Tag Archive | Kosovo

Králevic Marko podruhé mezi Srby (3/5)

(předchozí stránka)

Záležitost běžela dál svým chodem. Když policie skončila vyšetřování, postoupila případ k soudnímu řízení.

Soud svolával a odročoval přelíčení, zval svědky a konfrontoval je. Prokurátor samozřejmě žádal, aby byl Marko odsouzen k smrtí; Markův advokát zas vášnivě dokazoval, že je Marko nevinný, a trval na tom, aby ho propustili na svobodu. Marka vláčeli k soudu, vyslýchali ho, a pak ho zase vodili zpátky do vězení. Dalo mu to zabrat, všecky ty divné obštrukce, co s ním prováděli. Největší újmu pro něho znamenalo, že musel pít vodu — ne a ne jí přijít na chuť. Všecko by vydržel, je přece junák, ale cítil, jak mu voda vyložené škodí. Začal scházet a chřadnout. Jo, marná sláva, už to nebyl ten starý Marko! Z chlapa jak dub byla najednou skoro seschlá halouzka, šaty na něm visely, jako by mu nepatřily, a při chůzi se potácel jak mátoha. Nejednou si z čirého zoufalství povzdechl:

„Ach, můj Bože! Hůř se mi tu daří,
než v zlověstné azacké šatlavé!“

Nakonec soud vynesl rozsudek. Vzali v úvahu Markovy nehynoucí zásluhy o srbský národ, jakož i řadu dalších polehčujících okolností, a odsoudili ho k trestu smrtí s tím, že ještě předtím uhradí veškeré soudní výdaje, odškodné a tak dále.

Případ byl předán apelačnímu soudu, jenž trest smrti změnil na doživotní vězení, neboť pojal Markovy přečiny jako záležitost povahy politické; kasační soud pak navíc zjistil nějaké nesrovnalosti v průběhu soudního řízení a vrátil akta soudu s požadavkem, aby bylo pod přísahou vyslechnuto ještě pár dalších svědků.

Dva roky se vlekla ta soudní procedura; kasační soud nakonec výrazně ovlivnil konečný rozsudek, jímž byl Marko odsouzen na deset let káznice v těžkých okovech a k zaplacení veškerých výdajů, poplatků a tak dále; dále rozsudek s definitivní platností konstatoval, že se nejedná o trestné činy politického charakteru, neboť se prokázalo, že Marko není členem žádné politické strany.

Samozřejmě že páni soudci všech instancí měli na zřeteli, že jde o velkého národního junáka králevice Marka a že v historii soudnictví tento proces nemá precedens. A vůbec to byl zatrápeně zašmodrchaný případ; i největší znalci práva byli s rozumem v koncích. Cožpak je možné odsoudit k smrti někoho, kdo už před tolika lety umřel a teď se znovu objevil na vezdejším světě?

A tak se z junáka králevice stal trestanec. Vzhledem k tomu, že neměl z čeho zaplatit zmíněné výdaje, bylo rozhodnuto, že Šarac, roucho, brnění a zbraně budou prodány ve veřejné dražbě. Roucho, brnění a zbraně zakoupil pro muzeální sbírky na dluh stát a Šarce koupila za hotové bělehradská koňka.

Marka ostříhali, oholili, nasadili mu těžké okovy, oblékli ho do bílého trestaneckého oděvu a uvěznili ho v bělehradské trestnici. A tady Marko zažil strašná muka; nikdy by nebyl věřil, že něco takového může vůbec vydržet. Zpočátku křičel, vztekal se a vyhrožoval; ale pomaloučku polehoučku si zvykl a poddal se svému osudu. Aby ho za tu dobu, než si odpyká trest, něčemu naučili, aby ho připravili pro společnost, v níž má, až si odsedí své roky, existovat jakožto její užitečný člen, začali ho totiž učit různým prospěšným pracím: nosil vodu, zaléval zahradu a plel cibuli, a později se naučil vyrábět břitvy, kartáče, koudel a plno jiných věcí.

Chudák Šarac zatím tahal od rána do večera tramvaj. Taky ho to zdrchalo. Při chůzi vrávoral jak opilý, a když mu poručili zastavit, okamžitě začal klimbat — možná snil o těch dávných šťastných dobách, kdy pil z vědra rudé víno, v hřívě měl zapletené zlaté stuhy, kopyta okovaná stříbrnými podkovami, hruď samá zlatá cetka i uzdu pozlacenou a kdy se svým pánem harcoval z jedné líté řeže do druhé a proháněli spolu víly. Teď pohubl: byl kost a kůže, dala se mu spočítat žebra a na boky by se mu byly daly jako na skobu věšet tašky.

To snad Marka soužilo ze všeho nejvíc; víc než jeho vlastní trampoty, když ho občas vyvedli někam za prací a on spatřil svého Šarce takhle vyřízeného; neubránil se slzám a s bolestí si povzdechl:

„Hojsa, Šárce, druhu nerozlučný…!“

Na ta slova se Šarac otočil a žalostně zaržál, ale vtom už zazvonil průvodčí a tramvaj vyjela dál a dozorce uctivě napomenul Marka, aby se nezastavoval (imponovala mu Markova mohutná figura). A tak se Marko ukrutně trápil, ale svého odhodlání pomstít Kosovo se nevzdal. Tramvajová společnost po čase Šarce vyřadila z provozu a koupil si ho jeden zahradník, aby mu točil žentourem.

Všechno má svůj konec. Skončilo i těch deset let utrpení. Marka propustili.

Měl maličko ušetřených peněz, co si vydělal prodejem různých drobností vlastní výroby.

Nejdřív ze všeho šel do hospody, dal zavolat dva holiče, aby ho umyli a oholili, potom poručil, aby mu upekli pořádného berana (tučného a devét let starého, jen takový jest junáckou krmí), nanosili rakije a přivalili sud vína.

Však si zasloužil trochu se pomět po tom, co prožil! Posedil tak dnů as čtrnáctero, až se mu zdálo, že trochu přišel k sobě, a začal přemýšlet, co dál.

Myslel a myslel, až si to vymyslel. Přestrojil se tak, že ho nikdo nemohl poznat, a nejdřív se vydal hledat Šarce; až i jeho zbaví trápení, pak to vezme od jednoho Srba k druhému, dokud nenajde ty, co ho tolik přivolávali a skládali o něm písně. Lotři, kteří ho strčili do chládku, přece nemůžou být Srbové!? No a potom se vypraví pomstít Kosovo.

Dozvěděl se, že jeho Šarac točí žentourem u nějakého zahradníka, přeptal se na cestu a vydal se tam. Když spatřil chudinku Šarce, jak bídně vypadá, rozplakal se. Vykoupil ho za pár babek — zahradník ho už stejně chtěl dát cikánům, a pak ho odvedl k jednomu sedlákovi a poprosil ho, jestli by si Šarce nevzal k sobě; když bude mít Šarac pořádnou péči, třeba se ještě sebere; toť se ví, že to Marko nechde zadarmo! Ten sedlák byl nějaký hodný člověk, slitoval se a přijal Šarce na výkrm a Marko se vydal pěšky dál.

Jak tak šel, viděl na ubohém políčku pracovat nějakého chuďase. Pozdravil ho (samozřejmě že ne v deseterci, byl přece v přísném inkognitu!), chuďas mu odpověděl, nu a slovo dalo slovo. Povídali o všem možném, a tu se ho Marko zeptal, jen tak jakoby nic:

„Co bys udělal, kdyby králevic Marko vstal z mrtvých a přišel k tobě?“

„Nic takového se přece nemůže stát!“ namítl chuďas.

„A co kdyby?“

„Řek bych mu, ať mi pomůže okopat tuhle kukuřici,“ zažertoval chuďas.

„A co kdyby tě chtěl vzít s sebou na Kosovo?“

„Přeskočilo ti? Člověče zlatá, jaképak Kosovo! Já nemám čas ani jít na trh koupit sůl a dětem opánky. A po pravdě řečeno, ani nemám zač.“

„Dobrá, ale copak ty nevíš, příteli, že na Kosovu ztroskotalo naše carství? Že Kosovo je třeba pomstít?“

„Já taky ztroskotal, člověče, jsem docela na dně. Nevidíš, že chodím bos? A až na mne přijdou s placením daní, nebudu vědět, ani jak se jmenuju, natožpak co se stalo a co se nestalo na Kosovu!“

Pak Marko přišel ke statku jednoho bohatého sedláka.

„Pomáhej Pánbůh, příteli.“

„Dejžtopámbů,“ odpověděl mu sedlák a podezřívavě si ho změřil. „Odkudpak jdeš, brachu?“

„Putuju zdaleka, příteli, a rozhlížím se, jak se vám tady žije.“

Dali se do řeči. I tentokrát Marko utrousil nenápadnou zmínku, co by se asi stalo, kdyby se znovu objevil králevic Marko a vyzval Srby k pomstě za Kosovo.

„Králevic Marko? To mi připomíná, že asi před deseti lety se nějaký blázen za něj vydával a napáchal na to konto spoustu zločinů a krádeží, takže ho šoupli za mříže.“

„Pravda, taky jsem to slyšel. Ale přesto, jak by ses zachoval, kdyby se objevil opravdový Marko a vyzval tě, abys s ním vytáhl na Kosovo?“

„Počastoval bych ho jak náleží vínem, a pak bych ho zas pěkně vyprovodil.“

„A Kosovo?“

„Jaképak Kosovo v těchhle hubených letech? Peníze i tak jenom lítají z kapsy. A dovedeš si představit, kolik by stálo takové tažení?“

A tak Marko i nad ním mávl rukou a putoval dál. Ale všude na venkově to bylo stejné. Lidi většinou nezastihl jinak než shrbené nad motykou; dostal z nich leda nějaké to pozdravpámbů, a to ještě na půl úst, jinak mlčeli jak zařezaní. Copak můžou ztrácet čas? Je třeba okopat pole, dodělat včas všecky práce, má-li úroda k něčemu vypadat.

Žádný div, že venkov Marka rozčaroval a že se rozhodl zkusit štěstí v Bělehradě — dá Bůh, že tam se konečně dozví, co se dá podniknout pro Kosovo, a dopátrá se, kteří Srbové ho tak úpěnlivě přivolávali.

Došel do Bělehradu. Povozy, tramvaje, lidí hotové mraveniště, všichni někam pospíchali, pobíhali křížem krážem, motali se jeden přes druhého: úředníci spěchali do úřadu, obchodníci za obchodem, dělníci zase za svou prací, prostě každý za svým.

Potkal jednoho seriózně vyhlížejícího, pěkně oblečeného pána. Přistoupil k němu a pozdravil ho. Pán zrozpačitěl a snažil se držet kousek na dištanc: jen aby ho proboha někdo známý neuviděl ve společnosti takového otrhance!

„Jsem králevic Marko. Přišel jsem pomoci svým srbským bratřím,“ povídá Marko (samozřejmě prózou; byl už tak usoužený, že kašlal na vyjadřování ve verších). A vypověděl pánovi všecko všecičko, jak a proč se vrátil do Srbska, co ho tu potrefilo a co má v úmyslu dělat dál.

„A ták.. .Jsem nesmírně rád, že jsem vás poznal, Vaše Excelence! Skutečně je mi kromobyčejným potěšením! Kdy hodláte navštívit své statky v Prilepu? Velice mě těšilo, ujišťuji vás; ale teď mě račte laskavě omluvit, spěchám do kanceláře! Uctivá poklona, Excelence!“ pravil pán a rychle kvapil pryč.

Marko zkusil zastavit ještě pár lidí, ale o nic lépe nepochodil. Všecky rozhovory pokaždé končily stejně: Spěchám do kanceláře! Klaním se! Ponížený služebník! Zdravíčko! Servus, Marko!

Zklamaný Marko začal propadat beznaději. Bloumal ulicemi, mlčel, mračil se, kníry mu zplihly na ramena; nikoho už nezastavoval, nikoho se na nic neptal. Proč taky? Po Kosovu zdá se nikdo ani nevzdechne, každý jenom pospíchá do kanceláře. Jako by kancelář byla přednější než Kosovo! Marko měl sice nervy jako provazy, ale ta kancelář, která podle jeho zdání tak úspěšně konkurovala Kosovu, ho dopalovala, div nevyletěl z kůže. A poznenáhlu se mu všecko zmrzelo. Jak by ne: v Bělehradě všichni akorát pospíchali do kanceláře, venkované v roztrhaných opáncích a záplatovaných gatích si zase jenom stýskali na špatnou úrodu a na rychtáře, spěchali na pole a od tmy do tmy pracovali. Marka opustily poslední naděje, že něco na tomto světě dokáže. Už kdyby ho Pánbůh povolal zpátky, aby skončilo tohle trápení! Vždyť každý Srb se stará jen o svoje věci a Marko se tu cítí docela zbytečný!

Jednoho dne zase tak šel, zasmušilý a rozmrzelý: i jeho majeteček se už rozkutálel, neměl na víno, a děvu Janju, krčmářku spanilou, černá zem už dávno, dávno kryla — ta jediná by mu našenkovala zadarmo. Vlekl se po ulici se sklopenou hlavou a divže se nerozplakal, když si vzpomněl na staré zlaté časy, na své druhy a hlavně na krásnou, ohnivou Janju a na její chladné víno.

A tu najednou spatřil před jednou restaurací plno lidí; zevnitř doléhal na ulici veliký rámus.

„Copak se tu děje?“ zeptal se jednoho člověka.

„Pořádáme valnou hromadu vlastenců!“ odpověděl tázaný a sjel po Markovi nedůvěřivým pohledem, načež se od něho poodtáhl jako od nějakého podezřelého individua.

„A co se tam dělá?“ ptal se dál Marko.

„Běž se tam podívat a uvidíš!“ odsekl mu ten člověk vztekle a otočil se k němu zády.

(další stránka)

Králevic Marko podruhé mezi Srby (2/5)

(předchozí stránka)

A Marko jel pomalu dál a div si hlavu neukroutil, jak se divil, proč jeho Srbové před ním utíkají — vždyť ho přece tak dlouho a tak úpěnlivě přivolávali! A co písní o něm složili… To bude asi tím, napadlo ho, že ještě nevědí, kdo je, ale až se to dozvědí, konejšil se, to bude panečku uvítání! A on je pak všecky svolá dohromady a vytáhnou na sultána… Tu najednou spatřil u silnice rozložitý dub a pod ním lákavý chládek; neodolal a sesedl ze Šárce, přivázal ho, svlékl si kožich, sáhl po měchu a pustil se do vína. A jak tak popíjel a rozjímal, padla na něj dřímota, a tak se natáhl, jen tak, bez ničeho pod hlavou, že se drobátko prospí. Ale jen odespal prvních pár veršů, Šarac zpozoroval, jak je obkličují nějací lidé, a začal hrabat kopytem o zem. Byl to okresní policejní písař a deset žandárů. Marko vyskočil, natáhl si kožich naruby, nasedl na Šárce, a uzdu v zubech, v jedné ruce šavli, v druhé buzdovan, vtrhl mezi žandáry. V těch by se byl krve nedořezal, jak se lekli; a Marko, bez sebe vzteky, že ho probudili, začal jednoho po druhém obdarovávat: někoho šavlí a někoho buzdovanem. Sotva se třikrát rozmáchl, a už duše všech deseti žandárů opustily toto slzavé údolí. Když písař viděl to dopuštění, vykašlal se na vyšetřování a paragrafy, vzal nohy na ramena a metelil pryč. Marko se vrhl za ním s výhrůžným pokřikem:

„Marné prcháš, bídný zkurvysynu!
Můj buzdovan nemíjí se cíle!“

zamával buzdovanem a mrštil jím za bídným zkurvysynem; ten sebou sekl jak kláda, přestože buzdovan o něj jen lehce zavadil rukojetí. Zařinčely prázdné třmeny — a už se zmítal v Markových rukou; Markovi se ho ale zželelo, a tak mu jenom svázal ruce za zády a pověsil ho na hlavici sedla. Pak se vrátil k svému měchu, a když si pořádně přihnul, povídá tomu nešťastníkovi:

„Pojď si se mnou zavdat, zkurvysynu!“

Ale písař jen naříkal bolestí, kroutil sebou a házel, což Markovi přišlo jako náramně povedená švanda a rozesmál se; čím víc sebou ten chudák zavěšený na sedle mrskal a čím víc úpěl a fňukal, tím víc se Marko chechtal — kničí jak kotě či štíně! napadlo ho a rozřehtal se tak, až se popadal za junácké panděro a z očí se mu koulely slzy jako ořechy.

Písař s pláčem začal žadonit, aby ho pustil, a sliboval, že okamžitě zastaví veškeré trestní stíhání.

To už Marko dočista řval smíchy — div se nestrhal; tak ho ten smích zmohl, že dokonce přestal mluvit v de- seterci a povídá prózou:

„Máš, o co sis koledoval, ty žouželi, červe jeden bídná!“

Ale protože měl dobré srdce (v hrudi reka srdce milostivé), slitoval se nad písařem. A zrovna když ho chtěl odvázat, rozhlédl se a co nevidí: obklíčilo ho dalších deset pořízků, stejně divně ustrojených jako ti předtím, a zase jim velel takovýhle nějaký zkurvysyn. Marko skočil k Šárci, shodil písaře do trávy (a ten se odkutálel do škarpy u silnice a ječel a hekal odtamtud), vyhoupl se na Šárce a zaútočil. A vše se opakovalo: Marko se sotva dvakrát třikrát ohnal a všech deset žandárů vypustilo duši a písař — stejně jako jeho kolega před chvílí — vzal do zaječích. Marko i jeho trefil rukojetí buzdovanu. Svázal ho a pověsil na sedlo, pak šel vytáhnout toho prvního ze škarpy. Ten byl celý umolousaný od bahna a crčela z něj voda — což Marka znovu tak rozřehtalo, že ho jentaktak donesl k Šárci a pověsil z druhé strany sedla. Oba kolegové zkurvysyni sebou bezmocně mlátili a šili a vřískali a kvičeli a Marko se smál a řehonil a řičel smíchy — až si nakonec řekl (prózou):

„Tahle taškařice věru stála za to, že jsem se vrátil z onoho světa!“

Ale nechval dne před večerem, štěstí s neštěstím za ruku se vodí, nekřič hop — a tak dále. Jen se Marko vrátil k svému měchu, aby — jak to známe z písní o něm — víno vypil do poslední kapky, zaznělo přenáramné troubení a bubnování. Nejdřív zdálky, ale pak bylo slyšet blíž a blíž. Sarac začal neklidně frkat a stříhat ušima.

„Pomóóóc!“ zakvíleli v duetu kolegové zkurvysyni.

Trubky vřeštěly a bubny rachotily stále blíž, země duněla pod těžkými děly, zapráskaly salvy z pušek. Šarac vyvalil oči a začal poskakovat jako zjančený; duo mrskajících se zkurvysynů hýkalo a krákoralo stále srdceryvněji. Šarac byl čím dál vyplašenější — Marko nevěřil svým očím: to že je jeho Šarac? Ale pak se pokřižoval, sáhl po měchu, vyžahnul ho do dna a jal se chlácholit Šarce:

„Hejsa, Šárce, brachu nerozlučný,
statisíce šarvátek a řeží, [1]
oři můj, jsem s tebou proharcoval —
ničehož ses nikdy nezalekl!
Dá Bůh, že i dneska zvítězíme!“

Zaburácela děla; i sám Marko sebou škubl a Šarac se vzepjal, jako by se dočista splašil. Duo zkurvysynů sletělo a se žalostným jekotem se odkutálelo do škarpy, což Marka znovu rozesmálo — ačkoli šlo vůčihledě do tuhého; chechtal se a řehtal, až se prohýbal, a jen taktak se vydrápal na Šarce. Když se pušky a děla ozvaly ještě blíž, Sarac jako smyslů zbavený přeskočil škarpu a vyřítil se přes pole a louky, křoviny a příkopy. Marko ho nedokázal zastavit, ať dělal, co dělal. Přitiskl se tedy k němu, rukou si chránil obličej, aby ho nepoškrábalo trní; sobolí čepice mu spadla, šavle mu odskakovala od boku, a Šarac uháněl hlava nehlava, jako by ho posedl ďas. Přiřítili se na jakousi pláň — a tu máš! Co čert nechtěl — padli do pasti vojáků! Trubky vytrubovaly, bubny duněly, pušky štěkaly, z okolních kopců hřímala děla; před nimi vojsko, za nimi vojsko, vlevo, vpravo, prostě všude. Šarac se vzepjal a vrhl dopředu, Marko popadl buzdovan a zaútočil na ty nepřehledné šiky, které kolem něho stále víc a víc houstly. Zápolili tak skoro dvě hodiny, až Šárci vyrazila z nozder krvavá pěna; i Marko byl už unavený — jak by ne! Dvě hodiny kolem sebe mlátit těžkým buzdovanem! Pušky mu příliš ublížit nemohly, protože měl na sobě pancíř ze železa, pod ním drátěnou košili z oceli a navrch ještě trojí oblečení a vlčí kožich. Nakonec ho to všecko alé přece jenom udolalo — ani ne tak jejich pušky a děla, jako jeho vlastní buzdovan. Vzali mu koně, sebrali mu zbraně, spoutali ho a s ozbrojeným doprovodem ho vedli na okresní policejní stanici k výslechu.

Před ním deset vojáků, za ním deset vojáků a zrovna tak zleva i zprava po deseti vojácích s nabitými puškami a nasazenými bajonety. Na ruce zkřížené za zády mu nasadili želízka; na nohou vlekl okovy těžké nejmíň půl centu. Vpředu jako hlavní stráž pochodoval prapor vojáků, vzadu mašíroval pluk a za plukem dusala divize, na jejímž konci kráčel velitel divize obklopený generálním štábem; po obou stranách hřměla z okolních kopců kanonáda divizního dělostřelectva. Vše v plné pohotovosti, jako by vypukla válka. Šárce vedlo dvanáct vojáků, šest z každé strany, a i jemu spoutali přední nohy a na tlamu mu natáhli síťku, aby někoho nekousl. Marko se zachmuřil, zesmutněl, i legendární kníry (jeť každý knír Marka králevice, as jehnéte zvíci půlročního, bujná brada co beránek roční…) mu zplihly a plandaly po ramenou. K silnici, po níž ho eskortovali, se sbíhaly davy zvědavců, mnozí dokonce lezli na ploty a ohrady a šplhali na stromy, jen aby ho viděli, což bylo zcela zbytečné — stejně všechny kolem převyšoval nejmíň o dvě hlavy.

Přivedli ho na okresní policejní stanici. V kanceláři seděl osobně pan okresní náčelník, slaboučký krňous, ruce jak štangličky, psí prsa, při řeči pochrchlával a koukal značně přiboudle. Po levé i po pravé straně jeho stolu stálo šest pandurů s odjištěnými revolvery.

Když pan náčelník spatřil Marka (byť spoutaného), k smrti se vylekal; rozklepal se, jako by ho rozrážela horkost, vypoulil oči a nebyl schopen slova. S největším vypětím se po chvíli sebral a pokašlávaje, začal ochraptělým hlasem vyšetřovat:

„Kdo jste a jak se jmenujete?“

„Jsem králevic Marko, srbský junák!“ zaduněl kanceláří Markův hlas jak zvon a kapitán se roztřásl, až mu vypadlo pero z ruky; i kolemstojící panduři sebou cukli, a zvědavci doslova ucpali dveře.

„Chovejte se přístojně a ztlumte hlas, jak se sluší a patří na úřední půdě. Nejsem hluchý. Kdy jste se narodil?“

„Roku tisíc tři sta dvacet jedna.“

„Odkud pocházíte?“

„Mým domovem Prilep jest, hrad bílý.“

„Jakou máte profesi?“

Téhle otázce Marko nerozuměl.

„Jste úředník či obchodník? Nebo snad pracujete v zemědělství?“

„Kupčit ani rodnou hroudu orat
královskému synu nepřísluší!“

„Za jakým účelem jste přijel do Srbska?“

„Pět set roků v hrobl obracím se, jak mé ve dne v noci nazpét zvete, bych Kosovo kleté pomstít přišel. Kdo ústa má, o mní písni zpívá — v hrobl klidu já umrlec nemám. Uprosil jsem proto Hospodina, by mé k Srbům zpátky na zem pustil…“

„Ale to jste provedl hroznou hloupost, člověče nešťastná! Nesmysl, to se všecko říká a zpívá jenom tak, pronic zanic… Kdybyste měl víc fištrónu v hlavě, nedal byste na písně, a ušetřil byste nám i sobě celou tuhle polízanici… Jo, kdybyste byl k nám pozván oficiálně, to by byla jiná! Ale takhle nepočítejte s žádnými polehčujícími okolnostmi… Vás my tady přece vůbec na nic nepotřebujeme!“ zachraptěl náčelník nervózně a v duchu si pomyslel: Vlez mi na záda i s junáckými písněmi! Lidi nevědí roupama co dělat, pokřikujou a vyzpěvujou všelijaké pitomosti a já se teď tady kvůli tomu musím rozčilovat! Ještě z toho budu marod!

„Třikrát bída, Kosovo ty naše,
čeho ses to, nešťastné, dočkalo?
Po vznešeném caru Lazarovi,
hle! daremná chamraď v Srbsku vládne!“

zahuhlal si Marko pro sebe a obrátil se nahlas k náčelníkovi:

„Darmo, kmáne, darmo zrazuješ mé!
Vím, co je mou svátou povinností:
ztéci bašty mésta Cařihradu,
zamordovat Turčínů sultána!“

Náčelník vyskočil, jako když ho bodne:

„Dost! Další trestný čin! Člověče, vy nás ještě dostanete do maléru! Vždyť náš stát v současné době žije s tureckou říší ve velkém přátelství!“

Marko zalapal po dechu a div nepadl do mdlob. Srbové že se přátelí s Turky? Tak co mě u sta hromů citýrují? říkal si v duchu roztrpčeně, a nemohl se z toho omráčení probrat.

„Věnujte mi pozornost, ano? Je řeč o vás! Dopustil jste se následujících závažných trestných činů:

Za prvé: Dvacátého tohoto měsíce jste spáchal surovou vraždu na Petru Tomićovi, obchodníkovi, který se projížděl na bicyklu. Šlo o vraždu úkladnou, což dosvědčili tito svědkové uvedení v žalobě: Milan Kostić, Sima Simić, Avram Srećković a další. Podle závěrů vyšetřování a lékařského nálezu jste nebožtíka Petra Tomiće usmrtil tupým těžkým předmětem, načež jste mrtvole usekl hlavu. Mám vám přečíst žalobu? Ne?

Za druhé: Téhož dne jste napadl Marka Đorđeviće, šéfa výletní restaurace ve V…, rovněž s úmyslem ho zavraždit, což odpovídá vaší násilnické povaze; jemu se však naštěstí podařilo uniknout. Dotyčnému váženému občanu, který působil po jistou dobu i ve funkci národního poslance, jste vyrazil tři zuby. Dle lékařského nálezu i to je těžké ublížení na těle. Dotyčný občan na vás podal žalobu; požaduje, abyste byl dle zákona potrestán a nadto abyste mu zaplatil odškodné, náhradu ušlého zisku a veškeré soudní výdaje.

Za třetí: Spáchal jste vraždu dvaceti žandárů a těžce jste zranil dva okresní policejní písaře.

Za čtvrté: Je tu přes padesát dalších žalob z pokusu o vraždu.“

Marko nebyl mocen slova — to se mu snad zdá!?

„Dokud nedokončíme vyšetřování, zůstanete zde ve vazbě. Pak váš případ předáme soudu a vy si budete moci vzít advokáta, aby vás obhajoval.“

Marko si vzpomněl na pobratima Miloše Obiliće — jak ten by se za něho panečku uměl vzít! Zabolelo ho u srdce, z očí mu vytryskly slzy a zaúpěl mocným hlasem:

„Miloši můj, ach, kde je té konec?
O hlavu mi rusovlasou béží,
kdo mé z rukou kata vysvobodí,
když zde není mého pobratima?“

„Odveďte ho do vězení!“ zachrchlal náčelník bojácně a rozkašlal se.

(další stránka)

 

[1] Pět století odloučení na onom světě zdá se Marko vůbec nebral v úvahu.

Králevic Marko podruhé mezi Srby (1/5)

Nás Srby když jednou něco popadne, nevíme, kdy s tím přestat. Vezměte si třeba to, jak už přes pět set let hekáme: „Nešťastné Kosovo!“ a „Kosovo, ráno naše otevřená!“ nebo „Ach care Lazare, cos nám to udělal!“ Hekáme a skuhráme a s brekem — jak se patří na syny hrdinského národa — si vyhrnujeme rukávy a strašíme nepřátele: „Jen počkejte! My vám ještě ukážeme!“ a „Máte se na co těšit!“ a nepřátelé z nás mají náramnou legraci.

Koho by to nedohřálo? A tak jsme si vzpomněli i na králevice Marka a začali jsme ho zaklínat a citýrovat, ať vstane z mrtvých a přijde se nás zastat a pomstít Kosovo. Dotíráme na něj už léta letoucí, pokoj mu nedáme, při každé příležitosti, možné i nemožné: „Probuď se, Marko!“ „Jak můžeš ještě otálet, Marko?“ „Nevidíš naše slzy, Marko?“ „Proč nejdeš, Marko?“ — a tak dále, až se z toho stal zaběhaný zlozvyk, manýra pro ostudu. Stačí, aby se někdo namazal v putyce, a jen prochlastá poslední prachy, už je to tady: zalomcují jím hrdinské city, uroní obligátní slzu pro Kosovo a začne kvílet: „Ach Marko! Proč teď nejsi po mém boku? Kde je tě konec?“ Myslíte si, že zveličuji? Ba ne, milí a vážení, takhle nemožně my Srbové vyvádíme už víc jak pět set let. Z Kosova pole se už díky těm krokodýlím srbským slzám stal spíš Kosovský močál. A Marko? Tak dlouho se chudák obracel v hrobě, až toho bylo moc i na nebožtíka.

A tak se jednoho krásného dne sebral a našněroval si to přímo k božímu trůnu.

„Copak je, Marko?“ zeptal se ho laskavý Pánbůh.

„Propusť mě, Panebože! Chtěl bych se podívat, co to tam ti moji trulanti dole tropí; už mám dost jejich breku a citýrování!“

„Ach Marko, Marko,“ povzdechl si Pánbůh, „to já všecko vím! Ale není jim pomoci — kdyby bylo, já první bych už jim byl dávno pomohl!“

„Jenom mi, Panebože, dej mého Šárce a zbroj, vrať mi mou někdejší sílu a propusť mě. Já to zkusím, třeba se pro ně přece jen dá něco udělat!“

Bůh pokrčil rameny a ustaraně zavrtěl hlavou:

„Běž si, když jinak nedáš… Ale uvidíš, že se potážeš se zlou!“

Čáry máry fuk, kde se vzal, tu se vzal, ocitl se Marko se svým šarcem na zemi.

Rozhlédl se kolem po krajině, ale ne a ne poznat, kde je. Podíval se na Šárce: v pořádku, byl to jeho starý dobrý Šarac. Omrkl buzdovan a šavli, pak se podíval, co má na sobě: všechno stejné jako kdysi, o tom nebylo pochyb. Sáhl po měchu: ani ten nechyběl, plný vína jak náleží; ani placky na cestu nechyběly. Všechno nasvědčovalo tomu, že i on je zas ten starý Marko, ale kde to asi je? A co by měl ze všeho nejdřív podniknout? Zatraceně těžké rozhodování! A tak seskočil ze Šárce, přivázal ho ke stromu, sundal měch, jaksepatří si loknul vína, a pak ještě jednou a ještě párkrát — musel si přece všecko pěkně v klidu rozmyslet! Dvakrát měř, jednou řež!

A jak se tak junácky posiloval a rozhlížel se, neuvidí-li třeba někoho známého, náhle kolem zběsilou rychlostí profičel chlapík na bicyklu: vyděšen Markovým divným ořem, rouchem a zbraněmi šlapal do pedálů, div se nezavařily, a ohlížel se, je-li už z dosahu toho hrůzného zjevení, Marka zase nejvíc vyvedl z rovnováhy ten nevídaný dopravní prostředek.

„Ký to přízrak nebo z pekel stvůra?“

řekl si a rozhodl se, že se s tím neznámým strašidlem pustí do křížku. Dopřál si ještě jeden mocný junácký doušek (až mu oči čacká krev zalila), dal napít taky Šarcovi (jenž si zunkl tak, až mu čacká krev zalila i uši), odhodil měch do trávy, narazil si do čela sobolí čepici, nasedl na Šárce a jaksepatří rozparáděný mu pravil:

„Pakliže ho, Šarče, nedoženeš,
zpřelámu ti všecky čtyři hnáty!“

Když Šarac uslyšel tak děsuplnou hrozbu — na onom světě mu v tom směru už otrnulo — vyrazil vpřed jako splašený. (Kupředu, hle, pádí komoň statný, cestou svými koleny prach víří, podkovami o černou zem křeše…) I chlapík na bicyklu ujížděl jako splašený (jako by byl víla okřídlená) a pořád se ohlížel. Dobré dvě hodiny trvala ta honička — a stejně jako se cyklistovi nedařilo uniknout Markovi, zrovna tak se Marko marně pokoušel lapit cyklistu. Přihnali se nakonec k nějaké výletní restauraci — a tu v Markovi hrklo: ještě tak aby se mu to strašidlo opevnilo v té tvrzi! Ostatně i té honičky už měl akorát dost. A tu si vzpomněl na svůj buzdovan. Vytáhl ho zpoza sedla a s lítým bojovým pokřikem:

„I kdybys byl třeba víla okřídlená
či zplozenec ďábla Satanáše,
i kdybys mi stokrát byl utekl,
tentokráte živý nevyvázneš!“

jím párkrát zamával a mrštil jím.

A strefil se; víla okřídlená, či chcete-li zplozenec ďábla Satanáše vydechl naposled dřív, než se skácel na zem. Marko se k němu vrhl, tasil šavli, usekl mu hlavu a hodil ji Šárci do pytlíka na oves, načež s veselou písní na rtech zamířil k oné restauraci; zplozence ďábla Satanáše nechal ležet vedle jeho pekelného dopravního prostředku. (Totiž jeho trosek; zapomněl jsem říct, že ten Marko rozsekal na cimprcampr svou legendární břitkou šavlí, již tré kovářů, tré pacholků statných, ve dne v noci týden pilně kulo, až ji naostřili, že dokázala rozseknout dřevo, železo i kámen, zkrátka kdeco.)

Před restaurací byla hromada lidí z okolí; když viděli ten úděsný výjev a spatřili blížícího se Marka v ráži, zařvali hrůzou a rozprchli se, jako by do nich střelil. Opuštěný majitel restaurace se rozklepal strachy jako v záchvatu zimnice, nohy mu vypověděly službu, vyboulil oči a zbledl jak mrtvola.

„Bůh té pozdrav! Rci mi, cizí reku,
čí jest tato pevnost sněhobílá?“

zeptal se ho Marko.

Cizí rek ztratil hrůzou skoro řeč; jen taktak se mu podařilo vyblekotat, že je to výletní restaurace a on osobně že tady šéfuje. Marko se mu rovněž představil, kdo je a odkud přichází, a hned se mu taky zmínil, že se vypravil pomstít Kosovo a zabít tureckého sultána. Šéfovi restaurace utkvěla z toho všeho v paměti hlavně slova zamordovat Turčínů sultána a jal ho ještě větší děs. Zatímco Marko dál rozkládal a zvídal, kudy je nejblíž na Kosovo a jak by se nejlépe dostal na kobylku sultánovi, šéf drkotal zuby a v hlavě mu pořád strašila ta slova zamordovat Turčínů sultána. Až pak Marko dostal žízeň a poručil mu:

„Hej krčmáři! Hybaj! Čepuj víno!
Markovo-li hrdlo žízeň moří,
Pánbůh budiž milostiv všem vůkol!“

Nato seskočil ze Šarce, přivázal ho před restaurací, a šéf odkvačil pro víno. Vrátil se a na tácku přinesl skleničku jak nic, na jedno deci. Tak se mu ale třásly ruce, že z té trošky vína ještě párkrát ušplíchlo.

Když Marko spatřil tu ubohou skleničku, mrňavou a ještě napůl vylitou, pomyslel si, že si šéf z něho tropí žerty. To ho tak rozběsnilo, že mu vlepil facku. Jenom docela malou, akorát že se šéfovi rozviklaly tři zuby.

Pak Marko znovu nasedl na koně a vyjel dál. Vesničané, co se před ním rozutekli, uháněli zatím rovnou na okresní policejní stanici ohlásit tu strašnou vraždu. Šéf restaurace si ovázal tvář studenými obklady, sedl na koně a odcválal k doktorovi pro potvrzení o těžkém ublížení na těle a jedním vrzem to vzal taky k advokátovi; ten se ho na všecko dopodrobna vyptal, vyždímal z něho peníze a sepsal žalobu.

Okresní policejní náčelník okamžitě nařídil jednomu písaři, aby se s několika ozbrojenými žandáry pusttil do stíhání zločince, a rozeslal telegraficky jeho popis po celém Srbsku.

Markovi by — pochopitelně! — ani ve snu nebylo napadlo, že už na něho je podaná celá hora žalob, samozřejmě uhrazených předepsanou taxou a vyšperkovaných citáty paragrafů o úkladné vraždě, o těžkém ublížení na těle, o urážce na cti, o utrpěném strachu, o bolestném, o náhradě výdajů za lékařské ošetření, o náhradě ušlého zisku v důsledku nuceného uzavření podniku, o náhradě honoráře advokátovi a předepsaných poplatků, a tak dále, a tak dále… Okresní policejní náčelník zaslal šifrované hlášení ministerstvu policie v souvislosti se šířením poplašných zpráv o chystané vraždě tureckého sultána a odtamtud přišla obratem odpověď: Neprodlené zajistíte dotyčného tuláka a postihnéte ho co nejpřísnéjším trestem. Dále nanejvýš ostražité dbejte, aby se podobné případy neopakovaly, jelikož to vyžadují zahraničnépolitické zájmy našeho státu, momentální udržujícího přátelské vztahy se sousední tureckou říší.

Zpráva o strašlivém, nezvykle vyhastrošeném člověku s prapodivnými zbraněmi a ještě prapodivnějším koněm se jako blesk roznesla široko daleko.

Marko se pustil po silnici od restaurace. Šarac šel krokem a Marko se opřel rukama o luk sedla; pořád se nemohl vzpamatovat z ohromení, jak se všecko změnilo: lidé i krajina i mravy, všecko, úplně všecko. Proč vstával z hrobu? Ani jeho staří druhové tu nejsou, nemá, s kým by pil víno — ale pozdě bycha honit… Po okolních polích pracovali lidé. Slunce pálilo, div hlava nepraskla; lidé byli shrbeni nad prací, dřeli a mlčeli. Marko sjel ze silnice a zavolal na ně, chtěl se jich zeptat na cestu ke Kosovu, ale jak ho uviděli, začali zděšeně křičet, a než se nadál, rozutekli se z pole na všechny strany. Když někoho potkal cestou, každý sebou cukl a zcepeněl, jako by do něj hrom uhodil, vytřeštil oči, mrkl nalevo, napravo, a jako pominutý, příkop nepříkop, tmí netmí, uháněl pryč. Čím víc ho Marko volal, aby se vrátil, tím zběsileji upaloval. Toť se ví, že všichni ti vyděšení lidé si podávali dveře na policii a jeden přes druhého vznášeli žaloby pro pokus o vraždu. Před okresní policejní stanicí se seběhlo národa, že se tudy nedalo projít. Děti brečely, ženské bědovaly, chlapi rozčileně hudrovali a advokátům div ruce neupadly, co žalob museli sepisovat, telegrafy cvakaly, všude možně i nemožně se potloukali policajti a žandáři, v kasárnách troubily trubky na poplach, v kostelích vyzváněly zvony a sloužily se bohoslužby za odvrácení té pohromy. Mezi lidmi šel jeden hlas, že se z králevice Marka stal upír, a ta strašidelná pověst notně vylekala i statečné policajty a žandáry, ba i vojáky. Nedivte se, vážení, s králevicem Markem nebyly žádné špásy ani zaživa, natožpak teď, když je z něho upír!

(další stránka)

Nu înțeleg

Mi-a venit timpul să mă duc la armată, dar nu m-a chemat nimeni. Sentimentele patriotice nu-mi dădeau pace nici ziua, nici noaptea. Mergeam pe stradă și tot timpul strîngeam pumnii; cum trecea vreun străin pe lîngă mine scrîșneam din dinți și îmi venea să mă reped la el și să-i trag o palmă. Somnul mi-era neliniștit. Toată noaptea visam că înjunghii dușmani, că vărs sînge dușman și răzbun Cosovo. Abia așteptam să mă cheme la armată, dar degeaba, nu mă chemau.

Vedeam cum unii erau luați de guler și aruncați în curtea cazărmii. Pur și simplu îi pizmuiam.

Într-o zi îi vine ordin de chemare unui bătrîn. Întîmplător avea același nume ca și mine. Și era un ordin aspru. Se ordona să fie imediat adus la comandament. Era dezertor!

— Ce fel de dezertor — a sărit în sus moșul — cînd am făcut trei războaie și am fost rănit, uite aici, se mai vede semnul și acum!

— Toate astea-s frumoase, dar trebuie să te prezinți la comandament, așa-i ordinul.

S-a dus bătrînul, însă comandantul l-a dat pe ușă afară.

— Cine te-a chemat, gloabă bătrînă? se răsti comandantul la el. Și gata să-l ia la bătaie.

Dorința pătimașă m-a aruncat într-o amarnică deznădejde. Cînd treceam pe lîngă ofițeri tropăiam atît de tare de mă dureau tălpile. Voiam să le atrag atenția că-s apt pentru armată. Zadarnic! Nici din asta n-a ieșit nimic. Nu-mi trimiteau ordin de chemare.

„Asta mi-e soarta“, mi-am zis. Într-o zi însă mă apucai să scriu o cerere, în care îl rugam pe comandant să mă primească în armată. Am așternut pe hîrtie toată înflăcărarea mea patriotică; iar la sfîrșit am adăugat: „Ah, domnule comandant, dac-ați ști cum mi se bate inima în piept și cum îmi fierbe sîngele în vine, așteptînd de atîta timp ceasul cînd mă voi numi apărătorul coroanei și al patriei, apărătorul libertății și al altarului sîrbesc, cînd voi intra în rîndurile răzbunătorilor Cosovei.“

Cererea am împodobit-o cu desene simbolice. Oricine ar fi crezut că este o poezie lirică. Eram mulțumit. Îmi scrisesem cea mai bună recomandare.

Aprins de speranță, m-am ridicat iute și am alergat direct la comandament.

— Pot să vorbesc cu domnul comandant? l-am întrebat pe soldatul care stătea în fața ușii.

— Nu știu, mi-a răspuns soldatul cu nepăsare ridicînd din umeri.

— Întreabă-l, te rog, Spune-i că a venit unul care vrea să intre în armată! i-am zis eu crezînd că el va zîmbi cu simpatie și va da fuga la comandant ca să-i vestească sosirea unui nou ostaș și că domnul comandant va veni repede pînă în pragul ușii, mă va bate pe umeri și va exclama: „Așa, șoimule, bravo! Vino mai aproape, poftim intră!“

Dar soldatul acela mă privi cu compătimire, de parcă ar fi vrut să-mi spună: „Mă, nătărăule, pentru asta te grăbești?! Ai să vezi ce rău o să-ți pară!“

N-am înțeles atunci ce voia să spună privirea aceea și m-am mirat că se uita lung la mine.

Am așteptat mult în fața ușii. M-am plimbat, am fumat, am stat jos, am scuipat, am privit pe fereastră, am căscat, am intrat în vorbă cu niște țărani care așteptau, și am făcut multe altele în timpul ăsta.

În toate birourile se lucra de zor. Se auzeau comenzi și înjurături. Tot timpul se dădeau ordine. Anticamera se cutremura de exclamația: „Am înțeles!“ După ce acel „Am înțeles!“ se repeta de cîteva ori, ordinul ajungea de la cel mai mare la cel mai mic. Și-l vedeam pe cel mai mic alergînd prin anticameră dintr-un birou în altul. Acolo am auzit niște voci, apoi s-a rostit de cîteva ori „Am înțeles!“, pe diferite tonuri, și soldatul a ieșit și s-a îndreptat în fugă spre altă încăpere.

S-a auzit o sonerie din biroul comandantului.

Soldatul a intrat.

De acolo a răzbătut un murmur înăbușit șl după aceea strigătul soldatului „Am înțeles!“.

Apoi ieși. Era roșu la față și răsufla ușurat, de parcă ar fi scăpat dintr-o pălmuială.

— Să intre cine vrea să vorbească cu domnul comandant, zise soldatul ștergîndu-și obosit nădușeala de pe frunte.

Intrai eu primul.

Comandantul stătea în spatele biroului și fuma dintr-un țigaret lung.

— Bună ziua! l-am salutat eu în timp ce intram.

— Ce este? răcni el cu un glas atît de înfricoșător încît mi se muiară picioarele. Simțeam că se învîrte camera cu mine.

— De ce strigați așa, domnule! i-am atras atenția după ce m-am dezmeticit puțin.

— Dar ce, tu mă înveți pe mine!? Cară-te afară, dobitocule! strigă el și mai tare și trînti cu piciorul în dușumea.

Am simțit cum mă trec fiorii. Patriotismul meu fierbinte parcă fusese stropit cu apă rece. Voiam totuși să-i spun pentru ce am venit. Nădăjduiam să se poarte cu totul altfel.

— Am venit să slujesc în armată! i-am declarat eu cu mîndrie privind drept în ochii lui.

— Aha, dezertor! Așteaptă numai puțin. Pe voi vă căutăm! Strigă și sună.

Se deschise o ușă din partea stîngă a biroului și se ivi un sergent. Își potrivi puțin ținuta, ridică iute capul, holbă ochii, lipi mîinile de coapse, se apropie în pas de defilare tropăind pe dușumea de-ți asurzea urechile. S-a oprit ca împietrit, în poziția de drepți, rostind tunător:

— Ordonați, domnule colonel!

— Ia-l imediat pe ăla de colo, tunde-l, îmbracă-l și bagă-l la carceră.

— Am înțeles!

— Iată cererea, vă rog!… Nu sînt dezertor… Vreau să slujesc în armată. Vorbeam tremurînd ca varga.

— Nu ești dezertor? Atunci ce vrei cu cererea asta?

— Vreau să fiu soldat!

El se dădu puțin înapoi, mă privi pe sub sprîncene și rosti pe un ton disprețuitor:

— Ia te uită la el, vrea să intre în armată!… Hm, așa care vra să zică!… Îți vine o idee și dai buzna la cazarmă să-ți faci serviciul militar cu un ceas mai devreme. Ce crezi tu, mă, că aici e balamuc?

— Am vîrsta pentru încorporare.

— Nu te cunosc și nici nu vreau să aud… mi-o tăie comandantul. În clipa aceea intră un ofițer cu o hîrtie.

— Vedeți acolo în tabelul recruților, cînd e trecut ăsta! îi spuse ofițerului, arătîndu-mă pe mine. Apoi mă întrebă:

— Cum te cheamă?

I-am întins cererea.

— Ce-mi dai mie prostia asta? răcni el și Iovi cu palma hîrtia. Năpăstuita mea cerere căzu pe dușumea.

„Vai, păcat de stilul ei minunat!“ — m-am gîndit cu tristețe uitînd să răspund cum mă cheamă.

— Cum te cheamă, de ce nu vorbești?! mai răcni el o dată.

— Radosav Radosavlevici.

— Vedeți în tabelul recruților! îi ordonă ofițerului.

— Am înțeles! spuse acesta și plecă în biroul lui, unde ordonă unui ofițer mai mic în grad:

— Vedeți în registrul recruților dacă se găsește acolo unul Radislav.

— Am înțeles! strigă el și ieșind în anticameră îl chemă pe plutonier, ordonîndu-i să mă caute în tabel.

— Am înțeles!

Plutonierul a transmis același ordin sergentului, sergentul a ordonat caporalului, iar caporalul unui soldat.

Se auzea numai un tropot de pași. Se opreau unul în fața altuia și totul se termina cu: „Am înțeles!“.

— Tabelul, tabe-e-e-elul! se auzea în toată clădirea și au început să trîntească jos de pe rafturi pachete prăfuite. Foșneau paginile, se căuta cu furie.

În acest timp eu mă găseam într-un colț în biroul comandantului și nu îndrăzneam nici să respir de frică. Comandantul ședea pe scaun și fuma răsfoind o agendă.

În sfîrșit a venit și răspunsul, numai că răspunsul a sosit de la cel mai mic și s-a oprit lia sergent.

Acesta intră la comandant.

— Ce e?

— Am onoarea să aduc la cunoștința domnului colonel că soldatul pe care l-am căutat în tabel a murit.

Am rămas cu gura căscată. Și de frică, și din pricina zăpăcelii. Enam gata s-o cred și eu pe asta!

— Soldatul ăla a murit!… zise comandantul.

— Dar eu sînt viu! am strigat speriat de parcă voiam să mă smulg din ghearele morții.

— Hai, șterge-o! Ești mort pentru mine! Nu exiști pe lume atîta timp cît comuna nu mi te trimite.

— Vă încredințez că eu sînt acela… nu sînt mort, priviți-mă!

— Ieși afară! În tabel scrie clar: „mort“, și vrei să mă convingi?!…

Ce puteam să fac. Am ieșit.

Am plecat acasă (locuiam în altă localitate).- Vreo două zile nu mi-am putut veni în fire. Nu mai aveam chef să scriu cereri din astea.

N-au trecut nici trei luni și a venit un ordin de la comandament în care se cerea să fiu trimis la cazarmă în douăzeci și patru de ore.

— Ești dezertor, mi-a spus un căpitan lia care m-a dus soldatul.

Îi spun toată povestea, amănunțit, cum m-am prezentat la comandant și ce mi s-a spus acolo.

— Bine, atunci du-te acasă pînă ce se va lămuri cazul dumitale.

Și iam plecat.

Abia am ajuns acasă și hop! a venit un alt ordin de chemare de la alt comandament.

Mă chemau să mă prezint urgent la comandamentul meu. Mă trecuseră greșit în tabelul lor.

M-am prezentat la comandament, le-am spus că printr-un ordin comandamentul M. mi-a făcut cunoscut să mă prezint la ei.

— Păi de ce ai venit aici?!

— De ce să mă mai duc acolo? Mă vor trimite acL Și pentru că tot am venit… Am încercat să-i conving.

— Ai venit să dai explicații!? Nu se admite așa ceva. Ordinul e ordin!…

Ce să fac! N-am avut încotro și am plecat de la K… la M. Acolo mi s-a comunicat să mă prezint la K…

M-am dus deci, la celălalt comandament.

Din nou, ordine, pași de defilare. „Am înțeles“ — și în sfîrșit mi-au spus că nu m-a chemat nimeni…

M-am întors acasă. Dar abia mi-am tras sufletul și iată, din nou, sosește un ordin de la M. Scria negru pe alb că este al doilea ordin de chemare și trebuie să fiu dus sub escortă și pedepsit pentru nesupunere la încorporare.

Am alergat într-un suflet. M-am prezentat. „Vei face serviciul militar doi ani“, mi s-a spus. Și l-am făcut.

Au trecut de atunci cinci ani. Uitasem c-am fost soldat.

Într-o zi sînt chemat la primărie.

M-am dus. Acolo un pachet voluminos cu acte de la comandament. Un pachet de vreo zece kilograme. Era înăuntru ceva cusut, legat. Era atît de mare pachetul, încît am fost nevoiți, să-l împărțim în două.

— Mi se ordonă să vă trimit la comandament, mi-ia spus primarul.

— Cum, iarăși?! am strigat eu deznădăjduit.

Am cercetat actele acelea. Erau mii de iscălituri, ordine, referate, acuzări, răspunsuri, stampile de la preot, de Ia căpitani, pretori, de la școală, de la primărie, de la divizie, de la, de la… Le-am citit pe toate și le-am dat de rost: se stabilise că sînt în viață și deci mă chemau de urgență să-mi fac serviciul militar…

 

Sursă: Domanovici, Radoje, Stradia – povestiri satirice, Editura de Stat pentru Literatură și Artă, București 1955. (Trad. de V. Vescu, D. Bărbulescu)

Reasoning of an ordinary Serbian ox

Good deal of wonders occur in this world, and our country is, as many say, overflowing with wonders to such an extent that wonders are no longer wonders. There are people here on very high positions who do not think at all, and as a compensation, or maybe for some other reasons, an ordinary peasant’s ox, which differs not one bit from other Serbian oxen, started thinking. God knows what happened that made this ingenious animal dare to take up such a brash endeavour, especially since it had been proven that in Serbia this unfortunate occupation could only bring you disservice. Let us then say that this poor devil, in all his naïveté, didn’t even know that this endeavour is not profitable in his homeland, so we won’t attribute him with any particular civic courage. But it still remains a mystery why an ox should think since he is not a voter, nor a councillor, nor a village alderman, nor has he been elected a deputy in any bovine assembly, or even (if he has reached a certain age) a senator. And had the poor soul ever dreamt of becoming a minister of state in any bovine country, he should have known that on the contrary, he ought to practice how to think as little as possible, like those excellent ministers in some happier countries, although our country is not so lucky in this respect either. In the end, why should we care about why an ox in Serbia has taken up an endeavour abandoned by the people? Also, it might have happened that he started thinking merely due to some natural instinct of his.

So, what kind of an ox is it? An ordinary ox which has, as zoology teaches us, a head, body, and limbs, like all the other oxen; he pulls a cart, grazes on grass, licks salt, ruminates and brays. His name is Sivonja, the grey ox.

Here is how he started thinking. One day his master yoked him and his buddy, Galonja, loaded some stolen pickets on the cart and took them to the town to sell. Almost immediately upon entering the town, he sold the pickets and then unyoked Sivonja and his comrade, hooked the chain that ties them to the yoke, threw a sheaf of thimbleweed in front of them, and merrily went into a small tavern to refresh with a few drinks. There was a festival ongoing in the town, so there were men, women, and children passing by from all sides. Galonja, otherwise known to other oxen as being somewhat dumb, did not look at anything, instead, he stuck into his lunch in all seriousness, ate a bellyful, brayed a bit out of pure enjoyment, and then lay down, sweetly dozing and ruminating. All those people passing by were no concern of his. He is just dozing and ruminating peacefully (it’s a pity he is not a human, with all these predispositions for a lofty career). But Sivonja could not take a single bite. His dreamy eyes and the sad expression on his face showed at first glance that this was a thinker, and a sweet, impressionable soul. People, Serbs, are passing him by, proud of their glorious past, their name, their nation, and this pride shows in their stern demeanour and pace. Sivonja observed all this, and his soul was all of a sudden consumed by sorrow and pain due to the tremendous injustice, and he couldn’t but succumb to such a strong, sudden and powerful emotion; he brayed sadly, painfully, tears rolling in his eyes. And in his immense pain, Sivonja started to think:

– What are my master and his compatriots, the Serbs, so proud of? Why do they hold their heads so high and look at my people with haughty pride and contempt? They are proud of their motherland, proud that merciful fate has granted them to be born here in Serbia. My mother gave birth to me here in Serbia as well, and Serbia is not only my native land but my father’s also, and my ancestors have, just like theirs, all together, come to these lands from the old Slavic homeland. And yet none of us oxen have felt proud of it, we only took pride in our ability to pull a heavier load uphill; to this day, never has an ox told a German ox: “What do you want from me, I am a Serbian ox, my homeland is the proud country of Serbia, all my ancestors had been calved here, and here, in this land, are the graves of my forefathers. ” God forbid, we never took pride in this, never has it come to our mind, and they are even proud of that. Strange folk!

Taken by these thoughts, the ox sadly shook his head, bell on his neck ringing and yoke crackling. Galonja opened his eyes, looked at his friend, and mooed:

– There you go again with that tomfoolery of yours! Eat, fool, grow some fat, look at your ribs all sticking out; if it were good to think, people would not have left it to us oxen. No way would we’ve been so fortunate!

Sivonja looked at his comrade with pity, turned his head away from him, and immersed back in his thoughts.

– They take pride in their glorious past. They have their Field of Kosovo, Battle of Kosovo. Big deal, haven’t my ancestors pulled carts with food and armaments even back then? If it weren’t for us, people would’ve had to do it themselves. Then there is the uprising against the Turks. A grand, noble endeavour, but who was there at the time? Was it these high-nosed dimwits, strutting proudly before me as if it were their merit, who raised the uprising? Here, take my master as an example. He too is so proud and brags about the uprising, especially with the fact that his great-grandfather perished in the war of liberation as a true hero. And is this my master’s merit? His great-grandfather had the right to be proud, but not him; his great-grandfather died so that my master, his descendant, could be free. So he is free, and how does he use his freedom? He steals other people’s pickets, sits on the cart, and I have to pull both him and the pickets while he’s asleep at the reins. Now he has sold his pickets, he’s drinking liquor, doing nothing and being proud with his glorious past. And just how many of my ancestors had been slaughtered in the uprising to feed the fighters? And did not my ancestors at the time pull the armaments, cannons, food, ammunition? And yet we don’t take pride in their merits because we haven’t changed; we still do our duty today, just as our ancestors did, patiently and conscientiously.

They are proud of their ancestors’ suffering and of five hundred years of slavery. My kin has suffered throughout our existence, and today still we suffer and are enslaved, and yet we don’t scream about it at the top of our voices. They say that Turks had tortured, slaughtered and impaled them; well, my ancestors were slaughtered by both Serbs and Turks alike, and roasted, and put on all kinds of torture.

They are proud of their religion, and yet they believe in nothing. What is the fault of me and my folk that we cannot be accepted among Christians? Their religion tells them “thou shalt not steal” and there is my master stealing and drinking for the money he got for stealing. Their religion instructs them to love their neighbours, and yet they only do harm to one another. For them, the best of men, an example of virtue, is the one who doesn’t do any harm, and of course, nobody even considers asking anyone to do something good as well, aside from not doing harm. That’s just how low they’ve got that their examples of virtue amount to no more than any useless item that doesn’t do harm.

The ox sighed deeply, and his sigh raised the dust from the road.

– So – the ox continued with his sad thoughts – in this case, aren’t me and my kin better in all that than any of them? I have never murdered anyone, I have never defamed anyone, haven’t stolen anything, haven’t fired an innocent man from public service, haven’t made a deficit in the state treasury, haven’t declared a fake bankruptcy, I have never chained or arrested innocent people, I have never slandered my friends, I have never gone against my ox principles, I haven’t made false testimonies, I was never a minister of state and never did the country any harm, and not only did I not do any harm, I even do good to those who do me harm. My mother gave birth to me, and immediately, evil men even took my mother’s milk from me. God has at least created grass for us oxen, and not for men, and yet they deprive us of it as well. Still, besides all that beating, we pull men’s carts, plough their fields and feed them bread. And yet nobody admits our merits that we do for the motherland…

– Or take fasting as an example; well, to men, religion tells to fast on all feast days, and yet they are not even willing to endure this little fasting, while I and my folk are fasting all our lives, ever since we are first weaned from mother’s breast.

Ox lowered his head as if he were worried, then raised it again, snorted angrily, and it seemed that something important was coming back to him, tormenting him; all of a sudden, he mooed joyously:

– Oh, I know now, it has to be that – and he continued thinking, – that’s what it is; they are proud of their freedom and civil rights. I need to put my mind to it seriously.

And he was thinking, thinking, but couldn’t make it out.

– What are these rights of theirs? If the police order them to vote, they vote, and like that, we could just as easily moo out: “Foo-o-o-or!”And if they are not ordered to, they dare not vote, or even dabble in politics, just like us. They also suffer beatings in prison, even if completely innocent. At least we bray and wave our tails, and they don’t even have that little civic courage.

And at that moment, his master came out of the tavern. Drunken, staggering, eyes blurred, mumbling some incomprehensible words, he meanderingly walked towards the cart.

– Just behold, how is this proud descendant using the freedom that was won with the blood of his ancestors? Right, my master is a drunkard and a thief, but how do the others use this freedom? Just to idle away and take pride in the past and in the merit of their ancestors, in which they have as much contribution as I. And us oxen, we remained as hardworking and useful labourers just as our ancestors had been. We are oxen, but we can still be proud of our arduous work and merits today.

The ox sighed deeply and readied his neck for the yoke.

 

For the “Radoje Domanović Project translated by Vladimir Živanović, proofread by Julia Bleck. Belgrade, 19 August 2019

Meditado de ordinara bovo serba

Diversaj mirakloj okazas en la mondo, kaj nia lando, laŭdire, abundas je mirakloj tiom ke la mirakloj jam ne plu estas mirakloj. Ĉe ni estas homoj sur tre altaj postenoj kiuj nenion pensas, kaj kompense, aŭ eble por aliaj motivoj, komencis pensi ordinara bovo kampula, kiu nenion diferencas de la ceteraj bovoj serbaj. Dio scius kio kuraĝigis la genian bruton por tiel aŭdaca enterpreno – pensado, ĉar ĝis nun evidentiĝis ke la malfeliĉa metio kaŭzis nur malutilojn al Serbio. Ni ja diru ke la naiva mizerulo eĉ ne scias ke en ĝia hejmolando tiu metio ne havigas profiton, sekve ni tion ne atribuos al ĝi kiel apartan kuraĝon civitanan, sed tamen restas enigmo kial ĝuste la bovo pensu, se ĝi estas nek balotanto, nek komunuma konsilanto, nek vilaĝestro, nek iu ĝin elektis deputito en bova parlamento, aŭ eĉ, se ĝi estas iom maljuna, senatano, kaj se la pekulo revis fariĝi ministro en bova lando, tiaokaze, male, ĝi devus ekzerci kiel eble plej minimume pensi same kiel faras la eminentaj ministroj en feliĉaj landoj, kvankam ankaŭ en tio nia lando ne havas feliĉon.

Finfine, nin ja ne koncernas ke en Serbio la bovo transprenis la metion forlasitan de l’ homoj, kaj eble ĝi komencis pensi per natura instinkto.

Kia do estas tiu bovo? Ordinara bovo kiu havas, laŭ la zoologio, kapon, trunkon kaj membrojn, same kiel la ceteraj bovoj, ĝi trenas veturilon, manĝas herbon, lekas salon, remaĉas kaj muĝas. Ĝi nomiĝas Grizulo.

Jen kiel ĝi komencis pensi. Iun tagon ĝia mastro ĝin jungis al la veturilo kun ĝia kamarado Nigrulo, ŝarĝis la veturilon per ŝtelitaj palisoj kaj direktis en la urbon por vendi. La mastro vendis la palisojn jam ĉe la unuaj domoj de la urbo, prenis la monon, maljungis Grizulon kaj ĝian kamaradon, kroĉis la ĉenon, per kiu ili estas ligitaj, al la jungilo, žetas malligitan faskon da maizfolioj antaŭ ilin, kaj gaja eniris etan drinkejon por refreŝigi siajn fortojn, dece, per brando. En la urbo estis soleno, kaj viroj, virinoj, infanoj pasas de ĉiuj flankoj. Nigrulo, kiu cetere inter la bovoj estas konata kiel iomstulta, nenion observis, sed tute serioze komencis manĝi, sin nutris ĝissate, iom ekmuĝis de kontento, kaj fine sin kuŝigis kaj en dolĉa dormeto komencis remaĉi. (Domaĝe ke ĝi ne estas homo, ĉe tiaj disponebloj por alta kariero.) Sed Grizulo eĉ ne gustumis. Ĝia kampula rigardo kaj trista mieno unuavide diras ke ĝi estas pensulo kaj delikata, impresebla animo. Ĝin preterpasas homoj, serboj, fieraj pri sia lumplena pasinto, sia nomo, pri sia nacieco, kaj la fiero speguliĝas en ilia sinteno kaj iro. Grizulo tion observis, kaj subite ĝian animon ekkaptis tristo, doloro pro grandega maljusto, kaj ĝi ne povis submetiĝi al sento tiel forta, subita kaj potenca, sed ekmuĝis triste, dolore, kaj ĝiaj okuloj eklarmis. Kaj pro kruela doloro Grizulo komencis pensi.

“Pri kio fieras mia mastro kaj liaj ceteraj samcivitanoj, serboj? Kial ili tiom alte levas la kapojn kaj kun vanta fiero kaj malestimo rigardas mian rason? … Ili fieras pri Ia patrolando, ili fieras ke la kompatema sorto ilin favoris naskiĝi ĉi tie, en Serbio. Ankaŭ min la patrino ja naskis ĉi tie, en Serbio, kaj ĝi estas ne nur la patrolando mia kaj de mia patro, sed ankaŭ miaj prauloj same kiel la iliaj, ĉiuj kune, translokiĝis en ĉi tiujn regionojn el la antikva hejmlando slava. Kaj neniu el ni bovoj sentis fieron pro tio, sed ni ĉiam fieris se ni povis suprentreni pli grandan ŝarĝon, kaj ĝis hodiaŭ neniu bovo diris al ŝvaba[1] bovo: “Kion vi volas, mi estas serba bovo, mia patrolando estas la fiera Serbio, tie naskiĝis ĉiuj miaj prauloj, tie, en ĉi tiu lando, estas ankaŭ la tomboj de miaj antaŭuloj!” Dio nin gardu, pri tio ni neniam fieris, tio eĉ ne venis al ni en la kapon, kaj jen ili fieras eĉ pri tio. Strangaj homoj!”

Ĉe tiaj pensoj la bovo triste ekskuis la kapon, la sonorilo ĉirkaŭ ĝia kolo eksonis kaj la jungilo ekknaris.

Nigrulo malfermis la okulojn, ekrigardis la kamaradon kaj ekmuĝis:

“Vi ree frenezas laŭ via kutimo! Manĝu, stultulo, grasiĝu, ĉu vi ne vidas, ke viaj ripoj elstaras; se estus bone pensi, la homoj ne lasus tion al ni bovoj. Tia feliĉo nin ne atingus!”

Grizulo ekrigardis sian kamaradon kompate, forturnis la kapon, kaj ree enprofundiĝis en siajn pensojn.

“Ili fieras pri la lumplena pasinto. Ili havas Kosovo polje[2], la tiean batalon. Granda miraklo! Ĉu ankaŭ miaj prauloj jam tiutempe ne trenis provianton kaj materialon por la armeo, se ni ne estus, tiun laboron devus fari la homoj mem. Ili havas la ribelon kontraŭ la turkoj. Ĝi estas granda, nobla afero, sed kiu ĝin faris? Ĉu ribelis tiuj vantaj malplenkapuloj kiuj nenion farante plenbloviĝas antaŭ mi kun fiero, kvazaŭ tio estus ilia merito. Jen, ekzemple mia mastro. Ankaŭ li fieras kaj fanfaronas pri la ribelo, kaj precipe ĉar lia praavo kiel eksterordinara heroo pereis en la liberiga milito. Ĉu tio ja estas lia merito? Lia praavo ja rajtis fieri, sed li ne, lia praavo pereis por ke mia mastro, kiel lia posteulo, povu esti libera. Kaj li estas libera, sed kion li faras en la libero? Li ŝtelas fremdajn palisojn, ankaŭ li eksidas sur la veturilon, kaj mi trenas kaj lin kaj la palisojn, kaj li dormas sur la veturilo. Nun li vendis la palisojn, trinkas brandon, nenion faras kaj fieras pri la lumplena pasinto. Kaj kiom da miaj prauloj estis buĉitaj en la ribelo por ke la batalantoj sin nutru, kaj ĉu ankaŭ miaj prauloj en tiu tempo, ne trenis provizaĵojn, kanonojn, provianton, municion, kaj tamen ne venas al ni en la kapon nin ornami per iliaj meritoj, ĉar ni ne ŝanĝiĝis, ankaŭ hodiaŭ ni plenumas nian devon same konscience kaj tolere kiel niaj prauloj.”

“Ili fieras pri la suferoj de siaj antaŭuloj, pri la kvincentjara sklavado. Mia raso suferas jam de sia ekesto, ankaŭ ni suferas kaj sklavas eĉ la hodiaŭan tagon, kaj neniam ni tion distrumpetis. Ili diras ke la turkoj ilin torturis, buĉis, palisumis, sed ankaŭ miajn praulojn buĉis kaj serboj kaj turkoj, rostis, kaj submetadis al ĉiaspecaj torturoj.”

“Ili fieras pri la religio, kaj nenion kredas. Ĉu mi kaj mia tuta raso kulpas ke ni ne estas akceptataj kiel kristanoj? La religio diras al ili “ne ŝtelu”, kaj jen mia mastro ŝtelas kaj drinkas per ŝtele akirita mono. La religio ordonas al ili fari bonon al la proksimulo, kaj ili faras nur malbonon unu al alia. Ĉe ili la homo estas plej bona, konsiderata kiel modelo de virto — nur se ne faranta malbonon, kaj, kompreneble, neniu eĉ ekpensas postuli ke krom ne fari malbonon, oni faru ankaŭ bonon. Kaj jen al kio ili basiĝis, ke la modeloj de virtoj estas por ili egalaj al ĉiu senutila afero, kiu nur malbonon ne faras.”

La bovo profunde enspiris, kaj ĝia suspiro levis eĉ polvon de sur la vojo.

“Kaj sekve,” ĝi daŭrigis sian tristan meditadon, “ĉu mi kaj mia raso ne estas pli bonaj en tio ol ĉiuj ili? Mi neniun mortigis, neniun priklaĉis, neniun priŝtelis, neniun senkulpan eksigis je ŝtata ofico, mi ne faris deficiton en ŝtata kaso, nek false bankrotis, mi neniam enkatenigis aŭ arestis senkulpajn homojn, ne kalumniis miajn kamaradojn, ne perfidis miajn bovajn principojn, ne atestis false, mi neniam estis ministro nek faris malbonon al la lando, kaj krom ne fari malbonon, mi faras bonon eĉ al kiuj faras malbonon al mi. La patrino min naskis, kaj la malbonaj homoj tuj forprenis de mi eĉ la patrinan lakton. Dio verŝajne kreis la herbon nur por ni bovoj, kaj ili eĉ ĝin forrabas de ni. Kaj ni, tamen, malgraŭ ĉiuj batoj, trenas veturilojn kaj plugas al la homoj kaj ilin nutras per pano. Kaj, tamen, neniu agnoskas niajn meritojn por la patrolando…”

“Se tio vere estas bona, la religio diras al la homoj fasti dum ĉiuj fastoj, kaj ili ne povas elteni eĉ tiom malmulte da fasto, kaj mi kun mia tuta raso fastas dum la tuta vivo, de kiam ni estas demamigitaj.”

La bovo mallevis la kapon, kaj kvazaŭ zorge ĝin relevis, kolere enflaris, kaj ŝajnis rememori ion gravan kio ĝin turmentas; subite ĝi ĝoje ekmuĝis:

“Ha, nun mi scias, verŝajne estas tiel!” kaj daŭrigis la meditadon:

“Tiel do: ili fieras pri la libero kaj civitanaj rajtoj. Mi devas tion serioze pripensi.” Ĝi pensas, pensas, sed vane. “En kio konsistas iliaj rajtoj? Se la polico ordonas al ili baloti, ili balotas, kaj ankaŭ ni povus tion ekmuĝi: “Pooor!” Kaj se ĝi ne ordonas, ili ne kuraĝas baloti nek sin enmiksi en la politikon same kiel ni. Ankaŭ ili toleras karceron kaj bastonojn, ofte senkulpaj. Ni almenaŭ ekmuĝas kaj eksvingas la voston, kaj ili ne havas eĉ tiom da civitana kuraĝo.”

Tiam la mastro eliris el la drinkejo. Ebria, interplektanta la piedojn, kun malklaraj okuloj, li elparolas nekompreneblajn vortojn, kaj, zigzagante, ekiris al la veturilo.

“Jen por kio la fiera posteulo uzis la liberon kiun liaj antaŭuloj sange permilitis. Mia mastro ja ebriiĝas kaj ŝtelas, sed por kio la aliaj ĝin uzis? Nur por nenion fari kaj fieri pri la pasinto kaj la meritoj de siaj prauloj, en kiuj ili neniam partoprenis, eĉ ne kiom mi.”

“Kaj ni bovoj restis same diligentaj kaj utilaj laboruloj kiel niaj prauloj. Ni estas bovoj, fakte, sed tamen ni povas fieri pri nia peniga hodiaŭa laboro kaj meritoj.”

La bovo profunde suspiris kaj pretigis la kapon por la jungilo.

 

Fonto: Domanoviĉ, R; Milĉinski, F; Ĉopiĉ, B, Tri satiroj, Slovenia Esperanto-ligo, Ljubljana 1957. (Trad. de Petar Stefanoviĉ)

 

[1] Germana bovo. Ŝvabo = Germano; nomon oni donis al germanaj koloniistoj en Vojvodina. Ili parte alvenis el germana provinco Ŝvabio (Schwaben).

[2] Ebeno en suda Serbio kie okazis en la jaro 1389 la batalo inter Serboj kaj Turkoj. Per sia venko Turkoj finfine neniigis mezepokan Serbion kaj komencis okupi la teritoron de Sudslavoj. Tiu okazantaĵo en serba historio estas sendube unu el la plej gravaj kaj plej emociaj.

Ni multe dankas al Slovenia Esperanto-Ligo kaj al sinjoro Ostoj Kristan por la eblecon akiri la rakonto.

Патриотизам по наредби

Било је у Врању. По смрти попа Крстића, који је пао као жртва арнаутске обести, требало је да наш народ уложи протест против тог варварства у турској царевини.

Како, на који начин да се протестује? Да бисмо то решили, држали смо неколико конференција. После тих очајних дебата решисмо да један ужи одбор састави једну оштру резолуцију, коју ћемо на идућој конференцији детаљно претрести, па ће се онда прочитати пред великим окружним патриотским збором, пошто неколико говорника распале свет и објасне ствар.

Ето тако. А шта бисмо и знали друго?! На резолуције смо навикли. Шта ко ради, ми, да смо живи и здрави, доносимо разне резолуције, бирамо уже и шире одборе, управе, држимо говоре на зборовима. Испричамо се, излармамо, па ту и тутило.

Али потребно је било и пријатељско суделовање нежне и добродушне ондашње полиције да сељацима „љубазно“ објасне племениту сврху патриотског збора.

И заиста је полиција лепо објаснила свету. Пола округа скр’ало се на збор. Што вели песма: „и ратари рала потурише, и чобани стада оставише, девет стада оста на једноме!“

Председник отвори збор.

Устаде један професор и узе говорити о пространом царству Душановом, о тужном Косову, о ропским ланцима, о српским орловима, о шкргуту зуба и плачу бедне раје, тих потомака великог Марка. Лепо је човек говорио. После њега се диже други професор, те удри и он у патриотске жице, а заврши овако:

„Велики су зулуми што их дивљи Арнаути чине нашој браћи. Сваког дана арнаутска пушка угаси по један племенити српски живот, али ми ћемо будним оком пратити та варварства, па ако не помогне громка реч, онда ћемо с крвавим ханџарима наших дедова тражити правде за браћу своју“… Куда ћеш лепше. Вичемо ми: „Тако је! Сви ћемо напред!“ Ал’ сељаци’ ладно, мирно гледају с полуотвореним устима.

Устаде Урош адвокат. Њега сељаци познадоше. Као да оживеше. Он поче о поносном Скопљу, па таман зајечаше браћа, таман зазвечаше ропски ланци, таман он заплива у фразе, док тек један сељак с краја прогура се лактовима кроз гомилу, метну руку над очи, погледа боље говорника, па онда ради сигурности припита једног:

— Је л’ ово госпо’н Урош?

— Он, он!

— Аха! — узвикну овај, пропе се на прсте, метне обе руке на уста, па викну колико га грло доноси: —Госпо’н Урошу, Госпо’н Урошу!

— Пст! Ћут, ћут! — чу се са свију страна. Ал’ онај сељак се не збуни, већ довикну јаче:

— Проговори, вере ти, коју за горосечу! Излипца стока без лисје.

— Ћути, лудаче, зар се о томе говори?

— Што смо се па искупили но да си свако каже своју муку.

Занеме говорник, ми се сви забезекнусмо од чуда, а сељаци заграјаше:

— За горосечу, за горосечу!

Настаде метеж, ћуткање, мување, објашњења и најзад неко се паметно сети, попе се на сто и прочита резолуцију.

— Тако је! — дрекнусмо ми патриотски и збор се заврши.

„Страдија“
30. децембар 1904. године