Tag Archive | víno

Králevic Marko podruhé mezi Srby (5/5)

(předchozí stránka)

Kdo chce s vlky býti, musí s nimi výti… A tak se i Marko musel do jisté míry přizpůsobit zavedeným zvyklostem a začít po boku svých zdárných potomků přešlapovat, strkat se a uplivovat před ministerskými dveřmi a čekat, až ho přijme pan ministr, aby si vyprosil nějaké místečko, třeba mizerné — jen když bude mít z čeho žít.

Toť se rozumí, že to postávání a popocházení před páně ministrovými dveřmi trvalo pár dní, a pak mu řekli, aby žádost předal k zaknihování v archívu.

Pan ministr z té Markovy žádosti velkou radost neměl.

„Lidičky, co mám s tím člověkem dělat? Vážíme si ho, to prosím ano, komu čest, tomu čest, ale neměl se vracet z onoho světa. Není to člověk do naší doby.“

Nakonec mu s ohledem na jeho velkou proslulost a dřívější zásluhy přidělil místo policejního praktikanta v jednom okrese, kde lišky dávají dobrou noc.

Po velkém handrkování se Markovi podařilo získat zpátky oděv a zbraně a ostatní věci. Na ministerstvu je uprosil, aby mu dali jeden plat dopředu, a nejdřív ze všeho se vypravil pro Šarce.

Šarac, přestože si k posledku nežil nejhůř, nevypadal ani zdaleka jako kdysi, tuze sešel; ostatně i Marko byl o dobrých deset dvacet kilo lehčí.

Pak si Marko oblékl svůj oděv a brnění, ozbrojil se, osedlal Šarce, naplnil měch vínem, pověsil si ho na sedlo, nasedl na Šarce, pokřižoval se a vydal se, kam ho volala povinnost; po cestě, kterou mu ukázali. Hodně lidí mu radilo, aby jel vlakem, ale on o něčem takovém nechtěl ani slyšet.

Za necelé dva dny dojel k cíli. Vjel do dvora okresní policejní stanice, sesedl, přivázal Šarce k jedné moruši, sundal měch a po zuby ozbrojený se usadil v chládku a dal se do vína.

Vyjevení panduři, praktikanti a písaři vykukovali z oken a i ostatní lidé obcházeli junáka pěkně zdálky.

Objevil se náčelník; dostal sice hlášení, že mu byl přidělen nový praktikant, ale když ho viděl, vyhrkl:

„No pozdravpámbů!“

„Dejžto Pánbůh, neznámý junáku!“ odpověděl Marko. Jak měl zpátky svoje zbraně, oděv, Šarce a víno, všechno trápení bylo totam, hned se začal zase chovat jako za starých zlatých časů a mluvit v deseterci.

„Ty jsi ten nový praktikant?“

Marko se představil a náčelník mu povídá:

„S těmi zbraněmi a s měchem mi do kanceláře ne smíš!“

„Takový jet starý mrav u Srbů:
Ozbrojeni pijí rudé víno,
ozbrojeni k spánku uléhají!“

Náčelník byl ale neoblomný: ty zbraně musí pryč, pokud Marko míní vykonávat povolání praktikanta a brát plat.

Marko viděl, že nemá na vybranou; z něčeho člověk být živ musí, a i to málo peněz, co měl, už zase stačil utratit. Ale dostal nápad a povídá náčelníkovi:

„Znáš-li práci, jež zbroj vyžaduje, rci jen, reku, chutě se jí ujmu!“

„A co kdybys dělal pandura?“

„Jakéž pak má pandur povinnosti?“

„Doprovází úředníky na cestách a má zbraň, aby je bránil, kdyby je někdo přepadl; dbá na udržování pořádku, na to, aby nikdo nikomu neškodil, a podobně,“ povídá náčelník.

A tak se Marko stal pandurem.

Kdo chce s vlky býti… avšak tentokrát už se Marko nedokázal přizpůsobit svým zdárným čackým potomkům… Byl dokonce horším pandurem než ten nej horší z jeho druhů.

Jak tak provázel svého náčelníka po okrese, viděl mnoho zlořádu, neštěstí a bídy, a když se mu jednoho dne zdálo, že ani jeho náčelník si nepočíná, jak by měl, praštil ho, až mu vyrazil tři zuby.

Po dlouhém zápolení — toť se ví, že se Márko nedal jen tak! — ho přemohli, spoutali a poslali do blázince na vyšetření.

Tuto ránu už Marko nevydržel a skonal — doslova k smrti utrápený.

Když předstoupil před Pánaboha, Pánbůh se chechtal, až se třásla nebesa:

„Tak co, Marko, pomstil jsi Kosovo?“

„Zažil jsem strašného trápení, Panebože, a nešťastné Kosovo jsem vlastně ani neviděl! Prali se se mnou vsadili mě do vězení, musel jsem dělat pandura, a nakonec mě ještě strčili mezi blázny,“ vyléval si srdce Marko.

„Já ti to říkal, že se potážeš se zlou!“ povídá mu Pánbůh soucitně.

„Děkuju ti, Panebože, žes mě vysvobodil! Dostal jsem za vyučenou. Už vím, že na ty věčné nářky mých potomků, na to jejich hořekování nad Košovém se nesmí dát, že je to faleš nad faleš… A jestli potřebují pandury — na to mají lidí ažaž, jednoho lepšího než druhého. Odpusť mi to, Panebože, ale mně ti se zdá, že to snad ani nejsou moji potomci, i když mě tolik opěvují, že to jsou spíš potomci cikána Sulji.“

„Toho jsem taky měl v úmyslu poslat zpátky do Srbska, jenže tys mě tolik prosil… Já věděl, že ty jim tam nebudeš k ničemu,“ pravil Pánbůh.

„I Sulja by byl dneska v Srbsku tím nejmizernějším pandurem! Co je cikán Sulja proti Srbům!“ řekl Marko a dal se do pláče.

A Pánbůh si ztěžka povzdechl a pokrčil rameny.

 

Zdroj: Radoje Domanović, Cejch: výbor satirických povídek, Odeon, Praha 1984. (Sest. Irena Wenigová)

Králevic Marko podruhé mezi Srby (3/5)

(předchozí stránka)

Záležitost běžela dál svým chodem. Když policie skončila vyšetřování, postoupila případ k soudnímu řízení.

Soud svolával a odročoval přelíčení, zval svědky a konfrontoval je. Prokurátor samozřejmě žádal, aby byl Marko odsouzen k smrtí; Markův advokát zas vášnivě dokazoval, že je Marko nevinný, a trval na tom, aby ho propustili na svobodu. Marka vláčeli k soudu, vyslýchali ho, a pak ho zase vodili zpátky do vězení. Dalo mu to zabrat, všecky ty divné obštrukce, co s ním prováděli. Největší újmu pro něho znamenalo, že musel pít vodu — ne a ne jí přijít na chuť. Všecko by vydržel, je přece junák, ale cítil, jak mu voda vyložené škodí. Začal scházet a chřadnout. Jo, marná sláva, už to nebyl ten starý Marko! Z chlapa jak dub byla najednou skoro seschlá halouzka, šaty na něm visely, jako by mu nepatřily, a při chůzi se potácel jak mátoha. Nejednou si z čirého zoufalství povzdechl:

„Ach, můj Bože! Hůř se mi tu daří,
než v zlověstné azacké šatlavé!“

Nakonec soud vynesl rozsudek. Vzali v úvahu Markovy nehynoucí zásluhy o srbský národ, jakož i řadu dalších polehčujících okolností, a odsoudili ho k trestu smrtí s tím, že ještě předtím uhradí veškeré soudní výdaje, odškodné a tak dále.

Případ byl předán apelačnímu soudu, jenž trest smrti změnil na doživotní vězení, neboť pojal Markovy přečiny jako záležitost povahy politické; kasační soud pak navíc zjistil nějaké nesrovnalosti v průběhu soudního řízení a vrátil akta soudu s požadavkem, aby bylo pod přísahou vyslechnuto ještě pár dalších svědků.

Dva roky se vlekla ta soudní procedura; kasační soud nakonec výrazně ovlivnil konečný rozsudek, jímž byl Marko odsouzen na deset let káznice v těžkých okovech a k zaplacení veškerých výdajů, poplatků a tak dále; dále rozsudek s definitivní platností konstatoval, že se nejedná o trestné činy politického charakteru, neboť se prokázalo, že Marko není členem žádné politické strany.

Samozřejmě že páni soudci všech instancí měli na zřeteli, že jde o velkého národního junáka králevice Marka a že v historii soudnictví tento proces nemá precedens. A vůbec to byl zatrápeně zašmodrchaný případ; i největší znalci práva byli s rozumem v koncích. Cožpak je možné odsoudit k smrti někoho, kdo už před tolika lety umřel a teď se znovu objevil na vezdejším světě?

A tak se z junáka králevice stal trestanec. Vzhledem k tomu, že neměl z čeho zaplatit zmíněné výdaje, bylo rozhodnuto, že Šarac, roucho, brnění a zbraně budou prodány ve veřejné dražbě. Roucho, brnění a zbraně zakoupil pro muzeální sbírky na dluh stát a Šarce koupila za hotové bělehradská koňka.

Marka ostříhali, oholili, nasadili mu těžké okovy, oblékli ho do bílého trestaneckého oděvu a uvěznili ho v bělehradské trestnici. A tady Marko zažil strašná muka; nikdy by nebyl věřil, že něco takového může vůbec vydržet. Zpočátku křičel, vztekal se a vyhrožoval; ale pomaloučku polehoučku si zvykl a poddal se svému osudu. Aby ho za tu dobu, než si odpyká trest, něčemu naučili, aby ho připravili pro společnost, v níž má, až si odsedí své roky, existovat jakožto její užitečný člen, začali ho totiž učit různým prospěšným pracím: nosil vodu, zaléval zahradu a plel cibuli, a později se naučil vyrábět břitvy, kartáče, koudel a plno jiných věcí.

Chudák Šarac zatím tahal od rána do večera tramvaj. Taky ho to zdrchalo. Při chůzi vrávoral jak opilý, a když mu poručili zastavit, okamžitě začal klimbat — možná snil o těch dávných šťastných dobách, kdy pil z vědra rudé víno, v hřívě měl zapletené zlaté stuhy, kopyta okovaná stříbrnými podkovami, hruď samá zlatá cetka i uzdu pozlacenou a kdy se svým pánem harcoval z jedné líté řeže do druhé a proháněli spolu víly. Teď pohubl: byl kost a kůže, dala se mu spočítat žebra a na boky by se mu byly daly jako na skobu věšet tašky.

To snad Marka soužilo ze všeho nejvíc; víc než jeho vlastní trampoty, když ho občas vyvedli někam za prací a on spatřil svého Šarce takhle vyřízeného; neubránil se slzám a s bolestí si povzdechl:

„Hojsa, Šárce, druhu nerozlučný…!“

Na ta slova se Šarac otočil a žalostně zaržál, ale vtom už zazvonil průvodčí a tramvaj vyjela dál a dozorce uctivě napomenul Marka, aby se nezastavoval (imponovala mu Markova mohutná figura). A tak se Marko ukrutně trápil, ale svého odhodlání pomstít Kosovo se nevzdal. Tramvajová společnost po čase Šarce vyřadila z provozu a koupil si ho jeden zahradník, aby mu točil žentourem.

Všechno má svůj konec. Skončilo i těch deset let utrpení. Marka propustili.

Měl maličko ušetřených peněz, co si vydělal prodejem různých drobností vlastní výroby.

Nejdřív ze všeho šel do hospody, dal zavolat dva holiče, aby ho umyli a oholili, potom poručil, aby mu upekli pořádného berana (tučného a devét let starého, jen takový jest junáckou krmí), nanosili rakije a přivalili sud vína.

Však si zasloužil trochu se pomět po tom, co prožil! Posedil tak dnů as čtrnáctero, až se mu zdálo, že trochu přišel k sobě, a začal přemýšlet, co dál.

Myslel a myslel, až si to vymyslel. Přestrojil se tak, že ho nikdo nemohl poznat, a nejdřív se vydal hledat Šarce; až i jeho zbaví trápení, pak to vezme od jednoho Srba k druhému, dokud nenajde ty, co ho tolik přivolávali a skládali o něm písně. Lotři, kteří ho strčili do chládku, přece nemůžou být Srbové!? No a potom se vypraví pomstít Kosovo.

Dozvěděl se, že jeho Šarac točí žentourem u nějakého zahradníka, přeptal se na cestu a vydal se tam. Když spatřil chudinku Šarce, jak bídně vypadá, rozplakal se. Vykoupil ho za pár babek — zahradník ho už stejně chtěl dát cikánům, a pak ho odvedl k jednomu sedlákovi a poprosil ho, jestli by si Šarce nevzal k sobě; když bude mít Šarac pořádnou péči, třeba se ještě sebere; toť se ví, že to Marko nechde zadarmo! Ten sedlák byl nějaký hodný člověk, slitoval se a přijal Šarce na výkrm a Marko se vydal pěšky dál.

Jak tak šel, viděl na ubohém políčku pracovat nějakého chuďase. Pozdravil ho (samozřejmě že ne v deseterci, byl přece v přísném inkognitu!), chuďas mu odpověděl, nu a slovo dalo slovo. Povídali o všem možném, a tu se ho Marko zeptal, jen tak jakoby nic:

„Co bys udělal, kdyby králevic Marko vstal z mrtvých a přišel k tobě?“

„Nic takového se přece nemůže stát!“ namítl chuďas.

„A co kdyby?“

„Řek bych mu, ať mi pomůže okopat tuhle kukuřici,“ zažertoval chuďas.

„A co kdyby tě chtěl vzít s sebou na Kosovo?“

„Přeskočilo ti? Člověče zlatá, jaképak Kosovo! Já nemám čas ani jít na trh koupit sůl a dětem opánky. A po pravdě řečeno, ani nemám zač.“

„Dobrá, ale copak ty nevíš, příteli, že na Kosovu ztroskotalo naše carství? Že Kosovo je třeba pomstít?“

„Já taky ztroskotal, člověče, jsem docela na dně. Nevidíš, že chodím bos? A až na mne přijdou s placením daní, nebudu vědět, ani jak se jmenuju, natožpak co se stalo a co se nestalo na Kosovu!“

Pak Marko přišel ke statku jednoho bohatého sedláka.

„Pomáhej Pánbůh, příteli.“

„Dejžtopámbů,“ odpověděl mu sedlák a podezřívavě si ho změřil. „Odkudpak jdeš, brachu?“

„Putuju zdaleka, příteli, a rozhlížím se, jak se vám tady žije.“

Dali se do řeči. I tentokrát Marko utrousil nenápadnou zmínku, co by se asi stalo, kdyby se znovu objevil králevic Marko a vyzval Srby k pomstě za Kosovo.

„Králevic Marko? To mi připomíná, že asi před deseti lety se nějaký blázen za něj vydával a napáchal na to konto spoustu zločinů a krádeží, takže ho šoupli za mříže.“

„Pravda, taky jsem to slyšel. Ale přesto, jak by ses zachoval, kdyby se objevil opravdový Marko a vyzval tě, abys s ním vytáhl na Kosovo?“

„Počastoval bych ho jak náleží vínem, a pak bych ho zas pěkně vyprovodil.“

„A Kosovo?“

„Jaképak Kosovo v těchhle hubených letech? Peníze i tak jenom lítají z kapsy. A dovedeš si představit, kolik by stálo takové tažení?“

A tak Marko i nad ním mávl rukou a putoval dál. Ale všude na venkově to bylo stejné. Lidi většinou nezastihl jinak než shrbené nad motykou; dostal z nich leda nějaké to pozdravpámbů, a to ještě na půl úst, jinak mlčeli jak zařezaní. Copak můžou ztrácet čas? Je třeba okopat pole, dodělat včas všecky práce, má-li úroda k něčemu vypadat.

Žádný div, že venkov Marka rozčaroval a že se rozhodl zkusit štěstí v Bělehradě — dá Bůh, že tam se konečně dozví, co se dá podniknout pro Kosovo, a dopátrá se, kteří Srbové ho tak úpěnlivě přivolávali.

Došel do Bělehradu. Povozy, tramvaje, lidí hotové mraveniště, všichni někam pospíchali, pobíhali křížem krážem, motali se jeden přes druhého: úředníci spěchali do úřadu, obchodníci za obchodem, dělníci zase za svou prací, prostě každý za svým.

Potkal jednoho seriózně vyhlížejícího, pěkně oblečeného pána. Přistoupil k němu a pozdravil ho. Pán zrozpačitěl a snažil se držet kousek na dištanc: jen aby ho proboha někdo známý neuviděl ve společnosti takového otrhance!

„Jsem králevic Marko. Přišel jsem pomoci svým srbským bratřím,“ povídá Marko (samozřejmě prózou; byl už tak usoužený, že kašlal na vyjadřování ve verších). A vypověděl pánovi všecko všecičko, jak a proč se vrátil do Srbska, co ho tu potrefilo a co má v úmyslu dělat dál.

„A ták.. .Jsem nesmírně rád, že jsem vás poznal, Vaše Excelence! Skutečně je mi kromobyčejným potěšením! Kdy hodláte navštívit své statky v Prilepu? Velice mě těšilo, ujišťuji vás; ale teď mě račte laskavě omluvit, spěchám do kanceláře! Uctivá poklona, Excelence!“ pravil pán a rychle kvapil pryč.

Marko zkusil zastavit ještě pár lidí, ale o nic lépe nepochodil. Všecky rozhovory pokaždé končily stejně: Spěchám do kanceláře! Klaním se! Ponížený služebník! Zdravíčko! Servus, Marko!

Zklamaný Marko začal propadat beznaději. Bloumal ulicemi, mlčel, mračil se, kníry mu zplihly na ramena; nikoho už nezastavoval, nikoho se na nic neptal. Proč taky? Po Kosovu zdá se nikdo ani nevzdechne, každý jenom pospíchá do kanceláře. Jako by kancelář byla přednější než Kosovo! Marko měl sice nervy jako provazy, ale ta kancelář, která podle jeho zdání tak úspěšně konkurovala Kosovu, ho dopalovala, div nevyletěl z kůže. A poznenáhlu se mu všecko zmrzelo. Jak by ne: v Bělehradě všichni akorát pospíchali do kanceláře, venkované v roztrhaných opáncích a záplatovaných gatích si zase jenom stýskali na špatnou úrodu a na rychtáře, spěchali na pole a od tmy do tmy pracovali. Marka opustily poslední naděje, že něco na tomto světě dokáže. Už kdyby ho Pánbůh povolal zpátky, aby skončilo tohle trápení! Vždyť každý Srb se stará jen o svoje věci a Marko se tu cítí docela zbytečný!

Jednoho dne zase tak šel, zasmušilý a rozmrzelý: i jeho majeteček se už rozkutálel, neměl na víno, a děvu Janju, krčmářku spanilou, černá zem už dávno, dávno kryla — ta jediná by mu našenkovala zadarmo. Vlekl se po ulici se sklopenou hlavou a divže se nerozplakal, když si vzpomněl na staré zlaté časy, na své druhy a hlavně na krásnou, ohnivou Janju a na její chladné víno.

A tu najednou spatřil před jednou restaurací plno lidí; zevnitř doléhal na ulici veliký rámus.

„Copak se tu děje?“ zeptal se jednoho člověka.

„Pořádáme valnou hromadu vlastenců!“ odpověděl tázaný a sjel po Markovi nedůvěřivým pohledem, načež se od něho poodtáhl jako od nějakého podezřelého individua.

„A co se tam dělá?“ ptal se dál Marko.

„Běž se tam podívat a uvidíš!“ odsekl mu ten člověk vztekle a otočil se k němu zády.

(další stránka)

Králevic Marko podruhé mezi Srby (2/5)

(předchozí stránka)

A Marko jel pomalu dál a div si hlavu neukroutil, jak se divil, proč jeho Srbové před ním utíkají — vždyť ho přece tak dlouho a tak úpěnlivě přivolávali! A co písní o něm složili… To bude asi tím, napadlo ho, že ještě nevědí, kdo je, ale až se to dozvědí, konejšil se, to bude panečku uvítání! A on je pak všecky svolá dohromady a vytáhnou na sultána… Tu najednou spatřil u silnice rozložitý dub a pod ním lákavý chládek; neodolal a sesedl ze Šárce, přivázal ho, svlékl si kožich, sáhl po měchu a pustil se do vína. A jak tak popíjel a rozjímal, padla na něj dřímota, a tak se natáhl, jen tak, bez ničeho pod hlavou, že se drobátko prospí. Ale jen odespal prvních pár veršů, Šarac zpozoroval, jak je obkličují nějací lidé, a začal hrabat kopytem o zem. Byl to okresní policejní písař a deset žandárů. Marko vyskočil, natáhl si kožich naruby, nasedl na Šárce, a uzdu v zubech, v jedné ruce šavli, v druhé buzdovan, vtrhl mezi žandáry. V těch by se byl krve nedořezal, jak se lekli; a Marko, bez sebe vzteky, že ho probudili, začal jednoho po druhém obdarovávat: někoho šavlí a někoho buzdovanem. Sotva se třikrát rozmáchl, a už duše všech deseti žandárů opustily toto slzavé údolí. Když písař viděl to dopuštění, vykašlal se na vyšetřování a paragrafy, vzal nohy na ramena a metelil pryč. Marko se vrhl za ním s výhrůžným pokřikem:

„Marné prcháš, bídný zkurvysynu!
Můj buzdovan nemíjí se cíle!“

zamával buzdovanem a mrštil jím za bídným zkurvysynem; ten sebou sekl jak kláda, přestože buzdovan o něj jen lehce zavadil rukojetí. Zařinčely prázdné třmeny — a už se zmítal v Markových rukou; Markovi se ho ale zželelo, a tak mu jenom svázal ruce za zády a pověsil ho na hlavici sedla. Pak se vrátil k svému měchu, a když si pořádně přihnul, povídá tomu nešťastníkovi:

„Pojď si se mnou zavdat, zkurvysynu!“

Ale písař jen naříkal bolestí, kroutil sebou a házel, což Markovi přišlo jako náramně povedená švanda a rozesmál se; čím víc sebou ten chudák zavěšený na sedle mrskal a čím víc úpěl a fňukal, tím víc se Marko chechtal — kničí jak kotě či štíně! napadlo ho a rozřehtal se tak, až se popadal za junácké panděro a z očí se mu koulely slzy jako ořechy.

Písař s pláčem začal žadonit, aby ho pustil, a sliboval, že okamžitě zastaví veškeré trestní stíhání.

To už Marko dočista řval smíchy — div se nestrhal; tak ho ten smích zmohl, že dokonce přestal mluvit v de- seterci a povídá prózou:

„Máš, o co sis koledoval, ty žouželi, červe jeden bídná!“

Ale protože měl dobré srdce (v hrudi reka srdce milostivé), slitoval se nad písařem. A zrovna když ho chtěl odvázat, rozhlédl se a co nevidí: obklíčilo ho dalších deset pořízků, stejně divně ustrojených jako ti předtím, a zase jim velel takovýhle nějaký zkurvysyn. Marko skočil k Šárci, shodil písaře do trávy (a ten se odkutálel do škarpy u silnice a ječel a hekal odtamtud), vyhoupl se na Šárce a zaútočil. A vše se opakovalo: Marko se sotva dvakrát třikrát ohnal a všech deset žandárů vypustilo duši a písař — stejně jako jeho kolega před chvílí — vzal do zaječích. Marko i jeho trefil rukojetí buzdovanu. Svázal ho a pověsil na sedlo, pak šel vytáhnout toho prvního ze škarpy. Ten byl celý umolousaný od bahna a crčela z něj voda — což Marka znovu tak rozřehtalo, že ho jentaktak donesl k Šárci a pověsil z druhé strany sedla. Oba kolegové zkurvysyni sebou bezmocně mlátili a šili a vřískali a kvičeli a Marko se smál a řehonil a řičel smíchy — až si nakonec řekl (prózou):

„Tahle taškařice věru stála za to, že jsem se vrátil z onoho světa!“

Ale nechval dne před večerem, štěstí s neštěstím za ruku se vodí, nekřič hop — a tak dále. Jen se Marko vrátil k svému měchu, aby — jak to známe z písní o něm — víno vypil do poslední kapky, zaznělo přenáramné troubení a bubnování. Nejdřív zdálky, ale pak bylo slyšet blíž a blíž. Sarac začal neklidně frkat a stříhat ušima.

„Pomóóóc!“ zakvíleli v duetu kolegové zkurvysyni.

Trubky vřeštěly a bubny rachotily stále blíž, země duněla pod těžkými děly, zapráskaly salvy z pušek. Šarac vyvalil oči a začal poskakovat jako zjančený; duo mrskajících se zkurvysynů hýkalo a krákoralo stále srdceryvněji. Šarac byl čím dál vyplašenější — Marko nevěřil svým očím: to že je jeho Šarac? Ale pak se pokřižoval, sáhl po měchu, vyžahnul ho do dna a jal se chlácholit Šarce:

„Hejsa, Šárce, brachu nerozlučný,
statisíce šarvátek a řeží, [1]
oři můj, jsem s tebou proharcoval —
ničehož ses nikdy nezalekl!
Dá Bůh, že i dneska zvítězíme!“

Zaburácela děla; i sám Marko sebou škubl a Šarac se vzepjal, jako by se dočista splašil. Duo zkurvysynů sletělo a se žalostným jekotem se odkutálelo do škarpy, což Marka znovu rozesmálo — ačkoli šlo vůčihledě do tuhého; chechtal se a řehtal, až se prohýbal, a jen taktak se vydrápal na Šarce. Když se pušky a děla ozvaly ještě blíž, Sarac jako smyslů zbavený přeskočil škarpu a vyřítil se přes pole a louky, křoviny a příkopy. Marko ho nedokázal zastavit, ať dělal, co dělal. Přitiskl se tedy k němu, rukou si chránil obličej, aby ho nepoškrábalo trní; sobolí čepice mu spadla, šavle mu odskakovala od boku, a Šarac uháněl hlava nehlava, jako by ho posedl ďas. Přiřítili se na jakousi pláň — a tu máš! Co čert nechtěl — padli do pasti vojáků! Trubky vytrubovaly, bubny duněly, pušky štěkaly, z okolních kopců hřímala děla; před nimi vojsko, za nimi vojsko, vlevo, vpravo, prostě všude. Šarac se vzepjal a vrhl dopředu, Marko popadl buzdovan a zaútočil na ty nepřehledné šiky, které kolem něho stále víc a víc houstly. Zápolili tak skoro dvě hodiny, až Šárci vyrazila z nozder krvavá pěna; i Marko byl už unavený — jak by ne! Dvě hodiny kolem sebe mlátit těžkým buzdovanem! Pušky mu příliš ublížit nemohly, protože měl na sobě pancíř ze železa, pod ním drátěnou košili z oceli a navrch ještě trojí oblečení a vlčí kožich. Nakonec ho to všecko alé přece jenom udolalo — ani ne tak jejich pušky a děla, jako jeho vlastní buzdovan. Vzali mu koně, sebrali mu zbraně, spoutali ho a s ozbrojeným doprovodem ho vedli na okresní policejní stanici k výslechu.

Před ním deset vojáků, za ním deset vojáků a zrovna tak zleva i zprava po deseti vojácích s nabitými puškami a nasazenými bajonety. Na ruce zkřížené za zády mu nasadili želízka; na nohou vlekl okovy těžké nejmíň půl centu. Vpředu jako hlavní stráž pochodoval prapor vojáků, vzadu mašíroval pluk a za plukem dusala divize, na jejímž konci kráčel velitel divize obklopený generálním štábem; po obou stranách hřměla z okolních kopců kanonáda divizního dělostřelectva. Vše v plné pohotovosti, jako by vypukla válka. Šárce vedlo dvanáct vojáků, šest z každé strany, a i jemu spoutali přední nohy a na tlamu mu natáhli síťku, aby někoho nekousl. Marko se zachmuřil, zesmutněl, i legendární kníry (jeť každý knír Marka králevice, as jehnéte zvíci půlročního, bujná brada co beránek roční…) mu zplihly a plandaly po ramenou. K silnici, po níž ho eskortovali, se sbíhaly davy zvědavců, mnozí dokonce lezli na ploty a ohrady a šplhali na stromy, jen aby ho viděli, což bylo zcela zbytečné — stejně všechny kolem převyšoval nejmíň o dvě hlavy.

Přivedli ho na okresní policejní stanici. V kanceláři seděl osobně pan okresní náčelník, slaboučký krňous, ruce jak štangličky, psí prsa, při řeči pochrchlával a koukal značně přiboudle. Po levé i po pravé straně jeho stolu stálo šest pandurů s odjištěnými revolvery.

Když pan náčelník spatřil Marka (byť spoutaného), k smrti se vylekal; rozklepal se, jako by ho rozrážela horkost, vypoulil oči a nebyl schopen slova. S největším vypětím se po chvíli sebral a pokašlávaje, začal ochraptělým hlasem vyšetřovat:

„Kdo jste a jak se jmenujete?“

„Jsem králevic Marko, srbský junák!“ zaduněl kanceláří Markův hlas jak zvon a kapitán se roztřásl, až mu vypadlo pero z ruky; i kolemstojící panduři sebou cukli, a zvědavci doslova ucpali dveře.

„Chovejte se přístojně a ztlumte hlas, jak se sluší a patří na úřední půdě. Nejsem hluchý. Kdy jste se narodil?“

„Roku tisíc tři sta dvacet jedna.“

„Odkud pocházíte?“

„Mým domovem Prilep jest, hrad bílý.“

„Jakou máte profesi?“

Téhle otázce Marko nerozuměl.

„Jste úředník či obchodník? Nebo snad pracujete v zemědělství?“

„Kupčit ani rodnou hroudu orat
královskému synu nepřísluší!“

„Za jakým účelem jste přijel do Srbska?“

„Pět set roků v hrobl obracím se, jak mé ve dne v noci nazpét zvete, bych Kosovo kleté pomstít přišel. Kdo ústa má, o mní písni zpívá — v hrobl klidu já umrlec nemám. Uprosil jsem proto Hospodina, by mé k Srbům zpátky na zem pustil…“

„Ale to jste provedl hroznou hloupost, člověče nešťastná! Nesmysl, to se všecko říká a zpívá jenom tak, pronic zanic… Kdybyste měl víc fištrónu v hlavě, nedal byste na písně, a ušetřil byste nám i sobě celou tuhle polízanici… Jo, kdybyste byl k nám pozván oficiálně, to by byla jiná! Ale takhle nepočítejte s žádnými polehčujícími okolnostmi… Vás my tady přece vůbec na nic nepotřebujeme!“ zachraptěl náčelník nervózně a v duchu si pomyslel: Vlez mi na záda i s junáckými písněmi! Lidi nevědí roupama co dělat, pokřikujou a vyzpěvujou všelijaké pitomosti a já se teď tady kvůli tomu musím rozčilovat! Ještě z toho budu marod!

„Třikrát bída, Kosovo ty naše,
čeho ses to, nešťastné, dočkalo?
Po vznešeném caru Lazarovi,
hle! daremná chamraď v Srbsku vládne!“

zahuhlal si Marko pro sebe a obrátil se nahlas k náčelníkovi:

„Darmo, kmáne, darmo zrazuješ mé!
Vím, co je mou svátou povinností:
ztéci bašty mésta Cařihradu,
zamordovat Turčínů sultána!“

Náčelník vyskočil, jako když ho bodne:

„Dost! Další trestný čin! Člověče, vy nás ještě dostanete do maléru! Vždyť náš stát v současné době žije s tureckou říší ve velkém přátelství!“

Marko zalapal po dechu a div nepadl do mdlob. Srbové že se přátelí s Turky? Tak co mě u sta hromů citýrují? říkal si v duchu roztrpčeně, a nemohl se z toho omráčení probrat.

„Věnujte mi pozornost, ano? Je řeč o vás! Dopustil jste se následujících závažných trestných činů:

Za prvé: Dvacátého tohoto měsíce jste spáchal surovou vraždu na Petru Tomićovi, obchodníkovi, který se projížděl na bicyklu. Šlo o vraždu úkladnou, což dosvědčili tito svědkové uvedení v žalobě: Milan Kostić, Sima Simić, Avram Srećković a další. Podle závěrů vyšetřování a lékařského nálezu jste nebožtíka Petra Tomiće usmrtil tupým těžkým předmětem, načež jste mrtvole usekl hlavu. Mám vám přečíst žalobu? Ne?

Za druhé: Téhož dne jste napadl Marka Đorđeviće, šéfa výletní restaurace ve V…, rovněž s úmyslem ho zavraždit, což odpovídá vaší násilnické povaze; jemu se však naštěstí podařilo uniknout. Dotyčnému váženému občanu, který působil po jistou dobu i ve funkci národního poslance, jste vyrazil tři zuby. Dle lékařského nálezu i to je těžké ublížení na těle. Dotyčný občan na vás podal žalobu; požaduje, abyste byl dle zákona potrestán a nadto abyste mu zaplatil odškodné, náhradu ušlého zisku a veškeré soudní výdaje.

Za třetí: Spáchal jste vraždu dvaceti žandárů a těžce jste zranil dva okresní policejní písaře.

Za čtvrté: Je tu přes padesát dalších žalob z pokusu o vraždu.“

Marko nebyl mocen slova — to se mu snad zdá!?

„Dokud nedokončíme vyšetřování, zůstanete zde ve vazbě. Pak váš případ předáme soudu a vy si budete moci vzít advokáta, aby vás obhajoval.“

Marko si vzpomněl na pobratima Miloše Obiliće — jak ten by se za něho panečku uměl vzít! Zabolelo ho u srdce, z očí mu vytryskly slzy a zaúpěl mocným hlasem:

„Miloši můj, ach, kde je té konec?
O hlavu mi rusovlasou béží,
kdo mé z rukou kata vysvobodí,
když zde není mého pobratima?“

„Odveďte ho do vězení!“ zachrchlal náčelník bojácně a rozkašlal se.

(další stránka)

 

[1] Pět století odloučení na onom světě zdá se Marko vůbec nebral v úvahu.

Králevic Marko podruhé mezi Srby (1/5)

Nás Srby když jednou něco popadne, nevíme, kdy s tím přestat. Vezměte si třeba to, jak už přes pět set let hekáme: „Nešťastné Kosovo!“ a „Kosovo, ráno naše otevřená!“ nebo „Ach care Lazare, cos nám to udělal!“ Hekáme a skuhráme a s brekem — jak se patří na syny hrdinského národa — si vyhrnujeme rukávy a strašíme nepřátele: „Jen počkejte! My vám ještě ukážeme!“ a „Máte se na co těšit!“ a nepřátelé z nás mají náramnou legraci.

Koho by to nedohřálo? A tak jsme si vzpomněli i na králevice Marka a začali jsme ho zaklínat a citýrovat, ať vstane z mrtvých a přijde se nás zastat a pomstít Kosovo. Dotíráme na něj už léta letoucí, pokoj mu nedáme, při každé příležitosti, možné i nemožné: „Probuď se, Marko!“ „Jak můžeš ještě otálet, Marko?“ „Nevidíš naše slzy, Marko?“ „Proč nejdeš, Marko?“ — a tak dále, až se z toho stal zaběhaný zlozvyk, manýra pro ostudu. Stačí, aby se někdo namazal v putyce, a jen prochlastá poslední prachy, už je to tady: zalomcují jím hrdinské city, uroní obligátní slzu pro Kosovo a začne kvílet: „Ach Marko! Proč teď nejsi po mém boku? Kde je tě konec?“ Myslíte si, že zveličuji? Ba ne, milí a vážení, takhle nemožně my Srbové vyvádíme už víc jak pět set let. Z Kosova pole se už díky těm krokodýlím srbským slzám stal spíš Kosovský močál. A Marko? Tak dlouho se chudák obracel v hrobě, až toho bylo moc i na nebožtíka.

A tak se jednoho krásného dne sebral a našněroval si to přímo k božímu trůnu.

„Copak je, Marko?“ zeptal se ho laskavý Pánbůh.

„Propusť mě, Panebože! Chtěl bych se podívat, co to tam ti moji trulanti dole tropí; už mám dost jejich breku a citýrování!“

„Ach Marko, Marko,“ povzdechl si Pánbůh, „to já všecko vím! Ale není jim pomoci — kdyby bylo, já první bych už jim byl dávno pomohl!“

„Jenom mi, Panebože, dej mého Šárce a zbroj, vrať mi mou někdejší sílu a propusť mě. Já to zkusím, třeba se pro ně přece jen dá něco udělat!“

Bůh pokrčil rameny a ustaraně zavrtěl hlavou:

„Běž si, když jinak nedáš… Ale uvidíš, že se potážeš se zlou!“

Čáry máry fuk, kde se vzal, tu se vzal, ocitl se Marko se svým šarcem na zemi.

Rozhlédl se kolem po krajině, ale ne a ne poznat, kde je. Podíval se na Šárce: v pořádku, byl to jeho starý dobrý Šarac. Omrkl buzdovan a šavli, pak se podíval, co má na sobě: všechno stejné jako kdysi, o tom nebylo pochyb. Sáhl po měchu: ani ten nechyběl, plný vína jak náleží; ani placky na cestu nechyběly. Všechno nasvědčovalo tomu, že i on je zas ten starý Marko, ale kde to asi je? A co by měl ze všeho nejdřív podniknout? Zatraceně těžké rozhodování! A tak seskočil ze Šárce, přivázal ho ke stromu, sundal měch, jaksepatří si loknul vína, a pak ještě jednou a ještě párkrát — musel si přece všecko pěkně v klidu rozmyslet! Dvakrát měř, jednou řež!

A jak se tak junácky posiloval a rozhlížel se, neuvidí-li třeba někoho známého, náhle kolem zběsilou rychlostí profičel chlapík na bicyklu: vyděšen Markovým divným ořem, rouchem a zbraněmi šlapal do pedálů, div se nezavařily, a ohlížel se, je-li už z dosahu toho hrůzného zjevení, Marka zase nejvíc vyvedl z rovnováhy ten nevídaný dopravní prostředek.

„Ký to přízrak nebo z pekel stvůra?“

řekl si a rozhodl se, že se s tím neznámým strašidlem pustí do křížku. Dopřál si ještě jeden mocný junácký doušek (až mu oči čacká krev zalila), dal napít taky Šarcovi (jenž si zunkl tak, až mu čacká krev zalila i uši), odhodil měch do trávy, narazil si do čela sobolí čepici, nasedl na Šárce a jaksepatří rozparáděný mu pravil:

„Pakliže ho, Šarče, nedoženeš,
zpřelámu ti všecky čtyři hnáty!“

Když Šarac uslyšel tak děsuplnou hrozbu — na onom světě mu v tom směru už otrnulo — vyrazil vpřed jako splašený. (Kupředu, hle, pádí komoň statný, cestou svými koleny prach víří, podkovami o černou zem křeše…) I chlapík na bicyklu ujížděl jako splašený (jako by byl víla okřídlená) a pořád se ohlížel. Dobré dvě hodiny trvala ta honička — a stejně jako se cyklistovi nedařilo uniknout Markovi, zrovna tak se Marko marně pokoušel lapit cyklistu. Přihnali se nakonec k nějaké výletní restauraci — a tu v Markovi hrklo: ještě tak aby se mu to strašidlo opevnilo v té tvrzi! Ostatně i té honičky už měl akorát dost. A tu si vzpomněl na svůj buzdovan. Vytáhl ho zpoza sedla a s lítým bojovým pokřikem:

„I kdybys byl třeba víla okřídlená
či zplozenec ďábla Satanáše,
i kdybys mi stokrát byl utekl,
tentokráte živý nevyvázneš!“

jím párkrát zamával a mrštil jím.

A strefil se; víla okřídlená, či chcete-li zplozenec ďábla Satanáše vydechl naposled dřív, než se skácel na zem. Marko se k němu vrhl, tasil šavli, usekl mu hlavu a hodil ji Šárci do pytlíka na oves, načež s veselou písní na rtech zamířil k oné restauraci; zplozence ďábla Satanáše nechal ležet vedle jeho pekelného dopravního prostředku. (Totiž jeho trosek; zapomněl jsem říct, že ten Marko rozsekal na cimprcampr svou legendární břitkou šavlí, již tré kovářů, tré pacholků statných, ve dne v noci týden pilně kulo, až ji naostřili, že dokázala rozseknout dřevo, železo i kámen, zkrátka kdeco.)

Před restaurací byla hromada lidí z okolí; když viděli ten úděsný výjev a spatřili blížícího se Marka v ráži, zařvali hrůzou a rozprchli se, jako by do nich střelil. Opuštěný majitel restaurace se rozklepal strachy jako v záchvatu zimnice, nohy mu vypověděly službu, vyboulil oči a zbledl jak mrtvola.

„Bůh té pozdrav! Rci mi, cizí reku,
čí jest tato pevnost sněhobílá?“

zeptal se ho Marko.

Cizí rek ztratil hrůzou skoro řeč; jen taktak se mu podařilo vyblekotat, že je to výletní restaurace a on osobně že tady šéfuje. Marko se mu rovněž představil, kdo je a odkud přichází, a hned se mu taky zmínil, že se vypravil pomstít Kosovo a zabít tureckého sultána. Šéfovi restaurace utkvěla z toho všeho v paměti hlavně slova zamordovat Turčínů sultána a jal ho ještě větší děs. Zatímco Marko dál rozkládal a zvídal, kudy je nejblíž na Kosovo a jak by se nejlépe dostal na kobylku sultánovi, šéf drkotal zuby a v hlavě mu pořád strašila ta slova zamordovat Turčínů sultána. Až pak Marko dostal žízeň a poručil mu:

„Hej krčmáři! Hybaj! Čepuj víno!
Markovo-li hrdlo žízeň moří,
Pánbůh budiž milostiv všem vůkol!“

Nato seskočil ze Šarce, přivázal ho před restaurací, a šéf odkvačil pro víno. Vrátil se a na tácku přinesl skleničku jak nic, na jedno deci. Tak se mu ale třásly ruce, že z té trošky vína ještě párkrát ušplíchlo.

Když Marko spatřil tu ubohou skleničku, mrňavou a ještě napůl vylitou, pomyslel si, že si šéf z něho tropí žerty. To ho tak rozběsnilo, že mu vlepil facku. Jenom docela malou, akorát že se šéfovi rozviklaly tři zuby.

Pak Marko znovu nasedl na koně a vyjel dál. Vesničané, co se před ním rozutekli, uháněli zatím rovnou na okresní policejní stanici ohlásit tu strašnou vraždu. Šéf restaurace si ovázal tvář studenými obklady, sedl na koně a odcválal k doktorovi pro potvrzení o těžkém ublížení na těle a jedním vrzem to vzal taky k advokátovi; ten se ho na všecko dopodrobna vyptal, vyždímal z něho peníze a sepsal žalobu.

Okresní policejní náčelník okamžitě nařídil jednomu písaři, aby se s několika ozbrojenými žandáry pusttil do stíhání zločince, a rozeslal telegraficky jeho popis po celém Srbsku.

Markovi by — pochopitelně! — ani ve snu nebylo napadlo, že už na něho je podaná celá hora žalob, samozřejmě uhrazených předepsanou taxou a vyšperkovaných citáty paragrafů o úkladné vraždě, o těžkém ublížení na těle, o urážce na cti, o utrpěném strachu, o bolestném, o náhradě výdajů za lékařské ošetření, o náhradě ušlého zisku v důsledku nuceného uzavření podniku, o náhradě honoráře advokátovi a předepsaných poplatků, a tak dále, a tak dále… Okresní policejní náčelník zaslal šifrované hlášení ministerstvu policie v souvislosti se šířením poplašných zpráv o chystané vraždě tureckého sultána a odtamtud přišla obratem odpověď: Neprodlené zajistíte dotyčného tuláka a postihnéte ho co nejpřísnéjším trestem. Dále nanejvýš ostražité dbejte, aby se podobné případy neopakovaly, jelikož to vyžadují zahraničnépolitické zájmy našeho státu, momentální udržujícího přátelské vztahy se sousední tureckou říší.

Zpráva o strašlivém, nezvykle vyhastrošeném člověku s prapodivnými zbraněmi a ještě prapodivnějším koněm se jako blesk roznesla široko daleko.

Marko se pustil po silnici od restaurace. Šarac šel krokem a Marko se opřel rukama o luk sedla; pořád se nemohl vzpamatovat z ohromení, jak se všecko změnilo: lidé i krajina i mravy, všecko, úplně všecko. Proč vstával z hrobu? Ani jeho staří druhové tu nejsou, nemá, s kým by pil víno — ale pozdě bycha honit… Po okolních polích pracovali lidé. Slunce pálilo, div hlava nepraskla; lidé byli shrbeni nad prací, dřeli a mlčeli. Marko sjel ze silnice a zavolal na ně, chtěl se jich zeptat na cestu ke Kosovu, ale jak ho uviděli, začali zděšeně křičet, a než se nadál, rozutekli se z pole na všechny strany. Když někoho potkal cestou, každý sebou cukl a zcepeněl, jako by do něj hrom uhodil, vytřeštil oči, mrkl nalevo, napravo, a jako pominutý, příkop nepříkop, tmí netmí, uháněl pryč. Čím víc ho Marko volal, aby se vrátil, tím zběsileji upaloval. Toť se ví, že všichni ti vyděšení lidé si podávali dveře na policii a jeden přes druhého vznášeli žaloby pro pokus o vraždu. Před okresní policejní stanicí se seběhlo národa, že se tudy nedalo projít. Děti brečely, ženské bědovaly, chlapi rozčileně hudrovali a advokátům div ruce neupadly, co žalob museli sepisovat, telegrafy cvakaly, všude možně i nemožně se potloukali policajti a žandáři, v kasárnách troubily trubky na poplach, v kostelích vyzváněly zvony a sloužily se bohoslužby za odvrácení té pohromy. Mezi lidmi šel jeden hlas, že se z králevice Marka stal upír, a ta strašidelná pověst notně vylekala i statečné policajty a žandáry, ba i vojáky. Nedivte se, vážení, s králevicem Markem nebyly žádné špásy ani zaživa, natožpak teď, když je z něho upír!

(další stránka)