Rozjímání jednoho obyčejného srbského vola
Tento svět je plný zázraků. Naše země je, jak mnozí říkají, zázraky přímo zaplavena a to do takové míry, že už o zázraky ani nejde. Na vysokých pozicích se nachází lidé, kteří vůbec nepřemýšlí. Na druhé straně snad jako kompenzace či z jakéhokoliv jiného důvodu existuje jeden obyčejný rolnický vůl nelišící se od ostatních srbských volů, který začal rozjímat. Kdo ví, co se stalo, že se toto výjimečné zvíře pustilo do tak smělého činu. A to obzvláště zde v Srbsku, kde bylo již mnohokrát dokázáno, že tato nešťastná činnost může přinést jen obtíže. Řekněme tedy, že tato ubohá bestie v celé své naivitě netušila, že tato činnost není v jeho zemi žádoucí. Nebudeme mu tedy přisuzovat žádnou občanskou odvahu. Záhadou ovšem zůstává, proč by měl vůl rozjímat, když není voličem, radním, ani purkmistrem. Nebyl zvolen ani jako zástupce valného shromáždění turu domácího, či senátorem (je-li jeho věk přiměřený). A pokud on, ta ubohá duše kdy snila o tom stát se ministrem v zemi turů, měla by naopak aplikovat metodu, jak přemýšlet co nejméně je to možné, podobně jako vynikající ministři. Ovšem ani v tom naše země nemá štěstí. Konec konců proč bychom se měli pozastavovat nad tím, že jeden vůl převzal těžký úkol, kterého se lidé zřekli? Je dosti možné, že jeho rozjímání je jakýmsi výsledkem základního instinktu.
Tak tedy, o jakého vola to vlastně jde? Jde o běžného vola, o kterém zoologie říká, že má stejně jako kterýkoliv jiný vůl hlavu, tělo, končetiny. Táhne povoz, žere trávu, olizuje sůl, přežvýkává a bučí. Jeho jméno je Sivonja, šedý vůl.
Začal uvažovat takto. Jeho pán jednoho dne zapřáhl jak jeho, tak i jeho kamaráda Galonju. Na povoz naložil několik ukradených plotových sloupků a vyrazil do města prodat je. Jakmile vstoupil do města, téměř okamžitě sloupky prodal. Posléze Sivonju a jeho kamaráda vypřáhl z povozu, hodil před ně svazek trávy a vesele odešel do malé hospůdky, aby se tam občerstvil několika nápoji. Ve městě právě probíhal festival. Kolem tak procházely spousty mužů, žen a dětí. Galonja, který byl mezi ostatními voli znám tím, že byl lehce přihlouplý, dění kolem sebe nepozoroval. Místo toho se ve vší vážnosti zajímal pouze o svůj oběd. S čistým požitkem si nacpal břicho a poté si lehl a spokojeně přežvýkával a podřimoval. Procházející lidé ho vůbec nezajímali. Jen spokojeně podřimoval a přežvýkával (je škoda, že to není člověk, neboť má všechny předpoklady pro slibnou kariéru). Sivonja ovšem nedokázal pozřít ani sousto. Na první pohled bylo z jeho zasněných očí a smutného výrazu ve tváři patrno, že je to myslitel, dobrá a vnímavá duše. Kolem něho procházejí lidé, Srbové, hrdí na svou slavnou historii, na své jméno, národ. Jejich hrdost se projevuje jak v jejich chování, tak v jejich chůzi. Sivonja to celé pozorně pozoroval. Z ničeho nic byla jeho duše zaplavena zármutkem a bolestí nad obrovskou nespravedlností. Tak náhlé a silné emoci ale nemohl nepodlehnout. Smutně a bolestně zabučel. Z očí se mu začaly řinout slzy. Zaplaven obrovskou bolestí začal Sivonja rozjímat:
– Na co je můj pán a jeho krajané, Srbové, tak pyšný? Proč všichni nosí hlavy tak vysoko a dívají se na mé lidi s pýchou a opovržením? Jsou pyšní na svou domovinu, pyšní na milosrdný osud, který jim umožnil, že se narodili zde, v Srbsku. Má matka mě také porodila zde, v Srbsku. A Srbsko není jen mou rodnou zemí, ale je rodnou zemí i mého otce a mých předků. Stejně jako jejich. Všichni do této staré slovanské země přišli společně. Ovšem nikdo z nás, nikdo z volů, na to není hrdý. Naše hrdost tkví ve schopnosti táhnout těžká břemena do kopce. Do dnešního dne se nestalo, aby nějaký srbský vůl řekl německému volovi: “Co po mě chcete? Já jsem srbský vůl. Mou domovinou je hrdá Srbská země. Všichni mí předci tam vyrostli. A zde, tato země, je hrobem mých předků.” Bůh chraň, na tohle my jsme nikdy hrdí nebyli. Nikdy nám to na mysl ani nepřišlo. A oni jsou na to tak hrdí. Zvláštní lidé!
Vůl unášen těmito myšlenkami smutně zaklepal hlavou. Zvon na jeho krku se rozezněl a zapraskalo jho. Galonja otevřel oči. Podíval se na svého přítele a zabučel:
– Tady to máš. Zase ty tvoje nesmysly. Najez se, blázne. Ať se trošku obalíš tukem. Podívej se, jak ti všude trčí žebra. Pokud by přemýšlení bylo k něčemu dobré, lidé by to také nechali na nás, na volech. Potom bychom ale nebyli tak šťastní.
Sivonja se s lítostí podíval na svého kamaráda. Odvrátil od něho svou hlavu a opět se ponořil do svých myšlenek:
– Jsou pyšní na svou úžasnou historii. Mají své Kosovo pole, Bitvu na Kosově poli. Velká věc. Cožpak tenkrát mí předci netáhli vozy s potravinami a výzbrojí? Kdyby nebylo nás, lidé by to sami nezvládli. Potom tu máme povstání proti Turkům. Velká, ušlechtilá věc. Ale kdo tam tenkrát byl? Byli to snad tito hlupáci, co nosí nosy nahoru a kteří se přede mnou hrdě nosí jako kdyby to povstání bylo jejich zásluhou? Podívejte se například na mého pána. Je tak hrdý a i on se chlubí tímto povstáním. A to zvlášť faktem, že jeho praděd položil svůj život za války za svobodu jako statečný hrdina. Copak tohle je zásluha mého pána? Jeho praděd měl právo být hrdý, ale on ne. Jeho praděd zemřel za to, aby můj pán, jeho potomek, mohl být svobodný. A tak je svobodný. Ale jak svou svobodu užívá? Krade ostatním lidem plotové sloupky, sedí na voze a to já musím táhnout jak jeho, tak ty sloupky. On si v klidu podřimuje za otěžemi. Teď ty svoje plotové sloupky prodal, popíjí kořalku, nic nedělá a je hrdý na svou slavnou historii. A kolik mých předků bylo zabito během povstání, jen aby nakrmili bojovníky? A cožpak mí předci v té době netáhli všechnu výzbroj, děla, potraviny a střelivo? A přesto si nepřisvojujeme jejich zásluhy, protože my jsme se nezměnili. Dodnes svou povinnost plníme stejně jako kdysi naši předkové, svědomitě a trpělivě.
– Oni jsou hrdí, že jejich předkové trpěli pět set let v otroctví. Náš druh trpí celou svou existenci. Do dnešního dne stále trpíme a jsme otroci. Přitom nekřičíme z plných plic. Oni říkají, že Turci je mučili, vraždili, napichovali je na kůly… mí předci byli vražděni jak Srby, tak Turky. Byli opékání a prošli si mnohým utrpením.
– Oni jsou hrdí na své náboženství. Přitom nevěří ničemu. Copak je to chyba moje či mých druhů, že nás Křesťané mezi sebe nepřijmou? Jejich náboženství jim říká: “Nepokradeš.” A podívejte se na mého pána, který krade a pije za peníze, které získal z krádeže. Jejich náboženství jim říká, aby milovali bližního svého. Přitom jeden druhému neustále ubližují. Pro ně nejlepší člověk, příklad samé ctnosti, je ten, který nikomu nezpůsobí žádnou újmu. A samozřejmě, nikdo z nich se nenamáhá, aby kromě toho, že nikomu neublíží, udělal i něco dobrého. Tak hluboko klesli. Jejich příklad ctnosti může být jakákoliv zbytečná věc, která nikomu nezpůsobí žádnou újmu.
Vůl si zhluboka povzdechl. Jeho dech zvířil prach na cestě.
– A tak – pokračoval vůl ve svých smutných úvahách – cožpak já a mí druzi nejsme lepší než kdokoliv z nich? Já nikdy nikoho nezavraždil, nikdy jsem nikoho nepomlouval, nikdy jsem nic neukradl. Nikdy jsem nevinného nevyhodil z veřejné služby, nikdy jsem se nedopustil zpronevěry, nikdy jsem nevyhlásil falešný bankrot. Nikdy jsem k řetězům nepřivázal a nezajal nevinné lidi. Nikdy jsem nepomlouval své přátele. Nikdy jsem nešel proti zákonům volů. Nikdy jsem neučinil falešná svědectví. Nikdy jsem nebyl ministrem státu a nikdy jsem zemi neublížil. A nejenom že jsem nikdy neublížil, já dokonce činím dobré skutky těm, kteří ubližují mně. Když mě má matka porodila, okamžitě mě ti zlí lidé odstavili od jejího mateřského mléka. Alespoň že Bůh pro nás voli vytvořil trávu. Ne pro lidi. Přitom i o tu nás oni připravili. I přes všechno to bití stále táhneme jejich vozy, oráme jejich pole a dáváme jim chléb. Přesto si nikdo neváží našich skutků, které děláme pro naši rodnou zem…
– Nebo podívejme se například na půst. Náboženství lidem káže, že se mají o postních dnech postit. Oni ale nejsou ochotni podstoupit ani malý půst. Přitom já a mí přátelé se postíme celé naše životy a to od chvíle, co nás odtrhli od prsou našich matek.
Vůl utrápeně sklonil hlavu. Poté ji opět zvedl. Vztekle zafuněl. Zdálo se, že si vzpomněl na něco důležitého. Něco, co ho velice trápí. Z ničeho nic vesele zabučel:
– Oh, teď už vím. To musí být ono – a pokračoval ve své úvaze – tak to je. Jsou hrdí na svou svobodu a občanská práva. Musím se nad tím vážně zamyslet.
A tak přemýšlel dál. Přemýšlel, ale vymyslet to nedokázal.
– O jaká práva jde? Pokud jim policie nařídí, aby volili, jdou volit. My ale můžeme úplně stejně zabučet: “Pro-o-o-o!” A pokud jim to nikdo nepřikáže, nebudou volit, nebo se vměšovat do politiky tak jako my. Ve věznicích je taky bijí, a to i když jsou nevinní. Když nic, my alespoň bijeme a máváme ocasy. Oni ani tuhle trochu občanské odvahy nemají.
V ten moment jeho pán vyšel ven z hospůdky. Opilý, vrávorající, pohled rozmazaný, mumlajíce nesrozumitelná slova nejistě vyrazil směrem k vozu.
– Jen se podívejte, jak tento hrdý potomek využívá svou svobodu, kterou získal krví svých předků. Správně. Můj pán je opilec a zloděj. Jak ale ostatní využívají svou svobodu? Zahálí a jen se chvástají minulostí a zásluhami svých předků, ke kterým oni se přičinili stejnou měrou jako já. A my, volové, my stále pilně dřeme a jsme užitečnými pracovníky stejně jako kdysi naši předci. My jsme jen volové, ale i dnes můžeme být hrdí na naši náročnou práci a zásluhy.
Vůl si zhluboka povzdechl a nastavil krk, aby mohl být opět zapřažen.
V Bělehradě, 1902
Pro “Radoje Domanović” Projekt přeložila Petra Bajerová, 2020
Strádie (9/12)
Ministerstvo osvěty bylo doslova nazděno samými kovanými vědci a všichni se s chutí vpravdě usilovnou tužili na národa roli dědičné. Trvalo to týdny, než každý, třeba i zcela bezvýznamný spis prošel jejich stylistickým brusem, než ho pročenichali po stránce jazykové, než vyslídili, zda je v něm správně užito pádů předložkových a bezpředložkových, a tak dále. Probíral jsem se těmi spisy.
Ředitel jednoho gymnázia kupříkladu psal:
Velectěný pane ministře osvěty!
Profesoři našeho gymnázia již po šest měsíců nedostali gáži, čímž se ocitli zcela na mizině a nemají ani na chleba. Tento stav věcí není nadále únosný též z toho důvodu, že podlamuje v očích veřejnosti vážnost profesorů našeho ústavu, jakož i učitelstva vůbec.
Uctivě Vás proto žádám, abyste byl tak laskav a urychleně se zasadil u pana ministra financí stran vyplacení zmíněné gáže, pokud možno alespoň za tři měsíce.
Na rubu složeného spisu stálo:
Ministerstvo osvěty
J. Č. 5860
1. února 1891
Žádost ředitele gymnázia v … o vyplacení třímésíční gáže tamnímu profesorskému sboru.
A pod tím jiným písmem odborné zhodnocení:
Styl kostrbatý. Slovosled odporuje pravidlům syntaxe. Použito pěti cizích slov: gáže, finance, ministr, profesor, gymnázium.
(Ta slova byla v ředitelově dopise podtržena červenou tužkou.)
A pod tím bylo připsáno vlastnoručními klikyháky páně ministrovými (takhle začne mazat každý, jak se stane ministrem): K vyjádření Osvětové radě!
A pod tím zase jiným rukopisem:
2. března 1891
Nejvyšší osvitové radé (Osvětovou radu měli ve Strádii všehovšudy jednu, ale podle tohohle titulu by člověk myslel, že jich mají ještě nejmíň třicet nižších).
V příloze zasíláme dopis ředitele …ského gymnázia a prosíme o posouzení, co se týče ředitelova ovládání pravidel gramatiky, syntaxe a stylu; po vyřízení žádáme o spéšné vrácení dopisu s připojeným znaleckým dobrozdáním ministerstvu osvity k daliímu řízení.
Z pověření ministra atd.
(Podpis)
Vzhledem k tomu, že šlo o kromobyčejně spěšnou záležitost, Nejvyšší osvětová rada si přichvátla a už za čtrnáct dní se sešla k poradě. Dali hlavy dohromady a po velkém mutýrování a Spekulování se usnesli, že věc postoupí k expertize dvěma odborníkům. Pak ještě podumali, kteří dva by to měli být, a když se i o tom dohodli, vše bylo zaprotokolováno a tajemník dostal za úkol zařídit další.
A tohle jsou dopisy těm odborníkům:
Ctěný pane,
s odvoláním na akt pana ministra osvěty J. Č. 5860 ze dne 2. března t. r. a na rozhodnutí ze zasedání Nejvyšší osvětové rady, jež se konalo dne 17. března t. r. (Zas. č. 2), mám tu čest požádat Vás, abyste prostudoval dopis ředitele …ského gymnázia po stránce gramatické, syntaktické a stylistcké a abyste o výsledku svého šetřeni v době co možná nejkratší podal Nejvyšší osvětové rádě podrobnou písemnou zprávu.
Využívám této příležitosti, ctěný pane, abych Vás ujistil o své hluboké uctě.
Předseda Nejvyšší osvětové rady
(Podpis)
Dopis podobného obsahu napsali i druhému odborníkovi.
Po dvou měsících došel Nejvyšší osvětové radě vyčerpávající rozbor ředitelova dopisu, jejž vypracovali oba experti rukou společnou a nerozdílnou. Začíná takhle:
Nejvyšší osvětové rádě
Prostudovali jsme bedlivě dopis ředitele …ského gymnázia a pokládáme si za čest oznámit Nejvyšší osvětové radě své resumé:
Vše ve všehomíru a tudíž i v naši přírodě podléhá zákonu postupného vývoje a zdokonalování. Jako se z pradávné monéry během věků vyvinul složitý organismus lidského těla, pravé tak se i řeč lidská vyvíjela z neartikulovaných zvířecích skřeků, aby po mnoha a mnoha staletích dosáhla vysoké dokonalosti dnešních moderních jazyků.
Ve snaze co nejzevrubněji a zároveň co nejpřehledněji vyložit své závěry, postupovali jsme ve svém pojednání dle následujícího plánu:
I. Část všeobecná
- Řeč a její vznik
- Původ dnešních jazyků
- Společné kořeny (sánskrt)
- Štěpení jazyka do hlavních skupin
- Kapitola ze srovnávací filologie
- Dějiny jazykovědy
- Obecná jazykověda v naší době
II. Náš jazyk a zákony jeho vývoje
- Dávná pravlast (kapitola z historie)
- Vývoj dialektů společného jazyka v dávné pravlasti
- Příbuzné jazyky
- Společné znaky a rozdíly skupiny našich bratrských jazyků
- Dialekty našeho jazyka
III. Ředitelův dopis
- Původ a historie textu
- Srovnání ředitelova jazyka s jazykem starostrádijských písemných památek
A tak dále. Kdo by si to všecko pamatoval! (Ať je rád, jestli si stačil zapamatovat aspoň tohle.)
Na část I a část II padlo dobrého půl kila papíru, zatímco na kvintesenci své expertizy, část III, ho páni specialisté spotřebovali nejmíň kilo. Jak jsem se tak prohraboval tím stohem hustě popsaných lejster, z mnoha a mnoha kapitol kardinální části pojednání na mne zvlášť zapůsobila kriticky vyhrocená stať Ředitelovy prohřešky vůči zákonným principům našeho slovosledu a obšírná úvaha Jazyk a styl ředitelova dopisu v porovnání s jazykem a stylem Homérovy Íliady (v níž páni odborníci mj. konstatovali, že Homérův styl je mnohem vytříbenější). Zajímavá byla i rozsáhlá kapitola Nadměrný výskyt cizích slov v ředitelově dopisu (pokud jste zapomněli, šlo o slova ministr atd.), dokládající četnými citáty z národního mudrosloví ap., že většinu z nich je záhodno vymýtit nejen v zájmu očisty jazyka, avšak i ochrany národních ideálů.
A celá ta veleučená velerozprava končila takto:
S ohledem na veškerě výše uvedené skutečnosti snažně doporučujeme vrátit řediteli …skěho gymnázia jeho dopis, nechť ho dotyčný řádně opraví dle našich připomínek. Teprve pak bude přípustno se danou záležitostí zabývat dále.
Brzičko, asi za měsíc se opět sešla Nejvyšší osvětová rada a dlouho, s fortelem sobě vlastním se vrtala v expertize; její konečné rozhodnutí potvrdilo názor specialistů. Dále pak Nejvyšší osvětová rada jednala o odměně za vypracování expertizy a rozhodla, že honoráře (à 250 dinárů na jednu odbornou hlavu) budou uhrazeny buď z penzijního fondu pro vdovy zaměstnanců v osvětě, nebo z položky určené na platy školníkům.
Své rozhodnutí pak Nejvyšší osvětová rada uctivě předložila panu ministrovi k další úvaze. Nu a netrvalo dlouho (i když nějaký den to samozřejmě zabralo) a ministerstvo vrátilo řediteli …ského gymnázia jeho dopis s důtklivým napomenutím, aby ho hleděl náležitě opravit dle připomínek pánů odborníků (viz ./. příloha)…
Takhle pilně a neomylně se na strádijském ministerstvu osvěty projednávaly veškeré záležitosti; i ze sebemenšího spisu tak díky tomu přenáramnému papírování narostl óbrakt, že by ho člověk sotva unesl na zádech.
Všichni úředníci na ministerstvu byli spisovatelé а jako takoví samozřejmé psali knihy; akorát pan ministr nic nepsal. V jeho případé jsem o audienci nežádal — netroufl jsem sí, protože mé kdekdo varoval, ať mě to ani ve snu nenapadne, pokud míním zůstat zdravý a živý. Pan ministr si prý od rána do večera tuží svaly v tělocvičně a je to hrozný prudina, v jednom kuse by se rval.
Párkrát prý se dokonce porval i se samým patriarchou, aspoň co já slyšel. Patriarcha byl rovnéž zdatný cvičenec — jeho koníčkem byla obzvláště jízda na koni —, také děsný divous a neméně rád se rval. Jednoho knéze majznul svou pastýřskou berlí po hlavě přímo v chrámu Páně, a jen týž (nikoli kněz, ale milý Pán Bůh) ví proč. Obecně se soudilo, že tu vzteklinu musel chytit při dlouholeté četbě náboženské literatury, najmě bible. Což bylo dostatečnou omluvou pro všecky jeho výstřelky — ostatně mu je nikdo ani moc nezazlíval. Poprvé se patriarcha s panem ministrem osvěty do sebe dostali kvůli nějakým dostihům, ale potom se ještě mockrát rafii kvůli různým jiným religiózním a osvětovým otázkám. Například v souvislosti se správnou výchovou školní mládeže — hlava strádijské církve kategoricky požadovala, aby do učebnic věrouky byla zařazena kapitola o chovu hříbat, zatímco pan ministr osvěty mermomocí prosazoval ideu, aby tam přidali plavecké pokyny. Oba urputně trvali na svém a pomaloučku polehoučku to dospělo tak daleko, že jeden druhého nemohli ani cítit. Ministr osvěty nakonec svému úhlavnímu nepříteli provedl takovou zlomyslnost, že zakázal ve školách vyučovat o koni: až na to hnusné zvíře přijde v přírodopisu řada, ať místo toho zařadí výuku plavání ve studené vodě!
Ale co je to, jedna jediná změna v učebnici či v osnovách — vždyť učebnice i osnovy se ve Strádii měnily každý druhý den!
Mezi strádijskými osvětovými pracovníky snad nebylo člověka, který by nepsal školní učebnice (kromě toho kdekdo smolil, pardon, spisoval, až se z něho kouřilo, všelijaké užitečné knížečky na odměňování vzorných žáků, prostě aby hodná dítka měla co číst a byla pak ještě hodnější a vzornější).
Učebnic (potažmo jejich autorů) byla časem taková spousta, že to neúnosně dlouho trvalo, než přišly na řadu, totiž než je ministerstvo schválilo a odkoupilo. Přitom musel pan ministr především zaopatřit autory z okruhu svých blízkých přátel a příbuzenstva. Ale sotva schválili a vydali jednu učebnici a žactvo se z ní začalo učit, v tu ránu se přihnal nějaký další ministrův intimus s fungl novým dílkem — copak ho pan ministr mohl nechat odejít s prázdnou? A tak mu nezbylo, než ruče vydat nový výnos:
Jelikož se během dlouhého používáni učebnice (toho a toho předmětu, od toho a toho autora) ukázala být zcela nevyhovující, v rámci soustavného zdokonalování našeho školství, veden vyššími pedagogickými pohnutkami, nařizuji vyřadit svrchu zmíněnou učebnici z oběhu a používat napříště učebnice… (Promiňte, ale jméno autora té další učebnice mi vypadlo z paměti.)
Hodlal jsem rovněž navštívit pana ministra spravedlnosti, dlel však v cizině. Odejel studovat systém zahraničních škol pro hluchoněmé děti; vláda se totiž zanášela ideou, že ve Strádii zřídí přinejmenším jeden takový ústav — kdo ví, třeba se tím zalepí nějaká díra ve státním rozpočtu! Poněvadž šlo o akci mimořádného významu i aktuálnosti, podnikla pohotová strádijská vláda řadu různých dalších opatření. Kromě toho, že vyslala pana ministra spravedlnosti na studijní cestu (nemusím snad ani podotýkat, že mu to hodilo krásný přídaveček ke gáži), neprodleně jmenovala ředitele budoucího ústavu pro hluchoněmé děti (s obrovským platem a příplatky na reprezentaci) a učitele; značně též pokročily práce na stavbě velkolepé vily, kde měl ředitel bydlet. Dále pak ustanovila hospodářského správce ústavu, lékaře, revizora účtů, pokladníka, jeho zástupce, kancelistu, tři čtyři písaře a několik podomků. Všichni, od ředitele až po podomky, pobírali svědomitě plat a hořeli netrpělivostí, kdy už se pustí do činorodé práce na novém působišti. Ředitel se však nechal slyšet, že má jednoho příbuzného ministrem a že si na to došlápne, aby do ústavu byly přijímány jen naprosto zdravé děti.
Ústav, vlastně jeho zaměstnanci, poněvadž ústav dosud neexistoval, spadali do kompetence ministerstva spravedlnosti, neboť pan ministr osvěty se vyjádřil, že ho ani nehne babrat se s nějakými hluchouny.
Pan ministr spravedlnosti tedy převzal na svá bedra veškerou péči o ústav pro hluchoněmé děti, zatímco záležitostí jeho ministerstva se ujal pan ministr armády. Povinností ministra armády se chopil pan ministr osvěty, jenž beztoho z duše nenáviděl knihy a školy, takže ministerstvo osvěty za něj řídila jeho paní choť, která, jak bylo všeobecně známo, k smrti ráda četla kriminální romány a mohla se utlouct po čokoládové zmrzlině.
Strádie (6/12)
Pan ministr financí, jejž jsem navštívil jako dalšího — mě okamžitě přijal, přestože, jak se ukázalo, byl zrovna zavalen prací.
„Dobře, že jste přišel, pane — aspoň si dám chvíli pauzu. Od rána pracuji na čemsi mimořádně naléhavém, a věřte mi, už mě z toho bolí hlava,“ řekl mi pan ministr na uvítanou a popatřil na mne vyčerpaným kalným zrakem.
„Rád věřím, pane ministře. Není nic snadného zastávat tak náročné postavení jako je vaše, zejména vyskytnou-li se nějaké mimořádné problémy. Určitě jde o nějakou důležitou finanční otázku, že?“ zvídal jsem.
„Nikoli… Ale předpokládám, že vás to bude rozhodně zajímat. Vedu právě s panem ministrem stavebnictví polemiku o jednom kromobyčejně závažném, abych tak řekl klíčovém faktu. Jsem přesvědčen, že pravdu mám já, že hájím spravedlivou věc… Okamžik, přečtu vám článek, co jsem právě napsal…“
Hořel jsem netrpělivostí. Čeho se asi týká ten článek pana ministra? O čem se vede ta zásadní pře mezi ministrem financí a ministrem stavebnictví? Pan ministr popadl rukopis, odkašlal si a s důstojností hodnou velitele funebráků zadeklamoval název:
„Ještě několik slov k otázce: Kam až ve starověku sahaly jižní hranice naší země?“
„Ale to vypadá na nějakou historickou rozepři!?“
„No a?“ podivil se pan ministr té nemístné otázce a zamžoural na mne trudně mátožným pohledem přes své okuláry.
„Vy se račte zabývat historií?“
„Já?!“ zakvílel pan ministr zjitřeně. „Této vědě se věnuji již bezmála třicet let, a to — aniž bych sám sobě pochleboval — s úspěchem!“ A ulpěl na mně bolestně vyčítavými zraky.
„Neobyčejně si vážím historie i těch, kdož celý svůj život zasvětili této důležité vědě!“ pospíšil jsem si s uctivým ujištěním, abych něčím zaobalil svou nerozvážnou neomalenost.
„Důležité, říkáte? Nejdůležitější vědě, vážený pane, rozumíte? Ze všech nejdůležitější!“ zavyl pan ministr pateticky a zašvidral svýma melancholickýma očima přes okuláry, co já na to.
„Přesně tak!“ přitakal jsem horlivě.
„Vidím, že si budeme rozumět… Jistě mi dáte za pravdu,“ vrátil se pan ministr k tématu, které ho vůčihledě nesmírně hnětlo, „že by to byla strašná katastrofa, kdyby se nedejbože vzalo za bernou minci to, co o jižní hranici naší země tvrdí můj pan kolega ministr stavebnictví.“
„Je pan kolega prosím pěkně rovněž historikem?“ skočil jsem mu do řeči.
„Povídali, že mu hráli! Fušer je to, pane! Jedině poškozuje dobré jméno nás, seriózních historiků. Stačí když si přečtete, jak traktuje otázku dávných hranic naší země, a hned uvidíte, kolik je v tom nevědomosti, ba dokonce — proč bychom si to upřímně nepřiznali? — i nedostatku vlasteneckého cítění.“
„A co vlastně dokazuje pan kolega, jestli se smím zeptat?“
„Nic, vážený pane! Jeho důkazy, to je ubohost sama! Odvažuje se hlásat, že stará jižní hranice vedla severně od města Koněkradu, což je vyložená ničemnost; naši nepřátelé pak mohou s klidným svědomím proklamovat svá práva na území až po Koněkrad. Chápete, jak nebezpečně ohrožuje zájmy naší drahé vlasti-mučednice?“ zalkal pan ministr, rozhárán spravedlivým rozhořčením.
„Naprosto s vámi souhlasím!“ přikývl jsem, předstíraje zděšení nad tím, jak nebezpečně ohrožuje Strádii svou neznalostí a politickou krátkozrakostí pan ministr stavebnictví.
„Já však tuto otázku nenechám jen tak — vždyť mi to koneckonců ukládá má synovská povinnost vůči matce vlasti! — a předložím ji přímo Národnímu shromáždění; nechť nejvyšší fórum národa vynese rozhodnutí, jež bude závazně platné pro všechny občany. A kdyby ne, podám demisi! Už toho mám pokrk: tohle je už můj druhý konflikt s panem ministrem stavebnictví; poobakrát jsme se střetli v otázkách rozhodujícího významu pro náš stát.“
„Cožpak Národní shromáždění může rozhodovat i o vědeckých problémech?“
„Proč ne? Národní shromáždění má právo rozhodovat o čemkoli a každé jeho rozhodnutí nabývá platnosti zákona. Například zrovna včera se jeden občan obrátil k Národnímu shromáždění s žádostí, aby mu posunuli datum narození o pět let zpátky.“
„To snad není možné!“ uklouzlo mi nechtě.
„Co by ne? Narodil se roku 1874, a Národní shromáždění prohlásí za datum jeho narození rok 1869.“
„Hm — a k čemu mu to bude dobré?“
„Získá tak právo kandidovat na poslance. Jedno místo se totiž uvolnilo; dotyčný je náš stoupenec a bude tedy v Národním shromáždění náležitě podporovat současný režim.“
Oněměl jsem údivem; panu ministrovi to asi neušlo, poněvadž si vzdychl:
„Panebože, co vás na tom zaráží? Takových případů máme! Obdobná byla třeba žádost jedné paní, jíž poslanci rovněž vyhověli. Žádala Národní shromáždění, aby ji omladilo dokonce o deset let. Jiná dáma zase vznesla žádost, aby Národní shromáždění potvrdilo, že povila svému muži dvě děti, neboli zákonné dědice jeho velkého bohatství. A poněvadž ta dáma má mezi svými přáteli hodně vlivných lidí, Národní shromáždění vyslyšelo její ušlechtilou, byť na první pohled naivní žádost a prohlásilo ji za matku dvou dětí.“
„A kde jsou ty děti?“
„Jaké?“
„Ty, o kterých mluvíte.“
„Žádné nemá, chápejte, ale díky rozhodnutí Národního shromáždění od nynějška platí, že dotyčná dáma má se svým mužem dvě děti, což vneslo kýžený klid do jejich manželského soužití.“
„Ničemu nerozumím!“
„Vždyť je to tak jednoduché! Existuje jistý bohatý obchodník a jeho manželka — ta dáma, o níž je řeč, a nemají děti. Tomu rozumíte?“
„Tomu ano.“
„Dobrá, a teď poslouchejte dál: ten pán je velice zámožný, jak už jsem říkal, a tak logicky zatoužil po dětech, aby měl komu odkázat své velké jmění, a poněvadž žádné děti nemají, začal dělat své ženě hrozné scény. Jeho žena se proto obrátila se zmíněnou žádostí na Národní shromáždění, nu a to jí vyhovělo.“
„A je ten bohatý pán teď spokojen?“
„Ale samosebou že je! Stal se z něho učiněný beránek a vroucně svou ženu od té doby miluje.“
A tak jsme mluvili a mluvili o všem možném — i nemožném!, jen finanční otázky nějak stále nepřicházely na přetřes.
Až konečně jsem si dodal odvahy a zeptal jsem se: „Nesmírně by mě zajímalo, pane ministře, jaký je systém vaší finanční politiky?“
„Výborný!“ pravil bez zaváhání a jeho nyvá nálada jako by rázem vyprchala. „Hlavní věc je dobře připravit rozpočet, a pak už je všecko hračka.“
„Kolik miliónů činí roční rozpočet vašeho státu?“
„Přes osmdesát. Rozděleny jsou následovně: třicet miliónů na ministry mimo funkci — to znamená jednak ty, kteří jsou v penzi, a jednak ty, co jsou k dispozici, ministry-čekatele, abych tak řekl; deset miliónů na pořizování řádů a medailí; pět miliónů na šíření spořivosti mezi lidem…“
„Promiňte, pane ministře, že vás přerušuji — co je to za položku, těch pět miliónů na šíření spořivosti?“
„Spořivost, vážený pane, je nesporně jedním z hlavních opěrných sloupů finančního hospodářství státu. Tento náš, totiž hlavně můj vynález nemá obdoby ve světě. My bychom na tu převratnou finančnickou novinku také asi nebyli bývali přišli, nebýt naší bídy a celkově mizerné finanční situace. Proto tedy každoročně vynakládáme značnou sumu na podporu spořivosti — abychom pomohli obyvatelstvu a trochu mu ulevili. Momentálně čekáme každým dnem obrat k lepšímu, vzhledem k tomu, že jsme vyplatili již celý milión na honoráře autorům knih o spoření, koncipovaných pro širší čtenářskou obec. I já osobně jsem se rozhodl skrovně přispět v tomto směru; právě jsem začal psát nové populárně vědecké dílo: Spořivost našeho národa ve starověku, zatímco můj syn pracuje na pojednání: Vliv spoření na kulturní vývoj národa. I moje dcera už sepsala dvě povídky určené lidovým vrstvám, v nichž zdůrazňuje, jak je chvályhodné šetřit. Teď zrovna píše třetí: O hýřilce Ljubici a šetřilce Mici.“
„To bude asi hezké čtení…“
„Naramně hezké! Je to o tom, jak Ljubicu přivede lehkomyslné milkování cugrunt, zatímco Mici, proslulá tím, že pro pírko i přes plot skočí, udělá skvělou partii. Povídka končí slovy: Kdo šetři, má za čtyři a někdy i za pět…“
„To všechno bude jistě mít velice blahodárný vliv na lidové masy,“ podotkl jsem uznale.
„Jistě,“ přikývl pan ministr. „Vždyť už se také objevují první výsledky! Kupříkladu moje dcera si od té doby, co je zavedeno spoření, našetřila sto tisíc na věno.“
„Už chápu, že doopravdy jde o jednu z nejdůležitějších položek rozpočtu…“
„Ovšem, ale věřte mi, dalo mi to zabrat, než jsem připadl na tu šťastnou ideu! Ostatní položky rozpočtu existovaly už předtím, než jsem se stal ministrem. Například: pět miliónů na lidové slavnosti, deset miliónů na přísně tajné vládní výdaje, pět miliónů na tajnou policii, pět miliónů na údržbu a upevňování pozic vlády, půl miliónu na reprezentační potřeby členů vlády. V tom směru jsme velice šetrní — jako všude ve světě. A pak přijdou další, méně důležité položky rozpočtu.“
„A co osvěta, armáda a ostatní úřední aparát?“
„Ano, máte pravdu, na tyto účely — kromě osvěty — padne ročně kolem čtyřiceti miliónů, ale započítává se to k pravidelnému rozpočtovému deficitu.“
„A osvěta?“
„Nu, tu zahrnujeme do nepředvídaných vydání, jak jinak?!“
„Cím pokrýváte tak velký deficit?“
„Ničím. Nemáme čím. Převádíme ho k dluhům. Když se nám nahromadí víc deficitů, seženeme někde nějakou půjčku, a je to. Na druhé straně se však snažíme, aby ostatní rozpočtové složky nebyly ztrátové. Já například už zavedl spoření ve svém ministerstvu; i moji ostatní kolegové na tom usilovné pracují. Dejte na mne, vážený pane: spoření je základem blahobytu každé země. V rámci šetření jsem včera dal výpověď jednomu sluhovi, což znamená úsporu osmi set dinárů ročně.“
„Příkladný čin!“ nezdržel jsem se poznámky.
„Je načase, aby se konečně někdo rázné chopil iniciativy! Sluha naříkal, abych ho nevyhazoval na dlažbu, a nemohu si na toho chudáka nijak stěžovat, to tedy opravdu ne!, ale mus je mus, když to vyžadují zájmy naší draze milované vlastí! ,Budu délat za poloviční plat,’ povídá mi. ,Máš to marné, hochu,’ řekl jsem mu, ,já jsem sice ministr, ale ty peníze nepatří mně, nýbrž národu, který na ně krvavě dřel, a já musím každý dinár dvakrát obrátit, než ho vydám!’ No řekněte sám, pane, copak mohu jen tak pronic zanic vyhodit státních osm set dinárů?“ v hlubokém hnutí mysli zalomil pan ministr rukama.
„To je pravda… A jaké máte státní příjmy, pane ministře? To je podle mého názoru rovněž velmi důležité.“
„Ale vůbec ne!… Jak bych to formuloval? Já vlastně ani nevím, kolik dělají příjmy. Četl jsem sice o tom něco v jedněch cizích novinách, ale kdo ví, je-li to přesné. Každopádně příjmů je dost, určité!“ odvétil pan ministr přesvědčeně, s profesionální hrdostí.
Z toho příjemného a přitom závažného rozhovoru nás vyrušil sluha, který přišel ohlásit, že se dostavila deputace páně ministrových podřízených a prosí o přijetí.
„Ať chvíli počkají,“ řekl pan ministr sluhovi a pak se s povzdechem obrátil ke mně:
„Věřte mi — už jsem tak vyčerpaný z těch nepřetržitých audiencí v posledních dnech, že mé bolí hlava jak střep… Ještě že se mí podařilo ukrást si tu chviličku s vámi — dávno jsem si s nikým tak od srdce nepohovořil!“
„Přicházejí v služební záležitosti?“ nedala mí má zvědavost.
„Udělalo se mi velikánské kuří oko — tadyhle, podívejte! — a před čtyřmi dny jsem si ho dal vyříznout; zákrok se díky bohu zdařil. Nu a mí podřízení, v čele se svými šéfy, mi přicházejí blahopřát a vyjádřit svou radost nad mým uzdravením.“
Omluvil jsem se panu ministrovi, že jsem ho vyrušil z práce na tolika naléhavých státních i vědeckých úkolech, a abych ho nezdržoval ještě více, co nejuctívéji jsem se odporoučel a opustil jsem jeho kabinet.
A věřte tomu nebo ne, o tom kuřím oku pana ministra financí psaly všecky noviny; ba jako by se předháněly, které toho napíší víc:
Zaměstnanci toho a toho úřadu vyslali včera ve čtyři hodiny odpoledne deputaci vedenou jejich šéfem, aby tlumočila panu ministrovi financí jejich blahopřání k úspěšné operaci kuřího oka, z níž se pan ministr praví zotavuje. Pan ministr je ráčil laskaví přijmout. Šéf deputace poté pronesl jménem svých podřízených procítěný projev o výše zmíněné šťastné události, načež pan ministr srdečnými slovy vyjádřil všem své díky za tento kromobyčejný výraz pozornosti i za upřímnou náklonnost, již k nimu chovají.
Strádie (4/12)
Druhého dne jsem navštívil ministra policie.
Před ministerstvem se poflakoval houf po zuby ozbrojených strážníků, evidentně mizerně naložených — už pár dní se jim nenaskytla kýžená příležitost někoho zmlátit, což v této přísně ústavní zemi patří k nejrozšířenějším tradičním národním obyčejům.
Po chodbách a v čekárně hlava na hlavě. Kdo všecko tu nečekal na slyšení u ministra! Apartní elegáni s cylindrem na hlavě, zchátralí otrhanci, příslušníci ozbrojených sborů v roztodivných strakatých mundúrech, opásaní šavlí…
Návštěva u pana ministra může chvilku počkat, řekl jsem si, napřed si trochu popovídám s těmi lidičkami.
Nejdřív jsem se dal do řeči se solidně vyhlížejícím mladým mužem; svěřil se mi, že přišel žádat o místo u policie.
„Jste zřejmě studovaný člověk, takže s místem pro vás určitě nebudou problémy,“ povídám.
Do mladíka jako když udeří hrom; vyděšeně se rozhlédl kolem, jestli nikdo neslyšel, co jsem řekl. Když se přesvědčil, že si nás nikdo nevšímá, že všichni mají plnou hlavu vlastních trampot a navzájem si o nich vykládají, oddychl si, položil prst na rty, abych mluvil tiše, a pro všechny případy mě ještě odtáhl za rukáv kousek stranou, z doslechu ostatních.
„Vy jste tu taky kvůli místu?“ zašeptal mi do ucha.
„Ne. Jdu za panem ministrem jen na zdvořilostní návštěvu. Jsem cizinec.“
„Tak proto jste mohl vypustit z úst takovou nehoráznost, že když mám školy, hned dostanu místo!“
„Co je na tom nehorázného?“
„Vcelku nic. Ale já bych se mohl jít pást.“
„Jak to?“
„Na rozdíl od jiných zemí, u nás pánové od téhle profese mezi sebou nesnášejí lidi s vysokoškolským vzděláním. Já jsem doktor práv, ale úzkostlivě to tajím; kápnout na to pan ministr, ten by mě hnal! Jeden můj přítel — taky absolvoval univerzitu —, aby tady dostal zaměstnání, musel napsat místopřísežné prohlášení, že nikdy nic nestudoval ani se nezanáší podobnými plány — a místo dostal hned, a jaké báječné!“
Pohovořil jsem ještě s několika lidmi, mimo jiné i s jedním policejním úředníkem, který si mi trpce stěžoval, že nebyl povýšen, ačkoliv vypracoval obžalobu z velezrady proti pěti lumpům, co se hlásí k opozici. Utěšoval jsem ho — bodejť by ne, taková do nebe volající nespravedlnost!
Mluvil jsem také s jedním zámožným velkoobchodníkem, dlouze a široce mi vyprávěl o svém pohnutém životě. Bylo toho moc; zapamatoval jsem si jen to, že před několika lety vlastnil někde na venkově prvotřídní hotel a že kvůli politice — proč a jak už nevím — na tom prodělal pár tisíc dinárů; naštěstí měsíc nato přišla k moci jeho strana a on se tím pádem dostal k šikovným kšeftům a nahrabal si pěkný kapitálek.
„Vtom ale naše vláda padla.“
„Zase jste prodělal?“
„Ale kdepak. Stáhl jsem se z politického života do ústraní. Vlastně nějaký čásek jsem ještě finančně podporoval náš list, ale volit jsem už nešel; prostě pověsil jsem politiku na hřebík. Co by ne?, jiní neudělali ani tolik, a já už byl z té usilovné politické činnosti celý vyčerpaný, Člověk se přece nemůže celý život štvát jak zvíře, říkal jsem si. A vidíte, zas mi to nedalo: zrovna jdu požádat pana ministra, aby mě národní masy o příštích volbách zvolily za poslance.“
„To snad je věc mas, koho si zvolí, ne?“
„Jak bych vám to vysvětlil… Ovšem, národní poslance volí národ, tak to stojí v ústavě, ale praxe je taková, že je zvolen ten, kdo přirostl k srdci policii…“
Moc zajímavě jsem si popovídal! Ale všeho dočasu, a tak jsem šel za sluhou.
„Rád bych mluvil s panem ministrem.“
Sluha po mně sjel nadutým, nerudným pohledem a pak se znechuceně uvolil odpovědět:
„To jsou mi kvalty! Nevidíš, co je tu stran?“
„Jsem cizinec, nehodlám se ve vaší zemi dlouho zdržet a nemohu tedy svou návštěvu odkládat,“ vysvětlil jsem sluhovi zdvořile a uklonil jsem se mu.
Což bylo zcela zbytečné, neboť mocné slovo cizinec již zapůsobilo: sluha se střemhlav vrhl do ministrovy kanceláře.
Ministr mě okamžitě přijal a pohostinné mě vybídl, abych se posadil. Zapomněl jsem říct, že jsem se mu předtím představil, ale to se snad rozumí samosebou.
Byl to vyčouhlý kostlivec s hrubými, surovými rysy; čímsi odpuzoval, přestože se snažil jednat co nejpřívětívěji.
„Tak jakpak se vám u nás líbí, pane?“ A vycenil na mne zuby v mrazivém, křivém úsměvu.
Nešetřil jsem slovy chvály o zemi i o obyvatelích a nakonec jsem zdůraznil:
„Ve vaší zemi člověk skutečně neví, čemu se obdivovat dřív! Ale ze všeho nejvíc mě snad uchvátilo vaše prozíravé a moudré státní zřízení.“
„Nu, není ještě všechno tak, jak by mělo být, ale děláme, co můžeme,“ zachrastilo z něho polichocené.
„Nene, pane ministře, myslím to zcela upřímné: nic lepšího si už vůbec nedovedu představit! Obyvatelstvo je, jak pozoruji, nadobyčej spokojené a šťastné. Za těch několik dní, co jsem zde, jste měli takových slavností a veselic…“
„To je pravda, ovšem na všeobecném dobrém rozpoložení mám svůj nepatrný podíl i já. Podařilo se mi totiž docílit, aby byl do ústavy k článku týkajícímu se našich mnohých a zcela zaručených svobod dodán ještě následující bod:
Občané Strádie jsou povinni nepřetržité jásat, radovat se a veselit a neméně bujaře – formou hojných deputaci či pozdravných depeší – vyjadřovat nadšeni nad každou významnou událostí a každým počinem vlády.“
„Je něco takového vůbec možné uskutečnit v praxi?“ zapochyboval jsem.
„Kdyby bylo všecko tak snadné! Zákon je zákon; jen ať někdo zkusí neposlechnout,“ poučil mě a tvář mu ztuhla v nepříjemné (skoro bych řekl posmrtné) masce důstojného hodnostáře.
„Budiž,“ nevzdával jsem se, „ale co v případě nepříznivých událostí, které poškozují zájmy obyvatelstva i státu? Například včera jsem se dozvěděl od pana ministra zahraničí, že jste nuceni stornovat vývoz vepřů k vašim severním sousedům, což bude mít pro váš stát nepochybně velice neblahé důsledky…“
„Jistěže — ale už se stalo! A uvidíte, co nevidět se začnou ze všech krajů Strádie kvapně sjíždět deputace, aby panu ministrovi zahraničí blahopřály k jasnozřivě taktickému politickému tahu vůči dotyčnému spřátelenému státu!“ zarachtal triumfálně čelistmi.
„Bravo! Nesmírně prozíravé řešení! Záviděníhodné… Dovolte mi, abych vám jakožto cizinec vyslovil svůj obdiv a blahopřál vám k tomu geniálnímu, vaší zásluhou zdokonalenému zákonu, jenž beze zbytku zažehnal starosti a trápení ve vaší zemi!“
„Pro jistotu, kdyby obyvatelstvo náhodou zliknavělo v plnění svých občanských povinností — nevyloučil jsem ani tuto nejzazší eventualitu, já vždycky myslím na zadní kolečka! — rozeslal jsem už před třemi dny všem policejním stanicím důvěrný přípis s přísným rozkazem, aby se v tomto případě gratulační deputace dostavily ve zvláště hojném počtu.“
„Dovolíte-li, vážený pane ministře, měl bych ještě jednu otázku: dejme tomu, že za několik dni vaši severní sousedé s vámi obnoví smlouvu na dovoz vepřů — co pak?“ maskoval jsem zdvořilostí svou nemístnou zvědavost.
„Nic jednoduššího! Rozešlu policejním stanicím další přísně tajný oběžník s rozkazem, ať patřičně zapracují, aby se zástupci obyvatelstva dostavili v co nejhojnějším počtu vzdát hold příslušným vládním činitelům. Zpočátku to jde pochopitelně trochu ztuha, ale lidé si postupně zvyknou, zvyk — železná košile, není-liž pravda?, a začnou nám pak holdovat sami od sebe.“
„Přesně tak…“ ohromením jsem se nezmohl na jinou odpověď.
„Všecko jde, pane, stačí jenom chtít a táhnout za jeden provaz. V naší vládě existuje v tom ohledu vzorná, přímo bratrská spolupráce. Třeba právě dnes mi pan ministr osvěty poslal svůj nejnovější výnos, abych přispěl svou hřivnou — mohu-li to tak nazvat — k jeho důslednému provádění. Již jsem učinil potřebné kroky; nařídil jsem všem policejním orgánům, aby co nejpřísněji dohlížely na plnění posledních směrnic pana kolegy.“
„Něco důležitého, smím-li se zeptat?“
„Mimořádně důležitého. Přímo akutního. Posuďte sám!“ A vrazil mi do ruky jakési lejstro.
Začal jsem číst:
S politováním jsme zjistili, že poslední dobou dochází mezi naším občanstvem k častým případům przniní mateřštiny. Někteří jedinci již dokonce mravné poklesli tak hluboko, že nedbajíce zákona, který mj. nařizuje, že „žádný občan nesmí zanášet nešvary do jazyka našeho staroslavného vznešeného národa, svévolně měnit vétný slovosled či používat jednotlivých slov jinak, než je stanoveno v platných hláskoslovných a tvaroslovných pravidlech, předepsaných zvláštní komisí jazykozpytců“, začali dokonce bezostyšné vyslovovat vembloud místo velbloud, chlívák místo chlévák a čunitel místo činitel. Těmto nežádoucím jevům je nutno učinit přítrž. Nařizuji vám proto s okamžitou platností, abyste mocí zákona chránili svrchu zmíněná, různými zvrhlíky znevážená slova – činitel jakož i velbloud a chlévák – a přísné stíhali každého, kdo by se dopustil těchto či dalších podobných přečinů.
„Tohle že je trestné?“ zalapal jsem po dechu.
„Jistěže! Jde o závažné provinění. Na pachatele, je-li jeho vina svědecky prokázána, může být v těchto případech uvalena vazba deseti až patnácti dní.“
Po významné pauze se jeho čelisti rozcvakaly dál:
„Nu jen o tom přemýšlejte, pane! Tenhle zákon, jenž nám dává právo trestně stíhat každého, kdo se dopouští mluvnických chyb, je přímo nedocenitelný i z finančního a politického hlediska. Přemýšlejte a uvidíte, že mi dáte za pravdu!“
Poslechl jsem a pokusil jsem se o tom hloubat, ale nic chytrého mě nenapadlo. Čím víc jsem sí lámal hlavu, tím míň jsem chápal smysl ministrových slov, a nakonec i to, o čem vlastně přemýšlím. Prostě mi nad tím zákonem zůstal rozum stát — jako nad mnoha věcmi v téhle zvláštní zemi. A pan ministr se zatím škodolibě cenil: Jste na nás krátcí, páni cizinci! Kdepak, mozky, jako máme u nás ve Strádii, se hned tak někde nevidí!
„Nic vás nenapadá?“ škeřil se dál a provrtával mě očima.
„Promiňte, ale ne.“
„Tak já vám tedy vyložím, v čem tkví nedozírný přínos tohoto zákona. Především v tom, že delikventi se v tomto případě mohou z trestu vyplatit, z čehož státu plynou pěkné příjmy. Těchto finančních prostředků vláda používá jednak k úhradě deficitů v pokladnách osobních přátel, jednak na dispoziční fond, z něhož jsou odměňováni stoupenci vládního politického kursu. Za druhé se tento zákon, který na první pohled působí možná naivně, vládě hodí při volbách národních poslanců jako jedna z pomůcek, abych tak řekl politických heverů, jimiž si zabezpečuje většinu v Národním shromáždění.“
„Ale pane ministře, vždyť jste říkal, že ústava u vás zaručuje občanům veškeré svobody?“
„Samozřejmě! Občané mají zaručené veškeré svobody, ale nevyužívají jich. Vlastně, jak bych se vyjádřil přesně?, my sice máme nové, svobodomyslné zákony, které by měly platit, ale jaksi ze zvyku — a také že je nám to tak milejší — jsou stále v platnosti zákony staré.“
„Nač jste tedy vydávali ty nové?“ odvážil jsem se zeptat.
„Vydávat nové a nové zákony, abychom jich měli co nejvíc, je u nás dlouholetá a neobyčejně osvědčená tradice. V tom ohledu jsme předběhli celý svět. Jen za posledních deset let vyšlo patnáct ústav, z nichž každá třikrát vešla v platnost, třikrát byla zavržena a pak znovu přijata, takže ani my, ani občanstvo se v tom nevyznáme, nevíme, které zákony zrovna platí a které ne… Podle mého názoru, vážený pane, právě to je znakem vyspělosti a kultury naší země!“ dmula se panu ministrovi pýchou žebra, totiž hrud’.
„Zajisté, pane ministře… Jak už jsem podotkl, my cizinci vám musíme vaše moudré státní zřízení jen závidět!“
Nato jsem se s panem ministrem rozloučil a opustil jsem ho.
Strádie (3/12)
Jen jsem zavřel dveře, shodil metály a posadil se, že si po tom všem rozruchu trochu oddychnu, uslyšel jsem zaklepání.
„Dál!“ povídám — co jiného mi zbývalo.
Do pokoje vstoupil elegantně oděný pán s brýlemi na nose. (Abych to nemusel donekonečna opakovat, mějte na paměti, milí čtenáři, že všichni zdejší obyvatelé do jednoho, na každém kroku a ve dne v noci zvonili a řachtali medailemi. Jak mě eskortoval, pardon!, doprovázel ten strážník do hotelu — ještě to vám povím, a pak už dost o metálech! —, zrovna jeho kolegově vedli do vězení chlapa, co štípl boty v jednom krámu, a i tomu se houpala na krku medaile. „Co to má za řád?“ ptám se strážníka. „Zlatou hvězdu za zásluhy na poli kultury a osvěty,“ odpověděl mi jako by se nechumelilo. „Čím ten se mohl zasloužit o kulturu a osvětu?“ „Dělal svého času kočího u bývalého ministra osvěty. Moc nadaný kočí!“ vysvětlil mi strážník.) Kde jsme to zůstali? Už vím — vešel muž s brýlemi na nose, hluboce se uklonil (což jsem samozřejmě opětoval) a představil se mi jako vyšší úředník ministerstva zahraničí.
„Těší mě!“ pravil jsem překvapen touto nenadálou návštěvou z vyšších kruhů.
„Račte být v naší zemi poprvé, pane?“ zeptal se mě.
„Poprvé.“
„Jste tedy zaručeně cizinec?“
„Ano.“
„Objevil jste se jako na zavolanou, ujišťuji vás!“ Zdálo se, že je nadšením bez sebe.
Moje překvapení nebralo konce.
„Máme jedno volné místo konzula. Gáži byste měl velice slušnou, což je nejdůležitější, a navíc četné přídavky na reprezentaci; samosebou se rozumí, že byste jich použil na svá soukromá vydání. Jste starší zkušený člověk a zhostit se tohoto poslání by bylo pro vás hračkou. Vaší povinností by bylo pouze propagovat naše národní ideje v zemích, kde naši krajané úpí pod cizím jhem… Doopravdy jste nám vytrhl trn z paty: už měsíc si lámeme hlavu, kde sehnat vhodnou osobnost na tak důležité místo. Na ostatní funkce máme díky Bohu cizinců dost a dost, Židů, Řeků, Cincarů…“ (Kde ti se tady vzali?) „Jaké národnosti račte být vy, smím-li se zeptat?“
„Já vlastně — jak bych vám to řekl? Ještě sám nevím!“ zamumlal jsem rudý studem a začal jsem vyprávět svou truchlivou rodinnou historii, on mě však přerušil, zatleskal rukama a ze samé radosti se roztančil po pokoji.
„Kolosální! Epochální! Nic lepšího jsme si nemohli přát! Vy jste ten pravý člověk pro tak posvátný úkol! Okamžitě běžím za panem ministrem, a za několik dní můžete vycestovat!“ plesal štěstím zchvácený úředník a odřítil se sdělit vše svému ministrovi.
Chytil jsem se za hlavu. Je možné, aby všecko, co jsem doposud viděl a slyšel v téhle zemi, byla pravda? Vtom znovu někdo zaťukal na dveře.
„Dále.“
Ve dveřích se zjevil další švihák. Představil se rovněž jako vyšší ministerský úředník. Dovolil prý si mě vyhledat v důležité záležitosti, z příkazu pana ministra; na to já vyjádřil své neobyčejné potěšení, že se mi dostalo takové cti.
„Ráčíte být prosím pěkně cizinec?“
„Tak jest.“
Popatřil na mne s respektem, poníženě se poklonil až k zemi a chystal se promluvit, ale já ho předběhl:
„Prosím vás, pane, jak se jmenuje vaše země?“
„Vy to nevíte?“ zvolal a pohlédl na mne s ještě větším respektem. „Strádie.“
Zvláštní náhoda! Tak nějak se přece jmenovala i vznešená země mých udatných předků! blesklo mi hlavou, ale nechal jsem si to pro sebe a zeptal jsem se:
„Čím mohu sloužit, vašnosti?“
„Byla zřízena nová funkce: správce státního majetku. Dovoluji si vás jménem pana ministra poprosit, abyste se laskavě ujal této významné funkce, tak důležité pro rozkvět naší draze milované vlasti. O vaší mimořádné disponovanosti není pochyb, se vší určitostí jste ráčil být již několikrát ministrem…“
„Ani jednou.“
„Není možná!“ vykřikl s očima navrch hlavy. „Ale pak jste zajisté zastával nějaké jiné vyšší postavení…“
„Nikdy.“
Úředník zůstal paf. Nevěda, jak dál postupovat v tomto případě bez precedentu, s vybraně zdvořilými omluvami rychle vycouval ze dveří.
—
Nazítří už o mně psaly všechny noviny. V jedněch byla tato zpráva:
ČLOVĚK — MONSTRUM
V naší metropoli dlí od včerejšího dne cizinec, kterému je šedesát let, ale dosud nikdy nebyl ministrem, nikdy nebyl vyznamenán nijakým řádem, ba dokonce ani nikdy nepůsobil jako úředník v státních službách — neboli nikdy nepobíral žádný plat, gáži či jiný důchod nebo odměu ze státní pokladny. Vskutku jedinečný případ ve svetě! Dotyčný cizinec, jak jsme informováni, se ubytoval v hotelu U naší draze milované vlasti-mučednice. Řada našich občanů ho včera navštívila a všichni shodni potvrzují, že se vcelku nijak neliší od normálních lidí. Pokusíme se zjistit co nejvíce detailů ze života této mysteriózní bytosti, abychom plně uspokojili mimořádný, z naprosto pochopitelných důvodů stále vzrůstající zájem velevážených čtenářů. Podle možnosti otiskneme v našem listu i jeho fotografii.
V jiných novinách stálo plus minus totéž s následujícím dodatkem:
Kromě toho jsme se ze zaručených pramenů dozvěděli, že tento záhadný muž k nám zavítal s důležitým politickým posláním.
Vládní noviny tyto zprávy dementovaly; nutno přiznat, že s obdivuhodným taktem:
Opoziční plátky s příslovečnou zavilostí a obmyslností mystifikují občanstvo zneklidňujícími chýrami, že do naší zemi přicestoval jakýsi šedesátiletý cizinec, který, jak ti ubozí pisálkové tvrdí, údajné nikdy nebyl ani ministrem, ani úředníkem, ani nositelem nějakého vyznamenání. Podobné za vlasy přitažené a nejapné žvásty se mohou vylíhnout pouze v omezených a vykradených kotrbách redaktorů opozičního tisku; leč jejich otrávené kverulantské sémě se tentokrát neujme, neboť, diky Bohu, uplynul již týden, co se současná vláda chopila moci, a jejím postavením doposud nic neotřáslo, jak by si to přáli páni idioti z opozice.
Senzacechtivé občanstvo se po těch článcích začalo jenjen hrnout k hotelu U naší draze milované vlasti-mučednice. Hrůza! Postávali tam, okouněli, zevlovali, jedni odcházeli, druzí přicházeli, od rána do večera se to prostě kolem hotelu hemžilo zástupy čumilů a mezi nimi se proplétali prodavači novin a knížek a vyřvávali jak na lesy:
„Nový román na pokračování: Tajuplné lidské monstrum!“
„Nová kniha: Podivuhodná dobrodružství jednoho starce bez medaile! Díl první!“
Takových knížek vám najednou bylo jak hub po dešti!
Na jedné hospodě dokonce vyvěsili novou firmu — U našeho milého monstra, a na velikou tabuli vedle dali namalovat člověka bez metálu. To se rozumí, že se tam hned seběhlo půl města, načež policie v zájmu veřejné morálky nařídila ten pohoršující obraz sundat — jak jinak?!
Musel jsem se přestěhovat do jiného hotelu. A pak už jsem měl od senzacechtivců celkem pokoj, díky tomu, že jsem si dával velký pozor, abych se neobjevil na veřejnosti bez metálů.
—
Jakožto cizinec jsem měl v této zemi všude otevřené dveře. Využil jsem svého preferovaného postavení a seznámil jsem se vbrzku s mnoha významnými státními a veřejnými činiteli, kteří byli tak laskaví a zasvětili mě do všech státních tajemství.
Nejdříve jsem se vypravil složit poklonu panu ministrovi zahraničí. V okamžiku, kdy jsem vstoupil do chodby plné čekajících stran, sluha, chasník s hlasem jak tur, právě zvěstoval:
„Pan ministr nemůže nikoho přijmout, jelikož se zrovna natáh na kanape, že si dá šlofíka!“
Zklamané strany se měly k odchodu, ale já přistoupil k sluhovi se slovy:
„Oznamte prosím panu ministrovi, že by ho rád navštívil jeden cizinec.“
Jakmile sluha slyšel slovo cizinec, uctivě se poklonil a horempádem se rozběhl do ministrova kabinetu.
Vzápětí se rozletěla obě křídla dveří a v nich se culil mrňavý, sádlem obrostlý cvalda nepříliš bystrého kukuče. Poklonil se mi a pozval mě dál.
Dovedl mě k fotelu, a když jsem se do něho zabořil, ulebedil se proti mně, přehodil nožku přes nožku, zálibně se pohladil po kulatém bříšku a zacukroval:
„Neobyčejně mě těší, pane, že jste mě navštívil — už jsem toho o vás tolik slyšel! Zrovinka jsem se chystal, že si hodím šlofíčka… Proč taky ne, že? Práce žádná, věřte mi, někdy bych se tu ukousal nudou!“
„Když dovolíte, pane ministře, rád bych se vás zeptal, jaké jsou vaše současné vztahy se sousedními státy?“
„Ehm — jak bych to definoval? Klape to, klape, všecko běží jak na drátkách… Upřímně řečeno, vlastně se mi dosud nenaskytla příležitost, abych se tím zabýval, ale soudě podle všeho — klape to jedna radost. Žádné nepříjemnosti, leda to, že nám naši severní sousedé vypověděli smlouvy na import prasat a na jihu že k nám vpadají odvedle Skřípetaři a trošinku řádí v našich vesnicích… Ale to nic… To jsou všecko zanedbatelné detaily.“
„Škoda toho obchodu s vepři. Máte prý jich u vás hodně?“
„Pámbíček zaplať!, na nedostatek prasat si tedy doopravdy nemůžeme naříkat! Nu, však se šiknou i doma, a jak!, aspoň budou lacinější. Čuně sem, čuně tam, co kdybychom tenhle vývozní artikl neměli? Taky bychom si museli nějak poradit! Byli jsme před prasaty, budeme i po nich!“ zafilozofoval stoicky.
V dalším rozhovoru se mi svěřil, že vystudoval lesnictví a momentálně že je jeho koníčkem odborná literatura o chovu dobytka; má v úmyslu opatřit si pár kraviček a pěstovat telata, poněvadž na tom se dají vytřískat pěkné prachy. (Pardon! Tititi, zavrkal pan ministr.)
„V jakém jazyce nejvíce čtete?“ zajímalo mě.
„Jedině v našem, milý pane! Mně jdou všecky cizí jazyky na nervy. Kdo se za svůj jazyk stydí, hoden potupy všech lidí — ze zásady jsem se nikdy žádný cizí jazyk neučil. Ostatně to ani nebylo třeba. Zejména v tomhle postavení se bez znalosti řečí hravé obejdu. A pokud by čirou náhodou nebylo zbytí, není nic lehčího, než si objednat tlumočníka ze zahraničí.“
„Správně! Není nad mateřštinu!“ schválil jsem mu jeho zásadový postoj, co jiného jsem si také měl počít!
„A co takhle — máte rád pstroužky?““ zaskočil mě dotazem po malém odmlčení.
„Nikdy jsem je nejedl.“
„Máte co litovat. Rybička jak fík! Zrovna včera jsem dostal pár kousků od jednoho přítele. Pošušňáníčko, říkám vám!“
Ještě chvíli jsme debatovali na témata podobné závažnosti a pak jsem pana ministra požádal o prominutí, že jsem ho svou návštěvou vyrušil z důležité státnické práce, a odporoučel jsem se. Pan ministr se mnou laskavě docupital až ke dveřím.
Strádie (2/12)
Hned u břehu, nedaleko místa, kde jsem vystoupil, jsem spatřil mramorovou pyramidu a na ní zlatém vyvedený nápis. Kvapně jsem tam zamířil: třeba tam najdu jména věhlasných hrdinů, o nichž mi vyprávěl otec! Ale co mě nečekalo za překvapení! Do mramoru bylo vytesáno:
Postůj, poutníče! Nalézáš se na severní hranici země obývané slavným a šťastným národem, jejž Bůh vyznamenal nesmírně vzácnou výsadou: v souladu se zákony gramatiky se v jeho jazyce k před i vždy méní v c!
Čtu to jednou, čtu to podruhé, a ne a ne se vzpamatovat z údivu. Co mě nejvíc zaráželo — ten nápis byl vytesán v mé mateřštině!
Ano, je to stejný jazyk, jakým hovořili moji rodiče i všichni moji předkové, jakým mluvím i já — avšak tohle přece není moje vlast! Otec mi vyprávěl o docela jiné zemi! Ta podobnost jazyka mě mátla — ale co když existují dva příbuzné národy společného prapůvodu, napadlo mě, mají jeden jazyk, ale navzájem o sobě nevědí?! A můj údiv poznenáhlu ustupoval pocitu hrdosti, že jsem synem národa, jemuž se rovněž dostalo nebeské přízně, neboť i v mojí mateřštině se k před i mění v c…
Prošel jsem hradbami a zamířil jsem do města — vyhledám nějaký hotel, odpočinu si po dlouhé cestě a pak si seženu práci a vydělám si na další pouť za neznámou otčinou.
Ušel jsem sotva pár kroků a najednou se kolem mne jako kolem osmého divu světa začali ze všech stran sbíhat lidé. Staří i mladí, muži i ženy, tlačili se, stoupali si na špičky, strkali se, mačkali, jen aby na mne co nejlépe viděli. Nakonec ucpali celou ulici a zatarasili veškerý provoz.
Civěli na mne celí vyjevení a já na ně zrovna tak. Na koho jsem se podíval, každý byl ozdobený řády a stužkami. Jen tu a tam se našel nějaký chuďas, co měl akorát jeden nebo dva řády, jinak byli všichni tak opentlení a ověšení, že nebylo vidět, co mají na sobě za šaty. Někteří měli těch různých cingrlat za různé zásluhy tolik, že je ani všecky neunesli a táhli je za sebou na vozících.
Bezmocně jsem stál obklíčen davem slavných laureátů; cpali se a drali, lapali po dechu a funěli, hádali se a nadávali těm, co se dostali až ke mně.
„Už jste se snad dost vynadívali, ne? Pusťte taky jiné k lizu!“
Jak se ke mně někdo prodral, honem honem mě začal zasypávat otázkami, než ho druzí odstrčí. Za chvíli jsem toho měl po krk. Pořád odpovídat na jedno a totéž!
„Odkud jsi? Jak to, že nemáš ani jednu medaili?“
„Prostě nemám!“
„Kolik je ti?“
„Šedesát.“
„A to ještě nemáš žádný metál?“
„Ne.“
A hned se to rozkřiklo — jako když se na jarmarku vyvolává nějaká atrakce:
„Slyšíte, lidičky? Je mu šedesát, a dodnes nedostal jeden jediný řád!“
Tlačenice, řev, randál; šťouchali se a rýpali do sebe čím dál bezohledněji. Z okolních ulic zaútočili další zvědavci, každý mě chtěl vidět. Nakonec propukly rvačky, a tak to vzala do rukou policie, aby nastolila pořádek.
Než se začali prát, stačil jsem se několika nositelů řádů zeptat — jen tak namátkou —, za co byli vyznamenaní.
Jeden mi řekl, že mu jeho nadřízený ministr udělil vyznamenání za mimořádně obětavé zásluhy o vlast: rok disponoval obrovskými sumami státních peněz a v pokladně pak při revizi dělalo manko pouhé dva tisíce dinárů. „Tak se to patří,“ pochvalovali si spoluobčané, „mohl roztočit všechno sakumprásk, ale jeho ušlechtilé vlastenecké uvědomění mu to nedovolilo.“
Druhý byl vyznamenán za to, že měsíc hlídal nějaké erární sklady a ty nevyhořely.
Třetí dostal řád, neboť objevil a vědecky formuloval nesmírně zajímavý fakt, že slovo svoboda končí písmenem a a začíná písmenem s.
Dalšího zase vyznamenali za to, že se dopustil velikánského deficitu a nespáchal pak sebevraždu, jak bylo tou dobou v módě, nýbrž hrdě, srdnatě zvolal před soudem: „Proměnil jsem své názory, své ideje v čin — suďte mě! Tu jsem!“ (Načež se udeřil v hruď a udělal krok vpřed.) Mám dojem, že dostal medaili za občanskou odvahu. (Vždyť to taky bylo namístě.)
Jedné kuchařce dali vyznamenání, protože za pět let služby v bohaté domácnosti ukradla všehovšudy pár zlatých a stříbrných tretek.
Nějaký děda dostal metál za to, že zestárl a neumřel.
Kdosi si vysloužil řád tím, že za necelý půlrok závratně zbohatl, neboť dodával státu plesnivé obilí a plno dalšího vadného zboží.
Jednoho poctili vyznamenáním za to, že zdědil obrovský majetek, ale že ho hned nerozházel a přispěl pěti dináry na dobročinné účely.
Kdo by si to všecko pamatoval! U každého laureáta jsem si bohužel dokázal zapamatovat tak nanejvýš jednu zásluhu. Ostatně kampak bychom se dostali, kdybych vám je měl vypočítávat všecky!
Když tedy došlo na facky a kopance, řízení dalších událostí se chopila policie. Strážníci začali rozhánět dav a jeden chlapík, zřejmě starosta, nařídil, aby přijeli se zavřeným fiakrem. Šoupli mě do fiakru obklopeného kordónem policistů, starosta přisedl ke mně a někam jsme se rozjeli; davy pádily za námi.
„Kam jedeme?“ zeptal jsem se starosty — aspoň já mu tak říkám.
„Na policii.“
Zastavili jsme před rozlehlým, nízkým, notně omšelým stavením.
Když jsem vystoupil z fiakru, uviděl jsem, jak se rovnou u vrat té barabizny perou dva chlapi. Kolem stáli policajti a sledovali vývoj zápasu. I náčelník policie a další úředníci s potěšením přihlíželi.
„Proč se perou zrovna tady?“ podivil jsem se.
„Tak zní nařízení. Veškeré skandály se nesmějí dít jinde než tady, na očích policii. No uznejte sám — přece nikdo nemůže chtít po panu náčelníkovi a ostatních pánech od policie, aby se trmáceli po bůhvíjakých zapadlých podezřelých koutech! Takhle je to pro ně snadnější i přehlednější. Když se lidé pohádají a chtějí se poprat, přijdou pěkně sem, a hotovo. Vyvolávání výtržností, rvaček a dalších skandálů jinde než na místech k tomu vymezených se u nás přísně stíhá,“ vysvětlil mi starosta (nebo kdo to byl).
Náčelník policie, pupkáč s prošedivělým knírkem, vyholenou kulatou bradičkou a pořádným podbradkem, div nepadl do mdlob, když mě spatřil.
„Co jsi zač?“ vybafl a jal se mě ostražitě obhlížet od hlavy k patě.
Ten chlapík, co mu říkám starosta, si s ním začal něco špitat; asi mu referoval, co se všecko strhlo. Náčelník se zamračil a výhrůžně zavrčel:
„Odkud jsi? A už ať je to venku!“
Začal jsem mu dopodrobna líčit, kdo jsem, co jsem a kam mám namířeno, ale on měl asi chudák pocuchané nervy či co; zrovna když jsem byl v nejlepším, zničehožnic se na mne utrhl:
„Slabomyslné povídačky si běž blábolit někam jinam! Koukej kápnout božskou! Jak to, že ses opovážil objevit v tomhle stavu na ulici za bílého dne? Ven s tím! A hezky fofrem!“
Teď jsem se zas já začal prohlížet od hlavy k patě, co je na mně tak závadného, ale na nic jsem nepřišel. Prošel jsem přece lán světa, a nikde jsem neměl žádné popotahování kvůli tomu, jak vypadám.
„Tak otevřeš tu hubu nebo ne?“ zařval náčelník šaramantně, jak dle litery zákona vesměs vystupuje policie v té zemi, zvlášť když jde do tuhého; a tady šlo: všiml jsem si, že se třese vzteky. „Strčím tě do basy! Ztropil jsi výtržnost na nepatřičném místě! Jsi nebezpečný provokatér! Podvratný živel! Celé město je vzhůru nohama!“
„Nechápu, čím jsem se mohl tak provinit, pane…“
„Dědek jako ty — pomalu jednou nohou v hrobě, že by nevěděl, co ví každé malé dítě? Na to ti tak skočím! Ptám se tě naposled: proč, z jakých pohnutek nebo na čí popud sis troufl ukazovat se v tomto mravně pohoršlivém stavu na veřejnosti?“
„Necítím se vinen…“
„Necítíš se vinen, říkáš? Alealeale! A kde máš vyznamenání?“
„Žádné nemám.“
„Lžeš, elemente jeden stará rozvratnická!“
„Nemám, doopravdy.“
„Ani jedno?“
„Ne.“
„Kolik je ti let?“
„Šedesát.“
„Za šedesát let že by sis nevysloužil ani jeden metál? Povídali, že mu hráli! Kde jsi žil těch šedesát let? Na Měsíci, ne?“
„Při všem na světě vám přísahám, jako že je Bůh nade mnou, ať na místě umřu, jestli nějaký mám!“
To náčelníka dočista uzemnilo. Otevřel ústa, vyvalil na mne oči a chvíli nebyl mocen slova.
Když se trochu sebral, rozkázal podřízeným, aby honem přinesli pár metálů. Aspoň deset.
Odkvapili do sousední kanceláře a za minutku byli zpátky s plnou náručí různých stužek, hvězd, takových těch medailí, co se nosí na krku, a dalších cetek a tretek.
Na pokyn šéfa mi narychlo připjali dvě tři hvězdy, do klopy mí vetkli řádovou stužku, pár řádů mi navěsili na krk, pár mi jich přišpendlili na kabát a nádavkem mi uštědřili i několik pamětních medailí; už ani nevím, jakými všemi metály mě tenkrát vyšňořili a opentlili. Hlavně že v tom okamžiku vůči mně náčelník roztál.
„To je ono, drahý příteli!“ liboval si navýsost spokojen, jak geniálně zabránil dalším skandálům. „Už se začínáte podobat normálnímu člověku! Vždyť jste mi pobouřil celé město, když jste nám sem vpadl jako monstrum… Že máme dneska slavnost, to zřejmě taky nevíte, co?“ zaskočil mě novou otázkou.
„Ne.“
„Neuvěřitelné!“ poznamenal dotčeně, ale pak mi s noblesou sobě vlastní prominul mou neznalost a poučil mě:
„Dnes je tomu pět let, co se narodil kůň, na kterém poslední dobou nejraději jezdím. Dopoledne jsem jeho jménem přijímal blahopřání od nejváženějších občanů. Večer projde můj kůň v čele pochodňového průvodu méstem a pak v našem nejluxusnějším hotelu, kam má přístup pouze lepší společnost, pořádáme večírek s tancem.“
Tohle zas dočista uzemnilo mne, ale duchapřítomně jsem se včas vzpamatoval a rovněž jsem mu poblahopřál:
„Tisíckrát vás prosím za prominutí, leč vskutku jsem netušil, že dnes oslavujete tak význačnou událost. Nesmírně lituji, že jsem vám nemohl pogratulovat v dobu k tomu určenou; dovolte mi proto, abych tak učinil nyní.“
Náčelník mi srdečně poděkoval za upřímné city, jež chovám k jeho věrnému koni, a okamžitě nařídil, aby přinesli pohoštění.
Nabídli mi víno a dorty a pak jsem se s náčelníkem rozloučil a odebral se v čestném doprovodu jednoho policajta do hotelu. Už jsem se mohl klidně pohybovat po ulici, aniž bych vyvolával nežádoucí poprask — metálů na mně cinkalo a řinčelo habaděj!
Strážník mě dovedl do hotelu U naší draze milované vlasti-mučednice. Hoteliér mi přidělil pokoj a já si šel odpočinout. Nemohl jsem se dočkat, až budu sám a budu se moci vzpamatovat z neuvěřitelně osobitých dojmů, jimiž na mě zapůsobila tato země.
Králevic Marko podruhé mezi Srby (5/5)
Kdo chce s vlky býti, musí s nimi výti… A tak se i Marko musel do jisté míry přizpůsobit zavedeným zvyklostem a začít po boku svých zdárných potomků přešlapovat, strkat se a uplivovat před ministerskými dveřmi a čekat, až ho přijme pan ministr, aby si vyprosil nějaké místečko, třeba mizerné — jen když bude mít z čeho žít.
Toť se rozumí, že to postávání a popocházení před páně ministrovými dveřmi trvalo pár dní, a pak mu řekli, aby žádost předal k zaknihování v archívu.
Pan ministr z té Markovy žádosti velkou radost neměl.
„Lidičky, co mám s tím člověkem dělat? Vážíme si ho, to prosím ano, komu čest, tomu čest, ale neměl se vracet z onoho světa. Není to člověk do naší doby.“
Nakonec mu s ohledem na jeho velkou proslulost a dřívější zásluhy přidělil místo policejního praktikanta v jednom okrese, kde lišky dávají dobrou noc.
Po velkém handrkování se Markovi podařilo získat zpátky oděv a zbraně a ostatní věci. Na ministerstvu je uprosil, aby mu dali jeden plat dopředu, a nejdřív ze všeho se vypravil pro Šarce.
Šarac, přestože si k posledku nežil nejhůř, nevypadal ani zdaleka jako kdysi, tuze sešel; ostatně i Marko byl o dobrých deset dvacet kilo lehčí.
Pak si Marko oblékl svůj oděv a brnění, ozbrojil se, osedlal Šarce, naplnil měch vínem, pověsil si ho na sedlo, nasedl na Šarce, pokřižoval se a vydal se, kam ho volala povinnost; po cestě, kterou mu ukázali. Hodně lidí mu radilo, aby jel vlakem, ale on o něčem takovém nechtěl ani slyšet.
Za necelé dva dny dojel k cíli. Vjel do dvora okresní policejní stanice, sesedl, přivázal Šarce k jedné moruši, sundal měch a po zuby ozbrojený se usadil v chládku a dal se do vína.
Vyjevení panduři, praktikanti a písaři vykukovali z oken a i ostatní lidé obcházeli junáka pěkně zdálky.
Objevil se náčelník; dostal sice hlášení, že mu byl přidělen nový praktikant, ale když ho viděl, vyhrkl:
„No pozdravpámbů!“
„Dejžto Pánbůh, neznámý junáku!“ odpověděl Marko. Jak měl zpátky svoje zbraně, oděv, Šarce a víno, všechno trápení bylo totam, hned se začal zase chovat jako za starých zlatých časů a mluvit v deseterci.
„Ty jsi ten nový praktikant?“
Marko se představil a náčelník mu povídá:
„S těmi zbraněmi a s měchem mi do kanceláře ne smíš!“
„Takový jet starý mrav u Srbů:
Ozbrojeni pijí rudé víno,
ozbrojeni k spánku uléhají!“
Náčelník byl ale neoblomný: ty zbraně musí pryč, pokud Marko míní vykonávat povolání praktikanta a brát plat.
Marko viděl, že nemá na vybranou; z něčeho člověk být živ musí, a i to málo peněz, co měl, už zase stačil utratit. Ale dostal nápad a povídá náčelníkovi:
„Znáš-li práci, jež zbroj vyžaduje, rci jen, reku, chutě se jí ujmu!“
„A co kdybys dělal pandura?“
„Jakéž pak má pandur povinnosti?“
„Doprovází úředníky na cestách a má zbraň, aby je bránil, kdyby je někdo přepadl; dbá na udržování pořádku, na to, aby nikdo nikomu neškodil, a podobně,“ povídá náčelník.
A tak se Marko stal pandurem.
—
Kdo chce s vlky býti… avšak tentokrát už se Marko nedokázal přizpůsobit svým zdárným čackým potomkům… Byl dokonce horším pandurem než ten nej horší z jeho druhů.
Jak tak provázel svého náčelníka po okrese, viděl mnoho zlořádu, neštěstí a bídy, a když se mu jednoho dne zdálo, že ani jeho náčelník si nepočíná, jak by měl, praštil ho, až mu vyrazil tři zuby.
Po dlouhém zápolení — toť se ví, že se Márko nedal jen tak! — ho přemohli, spoutali a poslali do blázince na vyšetření.
Tuto ránu už Marko nevydržel a skonal — doslova k smrti utrápený.
—
Když předstoupil před Pánaboha, Pánbůh se chechtal, až se třásla nebesa:
„Tak co, Marko, pomstil jsi Kosovo?“
„Zažil jsem strašného trápení, Panebože, a nešťastné Kosovo jsem vlastně ani neviděl! Prali se se mnou vsadili mě do vězení, musel jsem dělat pandura, a nakonec mě ještě strčili mezi blázny,“ vyléval si srdce Marko.
„Já ti to říkal, že se potážeš se zlou!“ povídá mu Pánbůh soucitně.
„Děkuju ti, Panebože, žes mě vysvobodil! Dostal jsem za vyučenou. Už vím, že na ty věčné nářky mých potomků, na to jejich hořekování nad Košovém se nesmí dát, že je to faleš nad faleš… A jestli potřebují pandury — na to mají lidí ažaž, jednoho lepšího než druhého. Odpusť mi to, Panebože, ale mně ti se zdá, že to snad ani nejsou moji potomci, i když mě tolik opěvují, že to jsou spíš potomci cikána Sulji.“
„Toho jsem taky měl v úmyslu poslat zpátky do Srbska, jenže tys mě tolik prosil… Já věděl, že ty jim tam nebudeš k ničemu,“ pravil Pánbůh.
„I Sulja by byl dneska v Srbsku tím nejmizernějším pandurem! Co je cikán Sulja proti Srbům!“ řekl Marko a dal se do pláče.
A Pánbůh si ztěžka povzdechl a pokrčil rameny.
Zdroj: Radoje Domanović, Cejch: výbor satirických povídek, Odeon, Praha 1984. (Sest. Irena Wenigová)
Радоје Домановић 