Tag Archive | Deficit

Stradija (6/12)

(prejšnja stran)

Finančni minister, ki sem krenil k njemu na obisk, me je nemudoma sprejel, čeprav je bil, kakor mi je rekel, sredi največjega dela.

»Ravno prav ste prišli, gospod, tako se bom vsaj malo odpočil. Doslej sem delal, pa me, verjemite mi, kar glava boli!« je dejal minister ter se ozrl vame s pobitim, izmučenim pogledom.

»Vaš položaj je pri tako velikanskem poslu res izredno težak. Nedvomno ste premišljevali o kakem važnem finančnem vprašanju?« sem pripomnil.

»Sodim, da vas bo na vsak način zanimala polemika, ki jo imam z gospodom gradbenim ministrom o nekem zelo vaznem vprašanju. Od davi sem cele tri ure delal na tem. Mislim, da imam prav jaz in da zastopam pravično stvar… Glejte, pokažem vam članek, ki sem ga priredil za tisk.«

Nestrpno sem pričakoval, da bi slišal ta znameniti članek in da bi hkrati zvedel, okrog česa neki se bije ta važni in obupni boj med finančnim in gradbenim ministrom. Minister je dostojanstveno, s slovesno resnobo na obrazu vzel rokopis v roke, se odkašljal in prebral naslov:

»Še dve-tri besede o vprašanju: Do kod se je v starem veku razprostirala na jug meja naše dežele?«

»Saj to je, kakor kaže, neka zgodovinska razprava?«

»Zgodovinska,« je rekel minister malo začudeno nad tako nepričakovanim vprašanjem ter me s topim, utrujenim pogledom pogledal preko svojih naočnikov.

»Vi se pečate z zgodovino?«

»Jaz?!« klikne minister s trohico jeze v glasu… »To je znanost, s katera se ukvarjam že blizu trideset let in to, ne da bi laskal samemu sebi, z uspehom,« je končal minister in me očitajoče pogledal.

»Jaz zelo cenim zgodovino in ljudi, ki so svoje življenje posvetili tej zares važni znanosti,« sem rekel spoštljivo, da bi vsaj kolikor toliko opravičil svoje prejšnje, zares nepremišljeno ravnanje.

»Ne samo važna, dragi gospod, ampak najvažnejša, razumite to, najvažnejša!« je navdušeno vzkliknil minister in me vprašujé pomenljivo pogledal.

»Docela tako!« sem dejal.

»Glejte torej,« je nadaljeval minister, »kakšna škoda bi bilo, če bi se glede naše deželne meje uveljavilo to, kar trdi moj kolega gradbeni minister.«

»Je tudi on zgodovinar?« sem mu segel z vprašanjem v besedo.

»Lažizgodovinar. Ta povzroča s svojim delom samo škodo v tej znanosti. Vzemite vendar in preberite njegove poglede na to vprašanje glede stare meje naše dežele, pa boste videli, koliko svojega neznanja kaže tu, pa celo, če že hočete, koliko nepatriotizma.«

»Kaj pa dokazuje, če smem vprašati?« sem ga vprašal.

»Ničesar ne dokazuje, gospod moj! Žalostno je tako dokazovanje, če trdi, da je šla stara meja z južne strani severno od mesta Kradije; a to je nepošteno, ker si potem utegnejo naši sovražniki z mirno vestjo lastiti pravico na ozemlje severno od Kradije. Kaj mislite, kakšno škodo prinaša s tem tej izmučeni deželi?« je vzkliknil minister srdito, s pravično togoto, z drhtečim, bolestnim glasom.

»Neizmerno škodo!« kliknem jaz kakor osupel nad strahoto, ki bi doletela vso deželo zaradi neznanja in nerazumevanja gradbenega ministra.

»Jaz tega vprašanja ne opustim, gospod moj, ker mi to navsezadnje nalaga dolžnost, katero moram izvrševati v prid naše mile domovine kot njen sin. Sprožil bom to vprašanje pred narodnim predstavništvom samim, pa naj to izda svoj odlok, ki mora veljati za vsakega državljana te dežele. V nasprotnem primeru pa rajši demisioniram, ker je to že moj drugi spopad z gradbenim ministrom, in vse to zavoljo vprašanj, ki so tako važna za deželo.«

»Mar more skupščine tudi o takih znanstvenih vprašanjih izdajati odloke?«

»Zakaj pa ne? Skupščina ima pravico o vseh vprašanjih izdajati odloke, in ti so za vsakogar obvezni kot zakon. Kavno včeraj je predložil neki državljan skupščini prošnjo, naj se mu rojstni dan računa pet let prej, kakor pa se je rodil.«

»Kako pa more to?« sem nehote vzkliknil od začudenja.

»More, zakaj ne? Rodil se je, recimo leta …74, skupščina pa proglasi, da je njegovo rojstno leto …69.«

»Čudno! Čemu neki mu je to potrebno?«

»Potrebno mu je, ker ima potem pravico kandidirati za poslanca na neko izpraznjeno mesto, in to je nas človek, ki bo po svoje pomagal obstoječemu političnemu stanju.«

Prepaden od začudenosti nisem mogel niti besedice spregovoriti. Minister je to nekako zapazil in dejal:

»Zdi se mi, da se čudite temu. Taki in podobni primeri niso redki. Neki gospe je skupščina ugodila nje prošnjo podobne narave. Ta je spet prosila, naj jo skupščina proglasi za deset let mlajšo kakor je. Druga pa je spet predložila prošnjo, naj narodno predstavništvo izda obvezno odločbo o tem, da je v zakonu s svojim možem rodila dvoje otrok, ki postanejo takoj zakoniti dediči njenega bogatega moža. In skupščina si je, kot se razume, ker je imela gospa dobre in močne prijatelje, usvojila njeno naivno in plemenito prošnjo ter jo proglasila za mater dveh otrok.«

»Kje pa sta otroka?« sem vprašal.

»Kakšna otroka?«

»No, otroka, o katerih govorite,«

»Teh otrok ni, razumite vendar, toda zaradi skupščinske odločbe se računa, da ima ta gospa dvoje otrok in tako je nehalo slabo življenje med njo in njenim možem.«

»Tega ne razumem,« sem pripomnil, čeprav ni bilo vljudno, da rečem kaj takega.

»Kako ne razumete?… Kaj preprosta stvar. Ta bogati trgovec, mož one gospe, o kateri govoriva, nima otrok z njo. Razumete?«

»Razumem.«

»Lepo, pazite dalje: ker je sila bogat, si želi imeti otroke, ki bi podedovali njegovo veliko knetje in zaradi tega je prišlo do kaj nevšečnega življenja med njim in njegovo ženo. Njegova žena je, kakor vam pravim, zato predložila skupščini posebno prošnjo in skupščina je prošnjo ugodno rešila.«

»No, pa je ta bogati trgovec zadovoljen s tako rešitvijo narodnega predstavništva?«

»Seveda je zadovoljen. Zdaj je popolnoma pomirjen in ima od tedaj svojo ženo močno rad.«

Razgovor je tekel dalje. Razgovarjal sva se o mnogih stvareh, toda gospod minister se niti z besedico ni dotaknil finančnih vprašanj.

Nazadnje sem se okorajžil in ga kar najponizneje vprašal:

»Finance v vaši deželi so zelo dobro urejene, gospod minister?«

»Zelo dobro,« je dejal samozavestno in takoj nato pristavil: »Glavna stvar je, da je budžet dobro izdelan, potem gre vse lahko.«

»Koliko milijonov znaša letni budžet vaše dežele?«

»Preko osemdeset milijonov. Razdeljen pa je, glejte, takole: Za bivše ministre, ki so zdaj bodisi v penziji ali na razpoloženju, trideset milijonov; za nabavo odlikovanj deset milijonov; za uvedbo varčevanja ljudstva pet milijonov.«

»Oprostite, gospod minister, da vas prekinem — Ne razumem, kakšen izdatek je to: pet milijonov za uvedbo varčevanja?«

»E, glejte, gospod, varčevanje je nesporno najvažnejša reč, če že govorimo o financiranju. Te novosti ni nikjer na svetu, nas pa je prisilil neugoden položaj zaradi slabih finančnih razmer v naši deželi, zato smo hoteli žrtvovati vsako leto to znatno vsoto, da pomagamo ljudstvu in mu kolikor toliko olajšamo njegovo stanje. Zdaj se bo vsekakor obrnilo na bolje, ker smo že v tej kratki dobi izdali cel milijon piscem knjig o varčevanju za ljudstvo. Tudi sam imam v mislih, da bi ljudstvu v tem pogledu kolikor toliko pomagal in sem že začel pisati delo: ,Varčevanje v našem narodu v starem veku‘; a moj sin piše delo: ,Vpliv varčevanja na kulturni napredek ljudstva’; moja hčerka pa je doslej napisala dve povesti, takisto za ljudstvo, v katerih pripoveduje, kako je treba varčevati; in zdaj piše tretjo: ,Razsipna Ljubica in varčljiva Mici’.«

»Bržkone čedna zgodba?!«

»Zelo lepa; v nji pripoveduje, kako propade Ljubica zaradi ljubezni, Mici pa se je omožila z velikim bogatašem in se je zmerom odlikovala z varčnostjo. ,Kdor varčuje, mu tudi bog pomaga’, tako se konča povest.«

»To bo imelo nenavadno dober vpliv na ljudstvo!« sem rekel navdušeno.

»To se razume,« je nadaljeval gospod minister, »velik in pomemben vpliv. Tako si je, glejte, na primer moja hči, odkar je uvedeno varčevanje, prihranila za doto že več kakor sto tisoč.«

»Potem je to najvažnejša postavka v proračunu,« sem pripomnil.

»Tako je, le da je bilo težavno priti na tako srečno misel, vse druge proračunske postavke so bile v proračunu že prej, pred mojim ministrovanjem. Na primer, postavka za narodna slavja pet milijonov, za zaupne vladne izdatke deset milijonov, za tajno policijo pet milijonov, za vzdrževanje in okrepitev vlade na njenem položaju pet milijonov, za reprezentanco vladnih članov pol milijona. V tem smo, kakor povsod silno varčni. Nato pa pridejo druge manj važne stvari v proračunu.«

»A za prosveto, vojsko in ostalo uradništvo?«

»Res, imate prav, tudi za to, razen prosvete, gre okrog štirideset milijonov, a to pada v breme rednega letnega deficita.«

»In prosveta?«

»Prosveta? E, ta spada, kot se razume, med nepredvidene izdatke.«

»In s čim krijete potem tolikšen deficit?«

»Z ničemer. S čim pa se da kriti? To gre v breme dolgov. Ko se nabere večji deficit, sklenemo posojilo, in tako gre dalje. Vendar pa se po drugi strani trudimo, da nam ostane v nekih proračunskih postavkah primeren suficit. V svojem ministrstvu sem jaz že začel uvajati varčevanje in tudi ostali moji kolegi živo delajo na tem. Varčevanje je, kakor vam pravim, temelj blaginje v vsaki deželi. Včeraj sem v interesu varčevanja odpustil nekega služitelja. To je že prihranek osem sto dinarjev letno.«

»To ste dobro ukrenili!« sem pripomnil.

»Saj je že čas, gospod, da pričnemo skrbeti za narodov blagor. Fant joče seveda, naj ga sprejmem nazaj, prosi, in revček tudi ni slab in se ni v ničemer pregrešil, toda kar ne gre, ne gre pač; kajti to zahteva korist nase mile domovine. ,Za polovico plače bom služil,’ mi pravi. ,Ne morem in ne morem’, sem mu rekel; ,jaz sem minister, a to ni moj denar, ampak krvavo zaslužen ljudski denar, in jaz moram resno gledati na vsak dinar’. Prosim vas, gospod, povejte sami, kako bi smel brez potrebe zapraviti državi osem sto dinarjev?« je končal minister ter z razprostrtimi rokami pričakoval pozitivnega odgovora od mene.

»Docela tako je!«

»Lejte, pred kratkim je bila iz proračuna za zaupne izdatke izdana velika vsota denarja nekemu članu vlade za zdravljenje njegove žene in kako naj ljudstvo plačuje, če ne pazimo na vsako paro?«

»A kakšni so dohodki v deželi, gospod minister, to je važna stvar, bi rekel?«

»The, to ni ravno tako važno!… Kako bi vam povedal? Pravzaprav ne vemo še, kolikšni so dohodki. Bral sem v nekem tujem listu nekaj o tem, pa kdo bi vedel, če to drži? Saj, vsekakor je precèj dohodkov, brez dvoma precèj,« je rekel minister vznemirjeno in z neko strokovnjaško tehtnostjo.

V tem prijetnem in važnem pogovoru naju je zmotil fant, ki je vstopil v ministrov kabinet in sporočil, da bi rada neka deputacija uradnikov h gospodu ministru.

»Čez nekaj časa jih pokličem, naj počakajo,« je rekel minister fantu, nato pa se obrnil spet k meni.

»Verjemite mi, da sem že ves zbit od večnega sprejemanja v teh dveh treh dneh, da mi kar v glavi šumi. Toliko, da sem si odtrgal teh nekaj trenutkov in prijetno pokramljal z vami!«

»Prihajajo poslovno?« sem vprašal.

»No, glejte, tule na nogi se mi je napravilo kar nemarno veliko kurje oko, pa sem si ga dal pred štirimi dnevi operirati in operacija je, hvala bogu, zelo srečno uspela. Zaradi tega mi prihajajo uradniki s svojimi šefi na čelu čestitat in izražat svoje veselje zaradi srečno izvršene operacije.«

Oprostil sem se gospodu ministru, da sem ga motil pri delu in da ga ne bi dalje nadlegoval, sem se najspoštljiveje poslovil in odšel iz njegovega kabineta.

In res so se o tem kurjem očesu finančnega ministra kar vrstila poročila v dnevnikih:

»Uradniki … urada so bili včeraj ob štirih popoldne s svojimi šefi na ćelu v deputaciji pri gospodu finančnem ministru in mu z veseljem čestitali zaradi srečno uspele operacije kurjega očesa. Gospod minister jih je blagovolil ljubeznivo in prisrčno sprejeti in g. šef je ob tej priliki v imenu vseh uradnikov svojega urada spregovoril nekaj pretresljivih besed v tem smislu, gospod minister pa se jim je zahvalil za to redko pozornost in odkritosrčno sočustvovanje.«

(naslednja stran)

Strádie (6/12)

(předchozí stránka)

Pan ministr financí, jejž jsem navštívil jako dalšího — mě okamžitě přijal, přestože, jak se ukázalo, byl zrovna zavalen prací.

„Dobře, že jste přišel, pane — aspoň si dám chvíli pauzu. Od rána pracuji na čemsi mimořádně naléhavém, a věřte mi, už mě z toho bolí hlava,“ řekl mi pan ministr na uvítanou a popatřil na mne vyčerpaným kalným zrakem.

„Rád věřím, pane ministře. Není nic snadného zastávat tak náročné postavení jako je vaše, zejména vyskytnou-li se nějaké mimořádné problémy. Určitě jde o nějakou důležitou finanční otázku, že?“ zvídal jsem.

„Nikoli… Ale předpokládám, že vás to bude rozhodně zajímat. Vedu právě s panem ministrem stavebnictví polemiku o jednom kromobyčejně závažném, abych tak řekl klíčovém faktu. Jsem přesvědčen, že pravdu mám já, že hájím spravedlivou věc… Okamžik, přečtu vám článek, co jsem právě napsal…“

Hořel jsem netrpělivostí. Čeho se asi týká ten článek pana ministra? O čem se vede ta zásadní pře mezi ministrem financí a ministrem stavebnictví? Pan ministr popadl rukopis, odkašlal si a s důstojností hodnou velitele funebráků zadeklamoval název:

„Ještě několik slov k otázce: Kam až ve starověku sahaly jižní hranice naší země?“

„Ale to vypadá na nějakou historickou rozepři!?“

„No a?“ podivil se pan ministr té nemístné otázce a zamžoural na mne trudně mátožným pohledem přes své okuláry.

„Vy se račte zabývat historií?“

„Já?!“ zakvílel pan ministr zjitřeně. „Této vědě se věnuji již bezmála třicet let, a to — aniž bych sám sobě pochleboval — s úspěchem!“ A ulpěl na mně bolestně vyčítavými zraky.

„Neobyčejně si vážím historie i těch, kdož celý svůj život zasvětili této důležité vědě!“ pospíšil jsem si s uctivým ujištěním, abych něčím zaobalil svou nerozvážnou neomalenost.

„Důležité, říkáte? Nejdůležitější vědě, vážený pane, rozumíte? Ze všech nejdůležitější!“ zavyl pan ministr pateticky a zašvidral svýma melancholickýma očima přes okuláry, co já na to.

„Přesně tak!“ přitakal jsem horlivě.

„Vidím, že si budeme rozumět… Jistě mi dáte za pravdu,“ vrátil se pan ministr k tématu, které ho vůčihledě nesmírně hnětlo, „že by to byla strašná katastrofa, kdyby se nedejbože vzalo za bernou minci to, co o jižní hranici naší země tvrdí můj pan kolega ministr stavebnictví.“

„Je pan kolega prosím pěkně rovněž historikem?“ skočil jsem mu do řeči.

„Povídali, že mu hráli! Fušer je to, pane! Jedině poškozuje dobré jméno nás, seriózních historiků. Stačí když si přečtete, jak traktuje otázku dávných hranic naší země, a hned uvidíte, kolik je v tom nevědomosti, ba dokonce — proč bychom si to upřímně nepřiznali? — i nedostatku vlasteneckého cítění.“

„A co vlastně dokazuje pan kolega, jestli se smím zeptat?“

„Nic, vážený pane! Jeho důkazy, to je ubohost sama! Odvažuje se hlásat, že stará jižní hranice vedla severně od města Koněkradu, což je vyložená ničemnost; naši nepřátelé pak mohou s klidným svědomím proklamovat svá práva na území až po Koněkrad. Chápete, jak nebezpečně ohrožuje zájmy naší drahé vlasti-mučednice?“ zalkal pan ministr, rozhárán spravedlivým rozhořčením.

„Naprosto s vámi souhlasím!“ přikývl jsem, předstíraje zděšení nad tím, jak nebezpečně ohrožuje Strádii svou neznalostí a politickou krátkozrakostí pan ministr stavebnictví.

„Já však tuto otázku nenechám jen tak — vždyť mi to koneckonců ukládá má synovská povinnost vůči matce vlasti! — a předložím ji přímo Národnímu shromáždění; nechť nejvyšší fórum národa vynese rozhodnutí, jež bude závazně platné pro všechny občany. A kdyby ne, podám demisi! Už toho mám pokrk: tohle je už můj druhý konflikt s panem ministrem stavebnictví; poobakrát jsme se střetli v otázkách rozhodujícího významu pro náš stát.“

„Cožpak Národní shromáždění může rozhodovat i o vědeckých problémech?“

„Proč ne? Národní shromáždění má právo rozhodovat o čemkoli a každé jeho rozhodnutí nabývá platnosti zákona. Například zrovna včera se jeden občan obrátil k Národnímu shromáždění s žádostí, aby mu posunuli datum narození o pět let zpátky.“

„To snad není možné!“ uklouzlo mi nechtě.

„Co by ne? Narodil se roku 1874, a Národní shromáždění prohlásí za datum jeho narození rok 1869.“

„Hm — a k čemu mu to bude dobré?“

„Získá tak právo kandidovat na poslance. Jedno místo se totiž uvolnilo; dotyčný je náš stoupenec a bude tedy v Národním shromáždění náležitě podporovat současný režim.“

Oněměl jsem údivem; panu ministrovi to asi neušlo, poněvadž si vzdychl:

„Panebože, co vás na tom zaráží? Takových případů máme! Obdobná byla třeba žádost jedné paní, jíž poslanci rovněž vyhověli. Žádala Národní shromáždění, aby ji omladilo dokonce o deset let. Jiná dáma zase vznesla žádost, aby Národní shromáždění potvrdilo, že povila svému muži dvě děti, neboli zákonné dědice jeho velkého bohatství. A poněvadž ta dáma má mezi svými přáteli hodně vlivných lidí, Národní shromáždění vyslyšelo její ušlechtilou, byť na první pohled naivní žádost a prohlásilo ji za matku dvou dětí.“

„A kde jsou ty děti?“

„Jaké?“

„Ty, o kterých mluvíte.“

„Žádné nemá, chápejte, ale díky rozhodnutí Národního shromáždění od nynějška platí, že dotyčná dáma má se svým mužem dvě děti, což vneslo kýžený klid do jejich manželského soužití.“

„Ničemu nerozumím!“

„Vždyť je to tak jednoduché! Existuje jistý bohatý obchodník a jeho manželka — ta dáma, o níž je řeč, a nemají děti. Tomu rozumíte?“

„Tomu ano.“

„Dobrá, a teď poslouchejte dál: ten pán je velice zámožný, jak už jsem říkal, a tak logicky zatoužil po dětech, aby měl komu odkázat své velké jmění, a poněvadž žádné děti nemají, začal dělat své ženě hrozné scény. Jeho žena se proto obrátila se zmíněnou žádostí na Národní shromáždění, nu a to jí vyhovělo.“

„A je ten bohatý pán teď spokojen?“

„Ale samosebou že je! Stal se z něho učiněný beránek a vroucně svou ženu od té doby miluje.“

A tak jsme mluvili a mluvili o všem možném — i nemožném!, jen finanční otázky nějak stále nepřicházely na přetřes.

Až konečně jsem si dodal odvahy a zeptal jsem se: „Nesmírně by mě zajímalo, pane ministře, jaký je systém vaší finanční politiky?“

„Výborný!“ pravil bez zaváhání a jeho nyvá nálada jako by rázem vyprchala. „Hlavní věc je dobře připravit rozpočet, a pak už je všecko hračka.“

„Kolik miliónů činí roční rozpočet vašeho státu?“

„Přes osmdesát. Rozděleny jsou následovně: třicet miliónů na ministry mimo funkci — to znamená jednak ty, kteří jsou v penzi, a jednak ty, co jsou k dispozici, ministry-čekatele, abych tak řekl; deset miliónů na pořizování řádů a medailí; pět miliónů na šíření spořivosti mezi lidem…“

„Promiňte, pane ministře, že vás přerušuji — co je to za položku, těch pět miliónů na šíření spořivosti?“

„Spořivost, vážený pane, je nesporně jedním z hlavních opěrných sloupů finančního hospodářství státu. Tento náš, totiž hlavně můj vynález nemá obdoby ve světě. My bychom na tu převratnou finančnickou novinku také asi nebyli bývali přišli, nebýt naší bídy a celkově mizerné finanční situace. Proto tedy každoročně vynakládáme značnou sumu na podporu spořivosti — abychom pomohli obyvatelstvu a trochu mu ulevili. Momentálně čekáme každým dnem obrat k lepšímu, vzhledem k tomu, že jsme vyplatili již celý milión na honoráře autorům knih o spoření, koncipovaných pro širší čtenářskou obec. I já osobně jsem se rozhodl skrovně přispět v tomto směru; právě jsem začal psát nové populárně vědecké dílo: Spořivost našeho národa ve starověku, zatímco můj syn pracuje na pojednání: Vliv spoření na kulturní vývoj národa. I moje dcera už sepsala dvě povídky určené lidovým vrstvám, v nichž zdůrazňuje, jak je chvályhodné šetřit. Teď zrovna píše třetí: O hýřilce Ljubici a šetřilce Mici.

„To bude asi hezké čtení…“

„Naramně hezké! Je to o tom, jak Ljubicu přivede lehkomyslné milkování cugrunt, zatímco Mici, proslulá tím, že pro pírko i přes plot skočí, udělá skvělou partii. Povídka končí slovy: Kdo šetři, má za čtyři a někdy i za pět…“

„To všechno bude jistě mít velice blahodárný vliv na lidové masy,“ podotkl jsem uznale.

„Jistě,“ přikývl pan ministr. „Vždyť už se také objevují první výsledky! Kupříkladu moje dcera si od té doby, co je zavedeno spoření, našetřila sto tisíc na věno.“

„Už chápu, že doopravdy jde o jednu z nejdůležitějších položek rozpočtu…“

„Ovšem, ale věřte mi, dalo mi to zabrat, než jsem připadl na tu šťastnou ideu! Ostatní položky rozpočtu existovaly už předtím, než jsem se stal ministrem. Například: pět miliónů na lidové slavnosti, deset miliónů na přísně tajné vládní výdaje, pět miliónů na tajnou policii, pět miliónů na údržbu a upevňování pozic vlády, půl miliónu na reprezentační potřeby členů vlády. V tom směru jsme velice šetrní — jako všude ve světě. A pak přijdou další, méně důležité položky rozpočtu.“

„A co osvěta, armáda a ostatní úřední aparát?“

„Ano, máte pravdu, na tyto účely — kromě osvěty — padne ročně kolem čtyřiceti miliónů, ale započítává se to k pravidelnému rozpočtovému deficitu.“

„A osvěta?“

„Nu, tu zahrnujeme do nepředvídaných vydání, jak jinak?!“

„Cím pokrýváte tak velký deficit?“

„Ničím. Nemáme čím. Převádíme ho k dluhům. Když se nám nahromadí víc deficitů, seženeme někde nějakou půjčku, a je to. Na druhé straně se však snažíme, aby ostatní rozpočtové složky nebyly ztrátové. Já například už zavedl spoření ve svém ministerstvu; i moji ostatní kolegové na tom usilovné pracují. Dejte na mne, vážený pane: spoření je základem blahobytu každé země. V rámci šetření jsem včera dal výpověď jednomu sluhovi, což znamená úsporu osmi set dinárů ročně.“

„Příkladný čin!“ nezdržel jsem se poznámky.

„Je načase, aby se konečně někdo rázné chopil iniciativy! Sluha naříkal, abych ho nevyhazoval na dlažbu, a nemohu si na toho chudáka nijak stěžovat, to tedy opravdu ne!, ale mus je mus, když to vyžadují zájmy naší draze milované vlastí! ,Budu délat za poloviční plat,’ povídá mi. ,Máš to marné, hochu,’ řekl jsem mu, ,já jsem sice ministr, ale ty peníze nepatří mně, nýbrž národu, který na ně krvavě dřel, a já musím každý dinár dvakrát obrátit, než ho vydám!’ No řekněte sám, pane, copak mohu jen tak pronic zanic vyhodit státních osm set dinárů?“ v hlubokém hnutí mysli zalomil pan ministr rukama.

„To je pravda… A jaké máte státní příjmy, pane ministře? To je podle mého názoru rovněž velmi důležité.“

„Ale vůbec ne!… Jak bych to formuloval? Já vlastně ani nevím, kolik dělají příjmy. Četl jsem sice o tom něco v jedněch cizích novinách, ale kdo ví, je-li to přesné. Každopádně příjmů je dost, určité!“ odvétil pan ministr přesvědčeně, s profesionální hrdostí.

Z toho příjemného a přitom závažného rozhovoru nás vyrušil sluha, který přišel ohlásit, že se dostavila deputace páně ministrových podřízených a prosí o přijetí.

„Ať chvíli počkají,“ řekl pan ministr sluhovi a pak se s povzdechem obrátil ke mně:

„Věřte mi — už jsem tak vyčerpaný z těch nepřetržitých audiencí v posledních dnech, že mé bolí hlava jak střep… Ještě že se mí podařilo ukrást si tu chviličku s vámi — dávno jsem si s nikým tak od srdce nepohovořil!“

„Přicházejí v služební záležitosti?“ nedala mí má zvědavost.

„Udělalo se mi velikánské kuří oko — tadyhle, podívejte! — a před čtyřmi dny jsem si ho dal vyříznout; zákrok se díky bohu zdařil. Nu a mí podřízení, v čele se svými šéfy, mi přicházejí blahopřát a vyjádřit svou radost nad mým uzdravením.“

Omluvil jsem se panu ministrovi, že jsem ho vyrušil z práce na tolika naléhavých státních i vědeckých úkolech, a abych ho nezdržoval ještě více, co nejuctívéji jsem se odporoučel a opustil jsem jeho kabinet.

A věřte tomu nebo ne, o tom kuřím oku pana ministra financí psaly všecky noviny; ba jako by se předháněly, které toho napíší víc:

Zaměstnanci toho a toho úřadu vyslali včera ve čtyři hodiny odpoledne deputaci vedenou jejich šéfem, aby tlumočila panu ministrovi financí jejich blahopřání k úspěšné operaci kuřího oka, z níž se pan ministr praví zotavuje. Pan ministr je ráčil laskaví přijmout. Šéf deputace poté pronesl jménem svých podřízených procítěný projev o výše zmíněné šťastné události, načež pan ministr srdečnými slovy vyjádřil všem své díky za tento kromobyčejný výraz pozornosti i za upřímnou náklonnost, již k nimu chovají.

(další stránka)

Stradia (6/12)

(pagina precedentă)

Cînd m-am dus să-l vizitez pe ministrul de Finanțe am fost primit imediat, deși, după cum spunea el, avea multe treburi.

— Bine că ați venit, domnule! Ați sosit la timp; am să mă mai odihnesc puțin. Am lucrat pînă acum, credeți-mă, mă doare capul! rosti ministrul și se uită la mine cu un aer obosit, chinuit.

— Într-adevăr, misiunea dumneavoastră este grea, depuneți o muncă uriașă. Fără îndoială că ati meditat la vreo importantă problemă financiară!

— Ieri și azi, trei ceasuri încheiate am lucrat la rezolvarea acestei probleme. Consider că am dreptul să apăr un lucru just… Uite, am să vă arăt un articol scris de mine pentru presă.

Așteptam cu nerăbdare să ascult faimosul articol. Voiam să aflu miezul problemei în jurul căreia se ducea o luptă desperată între ministrul de Finanțe și ministrul Construcțiilor.

Ministrul luă plin de gravitato manuscrisul, tuși de cîteva ori și citi titlul:

„Încă două-trei cuvinte în legătură cu problema: Pină unde se întindea în timpurile vechi granița sudică a patriei noastre“.

— Păi după cum se pare, este o lucrare istorică?!

— Istorică! răspunse ministrul, mirat de o întrebare atît de neașteptată și-mi aruncă pe deasupra ochelarilor o privire obosită.

— Dumneavoastră, ministru de Finanțe, vă ocupați de istorie?

— Dacă mă ocup de istorie? Se simțea oarecare supărare în glas. Dar asta-i știința de care mă ocup de aproape treizeci de ani și, să nu crezi că mă laud, am repurtat succese. Mă privea mustrător.

— Prețuiesc foarte mult istoria și oamenii care-și consacră viața lor acestei științe superioare, spuse eu cu amabilitate, spre a-mi repara greșeala.

— Nu numai superioară domnul meu, ci cea mai superioara, înțelegeți, da, cea mal superioară! spuse el, privindu-mă cercetător.

— Chiar așa! l-am aprobat repede.

— Uite, de pildă — zise iarăși ministrul — ce pagubă s-ar fi cauzat dacă am fi crezut, în legătură cu granița țării noastre, ceea ce a afimat colegul meu, ministrul Construcțiilor.

— E și el istoric?

— Istoric mincinos! Munca lui în domeniul istoriei aduce numai pagube. Citiți concepțiile lui despre granițele țării noastre și veți vedea totala lui lipsă de cunoștințe, și, dacă vreți, chiar și o lipsă de patriotism.

— Ce demonstrează el, dacă mi-e îngăduit să-ntreb?

— Nu demonstrează nimic, domnul meu. Vai de demonstrația asta. El spune că vechea graniță cu țările sudice trecea pe la nord de orașul Kradia. Afirmația este necinstită! Dușmanii noștri ar putea să pretindă cu conștiința împăcată teritoriul de dincolo de Kradia. Cîte pagube aduce el prin asta sărmanei noastre țări! exclamă ministrul mîniat, cu o voce tremurîndă și îndurerată.

— Pagube enorme! strigai și eu indignat de o asemenea afirmație ce-ar fi putut dăuna grav întregii țări.

— Ca fiu al patriei am o datorie sacră. Nu voi lăsa în picioare teoria lui. Voi ridica adevărul istoric și în fața Parlamentului; să hotărască el cine are dreptate. În caz contrariu eu îmi voi prezenta demisia, deoarece asta este a doua ciocnire a mea cu ministrul Construcțiilor, tot din cauza problemelor superioare de istorie.

— Cum adică, Parlamentul poate decide și în aceste chestiuni?

— De ce nu? Parlamentul are dreptul să emită legi în toate problemele, legi obligatorii pentru oricine. Ieri un cetățean a prezentat Parlamentnlui o petiție prin care cerea ca data nașterii lui să fie socotită cu cinci ani mai înainte de a se fi născut.

— Cum se poate una ca asta? am întrebat eu surprins.

— Se poate, de ce nu?… El, să zicem, s-a născut în anul mă rog …74, iar Parlamentul a hotărît ca data nașterii lui să fie socotită în …69.

— Curios! și de ce-i trebuia asta?

— Hm, vezi că nu știi?! Numai așa are dreptul să candideze ca deputat pentru un loc vacant. Este omul nostru, va ajuta conștiincios politica guvernului.

Am rămas utît de uluit incit n-am mai izbutit să scot o vorbă. Ministrul a observat lucrul acesta și mi-a spus dojenitor:

— Să nu vă mire! Asemenea cazuri nu sînt rare. Parlamentul i-a satisfăcut unei doamne o cerere asemănătoare. Ea a cerut s-o declare cu zece ani mai tînără. Altă doamnă din înalta societate a cerut Parlamentului să dea o hotărîre competentă în care să fie recunoscută mamă a doi copii, desigur, moștenitori legali ai bogatului ei soț. Avînd prieteni înțelegători și cu influență, i s-a satisfăcut această cerere naivă și nobilă și acum este considerată mamă a doi copii.

— Și unde-s copiii?

— Care copii?

— Copiii de care vorbești!

— Aha! Păi n-are oopii. N-ați înțeles? Ea se consideră însă, în urma hotărîrii Parlamentului, mamă a doi copii. Numai așa s-a pus capăt certurilor sîcîitoare dintre ea și soțul ei.

— Asta n-o mai înțeleg! i-am spus-o făra amabilitate.

— Cum nu înțelegeți?… E un lucru elementar! Negustorul acela bogat, soțul doamnei despre care vorbim, n-are copii. Înțelegeți? E simplu.

— Înțeleg.

— Ei bine, fiți atent: cum el e foarte bogat, dorea să aibă copii care să-i moștenească averea colosală. N-avea copii, săracu, și s-au iscat neînțelegeri între el și soția lui. Soția, așa cum vă spuneam, a înaintat o cerere Parlamentului și Parlamentul i-a rezolvat-o întocmai cum a dorit ea.

— Și acum, bogatul negustor e mulțumit?

— Se înțelege că-i mulțumit. Omul s-a liniștit pe deplin. Azi își adoră soția.

Și discuția noastră a decurs liniștită mai departe. Am discutat despre multe lucruri, dar domnul ministru de Finanțe n-a scos nici un cuvințel despre problemele financiare.

În cele din urmă mi-am făcut curaj și l-am întrebat sfios:

— Dar finanțele cum sînt organizate în țara dumneavoastră, domnule ministru?

— Foarte bine, îmi răspunse el cu mîndrie și adăugă: principalul este să alcătuiești un buget perfect. Celelalte merg de la sine, ușor.

— Cîte milioane cuprinde bugetul anual al țării dumneavoastră?

— Mai mult de optzeci de milioane de dinari. Și iată cum este împărțit: pentru foștii miniștri, fie că sînt la pensie sau în cadrul disponibil — treizeci de milioane, pentru procurarea decorațiilor — zece milioane, pentru introducerea spiritului de economie în țară — cinci milioane.

— Scuzați-mă, domnule ministru, că vă întrerup… Nu înțeleg de ce ați alocat cinci milioane pentru introducerea spiritului de economie?

— Ehei, domnul meu, economia este cel mai important lucru cînd e vorba de finanțe. Noutatea asta nu există nicăieri, în întreaga lume. Pe noi nevoia ne-a învățat. Situația financiară fiind extrem de proastă, am hotărît să jertfim această sumă spre a ajuta poporul. Vrem să-l sprijinim cît mai mult. De-acum totul o să meargă mai bine, căci într-un timp scurt s-a plătit autorilor de cărți exact un milion. Chiar eu am început să scriu lucrarea Economia poporului nostru în vremuri străvechi. Fiul meu scrie cartea: Influența economiei asupra progresului cultural al poporului, iar fiica mea a și scris pînă acum două povestiri pentru popor. Ea arată în acele capodopere cum trebuie să faci economii. Acum scrie povestirea Liubița cea risipitoare și Mița cea chibzuită.

— Cred că va fi o povestire frumoasă?!

— Chiar foarte frumoasă. în ea se arată cum s-a prăpădit Liubița din cauza dragostei. Mița însă nu s-a gîndit la dragoste și s-a măritat cu un mare bogătaș. Mița știa să facă economii, punea ban lîngă ban. „Și dumnezeu îl ajută pe cel care economisește“, așa se termină povestirea.

— Va avea mare înrîunre asupra poporutui! recunoscui eu plin de însuflețire.

— Se înțelege — continuă domnul ministru — o influență salvatoare. Să vedeți, de pildă, de cînd a fost introduse spiritul de economie, fiica mea și-a strîns peste o sută de mii de dinari pentru zestea ei.

— Este deci ceî mar important capitol din buget…

— Desigur, însă a test greu să ajungem la o idee atît de fericită. Celelalte capitole din buget existau și înainte de a fi eu ministru. Bună-oară, pentru sărbătorile naționale — cinci milioane, pentru fondurile secrete ale guvernului — zece milioane, pentru poliția secretă — cinci milioane, pentru susținerea șf întărirea poziției guvernului — cinci milioane, pentru cheltuielile de reprezentare ale membrilor guvernului — o jumătate de milion. La acest punct am fost ca peste tot foarte zgîrcit. Apoi sînt toate celelalte capitole din buget mai puțin importante.

— Dar pentru instrucția publică, armată, pentru funcționari?

— Pentru armată și funcționari am rezervat vreo patruzeci de milioane, însă suma asta cade în deficitul anual obișnuit.

— Dar instrucția publică?

— Instrucția publică? Păi, ea se înțelege, intră la cheltuielile neprevăzute.

— Nu pricep cu ce acoperiți un deficit atît de mare?

— Cu nimic! Cu ce se poate acoperi? Un deficit se adaugă la altul. Cînd se adună mai multe deficite, lansăm repede un împrumut și tot așa mergem înainte. Pe de altă parte, ne străduim ca unele capitole ale bugetului să fie excedentare. Eu, cel dintîi, am făcut economii în ministerul meu. Colegii mei mă vor imita. Economia este, ca să zic așa, baza bunăstării oricărei țări. Ieri, în interesul spiritului de economie, am concediat un funcționar. Am făcut o economie de opt sute de dinari anual.

— Bine ați procedat, l-am aprobat eu.

— Trebuie, domnule, trebuie să începem o dată și o dată să ne preocupăm de bunăstarea poporului. Băiatul se roagă să-l primim înapoi. Nu este un funcționar rău, dar ceea ce nu se poate, nu se poate! Așa ne dictează interesele scumpei noastre patrii. „Voi lucra și pentru jumătate de leafă“, mi se milogea funcționarul acela. „Nu se poate! i-am spus. Sînt ministru numai. Nu-s banii mei, ci ai statului, bani cîștigați cu trudă. Eu trebuie să chibzuiesc serios fiecare dinar.“ Spuneți-mi vă rog, domnul meu, pot îndrăzni să arunc în vînt opt sute de dinari ai statului? Ministrul sfîrși fraza deschizînd brațele și așteptînd de la mine un răspuns pozitiv.

— Firește, aveți dreptate!

— Acum cîteva zile s-a dat o sumă de bani unui membru al guvernului să-și îngrijească soția. Dar am scos acești bani din capitolul cheltuieli neprevăzute. Dacă nu ești cu luare aminte de unde dai banii ți se poate cere socoteală!

— Care sînt veniturile țării, domnule ministru? Cred că este cel mai important capitol!

— Nu-i atît de important!… Cum să vă spun? Pur și simplu nu se știe nici pînă azi care sînt veniturile. Am citit ceva în legătură cu asta într-un ziar străin, dar cine poate ști dacă-i exact? În orice caz, sînt multe venituri, multe, fără îndoială, rosti ministrul grav, cu aerul unui specialist.

Din discuția aceea plăcută și interesantă ne-a întrerupt ușierul, care intră în cabinetul ministrului și-i aduse la cunoștință că o delegație de funcționari dorește să-i vorbească.

— Îi voi chema ceva mai tîrziu, să aștepte, îi porunci el ușierului. Apoi mi se adresă foarte amărît:

— Vă rog să mă credeți, de două-trei zile m-au dat gata audiențele. Îmi vîjîie capul. Numai cu dumneavoastră am izbutit să am o discuție cu-adevărat plăcută.

— Vin cu treburi importante?

— Da! Am avut, uitați-vă, chiar aici, la piciorul acesta o bătătură grozav de mare. Am operat-o acum patru zile și slavă domnului operația a reușit. De aceea vin funcționarii la mine împreună cu șeful lor: vor să mă felicite, să-și arate bucuria pentru reușita operației.

L-am rugat pe domnul ministru să mă ierte. II răpisem prea mult de la treburile sale de stat.

L-am salutat cu o deosebită amabilitate și am ieșit repede din cabinetul lui.

Ziarele publicau o mulțime de știri despre bătătura operată a ministrului de Finanțe:

„Funcționarii din cutare departament în frunte cu șeful lor au fost în audiență, la ora patru după-amiază, la domnul ministru de Finanțe, spre a-l felicita și a-și exprima bucuria pentru reușita operației pe care domnia-sa a suferit-o la bătătură. Domnul ministru i-a primit amabil, cu căldură. Domnul șef, în numele tuturor funcționarilor departamentului său, a ținut un impresionant discurs, iar domnul ministru le-a mulțumit tuturor pentru atenția deosebită și sentimentele lor sincere.“

(pagina următoare)