Strádie (1/12)

V jedné staré knize jsem četl prazvláštní příběh; čerti vědí, jak se ke mně dostala ta knížka z jakýchsi divných, tatrmanských časů, kdy bylo plno svobodomyslných zákonů a žádná svoboda, kdy se řečnilo ostošest a vycházely tlustospisy o hospodářství a nikdo nic nesil ani nežal, celá země přímo překypovala mravoučeními, ale morálka neexistovala, každý barák byl až na půdu napěchovaný pojednáními o filozofii, logice a bůhvíčem ještě, ale nikde ani špetka zdravého rozumu, kdekdo měl plnou hubu šetrnosti a hospodárnosti pro štěstí vlasti, a rozhazovalo se, kde se dalo i nedalo, a každý vydřiduch a lump si za pár šestáků mohl koupit titul zasloužilý syn národa.

Ke kterému literárnímu žánru to dílko přesně patřilo, nevím sám, a odborníků jsem se ptát nechtěl, poněvadž ti by bezpochyby podle našeho zaběhaného srbského zvyku postoupili dotyčný problém k expertize rozšířenému zasedání kasačního soudu. Mimochodem řečeno, je to báječný obyčej. Najmenuje se pár lidí, ti mají oficiálně v popisu své funkce povinnost myslet, a hotovo, my ostatní máme po starosti. Ale vraťme se k naší povídce, nebo, chcete-li, cestopisu. Autor začíná takhle:

„Padesát let svého života jsem strávil cestováním po světě. Viděl jsem mnoho měst, mnoho vesnic, mnoho zemí, mnoho lidí a národů, ale nikdy nikde mě nic tak nenadchlo, jako jeden malý národ v jedné nesmírně krásné a utěšené zemi. O tom přešťastném národě vám budu vyprávět, ačkoli předem vím, že dostanou-li se mé řádky někomu do rukou a začte-li se do nich, žádný mi nikdy, ani teď, ani dávno po mé smrti zaručeně neuvěří…“

Měl za ušima, ten strejda — zrovna tímhle úvodem vzbudil mou zvědavost, takže jsem jeho dílko přečetl až do konce, a když už jsem se s tím četl, rozhodl jsem se převyprávět to zas dalším. Nepodezírejte mě, že jsem jako ten strejc a že vás lstivě vábím k četbě, kdepak! Hned na začátku místopřísežně prohlašuji, že to zas tak moc za čtení nestojí a že ten strejc (totiž spisovatel nebo co byl zač) hrozně lže — ale kupodivu, já osobně vám tomu jeho prášení věřím na slovo a do posledního písmene.

A tohle ten strejda píše dál:

Je tomu už přes sto let, co byl můj otec ve válce těžce raněn a zajat. Odvlekli ho z rodné země do ciziny, a tam se po čase oženil s jednou otrokyní, svou krajankou. Z toho manželství jsem se narodil já. Bylo mi sotva devět, když otec zemřel. Stále mi vyprávěl o naší daleké otčině, o její slavné minulosti, o krvavých bojích za svobodu, o hrdinných a ušlechtilých lidech, jichž naše země rodí bezpočet, o jejich mravnosti a poctivosti, o tom, jak ve svém zaníceném vlastenectví neváhají položit na oltář otčiny vše, i svůj život. Na smrtelném loži mě zavázal tímto odkazem: „Synu můj! Smrt mi nedopřála skonat v milované vlasti; osud zabránil, aby mé kosti spočinuly v posvátné prsti, již jsem v bojích za naši svobodu napájel svou krví; neblahý úděl nedovolil, aby mě zahřály paprsky svobody v mé drahé rodné zemi, než zavřu oči… Umírám však smířen, neboť věřím, že ony paprsky svobody ozáří vás, děti naše… I tebe, synu můj! Vydej se na cestu, synku, a poceluj tu svátou půdu, až na ni vkročíš! Jdi a miluj věrně tu zemi reků a pamatuj, že náš národ je předurčen k velkolepým, skvělým činům! Buď důstojným synem svého otce a poctivě a čestně užívej svobody! Nezapomínej, že tu zemi zbrotila krev tvého otce a nesčetněkrát předtím krev tvých čackých a slavných dědů…“

Po těch slovech mě otec objal a zlíbal a jeho slzy zrosily mé čelo.

„Jdi, synáčku, a kéž ti Bůh…“

S tou nedokončenou větou na rtech můj dobrý otec vydechl naposled.

Neuplynul ani měsíc od jeho smrti, a já si svázal raneček a s holí v ruce jsem se vydal do světa hledat svou slavnou otčinu.

Padesát let jsem putoval cizinou, křížem krážem jsem prošel svět, ale nikde jsem nenašel zemi, která by se alespoň trochu podobala naší hrdinské otčině, o níž mi tak často vyprávěl otec.

Při tom marném hledání jsem však narazil na jinou velice pozoruhodnou zemi a o ní a o jejích obyvatelích vám teď budu vypravovat:

Letní den. Slunce žhnulo, div se hlava nerozskočila, vedro na omdlení; hučelo mi v uších, lekal jsem žízní, únavou jsem skoro neviděl. Byl jsem celý zpocený, olepený prachem z cesty; i můj vetchý oděv byl samý prach. Sotva jsem se vlekl, tak jsem byl uondaný a vyčerpaný, a tu najednou spatřím, jak se asi půl hodinku pěšky odtud bělá město na soutoku dvou řek. Jako by mi to vlilo do žil novou sílu; únava a skleslost byly rázem tytam. Pospíšil jsem tím směrem a zanedlouho jsem došel k pobřeží. Dvě mocné řeky velebně plynuly a omývaly svými vlnami městské hradby.

Vzpomněl jsem si, že když mi otec vyprávěl o jednom slavném městě, pro které naši předkové prolili mnoho krve, říkal, pokud si to přesně pamatuji, že leží zrovna takhle nějak — na ostrohu nad soutokem dvou řek.

Srdce se mi rozbušilo vzrušením: smekl jsem a závan větru z hor té země chladivě polaskal mé zpocené čelo. Poklekl jsem, upřel jsem zraky k nebesům a v hlubokém dojetí jsem zvolal:

„Velký Bože! Vyslyš modlitbu sirotka, jenž se plahočí světem a hledá svůj domov, svou otčinu… Dej mi vnuknutí!“ Svěží větřík dál pofukoval z modravých hor, jež se rýsovaly v dáli, a nebe mlčelo. Pověz mi ty, milý větře, jenž vaneš od oněch modravých vrcholků, jsou to hory mé vlasti? Řekněte mi vy, milé řeky, zda z těch hrdě se tyčících hradeb vznešeného města smýváte krev mých předků?“ Všechno němé, všechno mlčí — ale tu se mě zmocnila sladká předtucha; jako by mi jakýsi tajemný hlas zašeptal:

„To je země, kterou tak dlouho hledáš!“

Vyrušil mě nějaký šramot. Opodál na břehu jsem spatřil rybáře. Loďku měl uvázanou u břehu a spravoval sítě. V zajetí slastných pocitů jsem si ho předtím vůbec nevšiml, šel jsem k němu a pozdravil jsem ho.

Mlčky o mne zavadil pohledem, ale hned se zas dál věnoval své práci.

„Co je to za zemi tam za vodou?“ zeptal jsem se ho všecek rozechvělý — co mi odpoví?

Rybář pokrčil rameny, podíval se na mne a procedil mezi zuby:

„Nějaká země, no.“

„Jak se jmenuje?“ naléhal jsem.

„Kdopak ví. Země tam je, to jo, ale jakživ jsem se nikoho neptal, jak se jmenuje.“

„A odkud jsi ty?“

„Tadyocaď. Mám támhle chalupu. Žiju tu odmalička.“

Zvláštní, tak to asi nebude země mých dědů, pomyslel jsem si, ale nevzdával jsem se:

„Doopravdy nic nevíš o té zemi? Ani to, čím slyne?“

Rybář se zamyslel, nechal síť sítí a zdálo se, že úporně pátrá v paměti. Dlouho mlčel, až nakonec povídá:

„Prý tam mají děsných prasat.“

Vyrazilo mi to dech.

„Chceš mi tvrdit, že ničím jiným ta země není známá? Jedině prasaty?“

„Taky prý tam provádějí pěkné pitomosti, ale mně je to putna,“ zabručel neúčastně a chopil se své sítě.

Ta odpověď mi nebyla docela jasná.

„Co tím myslíš?“

„To, co jsem řek,“ odsekl otráveně a lhostejně zívl.

„A nic jiného jsi už neslyšel?“

„Jo, ještě se říká, že kromě prasat tam mají hromadu ministrů, některé na penzi, některé volně k mání, ale ty nevyvážejí do ciziny. Vyvážejí jenom prasata.“

Neutahuje si ze mne ten rybář? napadlo mě; vybuchl jsem:

„Přestaň si ze mě dělat blázny! Myslíš, že jsem padlý na hlavu?“

„Víš co? Zaplať mi, převezu tě na druhou stranu, a běž se tam podívat! Já tam jakživ nebyl, co jsem ti řek, vím z desátých úst.“

To tedy zaručeně nemůže být země mých předků — ta je přece proslulá činy bájných herojů a skvělou minulostí, přemítal jsem. Rybářovy divné narážky však probudily mou zvědavost, a tak jsem se rozhodl navštívit i tuto zemi — vždyť ono mě neubude, když už jsem viděl tolik jiných! Dohodl jsem se s rybářem, za kolik mě převeze, a nasedl jsem do člunu.

Rybář dovesloval k druhému břehu, shrábl peníze, já vystoupil, a on zas odplul zpátky.

(další stránka)