Tag Archive | Modlitba

Strádie (8/12)

(předchozí stránka)

Přestože jsem měl v úmyslu jako dalšího člena vlády navštívit pana ministra osvěty, změnil jsem plán a vyhledal jsem nejdříve pana ministra armády; nesmírně mě totiž zajímalo, co soudí o těch krvavých tragédiích — či chcete-li barbarských zvěrstvech krvelačných skřípetarských hord na jižních hranicích Strádie.

Ministr armády, titěrný mužík s vpadlým hrudníčkem a pavoučíma ručičkama, se podle všeho zrovna domodlil.

Kanceláří se linula vůně myrhy a kadidla jako v nějakém svatostánku a na stole se povalovalo plno všelijakých náboženských spisů a starých ohmataných a vyšisovaných modlitbiček.

Nejdřív jsem se lekl, že jsem si spletl dveře, ale oficírská uniforma pana ministra žádnému omylu nenasvědčovala.

„Promiňte, pane,“ zapípal vlídně teninkým hláskem, „právě jsem dokončil svou obligátní modlitbu. Činím tak vždy, než usednu k práci. Zvláště pak v těchto dnech, kdy je modliteb mnohem více zapotřebí, vzhledem k těm Jobovým zvěstem z jižních území naší drahé otčiny.“

„Nemůže dojít k válce, pokud budou Skřípetaři pokračovat ve svých vpádech?“ šel jsem rovnou k věci.

„Žádný strach! Toho bohdá nebude…“

„Podle mého názoru takové nebezpečí hrozí, pane ministře! Vždyť oni loupí a drancují a vraždí den co den!?“

„Vraždit vraždí, to je pravda, ale na rozdíl od nich my, pěkně prosím, nejsme žádní divocí pohané… Je tu hrozná zima, nezdá se vám?, jako by odněkud táhlo… Co já se služebnictvu navykládám, že stálá teplota v místnosti má být minimálně šestnáct a půl stupně, ale všecko marné — já nevím, zač mě Bůh tak trestá!“ odbočil pan ministr od tématu, které nakousl, a zazvonil na sluhu.

Vešel sluha a vysekl poklonu, až se mu rozdrnčely metály na prsou.

„Pro Pánaboha našeho Stvořitele, neříkal jsem vám stokrát, že v mém kabinetu musí být bezpodmínečně teplota nejméně šestnáct a půl stupně?! A už zase je tu sibérie a navíc nějaký průvan; chcete, abych zmrzl?“

„Teploměr ukazuje osmnáct, pane ministře,“ uctivě namítl sluha a znovu v předklonu zařinčel metály.

„Hosana!“ zafistulkoval spokojeně pan ministr. „Tak spánembohem!“

Ještě jednou břinkly metály a sluha zmizel za dveřmi.

„Ta zpropadená teplota mi dělá velké starosti, věřte… Jakmile není teplota jak náleží, je s armádou amen! Právě jsem napsal v tom smyslu rozkaz pro všechna velitelství… Přečtu vám ho, chcete?“

V souvislosti s tím, že v poslední době přibývá ozbrojených vpádů Skřípetarů do jižních teritorií našeho státu, nařizuji: Vojíni nechť se každého rána na povel svých velitelů společně pomodlí k Bohu všemohoucímu, aby ochraňoval naši předrahou, námi všemi vroucně milovanou otčinu, prosáklou krví našich udatných předků. Modlitbu ať od případu k případu určí příslušný vojenský kněz. Na konci každé modlitby však budiž připojen tento dovětek: Kéž nejmilostivější Hospodin uvede rovnou do ráje duše našich spravedlivých a bohabojných bratří a sester, kteří padli za oběť bestiálnímu násilí divokých skřípetarských nevěřících! Kéž je jim lehká zemi Strádie, již tak upřímně a žhavě milovali! Sláva jim na věky věkův, amen! Danou modlitbu s uvedeným dovětkem nechť odříkají všechny šarže unisono a náležití zbožným a pokorným tónem; poté nechť všichni vypnou hruď a vztyčí hrdě a pyšně hlavy, jak se sluší na chrabré obránce naší země, a za troubení trubek a bubnování bubnů ať třikrát po sobi hromově provolají: Ať žije Strádie! Pryč se Skřípetary! Velitelům ukládám, nechť bděle dohlížejí, aby celý tento akt byl proveden vzorně, bez sebemenšího kazu či opomenutí, neboť na tom závisí blaho naší milé otčiny. Potom ať několik jednotek s rozvinutými prapory, v rytmu břeskných bojových pochodů vojenských kapel vyrazí řízným přehlídkovým krokem vítězoslavně do ulic. Očekávám vaše podrobné hlášení o splnění tohoto rozkazu, k čemuž vám dopomáhej Bůh. Zároveň co nejpřísněji nařizuji: v zájmu utužení bojeschopnosti naší armády nechť všichni, důstojníky počínaje a prostými vojíny konče, ostražitě střeží, aby teplota v kasárnách neklesla pod šestnáct stupňů Celsia. Amen.

„No to je… To je geniální!“ farizejštil jsem ostošest „Jen jestli všechna velitelství dostanou ten rozkaz včas?“

„Inu, musel jsem si připilit a Bůh požehnal mému usílování, takže dobrou hodinu před vaším příchodem byl už rozkaz rozeslán po telegrafu. Ranní ptáče dál doskáče, zvláště s pomocí Boží! Nebýt mého včasného účinného opatření, mohli jsme se, milý pane, nadít více egyptských ran než v Písmu!“

„Věru,“ přitakal jsem, přestože mě nenapadalo (snad by bylo vhodnější říci: za živého Boha jsem si nedokázal představit), jakých egyptských ran bychom se mohli nadít.

„Bohužel, milý pane, tak se věci mají! Nebýt mého obratného manévru, byl by mohl některý z velitelů v jižních oblastech zneužít svého postavení a přispěchat se svými oddíly na pomoc postiženému obyvatelstvu — a už by skřípetarská krev tekla proudem, ba stříkala až do nebes! Všichni moji důstojnici jsou toho názoru, že jen a jedině to je — řečeno slovy Kristovými — cesta pravá, protože nechtějí a v mnoha případech žel Bohu ani nejsou s to vidět věci z více zorných úhlů. Především je nutno mít na zřeteli, že naše vláda usiluje o mírumilovnou, vpravdě křesťanskou zahraniční politiku; žádné oko za oko, zub za zub, ale spíše ty do mne kamenem, já do tebe božím dárkem… Že se skřípetarští pohané dopouštějí na našich bratřích a sestrách nelidského násilí — nu, co jiného lze čekat od divé zvěře!, ponechme Pánu Bohu, co jeho jest, však on je za to ztrestá věčnými mukami a skřípěním zubů v ohni pekelném. A za druhé, milý pane, nesmíme zavírat oči před smutnou skutečností, že se naše vláda netěší u národa přílišné oblibě, čili my musíme mít k dispozici armádu hlavně pro naše vnitřní politické záležitosti. Jeli kupříkladu nějaký úřad v rukou lidí, co se za mrzkých třicet stříbrných zaprodali opozici, jsme nuceni použít ozbrojené moci, aby dotyční zrádci naší vlasti-mučednice došli spravedlivého trestu a aby se úřadu mohl ujmout některý věrný našinec…“

Využil jsem toho, že se pan ministr trošičku zakuckal:

„Kucinky, pane ministře! Ale co v případě, že útoky skřípetarských hord neustanou? Nebo že dokonce nabudou nežádoucích rozměrů?“

„Nemalujte čerta na zeď! Pak bychom museli podniknout ráznější kroky.“

„Jaké, pane ministře, smím-li se zeptat?“

„Jestliže říkám ráznější, neznamená to, že bychom začali jednat neuváženě nebo proti zásadám křesťanské etiky. Pro začátek bychom zkusili další celostátní akci s rezolucemi, tentokrát ještě ostřejšími. No a kdyby nedej Bože ani to nepomohlo, pak bychom museli neprodleně začít vydávat nějaký nový list s výlučně patriotickým zaměřením; prostřednictvím toho listu bychom zasypali ty zplozence ďábla ze Skřípetárie kanonádou příkrých, nesmlouvavě odsuzujících článků. Možná bychom je i párkrát šlehli nějakou satirou, ale ještě nevím, s tím se musí vždycky tuze opatrně… Chraň nás Pán Bůh a všichni jeho strážní andělé před takovými konci!“ zatípal zkormouceně a pokřižoval se; nato se utekl k tichoulinké, leč horoucí modlitbě.

Mým nitrem háralo v tom okamžiku ledacos, ale blažené religiózní vytržení to rozhodně nebylo; přesto jsem se pokřižoval, abych mu dělal společnost.

Zvláštní země, přemítal jsem. Na jihu jim hynou denně stovky nevinných bezbranných obyvatel a ministr armády skládá modlitbičky a medituje o založení vlasteneckých novin! Vojáky mají dobré, statečné, to se ukázalo v mnoha válkách — proč tedy nevyšlou nějaký oddíl k jižním hranicím a nezarazí řádění těch zákeřných skřípetarských hord?

„Zdá se, že vás můj plán nějak udivuje, pane?“ vyrušil mě z úvah páně ministrův diškantek.

„Bodejť by ne!“ neudržel jsem se, ale vzápětí jsem litoval své unáhlenosti.

„Nejste, milý a vážený, dostatečně zasvěcen do situace. Bezpečnost státu a obyvatel vůbec není to hlavní, pane, hlavní je bezpečnost vlády. Minulá vláda se udržela u moci měsíc, a my vládneme sotva tři týdny — přece si nemůžeme udělat takovou ostudu a položit se dřív! Naše pozice je velice vratká, nikde přítelíčka, milosrdní samaritáni už dávno vyhynuli, o naše mísy čočovice nikdo nestojí a laskavý Bůh je po čertech vysoko, neboli musíme se sami snažit a podnikat vše pro to, abychom se co nejdéle udrželi u moci.“

„A co podnikáte?“

„Totéž, co všechny vlády před námi. Na každý den chystáme nějaké překvapení, pořádáme slavnosti; momentálně si stojíme tak pekelně bídně, že budeme muset zase nastrojit nějaké spiknutí. Což o to!, spiknutí jsou naším, abych tak řekl, chlebem vezdejším. Do té míry, že když se někdy den dva pozdržíme s přípravou tohoto nejosvědčenějšího prostředku na vymítání ďábla opozice, naši občané, nejpokornější stádečko, co kdy žilo na tom božím světě, se dokonce opováží nahlas podivovat, cože se tak dlouho nekují žádné protivládní pikle. Nu a právě při všech těchhle vnitropolitických záležitostech prvořadé důležitosti — překvapeních, trachtacích a spiknutích, se neobejdeme bez armády. To, že na jihu umírají lidé, je vedlejší, milý pane; na má bedra či, chcete-li, na můj portfej vložil Hospodin naléhavější úkoly, mnohem prospěšnější pro naši vlast, než nějaké nesmyslné pranice se Skřípetary, Soudě podle všeho, vaše názory na tyto věcí jsou až předpotopně tmářské; žel Bohu, podobné zaostale smýšlejí i všichni moji důstojníci a celá armáda… Ještě štěstí, že my, členové vlády, jsme moderní lidé a máme v tom dokonale jasno.“

„První povinností armády je přece hájit vlast! To znamená i poskytnout ochranu před cizáckým násilím těm nebohým lidem na jihu! Vždyť i z těch končin posílají otcové a matky své syny na vojnu — a posílají je dobrovolně a rádi, neboť v armádě vidí svojí oporu,“ vyjel jsem si na pana ministra, i když se to nesluší; co naplat, každý občas šlápne vedle.

„Podle vás tedy armáda nemá nic důležitějšího na práci? Ať vás Všemohoucí neztrestá za to rouhání, pane!“ splynulo tiché pokárání z páně ministrových tenoučkých bezkrevných rtíků; vyčítavě, zarmouceně zavrtěl hlavičkou a změřil si mě, jako by si mě trošku ošklivil. „To bych do vás nebyl řekl, že jste takový bludař!“

„Ale já… prosím vás…“ blábolil jsem, nevěda, co mám na to říct; naštěstí páně ministrův falzetek důrazně přeťal mé rozpaky:

„A co třeba přehlídky, he?“

„Cože, prosím?“

„Blahoslavení chudí duchem… Prosím vás, člověče boží, co by si vláda, kterákoli, počala bez přehlídek?“ zapištěl pan ministr v svátém rozhorlení.

„Promiňte… o tom jsem jakživ nepřemýšlel… Ani neslyšel…“ breptal jsem na svou obranu.

„Neslyšel? Nebesa! Vždyť vám tu celou dobu horem dolem vykládám, proč musíme obyvatelstvo pořád něčím překvapovat, den co den pořádat různé slavnosti, průvody, trachtace a veselice a samozřejmě i přehlídky — jakpak bychom to všecko zvládli bez armády? To je momentálně její prvořadá povinnost: aťsi k nám vpadají nepřátelské hordy, čert je vem, hlavně když naši vojáčci pochodují, prapory se třepotají, bubny duní a polnice hlaholí jak u bran Jericha… Kdyby Strádii čirou náhodou hrozilo zvenčí nějaké větší nebezpečí, snad by trochu přiložil ruku k dílu i pan ministr zahraničí, pokud by ovšem na to měl zrovna čas. Je věčně věkův zavalen rodinnými starostmi: Pán Bůh mu chudákovi nadělil dětí jako smetí. Naštěstí se náš stát příkladně stará o své zasloužilé činitele… Mezi námi — zejména se synáčky má pan kolega učiněné peklo: moc špatně se učí! A tak jsme rozhodli, že budou studovat na útraty státu. Byl to skutek křesťanského milosrdenství, věřte! I o jeho dcerušky se postaráme: dostanou věno ze státní pokladny; eventuálně se jejich nápadníkům přidělí nějaké výnosné místo, na jaké by si pochopitelně jinak marně dělali laskominy.“

„Je krásné, když zásluhy dojdou spravedlivého ocenění!“

„Svatá pravda, milý pane! A my jsme v tom ohledu přímo světová rarita, nikdo se nám nemůže rovnat. Ať je ministr jaký chce, bohumilý nebo hříšný, vděčný stát se v každém případě postará o jeho rodinu. Já děti nemám, a tak stát pošle do ciziny studovat malířství mou švagrovou.“

„Slečna švagrová má talent?“

„Paní… Doposud nic nenamalovala, ale kdo ví, třeba jí to půjde od ruky. Pojede s manželem, ten také dostal státní stipendium. Seriózní, pilný hoch, od toho můžeme hodné očekávat.“

„Mladý nadějný pár, že?“

„Jsou ještě mladí, to rozhodně… V nejlepších letech… Švagr má šest křížků na zádech a švagrové táhne na pětapadesát.“

„Čím se zabývá pan švagr? Nepochybně vědou?“

„Ovšemže… Jinak je hokynář, ale tuze rád čte. Například po novinách je jak divý, neřku-li přímo ďáblem posedlý! Ten vám denně stačí přečíst snad všechny naše noviny! Přinejmenším je aspoň prolistuje. A všelijakých povídek a románů už zhltal, až Bůh brání! Hádám nejméně dvacet. Posíláme ho studovat geologii.“

Pak se pan ministr na chvíli odmlčel; zadumal se a začal přebírat svůj růženec; měl ho zavěšený na šavli.

„Zmínil jste se také o nějakých překvapeních, pane ministře. Mohl byste mi to blíže vysvětlit?“ upomenul jsem ho; jeho švagrová mi vcelku mohla být ukradená a švagr jakbysmet.

„Ovšem, ovšem, máte pravdu, malinko jsem odbočil… Pravdaže. Právě v těchto dnech vrcholí přípravy jednoho takového velkého překvapení, což, dá-li Bůh, bude mít nedozírný politický dopad.“

„O tom nepochybuji! Zřejmě celou věc prozatím držíte v největší tajnosti, že?“

„Co vás nemá! Právě naopak: rozhlásili jsme to po celé zemi! Víte, ono v některých případech spíše platí, že vědomost hříchu nečiní…“

„Předpokládám, že to překvapení přinese vaší zemi velké štěstí?!“

„Ano, vzácné štěstí… Celý národ se raduje a nadšeně oslavuje vládu a její moudrou, vpravdě vlasteneckou politiku; nikdo v celé zemi už o ničem jiném nemluví ani nepíše, jen o tom velkém štěstí, které nás co nevidět čeká.“

„Promiňte, že se ptám, jistě jste pro to udělali vše!, ale nemůže něco to očekávané vzácné štěstí ohrozit?“

„Tím jsme si zatím nijak hlavu nelámali, milý pane. I když nikdy není vyloučeno, že se stane zázrak a nějaké štěstí nám skutečně spadne z nebe… Nezměrná jeť milost Páně! Mimochodem, znáte to prastaré podobenství, jak jednou v jedné zemi vláda oznámila nespokojenému obyvatelstvu, že se vbrzku zjeví veliký Génius, Mesiáš, jenž jejich zemi zbaví dluhů a špatného režimu a lid vymaní z neštěstí a bídy a povede ho tou jedinou pravou cestou k šťasné budoucnosti? A jak se z těch obyvatel, bouřících se proti svým nehodným mocipánům, rázem stali krotcí beránci a v celé zemi se rozhostila radost a veselí? Mám vyprávět dál?“

„Ano, prosím vás! Je to velice zajímavé…“

„V cele zemi tedy zavládla nesmírná radost… Na jednom celonárodním shromážděni se obyvatelé dokonce usnesli, že uspořádají sbírku a za vybrané peníze zakoupí rozsáhlý pozemek a vybudují nádnerný palác, na némž bude stát: Národ svému velikému géniovi a spasiteli. Netrvalo dlouho a všecko bylo hotovo a připraveno a čekalo se už jen na Mesiáše…“

Tu pan ministr umlkl; chopil se znovu svého růžence a začal si špitat modlitbičku.

„A zjevil se Mesiáš?“ vyhrkl jsem napjatě.

„Ne.“

„Nikdy?“

„Zřejmě nikdy!“ típl pan ministr lhostejně; tak dovypráví mi to podobenství nebo ne?

„Proč?“

„Suď Bůh!“

„Nic mimořádného se tedy nestalo?“

„Ne.“

„To je divné!“ poznamenal jsem.

„Mesiáš se nezjevil, zato Hospodin seslal toho léta strašné krupobití, a to potlouklo veškerou úrodu,“ zapípal pan ministr nevzrušeně, s pohledem upřeným na jantarové kuličky svého růžence.

„A co bylo s tím národem?“

„S kterým?“

„No v té zemi, o níž mi vyprávíte to jímavé podobenství!“

„Nic.“

„Vůbec nic?“

„Co by bylo? Národ jako národ!“

„Já čekal, že se stane kdoví jaký zázrak!“ zabručel jsem zklamaně.

„Nu, a cožpak se nestal?“

„Já vám nerozumím…“

„Svatá prostoto! Národ žil alespoň několik měsíců v radosti a štěstí! Copak to není podle vás zázrak nad zázraky?“

„To je pravda!“ přiznal jsem kajícně — jak je možné, že jsem se nedovtípil dřív?

Ještě dlouho jsme si povídali o všem možném; mimo jiné se mi pan ministr zmínil, že v rámci oslav výše zmíněného nadcházejícího překvapení hodlá ještě téhož dne jmenovat osmdesát nových generálů.

„A kolik jich máte teď?“

„Slava Bohu na výsostech — ažaž!, ale je to bezpodmínečně jednak pro upevnění renomé našeho státu a jednak pro zvýšení lesku současných celonárodních slavností. Uvažte, jak to zní: osmdesát nových generálů za jediný den!“

„Vskutku, to imponuje!“ přikývl jsem uznale.

„Viďte? Cim více okázalosti, pompy a křiku, tím lépe!“

Andělíčku, můj strážníčku!

 (další stránka)

Strádie (1/12)

V jedné staré knize jsem četl prazvláštní příběh; čerti vědí, jak se ke mně dostala ta knížka z jakýchsi divných, tatrmanských časů, kdy bylo plno svobodomyslných zákonů a žádná svoboda, kdy se řečnilo ostošest a vycházely tlustospisy o hospodářství a nikdo nic nesil ani nežal, celá země přímo překypovala mravoučeními, ale morálka neexistovala, každý barák byl až na půdu napěchovaný pojednáními o filozofii, logice a bůhvíčem ještě, ale nikde ani špetka zdravého rozumu, kdekdo měl plnou hubu šetrnosti a hospodárnosti pro štěstí vlasti, a rozhazovalo se, kde se dalo i nedalo, a každý vydřiduch a lump si za pár šestáků mohl koupit titul zasloužilý syn národa.

Ke kterému literárnímu žánru to dílko přesně patřilo, nevím sám, a odborníků jsem se ptát nechtěl, poněvadž ti by bezpochyby podle našeho zaběhaného srbského zvyku postoupili dotyčný problém k expertize rozšířenému zasedání kasačního soudu. Mimochodem řečeno, je to báječný obyčej. Najmenuje se pár lidí, ti mají oficiálně v popisu své funkce povinnost myslet, a hotovo, my ostatní máme po starosti. Ale vraťme se k naší povídce, nebo, chcete-li, cestopisu. Autor začíná takhle:

„Padesát let svého života jsem strávil cestováním po světě. Viděl jsem mnoho měst, mnoho vesnic, mnoho zemí, mnoho lidí a národů, ale nikdy nikde mě nic tak nenadchlo, jako jeden malý národ v jedné nesmírně krásné a utěšené zemi. O tom přešťastném národě vám budu vyprávět, ačkoli předem vím, že dostanou-li se mé řádky někomu do rukou a začte-li se do nich, žádný mi nikdy, ani teď, ani dávno po mé smrti zaručeně neuvěří…“

Měl za ušima, ten strejda — zrovna tímhle úvodem vzbudil mou zvědavost, takže jsem jeho dílko přečetl až do konce, a když už jsem se s tím četl, rozhodl jsem se převyprávět to zas dalším. Nepodezírejte mě, že jsem jako ten strejc a že vás lstivě vábím k četbě, kdepak! Hned na začátku místopřísežně prohlašuji, že to zas tak moc za čtení nestojí a že ten strejc (totiž spisovatel nebo co byl zač) hrozně lže — ale kupodivu, já osobně vám tomu jeho prášení věřím na slovo a do posledního písmene.

A tohle ten strejda píše dál:

Je tomu už přes sto let, co byl můj otec ve válce těžce raněn a zajat. Odvlekli ho z rodné země do ciziny, a tam se po čase oženil s jednou otrokyní, svou krajankou. Z toho manželství jsem se narodil já. Bylo mi sotva devět, když otec zemřel. Stále mi vyprávěl o naší daleké otčině, o její slavné minulosti, o krvavých bojích za svobodu, o hrdinných a ušlechtilých lidech, jichž naše země rodí bezpočet, o jejich mravnosti a poctivosti, o tom, jak ve svém zaníceném vlastenectví neváhají položit na oltář otčiny vše, i svůj život. Na smrtelném loži mě zavázal tímto odkazem: „Synu můj! Smrt mi nedopřála skonat v milované vlasti; osud zabránil, aby mé kosti spočinuly v posvátné prsti, již jsem v bojích za naši svobodu napájel svou krví; neblahý úděl nedovolil, aby mě zahřály paprsky svobody v mé drahé rodné zemi, než zavřu oči… Umírám však smířen, neboť věřím, že ony paprsky svobody ozáří vás, děti naše… I tebe, synu můj! Vydej se na cestu, synku, a poceluj tu svátou půdu, až na ni vkročíš! Jdi a miluj věrně tu zemi reků a pamatuj, že náš národ je předurčen k velkolepým, skvělým činům! Buď důstojným synem svého otce a poctivě a čestně užívej svobody! Nezapomínej, že tu zemi zbrotila krev tvého otce a nesčetněkrát předtím krev tvých čackých a slavných dědů…“

Po těch slovech mě otec objal a zlíbal a jeho slzy zrosily mé čelo.

„Jdi, synáčku, a kéž ti Bůh…“

S tou nedokončenou větou na rtech můj dobrý otec vydechl naposled.

Neuplynul ani měsíc od jeho smrti, a já si svázal raneček a s holí v ruce jsem se vydal do světa hledat svou slavnou otčinu.

Padesát let jsem putoval cizinou, křížem krážem jsem prošel svět, ale nikde jsem nenašel zemi, která by se alespoň trochu podobala naší hrdinské otčině, o níž mi tak často vyprávěl otec.

Při tom marném hledání jsem však narazil na jinou velice pozoruhodnou zemi a o ní a o jejích obyvatelích vám teď budu vypravovat:

Letní den. Slunce žhnulo, div se hlava nerozskočila, vedro na omdlení; hučelo mi v uších, lekal jsem žízní, únavou jsem skoro neviděl. Byl jsem celý zpocený, olepený prachem z cesty; i můj vetchý oděv byl samý prach. Sotva jsem se vlekl, tak jsem byl uondaný a vyčerpaný, a tu najednou spatřím, jak se asi půl hodinku pěšky odtud bělá město na soutoku dvou řek. Jako by mi to vlilo do žil novou sílu; únava a skleslost byly rázem tytam. Pospíšil jsem tím směrem a zanedlouho jsem došel k pobřeží. Dvě mocné řeky velebně plynuly a omývaly svými vlnami městské hradby.

Vzpomněl jsem si, že když mi otec vyprávěl o jednom slavném městě, pro které naši předkové prolili mnoho krve, říkal, pokud si to přesně pamatuji, že leží zrovna takhle nějak — na ostrohu nad soutokem dvou řek.

Srdce se mi rozbušilo vzrušením: smekl jsem a závan větru z hor té země chladivě polaskal mé zpocené čelo. Poklekl jsem, upřel jsem zraky k nebesům a v hlubokém dojetí jsem zvolal:

„Velký Bože! Vyslyš modlitbu sirotka, jenž se plahočí světem a hledá svůj domov, svou otčinu… Dej mi vnuknutí!“ Svěží větřík dál pofukoval z modravých hor, jež se rýsovaly v dáli, a nebe mlčelo. Pověz mi ty, milý větře, jenž vaneš od oněch modravých vrcholků, jsou to hory mé vlasti? Řekněte mi vy, milé řeky, zda z těch hrdě se tyčících hradeb vznešeného města smýváte krev mých předků?“ Všechno němé, všechno mlčí — ale tu se mě zmocnila sladká předtucha; jako by mi jakýsi tajemný hlas zašeptal:

„To je země, kterou tak dlouho hledáš!“

Vyrušil mě nějaký šramot. Opodál na břehu jsem spatřil rybáře. Loďku měl uvázanou u břehu a spravoval sítě. V zajetí slastných pocitů jsem si ho předtím vůbec nevšiml, šel jsem k němu a pozdravil jsem ho.

Mlčky o mne zavadil pohledem, ale hned se zas dál věnoval své práci.

„Co je to za zemi tam za vodou?“ zeptal jsem se ho všecek rozechvělý — co mi odpoví?

Rybář pokrčil rameny, podíval se na mne a procedil mezi zuby:

„Nějaká země, no.“

„Jak se jmenuje?“ naléhal jsem.

„Kdopak ví. Země tam je, to jo, ale jakživ jsem se nikoho neptal, jak se jmenuje.“

„A odkud jsi ty?“

„Tadyocaď. Mám támhle chalupu. Žiju tu odmalička.“

Zvláštní, tak to asi nebude země mých dědů, pomyslel jsem si, ale nevzdával jsem se:

„Doopravdy nic nevíš o té zemi? Ani to, čím slyne?“

Rybář se zamyslel, nechal síť sítí a zdálo se, že úporně pátrá v paměti. Dlouho mlčel, až nakonec povídá:

„Prý tam mají děsných prasat.“

Vyrazilo mi to dech.

„Chceš mi tvrdit, že ničím jiným ta země není známá? Jedině prasaty?“

„Taky prý tam provádějí pěkné pitomosti, ale mně je to putna,“ zabručel neúčastně a chopil se své sítě.

Ta odpověď mi nebyla docela jasná.

„Co tím myslíš?“

„To, co jsem řek,“ odsekl otráveně a lhostejně zívl.

„A nic jiného jsi už neslyšel?“

„Jo, ještě se říká, že kromě prasat tam mají hromadu ministrů, některé na penzi, některé volně k mání, ale ty nevyvážejí do ciziny. Vyvážejí jenom prasata.“

Neutahuje si ze mne ten rybář? napadlo mě; vybuchl jsem:

„Přestaň si ze mě dělat blázny! Myslíš, že jsem padlý na hlavu?“

„Víš co? Zaplať mi, převezu tě na druhou stranu, a běž se tam podívat! Já tam jakživ nebyl, co jsem ti řek, vím z desátých úst.“

To tedy zaručeně nemůže být země mých předků — ta je přece proslulá činy bájných herojů a skvělou minulostí, přemítal jsem. Rybářovy divné narážky však probudily mou zvědavost, a tak jsem se rozhodl navštívit i tuto zemi — vždyť ono mě neubude, když už jsem viděl tolik jiných! Dohodl jsem se s rybářem, za kolik mě převeze, a nasedl jsem do člunu.

Rybář dovesloval k druhému břehu, shrábl peníze, já vystoupil, a on zas odplul zpátky.

(další stránka)