Vůdce (2/3)
Druhý den zrána se sešli všichni, co měli odvahu podniknout dalekou cestu. Přes dvě stě rodin dorazilo na smluvené místo, jen hrstka lidí zůstala doma, aby střežili stará rodová ohniště.
Byl to smutný pohled na zástupy chudáků, jež krutá bída donutila opustit kraj, kde spatřili světlo světa a kde byly hroby jejich dědů. Obličeje měli vyzáblé, zmožené, sluncem spálené, nekonečná řada let strázní a utrpění je zrůznila trpkostí a zoufalstvím. V této chvíli se v jejich očích rozsvítily plamínky naděje, ale i smutku z loučení s rodným krajem. Nejednu starou vrásčitou tvář smáčely slzy; starouškové bolestně vzdychali a ustaraně potřásali hlavou: nebylo by lepší přečkat těch pár pátků, co jim ještě zbývá, tady doma? Nehledat novou, vlídnější vlast, a radši složit kosti tady v tom lakotném kamení? Ženy se rozžehnávaly s mrtvými, jejichž hroby opouštěly, a usedavě plakaly. A chlapi, aby zakryli dojetí, je okřikovali: „Vyvádíte, jako byste chtěly dál hladovět na téhle zatracené jalovině, dál chcípat v těch ubohých chatrčích!“ A přitom by sami nejraději ten tisíckrát prokletý kraj i ty bídné chýše vzali s sebou — jen kdyby to šlo!
Všude vřava a hluk — jako vždycky, když se sejde tolik lidí. Nebyli rozčilení jen dospělí, poplakávaly i děti, které matky nesly v konejškách na zádech; ba i dobytek zneklidněl. Neměli ho pravda mnoho, ale přece jen se tu a tam našla nějaká kravka či nějaká ta vychrtlá kosmatá herka s velkou hlavou a silnýma nohama, na niž naložili hromadu všelijakých houní a brašen nebo navěsili pytle z každé strany sedla, a ona se chuděra sotva motala pod tím břemenem, ale držela se a nepadla, jen občas zařehtala; jiní zas naložili hřbet oslíkovi; a haranti táhli za sebou na řetěze psy. Všude plno řečí, křiku, nadávek, nářku, pláče, štěkotu, řehtání, dokonce i jeden osel párkrát zahýkal, jenom vůdce mlčel a mlčel, jako by se ho ten dav a ta vřava pranic netýkaly. Pravý mudrc!
Stále tam tak nehnuté seděl: se skloněnou hlavou, pohroužen v myšlenkách, ledaže si sem tam odplivl — ale to bylo všecko. A právě tím svým chováním si všecky tak získal, že každý byl ochoten pro něho — jak se říká — skočit třeba do ohně či do vody. Chvály na všech stranách nebylo konce:
„Panečku, měli jsme víc štěstí než rozumu, že jsme padli na takového člověka, nedej Pánbůh, kdybychom se byli pustili do světa bez něho, to by byl s námi ámen! Pravý myslitel, člověče zlatá! Jenom mlčí, ani slovo mu přes rty nepřejde!“ unášel se jeden, zíraje se zbožnou úctou na vůdce.
„Proč by mluvil? Mluviti stříbro, mlčeti zlato! Myslitel jak zákon káže, bratříčku! Mlčí a o něčem bádá!“ přidal se hned druhý a neméně uctivě se zahleděl na vůdce.
„Však to taky dá nějakého koumání, vést tolika lidu! Musí přece myslet, když na sebe vzal takovou odpovědnost!“
—
Přiblížila se chvíle odchodu. Ještě trochu počkali, ale když už nikdo další nepřišel, nedalo se více otálet.
„Vyrazíme?“ otázali se vůdce.
Beze slova povstal.
Po jeho boku se hned seskupili nejstatečnější muži — cestou může číhat všelijaké nebezpečí, budou vůdce hlídat, aby se mu nedejbože nic nestalo.
Vůdce, jako vždy zachmuřený a se sklopenou hlavou, mávaje s velebnou důstojností holí, udělal několik kroků a dav se s vítězoslavným jásotem hnul za ním. Vůdce popošel ještě krok, dva a narazil do plotu obecního úřadu. Zůstal stát a dav pochopitelně rovněž. Vůdce ucouvl a několikrát udeřil holí do plotu.
„Co teď?“ ptali se lidé.
Vůdce neodpovídal.
„Nechápete? Máme zbourat plot! To je přece jasné! Vidíte, že nám dává holí znamení, co máme dělat!“ rozhulákali se ti po vůdcově boku.
„Vždyť tamhle je branka!“ vypískly děti a ukazovaly na branku v protější straně plotu.
„Buďte zticha, děti!“
„Pánbůh s námi a zlé pryč!“ křižovaly se ženské.
„Už ani slovo! On ví, co je třeba. Povalte plot a hotovo!“
Netrvalo dlouho a bylo po plotu.
Vyrazili dál.
Neušli ani sto kroků a vůdce se znovu zastavil: uvízl v křoví. S námahou se vyprostil a začal bouchat holí do země, chvíli vlevo, chvíli vpravo. Dav stanul a lidé, co šli docela vzadu, zahartusih:
„Co je zas?“
„Máme projít křovím!“ tlumočili vůdcovi pobočníci.
„Vždyť vedle toho křoví je cesta!“ rozvřískaly se děti, a přizvukovali jim i mnozí dospělí z posledních řad.
„Cesta, cesta!“ pošklebovali se pobočníci. „Ale nikdo neví jaká, nejmíň vy, slepci slepí zabednění! Nechte si své rozumy! Jediná cesta je pro nás ta, kterou nás vede náš vůdce! A hybaj do křoví!“
A tak se dav vrhl do hustých křovisek.
Sem tam se ozvalo zabědování, jak se někomu zapíchl trn do ruky nebo jak ho švihla ostružina do tváře.
„Účel světí prostředky, holenkové! Kdo se dal na vojnu, musí bojovat!“ povzbuzovali je stateční pobočníci.
Dlouho trvalo a dost zkusili, než se všichni prodrali tím roštím. Pak pokračovali v cestě.
Zakrátko narazili na nijaké ohrady. I ty samozřejmé povalili a hrnuli te dál.
Daleko toho dne neušli, poněvadž museli překonat ještě pár podobných překážek, a mimoto jim většinou pořádně kručelo v břiše; nikdo li s sebou vzal pro zahnáni hladu chleba a kus sýra, někdo jen suchý krajíček, ale nikdo neměl ani to. Naštěstí bylo jeltě léto, takže se tu a tam našlo trochu ovoce.
Nedošli daleko, a přitom byli velice unavení. Nic nebezpečného je prozatím neohrozilo, ani nedošlo k žádnému velkému neštěstí. S drobnými nepříjemnostmi se při tak velkém podniku musí počítat: jedna žena si poranila v trní oko, a tak si ho ovázala mokrým hadrem; jedno dítě se praštilo do nožičky o plaňku z plotu a teď chudinka pajdalo a plakalo: jeden děda se zapletl do ostružiní, upadl a vyvrkl si nohu; dali mu na to obklad z cibule a on hrdinsky snášel bolest, podepíral se o hůl a srdnatě se belhal vpřed za moudrým vůdcem. (Hned se samozřejmě našli pofouchlíci, co se nechali slyšet, že děda lže, žádnou nohu si nevyvrkl, jen to tak hraje, poněvadž má tisíc chutí se vrátit domů.) Kolem a kolem vzato, jen málokdo neměl nějaký ten tm v ruce či šrám na obličeji. Chlapi to nesli jako chlapi, ženské proklínaly chvíli, kdy se vydaly na cestu, no a děti?Že se vůbec ptáte! Ty brečely, protože netušily, jak bohatá odměna je čeká za všecko to trápení a bolesti.
K nesmírné radosti všech vůdce nepotrefilo vůbec nic. Bodejť by taky ne, vždyť ho jeho stateční pobočníci střežili jako oko v hlavě! A byl to přece vyvolenec štěstěny!
Než se uložili k spánku, pomodlili se k Pánubohu a poděkovali mu, že jim dopřál ve zdraví přežít první den a že se jejich vůdci nic nestalo — ani co by se za nehet vešlo. Pak pronesl řeč jeden ze svity statečných. Na obličeji se mu skvěl škrábanec od ostružiny, ale kampak na hrdinu s takovou lapálií!
„Bratři!“ oslovil poutníky. „Díky milostivému Pánubohu máme první den šťastně za sebou. Naše cesta není pravda vystlaná růžemi, ale musíme se vzmužit a zdolat všecky překážky — vždyť přece víme, že tato strastiplná pouť vede k naší spáse! Kéž nejmilostivější Bůh ráčí ochránit od všeho zlého našeho vůdce, aby nás mohl i nadále prozíravě vést…“
„Jestliže nás tak prozíravě povede dál, přijdu i o druhé oko!“ zavrčela dopáleně žena s mokrým hadrem na oku.
„Auvej! A co moje noha?“ zaúpěl děda s vyvrknutou nohou, jemuž ženina slova dodala odvahy.
A co teprve děti! Ty pofňukávaly a pobrekávaly vlastně pořád; matkám dalo velkou práci je jakžtakž uchlácholit, aby bylo slyšet řečníka.
„No bože, tak přijdeš i o druhé oko,“ zaryčel řečník, „nebudeš mít ani jedno! To je krámů, když nějaká ženská oslepne pro velkou věc! Že ti není hanba! Myslíš ty vůbec na dobro a štěstí svých dětí? I kdyby třeba polovina z nás zahynula pro naši věc, nic to neznamená! Ty toho naděláš kvůli očím! Nač potřebuješ oči, když máme někoho, kdo vidí za nás a vede nás do náruče blaženosti? Máme se snad kvůli tvým očím a dědově noze vzdát svého vznešeného cíle?“
„Děda lže, až se mu od huby práší! Nic mu není a lže, aby se mohl vrátit!“ přisazovali si poťouchlíci.
„Komu se nechce dál, bratři,“ rozhorlil se mluvčí statečných, „ať se vrátí a neheká nám tu a nepobuřuje! Co mě se týče, já našeho moudrého vůdce budu následovat do posledního dechu!“
„Všichni za ním půjdeme, dokud nepadneme!“
Vůdce mlčel.
A lidé na něho upírali obdivné zraky a šeptali si:
„Jenom mlčí a přemýšlí!“
„Inu mudrc!“
„Vidíte to myslitelské čelo?“
„A jak je věčně zamračený!“
„Vážný člověk, co chceš!“
„A kurážný, to je vidět na každém kroku!“
„Moje řeč! Žádná překážka ho nezarazí. Ohrady, ploty, houštiny — všechno musí z cesty! Neřekne ani slovo, jenom zamračeně zaťuká tou svou holí — a my abychom si s tím poradili, jak umíme!“
Радоје Домановић 