Leder (3/3)
Sådan foregik den første dag, og der fulgte flere dage med den samme succes. Intet af stor betydning foregik, kun mindre forseelser: De væltede lige ind i en grøft, så ind i en rende; de kæmpede sig gennem buske og solbærbuske; de trådte på flasker; flere brækkede arme og ben; nogle fik slag i hovedet. Men alle disse lidelser blev tålt. Et par gamle mænd blev efterladt døende på vejen. ”De ville være døde selv hvis de var blevet hjemme, for ikke at sige på turen!” Sagde talsmanden, og opfordrede resten til at fortsætte. Et par mindre børn, et til to år gamle, omkom også. Deres forældre undertrykkede deres pinsler med stoisk ro, for det var Guds vilje. ”Og jo mindre børn, jo mindre sorg. Når de er yngre, er sorgen mindre. Gud forbyde at forældre nogensinde mister deres børn når de har nået den giftefærdige alder. Hvis børnenes skæbner er således, er det bedre, at de dør tidligt. Så er sorgen ikke så stor!” Trøstede talsmanden dem igen. Nogle bandt klæder om deres hoveder og lagde kolde kompres på deres skrammer. Andre bar deres arme i slynger. Alle var forhutlede og forslåede. Deres tøj hang i laser, men de fortsatte alligevel gladelig. Alt dette havde været nemmere at bære, hvis de ikke sultede så meget. Men de var nødt til at fortsætte.
En dag skete der noget af større betydning.
Lederen gik forrest, omgivet af de modigste mænd i gruppen. (To af dem manglede, og ingen vidste hvor de var. Det var den generelle holdning, at de havde forrådt deres sag og flygtet. På et tidspunkt havde talsmanden sagt noget om deres skammelige forræderi. Kun nogle enkelte troede, at de var døde på vejen, men de talte ikke højt, for ikke at opildne de andre.) Resten af gruppen var i en linje bag dem. Pludselig opstod der en særledes stor og dyb, klippefyldt slugt – en ægte afgrund. Skråningen var så stejl, at de ikke turde træde et skridt frem. Selv de modigste standsede og så på lederen. Med rynket pande, hensunket i tanker med hovedet bøjet, trådte han modigt frem, bankede stokken foran sig, først til højre og så til venstre, på hans karakteristiske facon. Mange sagde, at det fik ham til at se mere værdig ud. Han hverken så på nogen eller sagde noget. Der var ingen ændring i hans ansigtsudtryk eller spor på frygt mens han gik nærmere og nærmere afgrunden. Selv den modigste mand blev bleg som et lig, men ingen turde at advare den tapre, vise leder. To mere skridt, og så var han ved kanten. De rystede alle sammen med dødsangst og vidt åbne øjne. De modigste mænd var lige ved at holde lederen tilbage, selvom hvis det betød at de brød disciplinen, da han trådte en gang, to gange frem, og faldt ned i kløften. Der opstod rådvildhed, jamren og skrigen; frygten fik overtaget. Nogle begyndte at flygte.
– Vent, brødre! Hvorfor hastværket? Er det sådan I vil holde jeres løfter? Vi må følge denne vise mand, for han ved, hvad han laver. Han ville være sindssyg for at skade sig selv. Fremad, efter ham! Det er den største og måske sidste fare, den sidste forhindring. Hvem ved? Måske vil der på den anden side af denne slugt være et fantastisk, frugtbart land, som Gud har udvalgt til os. Fremad! Uden ofre kommer vi ingen vegne! – sådan var talsmandens råd og han tog to skridt frem og forsvandt ned i kløften. De modigste fulgte efter, og så faldt alle andre med ned.
Der var jamren, stønnen, tumlen, beklagelser på den stejle skråning i denne store kløft. Man kunne have svoret at ingen ville komme ud derfra levende, og slet ikke uskadt og i ét stykke, men menneskelivet er hårdført. Leder var usædvanlig heldig. Han hang i buskene da han faldt, så han var ikke kommet til skade. Han formåede at samle sig op og klatre ud. Mens jamren, stønnen og gråden rungede nedenunder, sad han helt stille, eftertænksomt. Et par folk, der var tilskadekomne og vrede, begyndte at bande af ham, men han bemærkede det ikke. Dem der var heldige og kunne holde fast i en busk eller et træ da de faldt, begyndte med besvær at klatre ud. Nogle havde brud på hovedet, så blodet løb ned af deres ansigter. Der var ingen i ét stykke udover lederen. De rynkede panden af ham og stønnede i smerte, men han løftede end ikke hovedet. Han var stille og antog den reflekterende position af en ægte vismand!
Der gik lidt tid. Antallet af rejsende blev mindre og mindre. Hver dag sled på dem. Nogle forlod gruppen og gik tilbage.
Ud af det store antal der startede, var der kun omkring tyve tilbage. Deres udtærede og udmattede ansigtet viste tegn på desperation, tvivl, træthed og sult, men ingen sagde et ord. De var lige så stille som deres leder og fortsætte med at traske afsted. Selv den åndfulde talsmand rystede sit hoved i desperation. Vejen var bestemt besværlig.
Deres antal svandt ind dagligt, indtil der kun var ti tilbage. Med fortvivlede ansigter stønnede og klagede de, i stedet for at tale sammen.
De lignede mere og mere krøblinge frem for mænd. Nogle var på krykker. Nogle holdt deres arme i slynger om halsen. Der var flere bandager og kompres på deres hænder. Selv hvis de skulle have lavet nye ofre, var det ikke muligt, for der var næsten intet plads på deres kroppe til nye skrammer.
Selv de stærkeste og modigste blandt dem havde allerede mistet troen og håbet, men de kæmpede alligevel videre; de formåede på en eller anden måde at halte sig afsted med stor anstrengelse, jamrende og med store smerter. Hvad ellers kunne de gøre, hvis de ikke kunne gå tilbage? Så mange ofre, kun for at opgive rejsen?
Tusmørket faldt på. Mens de haltede afsted på krykker, så de pludselig, at lederen ikke var foran dem længere. Endnu et skridt og de fladt alle sammen ind i endnu en kløft.
– Av, mit ben! Av, min hånd! – rungede deres jamren og stønnen. En svag stemme forbandt den værdige leder, men blev derefter stille.
Da solen stod op, så sad lederen der, på samme måde som den dag han blev valgt. Der var ikke den mindste forskel i hans udseende.
Talsmanden kravlede ud af kløften, efterfulgt af to andre. Vansirede og blodige vendte de sig om for at se, hvor mange var tilbage, men de var de eneste. Dødsangst og håbløshed fyldte deres hjerter. Regionen var ukendt, bakket, stenet – der var ingen sti nogen steder. To dage før havde de stødt på en vej, men gik forbi den. Lederen førte dem den vej.
De tænkte på deres mange venner og slægtninge, der var døde på denne forfærdelige rejse. En tristhed stærkere end smerten i deres forkrøblede lemmer overtog dem. De havde været vidne til deres egen ødelæggelse, set det med egne øjne.
Talsmanden gik op til lederen og begyndte at tale med en træt, skælvende stemme, fyldt med smerte, fortvivlelse og bitterhed.
– Hvor skal vi hen nu?
Lederen var stille.
– Hvor fører du os hen og hvor har du bragt os hen? Vi har lagt vores egne og vores familiers liv i dine hænder og vi har fulgt dig, efterladt vores hjem og forfædres gravsteder i håb om at kunne redde os selv fra ødelæggelse i det golde land. Men du har ødelagt os på en langt værre måde. Der var to hundrede familier bag dig og se nu hvor mange der er!
– Siger du, at alle ikke er her? – mumlede lederen uden at løfte hovedet.
– Hvordan kan du spørge om sådan noget? Kig op og se! Tæl hvor mange af os der er tilbage på denne uheldige rejse! Se den tilstand vi alle sammen er i! Det ville være bedre at være død end være forkrøblet sådan her.
– Jeg kan ikke se på jer!
– Hvorfor ikke?
– Jeg er blind.
Der blev dødsstille.
– Mistede du dit syn på rejsen?
– Jeg er født blind!
De tre hang med hovederne i ægte desperation.
Efterårsvinden blæste truende gennem bjergene og bragte de visnede blade med ned. En tåge lagde sig over bakkerne og ravnenes vinger baskede gennem den kolde, disede luft. Et uhyggeligt hyl gav genlyd. Solen blev dækket af skyerne, som bredte sig mere og mere.
De tre så på hinanden med skræk.
– Hvor kan vi gå hen nu? – mumlede en af dem.
– Det ved vi ikke!
I Beograd, 1901.
For “Radoje Domanović” Project, oversat af Julie Eriksen.
Leder (2/3)
Den næste dag samledes alle, der havde modet til at drage på en lang rejse. Mere end to hundrede familier ankom til det angivne sted. Kun enkelte blev hjemme, for at holde øje med hjemstedet.
Det var bestemt trist at se på denne forsamling af elendige folk, hvis bitre ulykke havde tvunget dem til at opgave det land, hvor de var født og hvor deres forfædre var begravet. Deres ansigter var hærgede, udslidte og solbrændte. Lidelserne fra mange lange, hårdtarbejdende år havde påvirket dem og viste et billede af elendighed og bitter fortvivlelse. Men i dette øjeblik kunne man se det første glimt af håb – uden tvivl blandet med hjemve. En tåre gled ned af de rynkede ansigter på et par gamle mænd, der sukkede desperat og rystede deres hovedet, med en stemning af onde anelser. De ville hellere blive her lidt længere, så de også kunne dø blandt disse sten, i stedet for at lede efter et bedre hjemland. Mange kvinder beklagede sig højlydt og sagde farvel til deres døde elskede, hvis gravsteder de nu efterlod.
Mændene prøvede at vise mod og råbte, – Jamen, vil du hellere fortsætte med at sulte i dette forbandede land og leve i disse skure? – Allerhelst, ville de have taget hele denne forbandede region og de dårlige skure med dem, hvis det havde været muligt.
Der var den sædvanlige larmog råben, som i alle menneskemasser. Både mænd og kvinder var hvileløse. Børnene skreg i deres vugger på mødrenes rygge. Selv husdyrene var lidt urolige. Der var ikke så meget kvæg, en kalv her og der, og så en tynd, uglet hest med et stort hoved og fede ben, som de læssede gamle tæpper, tasker og endda to sække på hen over sadlen, så det stakkels dyr svajede under vægten. Det formåede dog at blive stående og vrinske fra tid til anden. Andre læssede æsler; børnene tog hundene i snor. Snak, råb, banden, jamren, gråd, gøen og vrinsken – det hele smeltede sammen. Selv et æsel brægede et par gange. Men lederen sagde ikke et ord, nærmest som om hele affæren ikke vedkom ham. En ægte vismand!
Han sad der bare eftertænksomt og stille, med hovedet bøjet. En gang i mellem spyttede han på jorden; det var alt. Men på grund af hans mærkværdige opførsel, voksede hans popularitet så meget, at de alle ville være gået gennem ild og vand, som de sagde, for ham. De følgende samtaler kunne høres:
– Vi bør være glade for at have fundet sådan en mand. Havde vi gået uden ham… Gud forbyde det! Vi ville være omkommet. Han har ægte intelligens, siger jeg dig! Han er stille. Han har ikke sagt et ord endnu! – sagde en af dem, mens de så på lederen med respekt og stolthed.
– Hvad skulle han sige? Den der taler meget, tænker ikke meget. En klog mand, uden tvivl! Han grubler bare og siger intet, – tilføjede en anden, og han så også på lederen med ærefrygt.
– Det er ikke nemt at lede så mange mennesker! Han skal samle sine tanker, for han har et stort arbejde foran sig, – sagde den første igen.
Tiden kom til, at de skulle i gang. De ventede dog lidt for at se om nogen ville skifte mening og komme med dem, men siden ingen kom, kunne de ikke blive længere.
– Burde vi ikke komme afsted? – spurgte de lederen.
Han rejste sig uden et ord.
De modigste mand flokkedes omgående om ham, for at være til rådighed i tilfælde af farer eller et nødstilfælde.
Lederen, med rynket pande og bøjet hoved, tog et par skridt frem, svang stokken foran sig på værdigste vis. Forsamlingen bevægede sig efter ham og råbte flere gange, ”Længe leve vores leder!” Han tog et par skridt mere og gik ind i hegnet foran landsbyens forsamlingshus. Der standsede han, naturligvis; så gruppen standsede også. Lederen trådte herefter lidt tilbage og svang stokken mod hegnet flere gange.
– Hvad vil du have vi skal gøre? – spurgte de.
Han sagde intet.
– Hvad skal vi gøre? Tag hegnet ned! Det er dét vi skal! Kan I ikke se, at han viser os med stokken hvad vi skal gøre? – råbte dem, der stod rundt om lederen.
– Der er porten! Der er porten! – skreg børnene og pegede på porten, der stod i modsatte retning.
– Shh, stille, børn!
– Gud hjælpe os, hvad foregår der? – et par kvinder korsede sig.
– Ikke et ord! Han ved hvad vi skal gøre. Bryd hegnet ned!
Hegnet var nedbrudt omgående, som om det aldrig havde stået der.
De gik forbi hegnet.
De havde knapt gået et par hundrede skridt, før lederen gik ind i en stor tornebusk og standsede. Med stort besvær formåede han at trække sig ud og begyndte herefter at banke sin stok i alle retninger. Ingen rokkede sig.
– Og hvad er problemet nu? – råbte dem bagerst.
– Skær tornebusken ned! – råbte dem, der stod omkring lederen.
– Der er vejen, bag tornebuskene! Der er den! – råbte børnene, sammen med mange folk i bagerste række.
– Der er vejen! Der er vejen! – hånede folkene om lederen og efterabede dem hånligt. – Og hvordan kan vi blinde mænd vide, hvor han fører os hen? Alle kan ikke give ordrer. Lederen kender den bedste og mest direkte rute. Skær tornebusken væk!
De kastede sig ind i arbejdet for at rydde vejen.
– Av, – klagede en, som blev stukket i hånden af en torn og en anden, hvis ansigt blev ramt af en solbærgren.
– Brødre, I kan ikke få noget for ingenting. I skal anstrenge jer for at få succes, – svarede den modigste i gruppen.
De brød gennem busken efter en del anstrengelse og drog videre.
Efter have vandret lidt længere, stødte de på et risgærde. Det blev også ødelagt. Herefter fortsatte de.
De nåede ikke særlig langt den første dag, da de skulle overvinde mange lignende forhindringer. Det hele foregik uden særlig meget mad, da nogle kun havde tørt brød og lidt ost, mens andre kun havde lidt brød til at stille sulten. Nogle af dem havde slet intet. Heldigvis var det sommer, så de stødte nogle gange på et frugttræ.
Selvom kun et lille stykke vej lå bag dem efter den første dag, så var de meget trætte. Der var ingen store farer eller uheld. Men naturligvis, på sådan en lang rejse, måtte de følgende ting anses for at være bagateller: En torn der sad fast i en kvindes venstre øje, som hun dækkede med en fugtig klud; et barn slog sin fod på en træstamme så det græd og haltede; en gammel mand snublede over en solbærbusk og forstuvede sin ankel; efter hakket løg blev puttet på anklen, overkom manden modigt smerten og, ved at læne sig op af sin stok, haltede han bravt bag lederen. (For at være ærlig, så sagde flere folk at den gamle mand løj om sin ankel, at han kun lod som om, da han var ivrig efter at gå tilbage.) Snart var der kun enkelte, som ikke havde en torn i armen eller en rift i ansigtet. Mændene gennemgik det hele heroisk, mens kvinderne forbandede den tid på dagen de var taget afsted, og børnene græd, naturligvis, da de ikke forstod at alle disse anstrengelser og smerter ville blive rigt belønnet.
Til manges glæde og lettelse, skete der intet med lederen. For at være ærlig, så var han også meget beskyttet, men alligevel, manden var ganske enkelt heldig. Da de slog lejr den første nat, bad de alle sammen og takkede Gud for, at dagens rejse var en succes og at intet, ikke engang den mindste ulykke, var hændt deres leder. Så begyndte en af de modigste mænd at tale. Hans ansigt havde rifter efter en solbærbusk, men han lagde ikke mærke til det.
– Brødre, – begyndte han. – En dags rejse ligger nu endelig bag os – og vi takker Gud for det. Vejen er ikke nem, men vi må blive ved, for vi ved alle, at denne svære vej vil føre os til lykke. Må den almægtige Gud beskytte vores leder mod skader, så han kan fortsætte med at lede os mod succes.
– I morgen vil jeg miste mit andet øje hvis tingene går ligesom i dag! – råbte en af kvinderne vredt
– Av, mit ben! – græd den ældre mand, opildnet af kvindens bemærkning.
Børnene blev ved med at klage og græde, og mødrene havde svært ved at få dem til at være stille, så talsmanden kunne høres.
– Ja, du vil miste dit andet øje, – udbrød han vredt, – og må du miste begge! Det er ikke en stor ulykke for en kvinde at miste sine øjne i den gode sags tjeneste. Du burde skamme dig! Tænker du slet ikke på dine børns velvære? Lad halvdelen af os omkomme på denne rejse! Hvilken forskel gør det? Hvad er ét øje? Hvad kan du bruge dine øjne til, når der er nogen der ser for os og fører os til lykke? Skal vi opgive vores forehavende udelukkende på grund af dit øje og den gamle mands ben?
– Han lyver! Den gamle mand lyver! Han lader kun som om, så han kan gå tilbage, – lød stemmerne fra alle sider, der gav genlyd.
– Brødre, dem der ikke ønsker at gå længere, – sagde talsmanden igen, – lad ham gå tilbage i stedet for at klage og opildne resten af os. I mit tilfælde, så vil jeg følge denne vise leder så længe jeg stadig har liv i mig!
– Vi vil alle følge ham! Vi vil alle følge ham så længe vi lever!
Lederen var stille.
Alle begyndte at se på ham og hviske:
– Han er hensunket i sine tanker!
– En vis mand!
– Se på hans pande!
– Og altid rynket pande!
– Alvorlig!
– Han er modig! Det kan man se i alt ved ham.
– Det kan vi blive enige om! Hegn, risgærde, rosenbuske – han pløjer gennem det hele. Han banker dystert med sin stok, siger intet, og man skal gætte hvad han tænker på.
Leder (1/3)
–Brødre og kammerater, jeg har lyttet til alle jeres taler, så nu beder jeg jer om at lytte til mig. Alle vores overvejelser og samtaler er intet værd, så længe vi forbliver på denne golde egn. Intet kan vokse i den her sandede jord og på de her sten, heller ikke i de år vi havde regn, eller i den tørke, som vi har ikke har set magen til nogensinde før. Hvor længe skal vi mødes og holde tomme taler? Kvæget dør uden mad, og snart vil vi og vores børn også sulte. Vi må finde en anden løsning, der er bedre og mere fornuftig. Jeg tror, det vil være bedst at forlade dette ufrugtbare land og tage ud i verden, for at finde bedre og mere frugtbar jord, for vi kan ikke leve sådan her længere.
Sådan talte en beboer af en eller anden ufrugtbar provins; en træt stemme i et tilfældigt møde. Hvor og hvornår det foregik, mener jeg ikke angår hverken du eller jeg. Det er vigtigt at tro mig, når jeg siger at det skete engang i land for lang tid siden, og det er nok. For at være ærlig, så troede jeg engang at jeg havde opfundet hele historien, men lidt efter lidt frigjorde jeg mig fra denne ubehagelige vildfarelse. Nu tror jeg fast på, at jeg ved hvad der reelt og måtte være sket engang, og at jeg ikke på nogen måde kunne have fundet på det.
Lytterne, med deres blege, hærgede ansigter og blanke, dystre og næsten uforstående blikke, med deres hænder under bælterne, virkede til at live op ved ordene. Hver af dem forestillede sig allerede, at han var i et magisk paradis, hvor belønning for hårdt arbejde var en rig høst.
– Han har ret! Han har ret! – hviskede de udmattede stemmer fra alle sider.
– Er dette sted i nær…hed…en? – spurgte en udtrukket hvisken fra et hjørne.
– Brødre! – begyndte en anden med et stærkere stemmeleje. – Vi må følge opfordringen med det samme, for vi kan ikke blive ved sådan her. Vi har slid tog slæbt, men det hele har været forgæves. Vi har sået frø som kunne være blevet brugt til mad, men så kom oversvømmelserne og vaskede frøene og jorden væk fra skråningerne, så der kun var ren sten tilbage. Skal vi blive her for evigt og arbejde fra morgen til aften, kun for at blive ved med at være sultne og tørstige, nøgne og barfodede? Vi må tage af sted og lede efter bedre, frugtbar jord, hvor hårdt arbejde vil give masser af afgrøder.
– Lad os gå! Lad os gå med det samme, for det her sted kan vi ikke leve i længere!
Hviskeriet tog til og hver af dem begyndte at vandre, uden at tænke over hvor de gik hen.
– Vent, brødre! Hvor går I hen? – begyndte den første taler igen. – Vi skal selvfølgelig gå, men ikke sådan her. Vi skal vide, hvor vi går hen. Ellers kan vi ende i en værre situation i stedet for at redde skindet. Jeg foreslår, at vi vælger en leder, som vi alle skal adlyde, og som vil vise os den bedste og mest direkte vej.
– Lad os vælge! Lad os vælge nogen med det samme, – kunne man høre hele vejen rundt.
Det var her, at diskussionen tog til, et ægte kaos. Alle talte og ingen hverken lyttede eller kunne lytte. De begyndte at dele sig op i grupper, hver person mumlede for sig selv, og så brød selv grupperne op. De begyndte at gå i par, tog hinanden ved armen, talte, prøvede at bevise noget, trak hinanden i ærmerne, og lavede fagter med hænderne for at få stilhed. Så samlede de sig alle sammen igen, stadig mens de talte.
– Brødre! – rungede en stærkere stemme pludseligt, som druknede alle de andre hæse, sløve stemmer. – Vi kan ikke nå til nogen enighed sådan her. Alle taler og ingen lytter. Lad os vælge en leder! Hvem iblandt os kan vi vælge? Hvem iblandt os har rejst nok til at kende vejen? Vi kender alle sammen hinanden godt, men jeg, og mine børn, ville dog helst ikke blive ledt af nogen herfra. Fortæl mig i stedet hvem der kender den rejsende derovre, der har siddet i skyggen ved vejkanten siden denne morgen.
Stilheden sænkede sig. Alle vendte sig mod den fremmede og stirrede.
Den midaldrende rejsende, med et dystert ansigt der knapt kunne ses på grund af hans skæg og lange hår, sad og forblev stille ligesom før, hensunket i tanker, og bankede let med sin store stok i jorden fra tid til anden.
– I går så jeg den samme mand med en ung dreng. De holdt hinanden i hånden og gik ned af gaden. Og sidste aften forlod drengen landsbyen, men den fremmede blev her.
– Bror, lad os glemme de her fjollede bagateller, så vi ikke taber tid. Hvem end han er, så er han kommet langvejs fra, da ingen af os kender ham og han må bestemt kende den korteste og bedste vej han kan lede os. Det er min opfattelse, at han er en meget vis mand, fordi han sidder der helt stille og tænker. Enhver anden ville allerede have blandet sig i vores affærer flere gange, eller have startet en samtale med en af os, men han har siddet der hele tiden, helt alene uden at sige et ord.
– Selvfølgelig, manden sidder der stille, fordi han tænker på noget. Det kan ikke være andet end at han er meget klog,– erklærede de andre enigt og begyndte at undersøge den fremmede igen. Hver af dem havde opdaget et fantastisk karaktertræk ved ham, et bevis på hans utrolige intelligens.
Der blev ikke brugt meget mere tid på at tale, så alle blev endelig enige om, at det ville være bedst at bede denne rejsende – som, efter deres opfattelse, var sendt af Gud til at lede dem ud i verden for at finde et bedre territorie og mere frugtbar jord. Han burde være deres leder, og de ville lytte til ham og adlyde ham uden at stille spørgsmålstegn.
De valgte ti mænd blandt dem, som skulle gå til den fremmede og forklare deres beslutning til ham. Denne delegation skulle vise ham tingenes elendige tilstand på egnen og bede ham om at være deres leder.
Så de ti gik over og bukkede ydmygt. En af dem begyndte at tale om den ubrugelige jord i området, om de tørre årog den elendighed, som de alle stod i. Han afsluttede på følgende måde:
– Disse tilstande tvinger os til at forlade vores hjem og land, og flytte ud i verden for at finde et bedre hjemland. Lige i dette øjeblik, da vi endelig fandt enighed, virker det til at Gud har vist sig barmhjertig for os, så han har sendt dig til os – du, en vis og værdig fremmed – for at du kan lede os og frigøre os fra vores elendighed. På vegne af alle beboerne her, beder vi dig om at være vores leder. Hvor end du går hen, vil vi følge med. Du kender vejene og du var bestemt født i et lykkeligere og bedre hjemland. Vi vil lytte til dig og adlyde enhver kommando. Vil du, vise fremmed, acceptere at redde så mange sjæle fra forfald? Vil du være vores leder?
Under hele denne tryglende tale, løftede den vise fremmed end ikke hovedet. Han forblev hele tiden i den samme position, som de havde fundet ham i. Hans hoved var sænket, panden rynket, og han sagde intet. Han bankede kun let med stokken i jorden fra tid til anden og – tænkte. Da talen var ovre, mumlede han studst og langsomt, uden at bevæge sig:
– Det vil jeg!
– Kan vi så gå med dig og lede efter et bedre sted?
– Det kan I! – fortsatte han uden at løfte hovedet.
Entusiasmen og forskellige taknemmeligheder startede, men den fremmede sagde ikke et ord til noget af det.
De ti informerede samlingen om deres succes, og tilføjede, at det kun var nu, at de havde set den store visdom som manden besad.
– Han flyttede sig ikke fra sin plads eller løftede hovedet for at se, hvem der talte til ham. Han sad bare stille og mediterede. Han sagde kun fem ord til al vores snak og taknemmeligheder.
– En ægte vismand! Sjælden intelligens! – Råbte de begejstrede fra alle sider, og erklærede, at Gud selv havde sendt ham som en engel fra Himlen for at redde dem. Alle var fast overbeviste om den succes, der ventede dem under deres leder, som intet i verden kunne forurolige. Og dermed blev det besluttet at tage af sted den næste dag ved daggry.
Rozjímání jednoho obyčejného srbského vola
Tento svět je plný zázraků. Naše země je, jak mnozí říkají, zázraky přímo zaplavena a to do takové míry, že už o zázraky ani nejde. Na vysokých pozicích se nachází lidé, kteří vůbec nepřemýšlí. Na druhé straně snad jako kompenzace či z jakéhokoliv jiného důvodu existuje jeden obyčejný rolnický vůl nelišící se od ostatních srbských volů, který začal rozjímat. Kdo ví, co se stalo, že se toto výjimečné zvíře pustilo do tak smělého činu. A to obzvláště zde v Srbsku, kde bylo již mnohokrát dokázáno, že tato nešťastná činnost může přinést jen obtíže. Řekněme tedy, že tato ubohá bestie v celé své naivitě netušila, že tato činnost není v jeho zemi žádoucí. Nebudeme mu tedy přisuzovat žádnou občanskou odvahu. Záhadou ovšem zůstává, proč by měl vůl rozjímat, když není voličem, radním, ani purkmistrem. Nebyl zvolen ani jako zástupce valného shromáždění turu domácího, či senátorem (je-li jeho věk přiměřený). A pokud on, ta ubohá duše kdy snila o tom stát se ministrem v zemi turů, měla by naopak aplikovat metodu, jak přemýšlet co nejméně je to možné, podobně jako vynikající ministři. Ovšem ani v tom naše země nemá štěstí. Konec konců proč bychom se měli pozastavovat nad tím, že jeden vůl převzal těžký úkol, kterého se lidé zřekli? Je dosti možné, že jeho rozjímání je jakýmsi výsledkem základního instinktu.
Tak tedy, o jakého vola to vlastně jde? Jde o běžného vola, o kterém zoologie říká, že má stejně jako kterýkoliv jiný vůl hlavu, tělo, končetiny. Táhne povoz, žere trávu, olizuje sůl, přežvýkává a bučí. Jeho jméno je Sivonja, šedý vůl.
Začal uvažovat takto. Jeho pán jednoho dne zapřáhl jak jeho, tak i jeho kamaráda Galonju. Na povoz naložil několik ukradených plotových sloupků a vyrazil do města prodat je. Jakmile vstoupil do města, téměř okamžitě sloupky prodal. Posléze Sivonju a jeho kamaráda vypřáhl z povozu, hodil před ně svazek trávy a vesele odešel do malé hospůdky, aby se tam občerstvil několika nápoji. Ve městě právě probíhal festival. Kolem tak procházely spousty mužů, žen a dětí. Galonja, který byl mezi ostatními voli znám tím, že byl lehce přihlouplý, dění kolem sebe nepozoroval. Místo toho se ve vší vážnosti zajímal pouze o svůj oběd. S čistým požitkem si nacpal břicho a poté si lehl a spokojeně přežvýkával a podřimoval. Procházející lidé ho vůbec nezajímali. Jen spokojeně podřimoval a přežvýkával (je škoda, že to není člověk, neboť má všechny předpoklady pro slibnou kariéru). Sivonja ovšem nedokázal pozřít ani sousto. Na první pohled bylo z jeho zasněných očí a smutného výrazu ve tváři patrno, že je to myslitel, dobrá a vnímavá duše. Kolem něho procházejí lidé, Srbové, hrdí na svou slavnou historii, na své jméno, národ. Jejich hrdost se projevuje jak v jejich chování, tak v jejich chůzi. Sivonja to celé pozorně pozoroval. Z ničeho nic byla jeho duše zaplavena zármutkem a bolestí nad obrovskou nespravedlností. Tak náhlé a silné emoci ale nemohl nepodlehnout. Smutně a bolestně zabučel. Z očí se mu začaly řinout slzy. Zaplaven obrovskou bolestí začal Sivonja rozjímat:
– Na co je můj pán a jeho krajané, Srbové, tak pyšný? Proč všichni nosí hlavy tak vysoko a dívají se na mé lidi s pýchou a opovržením? Jsou pyšní na svou domovinu, pyšní na milosrdný osud, který jim umožnil, že se narodili zde, v Srbsku. Má matka mě také porodila zde, v Srbsku. A Srbsko není jen mou rodnou zemí, ale je rodnou zemí i mého otce a mých předků. Stejně jako jejich. Všichni do této staré slovanské země přišli společně. Ovšem nikdo z nás, nikdo z volů, na to není hrdý. Naše hrdost tkví ve schopnosti táhnout těžká břemena do kopce. Do dnešního dne se nestalo, aby nějaký srbský vůl řekl německému volovi: “Co po mě chcete? Já jsem srbský vůl. Mou domovinou je hrdá Srbská země. Všichni mí předci tam vyrostli. A zde, tato země, je hrobem mých předků.” Bůh chraň, na tohle my jsme nikdy hrdí nebyli. Nikdy nám to na mysl ani nepřišlo. A oni jsou na to tak hrdí. Zvláštní lidé!
Vůl unášen těmito myšlenkami smutně zaklepal hlavou. Zvon na jeho krku se rozezněl a zapraskalo jho. Galonja otevřel oči. Podíval se na svého přítele a zabučel:
– Tady to máš. Zase ty tvoje nesmysly. Najez se, blázne. Ať se trošku obalíš tukem. Podívej se, jak ti všude trčí žebra. Pokud by přemýšlení bylo k něčemu dobré, lidé by to také nechali na nás, na volech. Potom bychom ale nebyli tak šťastní.
Sivonja se s lítostí podíval na svého kamaráda. Odvrátil od něho svou hlavu a opět se ponořil do svých myšlenek:
– Jsou pyšní na svou úžasnou historii. Mají své Kosovo pole, Bitvu na Kosově poli. Velká věc. Cožpak tenkrát mí předci netáhli vozy s potravinami a výzbrojí? Kdyby nebylo nás, lidé by to sami nezvládli. Potom tu máme povstání proti Turkům. Velká, ušlechtilá věc. Ale kdo tam tenkrát byl? Byli to snad tito hlupáci, co nosí nosy nahoru a kteří se přede mnou hrdě nosí jako kdyby to povstání bylo jejich zásluhou? Podívejte se například na mého pána. Je tak hrdý a i on se chlubí tímto povstáním. A to zvlášť faktem, že jeho praděd položil svůj život za války za svobodu jako statečný hrdina. Copak tohle je zásluha mého pána? Jeho praděd měl právo být hrdý, ale on ne. Jeho praděd zemřel za to, aby můj pán, jeho potomek, mohl být svobodný. A tak je svobodný. Ale jak svou svobodu užívá? Krade ostatním lidem plotové sloupky, sedí na voze a to já musím táhnout jak jeho, tak ty sloupky. On si v klidu podřimuje za otěžemi. Teď ty svoje plotové sloupky prodal, popíjí kořalku, nic nedělá a je hrdý na svou slavnou historii. A kolik mých předků bylo zabito během povstání, jen aby nakrmili bojovníky? A cožpak mí předci v té době netáhli všechnu výzbroj, děla, potraviny a střelivo? A přesto si nepřisvojujeme jejich zásluhy, protože my jsme se nezměnili. Dodnes svou povinnost plníme stejně jako kdysi naši předkové, svědomitě a trpělivě.
– Oni jsou hrdí, že jejich předkové trpěli pět set let v otroctví. Náš druh trpí celou svou existenci. Do dnešního dne stále trpíme a jsme otroci. Přitom nekřičíme z plných plic. Oni říkají, že Turci je mučili, vraždili, napichovali je na kůly… mí předci byli vražděni jak Srby, tak Turky. Byli opékání a prošli si mnohým utrpením.
– Oni jsou hrdí na své náboženství. Přitom nevěří ničemu. Copak je to chyba moje či mých druhů, že nás Křesťané mezi sebe nepřijmou? Jejich náboženství jim říká: “Nepokradeš.” A podívejte se na mého pána, který krade a pije za peníze, které získal z krádeže. Jejich náboženství jim říká, aby milovali bližního svého. Přitom jeden druhému neustále ubližují. Pro ně nejlepší člověk, příklad samé ctnosti, je ten, který nikomu nezpůsobí žádnou újmu. A samozřejmě, nikdo z nich se nenamáhá, aby kromě toho, že nikomu neublíží, udělal i něco dobrého. Tak hluboko klesli. Jejich příklad ctnosti může být jakákoliv zbytečná věc, která nikomu nezpůsobí žádnou újmu.
Vůl si zhluboka povzdechl. Jeho dech zvířil prach na cestě.
– A tak – pokračoval vůl ve svých smutných úvahách – cožpak já a mí druzi nejsme lepší než kdokoliv z nich? Já nikdy nikoho nezavraždil, nikdy jsem nikoho nepomlouval, nikdy jsem nic neukradl. Nikdy jsem nevinného nevyhodil z veřejné služby, nikdy jsem se nedopustil zpronevěry, nikdy jsem nevyhlásil falešný bankrot. Nikdy jsem k řetězům nepřivázal a nezajal nevinné lidi. Nikdy jsem nepomlouval své přátele. Nikdy jsem nešel proti zákonům volů. Nikdy jsem neučinil falešná svědectví. Nikdy jsem nebyl ministrem státu a nikdy jsem zemi neublížil. A nejenom že jsem nikdy neublížil, já dokonce činím dobré skutky těm, kteří ubližují mně. Když mě má matka porodila, okamžitě mě ti zlí lidé odstavili od jejího mateřského mléka. Alespoň že Bůh pro nás voli vytvořil trávu. Ne pro lidi. Přitom i o tu nás oni připravili. I přes všechno to bití stále táhneme jejich vozy, oráme jejich pole a dáváme jim chléb. Přesto si nikdo neváží našich skutků, které děláme pro naši rodnou zem…
– Nebo podívejme se například na půst. Náboženství lidem káže, že se mají o postních dnech postit. Oni ale nejsou ochotni podstoupit ani malý půst. Přitom já a mí přátelé se postíme celé naše životy a to od chvíle, co nás odtrhli od prsou našich matek.
Vůl utrápeně sklonil hlavu. Poté ji opět zvedl. Vztekle zafuněl. Zdálo se, že si vzpomněl na něco důležitého. Něco, co ho velice trápí. Z ničeho nic vesele zabučel:
– Oh, teď už vím. To musí být ono – a pokračoval ve své úvaze – tak to je. Jsou hrdí na svou svobodu a občanská práva. Musím se nad tím vážně zamyslet.
A tak přemýšlel dál. Přemýšlel, ale vymyslet to nedokázal.
– O jaká práva jde? Pokud jim policie nařídí, aby volili, jdou volit. My ale můžeme úplně stejně zabučet: “Pro-o-o-o!” A pokud jim to nikdo nepřikáže, nebudou volit, nebo se vměšovat do politiky tak jako my. Ve věznicích je taky bijí, a to i když jsou nevinní. Když nic, my alespoň bijeme a máváme ocasy. Oni ani tuhle trochu občanské odvahy nemají.
V ten moment jeho pán vyšel ven z hospůdky. Opilý, vrávorající, pohled rozmazaný, mumlajíce nesrozumitelná slova nejistě vyrazil směrem k vozu.
– Jen se podívejte, jak tento hrdý potomek využívá svou svobodu, kterou získal krví svých předků. Správně. Můj pán je opilec a zloděj. Jak ale ostatní využívají svou svobodu? Zahálí a jen se chvástají minulostí a zásluhami svých předků, ke kterým oni se přičinili stejnou měrou jako já. A my, volové, my stále pilně dřeme a jsme užitečnými pracovníky stejně jako kdysi naši předci. My jsme jen volové, ale i dnes můžeme být hrdí na naši náročnou práci a zásluhy.
Vůl si zhluboka povzdechl a nastavil krk, aby mohl být opět zapřažen.
V Bělehradě, 1902
Pro “Radoje Domanović” Projekt přeložila Petra Bajerová, 2020
Vůdce (1/3)
„Přátelé! Bratři moji! Vyposlechl jsem vás všechny… Prosím vás, pusťte mě také ke slovu.
Ať mudrujeme, jak mudrujeme — co z toho? nic nepomáhá, dokud žijeme v téhle jalové pustině. Písek a kamení nerodí ani v deštivých létech, natožpak když uhodí takovéhle sucho, jaké nikdo z nás jakživ nepamatuje.
Jak dlouho chcete ještě ztrácet čas planým rokováním? Dobytek nám bez píce takřka vyhynul a co nevidět začnou umírat hlady i naše děti, i my sami. Musíme podniknout něco jiného, rozumnějšího. Nejlíp bychom myslím udělali, kdybychom se vydali do širého světa hledat lepší, úrodnější zemi — vždyť tady se nedá žít…“ pravil vyčerpaným hlasem kdosi z přítomných na shromáždění obyvatel jednoho nehostinného kraje.
Kdy a kde to bylo, to se — jak tak o tom přemýšlím — vůbec, doopravdy, ani v nejmenším! netýká ani vás, ani mne. Hlavně když mi věříte, že to prostě někdy někde bylo; to bohatě stačí. Po pravdě řečeno — kdysi jsem byl přesvědčen, že jsem si to celé vyfantazíroval, ale jak šel život, vyléčil jsem se z toho hrozného omylu a nabyl jsem nezlomné jistoty, že historie, kterou vám teď budu vyprávět, se určitě někdy někde udála; něco takového bych si přece nemohl vybájit ani v nejbujnější fantazii!
Posluchači, lidé bledých, neduživých tváří a mdlého, vyhaslého pohledu, s bezmocně svěšenýma rukama, jako by po těch moudrých slovech ožili. Každý se užuž viděl v nějaké čarokrásné rajské krajině, kde příroda člověku jeho lopotu a dřinu štědře splácí hojnou úrodou.
„Ó ano! Pojďme pryč!“ zazněly ze všech stran úpěnlivé vzdechy.
„Je… to… blízko?“ dolétl odkudsi zpřerývaný šepot.
„Bratři!“ chopil se slova zase kdosi ráznější. „Neváhejme a učiňme to! Vždyť takhle už dál žít nemůžeme! Pracovali jsme do úpadu — a všechno nadarmo. Odtrhovali jsme si od úst a sili, ale přihnaly se záplavy, odnesly s sebou zrní i půdu, a nám zbylo jen holé kamení. Máme tu snad věčně živořit? Dřít od tmy do tmy, a přesto být neustále hladoví a žízniví, nazí a bosí? Vydejme se na cestu! Najděme si lepší, plodnější zemi, kde nám bohatá sklizeň vynahradí všechny naše mozoly!“
„Pojďme pryč! Neváhejme! Tady se nedá žít!“ zašumělo prostranstvím šeptání; dav se zavlnil a začal se valit pryč — ale kam?
„Stůjte, bratři moji, kam jdete?“ zarazil je onen první řečník. „Nemáme na vybranou, musíme odejít — ale ne takhle! Musíme přece vědět, kudy jít a kam, jinak bychom mohli dopadnout ještě hůř, místo abychom se zachránili. Najděme si vůdce! Ať nás vede tou správnou, nejlepší a nejkratší cestou, a my ho budeme poslušně následovat!“
„Chceme vůdce! Dejte nám vůdce!“ zahučel dav.
A vzápětí vzkypěly hádky; zmatek nad zmatek. Všichni rozvázali, ale každý si mumlá sám pro sebe a navzájem se neposlouchají — ani se ostatně nemůžou slyšet. Dav se rozptýlil do skupinek a každá si šušká něco pro sebe; a pak se i ty skupinky začaly rozpadat na menší a menší — kam oko dohlédne, přesvědčují se vzájemně nanejvýš dva, tahají se za rukávy, jeden druhému se snaží zacpat rukou ústa; a nakonec se zase shlukli a všichni dohromady bručí a huhlají páté přes deváté.
„Bratři!“ proniklo náhle čísi zvolání tou změtí zastřených, chraptivých hlasů. „Takhle nic nepořídíme. Zas jenom mluvíme a mluvíme, každý si vede svou a druhé neposlouchá. Chcete vůdce… Ale můžeme si zvolit někoho z našeho středu? Najdeme mezi sebou někoho, kdo kdy viděl víc než tuhle naši ztracenou končinu? Kdo by věděl, kam jít? Známe se přece dobře — a upřímně řečeno, já bych si netroufl nikomu z vás svěřit sebe a své děti… Ale poslyšte, bratři, kdo je ten poutník, co od rána odpočívá tamhle v chládku u cesty?“
Nastalo ticho; všichni se otočili k neznámému a začali ho zvědavě okukovat.
Byl to muž středních let, zachmuřené tváře, pozakryté dlouhými vlasy a vousy; seděl mlčky, zdálo se, že v hlubokém zamyšlení, a ťukal silnou holí do země.
„Já si ho všimnul už včera, šel s nějakým chlapcem, drželi se za ruce. Kvečeru se chlapec ztratil někde ve vsi, a ten muž zůstal sám.“
„Co to sem pleteš? Člověče! Čas utíká! Ať je to kdo chce, jedno je jisté: připutoval k nám odněkud zdaleka, když ho nikdo neznáme… Ten by nás určitě dokázal vést tou nejkratší a nejlepší cestou! Hádám, že to bude moudrý a rozvážný člověk — vždyť jenom sedí a přemýšlí. Být to nějaký hejpočkej, hned by se pouštěl s kdekým do řeči a strkal nos do našich věcí, kdežto ten poutník už takovou dobu sedí sám a sám a pořád mlčí.“
„Věru — jenom mlčí a hloubá! To bude dozajista nějaká osvícená hlava!“ usoudili i ostatní; čím déle obhlíželi cizince, tím víc skvělých ctností a důkazů vševědoucnosti na něm objevovali.
Sporům a různicím byl brzy konec; všichni se shodli, že nejlepší bude poprosit toho cizince — kterěho jim nepochybně seslal sám Pánbůh — aby řídil jejich kroky světem; oni mu budou ve všem poslušně po vůli, jen když je dovede do nějaké utěšenější země.
A tak vybrali deset mužů, aby šli za cizincem, vypověděli mu, proč se tu shromáždili, jak zoufalá je jejich nouze, a poprosili ho, aby se stal jejich vůdcem.
Deset vyslanců se odebralo za moudrým cizincem, pokorně se mu poklonili a jeden z nich mu vylíčil, jak neúrodný je jejich rodný kraj, jak jedno hubené léto střídá druhé a jakou bídou strádají; skončil těmito slovy:
„Nezbývá nám než opustit své rodné krovy a vydat se do světa hledat novou, laskavější vlast. A právě ve chvíli, kdy nás ozářila ta spásonosná myšlenka, jako by se nad námi slitoval Bůh a poslal nám tebe, vznešený a velemoudrý cizinče, aby ses ujal našeho vedení a vysvobodil nás z neštěstí. Prosíme tě jménem všeho obyvatelstva: staň se naším vůdcem, půjdeme v tvých stopách, kam rozkážeš. Ty sám ses jistě narodil v šťastnější a lepší zemi a vyznáš se ve světě. Učiníme, cokoli poručíš, vyhovíme každému tvému přání. Chceš zachránit tisíce chudáků před jistou záhubou, ctný cizinče? Jsi ochoten nás vést?“
Moudrý cizinec naslouchal těm srdceryvným slovům skoro jako by byl z kamene; po celou dobu seděl tak, jak ho našli — se skloněnou hlavou, zakaboněný, zamyšlený, a mlčky poťukával svou holí. Když vyslanec domluvil, ani pak nezvedl hlavu, jenom úsečně hlesl:
„Ano.“
„Smíme se tedy s tebou vydat do světa hledat lepší vlast?“
„Ano!“ odtušil moudrý cizinec a ani tentokrát nepozvedl hlavu.
Jali se mu nadšeně a vroucně děkovat, ale cizinec už neodpověděl.
Vyslanci zvěstovali shromáždění, jak úspěšně splnili svůj úkol; vyprávěli, že teprve teď si uvědomili, jakým darem ducha i rozumu oplývá ten cizinec.
Jako nějaká socha či pomník — ani hlavu nezvedl, aby se podíval, kdo s ním mluví. Jenom mlčí a přemítá; na všechny naše zdravice a proslovy odpověděl všehovšudy dvěma slovy!“
„Pravý mudrc! Učiněný Šalamoun!“ radovali se všichni. „Vlastně kdo ví? Možná je to sám anděl spásy od Pánaboha z nebes!“ Zkrátka a dobře — všichni do jednoho byli skálopevně přesvědčeni, že s takovým vůdcem je jejich záchrana na dosah ruky, a nic na světě by nebylo otřáslo jejich vírou.
A tak se dohodli, že hned ráno za svítání vyrazí na cestu.
Strádie (11/12)
Představte si, že hned den nato vláda musela odstoupit! Jen se to rozkřiklo, na všech stranách propuklo bujaré veselí, kavárny a putyky, dokonce i byty se přímo otřásaly jásotem a radostným zpěvem. Ze všech koutů Strádie se houfně začaly sjíždět deputace obyvatelstva, aby uvítaly novou vládu. Noviny skoro přestaly uveřejňovat denní zprávy, tolik musely tisknout pozdravných depeší a prohlášení oddaných občanů. Všechna ta prohlášení a blahopřání byla na jedno kopyto, lišila se leda v podpisech. Posuďte sami:
Velevážený pane předsedo vlády!
Ani na nejodlehlejších výspách naší drahé otčiny se nenajde člověk, jemuž by nebylo známo Vaše zanícené, sebeodříkavé vlastenectví jakož i Vaše nehynoucí zásluhy o blaho nás všech. Obyvatelstvo našeho kraje tudíž tone v radostném nadšení, že právě Vy se ujímáte kormidla státu, právem jsouc nezvratně přesvědčeno, že jediné Vy — ruku v ruce s Vašimi pány kolegy —jste s to vyprostit naši vlast-mučednici z propasti bídy, do níž ji uvrhli Vaši nezodpovědní, neschopní a vlastizrádní předchůdci. Se slzami šťastného pohnutí v očích provoláváme: Buďte nám dlouho živ a zdráv!
Jménem pěti set občanů
(následuje podpis jednoho velkoobchodníka)
To byla ukázka gratulace. A teď si přečtěte jedno prohlášení:
Do dnešního dne jsem byl stoupencem bývalého režimu, ale poněvadž jsem v souvislosti s nástupem nové vlády s hrůzou seznal, jaké nesmírné pohromy napáchala bývalá vláda v naší milované vlasti-mučednici, a došel k úlevnému zjištění, že jen a jedině naše nová vláda je s to vést nás pravou cestou vpřed k šťastné budoucnosti a uskutečnit všechny naše vznešené národní ideály, prohlašuji, že ode dneška jsem hotov dát všechny své síly do služeb nové vládě a že všude, na každém kroku, ve dne v noci, vstávaje lehaje, budu zavrhovat bývalý zlotřilý režim, jenž se právem hnusí všem poctivým občanům naší drahé Strádie.
(Podpis)
Všechny strádijské noviny do včerejška vychvalovaly a do nebe vynášely každý čin bývalé vlády, a ejhle!, najednou začaly bývalou vládu šmahem zatracovat a opěvovat vládu novou.
Prolistoval jsem si všechna čísla od začátku roku a zjistil jsem, že se při nástupu každé nové vlády opakuje totéž: každá nová vláda se oslavuje jako jediná, co za něco stojí, a každou bývalou častují epitety jako: zlořečená, proradná, ničemná, zkrátka a dobře hnusná.
A věřte tomu nebo ne: i prohlášení a blahopřání byla stále stejná, od stejných lidí, i členy deputací byli stále stejní občané!
Zejména úředníci si pokaždé přispíšili s projevy oddanosti nové vládě; jen málokterý měl odvahu k takovému husarskému kousku, aby opominul tu samozřejmou úlitbičku a riskoval své postavení… Ale takových bylo jak šafránu a veřejné mínění jimi patřičně opovrhovalo — co si to dovolují, porušovat starodávný strádijský obyčej!? Hulváti neotesaní!
Mluvil jsem s jedním spořádaným úředníkem o jeho kolegovi, jenž odmítl gratulovat nové vládě k nastolení, a vyhodili ho za to ze státních služeb.
„Připadal mi jako velice rozumný člověk,“ podotkl jsem.
„Blbec!“ zmrazil mě odpovědí.
„Neřekl bych!“
„Prosím vás — copak může mít všech pět pohromadě? Radši tře s celou rodinou bídu, místo aby si jako my ostatní, co to naštěstí máme v hlavě v pořádku, hleděl dobrého bydla!“
—
S ohledem na to, že nová vláda musela honem honem zařizovat plno věcí (jistě státních — co myslíte?) a velíce potřebovala, aby jí právě tak honem honem občanstvo ústy poslanců vyjádřilo důvěru a aby odsoudilo činnost bývalé vlády, jakož i Národního shromáždění, neuspořádala nové volby a ponechala poslance v Národním shromáždění v jejich funkcích.
Byl jsem jako u vidění — sním či bdím? říkal jsem si a vypravil jsem se za jedním známým poslancem, aby mi to vyložil.
„Udrží se nová vláda u moci, jestliže Národní shromáždění zůstává ve stejné sestavě?“ zeptal jsem se ho.
„Samozřejmě!“
„Proboha, copak nová vláda může mít důvěru starého shromáždění?“
„Může, co by ne? Odhlasujeme to a hotovo!“
„Ale to byste pak také museli zavrhnout činnost bývalé vlády a zároveň s tím i svoji činnost!“
„Svoji činnost? Co máte na mysli?“
„Vaši spolupráci s bývalou vládou!“
„Zavrhneme jen bývalou vládu.“
„Poslanci, kteří do včerejška neochvějně stáli při bývalé vládě, ji přece nemůžou najednou zavrhnout!? Ze dne na den!?“
„Můžou — klidně!“
„Já vám nerozumím!“
„Je to velice jednoduché a jasné,“ pravil bohorovně.
„Spíš velice divné!“
„Pročpak? Někdo bývalou vládu odsoudit musí, a je úplně jedno, jestli to budeme my či jiní poslanci. Vládě jde jenom o tu formalitu. Tak je to u nás zavedeno — zřejmě podle zahraničních vzorů… Jinak naše Národní shromáždění stejně dělá jen to, co chce vláda.“
„A nač tedy Národní shromáždění vůbec máte?“
„Ale vždyť vám to říkám — jen abychom zachovali formu… Mají to v jiných státech, proč bychom si to nepořídili také! A budí to dobrý dojem, jako že je náš režim parlamentární.“
„Uctivé díky za vysvětlení!“ pravil jsem — abych zachoval formu —, ale radši bych byl nad tím vším spráskl ruce…
—
Ukázalo se, jak oddané city vížou poslance k vlasti, neboť pro ni dokázali pošlapat i své dobré jméno.
„Naši dědové neváhali položit na oltář této země ani své životy — a my se malicherně rozmýšlíme, zda pro ni máme obětovat něco tak nicotného, jako je naše čest!“ zvolal jeden poslanec při zasedání.
„Bravo!“ zahřímalo souhlasně ze všech stran, a tak si Národní shromáždění vyhrnulo rukávy a pustilo se chutě do práce.
Nejdříve ze všeho odhlasovali důvěru nové vládě a zavrhli činnost vlády bývalé. Poté vláda podala návrh, aby byly v několika zákonech učiněny změny.
Návrh byl jednohlasně přijat, jakož i navržené změny, neboť na základě těch změn a doplňků bylo možno snadno a hladce usadit několik vládních příbuzných a intimních přátel v teplých místečkách.
Dále byly schváleny veškeré výdaje, jimiž nová vláda hodlala zatížit státní rozpočet, a pak zasedání skončilo. Poslanci, zcela vysílení tou námáhavou politickou prací, se odebrali zotavit domů. A novopečení páni ministři na oslavu toho, že díky naprosté důvěře národa propluli všemi úskalími na cestě k své šťastné budoucnosti, uspořádali přátelskou sedánku. Však si to zasloužili, aby ve veselé zábavě, u sklenky vína trochu pookřáli z těch ukrutánských starostí, co měli s kučírováním státu!
Strádie (6/12)
Pan ministr financí, jejž jsem navštívil jako dalšího — mě okamžitě přijal, přestože, jak se ukázalo, byl zrovna zavalen prací.
„Dobře, že jste přišel, pane — aspoň si dám chvíli pauzu. Od rána pracuji na čemsi mimořádně naléhavém, a věřte mi, už mě z toho bolí hlava,“ řekl mi pan ministr na uvítanou a popatřil na mne vyčerpaným kalným zrakem.
„Rád věřím, pane ministře. Není nic snadného zastávat tak náročné postavení jako je vaše, zejména vyskytnou-li se nějaké mimořádné problémy. Určitě jde o nějakou důležitou finanční otázku, že?“ zvídal jsem.
„Nikoli… Ale předpokládám, že vás to bude rozhodně zajímat. Vedu právě s panem ministrem stavebnictví polemiku o jednom kromobyčejně závažném, abych tak řekl klíčovém faktu. Jsem přesvědčen, že pravdu mám já, že hájím spravedlivou věc… Okamžik, přečtu vám článek, co jsem právě napsal…“
Hořel jsem netrpělivostí. Čeho se asi týká ten článek pana ministra? O čem se vede ta zásadní pře mezi ministrem financí a ministrem stavebnictví? Pan ministr popadl rukopis, odkašlal si a s důstojností hodnou velitele funebráků zadeklamoval název:
„Ještě několik slov k otázce: Kam až ve starověku sahaly jižní hranice naší země?“
„Ale to vypadá na nějakou historickou rozepři!?“
„No a?“ podivil se pan ministr té nemístné otázce a zamžoural na mne trudně mátožným pohledem přes své okuláry.
„Vy se račte zabývat historií?“
„Já?!“ zakvílel pan ministr zjitřeně. „Této vědě se věnuji již bezmála třicet let, a to — aniž bych sám sobě pochleboval — s úspěchem!“ A ulpěl na mně bolestně vyčítavými zraky.
„Neobyčejně si vážím historie i těch, kdož celý svůj život zasvětili této důležité vědě!“ pospíšil jsem si s uctivým ujištěním, abych něčím zaobalil svou nerozvážnou neomalenost.
„Důležité, říkáte? Nejdůležitější vědě, vážený pane, rozumíte? Ze všech nejdůležitější!“ zavyl pan ministr pateticky a zašvidral svýma melancholickýma očima přes okuláry, co já na to.
„Přesně tak!“ přitakal jsem horlivě.
„Vidím, že si budeme rozumět… Jistě mi dáte za pravdu,“ vrátil se pan ministr k tématu, které ho vůčihledě nesmírně hnětlo, „že by to byla strašná katastrofa, kdyby se nedejbože vzalo za bernou minci to, co o jižní hranici naší země tvrdí můj pan kolega ministr stavebnictví.“
„Je pan kolega prosím pěkně rovněž historikem?“ skočil jsem mu do řeči.
„Povídali, že mu hráli! Fušer je to, pane! Jedině poškozuje dobré jméno nás, seriózních historiků. Stačí když si přečtete, jak traktuje otázku dávných hranic naší země, a hned uvidíte, kolik je v tom nevědomosti, ba dokonce — proč bychom si to upřímně nepřiznali? — i nedostatku vlasteneckého cítění.“
„A co vlastně dokazuje pan kolega, jestli se smím zeptat?“
„Nic, vážený pane! Jeho důkazy, to je ubohost sama! Odvažuje se hlásat, že stará jižní hranice vedla severně od města Koněkradu, což je vyložená ničemnost; naši nepřátelé pak mohou s klidným svědomím proklamovat svá práva na území až po Koněkrad. Chápete, jak nebezpečně ohrožuje zájmy naší drahé vlasti-mučednice?“ zalkal pan ministr, rozhárán spravedlivým rozhořčením.
„Naprosto s vámi souhlasím!“ přikývl jsem, předstíraje zděšení nad tím, jak nebezpečně ohrožuje Strádii svou neznalostí a politickou krátkozrakostí pan ministr stavebnictví.
„Já však tuto otázku nenechám jen tak — vždyť mi to koneckonců ukládá má synovská povinnost vůči matce vlasti! — a předložím ji přímo Národnímu shromáždění; nechť nejvyšší fórum národa vynese rozhodnutí, jež bude závazně platné pro všechny občany. A kdyby ne, podám demisi! Už toho mám pokrk: tohle je už můj druhý konflikt s panem ministrem stavebnictví; poobakrát jsme se střetli v otázkách rozhodujícího významu pro náš stát.“
„Cožpak Národní shromáždění může rozhodovat i o vědeckých problémech?“
„Proč ne? Národní shromáždění má právo rozhodovat o čemkoli a každé jeho rozhodnutí nabývá platnosti zákona. Například zrovna včera se jeden občan obrátil k Národnímu shromáždění s žádostí, aby mu posunuli datum narození o pět let zpátky.“
„To snad není možné!“ uklouzlo mi nechtě.
„Co by ne? Narodil se roku 1874, a Národní shromáždění prohlásí za datum jeho narození rok 1869.“
„Hm — a k čemu mu to bude dobré?“
„Získá tak právo kandidovat na poslance. Jedno místo se totiž uvolnilo; dotyčný je náš stoupenec a bude tedy v Národním shromáždění náležitě podporovat současný režim.“
Oněměl jsem údivem; panu ministrovi to asi neušlo, poněvadž si vzdychl:
„Panebože, co vás na tom zaráží? Takových případů máme! Obdobná byla třeba žádost jedné paní, jíž poslanci rovněž vyhověli. Žádala Národní shromáždění, aby ji omladilo dokonce o deset let. Jiná dáma zase vznesla žádost, aby Národní shromáždění potvrdilo, že povila svému muži dvě děti, neboli zákonné dědice jeho velkého bohatství. A poněvadž ta dáma má mezi svými přáteli hodně vlivných lidí, Národní shromáždění vyslyšelo její ušlechtilou, byť na první pohled naivní žádost a prohlásilo ji za matku dvou dětí.“
„A kde jsou ty děti?“
„Jaké?“
„Ty, o kterých mluvíte.“
„Žádné nemá, chápejte, ale díky rozhodnutí Národního shromáždění od nynějška platí, že dotyčná dáma má se svým mužem dvě děti, což vneslo kýžený klid do jejich manželského soužití.“
„Ničemu nerozumím!“
„Vždyť je to tak jednoduché! Existuje jistý bohatý obchodník a jeho manželka — ta dáma, o níž je řeč, a nemají děti. Tomu rozumíte?“
„Tomu ano.“
„Dobrá, a teď poslouchejte dál: ten pán je velice zámožný, jak už jsem říkal, a tak logicky zatoužil po dětech, aby měl komu odkázat své velké jmění, a poněvadž žádné děti nemají, začal dělat své ženě hrozné scény. Jeho žena se proto obrátila se zmíněnou žádostí na Národní shromáždění, nu a to jí vyhovělo.“
„A je ten bohatý pán teď spokojen?“
„Ale samosebou že je! Stal se z něho učiněný beránek a vroucně svou ženu od té doby miluje.“
A tak jsme mluvili a mluvili o všem možném — i nemožném!, jen finanční otázky nějak stále nepřicházely na přetřes.
Až konečně jsem si dodal odvahy a zeptal jsem se: „Nesmírně by mě zajímalo, pane ministře, jaký je systém vaší finanční politiky?“
„Výborný!“ pravil bez zaváhání a jeho nyvá nálada jako by rázem vyprchala. „Hlavní věc je dobře připravit rozpočet, a pak už je všecko hračka.“
„Kolik miliónů činí roční rozpočet vašeho státu?“
„Přes osmdesát. Rozděleny jsou následovně: třicet miliónů na ministry mimo funkci — to znamená jednak ty, kteří jsou v penzi, a jednak ty, co jsou k dispozici, ministry-čekatele, abych tak řekl; deset miliónů na pořizování řádů a medailí; pět miliónů na šíření spořivosti mezi lidem…“
„Promiňte, pane ministře, že vás přerušuji — co je to za položku, těch pět miliónů na šíření spořivosti?“
„Spořivost, vážený pane, je nesporně jedním z hlavních opěrných sloupů finančního hospodářství státu. Tento náš, totiž hlavně můj vynález nemá obdoby ve světě. My bychom na tu převratnou finančnickou novinku také asi nebyli bývali přišli, nebýt naší bídy a celkově mizerné finanční situace. Proto tedy každoročně vynakládáme značnou sumu na podporu spořivosti — abychom pomohli obyvatelstvu a trochu mu ulevili. Momentálně čekáme každým dnem obrat k lepšímu, vzhledem k tomu, že jsme vyplatili již celý milión na honoráře autorům knih o spoření, koncipovaných pro širší čtenářskou obec. I já osobně jsem se rozhodl skrovně přispět v tomto směru; právě jsem začal psát nové populárně vědecké dílo: Spořivost našeho národa ve starověku, zatímco můj syn pracuje na pojednání: Vliv spoření na kulturní vývoj národa. I moje dcera už sepsala dvě povídky určené lidovým vrstvám, v nichž zdůrazňuje, jak je chvályhodné šetřit. Teď zrovna píše třetí: O hýřilce Ljubici a šetřilce Mici.“
„To bude asi hezké čtení…“
„Naramně hezké! Je to o tom, jak Ljubicu přivede lehkomyslné milkování cugrunt, zatímco Mici, proslulá tím, že pro pírko i přes plot skočí, udělá skvělou partii. Povídka končí slovy: Kdo šetři, má za čtyři a někdy i za pět…“
„To všechno bude jistě mít velice blahodárný vliv na lidové masy,“ podotkl jsem uznale.
„Jistě,“ přikývl pan ministr. „Vždyť už se také objevují první výsledky! Kupříkladu moje dcera si od té doby, co je zavedeno spoření, našetřila sto tisíc na věno.“
„Už chápu, že doopravdy jde o jednu z nejdůležitějších položek rozpočtu…“
„Ovšem, ale věřte mi, dalo mi to zabrat, než jsem připadl na tu šťastnou ideu! Ostatní položky rozpočtu existovaly už předtím, než jsem se stal ministrem. Například: pět miliónů na lidové slavnosti, deset miliónů na přísně tajné vládní výdaje, pět miliónů na tajnou policii, pět miliónů na údržbu a upevňování pozic vlády, půl miliónu na reprezentační potřeby členů vlády. V tom směru jsme velice šetrní — jako všude ve světě. A pak přijdou další, méně důležité položky rozpočtu.“
„A co osvěta, armáda a ostatní úřední aparát?“
„Ano, máte pravdu, na tyto účely — kromě osvěty — padne ročně kolem čtyřiceti miliónů, ale započítává se to k pravidelnému rozpočtovému deficitu.“
„A osvěta?“
„Nu, tu zahrnujeme do nepředvídaných vydání, jak jinak?!“
„Cím pokrýváte tak velký deficit?“
„Ničím. Nemáme čím. Převádíme ho k dluhům. Když se nám nahromadí víc deficitů, seženeme někde nějakou půjčku, a je to. Na druhé straně se však snažíme, aby ostatní rozpočtové složky nebyly ztrátové. Já například už zavedl spoření ve svém ministerstvu; i moji ostatní kolegové na tom usilovné pracují. Dejte na mne, vážený pane: spoření je základem blahobytu každé země. V rámci šetření jsem včera dal výpověď jednomu sluhovi, což znamená úsporu osmi set dinárů ročně.“
„Příkladný čin!“ nezdržel jsem se poznámky.
„Je načase, aby se konečně někdo rázné chopil iniciativy! Sluha naříkal, abych ho nevyhazoval na dlažbu, a nemohu si na toho chudáka nijak stěžovat, to tedy opravdu ne!, ale mus je mus, když to vyžadují zájmy naší draze milované vlastí! ,Budu délat za poloviční plat,’ povídá mi. ,Máš to marné, hochu,’ řekl jsem mu, ,já jsem sice ministr, ale ty peníze nepatří mně, nýbrž národu, který na ně krvavě dřel, a já musím každý dinár dvakrát obrátit, než ho vydám!’ No řekněte sám, pane, copak mohu jen tak pronic zanic vyhodit státních osm set dinárů?“ v hlubokém hnutí mysli zalomil pan ministr rukama.
„To je pravda… A jaké máte státní příjmy, pane ministře? To je podle mého názoru rovněž velmi důležité.“
„Ale vůbec ne!… Jak bych to formuloval? Já vlastně ani nevím, kolik dělají příjmy. Četl jsem sice o tom něco v jedněch cizích novinách, ale kdo ví, je-li to přesné. Každopádně příjmů je dost, určité!“ odvétil pan ministr přesvědčeně, s profesionální hrdostí.
Z toho příjemného a přitom závažného rozhovoru nás vyrušil sluha, který přišel ohlásit, že se dostavila deputace páně ministrových podřízených a prosí o přijetí.
„Ať chvíli počkají,“ řekl pan ministr sluhovi a pak se s povzdechem obrátil ke mně:
„Věřte mi — už jsem tak vyčerpaný z těch nepřetržitých audiencí v posledních dnech, že mé bolí hlava jak střep… Ještě že se mí podařilo ukrást si tu chviličku s vámi — dávno jsem si s nikým tak od srdce nepohovořil!“
„Přicházejí v služební záležitosti?“ nedala mí má zvědavost.
„Udělalo se mi velikánské kuří oko — tadyhle, podívejte! — a před čtyřmi dny jsem si ho dal vyříznout; zákrok se díky bohu zdařil. Nu a mí podřízení, v čele se svými šéfy, mi přicházejí blahopřát a vyjádřit svou radost nad mým uzdravením.“
Omluvil jsem se panu ministrovi, že jsem ho vyrušil z práce na tolika naléhavých státních i vědeckých úkolech, a abych ho nezdržoval ještě více, co nejuctívéji jsem se odporoučel a opustil jsem jeho kabinet.
A věřte tomu nebo ne, o tom kuřím oku pana ministra financí psaly všecky noviny; ba jako by se předháněly, které toho napíší víc:
Zaměstnanci toho a toho úřadu vyslali včera ve čtyři hodiny odpoledne deputaci vedenou jejich šéfem, aby tlumočila panu ministrovi financí jejich blahopřání k úspěšné operaci kuřího oka, z níž se pan ministr praví zotavuje. Pan ministr je ráčil laskaví přijmout. Šéf deputace poté pronesl jménem svých podřízených procítěný projev o výše zmíněné šťastné události, načež pan ministr srdečnými slovy vyjádřil všem své díky za tento kromobyčejný výraz pozornosti i za upřímnou náklonnost, již k nimu chovají.
Радоје Домановић 