Strádie (2/12)
Hned u břehu, nedaleko místa, kde jsem vystoupil, jsem spatřil mramorovou pyramidu a na ní zlatém vyvedený nápis. Kvapně jsem tam zamířil: třeba tam najdu jména věhlasných hrdinů, o nichž mi vyprávěl otec! Ale co mě nečekalo za překvapení! Do mramoru bylo vytesáno:
Postůj, poutníče! Nalézáš se na severní hranici země obývané slavným a šťastným národem, jejž Bůh vyznamenal nesmírně vzácnou výsadou: v souladu se zákony gramatiky se v jeho jazyce k před i vždy méní v c!
Čtu to jednou, čtu to podruhé, a ne a ne se vzpamatovat z údivu. Co mě nejvíc zaráželo — ten nápis byl vytesán v mé mateřštině!
Ano, je to stejný jazyk, jakým hovořili moji rodiče i všichni moji předkové, jakým mluvím i já — avšak tohle přece není moje vlast! Otec mi vyprávěl o docela jiné zemi! Ta podobnost jazyka mě mátla — ale co když existují dva příbuzné národy společného prapůvodu, napadlo mě, mají jeden jazyk, ale navzájem o sobě nevědí?! A můj údiv poznenáhlu ustupoval pocitu hrdosti, že jsem synem národa, jemuž se rovněž dostalo nebeské přízně, neboť i v mojí mateřštině se k před i mění v c…
Prošel jsem hradbami a zamířil jsem do města — vyhledám nějaký hotel, odpočinu si po dlouhé cestě a pak si seženu práci a vydělám si na další pouť za neznámou otčinou.
Ušel jsem sotva pár kroků a najednou se kolem mne jako kolem osmého divu světa začali ze všech stran sbíhat lidé. Staří i mladí, muži i ženy, tlačili se, stoupali si na špičky, strkali se, mačkali, jen aby na mne co nejlépe viděli. Nakonec ucpali celou ulici a zatarasili veškerý provoz.
Civěli na mne celí vyjevení a já na ně zrovna tak. Na koho jsem se podíval, každý byl ozdobený řády a stužkami. Jen tu a tam se našel nějaký chuďas, co měl akorát jeden nebo dva řády, jinak byli všichni tak opentlení a ověšení, že nebylo vidět, co mají na sobě za šaty. Někteří měli těch různých cingrlat za různé zásluhy tolik, že je ani všecky neunesli a táhli je za sebou na vozících.
Bezmocně jsem stál obklíčen davem slavných laureátů; cpali se a drali, lapali po dechu a funěli, hádali se a nadávali těm, co se dostali až ke mně.
„Už jste se snad dost vynadívali, ne? Pusťte taky jiné k lizu!“
Jak se ke mně někdo prodral, honem honem mě začal zasypávat otázkami, než ho druzí odstrčí. Za chvíli jsem toho měl po krk. Pořád odpovídat na jedno a totéž!
„Odkud jsi? Jak to, že nemáš ani jednu medaili?“
„Prostě nemám!“
„Kolik je ti?“
„Šedesát.“
„A to ještě nemáš žádný metál?“
„Ne.“
A hned se to rozkřiklo — jako když se na jarmarku vyvolává nějaká atrakce:
„Slyšíte, lidičky? Je mu šedesát, a dodnes nedostal jeden jediný řád!“
Tlačenice, řev, randál; šťouchali se a rýpali do sebe čím dál bezohledněji. Z okolních ulic zaútočili další zvědavci, každý mě chtěl vidět. Nakonec propukly rvačky, a tak to vzala do rukou policie, aby nastolila pořádek.
Než se začali prát, stačil jsem se několika nositelů řádů zeptat — jen tak namátkou —, za co byli vyznamenaní.
Jeden mi řekl, že mu jeho nadřízený ministr udělil vyznamenání za mimořádně obětavé zásluhy o vlast: rok disponoval obrovskými sumami státních peněz a v pokladně pak při revizi dělalo manko pouhé dva tisíce dinárů. „Tak se to patří,“ pochvalovali si spoluobčané, „mohl roztočit všechno sakumprásk, ale jeho ušlechtilé vlastenecké uvědomění mu to nedovolilo.“
Druhý byl vyznamenán za to, že měsíc hlídal nějaké erární sklady a ty nevyhořely.
Třetí dostal řád, neboť objevil a vědecky formuloval nesmírně zajímavý fakt, že slovo svoboda končí písmenem a a začíná písmenem s.
Dalšího zase vyznamenali za to, že se dopustil velikánského deficitu a nespáchal pak sebevraždu, jak bylo tou dobou v módě, nýbrž hrdě, srdnatě zvolal před soudem: „Proměnil jsem své názory, své ideje v čin — suďte mě! Tu jsem!“ (Načež se udeřil v hruď a udělal krok vpřed.) Mám dojem, že dostal medaili za občanskou odvahu. (Vždyť to taky bylo namístě.)
Jedné kuchařce dali vyznamenání, protože za pět let služby v bohaté domácnosti ukradla všehovšudy pár zlatých a stříbrných tretek.
Nějaký děda dostal metál za to, že zestárl a neumřel.
Kdosi si vysloužil řád tím, že za necelý půlrok závratně zbohatl, neboť dodával státu plesnivé obilí a plno dalšího vadného zboží.
Jednoho poctili vyznamenáním za to, že zdědil obrovský majetek, ale že ho hned nerozházel a přispěl pěti dináry na dobročinné účely.
Kdo by si to všecko pamatoval! U každého laureáta jsem si bohužel dokázal zapamatovat tak nanejvýš jednu zásluhu. Ostatně kampak bychom se dostali, kdybych vám je měl vypočítávat všecky!
Když tedy došlo na facky a kopance, řízení dalších událostí se chopila policie. Strážníci začali rozhánět dav a jeden chlapík, zřejmě starosta, nařídil, aby přijeli se zavřeným fiakrem. Šoupli mě do fiakru obklopeného kordónem policistů, starosta přisedl ke mně a někam jsme se rozjeli; davy pádily za námi.
„Kam jedeme?“ zeptal jsem se starosty — aspoň já mu tak říkám.
„Na policii.“
Zastavili jsme před rozlehlým, nízkým, notně omšelým stavením.
Když jsem vystoupil z fiakru, uviděl jsem, jak se rovnou u vrat té barabizny perou dva chlapi. Kolem stáli policajti a sledovali vývoj zápasu. I náčelník policie a další úředníci s potěšením přihlíželi.
„Proč se perou zrovna tady?“ podivil jsem se.
„Tak zní nařízení. Veškeré skandály se nesmějí dít jinde než tady, na očích policii. No uznejte sám — přece nikdo nemůže chtít po panu náčelníkovi a ostatních pánech od policie, aby se trmáceli po bůhvíjakých zapadlých podezřelých koutech! Takhle je to pro ně snadnější i přehlednější. Když se lidé pohádají a chtějí se poprat, přijdou pěkně sem, a hotovo. Vyvolávání výtržností, rvaček a dalších skandálů jinde než na místech k tomu vymezených se u nás přísně stíhá,“ vysvětlil mi starosta (nebo kdo to byl).
Náčelník policie, pupkáč s prošedivělým knírkem, vyholenou kulatou bradičkou a pořádným podbradkem, div nepadl do mdlob, když mě spatřil.
„Co jsi zač?“ vybafl a jal se mě ostražitě obhlížet od hlavy k patě.
Ten chlapík, co mu říkám starosta, si s ním začal něco špitat; asi mu referoval, co se všecko strhlo. Náčelník se zamračil a výhrůžně zavrčel:
„Odkud jsi? A už ať je to venku!“
Začal jsem mu dopodrobna líčit, kdo jsem, co jsem a kam mám namířeno, ale on měl asi chudák pocuchané nervy či co; zrovna když jsem byl v nejlepším, zničehožnic se na mne utrhl:
„Slabomyslné povídačky si běž blábolit někam jinam! Koukej kápnout božskou! Jak to, že ses opovážil objevit v tomhle stavu na ulici za bílého dne? Ven s tím! A hezky fofrem!“
Teď jsem se zas já začal prohlížet od hlavy k patě, co je na mně tak závadného, ale na nic jsem nepřišel. Prošel jsem přece lán světa, a nikde jsem neměl žádné popotahování kvůli tomu, jak vypadám.
„Tak otevřeš tu hubu nebo ne?“ zařval náčelník šaramantně, jak dle litery zákona vesměs vystupuje policie v té zemi, zvlášť když jde do tuhého; a tady šlo: všiml jsem si, že se třese vzteky. „Strčím tě do basy! Ztropil jsi výtržnost na nepatřičném místě! Jsi nebezpečný provokatér! Podvratný živel! Celé město je vzhůru nohama!“
„Nechápu, čím jsem se mohl tak provinit, pane…“
„Dědek jako ty — pomalu jednou nohou v hrobě, že by nevěděl, co ví každé malé dítě? Na to ti tak skočím! Ptám se tě naposled: proč, z jakých pohnutek nebo na čí popud sis troufl ukazovat se v tomto mravně pohoršlivém stavu na veřejnosti?“
„Necítím se vinen…“
„Necítíš se vinen, říkáš? Alealeale! A kde máš vyznamenání?“
„Žádné nemám.“
„Lžeš, elemente jeden stará rozvratnická!“
„Nemám, doopravdy.“
„Ani jedno?“
„Ne.“
„Kolik je ti let?“
„Šedesát.“
„Za šedesát let že by sis nevysloužil ani jeden metál? Povídali, že mu hráli! Kde jsi žil těch šedesát let? Na Měsíci, ne?“
„Při všem na světě vám přísahám, jako že je Bůh nade mnou, ať na místě umřu, jestli nějaký mám!“
To náčelníka dočista uzemnilo. Otevřel ústa, vyvalil na mne oči a chvíli nebyl mocen slova.
Když se trochu sebral, rozkázal podřízeným, aby honem přinesli pár metálů. Aspoň deset.
Odkvapili do sousední kanceláře a za minutku byli zpátky s plnou náručí různých stužek, hvězd, takových těch medailí, co se nosí na krku, a dalších cetek a tretek.
Na pokyn šéfa mi narychlo připjali dvě tři hvězdy, do klopy mí vetkli řádovou stužku, pár řádů mi navěsili na krk, pár mi jich přišpendlili na kabát a nádavkem mi uštědřili i několik pamětních medailí; už ani nevím, jakými všemi metály mě tenkrát vyšňořili a opentlili. Hlavně že v tom okamžiku vůči mně náčelník roztál.
„To je ono, drahý příteli!“ liboval si navýsost spokojen, jak geniálně zabránil dalším skandálům. „Už se začínáte podobat normálnímu člověku! Vždyť jste mi pobouřil celé město, když jste nám sem vpadl jako monstrum… Že máme dneska slavnost, to zřejmě taky nevíte, co?“ zaskočil mě novou otázkou.
„Ne.“
„Neuvěřitelné!“ poznamenal dotčeně, ale pak mi s noblesou sobě vlastní prominul mou neznalost a poučil mě:
„Dnes je tomu pět let, co se narodil kůň, na kterém poslední dobou nejraději jezdím. Dopoledne jsem jeho jménem přijímal blahopřání od nejváženějších občanů. Večer projde můj kůň v čele pochodňového průvodu méstem a pak v našem nejluxusnějším hotelu, kam má přístup pouze lepší společnost, pořádáme večírek s tancem.“
Tohle zas dočista uzemnilo mne, ale duchapřítomně jsem se včas vzpamatoval a rovněž jsem mu poblahopřál:
„Tisíckrát vás prosím za prominutí, leč vskutku jsem netušil, že dnes oslavujete tak význačnou událost. Nesmírně lituji, že jsem vám nemohl pogratulovat v dobu k tomu určenou; dovolte mi proto, abych tak učinil nyní.“
Náčelník mi srdečně poděkoval za upřímné city, jež chovám k jeho věrnému koni, a okamžitě nařídil, aby přinesli pohoštění.
Nabídli mi víno a dorty a pak jsem se s náčelníkem rozloučil a odebral se v čestném doprovodu jednoho policajta do hotelu. Už jsem se mohl klidně pohybovat po ulici, aniž bych vyvolával nežádoucí poprask — metálů na mně cinkalo a řinčelo habaděj!
Strážník mě dovedl do hotelu U naší draze milované vlasti-mučednice. Hoteliér mi přidělil pokoj a já si šel odpočinout. Nemohl jsem se dočkat, až budu sám a budu se moci vzpamatovat z neuvěřitelně osobitých dojmů, jimiž na mě zapůsobila tato země.
Strádie (1/12)
V jedné staré knize jsem četl prazvláštní příběh; čerti vědí, jak se ke mně dostala ta knížka z jakýchsi divných, tatrmanských časů, kdy bylo plno svobodomyslných zákonů a žádná svoboda, kdy se řečnilo ostošest a vycházely tlustospisy o hospodářství a nikdo nic nesil ani nežal, celá země přímo překypovala mravoučeními, ale morálka neexistovala, každý barák byl až na půdu napěchovaný pojednáními o filozofii, logice a bůhvíčem ještě, ale nikde ani špetka zdravého rozumu, kdekdo měl plnou hubu šetrnosti a hospodárnosti pro štěstí vlasti, a rozhazovalo se, kde se dalo i nedalo, a každý vydřiduch a lump si za pár šestáků mohl koupit titul zasloužilý syn národa.
Ke kterému literárnímu žánru to dílko přesně patřilo, nevím sám, a odborníků jsem se ptát nechtěl, poněvadž ti by bezpochyby podle našeho zaběhaného srbského zvyku postoupili dotyčný problém k expertize rozšířenému zasedání kasačního soudu. Mimochodem řečeno, je to báječný obyčej. Najmenuje se pár lidí, ti mají oficiálně v popisu své funkce povinnost myslet, a hotovo, my ostatní máme po starosti. Ale vraťme se k naší povídce, nebo, chcete-li, cestopisu. Autor začíná takhle:
„Padesát let svého života jsem strávil cestováním po světě. Viděl jsem mnoho měst, mnoho vesnic, mnoho zemí, mnoho lidí a národů, ale nikdy nikde mě nic tak nenadchlo, jako jeden malý národ v jedné nesmírně krásné a utěšené zemi. O tom přešťastném národě vám budu vyprávět, ačkoli předem vím, že dostanou-li se mé řádky někomu do rukou a začte-li se do nich, žádný mi nikdy, ani teď, ani dávno po mé smrti zaručeně neuvěří…“
Měl za ušima, ten strejda — zrovna tímhle úvodem vzbudil mou zvědavost, takže jsem jeho dílko přečetl až do konce, a když už jsem se s tím četl, rozhodl jsem se převyprávět to zas dalším. Nepodezírejte mě, že jsem jako ten strejc a že vás lstivě vábím k četbě, kdepak! Hned na začátku místopřísežně prohlašuji, že to zas tak moc za čtení nestojí a že ten strejc (totiž spisovatel nebo co byl zač) hrozně lže — ale kupodivu, já osobně vám tomu jeho prášení věřím na slovo a do posledního písmene.
A tohle ten strejda píše dál:
Je tomu už přes sto let, co byl můj otec ve válce těžce raněn a zajat. Odvlekli ho z rodné země do ciziny, a tam se po čase oženil s jednou otrokyní, svou krajankou. Z toho manželství jsem se narodil já. Bylo mi sotva devět, když otec zemřel. Stále mi vyprávěl o naší daleké otčině, o její slavné minulosti, o krvavých bojích za svobodu, o hrdinných a ušlechtilých lidech, jichž naše země rodí bezpočet, o jejich mravnosti a poctivosti, o tom, jak ve svém zaníceném vlastenectví neváhají položit na oltář otčiny vše, i svůj život. Na smrtelném loži mě zavázal tímto odkazem: „Synu můj! Smrt mi nedopřála skonat v milované vlasti; osud zabránil, aby mé kosti spočinuly v posvátné prsti, již jsem v bojích za naši svobodu napájel svou krví; neblahý úděl nedovolil, aby mě zahřály paprsky svobody v mé drahé rodné zemi, než zavřu oči… Umírám však smířen, neboť věřím, že ony paprsky svobody ozáří vás, děti naše… I tebe, synu můj! Vydej se na cestu, synku, a poceluj tu svátou půdu, až na ni vkročíš! Jdi a miluj věrně tu zemi reků a pamatuj, že náš národ je předurčen k velkolepým, skvělým činům! Buď důstojným synem svého otce a poctivě a čestně užívej svobody! Nezapomínej, že tu zemi zbrotila krev tvého otce a nesčetněkrát předtím krev tvých čackých a slavných dědů…“
Po těch slovech mě otec objal a zlíbal a jeho slzy zrosily mé čelo.
„Jdi, synáčku, a kéž ti Bůh…“
S tou nedokončenou větou na rtech můj dobrý otec vydechl naposled.
Neuplynul ani měsíc od jeho smrti, a já si svázal raneček a s holí v ruce jsem se vydal do světa hledat svou slavnou otčinu.
Padesát let jsem putoval cizinou, křížem krážem jsem prošel svět, ale nikde jsem nenašel zemi, která by se alespoň trochu podobala naší hrdinské otčině, o níž mi tak často vyprávěl otec.
Při tom marném hledání jsem však narazil na jinou velice pozoruhodnou zemi a o ní a o jejích obyvatelích vám teď budu vypravovat:
Letní den. Slunce žhnulo, div se hlava nerozskočila, vedro na omdlení; hučelo mi v uších, lekal jsem žízní, únavou jsem skoro neviděl. Byl jsem celý zpocený, olepený prachem z cesty; i můj vetchý oděv byl samý prach. Sotva jsem se vlekl, tak jsem byl uondaný a vyčerpaný, a tu najednou spatřím, jak se asi půl hodinku pěšky odtud bělá město na soutoku dvou řek. Jako by mi to vlilo do žil novou sílu; únava a skleslost byly rázem tytam. Pospíšil jsem tím směrem a zanedlouho jsem došel k pobřeží. Dvě mocné řeky velebně plynuly a omývaly svými vlnami městské hradby.
Vzpomněl jsem si, že když mi otec vyprávěl o jednom slavném městě, pro které naši předkové prolili mnoho krve, říkal, pokud si to přesně pamatuji, že leží zrovna takhle nějak — na ostrohu nad soutokem dvou řek.
Srdce se mi rozbušilo vzrušením: smekl jsem a závan větru z hor té země chladivě polaskal mé zpocené čelo. Poklekl jsem, upřel jsem zraky k nebesům a v hlubokém dojetí jsem zvolal:
„Velký Bože! Vyslyš modlitbu sirotka, jenž se plahočí světem a hledá svůj domov, svou otčinu… Dej mi vnuknutí!“ Svěží větřík dál pofukoval z modravých hor, jež se rýsovaly v dáli, a nebe mlčelo. Pověz mi ty, milý větře, jenž vaneš od oněch modravých vrcholků, jsou to hory mé vlasti? Řekněte mi vy, milé řeky, zda z těch hrdě se tyčících hradeb vznešeného města smýváte krev mých předků?“ Všechno němé, všechno mlčí — ale tu se mě zmocnila sladká předtucha; jako by mi jakýsi tajemný hlas zašeptal:
„To je země, kterou tak dlouho hledáš!“
Vyrušil mě nějaký šramot. Opodál na břehu jsem spatřil rybáře. Loďku měl uvázanou u břehu a spravoval sítě. V zajetí slastných pocitů jsem si ho předtím vůbec nevšiml, šel jsem k němu a pozdravil jsem ho.
Mlčky o mne zavadil pohledem, ale hned se zas dál věnoval své práci.
„Co je to za zemi tam za vodou?“ zeptal jsem se ho všecek rozechvělý — co mi odpoví?
Rybář pokrčil rameny, podíval se na mne a procedil mezi zuby:
„Nějaká země, no.“
„Jak se jmenuje?“ naléhal jsem.
„Kdopak ví. Země tam je, to jo, ale jakživ jsem se nikoho neptal, jak se jmenuje.“
„A odkud jsi ty?“
„Tadyocaď. Mám támhle chalupu. Žiju tu odmalička.“
Zvláštní, tak to asi nebude země mých dědů, pomyslel jsem si, ale nevzdával jsem se:
„Doopravdy nic nevíš o té zemi? Ani to, čím slyne?“
Rybář se zamyslel, nechal síť sítí a zdálo se, že úporně pátrá v paměti. Dlouho mlčel, až nakonec povídá:
„Prý tam mají děsných prasat.“
Vyrazilo mi to dech.
„Chceš mi tvrdit, že ničím jiným ta země není známá? Jedině prasaty?“
„Taky prý tam provádějí pěkné pitomosti, ale mně je to putna,“ zabručel neúčastně a chopil se své sítě.
Ta odpověď mi nebyla docela jasná.
„Co tím myslíš?“
„To, co jsem řek,“ odsekl otráveně a lhostejně zívl.
„A nic jiného jsi už neslyšel?“
„Jo, ještě se říká, že kromě prasat tam mají hromadu ministrů, některé na penzi, některé volně k mání, ale ty nevyvážejí do ciziny. Vyvážejí jenom prasata.“
Neutahuje si ze mne ten rybář? napadlo mě; vybuchl jsem:
„Přestaň si ze mě dělat blázny! Myslíš, že jsem padlý na hlavu?“
„Víš co? Zaplať mi, převezu tě na druhou stranu, a běž se tam podívat! Já tam jakživ nebyl, co jsem ti řek, vím z desátých úst.“
To tedy zaručeně nemůže být země mých předků — ta je přece proslulá činy bájných herojů a skvělou minulostí, přemítal jsem. Rybářovy divné narážky však probudily mou zvědavost, a tak jsem se rozhodl navštívit i tuto zemi — vždyť ono mě neubude, když už jsem viděl tolik jiných! Dohodl jsem se s rybářem, za kolik mě převeze, a nasedl jsem do člunu.
Rybář dovesloval k druhému břehu, shrábl peníze, já vystoupil, a on zas odplul zpátky.
Králevic Marko podruhé mezi Srby (5/5)
Kdo chce s vlky býti, musí s nimi výti… A tak se i Marko musel do jisté míry přizpůsobit zavedeným zvyklostem a začít po boku svých zdárných potomků přešlapovat, strkat se a uplivovat před ministerskými dveřmi a čekat, až ho přijme pan ministr, aby si vyprosil nějaké místečko, třeba mizerné — jen když bude mít z čeho žít.
Toť se rozumí, že to postávání a popocházení před páně ministrovými dveřmi trvalo pár dní, a pak mu řekli, aby žádost předal k zaknihování v archívu.
Pan ministr z té Markovy žádosti velkou radost neměl.
„Lidičky, co mám s tím člověkem dělat? Vážíme si ho, to prosím ano, komu čest, tomu čest, ale neměl se vracet z onoho světa. Není to člověk do naší doby.“
Nakonec mu s ohledem na jeho velkou proslulost a dřívější zásluhy přidělil místo policejního praktikanta v jednom okrese, kde lišky dávají dobrou noc.
Po velkém handrkování se Markovi podařilo získat zpátky oděv a zbraně a ostatní věci. Na ministerstvu je uprosil, aby mu dali jeden plat dopředu, a nejdřív ze všeho se vypravil pro Šarce.
Šarac, přestože si k posledku nežil nejhůř, nevypadal ani zdaleka jako kdysi, tuze sešel; ostatně i Marko byl o dobrých deset dvacet kilo lehčí.
Pak si Marko oblékl svůj oděv a brnění, ozbrojil se, osedlal Šarce, naplnil měch vínem, pověsil si ho na sedlo, nasedl na Šarce, pokřižoval se a vydal se, kam ho volala povinnost; po cestě, kterou mu ukázali. Hodně lidí mu radilo, aby jel vlakem, ale on o něčem takovém nechtěl ani slyšet.
Za necelé dva dny dojel k cíli. Vjel do dvora okresní policejní stanice, sesedl, přivázal Šarce k jedné moruši, sundal měch a po zuby ozbrojený se usadil v chládku a dal se do vína.
Vyjevení panduři, praktikanti a písaři vykukovali z oken a i ostatní lidé obcházeli junáka pěkně zdálky.
Objevil se náčelník; dostal sice hlášení, že mu byl přidělen nový praktikant, ale když ho viděl, vyhrkl:
„No pozdravpámbů!“
„Dejžto Pánbůh, neznámý junáku!“ odpověděl Marko. Jak měl zpátky svoje zbraně, oděv, Šarce a víno, všechno trápení bylo totam, hned se začal zase chovat jako za starých zlatých časů a mluvit v deseterci.
„Ty jsi ten nový praktikant?“
Marko se představil a náčelník mu povídá:
„S těmi zbraněmi a s měchem mi do kanceláře ne smíš!“
„Takový jet starý mrav u Srbů:
Ozbrojeni pijí rudé víno,
ozbrojeni k spánku uléhají!“
Náčelník byl ale neoblomný: ty zbraně musí pryč, pokud Marko míní vykonávat povolání praktikanta a brát plat.
Marko viděl, že nemá na vybranou; z něčeho člověk být živ musí, a i to málo peněz, co měl, už zase stačil utratit. Ale dostal nápad a povídá náčelníkovi:
„Znáš-li práci, jež zbroj vyžaduje, rci jen, reku, chutě se jí ujmu!“
„A co kdybys dělal pandura?“
„Jakéž pak má pandur povinnosti?“
„Doprovází úředníky na cestách a má zbraň, aby je bránil, kdyby je někdo přepadl; dbá na udržování pořádku, na to, aby nikdo nikomu neškodil, a podobně,“ povídá náčelník.
A tak se Marko stal pandurem.
—
Kdo chce s vlky býti… avšak tentokrát už se Marko nedokázal přizpůsobit svým zdárným čackým potomkům… Byl dokonce horším pandurem než ten nej horší z jeho druhů.
Jak tak provázel svého náčelníka po okrese, viděl mnoho zlořádu, neštěstí a bídy, a když se mu jednoho dne zdálo, že ani jeho náčelník si nepočíná, jak by měl, praštil ho, až mu vyrazil tři zuby.
Po dlouhém zápolení — toť se ví, že se Márko nedal jen tak! — ho přemohli, spoutali a poslali do blázince na vyšetření.
Tuto ránu už Marko nevydržel a skonal — doslova k smrti utrápený.
—
Když předstoupil před Pánaboha, Pánbůh se chechtal, až se třásla nebesa:
„Tak co, Marko, pomstil jsi Kosovo?“
„Zažil jsem strašného trápení, Panebože, a nešťastné Kosovo jsem vlastně ani neviděl! Prali se se mnou vsadili mě do vězení, musel jsem dělat pandura, a nakonec mě ještě strčili mezi blázny,“ vyléval si srdce Marko.
„Já ti to říkal, že se potážeš se zlou!“ povídá mu Pánbůh soucitně.
„Děkuju ti, Panebože, žes mě vysvobodil! Dostal jsem za vyučenou. Už vím, že na ty věčné nářky mých potomků, na to jejich hořekování nad Košovém se nesmí dát, že je to faleš nad faleš… A jestli potřebují pandury — na to mají lidí ažaž, jednoho lepšího než druhého. Odpusť mi to, Panebože, ale mně ti se zdá, že to snad ani nejsou moji potomci, i když mě tolik opěvují, že to jsou spíš potomci cikána Sulji.“
„Toho jsem taky měl v úmyslu poslat zpátky do Srbska, jenže tys mě tolik prosil… Já věděl, že ty jim tam nebudeš k ničemu,“ pravil Pánbůh.
„I Sulja by byl dneska v Srbsku tím nejmizernějším pandurem! Co je cikán Sulja proti Srbům!“ řekl Marko a dal se do pláče.
A Pánbůh si ztěžka povzdechl a pokrčil rameny.
Zdroj: Radoje Domanović, Cejch: výbor satirických povídek, Odeon, Praha 1984. (Sest. Irena Wenigová)
Králevic Marko podruhé mezi Srby (4/5)
Marko se vmísil do davu a vešel dovnitř. Posadil se stranou, aby neupoutával zbytečnou pozornost svou obrovitou postavou.
Bylo tam lidí, že by ani špendlík nepropadl. Všichni byli tak rozpálení vášnivými projevy a bouřlivou debatou, že si Marka nikdo ani nevšiml.
Na čestném místě byla tribuna, na tribuně stál větší stůl pro vážené předsednictvo a menší pro pány tajemníky.
Cílem valné hromady, jak oznámil předseda, bylo sestavit rezoluci, jež by odsoudila barbarské řádění Arnautů na Kosovu a vůbec v celém starém Srbsku a v Makedonii, zločiny, jichž se Arnauti dopouštějí na Srbech pod jejich rodným krovem.
Předsedova slova zapůsobila na Marka jako blesk. Všecek se proměnil. Oči mu zaplály hrozivým žárem, roztřásl se po celém těle, zaskřípal zuby a pěsti se mu začaly bojovně svírat.
Konečně jsem našel ty pravé Srby, které jsem hledal! To jsou oni, co mě přivolávali! zaradoval se Marko v duchu a už se kochal představou, jak je potěší, až se jim dá poznat. Vrtěl se nedočkavě na židli, div ji nerozlámal. Ale nechtěl se jim dát poznat hned, čekal na nejpříhodnější okamžik.
„Slovo má Marko Marković!“ ohlásil předseda a zazvonil.
Všichni utichli, aby jim neušlo ani slovíčko z úst vyhlášeného řečníka.
„Vážení pánové! Přátelé! Bratři! Slova, jimiž uvedu svůj projev, nejsou pro nás nijak lichotivá, ale vážnost situace i pocity, jež mnou zmítají, mě k tomu nutí. Jsou to verše básníka Jakšiće:
Ni Srby nejsme, ni muži nejsme…
Kdybychom Srby, kdybychom muži,
kdybychom bratry pravými byli,
což bychom takto z Avaly výše
shlíželi chladné v plamenů čas?
Což by pak všichni, ach, bratři milí,
nesčetnékráte odvrhli nás?“
Nikdo ani nedýchal; nastalé ticho rušil jen skřípot Markových zubů a vrzání židle, na níž seděl. Mnozí se po něm s nevolí ohlédli — jak to, že si dovoluje poskvrnit to svaté vlastenecké ticho!
Řečník Marković pokračoval:
„Ano, přátelé, je to krutá a žel oprávněná výčitka, již velký básník vmetl do tváře nám všem, našemu změkčilému pokolení! Zdá se skutečně, že nejsme ani Srby, ani muži! Klidně přihlížíme, jak den co den hynou srbské oběti pod krvavým handžárem arnautským, přihlížíme, jak hoří domy v korunním městě Dušanově, jak jsou zneuctívány srbské dcery, jak srbský národ zakouší nejstrašnější muka právě v těch posvátných končinách — v kraji nehynoucí srbské slávy a moci… Ano, bratři, právě z těchto končin, dokonce i z Prilepu, rodiště našeho největšího junáka, králevice Marka, se ozývají srdcervoucí stony a řinčení otrockých řetězů, jimiž jsou nebozí Markovi potomci dosud stále spoutáni; krev za krev! — avšak nešťastné Kosovo, jež dnes brotí nová srbská krev, dosud stále čeká na pomstu, stále žízní po nepřátelské krvi, které si právem žádá ušlechtilá, za srbskou svobodu prolitá krev cara Lazara a Miloše Obiliće. Nad tím přesmutným bojištěm, nad tím posvátným hřbitovem našich zázračných junáků, nad tím polem válečné slávy nesmrtelného Obiliće, nám nezbývá než zalkat spolu s tklivým kvilem guslí, jímž guslaři doprovázejí onu píseň o našem velikém junáku králevici Markovi; a není snad Marko přímo zosobněním všenárodního srbského smutku, když roní hořké slzy a říká:
Třikrát běda, Kosovo ty naše,
čeho ses to, nešťastné, dočkalo?“
Při těch slovech Markovi vyhrkly z očí slzy jak ořechy, pořád však ještě otálel. Čekal, co bude dál. Ale u srdce ho tak hřálo, že odpustil Srbům všechno trápení, co zkusil. Za tenhle okamžik by byl obětoval i svou rusovlasou hlavu! Dokonce byl zase ochoten vytáhnout na Kosovo, i kdyby se měl za to ještě jednou dostat do vězení.
„Není divu, že tato slova se bolestně zařezávají do srdce každého Srba — vždyť v nich ústy králevice Marka pláče celý náš národ! Leč kromě oněch ušlechtilých slz našeho velkého junáka bychom potřebovali jeho mužné paže! Právě tak jako paže pobratima Obiliće!“ rozpaloval se stále ohnivěji vyhlášený řečník Marković.
Marko kouleje čackou krví zalitýma a divoce hledícíma očima vyskočil a se zaťatými pěstmi, zdviženými nad hlavou se jako rozlícený lev vyřítil k tribuně. Cestou povalil a pokopal dost lidí a sálem se rozlehl řev a nářek. Předseda a tajemníci si zakryli obličej rukama a zalezli pod stůl, zatímco jiní stateční srbští vlastenci s úpěnlivým zoufalým voláním o pomoc ucpali východ.
Vyhlášený řečník Marković zbledl, rozklepaly se mu nohy a rozdrkotaly zuby, oči měl hnedle vsloup, rty mu modraly a těžce lapal po dechu. Marko k němu dodusal, zamáchal rukama nad jeho hlavou a zařval zplna junáckého hrdla:
„Tu je Marko, nebojte se, bratří!“
Řečníka oblil pot, zbledl jako křída, zapotácel se a sekl sebou jako podťatý.
Marko se zarazil, vyvalil oči na toho nebožáka v mdlobách, spustil ruce a s nechápavým výrazem se rozhlédl kolem. A tu teprve ztuhl údivem: jeho Srbové se jeden přes druhého drali ven, až ucpali dveře i okna, a ječeli, jako když je na nože bere: „Pomóóóc! Policie! Šílenec! Vrah!“
Marko už praničemu nerozuměl. Zničeně sklesl na židli a zabořil hlavu do mohutných dlaní.
Tohle bylo snad nejhorší, co ho potkalo. Taková naděje se v něm rozhořela, tolik zas začal doufat, tolik se radoval — a najednou ten nečekaný zvrat!
Dlouho tam tak seděl, bez pohnutí, jako by zkameněl.
Nářek pozvolna začal slábnout, až ho nakonec vystřídalo ticho, rušené jen pohekáváním vyhlášeného řečníka Markoviće, který přicházel k sobě. Nečekané ticho dodalo odvahy předsedovi a tajemníkovi: začali opatrně, pomaličku vystrkovat hlavy zpod stolu. Dívali se vyjeveně jeden na druhého, jako by se navzájem ptali: Co se to tu proboha dělo za hrůzu? A pak se ještě vyjeveněji začali rozhlížet kolem. Sál byl skoro prázdný, jen zvenčí sem okny a dveřmi nakukovaly přečetné vlastenecké hlavy. A pod tribunou seděl na židli Marko jako z kamene vytesaný, lokty opřené o kolena a hlavu v dlaních. Nehýbal se, ani jako by nedýchal. Pokopaní a povalení vlastenci odlezli po čtyřech za ostatními ven; vyhlášený řečník Marković se už docela vzpamatoval, vystrašeně se rozkoukával, ohmatával se a pak se připojil k rozmluvě pohledů mezi předsedou a tajemníky: Co to bylo za hrůzu? Zůstali jsme doopravdy naživu? Co je to za hromotlucké strašidlo? Co máme dělat? Nevíme!
Nečekané ticho zapůsobilo i na Marka. Zvedl hlavu a i on jako by se očima ptal: Co to pro Boha svátého najednou do vás vjelo, bratří? A po chvíli tiše, vlídně, cituplně, jak nejjemněji dovedl, oslovil řečníka Markoviće:
„Copak se ti stalo, bratříčku, žes upadl?“
„Praštil jsi mě tou svou pazourou!“ odtušil vyhlášený řečník vyčítavě a osahal si temeno.
„Vždyť jsem se tě ani nedotkl, nejsvětější Bůh a svátý Jan jsou mi svědky! Tak krásně jsi mluvil, říkal jsi, že Srbové potřebují Markovu mužnou paži! No a protože já jsem králevic Marko, tak jsem se ti přihlásil — nevím, proč ses tak vylekal.“
Přítomné vlastence toto sdělení nijak neuklidnilo, naopak koukali být od Marka v co nej bezpečnější vzdálenosti.
A Marko sc dal do vyprávění, co ho přimělo, že uprosil Pánaboha, aby ho propustil zpátky mezi Srby, co ho tu všecko potkalo a jaké strázně si vytrpěl, jak mu sebrali brnění, roucho, zbraně i měch a co zkusil Šarac, když musel tahat tramvaj a točit žentourem u zahradníka.
Vyhlášenému řečníku Markovićovi poněkud otrnulo a podotkl: „Tos tedy provedl zatracenou hloupost, kamaráde!“
„Ale vždyť už se to nedalo poslouchat, jak pořád pláčete a voláte mě! Převracel jsem se v hrobě, přes pět set let jsem tam sebou házel — ukažte mi nebožtíka, který by vydržel to věčné burcování!“
„Ale prosím tě, nevíš, co jsou junácké písně? To se jen tak zpívá! Zřejmě nemáš ponětí o básnickém umění.“
„Budiž, jenomže vy jste o mně a o Kosovu nejenom skládali písně, ale i mluvili! Přes pět set let, ve dne v noci! Ty sám jsi před chvílí tak mluvil!“
„Svatá prostoto! Člověče, kampak bychom došli, kdybychom brali doslova, co kdo řekne? A že já tak mluvil — no ovšem, kvůli stylu, aby byl co nejkvětnatější! Nemáš zdá se ponětí ani o řečnictví. Řečník musí umět nadchnout posluchače, upoutat je působivými slůvky, jako například: krev, handžár, otrocké řetězy, boj a tak podobně. Ale nikdo to nebere vážně, doopravdy jako ty, že je třeba si okamžitě vyhrnout rukávy a hurá na nepřítele! Právě tak se při tvorbě písní či básní zhusta používá různých frází, jako například: Kosovo, zkázo naše! či: Probuď se, Marko! a tak dále, rovněž pouze z estetických důvodů. Jsi, abych tak řekl, starobylý člověk, neznáš spoustu věcí. Věda od tvých dob udělala obrovský pokrok…“
„Ale co teď? Bůh mě zpátky na onen svět nepovolává, a tady žít nemůžu ani nedovedu.“
„Vskutku nezáviděníhodná situace!“ vmísil se předseda, předstíraje účast.
„Velice nepříjemné!“ přidali se stejným tónem i ostatní.
„Šarce mám u jednoho sedláka na výkrm, oděv, brnění i zbraně mi sebrali, všecky peníze jsem už utratil…“ zoufal si Marko.
„Velice nepříjemné!“ opakovali všichni přítomní téměř sborem.
„Kdybys měl spolehlivé ručitele, mohl by sis vypůjčit na směnku,“ uvažoval řečník Marković.
Marko mu nerozuměl.
„Máš tu nějaké dobré přátele?“
„Kromě Boha nikdo mi už nezbyl,
smrt mi vzala dobré pobratimy:
Obiliće Miloše junáka,
i junáka Toplicu Milana,
i junáka…“
Chystal se vypočítávat své další pobratimy, ale řečník Markovič ho přerušil:
„Stačili by dva!“
„Mám nápad,“ povídá předseda zamyšleně, poškrábal se po čele a po kratším odmlčení se obrátil k Markovi s otázkou:
„Jsi gramotný? Umíš psát a číst?“
Marko přisvědčil.
„Co kdyby sis podal žádost o nějaké úřednické místo? Třeba by tě vzali k policii jako praktikanta.“
Museli mu, toť se ví, vysvětlit, co to praktikant je, a Marko byl pro, zvlášť když mu řekli, že bude ročně brát kolem sedmdesáti dukátů — už chudák neměl ani vindru.
Napsali mu žádost, dali mu půl dináru na známku a půl dináru, aby měl něco do začátku, a poslali ho na ministerstvo policie.
Králevic Marko podruhé mezi Srby (3/5)
Záležitost běžela dál svým chodem. Když policie skončila vyšetřování, postoupila případ k soudnímu řízení.
Soud svolával a odročoval přelíčení, zval svědky a konfrontoval je. Prokurátor samozřejmě žádal, aby byl Marko odsouzen k smrtí; Markův advokát zas vášnivě dokazoval, že je Marko nevinný, a trval na tom, aby ho propustili na svobodu. Marka vláčeli k soudu, vyslýchali ho, a pak ho zase vodili zpátky do vězení. Dalo mu to zabrat, všecky ty divné obštrukce, co s ním prováděli. Největší újmu pro něho znamenalo, že musel pít vodu — ne a ne jí přijít na chuť. Všecko by vydržel, je přece junák, ale cítil, jak mu voda vyložené škodí. Začal scházet a chřadnout. Jo, marná sláva, už to nebyl ten starý Marko! Z chlapa jak dub byla najednou skoro seschlá halouzka, šaty na něm visely, jako by mu nepatřily, a při chůzi se potácel jak mátoha. Nejednou si z čirého zoufalství povzdechl:
„Ach, můj Bože! Hůř se mi tu daří,
než v zlověstné azacké šatlavé!“
Nakonec soud vynesl rozsudek. Vzali v úvahu Markovy nehynoucí zásluhy o srbský národ, jakož i řadu dalších polehčujících okolností, a odsoudili ho k trestu smrtí s tím, že ještě předtím uhradí veškeré soudní výdaje, odškodné a tak dále.
Případ byl předán apelačnímu soudu, jenž trest smrti změnil na doživotní vězení, neboť pojal Markovy přečiny jako záležitost povahy politické; kasační soud pak navíc zjistil nějaké nesrovnalosti v průběhu soudního řízení a vrátil akta soudu s požadavkem, aby bylo pod přísahou vyslechnuto ještě pár dalších svědků.
Dva roky se vlekla ta soudní procedura; kasační soud nakonec výrazně ovlivnil konečný rozsudek, jímž byl Marko odsouzen na deset let káznice v těžkých okovech a k zaplacení veškerých výdajů, poplatků a tak dále; dále rozsudek s definitivní platností konstatoval, že se nejedná o trestné činy politického charakteru, neboť se prokázalo, že Marko není členem žádné politické strany.
Samozřejmě že páni soudci všech instancí měli na zřeteli, že jde o velkého národního junáka králevice Marka a že v historii soudnictví tento proces nemá precedens. A vůbec to byl zatrápeně zašmodrchaný případ; i největší znalci práva byli s rozumem v koncích. Cožpak je možné odsoudit k smrti někoho, kdo už před tolika lety umřel a teď se znovu objevil na vezdejším světě?
A tak se z junáka králevice stal trestanec. Vzhledem k tomu, že neměl z čeho zaplatit zmíněné výdaje, bylo rozhodnuto, že Šarac, roucho, brnění a zbraně budou prodány ve veřejné dražbě. Roucho, brnění a zbraně zakoupil pro muzeální sbírky na dluh stát a Šarce koupila za hotové bělehradská koňka.
Marka ostříhali, oholili, nasadili mu těžké okovy, oblékli ho do bílého trestaneckého oděvu a uvěznili ho v bělehradské trestnici. A tady Marko zažil strašná muka; nikdy by nebyl věřil, že něco takového může vůbec vydržet. Zpočátku křičel, vztekal se a vyhrožoval; ale pomaloučku polehoučku si zvykl a poddal se svému osudu. Aby ho za tu dobu, než si odpyká trest, něčemu naučili, aby ho připravili pro společnost, v níž má, až si odsedí své roky, existovat jakožto její užitečný člen, začali ho totiž učit různým prospěšným pracím: nosil vodu, zaléval zahradu a plel cibuli, a později se naučil vyrábět břitvy, kartáče, koudel a plno jiných věcí.
Chudák Šarac zatím tahal od rána do večera tramvaj. Taky ho to zdrchalo. Při chůzi vrávoral jak opilý, a když mu poručili zastavit, okamžitě začal klimbat — možná snil o těch dávných šťastných dobách, kdy pil z vědra rudé víno, v hřívě měl zapletené zlaté stuhy, kopyta okovaná stříbrnými podkovami, hruď samá zlatá cetka i uzdu pozlacenou a kdy se svým pánem harcoval z jedné líté řeže do druhé a proháněli spolu víly. Teď pohubl: byl kost a kůže, dala se mu spočítat žebra a na boky by se mu byly daly jako na skobu věšet tašky.
To snad Marka soužilo ze všeho nejvíc; víc než jeho vlastní trampoty, když ho občas vyvedli někam za prací a on spatřil svého Šarce takhle vyřízeného; neubránil se slzám a s bolestí si povzdechl:
„Hojsa, Šárce, druhu nerozlučný…!“
Na ta slova se Šarac otočil a žalostně zaržál, ale vtom už zazvonil průvodčí a tramvaj vyjela dál a dozorce uctivě napomenul Marka, aby se nezastavoval (imponovala mu Markova mohutná figura). A tak se Marko ukrutně trápil, ale svého odhodlání pomstít Kosovo se nevzdal. Tramvajová společnost po čase Šarce vyřadila z provozu a koupil si ho jeden zahradník, aby mu točil žentourem.
—
Všechno má svůj konec. Skončilo i těch deset let utrpení. Marka propustili.
Měl maličko ušetřených peněz, co si vydělal prodejem různých drobností vlastní výroby.
Nejdřív ze všeho šel do hospody, dal zavolat dva holiče, aby ho umyli a oholili, potom poručil, aby mu upekli pořádného berana (tučného a devét let starého, jen takový jest junáckou krmí), nanosili rakije a přivalili sud vína.
Však si zasloužil trochu se pomět po tom, co prožil! Posedil tak dnů as čtrnáctero, až se mu zdálo, že trochu přišel k sobě, a začal přemýšlet, co dál.
Myslel a myslel, až si to vymyslel. Přestrojil se tak, že ho nikdo nemohl poznat, a nejdřív se vydal hledat Šarce; až i jeho zbaví trápení, pak to vezme od jednoho Srba k druhému, dokud nenajde ty, co ho tolik přivolávali a skládali o něm písně. Lotři, kteří ho strčili do chládku, přece nemůžou být Srbové!? No a potom se vypraví pomstít Kosovo.
Dozvěděl se, že jeho Šarac točí žentourem u nějakého zahradníka, přeptal se na cestu a vydal se tam. Když spatřil chudinku Šarce, jak bídně vypadá, rozplakal se. Vykoupil ho za pár babek — zahradník ho už stejně chtěl dát cikánům, a pak ho odvedl k jednomu sedlákovi a poprosil ho, jestli by si Šarce nevzal k sobě; když bude mít Šarac pořádnou péči, třeba se ještě sebere; toť se ví, že to Marko nechde zadarmo! Ten sedlák byl nějaký hodný člověk, slitoval se a přijal Šarce na výkrm a Marko se vydal pěšky dál.
Jak tak šel, viděl na ubohém políčku pracovat nějakého chuďase. Pozdravil ho (samozřejmě že ne v deseterci, byl přece v přísném inkognitu!), chuďas mu odpověděl, nu a slovo dalo slovo. Povídali o všem možném, a tu se ho Marko zeptal, jen tak jakoby nic:
„Co bys udělal, kdyby králevic Marko vstal z mrtvých a přišel k tobě?“
„Nic takového se přece nemůže stát!“ namítl chuďas.
„A co kdyby?“
„Řek bych mu, ať mi pomůže okopat tuhle kukuřici,“ zažertoval chuďas.
„A co kdyby tě chtěl vzít s sebou na Kosovo?“
„Přeskočilo ti? Člověče zlatá, jaképak Kosovo! Já nemám čas ani jít na trh koupit sůl a dětem opánky. A po pravdě řečeno, ani nemám zač.“
„Dobrá, ale copak ty nevíš, příteli, že na Kosovu ztroskotalo naše carství? Že Kosovo je třeba pomstít?“
„Já taky ztroskotal, člověče, jsem docela na dně. Nevidíš, že chodím bos? A až na mne přijdou s placením daní, nebudu vědět, ani jak se jmenuju, natožpak co se stalo a co se nestalo na Kosovu!“
Pak Marko přišel ke statku jednoho bohatého sedláka.
„Pomáhej Pánbůh, příteli.“
„Dejžtopámbů,“ odpověděl mu sedlák a podezřívavě si ho změřil. „Odkudpak jdeš, brachu?“
„Putuju zdaleka, příteli, a rozhlížím se, jak se vám tady žije.“
Dali se do řeči. I tentokrát Marko utrousil nenápadnou zmínku, co by se asi stalo, kdyby se znovu objevil králevic Marko a vyzval Srby k pomstě za Kosovo.
„Králevic Marko? To mi připomíná, že asi před deseti lety se nějaký blázen za něj vydával a napáchal na to konto spoustu zločinů a krádeží, takže ho šoupli za mříže.“
„Pravda, taky jsem to slyšel. Ale přesto, jak by ses zachoval, kdyby se objevil opravdový Marko a vyzval tě, abys s ním vytáhl na Kosovo?“
„Počastoval bych ho jak náleží vínem, a pak bych ho zas pěkně vyprovodil.“
„A Kosovo?“
„Jaképak Kosovo v těchhle hubených letech? Peníze i tak jenom lítají z kapsy. A dovedeš si představit, kolik by stálo takové tažení?“
A tak Marko i nad ním mávl rukou a putoval dál. Ale všude na venkově to bylo stejné. Lidi většinou nezastihl jinak než shrbené nad motykou; dostal z nich leda nějaké to pozdravpámbů, a to ještě na půl úst, jinak mlčeli jak zařezaní. Copak můžou ztrácet čas? Je třeba okopat pole, dodělat včas všecky práce, má-li úroda k něčemu vypadat.
Žádný div, že venkov Marka rozčaroval a že se rozhodl zkusit štěstí v Bělehradě — dá Bůh, že tam se konečně dozví, co se dá podniknout pro Kosovo, a dopátrá se, kteří Srbové ho tak úpěnlivě přivolávali.
Došel do Bělehradu. Povozy, tramvaje, lidí hotové mraveniště, všichni někam pospíchali, pobíhali křížem krážem, motali se jeden přes druhého: úředníci spěchali do úřadu, obchodníci za obchodem, dělníci zase za svou prací, prostě každý za svým.
Potkal jednoho seriózně vyhlížejícího, pěkně oblečeného pána. Přistoupil k němu a pozdravil ho. Pán zrozpačitěl a snažil se držet kousek na dištanc: jen aby ho proboha někdo známý neuviděl ve společnosti takového otrhance!
„Jsem králevic Marko. Přišel jsem pomoci svým srbským bratřím,“ povídá Marko (samozřejmě prózou; byl už tak usoužený, že kašlal na vyjadřování ve verších). A vypověděl pánovi všecko všecičko, jak a proč se vrátil do Srbska, co ho tu potrefilo a co má v úmyslu dělat dál.
„A ták.. .Jsem nesmírně rád, že jsem vás poznal, Vaše Excelence! Skutečně je mi kromobyčejným potěšením! Kdy hodláte navštívit své statky v Prilepu? Velice mě těšilo, ujišťuji vás; ale teď mě račte laskavě omluvit, spěchám do kanceláře! Uctivá poklona, Excelence!“ pravil pán a rychle kvapil pryč.
Marko zkusil zastavit ještě pár lidí, ale o nic lépe nepochodil. Všecky rozhovory pokaždé končily stejně: Spěchám do kanceláře! Klaním se! Ponížený služebník! Zdravíčko! Servus, Marko!
Zklamaný Marko začal propadat beznaději. Bloumal ulicemi, mlčel, mračil se, kníry mu zplihly na ramena; nikoho už nezastavoval, nikoho se na nic neptal. Proč taky? Po Kosovu zdá se nikdo ani nevzdechne, každý jenom pospíchá do kanceláře. Jako by kancelář byla přednější než Kosovo! Marko měl sice nervy jako provazy, ale ta kancelář, která podle jeho zdání tak úspěšně konkurovala Kosovu, ho dopalovala, div nevyletěl z kůže. A poznenáhlu se mu všecko zmrzelo. Jak by ne: v Bělehradě všichni akorát pospíchali do kanceláře, venkované v roztrhaných opáncích a záplatovaných gatích si zase jenom stýskali na špatnou úrodu a na rychtáře, spěchali na pole a od tmy do tmy pracovali. Marka opustily poslední naděje, že něco na tomto světě dokáže. Už kdyby ho Pánbůh povolal zpátky, aby skončilo tohle trápení! Vždyť každý Srb se stará jen o svoje věci a Marko se tu cítí docela zbytečný!
Jednoho dne zase tak šel, zasmušilý a rozmrzelý: i jeho majeteček se už rozkutálel, neměl na víno, a děvu Janju, krčmářku spanilou, černá zem už dávno, dávno kryla — ta jediná by mu našenkovala zadarmo. Vlekl se po ulici se sklopenou hlavou a divže se nerozplakal, když si vzpomněl na staré zlaté časy, na své druhy a hlavně na krásnou, ohnivou Janju a na její chladné víno.
A tu najednou spatřil před jednou restaurací plno lidí; zevnitř doléhal na ulici veliký rámus.
„Copak se tu děje?“ zeptal se jednoho člověka.
„Pořádáme valnou hromadu vlastenců!“ odpověděl tázaný a sjel po Markovi nedůvěřivým pohledem, načež se od něho poodtáhl jako od nějakého podezřelého individua.
„A co se tam dělá?“ ptal se dál Marko.
„Běž se tam podívat a uvidíš!“ odsekl mu ten člověk vztekle a otočil se k němu zády.
Králevic Marko podruhé mezi Srby (2/5)
A Marko jel pomalu dál a div si hlavu neukroutil, jak se divil, proč jeho Srbové před ním utíkají — vždyť ho přece tak dlouho a tak úpěnlivě přivolávali! A co písní o něm složili… To bude asi tím, napadlo ho, že ještě nevědí, kdo je, ale až se to dozvědí, konejšil se, to bude panečku uvítání! A on je pak všecky svolá dohromady a vytáhnou na sultána… Tu najednou spatřil u silnice rozložitý dub a pod ním lákavý chládek; neodolal a sesedl ze Šárce, přivázal ho, svlékl si kožich, sáhl po měchu a pustil se do vína. A jak tak popíjel a rozjímal, padla na něj dřímota, a tak se natáhl, jen tak, bez ničeho pod hlavou, že se drobátko prospí. Ale jen odespal prvních pár veršů, Šarac zpozoroval, jak je obkličují nějací lidé, a začal hrabat kopytem o zem. Byl to okresní policejní písař a deset žandárů. Marko vyskočil, natáhl si kožich naruby, nasedl na Šárce, a uzdu v zubech, v jedné ruce šavli, v druhé buzdovan, vtrhl mezi žandáry. V těch by se byl krve nedořezal, jak se lekli; a Marko, bez sebe vzteky, že ho probudili, začal jednoho po druhém obdarovávat: někoho šavlí a někoho buzdovanem. Sotva se třikrát rozmáchl, a už duše všech deseti žandárů opustily toto slzavé údolí. Když písař viděl to dopuštění, vykašlal se na vyšetřování a paragrafy, vzal nohy na ramena a metelil pryč. Marko se vrhl za ním s výhrůžným pokřikem:
„Marné prcháš, bídný zkurvysynu!
Můj buzdovan nemíjí se cíle!“
zamával buzdovanem a mrštil jím za bídným zkurvysynem; ten sebou sekl jak kláda, přestože buzdovan o něj jen lehce zavadil rukojetí. Zařinčely prázdné třmeny — a už se zmítal v Markových rukou; Markovi se ho ale zželelo, a tak mu jenom svázal ruce za zády a pověsil ho na hlavici sedla. Pak se vrátil k svému měchu, a když si pořádně přihnul, povídá tomu nešťastníkovi:
„Pojď si se mnou zavdat, zkurvysynu!“
Ale písař jen naříkal bolestí, kroutil sebou a házel, což Markovi přišlo jako náramně povedená švanda a rozesmál se; čím víc sebou ten chudák zavěšený na sedle mrskal a čím víc úpěl a fňukal, tím víc se Marko chechtal — kničí jak kotě či štíně! napadlo ho a rozřehtal se tak, až se popadal za junácké panděro a z očí se mu koulely slzy jako ořechy.
Písař s pláčem začal žadonit, aby ho pustil, a sliboval, že okamžitě zastaví veškeré trestní stíhání.
To už Marko dočista řval smíchy — div se nestrhal; tak ho ten smích zmohl, že dokonce přestal mluvit v de- seterci a povídá prózou:
„Máš, o co sis koledoval, ty žouželi, červe jeden bídná!“
Ale protože měl dobré srdce (v hrudi reka srdce milostivé), slitoval se nad písařem. A zrovna když ho chtěl odvázat, rozhlédl se a co nevidí: obklíčilo ho dalších deset pořízků, stejně divně ustrojených jako ti předtím, a zase jim velel takovýhle nějaký zkurvysyn. Marko skočil k Šárci, shodil písaře do trávy (a ten se odkutálel do škarpy u silnice a ječel a hekal odtamtud), vyhoupl se na Šárce a zaútočil. A vše se opakovalo: Marko se sotva dvakrát třikrát ohnal a všech deset žandárů vypustilo duši a písař — stejně jako jeho kolega před chvílí — vzal do zaječích. Marko i jeho trefil rukojetí buzdovanu. Svázal ho a pověsil na sedlo, pak šel vytáhnout toho prvního ze škarpy. Ten byl celý umolousaný od bahna a crčela z něj voda — což Marka znovu tak rozřehtalo, že ho jentaktak donesl k Šárci a pověsil z druhé strany sedla. Oba kolegové zkurvysyni sebou bezmocně mlátili a šili a vřískali a kvičeli a Marko se smál a řehonil a řičel smíchy — až si nakonec řekl (prózou):
„Tahle taškařice věru stála za to, že jsem se vrátil z onoho světa!“
Ale nechval dne před večerem, štěstí s neštěstím za ruku se vodí, nekřič hop — a tak dále. Jen se Marko vrátil k svému měchu, aby — jak to známe z písní o něm — víno vypil do poslední kapky, zaznělo přenáramné troubení a bubnování. Nejdřív zdálky, ale pak bylo slyšet blíž a blíž. Sarac začal neklidně frkat a stříhat ušima.
„Pomóóóc!“ zakvíleli v duetu kolegové zkurvysyni.
Trubky vřeštěly a bubny rachotily stále blíž, země duněla pod těžkými děly, zapráskaly salvy z pušek. Šarac vyvalil oči a začal poskakovat jako zjančený; duo mrskajících se zkurvysynů hýkalo a krákoralo stále srdceryvněji. Šarac byl čím dál vyplašenější — Marko nevěřil svým očím: to že je jeho Šarac? Ale pak se pokřižoval, sáhl po měchu, vyžahnul ho do dna a jal se chlácholit Šarce:
„Hejsa, Šárce, brachu nerozlučný,
statisíce šarvátek a řeží, [1]
oři můj, jsem s tebou proharcoval —
ničehož ses nikdy nezalekl!
Dá Bůh, že i dneska zvítězíme!“
Zaburácela děla; i sám Marko sebou škubl a Šarac se vzepjal, jako by se dočista splašil. Duo zkurvysynů sletělo a se žalostným jekotem se odkutálelo do škarpy, což Marka znovu rozesmálo — ačkoli šlo vůčihledě do tuhého; chechtal se a řehtal, až se prohýbal, a jen taktak se vydrápal na Šarce. Když se pušky a děla ozvaly ještě blíž, Sarac jako smyslů zbavený přeskočil škarpu a vyřítil se přes pole a louky, křoviny a příkopy. Marko ho nedokázal zastavit, ať dělal, co dělal. Přitiskl se tedy k němu, rukou si chránil obličej, aby ho nepoškrábalo trní; sobolí čepice mu spadla, šavle mu odskakovala od boku, a Šarac uháněl hlava nehlava, jako by ho posedl ďas. Přiřítili se na jakousi pláň — a tu máš! Co čert nechtěl — padli do pasti vojáků! Trubky vytrubovaly, bubny duněly, pušky štěkaly, z okolních kopců hřímala děla; před nimi vojsko, za nimi vojsko, vlevo, vpravo, prostě všude. Šarac se vzepjal a vrhl dopředu, Marko popadl buzdovan a zaútočil na ty nepřehledné šiky, které kolem něho stále víc a víc houstly. Zápolili tak skoro dvě hodiny, až Šárci vyrazila z nozder krvavá pěna; i Marko byl už unavený — jak by ne! Dvě hodiny kolem sebe mlátit těžkým buzdovanem! Pušky mu příliš ublížit nemohly, protože měl na sobě pancíř ze železa, pod ním drátěnou košili z oceli a navrch ještě trojí oblečení a vlčí kožich. Nakonec ho to všecko alé přece jenom udolalo — ani ne tak jejich pušky a děla, jako jeho vlastní buzdovan. Vzali mu koně, sebrali mu zbraně, spoutali ho a s ozbrojeným doprovodem ho vedli na okresní policejní stanici k výslechu.
Před ním deset vojáků, za ním deset vojáků a zrovna tak zleva i zprava po deseti vojácích s nabitými puškami a nasazenými bajonety. Na ruce zkřížené za zády mu nasadili želízka; na nohou vlekl okovy těžké nejmíň půl centu. Vpředu jako hlavní stráž pochodoval prapor vojáků, vzadu mašíroval pluk a za plukem dusala divize, na jejímž konci kráčel velitel divize obklopený generálním štábem; po obou stranách hřměla z okolních kopců kanonáda divizního dělostřelectva. Vše v plné pohotovosti, jako by vypukla válka. Šárce vedlo dvanáct vojáků, šest z každé strany, a i jemu spoutali přední nohy a na tlamu mu natáhli síťku, aby někoho nekousl. Marko se zachmuřil, zesmutněl, i legendární kníry (jeť každý knír Marka králevice, as jehnéte zvíci půlročního, bujná brada co beránek roční…) mu zplihly a plandaly po ramenou. K silnici, po níž ho eskortovali, se sbíhaly davy zvědavců, mnozí dokonce lezli na ploty a ohrady a šplhali na stromy, jen aby ho viděli, což bylo zcela zbytečné — stejně všechny kolem převyšoval nejmíň o dvě hlavy.
Přivedli ho na okresní policejní stanici. V kanceláři seděl osobně pan okresní náčelník, slaboučký krňous, ruce jak štangličky, psí prsa, při řeči pochrchlával a koukal značně přiboudle. Po levé i po pravé straně jeho stolu stálo šest pandurů s odjištěnými revolvery.
Když pan náčelník spatřil Marka (byť spoutaného), k smrti se vylekal; rozklepal se, jako by ho rozrážela horkost, vypoulil oči a nebyl schopen slova. S největším vypětím se po chvíli sebral a pokašlávaje, začal ochraptělým hlasem vyšetřovat:
„Kdo jste a jak se jmenujete?“
„Jsem králevic Marko, srbský junák!“ zaduněl kanceláří Markův hlas jak zvon a kapitán se roztřásl, až mu vypadlo pero z ruky; i kolemstojící panduři sebou cukli, a zvědavci doslova ucpali dveře.
„Chovejte se přístojně a ztlumte hlas, jak se sluší a patří na úřední půdě. Nejsem hluchý. Kdy jste se narodil?“
„Roku tisíc tři sta dvacet jedna.“
„Odkud pocházíte?“
„Mým domovem Prilep jest, hrad bílý.“
„Jakou máte profesi?“
Téhle otázce Marko nerozuměl.
„Jste úředník či obchodník? Nebo snad pracujete v zemědělství?“
„Kupčit ani rodnou hroudu orat
královskému synu nepřísluší!“
„Za jakým účelem jste přijel do Srbska?“
„Pět set roků v hrobl obracím se, jak mé ve dne v noci nazpét zvete, bych Kosovo kleté pomstít přišel. Kdo ústa má, o mní písni zpívá — v hrobl klidu já umrlec nemám. Uprosil jsem proto Hospodina, by mé k Srbům zpátky na zem pustil…“
„Ale to jste provedl hroznou hloupost, člověče nešťastná! Nesmysl, to se všecko říká a zpívá jenom tak, pronic zanic… Kdybyste měl víc fištrónu v hlavě, nedal byste na písně, a ušetřil byste nám i sobě celou tuhle polízanici… Jo, kdybyste byl k nám pozván oficiálně, to by byla jiná! Ale takhle nepočítejte s žádnými polehčujícími okolnostmi… Vás my tady přece vůbec na nic nepotřebujeme!“ zachraptěl náčelník nervózně a v duchu si pomyslel: Vlez mi na záda i s junáckými písněmi! Lidi nevědí roupama co dělat, pokřikujou a vyzpěvujou všelijaké pitomosti a já se teď tady kvůli tomu musím rozčilovat! Ještě z toho budu marod!
„Třikrát bída, Kosovo ty naše,
čeho ses to, nešťastné, dočkalo?
Po vznešeném caru Lazarovi,
hle! daremná chamraď v Srbsku vládne!“
zahuhlal si Marko pro sebe a obrátil se nahlas k náčelníkovi:
„Darmo, kmáne, darmo zrazuješ mé!
Vím, co je mou svátou povinností:
ztéci bašty mésta Cařihradu,
zamordovat Turčínů sultána!“
Náčelník vyskočil, jako když ho bodne:
„Dost! Další trestný čin! Člověče, vy nás ještě dostanete do maléru! Vždyť náš stát v současné době žije s tureckou říší ve velkém přátelství!“
Marko zalapal po dechu a div nepadl do mdlob. Srbové že se přátelí s Turky? Tak co mě u sta hromů citýrují? říkal si v duchu roztrpčeně, a nemohl se z toho omráčení probrat.
„Věnujte mi pozornost, ano? Je řeč o vás! Dopustil jste se následujících závažných trestných činů:
Za prvé: Dvacátého tohoto měsíce jste spáchal surovou vraždu na Petru Tomićovi, obchodníkovi, který se projížděl na bicyklu. Šlo o vraždu úkladnou, což dosvědčili tito svědkové uvedení v žalobě: Milan Kostić, Sima Simić, Avram Srećković a další. Podle závěrů vyšetřování a lékařského nálezu jste nebožtíka Petra Tomiće usmrtil tupým těžkým předmětem, načež jste mrtvole usekl hlavu. Mám vám přečíst žalobu? Ne?
Za druhé: Téhož dne jste napadl Marka Đorđeviće, šéfa výletní restaurace ve V…, rovněž s úmyslem ho zavraždit, což odpovídá vaší násilnické povaze; jemu se však naštěstí podařilo uniknout. Dotyčnému váženému občanu, který působil po jistou dobu i ve funkci národního poslance, jste vyrazil tři zuby. Dle lékařského nálezu i to je těžké ublížení na těle. Dotyčný občan na vás podal žalobu; požaduje, abyste byl dle zákona potrestán a nadto abyste mu zaplatil odškodné, náhradu ušlého zisku a veškeré soudní výdaje.
Za třetí: Spáchal jste vraždu dvaceti žandárů a těžce jste zranil dva okresní policejní písaře.
Za čtvrté: Je tu přes padesát dalších žalob z pokusu o vraždu.“
Marko nebyl mocen slova — to se mu snad zdá!?
„Dokud nedokončíme vyšetřování, zůstanete zde ve vazbě. Pak váš případ předáme soudu a vy si budete moci vzít advokáta, aby vás obhajoval.“
Marko si vzpomněl na pobratima Miloše Obiliće — jak ten by se za něho panečku uměl vzít! Zabolelo ho u srdce, z očí mu vytryskly slzy a zaúpěl mocným hlasem:
„Miloši můj, ach, kde je té konec?
O hlavu mi rusovlasou béží,
kdo mé z rukou kata vysvobodí,
když zde není mého pobratima?“
„Odveďte ho do vězení!“ zachrchlal náčelník bojácně a rozkašlal se.
[1] Pět století odloučení na onom světě zdá se Marko vůbec nebral v úvahu.
Králevic Marko podruhé mezi Srby (1/5)
Nás Srby když jednou něco popadne, nevíme, kdy s tím přestat. Vezměte si třeba to, jak už přes pět set let hekáme: „Nešťastné Kosovo!“ a „Kosovo, ráno naše otevřená!“ nebo „Ach care Lazare, cos nám to udělal!“ Hekáme a skuhráme a s brekem — jak se patří na syny hrdinského národa — si vyhrnujeme rukávy a strašíme nepřátele: „Jen počkejte! My vám ještě ukážeme!“ a „Máte se na co těšit!“ a nepřátelé z nás mají náramnou legraci.
Koho by to nedohřálo? A tak jsme si vzpomněli i na králevice Marka a začali jsme ho zaklínat a citýrovat, ať vstane z mrtvých a přijde se nás zastat a pomstít Kosovo. Dotíráme na něj už léta letoucí, pokoj mu nedáme, při každé příležitosti, možné i nemožné: „Probuď se, Marko!“ „Jak můžeš ještě otálet, Marko?“ „Nevidíš naše slzy, Marko?“ „Proč nejdeš, Marko?“ — a tak dále, až se z toho stal zaběhaný zlozvyk, manýra pro ostudu. Stačí, aby se někdo namazal v putyce, a jen prochlastá poslední prachy, už je to tady: zalomcují jím hrdinské city, uroní obligátní slzu pro Kosovo a začne kvílet: „Ach Marko! Proč teď nejsi po mém boku? Kde je tě konec?“ Myslíte si, že zveličuji? Ba ne, milí a vážení, takhle nemožně my Srbové vyvádíme už víc jak pět set let. Z Kosova pole se už díky těm krokodýlím srbským slzám stal spíš Kosovský močál. A Marko? Tak dlouho se chudák obracel v hrobě, až toho bylo moc i na nebožtíka.
A tak se jednoho krásného dne sebral a našněroval si to přímo k božímu trůnu.
„Copak je, Marko?“ zeptal se ho laskavý Pánbůh.
„Propusť mě, Panebože! Chtěl bych se podívat, co to tam ti moji trulanti dole tropí; už mám dost jejich breku a citýrování!“
„Ach Marko, Marko,“ povzdechl si Pánbůh, „to já všecko vím! Ale není jim pomoci — kdyby bylo, já první bych už jim byl dávno pomohl!“
„Jenom mi, Panebože, dej mého Šárce a zbroj, vrať mi mou někdejší sílu a propusť mě. Já to zkusím, třeba se pro ně přece jen dá něco udělat!“
Bůh pokrčil rameny a ustaraně zavrtěl hlavou:
„Běž si, když jinak nedáš… Ale uvidíš, že se potážeš se zlou!“
—
Čáry máry fuk, kde se vzal, tu se vzal, ocitl se Marko se svým šarcem na zemi.
Rozhlédl se kolem po krajině, ale ne a ne poznat, kde je. Podíval se na Šárce: v pořádku, byl to jeho starý dobrý Šarac. Omrkl buzdovan a šavli, pak se podíval, co má na sobě: všechno stejné jako kdysi, o tom nebylo pochyb. Sáhl po měchu: ani ten nechyběl, plný vína jak náleží; ani placky na cestu nechyběly. Všechno nasvědčovalo tomu, že i on je zas ten starý Marko, ale kde to asi je? A co by měl ze všeho nejdřív podniknout? Zatraceně těžké rozhodování! A tak seskočil ze Šárce, přivázal ho ke stromu, sundal měch, jaksepatří si loknul vína, a pak ještě jednou a ještě párkrát — musel si přece všecko pěkně v klidu rozmyslet! Dvakrát měř, jednou řež!
A jak se tak junácky posiloval a rozhlížel se, neuvidí-li třeba někoho známého, náhle kolem zběsilou rychlostí profičel chlapík na bicyklu: vyděšen Markovým divným ořem, rouchem a zbraněmi šlapal do pedálů, div se nezavařily, a ohlížel se, je-li už z dosahu toho hrůzného zjevení, Marka zase nejvíc vyvedl z rovnováhy ten nevídaný dopravní prostředek.
„Ký to přízrak nebo z pekel stvůra?“
řekl si a rozhodl se, že se s tím neznámým strašidlem pustí do křížku. Dopřál si ještě jeden mocný junácký doušek (až mu oči čacká krev zalila), dal napít taky Šarcovi (jenž si zunkl tak, až mu čacká krev zalila i uši), odhodil měch do trávy, narazil si do čela sobolí čepici, nasedl na Šárce a jaksepatří rozparáděný mu pravil:
„Pakliže ho, Šarče, nedoženeš,
zpřelámu ti všecky čtyři hnáty!“
Když Šarac uslyšel tak děsuplnou hrozbu — na onom světě mu v tom směru už otrnulo — vyrazil vpřed jako splašený. (Kupředu, hle, pádí komoň statný, cestou svými koleny prach víří, podkovami o černou zem křeše…) I chlapík na bicyklu ujížděl jako splašený (jako by byl víla okřídlená) a pořád se ohlížel. Dobré dvě hodiny trvala ta honička — a stejně jako se cyklistovi nedařilo uniknout Markovi, zrovna tak se Marko marně pokoušel lapit cyklistu. Přihnali se nakonec k nějaké výletní restauraci — a tu v Markovi hrklo: ještě tak aby se mu to strašidlo opevnilo v té tvrzi! Ostatně i té honičky už měl akorát dost. A tu si vzpomněl na svůj buzdovan. Vytáhl ho zpoza sedla a s lítým bojovým pokřikem:
„I kdybys byl třeba víla okřídlená
či zplozenec ďábla Satanáše,
i kdybys mi stokrát byl utekl,
tentokráte živý nevyvázneš!“
jím párkrát zamával a mrštil jím.
A strefil se; víla okřídlená, či chcete-li zplozenec ďábla Satanáše vydechl naposled dřív, než se skácel na zem. Marko se k němu vrhl, tasil šavli, usekl mu hlavu a hodil ji Šárci do pytlíka na oves, načež s veselou písní na rtech zamířil k oné restauraci; zplozence ďábla Satanáše nechal ležet vedle jeho pekelného dopravního prostředku. (Totiž jeho trosek; zapomněl jsem říct, že ten Marko rozsekal na cimprcampr svou legendární břitkou šavlí, již tré kovářů, tré pacholků statných, ve dne v noci týden pilně kulo, až ji naostřili, že dokázala rozseknout dřevo, železo i kámen, zkrátka kdeco.)
Před restaurací byla hromada lidí z okolí; když viděli ten úděsný výjev a spatřili blížícího se Marka v ráži, zařvali hrůzou a rozprchli se, jako by do nich střelil. Opuštěný majitel restaurace se rozklepal strachy jako v záchvatu zimnice, nohy mu vypověděly službu, vyboulil oči a zbledl jak mrtvola.
„Bůh té pozdrav! Rci mi, cizí reku,
čí jest tato pevnost sněhobílá?“
zeptal se ho Marko.
Cizí rek ztratil hrůzou skoro řeč; jen taktak se mu podařilo vyblekotat, že je to výletní restaurace a on osobně že tady šéfuje. Marko se mu rovněž představil, kdo je a odkud přichází, a hned se mu taky zmínil, že se vypravil pomstít Kosovo a zabít tureckého sultána. Šéfovi restaurace utkvěla z toho všeho v paměti hlavně slova zamordovat Turčínů sultána a jal ho ještě větší děs. Zatímco Marko dál rozkládal a zvídal, kudy je nejblíž na Kosovo a jak by se nejlépe dostal na kobylku sultánovi, šéf drkotal zuby a v hlavě mu pořád strašila ta slova zamordovat Turčínů sultána. Až pak Marko dostal žízeň a poručil mu:
„Hej krčmáři! Hybaj! Čepuj víno!
Markovo-li hrdlo žízeň moří,
Pánbůh budiž milostiv všem vůkol!“
Nato seskočil ze Šarce, přivázal ho před restaurací, a šéf odkvačil pro víno. Vrátil se a na tácku přinesl skleničku jak nic, na jedno deci. Tak se mu ale třásly ruce, že z té trošky vína ještě párkrát ušplíchlo.
Když Marko spatřil tu ubohou skleničku, mrňavou a ještě napůl vylitou, pomyslel si, že si šéf z něho tropí žerty. To ho tak rozběsnilo, že mu vlepil facku. Jenom docela malou, akorát že se šéfovi rozviklaly tři zuby.
Pak Marko znovu nasedl na koně a vyjel dál. Vesničané, co se před ním rozutekli, uháněli zatím rovnou na okresní policejní stanici ohlásit tu strašnou vraždu. Šéf restaurace si ovázal tvář studenými obklady, sedl na koně a odcválal k doktorovi pro potvrzení o těžkém ublížení na těle a jedním vrzem to vzal taky k advokátovi; ten se ho na všecko dopodrobna vyptal, vyždímal z něho peníze a sepsal žalobu.
Okresní policejní náčelník okamžitě nařídil jednomu písaři, aby se s několika ozbrojenými žandáry pusttil do stíhání zločince, a rozeslal telegraficky jeho popis po celém Srbsku.
Markovi by — pochopitelně! — ani ve snu nebylo napadlo, že už na něho je podaná celá hora žalob, samozřejmě uhrazených předepsanou taxou a vyšperkovaných citáty paragrafů o úkladné vraždě, o těžkém ublížení na těle, o urážce na cti, o utrpěném strachu, o bolestném, o náhradě výdajů za lékařské ošetření, o náhradě ušlého zisku v důsledku nuceného uzavření podniku, o náhradě honoráře advokátovi a předepsaných poplatků, a tak dále, a tak dále… Okresní policejní náčelník zaslal šifrované hlášení ministerstvu policie v souvislosti se šířením poplašných zpráv o chystané vraždě tureckého sultána a odtamtud přišla obratem odpověď: Neprodlené zajistíte dotyčného tuláka a postihnéte ho co nejpřísnéjším trestem. Dále nanejvýš ostražité dbejte, aby se podobné případy neopakovaly, jelikož to vyžadují zahraničnépolitické zájmy našeho státu, momentální udržujícího přátelské vztahy se sousední tureckou říší.
Zpráva o strašlivém, nezvykle vyhastrošeném člověku s prapodivnými zbraněmi a ještě prapodivnějším koněm se jako blesk roznesla široko daleko.
Marko se pustil po silnici od restaurace. Šarac šel krokem a Marko se opřel rukama o luk sedla; pořád se nemohl vzpamatovat z ohromení, jak se všecko změnilo: lidé i krajina i mravy, všecko, úplně všecko. Proč vstával z hrobu? Ani jeho staří druhové tu nejsou, nemá, s kým by pil víno — ale pozdě bycha honit… Po okolních polích pracovali lidé. Slunce pálilo, div hlava nepraskla; lidé byli shrbeni nad prací, dřeli a mlčeli. Marko sjel ze silnice a zavolal na ně, chtěl se jich zeptat na cestu ke Kosovu, ale jak ho uviděli, začali zděšeně křičet, a než se nadál, rozutekli se z pole na všechny strany. Když někoho potkal cestou, každý sebou cukl a zcepeněl, jako by do něj hrom uhodil, vytřeštil oči, mrkl nalevo, napravo, a jako pominutý, příkop nepříkop, tmí netmí, uháněl pryč. Čím víc ho Marko volal, aby se vrátil, tím zběsileji upaloval. Toť se ví, že všichni ti vyděšení lidé si podávali dveře na policii a jeden přes druhého vznášeli žaloby pro pokus o vraždu. Před okresní policejní stanicí se seběhlo národa, že se tudy nedalo projít. Děti brečely, ženské bědovaly, chlapi rozčileně hudrovali a advokátům div ruce neupadly, co žalob museli sepisovat, telegrafy cvakaly, všude možně i nemožně se potloukali policajti a žandáři, v kasárnách troubily trubky na poplach, v kostelích vyzváněly zvony a sloužily se bohoslužby za odvrácení té pohromy. Mezi lidmi šel jeden hlas, že se z králevice Marka stal upír, a ta strašidelná pověst notně vylekala i statečné policajty a žandáry, ba i vojáky. Nedivte se, vážení, s králevicem Markem nebyly žádné špásy ani zaživa, natožpak teď, když je z něho upír!
Nu înțeleg
Mi-a venit timpul să mă duc la armată, dar nu m-a chemat nimeni. Sentimentele patriotice nu-mi dădeau pace nici ziua, nici noaptea. Mergeam pe stradă și tot timpul strîngeam pumnii; cum trecea vreun străin pe lîngă mine scrîșneam din dinți și îmi venea să mă reped la el și să-i trag o palmă. Somnul mi-era neliniștit. Toată noaptea visam că înjunghii dușmani, că vărs sînge dușman și răzbun Cosovo. Abia așteptam să mă cheme la armată, dar degeaba, nu mă chemau.
Vedeam cum unii erau luați de guler și aruncați în curtea cazărmii. Pur și simplu îi pizmuiam.
Într-o zi îi vine ordin de chemare unui bătrîn. Întîmplător avea același nume ca și mine. Și era un ordin aspru. Se ordona să fie imediat adus la comandament. Era dezertor!
— Ce fel de dezertor — a sărit în sus moșul — cînd am făcut trei războaie și am fost rănit, uite aici, se mai vede semnul și acum!
— Toate astea-s frumoase, dar trebuie să te prezinți la comandament, așa-i ordinul.
S-a dus bătrînul, însă comandantul l-a dat pe ușă afară.
— Cine te-a chemat, gloabă bătrînă? se răsti comandantul la el. Și gata să-l ia la bătaie.
Dorința pătimașă m-a aruncat într-o amarnică deznădejde. Cînd treceam pe lîngă ofițeri tropăiam atît de tare de mă dureau tălpile. Voiam să le atrag atenția că-s apt pentru armată. Zadarnic! Nici din asta n-a ieșit nimic. Nu-mi trimiteau ordin de chemare.
„Asta mi-e soarta“, mi-am zis. Într-o zi însă mă apucai să scriu o cerere, în care îl rugam pe comandant să mă primească în armată. Am așternut pe hîrtie toată înflăcărarea mea patriotică; iar la sfîrșit am adăugat: „Ah, domnule comandant, dac-ați ști cum mi se bate inima în piept și cum îmi fierbe sîngele în vine, așteptînd de atîta timp ceasul cînd mă voi numi apărătorul coroanei și al patriei, apărătorul libertății și al altarului sîrbesc, cînd voi intra în rîndurile răzbunătorilor Cosovei.“
Cererea am împodobit-o cu desene simbolice. Oricine ar fi crezut că este o poezie lirică. Eram mulțumit. Îmi scrisesem cea mai bună recomandare.
Aprins de speranță, m-am ridicat iute și am alergat direct la comandament.
— Pot să vorbesc cu domnul comandant? l-am întrebat pe soldatul care stătea în fața ușii.
— Nu știu, mi-a răspuns soldatul cu nepăsare ridicînd din umeri.
— Întreabă-l, te rog, Spune-i că a venit unul care vrea să intre în armată! i-am zis eu crezînd că el va zîmbi cu simpatie și va da fuga la comandant ca să-i vestească sosirea unui nou ostaș și că domnul comandant va veni repede pînă în pragul ușii, mă va bate pe umeri și va exclama: „Așa, șoimule, bravo! Vino mai aproape, poftim intră!“
Dar soldatul acela mă privi cu compătimire, de parcă ar fi vrut să-mi spună: „Mă, nătărăule, pentru asta te grăbești?! Ai să vezi ce rău o să-ți pară!“
N-am înțeles atunci ce voia să spună privirea aceea și m-am mirat că se uita lung la mine.
Am așteptat mult în fața ușii. M-am plimbat, am fumat, am stat jos, am scuipat, am privit pe fereastră, am căscat, am intrat în vorbă cu niște țărani care așteptau, și am făcut multe altele în timpul ăsta.
În toate birourile se lucra de zor. Se auzeau comenzi și înjurături. Tot timpul se dădeau ordine. Anticamera se cutremura de exclamația: „Am înțeles!“ După ce acel „Am înțeles!“ se repeta de cîteva ori, ordinul ajungea de la cel mai mare la cel mai mic. Și-l vedeam pe cel mai mic alergînd prin anticameră dintr-un birou în altul. Acolo am auzit niște voci, apoi s-a rostit de cîteva ori „Am înțeles!“, pe diferite tonuri, și soldatul a ieșit și s-a îndreptat în fugă spre altă încăpere.
S-a auzit o sonerie din biroul comandantului.
Soldatul a intrat.
De acolo a răzbătut un murmur înăbușit șl după aceea strigătul soldatului „Am înțeles!“.
Apoi ieși. Era roșu la față și răsufla ușurat, de parcă ar fi scăpat dintr-o pălmuială.
— Să intre cine vrea să vorbească cu domnul comandant, zise soldatul ștergîndu-și obosit nădușeala de pe frunte.
Intrai eu primul.
Comandantul stătea în spatele biroului și fuma dintr-un țigaret lung.
— Bună ziua! l-am salutat eu în timp ce intram.
— Ce este? răcni el cu un glas atît de înfricoșător încît mi se muiară picioarele. Simțeam că se învîrte camera cu mine.
— De ce strigați așa, domnule! i-am atras atenția după ce m-am dezmeticit puțin.
— Dar ce, tu mă înveți pe mine!? Cară-te afară, dobitocule! strigă el și mai tare și trînti cu piciorul în dușumea.
Am simțit cum mă trec fiorii. Patriotismul meu fierbinte parcă fusese stropit cu apă rece. Voiam totuși să-i spun pentru ce am venit. Nădăjduiam să se poarte cu totul altfel.
— Am venit să slujesc în armată! i-am declarat eu cu mîndrie privind drept în ochii lui.
— Aha, dezertor! Așteaptă numai puțin. Pe voi vă căutăm! Strigă și sună.
Se deschise o ușă din partea stîngă a biroului și se ivi un sergent. Își potrivi puțin ținuta, ridică iute capul, holbă ochii, lipi mîinile de coapse, se apropie în pas de defilare tropăind pe dușumea de-ți asurzea urechile. S-a oprit ca împietrit, în poziția de drepți, rostind tunător:
— Ordonați, domnule colonel!
— Ia-l imediat pe ăla de colo, tunde-l, îmbracă-l și bagă-l la carceră.
— Am înțeles!
— Iată cererea, vă rog!… Nu sînt dezertor… Vreau să slujesc în armată. Vorbeam tremurînd ca varga.
— Nu ești dezertor? Atunci ce vrei cu cererea asta?
— Vreau să fiu soldat!
El se dădu puțin înapoi, mă privi pe sub sprîncene și rosti pe un ton disprețuitor:
— Ia te uită la el, vrea să intre în armată!… Hm, așa care vra să zică!… Îți vine o idee și dai buzna la cazarmă să-ți faci serviciul militar cu un ceas mai devreme. Ce crezi tu, mă, că aici e balamuc?
— Am vîrsta pentru încorporare.
— Nu te cunosc și nici nu vreau să aud… mi-o tăie comandantul. În clipa aceea intră un ofițer cu o hîrtie.
— Vedeți acolo în tabelul recruților, cînd e trecut ăsta! îi spuse ofițerului, arătîndu-mă pe mine. Apoi mă întrebă:
— Cum te cheamă?
I-am întins cererea.
— Ce-mi dai mie prostia asta? răcni el și Iovi cu palma hîrtia. Năpăstuita mea cerere căzu pe dușumea.
„Vai, păcat de stilul ei minunat!“ — m-am gîndit cu tristețe uitînd să răspund cum mă cheamă.
— Cum te cheamă, de ce nu vorbești?! mai răcni el o dată.
— Radosav Radosavlevici.
— Vedeți în tabelul recruților! îi ordonă ofițerului.
— Am înțeles! spuse acesta și plecă în biroul lui, unde ordonă unui ofițer mai mic în grad:
— Vedeți în registrul recruților dacă se găsește acolo unul Radislav.
— Am înțeles! strigă el și ieșind în anticameră îl chemă pe plutonier, ordonîndu-i să mă caute în tabel.
— Am înțeles!
Plutonierul a transmis același ordin sergentului, sergentul a ordonat caporalului, iar caporalul unui soldat.
Se auzea numai un tropot de pași. Se opreau unul în fața altuia și totul se termina cu: „Am înțeles!“.
— Tabelul, tabe-e-e-elul! se auzea în toată clădirea și au început să trîntească jos de pe rafturi pachete prăfuite. Foșneau paginile, se căuta cu furie.
În acest timp eu mă găseam într-un colț în biroul comandantului și nu îndrăzneam nici să respir de frică. Comandantul ședea pe scaun și fuma răsfoind o agendă.
În sfîrșit a venit și răspunsul, numai că răspunsul a sosit de la cel mai mic și s-a oprit lia sergent.
Acesta intră la comandant.
— Ce e?
— Am onoarea să aduc la cunoștința domnului colonel că soldatul pe care l-am căutat în tabel a murit.
Am rămas cu gura căscată. Și de frică, și din pricina zăpăcelii. Enam gata s-o cred și eu pe asta!
— Soldatul ăla a murit!… zise comandantul.
— Dar eu sînt viu! am strigat speriat de parcă voiam să mă smulg din ghearele morții.
— Hai, șterge-o! Ești mort pentru mine! Nu exiști pe lume atîta timp cît comuna nu mi te trimite.
— Vă încredințez că eu sînt acela… nu sînt mort, priviți-mă!
— Ieși afară! În tabel scrie clar: „mort“, și vrei să mă convingi?!…
Ce puteam să fac. Am ieșit.
—
Am plecat acasă (locuiam în altă localitate).- Vreo două zile nu mi-am putut veni în fire. Nu mai aveam chef să scriu cereri din astea.
N-au trecut nici trei luni și a venit un ordin de la comandament în care se cerea să fiu trimis la cazarmă în douăzeci și patru de ore.
— Ești dezertor, mi-a spus un căpitan lia care m-a dus soldatul.
Îi spun toată povestea, amănunțit, cum m-am prezentat la comandant și ce mi s-a spus acolo.
— Bine, atunci du-te acasă pînă ce se va lămuri cazul dumitale.
Și iam plecat.
Abia am ajuns acasă și hop! a venit un alt ordin de chemare de la alt comandament.
Mă chemau să mă prezint urgent la comandamentul meu. Mă trecuseră greșit în tabelul lor.
M-am prezentat la comandament, le-am spus că printr-un ordin comandamentul M. mi-a făcut cunoscut să mă prezint la ei.
— Păi de ce ai venit aici?!
— De ce să mă mai duc acolo? Mă vor trimite acL Și pentru că tot am venit… Am încercat să-i conving.
— Ai venit să dai explicații!? Nu se admite așa ceva. Ordinul e ordin!…
Ce să fac! N-am avut încotro și am plecat de la K… la M. Acolo mi s-a comunicat să mă prezint la K…
M-am dus deci, la celălalt comandament.
Din nou, ordine, pași de defilare. „Am înțeles“ — și în sfîrșit mi-au spus că nu m-a chemat nimeni…
M-am întors acasă. Dar abia mi-am tras sufletul și iată, din nou, sosește un ordin de la M. Scria negru pe alb că este al doilea ordin de chemare și trebuie să fiu dus sub escortă și pedepsit pentru nesupunere la încorporare.
Am alergat într-un suflet. M-am prezentat. „Vei face serviciul militar doi ani“, mi s-a spus. Și l-am făcut.
—
Au trecut de atunci cinci ani. Uitasem c-am fost soldat.
Într-o zi sînt chemat la primărie.
M-am dus. Acolo un pachet voluminos cu acte de la comandament. Un pachet de vreo zece kilograme. Era înăuntru ceva cusut, legat. Era atît de mare pachetul, încît am fost nevoiți, să-l împărțim în două.
— Mi se ordonă să vă trimit la comandament, mi-ia spus primarul.
— Cum, iarăși?! am strigat eu deznădăjduit.
Am cercetat actele acelea. Erau mii de iscălituri, ordine, referate, acuzări, răspunsuri, stampile de la preot, de Ia căpitani, pretori, de la școală, de la primărie, de la divizie, de la, de la… Le-am citit pe toate și le-am dat de rost: se stabilise că sînt în viață și deci mă chemau de urgență să-mi fac serviciul militar…
Sursă: Domanovici, Radoje, Stradia – povestiri satirice, Editura de Stat pentru Literatură și Artă, București 1955. (Trad. de V. Vescu, D. Bărbulescu)
Desființarea pasiunilor
Noi sîrbii, slavă milostivului domn, am isprăvit toate treburile noastre și acum putem să stăm, să căscăm după pofta inimii, să ne întindem, să dormim, și cînd ne-om plictisi și de toa te t-astea să aruncăm în treacăt cîte o privire și să vedem ce se mai întîmplă prin alte țări nefericite.
Se spune — doamne scapă-ne de nenorociri și nevoi — că există țări în care oamenii sîngerează și se încaieră pentru nu știu ce drepturi, pentru nu știu ce libertate și independență individuală. Ți se încrețește pielea cînd te gîndești la nefericiții ăștia care încă nu și-au încheiat treburile lor de acasă, în timp ce noi am ajuns să facem ordine în China și chiar în Japonia. Cu fiecare zi ajungem tot mai departe de țara noastră și dacă vom merge tot așa, ziariștii noștri vor începe să transmită știri de pe Marte, Mercur sau, în cel mai rău caz, din Lună.
—
Și eu sînt fiu al acestui fericit popor. De aceea vreau, pentru a fi la modă, să vă vorbesc despre o țară foarte îndepărtată și să vă povestesc ce s-a întîmplat acolo demult, foarte demult.
Nu se știe precis unde era așezată țara aceea, cum se numea poporul care-o locuia, dar după toate probabilitățile nu se afla în Europa, iar poporul de-acolo se putea numi oricum, numai sîrb nu. În această privință sînt de acord toți istoricii vechi, iar cei noi vor susține, pesemne, contrariul.
La urma urmei nici nu-i treaba noastră, de aceea las la o parte aceste amănunte, chiar dacă voi călca bunul nostru obicei de a vorbi și despre lucruri pe care nu le înțelegem și de-a face ceea ce nu sîntem în stare.
Se știe în mod sigur că acel popor era decăzut și rău, plin de vicii și pasiuni josnice.
Desigur, dragi cititori, voi nu puteți crede dintr-un început că ar fi existat vreodată oameni atît de josnici. Însă trebuie să știți că eu scriu povestea asta după niște vechi manuscrise. Sînt în fața mea.
Iată în traducere exactă, cîteva rapoarte adresate diferiților miniștri de-acolo:
„Agricultorul N.N., din Car, s-a întors astăzi de la arat și s-a dus la cîrciumă, unde a băut cafea și a citit cu mare pasiune ziare ce atacau guvernul…“
„Învățătorul T… din Borc, cum iese din școală adună în jurul lui pe țărani și-i sfătuiește să alcătuiască un cor. Învățătorul mai are un obicei urît: joacă țurca cu ucenicii, iar cu elevii sal joacă nasturi. E un om primejdios și dăunător. Unor țărani le-ă citit niște cărți și i-a îndemnat să le cumpere. E o faptă ce nu se mai poate răbda. El ațîță întregul ținut și îi învață pe cetățenii pașnici și de treabă să ceară libertate. Dar săvîrșește ceva și mai grav: vorbește mereu cum că libertatea este mai dulce decît orice. Fumează cu pasiune și scuipă într-una cînd fumează.“
„Preotul H… din Sor, a plecat, după slujba religioasă, la o adunare politică din orașul învecinat.“
Vedeți dar cîte fapte grave, rușinoase!
Fiți atenți mai departe:
„Judecătorul S… a votat azi pentru consiliul comunal. Acest judecător infam primește ziarul opoziției și-l citește cu pasiune. A avut îndrăzneala să spună la un proces cum că un țăran acuzat că a insultat guvernul și s-a ridicat împotriva puterii de stat nu este cu nimic vinovat, și a mai adăugat, de față cu martori, că nu va cumpăra nimic din prăvălia primarului Gabor. În afară de aceasta, judecătorul arată a fi gînditor, și asta-i o dovadă limpede că-i om vicios și se gîndește la un mare complot împotriva actualului guvern. Trebuie să fie acuzat de lez-maiestate. De altfel, nici nu poate fi prietenul dinastiei fiindcă bea cafea la cafeneaua lui Mor, iar bunicul lui Mor a fost bun prieten cu fratele de cruce al lui Leon, care a ridicat în Iamb acea răzvrătire împotriva sfetnicului curții, bunicul actualului nostru domnitor!“
Dar se găseau oameni și mai răi în nefericita tară. Citiți numai aceste rapoarte:
„Avocaiul din Tul a luat sub ocrotire pe un oarecare orfan al cărui tată a fost omorît anul trecut. Acest avocat este un pasionat băutor de bere și merge la vînătoare, dar ceea ce este și mai grav, el a fondat o societate pentru ajutorarea orfanilor din ținutul nostru. Acest impertinent degenerat spune că spionii statului sînt cei mai răi oameni!“
„Profesorul T… a hoinărit astăzi cu diferiți copii vagabonzi prin oraș și a furat pere de la un precupeț, iar ieri a tras cu praștia în porumbei și a spart un geam al unei instituții de stat. Asta i s-ar putea ierta, dar șe duce la întruniri politice, votează la aceste întruniri, discută cu cetățenii, citește ziare, vorbește despre împrumutul de stat și face fel de fel de rele în dauna învățămîntului!“
„Țăranii din Var au început să construiască o școală nouă. Trebuie combătut cît mai curînd posibil acest josnic curent ce dăunează statului!“
„Meșteșugarii din Var au de cîtva timp o bibliotecă a lor și se adună în fiecare seară acolo. Această pasiune a prins rădăcini adînci mai ales la tineri, iar bătrînii au îndrăznit să se gîndească la înființarea unui fond de pensii pentru meșteșugari. Aceasta nu se mai poate răbda, deoarece scandalizează pe toți oamenii de treabă, care nu-i înjură pe miniștri!… Un meșteșugar a cerut stăruitor să li se dea de lucru meseriașilor. Îngrozitoare pasiuni!…“
„Țăranii din Pado cer autoadministrare obștească!“
„Cetățenii din Troia vor alegeri libere.“
„Mulți funcționari de aici își văd conștiincios de treaba lor, dar unul cîntă din flaut și cunoaște notele muzicale.“
„Conțopistul Miron dansează cu pasiune la petreceri și mănîncă semințe sărate cînd bea bere. Trebuie dat afară pentru a se lecui de asemenea pasiuni!“
„Învățătoarea Hela cumpără flori în fiecare dimineață, fapt care a scandalizat tot ținutul. Nu mai poate fi tolerată deoarece ne va strica tineretul.“
Cine-ar mai putea enumera toate pasiunile josnice ale acelui popor nefericit? E de ajuns să spunem că erau numai zece oameni cinstiți și de treabă în întreaga țară, iar toți ceilalți, și bărbați, și femei, și bătrîni, și tineri, erau stricați, cum s-ar zice, din temelie.
Cum credeți că puteau trăi acei zece oameni cumsecade între astfel de cetățeni?
Greu, desigur foarte greu. Erau nevoiți să privească neputincioși cum decădea patria lor iubită. Nu dormeau nici ziua nici noaptea de grijă: se gîndeau cum să-i îndrepte pe concetățenii lor păcătoși și să scape țara de la pieire!
Hărăziți cu virtuți și generozitate, erau în stare să facă orice jertfă pentru fericirea patriei lor. Și într-o zi și-au călcat pe inimă. Au plecat capetele în fața sorții amare, și au devenit miniștri, luînd asupra lor misiunea nobilă de a curăța țara de păcate și pasiuni.
Oameni învățați, și totuși nu era ușor pentru zece oameni să întreprindă o acțiune atît de grea.
În sfîrșit unuia dintre ei — celui mai prost (în limba poporului înseamnă celui mai deștept) — îi trăsni prin cap o idee. S-a gîndit că trebuie să convoace o adunare reprezentativă, în care să hotărască numai străinii. Au fost cu toții de acord cu minunata idee. Pe cheltuiaia statului au fost angajați de peste hotare două sute de străini și au mai prins tot atîția străini aflați în diferite localități în țară, unde făceau comerț. S-au apărat ei, s-au zbătut, dar nu le-a mers.
Astfel au fost adunați patru sute de străini buni pentru deputați. Ei trebuiau să exprime dorințele poporului și sa rezolve diferite probleme, spre fericirea țării.
După ce s-a sfîrșit treaba asta, cei patru sute au fost numiți reprezentanți ai poporului. După aceea s-au anunțat alegerile. Nu vă mirați. Așa era obiceiul în țara aceea. Și iată că au început ședințele Camerei reprezentanților. Au avut loc discuții, dezbateri, s-au elaborat legi. Nu-i ușor să duci la bun sfîrșit o treabă atît de însemnată. Totul a mers ușor și repede. Cînd s-a ajuns însă Ia pasiuni s-au ivit de îndată și greutăți. Dar cineva a propus să se facă o lege pentru desființarea tuturor pasiunilor.
— Trăiască vorbitorul, trăiască! izbucniră în sală strigăte de bucurie.
Toți au primit cu însuflețire propunerea și legea a fost elaborată:
„Reprezentanța Națională, văzînd că pasiunile împiedică progresul națiunii, a găsit necesar să introducă o lege cu următorul articol:
Începînd de astăzi, se desființează pasiunile, ele dăunînd atît poporului cît și țării.“
Nu trecuseră nici cinci minute de cînd legea desființării pasiunilor a fost semnată, și să vedeți ce a pățit poporul. El riu auzise de lege. O cunoșteau numai deputații.
E de ajuns să vă redau în traducere numai un fragment din însemnările unui oarecare ins.
Iată-le cuvînt cu cuvînt:
„…Eram fumător pasionat. Cum mă sculam, aprindeam imediat țigara. Intr-o zi după ce m-am trezit, am luat cutia cu tutun să-mi răsucesc — după obicei — o țigară. Nu mă simțeam prea bine (tocmai atunci deputatul amintit făcea propunerea). Deodată am simțit cum începe să-mi tremure mîna. Scap țigara, mă uit la ea și scuip cu scîrbă… „Nu mai fumez — mi-am zis — tutunul mi se pare dezgustător, să nu-l mai văd în ochi.“ M-am mirat cum de s-a întîmplat așa dintr-o dată. Dau să ies în curte. Dar ce văd?! In fața ușii se găsea vecinul meu, un mare bețiv. Nu putea să trăiască o oră fără vin. Omul era treaz. Se uita înaintea lui și se scărpina în cap.
— Hei, ți-am adus niște vin, îi spuse un flăcău și-i întinse o sticlă plină, că de obicei.
Vecinul meu o înșfăcă și o trînti de pămînt. S-a spart în sute de bucăți.
— Pfui, ce scîrbă mi-e! strigă el privind în silă vinul vărsat.
A tăcut un timp, apoi mi-a cerut dulceață și apă.
I-am adus. S-a servit și a plecat la treaba lui.
Nevastă-sa a plîns de bucurie cînd a văzut că bărbatul ei nu mai bea.
Pe un alt vecin al meu, pasionat cititor de ziare, l-am găsit la el acasă. Privea pe fereastră. Era oarecum schimbat.
— Ți-au venit ziarele? l-am întrebat.
— Să nu le mai văd în ochi, m-am săturat de ele. Chiar acum mă gîndesc să mă apuc de arheologie sau de gramatica greacă… mi-a răspuns el.
Am ieșit în stradă.
Orașul parcă nu mai era același. Un politician pasionat plecase la o întrunire. Cum mergea omul pe stradă, deodată se întoarse și o luă Ia fugă înapoi, de parcă l-ar fi gonit cineva. L-am oprit întrebîndu-l cu mirare pentru ce a luat-o la fugă.
— Plecasem la întrunire, dar m-am gîndit că e mai bine să mă întorc acasă, să iau o carte de agricultură și s-o studiez. Vreau să mai învăț. Ce să fac la întrunire? Nu și-a sfîrșit bine vorba și a și început să gonească. Se ducea acasă să studieze plugăria.
Am rămas cu gura căscată în fața acestor minuni. Ele s-au ivit dintr-o dată. M-am întors și eu acasă și am început să răsfoiesc un tratat de psihologie. Voiam să citesc capitolul despre pasiuni. Găsesc într-adevăr pagina intitulată Pasiuni. Dar rămăsese acolo numai titlul. În locul textului foaia era albă, goală, ca și cum niciodată n-ar fi scris nimic pe ea!…
„Ce-o mai fi și asta, pentru numele lui dumnezeu!“
În tot orașul, nicăieri, nu izbuteam să găsesc un om stăpînit de vreo pasiune. Chiar și animalele erau înțelepte!
Abia a doua zi am citit în ziare legea pentru desființarea pasiunilor.
— Aha, asta era! auzeam peste tot. Ne miram și nu știam ce se întîmplă cu noi și cînd colo, vezi, adunarea reprezentanților a desființat pasiunile!“
Însemnările ne-au arătat exact ce s-a întîmplat în țara aceea la ora cînd adunarea reprezentanților a votat legea pentru desființarea pasiunilor.
După ce a fost votată de toată lumea, nedumeririle au încetat. Profesorii vorbeau astfel elevilor, despre pasiuni:
„Cîndva, în sufletele oamenilor au existat pasiuni. Capitolul Pasiuni era cel mai încurcat și cel mai greu din psihologie, dar prin noua lege pasiunile au fost anulate. Acum nu mai există această problemă nici în psihologie și nici în sufletele oamenilor. Pasiunile au fost desființate la data de cutare în anul cutare.“
„Ura! bine că am scăpat. Nu mai trebuie să le învățăm“, strigau elevii, mulțumiți de legea adunării reprezentanților. Pentru lecția următoare trebuiau să învețe doar atît:
„La data de cutare în anul cutare, printr-o lege specială, au fost desființate toate pasiunile. Astăzi ele nu mai există la oameni!…“
Cine știa lecția asta fără greșeală căpăta nota foarte bine.
Iată cum a scăpat poporul de pasiuni. Se spune că oamenii aceia ar fi devenit îngeri.
Sursă: Domanovici, Radoje, Stradia – povestiri satirice, Editura de Stat pentru Literatură și Artă, București 1955. (Trad. de V. Vescu, D. Bărbulescu)
Marea moartă (5/5)
Dar mica neplăcere pe care a suferit-o acea societate de treabă n-a fost ultima. După ura timp a apărut un tînăr care și-a publicat lucrările științifice.
— Ia te uită altă carte: știință! Fleacuri!
Și, bineînțeles, nimeni n-a citit lucrările tinărului om de știință, dar fiecare demonstra cu convingere că Bekici (așa se numea savantul tradus în sîrbește) nu știe nimic.
— Bekici și știința! Era de ajuns să spui atît, pentru ca întreaga societate să izbucnească în rîs.
— N-are ce căuta așa ceva la noi! Ce știință mai e și asta dacă o scrie Bekici, spuneau oamenii, fiind toți de părere că știința, ca și multe altele, nu se poate găsi decît în alte țări.
Și tînărul savant, nu numai că nu a uvut succes, dar toți îl întîmpinau, instinctiv, cu nemulțumire.
Întreaga societate vedea, parcă, în știință o boală molipsitoare. Și toți s-au revoltat și au început să lupte cu desperare împotriva acestei primejdii.
L-am întrebat pe un cetățean dacă a avut de suferit vreun rău din partea acestui tînăr savant.
— Nimic, mi-a răspuns el.
— Atunci de ce ai tăbărît pe el?
— Așa, nu pot suferi să văd cum orice prostănac face pe grozavul.
— Dar omul se ocupă de știință și nu face nimănui nici un rău.
— Nu știu, nu mă interesează. Mă rog, ce e aia știință? Așa ceva nu poate exista la noi!
— De ce?
— Așa. Știu cîte parale face fiecare dintre noi.
— L-ai citit?
— Doamne păzește; doar nu sînt nebun! Știința și Bekici! spuse el ironic, și se porni pe rîs. Rîdea și-și făcea cruce. Apoi dădu din umeri și gesticulă larg de parc-ar fi spus: „Ferească dumnezeu de asemenea rușine!“
— Atîția oameni, mai deștepți ca el, n-au ajuns savanți și s-a găsit el, mai procopsit!
S-au repetat aceleași întîmplări ca și cu poetul.
Despre tînărul om de știință se spunea că a furat, pentru niște experiențe științifice, pere de la un precupeț. Cu asemenea clevetiri, societatea s-a distrat cîteva zile rîzînd cu poftă. Apoi au răsărit alte vorbe:
— Știi o noutate?
— Da! Avem un savant!
— Hei, asta s-a învechit. Savantul și-a găsit însă și un critic!
— Na-ți-o bună! Cine mai e și tîmpitul ăsta?!
— Zău că-i deștept criticul, potrivit cu știința lui Bekici!
— Cine este?
— Bekicika.
— Nevastă-sa?
— Se înțelege. L-a criticat minunat. Acum omul umblă cu capul bandajat. Doar i-or veni mințile la cap. Mai bună critică nici că-i trebuia.
— Și cum a fost?
— Cum să fie?! I-a spart în cap niște tuburi ale lui Toricelli.
Și se înțelege că au rîs, apoi prietenii s-au despărțit degrabă, pentru a răspîndi noutatea.
Acest subiect devenise hrana sufletească a societății.
— Am auzit că te-ai apucat de știință!
— Nu se poate! răspundea soția celui întrebat. Dacă e adevărat, atunci să-l ferească sfîntu! Mă apuc și eu de critică!
Și iarăși rîs.
Adeseori cetățenii se distrau seri întregi povestind întîmplări caraghioase despre savant.
Dar lucrurile nu s-au oprit aici. Tînărului savant i se pricinuiau încurcături oriunde se ducea. Fiecare socotea ca o datorie să se poarte cu el mai aspru decît înainte. De ce? Pentru că se apucase să facă ceva ce nu făcuse nici unul dintre ei pînâ atunci. „Oamenii deștepți nu fac tîmpenii“, spuneau ei. Indiferent de ce s-ar fi apucat omul, dacă era ceva nou îl respingeau:
— Lasă, rogu-te, așa ceva n-are ce căuta la noi…
Savantul s-a zbătut, a luptat, dar n-a putut rezista. Societatea l-a biruit și pe el, l-a doborît ca să nu fie tulburată din picoteală. Savantul a dispărut pe undeva. Nimeni n-a mai auzit despre soarta lui.
— Ne pare rău de el, păcătosul! îl deplîngeau ei. N-a fost chiar atît de rău…
— De, cine-i de vină!
—
După un timp apăru un tînăr pictor. Expuse niște tablouri și așteptă critica opiniei publice. Tablourile lui nu erau proaste. Eu, ca străin, jam fost singurul care le-am văzut. Nici unul dintre cetățenii de-acolo n-a vrut să le vadă. S-a repetat întîmplarea cu poetul și savantul:
— Pictor! prostii! Lasă-te de fleacuri!… Așa ceva nu poate exista la noi!
Opinia publică tăbărî asupra pictorului. Cu toții, uniți ca într-un front, luptară împotriva noii primejdii. Fierberea se potoli abia după ce pictorul dispăru. Societatea, obosită după atîta luptă, își continuă picoteala.
—
Dar tocmai cînd societatea aceea cumsecade era cuprinsă de somnul cel mai dulce, fu trezită de acordurile unui compozitor. Un tînăr și talentat compozitor crease cîteva partituri îndrăznețe.
— Ei, dar asta-i chiar neobrăzare! sări în sus somnoroasa societate, frecîndu-se la ochi.
— De unde a mai venit și năpasta asta?
Dar se sfîrși repede și cu compozitorul. Poliția (și ea se culcase să tragă un pui de somn) fu de părere că acele compoziții îndeamnă poporul la răscoală și, se înțelege, tînărul compozitor fu considerat revoluționar și întemnițat.
— Așa-i trebuie, ce tot zdrăngănea ca un zevzec! hotărî cu mulțumire opinia publică; a căscat apoi cu poftă, s-a întors pe partea cealaltă și s-a cufundat într-un somn adînc.
Deștepți oameni! ce le trebuie lor muzică! „Hodorogeală! Așa ceva nu poate să existe la noi!“
S-au mai petrecut pe-acolo vreo două-trei întîmplări asemănătoare și asta a fost totul.
—
Așa pățea în această societate, oricine se apuca de vreun lucru nou. Și politicianul, și economistul, și industriașul, fiecare trebuia să se lase păgubaș.
Mi-aduc aminte de o cunoștință, un sîrb. Om destul de bogat, trăiește din afaceri. Mănîncă bine, bea vîrtos, e mulțumit și nu-i poate suferi pe cei ce muncesc. Nici el nu muncește. Rotofei, cu un mers greoi, umblă pe strada cu o mutră acră. Se supără cînd vede pe cineva muncind. Dacă trece prin fața unei băcănii, se oprește, face un gest de dispreț și spune:
„Băcan!… Apă de ploaie! Ăsta-i băcan? Parcă nu l-aș cunoaște! A înșirat și ei trei-patru farfurioare și s-a făcut negustor! Păi să nu ti fie necaz?!“
Cînd trece, sâ zicem, pe lingă o fierărie se oprește iar. Privește cu același dispreț și spune cu răutate:
„Și ăsta se crede negustor! A agățat trei-patru lanțuri pe zid și s-a făcut negustor… Nimicuri. Păi să nu-ți fie necaz?!“
Așa umblă peste tot. Cum întîînește pe cineva care se ocupă de ceva nou se oprește și mormăie supărat:
„Ia te uită și ăsta face nu știu ce. Parcă nu l-aș cunoaște?!…“
Vorbiți-i despre oricine și spuneți-i că s-a apucat de ceva. Numaidecît îl ia în rîs.
— ÎI cunoști pe Mica!
— îl cunosc! îți răspunde plictisit și acru.
— Construiește o fabrică!
— Prostul! El și fabrică!… Îmi închipui ce fabrică o să iasă! Fleacuri!
— Marco scoate un ziar.
— Marco scoate un ziar!? Auzi! Prostul. Parcă nu l-aș cunoaște!… Prostii, Marco și ziar! Ah, cît mă enervează zevzecii ăștia!
În fața lui nimeni nu face nici două parale. Cînd cineva se gîndește să se apuce de un lucru nou, el, gata, îl consideră prost.
Păcat, avem prea puțini din ăștia. Însă încetul cu încetul vom avea mai mulți, vom progresa. Nu va trece mult timp și, fără îndoială, vom semăna cu societatea din țărișoara aceea ideală unde am petrecut cităva vreme.
—
Pe suprafața liniștită a apei s-a prins o pojghiță verde. Dar iată. tacul tremură, apar cîteva unde și din ele se ridică valuri mici. Se zbat, vor sa se înalțe, însă pojghița verde și grea le acoperă, le risipește, le înghite. Și iarăși suprafața lacului e liniștită, nemișcată. Nici o undă nu mai tremură.
Uf, dar se simte un miros greu de apă stătută! Uf! Mirosul te înăbușă. Să bată vîntul puternic să risipească miasmele astea grele.
Dar nici o adiere nu se simte…
Sursă: Domanovici, Radoje, Stradia – povestiri satirice, Editura de Stat pentru Literatură și Artă, București 1955. (Trad. de V. Vescu, D. Bărbulescu)
Радоје Домановић 