Králevic Marko podruhé mezi Srby (4/5)

(předchozí stránka)

Marko se vmísil do davu a vešel dovnitř. Posadil se stranou, aby neupoutával zbytečnou pozornost svou obrovitou postavou.

Bylo tam lidí, že by ani špendlík nepropadl. Všichni byli tak rozpálení vášnivými projevy a bouřlivou debatou, že si Marka nikdo ani nevšiml.

Na čestném místě byla tribuna, na tribuně stál větší stůl pro vážené předsednictvo a menší pro pány tajemníky.

Cílem valné hromady, jak oznámil předseda, bylo sestavit rezoluci, jež by odsoudila barbarské řádění Arnautů na Kosovu a vůbec v celém starém Srbsku a v Makedonii, zločiny, jichž se Arnauti dopouštějí na Srbech pod jejich rodným krovem.

Předsedova slova zapůsobila na Marka jako blesk. Všecek se proměnil. Oči mu zaplály hrozivým žárem, roztřásl se po celém těle, zaskřípal zuby a pěsti se mu začaly bojovně svírat.

Konečně jsem našel ty pravé Srby, které jsem hledal! To jsou oni, co mě přivolávali! zaradoval se Marko v duchu a už se kochal představou, jak je potěší, až se jim dá poznat. Vrtěl se nedočkavě na židli, div ji nerozlámal. Ale nechtěl se jim dát poznat hned, čekal na nejpříhodnější okamžik.

„Slovo má Marko Marković!“ ohlásil předseda a zazvonil.

Všichni utichli, aby jim neušlo ani slovíčko z úst vyhlášeného řečníka.

„Vážení pánové! Přátelé! Bratři! Slova, jimiž uvedu svůj projev, nejsou pro nás nijak lichotivá, ale vážnost situace i pocity, jež mnou zmítají, mě k tomu nutí. Jsou to verše básníka Jakšiće:

Ni Srby nejsme, ni muži nejsme…
Kdybychom Srby, kdybychom muži,
kdybychom bratry pravými byli,
což bychom takto z Avaly výše
shlíželi chladné v plamenů čas?
Což by pak všichni, ach, bratři milí,
nesčetnékráte odvrhli nás?“

Nikdo ani nedýchal; nastalé ticho rušil jen skřípot Markových zubů a vrzání židle, na níž seděl. Mnozí se po něm s nevolí ohlédli — jak to, že si dovoluje poskvrnit to svaté vlastenecké ticho!

Řečník Marković pokračoval:

„Ano, přátelé, je to krutá a žel oprávněná výčitka, již velký básník vmetl do tváře nám všem, našemu změkčilému pokolení! Zdá se skutečně, že nejsme ani Srby, ani muži! Klidně přihlížíme, jak den co den hynou srbské oběti pod krvavým handžárem arnautským, přihlížíme, jak hoří domy v korunním městě Dušanově, jak jsou zneuctívány srbské dcery, jak srbský národ zakouší nejstrašnější muka právě v těch posvátných končinách — v kraji nehynoucí srbské slávy a moci… Ano, bratři, právě z těchto končin, dokonce i z Prilepu, rodiště našeho největšího junáka, králevice Marka, se ozývají srdcervoucí stony a řinčení otrockých řetězů, jimiž jsou nebozí Markovi potomci dosud stále spoutáni; krev za krev! — avšak nešťastné Kosovo, jež dnes brotí nová srbská krev, dosud stále čeká na pomstu, stále žízní po nepřátelské krvi, které si právem žádá ušlechtilá, za srbskou svobodu prolitá krev cara Lazara a Miloše Obiliće. Nad tím přesmutným bojištěm, nad tím posvátným hřbitovem našich zázračných junáků, nad tím polem válečné slávy nesmrtelného Obiliće, nám nezbývá než zalkat spolu s tklivým kvilem guslí, jímž guslaři doprovázejí onu píseň o našem velikém junáku králevici Markovi; a není snad Marko přímo zosobněním všenárodního srbského smutku, když roní hořké slzy a říká:

Třikrát běda, Kosovo ty naše,
čeho ses to, nešťastné, dočkalo?“

Při těch slovech Markovi vyhrkly z očí slzy jak ořechy, pořád však ještě otálel. Čekal, co bude dál. Ale u srdce ho tak hřálo, že odpustil Srbům všechno trápení, co zkusil. Za tenhle okamžik by byl obětoval i svou rusovlasou hlavu! Dokonce byl zase ochoten vytáhnout na Kosovo, i kdyby se měl za to ještě jednou dostat do vězení.

„Není divu, že tato slova se bolestně zařezávají do srdce každého Srba — vždyť v nich ústy králevice Marka pláče celý náš národ! Leč kromě oněch ušlechtilých slz našeho velkého junáka bychom potřebovali jeho mužné paže! Právě tak jako paže pobratima Obiliće!“ rozpaloval se stále ohnivěji vyhlášený řečník Marković.

Marko kouleje čackou krví zalitýma a divoce hledícíma očima vyskočil a se zaťatými pěstmi, zdviženými nad hlavou se jako rozlícený lev vyřítil k tribuně. Cestou povalil a pokopal dost lidí a sálem se rozlehl řev a nářek. Předseda a tajemníci si zakryli obličej rukama a zalezli pod stůl, zatímco jiní stateční srbští vlastenci s úpěnlivým zoufalým voláním o pomoc ucpali východ.

Vyhlášený řečník Marković zbledl, rozklepaly se mu nohy a rozdrkotaly zuby, oči měl hnedle vsloup, rty mu modraly a těžce lapal po dechu. Marko k němu dodusal, zamáchal rukama nad jeho hlavou a zařval zplna junáckého hrdla:

„Tu je Marko, nebojte se, bratří!“

Řečníka oblil pot, zbledl jako křída, zapotácel se a sekl sebou jako podťatý.

Marko se zarazil, vyvalil oči na toho nebožáka v mdlobách, spustil ruce a s nechápavým výrazem se rozhlédl kolem. A tu teprve ztuhl údivem: jeho Srbové se jeden přes druhého drali ven, až ucpali dveře i okna, a ječeli, jako když je na nože bere: „Pomóóóc! Policie! Šílenec! Vrah!“

Marko už praničemu nerozuměl. Zničeně sklesl na židli a zabořil hlavu do mohutných dlaní.

Tohle bylo snad nejhorší, co ho potkalo. Taková naděje se v něm rozhořela, tolik zas začal doufat, tolik se radoval — a najednou ten nečekaný zvrat!

Dlouho tam tak seděl, bez pohnutí, jako by zkameněl.

Nářek pozvolna začal slábnout, až ho nakonec vystřídalo ticho, rušené jen pohekáváním vyhlášeného řečníka Markoviće, který přicházel k sobě. Nečekané ticho dodalo odvahy předsedovi a tajemníkovi: začali opatrně, pomaličku vystrkovat hlavy zpod stolu. Dívali se vyjeveně jeden na druhého, jako by se navzájem ptali: Co se to tu proboha dělo za hrůzu? A pak se ještě vyjeveněji začali rozhlížet kolem. Sál byl skoro prázdný, jen zvenčí sem okny a dveřmi nakukovaly přečetné vlastenecké hlavy. A pod tribunou seděl na židli Marko jako z kamene vytesaný, lokty opřené o kolena a hlavu v dlaních. Nehýbal se, ani jako by nedýchal. Pokopaní a povalení vlastenci odlezli po čtyřech za ostatními ven; vyhlášený řečník Marković se už docela vzpamatoval, vystrašeně se rozkoukával, ohmatával se a pak se připojil k rozmluvě pohledů mezi předsedou a tajemníky: Co to bylo za hrůzu? Zůstali jsme doopravdy naživu? Co je to za hromotlucké strašidlo? Co máme dělat? Nevíme!

Nečekané ticho zapůsobilo i na Marka. Zvedl hlavu a i on jako by se očima ptal: Co to pro Boha svátého najednou do vás vjelo, bratří? A po chvíli tiše, vlídně, cituplně, jak nejjemněji dovedl, oslovil řečníka Markoviće:

„Copak se ti stalo, bratříčku, žes upadl?“

„Praštil jsi mě tou svou pazourou!“ odtušil vyhlášený řečník vyčítavě a osahal si temeno.

„Vždyť jsem se tě ani nedotkl, nejsvětější Bůh a svátý Jan jsou mi svědky! Tak krásně jsi mluvil, říkal jsi, že Srbové potřebují Markovu mužnou paži! No a protože já jsem králevic Marko, tak jsem se ti přihlásil — nevím, proč ses tak vylekal.“

Přítomné vlastence toto sdělení nijak neuklidnilo, naopak koukali být od Marka v co nej bezpečnější vzdálenosti.

A Marko sc dal do vyprávění, co ho přimělo, že uprosil Pánaboha, aby ho propustil zpátky mezi Srby, co ho tu všecko potkalo a jaké strázně si vytrpěl, jak mu sebrali brnění, roucho, zbraně i měch a co zkusil Šarac, když musel tahat tramvaj a točit žentourem u zahradníka.

Vyhlášenému řečníku Markovićovi poněkud otrnulo a podotkl: „Tos tedy provedl zatracenou hloupost, kamaráde!“

„Ale vždyť už se to nedalo poslouchat, jak pořád pláčete a voláte mě! Převracel jsem se v hrobě, přes pět set let jsem tam sebou házel — ukažte mi nebožtíka, který by vydržel to věčné burcování!“

„Ale prosím tě, nevíš, co jsou junácké písně? To se jen tak zpívá! Zřejmě nemáš ponětí o básnickém umění.“

„Budiž, jenomže vy jste o mně a o Kosovu nejenom skládali písně, ale i mluvili! Přes pět set let, ve dne v noci! Ty sám jsi před chvílí tak mluvil!“

„Svatá prostoto! Člověče, kampak bychom došli, kdybychom brali doslova, co kdo řekne? A že já tak mluvil — no ovšem, kvůli stylu, aby byl co nejkvětnatější! Nemáš zdá se ponětí ani o řečnictví. Řečník musí umět nadchnout posluchače, upoutat je působivými slůvky, jako například: krev, handžár, otrocké řetězy, boj a tak podobně. Ale nikdo to nebere vážně, doopravdy jako ty, že je třeba si okamžitě vyhrnout rukávy a hurá na nepřítele! Právě tak se při tvorbě písní či básní zhusta používá různých frází, jako například: Kosovo, zkázo naše! či: Probuď se, Marko! a tak dále, rovněž pouze z estetických důvodů. Jsi, abych tak řekl, starobylý člověk, neznáš spoustu věcí. Věda od tvých dob udělala obrovský pokrok…“

„Ale co teď? Bůh mě zpátky na onen svět nepovolává, a tady žít nemůžu ani nedovedu.“

„Vskutku nezáviděníhodná situace!“ vmísil se předseda, předstíraje účast.

„Velice nepříjemné!“ přidali se stejným tónem i ostatní.

„Šarce mám u jednoho sedláka na výkrm, oděv, brnění i zbraně mi sebrali, všecky peníze jsem už utratil…“ zoufal si Marko.

„Velice nepříjemné!“ opakovali všichni přítomní téměř sborem.

„Kdybys měl spolehlivé ručitele, mohl by sis vypůjčit na směnku,“ uvažoval řečník Marković.

Marko mu nerozuměl.

„Máš tu nějaké dobré přátele?“

„Kromě Boha nikdo mi už nezbyl,
smrt mi vzala dobré pobratimy:
Obiliće Miloše junáka,
i junáka Toplicu Milana,
i junáka…“

Chystal se vypočítávat své další pobratimy, ale řečník Markovič ho přerušil:

„Stačili by dva!“

„Mám nápad,“ povídá předseda zamyšleně, poškrábal se po čele a po kratším odmlčení se obrátil k Markovi s otázkou:

„Jsi gramotný? Umíš psát a číst?“

Marko přisvědčil.

„Co kdyby sis podal žádost o nějaké úřednické místo? Třeba by tě vzali k policii jako praktikanta.“

Museli mu, toť se ví, vysvětlit, co to praktikant je, a Marko byl pro, zvlášť když mu řekli, že bude ročně brát kolem sedmdesáti dukátů — už chudák neměl ani vindru.

Napsali mu žádost, dali mu půl dináru na známku a půl dináru, aby měl něco do začátku, a poslali ho na ministerstvo policie.

(další stránka)