Vůdce (3/3)

(předchozí stránka)

Uplynul první den a se stejným zdarem probíhaly i další. Nic kromobyčejného se nestalo, jen samé zanedbatelné maličkosti: občas spadli do příkopu či do strouhy, zamotali se do ostružiní, hloží či tmí, pár lidí si zlomilo nohu nebo ruku, sem tam si někdo rozbil hlavu, ale všechno trpělivě snášeli. Několik dědečků a babiček se rozžehnalo se světem, ale vždyť už na to měli léta! „Takjakotak by umřeli, i kdyby seděli doma za pecí, natožpak na takovéhle cestě!“ pravil mluvčí statečných, čímž neobyčejně pozvedl všeobecnou morálku. A šlo se dál. Umřelo taky pár batolátek, ale rodiče se přes to hrdinsky přenesli; Bůh dal, Bůh vzal, a ostatně — čím jsou děti menší, tím míň jejich smrt bolí… Jaképak truchlení pro takovou drobotinu — nedej Pánbůh, abyste se dočkali toho, že vám děti umřou, až dorostou na ženění a na vdávání! Bylo to tak souzeno, a čím dřív, tím lip, aspoň je spíš opláčete!“ utěšoval je mluvčí pobočníků. Spousta lidí kulhala a pajdala, plno jich mělo ovázanou hlavu či studené náčinky na boulích, leckomu se houpala ruka zavěšená v šátku; všichni byli rozedraní a roztrhaní, cáry z nich vlály jak prapory, ale přesto putovali dál. Lze říct, že vcelku šťastně — jen ten hlad kdyby je tolik netrápil! Bylo však nutno spět vpřed k zářnému cíli.

Jednoho dne se přihodila vážnější událost.

Vůdce kráčel v čele, obklopen svitou nejstatečnějších. (Dva z nich už ubyli a nevědělo se, kde je jim konec. Všeobecně se soudilo, že zběhli. Však je také mluvčí statečných v jednom svém proslovu náležitě znectil za jejich hanebnou velezradu! Několik lidí bylo toho mínění, že někde cestou bídně zašli, ale moc se o tom raději nešířili — nač zbytečně strašit ostatní!)

Za vůdcem a jeho pobočníky se hrnul dav. Najednou se před nimi rozšklebila velikánská, hrozitánská kamenitá rokle — učiněná propast. Její svahy byly tak strmé, že si nikdo netroufal udělat ani krůček vpřed. I stateční pobočníci ztuhli hrůzou a pohlédli tázavě na vůdce. On však neodpověděl; se sklopenou hlavou, nasupený a hluboce pohřížený v myšlenkách se neohroženě ubíral vpřed a ťukal svou holí do země, tu nalevo, tu napravo, jak bylo jeho zvykem (jenž mu podle tvrzení mnohých zvláště dodával na důstojnosti). Na nikoho se nepodíval, ani nehlesl, na jeho tváři se nepohnul ani sval, neobjevil ani náznak strachu. A rokle zela čím dál blíž. Dokonce i ti nejstatečnější ze statečných pobočníků zbledli jako křída, ale nikdo se neodvažuje ani pípnout, ani slůvkem varovat moudrého, nepřístupného a udatného vůdce. Ještě dva kroky a bude na okraji srázu… S vytřeštěnýma očima, na smrt zděšení všichni ucouvli; nejstatečnější ze statečných pobočníků konečně sebrali odvahu vůdce zadržet, nedbat, že to znamená porušení disciplíny, ale vtom on udělal krok, pak druhý a zřítil se do rokle.

Propukl zmatek, nářek, křik, všech se zmocnil děs. Někteří se dokonce dali na útěk.

„Stůjte! Kam utíkáte, bratři? Pamatujte, co jsme si slí-bili! Musíme následovat svého moudrého vůdce, neboť on ví, co činí; není tak pošetilý, aby se vrhal do záhuby. Vzhůru za ním, bratři! Zdolejme i tuto nejnebezpečnější překážku! Možná už poslední — kdo ví, jestli za tou roklí neleží ona divukrásná a žímá zaslíbená země! Směle vpřed! Bez obětí nelze ničeho dosáhnout!“ zahlaholil mluvčí statečných pobočníků, vykročil směle vpřed a zmizel v rokli. Jeho příkladem se řídili i zbylí pobočníci a po nich i ostatní poutníci.

Sténání, úpění, řev; lidé se střemhlav kutáleli po srázném svahu do té hrozné jámy. Přísahali byste, že z takové propasti nevyvážné nikdo živý, natožpak zdravý a celý. Jenomže člověk má tuhý kořínek… Vůdci jako vždycky přálo mimořádné štěstí; zachytil se při pádu nějakého keře, nic se mu nestalo a podařilo se mu vyškrabat se na protější svah.

Tam se znovu posadil. A zatímco na dně rokle se rozléhalo bědování, pláč a skomíravé steny, seděl, nehybný jak ty skály kolem, a mlčel v hlubokém zadumání. Ani nadávky, jimiž ho zahrnovali potlučení, bolestí zuřiví poutníci zdola z rokle, ho nevyvedly z klidu.

Ti šťastnější, které při tom střemhlavém, krkolomném kutálení zachránil nějaký keř či strom, se začali s námahou drápat z rokle. Někdo si zlomil nohu, někdo ruku, další si rozbil hlavu a měl obličej samou krev. Jak kdo, ale nikdo nevyváži bez zranění — kromě vůdce. Vrhali po něm rozhořčené, vyčítavé pohledy a naříkali bolestí, ale on ani hlavu nezvedl. Mlčel a rozjímal. Co chcete — mudrc!

Čas ubíhal. Zástupy poutníků řídly. Každý den někdo ubyl; mnozí se vzdávali a vraceli se domů.

Z obrovského davu zbylo nakonec dvacet lidí. V jejich zubožených, strhaných tvářích se zračilo bezmezné zoufalství, ale nikdo nic neříkal, všichni mlčeli jako jejich vůdce a šli a šli. Dokonce i onen ohnivý mluvčí statečných pobočníků jako by ztratil řeč, jenom sklesle pokyvoval hlavou. Těžká, přetěžká pouť.

Den za dnem jich stále ubývalo, až jich zůstalo jen deset. Z očí jim hledělo poraženectví. Cestou jeden s druhým neprohodili ani slůvko, jen úpěli a sténali.

Podobali se už spíše strašidlům než lidem. Belhali se o berlích, ruce zavěšené v šátcích kolem krku, hlavy samý fáč a obklad. I kdyby byli chtěli přinést další oběti, nebyli toho schopni — vždyť na jejich tělech se už pomalu nenašlo místečko pro nové rány a šrámy.

I ti nejodvážnější a nejodhodlanější už pozbyli veškeré víry a naděje, ale přesto kráčeli dál, přesněji řečeno: s nadlidskou námahou, hořekujíce a sykajíce bolestí, se vlekli za vůdcem. Co jiného jim zbývalo? Teď už se přece nemohli vrátit! Tolik obětí přinesli — přece se nevzdají?!

Padl soumrak. Klopýtali, vrávorali o berlích a najednou se rozhlédli — vůdce byl tentam. Udělali ještě krok — a všichni se znovu zřítili do propasti.

„Moje noha! Ouvej, moje ruka! Proježíšekrista, maminko moje!“ roznesl se nad propastí nářek; po chvíli se ztlumil už jen v chroptění, steny a vzlyky. Jeden přiškrcený hlas ještě okamžik spílal, proklínal dokonce i ctihodného vůdce, ale i ten pak zamřel v tichu.

Když se rozednilo, spatřili vůdce, jak sedí nad propastí — právě tak nehybně jako toho dne, kdy si ho zvolili do svého čela. Nic se na něm nezměnilo.

Mluvčí statečných pobočníků se po čtyřech vyhrabal z propasti a za ním ještě dva. Zohavení, zhmoždění a zakrvácení se rozhlíželi na všecky strany, kolik jich přežilo — ale zbyli pouze oni tři. Jejich srdce se zachvěla v zoufalém úleku: byli v neznámé krajině, samý kopec a holé skály, a nikde žádná cesta. Ještě před dvěma dny narazili na jednu cestu, ale přešli ji a plahočili se dál bezcestím, jak je vedl jejich vůdce.

Vzpomněli si na všecky své přátele a druhy, na všecky příbuzné, které ta pouť za zázračným spasením stála život, a zmocnil se jich žal drásavější než bolesti, jež mučily jejich zmrzačená těla.

Mluvčí statečných přistoupil k vůdci a hlasem zlome-ným lítostí a hořkou beznadějí mu vmetl do tváře:

„Kam teď, moudrý vůdče?“

Vůdce neodpovídal.

„Jak nás to vedeš? Kam jsme se to dostali? Vložili jsme do tvých rukou svůj osud a věrně jsme tě následovali, opustili jsme své domovy i hroby svých dědů, abychom unikli zkáze v oné nehostinné, neplodné zemi, a tys nás zavlekl do zkázy tisíckrát horší. Dvě stě rodin se s tebou vydalo na cestu — a spočítej si, kolik nás je teď!“

„Cožpak nejste všichni?“ hlesl vůdce se sklopenou hlavou.

„Jak se tak můžeš ptát! Jen zvedni hlavu a podívej se, přepočítej si, kolik nás zbylo po té zlořečené pouti! Pohleď, jak vypadáme my, co jsme přežili! Raději kdybychom byli taky zahynuli! Co je to za život, žít jako mrzáci?“

„Nemůžu se na vás podívat.“

„Proč?“

„Jsem slepý!“

Okamžik se nikdo nezmohl na slovo.

„Oslepl jsi cestou?“

„Jsem slepý od narození.“

Tři poslední poutníci bezmocně svěsili hlavu.

Podzimní vítr zlověstně skučel mezi skalami a rozvíval trouchnivějící listí; vrcholky hor se tratily v cárech mlh a třepot křídel a děsivé skřeky havranů prořezávaly vlhký, do kostí studící vzduch; mraky zakryly černým příkrovem slunce a hnaly se dál a dál.

Tři poslední poutníci na sebe pohlédli se smrtelnou úzkostí.

„Kam teď?“ proťal vzlyk jednoho z nich hrobové mlčení.

„Nevíme…“

 

Zdroj: Radoje Domanović, Cejch: výbor satirických povídek, Odeon, Praha 1984. (Sest. Irena Wenigová)

Ознаке:, , , , , , , , , , , , ,

About Домановић

https://domanovic.wordpress.com/about/

Оставите одговор

Попуните детаље испод или притисните на иконицу да бисте се пријавили:

WordPress.com лого

Коментаришет користећи свој WordPress.com налог. Одјавите се /  Промени )

Google photo

Коментаришет користећи свој Google налог. Одјавите се /  Промени )

Слика на Твитеру

Коментаришет користећи свој Twitter налог. Одјавите се /  Промени )

Фејсбукова фотографија

Коментаришет користећи свој Facebook налог. Одјавите се /  Промени )

Повезивање са %s

%d bloggers like this: