mi pan ministr zmínil, že v rámci oslav výše zmíněného nadcházejícího překvapení hodlá ještě téhož dne jmenovat osmdesát nových generálů.
„A kolik jich máte teď?“
„Slava Bohu na výsostech — ažaž!, ale je to bezpodmínečně jednak pro upevnění renomé našeho státu a jednak pro zvýšení lesku současných celonárodních slavností. Uvažte, jak to zní: osmdesát nových generálů za jediný den!“
„Vskutku, to imponuje!“ přikývl jsem uznale.
„Viďte? Cim více okázalosti, pompy a křiku, tím lépe!“
Andělíčku, můj strážníčku!
Strádie (7/12)
Když jsem vyšel z ministerstva financí na ulici, zase se to kolem hemžilo lidmi jak v mraveništi; a ten randil! — až v uších zaléhalo!
Takového lidu! Co se děje? Asi se zase sjíždějí nějaké deputace! povídám si a vykuluju oči na ty spousty všelijakých lidiček z bůhvíkterých končin. Oslovil jsem jednoho chlapíka, co se mi první namanul do cesty:
„Kampak se všichni hrnou?“
Má neznalost ho zřejmě moc dopálila, poněvadž po mně sekl nevrlým, pohrdavým pohledem, otočil se na podpatku a odpílil za ostatními.
Zeptal jsem se druhého, třetího, ale každý po mně akorát hodil opovržlivým pohledem — jinak ani muk. Až nakonec jsem narazil na člověka, s kterým jsem se náhodou seznámil, když se zakládal jeden vlastenecký list (co se vám na tom nezdá? Abyste věděli, v téhle zemi se den co den zakládají nějaké noviny, a vždycky hned několikery); položil jsem mu stejnou otázku jako těm lidem prve, ale měl jsem nahnáno: u tak vyhlášeného vlastence můžu pochodit ještě hůř!
Taky že jsem pochodil! Loupl po mně znechuceně očima a rozlícené, zuřivě zasoptil:
„Že ti není hanba!“
Byla mi, a velká; jen taktak jsem vykoktal:
„Promiňte, prosím, neměl jsem v úmyslu vás nijak urazit, chtěl jsem se jenom zeptat…“
„No ty ses ukázal! Spadl jsi z oblak, člověče, že se nestydíš ptát se na něco, co ví pomalu i ta němá tvář? Naše otčina trpí, všichni jí spěcháme na pomoc, jak se sluší a patří na věrné syny, a ty se tu divíš a vyptáváš jakoby nic — a přitom jde o nadevše vážné osudové události!“ chroptil můj známý hlasem nalomeným vlasteneckým bolem.
Dlouho jsem se mu omlouval za svůj prohřešek, bil jsem se v prsa a dokazoval mu, že jsem se toho nedopustil ve zlém úmyslu, a žadonil jsem o odpuštění.
Konečně se dal obměkčit a vypověděl mi, oč běží: Skřípetaři — plemeno nechvalně proslulé dravostí — pronikají na jihu do Strádie a páchají tam neslýchané zločiny.
„Právě přišla zpráva,“ pokračoval, „že v noci na dnešek zase povraždili spoustu našich rodin, spálili jejich domy a uloupili jejich dobytek!“
„Strašné!“ otřásla mnou hrůza — hned bych se byl vydal na jih ztrestat ty skřípetarské barbary, tak se mi zželelo trpících nevinných, pokojných strádijských obyvatel! Ucítil jsem v sobě v té chvíli mladickou sílu a dočista jsem zapomněl, že jsem starý, slabý jako věchýtek.
„Což můžeme takové vraždění, taková zvěrstva ponechat bez odvety?“
„Nikdy!“ zvolal jsem rozpálen jeho ohnivými slovy, „Bůh by nás za to musel ztrestat!“
„Proto pospícháme na schůzi! Všichni uvědomělí občané jako jeden muž… Akorát že jednotlivé vrstvy a stavy obyvatel pořádají schůze zvlášť, na různých místech.“
„Jak to?“
„Takto! Naše stará známá nesvornost… Ale buďsi, hlavně že aspoň z každé schůze vzejde jednomyslná vlastenecká rezoluce. Čím víc rezolucí, tím lip.. .Jinak jsme všichni jedno srdce, jeden duch, když jde o naši draze milovanou vlast.“
A doopravdy, dav se začal rozpadat do skupin a ty se rozcházely různými směry. Vzhledem k tomu, že jsem se dost dobře nemohl zúčastnit všech schůzí, připojil jsem se ke skupině svého známého. Byli to vesměs úředníci od soudu a od policie.
Dorazili jsme do prostorného sálu v jednom hotelu, kde už byly připraveny židle a stůl pokrytý zeleným suknem. Radovi vlastenci se usadili na židlích a u stolu zaujali svá místa pořadatelé.
„Pánové! Bratři!“ zahájil jeden z pořadatelů. „Co je cílem naší dnešní schůze, je všem dobře známo. Nás všechny sem přivedly ušlechtilé city, touha učinit přítrž nestoudným vpádům skřípetarských hord do jižních krajů naší drahé vlasti a přispět na pomoc nešťastným, tak krůtě trpícím bratřím a sestrám… Především však, pánové, jak víte, je při podobných příležitostech zvykem zvolit si předsednictvo.“
Dlouho to trvalo a hodně se toho nakřičelo, než nakonec zvolili předsedou pořadatele, co se první ujal slova, a ostatní pořadatele za členy předsednictva.
Poté — jak velí zvyk a mrav — novopečení funkcionáři poděkovali shromážděným vlastencům za to, že je poctili důvěrou, předseda zazvonil na zvonec a prohlásil schůzi za zahájenou.
„Hlásí se někdo o slovo?“ zeptal se.
Přihlásil se vlastenec z první řady a pravil, že ze všeho nejdříve by bylo záhodno zaslat z této schůze pozdravné poselství vládě a zvláště pak velkému moudrému státníkovi Mikulovi, aby tlumočil výraz věrnosti a oddanosti účastníků schůze samému panovníkovi.
Shromáždění byli pro; střelhbitě sestavené znění zmíněných zdravic bylo neméně střelhbitě aklamováno. (Pár drobných výhrad sice bylo, ale týkaly se pouze slovosledu některých pasáží textu.)
A pak se začali hlásit o slovo další řečníci, jeden vášnivější než druhý. A konce jim nebylo. Projev co projev překypoval vlasteneckým bolem a spravedlivým hněvem vůči Skřípetarům. Všichni vřele plaidovali pro návrh předsedy: odhlasovat okamžitě — neboť jde o věc neodkladnou —, ostrou protestní rezoluci proti zločinnému řádění Skřípetarů.
Pročež neprodleně vybrali ze svého středu tříčlennou komisi složenou z vytříbených znalců jazyka, aby sestavili text rezoluce a pak ho předložili ke schválení ostatním.
Tu se ale přihlásil jeden občan: z pilnosti prý už si takovou rezoluci sepsal sám předem a dovolil by si to váženým přítomným přečíst.
Nikdo nic nenamítal, a tak se přičinlivý občan jal číst:
„Soudní a policejní úředníci shromáždéní na dnešní schůzi, nanejvýš znepokojeni neblahými událostmi, k nimž bohužel dennodenně dochází v jižních krajích naší zemí díky vpádům skřípetarských bojůvek usnesli se na následující rezoluci:
- Vyslovujeme svou nejhlubší soustrast krutě postiženému obyvatelstvu jižních území.
- Co nejostřeji odsuzujeme zmínéné počínání Skřípetarů a voláme: Pryč s nimi!
- S opovržením prohlašujeme, že Skřípetaři jsou primitivní pronárod, nestojící svým osvíceným sousedům vůbec za povšimnutí.“
Rezoluce snaživého občana byla přijata vpodstatě jednomyslně — až na to, že po bouřlivé debatě o detailech bylo ještě odsouhlaseno, že v úvodu budou formulace neblahými událostmi a díky vpádům pozměněny na krvavými tragédiemi a vinou barbarských zvěrstev a u bodu 2 bude formulace zmíněné počínání Skřípetarů rozšířena o epiteta bezuzdné a krvelačné a hnusných a zvrhlých.
Poté přítomní vlastenci dali plnou moc předsednictvu, aby jejich jménem podepsalo rezoluci, nu a zazvonil zvonec a schůze byl konec.
Na ulicích zase bylo plno randálu a zmatku, jak se občanstvo v největším míru a pořádku navracelo z jednotlivých vlasteneckých schůzí.
Z jejich tváří vyzařovala nebetyčná duševní pohoda — a jak by ne!, vždyť mohli být plným právem spokojeni, jak se zhostili své nesnadné, leč ušlechtilé a vznešené povinnosti.
Tu a tam jsem zaslechl, o čem debatovali. Kousek vám ocituji (což stačí — ty jejich řeči vám byly všecky tak nějak na jedno brdo):
„Přece jenom to nemělo být tak drsné,“ rozjímal jeden.
„Jdi, prosím tě! Dostali, co jim patří, a basta! S takovou sběří se nejde mazlit!“ čílil se druhý.
„Já vím, ale vždycky je dobře zachovat určitou míru taktu,“ vedl si svou první.
„Lidi, podržte mě! Kampak s taktem na Skřípetary? Jak se z pralesa volá, tak se do pralesa ozývá! Kdepak, na ty se panečku musí pěkně zhurta, aby se jim strachy rozklepaly brady, až si to přečtou!“ dštil pomstychtivě ten ostrý hoch.
„Omyl! Právě my jakožto civilizovanější národ bychom jim měli svou noblesností dát najevo, jak vysoko jsme nad nimi; a kromě toho není žádoucí, abychom nějak ohrozili slibně vzkvétající přátelské vztahy mezi Strádií a Skřípetárií!“ odporoval arbiter bontónu a diplomatického protokolu…
Nikdo nelenil — vždyť draze milovaná otčina tonula v nebezpečí! Noviny ještě téhož dne stačily otisknout řadu rezolucí uvědomělého občanstva a druhý den to pokračovalo; takových rezolucí, jako tenkrát ve strádijských novinách, svět neviděl: rezoluce profesorů, rezoluce mládeže, rezoluce učitelů, rezoluce důstojníků, rezoluce dělníků, obchodníků, lékařů, písařů… Zkrátka a dobře nikdo nechtěl zůstat pozadu. Všechny rezoluce přímo sálaly horoucím vlastenectvím; jedna neúprosnější a nabroušenější než druhá; kam oko padlo, samé kvíleni nevinných a svátá odveta a hlavně hodně krve — tratoliště krve nebohých obětí, zakrvácené pařáty útočící zdivočelé krvechtivé chátry atd.
Večer byla ve městě opět uspořádána veselice a pak se chrabří a roduvěrní synové blažené země Strádie zaslouženě oddali tichému a pokojnému spánku.
Druhého dne začaly přicházet zprávy z ostatních krajů. Nebylo jediného koutu, jediné, ani té nejzapadlejší výspy, kde by nesepsali ostrou rezoluci na protest proti krveprolitím na jihu země.
Samo sebou se rozumí, že četní strádijští občané byli i při této příležitosti náležitě odekorováni za občanskou odvahu a záslužnou vlasteneckou činnost. Pravda, někdo těch pentlí a cíngrlat dostal víc, někdo míň…
I mne tak strhl ten nespoutaný národ, přímo hýřící občanským uvědoměním a obětavostí pro obecné blaho, že se mi z prsou vyrval výkřik:
„Ach, šťastná Strádie — i kdyby celý svět lehl popelem, ty jediná se díky svým synům vyvaruješ záhuby!“
„Chachacha!“ v témž okamžiku jako by se mi do uší zařízl zase ten ďábelský jízlivý chechtot zlého ducha této přešťastné blažené země.
Nevolky jsem si povzdechl.
Strádie (5/12)
Na ulici mě překvapily spousty lidí; jak velká voda se ve skupinách hrnuli ze všech stran a shromažďovali se před jednou impozantní budovou. Každá skupina nesla prapor, kde stálo, z kterého jsou kraje, a pod tím různá hesla, jako třeba: Pro Strádii obětujme vše!, nebo: Strádie je nám milejší než prasata!
Město vyhlíželo mimořádně svátečně, na domech se třepotaly bílé prapory s národním znakem uprostřed, všechny krámy byly zavřené a veškerá doprava zastavená.
„Co se děje?“ zeptal jsem se zvědavě jednoho pána na ulici.
„Máme slavnost! Vy o tom nevíte?“
„Ne.“
„Vždyť noviny o tom píšou už tři dny! Jeden náš významný politik a diplomat, jenž má neskonalé zásluhy o vlast a rozhodující vliv na vnější i vnitřní politiku státu, ochořel rýmou; díky milosti Boží a houževnatému úsilí předních kapacit naší medicíny se šťastně uzdravil a bude tak moci i nadále věnovat svůj jedinečný státnický um a veškeré své síly blahu a štěstí naší vlasti-mučednice a vést ji vpřed k ještě lepším zítřkům.“
Před domem velkého státníka už byla taková tlačenice, že strhnout se průtrž mračen, mezi těmi namačkanými muži, ženami a dětmi by nepropadla ani kapka. Muži stáli s obnaženými hlavami a v každé skupině někomu koukal z kapsy papír s vlasteneckým projevem.
Šedovlasý státník se objevil na balkóně svého domu. V tom okamžiku zaburácelo ze všech hrdel hřímavé Sláva! a rozeznělo se ozvěnou po celém městě. Na všech okolních domech zamlčela okna, rozletěla se dokořán a zaplnila se hlavami. Na ohradách kolem domů, na střechách, všude plno lidí, dokonce i z každého vikýře vykukovalo pár hlav.
Provolávání doznělo; do nastalého ticha kvikl z davu třaslavý hlásek:
„Ctihodný státníku!“
„Sláva mu! Sláva mu! Sláva mu!“ přerušilo řečníka bouřlivé skandováni; když se davy vlastenců uklidnily, řečník pokračoval:
„Lid mého kraje prolévá slzy vroucí radosti a kleče na kolenou vzdává dík nejmilostivějšímu Tvůrci, který ve své nekonečné laskavosti ráčil od našeho národa odvrátit velkou pohromu a dopřál ti uzdravení, čacký náš státníku… Ochránce našeho štěstí! Chloubo národa! Kéž se ještě po mnoho a mnoho let těšíš pevnému zdraví!“ skončil řečník a tisíce hrdel se rozeřvalo:
„Sláva mu! Ať žije! Hurááá!“
Ctihodný státník poděkoval řečníkovi za upřímná blahopřání a ujistil shromážděné, že veškeré své myšlenky a city i nadále zasvětí péči o rozkvět kultury, hospodářství a blahobytu v draze milované vlasti.
To se rozumí, že se po jeho slovech znovu nesčetněkrát opakovalo provolávání slávy.
Nato se vystřídala řada řečníků z různých krajů a na každý projev stařičký státník rovněž odpověděl jadrným vlasteneckým projevem; nemusím snad ani říkat, že do toho neustále vpadal hurónským řevem dav.
Trvalo dlouho, než ten obřad skončil, a když bylo konečně po všem, ve všech ulicích začaly vyhrávat kapely a všude se rozhostila sváteční nálada.
Večer bylo město slavnostně osvětleno; davy vlastenců procházely ulicemi v pochodůovém průvodu; břeskná hudba znovu rozezvučela všecky prostory a ve výšinách, na pozadí temného nebe, za ohlušivého praskotu ohňostroje zazářilo jméno velkého státníka z tisíce hvězdiček.
A pak nastala hluboká, tichá noc a roduvěrní synové té podivuhodné země, vyčerpáni plněním svých vznešených občanských povinností, usnuli blaženým spánkem a zdálo se jim o šťastné budoucnosti a rozkvětu jejich draze milované vlasti.
Rozrušen neobyčejnými dojmy nedokázal jsem celou noc ani oka zamhouřit; teprve před svítáním jsem usnul – oblečený a s hlavou na stole. A vtom jako bych uslyšel jakýsi příšerný démonický hlas se zlomyslným chechtotem:
„To je tvoje vlast! Chachacha!“
Probudil jsem se; srdce mi sevřela hrůzná předtucha a v uších dál zněl ten potměšilý, baziliščí chechtot…
—
Hned nazítří se o té slávě rozepsaly všechny noviny po celé zemi; vládní list navíc otiskl spoustu telegramů ze všech koutů Strádie, jejichž pisatelé vyjadřovali politování, že neměli možnost přijet, aby osobně projevili své potěšení nad šťastným zotavením velkého státníka.
Kromě toho se přes noc stal slavným státníkův hlavní lékař. Všechny noviny přinášely zprávy, že vlastenecky uvědomělí obyvatelé toho a toho města, toho a toho okresu či kraje, na znamení, jak si váží zásluh lékaře Šikuly (tak se ten doktor jmenoval), hodlají zakoupit takový a makový drahocenný dar. V jedněch novinách například stálo:
Jak se dozvídáme, i město Koněkrad chystá po příkladu jitých míst vzácný dar lékaři šikulovi. Je to malá stříbrná soška znázorňující Aeskulapa, jenž třímá v rukou kalamář, rovněž stříbrný; kolem kalamáře se vinou dva pozlacení hádci s diamanty místo očí a v tlamičkách drží svíčky. Na hrudi Aeskulapa je zlatý nápis: šikulovi, lékaři zasloužilému o vlast, jeho navždy vděční obyvatelé města Koněkradu.
Podobnými zprávami se noviny přímo hemžily. Po celé zemi pakovali drahé dárky pro zázračného lékaře a bombardovali ho děkovnými telegramy. V jednom městě dokonce propadli takovému nadšení, že začali stavět monumentální dům (asi nějaké muzeum či co), do jehož zdi měli v úmyslu vsadit velikánskou mramorovou desku s díkůvzdáním místního obyvatelstva.
Samo sebou se rozumí, že se hned našel pohotový umělec, který namaloval, jak si velký státník potřásá rukou se svým lékařem a děkuje mu za uzdravení. Pod tímto výjevem byl následující text:
„Díly, oddaný Šikulo! Zbavils mě zákeřného neduhu, jenž mi bránil, bych se věnoval, seč je v mých silách, usilovné péči o štěstí své draze milované vlasti!
„Tak mi kázala svatá vlastenecká povinnost!“
Nad jejich hlavami kroužil v obláčcích holoubek a ze zobáčku mu vlála mašle, na níž stálo:
Z vůle nejmilostivějšího Stvořitele se jeho vyvolené zemi Strádii vyhne každičké zlo!
A nad holoubkem se vznášel ještě jeden cancour s nápisem: V upomínku na den šťastného uzdravení velkého státníka Mikuly. (Tak nějak se jmenoval, pokud mě paměť neklame.)
Obrázek byl vytištěn v mnoha tisících exemplářích. Děti ty milé upomínky roznášely po ulicích, po kavárnách a po hospodách, a křičely, jako když je na nože bere:
„Kupte si obrázek! Nový obrázek! Státník Mikula a lékař Šikula!“
—
Lačně, od a až do zet, jsem zhltal kupu novin z posledních dní — jak by ne!, ve všech byl podrobný životopis věhlasného vlasteneckého doktora! A pak jsem se rozhodl, že navštívím pana ministra národního hospodářství.
Pan ministr, obstarožní šedovlasý skrček s brejličkami na nose, mě uvítal neobyčejně vlídně. Posadil si mě dokonce vedle svého stolu; sám se vyšplhal do svého křesla. Stůl se prohýbal pod haldami zaprášených starých knih se zažloutlými listy a orvanými vazbami.
„Hned se vám musím pochlubit! Heuréka! Ani nevíte, jak jsem šťasten! Co myslíte, že jsem objevil?“
„Nějaký způsob, jak zvelebit hospodářství ve vaší zemi.“
„Co vás nemá! Jaképak hospodářství! To je dostatečně zvelebeno výtečnými zákony. Tím už není třeba sé zabývat.“
Mlčel jsem — co jsem měl na to říct? A on mi s vlahým, rozechvělým úsměvem strčil pod nos jakousi starodávnou bichli:
„Co myslíte, že to je za dílo?“
Nemusel jsem dlouho předstírat, že o tom usilovně přemýšlím: pan ministr — stále s tím rozněžnělým úsměvem na rtech — mi vše vyjevil:
„Homérova Ílias! Ale ve-li-ce, říkám vám, ve-li-ce vzácný exemplář,“ převaloval s rozkoší na jazyku; pak po mně blikl brejličkami, jestli to na mne udělalo patřičný dojem.
Dojem to na mne sice udělalo, ale z poněkud jiného důvodu, než pan ministr předpokládal; nicméně jsem se tvářil, že se obdivuju té vzácné bibliofilii:
„No to je báječné!“
„Že? Však to také byla sysifovská práce, se téhle rarity dopídit! Co říkám — Tantalova muka!“
„Skvostné!“ hrál jsem dál a zaujatě jsem listoval tím jeho Homérem, o němž jsem slyšel poprvé v životě. Stěží se mi podařilo odvést řeč.
„Že jsem tak smělý, pane ministře — o jakých výtečných hospodářských zákonech jste se to zmiňoval?“
„Ach ano… Dá se říci, že jde o zákony přímo anticky ideální. Žádná země, ujišťuji vás, nevynakládá takové sumy na zvelebování národního hospodářství, jako naše.“
„Zcela správně!“ podotkl jsem. „Vždyť to je základní předpoklad pro zdárný vývoj státu!“
„Přesně to jsem měl na zřeteli, když jsem se zasazoval — povzbuzován vzorem bájného Hérakla v království Augiášově — o přijetí zmíněných zákonů a o to, aby byly schváleny co nejvyšší investice na hospodářský a průmyslový rozvoj.“
„Jak vysoké, pane ministře, smím-li se zeptat?“
„Loni, za bývalého ministra, byly nižší; ale já si řekl: Kostky jsou vrženy! a bojoval jsem a nedal se, dokud jsem neprosadil zvýšení o pět miliónů dinárů. Veni, vidi, vici!“
„To je hodně!“
„Plus minus ano… Nu a co se týče oněch zákonů, jeden zní kupříkladu takto: Obilí a další polní plodiny jakož i veškeré hospodářské rostlinstvo jsou dle zákona povinny utěšeně bujet a každoročně bohatě urodit.“
„Vskutku výtečný zákon!“ chválil jsem.
Ministr se blaženě uchichtl: „Zlatý věk, že?“ a pokračoval: „Dále, račte vědět, jsem přeorganizoval úřednictvo svého portfeje. A to tak, že každá obec má nyní hospodářské představenstvo sestávající z pěti úředníků; jejich předseda má titul ekonomického správce obce té a té. V každém okresním městě sídlí okresní ekonom a má k ruce početný podřízený personál. Úřednictvo na úrovni obecní a okresní podléhá krajskému ekonomovi — těch je dvacet, ergo tolik, na kolik krajů je rozdělen náš stát. Krajští ekonomové se svým administrativním aparátem jsou pověřeni kontrolou jim podřízeného obecního a okresního úřednictva, zda plní řádně své povinnosti a vyvíjí náležité úsilí o hospodářský rozkvět daného teritoria. Ministerstvo je pak rozděleno na dvacet sekcí řízených sekčními šéfy, majícími taktéž k dispozici početný administrativní aparát, a prostřednictvím krajských ekonomů je v písemném styku s celou zemí. Každý sekční šéf vede totiž korespondenci s jedním krajským ekonomem a informuje o tom ministra opět prostřednictvím ministrových osobních tajemníků… Rozděl a panuj, není-liž pravda?“
„Ale to jsou úplná mračna úředníků!“ ujelo mi.
„U Dia!, to bych řekl! Moje ministerstvo má nejvíc zaměstnanců. Vždyť je také u nás práce až nad hlavu! Moji úředníci nemají po celý den kdy vystrčit nos z akt… Quos ego!“
Po malém odmlčení zaníceně pokračoval:
„Ceterum autem censeo, řečeno slovy velkého Catona, že mým nejvýznamnějším legislativním počinem je následující ustanovení: každá vesnice musí mít čítárnu, dokonale vybavenou nejlepšími dostupnými příručkami a jinými publikacemi z oboru zemědělství, lesnictví, dobytkářství, včelařství a dalších hospodářských odvětví.“
„Netušil jsem, že sedláci u vás tak náruživě sledují odbornou literaturu!“
„Nu, jde spíše o něco jako brannou povinnost. Nulla dies sine linea! Každý rolník je povinen denně strávit dvě hodiny dopoledne a dvě hodiny odpoledne v čítárně, kde si čte, eventuálně mu předčítají, pokud není gramotný; kromě toho jim moji úředníci pořádají přednášky o moderním racionálním obdělávání půdy.“
„Ale kdy potom tu půdu obdělávají doopravdy?“ vyhrkl jsem.
„Ač se to na první pohled tak jeví, mé řešení zemědělské otázky neznamená brzdu našeho hospodářského rozvoje, vážený pane. Zato vy jste značně zpozdilý! Budiž vám útěchou, že už Démosthénes pravil: Nemýlit se je vlastností bohů! Blahodárné účinky mé převratné reformy se projeví až časem… Podle mého přesvědčení je nejdůležitější ad primo vstřebat teorii; pak už všechno poběží skoro samo a každému bude jasné, že se stonásobně, tisíceronásobně vyplatilo obětovat trochu času vštěpování teoretických poznatků. Ze všeho nejdříve, vážený pane, je nutno mít jaksepatří základy, pevný fundament, a teprve na nich dále stavět! Dixi!“ uzavřel přímo v extázi pan ministr a otřel si pot z čílka.
„Vaše pojetí národohospodářské problematiky je prostě geniální…“ hlesl jsem — taky přímo v extázi.
„Ad hoc jsem rovněž rozdělil zmíněných pět miliónů dinárů: dva milióny na přebudování a chod úřednického aparátu, jeden milión na honoráře autorům hospodářských příruček, jeden milión na zakládání čítáren a jeden na diety úředníkům. Což suma sumárum činí pět miliónů.“
„Skvělé! Jak vysoká částka je například věnovaná na čítárny!“
„Co se toho týče, vydal jsem navíc výnos, že čítárny musí být kromě hospodářských knih vybaveny i učebnicemi latiny a řečtiny, aby se naše rolnictvo po práci na poli mohlo duchovně povznášet studiem klasických jazyků. V žádné čítárně rovněž nesmějí chybět díla Homérova, Tacitova, Paterculova a další skvosty klasické literatury. Habent sua fata libelli…“
„Překrásné! Následováníhodné!“ zvolal jsem a hbitě jsem vstal a rozloučil se s panem ministrem; koukal jsem honem honem vypadnout — ze všech těch počinů a reforem pana ministra národního hospodářství se o mě pokoušela motolice: víte, že mi nijak nešly na rozum?
Králevic Marko podruhé mezi Srby (4/5)
Marko se vmísil do davu a vešel dovnitř. Posadil se stranou, aby neupoutával zbytečnou pozornost svou obrovitou postavou.
Bylo tam lidí, že by ani špendlík nepropadl. Všichni byli tak rozpálení vášnivými projevy a bouřlivou debatou, že si Marka nikdo ani nevšiml.
Na čestném místě byla tribuna, na tribuně stál větší stůl pro vážené předsednictvo a menší pro pány tajemníky.
Cílem valné hromady, jak oznámil předseda, bylo sestavit rezoluci, jež by odsoudila barbarské řádění Arnautů na Kosovu a vůbec v celém starém Srbsku a v Makedonii, zločiny, jichž se Arnauti dopouštějí na Srbech pod jejich rodným krovem.
Předsedova slova zapůsobila na Marka jako blesk. Všecek se proměnil. Oči mu zaplály hrozivým žárem, roztřásl se po celém těle, zaskřípal zuby a pěsti se mu začaly bojovně svírat.
Konečně jsem našel ty pravé Srby, které jsem hledal! To jsou oni, co mě přivolávali! zaradoval se Marko v duchu a už se kochal představou, jak je potěší, až se jim dá poznat. Vrtěl se nedočkavě na židli, div ji nerozlámal. Ale nechtěl se jim dát poznat hned, čekal na nejpříhodnější okamžik.
„Slovo má Marko Marković!“ ohlásil předseda a zazvonil.
Všichni utichli, aby jim neušlo ani slovíčko z úst vyhlášeného řečníka.
„Vážení pánové! Přátelé! Bratři! Slova, jimiž uvedu svůj projev, nejsou pro nás nijak lichotivá, ale vážnost situace i pocity, jež mnou zmítají, mě k tomu nutí. Jsou to verše básníka Jakšiće:
Ni Srby nejsme, ni muži nejsme…
Kdybychom Srby, kdybychom muži,
kdybychom bratry pravými byli,
což bychom takto z Avaly výše
shlíželi chladné v plamenů čas?
Což by pak všichni, ach, bratři milí,
nesčetnékráte odvrhli nás?“
Nikdo ani nedýchal; nastalé ticho rušil jen skřípot Markových zubů a vrzání židle, na níž seděl. Mnozí se po něm s nevolí ohlédli — jak to, že si dovoluje poskvrnit to svaté vlastenecké ticho!
Řečník Marković pokračoval:
„Ano, přátelé, je to krutá a žel oprávněná výčitka, již velký básník vmetl do tváře nám všem, našemu změkčilému pokolení! Zdá se skutečně, že nejsme ani Srby, ani muži! Klidně přihlížíme, jak den co den hynou srbské oběti pod krvavým handžárem arnautským, přihlížíme, jak hoří domy v korunním městě Dušanově, jak jsou zneuctívány srbské dcery, jak srbský národ zakouší nejstrašnější muka právě v těch posvátných končinách — v kraji nehynoucí srbské slávy a moci… Ano, bratři, právě z těchto končin, dokonce i z Prilepu, rodiště našeho největšího junáka, králevice Marka, se ozývají srdcervoucí stony a řinčení otrockých řetězů, jimiž jsou nebozí Markovi potomci dosud stále spoutáni; krev za krev! — avšak nešťastné Kosovo, jež dnes brotí nová srbská krev, dosud stále čeká na pomstu, stále žízní po nepřátelské krvi, které si právem žádá ušlechtilá, za srbskou svobodu prolitá krev cara Lazara a Miloše Obiliće. Nad tím přesmutným bojištěm, nad tím posvátným hřbitovem našich zázračných junáků, nad tím polem válečné slávy nesmrtelného Obiliće, nám nezbývá než zalkat spolu s tklivým kvilem guslí, jímž guslaři doprovázejí onu píseň o našem velikém junáku králevici Markovi; a není snad Marko přímo zosobněním všenárodního srbského smutku, když roní hořké slzy a říká:
Třikrát běda, Kosovo ty naše,
čeho ses to, nešťastné, dočkalo?“
Při těch slovech Markovi vyhrkly z očí slzy jak ořechy, pořád však ještě otálel. Čekal, co bude dál. Ale u srdce ho tak hřálo, že odpustil Srbům všechno trápení, co zkusil. Za tenhle okamžik by byl obětoval i svou rusovlasou hlavu! Dokonce byl zase ochoten vytáhnout na Kosovo, i kdyby se měl za to ještě jednou dostat do vězení.
„Není divu, že tato slova se bolestně zařezávají do srdce každého Srba — vždyť v nich ústy králevice Marka pláče celý náš národ! Leč kromě oněch ušlechtilých slz našeho velkého junáka bychom potřebovali jeho mužné paže! Právě tak jako paže pobratima Obiliće!“ rozpaloval se stále ohnivěji vyhlášený řečník Marković.
Marko kouleje čackou krví zalitýma a divoce hledícíma očima vyskočil a se zaťatými pěstmi, zdviženými nad hlavou se jako rozlícený lev vyřítil k tribuně. Cestou povalil a pokopal dost lidí a sálem se rozlehl řev a nářek. Předseda a tajemníci si zakryli obličej rukama a zalezli pod stůl, zatímco jiní stateční srbští vlastenci s úpěnlivým zoufalým voláním o pomoc ucpali východ.
Vyhlášený řečník Marković zbledl, rozklepaly se mu nohy a rozdrkotaly zuby, oči měl hnedle vsloup, rty mu modraly a těžce lapal po dechu. Marko k němu dodusal, zamáchal rukama nad jeho hlavou a zařval zplna junáckého hrdla:
„Tu je Marko, nebojte se, bratří!“
Řečníka oblil pot, zbledl jako křída, zapotácel se a sekl sebou jako podťatý.
Marko se zarazil, vyvalil oči na toho nebožáka v mdlobách, spustil ruce a s nechápavým výrazem se rozhlédl kolem. A tu teprve ztuhl údivem: jeho Srbové se jeden přes druhého drali ven, až ucpali dveře i okna, a ječeli, jako když je na nože bere: „Pomóóóc! Policie! Šílenec! Vrah!“
Marko už praničemu nerozuměl. Zničeně sklesl na židli a zabořil hlavu do mohutných dlaní.
Tohle bylo snad nejhorší, co ho potkalo. Taková naděje se v něm rozhořela, tolik zas začal doufat, tolik se radoval — a najednou ten nečekaný zvrat!
Dlouho tam tak seděl, bez pohnutí, jako by zkameněl.
Nářek pozvolna začal slábnout, až ho nakonec vystřídalo ticho, rušené jen pohekáváním vyhlášeného řečníka Markoviće, který přicházel k sobě. Nečekané ticho dodalo odvahy předsedovi a tajemníkovi: začali opatrně, pomaličku vystrkovat hlavy zpod stolu. Dívali se vyjeveně jeden na druhého, jako by se navzájem ptali: Co se to tu proboha dělo za hrůzu? A pak se ještě vyjeveněji začali rozhlížet kolem. Sál byl skoro prázdný, jen zvenčí sem okny a dveřmi nakukovaly přečetné vlastenecké hlavy. A pod tribunou seděl na židli Marko jako z kamene vytesaný, lokty opřené o kolena a hlavu v dlaních. Nehýbal se, ani jako by nedýchal. Pokopaní a povalení vlastenci odlezli po čtyřech za ostatními ven; vyhlášený řečník Marković se už docela vzpamatoval, vystrašeně se rozkoukával, ohmatával se a pak se připojil k rozmluvě pohledů mezi předsedou a tajemníky: Co to bylo za hrůzu? Zůstali jsme doopravdy naživu? Co je to za hromotlucké strašidlo? Co máme dělat? Nevíme!
Nečekané ticho zapůsobilo i na Marka. Zvedl hlavu a i on jako by se očima ptal: Co to pro Boha svátého najednou do vás vjelo, bratří? A po chvíli tiše, vlídně, cituplně, jak nejjemněji dovedl, oslovil řečníka Markoviće:
„Copak se ti stalo, bratříčku, žes upadl?“
„Praštil jsi mě tou svou pazourou!“ odtušil vyhlášený řečník vyčítavě a osahal si temeno.
„Vždyť jsem se tě ani nedotkl, nejsvětější Bůh a svátý Jan jsou mi svědky! Tak krásně jsi mluvil, říkal jsi, že Srbové potřebují Markovu mužnou paži! No a protože já jsem králevic Marko, tak jsem se ti přihlásil — nevím, proč ses tak vylekal.“
Přítomné vlastence toto sdělení nijak neuklidnilo, naopak koukali být od Marka v co nej bezpečnější vzdálenosti.
A Marko sc dal do vyprávění, co ho přimělo, že uprosil Pánaboha, aby ho propustil zpátky mezi Srby, co ho tu všecko potkalo a jaké strázně si vytrpěl, jak mu sebrali brnění, roucho, zbraně i měch a co zkusil Šarac, když musel tahat tramvaj a točit žentourem u zahradníka.
Vyhlášenému řečníku Markovićovi poněkud otrnulo a podotkl: „Tos tedy provedl zatracenou hloupost, kamaráde!“
„Ale vždyť už se to nedalo poslouchat, jak pořád pláčete a voláte mě! Převracel jsem se v hrobě, přes pět set let jsem tam sebou házel — ukažte mi nebožtíka, který by vydržel to věčné burcování!“
„Ale prosím tě, nevíš, co jsou junácké písně? To se jen tak zpívá! Zřejmě nemáš ponětí o básnickém umění.“
„Budiž, jenomže vy jste o mně a o Kosovu nejenom skládali písně, ale i mluvili! Přes pět set let, ve dne v noci! Ty sám jsi před chvílí tak mluvil!“
„Svatá prostoto! Člověče, kampak bychom došli, kdybychom brali doslova, co kdo řekne? A že já tak mluvil — no ovšem, kvůli stylu, aby byl co nejkvětnatější! Nemáš zdá se ponětí ani o řečnictví. Řečník musí umět nadchnout posluchače, upoutat je působivými slůvky, jako například: krev, handžár, otrocké řetězy, boj a tak podobně. Ale nikdo to nebere vážně, doopravdy jako ty, že je třeba si okamžitě vyhrnout rukávy a hurá na nepřítele! Právě tak se při tvorbě písní či básní zhusta používá různých frází, jako například: Kosovo, zkázo naše! či: Probuď se, Marko! a tak dále, rovněž pouze z estetických důvodů. Jsi, abych tak řekl, starobylý člověk, neznáš spoustu věcí. Věda od tvých dob udělala obrovský pokrok…“
„Ale co teď? Bůh mě zpátky na onen svět nepovolává, a tady žít nemůžu ani nedovedu.“
„Vskutku nezáviděníhodná situace!“ vmísil se předseda, předstíraje účast.
„Velice nepříjemné!“ přidali se stejným tónem i ostatní.
„Šarce mám u jednoho sedláka na výkrm, oděv, brnění i zbraně mi sebrali, všecky peníze jsem už utratil…“ zoufal si Marko.
„Velice nepříjemné!“ opakovali všichni přítomní téměř sborem.
„Kdybys měl spolehlivé ručitele, mohl by sis vypůjčit na směnku,“ uvažoval řečník Marković.
Marko mu nerozuměl.
„Máš tu nějaké dobré přátele?“
„Kromě Boha nikdo mi už nezbyl,
smrt mi vzala dobré pobratimy:
Obiliće Miloše junáka,
i junáka Toplicu Milana,
i junáka…“
Chystal se vypočítávat své další pobratimy, ale řečník Markovič ho přerušil:
„Stačili by dva!“
„Mám nápad,“ povídá předseda zamyšleně, poškrábal se po čele a po kratším odmlčení se obrátil k Markovi s otázkou:
„Jsi gramotný? Umíš psát a číst?“
Marko přisvědčil.
„Co kdyby sis podal žádost o nějaké úřednické místo? Třeba by tě vzali k policii jako praktikanta.“
Museli mu, toť se ví, vysvětlit, co to praktikant je, a Marko byl pro, zvlášť když mu řekli, že bude ročně brát kolem sedmdesáti dukátů — už chudák neměl ani vindru.
Napsali mu žádost, dali mu půl dináru na známku a půl dináru, aby měl něco do začátku, a poslali ho na ministerstvo policie.
Радоје Домановић 