Tag Archive | Hrdinové

Strádie (2/12)

(předchozí stránka)

Hned u břehu, nedaleko místa, kde jsem vystoupil, jsem spatřil mramorovou pyramidu a na ní zlatém vyvedený nápis. Kvapně jsem tam zamířil: třeba tam najdu jména věhlasných hrdinů, o nichž mi vyprávěl otec! Ale co mě nečekalo za překvapení! Do mramoru bylo vytesáno:

Postůj, poutníče! Nalézáš se na severní hranici země obývané slavným a šťastným národem, jejž Bůh vyznamenal nesmírně vzácnou výsadou: v souladu se zákony gramatiky se v jeho jazyce k před i vždy méní v c!

Čtu to jednou, čtu to podruhé, a ne a ne se vzpamatovat z údivu. Co mě nejvíc zaráželo — ten nápis byl vytesán v mé mateřštině!

Ano, je to stejný jazyk, jakým hovořili moji rodiče i všichni moji předkové, jakým mluvím i já — avšak tohle přece není moje vlast! Otec mi vyprávěl o docela jiné zemi! Ta podobnost jazyka mě mátla — ale co když existují dva příbuzné národy společného prapůvodu, napadlo mě, mají jeden jazyk, ale navzájem o sobě nevědí?! A můj údiv poznenáhlu ustupoval pocitu hrdosti, že jsem synem národa, jemuž se rovněž dostalo nebeské přízně, neboť i v mojí mateřštině se k před i mění v c

Prošel jsem hradbami a zamířil jsem do města — vyhledám nějaký hotel, odpočinu si po dlouhé cestě a pak si seženu práci a vydělám si na další pouť za neznámou otčinou.

Ušel jsem sotva pár kroků a najednou se kolem mne jako kolem osmého divu světa začali ze všech stran sbíhat lidé. Staří i mladí, muži i ženy, tlačili se, stoupali si na špičky, strkali se, mačkali, jen aby na mne co nejlépe viděli. Nakonec ucpali celou ulici a zatarasili veškerý provoz.

Civěli na mne celí vyjevení a já na ně zrovna tak. Na koho jsem se podíval, každý byl ozdobený řády a stužkami. Jen tu a tam se našel nějaký chuďas, co měl akorát jeden nebo dva řády, jinak byli všichni tak opentlení a ověšení, že nebylo vidět, co mají na sobě za šaty. Někteří měli těch různých cingrlat za různé zásluhy tolik, že je ani všecky neunesli a táhli je za sebou na vozících.

Bezmocně jsem stál obklíčen davem slavných laureátů; cpali se a drali, lapali po dechu a funěli, hádali se a nadávali těm, co se dostali až ke mně.

„Už jste se snad dost vynadívali, ne? Pusťte taky jiné k lizu!“

Jak se ke mně někdo prodral, honem honem mě začal zasypávat otázkami, než ho druzí odstrčí. Za chvíli jsem toho měl po krk. Pořád odpovídat na jedno a totéž!

„Odkud jsi? Jak to, že nemáš ani jednu medaili?“

„Prostě nemám!“

„Kolik je ti?“

„Šedesát.“

„A to ještě nemáš žádný metál?“

„Ne.“

A hned se to rozkřiklo — jako když se na jarmarku vyvolává nějaká atrakce:

„Slyšíte, lidičky? Je mu šedesát, a dodnes nedostal jeden jediný řád!“

Tlačenice, řev, randál; šťouchali se a rýpali do sebe čím dál bezohledněji. Z okolních ulic zaútočili další zvědavci, každý mě chtěl vidět. Nakonec propukly rvačky, a tak to vzala do rukou policie, aby nastolila pořádek.

Než se začali prát, stačil jsem se několika nositelů řádů zeptat — jen tak namátkou —, za co byli vyznamenaní.

Jeden mi řekl, že mu jeho nadřízený ministr udělil vyznamenání za mimořádně obětavé zásluhy o vlast: rok disponoval obrovskými sumami státních peněz a v pokladně pak při revizi dělalo manko pouhé dva tisíce dinárů. „Tak se to patří,“ pochvalovali si spoluobčané, „mohl roztočit všechno sakumprásk, ale jeho ušlechtilé vlastenecké uvědomění mu to nedovolilo.“

Druhý byl vyznamenán za to, že měsíc hlídal nějaké erární sklady a ty nevyhořely.

Třetí dostal řád, neboť objevil a vědecky formuloval nesmírně zajímavý fakt, že slovo svoboda končí písmenem a a začíná písmenem s.

Dalšího zase vyznamenali za to, že se dopustil velikánského deficitu a nespáchal pak sebevraždu, jak bylo tou dobou v módě, nýbrž hrdě, srdnatě zvolal před soudem: „Proměnil jsem své názory, své ideje v čin — suďte mě! Tu jsem!“ (Načež se udeřil v hruď a udělal krok vpřed.) Mám dojem, že dostal medaili za občanskou odvahu. (Vždyť to taky bylo namístě.)

Jedné kuchařce dali vyznamenání, protože za pět let služby v bohaté domácnosti ukradla všehovšudy pár zlatých a stříbrných tretek.

Nějaký děda dostal metál za to, že zestárl a neumřel.

Kdosi si vysloužil řád tím, že za necelý půlrok závratně zbohatl, neboť dodával státu plesnivé obilí a plno dalšího vadného zboží.

Jednoho poctili vyznamenáním za to, že zdědil obrovský majetek, ale že ho hned nerozházel a přispěl pěti dináry na dobročinné účely.

Kdo by si to všecko pamatoval! U každého laureáta jsem si bohužel dokázal zapamatovat tak nanejvýš jednu zásluhu. Ostatně kampak bychom se dostali, kdybych vám je měl vypočítávat všecky!

Když tedy došlo na facky a kopance, řízení dalších událostí se chopila policie. Strážníci začali rozhánět dav a jeden chlapík, zřejmě starosta, nařídil, aby přijeli se zavřeným fiakrem. Šoupli mě do fiakru obklopeného kordónem policistů, starosta přisedl ke mně a někam jsme se rozjeli; davy pádily za námi.

„Kam jedeme?“ zeptal jsem se starosty — aspoň já mu tak říkám.

„Na policii.“

Zastavili jsme před rozlehlým, nízkým, notně omšelým stavením.

Když jsem vystoupil z fiakru, uviděl jsem, jak se rovnou u vrat té barabizny perou dva chlapi. Kolem stáli policajti a sledovali vývoj zápasu. I náčelník policie a další úředníci s potěšením přihlíželi.

„Proč se perou zrovna tady?“ podivil jsem se.

„Tak zní nařízení. Veškeré skandály se nesmějí dít jinde než tady, na očích policii. No uznejte sám — přece nikdo nemůže chtít po panu náčelníkovi a ostatních pánech od policie, aby se trmáceli po bůhvíjakých zapadlých podezřelých koutech! Takhle je to pro ně snadnější i přehlednější. Když se lidé pohádají a chtějí se poprat, přijdou pěkně sem, a hotovo. Vyvolávání výtržností, rvaček a dalších skandálů jinde než na místech k tomu vymezených se u nás přísně stíhá,“ vysvětlil mi starosta (nebo kdo to byl).

Náčelník policie, pupkáč s prošedivělým knírkem, vyholenou kulatou bradičkou a pořádným podbradkem, div nepadl do mdlob, když mě spatřil.

„Co jsi zač?“ vybafl a jal se mě ostražitě obhlížet od hlavy k patě.

Ten chlapík, co mu říkám starosta, si s ním začal něco špitat; asi mu referoval, co se všecko strhlo. Náčelník se zamračil a výhrůžně zavrčel:

„Odkud jsi? A už ať je to venku!“

Začal jsem mu dopodrobna líčit, kdo jsem, co jsem a kam mám namířeno, ale on měl asi chudák pocuchané nervy či co; zrovna když jsem byl v nejlepším, zničehožnic se na mne utrhl:

„Slabomyslné povídačky si běž blábolit někam jinam! Koukej kápnout božskou! Jak to, že ses opovážil objevit v tomhle stavu na ulici za bílého dne? Ven s tím! A hezky fofrem!“

Teď jsem se zas já začal prohlížet od hlavy k patě, co je na mně tak závadného, ale na nic jsem nepřišel. Prošel jsem přece lán světa, a nikde jsem neměl žádné popotahování kvůli tomu, jak vypadám.

„Tak otevřeš tu hubu nebo ne?“ zařval náčelník šaramantně, jak dle litery zákona vesměs vystupuje policie v té zemi, zvlášť když jde do tuhého; a tady šlo: všiml jsem si, že se třese vzteky. „Strčím tě do basy! Ztropil jsi výtržnost na nepatřičném místě! Jsi nebezpečný provokatér! Podvratný živel! Celé město je vzhůru nohama!“

„Nechápu, čím jsem se mohl tak provinit, pane…“

„Dědek jako ty — pomalu jednou nohou v hrobě, že by nevěděl, co ví každé malé dítě? Na to ti tak skočím! Ptám se tě naposled: proč, z jakých pohnutek nebo na čí popud sis troufl ukazovat se v tomto mravně pohoršlivém stavu na veřejnosti?“

„Necítím se vinen…“

„Necítíš se vinen, říkáš? Alealeale! A kde máš vyznamenání?“

„Žádné nemám.“

„Lžeš, elemente jeden stará rozvratnická!“

„Nemám, doopravdy.“

„Ani jedno?“

„Ne.“

„Kolik je ti let?“

„Šedesát.“

„Za šedesát let že by sis nevysloužil ani jeden metál? Povídali, že mu hráli! Kde jsi žil těch šedesát let? Na Měsíci, ne?“

„Při všem na světě vám přísahám, jako že je Bůh nade mnou, ať na místě umřu, jestli nějaký mám!“

To náčelníka dočista uzemnilo. Otevřel ústa, vyvalil na mne oči a chvíli nebyl mocen slova.

Když se trochu sebral, rozkázal podřízeným, aby honem přinesli pár metálů. Aspoň deset.

Odkvapili do sousední kanceláře a za minutku byli zpátky s plnou náručí různých stužek, hvězd, takových těch medailí, co se nosí na krku, a dalších cetek a tretek.

Na pokyn šéfa mi narychlo připjali dvě tři hvězdy, do klopy mí vetkli řádovou stužku, pár řádů mi navěsili na krk, pár mi jich přišpendlili na kabát a nádavkem mi uštědřili i několik pamětních medailí; už ani nevím, jakými všemi metály mě tenkrát vyšňořili a opentlili. Hlavně že v tom okamžiku vůči mně náčelník roztál.

„To je ono, drahý příteli!“ liboval si navýsost spokojen, jak geniálně zabránil dalším skandálům. „Už se začínáte podobat normálnímu člověku! Vždyť jste mi pobouřil celé město, když jste nám sem vpadl jako monstrum… Že máme dneska slavnost, to zřejmě taky nevíte, co?“ zaskočil mě novou otázkou.

„Ne.“

„Neuvěřitelné!“ poznamenal dotčeně, ale pak mi s noblesou sobě vlastní prominul mou neznalost a poučil mě:

„Dnes je tomu pět let, co se narodil kůň, na kterém poslední dobou nejraději jezdím. Dopoledne jsem jeho jménem přijímal blahopřání od nejváženějších občanů. Večer projde můj kůň v čele pochodňového průvodu méstem a pak v našem nejluxusnějším hotelu, kam má přístup pouze lepší společnost, pořádáme večírek s tancem.“

Tohle zas dočista uzemnilo mne, ale duchapřítomně jsem se včas vzpamatoval a rovněž jsem mu poblahopřál:

„Tisíckrát vás prosím za prominutí, leč vskutku jsem netušil, že dnes oslavujete tak význačnou událost. Nesmírně lituji, že jsem vám nemohl pogratulovat v dobu k tomu určenou; dovolte mi proto, abych tak učinil nyní.“

Náčelník mi srdečně poděkoval za upřímné city, jež chovám k jeho věrnému koni, a okamžitě nařídil, aby přinesli pohoštění.

Nabídli mi víno a dorty a pak jsem se s náčelníkem rozloučil a odebral se v čestném doprovodu jednoho policajta do hotelu. Už jsem se mohl klidně pohybovat po ulici, aniž bych vyvolával nežádoucí poprask — metálů na mně cinkalo a řinčelo habaděj!

Strážník mě dovedl do hotelu U naší draze milované vlasti-mučednice. Hoteliér mi přidělil pokoj a já si šel odpočinout. Nemohl jsem se dočkat, až budu sám a budu se moci vzpamatovat z neuvěřitelně osobitých dojmů, jimiž na mě zapůsobila tato země.

(další stránka)

Strádie (1/12)

V jedné staré knize jsem četl prazvláštní příběh; čerti vědí, jak se ke mně dostala ta knížka z jakýchsi divných, tatrmanských časů, kdy bylo plno svobodomyslných zákonů a žádná svoboda, kdy se řečnilo ostošest a vycházely tlustospisy o hospodářství a nikdo nic nesil ani nežal, celá země přímo překypovala mravoučeními, ale morálka neexistovala, každý barák byl až na půdu napěchovaný pojednáními o filozofii, logice a bůhvíčem ještě, ale nikde ani špetka zdravého rozumu, kdekdo měl plnou hubu šetrnosti a hospodárnosti pro štěstí vlasti, a rozhazovalo se, kde se dalo i nedalo, a každý vydřiduch a lump si za pár šestáků mohl koupit titul zasloužilý syn národa.

Ke kterému literárnímu žánru to dílko přesně patřilo, nevím sám, a odborníků jsem se ptát nechtěl, poněvadž ti by bezpochyby podle našeho zaběhaného srbského zvyku postoupili dotyčný problém k expertize rozšířenému zasedání kasačního soudu. Mimochodem řečeno, je to báječný obyčej. Najmenuje se pár lidí, ti mají oficiálně v popisu své funkce povinnost myslet, a hotovo, my ostatní máme po starosti. Ale vraťme se k naší povídce, nebo, chcete-li, cestopisu. Autor začíná takhle:

„Padesát let svého života jsem strávil cestováním po světě. Viděl jsem mnoho měst, mnoho vesnic, mnoho zemí, mnoho lidí a národů, ale nikdy nikde mě nic tak nenadchlo, jako jeden malý národ v jedné nesmírně krásné a utěšené zemi. O tom přešťastném národě vám budu vyprávět, ačkoli předem vím, že dostanou-li se mé řádky někomu do rukou a začte-li se do nich, žádný mi nikdy, ani teď, ani dávno po mé smrti zaručeně neuvěří…“

Měl za ušima, ten strejda — zrovna tímhle úvodem vzbudil mou zvědavost, takže jsem jeho dílko přečetl až do konce, a když už jsem se s tím četl, rozhodl jsem se převyprávět to zas dalším. Nepodezírejte mě, že jsem jako ten strejc a že vás lstivě vábím k četbě, kdepak! Hned na začátku místopřísežně prohlašuji, že to zas tak moc za čtení nestojí a že ten strejc (totiž spisovatel nebo co byl zač) hrozně lže — ale kupodivu, já osobně vám tomu jeho prášení věřím na slovo a do posledního písmene.

A tohle ten strejda píše dál:

Je tomu už přes sto let, co byl můj otec ve válce těžce raněn a zajat. Odvlekli ho z rodné země do ciziny, a tam se po čase oženil s jednou otrokyní, svou krajankou. Z toho manželství jsem se narodil já. Bylo mi sotva devět, když otec zemřel. Stále mi vyprávěl o naší daleké otčině, o její slavné minulosti, o krvavých bojích za svobodu, o hrdinných a ušlechtilých lidech, jichž naše země rodí bezpočet, o jejich mravnosti a poctivosti, o tom, jak ve svém zaníceném vlastenectví neváhají položit na oltář otčiny vše, i svůj život. Na smrtelném loži mě zavázal tímto odkazem: „Synu můj! Smrt mi nedopřála skonat v milované vlasti; osud zabránil, aby mé kosti spočinuly v posvátné prsti, již jsem v bojích za naši svobodu napájel svou krví; neblahý úděl nedovolil, aby mě zahřály paprsky svobody v mé drahé rodné zemi, než zavřu oči… Umírám však smířen, neboť věřím, že ony paprsky svobody ozáří vás, děti naše… I tebe, synu můj! Vydej se na cestu, synku, a poceluj tu svátou půdu, až na ni vkročíš! Jdi a miluj věrně tu zemi reků a pamatuj, že náš národ je předurčen k velkolepým, skvělým činům! Buď důstojným synem svého otce a poctivě a čestně užívej svobody! Nezapomínej, že tu zemi zbrotila krev tvého otce a nesčetněkrát předtím krev tvých čackých a slavných dědů…“

Po těch slovech mě otec objal a zlíbal a jeho slzy zrosily mé čelo.

„Jdi, synáčku, a kéž ti Bůh…“

S tou nedokončenou větou na rtech můj dobrý otec vydechl naposled.

Neuplynul ani měsíc od jeho smrti, a já si svázal raneček a s holí v ruce jsem se vydal do světa hledat svou slavnou otčinu.

Padesát let jsem putoval cizinou, křížem krážem jsem prošel svět, ale nikde jsem nenašel zemi, která by se alespoň trochu podobala naší hrdinské otčině, o níž mi tak často vyprávěl otec.

Při tom marném hledání jsem však narazil na jinou velice pozoruhodnou zemi a o ní a o jejích obyvatelích vám teď budu vypravovat:

Letní den. Slunce žhnulo, div se hlava nerozskočila, vedro na omdlení; hučelo mi v uších, lekal jsem žízní, únavou jsem skoro neviděl. Byl jsem celý zpocený, olepený prachem z cesty; i můj vetchý oděv byl samý prach. Sotva jsem se vlekl, tak jsem byl uondaný a vyčerpaný, a tu najednou spatřím, jak se asi půl hodinku pěšky odtud bělá město na soutoku dvou řek. Jako by mi to vlilo do žil novou sílu; únava a skleslost byly rázem tytam. Pospíšil jsem tím směrem a zanedlouho jsem došel k pobřeží. Dvě mocné řeky velebně plynuly a omývaly svými vlnami městské hradby.

Vzpomněl jsem si, že když mi otec vyprávěl o jednom slavném městě, pro které naši předkové prolili mnoho krve, říkal, pokud si to přesně pamatuji, že leží zrovna takhle nějak — na ostrohu nad soutokem dvou řek.

Srdce se mi rozbušilo vzrušením: smekl jsem a závan větru z hor té země chladivě polaskal mé zpocené čelo. Poklekl jsem, upřel jsem zraky k nebesům a v hlubokém dojetí jsem zvolal:

„Velký Bože! Vyslyš modlitbu sirotka, jenž se plahočí světem a hledá svůj domov, svou otčinu… Dej mi vnuknutí!“ Svěží větřík dál pofukoval z modravých hor, jež se rýsovaly v dáli, a nebe mlčelo. Pověz mi ty, milý větře, jenž vaneš od oněch modravých vrcholků, jsou to hory mé vlasti? Řekněte mi vy, milé řeky, zda z těch hrdě se tyčících hradeb vznešeného města smýváte krev mých předků?“ Všechno němé, všechno mlčí — ale tu se mě zmocnila sladká předtucha; jako by mi jakýsi tajemný hlas zašeptal:

„To je země, kterou tak dlouho hledáš!“

Vyrušil mě nějaký šramot. Opodál na břehu jsem spatřil rybáře. Loďku měl uvázanou u břehu a spravoval sítě. V zajetí slastných pocitů jsem si ho předtím vůbec nevšiml, šel jsem k němu a pozdravil jsem ho.

Mlčky o mne zavadil pohledem, ale hned se zas dál věnoval své práci.

„Co je to za zemi tam za vodou?“ zeptal jsem se ho všecek rozechvělý — co mi odpoví?

Rybář pokrčil rameny, podíval se na mne a procedil mezi zuby:

„Nějaká země, no.“

„Jak se jmenuje?“ naléhal jsem.

„Kdopak ví. Země tam je, to jo, ale jakživ jsem se nikoho neptal, jak se jmenuje.“

„A odkud jsi ty?“

„Tadyocaď. Mám támhle chalupu. Žiju tu odmalička.“

Zvláštní, tak to asi nebude země mých dědů, pomyslel jsem si, ale nevzdával jsem se:

„Doopravdy nic nevíš o té zemi? Ani to, čím slyne?“

Rybář se zamyslel, nechal síť sítí a zdálo se, že úporně pátrá v paměti. Dlouho mlčel, až nakonec povídá:

„Prý tam mají děsných prasat.“

Vyrazilo mi to dech.

„Chceš mi tvrdit, že ničím jiným ta země není známá? Jedině prasaty?“

„Taky prý tam provádějí pěkné pitomosti, ale mně je to putna,“ zabručel neúčastně a chopil se své sítě.

Ta odpověď mi nebyla docela jasná.

„Co tím myslíš?“

„To, co jsem řek,“ odsekl otráveně a lhostejně zívl.

„A nic jiného jsi už neslyšel?“

„Jo, ještě se říká, že kromě prasat tam mají hromadu ministrů, některé na penzi, některé volně k mání, ale ty nevyvážejí do ciziny. Vyvážejí jenom prasata.“

Neutahuje si ze mne ten rybář? napadlo mě; vybuchl jsem:

„Přestaň si ze mě dělat blázny! Myslíš, že jsem padlý na hlavu?“

„Víš co? Zaplať mi, převezu tě na druhou stranu, a běž se tam podívat! Já tam jakživ nebyl, co jsem ti řek, vím z desátých úst.“

To tedy zaručeně nemůže být země mých předků — ta je přece proslulá činy bájných herojů a skvělou minulostí, přemítal jsem. Rybářovy divné narážky však probudily mou zvědavost, a tak jsem se rozhodl navštívit i tuto zemi — vždyť ono mě neubude, když už jsem viděl tolik jiných! Dohodl jsem se s rybářem, za kolik mě převeze, a nasedl jsem do člunu.

Rybář dovesloval k druhému břehu, shrábl peníze, já vystoupil, a on zas odplul zpátky.

(další stránka)