Tag Archive | Srbové

Králevic Marko podruhé mezi Srby (4/5)

(předchozí stránka)

Marko se vmísil do davu a vešel dovnitř. Posadil se stranou, aby neupoutával zbytečnou pozornost svou obrovitou postavou.

Bylo tam lidí, že by ani špendlík nepropadl. Všichni byli tak rozpálení vášnivými projevy a bouřlivou debatou, že si Marka nikdo ani nevšiml.

Na čestném místě byla tribuna, na tribuně stál větší stůl pro vážené předsednictvo a menší pro pány tajemníky.

Cílem valné hromady, jak oznámil předseda, bylo sestavit rezoluci, jež by odsoudila barbarské řádění Arnautů na Kosovu a vůbec v celém starém Srbsku a v Makedonii, zločiny, jichž se Arnauti dopouštějí na Srbech pod jejich rodným krovem.

Předsedova slova zapůsobila na Marka jako blesk. Všecek se proměnil. Oči mu zaplály hrozivým žárem, roztřásl se po celém těle, zaskřípal zuby a pěsti se mu začaly bojovně svírat.

Konečně jsem našel ty pravé Srby, které jsem hledal! To jsou oni, co mě přivolávali! zaradoval se Marko v duchu a už se kochal představou, jak je potěší, až se jim dá poznat. Vrtěl se nedočkavě na židli, div ji nerozlámal. Ale nechtěl se jim dát poznat hned, čekal na nejpříhodnější okamžik.

„Slovo má Marko Marković!“ ohlásil předseda a zazvonil.

Všichni utichli, aby jim neušlo ani slovíčko z úst vyhlášeného řečníka.

„Vážení pánové! Přátelé! Bratři! Slova, jimiž uvedu svůj projev, nejsou pro nás nijak lichotivá, ale vážnost situace i pocity, jež mnou zmítají, mě k tomu nutí. Jsou to verše básníka Jakšiće:

Ni Srby nejsme, ni muži nejsme…
Kdybychom Srby, kdybychom muži,
kdybychom bratry pravými byli,
což bychom takto z Avaly výše
shlíželi chladné v plamenů čas?
Což by pak všichni, ach, bratři milí,
nesčetnékráte odvrhli nás?“

Nikdo ani nedýchal; nastalé ticho rušil jen skřípot Markových zubů a vrzání židle, na níž seděl. Mnozí se po něm s nevolí ohlédli — jak to, že si dovoluje poskvrnit to svaté vlastenecké ticho!

Řečník Marković pokračoval:

„Ano, přátelé, je to krutá a žel oprávněná výčitka, již velký básník vmetl do tváře nám všem, našemu změkčilému pokolení! Zdá se skutečně, že nejsme ani Srby, ani muži! Klidně přihlížíme, jak den co den hynou srbské oběti pod krvavým handžárem arnautským, přihlížíme, jak hoří domy v korunním městě Dušanově, jak jsou zneuctívány srbské dcery, jak srbský národ zakouší nejstrašnější muka právě v těch posvátných končinách — v kraji nehynoucí srbské slávy a moci… Ano, bratři, právě z těchto končin, dokonce i z Prilepu, rodiště našeho největšího junáka, králevice Marka, se ozývají srdcervoucí stony a řinčení otrockých řetězů, jimiž jsou nebozí Markovi potomci dosud stále spoutáni; krev za krev! — avšak nešťastné Kosovo, jež dnes brotí nová srbská krev, dosud stále čeká na pomstu, stále žízní po nepřátelské krvi, které si právem žádá ušlechtilá, za srbskou svobodu prolitá krev cara Lazara a Miloše Obiliće. Nad tím přesmutným bojištěm, nad tím posvátným hřbitovem našich zázračných junáků, nad tím polem válečné slávy nesmrtelného Obiliće, nám nezbývá než zalkat spolu s tklivým kvilem guslí, jímž guslaři doprovázejí onu píseň o našem velikém junáku králevici Markovi; a není snad Marko přímo zosobněním všenárodního srbského smutku, když roní hořké slzy a říká:

Třikrát běda, Kosovo ty naše,
čeho ses to, nešťastné, dočkalo?“

Při těch slovech Markovi vyhrkly z očí slzy jak ořechy, pořád však ještě otálel. Čekal, co bude dál. Ale u srdce ho tak hřálo, že odpustil Srbům všechno trápení, co zkusil. Za tenhle okamžik by byl obětoval i svou rusovlasou hlavu! Dokonce byl zase ochoten vytáhnout na Kosovo, i kdyby se měl za to ještě jednou dostat do vězení.

„Není divu, že tato slova se bolestně zařezávají do srdce každého Srba — vždyť v nich ústy králevice Marka pláče celý náš národ! Leč kromě oněch ušlechtilých slz našeho velkého junáka bychom potřebovali jeho mužné paže! Právě tak jako paže pobratima Obiliće!“ rozpaloval se stále ohnivěji vyhlášený řečník Marković.

Marko kouleje čackou krví zalitýma a divoce hledícíma očima vyskočil a se zaťatými pěstmi, zdviženými nad hlavou se jako rozlícený lev vyřítil k tribuně. Cestou povalil a pokopal dost lidí a sálem se rozlehl řev a nářek. Předseda a tajemníci si zakryli obličej rukama a zalezli pod stůl, zatímco jiní stateční srbští vlastenci s úpěnlivým zoufalým voláním o pomoc ucpali východ.

Vyhlášený řečník Marković zbledl, rozklepaly se mu nohy a rozdrkotaly zuby, oči měl hnedle vsloup, rty mu modraly a těžce lapal po dechu. Marko k němu dodusal, zamáchal rukama nad jeho hlavou a zařval zplna junáckého hrdla:

„Tu je Marko, nebojte se, bratří!“

Řečníka oblil pot, zbledl jako křída, zapotácel se a sekl sebou jako podťatý.

Marko se zarazil, vyvalil oči na toho nebožáka v mdlobách, spustil ruce a s nechápavým výrazem se rozhlédl kolem. A tu teprve ztuhl údivem: jeho Srbové se jeden přes druhého drali ven, až ucpali dveře i okna, a ječeli, jako když je na nože bere: „Pomóóóc! Policie! Šílenec! Vrah!“

Marko už praničemu nerozuměl. Zničeně sklesl na židli a zabořil hlavu do mohutných dlaní.

Tohle bylo snad nejhorší, co ho potkalo. Taková naděje se v něm rozhořela, tolik zas začal doufat, tolik se radoval — a najednou ten nečekaný zvrat!

Dlouho tam tak seděl, bez pohnutí, jako by zkameněl.

Nářek pozvolna začal slábnout, až ho nakonec vystřídalo ticho, rušené jen pohekáváním vyhlášeného řečníka Markoviće, který přicházel k sobě. Nečekané ticho dodalo odvahy předsedovi a tajemníkovi: začali opatrně, pomaličku vystrkovat hlavy zpod stolu. Dívali se vyjeveně jeden na druhého, jako by se navzájem ptali: Co se to tu proboha dělo za hrůzu? A pak se ještě vyjeveněji začali rozhlížet kolem. Sál byl skoro prázdný, jen zvenčí sem okny a dveřmi nakukovaly přečetné vlastenecké hlavy. A pod tribunou seděl na židli Marko jako z kamene vytesaný, lokty opřené o kolena a hlavu v dlaních. Nehýbal se, ani jako by nedýchal. Pokopaní a povalení vlastenci odlezli po čtyřech za ostatními ven; vyhlášený řečník Marković se už docela vzpamatoval, vystrašeně se rozkoukával, ohmatával se a pak se připojil k rozmluvě pohledů mezi předsedou a tajemníky: Co to bylo za hrůzu? Zůstali jsme doopravdy naživu? Co je to za hromotlucké strašidlo? Co máme dělat? Nevíme!

Nečekané ticho zapůsobilo i na Marka. Zvedl hlavu a i on jako by se očima ptal: Co to pro Boha svátého najednou do vás vjelo, bratří? A po chvíli tiše, vlídně, cituplně, jak nejjemněji dovedl, oslovil řečníka Markoviće:

„Copak se ti stalo, bratříčku, žes upadl?“

„Praštil jsi mě tou svou pazourou!“ odtušil vyhlášený řečník vyčítavě a osahal si temeno.

„Vždyť jsem se tě ani nedotkl, nejsvětější Bůh a svátý Jan jsou mi svědky! Tak krásně jsi mluvil, říkal jsi, že Srbové potřebují Markovu mužnou paži! No a protože já jsem králevic Marko, tak jsem se ti přihlásil — nevím, proč ses tak vylekal.“

Přítomné vlastence toto sdělení nijak neuklidnilo, naopak koukali být od Marka v co nej bezpečnější vzdálenosti.

A Marko sc dal do vyprávění, co ho přimělo, že uprosil Pánaboha, aby ho propustil zpátky mezi Srby, co ho tu všecko potkalo a jaké strázně si vytrpěl, jak mu sebrali brnění, roucho, zbraně i měch a co zkusil Šarac, když musel tahat tramvaj a točit žentourem u zahradníka.

Vyhlášenému řečníku Markovićovi poněkud otrnulo a podotkl: „Tos tedy provedl zatracenou hloupost, kamaráde!“

„Ale vždyť už se to nedalo poslouchat, jak pořád pláčete a voláte mě! Převracel jsem se v hrobě, přes pět set let jsem tam sebou házel — ukažte mi nebožtíka, který by vydržel to věčné burcování!“

„Ale prosím tě, nevíš, co jsou junácké písně? To se jen tak zpívá! Zřejmě nemáš ponětí o básnickém umění.“

„Budiž, jenomže vy jste o mně a o Kosovu nejenom skládali písně, ale i mluvili! Přes pět set let, ve dne v noci! Ty sám jsi před chvílí tak mluvil!“

„Svatá prostoto! Člověče, kampak bychom došli, kdybychom brali doslova, co kdo řekne? A že já tak mluvil — no ovšem, kvůli stylu, aby byl co nejkvětnatější! Nemáš zdá se ponětí ani o řečnictví. Řečník musí umět nadchnout posluchače, upoutat je působivými slůvky, jako například: krev, handžár, otrocké řetězy, boj a tak podobně. Ale nikdo to nebere vážně, doopravdy jako ty, že je třeba si okamžitě vyhrnout rukávy a hurá na nepřítele! Právě tak se při tvorbě písní či básní zhusta používá různých frází, jako například: Kosovo, zkázo naše! či: Probuď se, Marko! a tak dále, rovněž pouze z estetických důvodů. Jsi, abych tak řekl, starobylý člověk, neznáš spoustu věcí. Věda od tvých dob udělala obrovský pokrok…“

„Ale co teď? Bůh mě zpátky na onen svět nepovolává, a tady žít nemůžu ani nedovedu.“

„Vskutku nezáviděníhodná situace!“ vmísil se předseda, předstíraje účast.

„Velice nepříjemné!“ přidali se stejným tónem i ostatní.

„Šarce mám u jednoho sedláka na výkrm, oděv, brnění i zbraně mi sebrali, všecky peníze jsem už utratil…“ zoufal si Marko.

„Velice nepříjemné!“ opakovali všichni přítomní téměř sborem.

„Kdybys měl spolehlivé ručitele, mohl by sis vypůjčit na směnku,“ uvažoval řečník Marković.

Marko mu nerozuměl.

„Máš tu nějaké dobré přátele?“

„Kromě Boha nikdo mi už nezbyl,
smrt mi vzala dobré pobratimy:
Obiliće Miloše junáka,
i junáka Toplicu Milana,
i junáka…“

Chystal se vypočítávat své další pobratimy, ale řečník Markovič ho přerušil:

„Stačili by dva!“

„Mám nápad,“ povídá předseda zamyšleně, poškrábal se po čele a po kratším odmlčení se obrátil k Markovi s otázkou:

„Jsi gramotný? Umíš psát a číst?“

Marko přisvědčil.

„Co kdyby sis podal žádost o nějaké úřednické místo? Třeba by tě vzali k policii jako praktikanta.“

Museli mu, toť se ví, vysvětlit, co to praktikant je, a Marko byl pro, zvlášť když mu řekli, že bude ročně brát kolem sedmdesáti dukátů — už chudák neměl ani vindru.

Napsali mu žádost, dali mu půl dináru na známku a půl dináru, aby měl něco do začátku, a poslali ho na ministerstvo policie.

(další stránka)

Králevic Marko podruhé mezi Srby (2/5)

(předchozí stránka)

A Marko jel pomalu dál a div si hlavu neukroutil, jak se divil, proč jeho Srbové před ním utíkají — vždyť ho přece tak dlouho a tak úpěnlivě přivolávali! A co písní o něm složili… To bude asi tím, napadlo ho, že ještě nevědí, kdo je, ale až se to dozvědí, konejšil se, to bude panečku uvítání! A on je pak všecky svolá dohromady a vytáhnou na sultána… Tu najednou spatřil u silnice rozložitý dub a pod ním lákavý chládek; neodolal a sesedl ze Šárce, přivázal ho, svlékl si kožich, sáhl po měchu a pustil se do vína. A jak tak popíjel a rozjímal, padla na něj dřímota, a tak se natáhl, jen tak, bez ničeho pod hlavou, že se drobátko prospí. Ale jen odespal prvních pár veršů, Šarac zpozoroval, jak je obkličují nějací lidé, a začal hrabat kopytem o zem. Byl to okresní policejní písař a deset žandárů. Marko vyskočil, natáhl si kožich naruby, nasedl na Šárce, a uzdu v zubech, v jedné ruce šavli, v druhé buzdovan, vtrhl mezi žandáry. V těch by se byl krve nedořezal, jak se lekli; a Marko, bez sebe vzteky, že ho probudili, začal jednoho po druhém obdarovávat: někoho šavlí a někoho buzdovanem. Sotva se třikrát rozmáchl, a už duše všech deseti žandárů opustily toto slzavé údolí. Když písař viděl to dopuštění, vykašlal se na vyšetřování a paragrafy, vzal nohy na ramena a metelil pryč. Marko se vrhl za ním s výhrůžným pokřikem:

„Marné prcháš, bídný zkurvysynu!
Můj buzdovan nemíjí se cíle!“

zamával buzdovanem a mrštil jím za bídným zkurvysynem; ten sebou sekl jak kláda, přestože buzdovan o něj jen lehce zavadil rukojetí. Zařinčely prázdné třmeny — a už se zmítal v Markových rukou; Markovi se ho ale zželelo, a tak mu jenom svázal ruce za zády a pověsil ho na hlavici sedla. Pak se vrátil k svému měchu, a když si pořádně přihnul, povídá tomu nešťastníkovi:

„Pojď si se mnou zavdat, zkurvysynu!“

Ale písař jen naříkal bolestí, kroutil sebou a házel, což Markovi přišlo jako náramně povedená švanda a rozesmál se; čím víc sebou ten chudák zavěšený na sedle mrskal a čím víc úpěl a fňukal, tím víc se Marko chechtal — kničí jak kotě či štíně! napadlo ho a rozřehtal se tak, až se popadal za junácké panděro a z očí se mu koulely slzy jako ořechy.

Písař s pláčem začal žadonit, aby ho pustil, a sliboval, že okamžitě zastaví veškeré trestní stíhání.

To už Marko dočista řval smíchy — div se nestrhal; tak ho ten smích zmohl, že dokonce přestal mluvit v de- seterci a povídá prózou:

„Máš, o co sis koledoval, ty žouželi, červe jeden bídná!“

Ale protože měl dobré srdce (v hrudi reka srdce milostivé), slitoval se nad písařem. A zrovna když ho chtěl odvázat, rozhlédl se a co nevidí: obklíčilo ho dalších deset pořízků, stejně divně ustrojených jako ti předtím, a zase jim velel takovýhle nějaký zkurvysyn. Marko skočil k Šárci, shodil písaře do trávy (a ten se odkutálel do škarpy u silnice a ječel a hekal odtamtud), vyhoupl se na Šárce a zaútočil. A vše se opakovalo: Marko se sotva dvakrát třikrát ohnal a všech deset žandárů vypustilo duši a písař — stejně jako jeho kolega před chvílí — vzal do zaječích. Marko i jeho trefil rukojetí buzdovanu. Svázal ho a pověsil na sedlo, pak šel vytáhnout toho prvního ze škarpy. Ten byl celý umolousaný od bahna a crčela z něj voda — což Marka znovu tak rozřehtalo, že ho jentaktak donesl k Šárci a pověsil z druhé strany sedla. Oba kolegové zkurvysyni sebou bezmocně mlátili a šili a vřískali a kvičeli a Marko se smál a řehonil a řičel smíchy — až si nakonec řekl (prózou):

„Tahle taškařice věru stála za to, že jsem se vrátil z onoho světa!“

Ale nechval dne před večerem, štěstí s neštěstím za ruku se vodí, nekřič hop — a tak dále. Jen se Marko vrátil k svému měchu, aby — jak to známe z písní o něm — víno vypil do poslední kapky, zaznělo přenáramné troubení a bubnování. Nejdřív zdálky, ale pak bylo slyšet blíž a blíž. Sarac začal neklidně frkat a stříhat ušima.

„Pomóóóc!“ zakvíleli v duetu kolegové zkurvysyni.

Trubky vřeštěly a bubny rachotily stále blíž, země duněla pod těžkými děly, zapráskaly salvy z pušek. Šarac vyvalil oči a začal poskakovat jako zjančený; duo mrskajících se zkurvysynů hýkalo a krákoralo stále srdceryvněji. Šarac byl čím dál vyplašenější — Marko nevěřil svým očím: to že je jeho Šarac? Ale pak se pokřižoval, sáhl po měchu, vyžahnul ho do dna a jal se chlácholit Šarce:

„Hejsa, Šárce, brachu nerozlučný,
statisíce šarvátek a řeží, [1]
oři můj, jsem s tebou proharcoval —
ničehož ses nikdy nezalekl!
Dá Bůh, že i dneska zvítězíme!“

Zaburácela děla; i sám Marko sebou škubl a Šarac se vzepjal, jako by se dočista splašil. Duo zkurvysynů sletělo a se žalostným jekotem se odkutálelo do škarpy, což Marka znovu rozesmálo — ačkoli šlo vůčihledě do tuhého; chechtal se a řehtal, až se prohýbal, a jen taktak se vydrápal na Šarce. Když se pušky a děla ozvaly ještě blíž, Sarac jako smyslů zbavený přeskočil škarpu a vyřítil se přes pole a louky, křoviny a příkopy. Marko ho nedokázal zastavit, ať dělal, co dělal. Přitiskl se tedy k němu, rukou si chránil obličej, aby ho nepoškrábalo trní; sobolí čepice mu spadla, šavle mu odskakovala od boku, a Šarac uháněl hlava nehlava, jako by ho posedl ďas. Přiřítili se na jakousi pláň — a tu máš! Co čert nechtěl — padli do pasti vojáků! Trubky vytrubovaly, bubny duněly, pušky štěkaly, z okolních kopců hřímala děla; před nimi vojsko, za nimi vojsko, vlevo, vpravo, prostě všude. Šarac se vzepjal a vrhl dopředu, Marko popadl buzdovan a zaútočil na ty nepřehledné šiky, které kolem něho stále víc a víc houstly. Zápolili tak skoro dvě hodiny, až Šárci vyrazila z nozder krvavá pěna; i Marko byl už unavený — jak by ne! Dvě hodiny kolem sebe mlátit těžkým buzdovanem! Pušky mu příliš ublížit nemohly, protože měl na sobě pancíř ze železa, pod ním drátěnou košili z oceli a navrch ještě trojí oblečení a vlčí kožich. Nakonec ho to všecko alé přece jenom udolalo — ani ne tak jejich pušky a děla, jako jeho vlastní buzdovan. Vzali mu koně, sebrali mu zbraně, spoutali ho a s ozbrojeným doprovodem ho vedli na okresní policejní stanici k výslechu.

Před ním deset vojáků, za ním deset vojáků a zrovna tak zleva i zprava po deseti vojácích s nabitými puškami a nasazenými bajonety. Na ruce zkřížené za zády mu nasadili želízka; na nohou vlekl okovy těžké nejmíň půl centu. Vpředu jako hlavní stráž pochodoval prapor vojáků, vzadu mašíroval pluk a za plukem dusala divize, na jejímž konci kráčel velitel divize obklopený generálním štábem; po obou stranách hřměla z okolních kopců kanonáda divizního dělostřelectva. Vše v plné pohotovosti, jako by vypukla válka. Šárce vedlo dvanáct vojáků, šest z každé strany, a i jemu spoutali přední nohy a na tlamu mu natáhli síťku, aby někoho nekousl. Marko se zachmuřil, zesmutněl, i legendární kníry (jeť každý knír Marka králevice, as jehnéte zvíci půlročního, bujná brada co beránek roční…) mu zplihly a plandaly po ramenou. K silnici, po níž ho eskortovali, se sbíhaly davy zvědavců, mnozí dokonce lezli na ploty a ohrady a šplhali na stromy, jen aby ho viděli, což bylo zcela zbytečné — stejně všechny kolem převyšoval nejmíň o dvě hlavy.

Přivedli ho na okresní policejní stanici. V kanceláři seděl osobně pan okresní náčelník, slaboučký krňous, ruce jak štangličky, psí prsa, při řeči pochrchlával a koukal značně přiboudle. Po levé i po pravé straně jeho stolu stálo šest pandurů s odjištěnými revolvery.

Když pan náčelník spatřil Marka (byť spoutaného), k smrti se vylekal; rozklepal se, jako by ho rozrážela horkost, vypoulil oči a nebyl schopen slova. S největším vypětím se po chvíli sebral a pokašlávaje, začal ochraptělým hlasem vyšetřovat:

„Kdo jste a jak se jmenujete?“

„Jsem králevic Marko, srbský junák!“ zaduněl kanceláří Markův hlas jak zvon a kapitán se roztřásl, až mu vypadlo pero z ruky; i kolemstojící panduři sebou cukli, a zvědavci doslova ucpali dveře.

„Chovejte se přístojně a ztlumte hlas, jak se sluší a patří na úřední půdě. Nejsem hluchý. Kdy jste se narodil?“

„Roku tisíc tři sta dvacet jedna.“

„Odkud pocházíte?“

„Mým domovem Prilep jest, hrad bílý.“

„Jakou máte profesi?“

Téhle otázce Marko nerozuměl.

„Jste úředník či obchodník? Nebo snad pracujete v zemědělství?“

„Kupčit ani rodnou hroudu orat
královskému synu nepřísluší!“

„Za jakým účelem jste přijel do Srbska?“

„Pět set roků v hrobl obracím se, jak mé ve dne v noci nazpét zvete, bych Kosovo kleté pomstít přišel. Kdo ústa má, o mní písni zpívá — v hrobl klidu já umrlec nemám. Uprosil jsem proto Hospodina, by mé k Srbům zpátky na zem pustil…“

„Ale to jste provedl hroznou hloupost, člověče nešťastná! Nesmysl, to se všecko říká a zpívá jenom tak, pronic zanic… Kdybyste měl víc fištrónu v hlavě, nedal byste na písně, a ušetřil byste nám i sobě celou tuhle polízanici… Jo, kdybyste byl k nám pozván oficiálně, to by byla jiná! Ale takhle nepočítejte s žádnými polehčujícími okolnostmi… Vás my tady přece vůbec na nic nepotřebujeme!“ zachraptěl náčelník nervózně a v duchu si pomyslel: Vlez mi na záda i s junáckými písněmi! Lidi nevědí roupama co dělat, pokřikujou a vyzpěvujou všelijaké pitomosti a já se teď tady kvůli tomu musím rozčilovat! Ještě z toho budu marod!

„Třikrát bída, Kosovo ty naše,
čeho ses to, nešťastné, dočkalo?
Po vznešeném caru Lazarovi,
hle! daremná chamraď v Srbsku vládne!“

zahuhlal si Marko pro sebe a obrátil se nahlas k náčelníkovi:

„Darmo, kmáne, darmo zrazuješ mé!
Vím, co je mou svátou povinností:
ztéci bašty mésta Cařihradu,
zamordovat Turčínů sultána!“

Náčelník vyskočil, jako když ho bodne:

„Dost! Další trestný čin! Člověče, vy nás ještě dostanete do maléru! Vždyť náš stát v současné době žije s tureckou říší ve velkém přátelství!“

Marko zalapal po dechu a div nepadl do mdlob. Srbové že se přátelí s Turky? Tak co mě u sta hromů citýrují? říkal si v duchu roztrpčeně, a nemohl se z toho omráčení probrat.

„Věnujte mi pozornost, ano? Je řeč o vás! Dopustil jste se následujících závažných trestných činů:

Za prvé: Dvacátého tohoto měsíce jste spáchal surovou vraždu na Petru Tomićovi, obchodníkovi, který se projížděl na bicyklu. Šlo o vraždu úkladnou, což dosvědčili tito svědkové uvedení v žalobě: Milan Kostić, Sima Simić, Avram Srećković a další. Podle závěrů vyšetřování a lékařského nálezu jste nebožtíka Petra Tomiće usmrtil tupým těžkým předmětem, načež jste mrtvole usekl hlavu. Mám vám přečíst žalobu? Ne?

Za druhé: Téhož dne jste napadl Marka Đorđeviće, šéfa výletní restaurace ve V…, rovněž s úmyslem ho zavraždit, což odpovídá vaší násilnické povaze; jemu se však naštěstí podařilo uniknout. Dotyčnému váženému občanu, který působil po jistou dobu i ve funkci národního poslance, jste vyrazil tři zuby. Dle lékařského nálezu i to je těžké ublížení na těle. Dotyčný občan na vás podal žalobu; požaduje, abyste byl dle zákona potrestán a nadto abyste mu zaplatil odškodné, náhradu ušlého zisku a veškeré soudní výdaje.

Za třetí: Spáchal jste vraždu dvaceti žandárů a těžce jste zranil dva okresní policejní písaře.

Za čtvrté: Je tu přes padesát dalších žalob z pokusu o vraždu.“

Marko nebyl mocen slova — to se mu snad zdá!?

„Dokud nedokončíme vyšetřování, zůstanete zde ve vazbě. Pak váš případ předáme soudu a vy si budete moci vzít advokáta, aby vás obhajoval.“

Marko si vzpomněl na pobratima Miloše Obiliće — jak ten by se za něho panečku uměl vzít! Zabolelo ho u srdce, z očí mu vytryskly slzy a zaúpěl mocným hlasem:

„Miloši můj, ach, kde je té konec?
O hlavu mi rusovlasou béží,
kdo mé z rukou kata vysvobodí,
když zde není mého pobratima?“

„Odveďte ho do vězení!“ zachrchlal náčelník bojácně a rozkašlal se.

(další stránka)

 

[1] Pět století odloučení na onom světě zdá se Marko vůbec nebral v úvahu.

Cejch

Zdál se mi hrůzostrašný sen. Tomu snu se venkoncem ani nedivím, spíš mi nejde na rozum, kde se ve mně vzala ta troufalost snít o hrůzostrašných věcech — copak nejsem stejně pokojný a bezúhonný občan, stejně vzorný syn té naší trpitelky, nade vše milované srbské vlasti, jako její ostatní synové? Neřeknu, kdybych byl dejme tomu nějaká bílá vrána — ale kdepak, vážení, jsem navlas takový jako všichni ostatní; a co se mého chování týče, vystupuji s tak vybranou uctivostí, že druhého takového aby pohledal. Tuhle jsem třeba na ulici spatřil utržený knoflík od policajtské uniformy; oslněn jeho čarovným leskem, všecek rozkochaný jsem chtěl pokračovat v cestě, ale najednou se mi sama od sebe rozechvěla ruka a vymrštila se k čepici; hlava se mi sama sklonila k zemi a rty se roztáhly v přívětivém úsměvu, jímž obvykle zdravíme osoby výše postavené.

Málo naplat, v žilách mi kolotá ušlechtilá krev! pomyslel jsem si a znechuceně jsem pohlédl na jakéhosi neotesance, který si to zrovna štrádoval kolem a představte si!, bezohledně na ten knoflík šlápl.

„Sprosťák!” ulevil jsem si s pohoršením, odplivl jsem si a ubíral se dál, utěšuje se v duchu tím, že podobných hulvátů se naštěstí vyskytuje velice málo; zejména mě blažilo, že mne pánbůh obdařil vznešeným srdcem a urozenou krví našich čackých předků.

Už chápete, že jsem přímo zářný příklad mravopočestného občana, který se neliší od ostatních vzoroobčanů? Ani co by se za nehet vešlo? A souhlasíte se mnou, že je k nevíře, jak to, že se zrovna do mé hlavy mohly ve spánku propašovat všelijaké hrůzostrašné nesmysly?

Předcházejícího dne se mi nic zvláštního nepřihodilo. Zvečera jsem se s gustem nadlábl, pak jsem se chvilku šfáral v zubech a popíjel víno, a když jsem tak odvážné a uvědoměle využil veškerých svých občanských práv, odebral jsem se na kutě. Samozřejmě s knížkou — a než byste napočítali do pěti, knížka splnila své poslání: vypadla mi z ruky a já usnul spánkem spravedlivých. (Jakým jiným? No uznejte!)

A tu najednou jsem se ocitl jako na nějaké uzounké, blátivé, strmé stezce. Mrazivá, temná noc, nebe černočerné, výhrůžné a němé. Vichřice ječela v holých korunách stromů a jako nůž mě řezala do tváří a do rukou, hustá chumelenice mě oslepovala. Nikde ani živáčka. Chvátal jsem kupředu a nohy mi ujížděly po kluzkém blátě, klopýtal jsem a padal, až nakonec jsem sešel z cesty. Bloudil jsem pak bůhví kudy a bůhví jak dlouho, neboť to nebyla obyčejná noc od večera do rána, ale nějaká dlouhá, strašně dlouhá noc, snad jako celé století.

Trmácel jsem se tak mnoho a mnoho let, až jsem se dostal daleko, na tisíc honů — co to povídám? — na statisíce honů od své vlasti, do jedné prazvláštní země. Vzal bych na to jed, že o ní nikdo nikdy neslyšel; tak divná země se určitě může objevit jenom v hrůzostrašném snu.

Putoval jsem tou zemí a došel jsem do jednoho velikého města. Na prostranném rynku v tom městě se zrovna rojily zástupy lidí; povykovali, až človiku zaléhalo v uších. Zapadl jsem do jedné hospody vedle rynku a zeptal jsem se hostinského, co je to za sešlost.

„Inu, to máš tak; jsme tu sami poklidní a ctnostní lidé,” začal rozkládat, „všichni ochotně a z té duše rádi posloucháme našeho purkmistra, ať nařídí, co nařídí…”

„U vás vládne purkmistr?” přerušil jsem ho.

„No, purkmistr je náš nejvyšší pán. Pak nám tu ještě vládnou jeho pochopové, ty taky posloucháme jako hodiny…”

Usmál jsem se.

„Co je ti na tom k smíchu? A vlastně jak to, že to nevíš? Odkud jsi?”

Vypověděl jsem mu, jak jsem zabloudil a že jsem z daleké země, ze Srbska.

„Jo tak, až ze Srbska? To je náramně slavná země…” zašeptal, jak skoro oněměl respektem. „Tu nám tady často dávají za příklad!”

„A co ti vaši pochopové, jací jsou?” páčil jsem z něho zvědavě dál.

„Pochopové? Inu různí. Rozlišujou se podle ranku. Mají vyšší šarže a nižší… Jo, kde jsem to přestal? Aha, už si vzpomínám: prostě jsme tu sami mírní a řádní lidé, akorát že nám sem zvenčí v jednom kuse lezou všelijací vagabundi, a ti nás kazí a učí těm nejškodlivějším zlozvykům. Takže aby se poznalo, kdo je našinec a kdo cizák, vydal purkmistr včera nařízení, že se všichni tuzemští občané mají dostavit k obecnímu soudu, kde jim bude na čelo vypáleno znamení. Zkrátka a dobře takový našinecký punc… No a proto se seběhlo takového lidu — musíme se přece poradit, co a jak.”

Přejel mi mráz po zádech, a moje první myšlenka byla vzít nohy na ramena a fofrem upalovat z téhle hrozné země. Jsem sice každým coulem hrdinný Srb, ale málo naplat, takovéhle divý udatenství se přece jen ani u nás neprovozují každý den, to je i na Srba, abych tak řekl, silné kafe…

Hostinský se dobrácky usmál, bodře mě rycnul do zad a nadýmaje se pýchou, shovívavě poznamenal:

„Heleme se! Spadlo ti srdce do kaťat, cizinče? Jo, panečku, co se kurážnosti týče, kam se na nás ve světě kdo hrabe!”

„Co si proboha počnete?” hlesl jsem nesměle.

„To jsou mi otázky! Však uvidíš — povídám ti, co se kurážnosti týče, kam se kdo na nás hrabe! Prošel jsi kdejakou Tramtárii, ale vsadil bych krk, že větší hrdiny jsi nikde nepotkal! Pojď se mnou! Mám už nejvyšší čas.”

Sbírali jsme se, že půjdeme, a vtom najednou slyším za dveřmi prásknutí bičem.

Vykoukl jsem ven, a div mi oči z důlků nevypadly. Nějaký chlap v třírohém kokrhélu a v hacafraku strakatém jak papoušek se projížděl na zádech jiného člověka — podle oblečení zřejmě zámožného měšťana. Zastavili před hospodou a strakoš seskočil.

Hostinský se úprkem vyřítil ven a poklonil se, div nosem nevyryl díru do země. Strakapoun vtrhnul do hospody a rozvalil se u zvlášť slavnostně prostřeného stolu, zatímco měštěnín zůstal venku za dveřmi. Zapomněl jsem říct, že hostinský i jemu vysekl poklonu.

„Co to má znamenat?” šeptl jsem hostinskému s očima navrch hlavy.

„Ten vevnitř je pochop vyšší šarže a ten, co čeká venku, je jeden z našich nejváženějších měšťanů, známý boháč a vlastenec,” vysvětlil mi rovněž šeptem.

„Jak to, že tak znamenitý muž dovoluje nějakému pochopovi, aby na něm rajtoval?”

Hostinský na mňě mrkl, abychom poodešli kousek stranou, a pak mě s přezíravým úsměvem poučil:

„To se u nás považuje za velké vyznamenání, jehož je málokdo hoden!”

Vykládal mi ještě všelicos, ale já byl tak celý vedle, že jsem ho ani moc nevnímal. Jen jeho poslední slova mi utkvěla v paměti: „Zkrátka a dobře je to významná služba vlasti, kterou hned tak každý cizák nemůže ani neumí docenit!”

Přišli jsme na rynek ve chvíli, kdy byla zahájena volba předsednictva shromáždění.

Jedna skupina fedrovala jako kandidáta na funkci předsedy nějakého Kolba, pokud si dobře pamatuju to jméno, druhá skupina nějakého Talba a třetí zas někoho dalšího.

Vypukla nepředstavitelná rotyka; každá skupina se snažila stůj co stůj protlačit svého kandidáta.

„Řídit tak osudové shromáždění je neobyčejně závažný úkol a já jsem hluboce přesvědčen, že vhodnějšího člověka než Kolba k tomu mezi sebou nenajdeme, kdybychom se na hlavu stavěli!” švadronil mluvčí první skupiny. „Kolbovy občanské ctnosti a zvláště pak jeho neskonalá statečnost dávno prosluly v šíř i v dál! Ukažte mi záda, na nichž by se byli představitelé moci vozili častěji než na zádech Kolbových!”

„Že tě huba nebolí!” zavřeštěl kdosi z druhé skupiny. „Ty jsi ten pravý, kdo o tom může žvanit! Moc dobře víme, že na tvých zádech se ani jednou jedinkrát nikdo nesvezl, ani poslední kancelářská myš!”

„Ty vaše takzvané ctnosti si strčte za klobouk,” zahýkal někdo z třetí skupiny. „Co já pamatuju, nevydrželi jste ani jedno pohlazení bičem, abyste nezakňučeli!”

„Nechme planých hádek! Ve svornosti naše síla!” ujal se slova Kolb. „Je pravda, že se na mých zádech naši nejjasnější strážci moci, blahobytu a štěstí ráčí vozit už dobrých deset let a nesčetněkrát mi prokázali tu poctu, že mě švihli svým vznešeným bičem, a já nikdy nevypustil ani hlásek, ale může být, že se mezi námi najdou lidé ještě záslužnější, mnohem mladší a lepší než já.”

„Nenajdou! Ani nápad!” rozeřvali se jeho přívrženci.

„Jak dlouho nám chcete otloukat o hlavu ty Kolbovy opelichané zásluhy? Máme se potento, že se na něm za posledních deset let semtam někdo náhodou svezl?” začali je překřikovat z druhé skupiny.

„Mladí vpřed! Staří ať koukají zalézt a nezaclánět!” povykovali z třetí skupiny.

Náhle řev utichl, jako by ho uťal. Lidé se rozestoupili, a v uličce mezi nimi jsem spatřil mladšího muže, plus minus v Kristových letech. Jak procházel, všechny hlavy se hluboce skláněly.

„Kdo je to?” pošeptal jsem hostinskému.

„Jeden náš přední občan. Vkládáme v něj velké naděje! Ještě jako zelený mladíček, se dožil toho, že na něm třikrát rajtoval dokonce i sám purkmistr!”

„Zřejmě ty volby vyhraje, co?”

„To je víc než jisté! Všichni kandidáti, co prozatím máme, jsou vesměs pokročilejšího věku, čili mají odtroubeno. A na tomhle mládenci rajtoval purkmistr naposled včera. Zastínil rázem slávu všech ostatních!”

„Jak se jmenuje?”

„Kleard.”

Posadili ho na čestné místo.

„Myslím,” přerušil Kolb ticho, „že lepšího člověka než Kleard není třeba dál hledat. Je sice dost mladý, ale my starší se s ním ani zdaleka nemůžeme měřit.”

„Správně! Hurá! Ať žije Kleard!” zaburácelo ze všech hrdel.

Kolb a Talb ho uctivě doprovodili na předsednickou tribunu.

Všichni se znovu hluboko uklonili a pak umlkli.

„Přijměte mé díky za tu nevýslovnou čest, již jste mi právě jednomyslně prokázali. Naděje, které ke mně upínáte, mne hluboce zavazují. Je nesnadné řídit se tužbami lidu v tak pohnutých okamžicích, jaké právě prožíváme, leč slibuji vám, že vynaložím veškeré své síly, abych byl hoden vaší důvěry, abych všude věrně, s čistým srdcem hájil vaše zájmy, abych si i nadále zasloužil vážnosti, jíž se u vás těším. Díky, bratři, za vaši volbu!”

„Ať žije Kleard! Hurá! Sláva!” znovu zaburácelo ze všech hrdel.

„A nyní mi, bratři, dovolte, abych z této tribuny pronesl několik slov o nadcházející sudbonosné události. Přetrpět muka a bolesti, které nás čekají, vydržet, aby nám rozežhaveným železem bylo vypáleno znamení na čelo, není lehké. Taková muka přestát hned tak někdo nedokáže. Zbabělí strašpytlové ať se třesou a blednou strachy — my však ani na okamžik nesmíme zapomenout, že jsme potomky vznešených předků, že našimi žilami proudí ušlechtilá, hrdinská krev našich dědů, oněch bájných reků, jimž se ani sten nevydral z hrudi, když heroický hynuli za svobodu a lepší příští nás, jejich dědiců. Bolest jež nás čeká, je nicotná proti utrpení, jemuž byli vystaveni oni! Což máme právo projevit se jako prohnilé, změkčilé pokolení — my, kterým je díky obětem dědů dopřáno žít v tak nesmírném štěstí a blahobytu? Každý ryzí vlastenec, každý, kdo si nepřeje, aby se náš národ zostudil před degenerovanými cizáky, vydrží tu bolest statečně, jako muž…”

„Správně! Vydržíme! Ať žije Kleard!”

Vystoupilo ještě pár ohnivých řečníků; žádný v podstatě neřekl nic jiného než Kleard, všichni dodávali odvahy vyděšeným lidem.

O slovo se přihlásil také jeden bledý, vetchý stařec; obličej měl zbrázděný vráskami, vlasy i vousy bílé jako sníh. Stařičké nohy ho sotva nesly, záda měl věkem ohnutá a ruce roztřesené. I hlas se mu chvěl a v očích se mu třpytily slzy.

„Děti moje,” promluvil a slzy se mu skutálely po svrasklých tvářích a uvízly v bělostném vousu, „mé dny jsou sečteny, ale těžko by se mi umíralo, kdybych se podvolil takové potupě, čím jsem se provinil za těch sto let, co žiju, aby mi teď na sklonku života na mou ubohou hlavu vypálili znamení jako otrokovi?”

„Okamžitě vyžeňte toho dědka!” zaječel předseda Kleard.

„Pryč s ním!” přidali se jedni.

„Páprda vyšeptalý!” nenechali se předběhnout druzí.

„Místo aby lidi povzbudil, Metuzalém jeden mizerný, ještě je pobuřuje!” nezůstali pozadu ani další.

„Že si vůbec troufá natřásat se tu s těmi svými plesnivými šedinami! Takjakotak má na kahánku, a ještě se něčeho bojí! To my mladší jsme z jiného těsta!”

„Vyžeňte toho starého podělance!”

„Marš odsud!”

A rozdrážděná masa mladých nebojsů se vrhla na slabého starce; začali jím cloumat a bít ho.

Jen taktak ho pustili; nebýt tak starý, byli by ho umlátili.

Pak se všichni svatosvatě zapřísáhli, že nazítří ještě více proslaví jméno svého národa a že se budou držet, jak se patří na hrdiny.

A potom se shromáždění v naprosté shodě a pohodě rozešlo. Z davu bylo ještě slyšet hlasy:

„Zítra se ukáže, co jsme zač!”

„Zítra uvidíme, kdo se kasal a nemá na to!”

„Udeřila naše hodina!”

Vrátil jsem se do hospody.

„Už je ti jasné, jací jsme kabrňáci?” div nepukl pýchou hostinský.

„No… Úplně…” přitakal jsem bezmyšlenkovitě; cítil jsem, jak mě opouštějí síly a hlava mi třeští z těch roztodivných zážitků.

Téhož dne vyšel v jejich novinách následující úvodník:

Občané! Je čas jednou provždy skoncovat s falešným vychloubáním tich či oněch z nás; je čas jednou provždy vymýtit prázdné krasořečnění, jímž – žel tak často! — zveličujeme a nafukujeme své údajné ctnosti a zásluhy; je čas, občané      , konečné jednou projít zkouškou ohněm a dokázat, kdo za něco stojí, a kdo ne! Véříme však pevně, že se mezi námi nevyskytne ani jeden ustrašenec, jenž by musel být z moci zákona nuceně dopraven na místo, kde se budou vypalovat znamení. Každý, kdo v sobě cítí aspoň krůpěj krve našich udatných předků, bude se zajisté horlivě snažit být mezi prvními, kdož klidně a hrdě vydrží utrpení a bolest, neboť je to bolest posvátná, je to oběť, kterou po nás žádá naše vlast i šťastná budoucnost nás všech. Vzhůru, občané, zítřek je dnem hrdinské zkoušky!

Můj hostinský šel toho dne spát se slepicemi, aby druhý den nezaspal a byl co nejdřív u soudu. Někteří občané se dokonce utábořili před soudem hned po shromáždění, aby zabrali nejlepší místo.

Ráno druhého dne jsem se tam taky vypravil. Sešlo se celé město, dospělí i děti, muži a ženy. Mnohé matky přinesly v náručí i malá nemluvňata, aby jim taky vypálili znamení hanby — totiž pardon, přeřekl jsem se! — cti; však jim děti za to budou jednou vděčné, až dorostou a budou shánět dobrý flek ve státních službách! Tlačili se a nadávali si (čímž byli trochu podobní nám Srbům — až mě vám to celého rozněžnilo), drali se, aby se dostali dřív ke dveřím. Semtam se někteří i škrtili (to už jsem se cítil skoro úplně jako doma).

Znamení vypaloval úředník v bílém parádním hábitu a vlídně káral lid:

„Pomalu, krucihergotsakra, na každého se dostane, jste hovada nebo co, že se tak cpete?”

Začali vypalovat. Někdo zakřičel, někdo jen zasténal, ale žádný to nevydržel mlčky, aspoň pokud jsem u toho byl.

Nemohl jsem se totiž na to mučení dívat a velice brzy jsem udělal čelem vzad a šel zas do hospody. Uvnitř už sedělo pár poznamenaných, nebo, chcete-li, opuncovaných, a dávali si gábla.

„No, a máme z krku i tuhle patálii,” povídá jeden.

„A celkem vzato jsme zas tak moc nehekali, zato Talb řval jak pavián,” připojil se druhý.

„Vidíš svého Talba, jak se vybarvil? A včera jste ho mocí mermo chtěli za předsedu!”

„Jo, kdo to moh vědět? Nikdo učený z nebe nespad!”

Povídali si a rány je bolely, moc je musely bolet, ale jeden před druhým se tvářili jakoby nic; to by tak scházelo, aby se o nich proslechlo, že jsou baby!

Kleard si udělal hroznou ostudu, protože zanaříkal, a mimořádnou chrabrostí se vyznamenal jakýsi Lear, který požádal, aby mu vypálili znamení hned dvě, a ani nehnul brvou. Celé město o něm mluvilo jako o zázraku století.

Pár výtečníků uteklo, ale ty stihlo všeobecné opovržení.

Za několik dní si Lear, ten s dvěma znameními, vyšel na procházku; vyšlapoval si s hlavou důstojně a pyšně vztyčenou — bodejť by ne, vždyť se vznášel na perutích slávy! Však mu taky cestou kdekdo mával smeknutým kloboukem a sekal pukrlata!

Dospělí i děti se sbíhali, aby na vlastní oči viděli národního velikána. Jeho kroky městem provázel šepot plný zbožné úcty: „Lear! Jde Lear! To je on! To je ten rek, co nezanaříkal, co ani okem nemrknul, když mu vypalovali dvě znamení!” Novináři si div ruce neupsali, jak o něm chrlili oslavné články, a vůbec ho všude všichni chválili a obdivovali a vynášeli až do nebes.

A nezasloužil si snad tu úctu a lásku všeho lidu?

Poslouchal jsem ty chvalozpěvy, ódy a tirády ze všech stran — a tu ve mně pojednou vzkypěla má hrdinská srbská krev: cožpak i naši předkové nebyli věhlasní reci? Což i oni statečně neumírali za svobodu, naraženi na kůl? I my přece máme svou hrdinnou minulost a Kosovo! Zalykaje se vlasteneckou hrdostí, hnán ctižádostí přispět i vlastním činem k slávě svého národa, pospíšil jsem k obecnímu soudu a zvolal jsem:

„Dost už těch chvalořečí o vašem Learovi! Co vy, chudáci, víte, jak vypadá pravý hrdina! Pohleďte, co znamená mít v žilách vznešenou srbskou krev! Vypalte mi deset znamení, a ne jen mizerná dvě!”

Úředník v bílém hábitu přiblížil rozežhavené železo k mému čelu, já sebou trhl…

A probudil jsem se. Opatrně jsem si ohmatal čelo a pak jsem se pokřižoval: to je hrůza, co všecko se člověku může zdát!

Skoro jsem zastínil slávu toho jejich Leara, pomyslel jsem si se zadostiučiněním a obrátil jsem se na druhý bok. A víte, že jako by mi bylo i trošku líto, že se mi ten sen nezdál až do konce?

 

Zdroj: Radoje Domanović, Cejch: výbor satirických povídek, Odeon, Praha 1984. (Sest. Irena Wenigová)