Tag Archive | Voják

Ne razumem

Napočil je čas, ko bi moral iti služit vojake, a ne dobim vpoklica. Prevzema me silno patriotsko čustvo, ki mi ne podnevi ne ponoči ne dá miru. Stopam po ulici in kar same se mi stiskajo pesti; in kadar gre kak inozemec mimo mene, mi kar zaškripljejo zobje in popade me volja, da bi planil k njemu in mu prisolil zaušnico. Ležem spat, pa se mi vso noč samo sanja, kako sekam sovražnika in prelivam kri za svoj rod ter maščujem Kosovo. Nestrpno pričakujem, da me pokličejo, toda zaman vse moje čakanje.

Gledam, kako marsikoga zgrabijo za vrat in ga odvlečejo v kasarno in zelena zavist me popada.

Nekega dne je dobil vpoklic neki starec, ki se je po naključju pisal kakor jaz. In še kako strog vpoklic, v katerem je bilo rečeno, naj se pri priči zglasi pri komandi kot vojni begunec!…

»Kakšen begunec neki,« je rekel starec, »ko pa sem preživel že tri vojne in bil ranjen v njih, glej, tule: še danes se pozna!«

»To je vse lepo, a h komandantu pač moraš iti: takšen je red.«

Starec je odšel, komandant pa ga je vrgel ven.

»Kdo pa je tebe klical, kljuse staro?« se je zadrl in malo je manjkalo, da še batin ni dobil.

Sicer pa bi se jaz, če ne bi starca tako zapodili, v svojem zanosu in svoji silni ljubezni do kasarne bržčas še nagibal k misli, kako daleč so že pritirali moč protekcije.

Od silnega koprnenja sem že kar zapadel v obup. Kadar sem stopal mimo kakega častnika po ulici, sem zaman udarjal z nogami ob tla s tako silo, da so me podplati boleli, samo da bi kakor že koli vzbudil pozornost kot odličen vojak — vse je bilo kakor bob ob steno: meni ne dostavijo vpoklica.

To mi je bilo že preveč, zato sem nekega dne sédel in napisal komandi prošnjo, da me blagovoli sprejeti v vojsko. V prošnjo sem izlil ves svoj rodoljubni žar in ob koncu dejal:

»Ah, gospod komandant, če bi vi vedeli, kako mi bije srce in kipi kri v žilah, ko pričakujem že davno zaželenega časa, da se bom lahko imenoval branilca krone in svoje domovine, branilca svobode in srbskega oltarja, ko bom tudi jaz stopal v vrste kosovskih maščevalcev!«

Svojo prošnjo sem tako okrasil, da bi bil vsakdo rekel, da je to prava lirična pesem, in bil sem zadovoljen ob misli, da mi večjega priporočila ni treba.

Ves presrečen od te velike nadeje sem se dvignil in krenil naravnost na komando.

»Bi mogel govoriti z gospodom komandantom?« sem vprašal vojaka, ki je stal pred vrati.

»Ne vem,« je rekel vojak malomarno in skomizgnil z rameni.

»Stopi vprašat; reci mu: prišel je nekdo, ki bi rad služil vojake!« sem mu dejal, misleč, da se mi bo ta ljubeznivo nasmehnil in kar planil h komandantu in mu javil prihod novega vojaka ter da mi bo komandant prihitel celo na prag naproti, me potrepljal po rami in vzkliknil: »Tako, sokol moj, stopi sem noter!«

Namesto tega pa me je vojak samo pomilovalno pogledal, kakor da mi je s tem pogledom hotel reči: »E, norček moj ljubi, in ti se se podvizaš! Še žal ti bo nekoč!«

Tedaj tega pogleda nisem razumel, samo začudil sem se, da me je tako pogledal.

Dolgo časa sem čakal pred vrati. Prestopal sem se sem in tja, kadil, sedel, pljuval, gledal skozi okno, zdehal, se pogovarjal z nekimi kmeti, ki so takisto čakali kakor jaz, in kaj vem, kaj vse sem počenjal od dolgega časa.

V vseh pisarnah je vrvelo živahno delo; slišalo se je šumenje, hrup, zmerjanje. Neprenehoma so se čula povelja in ves hodnik je kar brnel od vzklikov »razumem!«. Ko se je ta »razumem!« po nekajkrat ponovil in je povelje od višjega preko nižjega prišlo do najmlajšega, sem videl, kako je pritekel po hodniku iz neke pisarne vojak in padel v drugo. Zdaj je nastal spet hrup v tej drugi in spet se je zaslišal nekajkrat gromki »razumem!«, izgovorjen z raznimi glasovi in vojak je spet pritekel na hodnik ter odhitel v drugi oddelek.

V komandantovi pisarni je pozvonilo.

Vojak je odšel k njemu.

Tam notri je nastalo neko zamolklo momljanje, nato je se je vojak zadrl: »Razumem!«

Prišel je ven, kakor puran rdeč v obraz, in se kar oddahnil od nekega strahu, da je tako srečno opravil.

»Naj vstopi, kdor želi govoriti z gospodom komandantom,« je dejal in si obrisal pot s čela.

Prvi sem vstopil jaz.

Komandant me je sprejel sedeč za pisalno mizo in kadeč cigareto z ustnikom.

»Dober dan!« sem ga pozdravil pri vstopu.

»Kaj je?« se je zadrl on s takim strašnim glasom, da so se mi zašibile noge; kar čutil sem, kako sem zanihal.

»Zakaj pa vpijete, gospod?!« sem zinil, ko sem se malo zbral.

»Kaj, učil me boš? Marš ven!« je zavpil oni še huje in udaril z nogo ob tla.

Začutil sem, kako me je oblila kurja polt in kakor da je moj rodoljubni žar nekdo z vodo polil, vendar pa me je le prešinilo upanje, da bo drugače, ko mu povem, kaj hočem.

»Prišel sem, da bi služil vojake!« sem dejal poln ponosa, zravnan in zroč mu naravnost v oči.

»Aha, vojni begunec! No, le čakaj malo, saj prav take iščemo!« je zavpil on in pozvonil.

Odprla so se vrata z leve strani njegove pisalne mize in vstopil je narednik. Zravnal se je, dvignil glavo, izbuljil oči, prilepil roke ob kolke, zakorakal bliže k njemu in udarjal tako močno, da bi kar oglušil; ustavil se je, tresknil z nogami in v predpisani pozi kakor okamenel spregovoril:

»Ukazujete, gospod polkovnik!«

»Tegale tu nemudoma odvedi, ga ostriži, preobleci in zapri v luknjo!«

»Razumem!«

»Prosim, prinesel sem prošnjo!… Jaz nisem begunec, marveč bi rad služil vojake,« sem dejal in se ves tresel.

»Nisi begunec? Pa kaj hočeš s to prošnjo?«

»Rad bi postal vojak!«

On je stopil malo nazaj, priprl eno oko in z ujedljivim glasom spregovoril:

»Bogami, ta človek bi bil rad vojak!… Hm, ta-a-ko torej!… Saj, kar takole čez cesto, pa naravnost v kasarno, da bi čim prej odslužil svoj čas, kakor da je tu kaka dirka!…«

»Moj rok je na vrsti.«

»Ne poznam te in ne maram nič slišati…« je začel komandant in v tem je vstopil neki častnik z nekakim aktom v roki.

»Poglejte tam v seznamu vojnih obvezaocev, kdaj je vpisan tale!« je rekel častniku in z roko pokazal name, me pogledal in vprašal:

»Kako se pišeš?!«

Ponudil sem mu svojo prošnjo.

»Kaj mi bodo te tvoje čenče?!« je zavpil in udaril z roko po prošnji, da je padla na tla.

»Oh, pa tako okrašen slog!« sem pomislil in od žalosti pozabil povedati svoje ime.

»Kako se pišeš, zakaj ne govoriš?!« se je zadrl on.

»Radosav Radosavljević.«

»Poglejte v seznamu vojnih obvezancev!« je ukazal častniku.

»Razumem!« je rekel ta in odšel v svojo pisarno ter ukazal enemu mlajših častnikov:

»Poglejte v knjigo vojnih obvezancev, ali se nahaja tam neki Radisav.«

»Razumem!« je zavpil drugi častnik in stopil na hodnik, poklical narednika in mu isto ukazal.

»Razumem!« se je odzval ta z gromkim glasom.

Narednik je zapovedal prav to podnaredniku, ta kaplarju in kaplar nekemu vojaku.

Slišalo se je samo, kako udarjajo koraki, kako so se ustavljali drug pred drugim in vse se je končalo z »razumem!«.

»Seznam, se-e-ezna-a-am!« se je zaslišalo po vsem uradu in pričel se je ropot, ko so jemali velike zaprašene svežnje s polic. Listi so šušteli, z vso vnemo so iskali.

Vtem ko se je to godilo, sem stal jaz v kotu komandantove pisarne in si še dihati nisem upal, tak strah me je vsega prevzel. Komandant je sedel ki kadil ter obračal neke liste na beležniku.

Približno v istem vrstnem redu, kakor je bilo izdano povelje, je prišel tudi odgovor, samo da je šlo zdaj od najmlajšega in prišlo do narednika.

Narednik je vstopil h komandantu.

»Kaj je?«

»Čast mi je javiti gospodu polkovniku, da je vojak, ki smo ga iskali v seznamu — umrl.«

Osupnil sem in bil že skoraj na tem, da bi v tej zmedi in tem strahu verjel tudi to.

»Ta vojak je umrl!…« je rekel komandant.

»Ampak, jaz sem vendar živ!« sem viknil preplašeno, kakor bi se res trgal iz smrti.

»Idi, izgini! Ti si mrtev zame; tebe ni na svetu, dokler te ne napoti občina sem!«

»Zagotavljam vam, da sem jaz ta… da nisem mrtev, saj me vidite!«

»Ven s teboj, me boš ti prepričeval, če stoji v seznamu ,mrtev’?!…«

Kaj sem hotel drugega, odšel sem.

Odšel sem domov (živel sem v nekem drugem kraju) in se nekaj dni nisem mogel osvestiti. Še na misel mi ni prišlo več, da bi pisaril kake prošnje.

Ni minilo niti tri mesece od tega časa, ko je prišel iz komande akt v naš kraj, naj me napoti občina v roku štiriindvajsetih ur na komando.

»Vojni begunec si,« mi je rekel neki kapetan, h kateremu me je odvedel vojak.

Povedal sem mu vso stvar, kaj se je zgodilo, ko sem se zglasil pri komandantu.

»Prav, potem pojdi, dokler se zadeva ne razčisti.«

Odšel sem.

Toliko da sem prišel nazaj v svoj kraj, že je prišel vpoklic neke druge komande.

Poklicali so me tja, da se nemudoma predstavim svoji komandi, ker sem bil tam pomotoma vpisan v njihov seznam.

Odšel sem na svojo komando in povedal, kako me kliče m…čka komanda, da bi mi sporočila, naj se predstavim tej tule.

»Pa zakaj si prišel sem!?«

»Kaj pa naj hodim tja, ko me bodo oni napotili semkaj in če sem tukaj…« sem začel razlagati, »kakšna neumnost bi bila to, če bi odhajal tja.«

»Kaj, prišel si nam nekaj razlagat?!… Ne gre to tako; povsod mora biti red!…«

Kaj sem hotel! Nisem imel drugega izhoda, marveč sem odšel iz K… v M…, da so mi sporočili, naj odidem v K…, od koder sem pravkar prišel.

Priglasil sem se torej tamkajšnji komandi.

Spet povelja, koraki, »razumem« — in nazadnje so mi rekli, da me ni nihče klical…

Vrnil sem se spet domov. Komaj sem se za silo oddahnil, že je prišel spet akt iz M…, v katerem je pisalo, da je to drugi vpoklic in da me bodo s stražo privedli in kaznovali, če ne pridem v pravem roku.

Spet sem brez duše odhitel na pot. Sporočili so mi.

In tako sem malo kasneje stopil v kasarno in odslužil svoj dveletni rok.

Minilo je pet let od teh dob. Malone pozabil sem že, da sem bil kdaj vojak.

Nekega dne so me poklicali na občino.

Odšel sem tja. Ko sem prišel, so mi pokazali velikanski sveženj aktov iz komande; sveženj je tehtal svojih deset kil. Nekaj je bilo sešitih, nekaj priklopljenih drug k drugemu, dokler ni tako silno narastel, da so ga morali razdeliti na dva dela.

»Ukazano mi je, da vas napotim v komando,« mi je rekel župan.

»Kaj že spet?!« sem od začudenja zazijal.

Vzel sem v roke te akte. Na njih je na tisoče podpisov, povelj, obtožb, pojasnil, odgovorov, pečatov župnijskih uradov, vojaških, okrajnega glavarstva, šolskih, občinskih, divizijskih in vrag vedi koga še. Pregledal sem vse to in videl, da so uradno ugotovili, da sem živ in me kličejo, naj nemudoma odslužim svoj rok v stalnem kadru.

 

Vir: Radoje Domanović, Zgodbe in satire, Slovenski knjižni zavod, Ljubljana 1951. (Prev. Fran Albreht)

Králevic Marko podruhé mezi Srby (2/5)

(předchozí stránka)

A Marko jel pomalu dál a div si hlavu neukroutil, jak se divil, proč jeho Srbové před ním utíkají — vždyť ho přece tak dlouho a tak úpěnlivě přivolávali! A co písní o něm složili… To bude asi tím, napadlo ho, že ještě nevědí, kdo je, ale až se to dozvědí, konejšil se, to bude panečku uvítání! A on je pak všecky svolá dohromady a vytáhnou na sultána… Tu najednou spatřil u silnice rozložitý dub a pod ním lákavý chládek; neodolal a sesedl ze Šárce, přivázal ho, svlékl si kožich, sáhl po měchu a pustil se do vína. A jak tak popíjel a rozjímal, padla na něj dřímota, a tak se natáhl, jen tak, bez ničeho pod hlavou, že se drobátko prospí. Ale jen odespal prvních pár veršů, Šarac zpozoroval, jak je obkličují nějací lidé, a začal hrabat kopytem o zem. Byl to okresní policejní písař a deset žandárů. Marko vyskočil, natáhl si kožich naruby, nasedl na Šárce, a uzdu v zubech, v jedné ruce šavli, v druhé buzdovan, vtrhl mezi žandáry. V těch by se byl krve nedořezal, jak se lekli; a Marko, bez sebe vzteky, že ho probudili, začal jednoho po druhém obdarovávat: někoho šavlí a někoho buzdovanem. Sotva se třikrát rozmáchl, a už duše všech deseti žandárů opustily toto slzavé údolí. Když písař viděl to dopuštění, vykašlal se na vyšetřování a paragrafy, vzal nohy na ramena a metelil pryč. Marko se vrhl za ním s výhrůžným pokřikem:

„Marné prcháš, bídný zkurvysynu!
Můj buzdovan nemíjí se cíle!“

zamával buzdovanem a mrštil jím za bídným zkurvysynem; ten sebou sekl jak kláda, přestože buzdovan o něj jen lehce zavadil rukojetí. Zařinčely prázdné třmeny — a už se zmítal v Markových rukou; Markovi se ho ale zželelo, a tak mu jenom svázal ruce za zády a pověsil ho na hlavici sedla. Pak se vrátil k svému měchu, a když si pořádně přihnul, povídá tomu nešťastníkovi:

„Pojď si se mnou zavdat, zkurvysynu!“

Ale písař jen naříkal bolestí, kroutil sebou a házel, což Markovi přišlo jako náramně povedená švanda a rozesmál se; čím víc sebou ten chudák zavěšený na sedle mrskal a čím víc úpěl a fňukal, tím víc se Marko chechtal — kničí jak kotě či štíně! napadlo ho a rozřehtal se tak, až se popadal za junácké panděro a z očí se mu koulely slzy jako ořechy.

Písař s pláčem začal žadonit, aby ho pustil, a sliboval, že okamžitě zastaví veškeré trestní stíhání.

To už Marko dočista řval smíchy — div se nestrhal; tak ho ten smích zmohl, že dokonce přestal mluvit v de- seterci a povídá prózou:

„Máš, o co sis koledoval, ty žouželi, červe jeden bídná!“

Ale protože měl dobré srdce (v hrudi reka srdce milostivé), slitoval se nad písařem. A zrovna když ho chtěl odvázat, rozhlédl se a co nevidí: obklíčilo ho dalších deset pořízků, stejně divně ustrojených jako ti předtím, a zase jim velel takovýhle nějaký zkurvysyn. Marko skočil k Šárci, shodil písaře do trávy (a ten se odkutálel do škarpy u silnice a ječel a hekal odtamtud), vyhoupl se na Šárce a zaútočil. A vše se opakovalo: Marko se sotva dvakrát třikrát ohnal a všech deset žandárů vypustilo duši a písař — stejně jako jeho kolega před chvílí — vzal do zaječích. Marko i jeho trefil rukojetí buzdovanu. Svázal ho a pověsil na sedlo, pak šel vytáhnout toho prvního ze škarpy. Ten byl celý umolousaný od bahna a crčela z něj voda — což Marka znovu tak rozřehtalo, že ho jentaktak donesl k Šárci a pověsil z druhé strany sedla. Oba kolegové zkurvysyni sebou bezmocně mlátili a šili a vřískali a kvičeli a Marko se smál a řehonil a řičel smíchy — až si nakonec řekl (prózou):

„Tahle taškařice věru stála za to, že jsem se vrátil z onoho světa!“

Ale nechval dne před večerem, štěstí s neštěstím za ruku se vodí, nekřič hop — a tak dále. Jen se Marko vrátil k svému měchu, aby — jak to známe z písní o něm — víno vypil do poslední kapky, zaznělo přenáramné troubení a bubnování. Nejdřív zdálky, ale pak bylo slyšet blíž a blíž. Sarac začal neklidně frkat a stříhat ušima.

„Pomóóóc!“ zakvíleli v duetu kolegové zkurvysyni.

Trubky vřeštěly a bubny rachotily stále blíž, země duněla pod těžkými děly, zapráskaly salvy z pušek. Šarac vyvalil oči a začal poskakovat jako zjančený; duo mrskajících se zkurvysynů hýkalo a krákoralo stále srdceryvněji. Šarac byl čím dál vyplašenější — Marko nevěřil svým očím: to že je jeho Šarac? Ale pak se pokřižoval, sáhl po měchu, vyžahnul ho do dna a jal se chlácholit Šarce:

„Hejsa, Šárce, brachu nerozlučný,
statisíce šarvátek a řeží, [1]
oři můj, jsem s tebou proharcoval —
ničehož ses nikdy nezalekl!
Dá Bůh, že i dneska zvítězíme!“

Zaburácela děla; i sám Marko sebou škubl a Šarac se vzepjal, jako by se dočista splašil. Duo zkurvysynů sletělo a se žalostným jekotem se odkutálelo do škarpy, což Marka znovu rozesmálo — ačkoli šlo vůčihledě do tuhého; chechtal se a řehtal, až se prohýbal, a jen taktak se vydrápal na Šarce. Když se pušky a děla ozvaly ještě blíž, Sarac jako smyslů zbavený přeskočil škarpu a vyřítil se přes pole a louky, křoviny a příkopy. Marko ho nedokázal zastavit, ať dělal, co dělal. Přitiskl se tedy k němu, rukou si chránil obličej, aby ho nepoškrábalo trní; sobolí čepice mu spadla, šavle mu odskakovala od boku, a Šarac uháněl hlava nehlava, jako by ho posedl ďas. Přiřítili se na jakousi pláň — a tu máš! Co čert nechtěl — padli do pasti vojáků! Trubky vytrubovaly, bubny duněly, pušky štěkaly, z okolních kopců hřímala děla; před nimi vojsko, za nimi vojsko, vlevo, vpravo, prostě všude. Šarac se vzepjal a vrhl dopředu, Marko popadl buzdovan a zaútočil na ty nepřehledné šiky, které kolem něho stále víc a víc houstly. Zápolili tak skoro dvě hodiny, až Šárci vyrazila z nozder krvavá pěna; i Marko byl už unavený — jak by ne! Dvě hodiny kolem sebe mlátit těžkým buzdovanem! Pušky mu příliš ublížit nemohly, protože měl na sobě pancíř ze železa, pod ním drátěnou košili z oceli a navrch ještě trojí oblečení a vlčí kožich. Nakonec ho to všecko alé přece jenom udolalo — ani ne tak jejich pušky a děla, jako jeho vlastní buzdovan. Vzali mu koně, sebrali mu zbraně, spoutali ho a s ozbrojeným doprovodem ho vedli na okresní policejní stanici k výslechu.

Před ním deset vojáků, za ním deset vojáků a zrovna tak zleva i zprava po deseti vojácích s nabitými puškami a nasazenými bajonety. Na ruce zkřížené za zády mu nasadili želízka; na nohou vlekl okovy těžké nejmíň půl centu. Vpředu jako hlavní stráž pochodoval prapor vojáků, vzadu mašíroval pluk a za plukem dusala divize, na jejímž konci kráčel velitel divize obklopený generálním štábem; po obou stranách hřměla z okolních kopců kanonáda divizního dělostřelectva. Vše v plné pohotovosti, jako by vypukla válka. Šárce vedlo dvanáct vojáků, šest z každé strany, a i jemu spoutali přední nohy a na tlamu mu natáhli síťku, aby někoho nekousl. Marko se zachmuřil, zesmutněl, i legendární kníry (jeť každý knír Marka králevice, as jehnéte zvíci půlročního, bujná brada co beránek roční…) mu zplihly a plandaly po ramenou. K silnici, po níž ho eskortovali, se sbíhaly davy zvědavců, mnozí dokonce lezli na ploty a ohrady a šplhali na stromy, jen aby ho viděli, což bylo zcela zbytečné — stejně všechny kolem převyšoval nejmíň o dvě hlavy.

Přivedli ho na okresní policejní stanici. V kanceláři seděl osobně pan okresní náčelník, slaboučký krňous, ruce jak štangličky, psí prsa, při řeči pochrchlával a koukal značně přiboudle. Po levé i po pravé straně jeho stolu stálo šest pandurů s odjištěnými revolvery.

Když pan náčelník spatřil Marka (byť spoutaného), k smrti se vylekal; rozklepal se, jako by ho rozrážela horkost, vypoulil oči a nebyl schopen slova. S největším vypětím se po chvíli sebral a pokašlávaje, začal ochraptělým hlasem vyšetřovat:

„Kdo jste a jak se jmenujete?“

„Jsem králevic Marko, srbský junák!“ zaduněl kanceláří Markův hlas jak zvon a kapitán se roztřásl, až mu vypadlo pero z ruky; i kolemstojící panduři sebou cukli, a zvědavci doslova ucpali dveře.

„Chovejte se přístojně a ztlumte hlas, jak se sluší a patří na úřední půdě. Nejsem hluchý. Kdy jste se narodil?“

„Roku tisíc tři sta dvacet jedna.“

„Odkud pocházíte?“

„Mým domovem Prilep jest, hrad bílý.“

„Jakou máte profesi?“

Téhle otázce Marko nerozuměl.

„Jste úředník či obchodník? Nebo snad pracujete v zemědělství?“

„Kupčit ani rodnou hroudu orat
královskému synu nepřísluší!“

„Za jakým účelem jste přijel do Srbska?“

„Pět set roků v hrobl obracím se, jak mé ve dne v noci nazpét zvete, bych Kosovo kleté pomstít přišel. Kdo ústa má, o mní písni zpívá — v hrobl klidu já umrlec nemám. Uprosil jsem proto Hospodina, by mé k Srbům zpátky na zem pustil…“

„Ale to jste provedl hroznou hloupost, člověče nešťastná! Nesmysl, to se všecko říká a zpívá jenom tak, pronic zanic… Kdybyste měl víc fištrónu v hlavě, nedal byste na písně, a ušetřil byste nám i sobě celou tuhle polízanici… Jo, kdybyste byl k nám pozván oficiálně, to by byla jiná! Ale takhle nepočítejte s žádnými polehčujícími okolnostmi… Vás my tady přece vůbec na nic nepotřebujeme!“ zachraptěl náčelník nervózně a v duchu si pomyslel: Vlez mi na záda i s junáckými písněmi! Lidi nevědí roupama co dělat, pokřikujou a vyzpěvujou všelijaké pitomosti a já se teď tady kvůli tomu musím rozčilovat! Ještě z toho budu marod!

„Třikrát bída, Kosovo ty naše,
čeho ses to, nešťastné, dočkalo?
Po vznešeném caru Lazarovi,
hle! daremná chamraď v Srbsku vládne!“

zahuhlal si Marko pro sebe a obrátil se nahlas k náčelníkovi:

„Darmo, kmáne, darmo zrazuješ mé!
Vím, co je mou svátou povinností:
ztéci bašty mésta Cařihradu,
zamordovat Turčínů sultána!“

Náčelník vyskočil, jako když ho bodne:

„Dost! Další trestný čin! Člověče, vy nás ještě dostanete do maléru! Vždyť náš stát v současné době žije s tureckou říší ve velkém přátelství!“

Marko zalapal po dechu a div nepadl do mdlob. Srbové že se přátelí s Turky? Tak co mě u sta hromů citýrují? říkal si v duchu roztrpčeně, a nemohl se z toho omráčení probrat.

„Věnujte mi pozornost, ano? Je řeč o vás! Dopustil jste se následujících závažných trestných činů:

Za prvé: Dvacátého tohoto měsíce jste spáchal surovou vraždu na Petru Tomićovi, obchodníkovi, který se projížděl na bicyklu. Šlo o vraždu úkladnou, což dosvědčili tito svědkové uvedení v žalobě: Milan Kostić, Sima Simić, Avram Srećković a další. Podle závěrů vyšetřování a lékařského nálezu jste nebožtíka Petra Tomiće usmrtil tupým těžkým předmětem, načež jste mrtvole usekl hlavu. Mám vám přečíst žalobu? Ne?

Za druhé: Téhož dne jste napadl Marka Đorđeviće, šéfa výletní restaurace ve V…, rovněž s úmyslem ho zavraždit, což odpovídá vaší násilnické povaze; jemu se však naštěstí podařilo uniknout. Dotyčnému váženému občanu, který působil po jistou dobu i ve funkci národního poslance, jste vyrazil tři zuby. Dle lékařského nálezu i to je těžké ublížení na těle. Dotyčný občan na vás podal žalobu; požaduje, abyste byl dle zákona potrestán a nadto abyste mu zaplatil odškodné, náhradu ušlého zisku a veškeré soudní výdaje.

Za třetí: Spáchal jste vraždu dvaceti žandárů a těžce jste zranil dva okresní policejní písaře.

Za čtvrté: Je tu přes padesát dalších žalob z pokusu o vraždu.“

Marko nebyl mocen slova — to se mu snad zdá!?

„Dokud nedokončíme vyšetřování, zůstanete zde ve vazbě. Pak váš případ předáme soudu a vy si budete moci vzít advokáta, aby vás obhajoval.“

Marko si vzpomněl na pobratima Miloše Obiliće — jak ten by se za něho panečku uměl vzít! Zabolelo ho u srdce, z očí mu vytryskly slzy a zaúpěl mocným hlasem:

„Miloši můj, ach, kde je té konec?
O hlavu mi rusovlasou béží,
kdo mé z rukou kata vysvobodí,
když zde není mého pobratima?“

„Odveďte ho do vězení!“ zachrchlal náčelník bojácně a rozkašlal se.

(další stránka)

 

[1] Pět století odloučení na onom světě zdá se Marko vůbec nebral v úvahu.