Vůdce (1/3)
„Přátelé! Bratři moji! Vyposlechl jsem vás všechny… Prosím vás, pusťte mě také ke slovu.
Ať mudrujeme, jak mudrujeme — co z toho? nic nepomáhá, dokud žijeme v téhle jalové pustině. Písek a kamení nerodí ani v deštivých létech, natožpak když uhodí takovéhle sucho, jaké nikdo z nás jakživ nepamatuje.
Jak dlouho chcete ještě ztrácet čas planým rokováním? Dobytek nám bez píce takřka vyhynul a co nevidět začnou umírat hlady i naše děti, i my sami. Musíme podniknout něco jiného, rozumnějšího. Nejlíp bychom myslím udělali, kdybychom se vydali do širého světa hledat lepší, úrodnější zemi — vždyť tady se nedá žít…“ pravil vyčerpaným hlasem kdosi z přítomných na shromáždění obyvatel jednoho nehostinného kraje.
Kdy a kde to bylo, to se — jak tak o tom přemýšlím — vůbec, doopravdy, ani v nejmenším! netýká ani vás, ani mne. Hlavně když mi věříte, že to prostě někdy někde bylo; to bohatě stačí. Po pravdě řečeno — kdysi jsem byl přesvědčen, že jsem si to celé vyfantazíroval, ale jak šel život, vyléčil jsem se z toho hrozného omylu a nabyl jsem nezlomné jistoty, že historie, kterou vám teď budu vyprávět, se určitě někdy někde udála; něco takového bych si přece nemohl vybájit ani v nejbujnější fantazii!
Posluchači, lidé bledých, neduživých tváří a mdlého, vyhaslého pohledu, s bezmocně svěšenýma rukama, jako by po těch moudrých slovech ožili. Každý se užuž viděl v nějaké čarokrásné rajské krajině, kde příroda člověku jeho lopotu a dřinu štědře splácí hojnou úrodou.
„Ó ano! Pojďme pryč!“ zazněly ze všech stran úpěnlivé vzdechy.
„Je… to… blízko?“ dolétl odkudsi zpřerývaný šepot.
„Bratři!“ chopil se slova zase kdosi ráznější. „Neváhejme a učiňme to! Vždyť takhle už dál žít nemůžeme! Pracovali jsme do úpadu — a všechno nadarmo. Odtrhovali jsme si od úst a sili, ale přihnaly se záplavy, odnesly s sebou zrní i půdu, a nám zbylo jen holé kamení. Máme tu snad věčně živořit? Dřít od tmy do tmy, a přesto být neustále hladoví a žízniví, nazí a bosí? Vydejme se na cestu! Najděme si lepší, plodnější zemi, kde nám bohatá sklizeň vynahradí všechny naše mozoly!“
„Pojďme pryč! Neváhejme! Tady se nedá žít!“ zašumělo prostranstvím šeptání; dav se zavlnil a začal se valit pryč — ale kam?
„Stůjte, bratři moji, kam jdete?“ zarazil je onen první řečník. „Nemáme na vybranou, musíme odejít — ale ne takhle! Musíme přece vědět, kudy jít a kam, jinak bychom mohli dopadnout ještě hůř, místo abychom se zachránili. Najděme si vůdce! Ať nás vede tou správnou, nejlepší a nejkratší cestou, a my ho budeme poslušně následovat!“
„Chceme vůdce! Dejte nám vůdce!“ zahučel dav.
A vzápětí vzkypěly hádky; zmatek nad zmatek. Všichni rozvázali, ale každý si mumlá sám pro sebe a navzájem se neposlouchají — ani se ostatně nemůžou slyšet. Dav se rozptýlil do skupinek a každá si šušká něco pro sebe; a pak se i ty skupinky začaly rozpadat na menší a menší — kam oko dohlédne, přesvědčují se vzájemně nanejvýš dva, tahají se za rukávy, jeden druhému se snaží zacpat rukou ústa; a nakonec se zase shlukli a všichni dohromady bručí a huhlají páté přes deváté.
„Bratři!“ proniklo náhle čísi zvolání tou změtí zastřených, chraptivých hlasů. „Takhle nic nepořídíme. Zas jenom mluvíme a mluvíme, každý si vede svou a druhé neposlouchá. Chcete vůdce… Ale můžeme si zvolit někoho z našeho středu? Najdeme mezi sebou někoho, kdo kdy viděl víc než tuhle naši ztracenou končinu? Kdo by věděl, kam jít? Známe se přece dobře — a upřímně řečeno, já bych si netroufl nikomu z vás svěřit sebe a své děti… Ale poslyšte, bratři, kdo je ten poutník, co od rána odpočívá tamhle v chládku u cesty?“
Nastalo ticho; všichni se otočili k neznámému a začali ho zvědavě okukovat.
Byl to muž středních let, zachmuřené tváře, pozakryté dlouhými vlasy a vousy; seděl mlčky, zdálo se, že v hlubokém zamyšlení, a ťukal silnou holí do země.
„Já si ho všimnul už včera, šel s nějakým chlapcem, drželi se za ruce. Kvečeru se chlapec ztratil někde ve vsi, a ten muž zůstal sám.“
„Co to sem pleteš? Člověče! Čas utíká! Ať je to kdo chce, jedno je jisté: připutoval k nám odněkud zdaleka, když ho nikdo neznáme… Ten by nás určitě dokázal vést tou nejkratší a nejlepší cestou! Hádám, že to bude moudrý a rozvážný člověk — vždyť jenom sedí a přemýšlí. Být to nějaký hejpočkej, hned by se pouštěl s kdekým do řeči a strkal nos do našich věcí, kdežto ten poutník už takovou dobu sedí sám a sám a pořád mlčí.“
„Věru — jenom mlčí a hloubá! To bude dozajista nějaká osvícená hlava!“ usoudili i ostatní; čím déle obhlíželi cizince, tím víc skvělých ctností a důkazů vševědoucnosti na něm objevovali.
Sporům a různicím byl brzy konec; všichni se shodli, že nejlepší bude poprosit toho cizince — kterěho jim nepochybně seslal sám Pánbůh — aby řídil jejich kroky světem; oni mu budou ve všem poslušně po vůli, jen když je dovede do nějaké utěšenější země.
A tak vybrali deset mužů, aby šli za cizincem, vypověděli mu, proč se tu shromáždili, jak zoufalá je jejich nouze, a poprosili ho, aby se stal jejich vůdcem.
Deset vyslanců se odebralo za moudrým cizincem, pokorně se mu poklonili a jeden z nich mu vylíčil, jak neúrodný je jejich rodný kraj, jak jedno hubené léto střídá druhé a jakou bídou strádají; skončil těmito slovy:
„Nezbývá nám než opustit své rodné krovy a vydat se do světa hledat novou, laskavější vlast. A právě ve chvíli, kdy nás ozářila ta spásonosná myšlenka, jako by se nad námi slitoval Bůh a poslal nám tebe, vznešený a velemoudrý cizinče, aby ses ujal našeho vedení a vysvobodil nás z neštěstí. Prosíme tě jménem všeho obyvatelstva: staň se naším vůdcem, půjdeme v tvých stopách, kam rozkážeš. Ty sám ses jistě narodil v šťastnější a lepší zemi a vyznáš se ve světě. Učiníme, cokoli poručíš, vyhovíme každému tvému přání. Chceš zachránit tisíce chudáků před jistou záhubou, ctný cizinče? Jsi ochoten nás vést?“
Moudrý cizinec naslouchal těm srdceryvným slovům skoro jako by byl z kamene; po celou dobu seděl tak, jak ho našli — se skloněnou hlavou, zakaboněný, zamyšlený, a mlčky poťukával svou holí. Když vyslanec domluvil, ani pak nezvedl hlavu, jenom úsečně hlesl:
„Ano.“
„Smíme se tedy s tebou vydat do světa hledat lepší vlast?“
„Ano!“ odtušil moudrý cizinec a ani tentokrát nepozvedl hlavu.
Jali se mu nadšeně a vroucně děkovat, ale cizinec už neodpověděl.
Vyslanci zvěstovali shromáždění, jak úspěšně splnili svůj úkol; vyprávěli, že teprve teď si uvědomili, jakým darem ducha i rozumu oplývá ten cizinec.
Jako nějaká socha či pomník — ani hlavu nezvedl, aby se podíval, kdo s ním mluví. Jenom mlčí a přemítá; na všechny naše zdravice a proslovy odpověděl všehovšudy dvěma slovy!“
„Pravý mudrc! Učiněný Šalamoun!“ radovali se všichni. „Vlastně kdo ví? Možná je to sám anděl spásy od Pánaboha z nebes!“ Zkrátka a dobře — všichni do jednoho byli skálopevně přesvědčeni, že s takovým vůdcem je jejich záchrana na dosah ruky, a nic na světě by nebylo otřáslo jejich vírou.
A tak se dohodli, že hned ráno za svítání vyrazí na cestu.
Strádie (10/12)
Strádijskou vládu se mi tedy poštěstilo poznat dosti zblízka a rozhodl jsem se navštívit také zdejší Národní shromáždění. Stařičký název Národní se dochoval z temné minulosti a užívalo se ho už jen tak ze zvyku — moderní praxe byla taková, že poslance jmenoval ministr policie. Jakmile došlo ke změně vlády, nakvap se vypisovaly nové volby poslanců (což se obligátně dělo aspoň jednou měsíčně). Slovo volby znamenalo ve Strádii oněch dnů dosazování a mělo také původ v dávných zaostalých patriarchálních dobách, kdy národ — věřte tomu nebo ne — měl kromě jiných trampot navíc ještě únavnou povinnost lámat si hlavu a starat se, koho si vybere za zástupce. Kdysi se volby provozovaly tímto primitivním způsobem, avšak v moderní civilizované Strádii byla ta zastaralá, zdlouhavá a těžkopádná procedura zjednodušena. Ministr policie se obětavě podjal povinností národa, sám vybíral a dosazoval poslance do Národního shromáždění, a národ nemrhal časem, neměl žádné starosti a hlavně nemusel myslet. S ohledem na vše výše uvedené je přirozené, že se tomu říkalo svobodné volby.
Takto zvolení národní poslanci se sjížděli do strádijské metropole a radili se a řešili různé státní záležitosti. Vláda — výstižněji formulováno: každá vpravdě vlastenecky smýšlející vláda — vypomáhala, jak jen mohla, aby ta řešení byla moudrá a moderní, čili i nadále sebeobětavě na sebe brala veškerou odpovědnost. Když se poslanci sjeli, ještě než začali zasedat, museli strávit pár dní v speciální přípravce, která se nazývala klub. Zde se drezírovali – promiňte, přeřekl jsem se – připravovali, aby se mohli co nejúspěšněji zhostit svého poslaneckého poslání.
Vypadalo to jako při zkouškách na divadelní představení.
Autorkou kusů, které poslanci měli sehrát na scéně Národního shromáždění, byla opět neúnavná vláda. Předseda klubu byl cosi jako dramaturg: měl za povinnost prostudovat si pečlivě danou hru a rozdat role poslancům, pochopitelně s příhledem k jejich talentu a naturelu. Některým přiděli větší výstupy, některým menší, začátečníkům svěřil jenom štěky, ba někteří dokonce směli zarecitovat pouze jedno slovo, pro nebo proti. Ta druhá varianta se vyskytovala velice vzácně, jen tehdy, když bylo třeba sehrát nějaké zvlášť svobodomyslné představení, například když se po skončeném hlasování jako sčítaly hlasy, aby se zjistilo, která strana zvítězila; přitom bylo všecko narežírováno už dávno před zasedáním. Poslanci, kteří nebyli použitelní ani na štěky, hráli němé role – to znamená při hlasování vstáváním a sedáním. Když předseda rozdal role, rozpustil poslance, aby se je šli naučit. Mne hned tak něco neudiví, ale ujišťují vás, že jsem jaksepatří vyvaloval oči, když jsme poprvé viděl, jak se strádijští poslanci biflují své role.
Přivstal jsem si a vyšel jsem n na procházku do parku. kik yyi plný školáků, gymnazistů a studentů. Jedni se procházeli sem a tam a učili se nahlas svoje úkoly — někdoo dějepis, někdo chemii, někdo náboženství a tak dále; jiní se zas navzájem zkoušeli. Náhle jsem si mezi tou omladinou všiml několika mužů značně pokročilého věku; také se procházeli sem a tam nebo posedávali na lavičkách a dřeli se nazpaměť něco z nějakých papírů. Nenápadně jsem se přiblížil k jednomu stařičkému vesničanovi v národním kroji a slyším, jak s námahou slabikuje:
„Velectění páni poslanci! U příležitosti projednávám projektu zákona tak eminentní závažnosti, stržen nadšením nad vskutku brilantním projevem svého veleváženého kolegy pana ix ypsilón, jímžto totálně a nad slunce jasně ozřejmil generální důležitost, ergo veskrze pozitivní charakter dotyčného zákona, osměluji se dočrtnout přehršlí detailů, arciť jen podružných, epochální nástin svého veleváženého předřečníka…“
Stařeček přeslabikoval tu větu asi desetkrát a pak odložil papír, zavřel oči a zkusil to zpaměti:
„Velectění páni poslanci… stržen nad slunce jasně přehršlí… u veskrze generélní příležitosti… ergo arciť eminentní…“ Zarazil se, svraštil čelo, chvíli mlčel a lovil v paměti, a pak znovu sáhl po svých papírech a ještě jednou si větu přeslabikoval nahlas. Potom se ji znovu pokusil zopakovat zpaměti, ale marná práce, zase pohořel. Nedal se odradit a zkusil to ještě párkrát, šlo mu to však čím dál hůř. Zoufale si vzdychl, dopáleně odhodil papíry a svěsil hlavu.
Na lavičce proti němu seděl žáček, v ruce měl zavřenou knihu a zpaměti odříkával úkol z přírodopisu:
„Tato užitečná bylinka roste v bažinatých krajích. Jejího kořene náš národ odnepaměti používal jako léku…“
Stařeček zvedl hlavu. Když chlapec odříkal celou lekci, zeptal se ho:
„Ty už to svoje umíš?“
„Ano.“
„Pámbů ti požehnej! Jen se uč, synáčku, dokud jsi mladý a máš na to ještě dobrou hlavu, poněvadž až ti bude tolik jako mně… darmo mluvit!“
Co tu ti kmeti pohledávají mezi žáčky a studentíky? Co se ksakru ve svém věku můžou ještě tak pilně učit? To už zase ve Strádii zavedli nějakou novou pedagogickou vymoženost?
Zvědavost mi nedala; sám jsem na žádné kloudné vysvětlení nepřipadl, a tak jsem se zeptal toho stařečka. Dozvěděl jsem se, že je národním poslancem a že mu v klubu poručili naučit se projev; to, co si tu před chvílí marně vtloukal do hlavy, je prý teprve první věta…
Když se poslanci naučili své role, nastaly zkoušky. Poslanci se dostavili do klubu a každý se posadil na své místo. Předseda klubu trůnil za zvláštním stolem a po jeho boku dva místopředsedové. Další zvláštní stůl byl vyhrazen pro členy vlády a o kus dál stál stolek pro tajemníky klubu. Tajemník ještě chvilku vyvolával jednoho poslance po druhém, aby zjistil prezenci, no a pak to začalo.
„Ať vstanou všichni, co mají hrát opozičníky!“ nařídil předseda.
Vstalo několik poslanců.
Tajemník napočítal sedm.
„Kde je osmý?“ sháněl se předseda.
Nikdo se nehlásil.
Poslanci se začali rozhlížet, každý jako by říkal: Já to nejsem! Kdopak to může být, ten osmý?
Rozhlíželo se i těch sedm opozičníků; pátravým pohledem slídili po svém ztraceném druhu, až pak najednou si jeden vzpomněl a s úlevou vykřikl:
„Tamhleten je to! Ten má taky hrát opozičníka!“
„To neni pravda! Neurážej, jo?“ bránil se rozhořčeně osočený a přitom zarytě koukal do země.
„Tak kdo je to tedy?“ naléhal předseda.
„Já nevím.“
„Nechybí někdo?“ obrátil se předseda na tajemníka.
„Ne.“
„Někdo to kruci být musí!“
Ale po osmém opozičníkovi ani vidu, ani slechu. Všichni se zase začali rozhlížet, i ten osočený.
„Ať se přihlásí! Tak bude to nebo ne?“
Nikdo ani nepípl.
„Co se nehlásíš, když jsi to ty?“ udeřil předseda na osočeného.
„Je to on! Určitě je to on!“ spustili povyk ostatní; to jim pane spadl kámen ze srdce!
„Když já ale nemůžu hrát opozičníka,“ zafňukal provinilec.
„Jak to, že ne?“ obořil se na něho předseda.
„Ať ho hraje někdo jiný!“
„Na tom přece nesejde, kdo ho hraje.“
„Sejde. Já mám naši vládu hrozně rád!“
„To ti nikdo nebere! Opozičníka budeš jenom hrát, člověče! Abychom zachovali formu… Nějakou opozici přece mít musíme!“
„A nebudu a nebudu a nebudu hrát opozičníka! Já mám naši vládu ze všeho na světě nejradši!“
Předseda si ho vzal do parády a mluvil mu do duše, hučel do něho horemdolem, ale marně; dal se přesvědčit, až když mu jeden ministr slíbil dohodit pěkný kšeftík, na kterém se dá vydělat majlant.
„Zaplaťpámbů,“ odfrkl si zpocený a uondaný předseda, „tak už jich konečně máme osm!“
Zatímco se předseda a ministři handrkovali s trucovitým osmým opozičníkem, sedm ostatních opozičníků si sedlo.
„Opozičníci — vztyk!“ zavelel uklidněný předseda a otřel si pot z čela.
Ale ouha! Stoupl si jen ten vzpurník.
„Co to má znamenat? Co vy ostatní?“ Předsedu div netrefil šlak.
„My taky máme hrozně rádi naši vládu!“ zahuhlalo sedm opozičníků.
„To svět neviděl, co my si užijeme za soužení s opozicí!“ rval si vlasy předseda.
Rozhostilo se nepříjemné, trapné ticho.
„Máte rádi naši vládu?!“ zaskřípal výhrůžně zuby pan ministr policie. „To dá rozum, že máte rádi naši vládu, kdybyste ji neměli rádi, nebyl bych si vás vyhlídl do Národního shromáždění! Kdo podle vás má vystupovat v roli opozičníků? My, ministři? Po příštích volbách už mi sem ani nepáchnete, abyste věděli! Těch osm uprázdněných míst nebudu sám obsazovat, pro mne, za mne, ať si národní masy projednou zvolí pár poslanců, aspoň budeme mít konečně pořádnou, nefalšovanou opozici!“
Po dlouhém dohadování, když každému něco slíbili, uvolilo se i sedmero zarputilců vystupovat v té ostudné roli. Jednoho utáhli na prachy, druhého zas na povýšení, prostě každému něco káplo za tu mimořádně obětavou úsluhu vládě, které tuze záleželo na tom, aby Národní shromáždění alespoň trochu vypadalo jako národní shromáždění.
Když ta tahanice tak šťastně skončila, nic už nestálo v cestě, aby předseda konečně zahájil zkoušku:
„Jaká je tvoje role?“
„Já mám vznést interpelaci k vládě, proč se státní peníze vyhazujou na zbytečnosti.“
„Co ti na to odpoví vláda?“
„Aspoň to budí zdání, že na to máme.“
„Co odpovíš?“
„Já na to mám říct, že mě ta odpověď zcela uspokojila.“
„Sednout!“ pokývl předseda spokojeně.
„Co ty máš v roli?“ obrátil se na druhého.
„Já mám interpelovat vládu, proč někteří úředníci jsou povyšováni mimo pořadí a berou několik platů a různých přídavků, zatímco jiní, déle sloužící a mnohem schopnější, zastávají bezvýznamná postavení a už řadu let nebyli povýšeni.“
„Správně! A jak ti odpoví páni ministři?“
„Páni ministři mi vysvětlí, že mimo pořadí povýšili jenom své nejbližší příbuzné a lidi, za něž se přimlouvali jejich důvěrní přátelé, jinak nikoho.“
„Co jim odpovíš?“
„Že považuju tu odpověď za naprosto vyhovující.“
Pak předseda začal zkoušet třetího.
„Mým úkolem je ostře napadnout vládu, že uzavřela půjčku za nevýhodných podmínek, bez ohledu na kritickou finanční situaci našeho státu.“
„Co ti odpoví vláda?“
„Že potřebuje peníze za každou cenu.“
„A co ty na to?“
„Že ten pádný argument beze zbytku vyvrátil mé pochybnosti.“
„Co ty máš dělat?“ zeptal se předseda čtvrtého.
„Vznést protest k panu ministrovi armády, že vojáci hladoví.“
„Co ti pan ministr odpoví?“
„No Bože! Tak hladoví!“
„A co ty na to?“
„Já mu poděkuju za vyčerpávající vysvětlení.“
„Dobře! Smíš se posadit!“
A tak předseda zkoušel a zkoušel, a když byl hotov se všemi příslušníky opoziční menšiny, jal se zabývat provládní většinou.
Kdo se dobře nabifloval svou roli, tomu vyslovil pochvalu. A ti, co se špatně učili a nic neuměli? Ať se neopováží strčit na zasedání ani nos!
—
Poměry ve Strádii se den ze dne povážlivěji horšily, a tak se mluvčí národa chtě nechtě museli hned na prvních zasedáních zabývat řešením těch nejpalčivéjších problémů. Duchapřítomná a energická vláda si věděla rady za každé situace, růžové i nerůžové; aby poslanci neplýtvali drahocenným časem na všelijaké nesmysly, vrazila jim hned do začátku k projednání zákon o zřízení námořní flotily.
Když jsem se o tom doslechl, zeptal jsem se jednoho poslance:
„Máte hodně námořních lodí?“
„Ne.“
„Kolik asi?“
„Zatím ani jednu.“
Užasl jsem. Všiml si toho a užasl rovněž:
„Čemu se tak divíte?“
„Zaslechl jsem něco, že prý jste schválili zákon o …“
„Ano!“ skočil mi do řeči. „Schválili jsme zákon o zřízeni námořní flotily, ovšem. Bylo to nutné, poněvadž dosud takový zákon nemáme.“
„A má Strádie vůbec moře?“
„Prozatím ne.“
„Nač tedy ten zákon?“
Poslanec se shovívavě pousmál a vysvětlil mi:
„Strádie, vážený pane, kdysi hraničila dokonce se dvěma moři a naším všenárodním ideálem je, aby naše draze milovaná vlast-mučednice byla zase to, co kdysi. Jak vidíte, usilovně na tom pracujeme.“
„Ach tak!“ předstíral jsem hluboké porozumění. „Co se toho týče, jsem si naprosto jist, že se Strádie vbrzku stane opět obrovskou a mocnou říší, pokud budou otěže jejího osudu stále v rukou lidí tak moudrých, činorodých, nezištných a upřímně vlastenecky smýšlejících jako nyní…“
Strádie (7/12)
Když jsem vyšel z ministerstva financí na ulici, zase se to kolem hemžilo lidmi jak v mraveništi; a ten randil! — až v uších zaléhalo!
Takového lidu! Co se děje? Asi se zase sjíždějí nějaké deputace! povídám si a vykuluju oči na ty spousty všelijakých lidiček z bůhvíkterých končin. Oslovil jsem jednoho chlapíka, co se mi první namanul do cesty:
„Kampak se všichni hrnou?“
Má neznalost ho zřejmě moc dopálila, poněvadž po mně sekl nevrlým, pohrdavým pohledem, otočil se na podpatku a odpílil za ostatními.
Zeptal jsem se druhého, třetího, ale každý po mně akorát hodil opovržlivým pohledem — jinak ani muk. Až nakonec jsem narazil na člověka, s kterým jsem se náhodou seznámil, když se zakládal jeden vlastenecký list (co se vám na tom nezdá? Abyste věděli, v téhle zemi se den co den zakládají nějaké noviny, a vždycky hned několikery); položil jsem mu stejnou otázku jako těm lidem prve, ale měl jsem nahnáno: u tak vyhlášeného vlastence můžu pochodit ještě hůř!
Taky že jsem pochodil! Loupl po mně znechuceně očima a rozlícené, zuřivě zasoptil:
„Že ti není hanba!“
Byla mi, a velká; jen taktak jsem vykoktal:
„Promiňte, prosím, neměl jsem v úmyslu vás nijak urazit, chtěl jsem se jenom zeptat…“
„No ty ses ukázal! Spadl jsi z oblak, člověče, že se nestydíš ptát se na něco, co ví pomalu i ta němá tvář? Naše otčina trpí, všichni jí spěcháme na pomoc, jak se sluší a patří na věrné syny, a ty se tu divíš a vyptáváš jakoby nic — a přitom jde o nadevše vážné osudové události!“ chroptil můj známý hlasem nalomeným vlasteneckým bolem.
Dlouho jsem se mu omlouval za svůj prohřešek, bil jsem se v prsa a dokazoval mu, že jsem se toho nedopustil ve zlém úmyslu, a žadonil jsem o odpuštění.
Konečně se dal obměkčit a vypověděl mi, oč běží: Skřípetaři — plemeno nechvalně proslulé dravostí — pronikají na jihu do Strádie a páchají tam neslýchané zločiny.
„Právě přišla zpráva,“ pokračoval, „že v noci na dnešek zase povraždili spoustu našich rodin, spálili jejich domy a uloupili jejich dobytek!“
„Strašné!“ otřásla mnou hrůza — hned bych se byl vydal na jih ztrestat ty skřípetarské barbary, tak se mi zželelo trpících nevinných, pokojných strádijských obyvatel! Ucítil jsem v sobě v té chvíli mladickou sílu a dočista jsem zapomněl, že jsem starý, slabý jako věchýtek.
„Což můžeme takové vraždění, taková zvěrstva ponechat bez odvety?“
„Nikdy!“ zvolal jsem rozpálen jeho ohnivými slovy, „Bůh by nás za to musel ztrestat!“
„Proto pospícháme na schůzi! Všichni uvědomělí občané jako jeden muž… Akorát že jednotlivé vrstvy a stavy obyvatel pořádají schůze zvlášť, na různých místech.“
„Jak to?“
„Takto! Naše stará známá nesvornost… Ale buďsi, hlavně že aspoň z každé schůze vzejde jednomyslná vlastenecká rezoluce. Čím víc rezolucí, tím lip.. .Jinak jsme všichni jedno srdce, jeden duch, když jde o naši draze milovanou vlast.“
A doopravdy, dav se začal rozpadat do skupin a ty se rozcházely různými směry. Vzhledem k tomu, že jsem se dost dobře nemohl zúčastnit všech schůzí, připojil jsem se ke skupině svého známého. Byli to vesměs úředníci od soudu a od policie.
Dorazili jsme do prostorného sálu v jednom hotelu, kde už byly připraveny židle a stůl pokrytý zeleným suknem. Radovi vlastenci se usadili na židlích a u stolu zaujali svá místa pořadatelé.
„Pánové! Bratři!“ zahájil jeden z pořadatelů. „Co je cílem naší dnešní schůze, je všem dobře známo. Nás všechny sem přivedly ušlechtilé city, touha učinit přítrž nestoudným vpádům skřípetarských hord do jižních krajů naší drahé vlasti a přispět na pomoc nešťastným, tak krůtě trpícím bratřím a sestrám… Především však, pánové, jak víte, je při podobných příležitostech zvykem zvolit si předsednictvo.“
Dlouho to trvalo a hodně se toho nakřičelo, než nakonec zvolili předsedou pořadatele, co se první ujal slova, a ostatní pořadatele za členy předsednictva.
Poté — jak velí zvyk a mrav — novopečení funkcionáři poděkovali shromážděným vlastencům za to, že je poctili důvěrou, předseda zazvonil na zvonec a prohlásil schůzi za zahájenou.
„Hlásí se někdo o slovo?“ zeptal se.
Přihlásil se vlastenec z první řady a pravil, že ze všeho nejdříve by bylo záhodno zaslat z této schůze pozdravné poselství vládě a zvláště pak velkému moudrému státníkovi Mikulovi, aby tlumočil výraz věrnosti a oddanosti účastníků schůze samému panovníkovi.
Shromáždění byli pro; střelhbitě sestavené znění zmíněných zdravic bylo neméně střelhbitě aklamováno. (Pár drobných výhrad sice bylo, ale týkaly se pouze slovosledu některých pasáží textu.)
A pak se začali hlásit o slovo další řečníci, jeden vášnivější než druhý. A konce jim nebylo. Projev co projev překypoval vlasteneckým bolem a spravedlivým hněvem vůči Skřípetarům. Všichni vřele plaidovali pro návrh předsedy: odhlasovat okamžitě — neboť jde o věc neodkladnou —, ostrou protestní rezoluci proti zločinnému řádění Skřípetarů.
Pročež neprodleně vybrali ze svého středu tříčlennou komisi složenou z vytříbených znalců jazyka, aby sestavili text rezoluce a pak ho předložili ke schválení ostatním.
Tu se ale přihlásil jeden občan: z pilnosti prý už si takovou rezoluci sepsal sám předem a dovolil by si to váženým přítomným přečíst.
Nikdo nic nenamítal, a tak se přičinlivý občan jal číst:
„Soudní a policejní úředníci shromáždéní na dnešní schůzi, nanejvýš znepokojeni neblahými událostmi, k nimž bohužel dennodenně dochází v jižních krajích naší zemí díky vpádům skřípetarských bojůvek usnesli se na následující rezoluci:
- Vyslovujeme svou nejhlubší soustrast krutě postiženému obyvatelstvu jižních území.
- Co nejostřeji odsuzujeme zmínéné počínání Skřípetarů a voláme: Pryč s nimi!
- S opovržením prohlašujeme, že Skřípetaři jsou primitivní pronárod, nestojící svým osvíceným sousedům vůbec za povšimnutí.“
Rezoluce snaživého občana byla přijata vpodstatě jednomyslně — až na to, že po bouřlivé debatě o detailech bylo ještě odsouhlaseno, že v úvodu budou formulace neblahými událostmi a díky vpádům pozměněny na krvavými tragédiemi a vinou barbarských zvěrstev a u bodu 2 bude formulace zmíněné počínání Skřípetarů rozšířena o epiteta bezuzdné a krvelačné a hnusných a zvrhlých.
Poté přítomní vlastenci dali plnou moc předsednictvu, aby jejich jménem podepsalo rezoluci, nu a zazvonil zvonec a schůze byl konec.
Na ulicích zase bylo plno randálu a zmatku, jak se občanstvo v největším míru a pořádku navracelo z jednotlivých vlasteneckých schůzí.
Z jejich tváří vyzařovala nebetyčná duševní pohoda — a jak by ne!, vždyť mohli být plným právem spokojeni, jak se zhostili své nesnadné, leč ušlechtilé a vznešené povinnosti.
Tu a tam jsem zaslechl, o čem debatovali. Kousek vám ocituji (což stačí — ty jejich řeči vám byly všecky tak nějak na jedno brdo):
„Přece jenom to nemělo být tak drsné,“ rozjímal jeden.
„Jdi, prosím tě! Dostali, co jim patří, a basta! S takovou sběří se nejde mazlit!“ čílil se druhý.
„Já vím, ale vždycky je dobře zachovat určitou míru taktu,“ vedl si svou první.
„Lidi, podržte mě! Kampak s taktem na Skřípetary? Jak se z pralesa volá, tak se do pralesa ozývá! Kdepak, na ty se panečku musí pěkně zhurta, aby se jim strachy rozklepaly brady, až si to přečtou!“ dštil pomstychtivě ten ostrý hoch.
„Omyl! Právě my jakožto civilizovanější národ bychom jim měli svou noblesností dát najevo, jak vysoko jsme nad nimi; a kromě toho není žádoucí, abychom nějak ohrozili slibně vzkvétající přátelské vztahy mezi Strádií a Skřípetárií!“ odporoval arbiter bontónu a diplomatického protokolu…
Nikdo nelenil — vždyť draze milovaná otčina tonula v nebezpečí! Noviny ještě téhož dne stačily otisknout řadu rezolucí uvědomělého občanstva a druhý den to pokračovalo; takových rezolucí, jako tenkrát ve strádijských novinách, svět neviděl: rezoluce profesorů, rezoluce mládeže, rezoluce učitelů, rezoluce důstojníků, rezoluce dělníků, obchodníků, lékařů, písařů… Zkrátka a dobře nikdo nechtěl zůstat pozadu. Všechny rezoluce přímo sálaly horoucím vlastenectvím; jedna neúprosnější a nabroušenější než druhá; kam oko padlo, samé kvíleni nevinných a svátá odveta a hlavně hodně krve — tratoliště krve nebohých obětí, zakrvácené pařáty útočící zdivočelé krvechtivé chátry atd.
Večer byla ve městě opět uspořádána veselice a pak se chrabří a roduvěrní synové blažené země Strádie zaslouženě oddali tichému a pokojnému spánku.
Druhého dne začaly přicházet zprávy z ostatních krajů. Nebylo jediného koutu, jediné, ani té nejzapadlejší výspy, kde by nesepsali ostrou rezoluci na protest proti krveprolitím na jihu země.
Samo sebou se rozumí, že četní strádijští občané byli i při této příležitosti náležitě odekorováni za občanskou odvahu a záslužnou vlasteneckou činnost. Pravda, někdo těch pentlí a cíngrlat dostal víc, někdo míň…
I mne tak strhl ten nespoutaný národ, přímo hýřící občanským uvědoměním a obětavostí pro obecné blaho, že se mi z prsou vyrval výkřik:
„Ach, šťastná Strádie — i kdyby celý svět lehl popelem, ty jediná se díky svým synům vyvaruješ záhuby!“
„Chachacha!“ v témž okamžiku jako by se mi do uší zařízl zase ten ďábelský jízlivý chechtot zlého ducha této přešťastné blažené země.
Nevolky jsem si povzdechl.
Králevic Marko podruhé mezi Srby (4/5)
Marko se vmísil do davu a vešel dovnitř. Posadil se stranou, aby neupoutával zbytečnou pozornost svou obrovitou postavou.
Bylo tam lidí, že by ani špendlík nepropadl. Všichni byli tak rozpálení vášnivými projevy a bouřlivou debatou, že si Marka nikdo ani nevšiml.
Na čestném místě byla tribuna, na tribuně stál větší stůl pro vážené předsednictvo a menší pro pány tajemníky.
Cílem valné hromady, jak oznámil předseda, bylo sestavit rezoluci, jež by odsoudila barbarské řádění Arnautů na Kosovu a vůbec v celém starém Srbsku a v Makedonii, zločiny, jichž se Arnauti dopouštějí na Srbech pod jejich rodným krovem.
Předsedova slova zapůsobila na Marka jako blesk. Všecek se proměnil. Oči mu zaplály hrozivým žárem, roztřásl se po celém těle, zaskřípal zuby a pěsti se mu začaly bojovně svírat.
Konečně jsem našel ty pravé Srby, které jsem hledal! To jsou oni, co mě přivolávali! zaradoval se Marko v duchu a už se kochal představou, jak je potěší, až se jim dá poznat. Vrtěl se nedočkavě na židli, div ji nerozlámal. Ale nechtěl se jim dát poznat hned, čekal na nejpříhodnější okamžik.
„Slovo má Marko Marković!“ ohlásil předseda a zazvonil.
Všichni utichli, aby jim neušlo ani slovíčko z úst vyhlášeného řečníka.
„Vážení pánové! Přátelé! Bratři! Slova, jimiž uvedu svůj projev, nejsou pro nás nijak lichotivá, ale vážnost situace i pocity, jež mnou zmítají, mě k tomu nutí. Jsou to verše básníka Jakšiće:
Ni Srby nejsme, ni muži nejsme…
Kdybychom Srby, kdybychom muži,
kdybychom bratry pravými byli,
což bychom takto z Avaly výše
shlíželi chladné v plamenů čas?
Což by pak všichni, ach, bratři milí,
nesčetnékráte odvrhli nás?“
Nikdo ani nedýchal; nastalé ticho rušil jen skřípot Markových zubů a vrzání židle, na níž seděl. Mnozí se po něm s nevolí ohlédli — jak to, že si dovoluje poskvrnit to svaté vlastenecké ticho!
Řečník Marković pokračoval:
„Ano, přátelé, je to krutá a žel oprávněná výčitka, již velký básník vmetl do tváře nám všem, našemu změkčilému pokolení! Zdá se skutečně, že nejsme ani Srby, ani muži! Klidně přihlížíme, jak den co den hynou srbské oběti pod krvavým handžárem arnautským, přihlížíme, jak hoří domy v korunním městě Dušanově, jak jsou zneuctívány srbské dcery, jak srbský národ zakouší nejstrašnější muka právě v těch posvátných končinách — v kraji nehynoucí srbské slávy a moci… Ano, bratři, právě z těchto končin, dokonce i z Prilepu, rodiště našeho největšího junáka, králevice Marka, se ozývají srdcervoucí stony a řinčení otrockých řetězů, jimiž jsou nebozí Markovi potomci dosud stále spoutáni; krev za krev! — avšak nešťastné Kosovo, jež dnes brotí nová srbská krev, dosud stále čeká na pomstu, stále žízní po nepřátelské krvi, které si právem žádá ušlechtilá, za srbskou svobodu prolitá krev cara Lazara a Miloše Obiliće. Nad tím přesmutným bojištěm, nad tím posvátným hřbitovem našich zázračných junáků, nad tím polem válečné slávy nesmrtelného Obiliće, nám nezbývá než zalkat spolu s tklivým kvilem guslí, jímž guslaři doprovázejí onu píseň o našem velikém junáku králevici Markovi; a není snad Marko přímo zosobněním všenárodního srbského smutku, když roní hořké slzy a říká:
Třikrát běda, Kosovo ty naše,
čeho ses to, nešťastné, dočkalo?“
Při těch slovech Markovi vyhrkly z očí slzy jak ořechy, pořád však ještě otálel. Čekal, co bude dál. Ale u srdce ho tak hřálo, že odpustil Srbům všechno trápení, co zkusil. Za tenhle okamžik by byl obětoval i svou rusovlasou hlavu! Dokonce byl zase ochoten vytáhnout na Kosovo, i kdyby se měl za to ještě jednou dostat do vězení.
„Není divu, že tato slova se bolestně zařezávají do srdce každého Srba — vždyť v nich ústy králevice Marka pláče celý náš národ! Leč kromě oněch ušlechtilých slz našeho velkého junáka bychom potřebovali jeho mužné paže! Právě tak jako paže pobratima Obiliće!“ rozpaloval se stále ohnivěji vyhlášený řečník Marković.
Marko kouleje čackou krví zalitýma a divoce hledícíma očima vyskočil a se zaťatými pěstmi, zdviženými nad hlavou se jako rozlícený lev vyřítil k tribuně. Cestou povalil a pokopal dost lidí a sálem se rozlehl řev a nářek. Předseda a tajemníci si zakryli obličej rukama a zalezli pod stůl, zatímco jiní stateční srbští vlastenci s úpěnlivým zoufalým voláním o pomoc ucpali východ.
Vyhlášený řečník Marković zbledl, rozklepaly se mu nohy a rozdrkotaly zuby, oči měl hnedle vsloup, rty mu modraly a těžce lapal po dechu. Marko k němu dodusal, zamáchal rukama nad jeho hlavou a zařval zplna junáckého hrdla:
„Tu je Marko, nebojte se, bratří!“
Řečníka oblil pot, zbledl jako křída, zapotácel se a sekl sebou jako podťatý.
Marko se zarazil, vyvalil oči na toho nebožáka v mdlobách, spustil ruce a s nechápavým výrazem se rozhlédl kolem. A tu teprve ztuhl údivem: jeho Srbové se jeden přes druhého drali ven, až ucpali dveře i okna, a ječeli, jako když je na nože bere: „Pomóóóc! Policie! Šílenec! Vrah!“
Marko už praničemu nerozuměl. Zničeně sklesl na židli a zabořil hlavu do mohutných dlaní.
Tohle bylo snad nejhorší, co ho potkalo. Taková naděje se v něm rozhořela, tolik zas začal doufat, tolik se radoval — a najednou ten nečekaný zvrat!
Dlouho tam tak seděl, bez pohnutí, jako by zkameněl.
Nářek pozvolna začal slábnout, až ho nakonec vystřídalo ticho, rušené jen pohekáváním vyhlášeného řečníka Markoviće, který přicházel k sobě. Nečekané ticho dodalo odvahy předsedovi a tajemníkovi: začali opatrně, pomaličku vystrkovat hlavy zpod stolu. Dívali se vyjeveně jeden na druhého, jako by se navzájem ptali: Co se to tu proboha dělo za hrůzu? A pak se ještě vyjeveněji začali rozhlížet kolem. Sál byl skoro prázdný, jen zvenčí sem okny a dveřmi nakukovaly přečetné vlastenecké hlavy. A pod tribunou seděl na židli Marko jako z kamene vytesaný, lokty opřené o kolena a hlavu v dlaních. Nehýbal se, ani jako by nedýchal. Pokopaní a povalení vlastenci odlezli po čtyřech za ostatními ven; vyhlášený řečník Marković se už docela vzpamatoval, vystrašeně se rozkoukával, ohmatával se a pak se připojil k rozmluvě pohledů mezi předsedou a tajemníky: Co to bylo za hrůzu? Zůstali jsme doopravdy naživu? Co je to za hromotlucké strašidlo? Co máme dělat? Nevíme!
Nečekané ticho zapůsobilo i na Marka. Zvedl hlavu a i on jako by se očima ptal: Co to pro Boha svátého najednou do vás vjelo, bratří? A po chvíli tiše, vlídně, cituplně, jak nejjemněji dovedl, oslovil řečníka Markoviće:
„Copak se ti stalo, bratříčku, žes upadl?“
„Praštil jsi mě tou svou pazourou!“ odtušil vyhlášený řečník vyčítavě a osahal si temeno.
„Vždyť jsem se tě ani nedotkl, nejsvětější Bůh a svátý Jan jsou mi svědky! Tak krásně jsi mluvil, říkal jsi, že Srbové potřebují Markovu mužnou paži! No a protože já jsem králevic Marko, tak jsem se ti přihlásil — nevím, proč ses tak vylekal.“
Přítomné vlastence toto sdělení nijak neuklidnilo, naopak koukali být od Marka v co nej bezpečnější vzdálenosti.
A Marko sc dal do vyprávění, co ho přimělo, že uprosil Pánaboha, aby ho propustil zpátky mezi Srby, co ho tu všecko potkalo a jaké strázně si vytrpěl, jak mu sebrali brnění, roucho, zbraně i měch a co zkusil Šarac, když musel tahat tramvaj a točit žentourem u zahradníka.
Vyhlášenému řečníku Markovićovi poněkud otrnulo a podotkl: „Tos tedy provedl zatracenou hloupost, kamaráde!“
„Ale vždyť už se to nedalo poslouchat, jak pořád pláčete a voláte mě! Převracel jsem se v hrobě, přes pět set let jsem tam sebou házel — ukažte mi nebožtíka, který by vydržel to věčné burcování!“
„Ale prosím tě, nevíš, co jsou junácké písně? To se jen tak zpívá! Zřejmě nemáš ponětí o básnickém umění.“
„Budiž, jenomže vy jste o mně a o Kosovu nejenom skládali písně, ale i mluvili! Přes pět set let, ve dne v noci! Ty sám jsi před chvílí tak mluvil!“
„Svatá prostoto! Člověče, kampak bychom došli, kdybychom brali doslova, co kdo řekne? A že já tak mluvil — no ovšem, kvůli stylu, aby byl co nejkvětnatější! Nemáš zdá se ponětí ani o řečnictví. Řečník musí umět nadchnout posluchače, upoutat je působivými slůvky, jako například: krev, handžár, otrocké řetězy, boj a tak podobně. Ale nikdo to nebere vážně, doopravdy jako ty, že je třeba si okamžitě vyhrnout rukávy a hurá na nepřítele! Právě tak se při tvorbě písní či básní zhusta používá různých frází, jako například: Kosovo, zkázo naše! či: Probuď se, Marko! a tak dále, rovněž pouze z estetických důvodů. Jsi, abych tak řekl, starobylý člověk, neznáš spoustu věcí. Věda od tvých dob udělala obrovský pokrok…“
„Ale co teď? Bůh mě zpátky na onen svět nepovolává, a tady žít nemůžu ani nedovedu.“
„Vskutku nezáviděníhodná situace!“ vmísil se předseda, předstíraje účast.
„Velice nepříjemné!“ přidali se stejným tónem i ostatní.
„Šarce mám u jednoho sedláka na výkrm, oděv, brnění i zbraně mi sebrali, všecky peníze jsem už utratil…“ zoufal si Marko.
„Velice nepříjemné!“ opakovali všichni přítomní téměř sborem.
„Kdybys měl spolehlivé ručitele, mohl by sis vypůjčit na směnku,“ uvažoval řečník Marković.
Marko mu nerozuměl.
„Máš tu nějaké dobré přátele?“
„Kromě Boha nikdo mi už nezbyl,
smrt mi vzala dobré pobratimy:
Obiliće Miloše junáka,
i junáka Toplicu Milana,
i junáka…“
Chystal se vypočítávat své další pobratimy, ale řečník Markovič ho přerušil:
„Stačili by dva!“
„Mám nápad,“ povídá předseda zamyšleně, poškrábal se po čele a po kratším odmlčení se obrátil k Markovi s otázkou:
„Jsi gramotný? Umíš psát a číst?“
Marko přisvědčil.
„Co kdyby sis podal žádost o nějaké úřednické místo? Třeba by tě vzali k policii jako praktikanta.“
Museli mu, toť se ví, vysvětlit, co to praktikant je, a Marko byl pro, zvlášť když mu řekli, že bude ročně brát kolem sedmdesáti dukátů — už chudák neměl ani vindru.
Napsali mu žádost, dali mu půl dináru na známku a půl dináru, aby měl něco do začátku, a poslali ho na ministerstvo policie.
Радоје Домановић 