Tag Archive | Svoboda

Moderna vstaja

Mili bog, kaj vse se mi ne prikazuje v sanjah! Saji imajo nedvomno rudi drugi ljudje bedaste in neumne sanje, a ti si jih bržkone ne zapisujejo, jaz pa imam to čudno strast od nekod, da brž ko se mi kaj čudnega sanja, že zgrabim za pero in napišem, da bi dal še drugim ljudem priliko, da se čudijo.

Zaspal sem zvečer z mirnim in globokim snom, sanje pa so me ponesle v čase izza pred sto leti, vendar pa le tako, da ta doba ni bila enaka tisti, ki jo poznamo vsi iz zgodovine, marveč popolnoma drugačna. Edino, kar je bilo v mojem snu enako s tedanjimi časi, je bilo to, da Srbija kakor da ni bila osvobojena, da vladajo v nji Turki. Čutil sem, kakor da ne sanjam, marveč da je vse kakor v resnici. Turki vladajo v Srbiji; imajo nekaj kakor ministrstvom, uradom, ustanovam, uradnikom podobnega, vse, vse, kakor mi dandanes. Beograd isti kakor naš dandanašnji: iste ulice, iste hiše, vse isto, le da so na mnogih obratih in državnih zgradbah turški napisi, po ulicah pa je polno Turkov in mi Srbi, prav isti kakor smo dandanes, se srečujemo in pozdravljamo z njimi:

»Servus, Jusuf!«

»Servus!«

To je pozdrav z njihovimi prostaki, z najnižjim razredom, če pa pride kdo imenitnejših mimo ali pa celó oblast, poklekne vse na kolena, sname kapo in pobesi pogled k tlom. To, kar je najbolj čudno, pa je to, da so tudi Srbi v turški policiji. Bog bodi z nami, vendar se mi to še v snu ni zdelo niti najmanj čudno.

Ministri in dostojanstveniki so hodili po ulici v turbanih, z dolgimi čibuki, lagodnim korakom, z namrgodenimi obrazi. Vse se je krivilo in klanjalo pred njimi, oni pa so le tega ali onega blagovolili počastiti z blagohotnostjo in pozornostjo s tem, da ga je kdo s čibukom ošvrknil po glavi in dovolil, da se mu je za to počastitev najprisrčneje m ponižno zahvalil.

Mi samo prav isti kakor dandanes, le kakor da nismo svobodni kot dandanes, ampak da smo uboga raja, ki trepeta tako za svojo glavo, kakor za svojo družino in svoje imetje.

Turki nam niti malo ne prizanašajo. Nekatere nas vtikajo v luknje, nekatere mečejo v okove in težke verige, nekatere pošiljajo v izgnanstvo, nekatere mečejo iz državne službe in izmišljajo kakršna že bodi nasilja za nas, zavestno in pokorno rajo.

Prav tako iz notranjih delov Srbije venomer prihajajo črni glasovi: kako so nekomu nasilno odvzeli imetje, nekomu prodali za neplačane davke hišo z zemljiščem in mu še nažgali petdeset udarcev po podplatih, nekoga ubili, nekoga na kol nataknili, nekoga izgnali iz njegovega rojstnega kraja. Župane kujejo v železje in zapirajo, samo če kateri dvigne svoj glas proti nasilju, namesto njih pa nastavljajo druge, ki gredo turškim okrutnim oblastnikom bolj na roko; v cerkvene hrame pošiljajo biriče, ki s korobači pretepajo svečenike, ki ne bi podpirali turških hudobij.

»Kako dolgo bomo se prenašali to nasilje in zatiranje?« me je kakor vprašal na ulici neki moj dobri znanec, ki so ga Turki pred dvema-tremi dnevi izpustili iz ječe. Bil je to (takega sem ga poznal v snu) siromašen, hraber in pogumen človek, a je zaradi svojega vedenja s Turki mnogo hudega prenesel in pretrpel in so se ga mnogi Srbi rajši ogibali, da si ne bi zaradi druženja z njim nakopali turškega sovraštva na glavo.

»The, kaj pa naj človek stori?« sem stisnil skozi zobe in pogledal na vse strani, ali ne prisluškuje kdo najinemu pomenku.

»Kako, kaj naj človek stori?« me je vprašal oni in mi pogledal ostro v oči.

»No, kaj pa se da storiti?«

»Biti se je treba!« je dejal on.

Bilo mi je, ko da mi je nekdo podkosil noge, kar zamajal sem se in od strahu komaj izjecljal:

»S kom?«

»S Turki, s kom pa drugim?« je spet rekel oni ostro.

Pred očmi so mi zaplesali pisani kolobarji in nehote me je od strahu vrglo malo vznak.

»Toda, toda… to… to-da…« sem pričel jecljati.

»Kakšen toda, nikakšen toda, treba se biti, pa bomo bot!« je jezno zavpil moj znanec, krenil od mene in odšel.

Jaz pa sem dolgo obstal na istem mestu, kakor okamenel od začudenja. Nisem se mogel zavedeti. V tem trenutku se mi je pridružil nekdo izmed mojih dobrih prijateljev. Pozdravil me je in se začudil zaradi moje zaskrbljenosti in zbeganosti.

»Kaj pa ti je?« je vprašal.

Povedal sem mu razgovor s prvim znancem.

Ta se je na ves glas zasmejal in me udaril z roko po rami.

»Ha, ha, ha, ha!… Ga mar ne poznaš?… Ha, ha, ha, ha!… Ne veš, da je bil že vedno tako na tri ogle rezan?… Kaj pravi: da se bo treba biti?… Ha, ha, ha, ha! Lepo, bogme, da! Vidva bosta nič več in nič manj — napovedala vojno turškemu cesarstvu!… Ha, ha, ha, ha!… Mili bog, kakšna prismoda!« je rekel prijatelj in od smeha so mu stopile solze v oči.

»Čuden človek!« sem pripomnil.

»Nor, ne pa čuden. Ta bi rad krivo strugo Drine zravnal in se s Turki pravdal! To je popoln norec! Kakšno korist pa ima od tega? Zapirajo ga, v okove ga vklepajo, pretepajo, — to je vsa korist, ki jo ima od tega, da je že pogubil sebe in svojo družino, niti ne upoštevam. Nekaj je še takih zanesenjakov. Lahko se tolaži s tem, da jih je še nekaj, ki mu lahko delajo družbo!« je pripomnil moj prijatelj in se še glasneje zasmejal:

»Ha, ha, ha, ha!… Vojna sultanu, to ti je tič!« je rekel in spet bušil v smeh.

Tudi meni se je zazdela vsa stvar smešna in tako sva se začela oba smejati.

Sanje so nekaj čudnega, ker nir v njih niči, točno določenega in, kar je najlepše, človeku se vidi vse to čisto naravno in resnično. Tako je bilo tudi z menoj v teh sanjah.

Kakor da sem v Beogradu, sočasno pa nekje v planinah, na hribih, s preprostim ljudstvom, pa v gozdu, mračnem in prostranem, kjer stoji na samem lepo urejen, eleganten hotel.

Tisti moj nemirni in bojeviti znanec nas je povabil kakšnih trideset uglednejših mož iz vseh krajev na pogovor, kaj naj ukrenemo zoper turško nasilstvo. Turki so od dne do dne, od ure do ure počenjali čedalje večje hudobije, tako da smo morali biti v resnih skrbeh in dobro premisliti, kaj naj se ukrene v tej obči ljudski stiski.

V prostrani sobi nekega hotela se nas je zbrala desetorica, ob mlečni kavi smo se pomenkovali o navadnih vsakdanjih zadevah, čakajoč drugih.

V sanjah sem bil jaz profesor neke šole in pripovedoval sem, kako bom prihodnjo uro predaval o Toricellijevih ceveh; neki trgovec je pripovedoval, kako mu dajejo Turki v trgovini več izkupička kakor pa Srbi; nekdo drugi, ne vem, kaj je bil po poklicu, je spet pravil, kako je udaril včeraj mačko in zlomil krasno palico pri tem; vendar pa jo bo spet popravil, je rekel. Neki kmet je pravil, da ima svinjo, ki mu žre piščance, pa človek ne ve, kaj bi napravil z njo, a svinja je dobra in odlično pleme. In tako smo se pomenkovali in prihajali so polagoma drug za drugim oni uglednejši, ki so bili povabljeni na ta važni tajni pogovor.

Prišlo jih je še deset, nato je bilo malo prestanka in pričele so prihajati posetnice naslednje vsebine: »Zaradi važnega opravila ne morem priti. Pristanem na vse, kar boste sklenili…«, »Zadržan sem z delom; soglašam z vsem, kar sklenete…«, »Nujno moram h krojaču, da pomerim obleko; oprostite me za danes…«, »Žal mi je, da ne morem priti, ker moram na postajo čakat prihod svoje tete. Sporočila je, da pride z današnjim vlakom« — in še cel kup drugih z važnimi razlogi, ki so preprečili še ostalim povabljenim in uglednejšim ljudem, da bi se udeležili tega sestanka.

Ko nismo imeli nikogar več čakati, je sklicatelj vstal in z drhtečim glasom pričel govoriti:

»Niso prišli vsi. Ali niso hoteli, ali se niso upali, vseeno. Tudi nas dvajset ljudi, iz dvajset različnih krajev naše dežele lahko mnogo storimo. Turško zatiranje in nasilstvo je preseglo že vse mere. Tega ne moremo in tudi ne smemo več prenašati. Niti enemu izmed nas ni več varna glava na rami, nikar šele imetje. Naj mar molče, s prekrižanimi rokami in s sklonjeno glavo čakamo, kdaj pride vrsta na nas, da se nam zakotali glava na goda tla, naj bomo brezbrižni za čast naših družin in zaradi našega življenja in koščka kruha dovoljujemo Turkom, da nam onečaščajo naše hčere in žene, da nam podirajo cerkve in nas sreda ceste pretepajo s korobači; naj se morda še prilizujemo tem človeškim izrodkom in hvalimo njihova nasilja, da bi mogli prijetno živeti? Pa kaj naj bo to življenje, če ne more biti častivredno? Kaj bi nam svila in zlato, če smo izgubili vero in narodnost, pa svojo čast in svoj ponos? Ne, bratje, tako res ne more več iti. Ne sme več ostati tako!«

»Ne sme ostati!… Lepa reč! To je lahko reči: ne sme ostati, toda kdo te bo poslušal? Kaj moreš ukreniti?… Govoriš, kakor da si ruski car in samo zakličeš Turkom: »Tako ne sme biti več!«, pa se ti vsi vržejo na kolena. Zato te vprašam: »Kaj naj storimo ti in jaz pa mi vsi, ki smo tu?« mu je pretrgal besedo eden od nas, ki se je odlikoval po svoji modrosti in previdnosti.

»Veliko lahko storimo; in če zahtevamo, naj bo bolje, bo tudi res bolje. Naša želja utegne postati sčasoma zapoved.«

Nekaj uglednežev je skomizgnilo z rameni, se spogledalo s takim izrazom na licih, kakor da se vsi osupli od začudenja vprašujejo in odgovarjajo drug drugemu: »Kaj pa je temu človeku?« »Bog nebeški si ga vedi!« Izmenjali so spet svoje poglede in zdaj je izraz na njih licih govoril: »Norec!«

Nekdo drugi spet, ki mu je sedel nasproti in se s komolci naslanjal na mizo, ga je gledal s priprtimi očmi, mu meril naravnost v obraz nekako otožno, ne da bi kaj spregovoril, dolgo časa, in šele nato malo bolj odprl oči in ga krivo pogledal, nekako zaničljivo, zviška, ter stisnil skozi zobe leno in zateglo:

»The!…« nato pa je obrnil glavo v stran ter začel zdolgočaseno tipkati s prsti po mizi.

»Pomenkujemo se pač!« je konično pripomnil spet nekdo iz kota.

Oni, ki se je najbolj odlikoval s svojo modrostjo in previdnostjo, se je dvignil in stopil pred našega vročekrvnega tovariša, si prekrižal roke na prsih in ga začel meriti od glave do peta ter pričel kakor človek z bogatimi izkušnjami, ki govori z nespametnim mladeničem:

»Lepo, povej, prosim, zakaj smo prišli sem in kaj hočeš?«

»Prišli smo se posvetovat, kako bomo že slednjič napravili konec tej tiraniji, temu turškemu nasilstvu. Zbrala smo se tukaj najuglednejši ljudje vse dežele, da s skupnimi močmi poiščemo zdravilo!« mu je odgovoril sklicatelj z odmerjenim, z globoko vero v blagor prežetim glasom.

»Dobro, to hočemo tudi mi.«

»Če hočemo, kaj pa potem čakamo? Svoje borne glave čuvamo, toda tudi te bomo zgubili, a šele, ko bomo zgubili svoj ponos in svojo čast!« je planil prvi in treščil s pestjo po mizi s tako silo, da so se mnogi malo odmaknili.

»Bolje suženj, kakor grob!« je kliknil nekdo.

»Nehajte zdaj, da se najprej pogovorimo,« nam je dejal previdni, nato pa se spet obrnil k vročekrvnežu z besedami:

»Lepo, povej mi, prosim, kaj misliš, da je treba ukreniti?« je vprašal hladno in s polno takta.

»Da se dvignemo zoper Turke. Da vsak v svojem kraju podžigamo ljudi in da tudi mi pričnemo z ubijanjem, ker oni nas koljejo in ubijajo. Drugega zdravila ni, ga ne more biti!«

Nekateri so se zasmejali tem urno izrečenim, ognjevitim besedam kakor kaki otročariji; nekateri pa so boječe pogledali okrog sebe, a drugi so začeli zbijati zlobne, ujedijive šale na račun tega neresnega govora.

»Dobro, naj se dvignemo, praviš?« je vprašal previdni.

»Dvignimo se!« je odgovoril oni odločno in v očeh se mu je vžgala iskra.

»S kom pa se boš dvignil? Povej no, s kom!?«

»Z menoj, s teboj, z njim, z onim, z nami, z vsemi, z ljudstvom!«

»Kaj govoriš prazne besede?… Kje pa je to ljudstvo, s kom si se dogovarjal?«

»S teboj, s temi ljudmi tod.«

»Kaj pa smo mi?«

»Kako, kaj smo?«

»Tako, vprašam te!«

»Ljudje.«

»Res smo ljudje, to sam vidim, samo koliko pa nas je tu?«

»Dvajset.«

»Saj, to mi povej. Dvajset, res, a to ni nič! Ha, ha, ha! Dvajset!…«

»To je mnogo,« je kriknil vročekrvnež, »ker nas dvajset lahko pobije dvajset Turkov v dvajset različnih krajih, a vsakdo od nas lahko pridobi po tri dobre in zveste tovariše in vsakdo izmed njih lahko stori isto. Samo prične naj se, hitro bodo priskočili na pomoč še drugi nezadovoljneži in maščevalci, ki jim je življenje že tudi sicer zamrlo. Samo poči naj in se prične klanje, potem pa kakor bog dá: ko se bodo začeli dogodki razvijati, bodo sami pokazali pot, po kateri je treba iti.«

Mnogi so se zaničljivo zasmejali, previdnejši so ga gledali izpod oči, majaje z glavo, kakor da ga pomilujejo zavoljo take nepremišljenosti, pa so dejali:

»Tako torej, planimo mi dvajseterica in pobijmo dvajset Turkov, ostali pa se bodo prestrašili, nekateri pobegnili v Azijo, nekateri pa poskakali v vodo.«

»Vsi skupaj ste sami bojazljivci!« je kriknil vročekrvnež in treščil po mizi.

»Dobro, prosim te, glej, jaz soglašam s tvojim načrtom, pa če soglašamo vsi tukaj. Dobro, nas je dvajset in naj jih v najboljšem primeru zbere še vsakdo izmed nas po deset, jih je to dve sto, pa denimo, da se zgodi redek primer — no, prav, tudi kaj takega se lahko zgodi — in ubije vsakdo po dva Turka v svojem kraju; pa če se jih dve sto ljudem pridruži še toliko, recimo; pa da Turki kar stoje, da jih tako pobijamo kakor muhe, — kaj bo opravljeno s tem?«

»Mnogo.«

»Mnogo, a hudega za nas. Samo razdražili bomo Turke in sultana, ti pa glej, kam boš odnesel pete. Tedaj šele bi videl, dragi moj, kako moder je ta tvoj predlog.«

»A se ljudstvo mar ne bo pridružilo, ko bo videlo, da se je boj začel? Tudi mi ne bomo legli na cesto, da bi nas Turki pomandrali, marveč se bomo bili iz zasede.«

»Ljudstvo, ljudstvo!… Kakor otrok govoriš. To vendar ne gre tako, brate! Da se biješ! Lepo, dajmo vsi, bijmo se! A naše žene in otroke naj obesimo na klin? Ali pa naj jih pustimo, da jih bodo Turki cvrli? Glej, ti imaš otroke, ima jih drugi in tretji. Jutri pogineš in kaj družina?!«

»Vsi ne bodo izginili. Na to ne bom mislil. Kakor bo bog dal.«

»Na kaj pa naj mislim?«

»Da se bijemo, pa naj se izteče kakor koli.«

»Spet govoriš kakor otrok. Da se biješ, da se biješ, in ne misliš na posledice. Prav, naj se še v tem strinjam s teboj; dobro, naj se družine nihče ne dotakne, in naj se dogodi še ta najboljši primer, da Turki za mesec dni pozaspe in da se nas zbere tudi po dvajset tisoč borcev, a s cim se boš vojskoval?… Kje imaš orožje, kje smodnik, kje svinec, hrano za vojake? Saj smo brez denarja, gola beračija, raja! Brez kruha, brez grižljaja, brez orožja, brez municije – pa naj se bijemo!«

»Našlo se bo vse, ko se ljudje odločijo!« je zavpil navdušeni govornik.

»Našlo se bo. Lepo, pa recimo tudi to, čeprav je nemogoče. Torej dvajset tisoč vojakov imaš z dobrim orožjem, imaš topove in dobre topničarje, imaš hrane, municijo, vsega. Pa kaj?… Spet nič. Privalila se bo sultanova vojska, nas pomendrala čez kak dan in kaj smo dosegli? Nesrečo?… Koliko ljudi bi bilo pobešenih in na kole nataknjenih, koliko družin z mečem posekanih, pa še tisto, kar bi ostalo, bi moralo trpeti hujše gorje kakor zdaj. Taka je ta stvar in ne le da iz vsega tega ne bo nič in se nas bo samo nekaj ugonobilo, pa če koga ubijemo ali ne ubijemo, Turki pa nas bodo pobili vse skupaj in nas do devetega kolena iztrebili.«

»Pa naj izginemo, saj naše življenje tako ni nič vredno!«

»A ti nisi sam. Svojo družino imaš. človek ne pripada samo sam sebi, ampak mora skrbeti tudi za svojo družino.«

»To je jasno; kdo bi sc pogubljal za prazen nič, brez zanesljivega uspeha? In ne samo sebe pogubljal, marveč ubijal še svojo družino, za katero moramo skrbeti!« je povzel besedo nekdo.

»Saj o tem niti govoriti ni treba!« je rekel drugi.

»Če bi že bil človek sam, naj pogine — samo enkrat se umre; a jaz imam nepreskrbljeno mater!« je dejal tretji.

»Saj, ti imaš mater, a jaz poleg matere še ženo in petero otrok!« je pripomnil četrti.

»Jaz imam setro, za katero skrbim!« je rekel peti; »zase mi ni, a še njo bi pogubil s svojo norostjo.«

»Jaz imam državno službo in z njo redim stare roditelje in družino! Niti ni potrebno, da bi me ubili, marveč samo, da mi odvzamejo košček kruha, ki si ga pošteno zaslužim, pa smo uničeni tako jaz kakor tudi moja družina. In naj se človek vpraša: čemu vse to? Za brezumnost! Kdaj pa se je še zgodilo, da je dvajset ljudi z golo rajo započelo vojno proti neki cesarski lepo urejeni in mogočni vojski! Bolje bi bilo, da vzamem pikolo v roke in se sam ubijem; še to bi bilo pametneje, se mi vsaj družine ne bodo dotikali!« je dokazoval šesti.

Tudi jaz sem prav tako našel tehten vzrok zaradi državnes službe.

Nekdo je rekel spet:

»Jaz sem sicer res sam, toda tudi jaz imam kot človek svoje osebne obveznosti, ki me ovirajo. Za glavo mi ni, vendar pa bi jo dal za modro stvar, ne pa da bi nespametno poginil in s tem oškodoval splošno stvar. Treba se je resnično lotiti tega, vendar pa premišljeno in previdno.«

»Tako je!« smo kliknili z odobravanjem.

»Prosim vas, o tem ne more biti niti besede, vsaj v takih okoliščinah ne, ko teren še ni pripravljen. To bi pomenilo delati streho, ko še hiše nimamo. Niti enega ni med nami, ki bi mu blaginja te dežele ne bila pri srcu; prav zato pa je treba delati po načrtu, z organizacijo, polagoma, iz temeljev! To je tiha voda, ki bregove podira. Zato, bratje, pustimo zdaj to, kar je nemogoče, in poglejmo, kaj se da storiti v teh gorja polnih dneh; da se pogovorimo o vsem in da vse dobro premislimo,« je začel razlagati oni modri in previdni človek.

»Tako je!« smo od vsega srca pritrdili tehtnim razlogom tega tihega, resnega človeka, bogatega s skušnjami in polnega diplomatskega tona.

»Začeti vstajo, je velika in mogočna zadeva, toda v mislih je treba imeti in pregledati treba vse posledice, bodi dobre, bodisi slabe za naš narod in točno določiti: ali je smiselno dati toliko žrtev ali pa je bolje in pametneje, odložiti to za ugodnejši trenutek. In premisliti vse to še tedaj, ko bo vstaja že desetletja pripravljena. In zdaj naj vidi naš spoštovani tovariš, česa vsega nam je treba, če nameravamo pametno začeti:

  1. Ustanoviti je treba poseben odbor in v vsakem kraju pododbore, ki imajo nalogo pripraviti in naravnost vzgajati ljudstvo za vstajo;
  2. Skrivaj je treba zbirati med ljudstvom denar, da se nabere glavnica za nabavo orožja ter vseh vojnih potrebščin; v ta namen je potreben najmanjši znesek deset milijonov dinarjev;
  3. Nadalje je potrebno ustanoviti fond za vdove in za vzdrževanje otrok, ki ostanejo brez staršev, ko ti izginejo v vojni. Ta fond mora biti kje v inozemstvu, naložen v zanesljivi banki in mora znašati najmanj sto milijonov, da bi mogle naše ubegle družine v inozemstvu dostojno živeti;
  4. Ustanovi se bolniški in invalidski sklad. Tudi tu je potrebna znatna vsota. Če izgubi kdo roko ali nogo, ne smemo dopustiti, da bi prosjačil, marveč da bo imel možnost zdravljenja in dostojnega življenja;
  5. Zagotoviti treba pokojnino borcem, kajti po petih letih se lahko vsak borec pošlje v pokoj: borec v pokoju. Ni namreč pravično, da bi od vojnih naporov izčrpani in utrujeni človek umiral v revščini in bedi, marveč ga je treba poslati kam v inozemstvo, da bo vsaj do smrti prijetno živel;
  6. Treba je pridobiti vsaj dve-tri močne sosedne države, ki bi nam priskočile na pomoč v primeru, če bi se naše podjetje ponesrečilo;
  7. Ko bo pripravljeno za prvo silo vsaj šest tisoč dobro oboroženih in izvežbanih borcev, je treba ustanoviti tajen domoljuben list, da bodo ljudje dobro obveščeni.«

»Tako je!« se je zaslišal glas večine.

»E, gospoda, mene oprostite,« se je oglasil neki trgovec; »v trgovini imam še dela. Soglašam z vsem, kar sklenete.«

»Moja teta odpotuje zdajle z ladjo in jo moram spremiti!« sem rekel jaz in potegnil uro, da bi videl, koliko je.

»Jaz moram peljati ženo na sprehod. Oprostite me, soglašam s tem, kar sklenete!« je dejal neki uradnik in pogledal na uro.

»Stojte, ljudje! Nikar se ne razhajajte, dokler ne ugotovimo, kaj bomo z listom!« se je zaslišal glas nekoga.

»To je lahka stvar. Poglavitno je, da smo vsi složni, da ustanovimo rodoljuben list, potem, ko bodo izvršene vse priprave, ki jih je modro in taktično naštel spoštovani govornik!« sem rekel.

»Tako je, tako je!« se je oglasilo z vseh strani.

»Izbrati je treba trojico, ki bo vse to dobro premislila in izdelala podroben program lista, ki bi ga bilo treba imenovati Borba

»Krvava borba!« je predlagal nekdo.

»Krvava borba!« so z gromkimi glasovi odgovorili z vseh strani.

»Na prihodnji seji nam bodo torej morali ti trije, ki jih izberemo, predložiti podroben načrt in smer lista, ki se bo ustanovil, ko bodo opravljene vse te previdne priprave,« sem rekel. — In v tem sem se zdrznil in se prebudil.

 

Vir: Radoje Domanović, Zgodbe in satire, Slovenski knjižni zavod, Ljubljana 1951. (Prev. Fran Albreht)

Stradija (1/12)

Bral sem v starih bukvah prečudno zgodbo; a vrag vedi, od kod mi je prišla v roke ta knjiga iz nekih smešnih časov, ko je bila na kupe svobodnjaških postav, a niti trohica svobode, ko so govorančili in pisarili knjige o gospodarstvu, a ni živ krst nič sejal, ko je bila dežela natlačena z moralnimi nauki, morale pa ni bilo, v vsaki hiši polno podstrešje logike, pameti pa prav nobene, ko so na vsakem koraku govoričili o varčevanju in blaginji v deželi, a so na vse strani razsipali in si je vsak oderuh in falot za nekaj, grošev lahko kupil naslov »veliki narodni rodoljub«.

Pisec te čudne zgodbe, svojih popotnih zapiskov, ali kaj je že natančno vzeto ta sestavek po svoji slovstveni obliki, niti sam ne vem, izvedencev pa tudi nisem maral spraševati, ker bi ti po naši utrjeni srbski šegi nedvomno napotili ta predmet na presojo splošni seji Kasacijskega sodišča. Mimogrede povedano je to lepa šega. Imenujejo vam ljudi, ki naj po svoji službeni dolžnosti mislijo, pa mir besedi, vsi drugi pa smo prosti… Saj, pisar te čudne zgodbe, oziroma popotnih zapiskov, začenja takole:

»Petdeset let svojega življenja sem prebil s popotovanjem po svetu. Videl sem premnogo mest, premnogo vasi, premnogo dežel, premnogo ljudi in narodov, a nič me ni navdalo s takim začudenjem, kakor neko majhno pleme v nekem prekrasnem, krotkem kotičku. Pripovedoval vam bom o tem srečnem plemenu, čeprav že naprej vem, da mi živ krst ne bo verjel, ne zdaj ne kdaj pozneje, tudi po moji smrti ne, če pride komu to pisanje v roke, da bi ga bral…«

Nekam hudomušen je ta ded, a mene je ravno s tem svojim začetkom prisilil, da sem prebral stvar do kraja; ko pa sem jo že prebral, jo bom še drugim povedal. Da pa ne bi mislili, da vas s tem nagovarjam, da berite, vam že koj v začetku kar najodkritosrčneje povem, da se ne izplača brati, in da ded (ta pisar, ali kaj že je?) laže vse, kar pripoveduje; ampak, čudo prečudno, jaz za svojo osebo verjamem v to njegovo laž kakor v največjo resnico.

Glejte, takole vam pripoveduje.

Pred celim stoletjem je bil moj oče v vojni hudo ranjen in ujet, nato pa odpeljan iz svoje domovine na tuje, kjer se je tudi oženil z zasužnjenim dekletom, svojo rojakinjo. V tem zakonu je dobil mene ih ko mi je bilo borih devet let, je umrl. Veliko mi je pravil o svoji domačiji, o junakih in velikih značajih, s katerimi kar kipi naša dežela, o velikem domoljubju in o krvavih vojnah za svobodo, o čednostih in poštenosti, o veliki požrtvovalnosti za rešitev dežele, kjer darujejo državljani vse, tudi svoja življenja, na oltar očetnjave. Povedal mi je slavno in viteško preteklost našega naroda, na smrtni postelji pa mi je zapustil tole oporoko: »Sin moj, meni smrt ne dovoli umreti v moji mili domovini, usoda mi ne dopusti, da bi sprejela moje kosti ona sveta dežela, ki sem jo močil s svojo krvjo, da bi bila lahko svobodna. Moja nesrečna usoda ne dovoli, da bi me, preden zatisnem oči, ogreli žarki svobode v moji mili domačiji. A prosta se mi čuti kri, ker bodo ti žarki svobode obsijali tebe, sinko moj; obsijali bodo vas, naše potomce. Pojdi, sinko, poljubi to sveto zemljo, ko stopiš z nogo nanjo, pojdi in ljubi jo, a vedi, da so namenjena še velika dela tej viteški deželi in našemu narodu; pojdi in na ponos svojega očeta v dobro uporabljaj svobodo in nikar ne pozabi, da je orosila to zemljo tudi moja kri, kri tvojega očeta, kakor, jo je stoletja in stoletja rosila plemenita kri tvojih viteških in slavnih pradedov…«

Ob teh besedah me je oče objel in poljubil in njegove solze so mi kapljale na čelo.

»Pojdi, sinko, naj ti bog…«

S temi nedokončanimi besedami je izdihnil dobri moj oče.

Ni še minilo mesec dni po njegovi smrti in že sem se s torbo na rami in s palico v roki odpravil v beli svet iskat svojo slavno domovino.

Petdeset let sem romal po tujini, po širokem svetu, a nikjer nisem naletel na deželo, ki bi bila količkaj podobna oni viteški zemlji, o kateri mi je moj oče tolikokrat pripovedoval.

Toda iskaje svojo domovino sem naletel na zanimivo deželo in ljudi, o katerih bi vam rad pokramljal.

Poletni dan. Sonce pripeka, da bi možgani zavreli človeku, od strašne sopare se mi kar vrti v glavi; nekaj mi brni po ušesih, žeja me mori, pogled je utrujen, da komaj še gledam. Vsega me obliva znoj in popotni prah je legel na ta znoj; obleka mi je zaprašena in že oguljena. Ves zbit in onemogel koračim, kar zagledam pol ure hoda iznenada pred seboj, kako se je zalesketalo belo mesto, ob katerem pljuska dvoje rek. Kakor bi začutil novo moč v sebi, pozabim na utrujenost in oslabelost, in se podvizam proti temu mestu. Pridem do obrežja. Dvoje velikih rek mirno valovi mimo in umiva s svojo vodo mestne okope.

Spominjam se, kako mi je oče pripovedoval o nekem znamenitem mestu, kjer so prelili naši rojaki morje krvi in kakor skozi sen se domislim, kako mi je govoril, da nekako prav tako stoji, kjer potekata dve reki mimo njega.

Od razburjenosti mi začne srce na vso moč utripati; snel sem pokrivalo ih naravnost od gora te dežele mi je zapihljal veter in mi hladil potno čelo. Dvignil sem k nebu oči, pokleknil in vzkliknil skozi solze:

»Veliki bog! Razsvetli me in poslušaj molitev sirotnega človeka, ki se potika po širokem svetu in išče svojo domovino, išče domovje svojega očeta…« Vetrc je še dalje pihljal z modrih planin, ki so se videle tam v daljavi, nebo pa je molčalo.

»Povej mi ti, mili moj veter, ki pihaš s teh modrih gora, so mar to gore moje domovine? Povejte mi ve, dragi reki, ali izpirata s ponosnih zidin ponositega mesta kri mojih prednikov?« Vse nemo, vse molči, meni pa kakor da pravi neka sladka slutnja, neki skriven glas:

»Prav to je dežela, tki jo tolikanj iščeš!«

Iznenada me predrami neki šum. Kraj brega, malo dalje od sebe, zagledam nekega ribiča. Čoln se mu pozibava ob bregu in on krpa mrežo. Ves prešinjen s sladkim čustvom ga prej niti opazil nisem. Stopim k temu človeku in ga pokličem s pozdravom.

On me molče pogleda, pa takoj spet obrne pogled od mene in nadaljuje svoje opravilo.

»Katera dežela je to tamle onkraj vode, ki se vidi?« vprašam in vse v meni se trese od nestrpnosti, kaj bo odgovoril.

Ta pa skomigne z rameni in razširi roke od začudenja, me pogleda ter izcedi skozi zobe:

»Saj, res je to neka dežela!«

»Kako pa ji je ime?« vprašam.

»Tega ne vem. Vidim, da je tam, neka dežela, a nisem vpraševal, kako se imenuje.«

»Od kod pa si?« vprašam.

»Nu, od kod neki, pol ure od tod stoji moja bajta. Tuj sem bil tudi rojen.«

»Čudno, to potemtakem ni dežela mojih prednikov, moja domovina,« sem pomislil in glasno vprašal: »Pa, kaj res prav nič ne veš o tej deželi? Kaj res ni po prav ničemer znamenita?«

Ribič se zamisli, spusti mrežo iz rok in kakor da bi se nečesa spomnil. Po dolgotrajnem molčanju spregovori:

»Pravijo, da imajo dosti svinj v tej deželi.«

»In samo zaradi svinj da je ta dežela na glasu?« vprašam začudeno.

»Menda jim tudi topoglavcev ne manjka, a to je meni bore malo mar!« reče hladnokrvno in prične spet krpati svojo mrežo.

Ta odgovor mi ni bil jasen, zato sem ga znova vprašal:

»Kakšnih topoglavcev?«

»Vsakovrstnih,« odgovori nekam prsteno in brezbrižno zazdeha.

»Tak svinje in topoglavci?! In o čem drugem nisi slišal?…«

»Razen svinj, pravijo, da imajo na kupe ministrov, nekatere v penziji, nekatere na razpoloženju, a teh ne izvažajo v tuje dežele. Izvažajo samo svinje.«

Pomislil sem, da zbija ribič šale z menoj in sem planil:

»Ti, kaj pa mi pleteničiš in tvezeš vse to, misliš nemara, da sem norec?!«

»Plačaj mi, da te prepeljem na drugi breg, pa pojdi in sam poglej, kaj je tam. Pravim ti samo, kar sem slišal od drugih. Sam nisem bil tam, zato tudi ne vem zanesljivo vsega tega.«

»To že ni dežela mojih slavnih prednikov, ker ta je glasovita po svojih junakih, po svojih velikih delih in bleščeči preteklosti,« sem pomislil, toda ribič mi je vzbudil zanimanje s svojimi čudnimi odgovori na moja vprašanja in odločil sem se, da si ogledam še to deželo, ko sem videl in obšel že toliko drugih. Pogodim se z njim in sedem v čoln.

Ribič je priveslal do obale, sprejel dogovorjeni denar in odveslal nazaj, ko sem stopil na breg.

(naslednja stran)

Strádie (4/12)

(předchozí stránka)

Druhého dne jsem navštívil ministra policie.

Před ministerstvem se poflakoval houf po zuby ozbrojených strážníků, evidentně mizerně naložených — už pár dní se jim nenaskytla kýžená příležitost někoho zmlátit, což v této přísně ústavní zemi patří k nejrozšířenějším tradičním národním obyčejům.

Po chodbách a v čekárně hlava na hlavě. Kdo všecko tu nečekal na slyšení u ministra! Apartní elegáni s cylindrem na hlavě, zchátralí otrhanci, příslušníci ozbrojených sborů v roztodivných strakatých mundúrech, opásaní šavlí…

Návštěva u pana ministra může chvilku počkat, řekl jsem si, napřed si trochu popovídám s těmi lidičkami.

Nejdřív jsem se dal do řeči se solidně vyhlížejícím mladým mužem; svěřil se mi, že přišel žádat o místo u policie.

„Jste zřejmě studovaný člověk, takže s místem pro vás určitě nebudou problémy,“ povídám.

Do mladíka jako když udeří hrom; vyděšeně se rozhlédl kolem, jestli nikdo neslyšel, co jsem řekl. Když se přesvědčil, že si nás nikdo nevšímá, že všichni mají plnou hlavu vlastních trampot a navzájem si o nich vykládají, oddychl si, položil prst na rty, abych mluvil tiše, a pro všechny případy mě ještě odtáhl za rukáv kousek stranou, z doslechu ostatních.

„Vy jste tu taky kvůli místu?“ zašeptal mi do ucha.

„Ne. Jdu za panem ministrem jen na zdvořilostní návštěvu. Jsem cizinec.“

„Tak proto jste mohl vypustit z úst takovou nehoráznost, že když mám školy, hned dostanu místo!“

„Co je na tom nehorázného?“

„Vcelku nic. Ale já bych se mohl jít pást.“

„Jak to?“

„Na rozdíl od jiných zemí, u nás pánové od téhle profese mezi sebou nesnášejí lidi s vysokoškolským vzděláním. Já jsem doktor práv, ale úzkostlivě to tajím; kápnout na to pan ministr, ten by mě hnal! Jeden můj přítel — taky absolvoval univerzitu —, aby tady dostal zaměstnání, musel napsat místopřísežné prohlášení, že nikdy nic nestudoval ani se nezanáší podobnými plány — a místo dostal hned, a jaké báječné!“

Pohovořil jsem ještě s několika lidmi, mimo jiné i s jedním policejním úředníkem, který si mi trpce stěžoval, že nebyl povýšen, ačkoliv vypracoval obžalobu z velezrady proti pěti lumpům, co se hlásí k opozici. Utěšoval jsem ho — bodejť by ne, taková do nebe volající nespravedlnost!

Mluvil jsem také s jedním zámožným velkoobchodníkem, dlouze a široce mi vyprávěl o svém pohnutém životě. Bylo toho moc; zapamatoval jsem si jen to, že před několika lety vlastnil někde na venkově prvotřídní hotel a že kvůli politice — proč a jak už nevím — na tom prodělal pár tisíc dinárů; naštěstí měsíc nato přišla k moci jeho strana a on se tím pádem dostal k šikovným kšeftům a nahrabal si pěkný kapitálek.

„Vtom ale naše vláda padla.“

„Zase jste prodělal?“

„Ale kdepak. Stáhl jsem se z politického života do ústraní. Vlastně nějaký čásek jsem ještě finančně podporoval náš list, ale volit jsem už nešel; prostě pověsil jsem politiku na hřebík. Co by ne?, jiní neudělali ani tolik, a já už byl z té usilovné politické činnosti celý vyčerpaný, Člověk se přece nemůže celý život štvát jak zvíře, říkal jsem si. A vidíte, zas mi to nedalo: zrovna jdu požádat pana ministra, aby mě národní masy o příštích volbách zvolily za poslance.“

„To snad je věc mas, koho si zvolí, ne?“

„Jak bych vám to vysvětlil… Ovšem, národní poslance volí národ, tak to stojí v ústavě, ale praxe je taková, že je zvolen ten, kdo přirostl k srdci policii…“

Moc zajímavě jsem si popovídal! Ale všeho dočasu, a tak jsem šel za sluhou.

„Rád bych mluvil s panem ministrem.“

Sluha po mně sjel nadutým, nerudným pohledem a pak se znechuceně uvolil odpovědět:

„To jsou mi kvalty! Nevidíš, co je tu stran?“

„Jsem cizinec, nehodlám se ve vaší zemi dlouho zdržet a nemohu tedy svou návštěvu odkládat,“ vysvětlil jsem sluhovi zdvořile a uklonil jsem se mu.

Což bylo zcela zbytečné, neboť mocné slovo cizinec již zapůsobilo: sluha se střemhlav vrhl do ministrovy kanceláře.

Ministr mě okamžitě přijal a pohostinné mě vybídl, abych se posadil. Zapomněl jsem říct, že jsem se mu předtím představil, ale to se snad rozumí samosebou.

Byl to vyčouhlý kostlivec s hrubými, surovými rysy; čímsi odpuzoval, přestože se snažil jednat co nejpřívětívěji.

„Tak jakpak se vám u nás líbí, pane?“ A vycenil na mne zuby v mrazivém, křivém úsměvu.

Nešetřil jsem slovy chvály o zemi i o obyvatelích a nakonec jsem zdůraznil:

„Ve vaší zemi člověk skutečně neví, čemu se obdivovat dřív! Ale ze všeho nejvíc mě snad uchvátilo vaše prozíravé a moudré státní zřízení.“

„Nu, není ještě všechno tak, jak by mělo být, ale děláme, co můžeme,“ zachrastilo z něho polichocené.

„Nene, pane ministře, myslím to zcela upřímné: nic lepšího si už vůbec nedovedu představit! Obyvatelstvo je, jak pozoruji, nadobyčej spokojené a šťastné. Za těch několik dní, co jsem zde, jste měli takových slavností a veselic…“

„To je pravda, ovšem na všeobecném dobrém rozpoložení mám svůj nepatrný podíl i já. Podařilo se mi totiž docílit, aby byl do ústavy k článku týkajícímu se našich mnohých a zcela zaručených svobod dodán ještě následující bod:

Občané Strádie jsou povinni nepřetržité jásat, radovat se a veselit a neméně bujaře – formou hojných deputaci či pozdravných depeší – vyjadřovat nadšeni nad každou významnou událostí a každým počinem vlády.“

„Je něco takového vůbec možné uskutečnit v praxi?“ zapochyboval jsem.

„Kdyby bylo všecko tak snadné! Zákon je zákon; jen ať někdo zkusí neposlechnout,“ poučil mě a tvář mu ztuhla v nepříjemné (skoro bych řekl posmrtné) masce důstojného hodnostáře.

„Budiž,“ nevzdával jsem se, „ale co v případě nepříznivých událostí, které poškozují zájmy obyvatelstva i státu? Například včera jsem se dozvěděl od pana ministra zahraničí, že jste nuceni stornovat vývoz vepřů k vašim severním sousedům, což bude mít pro váš stát nepochybně velice neblahé důsledky…“

„Jistěže — ale už se stalo! A uvidíte, co nevidět se začnou ze všech krajů Strádie kvapně sjíždět deputace, aby panu ministrovi zahraničí blahopřály k jasnozřivě taktickému politickému tahu vůči dotyčnému spřátelenému státu!“ zarachtal triumfálně čelistmi.

„Bravo! Nesmírně prozíravé řešení! Záviděníhodné… Dovolte mi, abych vám jakožto cizinec vyslovil svůj obdiv a blahopřál vám k tomu geniálnímu, vaší zásluhou zdokonalenému zákonu, jenž beze zbytku zažehnal starosti a trápení ve vaší zemi!“

„Pro jistotu, kdyby obyvatelstvo náhodou zliknavělo v plnění svých občanských povinností — nevyloučil jsem ani tuto nejzazší eventualitu, já vždycky myslím na zadní kolečka! — rozeslal jsem už před třemi dny všem policejním stanicím důvěrný přípis s přísným rozkazem, aby se v tomto případě gratulační deputace dostavily ve zvláště hojném počtu.“

„Dovolíte-li, vážený pane ministře, měl bych ještě jednu otázku: dejme tomu, že za několik dni vaši severní sousedé s vámi obnoví smlouvu na dovoz vepřů — co pak?“ maskoval jsem zdvořilostí svou nemístnou zvědavost.

„Nic jednoduššího! Rozešlu policejním stanicím další přísně tajný oběžník s rozkazem, ať patřičně zapracují, aby se zástupci obyvatelstva dostavili v co nejhojnějším počtu vzdát hold příslušným vládním činitelům. Zpočátku to jde pochopitelně trochu ztuha, ale lidé si postupně zvyknou, zvyk — železná košile, není-liž pravda?, a začnou nám pak holdovat sami od sebe.“

„Přesně tak…“ ohromením jsem se nezmohl na jinou odpověď.

„Všecko jde, pane, stačí jenom chtít a táhnout za jeden provaz. V naší vládě existuje v tom ohledu vzorná, přímo bratrská spolupráce. Třeba právě dnes mi pan ministr osvěty poslal svůj nejnovější výnos, abych přispěl svou hřivnou — mohu-li to tak nazvat — k jeho důslednému provádění. Již jsem učinil potřebné kroky; nařídil jsem všem policejním orgánům, aby co nejpřísněji dohlížely na plnění posledních směrnic pana kolegy.“

„Něco důležitého, smím-li se zeptat?“

„Mimořádně důležitého. Přímo akutního. Posuďte sám!“ A vrazil mi do ruky jakési lejstro.

Začal jsem číst:

S politováním jsme zjistili, že poslední dobou dochází mezi naším občanstvem k častým případům przniní mateřštiny. Někteří jedinci již dokonce mravné poklesli tak hluboko, že nedbajíce zákona, který mj. nařizuje, že „žádný občan nesmí zanášet nešvary do jazyka našeho staroslavného vznešeného národa, svévolně měnit vétný slovosled či používat jednotlivých slov jinak, než je stanoveno v platných hláskoslovných a tvaroslovných pravidlech, předepsaných zvláštní komisí jazykozpytců“, začali dokonce bezostyšné vyslovovat vembloud místo velbloud, chlívák místo chlévák a čunitel místo činitel. Těmto nežádoucím jevům je nutno učinit přítrž. Nařizuji vám proto s okamžitou platností, abyste mocí zákona chránili svrchu zmíněná, různými zvrhlíky znevážená slova – činitel jakož i velbloud a chlévák – a přísné stíhali každého, kdo by se dopustil těchto či dalších podobných přečinů.

„Tohle že je trestné?“ zalapal jsem po dechu.

„Jistěže! Jde o závažné provinění. Na pachatele, je-li jeho vina svědecky prokázána, může být v těchto případech uvalena vazba deseti až patnácti dní.“

Po významné pauze se jeho čelisti rozcvakaly dál:

„Nu jen o tom přemýšlejte, pane! Tenhle zákon, jenž nám dává právo trestně stíhat každého, kdo se dopouští mluvnických chyb, je přímo nedocenitelný i z finančního a politického hlediska. Přemýšlejte a uvidíte, že mi dáte za pravdu!“

Poslechl jsem a pokusil jsem se o tom hloubat, ale nic chytrého mě nenapadlo. Čím víc jsem sí lámal hlavu, tím míň jsem chápal smysl ministrových slov, a nakonec i to, o čem vlastně přemýšlím. Prostě mi nad tím zákonem zůstal rozum stát — jako nad mnoha věcmi v téhle zvláštní zemi. A pan ministr se zatím škodolibě cenil: Jste na nás krátcí, páni cizinci! Kdepak, mozky, jako máme u nás ve Strádii, se hned tak někde nevidí!

„Nic vás nenapadá?“ škeřil se dál a provrtával mě očima.

„Promiňte, ale ne.“

„Tak já vám tedy vyložím, v čem tkví nedozírný přínos tohoto zákona. Především v tom, že delikventi se v tomto případě mohou z trestu vyplatit, z čehož státu plynou pěkné příjmy. Těchto finančních prostředků vláda používá jednak k úhradě deficitů v pokladnách osobních přátel, jednak na dispoziční fond, z něhož jsou odměňováni stoupenci vládního politického kursu. Za druhé se tento zákon, který na první pohled působí možná naivně, vládě hodí při volbách národních poslanců jako jedna z pomůcek, abych tak řekl politických heverů, jimiž si zabezpečuje většinu v Národním shromáždění.“

„Ale pane ministře, vždyť jste říkal, že ústava u vás zaručuje občanům veškeré svobody?“

„Samozřejmě! Občané mají zaručené veškeré svobody, ale nevyužívají jich. Vlastně, jak bych se vyjádřil přesně?, my sice máme nové, svobodomyslné zákony, které by měly platit, ale jaksi ze zvyku — a také že je nám to tak milejší — jsou stále v platnosti zákony staré.“

„Nač jste tedy vydávali ty nové?“ odvážil jsem se zeptat.

„Vydávat nové a nové zákony, abychom jich měli co nejvíc, je u nás dlouholetá a neobyčejně osvědčená tradice. V tom ohledu jsme předběhli celý svět. Jen za posledních deset let vyšlo patnáct ústav, z nichž každá třikrát vešla v platnost, třikrát byla zavržena a pak znovu přijata, takže ani my, ani občanstvo se v tom nevyznáme, nevíme, které zákony zrovna platí a které ne… Podle mého názoru, vážený pane, právě to je znakem vyspělosti a kultury naší země!“ dmula se panu ministrovi pýchou žebra, totiž hrud’.

„Zajisté, pane ministře… Jak už jsem podotkl, my cizinci vám musíme vaše moudré státní zřízení jen závidět!“

Nato jsem se s panem ministrem rozloučil a opustil jsem ho.

(další stránka)

Strádie (1/12)

V jedné staré knize jsem četl prazvláštní příběh; čerti vědí, jak se ke mně dostala ta knížka z jakýchsi divných, tatrmanských časů, kdy bylo plno svobodomyslných zákonů a žádná svoboda, kdy se řečnilo ostošest a vycházely tlustospisy o hospodářství a nikdo nic nesil ani nežal, celá země přímo překypovala mravoučeními, ale morálka neexistovala, každý barák byl až na půdu napěchovaný pojednáními o filozofii, logice a bůhvíčem ještě, ale nikde ani špetka zdravého rozumu, kdekdo měl plnou hubu šetrnosti a hospodárnosti pro štěstí vlasti, a rozhazovalo se, kde se dalo i nedalo, a každý vydřiduch a lump si za pár šestáků mohl koupit titul zasloužilý syn národa.

Ke kterému literárnímu žánru to dílko přesně patřilo, nevím sám, a odborníků jsem se ptát nechtěl, poněvadž ti by bezpochyby podle našeho zaběhaného srbského zvyku postoupili dotyčný problém k expertize rozšířenému zasedání kasačního soudu. Mimochodem řečeno, je to báječný obyčej. Najmenuje se pár lidí, ti mají oficiálně v popisu své funkce povinnost myslet, a hotovo, my ostatní máme po starosti. Ale vraťme se k naší povídce, nebo, chcete-li, cestopisu. Autor začíná takhle:

„Padesát let svého života jsem strávil cestováním po světě. Viděl jsem mnoho měst, mnoho vesnic, mnoho zemí, mnoho lidí a národů, ale nikdy nikde mě nic tak nenadchlo, jako jeden malý národ v jedné nesmírně krásné a utěšené zemi. O tom přešťastném národě vám budu vyprávět, ačkoli předem vím, že dostanou-li se mé řádky někomu do rukou a začte-li se do nich, žádný mi nikdy, ani teď, ani dávno po mé smrti zaručeně neuvěří…“

Měl za ušima, ten strejda — zrovna tímhle úvodem vzbudil mou zvědavost, takže jsem jeho dílko přečetl až do konce, a když už jsem se s tím četl, rozhodl jsem se převyprávět to zas dalším. Nepodezírejte mě, že jsem jako ten strejc a že vás lstivě vábím k četbě, kdepak! Hned na začátku místopřísežně prohlašuji, že to zas tak moc za čtení nestojí a že ten strejc (totiž spisovatel nebo co byl zač) hrozně lže — ale kupodivu, já osobně vám tomu jeho prášení věřím na slovo a do posledního písmene.

A tohle ten strejda píše dál:

Je tomu už přes sto let, co byl můj otec ve válce těžce raněn a zajat. Odvlekli ho z rodné země do ciziny, a tam se po čase oženil s jednou otrokyní, svou krajankou. Z toho manželství jsem se narodil já. Bylo mi sotva devět, když otec zemřel. Stále mi vyprávěl o naší daleké otčině, o její slavné minulosti, o krvavých bojích za svobodu, o hrdinných a ušlechtilých lidech, jichž naše země rodí bezpočet, o jejich mravnosti a poctivosti, o tom, jak ve svém zaníceném vlastenectví neváhají položit na oltář otčiny vše, i svůj život. Na smrtelném loži mě zavázal tímto odkazem: „Synu můj! Smrt mi nedopřála skonat v milované vlasti; osud zabránil, aby mé kosti spočinuly v posvátné prsti, již jsem v bojích za naši svobodu napájel svou krví; neblahý úděl nedovolil, aby mě zahřály paprsky svobody v mé drahé rodné zemi, než zavřu oči… Umírám však smířen, neboť věřím, že ony paprsky svobody ozáří vás, děti naše… I tebe, synu můj! Vydej se na cestu, synku, a poceluj tu svátou půdu, až na ni vkročíš! Jdi a miluj věrně tu zemi reků a pamatuj, že náš národ je předurčen k velkolepým, skvělým činům! Buď důstojným synem svého otce a poctivě a čestně užívej svobody! Nezapomínej, že tu zemi zbrotila krev tvého otce a nesčetněkrát předtím krev tvých čackých a slavných dědů…“

Po těch slovech mě otec objal a zlíbal a jeho slzy zrosily mé čelo.

„Jdi, synáčku, a kéž ti Bůh…“

S tou nedokončenou větou na rtech můj dobrý otec vydechl naposled.

Neuplynul ani měsíc od jeho smrti, a já si svázal raneček a s holí v ruce jsem se vydal do světa hledat svou slavnou otčinu.

Padesát let jsem putoval cizinou, křížem krážem jsem prošel svět, ale nikde jsem nenašel zemi, která by se alespoň trochu podobala naší hrdinské otčině, o níž mi tak často vyprávěl otec.

Při tom marném hledání jsem však narazil na jinou velice pozoruhodnou zemi a o ní a o jejích obyvatelích vám teď budu vypravovat:

Letní den. Slunce žhnulo, div se hlava nerozskočila, vedro na omdlení; hučelo mi v uších, lekal jsem žízní, únavou jsem skoro neviděl. Byl jsem celý zpocený, olepený prachem z cesty; i můj vetchý oděv byl samý prach. Sotva jsem se vlekl, tak jsem byl uondaný a vyčerpaný, a tu najednou spatřím, jak se asi půl hodinku pěšky odtud bělá město na soutoku dvou řek. Jako by mi to vlilo do žil novou sílu; únava a skleslost byly rázem tytam. Pospíšil jsem tím směrem a zanedlouho jsem došel k pobřeží. Dvě mocné řeky velebně plynuly a omývaly svými vlnami městské hradby.

Vzpomněl jsem si, že když mi otec vyprávěl o jednom slavném městě, pro které naši předkové prolili mnoho krve, říkal, pokud si to přesně pamatuji, že leží zrovna takhle nějak — na ostrohu nad soutokem dvou řek.

Srdce se mi rozbušilo vzrušením: smekl jsem a závan větru z hor té země chladivě polaskal mé zpocené čelo. Poklekl jsem, upřel jsem zraky k nebesům a v hlubokém dojetí jsem zvolal:

„Velký Bože! Vyslyš modlitbu sirotka, jenž se plahočí světem a hledá svůj domov, svou otčinu… Dej mi vnuknutí!“ Svěží větřík dál pofukoval z modravých hor, jež se rýsovaly v dáli, a nebe mlčelo. Pověz mi ty, milý větře, jenž vaneš od oněch modravých vrcholků, jsou to hory mé vlasti? Řekněte mi vy, milé řeky, zda z těch hrdě se tyčících hradeb vznešeného města smýváte krev mých předků?“ Všechno němé, všechno mlčí — ale tu se mě zmocnila sladká předtucha; jako by mi jakýsi tajemný hlas zašeptal:

„To je země, kterou tak dlouho hledáš!“

Vyrušil mě nějaký šramot. Opodál na břehu jsem spatřil rybáře. Loďku měl uvázanou u břehu a spravoval sítě. V zajetí slastných pocitů jsem si ho předtím vůbec nevšiml, šel jsem k němu a pozdravil jsem ho.

Mlčky o mne zavadil pohledem, ale hned se zas dál věnoval své práci.

„Co je to za zemi tam za vodou?“ zeptal jsem se ho všecek rozechvělý — co mi odpoví?

Rybář pokrčil rameny, podíval se na mne a procedil mezi zuby:

„Nějaká země, no.“

„Jak se jmenuje?“ naléhal jsem.

„Kdopak ví. Země tam je, to jo, ale jakživ jsem se nikoho neptal, jak se jmenuje.“

„A odkud jsi ty?“

„Tadyocaď. Mám támhle chalupu. Žiju tu odmalička.“

Zvláštní, tak to asi nebude země mých dědů, pomyslel jsem si, ale nevzdával jsem se:

„Doopravdy nic nevíš o té zemi? Ani to, čím slyne?“

Rybář se zamyslel, nechal síť sítí a zdálo se, že úporně pátrá v paměti. Dlouho mlčel, až nakonec povídá:

„Prý tam mají děsných prasat.“

Vyrazilo mi to dech.

„Chceš mi tvrdit, že ničím jiným ta země není známá? Jedině prasaty?“

„Taky prý tam provádějí pěkné pitomosti, ale mně je to putna,“ zabručel neúčastně a chopil se své sítě.

Ta odpověď mi nebyla docela jasná.

„Co tím myslíš?“

„To, co jsem řek,“ odsekl otráveně a lhostejně zívl.

„A nic jiného jsi už neslyšel?“

„Jo, ještě se říká, že kromě prasat tam mají hromadu ministrů, některé na penzi, některé volně k mání, ale ty nevyvážejí do ciziny. Vyvážejí jenom prasata.“

Neutahuje si ze mne ten rybář? napadlo mě; vybuchl jsem:

„Přestaň si ze mě dělat blázny! Myslíš, že jsem padlý na hlavu?“

„Víš co? Zaplať mi, převezu tě na druhou stranu, a běž se tam podívat! Já tam jakživ nebyl, co jsem ti řek, vím z desátých úst.“

To tedy zaručeně nemůže být země mých předků — ta je přece proslulá činy bájných herojů a skvělou minulostí, přemítal jsem. Rybářovy divné narážky však probudily mou zvědavost, a tak jsem se rozhodl navštívit i tuto zemi — vždyť ono mě neubude, když už jsem viděl tolik jiných! Dohodl jsem se s rybářem, za kolik mě převeze, a nasedl jsem do člunu.

Rybář dovesloval k druhému břehu, shrábl peníze, já vystoupil, a on zas odplul zpátky.

(další stránka)

Premišljevanja navadnega srbskega vola

Razni čudeži se gode na svetu, naša dežela pa je, kakor trdijo mnogi, v taki meri rodovitna s čudeži, da že čudeži niso več čudeži. Pri nas imamo ljudi na zelo visokih položajih, ki nič ne mislijo, v nadomestilo za to ali pa morda iz kakih drugih nagibov pa je začel premišljevati neki navaden kmetiški vol, ki se ničemer ne razločuje od drugih srbskih volov. Bog si ga vedi, kaj se je zgodilo, da se je to genialno živinče osmelilo za tako predrzno početje – premišljevanje, ker je bilo doslej dokazano, da more imeti kdo v Srbiji od tega nesrečnega rokodelstva samo škodo. Prav, pa recimo, da on, revček, v svoji naivnosti niti ne ve, da se v njegovi domačiji ta obrt ne rentira in mu ne bomo pripisovali tega v poseben državljanski pogum, vendar pa nam le ostane zagonetno, kako da je prav vol začel misliti, ko ni niti volilec, niti odbornik, niti srenjski župan, niti ga ni nihče izvolil v kakšno volovsko skupščino za poslanca ali pa celo (če je že pri letih) za senatorja; če pa je grešnik sanjaril, da bi postal v kakšni volovski deželi minister, potem bi se, nasprotno, moral uriti, kako bo čim manj mislil, kakor počno to odlični ministri v nekih srečnih deželah, čeprav naša dežela tudi v tem nima sreče.

A kaj se je na koncu koncev tiče nas, da je prevzel ta od ljudi zapuščeni posel v Srbiji vol, saj je nemara začel misliti pač po nekem svojem naravnem nagonu.

A kakšen vol je to? Navaden voliček, ki ima, kakor bi dejala zoologija, glavo, trup in ude – vse kakor vsi drugi voli, vleče voz, se pase na pašniku, liže sol, prežvekuje in muka. Ime mu je Sivko.

Glejte, kako je bil začel misliti. Nekega dne je vpregel gospodar v voz njega in njegovega tovariša Črnka, naložil na voz neke nakradene drogove in jih odpeljal v mesto na prodaj. Gospodar je prodal drogove brž ko je prišel do prvih mestnih hiš, sprejel denar, izpregel Sivka in njegovega tovariša, zataknil v jarem verigo, s katero sta bila speta, vrgel prednju razvezan snop ličja in zadovoljno krenil v malo krčmico, da bi se kot možak okrepil s požirkom žganice. V mestu je bila neka slavnost in moški, ženske, otroci so z vseh strani prihajali mimo. Črnko, ki je tudi drugače med voli na glasu kot bučman, ni pazil na nič okrog sebe, marveč se je z vso resnostjo lotil svojega kosila, se dobro nažrl, zadovoljno malo zamukal, nato pa legel in sladko dremaje začel prežvekovati. Prav nič mu niso bili mar vsi ti mnogovrstni ljudje, ki so vrveli mimo njega na vse strani. Mirno je dremal in prežvekoval (škoda le, da ni bil človek, ker je imel vse pogoje za kako visoko kariero). Sivko pa še pokusil ni. Njegov sanjavi pogled in otožni izraz na licu sta na prvi pogled povedala, da je to mislec ter nežna, dovzetna duša. Prihajali so mimo njega ljudje, Srbi, ponosni na svojo svetlo preteklost, na svoje ime, na svojo narodnost, in ta njihov ponos se je utelešal v njihovi togi drži in hoji. Sivko jih je gledal, pa mu je prevzela dušo tuga, bol silne krivice, tako da ni mogel premagati tako nenadnega in močnega čuvstva drugače, kakor da je zamukal, tožno in bolestno, v očeh pa so se mu zalesketale solze. In Sivko je začel od te silne bolečine misliti:

“S čim neki se tako ponaša moj gospodar in drugi njegovi sodržavljani, Srbi? Zakaj dvigajo tako visoko glave in gledajo s tako napihnjeno ošabnostjo in preziranjem na moj rod? … Ponosni so na svojo domovino, na to, da jim je milostna usoda dodelila, da so se rodili tukaj v Srbiji. A saj je tudi mene moja mati otelila tu v Srbiji in ne samo da je to moja in mojega očeta domovina, marveč so tudi moji pradedje kakor tudi njihovi vsi skupaj prišli v te kraje še iz staroslovanske domačije. In vendar ni nihče med nami voli občutil kakega posebnega ponosa zaradi tega, pač pa smo bili vedno ponosni na to, kdo more zvleči večji tovor na hrib, in niti en naš vol do danes še ni rekel kakemu švabskemu volu: ‘Kaj bi ti, jaz pa sem srbski vol, moja domovina je ponosna srbska dežela, tu so se otelili vsi moji starši in prastarši, tod v tej deželi so tudi grobovi mojih prednikov!’ Bog varuj, da se s tem nismo nikdar bahali, to nam niti na misel ni prihajalo, a glejte, oni pa se ponašajo s tem. Čudni ljudje!”

Ob teh mislih je vol turobno zavrtel z glavo, da mu je zazvonkljal medeni zvonec okrog vratu in zarožljal ob jarem.

Črnko je odprl oči, pogledal svojega tovariša in zamukal:

“Ze spet pleteš svoje avšaste misli po glavi! Jej rajši, trap, in se redi, saj vidiš, da ti se dado rebra prešteti; če bi bilo v premišljevanju kaj dobrega, ne bi prepustili ljudje tega nam volom. Nak, ta sreča nas ne bi doletela!”

Sivko se je s pomilovanjem ozrl v svojega tovariša, obrnil glavo od njega in se še dalje zatopil v svoje misli:

“Ponašajo se s svojo svetlo preteklostjo. Imajo svoje Kosovo polje, svojo kosovsko bitko. Čudo prečudno, pa mar moji prastarši niso že tedaj vlekli hrano in vojne potrebščine za vojsko; če bi ne bilo nas, bi bili morali opravljati to delo ljudje sami. Imajo svojo vstajo proti Turkom. To je velika in žlahtna zadeva, a kdo vse je bil tam? So mar zasnovali tisto vstajo tile napihnjeni praznoglavci, ki se lepo brez dela tako šopirijo mimo mene s takim ponosom, kakor da je bila to njihova zasluga? No, da vzamem na primer samo tegale mojega gospodarja. Tudi on se ponaša in hvalisa z vstajo, posebno pa s tem, da je njegov praded kot redek junak padel v vojni za osvoboditev. Mar pa je to njegova zasluga? Njegov praded je imel pravico biti ponosen na to, on pa ne; njegov praded je padel, da bi mogel biti on kot njegov potomec svoboden človek. In je res svoboden, a kaj počne v tej svobodi? Ukrade drogove s tujega plota, sede še sam na voz, jaz vlečem njega in drogove, on pa lepo spi na vozu. Zdaj je prodal te drogove, pije žganje, ne dela nič in se ponosno baha s svetlo preteklostjo. A koliko je bilo poklanih mojih pradedov v tej vstaji, da so imeli borci hrano? In niso tudi moji pradedi tiste čase vlekli vojne potrebščine, kanone, hrano, municijo, pa nam vendar niti na misel ne pride, da bi se bahali z njihovimi zaslugami, ker se pač nismo spremenili in še danes opravljamo svoje dolžnosti prav tako, kakor so jih vestno in potrpežljivo opravljali vsi naši pradedje.

Ponašajo se s trpljenjem svojih prednikov, s petstoletnim suženjstvom. Moj rod pa trpi, odkar obstoji: tudi mi dandanes trpimo in robujemo, a zavoljo tega nikdar ne udarjamo na veliki zvon. Pravijo, da so jih Turki mučili, klali, na kole natikali, a tudi moje prednike so klali tako Srbi kakor Turki, jih pekli in jim prizadevali kdo ve vse kakšne muke.

Ponosni so na svojo vero, v bistvu pa ne verujejo v prav nič. Smo mar jaz in moj zarod krivi, da nas niso sprejeli med kristjane? Njih vera jim pravi: ‘ne kradi’, a glej, moj gospodar krade in pije za denar, ki ga je dobil za tatvino. Njih vera jim nalaga, naj store svojemu bližnjemu samo dobro, ti delajo drug drugemu samo zlo. Pri njih je najboljši človek, ki ga imajo za zgled čednosti, ako ne napravi nič hudega, pri tem pa seveda nihče niti ne pomisli, da bi zahteval od koga, da bi razen tega, da ne napravi nikomur nič slabega, storil tudi kaj dobrega. In tako so torej padli tako nizko, da so jim zgledi za čednosti enaki vsaki nekoristni stvari, le če ta nikomur nič hudega ne prizadene.”

Vol je globoko zavzdihnil in od njegovega vzdiha se je dvignil cel oblak prahu na cesti.

“Nismo potemtakem mi in moj zarod,” je nadaljeval vol svoje otožno premišljevanje, “v tem boljši od njih vseh? Jaz nisem nikogar ubil, nikogar obrekoval, nikomur ničesar ukradel, nikogar nisem odpustil iz državne službe, ne krivega ne nedolžnega, nisem zakrivil primanjkljaja v državni blagajni, nisem lažno bankrotiral, nikdar nobenega nedolžnega človeka koval v železje in zapiral, ne obrekoval svojih tovarišev, ne se izneverli svojemu volovskemu načelu, ne po krivem pričal, nisem bil nikdar minister in ne prizadeval deželi zla, a sem razen tega, nisem storil nič slabega, storil mnogo dobrega tudi tistim, ki so meni storili zlo. Moja mati me je otelila, a so mi hudobni ljudje vzeli takoj še materino mleko. Bog je ustvaril travo menda le za nas vole, ne pa za ljudi, pa tudi njo nam odvzemajo. Mi pa vendarle ne glede na tolikanj udarcev cijazimo ljudem njih vozove, jim orjemo in jih hranimo s kruhom. Pa vendar živ krst ne prizna teh naših zaslug za domovino…

Kakor je to tudi res lepo, veleva ljudem njihova vera, naj se postijo ob vseh zapovedanih postnih dneh, ti pa še teh maloštevilnih postov nočejo držati, a jaz in ves moj zarod se postimo že vse življenje, odkar so nas odtrgali of materinega seska.”

Vol je pobesil glavo in kakor da ga je nekaj zapeklo in zaskrbelo, je spet vzdignil glavo, jezno smrknil z rilcem in videti je bilo, kakor da se je spomnil nečesa tehtnega in ga to muči; naenkrat je radostno zamukal:

“A, zdaj pa vem, to mora biti tisto!” je pletel dalje svojo misel:

“To je torej: ponosni so na svojo slobodo in na svoje državljanske pravice. O tem moram pa resno razmisliti.” Misli, misli, a nič pravega se ne izcimi. “V čem so te njihove pravice? Če jim ukaže policija, naj gredo volit, gredo volit, a vendar bi tudi mi prav tako lahko muknili tisti ‘Za-a-a!’. Če pa jim ne ukaže, ne smejo voliti niti se mešati v politiko prav tako kakor mi ne. Tudi oni prenašajo ječo in udarce pogosto brez krivde in greha. Mi vsaj zamukamo in zamahnemo z repom, ti pa nimajo niti toliko državljanskega poguma.”

V tem je prišel gospodar iz krčme. Pijan, da so se mu noge zapletale, je brundal neke nerazumljive besede predse in krivoritil proti vozu.

“Vidiš ga, v kaj je porabil ta ponosni potomec svojo svobodo, ki so mu jo njegovi predniki s krvjo izbojevali. Saj, moj gospodar je pijan in krade, a kako jo porabljajo drugi? Edino tako, da nič ne delajo in da se le ponašajo s svojo preteklostjo in z zaslugaim svojih pradedov, pri katerih pa oni sami nimajo niti najmanjšega deleža, niti toliko kakor jaz.

Mi voli pa smo ostali prav tako marljivi in koristni delavci, kakor so bili naši pradedi. Voli smo, res je, pa se vendar lahko ponašamo z našim današnjim napornim delom in zaslugami.”

Vol je globoko zavzdihnil in sklonil vrat v jarem.

Aprila 1902.

Vir: Radoje Domanović, Zgodbe in satire, Slovenski knjižni zavod, Ljubljana 1951. (Prev. Fran Albreht)