Králevic Marko podruhé mezi Srby (1/5)

Nás Srby když jednou něco popadne, nevíme, kdy s tím přestat. Vezměte si třeba to, jak už přes pět set let hekáme: „Nešťastné Kosovo!“ a „Kosovo, ráno naše otevřená!“ nebo „Ach care Lazare, cos nám to udělal!“ Hekáme a skuhráme a s brekem — jak se patří na syny hrdinského národa — si vyhrnujeme rukávy a strašíme nepřátele: „Jen počkejte! My vám ještě ukážeme!“ a „Máte se na co těšit!“ a nepřátelé z nás mají náramnou legraci.

Koho by to nedohřálo? A tak jsme si vzpomněli i na králevice Marka a začali jsme ho zaklínat a citýrovat, ať vstane z mrtvých a přijde se nás zastat a pomstít Kosovo. Dotíráme na něj už léta letoucí, pokoj mu nedáme, při každé příležitosti, možné i nemožné: „Probuď se, Marko!“ „Jak můžeš ještě otálet, Marko?“ „Nevidíš naše slzy, Marko?“ „Proč nejdeš, Marko?“ — a tak dále, až se z toho stal zaběhaný zlozvyk, manýra pro ostudu. Stačí, aby se někdo namazal v putyce, a jen prochlastá poslední prachy, už je to tady: zalomcují jím hrdinské city, uroní obligátní slzu pro Kosovo a začne kvílet: „Ach Marko! Proč teď nejsi po mém boku? Kde je tě konec?“ Myslíte si, že zveličuji? Ba ne, milí a vážení, takhle nemožně my Srbové vyvádíme už víc jak pět set let. Z Kosova pole se už díky těm krokodýlím srbským slzám stal spíš Kosovský močál. A Marko? Tak dlouho se chudák obracel v hrobě, až toho bylo moc i na nebožtíka.

A tak se jednoho krásného dne sebral a našněroval si to přímo k božímu trůnu.

„Copak je, Marko?“ zeptal se ho laskavý Pánbůh.

„Propusť mě, Panebože! Chtěl bych se podívat, co to tam ti moji trulanti dole tropí; už mám dost jejich breku a citýrování!“

„Ach Marko, Marko,“ povzdechl si Pánbůh, „to já všecko vím! Ale není jim pomoci — kdyby bylo, já první bych už jim byl dávno pomohl!“

„Jenom mi, Panebože, dej mého Šárce a zbroj, vrať mi mou někdejší sílu a propusť mě. Já to zkusím, třeba se pro ně přece jen dá něco udělat!“

Bůh pokrčil rameny a ustaraně zavrtěl hlavou:

„Běž si, když jinak nedáš… Ale uvidíš, že se potážeš se zlou!“

Čáry máry fuk, kde se vzal, tu se vzal, ocitl se Marko se svým šarcem na zemi.

Rozhlédl se kolem po krajině, ale ne a ne poznat, kde je. Podíval se na Šárce: v pořádku, byl to jeho starý dobrý Šarac. Omrkl buzdovan a šavli, pak se podíval, co má na sobě: všechno stejné jako kdysi, o tom nebylo pochyb. Sáhl po měchu: ani ten nechyběl, plný vína jak náleží; ani placky na cestu nechyběly. Všechno nasvědčovalo tomu, že i on je zas ten starý Marko, ale kde to asi je? A co by měl ze všeho nejdřív podniknout? Zatraceně těžké rozhodování! A tak seskočil ze Šárce, přivázal ho ke stromu, sundal měch, jaksepatří si loknul vína, a pak ještě jednou a ještě párkrát — musel si přece všecko pěkně v klidu rozmyslet! Dvakrát měř, jednou řež!

A jak se tak junácky posiloval a rozhlížel se, neuvidí-li třeba někoho známého, náhle kolem zběsilou rychlostí profičel chlapík na bicyklu: vyděšen Markovým divným ořem, rouchem a zbraněmi šlapal do pedálů, div se nezavařily, a ohlížel se, je-li už z dosahu toho hrůzného zjevení, Marka zase nejvíc vyvedl z rovnováhy ten nevídaný dopravní prostředek.

„Ký to přízrak nebo z pekel stvůra?“

řekl si a rozhodl se, že se s tím neznámým strašidlem pustí do křížku. Dopřál si ještě jeden mocný junácký doušek (až mu oči čacká krev zalila), dal napít taky Šarcovi (jenž si zunkl tak, až mu čacká krev zalila i uši), odhodil měch do trávy, narazil si do čela sobolí čepici, nasedl na Šárce a jaksepatří rozparáděný mu pravil:

„Pakliže ho, Šarče, nedoženeš,
zpřelámu ti všecky čtyři hnáty!“

Když Šarac uslyšel tak děsuplnou hrozbu — na onom světě mu v tom směru už otrnulo — vyrazil vpřed jako splašený. (Kupředu, hle, pádí komoň statný, cestou svými koleny prach víří, podkovami o černou zem křeše…) I chlapík na bicyklu ujížděl jako splašený (jako by byl víla okřídlená) a pořád se ohlížel. Dobré dvě hodiny trvala ta honička — a stejně jako se cyklistovi nedařilo uniknout Markovi, zrovna tak se Marko marně pokoušel lapit cyklistu. Přihnali se nakonec k nějaké výletní restauraci — a tu v Markovi hrklo: ještě tak aby se mu to strašidlo opevnilo v té tvrzi! Ostatně i té honičky už měl akorát dost. A tu si vzpomněl na svůj buzdovan. Vytáhl ho zpoza sedla a s lítým bojovým pokřikem:

„I kdybys byl třeba víla okřídlená
či zplozenec ďábla Satanáše,
i kdybys mi stokrát byl utekl,
tentokráte živý nevyvázneš!“

jím párkrát zamával a mrštil jím.

A strefil se; víla okřídlená, či chcete-li zplozenec ďábla Satanáše vydechl naposled dřív, než se skácel na zem. Marko se k němu vrhl, tasil šavli, usekl mu hlavu a hodil ji Šárci do pytlíka na oves, načež s veselou písní na rtech zamířil k oné restauraci; zplozence ďábla Satanáše nechal ležet vedle jeho pekelného dopravního prostředku. (Totiž jeho trosek; zapomněl jsem říct, že ten Marko rozsekal na cimprcampr svou legendární břitkou šavlí, již tré kovářů, tré pacholků statných, ve dne v noci týden pilně kulo, až ji naostřili, že dokázala rozseknout dřevo, železo i kámen, zkrátka kdeco.)

Před restaurací byla hromada lidí z okolí; když viděli ten úděsný výjev a spatřili blížícího se Marka v ráži, zařvali hrůzou a rozprchli se, jako by do nich střelil. Opuštěný majitel restaurace se rozklepal strachy jako v záchvatu zimnice, nohy mu vypověděly službu, vyboulil oči a zbledl jak mrtvola.

„Bůh té pozdrav! Rci mi, cizí reku,
čí jest tato pevnost sněhobílá?“

zeptal se ho Marko.

Cizí rek ztratil hrůzou skoro řeč; jen taktak se mu podařilo vyblekotat, že je to výletní restaurace a on osobně že tady šéfuje. Marko se mu rovněž představil, kdo je a odkud přichází, a hned se mu taky zmínil, že se vypravil pomstít Kosovo a zabít tureckého sultána. Šéfovi restaurace utkvěla z toho všeho v paměti hlavně slova zamordovat Turčínů sultána a jal ho ještě větší děs. Zatímco Marko dál rozkládal a zvídal, kudy je nejblíž na Kosovo a jak by se nejlépe dostal na kobylku sultánovi, šéf drkotal zuby a v hlavě mu pořád strašila ta slova zamordovat Turčínů sultána. Až pak Marko dostal žízeň a poručil mu:

„Hej krčmáři! Hybaj! Čepuj víno!
Markovo-li hrdlo žízeň moří,
Pánbůh budiž milostiv všem vůkol!“

Nato seskočil ze Šarce, přivázal ho před restaurací, a šéf odkvačil pro víno. Vrátil se a na tácku přinesl skleničku jak nic, na jedno deci. Tak se mu ale třásly ruce, že z té trošky vína ještě párkrát ušplíchlo.

Když Marko spatřil tu ubohou skleničku, mrňavou a ještě napůl vylitou, pomyslel si, že si šéf z něho tropí žerty. To ho tak rozběsnilo, že mu vlepil facku. Jenom docela malou, akorát že se šéfovi rozviklaly tři zuby.

Pak Marko znovu nasedl na koně a vyjel dál. Vesničané, co se před ním rozutekli, uháněli zatím rovnou na okresní policejní stanici ohlásit tu strašnou vraždu. Šéf restaurace si ovázal tvář studenými obklady, sedl na koně a odcválal k doktorovi pro potvrzení o těžkém ublížení na těle a jedním vrzem to vzal taky k advokátovi; ten se ho na všecko dopodrobna vyptal, vyždímal z něho peníze a sepsal žalobu.

Okresní policejní náčelník okamžitě nařídil jednomu písaři, aby se s několika ozbrojenými žandáry pusttil do stíhání zločince, a rozeslal telegraficky jeho popis po celém Srbsku.

Markovi by — pochopitelně! — ani ve snu nebylo napadlo, že už na něho je podaná celá hora žalob, samozřejmě uhrazených předepsanou taxou a vyšperkovaných citáty paragrafů o úkladné vraždě, o těžkém ublížení na těle, o urážce na cti, o utrpěném strachu, o bolestném, o náhradě výdajů za lékařské ošetření, o náhradě ušlého zisku v důsledku nuceného uzavření podniku, o náhradě honoráře advokátovi a předepsaných poplatků, a tak dále, a tak dále… Okresní policejní náčelník zaslal šifrované hlášení ministerstvu policie v souvislosti se šířením poplašných zpráv o chystané vraždě tureckého sultána a odtamtud přišla obratem odpověď: Neprodlené zajistíte dotyčného tuláka a postihnéte ho co nejpřísnéjším trestem. Dále nanejvýš ostražité dbejte, aby se podobné případy neopakovaly, jelikož to vyžadují zahraničnépolitické zájmy našeho státu, momentální udržujícího přátelské vztahy se sousední tureckou říší.

Zpráva o strašlivém, nezvykle vyhastrošeném člověku s prapodivnými zbraněmi a ještě prapodivnějším koněm se jako blesk roznesla široko daleko.

Marko se pustil po silnici od restaurace. Šarac šel krokem a Marko se opřel rukama o luk sedla; pořád se nemohl vzpamatovat z ohromení, jak se všecko změnilo: lidé i krajina i mravy, všecko, úplně všecko. Proč vstával z hrobu? Ani jeho staří druhové tu nejsou, nemá, s kým by pil víno — ale pozdě bycha honit… Po okolních polích pracovali lidé. Slunce pálilo, div hlava nepraskla; lidé byli shrbeni nad prací, dřeli a mlčeli. Marko sjel ze silnice a zavolal na ně, chtěl se jich zeptat na cestu ke Kosovu, ale jak ho uviděli, začali zděšeně křičet, a než se nadál, rozutekli se z pole na všechny strany. Když někoho potkal cestou, každý sebou cukl a zcepeněl, jako by do něj hrom uhodil, vytřeštil oči, mrkl nalevo, napravo, a jako pominutý, příkop nepříkop, tmí netmí, uháněl pryč. Čím víc ho Marko volal, aby se vrátil, tím zběsileji upaloval. Toť se ví, že všichni ti vyděšení lidé si podávali dveře na policii a jeden přes druhého vznášeli žaloby pro pokus o vraždu. Před okresní policejní stanicí se seběhlo národa, že se tudy nedalo projít. Děti brečely, ženské bědovaly, chlapi rozčileně hudrovali a advokátům div ruce neupadly, co žalob museli sepisovat, telegrafy cvakaly, všude možně i nemožně se potloukali policajti a žandáři, v kasárnách troubily trubky na poplach, v kostelích vyzváněly zvony a sloužily se bohoslužby za odvrácení té pohromy. Mezi lidmi šel jeden hlas, že se z králevice Marka stal upír, a ta strašidelná pověst notně vylekala i statečné policajty a žandáry, ba i vojáky. Nedivte se, vážení, s králevicem Markem nebyly žádné špásy ani zaživa, natožpak teď, když je z něho upír!

(další stránka)

Ознаке:, , , , , , , , , , , , , , , ,

About Домановић

https://domanovic.wordpress.com/about/

Оставите одговор

Попуните детаље испод или притисните на иконицу да бисте се пријавили:

WordPress.com лого

Коментаришет користећи свој WordPress.com налог. Одјавите се /  Промени )

Google photo

Коментаришет користећи свој Google налог. Одјавите се /  Промени )

Слика на Твитеру

Коментаришет користећи свој Twitter налог. Одјавите се /  Промени )

Фејсбукова фотографија

Коментаришет користећи свој Facebook налог. Одјавите се /  Промени )

Повезивање са %s

%d bloggers like this: