Tag Archive | Odvaha

Rozjímání jednoho obyčejného srbského vola

Tento svět je plný zázraků. Naše země je, jak mnozí říkají, zázraky přímo zaplavena a to do takové míry, že už o zázraky ani nejde. Na vysokých pozicích se nachází lidé, kteří vůbec nepřemýšlí. Na druhé straně snad jako kompenzace či z jakéhokoliv jiného důvodu existuje jeden obyčejný rolnický vůl nelišící se od ostatních srbských volů, který začal rozjímat. Kdo ví, co se stalo, že se toto výjimečné zvíře pustilo do tak smělého činu. A to obzvláště zde v Srbsku, kde bylo již mnohokrát dokázáno, že tato nešťastná činnost může přinést jen obtíže. Řekněme tedy, že tato ubohá bestie v celé své naivitě netušila, že tato činnost není v jeho zemi žádoucí. Nebudeme mu tedy přisuzovat žádnou občanskou odvahu. Záhadou ovšem zůstává, proč by měl vůl rozjímat, když není voličem, radním, ani purkmistrem. Nebyl zvolen ani jako zástupce valného shromáždění turu domácího, či senátorem (je-li jeho věk přiměřený). A pokud on, ta ubohá duše kdy snila o tom stát se ministrem v zemi turů, měla by naopak aplikovat metodu, jak přemýšlet co nejméně je to možné, podobně jako vynikající ministři.  Ovšem ani v tom naše země nemá štěstí. Konec konců proč bychom se měli pozastavovat nad tím, že jeden vůl převzal těžký úkol, kterého se lidé zřekli? Je dosti možné, že jeho rozjímání je jakýmsi výsledkem základního instinktu.

Tak tedy, o jakého vola to vlastně jde? Jde o běžného vola, o kterém zoologie říká, že má stejně jako kterýkoliv jiný vůl hlavu, tělo, končetiny. Táhne povoz, žere trávu, olizuje sůl, přežvýkává a bučí. Jeho jméno je Sivonja, šedý vůl.

Začal uvažovat takto. Jeho pán jednoho dne zapřáhl jak jeho, tak i jeho kamaráda Galonju. Na povoz naložil několik ukradených plotových sloupků a vyrazil do města prodat je. Jakmile vstoupil do města, téměř okamžitě sloupky prodal. Posléze Sivonju a jeho kamaráda vypřáhl z povozu, hodil před ně svazek trávy a vesele odešel do malé hospůdky, aby se tam občerstvil několika nápoji.  Ve městě právě probíhal festival. Kolem tak procházely spousty mužů, žen a dětí. Galonja, který byl mezi ostatními voli znám tím, že byl lehce přihlouplý, dění kolem sebe nepozoroval. Místo toho se ve vší vážnosti zajímal pouze o svůj oběd. S čistým požitkem si nacpal břicho a poté si lehl a spokojeně přežvýkával a podřimoval. Procházející lidé ho vůbec nezajímali.  Jen spokojeně podřimoval a přežvýkával (je škoda, že to není člověk,  neboť má všechny předpoklady pro slibnou kariéru).  Sivonja ovšem nedokázal pozřít ani sousto.  Na první pohled bylo z jeho zasněných očí a smutného výrazu ve tváři patrno, že je to myslitel, dobrá a vnímavá duše. Kolem něho procházejí lidé, Srbové, hrdí na svou slavnou historii, na své jméno, národ. Jejich hrdost se projevuje jak v jejich chování, tak v jejich chůzi.  Sivonja to celé pozorně pozoroval. Z ničeho nic byla jeho duše zaplavena zármutkem a bolestí nad obrovskou nespravedlností. Tak náhlé a silné emoci ale nemohl nepodlehnout. Smutně a bolestně zabučel. Z očí se mu začaly řinout slzy. Zaplaven obrovskou bolestí začal Sivonja rozjímat:

– Na co je můj pán a jeho krajané, Srbové, tak pyšný? Proč všichni nosí hlavy tak vysoko a dívají se na mé lidi s pýchou a opovržením? Jsou pyšní na svou domovinu, pyšní na milosrdný osud, který jim umožnil, že se narodili zde, v Srbsku. Má matka mě také porodila zde, v Srbsku. A Srbsko není jen mou rodnou zemí, ale je rodnou zemí i mého otce a mých předků. Stejně jako jejich. Všichni do této staré slovanské země přišli společně. Ovšem nikdo z nás, nikdo z volů, na to není hrdý. Naše hrdost tkví ve schopnosti táhnout těžká břemena do kopce. Do dnešního dne se nestalo, aby nějaký srbský vůl řekl německému volovi: “Co po mě chcete? Já jsem srbský vůl. Mou domovinou je hrdá Srbská země. Všichni mí předci tam vyrostli. A zde, tato země, je hrobem mých předků.” Bůh chraň, na tohle my jsme nikdy hrdí nebyli. Nikdy nám to na mysl ani nepřišlo. A oni jsou na to tak hrdí. Zvláštní lidé!

Vůl unášen těmito myšlenkami smutně zaklepal hlavou. Zvon na jeho krku se rozezněl a zapraskalo jho. Galonja otevřel oči. Podíval se na svého přítele a zabučel:

– Tady to máš. Zase ty tvoje nesmysly. Najez se, blázne. Ať se trošku obalíš tukem. Podívej se, jak ti všude trčí žebra. Pokud by přemýšlení bylo k něčemu dobré, lidé by to také nechali na nás, na volech. Potom bychom ale nebyli tak šťastní.

Sivonja se s lítostí podíval na svého kamaráda. Odvrátil od něho svou hlavu a opět se ponořil do svých myšlenek:

– Jsou pyšní na svou úžasnou historii. Mají své Kosovo pole, Bitvu na Kosově poli. Velká věc. Cožpak tenkrát mí předci netáhli vozy s potravinami a výzbrojí? Kdyby nebylo nás, lidé by to sami nezvládli. Potom tu máme povstání proti Turkům. Velká, ušlechtilá věc. Ale kdo tam tenkrát byl? Byli to snad tito hlupáci, co nosí nosy nahoru a kteří se přede mnou hrdě nosí jako kdyby to povstání bylo jejich zásluhou? Podívejte se například na mého pána. Je tak hrdý a i on se chlubí tímto povstáním. A to zvlášť faktem, že jeho praděd položil svůj život za války za svobodu jako statečný hrdina. Copak tohle je zásluha mého pána? Jeho praděd měl právo být hrdý, ale on ne. Jeho praděd zemřel za to, aby můj pán, jeho potomek, mohl být svobodný. A tak je svobodný. Ale jak svou svobodu užívá? Krade ostatním lidem plotové sloupky, sedí na voze a to já musím táhnout jak jeho, tak ty sloupky. On si v klidu podřimuje za otěžemi. Teď ty svoje plotové sloupky prodal, popíjí kořalku, nic nedělá a je hrdý na svou slavnou historii. A kolik mých předků bylo zabito během povstání, jen aby nakrmili bojovníky? A cožpak mí předci v té době netáhli všechnu výzbroj, děla, potraviny a střelivo? A přesto si nepřisvojujeme jejich zásluhy, protože my jsme se nezměnili. Dodnes svou povinnost plníme stejně jako kdysi naši předkové, svědomitě a trpělivě.

– Oni jsou hrdí, že jejich předkové trpěli pět set let v otroctví. Náš druh trpí celou svou existenci. Do dnešního dne stále trpíme a jsme otroci. Přitom nekřičíme z plných plic. Oni říkají, že Turci je mučili, vraždili, napichovali je na kůly… mí předci byli vražděni jak Srby, tak Turky. Byli opékání a prošli si mnohým utrpením.

– Oni jsou hrdí na své náboženství. Přitom nevěří ničemu. Copak je to chyba moje či mých druhů, že nás Křesťané mezi sebe nepřijmou? Jejich náboženství jim říká: “Nepokradeš.” A podívejte se na mého pána, který krade a pije za peníze, které získal z krádeže. Jejich náboženství jim říká, aby milovali bližního svého. Přitom jeden druhému neustále ubližují. Pro ně nejlepší člověk, příklad samé ctnosti, je ten, který nikomu nezpůsobí žádnou újmu. A samozřejmě, nikdo z nich se nenamáhá, aby kromě toho, že nikomu neublíží, udělal i něco dobrého. Tak hluboko klesli. Jejich příklad ctnosti může být jakákoliv zbytečná věc, která nikomu nezpůsobí žádnou újmu.

Vůl si zhluboka povzdechl. Jeho dech zvířil prach na cestě.

– A tak – pokračoval vůl ve svých smutných úvahách – cožpak já a mí druzi nejsme lepší než kdokoliv z nich? Já nikdy nikoho nezavraždil, nikdy jsem nikoho nepomlouval, nikdy jsem nic neukradl. Nikdy jsem nevinného nevyhodil z veřejné služby, nikdy jsem se nedopustil zpronevěry, nikdy jsem nevyhlásil falešný bankrot. Nikdy jsem k řetězům nepřivázal a nezajal nevinné lidi. Nikdy jsem nepomlouval své přátele. Nikdy jsem nešel proti zákonům volů.  Nikdy jsem neučinil falešná svědectví. Nikdy jsem nebyl ministrem státu a nikdy jsem zemi neublížil. A nejenom že jsem nikdy neublížil, já dokonce činím dobré skutky těm, kteří ubližují mně. Když mě má matka porodila, okamžitě mě ti zlí lidé odstavili od jejího mateřského mléka. Alespoň že Bůh pro nás voli vytvořil trávu. Ne pro lidi. Přitom i o tu nás oni připravili. I přes všechno to bití stále táhneme jejich vozy, oráme jejich pole a dáváme jim chléb. Přesto si nikdo neváží našich skutků, které děláme pro naši rodnou zem…

– Nebo podívejme se například na půst. Náboženství lidem káže, že se mají o postních dnech postit. Oni ale nejsou ochotni podstoupit ani malý půst. Přitom já a mí přátelé se postíme celé naše životy a to od chvíle, co nás odtrhli od prsou našich matek.

Vůl utrápeně sklonil hlavu. Poté ji opět zvedl. Vztekle zafuněl. Zdálo se, že si vzpomněl na něco důležitého. Něco, co ho velice trápí. Z ničeho nic vesele zabučel:

– Oh, teď už vím. To musí být ono – a pokračoval ve své úvaze – tak to je. Jsou hrdí na svou svobodu a občanská práva. Musím se nad tím vážně zamyslet.

A tak přemýšlel dál. Přemýšlel, ale vymyslet to nedokázal.

– O jaká práva jde? Pokud jim policie nařídí, aby volili, jdou volit. My ale můžeme úplně stejně zabučet: “Pro-o-o-o!” A pokud jim to nikdo nepřikáže, nebudou volit, nebo se vměšovat do politiky tak jako my. Ve věznicích je taky bijí, a to i když jsou nevinní. Když nic, my alespoň bijeme a máváme ocasy. Oni ani tuhle trochu občanské odvahy nemají.

V ten moment jeho pán vyšel ven z hospůdky. Opilý, vrávorající, pohled rozmazaný, mumlajíce nesrozumitelná slova nejistě vyrazil směrem k vozu.

– Jen se podívejte, jak tento hrdý potomek využívá svou svobodu, kterou získal krví svých předků. Správně. Můj pán je opilec a zloděj. Jak ale ostatní využívají svou svobodu? Zahálí a jen se chvástají minulostí a zásluhami svých předků, ke kterým oni se přičinili stejnou měrou jako já. A my, volové, my stále pilně dřeme a jsme užitečnými pracovníky stejně jako kdysi naši předci. My jsme jen volové, ale i dnes můžeme být hrdí na naši náročnou práci a zásluhy.

Vůl si zhluboka povzdechl a nastavil krk, aby mohl být opět zapřažen.

 

Pro “Radoje Domanović” Projekt přeložila Petra Bajerová.

Vůdce (2/3)

(předchozí stránka)

Druhý den zrána se sešli všichni, co měli odvahu podniknout dalekou cestu. Přes dvě stě rodin dorazilo na smluvené místo, jen hrstka lidí zůstala doma, aby střežili stará rodová ohniště.

Byl to smutný pohled na zástupy chudáků, jež krutá bída donutila opustit kraj, kde spatřili světlo světa a kde byly hroby jejich dědů. Obličeje měli vyzáblé, zmožené, sluncem spálené, nekonečná řada let strázní a utrpění je zrůznila trpkostí a zoufalstvím. V této chvíli se v jejich očích rozsvítily plamínky naděje, ale i smutku z loučení s rodným krajem. Nejednu starou vrásčitou tvář smáčely slzy; starouškové bolestně vzdychali a ustaraně potřásali hlavou: nebylo by lepší přečkat těch pár pátků, co jim ještě zbývá, tady doma? Nehledat novou, vlídnější vlast, a radši složit kosti tady v tom lakotném kamení? Ženy se rozžehnávaly s mrtvými, jejichž hroby opouštěly, a usedavě plakaly. A chlapi, aby zakryli dojetí, je okřikovali: „Vyvádíte, jako byste chtěly dál hladovět na téhle zatracené jalovině, dál chcípat v těch ubohých chatrčích!“ A přitom by sami nejraději ten tisíckrát prokletý kraj i ty bídné chýše vzali s sebou — jen kdyby to šlo!

Všude vřava a hluk — jako vždycky, když se sejde tolik lidí. Nebyli rozčilení jen dospělí, poplakávaly i děti, které matky nesly v konejškách na zádech; ba i dobytek zneklidněl. Neměli ho pravda mnoho, ale přece jen se tu a tam našla nějaká kravka či nějaká ta vychrtlá kosmatá herka s velkou hlavou a silnýma nohama, na niž naložili hromadu všelijakých houní a brašen nebo navěsili pytle z každé strany sedla, a ona se chuděra sotva motala pod tím břemenem, ale držela se a nepadla, jen občas zařehtala; jiní zas naložili hřbet oslíkovi; a haranti táhli za sebou na řetěze psy. Všude plno řečí, křiku, nadávek, nářku, pláče, štěkotu, řehtání, dokonce i jeden osel párkrát zahýkal, jenom vůdce mlčel a mlčel, jako by se ho ten dav a ta vřava pranic netýkaly. Pravý mudrc!

Stále tam tak nehnuté seděl: se skloněnou hlavou, pohroužen v myšlenkách, ledaže si sem tam odplivl — ale to bylo všecko. A právě tím svým chováním si všecky tak získal, že každý byl ochoten pro něho — jak se říká — skočit třeba do ohně či do vody. Chvály na všech stranách nebylo konce:

„Panečku, měli jsme víc štěstí než rozumu, že jsme padli na takového člověka, nedej Pánbůh, kdybychom se byli pustili do světa bez něho, to by byl s námi ámen! Pravý myslitel, člověče zlatá! Jenom mlčí, ani slovo mu přes rty nepřejde!“ unášel se jeden, zíraje se zbožnou úctou na vůdce.

„Proč by mluvil? Mluviti stříbro, mlčeti zlato! Myslitel jak zákon káže, bratříčku! Mlčí a o něčem bádá!“ přidal se hned druhý a neméně uctivě se zahleděl na vůdce.

„Však to taky dá nějakého koumání, vést tolika lidu! Musí přece myslet, když na sebe vzal takovou odpovědnost!“

Přiblížila se chvíle odchodu. Ještě trochu počkali, ale když už nikdo další nepřišel, nedalo se více otálet.

„Vyrazíme?“ otázali se vůdce.

Beze slova povstal.

Po jeho boku se hned seskupili nejstatečnější muži — cestou může číhat všelijaké nebezpečí, budou vůdce hlídat, aby se mu nedejbože nic nestalo.

Vůdce, jako vždy zachmuřený a se sklopenou hlavou, mávaje s velebnou důstojností holí, udělal několik kroků a dav se s vítězoslavným jásotem hnul za ním. Vůdce popošel ještě krok, dva a narazil do plotu obecního úřadu. Zůstal stát a dav pochopitelně rovněž. Vůdce ucouvl a několikrát udeřil holí do plotu.

„Co teď?“ ptali se lidé.

Vůdce neodpovídal.

„Nechápete? Máme zbourat plot! To je přece jasné! Vidíte, že nám dává holí znamení, co máme dělat!“ rozhulákali se ti po vůdcově boku.

„Vždyť tamhle je branka!“ vypískly děti a ukazovaly na branku v protější straně plotu.

„Buďte zticha, děti!“

„Pánbůh s námi a zlé pryč!“ křižovaly se ženské.

„Už ani slovo! On ví, co je třeba. Povalte plot a hotovo!“

Netrvalo dlouho a bylo po plotu.

Vyrazili dál.

Neušli ani sto kroků a vůdce se znovu zastavil: uvízl v křoví. S námahou se vyprostil a začal bouchat holí do země, chvíli vlevo, chvíli vpravo. Dav stanul a lidé, co šli docela vzadu, zahartusih:

„Co je zas?“

„Máme projít křovím!“ tlumočili vůdcovi pobočníci.

„Vždyť vedle toho křoví je cesta!“ rozvřískaly se děti, a přizvukovali jim i mnozí dospělí z posledních řad.

„Cesta, cesta!“ pošklebovali se pobočníci. „Ale nikdo neví jaká, nejmíň vy, slepci slepí zabednění! Nechte si své rozumy! Jediná cesta je pro nás ta, kterou nás vede náš vůdce! A hybaj do křoví!“

A tak se dav vrhl do hustých křovisek.

Sem tam se ozvalo zabědování, jak se někomu zapíchl trn do ruky nebo jak ho švihla ostružina do tváře.

„Účel světí prostředky, holenkové! Kdo se dal na vojnu, musí bojovat!“ povzbuzovali je stateční pobočníci.

Dlouho trvalo a dost zkusili, než se všichni prodrali tím roštím. Pak pokračovali v cestě.

Zakrátko narazili na nijaké ohrady. I ty samozřejmé povalili a hrnuli te dál.

Daleko toho dne neušli, poněvadž museli překonat ještě pár podobných překážek, a mimoto jim většinou pořádně kručelo v břiše; nikdo li s sebou vzal pro zahnáni hladu chleba a kus sýra, někdo jen suchý krajíček, ale nikdo neměl ani to. Naštěstí bylo jeltě léto, takže se tu a tam našlo trochu ovoce.

Nedošli daleko, a přitom byli velice unavení. Nic nebezpečného je prozatím neohrozilo, ani nedošlo k žádnému velkému neštěstí. S drobnými nepříjemnostmi se při tak velkém podniku musí počítat: jedna žena si poranila v trní oko, a tak si ho ovázala mokrým hadrem; jedno dítě se praštilo do nožičky o plaňku z plotu a teď chudinka pajdalo a plakalo: jeden děda se zapletl do ostružiní, upadl a vyvrkl si nohu; dali mu na to obklad z cibule a on hrdinsky snášel bolest, podepíral se o hůl a srdnatě se belhal vpřed za moudrým vůdcem. (Hned se samozřejmě našli pofouchlíci, co se nechali slyšet, že děda lže, žádnou nohu si nevyvrkl, jen to tak hraje, poněvadž má tisíc chutí se vrátit domů.) Kolem a kolem vzato, jen málokdo neměl nějaký ten tm v ruce či šrám na obličeji. Chlapi to nesli jako chlapi, ženské proklínaly chvíli, kdy se vydaly na cestu, no a děti?Že se vůbec ptáte! Ty brečely, protože netušily, jak bohatá odměna je čeká za všecko to trápení a bolesti.

K nesmírné radosti všech vůdce nepotrefilo vůbec nic. Bodejť by taky ne, vždyť ho jeho stateční pobočníci střežili jako oko v hlavě! A byl to přece vyvolenec štěstěny!

Než se uložili k spánku, pomodlili se k Pánubohu a poděkovali mu, že jim dopřál ve zdraví přežít první den a že se jejich vůdci nic nestalo — ani co by se za nehet vešlo. Pak pronesl řeč jeden ze svity statečných. Na obličeji se mu skvěl škrábanec od ostružiny, ale kampak na hrdinu s takovou lapálií!

„Bratři!“ oslovil poutníky. „Díky milostivému Pánubohu máme první den šťastně za sebou. Naše cesta není pravda vystlaná růžemi, ale musíme se vzmužit a zdolat všecky překážky — vždyť přece víme, že tato strastiplná pouť vede k naší spáse! Kéž nejmilostivější Bůh ráčí ochránit od všeho zlého našeho vůdce, aby nás mohl i nadále prozíravě vést…“

„Jestliže nás tak prozíravě povede dál, přijdu i o druhé oko!“ zavrčela dopáleně žena s mokrým hadrem na oku.

„Auvej! A co moje noha?“ zaúpěl děda s vyvrknutou nohou, jemuž ženina slova dodala odvahy.

A co teprve děti! Ty pofňukávaly a pobrekávaly vlastně pořád; matkám dalo velkou práci je jakžtakž uchlácholit, aby bylo slyšet řečníka.

„No bože, tak přijdeš i o druhé oko,“ zaryčel řečník, „nebudeš mít ani jedno! To je krámů, když nějaká ženská oslepne pro velkou věc! Že ti není hanba! Myslíš ty vůbec na dobro a štěstí svých dětí? I kdyby třeba polovina z nás zahynula pro naši věc, nic to neznamená! Ty toho naděláš kvůli očím! Nač potřebuješ oči, když máme někoho, kdo vidí za nás a vede nás do náruče blaženosti? Máme se snad kvůli tvým očím a dědově noze vzdát svého vznešeného cíle?“

„Děda lže, až se mu od huby práší! Nic mu není a lže, aby se mohl vrátit!“ přisazovali si poťouchlíci.

„Komu se nechce dál, bratři,“ rozhorlil se mluvčí statečných, „ať se vrátí a neheká nám tu a nepobuřuje! Co mě se týče, já našeho moudrého vůdce budu následovat do posledního dechu!“

„Všichni za ním půjdeme, dokud nepadneme!“

Vůdce mlčel.

A lidé na něho upírali obdivné zraky a šeptali si:

„Jenom mlčí a přemýšlí!“

„Inu mudrc!“

„Vidíte to myslitelské čelo?“

„A jak je věčně zamračený!“

„Vážný člověk, co chceš!“

„A kurážný, to je vidět na každém kroku!“

„Moje řeč! Žádná překážka ho nezarazí. Ohrady, ploty, houštiny — všechno musí z cesty! Neřekne ani slovo, jenom zamračeně zaťuká tou svou holí — a my abychom si s tím poradili, jak umíme!“

(další stránka)

Cejch

Zdál se mi hrůzostrašný sen. Tomu snu se venkoncem ani nedivím, spíš mi nejde na rozum, kde se ve mně vzala ta troufalost snít o hrůzostrašných věcech — copak nejsem stejně pokojný a bezúhonný občan, stejně vzorný syn té naší trpitelky, nade vše milované srbské vlasti, jako její ostatní synové? Neřeknu, kdybych byl dejme tomu nějaká bílá vrána — ale kdepak, vážení, jsem navlas takový jako všichni ostatní; a co se mého chování týče, vystupuji s tak vybranou uctivostí, že druhého takového aby pohledal. Tuhle jsem třeba na ulici spatřil utržený knoflík od policajtské uniformy; oslněn jeho čarovným leskem, všecek rozkochaný jsem chtěl pokračovat v cestě, ale najednou se mi sama od sebe rozechvěla ruka a vymrštila se k čepici; hlava se mi sama sklonila k zemi a rty se roztáhly v přívětivém úsměvu, jímž obvykle zdravíme osoby výše postavené.

Málo naplat, v žilách mi kolotá ušlechtilá krev! pomyslel jsem si a znechuceně jsem pohlédl na jakéhosi neotesance, který si to zrovna štrádoval kolem a představte si!, bezohledně na ten knoflík šlápl.

„Sprosťák!” ulevil jsem si s pohoršením, odplivl jsem si a ubíral se dál, utěšuje se v duchu tím, že podobných hulvátů se naštěstí vyskytuje velice málo; zejména mě blažilo, že mne pánbůh obdařil vznešeným srdcem a urozenou krví našich čackých předků.

Už chápete, že jsem přímo zářný příklad mravopočestného občana, který se neliší od ostatních vzoroobčanů? Ani co by se za nehet vešlo? A souhlasíte se mnou, že je k nevíře, jak to, že se zrovna do mé hlavy mohly ve spánku propašovat všelijaké hrůzostrašné nesmysly?

Předcházejícího dne se mi nic zvláštního nepřihodilo. Zvečera jsem se s gustem nadlábl, pak jsem se chvilku šfáral v zubech a popíjel víno, a když jsem tak odvážné a uvědoměle využil veškerých svých občanských práv, odebral jsem se na kutě. Samozřejmě s knížkou — a než byste napočítali do pěti, knížka splnila své poslání: vypadla mi z ruky a já usnul spánkem spravedlivých. (Jakým jiným? No uznejte!)

A tu najednou jsem se ocitl jako na nějaké uzounké, blátivé, strmé stezce. Mrazivá, temná noc, nebe černočerné, výhrůžné a němé. Vichřice ječela v holých korunách stromů a jako nůž mě řezala do tváří a do rukou, hustá chumelenice mě oslepovala. Nikde ani živáčka. Chvátal jsem kupředu a nohy mi ujížděly po kluzkém blátě, klopýtal jsem a padal, až nakonec jsem sešel z cesty. Bloudil jsem pak bůhví kudy a bůhví jak dlouho, neboť to nebyla obyčejná noc od večera do rána, ale nějaká dlouhá, strašně dlouhá noc, snad jako celé století.

Trmácel jsem se tak mnoho a mnoho let, až jsem se dostal daleko, na tisíc honů — co to povídám? — na statisíce honů od své vlasti, do jedné prazvláštní země. Vzal bych na to jed, že o ní nikdo nikdy neslyšel; tak divná země se určitě může objevit jenom v hrůzostrašném snu.

Putoval jsem tou zemí a došel jsem do jednoho velikého města. Na prostranném rynku v tom městě se zrovna rojily zástupy lidí; povykovali, až človiku zaléhalo v uších. Zapadl jsem do jedné hospody vedle rynku a zeptal jsem se hostinského, co je to za sešlost.

„Inu, to máš tak; jsme tu sami poklidní a ctnostní lidé,” začal rozkládat, „všichni ochotně a z té duše rádi posloucháme našeho purkmistra, ať nařídí, co nařídí…”

„U vás vládne purkmistr?” přerušil jsem ho.

„No, purkmistr je náš nejvyšší pán. Pak nám tu ještě vládnou jeho pochopové, ty taky posloucháme jako hodiny…”

Usmál jsem se.

„Co je ti na tom k smíchu? A vlastně jak to, že to nevíš? Odkud jsi?”

Vypověděl jsem mu, jak jsem zabloudil a že jsem z daleké země, ze Srbska.

„Jo tak, až ze Srbska? To je náramně slavná země…” zašeptal, jak skoro oněměl respektem. „Tu nám tady často dávají za příklad!”

„A co ti vaši pochopové, jací jsou?” páčil jsem z něho zvědavě dál.

„Pochopové? Inu různí. Rozlišujou se podle ranku. Mají vyšší šarže a nižší… Jo, kde jsem to přestal? Aha, už si vzpomínám: prostě jsme tu sami mírní a řádní lidé, akorát že nám sem zvenčí v jednom kuse lezou všelijací vagabundi, a ti nás kazí a učí těm nejškodlivějším zlozvykům. Takže aby se poznalo, kdo je našinec a kdo cizák, vydal purkmistr včera nařízení, že se všichni tuzemští občané mají dostavit k obecnímu soudu, kde jim bude na čelo vypáleno znamení. Zkrátka a dobře takový našinecký punc… No a proto se seběhlo takového lidu — musíme se přece poradit, co a jak.”

Přejel mi mráz po zádech, a moje první myšlenka byla vzít nohy na ramena a fofrem upalovat z téhle hrozné země. Jsem sice každým coulem hrdinný Srb, ale málo naplat, takovéhle divý udatenství se přece jen ani u nás neprovozují každý den, to je i na Srba, abych tak řekl, silné kafe…

Hostinský se dobrácky usmál, bodře mě rycnul do zad a nadýmaje se pýchou, shovívavě poznamenal:

„Heleme se! Spadlo ti srdce do kaťat, cizinče? Jo, panečku, co se kurážnosti týče, kam se na nás ve světě kdo hrabe!”

„Co si proboha počnete?” hlesl jsem nesměle.

„To jsou mi otázky! Však uvidíš — povídám ti, co se kurážnosti týče, kam se kdo na nás hrabe! Prošel jsi kdejakou Tramtárii, ale vsadil bych krk, že větší hrdiny jsi nikde nepotkal! Pojď se mnou! Mám už nejvyšší čas.”

Sbírali jsme se, že půjdeme, a vtom najednou slyším za dveřmi prásknutí bičem.

Vykoukl jsem ven, a div mi oči z důlků nevypadly. Nějaký chlap v třírohém kokrhélu a v hacafraku strakatém jak papoušek se projížděl na zádech jiného člověka — podle oblečení zřejmě zámožného měšťana. Zastavili před hospodou a strakoš seskočil.

Hostinský se úprkem vyřítil ven a poklonil se, div nosem nevyryl díru do země. Strakapoun vtrhnul do hospody a rozvalil se u zvlášť slavnostně prostřeného stolu, zatímco měštěnín zůstal venku za dveřmi. Zapomněl jsem říct, že hostinský i jemu vysekl poklonu.

„Co to má znamenat?” šeptl jsem hostinskému s očima navrch hlavy.

„Ten vevnitř je pochop vyšší šarže a ten, co čeká venku, je jeden z našich nejváženějších měšťanů, známý boháč a vlastenec,” vysvětlil mi rovněž šeptem.

„Jak to, že tak znamenitý muž dovoluje nějakému pochopovi, aby na něm rajtoval?”

Hostinský na mňě mrkl, abychom poodešli kousek stranou, a pak mě s přezíravým úsměvem poučil:

„To se u nás považuje za velké vyznamenání, jehož je málokdo hoden!”

Vykládal mi ještě všelicos, ale já byl tak celý vedle, že jsem ho ani moc nevnímal. Jen jeho poslední slova mi utkvěla v paměti: „Zkrátka a dobře je to významná služba vlasti, kterou hned tak každý cizák nemůže ani neumí docenit!”

Přišli jsme na rynek ve chvíli, kdy byla zahájena volba předsednictva shromáždění.

Jedna skupina fedrovala jako kandidáta na funkci předsedy nějakého Kolba, pokud si dobře pamatuju to jméno, druhá skupina nějakého Talba a třetí zas někoho dalšího.

Vypukla nepředstavitelná rotyka; každá skupina se snažila stůj co stůj protlačit svého kandidáta.

„Řídit tak osudové shromáždění je neobyčejně závažný úkol a já jsem hluboce přesvědčen, že vhodnějšího člověka než Kolba k tomu mezi sebou nenajdeme, kdybychom se na hlavu stavěli!” švadronil mluvčí první skupiny. „Kolbovy občanské ctnosti a zvláště pak jeho neskonalá statečnost dávno prosluly v šíř i v dál! Ukažte mi záda, na nichž by se byli představitelé moci vozili častěji než na zádech Kolbových!”

„Že tě huba nebolí!” zavřeštěl kdosi z druhé skupiny. „Ty jsi ten pravý, kdo o tom může žvanit! Moc dobře víme, že na tvých zádech se ani jednou jedinkrát nikdo nesvezl, ani poslední kancelářská myš!”

„Ty vaše takzvané ctnosti si strčte za klobouk,” zahýkal někdo z třetí skupiny. „Co já pamatuju, nevydrželi jste ani jedno pohlazení bičem, abyste nezakňučeli!”

„Nechme planých hádek! Ve svornosti naše síla!” ujal se slova Kolb. „Je pravda, že se na mých zádech naši nejjasnější strážci moci, blahobytu a štěstí ráčí vozit už dobrých deset let a nesčetněkrát mi prokázali tu poctu, že mě švihli svým vznešeným bičem, a já nikdy nevypustil ani hlásek, ale může být, že se mezi námi najdou lidé ještě záslužnější, mnohem mladší a lepší než já.”

„Nenajdou! Ani nápad!” rozeřvali se jeho přívrženci.

„Jak dlouho nám chcete otloukat o hlavu ty Kolbovy opelichané zásluhy? Máme se potento, že se na něm za posledních deset let semtam někdo náhodou svezl?” začali je překřikovat z druhé skupiny.

„Mladí vpřed! Staří ať koukají zalézt a nezaclánět!” povykovali z třetí skupiny.

Náhle řev utichl, jako by ho uťal. Lidé se rozestoupili, a v uličce mezi nimi jsem spatřil mladšího muže, plus minus v Kristových letech. Jak procházel, všechny hlavy se hluboce skláněly.

„Kdo je to?” pošeptal jsem hostinskému.

„Jeden náš přední občan. Vkládáme v něj velké naděje! Ještě jako zelený mladíček, se dožil toho, že na něm třikrát rajtoval dokonce i sám purkmistr!”

„Zřejmě ty volby vyhraje, co?”

„To je víc než jisté! Všichni kandidáti, co prozatím máme, jsou vesměs pokročilejšího věku, čili mají odtroubeno. A na tomhle mládenci rajtoval purkmistr naposled včera. Zastínil rázem slávu všech ostatních!”

„Jak se jmenuje?”

„Kleard.”

Posadili ho na čestné místo.

„Myslím,” přerušil Kolb ticho, „že lepšího člověka než Kleard není třeba dál hledat. Je sice dost mladý, ale my starší se s ním ani zdaleka nemůžeme měřit.”

„Správně! Hurá! Ať žije Kleard!” zaburácelo ze všech hrdel.

Kolb a Talb ho uctivě doprovodili na předsednickou tribunu.

Všichni se znovu hluboko uklonili a pak umlkli.

„Přijměte mé díky za tu nevýslovnou čest, již jste mi právě jednomyslně prokázali. Naděje, které ke mně upínáte, mne hluboce zavazují. Je nesnadné řídit se tužbami lidu v tak pohnutých okamžicích, jaké právě prožíváme, leč slibuji vám, že vynaložím veškeré své síly, abych byl hoden vaší důvěry, abych všude věrně, s čistým srdcem hájil vaše zájmy, abych si i nadále zasloužil vážnosti, jíž se u vás těším. Díky, bratři, za vaši volbu!”

„Ať žije Kleard! Hurá! Sláva!” znovu zaburácelo ze všech hrdel.

„A nyní mi, bratři, dovolte, abych z této tribuny pronesl několik slov o nadcházející sudbonosné události. Přetrpět muka a bolesti, které nás čekají, vydržet, aby nám rozežhaveným železem bylo vypáleno znamení na čelo, není lehké. Taková muka přestát hned tak někdo nedokáže. Zbabělí strašpytlové ať se třesou a blednou strachy — my však ani na okamžik nesmíme zapomenout, že jsme potomky vznešených předků, že našimi žilami proudí ušlechtilá, hrdinská krev našich dědů, oněch bájných reků, jimž se ani sten nevydral z hrudi, když heroický hynuli za svobodu a lepší příští nás, jejich dědiců. Bolest jež nás čeká, je nicotná proti utrpení, jemuž byli vystaveni oni! Což máme právo projevit se jako prohnilé, změkčilé pokolení — my, kterým je díky obětem dědů dopřáno žít v tak nesmírném štěstí a blahobytu? Každý ryzí vlastenec, každý, kdo si nepřeje, aby se náš národ zostudil před degenerovanými cizáky, vydrží tu bolest statečně, jako muž…”

„Správně! Vydržíme! Ať žije Kleard!”

Vystoupilo ještě pár ohnivých řečníků; žádný v podstatě neřekl nic jiného než Kleard, všichni dodávali odvahy vyděšeným lidem.

O slovo se přihlásil také jeden bledý, vetchý stařec; obličej měl zbrázděný vráskami, vlasy i vousy bílé jako sníh. Stařičké nohy ho sotva nesly, záda měl věkem ohnutá a ruce roztřesené. I hlas se mu chvěl a v očích se mu třpytily slzy.

„Děti moje,” promluvil a slzy se mu skutálely po svrasklých tvářích a uvízly v bělostném vousu, „mé dny jsou sečteny, ale těžko by se mi umíralo, kdybych se podvolil takové potupě, čím jsem se provinil za těch sto let, co žiju, aby mi teď na sklonku života na mou ubohou hlavu vypálili znamení jako otrokovi?”

„Okamžitě vyžeňte toho dědka!” zaječel předseda Kleard.

„Pryč s ním!” přidali se jedni.

„Páprda vyšeptalý!” nenechali se předběhnout druzí.

„Místo aby lidi povzbudil, Metuzalém jeden mizerný, ještě je pobuřuje!” nezůstali pozadu ani další.

„Že si vůbec troufá natřásat se tu s těmi svými plesnivými šedinami! Takjakotak má na kahánku, a ještě se něčeho bojí! To my mladší jsme z jiného těsta!”

„Vyžeňte toho starého podělance!”

„Marš odsud!”

A rozdrážděná masa mladých nebojsů se vrhla na slabého starce; začali jím cloumat a bít ho.

Jen taktak ho pustili; nebýt tak starý, byli by ho umlátili.

Pak se všichni svatosvatě zapřísáhli, že nazítří ještě více proslaví jméno svého národa a že se budou držet, jak se patří na hrdiny.

A potom se shromáždění v naprosté shodě a pohodě rozešlo. Z davu bylo ještě slyšet hlasy:

„Zítra se ukáže, co jsme zač!”

„Zítra uvidíme, kdo se kasal a nemá na to!”

„Udeřila naše hodina!”

Vrátil jsem se do hospody.

„Už je ti jasné, jací jsme kabrňáci?” div nepukl pýchou hostinský.

„No… Úplně…” přitakal jsem bezmyšlenkovitě; cítil jsem, jak mě opouštějí síly a hlava mi třeští z těch roztodivných zážitků.

Téhož dne vyšel v jejich novinách následující úvodník:

Občané! Je čas jednou provždy skoncovat s falešným vychloubáním tich či oněch z nás; je čas jednou provždy vymýtit prázdné krasořečnění, jímž – žel tak často! — zveličujeme a nafukujeme své údajné ctnosti a zásluhy; je čas, občané      , konečné jednou projít zkouškou ohněm a dokázat, kdo za něco stojí, a kdo ne! Véříme však pevně, že se mezi námi nevyskytne ani jeden ustrašenec, jenž by musel být z moci zákona nuceně dopraven na místo, kde se budou vypalovat znamení. Každý, kdo v sobě cítí aspoň krůpěj krve našich udatných předků, bude se zajisté horlivě snažit být mezi prvními, kdož klidně a hrdě vydrží utrpení a bolest, neboť je to bolest posvátná, je to oběť, kterou po nás žádá naše vlast i šťastná budoucnost nás všech. Vzhůru, občané, zítřek je dnem hrdinské zkoušky!

Můj hostinský šel toho dne spát se slepicemi, aby druhý den nezaspal a byl co nejdřív u soudu. Někteří občané se dokonce utábořili před soudem hned po shromáždění, aby zabrali nejlepší místo.

Ráno druhého dne jsem se tam taky vypravil. Sešlo se celé město, dospělí i děti, muži a ženy. Mnohé matky přinesly v náručí i malá nemluvňata, aby jim taky vypálili znamení hanby — totiž pardon, přeřekl jsem se! — cti; však jim děti za to budou jednou vděčné, až dorostou a budou shánět dobrý flek ve státních službách! Tlačili se a nadávali si (čímž byli trochu podobní nám Srbům — až mě vám to celého rozněžnilo), drali se, aby se dostali dřív ke dveřím. Semtam se někteří i škrtili (to už jsem se cítil skoro úplně jako doma).

Znamení vypaloval úředník v bílém parádním hábitu a vlídně káral lid:

„Pomalu, krucihergotsakra, na každého se dostane, jste hovada nebo co, že se tak cpete?”

Začali vypalovat. Někdo zakřičel, někdo jen zasténal, ale žádný to nevydržel mlčky, aspoň pokud jsem u toho byl.

Nemohl jsem se totiž na to mučení dívat a velice brzy jsem udělal čelem vzad a šel zas do hospody. Uvnitř už sedělo pár poznamenaných, nebo, chcete-li, opuncovaných, a dávali si gábla.

„No, a máme z krku i tuhle patálii,” povídá jeden.

„A celkem vzato jsme zas tak moc nehekali, zato Talb řval jak pavián,” připojil se druhý.

„Vidíš svého Talba, jak se vybarvil? A včera jste ho mocí mermo chtěli za předsedu!”

„Jo, kdo to moh vědět? Nikdo učený z nebe nespad!”

Povídali si a rány je bolely, moc je musely bolet, ale jeden před druhým se tvářili jakoby nic; to by tak scházelo, aby se o nich proslechlo, že jsou baby!

Kleard si udělal hroznou ostudu, protože zanaříkal, a mimořádnou chrabrostí se vyznamenal jakýsi Lear, který požádal, aby mu vypálili znamení hned dvě, a ani nehnul brvou. Celé město o něm mluvilo jako o zázraku století.

Pár výtečníků uteklo, ale ty stihlo všeobecné opovržení.

Za několik dní si Lear, ten s dvěma znameními, vyšel na procházku; vyšlapoval si s hlavou důstojně a pyšně vztyčenou — bodejť by ne, vždyť se vznášel na perutích slávy! Však mu taky cestou kdekdo mával smeknutým kloboukem a sekal pukrlata!

Dospělí i děti se sbíhali, aby na vlastní oči viděli národního velikána. Jeho kroky městem provázel šepot plný zbožné úcty: „Lear! Jde Lear! To je on! To je ten rek, co nezanaříkal, co ani okem nemrknul, když mu vypalovali dvě znamení!” Novináři si div ruce neupsali, jak o něm chrlili oslavné články, a vůbec ho všude všichni chválili a obdivovali a vynášeli až do nebes.

A nezasloužil si snad tu úctu a lásku všeho lidu?

Poslouchal jsem ty chvalozpěvy, ódy a tirády ze všech stran — a tu ve mně pojednou vzkypěla má hrdinská srbská krev: cožpak i naši předkové nebyli věhlasní reci? Což i oni statečně neumírali za svobodu, naraženi na kůl? I my přece máme svou hrdinnou minulost a Kosovo! Zalykaje se vlasteneckou hrdostí, hnán ctižádostí přispět i vlastním činem k slávě svého národa, pospíšil jsem k obecnímu soudu a zvolal jsem:

„Dost už těch chvalořečí o vašem Learovi! Co vy, chudáci, víte, jak vypadá pravý hrdina! Pohleďte, co znamená mít v žilách vznešenou srbskou krev! Vypalte mi deset znamení, a ne jen mizerná dvě!”

Úředník v bílém hábitu přiblížil rozežhavené železo k mému čelu, já sebou trhl…

A probudil jsem se. Opatrně jsem si ohmatal čelo a pak jsem se pokřižoval: to je hrůza, co všecko se člověku může zdát!

Skoro jsem zastínil slávu toho jejich Leara, pomyslel jsem si se zadostiučiněním a obrátil jsem se na druhý bok. A víte, že jako by mi bylo i trošku líto, že se mi ten sen nezdál až do konce?

 

Zdroj: Radoje Domanović, Cejch: výbor satirických povídek, Odeon, Praha 1984. (Sest. Irena Wenigová)