Mrtvo morje (3/5)
Jaz sem zelo mnogo potoval po svetu. Nekateri verjamejo to, drugi pa ne verjamejo in mislijo, da sem si vse to samo izmislil, čudno! Sicer pa, kakor je nekdo rekel, vsa zadeva se me prav nič ne tiče. Poglavitno je, da sem sam prepričan, da sem zelo mnogo potoval.
Potujoč po svetu, vidi človek marsikaj takega, o čemer se mu še v snu ni sanjalo, nikar šele, da bi si mogel kaj takega misliti v budnem stanju. Bral sem v nekem angleškem listu, kako je ves angleški tisk najostreje napadel nekega pregrešnega Angleža, ki je napisal nekak potopis po Srbiji. Bral sem tudi tisti potopis, pa se mi je videl še dosti točen, vendar pa mu ni nihče izmed Angležev verjel, niti da sploh obstoji kaka dežela Srbija, nikar šele tega, kar je bil napisal o tej deželi. Imenovali so ga zanesenjaka, pa celo norca. Tako, glejte, naši kritiki lahko vidijo, da se da videti na svetu vse mogoče, ne pa da venomer vpijejo: to ni resnično, ne ustreza naravnim dejstvom; te osebe so take, kakor da so z lune padle (pri tem pa ne vidijo, da hodi mimo njih in sredi nas vsak dan tako mnogo individujev, ki so še veliko hujši kakor pa da so z lune padli). Meni je vsa ta njihova stereotipna rdeča nit, ki se vleče, kaj vem, skozi njih delo včasih kar brez konca in kraja, jela že do grla presedati.
Glejte torej, tako sem potujoč tudi jaz naletel na neko čudovito družbo, pravzaprav neko mesto, neko državico, kali.
Prvo, kamor me je zaneslo v tej deželi (imenujmo jo kratkomalo tako), je bilo neko politično zborovanje.
»Kako lepo, bogme; imenitno, da je ravno mene zaneslo v to čudo!« sem pomislil pri sebi in bilo mi je malo neprijetno, ker sem se v Srbiji že odvadil političnih shodov in sodelovanja v javnih zadevah. Tam se je vse nekako zgrupiralo in pomirilo drugo z drugim, tako da ga človek nima, s komer bi si pošteno skočil v lase.
Presenetilo me je. Zborovanje je vodil predstavnik oblasti v tistem kraju dežele, menda ga imenujejo okrožnega načelnika, in sam je bil tudi sklicatelj tega shoda.
Mnogi državljani gledajo zaspana, kar zabuhli od spanja, nekateri pa stojé dremljejo s polodprtimi usti, z zaprtimi očmi in glave jim kinkajo levo in desno, gor in dol; včasih zacincata glavi dveh državljanov malo močneje, trčita druga ob drugo, zdrzneta se, oba politika pogledata s topim pogledom drug drugega, se prav nič ne začudita in oči se jima spet zatisnejo, glave pa vneto kinkajo dalje. Mnogi so kar polegli in zaspali, in tako smrčanje se razlega, da je milina slišati. Mnogi pa so resda budni, a si manejo oči in glasno in sladko, zdehajo ter tako zaradi lepše harmonije nekako pomagajo tistim, ki smrče v zboru. Ozrl sem se, ko so začeli z vseh strani prinašati biriči državljane na hrbtih. Vsak si je oprtil po enega na grbo in ga prinesel na shod. Nekateri so bili mirni, molče in ravnodušno so gledali okrog sebe, nekateri so zaspali, nekoliko pa se jih je zvijalo in se hotelo iztrgati. Nekatere preuporne so pritirali uklenjene.
»Kakšno zborovanje pa je to?« sem vprašal nekoga.
»Vrag si ga vedi!« je odgovoril ta brezbrižno.
»Menda ni opozicija?«
»Opozicija!« je odgovoril spet oni, ne da bi bil pogledal, kdo ga je vprašal.
»Pa kaj oblast sama sklicuje opozicionalno zborovanje in še siloma vodi ljudi nanj?« sem vprašal.
»Oblast!«
»In kar zoper sebe?«
»Jasno!« je odgovoril ta zdolgočaseno kakor v nekem neumevanju.
»Mogoče pa je to zborovanje zoper ljudstvo?« sem vprašal.
»Mogoče!« je odgovoril ta spet na isti način.
»In kaj mislite vi?« sem vprašal.
Ta pa me je pogledal topo, brezizrazno, skomizgnil z rameni in razširili roke, kakor bi hotel reči: »Kaj meni mar!«
Obrnil sem se od njega in hotel pristopiti k drugemu, pa me je njegovo docela neizrazno lice odvrnilo od tega brezumnega in brezuspešnega poskusa.
Naenkrat sem zaslišal neki razkačen glas:
»Kaj pa se to pravi? Živ krst noče v opozicijo. Tega ni mogoče več prenašati. Vse sami pristaši vlade in oblasti, vse pokorno, vse mirno in to gre iz dneva v dan, da se je človeku ze tudi ta pokorščina priskutila.«
»To je pa res čudovit in omikan narod!« sem pomislil pri sebi in obšla me je nevoščljivost na to idealno deželico. Tu najbrže še moja rajnka strina ne bi huknila, niti prerokovala kakšne nevarnosti. Ljudje so olikani in pokorni, še veliko bolj mirni, kakor je zahteval od nas otrok oni naš dobri, stari učitelj, ker sta njihov mir in njihovo lepo vedenje že samo miroljubno policijo začela dolgočasiti in se ji zdeti puščobna.
»Ce boste še naprej tako nadaljevali,« je vpil načelnik ostro, razkačeno, »potem znamo pokazati tudi drugo stran medalje. To se lahko precej zgodi in se, ako ne veste, godi tudi drugod. Za vodjo skrajne in ostre opozicije proti današnjemu režimu se imenuje ta in ta z letno plačo petnajst tisoč dinarjev. Za člane glavnega odbora opozicionalne stranke se imenujejo ta in ta, ta in ta, ta in ta, na delo torej! Nato še za opozicionalce v tem in tem okrožju: ta in ta, ta in ta, pa mirna Bosna. Tako ne gre več. Vlada je tudi že našla pot in način, da bo začela izdajati list proti sebi. V ta namen je začela že pogajanja in je našla dobre, zanesljive in zveste ljudi.«
Državljani, oziroma opozicionalci gledajo z zaspanimi očmi v načelnika in nobenih sprememb jim ni videti na obrazih. To jih ni niti presenetilo, niti razburilo, niti razveselilo — popolnoma nič, kakor da ni načelnik niti ust odprl.
»Vi ste torej zdaj opozicija!« je dejal načelnik.
Ljudje gledajo vanj in mirno, ravnodušno molče.
Vzel je seznam navzočih, oziroma siloma na zborovanje pritiranih ljudi in začel klicati.
»Vsi so tu!« je rekel zadovoljno, ko jih je poklical.
Načelnik se je zavalil v naslanjač in si od zadovoljstva pomel roke:
»No, dobrooo!« je spregovoril z nasmehom na obrazu. »Zdaj pa pričnimo v imenu božjem!… Kot vladnim nasprotnikom je vaša naloga, najostreje napadati vlado in obsojati njeno politično delo in smer njene zunanje in notranje politike.«
Ljudje so se začeli pomalem osveščati, dokler se ni vzpel nekdo na prste, dvignil roko in zacvilil s tankim glaskom:
»Prosim, gospod, jaz vem za neko zgodbo o opozicionalcu.«
»No, daj, povej jo!«
Državljan se je malo odkašljal, zmignil z rameni in pričel pripovedovati s takim tonom, da se je slišalo kakor bi čivkal, prav tako kakor smo odgovarjali mi v ljudski šoli in lajnali tiste poučne zgodbice:
»Bila sta nekoč dva državljana: enemu je bilo ime Milan, drugemu pa Ilija. Milan je bil priden in ubogljiv državljan, Ilija pa poreden in malopriden. Milan je v vsem lepo ubogal svojo dobro vlado, Ilija pa je bil neubogljiv in ni poslušal svoje dobre vlade, marveč je glasoval proti vladnim kandidatom. In dobra vlada je poklicala predse Milana in Ilijo ter jima rekla:
,Dobro, Milan, ti si priden in ubogljiv državljan: ná zato kupček denarja, a poleg svoje službe dobiš še eno z višjo plačo.’ To rekši je stisnila Milanu polno mošnjo denarja v roke. Milan je poljubil dobri vladi roko in veselo odšel domov.
Nato se je obrnila k Iliji in rekla:
,Ti, Ilija, pa si malopriden in neubogljiv državljan, zato pojdeš v luknjo in vzela ti bom plačo, ki jo dobivaš in jo bom dala rajši pridnim in poštenim.’
Prišli so žandarji in so pri priči zgrabili nerodnega in nubogljivega Ilijo, da je moral hudo trpeti in da je razžalostil vso svojo družino.
Tako se godi vsakomur, kdor ne uboga svojih predstojnikov in svoje vlade.«
»Jako dobro!« je rekel načelnik.
»Prosim, gospod, jaz pa vem, kaj nas uči ta zgodba!« se je oglasil neki drugi državljan.
»Dobro, povej nam!«
»Iz te zgodbice vidimo, kako mora biti človek zvest in kako mora ubogati svojo vlado, da bo lahko srečno živel s svojo družino. Pridni in ubogljivi državljani ne ravnajo tako kakor Ilija, zato jih ima vsaka vlada rada!« je spregovoril opozicionalec.
»Dobro, in kaj je dolžnost pridnega in ubogljivega državljana?«
»Dolžnost pridnega in rodoljubnega državljana je vstati zjutraj s postelje.«
»Zelo lepo, to je prva dolžnost. Ima še kakšne?«
»Ima jih.«
»Katere?«
»Državljan se obleče, umije in pozajtrkuje «
»In nato?«
»Nato mirno odide z doma in odide naravnost na svoje delo, če pa nima dela, odide v krčmo, da počaka, ko bo čas za obed. Točno opoldne pride spet mirno domov in pokosi. Po kosilu popije kavo, si osnaži zobe in leze spat. Ko se dobro prespi, se državljan umije in odide na sprehod, nato pa v gostilno in ko pride čas za večerjo, odide naravnost domov in povečerja, po večerji pa leže v posteljo in zaspi.«
Še mnogi drugi opozicionalci so povedali kakšno modro, poučno zgodbico in razložili, kaj nas uči ta povest. Nato so prešli opozicionalci na svoja prepričanja in principe.
Nekdo je predlagal, naj se zborovanje konča in naj vsi skupaj odidejo v gostilno na kozarček vinčka.
Tu je prišlo do deljenih mnenj in razvnela se je burna debata. Nihče ni več dremal. Prišlo je do glasovanja v načelu. Po končanem glasovanju je načelnik razglasil, da je predlog v načelu sprejet, da odidejo v krčmo, in potem je prišla na vrsto razprava o podrobnostih: kaj bodo pili tam?
Nekateri so hoteli vino s sodo.
»Mi ne maramo tega,« so zavpili drugi, »rajši imamo pivo!«
»Jaz iz principa ne pijem piva!« je dejal nekdo iz prve skupine.
»Jaz pa načelno ne maram vina.«
In tako je vstalo mnogo principov in prepričanj in razvnela se je burna debata.
Nekateri so omenili kavo (ti so ostali v žalostni manjšim) in nekdo izmed njih je potegnil uro iz žepa, pogledal in dejal:
»Tri in pet minut! Tudi jaz ne morem piti zdaj kave. Jaz načelno pijem kavo samo do treh popoldne, pozneje pa za vse na svetu ne.«
Po mnogih govorih, ki so trajali vse popoldne, je prišlo do glasovanja.
Načelnik se je kot vrl predstavnik oblasti držal objektivno in pravično. Z ničemer ni hotel vplivati na svobodne volitve. Vsakemu državljanu je dovolil, da je po mirni, parlamentarni poti oddal svoj glas za svoje prepričanje. Sicer pa je vsakemu zajamčena ta pravica po zakonu in kaj bi jo jim potem kratil?
Glasovanje je poteklo v najlepšem redu.
Po končanem glasovanju je načelnik vstal s tehtnim, resnim obrazom kakor se spodobi za predsednika političnega zborovanja in je s še tehtnejšim glasom razglasil rezultat glasovanja.
»Razglašam, da je z velikansko večino zmagala skupina, ki je za vino s sodo, nato pride nekaj manj številna frakcija za čisto vino, nato frakcija za pivo. Za kavo so glasovali trije (dva za sladko, eden pa za grenko) in naposled en glas ti mlečno kavo.«
Ta je tudi sicer — pozabil sem pripomnit —, začel govor proti vladi, a mu je množica s hrupom udulila ta otroški izpad. Nato pa je malo kasneje pričel govoriti, da nasprotuje tudi takemu shodu in da to sploh ni shod opozicije, marveč da je prillo vladi na misel malo pošaliti se, vendar pa so mu tudi zdaj drugi z vikom in krikom preprečili, da bi govoril.
Po tem razglasu je načelnik malo pomolčal, nato pa dodal:
»Kar se mene tiče, bom pil pivo, ker moj gospod minister nikdar ne pije vina s sodo.«
Ob teh besedah je pričela opozicija iznenada omahovati in kar vsi so se izrazili, da so za pivo (razen tistega, ki je glasoval za mlečno kavo).
»Nikakor ne želim vplivati na vašo svobodo,« je spregovoril načelnik, »in zahtevam od vas, da ostanete pri svojem prepričanju.«
Bog varuj! Živ krst ne mara slišati za prepričanje in pričeli so dokazovati, da se je to glasovanje slučajno tako končalo in da se jim samim čudno zdi, kako se je moglo to zgoditi, ko vendar v bistvu nihče ni mislil tako.
In tako se je vse to lepo zaključilo in so po dolgotrajnem in napornem političnem delu odšli v gostilno.
Pili so, peli, govorili napitnice in zdravice vladi in narodu in se ob neki nočni uri mirno in lepo tiho razšli po svojih domovih.
Kraljevič Marko drugič med Srbi (5/5)
Okolica ima svoj vpliv na človeka in tudi Marko je moral v neki meri podleči temu vplivu ter je začel z drugimi svojimi vrlimi potomci vred sprehajaje se postopati, pljuvati predse in se prerivati pred ministrovimi vrati, s prošnjo v roki, čakaje, da stopi pred ministra in prosi za majhno državno službico, — samo toliko, da bo imel košček vsakdanjega kruha, belega seveda.
Jasno je, da to brušenje peta pred vrati ni trajalo malo časa, in čez nekaj dni so mu rekli, naj vloži svojo prošnjo v arhivu, da jo protokolirajo.
Markova prošnja je prizadela ministru obilo preglavic.
»O, brate, kaj pa naj počnem s tem človekom? Saj ga spoštujemo, recimo; vse, samo priti mu ne bi bila treba. To ni človek za naše čase.«
Navsezadnje ga je nastavil, upoštevaje njegov veliki sloves in njegov prejšnje zasluge, za praktikanta v nekem zakotnem okraju v notranjosti dežele.
Zdaj je Marko s težavo izprosil, da so mu vrnili orožje, v ministrstvu pa so mu izplačali celo plačo, da je šel poravnat stroške za Šarca.
Šarec navzlic dobri hrani še daleč ni bil več tak kakor prej; zelo je izbiral, pa tudi Marko je bil najmanj za tridest ok lažji.
In tako je Marko oblekel svojo obleko, si pripasal orožje, opremil Šarca, napolnil meh z vinom, ga obesil ob sedlo, zajahal Šarca, se prekrižal in se napotil na svojo službeno dolžnost po cesti, katero so mu pokazali. Mnogi so mu svetovali, naj bi šel rajši z železnico, toda tega Marko ni maral, če bi ga stalo glavo.
Povsod, kamor koli je zanesla Marka pot, te spraševal za oni okraj in navajal ime okrajnega načelnika.
Po poldrugem dnevu hoda je prispel v mesto. Krenil je na dvorišče okrajne pisarne, razjahal, privezal Šarca ob murvo, snel meh z vinom ter sedel v orožju, da bo v hladu posrkal svoje vince.
Biriči, praktikanti, pisarji so z začudenjem stežali svoje glave skozi okna; daleč naokrog so hodili ljudje okrog junaka.
Prišel je kapetan, kateremu so sporočili, da pride Marko v njegov okraj.
»Bog daj srečo!« je pozdravil.
»Bog ti srečo daj, junak neznani!« mu je odzdravil Marko. Kadar je prišel do orožja, konja in vina, je pozabil vse svoje gorje in se je pri priči začel ponašati po starinsko in govoriti v stihih.
»Si ti novi praktikant?«
Marko pove, kapetan pa mu reče nato:
»Eh, toda s tem mehom in orožjem ne moreš biti v pisarni.«
»Taka je med Srbijanci šega,
da v orožju mrko pije vino,
da v orožju tudi spanje spava!«
Kapetan mu je začel razlagati, da mora odložiti orožje če namerava ostati v službi in prejejnati plačo.
Marko je videl, da ni druge poti, kajti — kaj hoče človek, živeti mora, imetje pa, kar ga je imel, je skopnelo; toda domislil se je in vprašal:
»Pa je kakšna taka služba, v kateri se nosi orožje in v kateri bi mogel služiti?«
»Biriči imajo tako službo.«
»Kaj pa dela birič?«
»Uradnike spremlja z orožjem na poti, da jih brani, če jih kdo napade; na red pazi, da kdo ne dela škode drugemu, in podobne stvari,«, je rekel kapetan.
»E, tako! To je lepa služba…« se je navdušil Marko.
—
In tako je postal Marko birič. Tak pa je spet vpliv okolice, vpliv vrlih potomcev, da z žarko krvjo in z navdušenjem služijo svoji domovini. Toda Marko se tej službi ni mogel tako prilagoditi in niti od daleč ni bil tako sposoben, kakor bi bil najslabši njegov potomec, nikar šele kak drugi, boljši.
Potujoč tako s kapetanom po okraju, je videl Marko mnogo stisk in nadlog, in ko se mu je nekoč zazdelo, da tudi njegov kapetan ne dela ravno po pravici, ga je kresnil z dlanjo po obrazu in mu izbil tri zobe.
Zaradi tega so Marka po daljših vojnih praskah ujeli in ga odtirali v blaznico na pregled.
Tega udarca Marko ni mogel prenesti in vzelo ga je, ko je bil do dna razočaran in izmučen.
—
Ko je stopil pred boga, se je bog zasmejal tako, da so se vsa nebesa stresla.
»No, Marko, si maščeval Kosovo?« ga je vprašal v smehu.
»Do kraja sem se namučil, a ubogo moje Kosovo, saj ga še videl nisem! Pretepali so me, v luknjo so me vtaknili, za biriča sem jim bil, nazadnje pa so me vrgli med norce…« se je pritoževal Marko.
»Saj sem vedel, da ne boš bolje odrezal!…« je rekel Gospod blago.
»Hvala ti, bog, da si me rešil muk; zanaprej pa niti sam ne bom več verjel jadikovanju mojih potomcev in njih joku za Kosovim! Če pa jim je treba biričev, imajo vsaj za to službo sami dosti izbire, same najboljše med najboljšimi. Bog mi odpusti, a zdi se mi, da to sploh niso moji potomci, čeprav me opevajo, marveč da so to potomci tistega našega Sulje Ciganina.«
»Njega sem jim tudi hotel poslati, če me ne bi bil ti tako goreče prosil, da bi sel. A vedel sem, da jim ti nisi potreben!« je rekel Gospod.
»Pa še Sulja bi bil danes med Srbi najslabši birič! V tem so ga vsi prekosili!« je rekel Marko in se razjokal.
Bog je težko zavzdihnil in skomizgnil z rameni.
Vir: Radoje Domanović, Zgodbe in satire, Slovenski knjižni zavod, Ljubljana 1951. (Prev. Fran Albreht)
Kraljevič Marko drugič med Srbi (3/5)
Zadeva je seveda šla dalje po svoji pravi poti. Ko je napravila policija na licu mesta svoje izvide, v podrobnostih preiskala zločine, je izrodila vse akte sodišču v nadaljnje poslovanje.
Sodišče je odredilo zaslišavanja, klicalo priče in določalo soočenja. Državni tožilec je kahteval, kot se razume, naj se Marko obsodi na smrt; Markov advokat pa je spet ognjevito dokazoval, da je Marko nedolžen in naj se izpusti na prosto. Marka so vodili na razprave, ga zasliševali in vračali spet v zapor. In bil je že ves zbegan od začudenja, kaj vse počno z njim. Najhuje mu je bilo, da je moral piti vodo in te nikakor ni bil vajen. Vse bi bil lahko prenesel, junak je, toda čutil je, da mu voda hudo škoduje. Pričel je hujšati in veneti. Nič več ni bil tisti stari Marko, bogme, da ne! Bil je tenak kakor bilka, obleka visi na njem, kakor da ni njegova, in ko hodi, se opoteka. Pogosto ti klikne v grenkem obupu: »Ah, bože, saj to je huje od preklete arabske ječe!«
Nazadnje je sodišče le izdalo sodbo, po kateri so, upoštevaje Markove zasluge za srbstvo in mnoge olajšujoče okolnosti, obsodili Marka na smrt in na plačilo odškodnine ter povračilo vseh sodnih stroškov.
Zadeva je bila predložena apelaciji in ta je smrtno kazen spremenila v dosmrtno ječo, kasacijsko sodišče pa je našlo neke nepravilnosti in vrnilo akte sodišču, zahtevajoč, da se zaslišijo in zaprisežejo še neke priče.
Dve leti je trajala ta sodna procedura in nazadnje je potrdilo tudi kasacijsko sodišče spremenjeno razsodbo, po kateri je bil obsojen Marko na deset let težke ječe v težkih okovih in na plačilo vseh kazenskih in sodnih stroškov, toda ne kot politični zločinec, ker je dokazal, da ne pripada nobeni politični stranki.
Seveda so pri tej razsodbi upoštevali, da je Kraljevič Marko velik narodni junak in da je to v jurisdikciji edinstven primer. Navsezadnje to ni bila lahka zadeva. Še največji strokovnjaki so stali zmedeni pred njo. Kako boš obsodil na smrt nekoga, ki je pravzaprav že pred toliko časa umrl in se znova pojavil na tem svetu?
–
In tako je padel Marko po nedolžnem v ječo. Ker ni bila mogoče sodnih in kazenskih stroškov plačati iz česa drugega, so določili na javni dražbi prodajo Markovega Šarca, obleke in orožja. Orožje in obleko je tako na kredit kupila država za muzej, Šarca pa je kupila Tramvajska družba za izplačilo v gotovini.
Marka so ostrigli, obrili, okovali v težke okove, oblekli v belo obleko in ga odvedli na beograjski grad. Tu je Marko trpel in se mučil v takih mukah, za kakršne ni nikdar mislil, da jih more prenesti. Sprva je kričal, se togotil, grozil; polagoma pa se je privadil in se mirno vdal v usodo. Kakor se razume, so ga za čas njegove kazni naučili tega in onega in ga pripravljali za družbo, v kateri je potrebno, da človek po odsluženi kazni dela kot koristen član; zato so ga jeli po malem privajati na koristna opravila: prinašal je vodo, zalival vrtove in plel čebulo, kasneje pa se je učil izdelovati žepne nože, krtače, omela in na kupe drugih koristnih stvari.
Njegov borni Šarec pa je cijazil tramvaj od jutra do večera, brez prenehanja. Tudi on je hromel in hiral. Ko hodi, se opoteka, ko pa ga ustavijo, zadrema in se zasanja, nemara tja v tiste srečne čase, ko je pil rdeče vino iz čebra, nosil v grivi zlatopletene rese, na kopitih srebrne podkve, na prsih zlate oprsnice in pozlačeno uzdo, — ko je nosil v ljutih borbah in dvobojih svojega gospodarja na sebi in dohiteval vile pod njim. Ves shujšan je zdaj: sama koža in kost ga je, rebra se mu dado prešteti, na kolek mu lahko torbo obesiš.
Najhuje je bilo Marku, ko je tako naneslo, da so ga vodili kam na delo in je zagledal Šarca tako propadlega. To ga je huje bolelo kakor vse njegovo gorje. Pogosto so mu, ko ga je videl tako bednega, solze zalile oči in je z vzdihom zaječal:
»Joj, moj Šarče, joj, moj kónjič vrli!…«
Šarec se je tedaj obrnil, bolno zahrzal, vtem pa je že pozvonil sprevodnik in tramvaj je krenil dalje, stražnik pa je vljudno opomnil Marka, naj nadaljuje pot, ker sta mu imponirala Markova moč in njegova visoka rast. Zato stavka niti končal ni.
Tako se je siromak Marko mučil itn mučil za svoj rod deset dolgih let, ne da bi se odpovedal misli na maščevanje Kosova. Tramvajska družba je škartirala Šarca in kupil ga je neki vrtnar, da mu je obračal kolo na vodnjaku.
Minilo je tudi teh deset let muke. Marka so izpustili.
Imel je prihranjenega nekaj denarja, ki ga je pridobil, ko je prodal razne drobnarije, katere je sam izdelal.
Najprej je stopil v krčmo in dal poklicati dva brivca, da ga lepo izmijeta in obrijeta, nato je naročil, naj mu speko devet let starega ovna in da mu primaknejo izdatno mero vina in žganja.
Hotel se je najprej z dobro jedjo in pijačo malo spraviti na noge in si opomoči od tolikerih muk. Posedal je tako več kakor petnajst dni, dokler ni začutil, da se je vrnil malo k sebi, nato pa začel premišljati, kaj naj ukrene.
Mislil je, mislil in si nazadnje nekaj izmislil. Preoblekel se je, da ga ne bi nihče spoznal in šel najprej iskat svojega Šarca, da bi še njega rešil trpljenja, nato pa bi šel od Srba do Srba, da bi zvedel, kdo so to, ki so ga tolikanj klicali, ali so to sploh Srbi, ki so ga zaprli v ječo in kako bi bilo najbolje maščevati Kosovo.
Zvedel je Marko, da je njegov Šarec pri nekem vrtnarju in da vleče tam zajemalno kolo. Napotil se je tja, kjer so mu rekli, da ga bo našel. Odkupil ga je za malo denarja, ker ga je oni že sam hotel dati ciganom, ter ga odvedel k nekemu kmetu, s katerim se je pobotal, da ga bo ta krmil z deteljo in skrbel zanj, da bi se Šarcu vrnile prejšnje moči. Marko je kar zajokal, ko je videl ubogega Šarca, kako klavrn je bil videti. Tisti kmet je bil dober človek, pa se ga je usmilil in sprejel Šarca v rejo, Marko pa je peš krenil dalje.
Tako potujoč je naletel na siromašnega kmeta na njivi, kjer je delal, pa ga je pozdravil s krščanskim pozdravom.
Marko se je pričel pogovarjati z njim o tem in onem in rekel tako v pogovoru:
»Kako bi bilo, če bi zdajle vstal Kraljevič Marko, pa bi prišel k tebi?«
»To se pa že ne more več zgoditi,« je del kmetič.
»A če bi prišel, kaj bi napravil?«
»Prosil bi ga, naj mi pomaga okopati tole koruzo!« je del v šali kmetič.
»Ko pa bi te poklical na Kosovo s seboj?«
»Ovbe no, molči, brate, kakšno Kosovo se ti plete v glavi! Saj še na semenj ne utegnem, da bi kupil soli pa opanke za otroke. Pa vidiš, brate, tudi nimam denarja, da bi si kaj kupil.«
»Dobro, prijatelj: pa veš ti, da je na Kosovem propadlo naše carstvo in da je treba Kosovo maščevati?«
»Propadel sem tudi jaz, brate moj, da huje ne more biti. Ne vidiš, da bos hodim?!… A ko me pritisnejo, naj plačam davke, ne bom vedel niti, kako mi je ime. Hodi zbogom ti in tvoje jadno Kosovo!«
Zaneslo je Marka v hišo nekega premožnega kmeta.
»Bog daj, gospodar!…«
»Bog daj!« odgovori ta in ga sumljivo ogleduje… »A od kod prihajaš, brate?«
»Od daleč sem prišel, pa se ogledujem tod okrog, da vidim, kako žive tukajšnji ljudje.«
Tudi temu omeni Marko tako v pomenku, kako bi bilo, če bi se prikazal na svetu spet Marko Kraljevič in poklical Srbe s seboj na Kosovo.
»Slišal sem, da se je neki norec pred kakšnimi desetimi leti izdajal za Marka Kraljeviča in zagrešil neke zločine in tatvine ter so ga vrgli, v ječo.«
»Saj, tudi sam sem slišal to: ampak, kaj bi napravil, če bi se prikazal pravi Marko in te poklical na Kosovo s seboj?«
»Sprejel bi ga, ga pošteno z vinom napojil in ga lepo odpravil.«
»A Kosovo?«
»Kakšno Kosovo v teh mršavih letih!… To stane lepe denarce! Veliki stroški so to, brate!…«
Marko je odšel od njega in krenil dalje. Povsod na vasi je doživljal isto. Nekateri so sklanjajoč se na svoje motike komaj odzdravili in niso črhnili besedice več. Ljudje ne morejo zgubljati časa, treba je okopati in za časa končati vsa opravila, če hočejo, da jim bo žito dobro rodilo.
In tako je postalo Marku pusto na vasi, pa se je odločil, da odide v Beograd, da bi tam poskusil, ali se dá ondi napraviti kaj za Kosovo ter dognati, od kod tolikanj teh nujnih klicev, iskrenih, odkritosrčnih, a takšen sprejem.
Prišel je v Beograd. Vozovi, tramvaji, ljudje — vse se podviza, hiti, križa pot, se srečuje. Uradniki beže v pisarne, trgovci za svojimi opravki, delavci na svoje delo.
Sreča tam nekega uglednega lepo oblečenega gospoda. Marko pristopi k njemu in ga pozdravi. Ta, malo osupnjen, za korak odstopi, pa tudi Markove slabe obleke ga je bilo sram.
»Jaz sem Marko Kraljevič. Prišel sem semkaj, pomagat svojim bratom,« je rekel Marko in povedal vse, kako je prišel, zakaj je prišel, kaj vse se je zgodilo z njim in kaj misli dalje početi.
»Ta-ko. Drago mi je, da sem vas spoznal, gospod Kraljevič! Res mi je drago. Kdaj nameravate v Prilep?… Drago mi je, verjemite mi; toda oprostite, mudi se mi v pisarno! Servus, Marko!« je rekel ta in urno odhitel.
Marko sreča drugega, tretjega. Kogar koli pa je srečal, se je vsak pogovor navadno končal z onim: »Mudi se mi v pisarno! Servus, Marko!«
In tako je pričel Marko ves razočaran obupavati. Po ulici je hodil in molčal, mrgodil se, brki so se mu pobesili na ramena; nikogar ni zaustavljal, nikogar več ni spraševal. In koga naj bi še spraševal? Kogar koli vidi, se mu mudi v pisarno. Kosova niti ne omenja nihče. Seveda, pisarna je nujnejša kakor Kosovo. Marko postaja vzlic svojim močnim živcem nervozen na to prekleto pisarno, ki po njegovem mnenju tako uspešno konkurira Kosovu. Nazadnje mu je jelo postajati vse bolj pusto in priskutno sredi te množice ljudi, kateri kakor da sploh nič ne delajo, ampak se jim samo v pisarno mudi. Kmetiči pa se spet pritožujejo na nerodovitna leta in na župane, hitijo na polje, delajo tam neprenehoma in nosijo podrapane opanke in posvaljkane bregeše. Marko je izgubil vsako upanje na svoj uspeh in ni niti nikogar več spraševal, niti se ni z nikomer več shajal. Komaj je čakal, da bi ga bog spet poklical na drugi svet, da se ne bi več trapil, ker je vsak Srb zaposlen s svojo nujno skrbjo in opravkom in Marko se je začutil čisto odveč.
Nekega dne je postopal tako čemeren in nevesel, pa tudi njegovo bogastvo se mu je že razpršilo in ni imel, s čimer bi si kupil vina, krčmarica Janja pa je že dolgo in izdavna v grobu — in ta bi mu le dala na upanje piti. Stopal je tako s pobešeno glavo po ulici, in kar na jok mu je šlo, ko se je spomnil starih časov in tovarišev, posebno pa lepe, ognjevite Janje in njenega hladnega vina.
Tedaj je iznenada opazil pred neko veliko krčmo silno gručo ljudi in od znotraj je slišal velik hrup.
»Kaj pa je to tukaj?« je vprašal nekoga, seveda v prozi, ker se je tudi Marko od samih nadlog odpovedal pogovarjati se v stihih.
»Rodoljuben shod imajo,« je rekel ta in ga premeril od glave do peta kot sumljivega človeka ter malo odstopil od njega.
»A kaj počno tam?…« bi rad še vedel Marko.
»Stopi noter, pa sam poglej, brate!« je rekel drugi srdito in pokazal Marku hrbet.
Kraljevič Marko drugič med Srbi (1/5)
Pritisnili smo Srbi v svoji stiski in že več kakor pet sto let jokamo in stokamo: »Joj, Kosovo!« »Kosovo tožno!« »Gorje, Lazar!« Jokali smo tako in grozili v solzah sovražnikom: »Mi bomo tako, mi bomo drugače!« Junaško jočemo in grozimo, sovrag pa se smeje; pa smo se spomnili sredi tega gorja Marka in začeli javkati in klicati možaka, naj vstane iz groba, da nas bo branil in maščeval Kosovo. Kličemo danes, kličemo jutri, kličemo vsak trenutek, za vsako reč: »Vstani, Marko!« »Pridi, Marko!« »Poglej, Marko, naše solze!« »Joj, Kosovo!« »Kaj čakaš, Marko?« In tako postaja to javkanje že kar nespodobno. Napije se ti kak kujon v krčmi in ko je pognal svoj denar, se mu stori inako zaradi Kosova in že ti prične: »Joj, Marko, kje si zdaj?« In to, brate moj, ni kar tako, marveč traja to že več kakor pet sto let. Na Kosovu se je napravila že cela močvara srbskih solza, in Marko se je obračal v grobu, obračal se tako, da se je že mrtvemu človeku priskutilo.
In vzame nekega dne pot pod noge, pa hajd pred božji prestol.
»Kaj pa je, Marko?« ga blago vpraša Gospod.
»Dovoli, gospod bog, naj grem pogledat, kaj počno tisti moji slepci tam doli; priskutilo se mi je že to njihovo javkanje in klicanje!«
»E, Marko, Marko,« zavzdihne Gospod, »saj vse vem; toda če bi se jim dalo kako pomagati, bi jim bil že jaz prvi pomagal.«
»Edino mojega Šarca in moje orožje mi vrni, Gospod, in mojo nekdanjo moč mi daj, in dovoli mi, da pogledam, ali jim morem v čem pomagati.«
Bog je skomizgnil z rameni in v skrbeh zmajal z glavo.
»Pa pojdi, če že hočeš,« je rekel, »toda dobro ne boš odrezal.«
In iznenada se znajde Marko na neki prečuden način na svojem Šarcu na zemlji.
Obrača se okrog sebe, ogleduje se po svetu, a nikakor ne more razločiti, kje bi bil. Pogleda svojega Šarca. Res, Šarec je isti. Pogleda svoj bat, sabljo; nazadnje obleko. Vse je isto, ni dvoma. Potipa mehove. Tudi mehovi, polni vina, so tu, tu je tudi lahno brašno v malhah. Vse ga je prepričalo, da je prav isti stari Marko, edino tega ne more razpoznati, kje je. Ker se mu je bilo težko odločiti, kaj naj prične zdaj na zemlji, je najprej razjahal Šarca, ga privezal k drevesu, snel z njega mehove in pričel piti vino, da bi, kakor se pravi, tako lepo brez dela vse dobro premislil.
Pil je Marko in se oziral okrog sebe, da bi zagledal kakšnega znanca, kar ti zvonkljaje pridirja mimo njega nekdo na svojem kolesu in ves prestrašen zaradi Markovega čudnega konja, obleke m orožja požene, da bi čim prej odnesel pete, pogledujoč nazaj, da bi videl, kako daleč je že izven nevarnosti. Marka pa je najbolj osupnil ta čudni način potovanja in že si je mislil, da je to kak privid; pa vendar se odloči, da se spusti v boj s to prikaznijo. Popil je še skledo vina, da so se mu krvavo zalile oči; drugo skledo je dal Šarcu, nato pa je vrgel meh v travo, si poveznil soboljo kučmo na oči in zajahal Šarca, ki je bil od pijače že do ušes krvavo zaripel. Od sile se je razsrdil junak in kliknil Šarcu:
»Če ti ga ne dohitiva, Šarce,
ti polomim vseh četvero krakov!«
Ko je zaslišal Šarec to strahovito grožnjo, ki se je je bil na drugem svetu že čisto odvadil, je zdirjal kakor še nikoli dotlej. Z vso silo se je zleknil, s koleni je brisal prah po cesti, stremena pa so mu udarjala ob črno zemljo. Oni pred njima je bežal, kakor bi imel krila in se venomer obračal okrog sebe. Gonili so tako celi dve uri, a niti oni spredaj ni mogel pobegniti, niti se ni Marku posrečilo, da bi ga bil dohitel. Tako sta pridrvela v bližino neke popotne krčme; ko je Marko to videl, se je zbal, da mu ne bi cisto izginil kje v kakem gradišču in ker mu je ta dir že presedal, se je pri tem domislil svojega bata. Potegnil ga je iz sedelnega jermena in srdito zavpil:
»Da si vila in da imaš krila,
ali da so vile te vzredile,
ali da si lani mi pobegnil,
bi te danes le dohitel Marko!…«
Zavpil je to, zavihtel z batom kraj sebe in ga zalučal za njim.
Tisti spredaj je zadet padel in ni več živ priletel na tla. Marko je zdirjal k njemu, potegnil sabljo ter mu odsekal glavo, jo vrgel Šarcu v ovseno vrečo ter pevaje krenil proti oni popotni krčmi, drugi pa je obležal z nogami rijoč v zemljo zraven one peklenske naprave. (Pozabil sem povedati, da je Marko tudi to napravo razsekal s sabljo, s prav isto, ki so mu jo skovali trije kovači s tremi svojimi pomočniki in jo v tednu dni tako izostrili, da je lahko presekal z njo kamen, les, železo, — skratka vsak oklep.)
Pred krčmo je bilo vse polno kmetov, ko pa so videli, kaj se je zgodilo, in zagledali razjarjenega Marka, so od groze zavreščali in jo ubrali vsak v svojo smer. Ostal je krčmar sam. Ta se je tresel od strahu kakor v najhujši mrzlici, noge so se mu šibile, buljil je z očmi in prebledeval kakor mrlič.
»Reci, bogme, mi, junak neznani,
kdo je gospodar teh belih dvorov?…«
Neznani junak je zajecljal od strahu in komaj mu je s težavo razložil, da je to popotna krčma in da je on sam krčmar. Marko mu je povedal, kdo je in od kod in pa, kako je prišel maščevat Kosovo in da bi ubil turškega sultana. Krčmar je razumel samo: »da bi ubil sultana« in jel ga je obhajati še hujši strah, čim dalje je Marko pripovedoval in spraševal, kod je najkrajša pot do Kosova in kako bi prišel do sultana. Marko je govoril, oni pa se je od strahu tresel in venomer se mu je pletlo v glavi: »da bi ubil sultana!« Nazadnje je začutil Marko žejo in ukazal:
»Hajd, krčmar, prinesi brž mi vina,
da junak si žejico odžejam,
saj grdó že praska me po grlu!«
S temi besedami je Marko razjahal, privezal Šarca pred krčmo, krčmar pa je stopil po vino. Vrnil se je in prinesel na pladnju majhno čašo, desetinko litra. Tresle so se mu roke od strahu, zato se je vino prelivalo iz čaše in tako je stopil k Marku.
Ko je zagledal Marko to malo čašo, tako borno, na pol izlito, je mislil, da ta brije norca iz njega. Od sile se je raztogotil in tlesnil krčmarja z dlanjo po licu. Udaril pa ga je s tako silo, da mu je izbil tri zdrave zobe.
Nato je Marko spet zajahal Šarca in krenil dalje. Vtem pa so tisti kmetje, ki so se razbegnili, zdirjali naravnost na okraj, na policijo, ovadit ta strahoviti umor; pisar je brž poslal obvestilo časnikom. Krčmar si je položil mrzle obkladke na lice, zahajal konja in pohitel naravnost k zdravniku ter si dal izstaviti potrdilo o težki telesni poškodbi; nato je krenil k advokatu in ta ga je do podrobnosti izprašal o vsem, si dal plačati in je napisal tožbo zaradi hudodelstva.
Okrajni glavar je pri priči poslal pisarja s četo oboroženih orožnikov, da so odhiteli zasledovat hudodelca in je s posebnim obvestilom poslal razpis po vsej Srbiji.
Marku se niti sanjalo ni, kaj se mu pripravlja in kako so že bile vložene dve-tri strašne tožbe »po predpisih kolkovane« in s paragrafi za umor, za težko telesno poškodbo, za razžaljenje časti; vrh tega so bili tu še »prestani strah«, »prestane bolečine«, »stroški za zdravljenje«, »toliko in toliko odškodnine za delanezmožnost v krčmi, izguba časa, pisanje tožbe, koleki«. Poročilo glede raznašanja vznemirjajočih glasov o uboju sultana pa so že takoj poslali s šifriranim dopisom ministrstvu in od tod je v vsej naglici prišel odgovor: »Naj se ta potepuh takoj zgrabi in po zakonu najstrože kaznuje; z vso skrbnostjo je treba paziti na to, da se taki primeri ne bodo ponavljali, ker zahtevajo to interesi naše dežele, ki je zdaj v prijateljskih odnošajih s turškim cesarstvom.«
Z bliskovito naglico se je raznesel daleč naokrog glas o strašnem človeku s čudno obleko in orožjem in s še bolj čudnim konjem.
Od krčme se je napotil Marko po cesti. Šarec je stopal v koraku, Marko pa se je s komolci naslonil na sedelni glavič in se čudil pri tem, kako silno se je vse spremenilo na svetu: ljudje pa okolica, pa navade in vse, vse. Postalo mu je hudo, da je vstal iz groba. Onih njegovih starih pajdašev ni več, ni ga, s komer bi popil kapljo vina. Ljudje, delajo po njivah v okolici. Sonce žge, da bi ti možgani zavreli, delavci se sklanjajo k tlom, delajo in molče. Ustavil se je kraj ceste in jih poklical, v želji, da bi povprašal po Kosovu; delavci pa od groze zavrisnejo, ko ga zagledajo, in švrknejo vsak v svojo smer s polja. Sreča se s kakim človekom na poti, ta pa se zdrzne in kakor ukopan obstane, izbulji oči od strahu, se ozre na levo in desno, nato pa jo kakor iz uma ucvre čez jarek ali prek strnišča. Čim bolj ga Marko kliče, naj se vrne, tem huje beži. Seveda zdirja vsak teh preplašenih ljudi naravnost v okrajno pisarno in vloji tožbo za »poskus uboja«. Pred zgradbo okrajnega glavarstva se je nagnetlo ljudi, da ne moreš skozi. Otroci vrešče, ženske javkajo, ljudje so vznemirjeni, advokati pišejo tožbe, tipkajo se brzojavke, redarji in orožniki švigajo sem in tja, po kasarnah trobijo alarm, cerkveni zvonovi zvone, po cerkvah se opravljajo prošnje molitve, da bi se ljudstvo rešilo te nadloge. Skozi množico so prodrli glasovi, da se je kraljevič Marko povolkodlakil in spričo te grozote so se prestrašili celo redarji in orožniki pa še vojaki sami. Kako bi se boril z živim Markom, brate, nikar šele, če je postal pravi volkodlak!
Králevic Marko podruhé mezi Srby (5/5)
Kdo chce s vlky býti, musí s nimi výti… A tak se i Marko musel do jisté míry přizpůsobit zavedeným zvyklostem a začít po boku svých zdárných potomků přešlapovat, strkat se a uplivovat před ministerskými dveřmi a čekat, až ho přijme pan ministr, aby si vyprosil nějaké místečko, třeba mizerné — jen když bude mít z čeho žít.
Toť se rozumí, že to postávání a popocházení před páně ministrovými dveřmi trvalo pár dní, a pak mu řekli, aby žádost předal k zaknihování v archívu.
Pan ministr z té Markovy žádosti velkou radost neměl.
„Lidičky, co mám s tím člověkem dělat? Vážíme si ho, to prosím ano, komu čest, tomu čest, ale neměl se vracet z onoho světa. Není to člověk do naší doby.“
Nakonec mu s ohledem na jeho velkou proslulost a dřívější zásluhy přidělil místo policejního praktikanta v jednom okrese, kde lišky dávají dobrou noc.
Po velkém handrkování se Markovi podařilo získat zpátky oděv a zbraně a ostatní věci. Na ministerstvu je uprosil, aby mu dali jeden plat dopředu, a nejdřív ze všeho se vypravil pro Šarce.
Šarac, přestože si k posledku nežil nejhůř, nevypadal ani zdaleka jako kdysi, tuze sešel; ostatně i Marko byl o dobrých deset dvacet kilo lehčí.
Pak si Marko oblékl svůj oděv a brnění, ozbrojil se, osedlal Šarce, naplnil měch vínem, pověsil si ho na sedlo, nasedl na Šarce, pokřižoval se a vydal se, kam ho volala povinnost; po cestě, kterou mu ukázali. Hodně lidí mu radilo, aby jel vlakem, ale on o něčem takovém nechtěl ani slyšet.
Za necelé dva dny dojel k cíli. Vjel do dvora okresní policejní stanice, sesedl, přivázal Šarce k jedné moruši, sundal měch a po zuby ozbrojený se usadil v chládku a dal se do vína.
Vyjevení panduři, praktikanti a písaři vykukovali z oken a i ostatní lidé obcházeli junáka pěkně zdálky.
Objevil se náčelník; dostal sice hlášení, že mu byl přidělen nový praktikant, ale když ho viděl, vyhrkl:
„No pozdravpámbů!“
„Dejžto Pánbůh, neznámý junáku!“ odpověděl Marko. Jak měl zpátky svoje zbraně, oděv, Šarce a víno, všechno trápení bylo totam, hned se začal zase chovat jako za starých zlatých časů a mluvit v deseterci.
„Ty jsi ten nový praktikant?“
Marko se představil a náčelník mu povídá:
„S těmi zbraněmi a s měchem mi do kanceláře ne smíš!“
„Takový jet starý mrav u Srbů:
Ozbrojeni pijí rudé víno,
ozbrojeni k spánku uléhají!“
Náčelník byl ale neoblomný: ty zbraně musí pryč, pokud Marko míní vykonávat povolání praktikanta a brát plat.
Marko viděl, že nemá na vybranou; z něčeho člověk být živ musí, a i to málo peněz, co měl, už zase stačil utratit. Ale dostal nápad a povídá náčelníkovi:
„Znáš-li práci, jež zbroj vyžaduje, rci jen, reku, chutě se jí ujmu!“
„A co kdybys dělal pandura?“
„Jakéž pak má pandur povinnosti?“
„Doprovází úředníky na cestách a má zbraň, aby je bránil, kdyby je někdo přepadl; dbá na udržování pořádku, na to, aby nikdo nikomu neškodil, a podobně,“ povídá náčelník.
A tak se Marko stal pandurem.
—
Kdo chce s vlky býti… avšak tentokrát už se Marko nedokázal přizpůsobit svým zdárným čackým potomkům… Byl dokonce horším pandurem než ten nej horší z jeho druhů.
Jak tak provázel svého náčelníka po okrese, viděl mnoho zlořádu, neštěstí a bídy, a když se mu jednoho dne zdálo, že ani jeho náčelník si nepočíná, jak by měl, praštil ho, až mu vyrazil tři zuby.
Po dlouhém zápolení — toť se ví, že se Márko nedal jen tak! — ho přemohli, spoutali a poslali do blázince na vyšetření.
Tuto ránu už Marko nevydržel a skonal — doslova k smrti utrápený.
—
Když předstoupil před Pánaboha, Pánbůh se chechtal, až se třásla nebesa:
„Tak co, Marko, pomstil jsi Kosovo?“
„Zažil jsem strašného trápení, Panebože, a nešťastné Kosovo jsem vlastně ani neviděl! Prali se se mnou vsadili mě do vězení, musel jsem dělat pandura, a nakonec mě ještě strčili mezi blázny,“ vyléval si srdce Marko.
„Já ti to říkal, že se potážeš se zlou!“ povídá mu Pánbůh soucitně.
„Děkuju ti, Panebože, žes mě vysvobodil! Dostal jsem za vyučenou. Už vím, že na ty věčné nářky mých potomků, na to jejich hořekování nad Košovém se nesmí dát, že je to faleš nad faleš… A jestli potřebují pandury — na to mají lidí ažaž, jednoho lepšího než druhého. Odpusť mi to, Panebože, ale mně ti se zdá, že to snad ani nejsou moji potomci, i když mě tolik opěvují, že to jsou spíš potomci cikána Sulji.“
„Toho jsem taky měl v úmyslu poslat zpátky do Srbska, jenže tys mě tolik prosil… Já věděl, že ty jim tam nebudeš k ničemu,“ pravil Pánbůh.
„I Sulja by byl dneska v Srbsku tím nejmizernějším pandurem! Co je cikán Sulja proti Srbům!“ řekl Marko a dal se do pláče.
A Pánbůh si ztěžka povzdechl a pokrčil rameny.
Zdroj: Radoje Domanović, Cejch: výbor satirických povídek, Odeon, Praha 1984. (Sest. Irena Wenigová)
Králevic Marko podruhé mezi Srby (3/5)
Záležitost běžela dál svým chodem. Když policie skončila vyšetřování, postoupila případ k soudnímu řízení.
Soud svolával a odročoval přelíčení, zval svědky a konfrontoval je. Prokurátor samozřejmě žádal, aby byl Marko odsouzen k smrtí; Markův advokát zas vášnivě dokazoval, že je Marko nevinný, a trval na tom, aby ho propustili na svobodu. Marka vláčeli k soudu, vyslýchali ho, a pak ho zase vodili zpátky do vězení. Dalo mu to zabrat, všecky ty divné obštrukce, co s ním prováděli. Největší újmu pro něho znamenalo, že musel pít vodu — ne a ne jí přijít na chuť. Všecko by vydržel, je přece junák, ale cítil, jak mu voda vyložené škodí. Začal scházet a chřadnout. Jo, marná sláva, už to nebyl ten starý Marko! Z chlapa jak dub byla najednou skoro seschlá halouzka, šaty na něm visely, jako by mu nepatřily, a při chůzi se potácel jak mátoha. Nejednou si z čirého zoufalství povzdechl:
„Ach, můj Bože! Hůř se mi tu daří,
než v zlověstné azacké šatlavé!“
Nakonec soud vynesl rozsudek. Vzali v úvahu Markovy nehynoucí zásluhy o srbský národ, jakož i řadu dalších polehčujících okolností, a odsoudili ho k trestu smrtí s tím, že ještě předtím uhradí veškeré soudní výdaje, odškodné a tak dále.
Případ byl předán apelačnímu soudu, jenž trest smrti změnil na doživotní vězení, neboť pojal Markovy přečiny jako záležitost povahy politické; kasační soud pak navíc zjistil nějaké nesrovnalosti v průběhu soudního řízení a vrátil akta soudu s požadavkem, aby bylo pod přísahou vyslechnuto ještě pár dalších svědků.
Dva roky se vlekla ta soudní procedura; kasační soud nakonec výrazně ovlivnil konečný rozsudek, jímž byl Marko odsouzen na deset let káznice v těžkých okovech a k zaplacení veškerých výdajů, poplatků a tak dále; dále rozsudek s definitivní platností konstatoval, že se nejedná o trestné činy politického charakteru, neboť se prokázalo, že Marko není členem žádné politické strany.
Samozřejmě že páni soudci všech instancí měli na zřeteli, že jde o velkého národního junáka králevice Marka a že v historii soudnictví tento proces nemá precedens. A vůbec to byl zatrápeně zašmodrchaný případ; i největší znalci práva byli s rozumem v koncích. Cožpak je možné odsoudit k smrti někoho, kdo už před tolika lety umřel a teď se znovu objevil na vezdejším světě?
A tak se z junáka králevice stal trestanec. Vzhledem k tomu, že neměl z čeho zaplatit zmíněné výdaje, bylo rozhodnuto, že Šarac, roucho, brnění a zbraně budou prodány ve veřejné dražbě. Roucho, brnění a zbraně zakoupil pro muzeální sbírky na dluh stát a Šarce koupila za hotové bělehradská koňka.
Marka ostříhali, oholili, nasadili mu těžké okovy, oblékli ho do bílého trestaneckého oděvu a uvěznili ho v bělehradské trestnici. A tady Marko zažil strašná muka; nikdy by nebyl věřil, že něco takového může vůbec vydržet. Zpočátku křičel, vztekal se a vyhrožoval; ale pomaloučku polehoučku si zvykl a poddal se svému osudu. Aby ho za tu dobu, než si odpyká trest, něčemu naučili, aby ho připravili pro společnost, v níž má, až si odsedí své roky, existovat jakožto její užitečný člen, začali ho totiž učit různým prospěšným pracím: nosil vodu, zaléval zahradu a plel cibuli, a později se naučil vyrábět břitvy, kartáče, koudel a plno jiných věcí.
Chudák Šarac zatím tahal od rána do večera tramvaj. Taky ho to zdrchalo. Při chůzi vrávoral jak opilý, a když mu poručili zastavit, okamžitě začal klimbat — možná snil o těch dávných šťastných dobách, kdy pil z vědra rudé víno, v hřívě měl zapletené zlaté stuhy, kopyta okovaná stříbrnými podkovami, hruď samá zlatá cetka i uzdu pozlacenou a kdy se svým pánem harcoval z jedné líté řeže do druhé a proháněli spolu víly. Teď pohubl: byl kost a kůže, dala se mu spočítat žebra a na boky by se mu byly daly jako na skobu věšet tašky.
To snad Marka soužilo ze všeho nejvíc; víc než jeho vlastní trampoty, když ho občas vyvedli někam za prací a on spatřil svého Šarce takhle vyřízeného; neubránil se slzám a s bolestí si povzdechl:
„Hojsa, Šárce, druhu nerozlučný…!“
Na ta slova se Šarac otočil a žalostně zaržál, ale vtom už zazvonil průvodčí a tramvaj vyjela dál a dozorce uctivě napomenul Marka, aby se nezastavoval (imponovala mu Markova mohutná figura). A tak se Marko ukrutně trápil, ale svého odhodlání pomstít Kosovo se nevzdal. Tramvajová společnost po čase Šarce vyřadila z provozu a koupil si ho jeden zahradník, aby mu točil žentourem.
—
Všechno má svůj konec. Skončilo i těch deset let utrpení. Marka propustili.
Měl maličko ušetřených peněz, co si vydělal prodejem různých drobností vlastní výroby.
Nejdřív ze všeho šel do hospody, dal zavolat dva holiče, aby ho umyli a oholili, potom poručil, aby mu upekli pořádného berana (tučného a devét let starého, jen takový jest junáckou krmí), nanosili rakije a přivalili sud vína.
Však si zasloužil trochu se pomět po tom, co prožil! Posedil tak dnů as čtrnáctero, až se mu zdálo, že trochu přišel k sobě, a začal přemýšlet, co dál.
Myslel a myslel, až si to vymyslel. Přestrojil se tak, že ho nikdo nemohl poznat, a nejdřív se vydal hledat Šarce; až i jeho zbaví trápení, pak to vezme od jednoho Srba k druhému, dokud nenajde ty, co ho tolik přivolávali a skládali o něm písně. Lotři, kteří ho strčili do chládku, přece nemůžou být Srbové!? No a potom se vypraví pomstít Kosovo.
Dozvěděl se, že jeho Šarac točí žentourem u nějakého zahradníka, přeptal se na cestu a vydal se tam. Když spatřil chudinku Šarce, jak bídně vypadá, rozplakal se. Vykoupil ho za pár babek — zahradník ho už stejně chtěl dát cikánům, a pak ho odvedl k jednomu sedlákovi a poprosil ho, jestli by si Šarce nevzal k sobě; když bude mít Šarac pořádnou péči, třeba se ještě sebere; toť se ví, že to Marko nechde zadarmo! Ten sedlák byl nějaký hodný člověk, slitoval se a přijal Šarce na výkrm a Marko se vydal pěšky dál.
Jak tak šel, viděl na ubohém políčku pracovat nějakého chuďase. Pozdravil ho (samozřejmě že ne v deseterci, byl přece v přísném inkognitu!), chuďas mu odpověděl, nu a slovo dalo slovo. Povídali o všem možném, a tu se ho Marko zeptal, jen tak jakoby nic:
„Co bys udělal, kdyby králevic Marko vstal z mrtvých a přišel k tobě?“
„Nic takového se přece nemůže stát!“ namítl chuďas.
„A co kdyby?“
„Řek bych mu, ať mi pomůže okopat tuhle kukuřici,“ zažertoval chuďas.
„A co kdyby tě chtěl vzít s sebou na Kosovo?“
„Přeskočilo ti? Člověče zlatá, jaképak Kosovo! Já nemám čas ani jít na trh koupit sůl a dětem opánky. A po pravdě řečeno, ani nemám zač.“
„Dobrá, ale copak ty nevíš, příteli, že na Kosovu ztroskotalo naše carství? Že Kosovo je třeba pomstít?“
„Já taky ztroskotal, člověče, jsem docela na dně. Nevidíš, že chodím bos? A až na mne přijdou s placením daní, nebudu vědět, ani jak se jmenuju, natožpak co se stalo a co se nestalo na Kosovu!“
Pak Marko přišel ke statku jednoho bohatého sedláka.
„Pomáhej Pánbůh, příteli.“
„Dejžtopámbů,“ odpověděl mu sedlák a podezřívavě si ho změřil. „Odkudpak jdeš, brachu?“
„Putuju zdaleka, příteli, a rozhlížím se, jak se vám tady žije.“
Dali se do řeči. I tentokrát Marko utrousil nenápadnou zmínku, co by se asi stalo, kdyby se znovu objevil králevic Marko a vyzval Srby k pomstě za Kosovo.
„Králevic Marko? To mi připomíná, že asi před deseti lety se nějaký blázen za něj vydával a napáchal na to konto spoustu zločinů a krádeží, takže ho šoupli za mříže.“
„Pravda, taky jsem to slyšel. Ale přesto, jak by ses zachoval, kdyby se objevil opravdový Marko a vyzval tě, abys s ním vytáhl na Kosovo?“
„Počastoval bych ho jak náleží vínem, a pak bych ho zas pěkně vyprovodil.“
„A Kosovo?“
„Jaképak Kosovo v těchhle hubených letech? Peníze i tak jenom lítají z kapsy. A dovedeš si představit, kolik by stálo takové tažení?“
A tak Marko i nad ním mávl rukou a putoval dál. Ale všude na venkově to bylo stejné. Lidi většinou nezastihl jinak než shrbené nad motykou; dostal z nich leda nějaké to pozdravpámbů, a to ještě na půl úst, jinak mlčeli jak zařezaní. Copak můžou ztrácet čas? Je třeba okopat pole, dodělat včas všecky práce, má-li úroda k něčemu vypadat.
Žádný div, že venkov Marka rozčaroval a že se rozhodl zkusit štěstí v Bělehradě — dá Bůh, že tam se konečně dozví, co se dá podniknout pro Kosovo, a dopátrá se, kteří Srbové ho tak úpěnlivě přivolávali.
Došel do Bělehradu. Povozy, tramvaje, lidí hotové mraveniště, všichni někam pospíchali, pobíhali křížem krážem, motali se jeden přes druhého: úředníci spěchali do úřadu, obchodníci za obchodem, dělníci zase za svou prací, prostě každý za svým.
Potkal jednoho seriózně vyhlížejícího, pěkně oblečeného pána. Přistoupil k němu a pozdravil ho. Pán zrozpačitěl a snažil se držet kousek na dištanc: jen aby ho proboha někdo známý neuviděl ve společnosti takového otrhance!
„Jsem králevic Marko. Přišel jsem pomoci svým srbským bratřím,“ povídá Marko (samozřejmě prózou; byl už tak usoužený, že kašlal na vyjadřování ve verších). A vypověděl pánovi všecko všecičko, jak a proč se vrátil do Srbska, co ho tu potrefilo a co má v úmyslu dělat dál.
„A ták.. .Jsem nesmírně rád, že jsem vás poznal, Vaše Excelence! Skutečně je mi kromobyčejným potěšením! Kdy hodláte navštívit své statky v Prilepu? Velice mě těšilo, ujišťuji vás; ale teď mě račte laskavě omluvit, spěchám do kanceláře! Uctivá poklona, Excelence!“ pravil pán a rychle kvapil pryč.
Marko zkusil zastavit ještě pár lidí, ale o nic lépe nepochodil. Všecky rozhovory pokaždé končily stejně: Spěchám do kanceláře! Klaním se! Ponížený služebník! Zdravíčko! Servus, Marko!
Zklamaný Marko začal propadat beznaději. Bloumal ulicemi, mlčel, mračil se, kníry mu zplihly na ramena; nikoho už nezastavoval, nikoho se na nic neptal. Proč taky? Po Kosovu zdá se nikdo ani nevzdechne, každý jenom pospíchá do kanceláře. Jako by kancelář byla přednější než Kosovo! Marko měl sice nervy jako provazy, ale ta kancelář, která podle jeho zdání tak úspěšně konkurovala Kosovu, ho dopalovala, div nevyletěl z kůže. A poznenáhlu se mu všecko zmrzelo. Jak by ne: v Bělehradě všichni akorát pospíchali do kanceláře, venkované v roztrhaných opáncích a záplatovaných gatích si zase jenom stýskali na špatnou úrodu a na rychtáře, spěchali na pole a od tmy do tmy pracovali. Marka opustily poslední naděje, že něco na tomto světě dokáže. Už kdyby ho Pánbůh povolal zpátky, aby skončilo tohle trápení! Vždyť každý Srb se stará jen o svoje věci a Marko se tu cítí docela zbytečný!
Jednoho dne zase tak šel, zasmušilý a rozmrzelý: i jeho majeteček se už rozkutálel, neměl na víno, a děvu Janju, krčmářku spanilou, černá zem už dávno, dávno kryla — ta jediná by mu našenkovala zadarmo. Vlekl se po ulici se sklopenou hlavou a divže se nerozplakal, když si vzpomněl na staré zlaté časy, na své druhy a hlavně na krásnou, ohnivou Janju a na její chladné víno.
A tu najednou spatřil před jednou restaurací plno lidí; zevnitř doléhal na ulici veliký rámus.
„Copak se tu děje?“ zeptal se jednoho člověka.
„Pořádáme valnou hromadu vlastenců!“ odpověděl tázaný a sjel po Markovi nedůvěřivým pohledem, načež se od něho poodtáhl jako od nějakého podezřelého individua.
„A co se tam dělá?“ ptal se dál Marko.
„Běž se tam podívat a uvidíš!“ odsekl mu ten člověk vztekle a otočil se k němu zády.
Králevic Marko podruhé mezi Srby (2/5)
A Marko jel pomalu dál a div si hlavu neukroutil, jak se divil, proč jeho Srbové před ním utíkají — vždyť ho přece tak dlouho a tak úpěnlivě přivolávali! A co písní o něm složili… To bude asi tím, napadlo ho, že ještě nevědí, kdo je, ale až se to dozvědí, konejšil se, to bude panečku uvítání! A on je pak všecky svolá dohromady a vytáhnou na sultána… Tu najednou spatřil u silnice rozložitý dub a pod ním lákavý chládek; neodolal a sesedl ze Šárce, přivázal ho, svlékl si kožich, sáhl po měchu a pustil se do vína. A jak tak popíjel a rozjímal, padla na něj dřímota, a tak se natáhl, jen tak, bez ničeho pod hlavou, že se drobátko prospí. Ale jen odespal prvních pár veršů, Šarac zpozoroval, jak je obkličují nějací lidé, a začal hrabat kopytem o zem. Byl to okresní policejní písař a deset žandárů. Marko vyskočil, natáhl si kožich naruby, nasedl na Šárce, a uzdu v zubech, v jedné ruce šavli, v druhé buzdovan, vtrhl mezi žandáry. V těch by se byl krve nedořezal, jak se lekli; a Marko, bez sebe vzteky, že ho probudili, začal jednoho po druhém obdarovávat: někoho šavlí a někoho buzdovanem. Sotva se třikrát rozmáchl, a už duše všech deseti žandárů opustily toto slzavé údolí. Když písař viděl to dopuštění, vykašlal se na vyšetřování a paragrafy, vzal nohy na ramena a metelil pryč. Marko se vrhl za ním s výhrůžným pokřikem:
„Marné prcháš, bídný zkurvysynu!
Můj buzdovan nemíjí se cíle!“
zamával buzdovanem a mrštil jím za bídným zkurvysynem; ten sebou sekl jak kláda, přestože buzdovan o něj jen lehce zavadil rukojetí. Zařinčely prázdné třmeny — a už se zmítal v Markových rukou; Markovi se ho ale zželelo, a tak mu jenom svázal ruce za zády a pověsil ho na hlavici sedla. Pak se vrátil k svému měchu, a když si pořádně přihnul, povídá tomu nešťastníkovi:
„Pojď si se mnou zavdat, zkurvysynu!“
Ale písař jen naříkal bolestí, kroutil sebou a házel, což Markovi přišlo jako náramně povedená švanda a rozesmál se; čím víc sebou ten chudák zavěšený na sedle mrskal a čím víc úpěl a fňukal, tím víc se Marko chechtal — kničí jak kotě či štíně! napadlo ho a rozřehtal se tak, až se popadal za junácké panděro a z očí se mu koulely slzy jako ořechy.
Písař s pláčem začal žadonit, aby ho pustil, a sliboval, že okamžitě zastaví veškeré trestní stíhání.
To už Marko dočista řval smíchy — div se nestrhal; tak ho ten smích zmohl, že dokonce přestal mluvit v de- seterci a povídá prózou:
„Máš, o co sis koledoval, ty žouželi, červe jeden bídná!“
Ale protože měl dobré srdce (v hrudi reka srdce milostivé), slitoval se nad písařem. A zrovna když ho chtěl odvázat, rozhlédl se a co nevidí: obklíčilo ho dalších deset pořízků, stejně divně ustrojených jako ti předtím, a zase jim velel takovýhle nějaký zkurvysyn. Marko skočil k Šárci, shodil písaře do trávy (a ten se odkutálel do škarpy u silnice a ječel a hekal odtamtud), vyhoupl se na Šárce a zaútočil. A vše se opakovalo: Marko se sotva dvakrát třikrát ohnal a všech deset žandárů vypustilo duši a písař — stejně jako jeho kolega před chvílí — vzal do zaječích. Marko i jeho trefil rukojetí buzdovanu. Svázal ho a pověsil na sedlo, pak šel vytáhnout toho prvního ze škarpy. Ten byl celý umolousaný od bahna a crčela z něj voda — což Marka znovu tak rozřehtalo, že ho jentaktak donesl k Šárci a pověsil z druhé strany sedla. Oba kolegové zkurvysyni sebou bezmocně mlátili a šili a vřískali a kvičeli a Marko se smál a řehonil a řičel smíchy — až si nakonec řekl (prózou):
„Tahle taškařice věru stála za to, že jsem se vrátil z onoho světa!“
Ale nechval dne před večerem, štěstí s neštěstím za ruku se vodí, nekřič hop — a tak dále. Jen se Marko vrátil k svému měchu, aby — jak to známe z písní o něm — víno vypil do poslední kapky, zaznělo přenáramné troubení a bubnování. Nejdřív zdálky, ale pak bylo slyšet blíž a blíž. Sarac začal neklidně frkat a stříhat ušima.
„Pomóóóc!“ zakvíleli v duetu kolegové zkurvysyni.
Trubky vřeštěly a bubny rachotily stále blíž, země duněla pod těžkými děly, zapráskaly salvy z pušek. Šarac vyvalil oči a začal poskakovat jako zjančený; duo mrskajících se zkurvysynů hýkalo a krákoralo stále srdceryvněji. Šarac byl čím dál vyplašenější — Marko nevěřil svým očím: to že je jeho Šarac? Ale pak se pokřižoval, sáhl po měchu, vyžahnul ho do dna a jal se chlácholit Šarce:
„Hejsa, Šárce, brachu nerozlučný,
statisíce šarvátek a řeží, [1]
oři můj, jsem s tebou proharcoval —
ničehož ses nikdy nezalekl!
Dá Bůh, že i dneska zvítězíme!“
Zaburácela děla; i sám Marko sebou škubl a Šarac se vzepjal, jako by se dočista splašil. Duo zkurvysynů sletělo a se žalostným jekotem se odkutálelo do škarpy, což Marka znovu rozesmálo — ačkoli šlo vůčihledě do tuhého; chechtal se a řehtal, až se prohýbal, a jen taktak se vydrápal na Šarce. Když se pušky a děla ozvaly ještě blíž, Sarac jako smyslů zbavený přeskočil škarpu a vyřítil se přes pole a louky, křoviny a příkopy. Marko ho nedokázal zastavit, ať dělal, co dělal. Přitiskl se tedy k němu, rukou si chránil obličej, aby ho nepoškrábalo trní; sobolí čepice mu spadla, šavle mu odskakovala od boku, a Šarac uháněl hlava nehlava, jako by ho posedl ďas. Přiřítili se na jakousi pláň — a tu máš! Co čert nechtěl — padli do pasti vojáků! Trubky vytrubovaly, bubny duněly, pušky štěkaly, z okolních kopců hřímala děla; před nimi vojsko, za nimi vojsko, vlevo, vpravo, prostě všude. Šarac se vzepjal a vrhl dopředu, Marko popadl buzdovan a zaútočil na ty nepřehledné šiky, které kolem něho stále víc a víc houstly. Zápolili tak skoro dvě hodiny, až Šárci vyrazila z nozder krvavá pěna; i Marko byl už unavený — jak by ne! Dvě hodiny kolem sebe mlátit těžkým buzdovanem! Pušky mu příliš ublížit nemohly, protože měl na sobě pancíř ze železa, pod ním drátěnou košili z oceli a navrch ještě trojí oblečení a vlčí kožich. Nakonec ho to všecko alé přece jenom udolalo — ani ne tak jejich pušky a děla, jako jeho vlastní buzdovan. Vzali mu koně, sebrali mu zbraně, spoutali ho a s ozbrojeným doprovodem ho vedli na okresní policejní stanici k výslechu.
Před ním deset vojáků, za ním deset vojáků a zrovna tak zleva i zprava po deseti vojácích s nabitými puškami a nasazenými bajonety. Na ruce zkřížené za zády mu nasadili želízka; na nohou vlekl okovy těžké nejmíň půl centu. Vpředu jako hlavní stráž pochodoval prapor vojáků, vzadu mašíroval pluk a za plukem dusala divize, na jejímž konci kráčel velitel divize obklopený generálním štábem; po obou stranách hřměla z okolních kopců kanonáda divizního dělostřelectva. Vše v plné pohotovosti, jako by vypukla válka. Šárce vedlo dvanáct vojáků, šest z každé strany, a i jemu spoutali přední nohy a na tlamu mu natáhli síťku, aby někoho nekousl. Marko se zachmuřil, zesmutněl, i legendární kníry (jeť každý knír Marka králevice, as jehnéte zvíci půlročního, bujná brada co beránek roční…) mu zplihly a plandaly po ramenou. K silnici, po níž ho eskortovali, se sbíhaly davy zvědavců, mnozí dokonce lezli na ploty a ohrady a šplhali na stromy, jen aby ho viděli, což bylo zcela zbytečné — stejně všechny kolem převyšoval nejmíň o dvě hlavy.
Přivedli ho na okresní policejní stanici. V kanceláři seděl osobně pan okresní náčelník, slaboučký krňous, ruce jak štangličky, psí prsa, při řeči pochrchlával a koukal značně přiboudle. Po levé i po pravé straně jeho stolu stálo šest pandurů s odjištěnými revolvery.
Když pan náčelník spatřil Marka (byť spoutaného), k smrti se vylekal; rozklepal se, jako by ho rozrážela horkost, vypoulil oči a nebyl schopen slova. S největším vypětím se po chvíli sebral a pokašlávaje, začal ochraptělým hlasem vyšetřovat:
„Kdo jste a jak se jmenujete?“
„Jsem králevic Marko, srbský junák!“ zaduněl kanceláří Markův hlas jak zvon a kapitán se roztřásl, až mu vypadlo pero z ruky; i kolemstojící panduři sebou cukli, a zvědavci doslova ucpali dveře.
„Chovejte se přístojně a ztlumte hlas, jak se sluší a patří na úřední půdě. Nejsem hluchý. Kdy jste se narodil?“
„Roku tisíc tři sta dvacet jedna.“
„Odkud pocházíte?“
„Mým domovem Prilep jest, hrad bílý.“
„Jakou máte profesi?“
Téhle otázce Marko nerozuměl.
„Jste úředník či obchodník? Nebo snad pracujete v zemědělství?“
„Kupčit ani rodnou hroudu orat
královskému synu nepřísluší!“
„Za jakým účelem jste přijel do Srbska?“
„Pět set roků v hrobl obracím se, jak mé ve dne v noci nazpét zvete, bych Kosovo kleté pomstít přišel. Kdo ústa má, o mní písni zpívá — v hrobl klidu já umrlec nemám. Uprosil jsem proto Hospodina, by mé k Srbům zpátky na zem pustil…“
„Ale to jste provedl hroznou hloupost, člověče nešťastná! Nesmysl, to se všecko říká a zpívá jenom tak, pronic zanic… Kdybyste měl víc fištrónu v hlavě, nedal byste na písně, a ušetřil byste nám i sobě celou tuhle polízanici… Jo, kdybyste byl k nám pozván oficiálně, to by byla jiná! Ale takhle nepočítejte s žádnými polehčujícími okolnostmi… Vás my tady přece vůbec na nic nepotřebujeme!“ zachraptěl náčelník nervózně a v duchu si pomyslel: Vlez mi na záda i s junáckými písněmi! Lidi nevědí roupama co dělat, pokřikujou a vyzpěvujou všelijaké pitomosti a já se teď tady kvůli tomu musím rozčilovat! Ještě z toho budu marod!
„Třikrát bída, Kosovo ty naše,
čeho ses to, nešťastné, dočkalo?
Po vznešeném caru Lazarovi,
hle! daremná chamraď v Srbsku vládne!“
zahuhlal si Marko pro sebe a obrátil se nahlas k náčelníkovi:
„Darmo, kmáne, darmo zrazuješ mé!
Vím, co je mou svátou povinností:
ztéci bašty mésta Cařihradu,
zamordovat Turčínů sultána!“
Náčelník vyskočil, jako když ho bodne:
„Dost! Další trestný čin! Člověče, vy nás ještě dostanete do maléru! Vždyť náš stát v současné době žije s tureckou říší ve velkém přátelství!“
Marko zalapal po dechu a div nepadl do mdlob. Srbové že se přátelí s Turky? Tak co mě u sta hromů citýrují? říkal si v duchu roztrpčeně, a nemohl se z toho omráčení probrat.
„Věnujte mi pozornost, ano? Je řeč o vás! Dopustil jste se následujících závažných trestných činů:
Za prvé: Dvacátého tohoto měsíce jste spáchal surovou vraždu na Petru Tomićovi, obchodníkovi, který se projížděl na bicyklu. Šlo o vraždu úkladnou, což dosvědčili tito svědkové uvedení v žalobě: Milan Kostić, Sima Simić, Avram Srećković a další. Podle závěrů vyšetřování a lékařského nálezu jste nebožtíka Petra Tomiće usmrtil tupým těžkým předmětem, načež jste mrtvole usekl hlavu. Mám vám přečíst žalobu? Ne?
Za druhé: Téhož dne jste napadl Marka Đorđeviće, šéfa výletní restaurace ve V…, rovněž s úmyslem ho zavraždit, což odpovídá vaší násilnické povaze; jemu se však naštěstí podařilo uniknout. Dotyčnému váženému občanu, který působil po jistou dobu i ve funkci národního poslance, jste vyrazil tři zuby. Dle lékařského nálezu i to je těžké ublížení na těle. Dotyčný občan na vás podal žalobu; požaduje, abyste byl dle zákona potrestán a nadto abyste mu zaplatil odškodné, náhradu ušlého zisku a veškeré soudní výdaje.
Za třetí: Spáchal jste vraždu dvaceti žandárů a těžce jste zranil dva okresní policejní písaře.
Za čtvrté: Je tu přes padesát dalších žalob z pokusu o vraždu.“
Marko nebyl mocen slova — to se mu snad zdá!?
„Dokud nedokončíme vyšetřování, zůstanete zde ve vazbě. Pak váš případ předáme soudu a vy si budete moci vzít advokáta, aby vás obhajoval.“
Marko si vzpomněl na pobratima Miloše Obiliće — jak ten by se za něho panečku uměl vzít! Zabolelo ho u srdce, z očí mu vytryskly slzy a zaúpěl mocným hlasem:
„Miloši můj, ach, kde je té konec?
O hlavu mi rusovlasou béží,
kdo mé z rukou kata vysvobodí,
když zde není mého pobratima?“
„Odveďte ho do vězení!“ zachrchlal náčelník bojácně a rozkašlal se.
[1] Pět století odloučení na onom světě zdá se Marko vůbec nebral v úvahu.
Králevic Marko podruhé mezi Srby (1/5)
Nás Srby když jednou něco popadne, nevíme, kdy s tím přestat. Vezměte si třeba to, jak už přes pět set let hekáme: „Nešťastné Kosovo!“ a „Kosovo, ráno naše otevřená!“ nebo „Ach care Lazare, cos nám to udělal!“ Hekáme a skuhráme a s brekem — jak se patří na syny hrdinského národa — si vyhrnujeme rukávy a strašíme nepřátele: „Jen počkejte! My vám ještě ukážeme!“ a „Máte se na co těšit!“ a nepřátelé z nás mají náramnou legraci.
Koho by to nedohřálo? A tak jsme si vzpomněli i na králevice Marka a začali jsme ho zaklínat a citýrovat, ať vstane z mrtvých a přijde se nás zastat a pomstít Kosovo. Dotíráme na něj už léta letoucí, pokoj mu nedáme, při každé příležitosti, možné i nemožné: „Probuď se, Marko!“ „Jak můžeš ještě otálet, Marko?“ „Nevidíš naše slzy, Marko?“ „Proč nejdeš, Marko?“ — a tak dále, až se z toho stal zaběhaný zlozvyk, manýra pro ostudu. Stačí, aby se někdo namazal v putyce, a jen prochlastá poslední prachy, už je to tady: zalomcují jím hrdinské city, uroní obligátní slzu pro Kosovo a začne kvílet: „Ach Marko! Proč teď nejsi po mém boku? Kde je tě konec?“ Myslíte si, že zveličuji? Ba ne, milí a vážení, takhle nemožně my Srbové vyvádíme už víc jak pět set let. Z Kosova pole se už díky těm krokodýlím srbským slzám stal spíš Kosovský močál. A Marko? Tak dlouho se chudák obracel v hrobě, až toho bylo moc i na nebožtíka.
A tak se jednoho krásného dne sebral a našněroval si to přímo k božímu trůnu.
„Copak je, Marko?“ zeptal se ho laskavý Pánbůh.
„Propusť mě, Panebože! Chtěl bych se podívat, co to tam ti moji trulanti dole tropí; už mám dost jejich breku a citýrování!“
„Ach Marko, Marko,“ povzdechl si Pánbůh, „to já všecko vím! Ale není jim pomoci — kdyby bylo, já první bych už jim byl dávno pomohl!“
„Jenom mi, Panebože, dej mého Šárce a zbroj, vrať mi mou někdejší sílu a propusť mě. Já to zkusím, třeba se pro ně přece jen dá něco udělat!“
Bůh pokrčil rameny a ustaraně zavrtěl hlavou:
„Běž si, když jinak nedáš… Ale uvidíš, že se potážeš se zlou!“
—
Čáry máry fuk, kde se vzal, tu se vzal, ocitl se Marko se svým šarcem na zemi.
Rozhlédl se kolem po krajině, ale ne a ne poznat, kde je. Podíval se na Šárce: v pořádku, byl to jeho starý dobrý Šarac. Omrkl buzdovan a šavli, pak se podíval, co má na sobě: všechno stejné jako kdysi, o tom nebylo pochyb. Sáhl po měchu: ani ten nechyběl, plný vína jak náleží; ani placky na cestu nechyběly. Všechno nasvědčovalo tomu, že i on je zas ten starý Marko, ale kde to asi je? A co by měl ze všeho nejdřív podniknout? Zatraceně těžké rozhodování! A tak seskočil ze Šárce, přivázal ho ke stromu, sundal měch, jaksepatří si loknul vína, a pak ještě jednou a ještě párkrát — musel si přece všecko pěkně v klidu rozmyslet! Dvakrát měř, jednou řež!
A jak se tak junácky posiloval a rozhlížel se, neuvidí-li třeba někoho známého, náhle kolem zběsilou rychlostí profičel chlapík na bicyklu: vyděšen Markovým divným ořem, rouchem a zbraněmi šlapal do pedálů, div se nezavařily, a ohlížel se, je-li už z dosahu toho hrůzného zjevení, Marka zase nejvíc vyvedl z rovnováhy ten nevídaný dopravní prostředek.
„Ký to přízrak nebo z pekel stvůra?“
řekl si a rozhodl se, že se s tím neznámým strašidlem pustí do křížku. Dopřál si ještě jeden mocný junácký doušek (až mu oči čacká krev zalila), dal napít taky Šarcovi (jenž si zunkl tak, až mu čacká krev zalila i uši), odhodil měch do trávy, narazil si do čela sobolí čepici, nasedl na Šárce a jaksepatří rozparáděný mu pravil:
„Pakliže ho, Šarče, nedoženeš,
zpřelámu ti všecky čtyři hnáty!“
Když Šarac uslyšel tak děsuplnou hrozbu — na onom světě mu v tom směru už otrnulo — vyrazil vpřed jako splašený. (Kupředu, hle, pádí komoň statný, cestou svými koleny prach víří, podkovami o černou zem křeše…) I chlapík na bicyklu ujížděl jako splašený (jako by byl víla okřídlená) a pořád se ohlížel. Dobré dvě hodiny trvala ta honička — a stejně jako se cyklistovi nedařilo uniknout Markovi, zrovna tak se Marko marně pokoušel lapit cyklistu. Přihnali se nakonec k nějaké výletní restauraci — a tu v Markovi hrklo: ještě tak aby se mu to strašidlo opevnilo v té tvrzi! Ostatně i té honičky už měl akorát dost. A tu si vzpomněl na svůj buzdovan. Vytáhl ho zpoza sedla a s lítým bojovým pokřikem:
„I kdybys byl třeba víla okřídlená
či zplozenec ďábla Satanáše,
i kdybys mi stokrát byl utekl,
tentokráte živý nevyvázneš!“
jím párkrát zamával a mrštil jím.
A strefil se; víla okřídlená, či chcete-li zplozenec ďábla Satanáše vydechl naposled dřív, než se skácel na zem. Marko se k němu vrhl, tasil šavli, usekl mu hlavu a hodil ji Šárci do pytlíka na oves, načež s veselou písní na rtech zamířil k oné restauraci; zplozence ďábla Satanáše nechal ležet vedle jeho pekelného dopravního prostředku. (Totiž jeho trosek; zapomněl jsem říct, že ten Marko rozsekal na cimprcampr svou legendární břitkou šavlí, již tré kovářů, tré pacholků statných, ve dne v noci týden pilně kulo, až ji naostřili, že dokázala rozseknout dřevo, železo i kámen, zkrátka kdeco.)
Před restaurací byla hromada lidí z okolí; když viděli ten úděsný výjev a spatřili blížícího se Marka v ráži, zařvali hrůzou a rozprchli se, jako by do nich střelil. Opuštěný majitel restaurace se rozklepal strachy jako v záchvatu zimnice, nohy mu vypověděly službu, vyboulil oči a zbledl jak mrtvola.
„Bůh té pozdrav! Rci mi, cizí reku,
čí jest tato pevnost sněhobílá?“
zeptal se ho Marko.
Cizí rek ztratil hrůzou skoro řeč; jen taktak se mu podařilo vyblekotat, že je to výletní restaurace a on osobně že tady šéfuje. Marko se mu rovněž představil, kdo je a odkud přichází, a hned se mu taky zmínil, že se vypravil pomstít Kosovo a zabít tureckého sultána. Šéfovi restaurace utkvěla z toho všeho v paměti hlavně slova zamordovat Turčínů sultána a jal ho ještě větší děs. Zatímco Marko dál rozkládal a zvídal, kudy je nejblíž na Kosovo a jak by se nejlépe dostal na kobylku sultánovi, šéf drkotal zuby a v hlavě mu pořád strašila ta slova zamordovat Turčínů sultána. Až pak Marko dostal žízeň a poručil mu:
„Hej krčmáři! Hybaj! Čepuj víno!
Markovo-li hrdlo žízeň moří,
Pánbůh budiž milostiv všem vůkol!“
Nato seskočil ze Šarce, přivázal ho před restaurací, a šéf odkvačil pro víno. Vrátil se a na tácku přinesl skleničku jak nic, na jedno deci. Tak se mu ale třásly ruce, že z té trošky vína ještě párkrát ušplíchlo.
Když Marko spatřil tu ubohou skleničku, mrňavou a ještě napůl vylitou, pomyslel si, že si šéf z něho tropí žerty. To ho tak rozběsnilo, že mu vlepil facku. Jenom docela malou, akorát že se šéfovi rozviklaly tři zuby.
Pak Marko znovu nasedl na koně a vyjel dál. Vesničané, co se před ním rozutekli, uháněli zatím rovnou na okresní policejní stanici ohlásit tu strašnou vraždu. Šéf restaurace si ovázal tvář studenými obklady, sedl na koně a odcválal k doktorovi pro potvrzení o těžkém ublížení na těle a jedním vrzem to vzal taky k advokátovi; ten se ho na všecko dopodrobna vyptal, vyždímal z něho peníze a sepsal žalobu.
Okresní policejní náčelník okamžitě nařídil jednomu písaři, aby se s několika ozbrojenými žandáry pusttil do stíhání zločince, a rozeslal telegraficky jeho popis po celém Srbsku.
Markovi by — pochopitelně! — ani ve snu nebylo napadlo, že už na něho je podaná celá hora žalob, samozřejmě uhrazených předepsanou taxou a vyšperkovaných citáty paragrafů o úkladné vraždě, o těžkém ublížení na těle, o urážce na cti, o utrpěném strachu, o bolestném, o náhradě výdajů za lékařské ošetření, o náhradě ušlého zisku v důsledku nuceného uzavření podniku, o náhradě honoráře advokátovi a předepsaných poplatků, a tak dále, a tak dále… Okresní policejní náčelník zaslal šifrované hlášení ministerstvu policie v souvislosti se šířením poplašných zpráv o chystané vraždě tureckého sultána a odtamtud přišla obratem odpověď: Neprodlené zajistíte dotyčného tuláka a postihnéte ho co nejpřísnéjším trestem. Dále nanejvýš ostražité dbejte, aby se podobné případy neopakovaly, jelikož to vyžadují zahraničnépolitické zájmy našeho státu, momentální udržujícího přátelské vztahy se sousední tureckou říší.
Zpráva o strašlivém, nezvykle vyhastrošeném člověku s prapodivnými zbraněmi a ještě prapodivnějším koněm se jako blesk roznesla široko daleko.
Marko se pustil po silnici od restaurace. Šarac šel krokem a Marko se opřel rukama o luk sedla; pořád se nemohl vzpamatovat z ohromení, jak se všecko změnilo: lidé i krajina i mravy, všecko, úplně všecko. Proč vstával z hrobu? Ani jeho staří druhové tu nejsou, nemá, s kým by pil víno — ale pozdě bycha honit… Po okolních polích pracovali lidé. Slunce pálilo, div hlava nepraskla; lidé byli shrbeni nad prací, dřeli a mlčeli. Marko sjel ze silnice a zavolal na ně, chtěl se jich zeptat na cestu ke Kosovu, ale jak ho uviděli, začali zděšeně křičet, a než se nadál, rozutekli se z pole na všechny strany. Když někoho potkal cestou, každý sebou cukl a zcepeněl, jako by do něj hrom uhodil, vytřeštil oči, mrkl nalevo, napravo, a jako pominutý, příkop nepříkop, tmí netmí, uháněl pryč. Čím víc ho Marko volal, aby se vrátil, tím zběsileji upaloval. Toť se ví, že všichni ti vyděšení lidé si podávali dveře na policii a jeden přes druhého vznášeli žaloby pro pokus o vraždu. Před okresní policejní stanicí se seběhlo národa, že se tudy nedalo projít. Děti brečely, ženské bědovaly, chlapi rozčileně hudrovali a advokátům div ruce neupadly, co žalob museli sepisovat, telegrafy cvakaly, všude možně i nemožně se potloukali policajti a žandáři, v kasárnách troubily trubky na poplach, v kostelích vyzváněly zvony a sloužily se bohoslužby za odvrácení té pohromy. Mezi lidmi šel jeden hlas, že se z králevice Marka stal upír, a ta strašidelná pověst notně vylekala i statečné policajty a žandáry, ba i vojáky. Nedivte se, vážení, s králevicem Markem nebyly žádné špásy ani zaživa, natožpak teď, když je z něho upír!
Радоје Домановић 