Tag Archive | Kosovo

Raciocínio de um boi sérvio comum

Muitas maravilhas ocorrem neste mundo, e nosso país está, como muitos dizem, transbordando de maravilhas a tal ponto que maravilhas não são mais maravilhas. Há pessoas aqui em posições muito altas que nem pensam, e como compensação, ou talvez por outras razões, o boi de um camponês comum, que não difere nem um pouco dos outros bois sérvios, começou a pensar. Deus sabe o que aconteceu que fez com que esse engenhoso animal se atrevesse a se engajar em um empreendimento tão impetuoso, especialmente porque havia sido provado que na Sérvia essa ocupação infeliz só poderia lhe trazer desserviço. Digamos então que esse pobre diabo, em toda a sua ingenuidade, nem sabia que esse empreendimento não é lucrativo em sua terra natal, por isso não lhe atribuímos nenhuma coragem cívica em particular. Mas ainda permanece um mistério o por quê de um boi pensar, já que não é eleitor, nem vereador, nem vereador da aldeia, nem foi eleito deputado em qualquer assembleia bovina, ou mesmo (se atingiu uma certa idade) um senador. E se a pobre alma já sonhou em se tornar um ministro de estado em qualquer país bovino, ele deveria saber que, pelo contrário, deveria praticar como pensar o mínimo possível, como aqueles excelentes ministros em alguns países mais felizes, embora nosso país também não tenha a mesma sorte. No final, por que deveríamos nos preocupar com o por quê de um boi na Sérvia ter se engajado em um empreendimento abandonado pelo povo? Além disso, pode ter acontecido que ele começou a pensar apenas devido a algum instinto natural dele.

Então, que tipo de boi é esse? Um boi comum que, como a zoologia nos ensina, uma cabeça, corpo e membros, como todos os outros bois; ele puxa um carrinho, pasta na grama, lambe sal, rumina e zurra. O nome dele é Cinzento.

Aqui está quando é que ele começou a pensar. Um dia, seu mestre colocou no carrinho ele e seu amigo, Preto, carregou alguns piquetes roubados no carrinho e os levou à cidade para vender. Quase imediatamente depois de entrar na cidade, ele vendeu os piquetes e depois desamarrou Cinzento e seu camarada, prendeu a corrente que os amarra ao jugo, jogou um maço de feno na frente deles e alegremente entrou numa pequena taberna para se refrescar com um algumas bebidas. Havia um festival em andamento na cidade, e havia homens, mulheres e crianças passando por todos os lados. Preto, também conhecido por outros bois como sendo um tanto idiota, não olhou para nada; em vez disso, comeu o almoço com toda a seriedade, comeu de barriga para baixo, tirou um pouco por puro prazer e depois deitou-se, cochilando docemente e ruminando. Todas aquelas pessoas que passavam não eram da sua conta. Ele estava apenas cochilando e ruminando pacificamente (é uma pena que ele não seja humano, com todas essas predisposições para uma carreira nobre). Mas Cinzento não deu uma única mordida. Seus olhos sonhadores e a expressão triste no seu rosto mostraram à primeira vista que este era um pensador e uma alma doce e impressionável. Os Sérvios passavam por ele, orgulhosas de seu passado glorioso, seu nome, sua nação, e esse orgulho se manifesta em seu comportamento e ritmo severos. Cinzento observou tudo isso, e sua alma foi subitamente consumida por tristeza e dor devido à tremenda injustiça, e ele não pôde deixar de sucumbir a uma emoção tão forte, repentina e poderosa; ele gemeu tristemente, dolorosamente, lágrimas rolando em seus olhos. E em sua imensa dor, Cinzento começou a pensar:

– De que estão tão orgulhosos o meu mestre e seus compatriotas, os Sérvios? Por que eles mantêm a cabeça tão alta e olham para o meu povo com orgulho e desprezo altivos? Eles estão orgulhosos de sua pátria, orgulhosos que o destino misericordioso lhes garantiu que nasceram aqui na Sérvia. Minha mãe também me deu nascimento aqui na Sérvia, e a Sérvia não é apenas minha terra natal, mas também meu pai, e meus ancestrais, assim como os deles, todos juntos, vieram para essas terras da antiga terra eslava. E, no entanto, nenhum de nós, bois, sentimos orgulho disso, apenas nos orgulhamos de nossa capacidade de puxar uma carga mais pesada para cima; até hoje, nunca um boi disse a um boi alemão: “O que você quer de mim, eu sou um boi sérvio, minha terra natal é o orgulhoso país da Sérvia, todos os meus ancestrais foram paridos aqui e aqui nesta terra, estão os túmulos dos meus antepassados.” Deus permita, nunca nos orgulhamos disso, nunca veio à nossa mente, e eles até se orgulham disso. Gente estranha!

Tomado por esses pensamentos, o boi tristemente balançou a cabeça, o sino no pescoço tocando e o jugo estalando. Preto abriu os olhos, olhou para o amigo e lamentou:

– Lá vai você de novo com essa sua bobagem! Coma, tolo, engorde um pouco, olhe todas as costelas para fora; se fosse bom pensar, os homens não teriam deixado para nós bois. De jeito nenhum teríamos sido tão afortunados!

Cinzento olhou com pena para o camarada, desviou a cabeça e mergulhou em seus pensamentos.

– Eles se orgulham de seu passado glorioso. Eles têm sua Batalha do Kosovo. Grande coisa, meus ancestrais não puxaram carroças com comida e armamentos? Se não fosse por nós, as pessoas teriam que fazer isso sozinhas. Depois, há a revolta contra os turcos. Uma jornada tão grandiosa e nobre, mas quem estava lá na época? Foram esses idiotas de nariz alto, se levantando orgulhosamente diante de mim como se fosse o mérito deles, quem levantou a revolta? Aqui, tome meu mestre como um exemplo. Ele também está tão orgulhoso e se vangloria do levante, especialmente com o fato de seu bisavô ter morrido na guerra de libertação como um verdadeiro herói. E esse é o mérito do meu mestre? Seu bisavô tinha o direito de se orgulhar, mas não ele; seu bisavô morreu para que meu mestre, seu descendente, pudesse ficar livre. Então ele é livre, e como ele usa sua liberdade? Ele rouba os piquetes de outras pessoas, senta-se no carrinho, e eu tenho que puxar ele e os piquetes enquanto ele dorme nas rédeas. Agora ele vendeu seus piquetes, ele está bebendo licor, sem fazer nada e se orgulhando de seu passado glorioso. E quantos dos meus antepassados foram massacrados no levante para alimentar os combatentes? E meus ancestrais na época não puxaram armamentos, canhões, comida, munição? E, no entanto, não nos orgulhamos de seus méritos porque não mudamos; ainda cumprimos nosso dever hoje, assim como nossos ancestrais fizeram, pacientemente e conscientemente.

– Eles têm orgulho do sofrimento de seus ancestrais e dos quinhentos anos de escravidão. Meus parentes sofreram ao longo de nossa existência, e hoje ainda sofremos e somos escravizados, e ainda assim não gritamos sobre isso no topo de nossas vozes. Dizem que os turcos os torturaram, massacraram e empalaram; bem, meus ancestrais foram massacrados por sérvios e turcos, assados e submetidos a todos os tipos de tortura.

– Eles têm orgulho de sua religião e, no entanto, não acreditam em nada. Qual é a minha falha e de meu povo que não podemos ser aceitos entre os cristãos? A religião deles diz “não furtarás” e lá está o meu mestre roubando e bebendo pelo dinheiro que recebeu por roubar. A religião deles os instrui a amar os vizinhos e, no entanto, eles apenas prejudicam um ao outro. Para eles, o melhor dos homens, um exemplo de virtude, é aquele que não faz mal e, é claro, ninguém considera pedir a alguém que faça algo de bom também, além de não fazer mal. É o quão baixo eles têm que seus exemplos de virtude não representam mais do que qualquer item inútil que não cause danos.

O boi suspirou tão profundamente que seu suspiro levantou a poeira da estrada.

– Então – o boi continuou com seus pensamentos tristes – nesse caso, eu e minha família não somos melhores nisso do que eles? Nunca matei ninguém, nunca falei mal de ninguém ninguém, não roubei nada, nunca despedi um homem inocente do serviço público, não fiz déficit no tesouro do estado, não declarei falência falsa, nunca acorrentei ou prendi pessoas inocentes, nunca caluniei meus amigos, nunca fui contra os meus princípios de boi, não fiz testemunhos falsos, nunca fui ministro de Estado e nunca fiz mal ao país, e não apenas eu não faça mal a ninguém, até faço bem àqueles que me prejudicam. Minha mãe me deu à luz e, imediatamente, homens maus até tiraram o leite da minha mãe. Deus pelo menos criou grama para nós, bois, e não para os homens, e ainda assim eles nos privam dela. Ainda assim, além de toda essa surra, puxamos as carroças dos homens, lavramos seus campos e alimentamos pão. E ainda assim ninguém admite nossos méritos que fazemos pela pátria…

– Ou tome o jejum como exemplo; bem, para os homens, a religião diz para jejuar em todos os dias de festa, e mesmo assim eles não estão dispostos a suportar esse pequeno jejum, enquanto eu e meu povo jejuamos por toda a vida, desde que somos retirados do seio da mãe.

O boi abaixou a cabeça como se estivesse preocupado, depois a ergueu novamente, bufou com raiva, e parecia que algo importante estava voltando para ele, atormentando-o; de repente, ele gemeu alegremente:

– Oh, eu sei agora, tem que ser isso – e ele continuou pensando – é isso que é; eles se orgulham de sua liberdade e direitos civis. Eu preciso colocar minha mente nisso a sério.

E ele estava pensando, pensando, mas não conseguiu perceber.

– Quais são esses direitos deles? Se a polícia ordena que eles votem, eles votam, e assim, podemos facilmente dizer: “A favoo-o-or!” E, se não receberem ordem, não ousam votar ou até se envolver em política, assim como nós. Eles também sofrem espancamentos na prisão, mesmo que completamente inocentes. Pelo menos zurramos e agitamos nossas caudas, e elas nem têm essa pouca coragem cívica.

E naquele momento, seu mestre saiu da taberna. Bêbado, cambaleante, olhos embaçados, murmurando algumas palavras incompreensíveis, ele caminhou sinuosamente em direção ao carrinho.

– Veja só, como esse descendente orgulhoso está usando a liberdade conquistada com o sangue de seus ancestrais? Certo, meu mestre é um bêbado e um ladrão, mas como os outros usam essa liberdade? Apenas ficam ociosos e se orgulham do passado e do mérito de seus ancestrais, nos quais eles têm tanta contribuição quanto eu. Somos bois, mas ainda podemos nos orgulhar de nosso árduo trabalho e mérito hoje.

O boi suspirou profundamente e preparou o pescoço para o jugo.

 

Para o projeto “Radoje Domanović” traduzido por Thais Coelho, revisado por Jelena Veljković.

Kraljevič Marko drugič med Srbi (4/5)

(prejšnja stran)

Marko je krenil noter, se pomešal v gručo in sedel na stol v kot, da ne bi njegova velika postava vzbujala pozornosti.

Ljudi je bilo natlačeno polno in vsi so bili razvneti od ognjevitega govora in debate, zato Marka nihče niti zapazil ni.

Na častnem mestu je bila tribuna in na nji miza za predsedstvo, zraven pa mize za tajnike.

Namen shoda je bil, da sprejmo resolucijo, v kateri naj bi obsodili barbarsko početje Arnavtov na Kosovem ter v celi Stari Srbiji in Macedoniji in pa nasilstva, ki jih zaradi njih trpe Srbi na svojem rodnem ognjišču.

Ob teh besedah, ki jih je spregovoril predsednik in razložil namen zborovanja, se je Marko ves spremenil. Oči so mu zažarele s strašnim žarom, vse telo mu je zadrhtelo, pesti so se pripravljene za boj jele stiskati in zobje škripati.

»Vendarle sem slednjič našel prave Srbe, katere sem iskal. To so oni, ki so me klicali!…« je pomislil Marko ves vesel in se že naslajal ob misli, kako jih bo vzradostil, ko se jim razkrije. Nepotrpežljivo se je vrtel na svojem stolu, da se malone ni sesul. Toda ni maral pričeti prècej, čakal je na najugodnejši trenutek.

»Besedo ima Marko Marković!« je razglasil predsednik in udaril ob zvonec.

Vse je potihnilo, da bi slišali najboljšega govornika.

»Gospoda in tovariši!« je pričel ta. »Neprijetno je za nas, toda že okolnosti same, že čustvo samo me sili, da pričenjam svoj govor z Jakšićevimi verzi:

»Mi Srbi nismo, možje mi nismo!…
— — — — —
Ker da smo Srbi, ker da možje smo,
ker da smo bratje, oh, mili bog!
mar bi takó mi z Avale plave
zrli ledeno v ognjeni ta čas,
mar bi takó nas, oh, bratje predragi,
mar bi takó prezirali nas?!«

Nastala je tišina. Nihče ni dihnil. To tišino je samo za trenutek pretrgalo škrtanje Markovih zob in pa škripanje stola, na katerem je sedel, tako da so se mnogi srdito in zaničljivo ozrli vanj, zakaj moti to sveto, rodoljubno tišino.

Govornik je nadaljeval:

»Da, tovariši, strašen je ukor velikega pesnika na to naše današnje pomehkuženo pokolenje. Videti je res, ko da nismo ne Srbi ne možje! Saj kar mirno gledamo, kako pade vsak dan po nekaj srbskih žrtev pod krvavim arnavtskim bodalom, gledamo, kako požigajo srbske hiše v Dušanovi prestolnici, kako se onečaščajo srbske hčerke in trpi ljudstvo največje muke ondi, v onih krajih, kjer je vladala starodavna srbska slava in gospostvo. Res, bratje, iz teh krajev, pa tudi iz Prilepa, domovja našega največjega junaka Kraljeviča, se čujejo suženjski vzdihljaji in žvenket verig, ki jih še vedno vleče za seboj Markov bedni potomec; in Kosovo tožno se še vedno vsak dan obliva s srbsko krvjo, še vedno čaka maščevanja, še vedno žejno neprijateljske krvi, ki jo terja pravična kri Lazarjeva in Obilićeva. In tudi mi lahko danes nad tem razbojiščem, nad tem svetim pokopališčem naših vzor-vitezov, nad tem popriščem slave nesmrtnega Obilića, tudi mi lahko jeknemo ob onem tožnem jeku gusel, ki ga spremlja ljudstvo s pesmijo, v kateri preliva naš veliki junak Kraljevič kot glasnik narodne žalosti svoje solze in govori:

»Jojme, zdravo, Kosovo ti ravno,
kaj dočakalo si, polje tožno!…«

Ob teh besedah so se zakotalile Marku kakor orehi debele solze iz oči, vendar se ni maral še oglasiti. Čakal je, kaj bodo napravili dalje. Toda pri duši mu je postajalo tako milo, da je pozabil in oprostil vse muke, ki jih je pretrpel. Za tak trenutek bi dal tudi glavo s svojih ramen. Bil je pripravljen iti celo na Kosovo, pa če ga še enkrat vržejo v ječo.

»Te besede zgrabijo vsakega Srba za srce, tu plaka z Markom vred vse naše ljudstvo; toda razen teh plemenitih solz našega velikega viteza, so nam potrebne tudi še mišice Kraljeviča in Obiliča!…« je nadaljeval čedalje ognjeviteje govornik.

Marku je kri zalila oči, strašen je bil njegov pogled, šinil je kvišku in s stisnjenimi pestmi, ki jih je dvigal vrh glave, planil kakor razjarjen lev proti govorniku. Mnoge je podrl h tlom in jih pohodil z nogami. Nastal je vik in krik. Predsednik in tajniki so si z rokami zakrili obraz in se strahoma zarili pod mizo, navdušeni Srbi pa so zajezili vrata s prestrašenim, obupnim vreščanjem:

»Na pooomoooč!«

Govornik je prebledel, noge so se mu zašibile, zadrhtel je kakor v mrzlici, pogled je otrpnil, ustne posinjele, šiloma je goltal slino vase, iztezal vrat in mežikal. Marko je prodrl do njega in mu zamahedral z rokami nad glavo ter s strahovitim glasom zatulil:

»Tukaj je Marko, ne bojte se, bratje!«

Govornika je oblil znoj, obraz miu je zaripel, zazibal se je in se zvrnil po tleh kakor sveča.

Marko se je zdrznil in odstopil, pogledal na tega nezavestnega revčka, pobesil roke in z izrazom neznanske začudenosti pogledal okrog sebe. Kar okamenel pa je od osuplosti, ko je videl, kako so Srbi zajezili vrata in okna in kako obupno vpijejo: »Na pooomoooč! Policija… Hudodelec!«

Marko je bil ves mlahav od začudenja, spustil se je na stol v bližini in si zaril glavo v svoje kosmate, silne roke.

Ta hip mu je bilo najteže: po tako mogočnem upanju na gotov uspeh in tolikšnem navdušenju je nastopil nenaden, nagel preobrat položaja.

Dolgo je sedel Marko tako, v istem položaju, nepremično, kakor okamenel.

Malo pomalem je jelo prestrašeno vpitje ponehavati in namesto onega strašnega vika in krika, je nastopila smrtna tišina, v kateri se je razločno slišalo težko dihanje onesveščenega govornika, ki se je začel polagoma zavedati. Ta čudna nepričakovana tišina je povzročila, da so začeli predsednik zborovanja, podpredsednik in tajniki pomalem boječe, oprezno dvigati glave. Prestrašeno gledajo drug drugega s čudnim izrazom vprašanja na licih: »Kdo za boga ve, kaj je vse to?« Nato se pričnó s še večjim začudenjem ogledovati okrog sebe. Dvorana je malone prazna, samo od zunaj kukajo mnoge rodoljubne glave skozi odprta vrata in okna. V dvorani pa Marko kakor kamen, na stolu sedi, s komolci na kolenih in z glavo uprto na roke. Ne premakne se, niti diha mu ni slišati. Potlačeni so začeli po vseh štirih kobacati ven drug za drugim, nezavestni govornik se je začel osveščati, tudi on gleda boječe okrog sebe, se tipa, gleda predsednika in tajnike in kakor gleda on vanje gledajo ti nanj, kakor da se začudeno, strahoma sprašujejo drug drugega: »Kaj je bilo to z nami? Ali smo res ostali živi?« Z največjo začudenostjo pa se ustavljajo pogledi vseh na Marku, nato pa menjajo spet med seboj poglede, ki s svojim izrazom na licih kakor vprašujejo in odgovarjajo: »Kdo je to strašilo?!… Kaj naj storimo?! — Ne vem!«

Tudi na Marka je vplivala ta tihota, da je vzdignil glavo. Tudi na njegovem obrazu je bil isti izraz začudenosti: »Kdo bogme ve, kaj je bilo to na mah, bratje moji?!«

Navsezadnje je Marko nežno in mehko, kolikor je to sploh mogel, nagovoril govornika, s pogledom polnim miline:

»Kaj pa ti je bilo, brate mili, da si padel?…«

»S pestjo si me udaril!« je odvrnil oni karajoče in se z roko potipal po temenu.

»Še dotaknil se te nisem, tako mi vsemogočnega boga in svetega Janeza! Tako lepo si govoril in rekel si, da je treba Srbom Markove desnice, jaz pa sem sam Kraljevič Marko in sem se ti samo oglasil: ti pa si kar omedlel.«

Vsi navzoči so se še huje zbegali in pričeli so se umikati od Marka.

Marko pa je začel pripovedovati, kaj ga je primoralo, da je prosil boga, naj mu dovoli priti med Srbe in kaj vse se je zgodilo z njim, kakšne muke je moral pretrpeti in kako so mu odvzeli orožje in obleko in vinski meh, pa kako je njegov Šarec propadel, ko je vlekel tramvaj in gonil zajemalno kolo pri vrtnarju.

Po teh besedah se je govornik malo zbral in zavedel ter dejal:

»E, Marko, to si pa res bedasto ukrenil!«

»Sit sem bil že teh vaših tožba in neprenehnega klicanja. Obračal sem se tam doli v grobu, obračal se več kakor pet sto let in bogme da nisem mogel več prenašati!«

»Eh no, to se prepeva v pesmih, brate moj! To se samo tako poje. Ti pač ne poznaš poetike!«

»Lepo, prosim te, to se prepeva, toda tako ste tudi govorili; glej, saj si sam pravkar isto govoril!«

»Nikar ne bodi preproščina taka, prosim te, brate; saj vendar ni vse tako, kakor se govori. To se samo tako govori, zato da je slog lepši, bolj okrašen! Vidi se, da tudi retorike ne poznaš! Starokopiten človek si, brate moj, in mnogo stvari ne poznaš! Znanost, dragi moj, je daleč napredovala. Jaz govorim, kakopak, ti pa moraš vedeti, da mora imeti govornik po pravilih retorike lep, okrašen slog, da mora znati navdušiti poslušalce, da omeni tudi kri in bodalo pa hlapčevske verige in suženjstvo! Vse to je samo zaradi lepote sloga in živa duša ne misli resno, tako kakor ti, da je treba pri priči zavihati rokave, pa dajmo, udarimo se zares. Prav tako je tudi v pesmi vržena fraza: »Vstani, Marko…« itd., a to vse je zaradi lepote… Nič ne razumeš, brate, bedasto si ravnal; vidi se, da si preprost človek, starinskega kova! Ti jemlješ besede še v dobesednem pomenu in ne veš, da nastane književni slog šele s tropami in figurami!«

»Ali, kaj pa naj počnem zdaj? Ne pokliče me niti bog, nazaj niti mi ni na zemlji obstanka.«

»Pošteno nevšečna zadeva!« se je vmešal predsednik kakor v skrbeh.

»Sila nevšečna!« so z istim glasom dejali še drugi.

»Šarca imam na reji pri nekem kmetiču, obleke in orožja nimam, a pošlo mi je tudi imetje,« je rekel Marko v obupu.

»Od sile nerodno!« je ponovil vsak navzočih še enkrat.

»Ko bi imel dobre poroke, dl bi si na menico izposodil nekaj denarja!« je menil govornik.

Marko ni razumel.

»Imate kake dobre prijatelje tu v mestu?«

»Nimam tu po bogu žive duše,
ni jih več pobratimov tod mojih,
pobratima Obilić Miloša,
pobratima Toplice Milana,
pobratima…«

Marko je hotel še dalje naštevati, toda govornik mu je segel v besedo:

»Zadoščala bi dva; več jih ni treba!«

»A, nekaj mi je prišlo na misel…« je pričel predsednik zamišljeno, važno, utihnil je in, se z roko pomel po čelu, po krajšem molčanju pa se je obrnil k Marku z vprašanjem:

»Ali si pismen?… Znaš brati in pisati?«

»Brati in pisati znam,« je odvrnil Marko.

»Prišlo mi je namreč na misel, kako bi bilo, če bi nekako vložil prošnjo za kakšno službico? Lahko bi prosil kje, da te nastavijo za praktikanta.«

S težavo se je Marko sporazumel z njimi, kaj je to praktikant, in je konec koncev pristal, ker so mu rekli, da bo imel po šestdeset-sedemdeset cekinov na leto, junak pa niti bora ni imel.

Napisali so mu prošnjo, mu dali pol dinarja za kolek in pol dinarja za prvo silo, če bi se znašel v stiski ter ga napotili v policijsko ministrstvo, naj vloži tam prošnjo.

(naslednja stran)

Kraljevič Marko drugič med Srbi (3/5)

(prejšnja stran)

Zadeva je seveda šla dalje po svoji pravi poti. Ko je napravila policija na licu mesta svoje izvide, v podrobnostih preiskala zločine, je izrodila vse akte sodišču v nadaljnje poslovanje.

Sodišče je odredilo zaslišavanja, klicalo priče in določalo soočenja. Državni tožilec je kahteval, kot se razume, naj se Marko obsodi na smrt; Markov advokat pa je spet ognjevito dokazoval, da je Marko nedolžen in naj se izpusti na prosto. Marka so vodili na razprave, ga zasliševali in vračali spet v zapor. In bil je že ves zbegan od začudenja, kaj vse počno z njim. Najhuje mu je bilo, da je moral piti vodo in te nikakor ni bil vajen. Vse bi bil lahko prenesel, junak je, toda čutil je, da mu voda hudo škoduje. Pričel je hujšati in veneti. Nič več ni bil tisti stari Marko, bogme, da ne! Bil je tenak kakor bilka, obleka visi na njem, kakor da ni njegova, in ko hodi, se opoteka. Pogosto ti klikne v grenkem obupu: »Ah, bože, saj to je huje od preklete arabske ječe!«

Nazadnje je sodišče le izdalo sodbo, po kateri so, upoštevaje Markove zasluge za srbstvo in mnoge olajšujoče okolnosti, obsodili Marka na smrt in na plačilo odškodnine ter povračilo vseh sodnih stroškov.

Zadeva je bila predložena apelaciji in ta je smrtno kazen spremenila v dosmrtno ječo, kasacijsko sodišče pa je našlo neke nepravilnosti in vrnilo akte sodišču, zahtevajoč, da se zaslišijo in zaprisežejo še neke priče.

Dve leti je trajala ta sodna procedura in nazadnje je potrdilo tudi kasacijsko sodišče spremenjeno razsodbo, po kateri je bil obsojen Marko na deset let težke ječe v težkih okovih in na plačilo vseh kazenskih in sodnih stroškov, toda ne kot politični zločinec, ker je dokazal, da ne pripada nobeni politični stranki.

Seveda so pri tej razsodbi upoštevali, da je Kraljevič Marko velik narodni junak in da je to v jurisdikciji edinstven primer. Navsezadnje to ni bila lahka zadeva. Še največji strokovnjaki so stali zmedeni pred njo. Kako boš obsodil na smrt nekoga, ki je pravzaprav že pred toliko časa umrl in se znova pojavil na tem svetu?

In tako je padel Marko po nedolžnem v ječo. Ker ni bila mogoče sodnih in kazenskih stroškov plačati iz česa drugega, so določili na javni dražbi prodajo Markovega Šarca, obleke in orožja. Orožje in obleko je tako na kredit kupila država za muzej, Šarca pa je kupila Tramvajska družba za izplačilo v gotovini.

Marka so ostrigli, obrili, okovali v težke okove, oblekli v belo obleko in ga odvedli na beograjski grad. Tu je Marko trpel in se mučil v takih mukah, za kakršne ni nikdar mislil, da jih more prenesti. Sprva je kričal, se togotil, grozil; polagoma pa se je privadil in se mirno vdal v usodo. Kakor se razume, so ga za čas njegove kazni naučili tega in onega in ga pripravljali za družbo, v kateri je potrebno, da človek po odsluženi kazni dela kot koristen član; zato so ga jeli po malem privajati na koristna opravila: prinašal je vodo, zalival vrtove in plel čebulo, kasneje pa se je učil izdelovati žepne nože, krtače, omela in na kupe drugih koristnih stvari.

Njegov borni Šarec pa je cijazil tramvaj od jutra do večera, brez prenehanja. Tudi on je hromel in hiral. Ko hodi, se opoteka, ko pa ga ustavijo, zadrema in se zasanja, nemara tja v tiste srečne čase, ko je pil rdeče vino iz čebra, nosil v grivi zlatopletene rese, na kopitih srebrne podkve, na prsih zlate oprsnice in pozlačeno uzdo, — ko je nosil v ljutih borbah in dvobojih svojega gospodarja na sebi in dohiteval vile pod njim. Ves shujšan je zdaj: sama koža in kost ga je, rebra se mu dado prešteti, na kolek mu lahko torbo obesiš.

Najhuje je bilo Marku, ko je tako naneslo, da so ga vodili kam na delo in je zagledal Šarca tako propadlega. To ga je huje bolelo kakor vse njegovo gorje. Pogosto so mu, ko ga je videl tako bednega, solze zalile oči in je z vzdihom zaječal:

»Joj, moj Šarče, joj, moj kónjič vrli!…«

Šarec se je tedaj obrnil, bolno zahrzal, vtem pa je že pozvonil sprevodnik in tramvaj je krenil dalje, stražnik pa je vljudno opomnil Marka, naj nadaljuje pot, ker sta mu imponirala Markova moč in njegova visoka rast. Zato stavka niti končal ni.

Tako se je siromak Marko mučil itn mučil za svoj rod deset dolgih let, ne da bi se odpovedal misli na maščevanje Kosova. Tramvajska družba je škartirala Šarca in kupil ga je neki vrtnar, da mu je obračal kolo na vodnjaku.

Minilo je tudi teh deset let muke. Marka so izpustili.

Imel je prihranjenega nekaj denarja, ki ga je pridobil, ko je prodal razne drobnarije, katere je sam izdelal.

Najprej je stopil v krčmo in dal poklicati dva brivca, da ga lepo izmijeta in obrijeta, nato je naročil, naj mu speko devet let starega ovna in da mu primaknejo izdatno mero vina in žganja.

Hotel se je najprej z dobro jedjo in pijačo malo spraviti na noge in si opomoči od tolikerih muk. Posedal je tako več kakor petnajst dni, dokler ni začutil, da se je vrnil malo k sebi, nato pa začel premišljati, kaj naj ukrene.

Mislil je, mislil in si nazadnje nekaj izmislil. Preoblekel se je, da ga ne bi nihče spoznal in šel najprej iskat svojega Šarca, da bi še njega rešil trpljenja, nato pa bi šel od Srba do Srba, da bi zvedel, kdo so to, ki so ga tolikanj klicali, ali so to sploh Srbi, ki so ga zaprli v ječo in kako bi bilo najbolje maščevati Kosovo.

Zvedel je Marko, da je njegov Šarec pri nekem vrtnarju in da vleče tam zajemalno kolo. Napotil se je tja, kjer so mu rekli, da ga bo našel. Odkupil ga je za malo denarja, ker ga je oni že sam hotel dati ciganom, ter ga odvedel k nekemu kmetu, s katerim se je pobotal, da ga bo ta krmil z deteljo in skrbel zanj, da bi se Šarcu vrnile prejšnje moči. Marko je kar zajokal, ko je videl ubogega Šarca, kako klavrn je bil videti. Tisti kmet je bil dober človek, pa se ga je usmilil in sprejel Šarca v rejo, Marko pa je peš krenil dalje.

Tako potujoč je naletel na siromašnega kmeta na njivi, kjer je delal, pa ga je pozdravil s krščanskim pozdravom.

Marko se je pričel pogovarjati z njim o tem in onem in rekel tako v pogovoru:

»Kako bi bilo, če bi zdajle vstal Kraljevič Marko, pa bi prišel k tebi?«

»To se pa že ne more več zgoditi,« je del kmetič.

»A če bi prišel, kaj bi napravil?«

»Prosil bi ga, naj mi pomaga okopati tole koruzo!« je del v šali kmetič.

»Ko pa bi te poklical na Kosovo s seboj?«

»Ovbe no, molči, brate, kakšno Kosovo se ti plete v glavi! Saj še na semenj ne utegnem, da bi kupil soli pa opanke za otroke. Pa vidiš, brate, tudi nimam denarja, da bi si kaj kupil.«

»Dobro, prijatelj: pa veš ti, da je na Kosovem propadlo naše carstvo in da je treba Kosovo maščevati?«

»Propadel sem tudi jaz, brate moj, da huje ne more biti. Ne vidiš, da bos hodim?!… A ko me pritisnejo, naj plačam davke, ne bom vedel niti, kako mi je ime. Hodi zbogom ti in tvoje jadno Kosovo!«

Zaneslo je Marka v hišo nekega premožnega kmeta.

»Bog daj, gospodar!…«

»Bog daj!« odgovori ta in ga sumljivo ogleduje… »A od kod prihajaš, brate?«

»Od daleč sem prišel, pa se ogledujem tod okrog, da vidim, kako žive tukajšnji ljudje.«

Tudi temu omeni Marko tako v pomenku, kako bi bilo, če bi se prikazal na svetu spet Marko Kraljevič in poklical Srbe s seboj na Kosovo.

»Slišal sem, da se je neki norec pred kakšnimi desetimi leti izdajal za Marka Kraljeviča in zagrešil neke zločine in tatvine ter so ga vrgli, v ječo.«

»Saj, tudi sam sem slišal to: ampak, kaj bi napravil, če bi se prikazal pravi Marko in te poklical na Kosovo s seboj?«

»Sprejel bi ga, ga pošteno z vinom napojil in ga lepo odpravil.«

»A Kosovo?«

»Kakšno Kosovo v teh mršavih letih!… To stane lepe denarce! Veliki stroški so to, brate!…«

Marko je odšel od njega in krenil dalje. Povsod na vasi je doživljal isto. Nekateri so sklanjajoč se na svoje motike komaj odzdravili in niso črhnili besedice več. Ljudje ne morejo zgubljati časa, treba je okopati in za časa končati vsa opravila, če hočejo, da jim bo žito dobro rodilo.

In tako je postalo Marku pusto na vasi, pa se je odločil, da odide v Beograd, da bi tam poskusil, ali se dá ondi napraviti kaj za Kosovo ter dognati, od kod tolikanj teh nujnih klicev, iskrenih, odkritosrčnih, a takšen sprejem.

Prišel je v Beograd. Vozovi, tramvaji, ljudje — vse se podviza, hiti, križa pot, se srečuje. Uradniki beže v pisarne, trgovci za svojimi opravki, delavci na svoje delo.

Sreča tam nekega uglednega lepo oblečenega gospoda. Marko pristopi k njemu in ga pozdravi. Ta, malo osupnjen, za korak odstopi, pa tudi Markove slabe obleke ga je bilo sram.

»Jaz sem Marko Kraljevič. Prišel sem semkaj, pomagat svojim bratom,« je rekel Marko in povedal vse, kako je prišel, zakaj je prišel, kaj vse se je zgodilo z njim in kaj misli dalje početi.

»Ta-ko. Drago mi je, da sem vas spoznal, gospod Kraljevič! Res mi je drago. Kdaj nameravate v Prilep?… Drago mi je, verjemite mi; toda oprostite, mudi se mi v pisarno! Servus, Marko!« je rekel ta in urno odhitel.

Marko sreča drugega, tretjega. Kogar koli pa je srečal, se je vsak pogovor navadno končal z onim: »Mudi se mi v pisarno! Servus, Marko!«

In tako je pričel Marko ves razočaran obupavati. Po ulici je hodil in molčal, mrgodil se, brki so se mu pobesili na ramena; nikogar ni zaustavljal, nikogar več ni spraševal. In koga naj bi še spraševal? Kogar koli vidi, se mu mudi v pisarno. Kosova niti ne omenja nihče. Seveda, pisarna je nujnejša kakor Kosovo. Marko postaja vzlic svojim močnim živcem nervozen na to prekleto pisarno, ki po njegovem mnenju tako uspešno konkurira Kosovu. Nazadnje mu je jelo postajati vse bolj pusto in priskutno sredi te množice ljudi, kateri kakor da sploh nič ne delajo, ampak se jim samo v pisarno mudi. Kmetiči pa se spet pritožujejo na nerodovitna leta in na župane, hitijo na polje, delajo tam neprenehoma in nosijo podrapane opanke in posvaljkane bregeše. Marko je izgubil vsako upanje na svoj uspeh in ni niti nikogar več spraševal, niti se ni z nikomer več shajal. Komaj je čakal, da bi ga bog spet poklical na drugi svet, da se ne bi več trapil, ker je vsak Srb zaposlen s svojo nujno skrbjo in opravkom in Marko se je začutil čisto odveč.

Nekega dne je postopal tako čemeren in nevesel, pa tudi njegovo bogastvo se mu je že razpršilo in ni imel, s čimer bi si kupil vina, krčmarica Janja pa je že dolgo in izdavna v grobu — in ta bi mu le dala na upanje piti. Stopal je tako s pobešeno glavo po ulici, in kar na jok mu je šlo, ko se je spomnil starih časov in tovarišev, posebno pa lepe, ognjevite Janje in njenega hladnega vina.

Tedaj je iznenada opazil pred neko veliko krčmo silno gručo ljudi in od znotraj je slišal velik hrup.

»Kaj pa je to tukaj?« je vprašal nekoga, seveda v prozi, ker se je tudi Marko od samih nadlog odpovedal pogovarjati se v stihih.

»Rodoljuben shod imajo,« je rekel ta in ga premeril od glave do peta kot sumljivega človeka ter malo odstopil od njega.

»A kaj počno tam?…« bi rad še vedel Marko.

»Stopi noter, pa sam poglej, brate!« je rekel drugi srdito in pokazal Marku hrbet.

(naslednja stran)

Kraljevič Marko drugič med Srbi (2/5)

(prejšnja stran)

Zložno jaha Marko in se čudi sam pri sebi, da ibeže Srbi pred njim, ko so ga vendar tolikanj klicali in ga tako opevali. Ne more se načuditi in prečuditi. Nazadnje mu pride na misel, da pač ne vedo še, kdo pravzaprav je, ko pa bodo zvedeli to, misli zadovoljno sam pri sebi, kako prekrasno ga bodo pozdravili, kako bo zbral vse Srbe in krenil na sultana. Ko tako jezdi, zagleda kraj ceste prekrasno senco pod velikim hrastom, razjaha Šarca, ga priveže, sname vinski meh in prične piti. Pil je tako in premišljeval, pa se je pri tem lotil junaka spanec. In Marko je naslonil glavo na tla brez vsakega zglavja in se zleknil, da bi zaspal. Komaj pa mu začne legati spanec na oči, že prične Šarec, ki je zapazil neke ljudi, ki obkoljujejo Marka, biti z nogami ob tla. To je bil okrajni pisar z desetorico žandarjev. Marko skoči kakor omamljen na noge, ogrne kožuh z narobe obrnjeno stranjo (zaradi vročine ga je bil slekel), zajaha Šarca, vzame v eno roko sabljo, v drugo bat, stisne vajeti z zobmi ter plane tako v naskok na žandarje. Ti so se prepadeni zbegali in Marko jim je ves divji od spanja začel deliti svoje darove drugemu za drugim: temu s sabljo, drugemu z batom. Niti trikrat se ni obrnil in že je vsej desetorici odpihnil duše iz teles. Ko je pisar videl, kaj se godi, je pozabil na preiskavo in paragrafe, pokazal brž hrbet in jo ucvrl v beg. Marko se vrže za njim in klikne:

»Stoj, ti, mrha, ti, junak neznani,
da te švrkne Marko s svojim batom!«

To rekši zavihti bat in ga zaluči za »neznanim junakom«. Vendar pa ga je zadel samo z batovim robom in »junak« se je zvrnil kakor prazna vreča. Zazvenčala so prazna stremena. Marko plane k njemu, vendar ga ne mara pogubiti, marveč mu samo zveže roke na hrbtu; nato ga obesi svojemu Šarcu h glavi na sedlu, sam pa se vrne k svojemu vinskemu mehu. Ko napravi požirek, reče onemu revežu:

»Ajd sèm, mrha, pijva skupaj vino!«

Ta pa samo stoka od bolečine, se zvija in cepeta tako obešen ob sedlo, in Marka prične grabiti smeh in pričel se je krohotati, ko oni tako javka in cvili. »Kakor mačka!« pomisli Marko in buši spet v smeh; kar za trebuh se je moral grabiti in solze so mu prišle v oči, debele kakor orehi.

Oni pa ga začne s solzami prositi, naj ga izpusti, in obljublja, da ne bo napravil kazenske preiskave.

Marko še huje buši v krohot in toliko da ne poči od smeha; ko pa se tako krohoče, se mu ne dá, da bi govoril v desetercu, marveč se zmoti in reče v prozi:

»Pa kakšen vrag, sirota božja, te je prignal sem?«

In vendar se stori Marku inako. Sočutje ga prevzame in že stopi, da bi osvobodil jetnika, kar pogleda in vidi, da ga je znova obkolilo drugih deset z enajstim poglavarjem na čelu, vsi prav tako oblečeni kakor prvi. Marko plane k Šarcu, vrže jetnika v travo (ta se je skotalil v jarek kraj ceste in zastokal), sede na konja in se vrže v enak naskok kakor prej. In ko se spet dvakrat-trikrat obrne, je odpihnil vsem desetim žandarjem duše iz života, in pisar je pričel bežati in tudi njega je zadel Marko z batovim koncem. Zvezal ga je in ga obesil ob sedlo, nato pa je še prvega potegnil iz jarka. Ta je bil ves blaten in premočen, da je kar curelo od njega. Zaradi silnega krohota ga je Marko komaj odnesel do Šarca in obesil nato še njega na drugo stran sedla. In oba capljata in stokata, se cmerita brez moči in poskušata, da bi se izmotala, Marka pa popada vse hujši in hujši smeh, da samo za hip vzklikne:

»E, šmenta, že zaradi tega, da sem se lahko tako nasmejal, mi ni žal, da sem prišel z drugega sveta.«

Toda tam, kjer je sreča, je zmerom že tudi nesreča. Tako tudi zdaj. Komaj se je vrnil Marko zadovoljno k svojemu mehu, da bi polokal, kakor pravi, še tisti ostanek vina, že so se iz daljave začule trobente in bobni. Čedalje bliže in bliže. Šarec je pričel vznemirjeno frkati z nosom in streljati z ušesi.

»Na po-moooč!« sta zacvilila ona dva jetnika.

Že je prihajalo vse bliže in bliže, trobente in bobni so se zaslišali vse razločneje, zemlja je bobnela pod težkimi topovi, oglasili so se streli pušk. Šarec je izbuljil oči in pričel skakati kakor omamljen; ona dva jetnika sta zavreščala in se pričela zvijati. Šarec je bil čedalje bolj vznemirjen. Marka je to čudo precej zmedlo, toda prekrižal se je, nastavil skledo z vinom, ga posrkal in stopil k Šarcu, rekoč:

»Čuj me, Šarec, čuj, moj drug me dobri,
tri sto šestdeset je let prešló že
od takrat, ko prvič sva se našla,
pa se nisi nikdar še preplašil!
Bog bo dal, da vse se dobro steče.«

Butnili so kanoni, da se je še sam Marko zdrznil, Šarec je poskočil, kakor da je pobesnel; ona dva sta sfrčala z njega in se z javkanjem odkotalila v jarek. Marko se je zasmejal ob vsej tej nadlogi in komaj se mu je posrečilo, da je zlezel na Šarca. Ko pa so se puške in topovi začuli že čisto blizu, se je Šarec kakor besen pognal čez oni jarek in zdirjal preko njiv in setev, čez trnje in globače. Marko ga ni mogel zaustaviti. Legel je na konja, si z roko zakrival obraz, da ga ne bi trnje opraskalo, sablja mu odskakuje od bedra, sobolja kučma mu je zletela z glave, Šarec pa mandra pod seboj vse ter drevi kakor pobesnel. Komaj pa prideta na odprto plan, že zagleda, da je obkoljen od cele vojske. Piskajo trobente, bobni bijejo, puške pokajo, po vseh okoliških višinah pa grme topovi. Pred njim je vojska, za njim vojska, levo, desno, povsod. Šarec se vzpne in se zadrevi kar naravnost; Marko izvleče svoj bat in udriha v množico, ki se je čedalje bolj zgoščala okrog njega. Prerivali so se več kakor dve uri, dokler ni začel Šarec metati krvavo peno iz gobca, pa tudi Marko se je že utrudil, udarjajoč s svojim težkim batom. Puške mu niso mogle dosti prizadeti, ker je imel železen oklep na sebi, pod njim pa iz jekla spleteno oklepno srajco in vrh nje še tri vrste obleke, pa še kožuh od volčje kože. Toda nekaj puške, nekaj topovi, nekaj velika množina udarcev, so ga vendarle nadvladali. Iztrgali so mu konja, iztrgali mu orožje, zvezali so ga in ga s stražo odvlekli na okraj na zasliševanje.

Pred njim stopa deset vojakov, za njim deset in prav tako na obeh straneh po deset z nabitimi puškami in z nasajenimi bajoneti. Roke ima zvezane na hrbtu in v lisice uklenjene; noge so mu vkovali v šestdeset ok[1] težke okove. Kot glavna straža koraka na čelu bataljon vojakov, polk pritiska zadaj; za polkom bobni divizija, ki jo zaključuje divizionar z generalnim štabom, z vseh strani od tod in od ondod pa grme artilerijske brigade po vseh višinah. Vse v polni pripravljenosti, kakor v vojnem času. Šarca vodi dvanajst vojakov, po šest na vsaki strani, in tudi njemu so dali spone na noge in mrežo na gobec, da ne bi koga ugriznil. Marko se je namršil, lica so mu postala turobna, nevesela, brki so se mu pobesili in mu padali na ramena. Vsak njegov brk je bil kakor pol leta staro jagnje, brada pa mu je padala do pasa kakor celoletno jagnje. Med potjo se je vzpenjala množica ljudi, koder so ga gnali, na rante, na plotove in na drevje, da bi ga videli, on sam pa je že tako za celo glavo in več presegal vse druge okrog sebe.

Privedli so ga na okrajno glavarstvo. V svoji pisarni sedi okrajni glavar, majcen, drobcen človeček, z upadlimi prsmi, s topim pogledom, ki pokašljuje pri govorjenju, roke pa so mu kakor dve palčici. Z leve in desne strani njegove mize stoji po šest biričev z napetimi pištolami.

Privedli so okovanega Marka predenj.

Kapetan se je prestrašil okovanega Marka in se ves stresel kakor v mrzlici; izbuljil je oči, a ni mogel spregovoriti. S težavo se je zbral in začel pokašljuje s pridušenim glasom izpraševati:

»Kako se pišete?«

»Marko Kraljevič!« je zaoril glas, da se je kapetan kar stresel in mu je padlo pero iz rok; biriči so odskočili, gruča ljudi pa je zajezila vrata.

»Prosim vas, govorite tiše, ker stojite pred gosposko! Jaz nisem gluh. Kdaj ste rojeni?«

»1321. leta.«

»Od kod ste?«

»Iz Prilepa, grada belega.«

»S čim se pečate?«

Marko ves začuden osupne, ko ga je to vprašal.

»Vprašam: ali ste uradnik, trgovec, ali obdelujete zemljo?«

»Niti oče moj oral ni zemlje,
pa me vendar s kruhom je nahranil!«

»Po kakšnem opravku ste torej prišli sem?«

»Kako, s kakšnim opravkom? Saj me vendar kličete dan za dnem, več kakor pet sto let že. Venomer me opevate v pesmih in javkate: »Kje si, Marko?« »Pridi, Marko!« »Gorje, Kosovo!« pa mi je že v grobu jelo presedati in sem poprosil boga, naj me spustil sem dol.«

»O, brate mili, bedasto si ukrenil. Larifari, to se samo tako prepeva. Če bi bil pameten, se ne bi menil za pesem, niti ne bi imeli mi zdaj takšne nadloge s teboj in ne ti z nami. Če bi bil uradno, s pozivom poklican, e, to bi bilo kaj drugega. Tako pa nimaš olajšujočih okolnosti. Prazne marnje, kakšne opravke moreš imeti ti tukaj?…« je zaključil kapetan nervozno, pri sebi pa je pomislil: »Nosi vrag tebe s pesmijo vred! Ljudje si izmišljajo nekaj, pa prepevajo prazne marnje, mene pa naj zdaj tukaj stresa mrzlica!«

»Joj, prejoj mi, Kosovo ti ravno,
kaj dočakalo si, polje tožno,
da po našem zdaj presvetlem knezu
turški sultan sodi tu in vlada!…«

je spregovoril Marko kakor sam zase, nato pa se je obrnil k okrajnemu glavarju:

»Jaz pa pojdem, če nihče ne pojde,
pojdem, pa če níkdar se ne vrnem,
pojdem tja do mesta Carigrada,
da ubijem stambulskega carja…«

Kapetan je poskočil s stola.

»Dovolj, to je nov zločin. Kakšno grdo nesrečo nam prizadevate s tem, zakaj naša dežela je zdaj v prijateljskih odnošajih s turškim cesarstvom.«

Marko je zazijal od začudenja. Ko je slišal to, toliko da se ni onesvestil. »V prijateljstvu s Turki, pa kaj za vraga me kličejo potem?« je pomislil sam pri sebi in se ni mogel zavedeti od začudenja.

»Poslušajte torej: zagrešili ste velikanske zločine, katerih ste obtoženi:

  1. Dne 20. tega meseca ste izvršili grozovit umor, ko ste ubili Petra Tomića, trgovca, ki se je vozil s kolesom po cesti. Umor ste izvršili s preudarkom, kar potrjujejo v obtožnici navedene priče: Milan Kostić, Sima Simić, Avram Srećković in drugi. Po točnem izvidu in zdravniškem pregledu ste ubili pokojnega Petra z nekim težkim, topim orodjem, nato pa ste mrliču odsekali glavo. Želite, da vam preberem obtožnico?
  2. Istega dne ste napadli Marka Đorđevića, krčmarja v V… z namenom, da bi ga po svoji okrutni narjavi ubili, vendar se je ta srečno otel. Temu častivrednemu državljanu, ki je bil tudi narodni poslanec, ste izbili tri zdrave zobe. Kot je razvidno iz zdravniškega spričevala, je to težka telesna poškodba. Vložil je tožbo in zahteva, da se po zakonu kaznujete in da mu plačate odškodnino, izgubo časa in vse sodne stroške.
  3. Izvršili ste umor dvajsetih orožnikov in težko ste ranili dva okrajna pisarja.
  4. Vloženih je nad petdeset tožb zaradi poskusanega umora.«

Marko od samega začudenja ni mogel odpreti ust.

»Preiskali bomo vso zadevo, dotlej pa ostanete v priporu, nato pa se bo izročila zadeva sodišču. Tedaj ši lahko najamete odvetnika, da vas bo branil.«

Marko se je spomnil pobratima Obilića in pomislil: kako šele bi ga ta branil! Malo inako se mu je storilo, solze so mu navrele na oči in jeknil je:

»Aj, pobratim Obilić Miloše,
me ne vidiš, se ne brigaš zame?
V kakšno revo in gorje sem padel,
svojo ruso glavo bom izgubil,
a tako mi boga, da po krivem!…«

»Odvedite ga zdaj v zapor!« je rekel kapetan boječe in se pridušeno odkašljal.

(naslednja stran)

 

[1] Kilogram in pol. – Prev.

Kraljevič Marko drugič med Srbi (1/5)

Pritisnili smo Srbi v svoji stiski in že več kakor pet sto let jokamo in stokamo: »Joj, Kosovo!« »Kosovo tožno!« »Gorje, Lazar!« Jokali smo tako in grozili v solzah sovražnikom: »Mi bomo tako, mi bomo drugače!« Junaško jočemo in grozimo, sovrag pa se smeje; pa smo se spomnili sredi tega gorja Marka in začeli javkati in klicati možaka, naj vstane iz groba, da nas bo branil in maščeval Kosovo. Kličemo danes, kličemo jutri, kličemo vsak trenutek, za vsako reč: »Vstani, Marko!« »Pridi, Marko!« »Poglej, Marko, naše solze!« »Joj, Kosovo!« »Kaj čakaš, Marko?« In tako postaja to javkanje že kar nespodobno. Napije se ti kak kujon v krčmi in ko je pognal svoj denar, se mu stori inako zaradi Kosova in že ti prične: »Joj, Marko, kje si zdaj?« In to, brate moj, ni kar tako, marveč traja to že več kakor pet sto let. Na Kosovu se je napravila že cela močvara srbskih solza, in Marko se je obračal v grobu, obračal se tako, da se je že mrtvemu človeku priskutilo.

In vzame nekega dne pot pod noge, pa hajd pred božji prestol.

»Kaj pa je, Marko?« ga blago vpraša Gospod.

»Dovoli, gospod bog, naj grem pogledat, kaj počno tisti moji slepci tam doli; priskutilo se mi je že to njihovo javkanje in klicanje!«

»E, Marko, Marko,« zavzdihne Gospod, »saj vse vem; toda če bi se jim dalo kako pomagati, bi jim bil že jaz prvi pomagal.«

»Edino mojega Šarca in moje orožje mi vrni, Gospod, in mojo nekdanjo moč mi daj, in dovoli mi, da pogledam, ali jim morem v čem pomagati.«

Bog je skomizgnil z rameni in v skrbeh zmajal z glavo.

»Pa pojdi, če že hočeš,« je rekel, »toda dobro ne boš odrezal.«

In iznenada se znajde Marko na neki prečuden način na svojem Šarcu na zemlji.

Obrača se okrog sebe, ogleduje se po svetu, a nikakor ne more razločiti, kje bi bil. Pogleda svojega Šarca. Res, Šarec je isti. Pogleda svoj bat, sabljo; nazadnje obleko. Vse je isto, ni dvoma. Potipa mehove. Tudi mehovi, polni vina, so tu, tu je tudi lahno brašno v malhah. Vse ga je prepričalo, da je prav isti stari Marko, edino tega ne more razpoznati, kje je. Ker se mu je bilo težko odločiti, kaj naj prične zdaj na zemlji, je najprej razjahal Šarca, ga privezal k drevesu, snel z njega mehove in pričel piti vino, da bi, kakor se pravi, tako lepo brez dela vse dobro premislil.

Pil je Marko in se oziral okrog sebe, da bi zagledal kakšnega znanca, kar ti zvonkljaje pridirja mimo njega nekdo na svojem kolesu in ves prestrašen zaradi Markovega čudnega konja, obleke m orožja požene, da bi čim prej odnesel pete, pogledujoč nazaj, da bi videl, kako daleč je že izven nevarnosti. Marka pa je najbolj osupnil ta čudni način potovanja in že si je mislil, da je to kak privid; pa vendar se odloči, da se spusti v boj s to prikaznijo. Popil je še skledo vina, da so se mu krvavo zalile oči; drugo skledo je dal Šarcu, nato pa je vrgel meh v travo, si poveznil soboljo kučmo na oči in zajahal Šarca, ki je bil od pijače že do ušes krvavo zaripel. Od sile se je razsrdil junak in kliknil Šarcu:

»Če ti ga ne dohitiva, Šarce,
ti polomim vseh četvero krakov!«

Ko je zaslišal Šarec to strahovito grožnjo, ki se je je bil na drugem svetu že čisto odvadil, je zdirjal kakor še nikoli dotlej. Z vso silo se je zleknil, s koleni je brisal prah po cesti, stremena pa so mu udarjala ob črno zemljo. Oni pred njima je bežal, kakor bi imel krila in se venomer obračal okrog sebe. Gonili so tako celi dve uri, a niti oni spredaj ni mogel pobegniti, niti se ni Marku posrečilo, da bi ga bil dohitel. Tako sta pridrvela v bližino neke popotne krčme; ko je Marko to videl, se je zbal, da mu ne bi cisto izginil kje v kakem gradišču in ker mu je ta dir že presedal, se je pri tem domislil svojega bata. Potegnil ga je iz sedelnega jermena in srdito zavpil:

»Da si vila in da imaš krila,
ali da so vile te vzredile,
ali da si lani mi pobegnil,
bi te danes le dohitel Marko!…«

Zavpil je to, zavihtel z batom kraj sebe in ga zalučal za njim.

Tisti spredaj je zadet padel in ni več živ priletel na tla. Marko je zdirjal k njemu, potegnil sabljo ter mu odsekal glavo, jo vrgel Šarcu v ovseno vrečo ter pevaje krenil proti oni popotni krčmi, drugi pa je obležal z nogami rijoč v zemljo zraven one peklenske naprave. (Pozabil sem povedati, da je Marko tudi to napravo razsekal s sabljo, s prav isto, ki so mu jo skovali trije kovači s tremi svojimi pomočniki in jo v tednu dni tako izostrili, da je lahko presekal z njo kamen, les, železo, — skratka vsak oklep.)

Pred krčmo je bilo vse polno kmetov, ko pa so videli, kaj se je zgodilo, in zagledali razjarjenega Marka, so od groze zavreščali in jo ubrali vsak v svojo smer. Ostal je krčmar sam. Ta se je tresel od strahu kakor v najhujši mrzlici, noge so se mu šibile, buljil je z očmi in prebledeval kakor mrlič.

»Reci, bogme, mi, junak neznani,
kdo je gospodar teh belih dvorov?…«

Neznani junak je zajecljal od strahu in komaj mu je s težavo razložil, da je to popotna krčma in da je on sam krčmar. Marko mu je povedal, kdo je in od kod in pa, kako je prišel maščevat Kosovo in da bi ubil turškega sultana. Krčmar je razumel samo: »da bi ubil sultana« in jel ga je obhajati še hujši strah, čim dalje je Marko pripovedoval in spraševal, kod je najkrajša pot do Kosova in kako bi prišel do sultana. Marko je govoril, oni pa se je od strahu tresel in venomer se mu je pletlo v glavi: »da bi ubil sultana!« Nazadnje je začutil Marko žejo in ukazal:

»Hajd, krčmar, prinesi brž mi vina,
da junak si žejico odžejam,
saj grdó že praska me po grlu!«

S temi besedami je Marko razjahal, privezal Šarca pred krčmo, krčmar pa je stopil po vino. Vrnil se je in prinesel na pladnju majhno čašo, desetinko litra. Tresle so se mu roke od strahu, zato se je vino prelivalo iz čaše in tako je stopil k Marku.

Ko je zagledal Marko to malo čašo, tako borno, na pol izlito, je mislil, da ta brije norca iz njega. Od sile se je raztogotil in tlesnil krčmarja z dlanjo po licu. Udaril pa ga je s tako silo, da mu je izbil tri zdrave zobe.

Nato je Marko spet zajahal Šarca in krenil dalje. Vtem pa so tisti kmetje, ki so se razbegnili, zdirjali naravnost na okraj, na policijo, ovadit ta strahoviti umor; pisar je brž poslal obvestilo časnikom. Krčmar si je položil mrzle obkladke na lice, zahajal konja in pohitel naravnost k zdravniku ter si dal izstaviti potrdilo o težki telesni poškodbi; nato je krenil k advokatu in ta ga je do podrobnosti izprašal o vsem, si dal plačati in je napisal tožbo zaradi hudodelstva.

Okrajni glavar je pri priči poslal pisarja s četo oboroženih orožnikov, da so odhiteli zasledovat hudodelca in je s posebnim obvestilom poslal razpis po vsej Srbiji.

Marku se niti sanjalo ni, kaj se mu pripravlja in kako so že bile vložene dve-tri strašne tožbe »po predpisih kolkovane« in s paragrafi za umor, za težko telesno poškodbo, za razžaljenje časti; vrh tega so bili tu še »prestani strah«, »prestane bolečine«, »stroški za zdravljenje«, »toliko in toliko odškodnine za delanezmožnost v krčmi, izguba časa, pisanje tožbe, koleki«. Poročilo glede raznašanja vznemirjajočih glasov o uboju sultana pa so že takoj poslali s šifriranim dopisom ministrstvu in od tod je v vsej naglici prišel odgovor: »Naj se ta potepuh takoj zgrabi in po zakonu najstrože kaznuje; z vso skrbnostjo je treba paziti na to, da se taki primeri ne bodo ponavljali, ker zahtevajo to interesi naše dežele, ki je zdaj v prijateljskih odnošajih s turškim cesarstvom.«

Z bliskovito naglico se je raznesel daleč naokrog glas o strašnem človeku s čudno obleko in orožjem in s še bolj čudnim konjem.

Od krčme se je napotil Marko po cesti. Šarec je stopal v koraku, Marko pa se je s komolci naslonil na sedelni glavič in se čudil pri tem, kako silno se je vse spremenilo na svetu: ljudje pa okolica, pa navade in vse, vse. Postalo mu je hudo, da je vstal iz groba. Onih njegovih starih pajdašev ni več, ni ga, s komer bi popil kapljo vina. Ljudje, delajo po njivah v okolici. Sonce žge, da bi ti možgani zavreli, delavci se sklanjajo k tlom, delajo in molče. Ustavil se je kraj ceste in jih poklical, v želji, da bi povprašal po Kosovu; delavci pa od groze zavrisnejo, ko ga zagledajo, in švrknejo vsak v svojo smer s polja. Sreča se s kakim človekom na poti, ta pa se zdrzne in kakor ukopan obstane, izbulji oči od strahu, se ozre na levo in desno, nato pa jo kakor iz uma ucvre čez jarek ali prek strnišča. Čim bolj ga Marko kliče, naj se vrne, tem huje beži. Seveda zdirja vsak teh preplašenih ljudi naravnost v okrajno pisarno in vloji tožbo za »poskus uboja«. Pred zgradbo okrajnega glavarstva se je nagnetlo ljudi, da ne moreš skozi. Otroci vrešče, ženske javkajo, ljudje so vznemirjeni, advokati pišejo tožbe, tipkajo se brzojavke, redarji in orožniki švigajo sem in tja, po kasarnah trobijo alarm, cerkveni zvonovi zvone, po cerkvah se opravljajo prošnje molitve, da bi se ljudstvo rešilo te nadloge. Skozi množico so prodrli glasovi, da se je kraljevič Marko povolkodlakil in spričo te grozote so se prestrašili celo redarji in orožniki pa še vojaki sami. Kako bi se boril z živim Markom, brate, nikar šele, če je postal pravi volkodlak!

(naslednja stran)

Jaz glasujem za slepce

Do pred nekaj leti je že živel ded Mijat, kakor smo ga klicali vsi v naži vasi, pa tudi po vsej okolici. Kar se je zdelo mena kot fantičku nekaj čudnega, je bilo to, da so ga s priimkom ded Mijat klicali tudi starci s sivimi lasmi, ki so pravili, da pomnijo deda Mijata kot starega človeka, že odkar se ga spominjajo. Jaz se ga spominjam že kot otrok, ko sem hodil v važko ljudsko šolo. Njegova hiža je bila blizu šole, in kakor da ga zdajle gledam, kako stopa počasi po poti mimo šole. Visok, krepak, dolgih sivih brkov, dolgih sivih las skoraj do ramen, z obrito brado, z dolgimi sivimi obrvmi, ki mu malone pokrivajo oči, stopa počasi, z dolgim korakom, a z vzravnanim životom. Stopa in kadi iz dolgega, črešnjevega čibuka, ob boku mu stalno visi kresilo, na prsih pa ima preko ramen obešeno staro usnjeno tobro in v nji tobakov mehur iz posušenega mehurja, kremen in se nekatere najpotrebnejše, stvari. Njegova hiša je bila trdna, mnogoštevilna, štela je nad petdeset družinskih udov. Nemara se iz spoštovanja do deda Mijata niso porazdelili, ker se je družina prècej po njegovi smrti razkropila v nekaj hiš.

Čeprav ni bil ded Mijat pismen, je vendar cenil šolo in uk kakor kako svetinjo in je z veseljem gledal, kako zna že vsak otrok brad knjige in pisati pisma, kar je bilo za njegove mladosti prava redkost, in je mlajšim svetoval, naj pošiljajo svoje otroke v šolo v uk. Kdaj pa kdaj je sedel k ognjišču, si prižgal čibuk, zakolobarile so goste plasti dima skozi sive, okrog ust orumenele brke in otroci so mu prebirali junaške pesmi; ali pa je sam pripovedoval o bojih in junakih iz ustanka. Ko je izbruhnil prvi ustanek, je bilo njemu pet let, v drugem ustanku pa je bil že v bojih. Pogosto se mu je sredi pripovedovanja o onih težkih dneh, o poginulih junakih in hudih bridkostih zakotalila solza po nagubanih licih, pa je vzel gusle, potegnil preko strun, zadrhteli so tožni glasovi in zatrepetal je bolesten, onemogel starčevski glas:

»Ko hoteli so se v zemlji,
v zemlji srbski dvigniti k prevratu…«

Nekoč, a to je bilo že kake dve-tri leta pred njegovo smrtjo, je rekel ded Mijat v nekem pomenku z učiteljem:

»Čudno je to, učitelj, danes je svoboda in so pismeni ljudje pa šole in vse, ljudje pa so čedalje slabši!…« Pri teh besedah se je ded Mijat globoko zamislil, tožno zmajal z glavo in zavzdihnil.

Učitelj mu ni odgovoril.

Po krajšem molčanju je ded Mijat spet povzel:

»Glej, dečko moj, jaz bom kmalu umrl, a vendar bi rad še videl, kako se uče otroci v šoli in kaj počnó tam.«

»Lejte, ded Mijat, čez tri dni bodo šolski izpiti, pridite poslušat te skušnje!« ga je prisrčno povabil učitelj.

In ded Mijat je obljubil, da pride.

Izpit je bil, kakršni so pač izpiti: otroci umiti, lepše oblečeni kakor po navadi, sede otrplo na svojih mestih z izrazom strahu na licih, ker je prišel nadzornik, ta »bavbav«, s katerim jih je učitelj celo leto strašil. Nadzornik, resen, namrgoden, je važno sedel za mizo, ki je bila nalašč zaradi njega pogrnjena s čistim prtom in s šopkom cvetlic v vazi. Njegov obraz je bil dostojanstven, in ko je preletel šolske zvezke, jih je prelistal s tako važnim in zamišljenim izrazom na licu, da bi človek mislil, da rešuje kakšne zapletene znanstvene probleme. Otroci so strmeli vanj z izgubljenimi očmi, vsi prestrašeni in na vsakem njihovih obrazov kakor da se je bralo: »Uuuh, kako grooozen je!«

Tudi učitelj sam je bil preplašen in spremenjen, kakor bi pričakoval sodbe, od katere je odvisna njegova glava, toda poleg strahu se je še mučil z važnim vprašanjem: »Ali je gospod nadzornik filolog ali naravoslovec?« — kajti od tega je bilo odvisno, katero smer bo ubral pri izpraševanju, pa seveda tudi uspeh, šolski odbor, sestoječ iz petih vaščanov, se je zresnil in kakor bi pregledoval in ocenjal, »kako se je šolnik potrudil.« Starši otrok so sedeli ob kraju na stolih in poslušali uspehe znanja svojih otrok.

Izpit je šel svoj normalni tek.

Vstopil je ded Mijat. Otroci in vaščani so vstali. Nadzornik je jezno zamahnil otrokom, naj sedejo in ne motijo pouka. Dedu Mijatu so odstopili najboljše mesto, on pa je sedel ter s strahom in spoštovanjem ogledoval po stenah pisane slike s kačami, kravami, pticami ter drugimi živalmi božjimi, pa nato računalo, tablo, mape in nato je zagledal na neki mizici poleg sebe prgišče soli, palico žvepla, košček železa, konček jekla, nekšno kamenje in še druge take vsakdanje reči.

Vse, kar je ded Mijat videl v šoli, ga je navdajalo s prav takim navdušenjem kakor tedaj, ko je prvič videl železnico.

Prav ta hip, ko je sedel ded Mijat na stol, je poklical nadzornik enega izmed učencev.

»Vprašujte iz istega predmeta,« je rekel nadzornik učitelju dostojanstveno ter zavzel pozo in izraz globoke, važne pazljivosti.

»No, povej nam, Milan, kaj veš o ovci. Samo pazi in počasi govori, ne boj se, saj to dobro znaš.«

Otrok je izbuljil oči, malo iztegnil vrat, pogoltnil vase slino, pogledal s strahom nadzornika ter z zvonkim glasom zapel:

»Ovca (tu je spet pogoltnil slino vase, se malo vzpel na prste in pel dalje)… Ovca — ima glavo.«

»Prav dobro!« je rekel učitelj.

Nadzornik je v znamenje odobravanja pokimal z glavo.

Otrok se je malo zmedel, ker ni vedel, kaj pomeni ta gib nadzornikove glave, in nadaljeval:

»Ima glavo, vrat, trup in ude; na vratu ima lepo dolgo dlako, ki se imenuje griva…«

»Pazi, ne govori tja v dan!« je rekel učitelj z malo strožjim glasom.

»Kaj še nikoli nisi videl ovce, tepec!« je jezno kliknil otrokov oče s svojega stola in drugi gostje so se zasmejali.

»Prosim goste, da se ne vmešavajo!« je pripomnil nadzornik.

»Ampak, prosim te, gospod, to je moj otrok, vsak dan ti pase ovce, zdaj pa pravi, da ima grivo. Kaj pa ste napravili iz otroka v šoli?!«

Otrok je bušil v jok.

»Pazi vendar, zakaj se motaš, saj znaš vse to tako lepo povedati«, je dejal učitelj in ga pobožal po glavi, čeprav bi ga najrajši udaril.

Otrok pa je še bolj zmedeno nadaljeval ter pričel mešati vso »učenost«:

»Ovca je naša domača žival, ki ima glavo in na glavi pošto, telegraf in okrožno sodišče.«

»Kaj pa govoriš. Ovca! Razumi: Ovca!« je rekel učitelj in ves zadrhtel. »Kakšna pošta se ti meša sem!«

»Ima glavo, kjer se zbira narodna skupščina!«

»Pazi, pravim, drugače te zapodim v klop!«

»To je naša roparska žival; ima dva izvira, en pritok izvira na Goli planini, drugi pa… Oba se združita pri Stalaču in tečeta na sever…«

»Kaj si znorel danes!« je zavpil učitelj.

»To je naša koristna rastlina, ki dozori jeseni in daje sladek sad, ki je ovit s kožnato lupino in rodi slepe mladiče ter se vsako leto levi.«

»V klop!« je srdito zavpil učitelj in si obrisal s čela kakor grah debele znojne kaplje.

Skušnja se je nadaljevala z izpraševanjem drugih učencev.

Ded Mijat se je spremenil v zgolj sluh in je strme poslušal, kaj vse vprašujejo otroke, on pa je vse to kot otrok vedel tudi brez šole.

Slišal je, da svinja rada žre žir in da ima glavo in štiri noge, da se pravi mladiču pujs, samici svinja in samcu prašič. Prav tako je slišal, da ima vol glavo, štiri noge in rep, da prežvekuje, se pase s travo in vleče voz, od krave pa da dobivamo slastno mleko; da volovsko meso jemo in da porabljamo kožo za obutev. Slišal je še, da ima sol slan okus, da je bela in sprejema vlago vase (se ovlaži), da je jeklo trdo in da delamo iz njega nože, kose itd.

Pa še tega kak otrok ni vedel povedati. Neki učenec je rekel celo, da si spleta konj svoje gnezdo na visokem drevju in da se hrani s hrošči, drugi pa je dvignil roko in povedal, da žre konj seno, se pase na travi in da žre tudi oves, da ne prežvekuje, in je še povedal, da vleče voz in da se porablja tudi za ježo.

»Vidite, kdor v šoli pazi in ne zija okrog sebe, se nauči svoje naloge in jo zna!« je dostavil učitelj veselo.

Nato je moral ded Mijat poslušati o hruškah, višnjah, jabolkih, slivah in o raznovrstnem drevju. Kje raste katero, kakšen sad rodi, za kaj nam rabi; poslušal je ded Mijat in se po malem čudil, od kod ve on vse to brez šole bolje kakor pa ti otroci.

Prešli so na srbski jezik v četrtem razredu.

Nadzornik je poklical enega boljših.

»Naj kaj bere ali pa na pamet pove kako pesem?«

»Pesem?… lahko.«

»Katero pesem znaš?«

»Znam ,Pohod na Kosovo’.«

»Daj, povej!«

»Ko je zjutraj zora zazorila,
sinil dan in je zagrelo sonce,
se je širom mestna dver odprla,
prikorakala v oddelkih vojska.
Vsi konjiki z bojnimi so kopji.«

»Dovolj!« mu seže v besedo nadzornik.

Ded Mijat se je malo ogrel, ker mu je bila pesem mila, zato se je namrgodil, ko jo je nadzornik prekinil.

»Povej mi, kakšna beseda je s kopji?« je vprašal nadzornik.

»S kopji, to je samostalnik, obče ime.«

»Prav dobro!«

»A kateri sklon?«

»S kopji je samostalnik v šestem sklonu množine, prvi sklon ednine pa se glasi kopje in se sklanja po četrti vrsti.«

»Lepo, a zdaj mi povej še, kakšna besedica je tisti ko? ,Ko je zjutraj zora zazorila’, tako si začel pesem. Torej, kaj je ta ko

»Ko, to je prislov.«

»A kaj so prislovi?«

»Prislovi so besede, ki se dostavljajo glagolom in določajo kraj, čas in način, kje, kako in kdaj se dogaja glagolsko dejanje.«

»Zelo lepo! Pa je bil v stavku kak glagol?«

»Bil, to je glagol zazorila, od glagola zazoriti

»Prav dobro, idi v klop, zdelal si.«

»Naj nadaljuje pesem Milivoj Tomić!« je poklical nadzornik.

»Boško Jugović je vsem na čelu,
v častem zlatu ves, na konju ričku.«

»E, čakaj: v čistem zlatu ves. Ves, kakšna beseda je to?«

»Ves ali cel, to je zaimek.«

»Nadaljuj!«

»Prapor s križem vase ga zagrinja,
brate moj, vsa tja do konja rička.
Na zastavi jakolko je zlato,
a na jabolku so zlati križi,
s križev pa vijó se zlate rese
in opletajo po hrbtu Boška.«

»Dovolj!« je rekel učitelj. »Povej mi, kakšna beseda je to opletajo

»Opletajo, to je glagol od opletati

»Kateri čas?« je vprašal nadzornik.

»Opletajo, to je sedanji čas.«

Ded Mi jat je začel že zlovoljno godrnjati, ker so prekinjali pesmi, ki so mu ugajale edino od vsega, kar so se učenci učili, in mu niso dovolili, da bi jih cele užival.

Naslednji, ki so ga poklicali, je nadaljeval:

»Carica se Milica približa,
pa za uzdo zgrabi konja rička,
in objame brata okrog vrata:
»Boško Jugović, aj, brat moj mili,
tebe car je meni v dar poklonil
in tako sporoča ti in pravi,
da izroči prapor, kamur hočeš,
in da z mano v Kruševcu ostani,
da mi vsaj en ljubljen brat ostane!«
Boško Jugović pa dé in pravi:
»Pojdi, sestra, v svoje bele dvore,
vendar pa jaz k tebi ne bi krenil,
nad dal iz rok zastave s križem,
če mi car pokloni…«

»Dovolj!« ga je ustavil učitelj. »Kakšna beseda je mi? ,Če mi car pokloni’«…

Ded Mijat je planil s svojega sedeža, njegova sivi lasje so zavihrali in izpod silnih trepalnic so v ognju zasijale oči, ko je kliknil:

»Zakaj pa ne pustil otroka, ti ničè, da bi povedal do kraja to lepo pesem in ga zafrkuješ s praznimi marnjami?«

Učitelj se je nasmehnil na to pripombo deda Mijata in šepnil nadzorniku nekaj na uho, ta pa je dejal:

»Mora se tako, stari, tako je po učnem načrtu.«

»Če se mora tako, potem vrzite te vaše učne načrte v kot in zaprite vse šole, da ne bodo otroci mlatili prazne slame. Ta vaš načrt je zmešal otrokom glave, da zdaj ob vsem svojem šolanju ne vedo, kaj žre konj in to so vedeli že, le preden so začeli v šolo hoditi. Če je ta načrt tak, je bolje, da ni niti njega niti šole, marveč da gredo kot slepci po svetu in pojo one naše stare pesmi in junake, kakor za moje mladosti, in mi tedaj nismo bili slabši.«

Te besede je spregovoril ded Mijat z globoko bolečino, z drhtečim glasom. Hotel je še nekaj reči, namesto tega pa je sunil z rokami od sebe, iz prsi se mu je izvil globok vzdihljaj, obrnil se je k vratom in žalostno majaje z glavo krenil iz šole, kjer so ostali gostje in učitelj in otroci v popolni tišini, osupli od začudenja.

»Boga mi, pametno pravi ded Mijat, moder starokopiten mož je. Tudi jaz glasujem za slepce!« je polglasno rekel zase neki kmet, kateremu je glasovanje prešlo že kar v meso in kri, ter s tem pretrgal težko, globoko tišino.

 

Vir: Radoje Domanović, Zgodbe in satire, Slovenski knjižni zavod, Ljubljana 1951. (Prev. Fran Albreht)

Ne razumem

Napočil je čas, ko bi moral iti služit vojake, a ne dobim vpoklica. Prevzema me silno patriotsko čustvo, ki mi ne podnevi ne ponoči ne dá miru. Stopam po ulici in kar same se mi stiskajo pesti; in kadar gre kak inozemec mimo mene, mi kar zaškripljejo zobje in popade me volja, da bi planil k njemu in mu prisolil zaušnico. Ležem spat, pa se mi vso noč samo sanja, kako sekam sovražnika in prelivam kri za svoj rod ter maščujem Kosovo. Nestrpno pričakujem, da me pokličejo, toda zaman vse moje čakanje.

Gledam, kako marsikoga zgrabijo za vrat in ga odvlečejo v kasarno in zelena zavist me popada.

Nekega dne je dobil vpoklic neki starec, ki se je po naključju pisal kakor jaz. In še kako strog vpoklic, v katerem je bilo rečeno, naj se pri priči zglasi pri komandi kot vojni begunec!…

»Kakšen begunec neki,« je rekel starec, »ko pa sem preživel že tri vojne in bil ranjen v njih, glej, tule: še danes se pozna!«

»To je vse lepo, a h komandantu pač moraš iti: takšen je red.«

Starec je odšel, komandant pa ga je vrgel ven.

»Kdo pa je tebe klical, kljuse staro?« se je zadrl in malo je manjkalo, da še batin ni dobil.

Sicer pa bi se jaz, če ne bi starca tako zapodili, v svojem zanosu in svoji silni ljubezni do kasarne bržčas še nagibal k misli, kako daleč so že pritirali moč protekcije.

Od silnega koprnenja sem že kar zapadel v obup. Kadar sem stopal mimo kakega častnika po ulici, sem zaman udarjal z nogami ob tla s tako silo, da so me podplati boleli, samo da bi kakor že koli vzbudil pozornost kot odličen vojak — vse je bilo kakor bob ob steno: meni ne dostavijo vpoklica.

To mi je bilo že preveč, zato sem nekega dne sédel in napisal komandi prošnjo, da me blagovoli sprejeti v vojsko. V prošnjo sem izlil ves svoj rodoljubni žar in ob koncu dejal:

»Ah, gospod komandant, če bi vi vedeli, kako mi bije srce in kipi kri v žilah, ko pričakujem že davno zaželenega časa, da se bom lahko imenoval branilca krone in svoje domovine, branilca svobode in srbskega oltarja, ko bom tudi jaz stopal v vrste kosovskih maščevalcev!«

Svojo prošnjo sem tako okrasil, da bi bil vsakdo rekel, da je to prava lirična pesem, in bil sem zadovoljen ob misli, da mi večjega priporočila ni treba.

Ves presrečen od te velike nadeje sem se dvignil in krenil naravnost na komando.

»Bi mogel govoriti z gospodom komandantom?« sem vprašal vojaka, ki je stal pred vrati.

»Ne vem,« je rekel vojak malomarno in skomizgnil z rameni.

»Stopi vprašat; reci mu: prišel je nekdo, ki bi rad služil vojake!« sem mu dejal, misleč, da se mi bo ta ljubeznivo nasmehnil in kar planil h komandantu in mu javil prihod novega vojaka ter da mi bo komandant prihitel celo na prag naproti, me potrepljal po rami in vzkliknil: »Tako, sokol moj, stopi sem noter!«

Namesto tega pa me je vojak samo pomilovalno pogledal, kakor da mi je s tem pogledom hotel reči: »E, norček moj ljubi, in ti se se podvizaš! Še žal ti bo nekoč!«

Tedaj tega pogleda nisem razumel, samo začudil sem se, da me je tako pogledal.

Dolgo časa sem čakal pred vrati. Prestopal sem se sem in tja, kadil, sedel, pljuval, gledal skozi okno, zdehal, se pogovarjal z nekimi kmeti, ki so takisto čakali kakor jaz, in kaj vem, kaj vse sem počenjal od dolgega časa.

V vseh pisarnah je vrvelo živahno delo; slišalo se je šumenje, hrup, zmerjanje. Neprenehoma so se čula povelja in ves hodnik je kar brnel od vzklikov »razumem!«. Ko se je ta »razumem!« po nekajkrat ponovil in je povelje od višjega preko nižjega prišlo do najmlajšega, sem videl, kako je pritekel po hodniku iz neke pisarne vojak in padel v drugo. Zdaj je nastal spet hrup v tej drugi in spet se je zaslišal nekajkrat gromki »razumem!«, izgovorjen z raznimi glasovi in vojak je spet pritekel na hodnik ter odhitel v drugi oddelek.

V komandantovi pisarni je pozvonilo.

Vojak je odšel k njemu.

Tam notri je nastalo neko zamolklo momljanje, nato je se je vojak zadrl: »Razumem!«

Prišel je ven, kakor puran rdeč v obraz, in se kar oddahnil od nekega strahu, da je tako srečno opravil.

»Naj vstopi, kdor želi govoriti z gospodom komandantom,« je dejal in si obrisal pot s čela.

Prvi sem vstopil jaz.

Komandant me je sprejel sedeč za pisalno mizo in kadeč cigareto z ustnikom.

»Dober dan!« sem ga pozdravil pri vstopu.

»Kaj je?« se je zadrl on s takim strašnim glasom, da so se mi zašibile noge; kar čutil sem, kako sem zanihal.

»Zakaj pa vpijete, gospod?!« sem zinil, ko sem se malo zbral.

»Kaj, učil me boš? Marš ven!« je zavpil oni še huje in udaril z nogo ob tla.

Začutil sem, kako me je oblila kurja polt in kakor da je moj rodoljubni žar nekdo z vodo polil, vendar pa me je le prešinilo upanje, da bo drugače, ko mu povem, kaj hočem.

»Prišel sem, da bi služil vojake!« sem dejal poln ponosa, zravnan in zroč mu naravnost v oči.

»Aha, vojni begunec! No, le čakaj malo, saj prav take iščemo!« je zavpil on in pozvonil.

Odprla so se vrata z leve strani njegove pisalne mize in vstopil je narednik. Zravnal se je, dvignil glavo, izbuljil oči, prilepil roke ob kolke, zakorakal bliže k njemu in udarjal tako močno, da bi kar oglušil; ustavil se je, tresknil z nogami in v predpisani pozi kakor okamenel spregovoril:

»Ukazujete, gospod polkovnik!«

»Tegale tu nemudoma odvedi, ga ostriži, preobleci in zapri v luknjo!«

»Razumem!«

»Prosim, prinesel sem prošnjo!… Jaz nisem begunec, marveč bi rad služil vojake,« sem dejal in se ves tresel.

»Nisi begunec? Pa kaj hočeš s to prošnjo?«

»Rad bi postal vojak!«

On je stopil malo nazaj, priprl eno oko in z ujedljivim glasom spregovoril:

»Bogami, ta človek bi bil rad vojak!… Hm, ta-a-ko torej!… Saj, kar takole čez cesto, pa naravnost v kasarno, da bi čim prej odslužil svoj čas, kakor da je tu kaka dirka!…«

»Moj rok je na vrsti.«

»Ne poznam te in ne maram nič slišati…« je začel komandant in v tem je vstopil neki častnik z nekakim aktom v roki.

»Poglejte tam v seznamu vojnih obvezaocev, kdaj je vpisan tale!« je rekel častniku in z roko pokazal name, me pogledal in vprašal:

»Kako se pišeš?!«

Ponudil sem mu svojo prošnjo.

»Kaj mi bodo te tvoje čenče?!« je zavpil in udaril z roko po prošnji, da je padla na tla.

»Oh, pa tako okrašen slog!« sem pomislil in od žalosti pozabil povedati svoje ime.

»Kako se pišeš, zakaj ne govoriš?!« se je zadrl on.

»Radosav Radosavljević.«

»Poglejte v seznamu vojnih obvezancev!« je ukazal častniku.

»Razumem!« je rekel ta in odšel v svojo pisarno ter ukazal enemu mlajših častnikov:

»Poglejte v knjigo vojnih obvezancev, ali se nahaja tam neki Radisav.«

»Razumem!« je zavpil drugi častnik in stopil na hodnik, poklical narednika in mu isto ukazal.

»Razumem!« se je odzval ta z gromkim glasom.

Narednik je zapovedal prav to podnaredniku, ta kaplarju in kaplar nekemu vojaku.

Slišalo se je samo, kako udarjajo koraki, kako so se ustavljali drug pred drugim in vse se je končalo z »razumem!«.

»Seznam, se-e-ezna-a-am!« se je zaslišalo po vsem uradu in pričel se je ropot, ko so jemali velike zaprašene svežnje s polic. Listi so šušteli, z vso vnemo so iskali.

Vtem ko se je to godilo, sem stal jaz v kotu komandantove pisarne in si še dihati nisem upal, tak strah me je vsega prevzel. Komandant je sedel ki kadil ter obračal neke liste na beležniku.

Približno v istem vrstnem redu, kakor je bilo izdano povelje, je prišel tudi odgovor, samo da je šlo zdaj od najmlajšega in prišlo do narednika.

Narednik je vstopil h komandantu.

»Kaj je?«

»Čast mi je javiti gospodu polkovniku, da je vojak, ki smo ga iskali v seznamu — umrl.«

Osupnil sem in bil že skoraj na tem, da bi v tej zmedi in tem strahu verjel tudi to.

»Ta vojak je umrl!…« je rekel komandant.

»Ampak, jaz sem vendar živ!« sem viknil preplašeno, kakor bi se res trgal iz smrti.

»Idi, izgini! Ti si mrtev zame; tebe ni na svetu, dokler te ne napoti občina sem!«

»Zagotavljam vam, da sem jaz ta… da nisem mrtev, saj me vidite!«

»Ven s teboj, me boš ti prepričeval, če stoji v seznamu ,mrtev’?!…«

Kaj sem hotel drugega, odšel sem.

Odšel sem domov (živel sem v nekem drugem kraju) in se nekaj dni nisem mogel osvestiti. Še na misel mi ni prišlo več, da bi pisaril kake prošnje.

Ni minilo niti tri mesece od tega časa, ko je prišel iz komande akt v naš kraj, naj me napoti občina v roku štiriindvajsetih ur na komando.

»Vojni begunec si,« mi je rekel neki kapetan, h kateremu me je odvedel vojak.

Povedal sem mu vso stvar, kaj se je zgodilo, ko sem se zglasil pri komandantu.

»Prav, potem pojdi, dokler se zadeva ne razčisti.«

Odšel sem.

Toliko da sem prišel nazaj v svoj kraj, že je prišel vpoklic neke druge komande.

Poklicali so me tja, da se nemudoma predstavim svoji komandi, ker sem bil tam pomotoma vpisan v njihov seznam.

Odšel sem na svojo komando in povedal, kako me kliče m…čka komanda, da bi mi sporočila, naj se predstavim tej tule.

»Pa zakaj si prišel sem!?«

»Kaj pa naj hodim tja, ko me bodo oni napotili semkaj in če sem tukaj…« sem začel razlagati, »kakšna neumnost bi bila to, če bi odhajal tja.«

»Kaj, prišel si nam nekaj razlagat?!… Ne gre to tako; povsod mora biti red!…«

Kaj sem hotel! Nisem imel drugega izhoda, marveč sem odšel iz K… v M…, da so mi sporočili, naj odidem v K…, od koder sem pravkar prišel.

Priglasil sem se torej tamkajšnji komandi.

Spet povelja, koraki, »razumem« — in nazadnje so mi rekli, da me ni nihče klical…

Vrnil sem se spet domov. Komaj sem se za silo oddahnil, že je prišel spet akt iz M…, v katerem je pisalo, da je to drugi vpoklic in da me bodo s stražo privedli in kaznovali, če ne pridem v pravem roku.

Spet sem brez duše odhitel na pot. Sporočili so mi.

In tako sem malo kasneje stopil v kasarno in odslužil svoj dveletni rok.

Minilo je pet let od teh dob. Malone pozabil sem že, da sem bil kdaj vojak.

Nekega dne so me poklicali na občino.

Odšel sem tja. Ko sem prišel, so mi pokazali velikanski sveženj aktov iz komande; sveženj je tehtal svojih deset kil. Nekaj je bilo sešitih, nekaj priklopljenih drug k drugemu, dokler ni tako silno narastel, da so ga morali razdeliti na dva dela.

»Ukazano mi je, da vas napotim v komando,« mi je rekel župan.

»Kaj že spet?!« sem od začudenja zazijal.

Vzel sem v roke te akte. Na njih je na tisoče podpisov, povelj, obtožb, pojasnil, odgovorov, pečatov župnijskih uradov, vojaških, okrajnega glavarstva, šolskih, občinskih, divizijskih in vrag vedi koga še. Pregledal sem vse to in videl, da so uradno ugotovili, da sem živ in me kličejo, naj nemudoma odslužim svoj rok v stalnem kadru.

 

Vir: Radoje Domanović, Zgodbe in satire, Slovenski knjižni zavod, Ljubljana 1951. (Prev. Fran Albreht)

Králevic Marko podruhé mezi Srby (3/5)

(předchozí stránka)

Záležitost běžela dál svým chodem. Když policie skončila vyšetřování, postoupila případ k soudnímu řízení.

Soud svolával a odročoval přelíčení, zval svědky a konfrontoval je. Prokurátor samozřejmě žádal, aby byl Marko odsouzen k smrtí; Markův advokát zas vášnivě dokazoval, že je Marko nevinný, a trval na tom, aby ho propustili na svobodu. Marka vláčeli k soudu, vyslýchali ho, a pak ho zase vodili zpátky do vězení. Dalo mu to zabrat, všecky ty divné obštrukce, co s ním prováděli. Největší újmu pro něho znamenalo, že musel pít vodu — ne a ne jí přijít na chuť. Všecko by vydržel, je přece junák, ale cítil, jak mu voda vyložené škodí. Začal scházet a chřadnout. Jo, marná sláva, už to nebyl ten starý Marko! Z chlapa jak dub byla najednou skoro seschlá halouzka, šaty na něm visely, jako by mu nepatřily, a při chůzi se potácel jak mátoha. Nejednou si z čirého zoufalství povzdechl:

„Ach, můj Bože! Hůř se mi tu daří,
než v zlověstné azacké šatlavé!“

Nakonec soud vynesl rozsudek. Vzali v úvahu Markovy nehynoucí zásluhy o srbský národ, jakož i řadu dalších polehčujících okolností, a odsoudili ho k trestu smrtí s tím, že ještě předtím uhradí veškeré soudní výdaje, odškodné a tak dále.

Případ byl předán apelačnímu soudu, jenž trest smrti změnil na doživotní vězení, neboť pojal Markovy přečiny jako záležitost povahy politické; kasační soud pak navíc zjistil nějaké nesrovnalosti v průběhu soudního řízení a vrátil akta soudu s požadavkem, aby bylo pod přísahou vyslechnuto ještě pár dalších svědků.

Dva roky se vlekla ta soudní procedura; kasační soud nakonec výrazně ovlivnil konečný rozsudek, jímž byl Marko odsouzen na deset let káznice v těžkých okovech a k zaplacení veškerých výdajů, poplatků a tak dále; dále rozsudek s definitivní platností konstatoval, že se nejedná o trestné činy politického charakteru, neboť se prokázalo, že Marko není členem žádné politické strany.

Samozřejmě že páni soudci všech instancí měli na zřeteli, že jde o velkého národního junáka králevice Marka a že v historii soudnictví tento proces nemá precedens. A vůbec to byl zatrápeně zašmodrchaný případ; i největší znalci práva byli s rozumem v koncích. Cožpak je možné odsoudit k smrti někoho, kdo už před tolika lety umřel a teď se znovu objevil na vezdejším světě?

A tak se z junáka králevice stal trestanec. Vzhledem k tomu, že neměl z čeho zaplatit zmíněné výdaje, bylo rozhodnuto, že Šarac, roucho, brnění a zbraně budou prodány ve veřejné dražbě. Roucho, brnění a zbraně zakoupil pro muzeální sbírky na dluh stát a Šarce koupila za hotové bělehradská koňka.

Marka ostříhali, oholili, nasadili mu těžké okovy, oblékli ho do bílého trestaneckého oděvu a uvěznili ho v bělehradské trestnici. A tady Marko zažil strašná muka; nikdy by nebyl věřil, že něco takového může vůbec vydržet. Zpočátku křičel, vztekal se a vyhrožoval; ale pomaloučku polehoučku si zvykl a poddal se svému osudu. Aby ho za tu dobu, než si odpyká trest, něčemu naučili, aby ho připravili pro společnost, v níž má, až si odsedí své roky, existovat jakožto její užitečný člen, začali ho totiž učit různým prospěšným pracím: nosil vodu, zaléval zahradu a plel cibuli, a později se naučil vyrábět břitvy, kartáče, koudel a plno jiných věcí.

Chudák Šarac zatím tahal od rána do večera tramvaj. Taky ho to zdrchalo. Při chůzi vrávoral jak opilý, a když mu poručili zastavit, okamžitě začal klimbat — možná snil o těch dávných šťastných dobách, kdy pil z vědra rudé víno, v hřívě měl zapletené zlaté stuhy, kopyta okovaná stříbrnými podkovami, hruď samá zlatá cetka i uzdu pozlacenou a kdy se svým pánem harcoval z jedné líté řeže do druhé a proháněli spolu víly. Teď pohubl: byl kost a kůže, dala se mu spočítat žebra a na boky by se mu byly daly jako na skobu věšet tašky.

To snad Marka soužilo ze všeho nejvíc; víc než jeho vlastní trampoty, když ho občas vyvedli někam za prací a on spatřil svého Šarce takhle vyřízeného; neubránil se slzám a s bolestí si povzdechl:

„Hojsa, Šárce, druhu nerozlučný…!“

Na ta slova se Šarac otočil a žalostně zaržál, ale vtom už zazvonil průvodčí a tramvaj vyjela dál a dozorce uctivě napomenul Marka, aby se nezastavoval (imponovala mu Markova mohutná figura). A tak se Marko ukrutně trápil, ale svého odhodlání pomstít Kosovo se nevzdal. Tramvajová společnost po čase Šarce vyřadila z provozu a koupil si ho jeden zahradník, aby mu točil žentourem.

Všechno má svůj konec. Skončilo i těch deset let utrpení. Marka propustili.

Měl maličko ušetřených peněz, co si vydělal prodejem různých drobností vlastní výroby.

Nejdřív ze všeho šel do hospody, dal zavolat dva holiče, aby ho umyli a oholili, potom poručil, aby mu upekli pořádného berana (tučného a devét let starého, jen takový jest junáckou krmí), nanosili rakije a přivalili sud vína.

Však si zasloužil trochu se pomět po tom, co prožil! Posedil tak dnů as čtrnáctero, až se mu zdálo, že trochu přišel k sobě, a začal přemýšlet, co dál.

Myslel a myslel, až si to vymyslel. Přestrojil se tak, že ho nikdo nemohl poznat, a nejdřív se vydal hledat Šarce; až i jeho zbaví trápení, pak to vezme od jednoho Srba k druhému, dokud nenajde ty, co ho tolik přivolávali a skládali o něm písně. Lotři, kteří ho strčili do chládku, přece nemůžou být Srbové!? No a potom se vypraví pomstít Kosovo.

Dozvěděl se, že jeho Šarac točí žentourem u nějakého zahradníka, přeptal se na cestu a vydal se tam. Když spatřil chudinku Šarce, jak bídně vypadá, rozplakal se. Vykoupil ho za pár babek — zahradník ho už stejně chtěl dát cikánům, a pak ho odvedl k jednomu sedlákovi a poprosil ho, jestli by si Šarce nevzal k sobě; když bude mít Šarac pořádnou péči, třeba se ještě sebere; toť se ví, že to Marko nechde zadarmo! Ten sedlák byl nějaký hodný člověk, slitoval se a přijal Šarce na výkrm a Marko se vydal pěšky dál.

Jak tak šel, viděl na ubohém políčku pracovat nějakého chuďase. Pozdravil ho (samozřejmě že ne v deseterci, byl přece v přísném inkognitu!), chuďas mu odpověděl, nu a slovo dalo slovo. Povídali o všem možném, a tu se ho Marko zeptal, jen tak jakoby nic:

„Co bys udělal, kdyby králevic Marko vstal z mrtvých a přišel k tobě?“

„Nic takového se přece nemůže stát!“ namítl chuďas.

„A co kdyby?“

„Řek bych mu, ať mi pomůže okopat tuhle kukuřici,“ zažertoval chuďas.

„A co kdyby tě chtěl vzít s sebou na Kosovo?“

„Přeskočilo ti? Člověče zlatá, jaképak Kosovo! Já nemám čas ani jít na trh koupit sůl a dětem opánky. A po pravdě řečeno, ani nemám zač.“

„Dobrá, ale copak ty nevíš, příteli, že na Kosovu ztroskotalo naše carství? Že Kosovo je třeba pomstít?“

„Já taky ztroskotal, člověče, jsem docela na dně. Nevidíš, že chodím bos? A až na mne přijdou s placením daní, nebudu vědět, ani jak se jmenuju, natožpak co se stalo a co se nestalo na Kosovu!“

Pak Marko přišel ke statku jednoho bohatého sedláka.

„Pomáhej Pánbůh, příteli.“

„Dejžtopámbů,“ odpověděl mu sedlák a podezřívavě si ho změřil. „Odkudpak jdeš, brachu?“

„Putuju zdaleka, příteli, a rozhlížím se, jak se vám tady žije.“

Dali se do řeči. I tentokrát Marko utrousil nenápadnou zmínku, co by se asi stalo, kdyby se znovu objevil králevic Marko a vyzval Srby k pomstě za Kosovo.

„Králevic Marko? To mi připomíná, že asi před deseti lety se nějaký blázen za něj vydával a napáchal na to konto spoustu zločinů a krádeží, takže ho šoupli za mříže.“

„Pravda, taky jsem to slyšel. Ale přesto, jak by ses zachoval, kdyby se objevil opravdový Marko a vyzval tě, abys s ním vytáhl na Kosovo?“

„Počastoval bych ho jak náleží vínem, a pak bych ho zas pěkně vyprovodil.“

„A Kosovo?“

„Jaképak Kosovo v těchhle hubených letech? Peníze i tak jenom lítají z kapsy. A dovedeš si představit, kolik by stálo takové tažení?“

A tak Marko i nad ním mávl rukou a putoval dál. Ale všude na venkově to bylo stejné. Lidi většinou nezastihl jinak než shrbené nad motykou; dostal z nich leda nějaké to pozdravpámbů, a to ještě na půl úst, jinak mlčeli jak zařezaní. Copak můžou ztrácet čas? Je třeba okopat pole, dodělat včas všecky práce, má-li úroda k něčemu vypadat.

Žádný div, že venkov Marka rozčaroval a že se rozhodl zkusit štěstí v Bělehradě — dá Bůh, že tam se konečně dozví, co se dá podniknout pro Kosovo, a dopátrá se, kteří Srbové ho tak úpěnlivě přivolávali.

Došel do Bělehradu. Povozy, tramvaje, lidí hotové mraveniště, všichni někam pospíchali, pobíhali křížem krážem, motali se jeden přes druhého: úředníci spěchali do úřadu, obchodníci za obchodem, dělníci zase za svou prací, prostě každý za svým.

Potkal jednoho seriózně vyhlížejícího, pěkně oblečeného pána. Přistoupil k němu a pozdravil ho. Pán zrozpačitěl a snažil se držet kousek na dištanc: jen aby ho proboha někdo známý neuviděl ve společnosti takového otrhance!

„Jsem králevic Marko. Přišel jsem pomoci svým srbským bratřím,“ povídá Marko (samozřejmě prózou; byl už tak usoužený, že kašlal na vyjadřování ve verších). A vypověděl pánovi všecko všecičko, jak a proč se vrátil do Srbska, co ho tu potrefilo a co má v úmyslu dělat dál.

„A ták.. .Jsem nesmírně rád, že jsem vás poznal, Vaše Excelence! Skutečně je mi kromobyčejným potěšením! Kdy hodláte navštívit své statky v Prilepu? Velice mě těšilo, ujišťuji vás; ale teď mě račte laskavě omluvit, spěchám do kanceláře! Uctivá poklona, Excelence!“ pravil pán a rychle kvapil pryč.

Marko zkusil zastavit ještě pár lidí, ale o nic lépe nepochodil. Všecky rozhovory pokaždé končily stejně: Spěchám do kanceláře! Klaním se! Ponížený služebník! Zdravíčko! Servus, Marko!

Zklamaný Marko začal propadat beznaději. Bloumal ulicemi, mlčel, mračil se, kníry mu zplihly na ramena; nikoho už nezastavoval, nikoho se na nic neptal. Proč taky? Po Kosovu zdá se nikdo ani nevzdechne, každý jenom pospíchá do kanceláře. Jako by kancelář byla přednější než Kosovo! Marko měl sice nervy jako provazy, ale ta kancelář, která podle jeho zdání tak úspěšně konkurovala Kosovu, ho dopalovala, div nevyletěl z kůže. A poznenáhlu se mu všecko zmrzelo. Jak by ne: v Bělehradě všichni akorát pospíchali do kanceláře, venkované v roztrhaných opáncích a záplatovaných gatích si zase jenom stýskali na špatnou úrodu a na rychtáře, spěchali na pole a od tmy do tmy pracovali. Marka opustily poslední naděje, že něco na tomto světě dokáže. Už kdyby ho Pánbůh povolal zpátky, aby skončilo tohle trápení! Vždyť každý Srb se stará jen o svoje věci a Marko se tu cítí docela zbytečný!

Jednoho dne zase tak šel, zasmušilý a rozmrzelý: i jeho majeteček se už rozkutálel, neměl na víno, a děvu Janju, krčmářku spanilou, černá zem už dávno, dávno kryla — ta jediná by mu našenkovala zadarmo. Vlekl se po ulici se sklopenou hlavou a divže se nerozplakal, když si vzpomněl na staré zlaté časy, na své druhy a hlavně na krásnou, ohnivou Janju a na její chladné víno.

A tu najednou spatřil před jednou restaurací plno lidí; zevnitř doléhal na ulici veliký rámus.

„Copak se tu děje?“ zeptal se jednoho člověka.

„Pořádáme valnou hromadu vlastenců!“ odpověděl tázaný a sjel po Markovi nedůvěřivým pohledem, načež se od něho poodtáhl jako od nějakého podezřelého individua.

„A co se tam dělá?“ ptal se dál Marko.

„Běž se tam podívat a uvidíš!“ odsekl mu ten člověk vztekle a otočil se k němu zády.

(další stránka)

Králevic Marko podruhé mezi Srby (2/5)

(předchozí stránka)

A Marko jel pomalu dál a div si hlavu neukroutil, jak se divil, proč jeho Srbové před ním utíkají — vždyť ho přece tak dlouho a tak úpěnlivě přivolávali! A co písní o něm složili… To bude asi tím, napadlo ho, že ještě nevědí, kdo je, ale až se to dozvědí, konejšil se, to bude panečku uvítání! A on je pak všecky svolá dohromady a vytáhnou na sultána… Tu najednou spatřil u silnice rozložitý dub a pod ním lákavý chládek; neodolal a sesedl ze Šárce, přivázal ho, svlékl si kožich, sáhl po měchu a pustil se do vína. A jak tak popíjel a rozjímal, padla na něj dřímota, a tak se natáhl, jen tak, bez ničeho pod hlavou, že se drobátko prospí. Ale jen odespal prvních pár veršů, Šarac zpozoroval, jak je obkličují nějací lidé, a začal hrabat kopytem o zem. Byl to okresní policejní písař a deset žandárů. Marko vyskočil, natáhl si kožich naruby, nasedl na Šárce, a uzdu v zubech, v jedné ruce šavli, v druhé buzdovan, vtrhl mezi žandáry. V těch by se byl krve nedořezal, jak se lekli; a Marko, bez sebe vzteky, že ho probudili, začal jednoho po druhém obdarovávat: někoho šavlí a někoho buzdovanem. Sotva se třikrát rozmáchl, a už duše všech deseti žandárů opustily toto slzavé údolí. Když písař viděl to dopuštění, vykašlal se na vyšetřování a paragrafy, vzal nohy na ramena a metelil pryč. Marko se vrhl za ním s výhrůžným pokřikem:

„Marné prcháš, bídný zkurvysynu!
Můj buzdovan nemíjí se cíle!“

zamával buzdovanem a mrštil jím za bídným zkurvysynem; ten sebou sekl jak kláda, přestože buzdovan o něj jen lehce zavadil rukojetí. Zařinčely prázdné třmeny — a už se zmítal v Markových rukou; Markovi se ho ale zželelo, a tak mu jenom svázal ruce za zády a pověsil ho na hlavici sedla. Pak se vrátil k svému měchu, a když si pořádně přihnul, povídá tomu nešťastníkovi:

„Pojď si se mnou zavdat, zkurvysynu!“

Ale písař jen naříkal bolestí, kroutil sebou a házel, což Markovi přišlo jako náramně povedená švanda a rozesmál se; čím víc sebou ten chudák zavěšený na sedle mrskal a čím víc úpěl a fňukal, tím víc se Marko chechtal — kničí jak kotě či štíně! napadlo ho a rozřehtal se tak, až se popadal za junácké panděro a z očí se mu koulely slzy jako ořechy.

Písař s pláčem začal žadonit, aby ho pustil, a sliboval, že okamžitě zastaví veškeré trestní stíhání.

To už Marko dočista řval smíchy — div se nestrhal; tak ho ten smích zmohl, že dokonce přestal mluvit v de- seterci a povídá prózou:

„Máš, o co sis koledoval, ty žouželi, červe jeden bídná!“

Ale protože měl dobré srdce (v hrudi reka srdce milostivé), slitoval se nad písařem. A zrovna když ho chtěl odvázat, rozhlédl se a co nevidí: obklíčilo ho dalších deset pořízků, stejně divně ustrojených jako ti předtím, a zase jim velel takovýhle nějaký zkurvysyn. Marko skočil k Šárci, shodil písaře do trávy (a ten se odkutálel do škarpy u silnice a ječel a hekal odtamtud), vyhoupl se na Šárce a zaútočil. A vše se opakovalo: Marko se sotva dvakrát třikrát ohnal a všech deset žandárů vypustilo duši a písař — stejně jako jeho kolega před chvílí — vzal do zaječích. Marko i jeho trefil rukojetí buzdovanu. Svázal ho a pověsil na sedlo, pak šel vytáhnout toho prvního ze škarpy. Ten byl celý umolousaný od bahna a crčela z něj voda — což Marka znovu tak rozřehtalo, že ho jentaktak donesl k Šárci a pověsil z druhé strany sedla. Oba kolegové zkurvysyni sebou bezmocně mlátili a šili a vřískali a kvičeli a Marko se smál a řehonil a řičel smíchy — až si nakonec řekl (prózou):

„Tahle taškařice věru stála za to, že jsem se vrátil z onoho světa!“

Ale nechval dne před večerem, štěstí s neštěstím za ruku se vodí, nekřič hop — a tak dále. Jen se Marko vrátil k svému měchu, aby — jak to známe z písní o něm — víno vypil do poslední kapky, zaznělo přenáramné troubení a bubnování. Nejdřív zdálky, ale pak bylo slyšet blíž a blíž. Sarac začal neklidně frkat a stříhat ušima.

„Pomóóóc!“ zakvíleli v duetu kolegové zkurvysyni.

Trubky vřeštěly a bubny rachotily stále blíž, země duněla pod těžkými děly, zapráskaly salvy z pušek. Šarac vyvalil oči a začal poskakovat jako zjančený; duo mrskajících se zkurvysynů hýkalo a krákoralo stále srdceryvněji. Šarac byl čím dál vyplašenější — Marko nevěřil svým očím: to že je jeho Šarac? Ale pak se pokřižoval, sáhl po měchu, vyžahnul ho do dna a jal se chlácholit Šarce:

„Hejsa, Šárce, brachu nerozlučný,
statisíce šarvátek a řeží, [1]
oři můj, jsem s tebou proharcoval —
ničehož ses nikdy nezalekl!
Dá Bůh, že i dneska zvítězíme!“

Zaburácela děla; i sám Marko sebou škubl a Šarac se vzepjal, jako by se dočista splašil. Duo zkurvysynů sletělo a se žalostným jekotem se odkutálelo do škarpy, což Marka znovu rozesmálo — ačkoli šlo vůčihledě do tuhého; chechtal se a řehtal, až se prohýbal, a jen taktak se vydrápal na Šarce. Když se pušky a děla ozvaly ještě blíž, Sarac jako smyslů zbavený přeskočil škarpu a vyřítil se přes pole a louky, křoviny a příkopy. Marko ho nedokázal zastavit, ať dělal, co dělal. Přitiskl se tedy k němu, rukou si chránil obličej, aby ho nepoškrábalo trní; sobolí čepice mu spadla, šavle mu odskakovala od boku, a Šarac uháněl hlava nehlava, jako by ho posedl ďas. Přiřítili se na jakousi pláň — a tu máš! Co čert nechtěl — padli do pasti vojáků! Trubky vytrubovaly, bubny duněly, pušky štěkaly, z okolních kopců hřímala děla; před nimi vojsko, za nimi vojsko, vlevo, vpravo, prostě všude. Šarac se vzepjal a vrhl dopředu, Marko popadl buzdovan a zaútočil na ty nepřehledné šiky, které kolem něho stále víc a víc houstly. Zápolili tak skoro dvě hodiny, až Šárci vyrazila z nozder krvavá pěna; i Marko byl už unavený — jak by ne! Dvě hodiny kolem sebe mlátit těžkým buzdovanem! Pušky mu příliš ublížit nemohly, protože měl na sobě pancíř ze železa, pod ním drátěnou košili z oceli a navrch ještě trojí oblečení a vlčí kožich. Nakonec ho to všecko alé přece jenom udolalo — ani ne tak jejich pušky a děla, jako jeho vlastní buzdovan. Vzali mu koně, sebrali mu zbraně, spoutali ho a s ozbrojeným doprovodem ho vedli na okresní policejní stanici k výslechu.

Před ním deset vojáků, za ním deset vojáků a zrovna tak zleva i zprava po deseti vojácích s nabitými puškami a nasazenými bajonety. Na ruce zkřížené za zády mu nasadili želízka; na nohou vlekl okovy těžké nejmíň půl centu. Vpředu jako hlavní stráž pochodoval prapor vojáků, vzadu mašíroval pluk a za plukem dusala divize, na jejímž konci kráčel velitel divize obklopený generálním štábem; po obou stranách hřměla z okolních kopců kanonáda divizního dělostřelectva. Vše v plné pohotovosti, jako by vypukla válka. Šárce vedlo dvanáct vojáků, šest z každé strany, a i jemu spoutali přední nohy a na tlamu mu natáhli síťku, aby někoho nekousl. Marko se zachmuřil, zesmutněl, i legendární kníry (jeť každý knír Marka králevice, as jehnéte zvíci půlročního, bujná brada co beránek roční…) mu zplihly a plandaly po ramenou. K silnici, po níž ho eskortovali, se sbíhaly davy zvědavců, mnozí dokonce lezli na ploty a ohrady a šplhali na stromy, jen aby ho viděli, což bylo zcela zbytečné — stejně všechny kolem převyšoval nejmíň o dvě hlavy.

Přivedli ho na okresní policejní stanici. V kanceláři seděl osobně pan okresní náčelník, slaboučký krňous, ruce jak štangličky, psí prsa, při řeči pochrchlával a koukal značně přiboudle. Po levé i po pravé straně jeho stolu stálo šest pandurů s odjištěnými revolvery.

Když pan náčelník spatřil Marka (byť spoutaného), k smrti se vylekal; rozklepal se, jako by ho rozrážela horkost, vypoulil oči a nebyl schopen slova. S největším vypětím se po chvíli sebral a pokašlávaje, začal ochraptělým hlasem vyšetřovat:

„Kdo jste a jak se jmenujete?“

„Jsem králevic Marko, srbský junák!“ zaduněl kanceláří Markův hlas jak zvon a kapitán se roztřásl, až mu vypadlo pero z ruky; i kolemstojící panduři sebou cukli, a zvědavci doslova ucpali dveře.

„Chovejte se přístojně a ztlumte hlas, jak se sluší a patří na úřední půdě. Nejsem hluchý. Kdy jste se narodil?“

„Roku tisíc tři sta dvacet jedna.“

„Odkud pocházíte?“

„Mým domovem Prilep jest, hrad bílý.“

„Jakou máte profesi?“

Téhle otázce Marko nerozuměl.

„Jste úředník či obchodník? Nebo snad pracujete v zemědělství?“

„Kupčit ani rodnou hroudu orat
královskému synu nepřísluší!“

„Za jakým účelem jste přijel do Srbska?“

„Pět set roků v hrobl obracím se, jak mé ve dne v noci nazpét zvete, bych Kosovo kleté pomstít přišel. Kdo ústa má, o mní písni zpívá — v hrobl klidu já umrlec nemám. Uprosil jsem proto Hospodina, by mé k Srbům zpátky na zem pustil…“

„Ale to jste provedl hroznou hloupost, člověče nešťastná! Nesmysl, to se všecko říká a zpívá jenom tak, pronic zanic… Kdybyste měl víc fištrónu v hlavě, nedal byste na písně, a ušetřil byste nám i sobě celou tuhle polízanici… Jo, kdybyste byl k nám pozván oficiálně, to by byla jiná! Ale takhle nepočítejte s žádnými polehčujícími okolnostmi… Vás my tady přece vůbec na nic nepotřebujeme!“ zachraptěl náčelník nervózně a v duchu si pomyslel: Vlez mi na záda i s junáckými písněmi! Lidi nevědí roupama co dělat, pokřikujou a vyzpěvujou všelijaké pitomosti a já se teď tady kvůli tomu musím rozčilovat! Ještě z toho budu marod!

„Třikrát bída, Kosovo ty naše,
čeho ses to, nešťastné, dočkalo?
Po vznešeném caru Lazarovi,
hle! daremná chamraď v Srbsku vládne!“

zahuhlal si Marko pro sebe a obrátil se nahlas k náčelníkovi:

„Darmo, kmáne, darmo zrazuješ mé!
Vím, co je mou svátou povinností:
ztéci bašty mésta Cařihradu,
zamordovat Turčínů sultána!“

Náčelník vyskočil, jako když ho bodne:

„Dost! Další trestný čin! Člověče, vy nás ještě dostanete do maléru! Vždyť náš stát v současné době žije s tureckou říší ve velkém přátelství!“

Marko zalapal po dechu a div nepadl do mdlob. Srbové že se přátelí s Turky? Tak co mě u sta hromů citýrují? říkal si v duchu roztrpčeně, a nemohl se z toho omráčení probrat.

„Věnujte mi pozornost, ano? Je řeč o vás! Dopustil jste se následujících závažných trestných činů:

Za prvé: Dvacátého tohoto měsíce jste spáchal surovou vraždu na Petru Tomićovi, obchodníkovi, který se projížděl na bicyklu. Šlo o vraždu úkladnou, což dosvědčili tito svědkové uvedení v žalobě: Milan Kostić, Sima Simić, Avram Srećković a další. Podle závěrů vyšetřování a lékařského nálezu jste nebožtíka Petra Tomiće usmrtil tupým těžkým předmětem, načež jste mrtvole usekl hlavu. Mám vám přečíst žalobu? Ne?

Za druhé: Téhož dne jste napadl Marka Đorđeviće, šéfa výletní restaurace ve V…, rovněž s úmyslem ho zavraždit, což odpovídá vaší násilnické povaze; jemu se však naštěstí podařilo uniknout. Dotyčnému váženému občanu, který působil po jistou dobu i ve funkci národního poslance, jste vyrazil tři zuby. Dle lékařského nálezu i to je těžké ublížení na těle. Dotyčný občan na vás podal žalobu; požaduje, abyste byl dle zákona potrestán a nadto abyste mu zaplatil odškodné, náhradu ušlého zisku a veškeré soudní výdaje.

Za třetí: Spáchal jste vraždu dvaceti žandárů a těžce jste zranil dva okresní policejní písaře.

Za čtvrté: Je tu přes padesát dalších žalob z pokusu o vraždu.“

Marko nebyl mocen slova — to se mu snad zdá!?

„Dokud nedokončíme vyšetřování, zůstanete zde ve vazbě. Pak váš případ předáme soudu a vy si budete moci vzít advokáta, aby vás obhajoval.“

Marko si vzpomněl na pobratima Miloše Obiliće — jak ten by se za něho panečku uměl vzít! Zabolelo ho u srdce, z očí mu vytryskly slzy a zaúpěl mocným hlasem:

„Miloši můj, ach, kde je té konec?
O hlavu mi rusovlasou béží,
kdo mé z rukou kata vysvobodí,
když zde není mého pobratima?“

„Odveďte ho do vězení!“ zachrchlal náčelník bojácně a rozkašlal se.

(další stránka)

 

[1] Pět století odloučení na onom světě zdá se Marko vůbec nebral v úvahu.

Králevic Marko podruhé mezi Srby (1/5)

Nás Srby když jednou něco popadne, nevíme, kdy s tím přestat. Vezměte si třeba to, jak už přes pět set let hekáme: „Nešťastné Kosovo!“ a „Kosovo, ráno naše otevřená!“ nebo „Ach care Lazare, cos nám to udělal!“ Hekáme a skuhráme a s brekem — jak se patří na syny hrdinského národa — si vyhrnujeme rukávy a strašíme nepřátele: „Jen počkejte! My vám ještě ukážeme!“ a „Máte se na co těšit!“ a nepřátelé z nás mají náramnou legraci.

Koho by to nedohřálo? A tak jsme si vzpomněli i na králevice Marka a začali jsme ho zaklínat a citýrovat, ať vstane z mrtvých a přijde se nás zastat a pomstít Kosovo. Dotíráme na něj už léta letoucí, pokoj mu nedáme, při každé příležitosti, možné i nemožné: „Probuď se, Marko!“ „Jak můžeš ještě otálet, Marko?“ „Nevidíš naše slzy, Marko?“ „Proč nejdeš, Marko?“ — a tak dále, až se z toho stal zaběhaný zlozvyk, manýra pro ostudu. Stačí, aby se někdo namazal v putyce, a jen prochlastá poslední prachy, už je to tady: zalomcují jím hrdinské city, uroní obligátní slzu pro Kosovo a začne kvílet: „Ach Marko! Proč teď nejsi po mém boku? Kde je tě konec?“ Myslíte si, že zveličuji? Ba ne, milí a vážení, takhle nemožně my Srbové vyvádíme už víc jak pět set let. Z Kosova pole se už díky těm krokodýlím srbským slzám stal spíš Kosovský močál. A Marko? Tak dlouho se chudák obracel v hrobě, až toho bylo moc i na nebožtíka.

A tak se jednoho krásného dne sebral a našněroval si to přímo k božímu trůnu.

„Copak je, Marko?“ zeptal se ho laskavý Pánbůh.

„Propusť mě, Panebože! Chtěl bych se podívat, co to tam ti moji trulanti dole tropí; už mám dost jejich breku a citýrování!“

„Ach Marko, Marko,“ povzdechl si Pánbůh, „to já všecko vím! Ale není jim pomoci — kdyby bylo, já první bych už jim byl dávno pomohl!“

„Jenom mi, Panebože, dej mého Šárce a zbroj, vrať mi mou někdejší sílu a propusť mě. Já to zkusím, třeba se pro ně přece jen dá něco udělat!“

Bůh pokrčil rameny a ustaraně zavrtěl hlavou:

„Běž si, když jinak nedáš… Ale uvidíš, že se potážeš se zlou!“

Čáry máry fuk, kde se vzal, tu se vzal, ocitl se Marko se svým šarcem na zemi.

Rozhlédl se kolem po krajině, ale ne a ne poznat, kde je. Podíval se na Šárce: v pořádku, byl to jeho starý dobrý Šarac. Omrkl buzdovan a šavli, pak se podíval, co má na sobě: všechno stejné jako kdysi, o tom nebylo pochyb. Sáhl po měchu: ani ten nechyběl, plný vína jak náleží; ani placky na cestu nechyběly. Všechno nasvědčovalo tomu, že i on je zas ten starý Marko, ale kde to asi je? A co by měl ze všeho nejdřív podniknout? Zatraceně těžké rozhodování! A tak seskočil ze Šárce, přivázal ho ke stromu, sundal měch, jaksepatří si loknul vína, a pak ještě jednou a ještě párkrát — musel si přece všecko pěkně v klidu rozmyslet! Dvakrát měř, jednou řež!

A jak se tak junácky posiloval a rozhlížel se, neuvidí-li třeba někoho známého, náhle kolem zběsilou rychlostí profičel chlapík na bicyklu: vyděšen Markovým divným ořem, rouchem a zbraněmi šlapal do pedálů, div se nezavařily, a ohlížel se, je-li už z dosahu toho hrůzného zjevení, Marka zase nejvíc vyvedl z rovnováhy ten nevídaný dopravní prostředek.

„Ký to přízrak nebo z pekel stvůra?“

řekl si a rozhodl se, že se s tím neznámým strašidlem pustí do křížku. Dopřál si ještě jeden mocný junácký doušek (až mu oči čacká krev zalila), dal napít taky Šarcovi (jenž si zunkl tak, až mu čacká krev zalila i uši), odhodil měch do trávy, narazil si do čela sobolí čepici, nasedl na Šárce a jaksepatří rozparáděný mu pravil:

„Pakliže ho, Šarče, nedoženeš,
zpřelámu ti všecky čtyři hnáty!“

Když Šarac uslyšel tak děsuplnou hrozbu — na onom světě mu v tom směru už otrnulo — vyrazil vpřed jako splašený. (Kupředu, hle, pádí komoň statný, cestou svými koleny prach víří, podkovami o černou zem křeše…) I chlapík na bicyklu ujížděl jako splašený (jako by byl víla okřídlená) a pořád se ohlížel. Dobré dvě hodiny trvala ta honička — a stejně jako se cyklistovi nedařilo uniknout Markovi, zrovna tak se Marko marně pokoušel lapit cyklistu. Přihnali se nakonec k nějaké výletní restauraci — a tu v Markovi hrklo: ještě tak aby se mu to strašidlo opevnilo v té tvrzi! Ostatně i té honičky už měl akorát dost. A tu si vzpomněl na svůj buzdovan. Vytáhl ho zpoza sedla a s lítým bojovým pokřikem:

„I kdybys byl třeba víla okřídlená
či zplozenec ďábla Satanáše,
i kdybys mi stokrát byl utekl,
tentokráte živý nevyvázneš!“

jím párkrát zamával a mrštil jím.

A strefil se; víla okřídlená, či chcete-li zplozenec ďábla Satanáše vydechl naposled dřív, než se skácel na zem. Marko se k němu vrhl, tasil šavli, usekl mu hlavu a hodil ji Šárci do pytlíka na oves, načež s veselou písní na rtech zamířil k oné restauraci; zplozence ďábla Satanáše nechal ležet vedle jeho pekelného dopravního prostředku. (Totiž jeho trosek; zapomněl jsem říct, že ten Marko rozsekal na cimprcampr svou legendární břitkou šavlí, již tré kovářů, tré pacholků statných, ve dne v noci týden pilně kulo, až ji naostřili, že dokázala rozseknout dřevo, železo i kámen, zkrátka kdeco.)

Před restaurací byla hromada lidí z okolí; když viděli ten úděsný výjev a spatřili blížícího se Marka v ráži, zařvali hrůzou a rozprchli se, jako by do nich střelil. Opuštěný majitel restaurace se rozklepal strachy jako v záchvatu zimnice, nohy mu vypověděly službu, vyboulil oči a zbledl jak mrtvola.

„Bůh té pozdrav! Rci mi, cizí reku,
čí jest tato pevnost sněhobílá?“

zeptal se ho Marko.

Cizí rek ztratil hrůzou skoro řeč; jen taktak se mu podařilo vyblekotat, že je to výletní restaurace a on osobně že tady šéfuje. Marko se mu rovněž představil, kdo je a odkud přichází, a hned se mu taky zmínil, že se vypravil pomstít Kosovo a zabít tureckého sultána. Šéfovi restaurace utkvěla z toho všeho v paměti hlavně slova zamordovat Turčínů sultána a jal ho ještě větší děs. Zatímco Marko dál rozkládal a zvídal, kudy je nejblíž na Kosovo a jak by se nejlépe dostal na kobylku sultánovi, šéf drkotal zuby a v hlavě mu pořád strašila ta slova zamordovat Turčínů sultána. Až pak Marko dostal žízeň a poručil mu:

„Hej krčmáři! Hybaj! Čepuj víno!
Markovo-li hrdlo žízeň moří,
Pánbůh budiž milostiv všem vůkol!“

Nato seskočil ze Šarce, přivázal ho před restaurací, a šéf odkvačil pro víno. Vrátil se a na tácku přinesl skleničku jak nic, na jedno deci. Tak se mu ale třásly ruce, že z té trošky vína ještě párkrát ušplíchlo.

Když Marko spatřil tu ubohou skleničku, mrňavou a ještě napůl vylitou, pomyslel si, že si šéf z něho tropí žerty. To ho tak rozběsnilo, že mu vlepil facku. Jenom docela malou, akorát že se šéfovi rozviklaly tři zuby.

Pak Marko znovu nasedl na koně a vyjel dál. Vesničané, co se před ním rozutekli, uháněli zatím rovnou na okresní policejní stanici ohlásit tu strašnou vraždu. Šéf restaurace si ovázal tvář studenými obklady, sedl na koně a odcválal k doktorovi pro potvrzení o těžkém ublížení na těle a jedním vrzem to vzal taky k advokátovi; ten se ho na všecko dopodrobna vyptal, vyždímal z něho peníze a sepsal žalobu.

Okresní policejní náčelník okamžitě nařídil jednomu písaři, aby se s několika ozbrojenými žandáry pusttil do stíhání zločince, a rozeslal telegraficky jeho popis po celém Srbsku.

Markovi by — pochopitelně! — ani ve snu nebylo napadlo, že už na něho je podaná celá hora žalob, samozřejmě uhrazených předepsanou taxou a vyšperkovaných citáty paragrafů o úkladné vraždě, o těžkém ublížení na těle, o urážce na cti, o utrpěném strachu, o bolestném, o náhradě výdajů za lékařské ošetření, o náhradě ušlého zisku v důsledku nuceného uzavření podniku, o náhradě honoráře advokátovi a předepsaných poplatků, a tak dále, a tak dále… Okresní policejní náčelník zaslal šifrované hlášení ministerstvu policie v souvislosti se šířením poplašných zpráv o chystané vraždě tureckého sultána a odtamtud přišla obratem odpověď: Neprodlené zajistíte dotyčného tuláka a postihnéte ho co nejpřísnéjším trestem. Dále nanejvýš ostražité dbejte, aby se podobné případy neopakovaly, jelikož to vyžadují zahraničnépolitické zájmy našeho státu, momentální udržujícího přátelské vztahy se sousední tureckou říší.

Zpráva o strašlivém, nezvykle vyhastrošeném člověku s prapodivnými zbraněmi a ještě prapodivnějším koněm se jako blesk roznesla široko daleko.

Marko se pustil po silnici od restaurace. Šarac šel krokem a Marko se opřel rukama o luk sedla; pořád se nemohl vzpamatovat z ohromení, jak se všecko změnilo: lidé i krajina i mravy, všecko, úplně všecko. Proč vstával z hrobu? Ani jeho staří druhové tu nejsou, nemá, s kým by pil víno — ale pozdě bycha honit… Po okolních polích pracovali lidé. Slunce pálilo, div hlava nepraskla; lidé byli shrbeni nad prací, dřeli a mlčeli. Marko sjel ze silnice a zavolal na ně, chtěl se jich zeptat na cestu ke Kosovu, ale jak ho uviděli, začali zděšeně křičet, a než se nadál, rozutekli se z pole na všechny strany. Když někoho potkal cestou, každý sebou cukl a zcepeněl, jako by do něj hrom uhodil, vytřeštil oči, mrkl nalevo, napravo, a jako pominutý, příkop nepříkop, tmí netmí, uháněl pryč. Čím víc ho Marko volal, aby se vrátil, tím zběsileji upaloval. Toť se ví, že všichni ti vyděšení lidé si podávali dveře na policii a jeden přes druhého vznášeli žaloby pro pokus o vraždu. Před okresní policejní stanicí se seběhlo národa, že se tudy nedalo projít. Děti brečely, ženské bědovaly, chlapi rozčileně hudrovali a advokátům div ruce neupadly, co žalob museli sepisovat, telegrafy cvakaly, všude možně i nemožně se potloukali policajti a žandáři, v kasárnách troubily trubky na poplach, v kostelích vyzváněly zvony a sloužily se bohoslužby za odvrácení té pohromy. Mezi lidmi šel jeden hlas, že se z králevice Marka stal upír, a ta strašidelná pověst notně vylekala i statečné policajty a žandáry, ba i vojáky. Nedivte se, vážení, s králevicem Markem nebyly žádné špásy ani zaživa, natožpak teď, když je z něho upír!

(další stránka)