Tag Archive | Esculap

Strádie (5/12)

(předchozí stránka)

Na ulici mě překvapily spousty lidí; jak velká voda se ve skupinách hrnuli ze všech stran a shromažďovali se před jednou impozantní budovou. Každá skupina nesla prapor, kde stálo, z kterého jsou kraje, a pod tím různá hesla, jako třeba: Pro Strádii obětujme vše!, nebo: Strádie je nám milejší než prasata!

Město vyhlíželo mimořádně svátečně, na domech se třepotaly bílé prapory s národním znakem uprostřed, všechny krámy byly zavřené a veškerá doprava zastavená.

„Co se děje?“ zeptal jsem se zvědavě jednoho pána na ulici.

„Máme slavnost! Vy o tom nevíte?“

„Ne.“

„Vždyť noviny o tom píšou už tři dny! Jeden náš významný politik a diplomat, jenž má neskonalé zásluhy o vlast a rozhodující vliv na vnější i vnitřní politiku státu, ochořel rýmou; díky milosti Boží a houževnatému úsilí předních kapacit naší medicíny se šťastně uzdravil a bude tak moci i nadále věnovat svůj jedinečný státnický um a veškeré své síly blahu a štěstí naší vlasti-mučednice a vést ji vpřed k ještě lepším zítřkům.“

Před domem velkého státníka už byla taková tlačenice, že strhnout se průtrž mračen, mezi těmi namačkanými muži, ženami a dětmi by nepropadla ani kapka. Muži stáli s obnaženými hlavami a v každé skupině někomu koukal z kapsy papír s vlasteneckým projevem.

Šedovlasý státník se objevil na balkóně svého domu. V tom okamžiku zaburácelo ze všech hrdel hřímavé Sláva! a rozeznělo se ozvěnou po celém městě. Na všech okolních domech zamlčela okna, rozletěla se dokořán a zaplnila se hlavami. Na ohradách kolem domů, na střechách, všude plno lidí, dokonce i z každého vikýře vykukovalo pár hlav.

Provolávání doznělo; do nastalého ticha kvikl z davu třaslavý hlásek:

„Ctihodný státníku!“

„Sláva mu! Sláva mu! Sláva mu!“ přerušilo řečníka bouřlivé skandováni; když se davy vlastenců uklidnily, řečník pokračoval:

„Lid mého kraje prolévá slzy vroucí radosti a kleče na kolenou vzdává dík nejmilostivějšímu Tvůrci, který ve své nekonečné laskavosti ráčil od našeho národa odvrátit velkou pohromu a dopřál ti uzdravení, čacký náš státníku… Ochránce našeho štěstí! Chloubo národa! Kéž se ještě po mnoho a mnoho let těšíš pevnému zdraví!“ skončil řečník a tisíce hrdel se rozeřvalo:

„Sláva mu! Ať žije! Hurááá!“

Ctihodný státník poděkoval řečníkovi za upřímná blahopřání a ujistil shromážděné, že veškeré své myšlenky a city i nadále zasvětí péči o rozkvět kultury, hospodářství a blahobytu v draze milované vlasti.

To se rozumí, že se po jeho slovech znovu nesčetněkrát opakovalo provolávání slávy.

Nato se vystřídala řada řečníků z různých krajů a na každý projev stařičký státník rovněž odpověděl jadrným vlasteneckým projevem; nemusím snad ani říkat, že do toho neustále vpadal hurónským řevem dav.

Trvalo dlouho, než ten obřad skončil, a když bylo konečně po všem, ve všech ulicích začaly vyhrávat kapely a všude se rozhostila sváteční nálada.

Večer bylo město slavnostně osvětleno; davy vlastenců procházely ulicemi v pochodůovém průvodu; břeskná hudba znovu rozezvučela všecky prostory a ve výšinách, na pozadí temného nebe, za ohlušivého praskotu ohňostroje zazářilo jméno velkého státníka z tisíce hvězdiček.

A pak nastala hluboká, tichá noc a roduvěrní synové té podivuhodné země, vyčerpáni plněním svých vznešených občanských povinností, usnuli blaženým spánkem a zdálo se jim o šťastné budoucnosti a rozkvětu jejich draze milované vlasti.

Rozrušen neobyčejnými dojmy nedokázal jsem celou noc ani oka zamhouřit; teprve před svítáním jsem usnul – oblečený a s hlavou na stole. A vtom jako bych uslyšel jakýsi příšerný démonický hlas se zlomyslným chechtotem:

„To je tvoje vlast! Chachacha!“

Probudil jsem se; srdce mi sevřela hrůzná předtucha a v uších dál zněl ten potměšilý, baziliščí chechtot…

Hned nazítří se o té slávě rozepsaly všechny noviny po celé zemi; vládní list navíc otiskl spoustu telegramů ze všech koutů Strádie, jejichž pisatelé vyjadřovali politování, že neměli možnost přijet, aby osobně projevili své potěšení nad šťastným zotavením velkého státníka.

Kromě toho se přes noc stal slavným státníkův hlavní lékař. Všechny noviny přinášely zprávy, že vlastenecky uvědomělí obyvatelé toho a toho města, toho a toho okresu či kraje, na znamení, jak si váží zásluh lékaře Šikuly (tak se ten doktor jmenoval), hodlají zakoupit takový a makový drahocenný dar. V jedněch novinách například stálo:

Jak se dozvídáme, i město Koněkrad chystá po příkladu jitých míst vzácný dar lékaři šikulovi. Je to malá stříbrná soška znázorňující Aeskulapa, jenž třímá v rukou kalamář, rovněž stříbrný; kolem kalamáře se vinou dva pozlacení hádci s diamanty místo očí a v tlamičkách drží svíčky. Na hrudi Aeskulapa je zlatý nápis: šikulovi, lékaři zasloužilému o vlast, jeho navždy vděční obyvatelé města Koněkradu.

Podobnými zprávami se noviny přímo hemžily. Po celé zemi pakovali drahé dárky pro zázračného lékaře a bombardovali ho děkovnými telegramy. V jednom městě dokonce propadli takovému nadšení, že začali stavět monumentální dům (asi nějaké muzeum či co), do jehož zdi měli v úmyslu vsadit velikánskou mramorovou desku s díkůvzdáním místního obyvatelstva.

Samo sebou se rozumí, že se hned našel pohotový umělec, který namaloval, jak si velký státník potřásá rukou se svým lékařem a děkuje mu za uzdravení. Pod tímto výjevem byl následující text:

„Díly, oddaný Šikulo! Zbavils mě zákeřného neduhu, jenž mi bránil, bych se věnoval, seč je v mých silách, usilovné péči o štěstí své draze milované vlasti!

„Tak mi kázala svatá vlastenecká povinnost!“

Nad jejich hlavami kroužil v obláčcích holoubek a ze zobáčku mu vlála mašle, na níž stálo:

Z vůle nejmilostivějšího Stvořitele se jeho vyvolené zemi Strádii vyhne každičké zlo!

A nad holoubkem se vznášel ještě jeden cancour s nápisem: V upomínku na den šťastného uzdravení velkého státníka Mikuly. (Tak nějak se jmenoval, pokud mě paměť neklame.)

Obrázek byl vytištěn v mnoha tisících exemplářích. Děti ty milé upomínky roznášely po ulicích, po kavárnách a po hospodách, a křičely, jako když je na nože bere:

„Kupte si obrázek! Nový obrázek! Státník Mikula a lékař Šikula!“

Lačně, od a až do zet, jsem zhltal kupu novin z posledních dní — jak by ne!, ve všech byl podrobný životopis věhlasného vlasteneckého doktora! A pak jsem se rozhodl, že navštívím pana ministra národního hospodářství.

Pan ministr, obstarožní šedovlasý skrček s brejličkami na nose, mě uvítal neobyčejně vlídně. Posadil si mě dokonce vedle svého stolu; sám se vyšplhal do svého křesla. Stůl se prohýbal pod haldami zaprášených starých knih se zažloutlými listy a orvanými vazbami.

„Hned se vám musím pochlubit! Heuréka! Ani nevíte, jak jsem šťasten! Co myslíte, že jsem objevil?“

„Nějaký způsob, jak zvelebit hospodářství ve vaší zemi.“

„Co vás nemá! Jaképak hospodářství! To je dostatečně zvelebeno výtečnými zákony. Tím už není třeba sé zabývat.“

Mlčel jsem — co jsem měl na to říct? A on mi s vlahým, rozechvělým úsměvem strčil pod nos jakousi starodávnou bichli:

„Co myslíte, že to je za dílo?“

Nemusel jsem dlouho předstírat, že o tom usilovně přemýšlím: pan ministr — stále s tím rozněžnělým úsměvem na rtech — mi vše vyjevil:

„Homérova Ílias! Ale ve-li-ce, říkám vám, ve-li-ce vzácný exemplář,“ převaloval s rozkoší na jazyku; pak po mně blikl brejličkami, jestli to na mne udělalo patřičný dojem.

Dojem to na mne sice udělalo, ale z poněkud jiného důvodu, než pan ministr předpokládal; nicméně jsem se tvářil, že se obdivuju té vzácné bibliofilii:

„No to je báječné!“

„Že? Však to také byla sysifovská práce, se téhle rarity dopídit! Co říkám — Tantalova muka!“

„Skvostné!“ hrál jsem dál a zaujatě jsem listoval tím jeho Homérem, o němž jsem slyšel poprvé v životě. Stěží se mi podařilo odvést řeč.

„Že jsem tak smělý, pane ministře — o jakých výtečných hospodářských zákonech jste se to zmiňoval?“

„Ach ano… Dá se říci, že jde o zákony přímo anticky ideální. Žádná země, ujišťuji vás, nevynakládá takové sumy na zvelebování národního hospodářství, jako naše.“

„Zcela správně!“ podotkl jsem. „Vždyť to je základní předpoklad pro zdárný vývoj státu!“

„Přesně to jsem měl na zřeteli, když jsem se zasazoval — povzbuzován vzorem bájného Hérakla v království Augiášově — o přijetí zmíněných zákonů a o to, aby byly schváleny co nejvyšší investice na hospodářský a průmyslový rozvoj.“

„Jak vysoké, pane ministře, smím-li se zeptat?“

„Loni, za bývalého ministra, byly nižší; ale já si řekl: Kostky jsou vrženy! a bojoval jsem a nedal se, dokud jsem neprosadil zvýšení o pět miliónů dinárů. Veni, vidi, vici!

„To je hodně!“

„Plus minus ano… Nu a co se týče oněch zákonů, jeden zní kupříkladu takto: Obilí a další polní plodiny jakož i veškeré hospodářské rostlinstvo jsou dle zákona povinny utěšeně bujet a každoročně bohatě urodit.“

„Vskutku výtečný zákon!“ chválil jsem.

Ministr se blaženě uchichtl: „Zlatý věk, že?“ a pokračoval: „Dále, račte vědět, jsem přeorganizoval úřednictvo svého portfeje. A to tak, že každá obec má nyní hospodářské představenstvo sestávající z pěti úředníků; jejich předseda má titul ekonomického správce obce té a té. V každém okresním městě sídlí okresní ekonom a má k ruce početný podřízený personál. Úřednictvo na úrovni obecní a okresní podléhá krajskému ekonomovi — těch je dvacet, ergo tolik, na kolik krajů je rozdělen náš stát. Krajští ekonomové se svým administrativním aparátem jsou pověřeni kontrolou jim podřízeného obecního a okresního úřednictva, zda plní řádně své povinnosti a vyvíjí náležité úsilí o hospodářský rozkvět daného teritoria. Ministerstvo je pak rozděleno na dvacet sekcí řízených sekčními šéfy, majícími taktéž k dispozici početný administrativní aparát, a prostřednictvím krajských ekonomů je v písemném styku s celou zemí. Každý sekční šéf vede totiž korespondenci s jedním krajským ekonomem a informuje o tom ministra opět prostřednictvím ministrových osobních tajemníků… Rozděl a panuj, není-liž pravda?“

„Ale to jsou úplná mračna úředníků!“ ujelo mi.

„U Dia!, to bych řekl! Moje ministerstvo má nejvíc zaměstnanců. Vždyť je také u nás práce až nad hlavu! Moji úředníci nemají po celý den kdy vystrčit nos z akt… Quos ego!“

Po malém odmlčení zaníceně pokračoval:

Ceterum autem censeo, řečeno slovy velkého Catona, že mým nejvýznamnějším legislativním počinem je následující ustanovení: každá vesnice musí mít čítárnu, dokonale vybavenou nejlepšími dostupnými příručkami a jinými publikacemi z oboru zemědělství, lesnictví, dobytkářství, včelařství a dalších hospodářských odvětví.“

„Netušil jsem, že sedláci u vás tak náruživě sledují odbornou literaturu!“

„Nu, jde spíše o něco jako brannou povinnost. Nulla dies sine linea! Každý rolník je povinen denně strávit dvě hodiny dopoledne a dvě hodiny odpoledne v čítárně, kde si čte, eventuálně mu předčítají, pokud není gramotný; kromě toho jim moji úředníci pořádají přednášky o moderním racionálním obdělávání půdy.“

„Ale kdy potom tu půdu obdělávají doopravdy?“ vyhrkl jsem.

„Ač se to na první pohled tak jeví, mé řešení zemědělské otázky neznamená brzdu našeho hospodářského rozvoje, vážený pane. Zato vy jste značně zpozdilý! Budiž vám útěchou, že už Démosthénes pravil: Nemýlit se je vlastností bohů! Blahodárné účinky mé převratné reformy se projeví až časem… Podle mého přesvědčení je nejdůležitější ad primo vstřebat teorii; pak už všechno poběží skoro samo a každému bude jasné, že se stonásobně, tisíceronásobně vyplatilo obětovat trochu času vštěpování teoretických poznatků. Ze všeho nejdříve, vážený pane, je nutno mít jaksepatří základy, pevný fundament, a teprve na nich dále stavět! Dixi!“ uzavřel přímo v extázi pan ministr a otřel si pot z čílka.

„Vaše pojetí národohospodářské problematiky je prostě geniální…“ hlesl jsem — taky přímo v extázi.

Ad hoc jsem rovněž rozdělil zmíněných pět miliónů dinárů: dva milióny na přebudování a chod úřednického aparátu, jeden milión na honoráře autorům hospodářských příruček, jeden milión na zakládání čítáren a jeden na diety úředníkům. Což suma sumárum činí pět miliónů.“

„Skvělé! Jak vysoká částka je například věnovaná na čítárny!“

„Co se toho týče, vydal jsem navíc výnos, že čítárny musí být kromě hospodářských knih vybaveny i učebnicemi latiny a řečtiny, aby se naše rolnictvo po práci na poli mohlo duchovně povznášet studiem klasických jazyků. V žádné čítárně rovněž nesmějí chybět díla Homérova, Tacitova, Paterculova a další skvosty klasické literatury. Habent sua fata libelli…“

„Překrásné! Následováníhodné!“ zvolal jsem a hbitě jsem vstal a rozloučil se s panem ministrem; koukal jsem honem honem vypadnout — ze všech těch počinů a reforem pana ministra národního hospodářství se o mě pokoušela motolice: víte, že mi nijak nešly na rozum?

(další stránka)

Stradia (5/12)

(pagina precedentă)

Acolo văzui agitîndu-se o masă uriașă de oameni. În grupuri, cetățenii soseau din toate părțile și se adunau în fața unei clădiri mari. Fiecare grup purta un steag pe care era scris numele ținutului de unde veneau oamenii aceia, iar dedesubt cuvintele: „Jertfim totul pentru Stradia“ sau „Stradia ne este mai dragă decît porcii“.

Strada avea o înfățișare sărbătorească. Deasupra caselor fuseseră înălțate steaguri albe cu stema țării la mijloc.

Ce se-ntîmplă, am întrebat curios pe un domn.

— Sărbătoare! Cum n-ați știut?

— Nu.

— Păi despre evenimentul acesta scrie în ziare de trei zile. Marele nostru om de stat și diplomat, cu merite deosebite față de patrie, cu o covîrșitoare influență asupra politicii externe și interne a țării noastre, a avut zilele trecute un guturai grozav. A fost însă vindecat prin mila lui dumnezeu și îngrijirile medicului specialist. De aci înainte guturaiul nu va mai împiedica pe strălucitul nostru bărbat de stat să-și consacre inteligența și bunătatea sa pentru binele și fericirea acestei chinuite țări, căreia îi dorește un viitor și mai și.

Lumea adunată în fața casei marelui bărbat de stat era atît de deasă, încît dacă ar fi plouat torențial nici măcar un strop n-ar fi atins pămîntul. Toți oamenii și-au descoperit capetele. Iar din fiecare grup cîte un cetățean scotea din buzunar un discurs patriotic gata scris.

Pe balconul casei a apărut omul de stat încărunțit. Un „Trăiască!“ tunător sparse văzduhul și se împrăștie peste întreg orașul. Toate ferestrele caselor din jur se deschiseră și se iviră o mulțime de capete. Pe garduri, pe acoperișuri, erau ciorchini de oameni. Chiar și la ferestruicile podurilor se zăreau cîte două-trei capete.

Strigătele încetară și se lăsă o liniște adîncă. Atunci din mulțime izbucni un glas pițigăiat, tremurător:

— Înțelepte om de stat!… începu vorbitorul.

— Trăiască! Trăiască! Trăiască! îl întrerupseră aclamații puternice și furtunoase. Cînd marea aceea de oameni se liniști, vorbitorul continuă:

— Oamenii din ținutul meu varsă lacrimi fierbinți de bucurie și îngenunchează, mulțumind prea milostivului creator. Prin mila sa a înlăturat o mare nenorocire ce amenința poporul nostru și ți-a redat sănătatea, ție, marele conducător, ca să ne trăiești ani mulți pentru fericirea poporului și mîndria țării! încheie vorbitorul și mii de gîtlejuri țipară:

— Trăiască!

Înțeleptul om de stat mulțumi vorbitorului pentru felicitările lui sincere și mărturisi că și gîndurile și sentimentele sale vor fi și pe viitor închinate fericirii poporului.

Se înțelege că după aceste profunde cuvinte se repetă de nenumărate ori urarea: „Trăiască!“

Apoi se perindară vreo zece vorbitori din diferite regiuni ale țării. După fiecare discurs, bătrînul om de stat răspundea cu cîte o cuvîntare patriotică, plină de miez. Și din cînd în cînd izbucnea acel: „Trăiască!“

A trecut mult timp pînă ce s-au sfîrșit toate astea. Apoi au început să cînte muzicile pe străzi. Mulțimea forfotea în sus și-n jos, satisfăcută parcă de acea sărbătoare.

Seara a fost retragere cu torțe. Făcliile erau purtate pe uliți de sute de cetățeni ai fericitului oraș. Văzduhul răsuna de cîntecul fanfarelor. În întunericul nopții se desfăcură snopi de rachete ce luminau numele marelui om de stat, scris parcă din steluțe mărunte.

Apoi se lăsă noapte adîncă. Cetățenii patrioți ai minunatei Stradia, obosiți, cu datoria îndeplinită, au căzut într-un somn dulce, visînd despre viitorul fericit și măreț al țării lor dragi.

Frămîntat de impresiile ciudate din ziua aceea n-am închis ochii toată noaptea. Abia în zori mă prinse somnul și adormii așa îmbrăcat, cu capul pe masă. Parca auzeam un glas înfricoșător, demonic. Hohotea cu răutate; „Asta-i patria ta! ha, ha, ha, ha!“… Tremuram de frică! Și rîsul acela hohotea mereu, diabolic — „Ha, ha, ha, ha!“

Despre sărbătoarea aceea s-a scris a doua zi în toate ziarele țării. Ziarul guvernului publica telegrame de felicitări din toate regiunile Stradiei. Felicitările purtau o mulțime de semnături. Cei ce semnaseră își exprimau părerea de rău că n-au putut veni personal să-și arate bucuria pentru fericita însănătoșire a marelui om de stat.

Medicul special al demnitarilor a devenit dintr-o dată o personalitate. În toate ziarele au apărut declarații ale cetățenilor din cutare sau cutare ținut. Ei prețuiau meritele medicului Miron (așa-l chema), făgăduiau că-i vor cumpăra cutare ori cutare dar de preț. În unele ziare se putea citi:

„Am aflat că și orașul Kradia[1] luînd pilda de la alte orașe, pregătește pentru doctorul Miron un dar de preț. O mică statuetă de argint a lui Aesculap, care ține în mîini o călimară de argint, în jurul căreia sînt încolăciți doi șerpi auriți. În loc de ochi, șerpii vor avea diamante. Pe pieptul lui Aesculap vor fi săpate în aur următoarele cuvinte: „Cetățenii orașului Kradia, în semn de veșnică recunoștință medicului Miron pentru serviciile aduse patriei“.

Toate ziarele publicau asemenea vești. În întreaga țară se pregăteau daruri de preț pentru medic și numeroase scrisori îi aduceau mulțumiri. Cetățenii unui oraș fură cuprinși de o asemenea însuflețire încît se gîndeau să-I construiască o vilă fără seamăn, pe care intenționau să așeze o placă de marmură enormă. Pe placă voiau să sape, cu cuvinte alese, adînca mulțumire a poporului.

Se înțelege de la sine că a fost multiplicată fără întîrziere o fotografie ce înfățișa pe marele om de stat strîngînd recunoscător mina doctorului. Dedesubt se puteau citi următoarele cuvinte:

„Iți mulțumesc, Miroane, tu m-ai scăpat de boala care mă împiedica să-mi consacru toate forțele patriei mele dragi și fericite.“

„N-am făcut altceva decît să-mi îndeplinesc datoria sfîntă față de patrie!“ răspundea medicul din fotografie.

Deasupra capetelor lor, pe un nor trandafiriu, un porumbel ținea în cioc o panglică. Pe ea scria:

„Milostivul creator îndepărtează de Stradia toate relele. El o iubește.“

Deasupra porumbelului se vedea o inscripție cu litere mari: „In amintirea zilei fericite a însănătoșirii marelui om de stat Simon.“ (Paremi-se, așa-l chema, dacă mai țin bine minte).

Pe toate străzile și în hoteluri întîlneai copil cu aceste fotografii, strigînd cît îi ținea gura:

— Fotografii noi! Omul de stat Simon și medicul Miron!

După ce am citit cîteva ziare (aproape în fiecare era publicată biografia amănunțită a renumitului medic și patriot), am hotărît să merg la domnul ministru al Economiei Naționale.

Ministrul, un bătrînel cărunt, un omuleț mărunțel cu ochelari pe nas, mă întîmpină mai binevoitor decît mă puteam aștepta.

Mă pofti să mă așez într-un fotoliu lîngă biroul lui, încărcat cu cărți vechi, roase:

— Am tot dreptul să mă laud, spuse el spre uimirea mea. Nu știți cît de mulțumit sînt! Ce credeți că am descoperit?

— Vreo metodă prin care să puteți desăvîrși economia națională…

— O, nu! Ce economie? Ea merge ca pe roate prin legi perfecte. Nici nu trebuie să te gîndești la asta!

Tăcui, neștiind ce să-i răspund, în timp ce el îmi zise cu un zîmbet larg, blînd, arătîndu-mi o cogeamite carte veche:

— Ce credeți, a cui e opera asta?

Eu mă prefăcui că vreau să-mi aduc aminte, în timp ce el îmi vorbea cu același zîmbet blînd:

Iliada lui Homer!… E o ediție foarte, foarte rară!… Pronunța tacticos fiecare cuvînt și mă cerceta curios. Voia să mă vadă mirat.

Eram intr-adevăr mirat, însă din altă pricină. M-am prefăcut că m-a uimit raritatea ediției.

— Asta-i grozav! exclamai eu.

— Dar cînd o să vă spun că această ediție nu mai există?!…

— Nemaipomenit! rostii eu cu oarecare însuflețire. Mă apucai să răsfoiesc cartea, prefăcîndu-mă adine mișcat și foarte interesat.

Abia am izbutit, prin diferite întrebări, să-l îndepărtez, de la discuția despre Homer.

— Vă rog, domnule ministru, să-mi îngăduiți a vă întreba ceva în legătură cu legile acelea bune, ale economiei naționale.

— Acestea sînt legi, ca să vorbim exact, clasice. Nici o țară, vă rog să mă credeți, nu cheltuiește pentru ridicarea economiei sale atît cît cheltuiește țara noastră.

— Așa și trebuie — îl aprobai — asta-i temelia oricărei țări.

— Se înțelege, am avut acest lucru în vedere. Am reușit să întocmesc cele mai potrivite legi și să măresc bugetul pentru propășirea agriculturii și industriei din țară.

— Care este bugetul, dacă mi-e îngăduit să întreb, domnule ministru?

— Anul trecut, cînd ministerul acesta avea un alt titular, bugetul era mai mic, însă prin strădaniile mele am izbutit să-l măresc la cinci milioane dinari.

— Asta-i suficient!

— Suficient… Acum să vedeți, în lege este introdus următorul punct: „Cerealele și semănăturile în general, trebuie să rodească bine, să fie cit mai îmbelșugate.“

— E o lege importantă, zisei.

Ministrul zîmbi mulțumit, apoi continuă:

— Mi-am împărțit subalternii din departamentul meu în așa fel, încît fiecare sat are cam cinci funcționari, dintre care cel mai vîrstnic conduce dezvoltarea economiei și agriculturii din sat. În fiecare plasă, există un econom al plășii și un numeros personal funcționăresc, iar peste ei sînt economii ținutului, în total douăzeci.

Fiecare dintre economii ținutului este șeful funcționarilor săi și urmărește dacă slujbașii își fac datoria, dacă lucrează pentru dezvoltarea agriculturii în ținutul respectiv. Prin el, ministerul (care are douăzeci de servicii cu cile un șef și un mare număr de funcționari) ține legătura cu tot ținutul. Fiecare șef de serviciu din minister ține, la rîndul lui, legătura cu cîte un econom al ținutului, iar aceștia raportează ministrului prin secretarii lor personali.

— Nu este o administrație cam mare? îndrăznii eu să observ.

— Foarte mare. Ministerul nostru are cea mai mare arhivă din toate ministerele. Toată ziua funcționarii n-au timp să-și scoată nasul din acte.

După o scurtă tăcere, ministrul continuă:

— Dar eu am mai făcut ceva. În fiecare sat există cîte o bibliotecă. Ea trebuie să aibă cărți despre plugărie, albinârit, despre toate cîte sînt la țară.

— Desigur că plugarii citesc bucuroși!

— Sînt obligați să citească. Cititul este ca și serviciul militar. Două ore înainte de prînz fiecare plugar este obligat să stea, vrea nu vrea, în bibliotecă, să citească (dacă nu știe carte i se citește). Deosebit de asta, plugarii obligatoriu, trebuie să asculte înalte cursuri teoretice despre plugărie, pe care Ie țin funcționarii mei.

— Păi atunci cînd mai lucrează ei cîmpul? întrebai eu foarte mirat.

— Ei, să vedeți cum e. Vi se pare de neînțeles. La prima vedere metoda e oarecum nepotrivită, însă mai tîrziu se va vedea influenta binefăcătoare a acestei reforme radicale. După credința mea nestrămutată, cel mai important lucru este ca în primul rînd să se stud!eze bine teoria. Da, teoria! După asta va fi ușor. Se va vedea că timpul petrecut cu studiul va fi recîștigat. Trebuie, domnul meu, trebuie să ai o bază puternică, o temelie sănătoasă, ca să ridici o clădire! sfîrși ministrul, ștergîndu-și sudoarea de pe frunte.

— Sînt de acord în totul cu concepțiile dumneavoastră geniale despre agricultură, zisei eu plin de însuflețire.

— Astfel, domnul meu, am cheltuit frumușica sumă de cinci milioane de dinari: două milioane pentru funcționari, un milion onorarii pentru cei care au întocmit manualele de agricultură, un milion pentru biblioteci și un milion diurne pentru funcționari. Exact cinci milioane.

— Ați săvîrșit minuni, domnule ministru!… Vă ocupați serios de cultivarea plugarilor.

— Acum am dat o ordonanță care prevede ca plugarii să studieze și manualele de limba greacă și limba latină. După ce termină munca la cîmp, ei pot învăța la perfecție limbile clasice, înnobilîndu-se. În fiecare bibliotecă sînt cărți de Homer, Tacit, Patercul, și o mulțime de alte opere geniale din literatura clasică.

— Minunat! exclamai eu înălțîndu-mi miinile. M-am ridicat, l-am salutat pe domnul ministru și am șters-o. În cap îmi zbîrnîiau reformele lui curioase pe care nu le puteam pricepe.

(pagina următoare)

 

[1] Nume imaginar de la verbul krasti – a fura (în limba sîrbă) (n.r.)