Tag Archive | Vůdce

Vůdce (3/3)

(předchozí stránka)

Uplynul první den a se stejným zdarem probíhaly i další. Nic kromobyčejného se nestalo, jen samé zanedbatelné maličkosti: občas spadli do příkopu či do strouhy, zamotali se do ostružiní, hloží či tmí, pár lidí si zlomilo nohu nebo ruku, sem tam si někdo rozbil hlavu, ale všechno trpělivě snášeli. Několik dědečků a babiček se rozžehnalo se světem, ale vždyť už na to měli léta! „Takjakotak by umřeli, i kdyby seděli doma za pecí, natožpak na takovéhle cestě!“ pravil mluvčí statečných, čímž neobyčejně pozvedl všeobecnou morálku. A šlo se dál. Umřelo taky pár batolátek, ale rodiče se přes to hrdinsky přenesli; Bůh dal, Bůh vzal, a ostatně — čím jsou děti menší, tím míň jejich smrt bolí… Jaképak truchlení pro takovou drobotinu — nedej Pánbůh, abyste se dočkali toho, že vám děti umřou, až dorostou na ženění a na vdávání! Bylo to tak souzeno, a čím dřív, tím lip, aspoň je spíš opláčete!“ utěšoval je mluvčí pobočníků. Spousta lidí kulhala a pajdala, plno jich mělo ovázanou hlavu či studené náčinky na boulích, leckomu se houpala ruka zavěšená v šátku; všichni byli rozedraní a roztrhaní, cáry z nich vlály jak prapory, ale přesto putovali dál. Lze říct, že vcelku šťastně — jen ten hlad kdyby je tolik netrápil! Bylo však nutno spět vpřed k zářnému cíli.

Jednoho dne se přihodila vážnější událost.

Vůdce kráčel v čele, obklopen svitou nejstatečnějších. (Dva z nich už ubyli a nevědělo se, kde je jim konec. Všeobecně se soudilo, že zběhli. Však je také mluvčí statečných v jednom svém proslovu náležitě znectil za jejich hanebnou velezradu! Několik lidí bylo toho mínění, že někde cestou bídně zašli, ale moc se o tom raději nešířili — nač zbytečně strašit ostatní!)

Za vůdcem a jeho pobočníky se hrnul dav. Najednou se před nimi rozšklebila velikánská, hrozitánská kamenitá rokle — učiněná propast. Její svahy byly tak strmé, že si nikdo netroufal udělat ani krůček vpřed. I stateční pobočníci ztuhli hrůzou a pohlédli tázavě na vůdce. On však neodpověděl; se sklopenou hlavou, nasupený a hluboce pohřížený v myšlenkách se neohroženě ubíral vpřed a ťukal svou holí do země, tu nalevo, tu napravo, jak bylo jeho zvykem (jenž mu podle tvrzení mnohých zvláště dodával na důstojnosti). Na nikoho se nepodíval, ani nehlesl, na jeho tváři se nepohnul ani sval, neobjevil ani náznak strachu. A rokle zela čím dál blíž. Dokonce i ti nejstatečnější ze statečných pobočníků zbledli jako křída, ale nikdo se neodvažuje ani pípnout, ani slůvkem varovat moudrého, nepřístupného a udatného vůdce. Ještě dva kroky a bude na okraji srázu… S vytřeštěnýma očima, na smrt zděšení všichni ucouvli; nejstatečnější ze statečných pobočníků konečně sebrali odvahu vůdce zadržet, nedbat, že to znamená porušení disciplíny, ale vtom on udělal krok, pak druhý a zřítil se do rokle.

Propukl zmatek, nářek, křik, všech se zmocnil děs. Někteří se dokonce dali na útěk.

„Stůjte! Kam utíkáte, bratři? Pamatujte, co jsme si slí-bili! Musíme následovat svého moudrého vůdce, neboť on ví, co činí; není tak pošetilý, aby se vrhal do záhuby. Vzhůru za ním, bratři! Zdolejme i tuto nejnebezpečnější překážku! Možná už poslední — kdo ví, jestli za tou roklí neleží ona divukrásná a žímá zaslíbená země! Směle vpřed! Bez obětí nelze ničeho dosáhnout!“ zahlaholil mluvčí statečných pobočníků, vykročil směle vpřed a zmizel v rokli. Jeho příkladem se řídili i zbylí pobočníci a po nich i ostatní poutníci.

Sténání, úpění, řev; lidé se střemhlav kutáleli po srázném svahu do té hrozné jámy. Přísahali byste, že z takové propasti nevyvážné nikdo živý, natožpak zdravý a celý. Jenomže člověk má tuhý kořínek… Vůdci jako vždycky přálo mimořádné štěstí; zachytil se při pádu nějakého keře, nic se mu nestalo a podařilo se mu vyškrabat se na protější svah.

Tam se znovu posadil. A zatímco na dně rokle se rozléhalo bědování, pláč a skomíravé steny, seděl, nehybný jak ty skály kolem, a mlčel v hlubokém zadumání. Ani nadávky, jimiž ho zahrnovali potlučení, bolestí zuřiví poutníci zdola z rokle, ho nevyvedly z klidu.

Ti šťastnější, které při tom střemhlavém, krkolomném kutálení zachránil nějaký keř či strom, se začali s námahou drápat z rokle. Někdo si zlomil nohu, někdo ruku, další si rozbil hlavu a měl obličej samou krev. Jak kdo, ale nikdo nevyváži bez zranění — kromě vůdce. Vrhali po něm rozhořčené, vyčítavé pohledy a naříkali bolestí, ale on ani hlavu nezvedl. Mlčel a rozjímal. Co chcete — mudrc!

Čas ubíhal. Zástupy poutníků řídly. Každý den někdo ubyl; mnozí se vzdávali a vraceli se domů.

Z obrovského davu zbylo nakonec dvacet lidí. V jejich zubožených, strhaných tvářích se zračilo bezmezné zoufalství, ale nikdo nic neříkal, všichni mlčeli jako jejich vůdce a šli a šli. Dokonce i onen ohnivý mluvčí statečných pobočníků jako by ztratil řeč, jenom sklesle pokyvoval hlavou. Těžká, přetěžká pouť.

Den za dnem jich stále ubývalo, až jich zůstalo jen deset. Z očí jim hledělo poraženectví. Cestou jeden s druhým neprohodili ani slůvko, jen úpěli a sténali.

Podobali se už spíše strašidlům než lidem. Belhali se o berlích, ruce zavěšené v šátcích kolem krku, hlavy samý fáč a obklad. I kdyby byli chtěli přinést další oběti, nebyli toho schopni — vždyť na jejich tělech se už pomalu nenašlo místečko pro nové rány a šrámy.

I ti nejodvážnější a nejodhodlanější už pozbyli veškeré víry a naděje, ale přesto kráčeli dál, přesněji řečeno: s nadlidskou námahou, hořekujíce a sykajíce bolestí, se vlekli za vůdcem. Co jiného jim zbývalo? Teď už se přece nemohli vrátit! Tolik obětí přinesli — přece se nevzdají?!

Padl soumrak. Klopýtali, vrávorali o berlích a najednou se rozhlédli — vůdce byl tentam. Udělali ještě krok — a všichni se znovu zřítili do propasti.

„Moje noha! Ouvej, moje ruka! Proježíšekrista, maminko moje!“ roznesl se nad propastí nářek; po chvíli se ztlumil už jen v chroptění, steny a vzlyky. Jeden přiškrcený hlas ještě okamžik spílal, proklínal dokonce i ctihodného vůdce, ale i ten pak zamřel v tichu.

Když se rozednilo, spatřili vůdce, jak sedí nad propastí — právě tak nehybně jako toho dne, kdy si ho zvolili do svého čela. Nic se na něm nezměnilo.

Mluvčí statečných pobočníků se po čtyřech vyhrabal z propasti a za ním ještě dva. Zohavení, zhmoždění a zakrvácení se rozhlíželi na všecky strany, kolik jich přežilo — ale zbyli pouze oni tři. Jejich srdce se zachvěla v zoufalém úleku: byli v neznámé krajině, samý kopec a holé skály, a nikde žádná cesta. Ještě před dvěma dny narazili na jednu cestu, ale přešli ji a plahočili se dál bezcestím, jak je vedl jejich vůdce.

Vzpomněli si na všecky své přátele a druhy, na všecky příbuzné, které ta pouť za zázračným spasením stála život, a zmocnil se jich žal drásavější než bolesti, jež mučily jejich zmrzačená těla.

Mluvčí statečných přistoupil k vůdci a hlasem zlome-ným lítostí a hořkou beznadějí mu vmetl do tváře:

„Kam teď, moudrý vůdče?“

Vůdce neodpovídal.

„Jak nás to vedeš? Kam jsme se to dostali? Vložili jsme do tvých rukou svůj osud a věrně jsme tě následovali, opustili jsme své domovy i hroby svých dědů, abychom unikli zkáze v oné nehostinné, neplodné zemi, a tys nás zavlekl do zkázy tisíckrát horší. Dvě stě rodin se s tebou vydalo na cestu — a spočítej si, kolik nás je teď!“

„Cožpak nejste všichni?“ hlesl vůdce se sklopenou hlavou.

„Jak se tak můžeš ptát! Jen zvedni hlavu a podívej se, přepočítej si, kolik nás zbylo po té zlořečené pouti! Pohleď, jak vypadáme my, co jsme přežili! Raději kdybychom byli taky zahynuli! Co je to za život, žít jako mrzáci?“

„Nemůžu se na vás podívat.“

„Proč?“

„Jsem slepý!“

Okamžik se nikdo nezmohl na slovo.

„Oslepl jsi cestou?“

„Jsem slepý od narození.“

Tři poslední poutníci bezmocně svěsili hlavu.

Podzimní vítr zlověstně skučel mezi skalami a rozvíval trouchnivějící listí; vrcholky hor se tratily v cárech mlh a třepot křídel a děsivé skřeky havranů prořezávaly vlhký, do kostí studící vzduch; mraky zakryly černým příkrovem slunce a hnaly se dál a dál.

Tři poslední poutníci na sebe pohlédli se smrtelnou úzkostí.

„Kam teď?“ proťal vzlyk jednoho z nich hrobové mlčení.

„Nevíme…“

 

Zdroj: Radoje Domanović, Cejch: výbor satirických povídek, Odeon, Praha 1984. (Sest. Irena Wenigová)

Vůdce (1/3)

„Přátelé! Bratři moji! Vyposlechl jsem vás všechny… Prosím vás, pusťte mě také ke slovu.

Ať mudrujeme, jak mudrujeme — co z toho? nic nepomáhá, dokud žijeme v téhle jalové pustině. Písek a kamení nerodí ani v deštivých létech, natožpak když uhodí takovéhle sucho, jaké nikdo z nás jakživ nepamatuje.

Jak dlouho chcete ještě ztrácet čas planým rokováním? Dobytek nám bez píce takřka vyhynul a co nevidět začnou umírat hlady i naše děti, i my sami. Musíme podniknout něco jiného, rozumnějšího. Nejlíp bychom myslím udělali, kdybychom se vydali do širého světa hledat lepší, úrodnější zemi — vždyť tady se nedá žít…“ pravil vyčerpaným hlasem kdosi z přítomných na shromáždění obyvatel jednoho nehostinného kraje.

Kdy a kde to bylo, to se — jak tak o tom přemýšlím — vůbec, doopravdy, ani v nejmenším! netýká ani vás, ani mne. Hlavně když mi věříte, že to prostě někdy někde bylo; to bohatě stačí. Po pravdě řečeno — kdysi jsem byl přesvědčen, že jsem si to celé vyfantazíroval, ale jak šel život, vyléčil jsem se z toho hrozného omylu a nabyl jsem nezlomné jistoty, že historie, kterou vám teď budu vyprávět, se určitě někdy někde udála; něco takového bych si přece nemohl vybájit ani v nejbujnější fantazii!

Posluchači, lidé bledých, neduživých tváří a mdlého, vyhaslého pohledu, s bezmocně svěšenýma rukama, jako by po těch moudrých slovech ožili. Každý se užuž viděl v nějaké čarokrásné rajské krajině, kde příroda člověku jeho lopotu a dřinu štědře splácí hojnou úrodou.

„Ó ano! Pojďme pryč!“ zazněly ze všech stran úpěnlivé vzdechy.

„Je… to… blízko?“ dolétl odkudsi zpřerývaný šepot.

„Bratři!“ chopil se slova zase kdosi ráznější. „Neváhejme a učiňme to! Vždyť takhle už dál žít nemůžeme! Pracovali jsme do úpadu — a všechno nadarmo. Odtrhovali jsme si od úst a sili, ale přihnaly se záplavy, odnesly s sebou zrní i půdu, a nám zbylo jen holé kamení. Máme tu snad věčně živořit? Dřít od tmy do tmy, a přesto být neustále hladoví a žízniví, nazí a bosí? Vydejme se na cestu! Najděme si lepší, plodnější zemi, kde nám bohatá sklizeň vynahradí všechny naše mozoly!“

„Pojďme pryč! Neváhejme! Tady se nedá žít!“ zašumělo prostranstvím šeptání; dav se zavlnil a začal se valit pryč — ale kam?

„Stůjte, bratři moji, kam jdete?“ zarazil je onen první řečník. „Nemáme na vybranou, musíme odejít — ale ne takhle! Musíme přece vědět, kudy jít a kam, jinak bychom mohli dopadnout ještě hůř, místo abychom se zachránili. Najděme si vůdce! Ať nás vede tou správnou, nejlepší a nejkratší cestou, a my ho budeme poslušně následovat!“

„Chceme vůdce! Dejte nám vůdce!“ zahučel dav.

A vzápětí vzkypěly hádky; zmatek nad zmatek. Všichni rozvázali, ale každý si mumlá sám pro sebe a navzájem se neposlouchají — ani se ostatně nemůžou slyšet. Dav se rozptýlil do skupinek a každá si šušká něco pro sebe; a pak se i ty skupinky začaly rozpadat na menší a menší — kam oko dohlédne, přesvědčují se vzájemně nanejvýš dva, tahají se za rukávy, jeden druhému se snaží zacpat rukou ústa; a nakonec se zase shlukli a všichni dohromady bručí a huhlají páté přes deváté.

„Bratři!“ proniklo náhle čísi zvolání tou změtí zastřených, chraptivých hlasů. „Takhle nic nepořídíme. Zas jenom mluvíme a mluvíme, každý si vede svou a druhé neposlouchá. Chcete vůdce… Ale můžeme si zvolit někoho z našeho středu? Najdeme mezi sebou někoho, kdo kdy viděl víc než tuhle naši ztracenou končinu? Kdo by věděl, kam jít? Známe se přece dobře — a upřímně řečeno, já bych si netroufl nikomu z vás svěřit sebe a své děti… Ale poslyšte, bratři, kdo je ten poutník, co od rána odpočívá tamhle v chládku u cesty?“

Nastalo ticho; všichni se otočili k neznámému a začali ho zvědavě okukovat.

Byl to muž středních let, zachmuřené tváře, pozakryté dlouhými vlasy a vousy; seděl mlčky, zdálo se, že v hlubokém zamyšlení, a ťukal silnou holí do země.

„Já si ho všimnul už včera, šel s nějakým chlapcem, drželi se za ruce. Kvečeru se chlapec ztratil někde ve vsi, a ten muž zůstal sám.“

„Co to sem pleteš? Člověče! Čas utíká! Ať je to kdo chce, jedno je jisté: připutoval k nám odněkud zdaleka, když ho nikdo neznáme… Ten by nás určitě dokázal vést tou nejkratší a nejlepší cestou! Hádám, že to bude moudrý a rozvážný člověk — vždyť jenom sedí a přemýšlí. Být to nějaký hejpočkej, hned by se pouštěl s kdekým do řeči a strkal nos do našich věcí, kdežto ten poutník už takovou dobu sedí sám a sám a pořád mlčí.“

„Věru — jenom mlčí a hloubá! To bude dozajista nějaká osvícená hlava!“ usoudili i ostatní; čím déle obhlíželi cizince, tím víc skvělých ctností a důkazů vševědoucnosti na něm objevovali.

Sporům a různicím byl brzy konec; všichni se shodli, že nejlepší bude poprosit toho cizince — kterěho jim nepochybně seslal sám Pánbůh — aby řídil jejich kroky světem; oni mu budou ve všem poslušně po vůli, jen když je dovede do nějaké utěšenější země.

A tak vybrali deset mužů, aby šli za cizincem, vypověděli mu, proč se tu shromáždili, jak zoufalá je jejich nouze, a poprosili ho, aby se stal jejich vůdcem.

Deset vyslanců se odebralo za moudrým cizincem, pokorně se mu poklonili a jeden z nich mu vylíčil, jak neúrodný je jejich rodný kraj, jak jedno hubené léto střídá druhé a jakou bídou strádají; skončil těmito slovy:

„Nezbývá nám než opustit své rodné krovy a vydat se do světa hledat novou, laskavější vlast. A právě ve chvíli, kdy nás ozářila ta spásonosná myšlenka, jako by se nad námi slitoval Bůh a poslal nám tebe, vznešený a velemoudrý cizinče, aby ses ujal našeho vedení a vysvobodil nás z neštěstí. Prosíme tě jménem všeho obyvatelstva: staň se naším vůdcem, půjdeme v tvých stopách, kam rozkážeš. Ty sám ses jistě narodil v šťastnější a lepší zemi a vyznáš se ve světě. Učiníme, cokoli poručíš, vyhovíme každému tvému přání. Chceš zachránit tisíce chudáků před jistou záhubou, ctný cizinče? Jsi ochoten nás vést?“

Moudrý cizinec naslouchal těm srdceryvným slovům skoro jako by byl z kamene; po celou dobu seděl tak, jak ho našli — se skloněnou hlavou, zakaboněný, zamyšlený, a mlčky poťukával svou holí. Když vyslanec domluvil, ani pak nezvedl hlavu, jenom úsečně hlesl:

„Ano.“

„Smíme se tedy s tebou vydat do světa hledat lepší vlast?“

„Ano!“ odtušil moudrý cizinec a ani tentokrát nepozvedl hlavu.

Jali se mu nadšeně a vroucně děkovat, ale cizinec už neodpověděl.

Vyslanci zvěstovali shromáždění, jak úspěšně splnili svůj úkol; vyprávěli, že teprve teď si uvědomili, jakým darem ducha i rozumu oplývá ten cizinec.

Jako nějaká socha či pomník — ani hlavu nezvedl, aby se podíval, kdo s ním mluví. Jenom mlčí a přemítá; na všechny naše zdravice a proslovy odpověděl všehovšudy dvěma slovy!“

„Pravý mudrc! Učiněný Šalamoun!“ radovali se všichni. „Vlastně kdo ví? Možná je to sám anděl spásy od Pánaboha z nebes!“ Zkrátka a dobře — všichni do jednoho byli skálopevně přesvědčeni, že s takovým vůdcem je jejich záchrana na dosah ruky, a nic na světě by nebylo otřáslo jejich vírou.

A tak se dohodli, že hned ráno za svítání vyrazí na cestu.

(další stránka)