Strádie (9/12)

(předchozí stránka)

Ministerstvo osvěty bylo doslova nazděno samými kovanými vědci a všichni se s chutí vpravdě usilovnou tužili na národa roli dědičné. Trvalo to týdny, než každý, třeba i zcela bezvýznamný spis prošel jejich stylistickým brusem, než ho pročenichali po stránce jazykové, než vyslídili, zda je v něm správně užito pádů předložkových a bezpředložkových, a tak dále. Probíral jsem se těmi spisy.

Ředitel jednoho gymnázia kupříkladu psal:

Velectěný pane ministře osvěty!

Profesoři našeho gymnázia již po šest měsíců nedostali gáži, čímž se ocitli zcela na mizině a nemají ani na chleba. Tento stav věcí není nadále únosný též z toho důvodu, že podlamuje v očích veřejnosti vážnost profesorů našeho ústavu, jakož i učitelstva vůbec.

Uctivě Vás proto žádám, abyste byl tak laskav a urychleně se zasadil u pana ministra financí stran vyplacení zmíněné gáže, pokud možno alespoň za tři měsíce.

Na rubu složeného spisu stálo:

Ministerstvo osvěty

J. Č. 5860

1. února 1891

Žádost ředitele gymnázia v … o vyplacení třímésíční gáže tamnímu profesorskému sboru.

A pod tím jiným písmem odborné zhodnocení:

Styl kostrbatý. Slovosled odporuje pravidlům syntaxe. Použito pěti cizích slov: gáže, finance, ministr, profesor, gymnázium.

(Ta slova byla v ředitelově dopise podtržena červenou tužkou.)

A pod tím bylo připsáno vlastnoručními klikyháky páně ministrovými (takhle začne mazat každý, jak se stane ministrem): K vyjádření Osvětové radě!

A pod tím zase jiným rukopisem:

2. března 1891

Nejvyšší osvitové radé (Osvětovou radu měli ve Strádii všehovšudy jednu, ale podle tohohle titulu by člověk myslel, že jich mají ještě nejmíň třicet nižších).

V příloze zasíláme dopis ředitele …ského gymnázia a prosíme o posouzení, co se týče ředitelova ovládání pravidel gramatiky, syntaxe a stylu; po vyřízení žádáme o spéšné vrácení dopisu s připojeným znaleckým dobrozdáním ministerstvu osvity k daliímu řízení.

Z pověření ministra atd.

(Podpis)

Vzhledem k tomu, že šlo o kromobyčejně spěšnou záležitost, Nejvyšší osvětová rada si přichvátla a už za čtrnáct dní se sešla k poradě. Dali hlavy dohromady a po velkém mutýrování a Spekulování se usnesli, že věc postoupí k expertize dvěma odborníkům. Pak ještě podumali, kteří dva by to měli být, a když se i o tom dohodli, vše bylo zaprotokolováno a tajemník dostal za úkol zařídit další.

A tohle jsou dopisy těm odborníkům:

Ctěný pane,

s odvoláním na akt pana ministra osvěty J. Č. 5860 ze dne 2. března t. r. a na rozhodnutí ze zasedání Nejvyšší osvětové rady, jež se konalo dne 17. března t. r. (Zas. č. 2), mám tu čest požádat Vás, abyste prostudoval dopis ředitele …ského gymnázia po stránce gramatické, syntaktické a stylistcké a abyste o výsledku svého šetřeni v době co možná nejkratší podal Nejvyšší osvětové rádě podrobnou písemnou zprávu.

Využívám této příležitosti, ctěný pane, abych Vás ujistil o své hluboké uctě.

Předseda Nejvyšší osvětové rady

(Podpis)

Dopis podobného obsahu napsali i druhému odborníkovi.

Po dvou měsících došel Nejvyšší osvětové radě vyčerpávající rozbor ředitelova dopisu, jejž vypracovali oba experti rukou společnou a nerozdílnou. Začíná takhle:

Nejvyšší osvětové rádě

Prostudovali jsme bedlivě dopis ředitele …ského gymnázia a pokládáme si za čest oznámit Nejvyšší osvětové radě své resumé:

Vše ve všehomíru a tudíž i v naši přírodě podléhá zákonu postupného vývoje a zdokonalování. Jako se z pradávné monéry během věků vyvinul složitý organismus lidského těla, pravé tak se i řeč lidská vyvíjela z neartikulovaných zvířecích skřeků, aby po mnoha a mnoha staletích dosáhla vysoké dokonalosti dnešních moderních jazyků.

Ve snaze co nejzevrubněji a zároveň co nejpřehledněji vyložit své závěry, postupovali jsme ve svém pojednání dle následujícího plánu:

I. Část všeobecná

1. Řeč a její vznik
2. Původ dnešních jazyků
3. Společné kořeny (sánskrt)
4. Štěpení jazyka do hlavních skupin
5. Kapitola ze srovnávací filologie
6. Dějiny jazykovědy
7. Obecná jazykověda v naší době

II. Náš jazyk a zákony jeho vývoje

1. Dávná pravlast (kapitola z historie)
2. Vývoj dialektů společného jazyka v dávné pravlasti
3. Příbuzné jazyky
4. Společné znaky a rozdíly skupiny našich bratrských jazyků
5. Dialekty našeho jazyka

III. Ředitelův dopis

1. Původ a historie textu
2. Srovnání ředitelova jazyka s jazykem starostrádijských písemných památek

A tak dále. Kdo by si to všecko pamatoval! (Ať je rád, jestli si stačil zapamatovat aspoň tohle.)

Na část I a část II padlo dobrého půl kila papíru, zatímco na kvintesenci své expertizy, část III, ho páni specialisté spotřebovali nejmíň kilo. Jak jsem se tak prohraboval tím stohem hustě popsaných lejster, z mnoha a mnoha kapitol kardinální části pojednání na mne zvlášť zapůsobila kriticky vyhrocená stať Ředitelovy prohřešky vůči zákonným principům našeho slovosledu a obšírná úvaha Jazyk a styl ředitelova dopisu v porovnání s jazykem a stylem Homérovy Íliady (v níž páni odborníci mj. konstatovali, že Homérův styl je mnohem vytříbenější). Zajímavá byla i rozsáhlá kapitola Nadměrný výskyt cizích slov v ředitelově dopisu (pokud jste zapomněli, šlo o slova ministr atd.), dokládající četnými citáty z národního mudrosloví ap., že většinu z nich je záhodno vymýtit nejen v zájmu očisty jazyka, avšak i ochrany národních ideálů.

A celá ta veleučená velerozprava končila takto:

S ohledem na veškerě výše uvedené skutečnosti snažně doporučujeme vrátit řediteli …skěho gymnázia jeho dopis, nechť ho dotyčný řádně opraví dle našich připomínek. Teprve pak bude přípustno se danou záležitostí zabývat dále.

Brzičko, asi za měsíc se opět sešla Nejvyšší osvětová rada a dlouho, s fortelem sobě vlastním se vrtala v expertize; její konečné rozhodnutí potvrdilo názor specialistů. Dále pak Nejvyšší osvětová rada jednala o odměně za vypracování expertizy a rozhodla, že honoráře (à 250 dinárů na jednu odbornou hlavu) budou uhrazeny buď z penzijního fondu pro vdovy zaměstnanců v osvětě, nebo z položky určené na platy školníkům.

Své rozhodnutí pak Nejvyšší osvětová rada uctivě předložila panu ministrovi k další úvaze. Nu a netrvalo dlouho (i když nějaký den to samozřejmě zabralo) a ministerstvo vrátilo řediteli …ského gymnázia jeho dopis s důtklivým napomenutím, aby ho hleděl náležitě opravit dle připomínek pánů odborníků (viz ./. příloha)…

Takhle pilně a neomylně se na strádijském ministerstvu osvěty projednávaly veškeré záležitosti; i ze sebemenšího spisu tak díky tomu přenáramnému papírování narostl óbrakt, že by ho člověk sotva unesl na zádech.

Všichni úředníci na ministerstvu byli spisovatelé а jako takoví samozřejmé psali knihy; akorát pan ministr nic nepsal. V jeho případé jsem o audienci nežádal — netroufl jsem sí, protože mé kdekdo varoval, ať mě to ani ve snu nenapadne, pokud míním zůstat zdravý a živý. Pan ministr si prý od rána do večera tuží svaly v tělocvičně a je to hrozný prudina, v jednom kuse by se rval.

Párkrát prý se dokonce porval i se samým patriarchou, aspoň co já slyšel. Patriarcha byl rovnéž zdatný cvičenec — jeho koníčkem byla obzvláště jízda na koni —, také děsný divous a neméně rád se rval. Jednoho knéze majznul svou pastýřskou berlí po hlavě přímo v chrámu Páně, a jen týž (nikoli kněz, ale milý Pán Bůh) ví proč. Obecně se soudilo, že tu vzteklinu musel chytit při dlouholeté četbě náboženské literatury, najmě bible. Což bylo dostatečnou omluvou pro všecky jeho výstřelky — ostatně mu je nikdo ani moc nezazlíval. Poprvé se patriarcha s panem ministrem osvěty do sebe dostali kvůli nějakým dostihům, ale potom se ještě mockrát rafii kvůli různým jiným religiózním a osvětovým otázkám. Například v souvislosti se správnou výchovou školní mládeže — hlava strádijské církve kategoricky požadovala, aby do učebnic věrouky byla zařazena kapitola o chovu hříbat, zatímco pan ministr osvěty mermomocí prosazoval ideu, aby tam přidali plavecké pokyny. Oba urputně trvali na svém a pomaloučku polehoučku to dospělo tak daleko, že jeden druhého nemohli ani cítit. Ministr osvěty nakonec svému úhlavnímu nepříteli provedl takovou zlomyslnost, že zakázal ve školách vyučovat o koni: až na to hnusné zvíře přijde v přírodopisu řada, ať místo toho zařadí výuku plavání ve studené vodě!

Ale co je to, jedna jediná změna v učebnici či v osnovách — vždyť učebnice i osnovy se ve Strádii měnily každý druhý den!

Mezi strádijskými osvětovými pracovníky snad nebylo člověka, který by nepsal školní učebnice (kromě toho kdekdo smolil, pardon, spisoval, až se z něho kouřilo, všelijaké užitečné knížečky na odměňování vzorných žáků, prostě aby hodná dítka měla co číst a byla pak ještě hodnější a vzornější).

Učebnic (potažmo jejich autorů) byla časem taková spousta, že to neúnosně dlouho trvalo, než přišly na řadu, totiž než je ministerstvo schválilo a odkoupilo. Přitom musel pan ministr především zaopatřit autory z okruhu svých blízkých přátel a příbuzenstva. Ale sotva schválili a vydali jednu učebnici a žactvo se z ní začalo učit, v tu ránu se přihnal nějaký další ministrův intimus s fungl novým dílkem — copak ho pan ministr mohl nechat odejít s prázdnou? A tak mu nezbylo, než ruče vydat nový výnos:

Jelikož se během dlouhého používáni učebnice (toho a toho předmětu, od toho a toho autora) ukázala být zcela nevyhovující, v rámci soustavného zdokonalování našeho školství, veden vyššími pedagogickými pohnutkami, nařizuji vyřadit svrchu zmíněnou učebnici z oběhu a používat napříště učebnice… (Promiňte, ale jméno autora té další učebnice mi vypadlo z paměti.)

Hodlal jsem rovněž navštívit pana ministra spravedlnosti, dlel však v cizině. Odejel studovat systém zahraničních škol pro hluchoněmé děti; vláda se totiž zanášela ideou, že ve Strádii zřídí přinejmenším jeden takový ústav — kdo ví, třeba se tím zalepí nějaká díra ve státním rozpočtu! Poněvadž šlo o akci mimořádného významu i aktuálnosti, podnikla pohotová strádijská vláda řadu různých dalších opatření. Kromě toho, že vyslala pana ministra spravedlnosti na studijní cestu (nemusím snad ani podotýkat, že mu to hodilo krásný přídaveček ke gáži), neprodleně jmenovala ředitele budoucího ústavu pro hluchoněmé děti (s obrovským platem a příplatky na reprezentaci) a učitele; značně též pokročily práce na stavbě velkolepé vily, kde měl ředitel bydlet. Dále pak ustanovila hospodářského správce ústavu, lékaře, revizora účtů, pokladníka, jeho zástupce, kancelistu, tři čtyři písaře a několik podomků. Všichni, od ředitele až po podomky, pobírali svědomitě plat a hořeli netrpělivostí, kdy už se pustí do činorodé práce na novém působišti. Ředitel se však nechal slyšet, že má jednoho příbuzného ministrem a že si na to došlápne, aby do ústavu byly přijímány jen naprosto zdravé děti.

Ústav, vlastně jeho zaměstnanci, poněvadž ústav dosud neexistoval, spadali do kompetence ministerstva spravedlnosti, neboť pan ministr osvěty se vyjádřil, že ho ani nehne babrat se s nějakými hluchouny.

Pan ministr spravedlnosti tedy převzal na svá bedra veškerou péči o ústav pro hluchoněmé děti, zatímco záležitostí jeho ministerstva se ujal pan ministr armády. Povinností ministra armády se chopil pan ministr osvěty, jenž beztoho z duše nenáviděl knihy a školy, takže ministerstvo osvěty za něj řídila jeho paní choť, která, jak bylo všeobecně známo, k smrti ráda četla kriminální romány a mohla se utlouct po čokoládové zmrzlině.

(další stránka)