Strádie (9/12)
Ministerstvo osvěty bylo doslova nazděno samými kovanými vědci a všichni se s chutí vpravdě usilovnou tužili na národa roli dědičné. Trvalo to týdny, než každý, třeba i zcela bezvýznamný spis prošel jejich stylistickým brusem, než ho pročenichali po stránce jazykové, než vyslídili, zda je v něm správně užito pádů předložkových a bezpředložkových, a tak dále. Probíral jsem se těmi spisy.
Ředitel jednoho gymnázia kupříkladu psal:
Velectěný pane ministře osvěty!
Profesoři našeho gymnázia již po šest měsíců nedostali gáži, čímž se ocitli zcela na mizině a nemají ani na chleba. Tento stav věcí není nadále únosný též z toho důvodu, že podlamuje v očích veřejnosti vážnost profesorů našeho ústavu, jakož i učitelstva vůbec.
Uctivě Vás proto žádám, abyste byl tak laskav a urychleně se zasadil u pana ministra financí stran vyplacení zmíněné gáže, pokud možno alespoň za tři měsíce.
Na rubu složeného spisu stálo:
Ministerstvo osvěty
J. Č. 5860
1. února 1891
Žádost ředitele gymnázia v … o vyplacení třímésíční gáže tamnímu profesorskému sboru.
A pod tím jiným písmem odborné zhodnocení:
Styl kostrbatý. Slovosled odporuje pravidlům syntaxe. Použito pěti cizích slov: gáže, finance, ministr, profesor, gymnázium.
(Ta slova byla v ředitelově dopise podtržena červenou tužkou.)
A pod tím bylo připsáno vlastnoručními klikyháky páně ministrovými (takhle začne mazat každý, jak se stane ministrem): K vyjádření Osvětové radě!
A pod tím zase jiným rukopisem:
2. března 1891
Nejvyšší osvitové radé (Osvětovou radu měli ve Strádii všehovšudy jednu, ale podle tohohle titulu by člověk myslel, že jich mají ještě nejmíň třicet nižších).
V příloze zasíláme dopis ředitele …ského gymnázia a prosíme o posouzení, co se týče ředitelova ovládání pravidel gramatiky, syntaxe a stylu; po vyřízení žádáme o spéšné vrácení dopisu s připojeným znaleckým dobrozdáním ministerstvu osvity k daliímu řízení.
Z pověření ministra atd.
(Podpis)
Vzhledem k tomu, že šlo o kromobyčejně spěšnou záležitost, Nejvyšší osvětová rada si přichvátla a už za čtrnáct dní se sešla k poradě. Dali hlavy dohromady a po velkém mutýrování a Spekulování se usnesli, že věc postoupí k expertize dvěma odborníkům. Pak ještě podumali, kteří dva by to měli být, a když se i o tom dohodli, vše bylo zaprotokolováno a tajemník dostal za úkol zařídit další.
A tohle jsou dopisy těm odborníkům:
Ctěný pane,
s odvoláním na akt pana ministra osvěty J. Č. 5860 ze dne 2. března t. r. a na rozhodnutí ze zasedání Nejvyšší osvětové rady, jež se konalo dne 17. března t. r. (Zas. č. 2), mám tu čest požádat Vás, abyste prostudoval dopis ředitele …ského gymnázia po stránce gramatické, syntaktické a stylistcké a abyste o výsledku svého šetřeni v době co možná nejkratší podal Nejvyšší osvětové rádě podrobnou písemnou zprávu.
Využívám této příležitosti, ctěný pane, abych Vás ujistil o své hluboké uctě.
Předseda Nejvyšší osvětové rady
(Podpis)
Dopis podobného obsahu napsali i druhému odborníkovi.
Po dvou měsících došel Nejvyšší osvětové radě vyčerpávající rozbor ředitelova dopisu, jejž vypracovali oba experti rukou společnou a nerozdílnou. Začíná takhle:
Nejvyšší osvětové rádě
Prostudovali jsme bedlivě dopis ředitele …ského gymnázia a pokládáme si za čest oznámit Nejvyšší osvětové radě své resumé:
Vše ve všehomíru a tudíž i v naši přírodě podléhá zákonu postupného vývoje a zdokonalování. Jako se z pradávné monéry během věků vyvinul složitý organismus lidského těla, pravé tak se i řeč lidská vyvíjela z neartikulovaných zvířecích skřeků, aby po mnoha a mnoha staletích dosáhla vysoké dokonalosti dnešních moderních jazyků.
Ve snaze co nejzevrubněji a zároveň co nejpřehledněji vyložit své závěry, postupovali jsme ve svém pojednání dle následujícího plánu:
I. Část všeobecná
- Řeč a její vznik
- Původ dnešních jazyků
- Společné kořeny (sánskrt)
- Štěpení jazyka do hlavních skupin
- Kapitola ze srovnávací filologie
- Dějiny jazykovědy
- Obecná jazykověda v naší době
II. Náš jazyk a zákony jeho vývoje
- Dávná pravlast (kapitola z historie)
- Vývoj dialektů společného jazyka v dávné pravlasti
- Příbuzné jazyky
- Společné znaky a rozdíly skupiny našich bratrských jazyků
- Dialekty našeho jazyka
III. Ředitelův dopis
- Původ a historie textu
- Srovnání ředitelova jazyka s jazykem starostrádijských písemných památek
A tak dále. Kdo by si to všecko pamatoval! (Ať je rád, jestli si stačil zapamatovat aspoň tohle.)
Na část I a část II padlo dobrého půl kila papíru, zatímco na kvintesenci své expertizy, část III, ho páni specialisté spotřebovali nejmíň kilo. Jak jsem se tak prohraboval tím stohem hustě popsaných lejster, z mnoha a mnoha kapitol kardinální části pojednání na mne zvlášť zapůsobila kriticky vyhrocená stať Ředitelovy prohřešky vůči zákonným principům našeho slovosledu a obšírná úvaha Jazyk a styl ředitelova dopisu v porovnání s jazykem a stylem Homérovy Íliady (v níž páni odborníci mj. konstatovali, že Homérův styl je mnohem vytříbenější). Zajímavá byla i rozsáhlá kapitola Nadměrný výskyt cizích slov v ředitelově dopisu (pokud jste zapomněli, šlo o slova ministr atd.), dokládající četnými citáty z národního mudrosloví ap., že většinu z nich je záhodno vymýtit nejen v zájmu očisty jazyka, avšak i ochrany národních ideálů.
A celá ta veleučená velerozprava končila takto:
S ohledem na veškerě výše uvedené skutečnosti snažně doporučujeme vrátit řediteli …skěho gymnázia jeho dopis, nechť ho dotyčný řádně opraví dle našich připomínek. Teprve pak bude přípustno se danou záležitostí zabývat dále.
Brzičko, asi za měsíc se opět sešla Nejvyšší osvětová rada a dlouho, s fortelem sobě vlastním se vrtala v expertize; její konečné rozhodnutí potvrdilo názor specialistů. Dále pak Nejvyšší osvětová rada jednala o odměně za vypracování expertizy a rozhodla, že honoráře (à 250 dinárů na jednu odbornou hlavu) budou uhrazeny buď z penzijního fondu pro vdovy zaměstnanců v osvětě, nebo z položky určené na platy školníkům.
Své rozhodnutí pak Nejvyšší osvětová rada uctivě předložila panu ministrovi k další úvaze. Nu a netrvalo dlouho (i když nějaký den to samozřejmě zabralo) a ministerstvo vrátilo řediteli …ského gymnázia jeho dopis s důtklivým napomenutím, aby ho hleděl náležitě opravit dle připomínek pánů odborníků (viz ./. příloha)…
Takhle pilně a neomylně se na strádijském ministerstvu osvěty projednávaly veškeré záležitosti; i ze sebemenšího spisu tak díky tomu přenáramnému papírování narostl óbrakt, že by ho člověk sotva unesl na zádech.
Všichni úředníci na ministerstvu byli spisovatelé а jako takoví samozřejmé psali knihy; akorát pan ministr nic nepsal. V jeho případé jsem o audienci nežádal — netroufl jsem sí, protože mé kdekdo varoval, ať mě to ani ve snu nenapadne, pokud míním zůstat zdravý a živý. Pan ministr si prý od rána do večera tuží svaly v tělocvičně a je to hrozný prudina, v jednom kuse by se rval.
Párkrát prý se dokonce porval i se samým patriarchou, aspoň co já slyšel. Patriarcha byl rovnéž zdatný cvičenec — jeho koníčkem byla obzvláště jízda na koni —, také děsný divous a neméně rád se rval. Jednoho knéze majznul svou pastýřskou berlí po hlavě přímo v chrámu Páně, a jen týž (nikoli kněz, ale milý Pán Bůh) ví proč. Obecně se soudilo, že tu vzteklinu musel chytit při dlouholeté četbě náboženské literatury, najmě bible. Což bylo dostatečnou omluvou pro všecky jeho výstřelky — ostatně mu je nikdo ani moc nezazlíval. Poprvé se patriarcha s panem ministrem osvěty do sebe dostali kvůli nějakým dostihům, ale potom se ještě mockrát rafii kvůli různým jiným religiózním a osvětovým otázkám. Například v souvislosti se správnou výchovou školní mládeže — hlava strádijské církve kategoricky požadovala, aby do učebnic věrouky byla zařazena kapitola o chovu hříbat, zatímco pan ministr osvěty mermomocí prosazoval ideu, aby tam přidali plavecké pokyny. Oba urputně trvali na svém a pomaloučku polehoučku to dospělo tak daleko, že jeden druhého nemohli ani cítit. Ministr osvěty nakonec svému úhlavnímu nepříteli provedl takovou zlomyslnost, že zakázal ve školách vyučovat o koni: až na to hnusné zvíře přijde v přírodopisu řada, ať místo toho zařadí výuku plavání ve studené vodě!
Ale co je to, jedna jediná změna v učebnici či v osnovách — vždyť učebnice i osnovy se ve Strádii měnily každý druhý den!
Mezi strádijskými osvětovými pracovníky snad nebylo člověka, který by nepsal školní učebnice (kromě toho kdekdo smolil, pardon, spisoval, až se z něho kouřilo, všelijaké užitečné knížečky na odměňování vzorných žáků, prostě aby hodná dítka měla co číst a byla pak ještě hodnější a vzornější).
Učebnic (potažmo jejich autorů) byla časem taková spousta, že to neúnosně dlouho trvalo, než přišly na řadu, totiž než je ministerstvo schválilo a odkoupilo. Přitom musel pan ministr především zaopatřit autory z okruhu svých blízkých přátel a příbuzenstva. Ale sotva schválili a vydali jednu učebnici a žactvo se z ní začalo učit, v tu ránu se přihnal nějaký další ministrův intimus s fungl novým dílkem — copak ho pan ministr mohl nechat odejít s prázdnou? A tak mu nezbylo, než ruče vydat nový výnos:
Jelikož se během dlouhého používáni učebnice (toho a toho předmětu, od toho a toho autora) ukázala být zcela nevyhovující, v rámci soustavného zdokonalování našeho školství, veden vyššími pedagogickými pohnutkami, nařizuji vyřadit svrchu zmíněnou učebnici z oběhu a používat napříště učebnice… (Promiňte, ale jméno autora té další učebnice mi vypadlo z paměti.)
Hodlal jsem rovněž navštívit pana ministra spravedlnosti, dlel však v cizině. Odejel studovat systém zahraničních škol pro hluchoněmé děti; vláda se totiž zanášela ideou, že ve Strádii zřídí přinejmenším jeden takový ústav — kdo ví, třeba se tím zalepí nějaká díra ve státním rozpočtu! Poněvadž šlo o akci mimořádného významu i aktuálnosti, podnikla pohotová strádijská vláda řadu různých dalších opatření. Kromě toho, že vyslala pana ministra spravedlnosti na studijní cestu (nemusím snad ani podotýkat, že mu to hodilo krásný přídaveček ke gáži), neprodleně jmenovala ředitele budoucího ústavu pro hluchoněmé děti (s obrovským platem a příplatky na reprezentaci) a učitele; značně též pokročily práce na stavbě velkolepé vily, kde měl ředitel bydlet. Dále pak ustanovila hospodářského správce ústavu, lékaře, revizora účtů, pokladníka, jeho zástupce, kancelistu, tři čtyři písaře a několik podomků. Všichni, od ředitele až po podomky, pobírali svědomitě plat a hořeli netrpělivostí, kdy už se pustí do činorodé práce na novém působišti. Ředitel se však nechal slyšet, že má jednoho příbuzného ministrem a že si na to došlápne, aby do ústavu byly přijímány jen naprosto zdravé děti.
Ústav, vlastně jeho zaměstnanci, poněvadž ústav dosud neexistoval, spadali do kompetence ministerstva spravedlnosti, neboť pan ministr osvěty se vyjádřil, že ho ani nehne babrat se s nějakými hluchouny.
Pan ministr spravedlnosti tedy převzal na svá bedra veškerou péči o ústav pro hluchoněmé děti, zatímco záležitostí jeho ministerstva se ujal pan ministr armády. Povinností ministra armády se chopil pan ministr osvěty, jenž beztoho z duše nenáviděl knihy a školy, takže ministerstvo osvěty za něj řídila jeho paní choť, která, jak bylo všeobecně známo, k smrti ráda četla kriminální romány a mohla se utlouct po čokoládové zmrzlině.
Strádie (5/12)
Na ulici mě překvapily spousty lidí; jak velká voda se ve skupinách hrnuli ze všech stran a shromažďovali se před jednou impozantní budovou. Každá skupina nesla prapor, kde stálo, z kterého jsou kraje, a pod tím různá hesla, jako třeba: Pro Strádii obětujme vše!, nebo: Strádie je nám milejší než prasata!
Město vyhlíželo mimořádně svátečně, na domech se třepotaly bílé prapory s národním znakem uprostřed, všechny krámy byly zavřené a veškerá doprava zastavená.
„Co se děje?“ zeptal jsem se zvědavě jednoho pána na ulici.
„Máme slavnost! Vy o tom nevíte?“
„Ne.“
„Vždyť noviny o tom píšou už tři dny! Jeden náš významný politik a diplomat, jenž má neskonalé zásluhy o vlast a rozhodující vliv na vnější i vnitřní politiku státu, ochořel rýmou; díky milosti Boží a houževnatému úsilí předních kapacit naší medicíny se šťastně uzdravil a bude tak moci i nadále věnovat svůj jedinečný státnický um a veškeré své síly blahu a štěstí naší vlasti-mučednice a vést ji vpřed k ještě lepším zítřkům.“
Před domem velkého státníka už byla taková tlačenice, že strhnout se průtrž mračen, mezi těmi namačkanými muži, ženami a dětmi by nepropadla ani kapka. Muži stáli s obnaženými hlavami a v každé skupině někomu koukal z kapsy papír s vlasteneckým projevem.
Šedovlasý státník se objevil na balkóně svého domu. V tom okamžiku zaburácelo ze všech hrdel hřímavé Sláva! a rozeznělo se ozvěnou po celém městě. Na všech okolních domech zamlčela okna, rozletěla se dokořán a zaplnila se hlavami. Na ohradách kolem domů, na střechách, všude plno lidí, dokonce i z každého vikýře vykukovalo pár hlav.
Provolávání doznělo; do nastalého ticha kvikl z davu třaslavý hlásek:
„Ctihodný státníku!“
„Sláva mu! Sláva mu! Sláva mu!“ přerušilo řečníka bouřlivé skandováni; když se davy vlastenců uklidnily, řečník pokračoval:
„Lid mého kraje prolévá slzy vroucí radosti a kleče na kolenou vzdává dík nejmilostivějšímu Tvůrci, který ve své nekonečné laskavosti ráčil od našeho národa odvrátit velkou pohromu a dopřál ti uzdravení, čacký náš státníku… Ochránce našeho štěstí! Chloubo národa! Kéž se ještě po mnoho a mnoho let těšíš pevnému zdraví!“ skončil řečník a tisíce hrdel se rozeřvalo:
„Sláva mu! Ať žije! Hurááá!“
Ctihodný státník poděkoval řečníkovi za upřímná blahopřání a ujistil shromážděné, že veškeré své myšlenky a city i nadále zasvětí péči o rozkvět kultury, hospodářství a blahobytu v draze milované vlasti.
To se rozumí, že se po jeho slovech znovu nesčetněkrát opakovalo provolávání slávy.
Nato se vystřídala řada řečníků z různých krajů a na každý projev stařičký státník rovněž odpověděl jadrným vlasteneckým projevem; nemusím snad ani říkat, že do toho neustále vpadal hurónským řevem dav.
Trvalo dlouho, než ten obřad skončil, a když bylo konečně po všem, ve všech ulicích začaly vyhrávat kapely a všude se rozhostila sváteční nálada.
Večer bylo město slavnostně osvětleno; davy vlastenců procházely ulicemi v pochodůovém průvodu; břeskná hudba znovu rozezvučela všecky prostory a ve výšinách, na pozadí temného nebe, za ohlušivého praskotu ohňostroje zazářilo jméno velkého státníka z tisíce hvězdiček.
A pak nastala hluboká, tichá noc a roduvěrní synové té podivuhodné země, vyčerpáni plněním svých vznešených občanských povinností, usnuli blaženým spánkem a zdálo se jim o šťastné budoucnosti a rozkvětu jejich draze milované vlasti.
Rozrušen neobyčejnými dojmy nedokázal jsem celou noc ani oka zamhouřit; teprve před svítáním jsem usnul – oblečený a s hlavou na stole. A vtom jako bych uslyšel jakýsi příšerný démonický hlas se zlomyslným chechtotem:
„To je tvoje vlast! Chachacha!“
Probudil jsem se; srdce mi sevřela hrůzná předtucha a v uších dál zněl ten potměšilý, baziliščí chechtot…
—
Hned nazítří se o té slávě rozepsaly všechny noviny po celé zemi; vládní list navíc otiskl spoustu telegramů ze všech koutů Strádie, jejichž pisatelé vyjadřovali politování, že neměli možnost přijet, aby osobně projevili své potěšení nad šťastným zotavením velkého státníka.
Kromě toho se přes noc stal slavným státníkův hlavní lékař. Všechny noviny přinášely zprávy, že vlastenecky uvědomělí obyvatelé toho a toho města, toho a toho okresu či kraje, na znamení, jak si váží zásluh lékaře Šikuly (tak se ten doktor jmenoval), hodlají zakoupit takový a makový drahocenný dar. V jedněch novinách například stálo:
Jak se dozvídáme, i město Koněkrad chystá po příkladu jitých míst vzácný dar lékaři šikulovi. Je to malá stříbrná soška znázorňující Aeskulapa, jenž třímá v rukou kalamář, rovněž stříbrný; kolem kalamáře se vinou dva pozlacení hádci s diamanty místo očí a v tlamičkách drží svíčky. Na hrudi Aeskulapa je zlatý nápis: šikulovi, lékaři zasloužilému o vlast, jeho navždy vděční obyvatelé města Koněkradu.
Podobnými zprávami se noviny přímo hemžily. Po celé zemi pakovali drahé dárky pro zázračného lékaře a bombardovali ho děkovnými telegramy. V jednom městě dokonce propadli takovému nadšení, že začali stavět monumentální dům (asi nějaké muzeum či co), do jehož zdi měli v úmyslu vsadit velikánskou mramorovou desku s díkůvzdáním místního obyvatelstva.
Samo sebou se rozumí, že se hned našel pohotový umělec, který namaloval, jak si velký státník potřásá rukou se svým lékařem a děkuje mu za uzdravení. Pod tímto výjevem byl následující text:
„Díly, oddaný Šikulo! Zbavils mě zákeřného neduhu, jenž mi bránil, bych se věnoval, seč je v mých silách, usilovné péči o štěstí své draze milované vlasti!
„Tak mi kázala svatá vlastenecká povinnost!“
Nad jejich hlavami kroužil v obláčcích holoubek a ze zobáčku mu vlála mašle, na níž stálo:
Z vůle nejmilostivějšího Stvořitele se jeho vyvolené zemi Strádii vyhne každičké zlo!
A nad holoubkem se vznášel ještě jeden cancour s nápisem: V upomínku na den šťastného uzdravení velkého státníka Mikuly. (Tak nějak se jmenoval, pokud mě paměť neklame.)
Obrázek byl vytištěn v mnoha tisících exemplářích. Děti ty milé upomínky roznášely po ulicích, po kavárnách a po hospodách, a křičely, jako když je na nože bere:
„Kupte si obrázek! Nový obrázek! Státník Mikula a lékař Šikula!“
—
Lačně, od a až do zet, jsem zhltal kupu novin z posledních dní — jak by ne!, ve všech byl podrobný životopis věhlasného vlasteneckého doktora! A pak jsem se rozhodl, že navštívím pana ministra národního hospodářství.
Pan ministr, obstarožní šedovlasý skrček s brejličkami na nose, mě uvítal neobyčejně vlídně. Posadil si mě dokonce vedle svého stolu; sám se vyšplhal do svého křesla. Stůl se prohýbal pod haldami zaprášených starých knih se zažloutlými listy a orvanými vazbami.
„Hned se vám musím pochlubit! Heuréka! Ani nevíte, jak jsem šťasten! Co myslíte, že jsem objevil?“
„Nějaký způsob, jak zvelebit hospodářství ve vaší zemi.“
„Co vás nemá! Jaképak hospodářství! To je dostatečně zvelebeno výtečnými zákony. Tím už není třeba sé zabývat.“
Mlčel jsem — co jsem měl na to říct? A on mi s vlahým, rozechvělým úsměvem strčil pod nos jakousi starodávnou bichli:
„Co myslíte, že to je za dílo?“
Nemusel jsem dlouho předstírat, že o tom usilovně přemýšlím: pan ministr — stále s tím rozněžnělým úsměvem na rtech — mi vše vyjevil:
„Homérova Ílias! Ale ve-li-ce, říkám vám, ve-li-ce vzácný exemplář,“ převaloval s rozkoší na jazyku; pak po mně blikl brejličkami, jestli to na mne udělalo patřičný dojem.
Dojem to na mne sice udělalo, ale z poněkud jiného důvodu, než pan ministr předpokládal; nicméně jsem se tvářil, že se obdivuju té vzácné bibliofilii:
„No to je báječné!“
„Že? Však to také byla sysifovská práce, se téhle rarity dopídit! Co říkám — Tantalova muka!“
„Skvostné!“ hrál jsem dál a zaujatě jsem listoval tím jeho Homérem, o němž jsem slyšel poprvé v životě. Stěží se mi podařilo odvést řeč.
„Že jsem tak smělý, pane ministře — o jakých výtečných hospodářských zákonech jste se to zmiňoval?“
„Ach ano… Dá se říci, že jde o zákony přímo anticky ideální. Žádná země, ujišťuji vás, nevynakládá takové sumy na zvelebování národního hospodářství, jako naše.“
„Zcela správně!“ podotkl jsem. „Vždyť to je základní předpoklad pro zdárný vývoj státu!“
„Přesně to jsem měl na zřeteli, když jsem se zasazoval — povzbuzován vzorem bájného Hérakla v království Augiášově — o přijetí zmíněných zákonů a o to, aby byly schváleny co nejvyšší investice na hospodářský a průmyslový rozvoj.“
„Jak vysoké, pane ministře, smím-li se zeptat?“
„Loni, za bývalého ministra, byly nižší; ale já si řekl: Kostky jsou vrženy! a bojoval jsem a nedal se, dokud jsem neprosadil zvýšení o pět miliónů dinárů. Veni, vidi, vici!“
„To je hodně!“
„Plus minus ano… Nu a co se týče oněch zákonů, jeden zní kupříkladu takto: Obilí a další polní plodiny jakož i veškeré hospodářské rostlinstvo jsou dle zákona povinny utěšeně bujet a každoročně bohatě urodit.“
„Vskutku výtečný zákon!“ chválil jsem.
Ministr se blaženě uchichtl: „Zlatý věk, že?“ a pokračoval: „Dále, račte vědět, jsem přeorganizoval úřednictvo svého portfeje. A to tak, že každá obec má nyní hospodářské představenstvo sestávající z pěti úředníků; jejich předseda má titul ekonomického správce obce té a té. V každém okresním městě sídlí okresní ekonom a má k ruce početný podřízený personál. Úřednictvo na úrovni obecní a okresní podléhá krajskému ekonomovi — těch je dvacet, ergo tolik, na kolik krajů je rozdělen náš stát. Krajští ekonomové se svým administrativním aparátem jsou pověřeni kontrolou jim podřízeného obecního a okresního úřednictva, zda plní řádně své povinnosti a vyvíjí náležité úsilí o hospodářský rozkvět daného teritoria. Ministerstvo je pak rozděleno na dvacet sekcí řízených sekčními šéfy, majícími taktéž k dispozici početný administrativní aparát, a prostřednictvím krajských ekonomů je v písemném styku s celou zemí. Každý sekční šéf vede totiž korespondenci s jedním krajským ekonomem a informuje o tom ministra opět prostřednictvím ministrových osobních tajemníků… Rozděl a panuj, není-liž pravda?“
„Ale to jsou úplná mračna úředníků!“ ujelo mi.
„U Dia!, to bych řekl! Moje ministerstvo má nejvíc zaměstnanců. Vždyť je také u nás práce až nad hlavu! Moji úředníci nemají po celý den kdy vystrčit nos z akt… Quos ego!“
Po malém odmlčení zaníceně pokračoval:
„Ceterum autem censeo, řečeno slovy velkého Catona, že mým nejvýznamnějším legislativním počinem je následující ustanovení: každá vesnice musí mít čítárnu, dokonale vybavenou nejlepšími dostupnými příručkami a jinými publikacemi z oboru zemědělství, lesnictví, dobytkářství, včelařství a dalších hospodářských odvětví.“
„Netušil jsem, že sedláci u vás tak náruživě sledují odbornou literaturu!“
„Nu, jde spíše o něco jako brannou povinnost. Nulla dies sine linea! Každý rolník je povinen denně strávit dvě hodiny dopoledne a dvě hodiny odpoledne v čítárně, kde si čte, eventuálně mu předčítají, pokud není gramotný; kromě toho jim moji úředníci pořádají přednášky o moderním racionálním obdělávání půdy.“
„Ale kdy potom tu půdu obdělávají doopravdy?“ vyhrkl jsem.
„Ač se to na první pohled tak jeví, mé řešení zemědělské otázky neznamená brzdu našeho hospodářského rozvoje, vážený pane. Zato vy jste značně zpozdilý! Budiž vám útěchou, že už Démosthénes pravil: Nemýlit se je vlastností bohů! Blahodárné účinky mé převratné reformy se projeví až časem… Podle mého přesvědčení je nejdůležitější ad primo vstřebat teorii; pak už všechno poběží skoro samo a každému bude jasné, že se stonásobně, tisíceronásobně vyplatilo obětovat trochu času vštěpování teoretických poznatků. Ze všeho nejdříve, vážený pane, je nutno mít jaksepatří základy, pevný fundament, a teprve na nich dále stavět! Dixi!“ uzavřel přímo v extázi pan ministr a otřel si pot z čílka.
„Vaše pojetí národohospodářské problematiky je prostě geniální…“ hlesl jsem — taky přímo v extázi.
„Ad hoc jsem rovněž rozdělil zmíněných pět miliónů dinárů: dva milióny na přebudování a chod úřednického aparátu, jeden milión na honoráře autorům hospodářských příruček, jeden milión na zakládání čítáren a jeden na diety úředníkům. Což suma sumárum činí pět miliónů.“
„Skvělé! Jak vysoká částka je například věnovaná na čítárny!“
„Co se toho týče, vydal jsem navíc výnos, že čítárny musí být kromě hospodářských knih vybaveny i učebnicemi latiny a řečtiny, aby se naše rolnictvo po práci na poli mohlo duchovně povznášet studiem klasických jazyků. V žádné čítárně rovněž nesmějí chybět díla Homérova, Tacitova, Paterculova a další skvosty klasické literatury. Habent sua fata libelli…“
„Překrásné! Následováníhodné!“ zvolal jsem a hbitě jsem vstal a rozloučil se s panem ministrem; koukal jsem honem honem vypadnout — ze všech těch počinů a reforem pana ministra národního hospodářství se o mě pokoušela motolice: víte, že mi nijak nešly na rozum?