Tag Archive | Hrdina

Králevic Marko podruhé mezi Srby (4/5)

(předchozí stránka)

Marko se vmísil do davu a vešel dovnitř. Posadil se stranou, aby neupoutával zbytečnou pozornost svou obrovitou postavou.

Bylo tam lidí, že by ani špendlík nepropadl. Všichni byli tak rozpálení vášnivými projevy a bouřlivou debatou, že si Marka nikdo ani nevšiml.

Na čestném místě byla tribuna, na tribuně stál větší stůl pro vážené předsednictvo a menší pro pány tajemníky.

Cílem valné hromady, jak oznámil předseda, bylo sestavit rezoluci, jež by odsoudila barbarské řádění Arnautů na Kosovu a vůbec v celém starém Srbsku a v Makedonii, zločiny, jichž se Arnauti dopouštějí na Srbech pod jejich rodným krovem.

Předsedova slova zapůsobila na Marka jako blesk. Všecek se proměnil. Oči mu zaplály hrozivým žárem, roztřásl se po celém těle, zaskřípal zuby a pěsti se mu začaly bojovně svírat.

Konečně jsem našel ty pravé Srby, které jsem hledal! To jsou oni, co mě přivolávali! zaradoval se Marko v duchu a už se kochal představou, jak je potěší, až se jim dá poznat. Vrtěl se nedočkavě na židli, div ji nerozlámal. Ale nechtěl se jim dát poznat hned, čekal na nejpříhodnější okamžik.

„Slovo má Marko Marković!“ ohlásil předseda a zazvonil.

Všichni utichli, aby jim neušlo ani slovíčko z úst vyhlášeného řečníka.

„Vážení pánové! Přátelé! Bratři! Slova, jimiž uvedu svůj projev, nejsou pro nás nijak lichotivá, ale vážnost situace i pocity, jež mnou zmítají, mě k tomu nutí. Jsou to verše básníka Jakšiće:

Ni Srby nejsme, ni muži nejsme…
Kdybychom Srby, kdybychom muži,
kdybychom bratry pravými byli,
což bychom takto z Avaly výše
shlíželi chladné v plamenů čas?
Což by pak všichni, ach, bratři milí,
nesčetnékráte odvrhli nás?“

Nikdo ani nedýchal; nastalé ticho rušil jen skřípot Markových zubů a vrzání židle, na níž seděl. Mnozí se po něm s nevolí ohlédli — jak to, že si dovoluje poskvrnit to svaté vlastenecké ticho!

Řečník Marković pokračoval:

„Ano, přátelé, je to krutá a žel oprávněná výčitka, již velký básník vmetl do tváře nám všem, našemu změkčilému pokolení! Zdá se skutečně, že nejsme ani Srby, ani muži! Klidně přihlížíme, jak den co den hynou srbské oběti pod krvavým handžárem arnautským, přihlížíme, jak hoří domy v korunním městě Dušanově, jak jsou zneuctívány srbské dcery, jak srbský národ zakouší nejstrašnější muka právě v těch posvátných končinách — v kraji nehynoucí srbské slávy a moci… Ano, bratři, právě z těchto končin, dokonce i z Prilepu, rodiště našeho největšího junáka, králevice Marka, se ozývají srdcervoucí stony a řinčení otrockých řetězů, jimiž jsou nebozí Markovi potomci dosud stále spoutáni; krev za krev! — avšak nešťastné Kosovo, jež dnes brotí nová srbská krev, dosud stále čeká na pomstu, stále žízní po nepřátelské krvi, které si právem žádá ušlechtilá, za srbskou svobodu prolitá krev cara Lazara a Miloše Obiliće. Nad tím přesmutným bojištěm, nad tím posvátným hřbitovem našich zázračných junáků, nad tím polem válečné slávy nesmrtelného Obiliće, nám nezbývá než zalkat spolu s tklivým kvilem guslí, jímž guslaři doprovázejí onu píseň o našem velikém junáku králevici Markovi; a není snad Marko přímo zosobněním všenárodního srbského smutku, když roní hořké slzy a říká:

Třikrát běda, Kosovo ty naše,
čeho ses to, nešťastné, dočkalo?“

Při těch slovech Markovi vyhrkly z očí slzy jak ořechy, pořád však ještě otálel. Čekal, co bude dál. Ale u srdce ho tak hřálo, že odpustil Srbům všechno trápení, co zkusil. Za tenhle okamžik by byl obětoval i svou rusovlasou hlavu! Dokonce byl zase ochoten vytáhnout na Kosovo, i kdyby se měl za to ještě jednou dostat do vězení.

„Není divu, že tato slova se bolestně zařezávají do srdce každého Srba — vždyť v nich ústy králevice Marka pláče celý náš národ! Leč kromě oněch ušlechtilých slz našeho velkého junáka bychom potřebovali jeho mužné paže! Právě tak jako paže pobratima Obiliće!“ rozpaloval se stále ohnivěji vyhlášený řečník Marković.

Marko kouleje čackou krví zalitýma a divoce hledícíma očima vyskočil a se zaťatými pěstmi, zdviženými nad hlavou se jako rozlícený lev vyřítil k tribuně. Cestou povalil a pokopal dost lidí a sálem se rozlehl řev a nářek. Předseda a tajemníci si zakryli obličej rukama a zalezli pod stůl, zatímco jiní stateční srbští vlastenci s úpěnlivým zoufalým voláním o pomoc ucpali východ.

Vyhlášený řečník Marković zbledl, rozklepaly se mu nohy a rozdrkotaly zuby, oči měl hnedle vsloup, rty mu modraly a těžce lapal po dechu. Marko k němu dodusal, zamáchal rukama nad jeho hlavou a zařval zplna junáckého hrdla:

„Tu je Marko, nebojte se, bratří!“

Řečníka oblil pot, zbledl jako křída, zapotácel se a sekl sebou jako podťatý.

Marko se zarazil, vyvalil oči na toho nebožáka v mdlobách, spustil ruce a s nechápavým výrazem se rozhlédl kolem. A tu teprve ztuhl údivem: jeho Srbové se jeden přes druhého drali ven, až ucpali dveře i okna, a ječeli, jako když je na nože bere: „Pomóóóc! Policie! Šílenec! Vrah!“

Marko už praničemu nerozuměl. Zničeně sklesl na židli a zabořil hlavu do mohutných dlaní.

Tohle bylo snad nejhorší, co ho potkalo. Taková naděje se v něm rozhořela, tolik zas začal doufat, tolik se radoval — a najednou ten nečekaný zvrat!

Dlouho tam tak seděl, bez pohnutí, jako by zkameněl.

Nářek pozvolna začal slábnout, až ho nakonec vystřídalo ticho, rušené jen pohekáváním vyhlášeného řečníka Markoviće, který přicházel k sobě. Nečekané ticho dodalo odvahy předsedovi a tajemníkovi: začali opatrně, pomaličku vystrkovat hlavy zpod stolu. Dívali se vyjeveně jeden na druhého, jako by se navzájem ptali: Co se to tu proboha dělo za hrůzu? A pak se ještě vyjeveněji začali rozhlížet kolem. Sál byl skoro prázdný, jen zvenčí sem okny a dveřmi nakukovaly přečetné vlastenecké hlavy. A pod tribunou seděl na židli Marko jako z kamene vytesaný, lokty opřené o kolena a hlavu v dlaních. Nehýbal se, ani jako by nedýchal. Pokopaní a povalení vlastenci odlezli po čtyřech za ostatními ven; vyhlášený řečník Marković se už docela vzpamatoval, vystrašeně se rozkoukával, ohmatával se a pak se připojil k rozmluvě pohledů mezi předsedou a tajemníky: Co to bylo za hrůzu? Zůstali jsme doopravdy naživu? Co je to za hromotlucké strašidlo? Co máme dělat? Nevíme!

Nečekané ticho zapůsobilo i na Marka. Zvedl hlavu a i on jako by se očima ptal: Co to pro Boha svátého najednou do vás vjelo, bratří? A po chvíli tiše, vlídně, cituplně, jak nejjemněji dovedl, oslovil řečníka Markoviće:

„Copak se ti stalo, bratříčku, žes upadl?“

„Praštil jsi mě tou svou pazourou!“ odtušil vyhlášený řečník vyčítavě a osahal si temeno.

„Vždyť jsem se tě ani nedotkl, nejsvětější Bůh a svátý Jan jsou mi svědky! Tak krásně jsi mluvil, říkal jsi, že Srbové potřebují Markovu mužnou paži! No a protože já jsem králevic Marko, tak jsem se ti přihlásil — nevím, proč ses tak vylekal.“

Přítomné vlastence toto sdělení nijak neuklidnilo, naopak koukali být od Marka v co nej bezpečnější vzdálenosti.

A Marko sc dal do vyprávění, co ho přimělo, že uprosil Pánaboha, aby ho propustil zpátky mezi Srby, co ho tu všecko potkalo a jaké strázně si vytrpěl, jak mu sebrali brnění, roucho, zbraně i měch a co zkusil Šarac, když musel tahat tramvaj a točit žentourem u zahradníka.

Vyhlášenému řečníku Markovićovi poněkud otrnulo a podotkl: „Tos tedy provedl zatracenou hloupost, kamaráde!“

„Ale vždyť už se to nedalo poslouchat, jak pořád pláčete a voláte mě! Převracel jsem se v hrobě, přes pět set let jsem tam sebou házel — ukažte mi nebožtíka, který by vydržel to věčné burcování!“

„Ale prosím tě, nevíš, co jsou junácké písně? To se jen tak zpívá! Zřejmě nemáš ponětí o básnickém umění.“

„Budiž, jenomže vy jste o mně a o Kosovu nejenom skládali písně, ale i mluvili! Přes pět set let, ve dne v noci! Ty sám jsi před chvílí tak mluvil!“

„Svatá prostoto! Člověče, kampak bychom došli, kdybychom brali doslova, co kdo řekne? A že já tak mluvil — no ovšem, kvůli stylu, aby byl co nejkvětnatější! Nemáš zdá se ponětí ani o řečnictví. Řečník musí umět nadchnout posluchače, upoutat je působivými slůvky, jako například: krev, handžár, otrocké řetězy, boj a tak podobně. Ale nikdo to nebere vážně, doopravdy jako ty, že je třeba si okamžitě vyhrnout rukávy a hurá na nepřítele! Právě tak se při tvorbě písní či básní zhusta používá různých frází, jako například: Kosovo, zkázo naše! či: Probuď se, Marko! a tak dále, rovněž pouze z estetických důvodů. Jsi, abych tak řekl, starobylý člověk, neznáš spoustu věcí. Věda od tvých dob udělala obrovský pokrok…“

„Ale co teď? Bůh mě zpátky na onen svět nepovolává, a tady žít nemůžu ani nedovedu.“

„Vskutku nezáviděníhodná situace!“ vmísil se předseda, předstíraje účast.

„Velice nepříjemné!“ přidali se stejným tónem i ostatní.

„Šarce mám u jednoho sedláka na výkrm, oděv, brnění i zbraně mi sebrali, všecky peníze jsem už utratil…“ zoufal si Marko.

„Velice nepříjemné!“ opakovali všichni přítomní téměř sborem.

„Kdybys měl spolehlivé ručitele, mohl by sis vypůjčit na směnku,“ uvažoval řečník Marković.

Marko mu nerozuměl.

„Máš tu nějaké dobré přátele?“

„Kromě Boha nikdo mi už nezbyl,
smrt mi vzala dobré pobratimy:
Obiliće Miloše junáka,
i junáka Toplicu Milana,
i junáka…“

Chystal se vypočítávat své další pobratimy, ale řečník Markovič ho přerušil:

„Stačili by dva!“

„Mám nápad,“ povídá předseda zamyšleně, poškrábal se po čele a po kratším odmlčení se obrátil k Markovi s otázkou:

„Jsi gramotný? Umíš psát a číst?“

Marko přisvědčil.

„Co kdyby sis podal žádost o nějaké úřednické místo? Třeba by tě vzali k policii jako praktikanta.“

Museli mu, toť se ví, vysvětlit, co to praktikant je, a Marko byl pro, zvlášť když mu řekli, že bude ročně brát kolem sedmdesáti dukátů — už chudák neměl ani vindru.

Napsali mu žádost, dali mu půl dináru na známku a půl dináru, aby měl něco do začátku, a poslali ho na ministerstvo policie.

(další stránka)

Králevic Marko podruhé mezi Srby (3/5)

(předchozí stránka)

Záležitost běžela dál svým chodem. Když policie skončila vyšetřování, postoupila případ k soudnímu řízení.

Soud svolával a odročoval přelíčení, zval svědky a konfrontoval je. Prokurátor samozřejmě žádal, aby byl Marko odsouzen k smrtí; Markův advokát zas vášnivě dokazoval, že je Marko nevinný, a trval na tom, aby ho propustili na svobodu. Marka vláčeli k soudu, vyslýchali ho, a pak ho zase vodili zpátky do vězení. Dalo mu to zabrat, všecky ty divné obštrukce, co s ním prováděli. Největší újmu pro něho znamenalo, že musel pít vodu — ne a ne jí přijít na chuť. Všecko by vydržel, je přece junák, ale cítil, jak mu voda vyložené škodí. Začal scházet a chřadnout. Jo, marná sláva, už to nebyl ten starý Marko! Z chlapa jak dub byla najednou skoro seschlá halouzka, šaty na něm visely, jako by mu nepatřily, a při chůzi se potácel jak mátoha. Nejednou si z čirého zoufalství povzdechl:

„Ach, můj Bože! Hůř se mi tu daří,
než v zlověstné azacké šatlavé!“

Nakonec soud vynesl rozsudek. Vzali v úvahu Markovy nehynoucí zásluhy o srbský národ, jakož i řadu dalších polehčujících okolností, a odsoudili ho k trestu smrtí s tím, že ještě předtím uhradí veškeré soudní výdaje, odškodné a tak dále.

Případ byl předán apelačnímu soudu, jenž trest smrti změnil na doživotní vězení, neboť pojal Markovy přečiny jako záležitost povahy politické; kasační soud pak navíc zjistil nějaké nesrovnalosti v průběhu soudního řízení a vrátil akta soudu s požadavkem, aby bylo pod přísahou vyslechnuto ještě pár dalších svědků.

Dva roky se vlekla ta soudní procedura; kasační soud nakonec výrazně ovlivnil konečný rozsudek, jímž byl Marko odsouzen na deset let káznice v těžkých okovech a k zaplacení veškerých výdajů, poplatků a tak dále; dále rozsudek s definitivní platností konstatoval, že se nejedná o trestné činy politického charakteru, neboť se prokázalo, že Marko není členem žádné politické strany.

Samozřejmě že páni soudci všech instancí měli na zřeteli, že jde o velkého národního junáka králevice Marka a že v historii soudnictví tento proces nemá precedens. A vůbec to byl zatrápeně zašmodrchaný případ; i největší znalci práva byli s rozumem v koncích. Cožpak je možné odsoudit k smrti někoho, kdo už před tolika lety umřel a teď se znovu objevil na vezdejším světě?

A tak se z junáka králevice stal trestanec. Vzhledem k tomu, že neměl z čeho zaplatit zmíněné výdaje, bylo rozhodnuto, že Šarac, roucho, brnění a zbraně budou prodány ve veřejné dražbě. Roucho, brnění a zbraně zakoupil pro muzeální sbírky na dluh stát a Šarce koupila za hotové bělehradská koňka.

Marka ostříhali, oholili, nasadili mu těžké okovy, oblékli ho do bílého trestaneckého oděvu a uvěznili ho v bělehradské trestnici. A tady Marko zažil strašná muka; nikdy by nebyl věřil, že něco takového může vůbec vydržet. Zpočátku křičel, vztekal se a vyhrožoval; ale pomaloučku polehoučku si zvykl a poddal se svému osudu. Aby ho za tu dobu, než si odpyká trest, něčemu naučili, aby ho připravili pro společnost, v níž má, až si odsedí své roky, existovat jakožto její užitečný člen, začali ho totiž učit různým prospěšným pracím: nosil vodu, zaléval zahradu a plel cibuli, a později se naučil vyrábět břitvy, kartáče, koudel a plno jiných věcí.

Chudák Šarac zatím tahal od rána do večera tramvaj. Taky ho to zdrchalo. Při chůzi vrávoral jak opilý, a když mu poručili zastavit, okamžitě začal klimbat — možná snil o těch dávných šťastných dobách, kdy pil z vědra rudé víno, v hřívě měl zapletené zlaté stuhy, kopyta okovaná stříbrnými podkovami, hruď samá zlatá cetka i uzdu pozlacenou a kdy se svým pánem harcoval z jedné líté řeže do druhé a proháněli spolu víly. Teď pohubl: byl kost a kůže, dala se mu spočítat žebra a na boky by se mu byly daly jako na skobu věšet tašky.

To snad Marka soužilo ze všeho nejvíc; víc než jeho vlastní trampoty, když ho občas vyvedli někam za prací a on spatřil svého Šarce takhle vyřízeného; neubránil se slzám a s bolestí si povzdechl:

„Hojsa, Šárce, druhu nerozlučný…!“

Na ta slova se Šarac otočil a žalostně zaržál, ale vtom už zazvonil průvodčí a tramvaj vyjela dál a dozorce uctivě napomenul Marka, aby se nezastavoval (imponovala mu Markova mohutná figura). A tak se Marko ukrutně trápil, ale svého odhodlání pomstít Kosovo se nevzdal. Tramvajová společnost po čase Šarce vyřadila z provozu a koupil si ho jeden zahradník, aby mu točil žentourem.

Všechno má svůj konec. Skončilo i těch deset let utrpení. Marka propustili.

Měl maličko ušetřených peněz, co si vydělal prodejem různých drobností vlastní výroby.

Nejdřív ze všeho šel do hospody, dal zavolat dva holiče, aby ho umyli a oholili, potom poručil, aby mu upekli pořádného berana (tučného a devét let starého, jen takový jest junáckou krmí), nanosili rakije a přivalili sud vína.

Však si zasloužil trochu se pomět po tom, co prožil! Posedil tak dnů as čtrnáctero, až se mu zdálo, že trochu přišel k sobě, a začal přemýšlet, co dál.

Myslel a myslel, až si to vymyslel. Přestrojil se tak, že ho nikdo nemohl poznat, a nejdřív se vydal hledat Šarce; až i jeho zbaví trápení, pak to vezme od jednoho Srba k druhému, dokud nenajde ty, co ho tolik přivolávali a skládali o něm písně. Lotři, kteří ho strčili do chládku, přece nemůžou být Srbové!? No a potom se vypraví pomstít Kosovo.

Dozvěděl se, že jeho Šarac točí žentourem u nějakého zahradníka, přeptal se na cestu a vydal se tam. Když spatřil chudinku Šarce, jak bídně vypadá, rozplakal se. Vykoupil ho za pár babek — zahradník ho už stejně chtěl dát cikánům, a pak ho odvedl k jednomu sedlákovi a poprosil ho, jestli by si Šarce nevzal k sobě; když bude mít Šarac pořádnou péči, třeba se ještě sebere; toť se ví, že to Marko nechde zadarmo! Ten sedlák byl nějaký hodný člověk, slitoval se a přijal Šarce na výkrm a Marko se vydal pěšky dál.

Jak tak šel, viděl na ubohém políčku pracovat nějakého chuďase. Pozdravil ho (samozřejmě že ne v deseterci, byl přece v přísném inkognitu!), chuďas mu odpověděl, nu a slovo dalo slovo. Povídali o všem možném, a tu se ho Marko zeptal, jen tak jakoby nic:

„Co bys udělal, kdyby králevic Marko vstal z mrtvých a přišel k tobě?“

„Nic takového se přece nemůže stát!“ namítl chuďas.

„A co kdyby?“

„Řek bych mu, ať mi pomůže okopat tuhle kukuřici,“ zažertoval chuďas.

„A co kdyby tě chtěl vzít s sebou na Kosovo?“

„Přeskočilo ti? Člověče zlatá, jaképak Kosovo! Já nemám čas ani jít na trh koupit sůl a dětem opánky. A po pravdě řečeno, ani nemám zač.“

„Dobrá, ale copak ty nevíš, příteli, že na Kosovu ztroskotalo naše carství? Že Kosovo je třeba pomstít?“

„Já taky ztroskotal, člověče, jsem docela na dně. Nevidíš, že chodím bos? A až na mne přijdou s placením daní, nebudu vědět, ani jak se jmenuju, natožpak co se stalo a co se nestalo na Kosovu!“

Pak Marko přišel ke statku jednoho bohatého sedláka.

„Pomáhej Pánbůh, příteli.“

„Dejžtopámbů,“ odpověděl mu sedlák a podezřívavě si ho změřil. „Odkudpak jdeš, brachu?“

„Putuju zdaleka, příteli, a rozhlížím se, jak se vám tady žije.“

Dali se do řeči. I tentokrát Marko utrousil nenápadnou zmínku, co by se asi stalo, kdyby se znovu objevil králevic Marko a vyzval Srby k pomstě za Kosovo.

„Králevic Marko? To mi připomíná, že asi před deseti lety se nějaký blázen za něj vydával a napáchal na to konto spoustu zločinů a krádeží, takže ho šoupli za mříže.“

„Pravda, taky jsem to slyšel. Ale přesto, jak by ses zachoval, kdyby se objevil opravdový Marko a vyzval tě, abys s ním vytáhl na Kosovo?“

„Počastoval bych ho jak náleží vínem, a pak bych ho zas pěkně vyprovodil.“

„A Kosovo?“

„Jaképak Kosovo v těchhle hubených letech? Peníze i tak jenom lítají z kapsy. A dovedeš si představit, kolik by stálo takové tažení?“

A tak Marko i nad ním mávl rukou a putoval dál. Ale všude na venkově to bylo stejné. Lidi většinou nezastihl jinak než shrbené nad motykou; dostal z nich leda nějaké to pozdravpámbů, a to ještě na půl úst, jinak mlčeli jak zařezaní. Copak můžou ztrácet čas? Je třeba okopat pole, dodělat včas všecky práce, má-li úroda k něčemu vypadat.

Žádný div, že venkov Marka rozčaroval a že se rozhodl zkusit štěstí v Bělehradě — dá Bůh, že tam se konečně dozví, co se dá podniknout pro Kosovo, a dopátrá se, kteří Srbové ho tak úpěnlivě přivolávali.

Došel do Bělehradu. Povozy, tramvaje, lidí hotové mraveniště, všichni někam pospíchali, pobíhali křížem krážem, motali se jeden přes druhého: úředníci spěchali do úřadu, obchodníci za obchodem, dělníci zase za svou prací, prostě každý za svým.

Potkal jednoho seriózně vyhlížejícího, pěkně oblečeného pána. Přistoupil k němu a pozdravil ho. Pán zrozpačitěl a snažil se držet kousek na dištanc: jen aby ho proboha někdo známý neuviděl ve společnosti takového otrhance!

„Jsem králevic Marko. Přišel jsem pomoci svým srbským bratřím,“ povídá Marko (samozřejmě prózou; byl už tak usoužený, že kašlal na vyjadřování ve verších). A vypověděl pánovi všecko všecičko, jak a proč se vrátil do Srbska, co ho tu potrefilo a co má v úmyslu dělat dál.

„A ták.. .Jsem nesmírně rád, že jsem vás poznal, Vaše Excelence! Skutečně je mi kromobyčejným potěšením! Kdy hodláte navštívit své statky v Prilepu? Velice mě těšilo, ujišťuji vás; ale teď mě račte laskavě omluvit, spěchám do kanceláře! Uctivá poklona, Excelence!“ pravil pán a rychle kvapil pryč.

Marko zkusil zastavit ještě pár lidí, ale o nic lépe nepochodil. Všecky rozhovory pokaždé končily stejně: Spěchám do kanceláře! Klaním se! Ponížený služebník! Zdravíčko! Servus, Marko!

Zklamaný Marko začal propadat beznaději. Bloumal ulicemi, mlčel, mračil se, kníry mu zplihly na ramena; nikoho už nezastavoval, nikoho se na nic neptal. Proč taky? Po Kosovu zdá se nikdo ani nevzdechne, každý jenom pospíchá do kanceláře. Jako by kancelář byla přednější než Kosovo! Marko měl sice nervy jako provazy, ale ta kancelář, která podle jeho zdání tak úspěšně konkurovala Kosovu, ho dopalovala, div nevyletěl z kůže. A poznenáhlu se mu všecko zmrzelo. Jak by ne: v Bělehradě všichni akorát pospíchali do kanceláře, venkované v roztrhaných opáncích a záplatovaných gatích si zase jenom stýskali na špatnou úrodu a na rychtáře, spěchali na pole a od tmy do tmy pracovali. Marka opustily poslední naděje, že něco na tomto světě dokáže. Už kdyby ho Pánbůh povolal zpátky, aby skončilo tohle trápení! Vždyť každý Srb se stará jen o svoje věci a Marko se tu cítí docela zbytečný!

Jednoho dne zase tak šel, zasmušilý a rozmrzelý: i jeho majeteček se už rozkutálel, neměl na víno, a děvu Janju, krčmářku spanilou, černá zem už dávno, dávno kryla — ta jediná by mu našenkovala zadarmo. Vlekl se po ulici se sklopenou hlavou a divže se nerozplakal, když si vzpomněl na staré zlaté časy, na své druhy a hlavně na krásnou, ohnivou Janju a na její chladné víno.

A tu najednou spatřil před jednou restaurací plno lidí; zevnitř doléhal na ulici veliký rámus.

„Copak se tu děje?“ zeptal se jednoho člověka.

„Pořádáme valnou hromadu vlastenců!“ odpověděl tázaný a sjel po Markovi nedůvěřivým pohledem, načež se od něho poodtáhl jako od nějakého podezřelého individua.

„A co se tam dělá?“ ptal se dál Marko.

„Běž se tam podívat a uvidíš!“ odsekl mu ten člověk vztekle a otočil se k němu zády.

(další stránka)

Králevic Marko podruhé mezi Srby (2/5)

(předchozí stránka)

A Marko jel pomalu dál a div si hlavu neukroutil, jak se divil, proč jeho Srbové před ním utíkají — vždyť ho přece tak dlouho a tak úpěnlivě přivolávali! A co písní o něm složili… To bude asi tím, napadlo ho, že ještě nevědí, kdo je, ale až se to dozvědí, konejšil se, to bude panečku uvítání! A on je pak všecky svolá dohromady a vytáhnou na sultána… Tu najednou spatřil u silnice rozložitý dub a pod ním lákavý chládek; neodolal a sesedl ze Šárce, přivázal ho, svlékl si kožich, sáhl po měchu a pustil se do vína. A jak tak popíjel a rozjímal, padla na něj dřímota, a tak se natáhl, jen tak, bez ničeho pod hlavou, že se drobátko prospí. Ale jen odespal prvních pár veršů, Šarac zpozoroval, jak je obkličují nějací lidé, a začal hrabat kopytem o zem. Byl to okresní policejní písař a deset žandárů. Marko vyskočil, natáhl si kožich naruby, nasedl na Šárce, a uzdu v zubech, v jedné ruce šavli, v druhé buzdovan, vtrhl mezi žandáry. V těch by se byl krve nedořezal, jak se lekli; a Marko, bez sebe vzteky, že ho probudili, začal jednoho po druhém obdarovávat: někoho šavlí a někoho buzdovanem. Sotva se třikrát rozmáchl, a už duše všech deseti žandárů opustily toto slzavé údolí. Když písař viděl to dopuštění, vykašlal se na vyšetřování a paragrafy, vzal nohy na ramena a metelil pryč. Marko se vrhl za ním s výhrůžným pokřikem:

„Marné prcháš, bídný zkurvysynu!
Můj buzdovan nemíjí se cíle!“

zamával buzdovanem a mrštil jím za bídným zkurvysynem; ten sebou sekl jak kláda, přestože buzdovan o něj jen lehce zavadil rukojetí. Zařinčely prázdné třmeny — a už se zmítal v Markových rukou; Markovi se ho ale zželelo, a tak mu jenom svázal ruce za zády a pověsil ho na hlavici sedla. Pak se vrátil k svému měchu, a když si pořádně přihnul, povídá tomu nešťastníkovi:

„Pojď si se mnou zavdat, zkurvysynu!“

Ale písař jen naříkal bolestí, kroutil sebou a házel, což Markovi přišlo jako náramně povedená švanda a rozesmál se; čím víc sebou ten chudák zavěšený na sedle mrskal a čím víc úpěl a fňukal, tím víc se Marko chechtal — kničí jak kotě či štíně! napadlo ho a rozřehtal se tak, až se popadal za junácké panděro a z očí se mu koulely slzy jako ořechy.

Písař s pláčem začal žadonit, aby ho pustil, a sliboval, že okamžitě zastaví veškeré trestní stíhání.

To už Marko dočista řval smíchy — div se nestrhal; tak ho ten smích zmohl, že dokonce přestal mluvit v de- seterci a povídá prózou:

„Máš, o co sis koledoval, ty žouželi, červe jeden bídná!“

Ale protože měl dobré srdce (v hrudi reka srdce milostivé), slitoval se nad písařem. A zrovna když ho chtěl odvázat, rozhlédl se a co nevidí: obklíčilo ho dalších deset pořízků, stejně divně ustrojených jako ti předtím, a zase jim velel takovýhle nějaký zkurvysyn. Marko skočil k Šárci, shodil písaře do trávy (a ten se odkutálel do škarpy u silnice a ječel a hekal odtamtud), vyhoupl se na Šárce a zaútočil. A vše se opakovalo: Marko se sotva dvakrát třikrát ohnal a všech deset žandárů vypustilo duši a písař — stejně jako jeho kolega před chvílí — vzal do zaječích. Marko i jeho trefil rukojetí buzdovanu. Svázal ho a pověsil na sedlo, pak šel vytáhnout toho prvního ze škarpy. Ten byl celý umolousaný od bahna a crčela z něj voda — což Marka znovu tak rozřehtalo, že ho jentaktak donesl k Šárci a pověsil z druhé strany sedla. Oba kolegové zkurvysyni sebou bezmocně mlátili a šili a vřískali a kvičeli a Marko se smál a řehonil a řičel smíchy — až si nakonec řekl (prózou):

„Tahle taškařice věru stála za to, že jsem se vrátil z onoho světa!“

Ale nechval dne před večerem, štěstí s neštěstím za ruku se vodí, nekřič hop — a tak dále. Jen se Marko vrátil k svému měchu, aby — jak to známe z písní o něm — víno vypil do poslední kapky, zaznělo přenáramné troubení a bubnování. Nejdřív zdálky, ale pak bylo slyšet blíž a blíž. Sarac začal neklidně frkat a stříhat ušima.

„Pomóóóc!“ zakvíleli v duetu kolegové zkurvysyni.

Trubky vřeštěly a bubny rachotily stále blíž, země duněla pod těžkými děly, zapráskaly salvy z pušek. Šarac vyvalil oči a začal poskakovat jako zjančený; duo mrskajících se zkurvysynů hýkalo a krákoralo stále srdceryvněji. Šarac byl čím dál vyplašenější — Marko nevěřil svým očím: to že je jeho Šarac? Ale pak se pokřižoval, sáhl po měchu, vyžahnul ho do dna a jal se chlácholit Šarce:

„Hejsa, Šárce, brachu nerozlučný,
statisíce šarvátek a řeží, [1]
oři můj, jsem s tebou proharcoval —
ničehož ses nikdy nezalekl!
Dá Bůh, že i dneska zvítězíme!“

Zaburácela děla; i sám Marko sebou škubl a Šarac se vzepjal, jako by se dočista splašil. Duo zkurvysynů sletělo a se žalostným jekotem se odkutálelo do škarpy, což Marka znovu rozesmálo — ačkoli šlo vůčihledě do tuhého; chechtal se a řehtal, až se prohýbal, a jen taktak se vydrápal na Šarce. Když se pušky a děla ozvaly ještě blíž, Sarac jako smyslů zbavený přeskočil škarpu a vyřítil se přes pole a louky, křoviny a příkopy. Marko ho nedokázal zastavit, ať dělal, co dělal. Přitiskl se tedy k němu, rukou si chránil obličej, aby ho nepoškrábalo trní; sobolí čepice mu spadla, šavle mu odskakovala od boku, a Šarac uháněl hlava nehlava, jako by ho posedl ďas. Přiřítili se na jakousi pláň — a tu máš! Co čert nechtěl — padli do pasti vojáků! Trubky vytrubovaly, bubny duněly, pušky štěkaly, z okolních kopců hřímala děla; před nimi vojsko, za nimi vojsko, vlevo, vpravo, prostě všude. Šarac se vzepjal a vrhl dopředu, Marko popadl buzdovan a zaútočil na ty nepřehledné šiky, které kolem něho stále víc a víc houstly. Zápolili tak skoro dvě hodiny, až Šárci vyrazila z nozder krvavá pěna; i Marko byl už unavený — jak by ne! Dvě hodiny kolem sebe mlátit těžkým buzdovanem! Pušky mu příliš ublížit nemohly, protože měl na sobě pancíř ze železa, pod ním drátěnou košili z oceli a navrch ještě trojí oblečení a vlčí kožich. Nakonec ho to všecko alé přece jenom udolalo — ani ne tak jejich pušky a děla, jako jeho vlastní buzdovan. Vzali mu koně, sebrali mu zbraně, spoutali ho a s ozbrojeným doprovodem ho vedli na okresní policejní stanici k výslechu.

Před ním deset vojáků, za ním deset vojáků a zrovna tak zleva i zprava po deseti vojácích s nabitými puškami a nasazenými bajonety. Na ruce zkřížené za zády mu nasadili želízka; na nohou vlekl okovy těžké nejmíň půl centu. Vpředu jako hlavní stráž pochodoval prapor vojáků, vzadu mašíroval pluk a za plukem dusala divize, na jejímž konci kráčel velitel divize obklopený generálním štábem; po obou stranách hřměla z okolních kopců kanonáda divizního dělostřelectva. Vše v plné pohotovosti, jako by vypukla válka. Šárce vedlo dvanáct vojáků, šest z každé strany, a i jemu spoutali přední nohy a na tlamu mu natáhli síťku, aby někoho nekousl. Marko se zachmuřil, zesmutněl, i legendární kníry (jeť každý knír Marka králevice, as jehnéte zvíci půlročního, bujná brada co beránek roční…) mu zplihly a plandaly po ramenou. K silnici, po níž ho eskortovali, se sbíhaly davy zvědavců, mnozí dokonce lezli na ploty a ohrady a šplhali na stromy, jen aby ho viděli, což bylo zcela zbytečné — stejně všechny kolem převyšoval nejmíň o dvě hlavy.

Přivedli ho na okresní policejní stanici. V kanceláři seděl osobně pan okresní náčelník, slaboučký krňous, ruce jak štangličky, psí prsa, při řeči pochrchlával a koukal značně přiboudle. Po levé i po pravé straně jeho stolu stálo šest pandurů s odjištěnými revolvery.

Když pan náčelník spatřil Marka (byť spoutaného), k smrti se vylekal; rozklepal se, jako by ho rozrážela horkost, vypoulil oči a nebyl schopen slova. S největším vypětím se po chvíli sebral a pokašlávaje, začal ochraptělým hlasem vyšetřovat:

„Kdo jste a jak se jmenujete?“

„Jsem králevic Marko, srbský junák!“ zaduněl kanceláří Markův hlas jak zvon a kapitán se roztřásl, až mu vypadlo pero z ruky; i kolemstojící panduři sebou cukli, a zvědavci doslova ucpali dveře.

„Chovejte se přístojně a ztlumte hlas, jak se sluší a patří na úřední půdě. Nejsem hluchý. Kdy jste se narodil?“

„Roku tisíc tři sta dvacet jedna.“

„Odkud pocházíte?“

„Mým domovem Prilep jest, hrad bílý.“

„Jakou máte profesi?“

Téhle otázce Marko nerozuměl.

„Jste úředník či obchodník? Nebo snad pracujete v zemědělství?“

„Kupčit ani rodnou hroudu orat
královskému synu nepřísluší!“

„Za jakým účelem jste přijel do Srbska?“

„Pět set roků v hrobl obracím se, jak mé ve dne v noci nazpét zvete, bych Kosovo kleté pomstít přišel. Kdo ústa má, o mní písni zpívá — v hrobl klidu já umrlec nemám. Uprosil jsem proto Hospodina, by mé k Srbům zpátky na zem pustil…“

„Ale to jste provedl hroznou hloupost, člověče nešťastná! Nesmysl, to se všecko říká a zpívá jenom tak, pronic zanic… Kdybyste měl víc fištrónu v hlavě, nedal byste na písně, a ušetřil byste nám i sobě celou tuhle polízanici… Jo, kdybyste byl k nám pozván oficiálně, to by byla jiná! Ale takhle nepočítejte s žádnými polehčujícími okolnostmi… Vás my tady přece vůbec na nic nepotřebujeme!“ zachraptěl náčelník nervózně a v duchu si pomyslel: Vlez mi na záda i s junáckými písněmi! Lidi nevědí roupama co dělat, pokřikujou a vyzpěvujou všelijaké pitomosti a já se teď tady kvůli tomu musím rozčilovat! Ještě z toho budu marod!

„Třikrát bída, Kosovo ty naše,
čeho ses to, nešťastné, dočkalo?
Po vznešeném caru Lazarovi,
hle! daremná chamraď v Srbsku vládne!“

zahuhlal si Marko pro sebe a obrátil se nahlas k náčelníkovi:

„Darmo, kmáne, darmo zrazuješ mé!
Vím, co je mou svátou povinností:
ztéci bašty mésta Cařihradu,
zamordovat Turčínů sultána!“

Náčelník vyskočil, jako když ho bodne:

„Dost! Další trestný čin! Člověče, vy nás ještě dostanete do maléru! Vždyť náš stát v současné době žije s tureckou říší ve velkém přátelství!“

Marko zalapal po dechu a div nepadl do mdlob. Srbové že se přátelí s Turky? Tak co mě u sta hromů citýrují? říkal si v duchu roztrpčeně, a nemohl se z toho omráčení probrat.

„Věnujte mi pozornost, ano? Je řeč o vás! Dopustil jste se následujících závažných trestných činů:

Za prvé: Dvacátého tohoto měsíce jste spáchal surovou vraždu na Petru Tomićovi, obchodníkovi, který se projížděl na bicyklu. Šlo o vraždu úkladnou, což dosvědčili tito svědkové uvedení v žalobě: Milan Kostić, Sima Simić, Avram Srećković a další. Podle závěrů vyšetřování a lékařského nálezu jste nebožtíka Petra Tomiće usmrtil tupým těžkým předmětem, načež jste mrtvole usekl hlavu. Mám vám přečíst žalobu? Ne?

Za druhé: Téhož dne jste napadl Marka Đorđeviće, šéfa výletní restaurace ve V…, rovněž s úmyslem ho zavraždit, což odpovídá vaší násilnické povaze; jemu se však naštěstí podařilo uniknout. Dotyčnému váženému občanu, který působil po jistou dobu i ve funkci národního poslance, jste vyrazil tři zuby. Dle lékařského nálezu i to je těžké ublížení na těle. Dotyčný občan na vás podal žalobu; požaduje, abyste byl dle zákona potrestán a nadto abyste mu zaplatil odškodné, náhradu ušlého zisku a veškeré soudní výdaje.

Za třetí: Spáchal jste vraždu dvaceti žandárů a těžce jste zranil dva okresní policejní písaře.

Za čtvrté: Je tu přes padesát dalších žalob z pokusu o vraždu.“

Marko nebyl mocen slova — to se mu snad zdá!?

„Dokud nedokončíme vyšetřování, zůstanete zde ve vazbě. Pak váš případ předáme soudu a vy si budete moci vzít advokáta, aby vás obhajoval.“

Marko si vzpomněl na pobratima Miloše Obiliće — jak ten by se za něho panečku uměl vzít! Zabolelo ho u srdce, z očí mu vytryskly slzy a zaúpěl mocným hlasem:

„Miloši můj, ach, kde je té konec?
O hlavu mi rusovlasou béží,
kdo mé z rukou kata vysvobodí,
když zde není mého pobratima?“

„Odveďte ho do vězení!“ zachrchlal náčelník bojácně a rozkašlal se.

(další stránka)

 

[1] Pět století odloučení na onom světě zdá se Marko vůbec nebral v úvahu.