Cejch

Zdál se mi hrůzostrašný sen. Tomu snu se venkoncem ani nedivím, spíš mi nejde na rozum, kde se ve mně vzala ta troufalost snít o hrůzostrašných věcech — copak nejsem stejně pokojný a bezúhonný občan, stejně vzorný syn té naší trpitelky, nade vše milované srbské vlasti, jako její ostatní synové? Neřeknu, kdybych byl dejme tomu nějaká bílá vrána — ale kdepak, vážení, jsem navlas takový jako všichni ostatní; a co se mého chování týče, vystupuji s tak vybranou uctivostí, že druhého takového aby pohledal. Tuhle jsem třeba na ulici spatřil utržený knoflík od policajtské uniformy; oslněn jeho čarovným leskem, všecek rozkochaný jsem chtěl pokračovat v cestě, ale najednou se mi sama od sebe rozechvěla ruka a vymrštila se k čepici; hlava se mi sama sklonila k zemi a rty se roztáhly v přívětivém úsměvu, jímž obvykle zdravíme osoby výše postavené.

Málo naplat, v žilách mi kolotá ušlechtilá krev! pomyslel jsem si a znechuceně jsem pohlédl na jakéhosi neotesance, který si to zrovna štrádoval kolem a představte si!, bezohledně na ten knoflík šlápl.

„Sprosťák!” ulevil jsem si s pohoršením, odplivl jsem si a ubíral se dál, utěšuje se v duchu tím, že podobných hulvátů se naštěstí vyskytuje velice málo; zejména mě blažilo, že mne pánbůh obdařil vznešeným srdcem a urozenou krví našich čackých předků.

Už chápete, že jsem přímo zářný příklad mravopočestného občana, který se neliší od ostatních vzoroobčanů? Ani co by se za nehet vešlo? A souhlasíte se mnou, že je k nevíře, jak to, že se zrovna do mé hlavy mohly ve spánku propašovat všelijaké hrůzostrašné nesmysly?

Předcházejícího dne se mi nic zvláštního nepřihodilo. Zvečera jsem se s gustem nadlábl, pak jsem se chvilku šfáral v zubech a popíjel víno, a když jsem tak odvážné a uvědoměle využil veškerých svých občanských práv, odebral jsem se na kutě. Samozřejmě s knížkou — a než byste napočítali do pěti, knížka splnila své poslání: vypadla mi z ruky a já usnul spánkem spravedlivých. (Jakým jiným? No uznejte!)

A tu najednou jsem se ocitl jako na nějaké uzounké, blátivé, strmé stezce. Mrazivá, temná noc, nebe černočerné, výhrůžné a němé. Vichřice ječela v holých korunách stromů a jako nůž mě řezala do tváří a do rukou, hustá chumelenice mě oslepovala. Nikde ani živáčka. Chvátal jsem kupředu a nohy mi ujížděly po kluzkém blátě, klopýtal jsem a padal, až nakonec jsem sešel z cesty. Bloudil jsem pak bůhví kudy a bůhví jak dlouho, neboť to nebyla obyčejná noc od večera do rána, ale nějaká dlouhá, strašně dlouhá noc, snad jako celé století.

Trmácel jsem se tak mnoho a mnoho let, až jsem se dostal daleko, na tisíc honů — co to povídám? — na statisíce honů od své vlasti, do jedné prazvláštní země. Vzal bych na to jed, že o ní nikdo nikdy neslyšel; tak divná země se určitě může objevit jenom v hrůzostrašném snu.

Putoval jsem tou zemí a došel jsem do jednoho velikého města. Na prostranném rynku v tom městě se zrovna rojily zástupy lidí; povykovali, až človiku zaléhalo v uších. Zapadl jsem do jedné hospody vedle rynku a zeptal jsem se hostinského, co je to za sešlost.

„Inu, to máš tak; jsme tu sami poklidní a ctnostní lidé,” začal rozkládat, „všichni ochotně a z té duše rádi posloucháme našeho purkmistra, ať nařídí, co nařídí…”

„U vás vládne purkmistr?” přerušil jsem ho.

„No, purkmistr je náš nejvyšší pán. Pak nám tu ještě vládnou jeho pochopové, ty taky posloucháme jako hodiny…”

Usmál jsem se.

„Co je ti na tom k smíchu? A vlastně jak to, že to nevíš? Odkud jsi?”

Vypověděl jsem mu, jak jsem zabloudil a že jsem z daleké země, ze Srbska.

„Jo tak, až ze Srbska? To je náramně slavná země…” zašeptal, jak skoro oněměl respektem. „Tu nám tady často dávají za příklad!”

„A co ti vaši pochopové, jací jsou?” páčil jsem z něho zvědavě dál.

„Pochopové? Inu různí. Rozlišujou se podle ranku. Mají vyšší šarže a nižší… Jo, kde jsem to přestal? Aha, už si vzpomínám: prostě jsme tu sami mírní a řádní lidé, akorát že nám sem zvenčí v jednom kuse lezou všelijací vagabundi, a ti nás kazí a učí těm nejškodlivějším zlozvykům. Takže aby se poznalo, kdo je našinec a kdo cizák, vydal purkmistr včera nařízení, že se všichni tuzemští občané mají dostavit k obecnímu soudu, kde jim bude na čelo vypáleno znamení. Zkrátka a dobře takový našinecký punc… No a proto se seběhlo takového lidu — musíme se přece poradit, co a jak.”

Přejel mi mráz po zádech, a moje první myšlenka byla vzít nohy na ramena a fofrem upalovat z téhle hrozné země. Jsem sice každým coulem hrdinný Srb, ale málo naplat, takovéhle divý udatenství se přece jen ani u nás neprovozují každý den, to je i na Srba, abych tak řekl, silné kafe…

Hostinský se dobrácky usmál, bodře mě rycnul do zad a nadýmaje se pýchou, shovívavě poznamenal:

„Heleme se! Spadlo ti srdce do kaťat, cizinče? Jo, panečku, co se kurážnosti týče, kam se na nás ve světě kdo hrabe!”

„Co si proboha počnete?” hlesl jsem nesměle.

„To jsou mi otázky! Však uvidíš — povídám ti, co se kurážnosti týče, kam se kdo na nás hrabe! Prošel jsi kdejakou Tramtárii, ale vsadil bych krk, že větší hrdiny jsi nikde nepotkal! Pojď se mnou! Mám už nejvyšší čas.”

Sbírali jsme se, že půjdeme, a vtom najednou slyším za dveřmi prásknutí bičem.

Vykoukl jsem ven, a div mi oči z důlků nevypadly. Nějaký chlap v třírohém kokrhélu a v hacafraku strakatém jak papoušek se projížděl na zádech jiného člověka — podle oblečení zřejmě zámožného měšťana. Zastavili před hospodou a strakoš seskočil.

Hostinský se úprkem vyřítil ven a poklonil se, div nosem nevyryl díru do země. Strakapoun vtrhnul do hospody a rozvalil se u zvlášť slavnostně prostřeného stolu, zatímco měštěnín zůstal venku za dveřmi. Zapomněl jsem říct, že hostinský i jemu vysekl poklonu.

„Co to má znamenat?” šeptl jsem hostinskému s očima navrch hlavy.

„Ten vevnitř je pochop vyšší šarže a ten, co čeká venku, je jeden z našich nejváženějších měšťanů, známý boháč a vlastenec,” vysvětlil mi rovněž šeptem.

„Jak to, že tak znamenitý muž dovoluje nějakému pochopovi, aby na něm rajtoval?”

Hostinský na mňě mrkl, abychom poodešli kousek stranou, a pak mě s přezíravým úsměvem poučil:

„To se u nás považuje za velké vyznamenání, jehož je málokdo hoden!”

Vykládal mi ještě všelicos, ale já byl tak celý vedle, že jsem ho ani moc nevnímal. Jen jeho poslední slova mi utkvěla v paměti: „Zkrátka a dobře je to významná služba vlasti, kterou hned tak každý cizák nemůže ani neumí docenit!”

—

Přišli jsme na rynek ve chvíli, kdy byla zahájena volba předsednictva shromáždění.

Jedna skupina fedrovala jako kandidáta na funkci předsedy nějakého Kolba, pokud si dobře pamatuju to jméno, druhá skupina nějakého Talba a třetí zas někoho dalšího.

Vypukla nepředstavitelná rotyka; každá skupina se snažila stůj co stůj protlačit svého kandidáta.

„Řídit tak osudové shromáždění je neobyčejně závažný úkol a já jsem hluboce přesvědčen, že vhodnějšího člověka než Kolba k tomu mezi sebou nenajdeme, kdybychom se na hlavu stavěli!” švadronil mluvčí první skupiny. „Kolbovy občanské ctnosti a zvláště pak jeho neskonalá statečnost dávno prosluly v šíř i v dál! Ukažte mi záda, na nichž by se byli představitelé moci vozili častěji než na zádech Kolbových!”

„Že tě huba nebolí!” zavřeštěl kdosi z druhé skupiny. „Ty jsi ten pravý, kdo o tom může žvanit! Moc dobře víme, že na tvých zádech se ani jednou jedinkrát nikdo nesvezl, ani poslední kancelářská myš!”

„Ty vaše takzvané ctnosti si strčte za klobouk,” zahýkal někdo z třetí skupiny. „Co já pamatuju, nevydrželi jste ani jedno pohlazení bičem, abyste nezakňučeli!”

„Nechme planých hádek! Ve svornosti naše síla!” ujal se slova Kolb. „Je pravda, že se na mých zádech naši nejjasnější strážci moci, blahobytu a štěstí ráčí vozit už dobrých deset let a nesčetněkrát mi prokázali tu poctu, že mě švihli svým vznešeným bičem, a já nikdy nevypustil ani hlásek, ale může být, že se mezi námi najdou lidé ještě záslužnější, mnohem mladší a lepší než já.”

„Nenajdou! Ani nápad!” rozeřvali se jeho přívrženci.

„Jak dlouho nám chcete otloukat o hlavu ty Kolbovy opelichané zásluhy? Máme se potento, že se na něm za posledních deset let semtam někdo náhodou svezl?” začali je překřikovat z druhé skupiny.

„Mladí vpřed! Staří ať koukají zalézt a nezaclánět!” povykovali z třetí skupiny.

Náhle řev utichl, jako by ho uťal. Lidé se rozestoupili, a v uličce mezi nimi jsem spatřil mladšího muže, plus minus v Kristových letech. Jak procházel, všechny hlavy se hluboce skláněly.

„Kdo je to?” pošeptal jsem hostinskému.

„Jeden náš přední občan. Vkládáme v něj velké naděje! Ještě jako zelený mladíček, se dožil toho, že na něm třikrát rajtoval dokonce i sám purkmistr!”

„Zřejmě ty volby vyhraje, co?”

„To je víc než jisté! Všichni kandidáti, co prozatím máme, jsou vesměs pokročilejšího věku, čili mají odtroubeno. A na tomhle mládenci rajtoval purkmistr naposled včera. Zastínil rázem slávu všech ostatních!”

„Jak se jmenuje?”

„Kleard.”

Posadili ho na čestné místo.

„Myslím,” přerušil Kolb ticho, „že lepšího člověka než Kleard není třeba dál hledat. Je sice dost mladý, ale my starší se s ním ani zdaleka nemůžeme měřit.”

„Správně! Hurá! Ať žije Kleard!” zaburácelo ze všech hrdel.

Kolb a Talb ho uctivě doprovodili na předsednickou tribunu.

Všichni se znovu hluboko uklonili a pak umlkli.

„Přijměte mé díky za tu nevýslovnou čest, již jste mi právě jednomyslně prokázali. Naděje, které ke mně upínáte, mne hluboce zavazují. Je nesnadné řídit se tužbami lidu v tak pohnutých okamžicích, jaké právě prožíváme, leč slibuji vám, že vynaložím veškeré své síly, abych byl hoden vaší důvěry, abych všude věrně, s čistým srdcem hájil vaše zájmy, abych si i nadále zasloužil vážnosti, jíž se u vás těším. Díky, bratři, za vaši volbu!”

„Ať žije Kleard! Hurá! Sláva!” znovu zaburácelo ze všech hrdel.

„A nyní mi, bratři, dovolte, abych z této tribuny pronesl několik slov o nadcházející sudbonosné události. Přetrpět muka a bolesti, které nás čekají, vydržet, aby nám rozežhaveným železem bylo vypáleno znamení na čelo, není lehké. Taková muka přestát hned tak někdo nedokáže. Zbabělí strašpytlové ať se třesou a blednou strachy — my však ani na okamžik nesmíme zapomenout, že jsme potomky vznešených předků, že našimi žilami proudí ušlechtilá, hrdinská krev našich dědů, oněch bájných reků, jimž se ani sten nevydral z hrudi, když heroický hynuli za svobodu a lepší příští nás, jejich dědiců. Bolest jež nás čeká, je nicotná proti utrpení, jemuž byli vystaveni oni! Což máme právo projevit se jako prohnilé, změkčilé pokolení — my, kterým je díky obětem dědů dopřáno žít v tak nesmírném štěstí a blahobytu? Každý ryzí vlastenec, každý, kdo si nepřeje, aby se náš národ zostudil před degenerovanými cizáky, vydrží tu bolest statečně, jako muž…”

„Správně! Vydržíme! Ať žije Kleard!”

Vystoupilo ještě pár ohnivých řečníků; žádný v podstatě neřekl nic jiného než Kleard, všichni dodávali odvahy vyděšeným lidem.

O slovo se přihlásil také jeden bledý, vetchý stařec; obličej měl zbrázděný vráskami, vlasy i vousy bílé jako sníh. Stařičké nohy ho sotva nesly, záda měl věkem ohnutá a ruce roztřesené. I hlas se mu chvěl a v očích se mu třpytily slzy.

„Děti moje,” promluvil a slzy se mu skutálely po svrasklých tvářích a uvízly v bělostném vousu, „mé dny jsou sečteny, ale těžko by se mi umíralo, kdybych se podvolil takové potupě, čím jsem se provinil za těch sto let, co žiju, aby mi teď na sklonku života na mou ubohou hlavu vypálili znamení jako otrokovi?”

„Okamžitě vyžeňte toho dědka!” zaječel předseda Kleard.

„Pryč s ním!” přidali se jedni.

„Páprda vyšeptalý!” nenechali se předběhnout druzí.

„Místo aby lidi povzbudil, Metuzalém jeden mizerný, ještě je pobuřuje!” nezůstali pozadu ani další.

„Že si vůbec troufá natřásat se tu s těmi svými plesnivými šedinami! Takjakotak má na kahánku, a ještě se něčeho bojí! To my mladší jsme z jiného těsta!”

„Vyžeňte toho starého podělance!”

„Marš odsud!”

A rozdrážděná masa mladých nebojsů se vrhla na slabého starce; začali jím cloumat a bít ho.

Jen taktak ho pustili; nebýt tak starý, byli by ho umlátili.

Pak se všichni svatosvatě zapřísáhli, že nazítří ještě více proslaví jméno svého národa a že se budou držet, jak se patří na hrdiny.

A potom se shromáždění v naprosté shodě a pohodě rozešlo. Z davu bylo ještě slyšet hlasy:

„Zítra se ukáže, co jsme zač!”

„Zítra uvidíme, kdo se kasal a nemá na to!”

„Udeřila naše hodina!”

—

Vrátil jsem se do hospody.

„Už je ti jasné, jací jsme kabrňáci?” div nepukl pýchou hostinský.

„No… Úplně…” přitakal jsem bezmyšlenkovitě; cítil jsem, jak mě opouštějí síly a hlava mi třeští z těch roztodivných zážitků.

Téhož dne vyšel v jejich novinách následující úvodník:

Občané! Je čas jednou provždy skoncovat s falešným vychloubáním tich či oněch z nás; je čas jednou provždy vymýtit prázdné krasořečnění, jímž – žel tak často! — zveličujeme a nafukujeme své údajné ctnosti a zásluhy; je čas, občané      , konečné jednou projít zkouškou ohněm a dokázat, kdo za něco stojí, a kdo ne! Véříme však pevně, že se mezi námi nevyskytne ani jeden ustrašenec, jenž by musel být z moci zákona nuceně dopraven na místo, kde se budou vypalovat znamení. Každý, kdo v sobě cítí aspoň krůpěj krve našich udatných předků, bude se zajisté horlivě snažit být mezi prvními, kdož klidně a hrdě vydrží utrpení a bolest, neboť je to bolest posvátná, je to oběť, kterou po nás žádá naše vlast i šťastná budoucnost nás všech. Vzhůru, občané, zítřek je dnem hrdinské zkoušky!

Můj hostinský šel toho dne spát se slepicemi, aby druhý den nezaspal a byl co nejdřív u soudu. Někteří občané se dokonce utábořili před soudem hned po shromáždění, aby zabrali nejlepší místo.

Ráno druhého dne jsem se tam taky vypravil. Sešlo se celé město, dospělí i děti, muži a ženy. Mnohé matky přinesly v náručí i malá nemluvňata, aby jim taky vypálili znamení hanby — totiž pardon, přeřekl jsem se! — cti; však jim děti za to budou jednou vděčné, až dorostou a budou shánět dobrý flek ve státních službách! Tlačili se a nadávali si (čímž byli trochu podobní nám Srbům — až mě vám to celého rozněžnilo), drali se, aby se dostali dřív ke dveřím. Semtam se někteří i škrtili (to už jsem se cítil skoro úplně jako doma).

Znamení vypaloval úředník v bílém parádním hábitu a vlídně káral lid:

„Pomalu, krucihergotsakra, na každého se dostane, jste hovada nebo co, že se tak cpete?”

Začali vypalovat. Někdo zakřičel, někdo jen zasténal, ale žádný to nevydržel mlčky, aspoň pokud jsem u toho byl.

Nemohl jsem se totiž na to mučení dívat a velice brzy jsem udělal čelem vzad a šel zas do hospody. Uvnitř už sedělo pár poznamenaných, nebo, chcete-li, opuncovaných, a dávali si gábla.

„No, a máme z krku i tuhle patálii,” povídá jeden.

„A celkem vzato jsme zas tak moc nehekali, zato Talb řval jak pavián,” připojil se druhý.

„Vidíš svého Talba, jak se vybarvil? A včera jste ho mocí mermo chtěli za předsedu!”

„Jo, kdo to moh vědět? Nikdo učený z nebe nespad!”

Povídali si a rány je bolely, moc je musely bolet, ale jeden před druhým se tvářili jakoby nic; to by tak scházelo, aby se o nich proslechlo, že jsou baby!

Kleard si udělal hroznou ostudu, protože zanaříkal, a mimořádnou chrabrostí se vyznamenal jakýsi Lear, který požádal, aby mu vypálili znamení hned dvě, a ani nehnul brvou. Celé město o něm mluvilo jako o zázraku století.

Pár výtečníků uteklo, ale ty stihlo všeobecné opovržení.

Za několik dní si Lear, ten s dvěma znameními, vyšel na procházku; vyšlapoval si s hlavou důstojně a pyšně vztyčenou — bodejť by ne, vždyť se vznášel na perutích slávy! Však mu taky cestou kdekdo mával smeknutým kloboukem a sekal pukrlata!

Dospělí i děti se sbíhali, aby na vlastní oči viděli národního velikána. Jeho kroky městem provázel šepot plný zbožné úcty: „Lear! Jde Lear! To je on! To je ten rek, co nezanaříkal, co ani okem nemrknul, když mu vypalovali dvě znamení!” Novináři si div ruce neupsali, jak o něm chrlili oslavné články, a vůbec ho všude všichni chválili a obdivovali a vynášeli až do nebes.

A nezasloužil si snad tu úctu a lásku všeho lidu?

Poslouchal jsem ty chvalozpěvy, ódy a tirády ze všech stran — a tu ve mně pojednou vzkypěla má hrdinská srbská krev: cožpak i naši předkové nebyli věhlasní reci? Což i oni statečně neumírali za svobodu, naraženi na kůl? I my přece máme svou hrdinnou minulost a Kosovo! Zalykaje se vlasteneckou hrdostí, hnán ctižádostí přispět i vlastním činem k slávě svého národa, pospíšil jsem k obecnímu soudu a zvolal jsem:

„Dost už těch chvalořečí o vašem Learovi! Co vy, chudáci, víte, jak vypadá pravý hrdina! Pohleďte, co znamená mít v žilách vznešenou srbskou krev! Vypalte mi deset znamení, a ne jen mizerná dvě!”

Úředník v bílém hábitu přiblížil rozežhavené železo k mému čelu, já sebou trhl…

A probudil jsem se. Opatrně jsem si ohmatal čelo a pak jsem se pokřižoval: to je hrůza, co všecko se člověku může zdát!

Skoro jsem zastínil slávu toho jejich Leara, pomyslel jsem si se zadostiučiněním a obrátil jsem se na druhý bok. A víte, že jako by mi bylo i trošku líto, že se mi ten sen nezdál až do konce?

 

Zdroj: Radoje Domanović, Cejch: výbor satirických povídek, Odeon, Praha 1984. (Sest. Irena Wenigová)