Ne razumem
Napočil je čas, ko bi moral iti služit vojake, a ne dobim vpoklica. Prevzema me silno patriotsko čustvo, ki mi ne podnevi ne ponoči ne dá miru. Stopam po ulici in kar same se mi stiskajo pesti; in kadar gre kak inozemec mimo mene, mi kar zaškripljejo zobje in popade me volja, da bi planil k njemu in mu prisolil zaušnico. Ležem spat, pa se mi vso noč samo sanja, kako sekam sovražnika in prelivam kri za svoj rod ter maščujem Kosovo. Nestrpno pričakujem, da me pokličejo, toda zaman vse moje čakanje.
Gledam, kako marsikoga zgrabijo za vrat in ga odvlečejo v kasarno in zelena zavist me popada.
Nekega dne je dobil vpoklic neki starec, ki se je po naključju pisal kakor jaz. In še kako strog vpoklic, v katerem je bilo rečeno, naj se pri priči zglasi pri komandi kot vojni begunec!…
»Kakšen begunec neki,« je rekel starec, »ko pa sem preživel že tri vojne in bil ranjen v njih, glej, tule: še danes se pozna!«
»To je vse lepo, a h komandantu pač moraš iti: takšen je red.«
Starec je odšel, komandant pa ga je vrgel ven.
»Kdo pa je tebe klical, kljuse staro?« se je zadrl in malo je manjkalo, da še batin ni dobil.
Sicer pa bi se jaz, če ne bi starca tako zapodili, v svojem zanosu in svoji silni ljubezni do kasarne bržčas še nagibal k misli, kako daleč so že pritirali moč protekcije.
Od silnega koprnenja sem že kar zapadel v obup. Kadar sem stopal mimo kakega častnika po ulici, sem zaman udarjal z nogami ob tla s tako silo, da so me podplati boleli, samo da bi kakor že koli vzbudil pozornost kot odličen vojak — vse je bilo kakor bob ob steno: meni ne dostavijo vpoklica.
To mi je bilo že preveč, zato sem nekega dne sédel in napisal komandi prošnjo, da me blagovoli sprejeti v vojsko. V prošnjo sem izlil ves svoj rodoljubni žar in ob koncu dejal:
»Ah, gospod komandant, če bi vi vedeli, kako mi bije srce in kipi kri v žilah, ko pričakujem že davno zaželenega časa, da se bom lahko imenoval branilca krone in svoje domovine, branilca svobode in srbskega oltarja, ko bom tudi jaz stopal v vrste kosovskih maščevalcev!«
Svojo prošnjo sem tako okrasil, da bi bil vsakdo rekel, da je to prava lirična pesem, in bil sem zadovoljen ob misli, da mi večjega priporočila ni treba.
Ves presrečen od te velike nadeje sem se dvignil in krenil naravnost na komando.
»Bi mogel govoriti z gospodom komandantom?« sem vprašal vojaka, ki je stal pred vrati.
»Ne vem,« je rekel vojak malomarno in skomizgnil z rameni.
»Stopi vprašat; reci mu: prišel je nekdo, ki bi rad služil vojake!« sem mu dejal, misleč, da se mi bo ta ljubeznivo nasmehnil in kar planil h komandantu in mu javil prihod novega vojaka ter da mi bo komandant prihitel celo na prag naproti, me potrepljal po rami in vzkliknil: »Tako, sokol moj, stopi sem noter!«
Namesto tega pa me je vojak samo pomilovalno pogledal, kakor da mi je s tem pogledom hotel reči: »E, norček moj ljubi, in ti se se podvizaš! Še žal ti bo nekoč!«
Tedaj tega pogleda nisem razumel, samo začudil sem se, da me je tako pogledal.
Dolgo časa sem čakal pred vrati. Prestopal sem se sem in tja, kadil, sedel, pljuval, gledal skozi okno, zdehal, se pogovarjal z nekimi kmeti, ki so takisto čakali kakor jaz, in kaj vem, kaj vse sem počenjal od dolgega časa.
V vseh pisarnah je vrvelo živahno delo; slišalo se je šumenje, hrup, zmerjanje. Neprenehoma so se čula povelja in ves hodnik je kar brnel od vzklikov »razumem!«. Ko se je ta »razumem!« po nekajkrat ponovil in je povelje od višjega preko nižjega prišlo do najmlajšega, sem videl, kako je pritekel po hodniku iz neke pisarne vojak in padel v drugo. Zdaj je nastal spet hrup v tej drugi in spet se je zaslišal nekajkrat gromki »razumem!«, izgovorjen z raznimi glasovi in vojak je spet pritekel na hodnik ter odhitel v drugi oddelek.
V komandantovi pisarni je pozvonilo.
Vojak je odšel k njemu.
Tam notri je nastalo neko zamolklo momljanje, nato je se je vojak zadrl: »Razumem!«
Prišel je ven, kakor puran rdeč v obraz, in se kar oddahnil od nekega strahu, da je tako srečno opravil.
»Naj vstopi, kdor želi govoriti z gospodom komandantom,« je dejal in si obrisal pot s čela.
Prvi sem vstopil jaz.
Komandant me je sprejel sedeč za pisalno mizo in kadeč cigareto z ustnikom.
»Dober dan!« sem ga pozdravil pri vstopu.
»Kaj je?« se je zadrl on s takim strašnim glasom, da so se mi zašibile noge; kar čutil sem, kako sem zanihal.
»Zakaj pa vpijete, gospod?!« sem zinil, ko sem se malo zbral.
»Kaj, učil me boš? Marš ven!« je zavpil oni še huje in udaril z nogo ob tla.
Začutil sem, kako me je oblila kurja polt in kakor da je moj rodoljubni žar nekdo z vodo polil, vendar pa me je le prešinilo upanje, da bo drugače, ko mu povem, kaj hočem.
»Prišel sem, da bi služil vojake!« sem dejal poln ponosa, zravnan in zroč mu naravnost v oči.
»Aha, vojni begunec! No, le čakaj malo, saj prav take iščemo!« je zavpil on in pozvonil.
Odprla so se vrata z leve strani njegove pisalne mize in vstopil je narednik. Zravnal se je, dvignil glavo, izbuljil oči, prilepil roke ob kolke, zakorakal bliže k njemu in udarjal tako močno, da bi kar oglušil; ustavil se je, tresknil z nogami in v predpisani pozi kakor okamenel spregovoril:
»Ukazujete, gospod polkovnik!«
»Tegale tu nemudoma odvedi, ga ostriži, preobleci in zapri v luknjo!«
»Razumem!«
»Prosim, prinesel sem prošnjo!… Jaz nisem begunec, marveč bi rad služil vojake,« sem dejal in se ves tresel.
»Nisi begunec? Pa kaj hočeš s to prošnjo?«
»Rad bi postal vojak!«
On je stopil malo nazaj, priprl eno oko in z ujedljivim glasom spregovoril:
»Bogami, ta človek bi bil rad vojak!… Hm, ta-a-ko torej!… Saj, kar takole čez cesto, pa naravnost v kasarno, da bi čim prej odslužil svoj čas, kakor da je tu kaka dirka!…«
»Moj rok je na vrsti.«
»Ne poznam te in ne maram nič slišati…« je začel komandant in v tem je vstopil neki častnik z nekakim aktom v roki.
»Poglejte tam v seznamu vojnih obvezaocev, kdaj je vpisan tale!« je rekel častniku in z roko pokazal name, me pogledal in vprašal:
»Kako se pišeš?!«
Ponudil sem mu svojo prošnjo.
»Kaj mi bodo te tvoje čenče?!« je zavpil in udaril z roko po prošnji, da je padla na tla.
»Oh, pa tako okrašen slog!« sem pomislil in od žalosti pozabil povedati svoje ime.
»Kako se pišeš, zakaj ne govoriš?!« se je zadrl on.
»Radosav Radosavljević.«
»Poglejte v seznamu vojnih obvezancev!« je ukazal častniku.
»Razumem!« je rekel ta in odšel v svojo pisarno ter ukazal enemu mlajših častnikov:
»Poglejte v knjigo vojnih obvezancev, ali se nahaja tam neki Radisav.«
»Razumem!« je zavpil drugi častnik in stopil na hodnik, poklical narednika in mu isto ukazal.
»Razumem!« se je odzval ta z gromkim glasom.
Narednik je zapovedal prav to podnaredniku, ta kaplarju in kaplar nekemu vojaku.
Slišalo se je samo, kako udarjajo koraki, kako so se ustavljali drug pred drugim in vse se je končalo z »razumem!«.
»Seznam, se-e-ezna-a-am!« se je zaslišalo po vsem uradu in pričel se je ropot, ko so jemali velike zaprašene svežnje s polic. Listi so šušteli, z vso vnemo so iskali.
Vtem ko se je to godilo, sem stal jaz v kotu komandantove pisarne in si še dihati nisem upal, tak strah me je vsega prevzel. Komandant je sedel ki kadil ter obračal neke liste na beležniku.
Približno v istem vrstnem redu, kakor je bilo izdano povelje, je prišel tudi odgovor, samo da je šlo zdaj od najmlajšega in prišlo do narednika.
Narednik je vstopil h komandantu.
»Kaj je?«
»Čast mi je javiti gospodu polkovniku, da je vojak, ki smo ga iskali v seznamu — umrl.«
Osupnil sem in bil že skoraj na tem, da bi v tej zmedi in tem strahu verjel tudi to.
»Ta vojak je umrl!…« je rekel komandant.
»Ampak, jaz sem vendar živ!« sem viknil preplašeno, kakor bi se res trgal iz smrti.
»Idi, izgini! Ti si mrtev zame; tebe ni na svetu, dokler te ne napoti občina sem!«
»Zagotavljam vam, da sem jaz ta… da nisem mrtev, saj me vidite!«
»Ven s teboj, me boš ti prepričeval, če stoji v seznamu ,mrtev’?!…«
Kaj sem hotel drugega, odšel sem.
–
Odšel sem domov (živel sem v nekem drugem kraju) in se nekaj dni nisem mogel osvestiti. Še na misel mi ni prišlo več, da bi pisaril kake prošnje.
Ni minilo niti tri mesece od tega časa, ko je prišel iz komande akt v naš kraj, naj me napoti občina v roku štiriindvajsetih ur na komando.
»Vojni begunec si,« mi je rekel neki kapetan, h kateremu me je odvedel vojak.
Povedal sem mu vso stvar, kaj se je zgodilo, ko sem se zglasil pri komandantu.
»Prav, potem pojdi, dokler se zadeva ne razčisti.«
Odšel sem.
Toliko da sem prišel nazaj v svoj kraj, že je prišel vpoklic neke druge komande.
Poklicali so me tja, da se nemudoma predstavim svoji komandi, ker sem bil tam pomotoma vpisan v njihov seznam.
Odšel sem na svojo komando in povedal, kako me kliče m…čka komanda, da bi mi sporočila, naj se predstavim tej tule.
»Pa zakaj si prišel sem!?«
»Kaj pa naj hodim tja, ko me bodo oni napotili semkaj in če sem tukaj…« sem začel razlagati, »kakšna neumnost bi bila to, če bi odhajal tja.«
»Kaj, prišel si nam nekaj razlagat?!… Ne gre to tako; povsod mora biti red!…«
Kaj sem hotel! Nisem imel drugega izhoda, marveč sem odšel iz K… v M…, da so mi sporočili, naj odidem v K…, od koder sem pravkar prišel.
Priglasil sem se torej tamkajšnji komandi.
Spet povelja, koraki, »razumem« — in nazadnje so mi rekli, da me ni nihče klical…
Vrnil sem se spet domov. Komaj sem se za silo oddahnil, že je prišel spet akt iz M…, v katerem je pisalo, da je to drugi vpoklic in da me bodo s stražo privedli in kaznovali, če ne pridem v pravem roku.
Spet sem brez duše odhitel na pot. Sporočili so mi.
In tako sem malo kasneje stopil v kasarno in odslužil svoj dveletni rok.
–
Minilo je pet let od teh dob. Malone pozabil sem že, da sem bil kdaj vojak.
Nekega dne so me poklicali na občino.
Odšel sem tja. Ko sem prišel, so mi pokazali velikanski sveženj aktov iz komande; sveženj je tehtal svojih deset kil. Nekaj je bilo sešitih, nekaj priklopljenih drug k drugemu, dokler ni tako silno narastel, da so ga morali razdeliti na dva dela.
»Ukazano mi je, da vas napotim v komando,« mi je rekel župan.
»Kaj že spet?!« sem od začudenja zazijal.
Vzel sem v roke te akte. Na njih je na tisoče podpisov, povelj, obtožb, pojasnil, odgovorov, pečatov župnijskih uradov, vojaških, okrajnega glavarstva, šolskih, občinskih, divizijskih in vrag vedi koga še. Pregledal sem vse to in videl, da so uradno ugotovili, da sem živ in me kličejo, naj nemudoma odslužim svoj rok v stalnem kadru.
Vir: Radoje Domanović, Zgodbe in satire, Slovenski knjižni zavod, Ljubljana 1951. (Prev. Fran Albreht)
一头普通的塞尔维亚牛的推理
世界上会发生很多奇迹,就像许多人说的那样,我们的国家充满太多的奇迹,以至于奇迹已经不再是奇迹。有些人的地位很高,可他们根本没有思考;作为补偿或者是出于其他原因,一只普通农民的牛开始思考,和塞尔维亚的其他牛没什么两样。上帝知道发生了什么,这才使得这种机灵的动物敢于承担如此大胆的努力,特别是因为在塞尔维亚已经证明,这种不幸的职业只会给您带来伤害。再让我们来看看这个可怜的牛,他如此天真烂漫 ,甚至不知道这种努力在他的祖国是无利可图的,因而我们不用赋予它特定的公民的勇气。由于牛既不是选民、议员、村长,又不是他被选为任何牛议会的代表或者(如果他已经达到一定年龄)参议员,为什么还要思考,这仍然是个谜。曾经有个可怜的牛梦见他在任何一个牛国中担任国务卿,相反,他应该知道他要像一些幸福的国家里杰出的部长一样,练习思考的少一点,虽然我们的国家在这个方面也不是如此幸运。最后,为什么我们要关心一头牛在塞尔维亚做出了一番被人们抛弃的努力呢?而且,他开始思考仅仅可能是因为他的天性使然。
那么,他是哪种牛?像动物学老师教的那样,一只拥有和其他所有的牛一样的头,身体和四肢的普通的牛;他拉着推车,吃草,舔盐,反刍和嘶叫。他的名字是小灰。
他是这样开始思考的。有一天,他的主人给他和他的伙伴,小黑,套上轭,并且在卡车上装了一些偷来的木桩,打算把他们两个带去小镇卖掉。几乎是一进入小镇,他的主人就卖掉了木桩,并且松开了小灰和他的伙伴,勾住了绑住他们的链条,在他们面前扔了一捆杂草,欣喜地走进一个小酒馆里喝了几杯。小镇里正为一个节日而庆祝,路上行人来来往往,络绎不绝。此外,其他牛都知道小黑有点笨,小黑并没有看向任何地方,相反的,他认真的吃着午饭,吃的很撑,纯粹是因为享受才叫了几声。躺下来后,甜甜地睡了过去。所有的过路人都没能影响到小黑,小黑一直在安稳的睡觉(可惜他不是人,因为他拥有这些成就伟大事业的能力)。但是小灰一口饭都没吃,他脸上恍惚的眼睛和悲伤的表情让他第一眼看起来像一个思考者,同时拥有一个亲切的、敏感的灵魂。路过的塞尔维亚人为他们光荣的往事、姓名和国家而骄傲,这种骄傲表现在他们坚定的举止和步伐当中。小灰目睹了一切,他的灵魂突然被内心巨大的不公所带来的悲伤和疼痛所吞噬,他不得不屈服于如此强烈、突如其来的、强有力的情感;他难过又痛苦地嘶叫了几声,泪水在眼眶里打转,在巨大的痛苦中,小灰开始想:
「我的主人和他的同胞们,塞尔维亚人,都在骄傲什么?他们为什么昂首阔步,以傲慢的傲慢和蔑视看着我的人民?他们为自己的祖国而骄傲,为怜悯的命运准许他们出生在塞尔维亚而骄傲。我的母亲也在塞尔维亚生育了我,塞尔维亚不仅是我的祖国,也是我父亲的祖国,我的祖先也是,就像这些人们一样,一起从斯拉夫故土来到现在这片土地的。然而,我们当中没有一头牛会为此感到骄傲,我们只有通过我们的能力把更重的物品拉上山的时候才会感到骄傲;到今天为止,从没有一头牛对德国牛说:『你觉得你是谁?我是一只塞尔维亚牛,我的家乡是令人骄傲的塞尔维亚,我所有的祖先都出生在这里,而且,我祖先的坟墓都在这片土地上。』老天不允许啊,我们从未对此感到骄傲,这种念头从来没有出现在我们的脑海中,但是他们甚至以此为荣,真是奇怪的人!」
被这些想法占据着的牛悲伤地晃了晃自己的脑袋,脖子上的铃和身上的束缚都在响着。小黑张开双眼,看向他的朋友,哞叫着:
「你又在想那些没有用的事了!吃点东西吧笨蛋,多长些肉,你看你的肋骨都要戳出来了;如果思考有用,人们不会留思考给我们牛的。我们不会如此幸运的!」
小灰失望的看着他的同伴,撇开头,继续沉浸在他的思考当中。
「他们为光荣的往事感到骄傲。他们有科索沃战场,科索沃战役。没什么大不了的,那个时候我的祖先们还能没为食物和武器拉过车?如果不是我们的话,人们不得不自己做这些事。那时有一个反对土耳其的起义。但是那时候谁付出了伟大而崇高的努力?是这些举止高调的、在我面前骄傲地高视阔步就好像发起这次起义是他们的功劳一样的傻瓜吗?现在,以我的主人为例。他也为这次起义感到骄傲和自夸,尤其是因为他的曾祖父以真正的英雄身份参加解放战争而丧命。这是我主人的功绩吗?他的曾祖父有权骄傲,但是他没有;他的曾祖父丧命,让我的主人,他的后代,才得以解放。他是自由的,可他是怎么使用他的自由的?他偷了别人的木桩,坐在马车上,我不得不在他玩忽职守的时候拉他和木桩。现在他卖掉了木桩,喝着酒。什么都没做却为他的光荣往事而骄傲。可是我的祖先在那次起义中有多少被屠宰以养活战士?难道我的祖先在这次起义中没有拉武器、大炮、食物和弹药吗?然而,我们不为此感到骄傲,因为我们一直都没有改变,到今天为止,我们仍然耐心又认真地在履行着我们的责任,就像我们的祖先那样。」
「他们为祖先所遭受的苦难和五百年的奴隶史而骄傲。我的亲戚在我们的一生中一直受苦,现在我们仍然受苦,仍然被奴役,但我们并没有大喊大叫。他们说自己被土耳其人折磨、宰杀、刺穿;好吧,我的祖先一样是被塞尔维亚和土耳其人宰杀,火烤,并遭受各种酷刑。」
「他们为自己的宗教感到骄傲,但是他们却什么都不相信。我和我的家人犯了什么错以至于基督教不能接受我们?他们的宗教告诉他们『不可偷盗』,但是我的主人仍然偷东西,并且用偷东西得来的钱去喝酒。他们的宗教教导他们要关爱自己的邻居,但是他们只会彼此伤害。对他们来说,最优秀的人和德行的榜样是不作任何坏事的,当然,除了不伤害以外,甚至也没人要求任何人做一些好事。这就是他们对自己美德榜样的重视程度,只不过是任何无害的无用品而已。」
小灰发出了深深的叹息,他的叹息吹起了路上的尘土。
「所以」,他继续沉浸在悲伤的思考中,「在这件事中,我和我的亲戚们做的难道不是比他们任何一个人都好吗?我从来没有杀害过其他人,也没有诽谤过其他人,没有偷过任何东西,没有开除过无辜的公职人员,没有造成国库赤字,尚未宣告假破产,从未锁住或者逮捕无辜的人,从来没有诋毁过我的朋友,从未违背我的原则,没有做过虚假的证词,没做过国务大臣而且没给这个国家带来一点伤害,不仅没带来伤害,我甚至对伤害我的人好。我的母亲生育了我,几乎同时,邪恶的人就从我这里夺走我母亲的奶水。上帝至少为我们牛创造了草,没为人类创造,但人类也把草从我们这抢走。尽管如此,除了所有的打击之外,我们还拉着人类的推车,耕种他们的田地,并给他们喂面包。然而没有任何人承认我们为祖国做的贡献……」
「或以禁食为例;好吧,对于人类来说,宗教告诉他们在斋期的时候都要禁食,但他们却不想忍受这小小的禁食,然而,自从我们第一次从母亲的乳房断奶后,我和我的乡亲们都在禁食。」
小灰好像着急的低下了头,接着又把头抬起来,生气地哼了一声,好像有什么重要的事正像他袭来,正折磨着他;突然,他开心的哞叫了起来:
「哦,我现在知道了,一定是-他一直在思考-就是这样;他们为自己的自由和人民的权利而骄傲。我要认真考虑一下。」
他一直思考,思考,但是没想明白是为什么。
「他们的权利是什么呢?如果警察命令他们投票,他们就要投票,就像我们可以轻易的哞叫那样:『同……意……!』如果他们没有收到命令,他们就不敢投票,甚至不敢涉足政治,就像我们一样。他们也在监狱里遭到殴打,即使他们完全无辜。至少我们能嘶叫,还能摇摇尾巴,他们甚至没有这么一点儿公民的勇气。」
那时,他的主人从酒馆里出来。他醉醺醺的,两眼模糊的,嘴里还说着含糊不清的话,踉跄又曲折的走向推车。
「看啊,这个骄傲的后代是怎样对待他的祖先用鲜血换来的自由的?好吧,我的主人是个酒鬼和小偷,但是其他人又是怎么对待自由的呢?仅仅是消磨时间,为往事和他们的祖先功绩以及他们那和我一样的贡献而感到骄傲。我们牛,仍然是努力工作,乐于助人,就像我们的祖先那样。我们是牛,但是现在我们仍然可以为艰苦的工作和成就而骄傲。」
小灰深深地叹了口气,做好了再次被套上轭的准备。
1902年于贝尔格莱德《人民运动》日报出版
2020年专门为《拉多耶 • 道曼诺维奇》项目由乌拉迪米尔 • 师万诺维奇翻译、江邦尼校对
Modern felkelés
Istenem, hogy álmomban mi minden történik velem! Bizonyára, mások is álmodnak bolond és buta álmokat, de talán nem írják le, nekem meg, valahonnan megvan az a mániám, ahogy megálmodok valamit, azonnal tollat ragadok, oszt’ írjad: hogy másoknak is lehetőséget adjak a töprengésre.
Az este is csendesen mély álomba merültem, és az álmom belesodort a száz évvel ezelőtti eseményekbe, csakhogy ezek a történetek nem olyanok, amilyeneknek mi mindannyian ismerjük a történelemből, hanem egészen másfélék. Az azonban, ami az én álmomban megegyezik az akkor történtekkel az, mintha Szerbia nem szabadult volna fel és még mindig a török uralom alatt sínylődne a nemzet. Úgy éltem meg az egészet, mintha nem is álmodnék, hanem az lenne az igazi valóság. A törökök uralkodnak Szerbiában, van minisztériumuk, kormányzati hivataluk, államszervezetük, vannak hivatalnokaik, és minden, minden, ami most nekünk van. Belgrád is ugyanolyan, mint a mai: ugyanezek az utcák, ugyanezek a házak, minden ugyanez, csak éppen sok üzleten és állami épületen török feliratok olvashatók, az utcákon törökök sokasága hemzseg, mi szerbek meg, ugyanolyanok vagyunk, mint a maiak, találkozunk velük és üdvözöljük egymást:
– Szervusz, Juszuf!
– Szervusz!
Ez az üdvözlési forma szokásos a csőcselékkel, a legalacsonyabb kaszt tagjaival, ha pedig elsétál valaki a nagyok közül, netán a hatalom valamelyik tagja, akkor le kell térdelni, levenni a sapkát és a tekintetet a föld felé irányítani. Ami a legfurcsább, a török rendőrségben szerbek is vannak. Istenem, legyél velünk, de az álmomban ez egyáltalán nem volt furcsa.
A miniszterek és a nagyméltóságok turbánt hordanak és járkálnak az utcákon, hosszú csibukokkal, lassú járással, komoran. Előttük mindenki térdet hajt és hajlong, ők meg csak egyiket-másikat fogadják kegyükbe és érdemesítik figyelmükbe, amikor csibukjukkal a fejükre koppintanak és megengedik, hogy ezt a nagy megtiszteltetést teljes szívvel és alázattal megköszönjék.
Mi ugyanazok vagyunk, mint a mostaniak, csak mintha nem volnánk szabad polgárok, mint jelenleg, hanem gyaurok, akik féltik a fejüket, a családjukat és a tulajdonukat.
A törökök egyáltalán nem kímélnek bennünket. Közülünk egyeseket letartóztatnak, másokat nehéz vasba vernek, van, akiket elűznek, és van, akiket kidobnak az állami szolgálatból, és ki tudja, még milyen megfélemlítést gondolnak ki ellenünk, hűséges és engedelmes gyaurok ellen.
Ugyanilyen rossz hírek érkeznek folyamatosan az ország belsejéből is, a nép közül sokaknak erőszakkal elvették a tulajdonát, többeknek az adó miatt elkobozták a házát és a telkét és még ötven botütést is kapott, másokat megöltek, van, akit karóba húztak, és van akit, elűztek a szülőhelyéről. A kenézeket letartóztatják és bilincsbe verik, ha csak szólni mernek az erőszak ellen, és másokat is elővesznek, azokat, akiket a kegyetlen török hatóságok éppen kézre kerítenek; a templomi szent helyekbe beengedik a pandúrjaikat, akik kancsukájukkal verik a papokat, ha nem segítik a török gonoszságokat.
– Meddig tűrjük még ezt az erőszakot és zsarnokságot? – kérdezte tőlem az egyik jó ismerősöm az utcán, akit a törökök két-három nappal előbb engedtek ki a tömlöcből. Ez egy (ilyennek ismertem meg álmomban) szegény, bátor és elszánt ember, de a törökök elleni viselkedése miatt sokat szenvedett és bűnhődött, és ezért sok szerb kerülte, nehogy a barátkozás miatt magukra vonják a törökök gyűlöletét.
– Eh, és mit tegyen az ember? – mormoltam a fogaim közt és körbenéztem, hogy hallja-e valaki a beszélgetésünket.
– Hogyan: mit tegyen az ember?! – kérdezett vissza és éles tekintetét rámszegezte.
– Egyszerűen így, mit lehet tenni?
– Harcolni! – mondja ő.
Nekem meg, mintha valaki elkaszálta volna a lábaimat, szinte földbegyökerezett és az ijedtségtől dadogni is alig tudtam:
– Kivel!?
– A törökökkel, ki mással? – megint ő élesen.
Különböző színű karikák kezdtek a szemem előtt játszadozni, és valamilyen félelemtől, önkéntelenül hátrahőköltem.
– De, de, … a… de… – kezdtem dadogni.
– Mi az, hogy de, nincs itt semmi de, harcolni kell és kész! – kiabált haragosan az ismerősöm, és otthagyott.
Ott álltam hosszan, megkövülve, mint valami csodától. Nem tudtam magamhoz térni. Eközben odajött egy másik a barátom. Üdvözöl és elcsodálkozik az én nyugtalan viselkedésemen, zavaromon.
– Mi van veled? – kérdezte.
Elmesélem neki az előző ismerősömmel történt beszélgetésemet.
Ő hangosan elneveti magát és tenyerével a vállamra csap.
– Ha, ha, ha, ha!… Hát te nem ismered őt?… Ha, ha, ha! Nem emlékszel rá, hogy ő mindig is különleges volt!… Mit mond: hogy harcoljunk!… Ha, ha, ha, ha! Istenemre, szép. Se több se kevesebb, hanem ti ketten hadat üzentek a Török Birodalomnak!… Ha, ha, ha, ha!… Istenem, bolond ember! – mondja az ismerősöm, a szemei könnyeztek az édes nevetéstől.
– Furcsa ember! – mondtam.
– Bolond, nem furcsa! Ki akarja egyenesíteni a kanyargó Drinát és civódni a törökökkel! Ez egy bolond ember. Mi haszna volt ebből! Letartóztatták, bilincsbe verték, megverték, ebben van az összes hősiessége; és azt nem is veszem figyelembe, hogy tönkretette magát és családját. Vannak még ilyen fanatikusok; azzal vigasztalja magát, hogy van még valaki, aki a társaságába fogadja! – jegyezte meg az ismerősöm, és megint elnevette magát:
– Ha, ha, ha, ha!… Hadat üzenni a szultánnak, ez már valami! – mondja, majd újra kitör belőle a nevetés.
A végén az egész dolog nekem is nevetségesnek tűnt, és elkezdtünk mindketten nevetni.
–
Különös dolog az álom, mert benne semmi sincs pontosan meghatározva; és, ami benne a legszebb, minden úgy tűnik, mintha minden természetes, és valóságos lenne. Velem is ez történt ebben az álomban.
Mintha Belgrádban lennék, de ugyanabban az időben mintha valamilyen hegyvidéken is, hegyek közt, emberekkel a pórnépből, viszont a sötét, végtelen erdőben, magányosan, elrejtve egy igényesen berendezett, elegáns hotel található.
Az ismerősöm, a nyugtalan és harcias, meghívott engem és még harminc tekintélyesebb embert az ország minden tájáról, hogy megbeszéljük, hogyan szabaduljunk meg a török zsarnoktól. A törökök már napról-napra, óráról-órára egyre nagyobb és nagyobb gonoszságokat műveltek, úgyhogy komolyan aggódtunk és elgondolkoztunk: mit csináljunk ebben az általános nemzeti szerencsétlenségben.
Ennek a valamilyen hotelnak az egyik tágas szobájában összejöttünk tucatnyian és beszélgettünk, egy tejeskávé mellett, közönséges, mindennapi dolgokról, és vártuk a többieket.
Én, mint, valamelyik iskola tanára, arról meséltem, hogy majd a következő órámon a Torricelli féle csövekről fogok előadást tartani, az egyik kereskedő arról mesélt, hogy az üzletében a törökök sokkal többet vásárolnak, mint a szerbek, a másik meg, nem tudom ki lehetett, arról mesélt, hogy tegnap megütötte a macskáját és eltört a gyönyörű botja; de majd megjavíttatja. Egy paraszt meg arról mesélt, hogy a kocája eszi a csirkéket, és nem tudja, mit csináljon vele, amúgy nagyon jó koca, jó vérvonalú.
És, hát, így beszélgettünk, lassan a tekintélyesebb emberek is egyenként gyülekeztek, akik meghívást kaptak erre a titkos találkozóra.
Jönnek még vagy tízen, majd egy idő után leáll a gyülekezők sora, és érkezni kezdenek a névjegykártyák különböző tartalmakkal: „Fontos dolgom akadt, nem tudok elmenni. Minden hozott határozattal egyetértek…” „A munkám akadályoz; minden határozattal egyetértek …” „A szabóhoz kell mennem öltönyt próbálni; a mai napra elnézést kérek…” „Sajnálom, hogy nem tudok elmenni, az állomásra kell mennem a nagynéném elé. Jelezte, hogy ma érkezik a vonattal” – és, hát, mindig voltak fontos okok, amelyek megakadályozták a többi meghívott tekintélyes ember eljövetelét erre a megbeszélésre.
Amikor már nem volt kire várni, az ülés összehívója felállt, és remegő hangon elkezdte:
– Nem jött el mindenki, nem akartak, vagy nem mertek, mindegy. Mi húszan is tudunk országunk húsz sarkában sokat tenni. A török zsarnokság és az erőszak már minden határon túlment. Ezt már tovább nem szabad, de nem is lehet tűrni. Azt tudjuk, hogy egyikünknek sem áll biztosan a vállán a feje, nem beszélve a tulajdonunkról. Hát mondjátok meg, csendben, ölbe tett kezekkel, lehajtott fejjel kell kivárnunk, hogy sorra kerüljünk, amikor fejek hullanak majd a porba, vagy megvetjük családunk tisztességét, és megengedjük a töröknek, hogy az életünkért és egy darab kenyérért, megbecstelenítsék feleségeinket és lányainkat, hogy rombolják templomainkat, hogy az úton kancsukákkal verjenek bennünket; vagy, lehet, még hízelgünk is ezeknek az állatoknak és dicsérjük garázdálkodásukat, hogy kényelmesebb életünk legyen. De minek az ilyen élet, amely nem lehet tiszteletreméltó? Minek a selyem és az arany, amikor elveszítjük a hitünket és nemzetiségünket, a becsületünket és az arcunkat? Nem, testvéreim, ilyen formában már nem lehet tovább tűrni. Ez nem maradhat tovább így.
– Nem maradhat!… Sületlenség. Könnyű ezt kimondani: nem maradhat így, de ki fog rád hallgatni. Mit tudsz csinálni? Úgy beszélsz, mintha te lennél az orosz cár, és csak odakiáltod a töröknek: ”Így nem mehet tovább”, és ők előtted letérdelnek. Kérdezlek én: mit fogunk majd te meg én és mi mindannyian csinálni? – szakítja meg a gondolatait valaki közülünk, aki kivételesnek érezte magát bölcsességéért és óvatosságáért.
– Sokat tudunk mi tenni; és ha mi követelni kezdjük a jobbat, akkor jobb is lesz. A mi kívánságunk abban a pillanatban parancs lesz.
Néhányan a tekintélyesebbek közül csak a vállukat vonogatták és grimaszoltak, mintha egymással beszélgettek volna, mint akiket megdöbbentett ez a sületlenség: „Mi van ezzel az emberrel?”… „A jóisten se tudja!” Megint összenéztek, és most az arckifejezésről lehetett kiolvasni: „Bolond ember!”
Az egyik pedig, aki vele szemben az asztalra könyökölve ült félig nyitott szemmel, nézte, gyanakvóan méregette, valahogy szomorúan, egy szót ki nem ejtve, hosszan, majd jobban kinyitva a szemét, tovább nézegette kicsit ferde szemmel és valahogy megvetően, lekicsinylően, majd a fogai közt elnyújtva és bágyadtan:
– Eh…! – majd félrefordította a fejét és unalomból ütögetni kezdte az asztalt az ujjaival.
– Megbeszéljük! – mondja újra valaki a sarokból ironikusan.
Az, aki a legjobban kitűnt a bölcsességével és óvatosságával, megállt a mi heves barátunk előtt, kezeit a mellein keresztbe tette és méricskélni kezdte tetőtől talpig, majd elkezdett beszélni, mint a sok tapasztalattal rendelkező ember az éretlen fiatalemberhez.
– Szépen, kérlek, mért jöttünk mi ide és te mit akarsz?
– Tanácskozásra jöttünk össze, hogy hogyan vessünk véget ennek az önkényuralomnak, ennek a török elnyomásnak. Az országból összejöttünk mi, akik a legtekintélyesebbek vagyunk, hogy együttesen keressünk a problémánkra gyógyírt! – kimért hangon felelt neki az ülés összehívója, a sikerben való teljes hittel.
– Rendben van, mi is ezt akarjuk.
– Hát, ha akarjuk, akkor mire várunk még? Féltjük, szerencsétlen fejünket, de őket is ölni fogjuk, de csak akkor, amikor már elveszítjük a büszkeségünket és az arcunkat! – lobban lángra az első, és öklével, akkora erővel csap az asztalra, hogy sokan kicsit távolabbra húzódnak.
– Inkább rabok legyünk, mint halottak! – veti oda valaki.
– Hagyjatok bennünket, hogy mi előbb megbeszéljük – mondja nekünk az óvatos, majd ismét megfordul, és heves szavakkal mondja:
– Szépen, kérlek, mondd el nekem, mit gondolsz, mit kell cselekednünk? – kérdi hidegen, nyájas tapintattal.
– Harcolnunk kell a török ellen. Mozgassa meg mindenki az embereit a saját területén, és pusztítsuk mi is őket, mert ők ölnek és pusztítanak minket. Más ellenszer nincs, és nem is lehet!
Egyesek nevettek ezeken a heveskedő, tüzes szavakon, mint gyerekességeken; többen félénken körbenéztek, mások meg rosszindulatú, csípős vicceket csináltak ebből a komolytalan beszédből.
– Jó, azt mondod, lázadjunk? – kérdezi az óvatos.
– Lázadjunk! – felel az határozottan, és a szemében izzott a parázs.
– Kivel leszel? Mondd, kivel leszel?!
– Én, te, ez, az, mi mindannyian, a nép!
– Mért beszélsz sületlenségeket?… Hol van a nép, kivel beszélgettél?
– Veled, meg itt, ezekkel az emberekkel.
– Hát kik vagyunk mi?
– Hogyhogy, kik?
– Csak, kérdezlek!
– Emberek.
– Igen, emberek vagyunk, azt látom, de hányan is vagyunk itt?
– Húszan.
– Ezt mondod nekem. Húszan, magától értetődik, de ez semmi! Ha, ha, ha! … Húszan!
– Ez sok – mondja harsogva az indulatos – mert mi húszan leütünk húsz törököt húsz különböző helyen, de közülünk mindenkinek van legalább három rendes, hű barátja, és ezek közül is ugyanezt mindegyik megteheti. Csak kezdődjön a rombolás és az öldöklés, és amit Isten ad; maguk az események, ha kibontakoznak, mutatni fogják az igazi utat, amit be kell járnunk.
Sokan gúnyosan nevettek, a figyelmesebbek pedig a szemük sarkából lesték, a fejükkel bólogatva mintha sajnálnák az ilyen meggondolatlanokat, majd újra megszólalt valaki:
– Ez így van, megindulunk mi húszan, megölünk húsz törököt, a többiek megijednek, és néhányan Ázsiába menekülnek, néhányan meg vízbe ugranak.
– Ti mindnyájan gyávák vagytok! – kiáltotta el magát az indulatos és rácsapott az asztalra.
– Jól van, kérlek, itt van, én elfogadom a tervedet, javaslom, fogadjuk el itt mindannyian. Nos, ez húsz ember, a legjobb esetben közülünk mindenki összeszed még tíz társat, ez már kétszáz, de tételezzük fel, hogy rendkívüli esemény is történhet – de jól van, ez is lehetséges – minden helyen mindenki két törököt öl meg; és ha a kétszáz ember mellé beáll még ugyanennyi, mondjuk; és a törökök majd megállnak, hullanak majd, mint a legyek, hogy még ugyanannyit meg tudunk ölni – és ezzel mit értünk el?
– Sokat.
– Sokat, de magunkra húztuk a törököt. Csak felbosszantottuk a törököt is meg a szultánt is, oszt’ akkor majd megnézheted, hogy merre szaladsz. Akkor látnád, kedvesem, hogy milyen bölcs a javaslatod.
– És talán a nép nem fog csatlakozni, ha látja a megkezdett harcot? Mi sem fogunk az útra feküdni, hogy ránk taposson a török, hanem lesből verekednénk.
– A nép, a nép!… beszélsz, mint egy gyerek. Nem így megy ez barátom! Harcolj! Szépen hangzik, gyerünk, harcoljunk mindannyian! Az asszonyt meg a gyerekeket akasszuk a szögre? Vagy hagyjuk, hogy a törökök sütkérezzenek velük?
– Itt van például, neked vannak gyerekeid, a másiknak is van, meg a harmadiknak is. Holnap meghalsz, és a családod?!
– Nem fog mindenki meghalni. Erre gondolni se akarok. Amit Isten ad!
– És mire gondolsz?
– Arra, hogy harcoljak, és lesz, ami lesz!
– Te megint úgy beszélsz, mint egy gyerek. Hogy harcolj, de a következményekre nem gondolsz. Nos, egyszerűsítek a dolgon; mondjuk, a családokat senki sem bántja és jöjjön el a legjobb eset: ha a török egy hónapra elszunnyad, mi meg összeszedünk tízezer harcost, és mivel fogsz harcolni?… Hol van a fegyver, hol a lőpor, az ólom, a katonák élelme? Egy garasunk sincs, agyonvert szegénység, gyaurok vagyunk. Se kenyér, se semmi a kenyér mellé, se fegyver, se muníció – de harcoljunk!
– Azt is megtaláljuk, ha egyszer a nép megindul! – mondja a lelkes.
– Megtaláljuk. Gyönyörű, ezt is feltételezzük, még ha lehetetlen is. Tehát van húszezer harcosod jó fegyverrel, van ágyúd és jó tüzéred, van élelmed és muníciód, meg mindened. És akkor? Megint semmi. Rád ront a császári sereg, és egy nap alatt eltapos bennünket, mint a pondrókat, és akkor mit csináltunk? Rosszat! Annyi embert akasztanának és húznának karóba, annyi család találná magát iszonyú félelemben, de azok is, akik megmaradnak, nagyobb kínokat fognak elszenvedni, mint most. Ilyen ez; de ha ebből az egészből semmi sem jön össze; csak mi néhányan támadunk, és vagy megölünk valakit vagy nem, de a török legyőz bennünket és kiírt mindannyiunkat, hogy írmagunk se marad.
– Pusztuljunk el mindannyian; az életünk így sem ér semmit!
– Nem vagy egyedül. Van családod, nem csak magadnak tartozol, hanem a családoddal is számolnod kell.
– Magától értetődik: mire való őrültek módjára elpusztulni a biztos siker nélkül? Nem csak mi pusztulunk, hanem a családunkat is irtják, akiről gondoskodnunk kell! – veszi át a szót az egyik.
– Erről beszélni sem kell! – mondja egy másik.
– Ha én egyedül lennék, hát pusztuljak – egyszer halunk meg; de van egy egyedülálló anyám! – mondja a harmadik.
– Hékás, neked anyád, nekem az anyám mellett ott az asszony és öt gyerek! – mondja a negyedik.
– Nekem egy húgom van, akinek gondját viselem! – mondja az ötödik; nem magamról van szó, de őt is megölném a hülyeségemmel.
– Én köztisztviselő vagyok, és ebből tartom el az idős szüleimet és a családomat! Nem kell, hogy megöljenek, csak elveszik a mindennapi kenyeremet, amit tisztességes munkával keresek meg, akkor megölnek engem is meg a családomat is. És kérdem én, mire való ez az egész? Ez egy akkora ostobaság! Hol volt még ilyen, hogy húsz ember elindít egy háborút pőre hitetlenekkel egy hatalmas, fegyelmezett császári hadsereg ellenébe. Jobb volna, ha venném a pisztolyomat, és véget vetnék az életemnek; még ez is okosabb volna; akkor legalább a családomat békén hagynák! – világít rá a hatodik.
Én is, ugyanígy, találtam egy fontos okot, én is közszolgálatban vagyok.
Valaki, megint mondja:
– Én, ugyan egyedül vagyok, de nekem is, mint embernek, vannak személyes kötelezettségeim, amelyek akadályoznak. A fejemet nem sajnálom, de csak egy bölcs dologért, és nem bolondok módjára pusztulni, és ezzel mindenkinek kárt okozni. Dolgozni kell ezen, de tudatosan és körültekintően.
– Úgy van! – hagytuk jóvá valamennyien.
– Erről, kérlek benneteket, ne beszéljetek, legalábbis ilyen körülmények között, amikor nincs még előkészítve a terület. Ez azt jelentené, hogy már a tetőt építjük, de a ház falai még sehol. Közülünk senki sincs, akinek ne lenne kedvére az ország jobb sorsa, és éppen ezért tervszerűen kell dolgoznunk, szervezetten, folyamatosan, és gondosan! Ez lassú víz, de partot mos. Hanem, testvéreim, tegyük félre azt, ami lehetetlen, és nézzük, hogy ezekben a gyötrelmes napokban mit lehet tenni; hogy mindenről megegyezzünk, és mindent jól átgondoljunk – kezdte a dolgokat értelmezni a bölcs és körültekintő.
– Úgy van! – hagytuk jóvá tiszta szívünkből a nyugodt, komoly ember alapos érveit, hiszen ő tele tapasztalattal és diplomáciai érzékkel rendelkezett.
– Fellázadni, az egy nagy és hatalmas dolog, de képes legyen szem előtt tartani és előrelátni minden következményt, legyen az népünknek jó vagy rossz, és pontosan eldönteni van-e értelme ennyi áldozatot hozni, vagy jobb és okosabb elhalasztani sokkal biztosabb időpontra. És átgondolni azt is, hogy a felkelés már évtizedek óta előkészület alatt áll. Most pedig nézze meg kedves barátunk mi minden kell ahhoz, ha mi bölcsen akarunk dönteni a felkelés megkezdéséről:
- Külön bizottságot kell alapítanunk, és minden helységben albizottságokat, melyek feladata az előkészítés, de valójában a nép oktatása a felkelésre;
- Titokban pénzt kell a néptől gyűjteni, hogy létrejöjjön a fegyverbeszerzési alap, amely minden harci tevékenységhez is szolgálna; ennek legkisebb összege mintegy tízmillió dinár lenne;
- Hasonlóan létre kell hozni egy alapot az özvegyen maradtak és a háborúban meghalt szülők gyerekeinek fenntartásához. Ezt az alapot valahogy el kell különíteni és egy biztonságos külföldi bankban elhelyezni, ez az összeg legyen legkevesebb százmilliós, hogy az elmenekült családok külföldön is tisztességesen meg tudjanak élni;
- Létre kell hozni egy betegsegélyezői és rokkantsági alapot; ide is rendkívül nagy összegre van szükség. Elveszti valaki a kezét, a lábát, és akkor így nem kell koldulnia, hanem legyen, miből gyógykezelje magát, tisztességesen meg tudjon élni és elviselni a megpróbáltatásokat;
- Nyugdíjat biztosítani a harcosoknak, mert minden harcos öt év után nyugdíjaztathatja magát: hadinyugdíj. Nem elfogadható, hogy elcsigázottan, fáradtan a háborús erőfeszítésektől meghaljon nyomorúságban és szegénységben, hanem menjen valahova külföldre, és haláláig legalább tisztességesen eléljen;
- Elő kell készíteni két-három erős szomszédos államot, amelyek tudnának segíteni abban az esetben, ha vállalkozásunk sikertelen lenne;
- Ha az első időszakban összejön egy jól felfegyverzett és begyakorlott, legalább hatvan ezres hadsereg, akkor titokban el kell indítani egy hazafias újságot, hogy az emberek tájékozottabbak legyenek.
– Úgy van! – hangzott a többség hangja.
– Most, uraim, bocsássanak meg – szólal meg az egyik kereskedő – nekem dolgom van a boltomban. A határozattal egyetértek.
– Az én nagynéném elutazik, hajóval, és ki kell kísérnem! – mondom és kiveszem az órámat, megnézem rajta az időt.
– Nekem a feleségemet a délutáni sétájára kell elkísérnem. Bocsánatot kérek, a határozatot elfogadom! – mondja az egyik tisztviselő és ő is az órájára néz.
– Álljanak meg emberek. Ne menjenek sehova, amíg nem határoztunk mi legyen az újsággal! – hallatszott valakinek a hangja.
– Ez nem nehéz dolog. Az a fontos, hogy mi egységesek legyünk, mert ha megtörténnek ezek az előkészületek, amiket bölcsen és taktikusan felsorolt a tisztelt szónok, meg kell indítani a hazafias lapot! – mondtam.
– Úgy van, úgy van! – hallatszott minden oldalról.
– Akkor válasszunk meg három embert, akik majd mindenről, amiről itt szó volt, azt jól gondolják át, és írják le a lap részletes programját, amely a Harc címet kaphatná!
– Véres Harc! – visszhangoztak mindenfelől a harsány hangok.
– Tehát, a következő ülésre ők hárman, akiket majd megválasztunk, el kell, hogy hozzák a lap részletes tervét és irányvonalát, amit majd akkor indítunk, amikor minden gondos előkészület megtörtént! – mondtam – eközben összerezzentem és felébredtem.
Kifejezetten a “Radoje Domanović” projekthez 2015-ben Neducza Szvetiszláv fordítása.
Az önálló vállalkozói szellem
Egy vidéki kisvárosban volt egy gimnáziumi famulus, valamilyen Tászó nevű. Félhosszú daróckabátot, buggyos salavári nadrágot, és széles bőrövet viselt a dereka körül, melynek rekeszeiben hatalmas késeket és pisztolyokat hordott. Ő a mi önálló vállalkozói magatartásunk prototípusa.
Nincs semmi egyszerűbb, mint azt mondani a legénynek: „Menj és vegyél nekem dohányt.” Tászóval ez nem megy ilyen könnyen.
Csengetek. Tászó megjelenik és leveszi a sapkáját.
– Tászó, itt van fél dinár…
Nem fejezem be. Tászó elkapja a fél dinárost és az ajtó felé rohan.
– Állj meg, hékás! Hová rohansz?
– Tudja én ezt, dohány fogjuk venni, de ippeg lett vón’ dógom ottan azon ódalon.
– Nem dohányt akarok, hanem bélyeget vegyél…
– Aha! Látni neked van dohány! Én még gondútam… – és Tászó megint elszelelt volna az ajtón.
– Állj meg, az Isten verjen meg! Tudod milyen bélyeget?
– Tudni én!
– Milyet?
– Levelecskékre számítok.
– Na, tessék! ¬Nem levelekre, hanem illetékbélyeg kell, egy fél dinárosat.
– Á, ippeg gondútam…
Tászóval mindig így mennek a dolgok. Azt kell gondolnom, hogy mindig a saját véleményét és elgondolásait adja.
Egy másik alkalommal a folyosón találkoztam Tászóval, éppen a negyedik osztályból jöttem, ahol néhány könyvet osztottam a tanulóknak.
– Tászó – mondom neki – menj a negyedik osztályba és hozd el az esernyőmet, a szekrény mellett felejtettem.
– Hanem, gondútam nem valami ég a teremben, amikor képeket nízték a direktor úrral?!
– Nem.
– Há majd megnízni!
– Menj és nézd meg!
Valóban elment és rövid időn belül visszajött. Mosolyog és a levett sapkáját gyűrögeti a kezei közt.
– Ugye nincs?
– Igaz, nem van, de én gondútam.
– Mit kell neked gondolni, amikor világosan megmondtam, hogy hol van.
– Há, hogy nem van a harmadik osztályban?
– Nem, barátom! – mondtam mérgesen.
– Há majd megnízzem?
– Nézzed! – mondtam azzal, hogy a türelmem már a végét járta.
– Igaz, ott se nincsen! Há’ majd megnízzem nincs-é az irodában?
– Nézzed, barátom, nézzed, ahol akarod!
Onnan is visszajött, de egy szót se szólva csak elszaladt mellettem és bement a negyedik osztályba. Mosolyogva hozza onnan az esernyőt.
– Itten van! – mondja, és a földet nézi.
– Na, látod! Mondtam neked, mint egy embernek, hogy menj oda azonnal, te meg már egy egész órája zaklatsz – mondtam neki mérgesen.
– Ej, hát, ki tudhassa, én meg gondútam!
Ebben Tászó, nincs egyedül. Többé-kevésbé mi valamennyien ettől a betegségtől szenvedünk, az ilyen önálló vállalkozói szellemtől.
Kifejezetten a “Radoje Domanović” projekthez 2015-ben Neducza Szvetiszláv fordítása.
Nehéz feladat
A háború idején elrendelték több pékségnek Nišben, Bela Palanka-n és Piroton, hogy csak a hadseregnek süthetnek kenyeret. Így is lett.
A vezérkar megbeszélést tartott Nišben, hogyan szervezzék meg a kenyérszállítást a határra. Elővették Szerbia térképét, szétterítették és komor arccal elkezdték a fontos és komoly megbeszélést arról, hogy melyik legyen a legrövidebb út a kenyér kiszállításához. Hosszú és sokoldalú vizsgálat kezdődött, a tárgyalás során a legjobb megoldást keresték, a szállítási útvonal eldöntése egy egész napot igénybe vett. A nap végén behívták a trénkatonákat és kiadták a parancsot:
– Innen indultok, majd ezen a falun át, majd ezen is, és sorban mentek azokra a helyekre, amelyekre a kenyeret ki kell vinni.
– Erre nem lehet – mondja az egyik trénkatona – eddig a pontig lehet, de ettől tovább kecskeháton se lehet, hogy tudnánk akkor kocsikkal oda eljutni. Nyáron se lehet, most meg hófúvások vannak, és maga az ördög sem tud teherrel átjutni!
– Auuu! – kiáltottak fel az urak. – Most mit csináljunk. Kezdjünk bele egy új tervbe, egy új út keresésébe. Megtalálták. Megint behívják a trénkatonákat, elmagyarázzák nekik az új döntést, megint az egyik trénkatona:
– Erre se lehet!
– Az Isten szerelmére, miért?!
– Hegyes és köves a terep, itt még a macska se tudja magát átvonszolni!
Az urak újra elkezdtek kontárkodni a térképen, mire az egyik leskováci trénkatona szólásra jelentkezett. Igaz sokáig habozott, mert félt a katonai fegyelem megsértésének következményeitől, amely háborús viszonyok között azonnal a vesztét is okozhatta. Háború idején egy nem odavaló szóért, az embernek a fejét veszik. De az ember tétlenül mégsem nézheti, hogy ennyi ember vesződik a semmiért. A szíve fájdult bele, de megszólalt:
– Uraim, ha megengedik, tehetnék én is egy javaslatot?
– Beszélj az Istenért, beszélj! – kiáltottak fel kétségbeesetten.
– Arra gondoltam, nem lehetne ezeket a kenyereket vasúton elszállítani?
– Magától értetődik, hogy lehet! – kiáltott fel a legidősebb és kezével a homlokára csapott. – De mért nem ugattál már hamarabb, csak hallgattál, te szamár. Hát persze, hogy van vasutunk, mi meg egész nap csak vitatkozunk.
– Ej, uh! – kiáltottak a többiek. – Vasúton, magától értetődik, mi meg itt egész nap csak üres szalmát csépelünk.
És a végén így oldódott meg ez a fontos kérdés.
Kifejezetten a “Radoje Domanović” projekthez 2015-ben Neducza Szvetiszláv fordítása.
A monostori kotlós sorsa
Egy szerzetes, valamilyen Mitrofan atya a Szt. Hegyen, feladatul kapta, hogy a monostori szőlőskertet őrizze. Hogy ebben a pusztaságban és az unalmas szerzetesi magányában valahogy feltalálja magát, Mitrofan atya egy kotlóst ültetett, amelyik húsz szép csibét költött. Minden reggel és este Mitrofan atya etette ezeket a kis szimpatikus lelkecskéket. Ez volt a legkedvesebb szórakozása. Simogatta a kicsiket, gügyögött nekik, a szájából itatta, ők meg iszogattak egy kicsit és így lettek ebben a magányban az ő odaadó barátai, az egyedüli gyengédség és szeretet. Bárhova ment, a kiscsibék indultak utána, az eleségadójuk után.
Ej, de öröme rövididejű volt.
Egyik nap feljelentették. Berohan a szobába a monostori legény az apáthoz, meghajol előtte és lenyugodva mondja:
– Parancsolja meg, apát uram, a gyülekezet összehívását.
– Mi ez a nagyon fontos dolog?
A nagyterembe összejött a nemes papság. Az egyik ismertetni kezdte a vádat, mit tett Mitrofon atya a monostori szent alapokmánnyal ellentétesen, mit tett a Konstantinápolyi Szövetség határozatai ellenében, kotlóst tart a szőlőskertben.
– Szörnyű! Az Isten szerelmére, ez a kotló nő, nő pedig a kolostor területén nem tartózkodhat!
És elhatározzák, hogy a kotlóst le kell vágni, a csirkéket további rendelkezésig etetni kell, Mitrofan atyát pedig elűzték egy másik szőlőskertbe.
Nos így tökéletesítik a szent hitet, lám a szent aszkéták mire vitték, üldözik a kotlósokat, hogy helyettük fiatal csibéket tartsanak!
Úgy tűnik számomra, hogy Lj. Vuličeviċ, amikor az ő régi rokonszenves könyvében „Az én anyám”, keserű fájdalmában felkiált:
– Szerzetes lettem, megszűntem embernek lenni.
Szörnyű, amikor ezt mondja valaki, ennek különösen akkor van jelentősége, ha maga is szerzetes volt, és, ahogy maga mondja, megszökött a monostorból, hogy visszatérjen Istenhez, visszatért a fényhez, az igazsághoz és a becsületességhez. Ő jól ismeri őket, ehhez nincs szükség semmilyen kommentárra.
Kifejezetten a “Radoje Domanović” projekthez 2015-ben Neducza Szvetiszláv fordítása.
Vůdce (3/3)
Uplynul první den a se stejným zdarem probíhaly i další. Nic kromobyčejného se nestalo, jen samé zanedbatelné maličkosti: občas spadli do příkopu či do strouhy, zamotali se do ostružiní, hloží či tmí, pár lidí si zlomilo nohu nebo ruku, sem tam si někdo rozbil hlavu, ale všechno trpělivě snášeli. Několik dědečků a babiček se rozžehnalo se světem, ale vždyť už na to měli léta! „Takjakotak by umřeli, i kdyby seděli doma za pecí, natožpak na takovéhle cestě!“ pravil mluvčí statečných, čímž neobyčejně pozvedl všeobecnou morálku. A šlo se dál. Umřelo taky pár batolátek, ale rodiče se přes to hrdinsky přenesli; Bůh dal, Bůh vzal, a ostatně — čím jsou děti menší, tím míň jejich smrt bolí… Jaképak truchlení pro takovou drobotinu — nedej Pánbůh, abyste se dočkali toho, že vám děti umřou, až dorostou na ženění a na vdávání! Bylo to tak souzeno, a čím dřív, tím lip, aspoň je spíš opláčete!“ utěšoval je mluvčí pobočníků. Spousta lidí kulhala a pajdala, plno jich mělo ovázanou hlavu či studené náčinky na boulích, leckomu se houpala ruka zavěšená v šátku; všichni byli rozedraní a roztrhaní, cáry z nich vlály jak prapory, ale přesto putovali dál. Lze říct, že vcelku šťastně — jen ten hlad kdyby je tolik netrápil! Bylo však nutno spět vpřed k zářnému cíli.
Jednoho dne se přihodila vážnější událost.
Vůdce kráčel v čele, obklopen svitou nejstatečnějších. (Dva z nich už ubyli a nevědělo se, kde je jim konec. Všeobecně se soudilo, že zběhli. Však je také mluvčí statečných v jednom svém proslovu náležitě znectil za jejich hanebnou velezradu! Několik lidí bylo toho mínění, že někde cestou bídně zašli, ale moc se o tom raději nešířili — nač zbytečně strašit ostatní!)
Za vůdcem a jeho pobočníky se hrnul dav. Najednou se před nimi rozšklebila velikánská, hrozitánská kamenitá rokle — učiněná propast. Její svahy byly tak strmé, že si nikdo netroufal udělat ani krůček vpřed. I stateční pobočníci ztuhli hrůzou a pohlédli tázavě na vůdce. On však neodpověděl; se sklopenou hlavou, nasupený a hluboce pohřížený v myšlenkách se neohroženě ubíral vpřed a ťukal svou holí do země, tu nalevo, tu napravo, jak bylo jeho zvykem (jenž mu podle tvrzení mnohých zvláště dodával na důstojnosti). Na nikoho se nepodíval, ani nehlesl, na jeho tváři se nepohnul ani sval, neobjevil ani náznak strachu. A rokle zela čím dál blíž. Dokonce i ti nejstatečnější ze statečných pobočníků zbledli jako křída, ale nikdo se neodvažuje ani pípnout, ani slůvkem varovat moudrého, nepřístupného a udatného vůdce. Ještě dva kroky a bude na okraji srázu… S vytřeštěnýma očima, na smrt zděšení všichni ucouvli; nejstatečnější ze statečných pobočníků konečně sebrali odvahu vůdce zadržet, nedbat, že to znamená porušení disciplíny, ale vtom on udělal krok, pak druhý a zřítil se do rokle.
Propukl zmatek, nářek, křik, všech se zmocnil děs. Někteří se dokonce dali na útěk.
„Stůjte! Kam utíkáte, bratři? Pamatujte, co jsme si slí-bili! Musíme následovat svého moudrého vůdce, neboť on ví, co činí; není tak pošetilý, aby se vrhal do záhuby. Vzhůru za ním, bratři! Zdolejme i tuto nejnebezpečnější překážku! Možná už poslední — kdo ví, jestli za tou roklí neleží ona divukrásná a žímá zaslíbená země! Směle vpřed! Bez obětí nelze ničeho dosáhnout!“ zahlaholil mluvčí statečných pobočníků, vykročil směle vpřed a zmizel v rokli. Jeho příkladem se řídili i zbylí pobočníci a po nich i ostatní poutníci.
Sténání, úpění, řev; lidé se střemhlav kutáleli po srázném svahu do té hrozné jámy. Přísahali byste, že z takové propasti nevyvážné nikdo živý, natožpak zdravý a celý. Jenomže člověk má tuhý kořínek… Vůdci jako vždycky přálo mimořádné štěstí; zachytil se při pádu nějakého keře, nic se mu nestalo a podařilo se mu vyškrabat se na protější svah.
Tam se znovu posadil. A zatímco na dně rokle se rozléhalo bědování, pláč a skomíravé steny, seděl, nehybný jak ty skály kolem, a mlčel v hlubokém zadumání. Ani nadávky, jimiž ho zahrnovali potlučení, bolestí zuřiví poutníci zdola z rokle, ho nevyvedly z klidu.
Ti šťastnější, které při tom střemhlavém, krkolomném kutálení zachránil nějaký keř či strom, se začali s námahou drápat z rokle. Někdo si zlomil nohu, někdo ruku, další si rozbil hlavu a měl obličej samou krev. Jak kdo, ale nikdo nevyváži bez zranění — kromě vůdce. Vrhali po něm rozhořčené, vyčítavé pohledy a naříkali bolestí, ale on ani hlavu nezvedl. Mlčel a rozjímal. Co chcete — mudrc!
—
Čas ubíhal. Zástupy poutníků řídly. Každý den někdo ubyl; mnozí se vzdávali a vraceli se domů.
Z obrovského davu zbylo nakonec dvacet lidí. V jejich zubožených, strhaných tvářích se zračilo bezmezné zoufalství, ale nikdo nic neříkal, všichni mlčeli jako jejich vůdce a šli a šli. Dokonce i onen ohnivý mluvčí statečných pobočníků jako by ztratil řeč, jenom sklesle pokyvoval hlavou. Těžká, přetěžká pouť.
Den za dnem jich stále ubývalo, až jich zůstalo jen deset. Z očí jim hledělo poraženectví. Cestou jeden s druhým neprohodili ani slůvko, jen úpěli a sténali.
Podobali se už spíše strašidlům než lidem. Belhali se o berlích, ruce zavěšené v šátcích kolem krku, hlavy samý fáč a obklad. I kdyby byli chtěli přinést další oběti, nebyli toho schopni — vždyť na jejich tělech se už pomalu nenašlo místečko pro nové rány a šrámy.
I ti nejodvážnější a nejodhodlanější už pozbyli veškeré víry a naděje, ale přesto kráčeli dál, přesněji řečeno: s nadlidskou námahou, hořekujíce a sykajíce bolestí, se vlekli za vůdcem. Co jiného jim zbývalo? Teď už se přece nemohli vrátit! Tolik obětí přinesli — přece se nevzdají?!
Padl soumrak. Klopýtali, vrávorali o berlích a najednou se rozhlédli — vůdce byl tentam. Udělali ještě krok — a všichni se znovu zřítili do propasti.
„Moje noha! Ouvej, moje ruka! Proježíšekrista, maminko moje!“ roznesl se nad propastí nářek; po chvíli se ztlumil už jen v chroptění, steny a vzlyky. Jeden přiškrcený hlas ještě okamžik spílal, proklínal dokonce i ctihodného vůdce, ale i ten pak zamřel v tichu.
—
Když se rozednilo, spatřili vůdce, jak sedí nad propastí — právě tak nehybně jako toho dne, kdy si ho zvolili do svého čela. Nic se na něm nezměnilo.
Mluvčí statečných pobočníků se po čtyřech vyhrabal z propasti a za ním ještě dva. Zohavení, zhmoždění a zakrvácení se rozhlíželi na všecky strany, kolik jich přežilo — ale zbyli pouze oni tři. Jejich srdce se zachvěla v zoufalém úleku: byli v neznámé krajině, samý kopec a holé skály, a nikde žádná cesta. Ještě před dvěma dny narazili na jednu cestu, ale přešli ji a plahočili se dál bezcestím, jak je vedl jejich vůdce.
Vzpomněli si na všecky své přátele a druhy, na všecky příbuzné, které ta pouť za zázračným spasením stála život, a zmocnil se jich žal drásavější než bolesti, jež mučily jejich zmrzačená těla.
Mluvčí statečných přistoupil k vůdci a hlasem zlome-ným lítostí a hořkou beznadějí mu vmetl do tváře:
„Kam teď, moudrý vůdče?“
Vůdce neodpovídal.
„Jak nás to vedeš? Kam jsme se to dostali? Vložili jsme do tvých rukou svůj osud a věrně jsme tě následovali, opustili jsme své domovy i hroby svých dědů, abychom unikli zkáze v oné nehostinné, neplodné zemi, a tys nás zavlekl do zkázy tisíckrát horší. Dvě stě rodin se s tebou vydalo na cestu — a spočítej si, kolik nás je teď!“
„Cožpak nejste všichni?“ hlesl vůdce se sklopenou hlavou.
„Jak se tak můžeš ptát! Jen zvedni hlavu a podívej se, přepočítej si, kolik nás zbylo po té zlořečené pouti! Pohleď, jak vypadáme my, co jsme přežili! Raději kdybychom byli taky zahynuli! Co je to za život, žít jako mrzáci?“
„Nemůžu se na vás podívat.“
„Proč?“
„Jsem slepý!“
Okamžik se nikdo nezmohl na slovo.
„Oslepl jsi cestou?“
„Jsem slepý od narození.“
Tři poslední poutníci bezmocně svěsili hlavu.
Podzimní vítr zlověstně skučel mezi skalami a rozvíval trouchnivějící listí; vrcholky hor se tratily v cárech mlh a třepot křídel a děsivé skřeky havranů prořezávaly vlhký, do kostí studící vzduch; mraky zakryly černým příkrovem slunce a hnaly se dál a dál.
Tři poslední poutníci na sebe pohlédli se smrtelnou úzkostí.
„Kam teď?“ proťal vzlyk jednoho z nich hrobové mlčení.
„Nevíme…“
Zdroj: Radoje Domanović, Cejch: výbor satirických povídek, Odeon, Praha 1984. (Sest. Irena Wenigová)
Vůdce (2/3)
Druhý den zrána se sešli všichni, co měli odvahu podniknout dalekou cestu. Přes dvě stě rodin dorazilo na smluvené místo, jen hrstka lidí zůstala doma, aby střežili stará rodová ohniště.
Byl to smutný pohled na zástupy chudáků, jež krutá bída donutila opustit kraj, kde spatřili světlo světa a kde byly hroby jejich dědů. Obličeje měli vyzáblé, zmožené, sluncem spálené, nekonečná řada let strázní a utrpění je zrůznila trpkostí a zoufalstvím. V této chvíli se v jejich očích rozsvítily plamínky naděje, ale i smutku z loučení s rodným krajem. Nejednu starou vrásčitou tvář smáčely slzy; starouškové bolestně vzdychali a ustaraně potřásali hlavou: nebylo by lepší přečkat těch pár pátků, co jim ještě zbývá, tady doma? Nehledat novou, vlídnější vlast, a radši složit kosti tady v tom lakotném kamení? Ženy se rozžehnávaly s mrtvými, jejichž hroby opouštěly, a usedavě plakaly. A chlapi, aby zakryli dojetí, je okřikovali: „Vyvádíte, jako byste chtěly dál hladovět na téhle zatracené jalovině, dál chcípat v těch ubohých chatrčích!“ A přitom by sami nejraději ten tisíckrát prokletý kraj i ty bídné chýše vzali s sebou — jen kdyby to šlo!
Všude vřava a hluk — jako vždycky, když se sejde tolik lidí. Nebyli rozčilení jen dospělí, poplakávaly i děti, které matky nesly v konejškách na zádech; ba i dobytek zneklidněl. Neměli ho pravda mnoho, ale přece jen se tu a tam našla nějaká kravka či nějaká ta vychrtlá kosmatá herka s velkou hlavou a silnýma nohama, na niž naložili hromadu všelijakých houní a brašen nebo navěsili pytle z každé strany sedla, a ona se chuděra sotva motala pod tím břemenem, ale držela se a nepadla, jen občas zařehtala; jiní zas naložili hřbet oslíkovi; a haranti táhli za sebou na řetěze psy. Všude plno řečí, křiku, nadávek, nářku, pláče, štěkotu, řehtání, dokonce i jeden osel párkrát zahýkal, jenom vůdce mlčel a mlčel, jako by se ho ten dav a ta vřava pranic netýkaly. Pravý mudrc!
Stále tam tak nehnuté seděl: se skloněnou hlavou, pohroužen v myšlenkách, ledaže si sem tam odplivl — ale to bylo všecko. A právě tím svým chováním si všecky tak získal, že každý byl ochoten pro něho — jak se říká — skočit třeba do ohně či do vody. Chvály na všech stranách nebylo konce:
„Panečku, měli jsme víc štěstí než rozumu, že jsme padli na takového člověka, nedej Pánbůh, kdybychom se byli pustili do světa bez něho, to by byl s námi ámen! Pravý myslitel, člověče zlatá! Jenom mlčí, ani slovo mu přes rty nepřejde!“ unášel se jeden, zíraje se zbožnou úctou na vůdce.
„Proč by mluvil? Mluviti stříbro, mlčeti zlato! Myslitel jak zákon káže, bratříčku! Mlčí a o něčem bádá!“ přidal se hned druhý a neméně uctivě se zahleděl na vůdce.
„Však to taky dá nějakého koumání, vést tolika lidu! Musí přece myslet, když na sebe vzal takovou odpovědnost!“
—
Přiblížila se chvíle odchodu. Ještě trochu počkali, ale když už nikdo další nepřišel, nedalo se více otálet.
„Vyrazíme?“ otázali se vůdce.
Beze slova povstal.
Po jeho boku se hned seskupili nejstatečnější muži — cestou může číhat všelijaké nebezpečí, budou vůdce hlídat, aby se mu nedejbože nic nestalo.
Vůdce, jako vždy zachmuřený a se sklopenou hlavou, mávaje s velebnou důstojností holí, udělal několik kroků a dav se s vítězoslavným jásotem hnul za ním. Vůdce popošel ještě krok, dva a narazil do plotu obecního úřadu. Zůstal stát a dav pochopitelně rovněž. Vůdce ucouvl a několikrát udeřil holí do plotu.
„Co teď?“ ptali se lidé.
Vůdce neodpovídal.
„Nechápete? Máme zbourat plot! To je přece jasné! Vidíte, že nám dává holí znamení, co máme dělat!“ rozhulákali se ti po vůdcově boku.
„Vždyť tamhle je branka!“ vypískly děti a ukazovaly na branku v protější straně plotu.
„Buďte zticha, děti!“
„Pánbůh s námi a zlé pryč!“ křižovaly se ženské.
„Už ani slovo! On ví, co je třeba. Povalte plot a hotovo!“
Netrvalo dlouho a bylo po plotu.
Vyrazili dál.
Neušli ani sto kroků a vůdce se znovu zastavil: uvízl v křoví. S námahou se vyprostil a začal bouchat holí do země, chvíli vlevo, chvíli vpravo. Dav stanul a lidé, co šli docela vzadu, zahartusih:
„Co je zas?“
„Máme projít křovím!“ tlumočili vůdcovi pobočníci.
„Vždyť vedle toho křoví je cesta!“ rozvřískaly se děti, a přizvukovali jim i mnozí dospělí z posledních řad.
„Cesta, cesta!“ pošklebovali se pobočníci. „Ale nikdo neví jaká, nejmíň vy, slepci slepí zabednění! Nechte si své rozumy! Jediná cesta je pro nás ta, kterou nás vede náš vůdce! A hybaj do křoví!“
A tak se dav vrhl do hustých křovisek.
Sem tam se ozvalo zabědování, jak se někomu zapíchl trn do ruky nebo jak ho švihla ostružina do tváře.
„Účel světí prostředky, holenkové! Kdo se dal na vojnu, musí bojovat!“ povzbuzovali je stateční pobočníci.
Dlouho trvalo a dost zkusili, než se všichni prodrali tím roštím. Pak pokračovali v cestě.
Zakrátko narazili na nijaké ohrady. I ty samozřejmé povalili a hrnuli te dál.
Daleko toho dne neušli, poněvadž museli překonat ještě pár podobných překážek, a mimoto jim většinou pořádně kručelo v břiše; nikdo li s sebou vzal pro zahnáni hladu chleba a kus sýra, někdo jen suchý krajíček, ale nikdo neměl ani to. Naštěstí bylo jeltě léto, takže se tu a tam našlo trochu ovoce.
Nedošli daleko, a přitom byli velice unavení. Nic nebezpečného je prozatím neohrozilo, ani nedošlo k žádnému velkému neštěstí. S drobnými nepříjemnostmi se při tak velkém podniku musí počítat: jedna žena si poranila v trní oko, a tak si ho ovázala mokrým hadrem; jedno dítě se praštilo do nožičky o plaňku z plotu a teď chudinka pajdalo a plakalo: jeden děda se zapletl do ostružiní, upadl a vyvrkl si nohu; dali mu na to obklad z cibule a on hrdinsky snášel bolest, podepíral se o hůl a srdnatě se belhal vpřed za moudrým vůdcem. (Hned se samozřejmě našli pofouchlíci, co se nechali slyšet, že děda lže, žádnou nohu si nevyvrkl, jen to tak hraje, poněvadž má tisíc chutí se vrátit domů.) Kolem a kolem vzato, jen málokdo neměl nějaký ten tm v ruce či šrám na obličeji. Chlapi to nesli jako chlapi, ženské proklínaly chvíli, kdy se vydaly na cestu, no a děti?Že se vůbec ptáte! Ty brečely, protože netušily, jak bohatá odměna je čeká za všecko to trápení a bolesti.
K nesmírné radosti všech vůdce nepotrefilo vůbec nic. Bodejť by taky ne, vždyť ho jeho stateční pobočníci střežili jako oko v hlavě! A byl to přece vyvolenec štěstěny!
Než se uložili k spánku, pomodlili se k Pánubohu a poděkovali mu, že jim dopřál ve zdraví přežít první den a že se jejich vůdci nic nestalo — ani co by se za nehet vešlo. Pak pronesl řeč jeden ze svity statečných. Na obličeji se mu skvěl škrábanec od ostružiny, ale kampak na hrdinu s takovou lapálií!
„Bratři!“ oslovil poutníky. „Díky milostivému Pánubohu máme první den šťastně za sebou. Naše cesta není pravda vystlaná růžemi, ale musíme se vzmužit a zdolat všecky překážky — vždyť přece víme, že tato strastiplná pouť vede k naší spáse! Kéž nejmilostivější Bůh ráčí ochránit od všeho zlého našeho vůdce, aby nás mohl i nadále prozíravě vést…“
„Jestliže nás tak prozíravě povede dál, přijdu i o druhé oko!“ zavrčela dopáleně žena s mokrým hadrem na oku.
„Auvej! A co moje noha?“ zaúpěl děda s vyvrknutou nohou, jemuž ženina slova dodala odvahy.
A co teprve děti! Ty pofňukávaly a pobrekávaly vlastně pořád; matkám dalo velkou práci je jakžtakž uchlácholit, aby bylo slyšet řečníka.
„No bože, tak přijdeš i o druhé oko,“ zaryčel řečník, „nebudeš mít ani jedno! To je krámů, když nějaká ženská oslepne pro velkou věc! Že ti není hanba! Myslíš ty vůbec na dobro a štěstí svých dětí? I kdyby třeba polovina z nás zahynula pro naši věc, nic to neznamená! Ty toho naděláš kvůli očím! Nač potřebuješ oči, když máme někoho, kdo vidí za nás a vede nás do náruče blaženosti? Máme se snad kvůli tvým očím a dědově noze vzdát svého vznešeného cíle?“
„Děda lže, až se mu od huby práší! Nic mu není a lže, aby se mohl vrátit!“ přisazovali si poťouchlíci.
„Komu se nechce dál, bratři,“ rozhorlil se mluvčí statečných, „ať se vrátí a neheká nám tu a nepobuřuje! Co mě se týče, já našeho moudrého vůdce budu následovat do posledního dechu!“
„Všichni za ním půjdeme, dokud nepadneme!“
Vůdce mlčel.
A lidé na něho upírali obdivné zraky a šeptali si:
„Jenom mlčí a přemýšlí!“
„Inu mudrc!“
„Vidíte to myslitelské čelo?“
„A jak je věčně zamračený!“
„Vážný člověk, co chceš!“
„A kurážný, to je vidět na každém kroku!“
„Moje řeč! Žádná překážka ho nezarazí. Ohrady, ploty, houštiny — všechno musí z cesty! Neřekne ani slovo, jenom zamračeně zaťuká tou svou holí — a my abychom si s tím poradili, jak umíme!“
Vůdce (1/3)
„Přátelé! Bratři moji! Vyposlechl jsem vás všechny… Prosím vás, pusťte mě také ke slovu.
Ať mudrujeme, jak mudrujeme — co z toho? nic nepomáhá, dokud žijeme v téhle jalové pustině. Písek a kamení nerodí ani v deštivých létech, natožpak když uhodí takovéhle sucho, jaké nikdo z nás jakživ nepamatuje.
Jak dlouho chcete ještě ztrácet čas planým rokováním? Dobytek nám bez píce takřka vyhynul a co nevidět začnou umírat hlady i naše děti, i my sami. Musíme podniknout něco jiného, rozumnějšího. Nejlíp bychom myslím udělali, kdybychom se vydali do širého světa hledat lepší, úrodnější zemi — vždyť tady se nedá žít…“ pravil vyčerpaným hlasem kdosi z přítomných na shromáždění obyvatel jednoho nehostinného kraje.
Kdy a kde to bylo, to se — jak tak o tom přemýšlím — vůbec, doopravdy, ani v nejmenším! netýká ani vás, ani mne. Hlavně když mi věříte, že to prostě někdy někde bylo; to bohatě stačí. Po pravdě řečeno — kdysi jsem byl přesvědčen, že jsem si to celé vyfantazíroval, ale jak šel život, vyléčil jsem se z toho hrozného omylu a nabyl jsem nezlomné jistoty, že historie, kterou vám teď budu vyprávět, se určitě někdy někde udála; něco takového bych si přece nemohl vybájit ani v nejbujnější fantazii!
Posluchači, lidé bledých, neduživých tváří a mdlého, vyhaslého pohledu, s bezmocně svěšenýma rukama, jako by po těch moudrých slovech ožili. Každý se užuž viděl v nějaké čarokrásné rajské krajině, kde příroda člověku jeho lopotu a dřinu štědře splácí hojnou úrodou.
„Ó ano! Pojďme pryč!“ zazněly ze všech stran úpěnlivé vzdechy.
„Je… to… blízko?“ dolétl odkudsi zpřerývaný šepot.
„Bratři!“ chopil se slova zase kdosi ráznější. „Neváhejme a učiňme to! Vždyť takhle už dál žít nemůžeme! Pracovali jsme do úpadu — a všechno nadarmo. Odtrhovali jsme si od úst a sili, ale přihnaly se záplavy, odnesly s sebou zrní i půdu, a nám zbylo jen holé kamení. Máme tu snad věčně živořit? Dřít od tmy do tmy, a přesto být neustále hladoví a žízniví, nazí a bosí? Vydejme se na cestu! Najděme si lepší, plodnější zemi, kde nám bohatá sklizeň vynahradí všechny naše mozoly!“
„Pojďme pryč! Neváhejme! Tady se nedá žít!“ zašumělo prostranstvím šeptání; dav se zavlnil a začal se valit pryč — ale kam?
„Stůjte, bratři moji, kam jdete?“ zarazil je onen první řečník. „Nemáme na vybranou, musíme odejít — ale ne takhle! Musíme přece vědět, kudy jít a kam, jinak bychom mohli dopadnout ještě hůř, místo abychom se zachránili. Najděme si vůdce! Ať nás vede tou správnou, nejlepší a nejkratší cestou, a my ho budeme poslušně následovat!“
„Chceme vůdce! Dejte nám vůdce!“ zahučel dav.
A vzápětí vzkypěly hádky; zmatek nad zmatek. Všichni rozvázali, ale každý si mumlá sám pro sebe a navzájem se neposlouchají — ani se ostatně nemůžou slyšet. Dav se rozptýlil do skupinek a každá si šušká něco pro sebe; a pak se i ty skupinky začaly rozpadat na menší a menší — kam oko dohlédne, přesvědčují se vzájemně nanejvýš dva, tahají se za rukávy, jeden druhému se snaží zacpat rukou ústa; a nakonec se zase shlukli a všichni dohromady bručí a huhlají páté přes deváté.
„Bratři!“ proniklo náhle čísi zvolání tou změtí zastřených, chraptivých hlasů. „Takhle nic nepořídíme. Zas jenom mluvíme a mluvíme, každý si vede svou a druhé neposlouchá. Chcete vůdce… Ale můžeme si zvolit někoho z našeho středu? Najdeme mezi sebou někoho, kdo kdy viděl víc než tuhle naši ztracenou končinu? Kdo by věděl, kam jít? Známe se přece dobře — a upřímně řečeno, já bych si netroufl nikomu z vás svěřit sebe a své děti… Ale poslyšte, bratři, kdo je ten poutník, co od rána odpočívá tamhle v chládku u cesty?“
Nastalo ticho; všichni se otočili k neznámému a začali ho zvědavě okukovat.
Byl to muž středních let, zachmuřené tváře, pozakryté dlouhými vlasy a vousy; seděl mlčky, zdálo se, že v hlubokém zamyšlení, a ťukal silnou holí do země.
„Já si ho všimnul už včera, šel s nějakým chlapcem, drželi se za ruce. Kvečeru se chlapec ztratil někde ve vsi, a ten muž zůstal sám.“
„Co to sem pleteš? Člověče! Čas utíká! Ať je to kdo chce, jedno je jisté: připutoval k nám odněkud zdaleka, když ho nikdo neznáme… Ten by nás určitě dokázal vést tou nejkratší a nejlepší cestou! Hádám, že to bude moudrý a rozvážný člověk — vždyť jenom sedí a přemýšlí. Být to nějaký hejpočkej, hned by se pouštěl s kdekým do řeči a strkal nos do našich věcí, kdežto ten poutník už takovou dobu sedí sám a sám a pořád mlčí.“
„Věru — jenom mlčí a hloubá! To bude dozajista nějaká osvícená hlava!“ usoudili i ostatní; čím déle obhlíželi cizince, tím víc skvělých ctností a důkazů vševědoucnosti na něm objevovali.
Sporům a různicím byl brzy konec; všichni se shodli, že nejlepší bude poprosit toho cizince — kterěho jim nepochybně seslal sám Pánbůh — aby řídil jejich kroky světem; oni mu budou ve všem poslušně po vůli, jen když je dovede do nějaké utěšenější země.
A tak vybrali deset mužů, aby šli za cizincem, vypověděli mu, proč se tu shromáždili, jak zoufalá je jejich nouze, a poprosili ho, aby se stal jejich vůdcem.
Deset vyslanců se odebralo za moudrým cizincem, pokorně se mu poklonili a jeden z nich mu vylíčil, jak neúrodný je jejich rodný kraj, jak jedno hubené léto střídá druhé a jakou bídou strádají; skončil těmito slovy:
„Nezbývá nám než opustit své rodné krovy a vydat se do světa hledat novou, laskavější vlast. A právě ve chvíli, kdy nás ozářila ta spásonosná myšlenka, jako by se nad námi slitoval Bůh a poslal nám tebe, vznešený a velemoudrý cizinče, aby ses ujal našeho vedení a vysvobodil nás z neštěstí. Prosíme tě jménem všeho obyvatelstva: staň se naším vůdcem, půjdeme v tvých stopách, kam rozkážeš. Ty sám ses jistě narodil v šťastnější a lepší zemi a vyznáš se ve světě. Učiníme, cokoli poručíš, vyhovíme každému tvému přání. Chceš zachránit tisíce chudáků před jistou záhubou, ctný cizinče? Jsi ochoten nás vést?“
Moudrý cizinec naslouchal těm srdceryvným slovům skoro jako by byl z kamene; po celou dobu seděl tak, jak ho našli — se skloněnou hlavou, zakaboněný, zamyšlený, a mlčky poťukával svou holí. Když vyslanec domluvil, ani pak nezvedl hlavu, jenom úsečně hlesl:
„Ano.“
„Smíme se tedy s tebou vydat do světa hledat lepší vlast?“
„Ano!“ odtušil moudrý cizinec a ani tentokrát nepozvedl hlavu.
Jali se mu nadšeně a vroucně děkovat, ale cizinec už neodpověděl.
Vyslanci zvěstovali shromáždění, jak úspěšně splnili svůj úkol; vyprávěli, že teprve teď si uvědomili, jakým darem ducha i rozumu oplývá ten cizinec.
Jako nějaká socha či pomník — ani hlavu nezvedl, aby se podíval, kdo s ním mluví. Jenom mlčí a přemítá; na všechny naše zdravice a proslovy odpověděl všehovšudy dvěma slovy!“
„Pravý mudrc! Učiněný Šalamoun!“ radovali se všichni. „Vlastně kdo ví? Možná je to sám anděl spásy od Pánaboha z nebes!“ Zkrátka a dobře — všichni do jednoho byli skálopevně přesvědčeni, že s takovým vůdcem je jejich záchrana na dosah ruky, a nic na světě by nebylo otřáslo jejich vírou.
A tak se dohodli, že hned ráno za svítání vyrazí na cestu.
