Tag Archive | Opozice

Strádie (10/12)

(předchozí stránka)

Strádijskou vládu se mi tedy poštěstilo poznat dosti zblízka a rozhodl jsem se navštívit také zdejší Národní shromáždění. Stařičký název Národní se dochoval z temné minulosti a užívalo se ho už jen tak ze zvyku — moderní praxe byla taková, že poslance jmenoval ministr policie. Jakmile došlo ke změně vlády, nakvap se vypisovaly nové volby poslanců (což se obligátně dělo aspoň jednou měsíčně). Slovo volby znamenalo ve Strádii oněch dnů dosazování a mělo také původ v dávných zaostalých patriarchálních dobách, kdy národ — věřte tomu nebo ne — měl kromě jiných trampot navíc ještě únavnou povinnost lámat si hlavu a starat se, koho si vybere za zástupce. Kdysi se volby provozovaly tímto primitivním způsobem, avšak v moderní civilizované Strádii byla ta zastaralá, zdlouhavá a těžkopádná procedura zjednodušena. Ministr policie se obětavě podjal povinností národa, sám vybíral a dosazoval poslance do Národního shromáždění, a národ nemrhal časem, neměl žádné starosti a hlavně nemusel myslet. S ohledem na vše výše uvedené je přirozené, že se tomu říkalo svobodné volby.

Takto zvolení národní poslanci se sjížděli do strádijské metropole a radili se a řešili různé státní záležitosti. Vláda — výstižněji formulováno: každá vpravdě vlastenecky smýšlející vláda — vypomáhala, jak jen mohla, aby ta řešení byla moudrá a moderní, čili i nadále sebeobětavě na sebe brala veškerou odpovědnost. Když se poslanci sjeli, ještě než začali zasedat, museli strávit pár dní v speciální přípravce, která se nazývala klub. Zde se drezírovali – promiňte, přeřekl jsem se – připravovali, aby se mohli co nejúspěšněji zhostit svého poslaneckého poslání.

Vypadalo to jako při zkouškách na divadelní představení.

Autorkou kusů, které poslanci měli sehrát na scéně Národního shromáždění, byla opět neúnavná vláda. Předseda klubu byl cosi jako dramaturg: měl za povinnost prostudovat si pečlivě danou hru a rozdat role poslancům, pochopitelně s příhledem k jejich talentu a naturelu. Některým přiděli větší výstupy, některým menší, začátečníkům svěřil jenom štěky, ba někteří dokonce směli zarecitovat pouze jedno slovo, pro nebo proti. Ta druhá varianta se vyskytovala velice vzácně, jen tehdy, když bylo třeba sehrát nějaké zvlášť svobodomyslné představení, například když se po skončeném hlasování jako sčítaly hlasy, aby se zjistilo, která strana zvítězila; přitom bylo všecko narežírováno už dávno před zasedáním. Poslanci, kteří nebyli použitelní ani na štěky, hráli němé role – to znamená při hlasování vstáváním a sedáním. Když předseda rozdal role, rozpustil poslance, aby se je šli naučit. Mne hned tak něco neudiví, ale ujišťují vás, že jsem jaksepatří vyvaloval oči, když jsme poprvé viděl, jak se strádijští poslanci biflují své role.

Přivstal jsem si a vyšel jsem n na procházku do parku. kik yyi plný školáků, gymnazistů a studentů. Jedni se procházeli sem a tam a učili se nahlas svoje úkoly — někdoo dějepis, někdo chemii, někdo náboženství a tak dále; jiní se zas navzájem zkoušeli. Náhle jsem si mezi tou omladinou všiml několika mužů značně pokročilého věku; také se procházeli sem a tam nebo posedávali na lavičkách a dřeli se nazpaměť něco z nějakých papírů. Nenápadně jsem se přiblížil k jednomu stařičkému vesničanovi v národním kroji a slyším, jak s námahou slabikuje:

„Velectění páni poslanci! U příležitosti projednávám projektu zákona tak eminentní závažnosti, stržen nadšením nad vskutku brilantním projevem svého veleváženého kolegy pana ix ypsilón, jímžto totálně a nad slunce jasně ozřejmil generální důležitost, ergo veskrze pozitivní charakter dotyčného zákona, osměluji se dočrtnout přehršlí detailů, arciť jen podružných, epochální nástin svého veleváženého předřečníka…“

Stařeček přeslabikoval tu větu asi desetkrát a pak odložil papír, zavřel oči a zkusil to zpaměti:

„Velectění páni poslanci… stržen nad slunce jasně přehršlí… u veskrze generélní příležitosti… ergo arciť eminentní…“ Zarazil se, svraštil čelo, chvíli mlčel a lovil v paměti, a pak znovu sáhl po svých papírech a ještě jednou si větu přeslabikoval nahlas. Potom se ji znovu pokusil zopakovat zpaměti, ale marná práce, zase pohořel. Nedal se odradit a zkusil to ještě párkrát, šlo mu to však čím dál hůř. Zoufale si vzdychl, dopáleně odhodil papíry a svěsil hlavu.

Na lavičce proti němu seděl žáček, v ruce měl zavřenou knihu a zpaměti odříkával úkol z přírodopisu:

„Tato užitečná bylinka roste v bažinatých krajích. Jejího kořene náš národ odnepaměti používal jako léku…“

Stařeček zvedl hlavu. Když chlapec odříkal celou lekci, zeptal se ho:

„Ty už to svoje umíš?“

„Ano.“

„Pámbů ti požehnej! Jen se uč, synáčku, dokud jsi mladý a máš na to ještě dobrou hlavu, poněvadž až ti bude tolik jako mně… darmo mluvit!“

Co tu ti kmeti pohledávají mezi žáčky a studentíky? Co se ksakru ve svém věku můžou ještě tak pilně učit? To už zase ve Strádii zavedli nějakou novou pedagogickou vymoženost?

Zvědavost mi nedala; sám jsem na žádné kloudné vysvětlení nepřipadl, a tak jsem se zeptal toho stařečka. Dozvěděl jsem se, že je národním poslancem a že mu v klubu poručili naučit se projev; to, co si tu před chvílí marně vtloukal do hlavy, je prý teprve první věta…

Když se poslanci naučili své role, nastaly zkoušky. Poslanci se dostavili do klubu a každý se posadil na své místo. Předseda klubu trůnil za zvláštním stolem a po jeho boku dva místopředsedové. Další zvláštní stůl byl vyhrazen pro členy vlády a o kus dál stál stolek pro tajemníky klubu. Tajemník ještě chvilku vyvolával jednoho poslance po druhém, aby zjistil prezenci, no a pak to začalo.

„Ať vstanou všichni, co mají hrát opozičníky!“ nařídil předseda.

Vstalo několik poslanců.

Tajemník napočítal sedm.

„Kde je osmý?“ sháněl se předseda.

Nikdo se nehlásil.

Poslanci se začali rozhlížet, každý jako by říkal: Já to nejsem! Kdopak to může být, ten osmý?

Rozhlíželo se i těch sedm opozičníků; pátravým pohledem slídili po svém ztraceném druhu, až pak najednou si jeden vzpomněl a s úlevou vykřikl:

„Tamhleten je to! Ten má taky hrát opozičníka!“

„To neni pravda! Neurážej, jo?“ bránil se rozhořčeně osočený a přitom zarytě koukal do země.

„Tak kdo je to tedy?“ naléhal předseda.

„Já nevím.“

„Nechybí někdo?“ obrátil se předseda na tajemníka.

„Ne.“

„Někdo to kruci být musí!“

Ale po osmém opozičníkovi ani vidu, ani slechu. Všichni se zase začali rozhlížet, i ten osočený.

„Ať se přihlásí! Tak bude to nebo ne?“

Nikdo ani nepípl.

„Co se nehlásíš, když jsi to ty?“ udeřil předseda na osočeného.

„Je to on! Určitě je to on!“ spustili povyk ostatní; to jim pane spadl kámen ze srdce!

„Když já ale nemůžu hrát opozičníka,“ zafňukal provinilec.

„Jak to, že ne?“ obořil se na něho předseda.

„Ať ho hraje někdo jiný!“

„Na tom přece nesejde, kdo ho hraje.“

„Sejde. Já mám naši vládu hrozně rád!“

„To ti nikdo nebere! Opozičníka budeš jenom hrát, člověče! Abychom zachovali formu… Nějakou opozici přece mít musíme!“

„A nebudu a nebudu a nebudu hrát opozičníka! Já mám naši vládu ze všeho na světě nejradši!“

Předseda si ho vzal do parády a mluvil mu do duše, hučel do něho horemdolem, ale marně; dal se přesvědčit, až když mu jeden ministr slíbil dohodit pěkný kšeftík, na kterém se dá vydělat majlant.

„Zaplaťpámbů,“ odfrkl si zpocený a uondaný předseda, „tak už jich konečně máme osm!“

Zatímco se předseda a ministři handrkovali s trucovitým osmým opozičníkem, sedm ostatních opozičníků si sedlo.

„Opozičníci — vztyk!“ zavelel uklidněný předseda a otřel si pot z čela.

Ale ouha! Stoupl si jen ten vzpurník.

„Co to má znamenat? Co vy ostatní?“ Předsedu div netrefil šlak.

„My taky máme hrozně rádi naši vládu!“ zahuhlalo sedm opozičníků.

„To svět neviděl, co my si užijeme za soužení s opozicí!“ rval si vlasy předseda.

Rozhostilo se nepříjemné, trapné ticho.

„Máte rádi naši vládu?!“ zaskřípal výhrůžně zuby pan ministr policie. „To dá rozum, že máte rádi naši vládu, kdybyste ji neměli rádi, nebyl bych si vás vyhlídl do Národního shromáždění! Kdo podle vás má vystupovat v roli opozičníků? My, ministři? Po příštích volbách už mi sem ani nepáchnete, abyste věděli! Těch osm uprázdněných míst nebudu sám obsazovat, pro mne, za mne, ať si národní masy projednou zvolí pár poslanců, aspoň budeme mít konečně pořádnou, nefalšovanou opozici!“

Po dlouhém dohadování, když každému něco slíbili, uvolilo se i sedmero zarputilců vystupovat v té ostudné roli. Jednoho utáhli na prachy, druhého zas na povýšení, prostě každému něco káplo za tu mimořádně obětavou úsluhu vládě, které tuze záleželo na tom, aby Národní shromáždění alespoň trochu vypadalo jako národní shromáždění.

Když ta tahanice tak šťastně skončila, nic už nestálo v cestě, aby předseda konečně zahájil zkoušku:

„Jaká je tvoje role?“

„Já mám vznést interpelaci k vládě, proč se státní peníze vyhazujou na zbytečnosti.“

„Co ti na to odpoví vláda?“

„Aspoň to budí zdání, že na to máme.“

„Co odpovíš?“

„Já na to mám říct, že mě ta odpověď zcela uspokojila.“

„Sednout!“ pokývl předseda spokojeně.

„Co ty máš v roli?“ obrátil se na druhého.

„Já mám interpelovat vládu, proč někteří úředníci jsou povyšováni mimo pořadí a berou několik platů a různých přídavků, zatímco jiní, déle sloužící a mnohem schopnější, zastávají bezvýznamná postavení a už řadu let nebyli povýšeni.“

„Správně! A jak ti odpoví páni ministři?“

„Páni ministři mi vysvětlí, že mimo pořadí povýšili jenom své nejbližší příbuzné a lidi, za něž se přimlouvali jejich důvěrní přátelé, jinak nikoho.“

„Co jim odpovíš?“

„Že považuju tu odpověď za naprosto vyhovující.“

Pak předseda začal zkoušet třetího.

„Mým úkolem je ostře napadnout vládu, že uzavřela půjčku za nevýhodných podmínek, bez ohledu na kritickou finanční situaci našeho státu.“

„Co ti odpoví vláda?“

„Že potřebuje peníze za každou cenu.“

„A co ty na to?“

„Že ten pádný argument beze zbytku vyvrátil mé pochybnosti.“

„Co ty máš dělat?“ zeptal se předseda čtvrtého.

„Vznést protest k panu ministrovi armády, že vojáci hladoví.“

„Co ti pan ministr odpoví?“

„No Bože! Tak hladoví!“

„A co ty na to?“

„Já mu poděkuju za vyčerpávající vysvětlení.“

„Dobře! Smíš se posadit!“

A tak předseda zkoušel a zkoušel, a když byl hotov se všemi příslušníky opoziční menšiny, jal se zabývat provládní většinou.

Kdo se dobře nabifloval svou roli, tomu vyslovil pochvalu. A ti, co se špatně učili a nic neuměli? Ať se neopováží strčit na zasedání ani nos!

Poměry ve Strádii se den ze dne povážlivěji horšily, a tak se mluvčí národa chtě nechtě museli hned na prvních zasedáních zabývat řešením těch nejpalčivéjších problémů. Duchapřítomná a energická vláda si věděla rady za každé situace, růžové i nerůžové; aby poslanci neplýtvali drahocenným časem na všelijaké nesmysly, vrazila jim hned do začátku k projednání zákon o zřízení námořní flotily.

Když jsem se o tom doslechl, zeptal jsem se jednoho poslance:

„Máte hodně námořních lodí?“

„Ne.“

„Kolik asi?“

„Zatím ani jednu.“

Užasl jsem. Všiml si toho a užasl rovněž:

„Čemu se tak divíte?“

„Zaslechl jsem něco, že prý jste schválili zákon o …“

„Ano!“ skočil mi do řeči. „Schválili jsme zákon o zřízeni námořní flotily, ovšem. Bylo to nutné, poněvadž dosud takový zákon nemáme.“

„A má Strádie vůbec moře?“

„Prozatím ne.“

„Nač tedy ten zákon?“

Poslanec se shovívavě pousmál a vysvětlil mi:

„Strádie, vážený pane, kdysi hraničila dokonce se dvěma moři a naším všenárodním ideálem je, aby naše draze milovaná vlast-mučednice byla zase to, co kdysi. Jak vidíte, usilovně na tom pracujeme.“

„Ach tak!“ předstíral jsem hluboké porozumění. „Co se toho týče, jsem si naprosto jist, že se Strádie vbrzku stane opět obrovskou a mocnou říší, pokud budou otěže jejího osudu stále v rukou lidí tak moudrých, činorodých, nezištných a upřímně vlastenecky smýšlejících jako nyní…“

(další stránka)

Strádie (4/12)

(předchozí stránka)

Druhého dne jsem navštívil ministra policie.

Před ministerstvem se poflakoval houf po zuby ozbrojených strážníků, evidentně mizerně naložených — už pár dní se jim nenaskytla kýžená příležitost někoho zmlátit, což v této přísně ústavní zemi patří k nejrozšířenějším tradičním národním obyčejům.

Po chodbách a v čekárně hlava na hlavě. Kdo všecko tu nečekal na slyšení u ministra! Apartní elegáni s cylindrem na hlavě, zchátralí otrhanci, příslušníci ozbrojených sborů v roztodivných strakatých mundúrech, opásaní šavlí…

Návštěva u pana ministra může chvilku počkat, řekl jsem si, napřed si trochu popovídám s těmi lidičkami.

Nejdřív jsem se dal do řeči se solidně vyhlížejícím mladým mužem; svěřil se mi, že přišel žádat o místo u policie.

„Jste zřejmě studovaný člověk, takže s místem pro vás určitě nebudou problémy,“ povídám.

Do mladíka jako když udeří hrom; vyděšeně se rozhlédl kolem, jestli nikdo neslyšel, co jsem řekl. Když se přesvědčil, že si nás nikdo nevšímá, že všichni mají plnou hlavu vlastních trampot a navzájem si o nich vykládají, oddychl si, položil prst na rty, abych mluvil tiše, a pro všechny případy mě ještě odtáhl za rukáv kousek stranou, z doslechu ostatních.

„Vy jste tu taky kvůli místu?“ zašeptal mi do ucha.

„Ne. Jdu za panem ministrem jen na zdvořilostní návštěvu. Jsem cizinec.“

„Tak proto jste mohl vypustit z úst takovou nehoráznost, že když mám školy, hned dostanu místo!“

„Co je na tom nehorázného?“

„Vcelku nic. Ale já bych se mohl jít pást.“

„Jak to?“

„Na rozdíl od jiných zemí, u nás pánové od téhle profese mezi sebou nesnášejí lidi s vysokoškolským vzděláním. Já jsem doktor práv, ale úzkostlivě to tajím; kápnout na to pan ministr, ten by mě hnal! Jeden můj přítel — taky absolvoval univerzitu —, aby tady dostal zaměstnání, musel napsat místopřísežné prohlášení, že nikdy nic nestudoval ani se nezanáší podobnými plány — a místo dostal hned, a jaké báječné!“

Pohovořil jsem ještě s několika lidmi, mimo jiné i s jedním policejním úředníkem, který si mi trpce stěžoval, že nebyl povýšen, ačkoliv vypracoval obžalobu z velezrady proti pěti lumpům, co se hlásí k opozici. Utěšoval jsem ho — bodejť by ne, taková do nebe volající nespravedlnost!

Mluvil jsem také s jedním zámožným velkoobchodníkem, dlouze a široce mi vyprávěl o svém pohnutém životě. Bylo toho moc; zapamatoval jsem si jen to, že před několika lety vlastnil někde na venkově prvotřídní hotel a že kvůli politice — proč a jak už nevím — na tom prodělal pár tisíc dinárů; naštěstí měsíc nato přišla k moci jeho strana a on se tím pádem dostal k šikovným kšeftům a nahrabal si pěkný kapitálek.

„Vtom ale naše vláda padla.“

„Zase jste prodělal?“

„Ale kdepak. Stáhl jsem se z politického života do ústraní. Vlastně nějaký čásek jsem ještě finančně podporoval náš list, ale volit jsem už nešel; prostě pověsil jsem politiku na hřebík. Co by ne?, jiní neudělali ani tolik, a já už byl z té usilovné politické činnosti celý vyčerpaný, Člověk se přece nemůže celý život štvát jak zvíře, říkal jsem si. A vidíte, zas mi to nedalo: zrovna jdu požádat pana ministra, aby mě národní masy o příštích volbách zvolily za poslance.“

„To snad je věc mas, koho si zvolí, ne?“

„Jak bych vám to vysvětlil… Ovšem, národní poslance volí národ, tak to stojí v ústavě, ale praxe je taková, že je zvolen ten, kdo přirostl k srdci policii…“

Moc zajímavě jsem si popovídal! Ale všeho dočasu, a tak jsem šel za sluhou.

„Rád bych mluvil s panem ministrem.“

Sluha po mně sjel nadutým, nerudným pohledem a pak se znechuceně uvolil odpovědět:

„To jsou mi kvalty! Nevidíš, co je tu stran?“

„Jsem cizinec, nehodlám se ve vaší zemi dlouho zdržet a nemohu tedy svou návštěvu odkládat,“ vysvětlil jsem sluhovi zdvořile a uklonil jsem se mu.

Což bylo zcela zbytečné, neboť mocné slovo cizinec již zapůsobilo: sluha se střemhlav vrhl do ministrovy kanceláře.

Ministr mě okamžitě přijal a pohostinné mě vybídl, abych se posadil. Zapomněl jsem říct, že jsem se mu předtím představil, ale to se snad rozumí samosebou.

Byl to vyčouhlý kostlivec s hrubými, surovými rysy; čímsi odpuzoval, přestože se snažil jednat co nejpřívětívěji.

„Tak jakpak se vám u nás líbí, pane?“ A vycenil na mne zuby v mrazivém, křivém úsměvu.

Nešetřil jsem slovy chvály o zemi i o obyvatelích a nakonec jsem zdůraznil:

„Ve vaší zemi člověk skutečně neví, čemu se obdivovat dřív! Ale ze všeho nejvíc mě snad uchvátilo vaše prozíravé a moudré státní zřízení.“

„Nu, není ještě všechno tak, jak by mělo být, ale děláme, co můžeme,“ zachrastilo z něho polichocené.

„Nene, pane ministře, myslím to zcela upřímné: nic lepšího si už vůbec nedovedu představit! Obyvatelstvo je, jak pozoruji, nadobyčej spokojené a šťastné. Za těch několik dní, co jsem zde, jste měli takových slavností a veselic…“

„To je pravda, ovšem na všeobecném dobrém rozpoložení mám svůj nepatrný podíl i já. Podařilo se mi totiž docílit, aby byl do ústavy k článku týkajícímu se našich mnohých a zcela zaručených svobod dodán ještě následující bod:

Občané Strádie jsou povinni nepřetržité jásat, radovat se a veselit a neméně bujaře – formou hojných deputaci či pozdravných depeší – vyjadřovat nadšeni nad každou významnou událostí a každým počinem vlády.“

„Je něco takového vůbec možné uskutečnit v praxi?“ zapochyboval jsem.

„Kdyby bylo všecko tak snadné! Zákon je zákon; jen ať někdo zkusí neposlechnout,“ poučil mě a tvář mu ztuhla v nepříjemné (skoro bych řekl posmrtné) masce důstojného hodnostáře.

„Budiž,“ nevzdával jsem se, „ale co v případě nepříznivých událostí, které poškozují zájmy obyvatelstva i státu? Například včera jsem se dozvěděl od pana ministra zahraničí, že jste nuceni stornovat vývoz vepřů k vašim severním sousedům, což bude mít pro váš stát nepochybně velice neblahé důsledky…“

„Jistěže — ale už se stalo! A uvidíte, co nevidět se začnou ze všech krajů Strádie kvapně sjíždět deputace, aby panu ministrovi zahraničí blahopřály k jasnozřivě taktickému politickému tahu vůči dotyčnému spřátelenému státu!“ zarachtal triumfálně čelistmi.

„Bravo! Nesmírně prozíravé řešení! Záviděníhodné… Dovolte mi, abych vám jakožto cizinec vyslovil svůj obdiv a blahopřál vám k tomu geniálnímu, vaší zásluhou zdokonalenému zákonu, jenž beze zbytku zažehnal starosti a trápení ve vaší zemi!“

„Pro jistotu, kdyby obyvatelstvo náhodou zliknavělo v plnění svých občanských povinností — nevyloučil jsem ani tuto nejzazší eventualitu, já vždycky myslím na zadní kolečka! — rozeslal jsem už před třemi dny všem policejním stanicím důvěrný přípis s přísným rozkazem, aby se v tomto případě gratulační deputace dostavily ve zvláště hojném počtu.“

„Dovolíte-li, vážený pane ministře, měl bych ještě jednu otázku: dejme tomu, že za několik dni vaši severní sousedé s vámi obnoví smlouvu na dovoz vepřů — co pak?“ maskoval jsem zdvořilostí svou nemístnou zvědavost.

„Nic jednoduššího! Rozešlu policejním stanicím další přísně tajný oběžník s rozkazem, ať patřičně zapracují, aby se zástupci obyvatelstva dostavili v co nejhojnějším počtu vzdát hold příslušným vládním činitelům. Zpočátku to jde pochopitelně trochu ztuha, ale lidé si postupně zvyknou, zvyk — železná košile, není-liž pravda?, a začnou nám pak holdovat sami od sebe.“

„Přesně tak…“ ohromením jsem se nezmohl na jinou odpověď.

„Všecko jde, pane, stačí jenom chtít a táhnout za jeden provaz. V naší vládě existuje v tom ohledu vzorná, přímo bratrská spolupráce. Třeba právě dnes mi pan ministr osvěty poslal svůj nejnovější výnos, abych přispěl svou hřivnou — mohu-li to tak nazvat — k jeho důslednému provádění. Již jsem učinil potřebné kroky; nařídil jsem všem policejním orgánům, aby co nejpřísněji dohlížely na plnění posledních směrnic pana kolegy.“

„Něco důležitého, smím-li se zeptat?“

„Mimořádně důležitého. Přímo akutního. Posuďte sám!“ A vrazil mi do ruky jakési lejstro.

Začal jsem číst:

S politováním jsme zjistili, že poslední dobou dochází mezi naším občanstvem k častým případům przniní mateřštiny. Někteří jedinci již dokonce mravné poklesli tak hluboko, že nedbajíce zákona, který mj. nařizuje, že „žádný občan nesmí zanášet nešvary do jazyka našeho staroslavného vznešeného národa, svévolně měnit vétný slovosled či používat jednotlivých slov jinak, než je stanoveno v platných hláskoslovných a tvaroslovných pravidlech, předepsaných zvláštní komisí jazykozpytců“, začali dokonce bezostyšné vyslovovat vembloud místo velbloud, chlívák místo chlévák a čunitel místo činitel. Těmto nežádoucím jevům je nutno učinit přítrž. Nařizuji vám proto s okamžitou platností, abyste mocí zákona chránili svrchu zmíněná, různými zvrhlíky znevážená slova – činitel jakož i velbloud a chlévák – a přísné stíhali každého, kdo by se dopustil těchto či dalších podobných přečinů.

„Tohle že je trestné?“ zalapal jsem po dechu.

„Jistěže! Jde o závažné provinění. Na pachatele, je-li jeho vina svědecky prokázána, může být v těchto případech uvalena vazba deseti až patnácti dní.“

Po významné pauze se jeho čelisti rozcvakaly dál:

„Nu jen o tom přemýšlejte, pane! Tenhle zákon, jenž nám dává právo trestně stíhat každého, kdo se dopouští mluvnických chyb, je přímo nedocenitelný i z finančního a politického hlediska. Přemýšlejte a uvidíte, že mi dáte za pravdu!“

Poslechl jsem a pokusil jsem se o tom hloubat, ale nic chytrého mě nenapadlo. Čím víc jsem sí lámal hlavu, tím míň jsem chápal smysl ministrových slov, a nakonec i to, o čem vlastně přemýšlím. Prostě mi nad tím zákonem zůstal rozum stát — jako nad mnoha věcmi v téhle zvláštní zemi. A pan ministr se zatím škodolibě cenil: Jste na nás krátcí, páni cizinci! Kdepak, mozky, jako máme u nás ve Strádii, se hned tak někde nevidí!

„Nic vás nenapadá?“ škeřil se dál a provrtával mě očima.

„Promiňte, ale ne.“

„Tak já vám tedy vyložím, v čem tkví nedozírný přínos tohoto zákona. Především v tom, že delikventi se v tomto případě mohou z trestu vyplatit, z čehož státu plynou pěkné příjmy. Těchto finančních prostředků vláda používá jednak k úhradě deficitů v pokladnách osobních přátel, jednak na dispoziční fond, z něhož jsou odměňováni stoupenci vládního politického kursu. Za druhé se tento zákon, který na první pohled působí možná naivně, vládě hodí při volbách národních poslanců jako jedna z pomůcek, abych tak řekl politických heverů, jimiž si zabezpečuje většinu v Národním shromáždění.“

„Ale pane ministře, vždyť jste říkal, že ústava u vás zaručuje občanům veškeré svobody?“

„Samozřejmě! Občané mají zaručené veškeré svobody, ale nevyužívají jich. Vlastně, jak bych se vyjádřil přesně?, my sice máme nové, svobodomyslné zákony, které by měly platit, ale jaksi ze zvyku — a také že je nám to tak milejší — jsou stále v platnosti zákony staré.“

„Nač jste tedy vydávali ty nové?“ odvážil jsem se zeptat.

„Vydávat nové a nové zákony, abychom jich měli co nejvíc, je u nás dlouholetá a neobyčejně osvědčená tradice. V tom ohledu jsme předběhli celý svět. Jen za posledních deset let vyšlo patnáct ústav, z nichž každá třikrát vešla v platnost, třikrát byla zavržena a pak znovu přijata, takže ani my, ani občanstvo se v tom nevyznáme, nevíme, které zákony zrovna platí a které ne… Podle mého názoru, vážený pane, právě to je znakem vyspělosti a kultury naší země!“ dmula se panu ministrovi pýchou žebra, totiž hrud’.

„Zajisté, pane ministře… Jak už jsem podotkl, my cizinci vám musíme vaše moudré státní zřízení jen závidět!“

Nato jsem se s panem ministrem rozloučil a opustil jsem ho.

(další stránka)

Strádie (3/12)

(předchozí stránka)

Jen jsem zavřel dveře, shodil metály a posadil se, že si po tom všem rozruchu trochu oddychnu, uslyšel jsem zaklepání.

„Dál!“ povídám — co jiného mi zbývalo.

Do pokoje vstoupil elegantně oděný pán s brýlemi na nose. (Abych to nemusel donekonečna opakovat, mějte na paměti, milí čtenáři, že všichni zdejší obyvatelé do jednoho, na každém kroku a ve dne v noci zvonili a řachtali medailemi. Jak mě eskortoval, pardon!, doprovázel ten strážník do hotelu — ještě to vám povím, a pak už dost o metálech! —, zrovna jeho kolegově vedli do vězení chlapa, co štípl boty v jednom krámu, a i tomu se houpala na krku medaile. „Co to má za řád?“ ptám se strážníka. „Zlatou hvězdu za zásluhy na poli kultury a osvěty,“ odpověděl mi jako by se nechumelilo. „Čím ten se mohl zasloužit o kulturu a osvětu?“ „Dělal svého času kočího u bývalého ministra osvěty. Moc nadaný kočí!“ vysvětlil mi strážník.) Kde jsme to zůstali? Už vím — vešel muž s brýlemi na nose, hluboce se uklonil (což jsem samozřejmě opětoval) a představil se mi jako vyšší úředník ministerstva zahraničí.

„Těší mě!“ pravil jsem překvapen touto nenadálou návštěvou z vyšších kruhů.

„Račte být v naší zemi poprvé, pane?“ zeptal se mě.

„Poprvé.“

„Jste tedy zaručeně cizinec?“

„Ano.“

„Objevil jste se jako na zavolanou, ujišťuji vás!“ Zdálo se, že je nadšením bez sebe.

Moje překvapení nebralo konce.

„Máme jedno volné místo konzula. Gáži byste měl velice slušnou, což je nejdůležitější, a navíc četné přídavky na reprezentaci; samosebou se rozumí, že byste jich použil na svá soukromá vydání. Jste starší zkušený člověk a zhostit se tohoto poslání by bylo pro vás hračkou. Vaší povinností by bylo pouze propagovat naše národní ideje v zemích, kde naši krajané úpí pod cizím jhem… Doopravdy jste nám vytrhl trn z paty: už měsíc si lámeme hlavu, kde sehnat vhodnou osobnost na tak důležité místo. Na ostatní funkce máme díky Bohu cizinců dost a dost, Židů, Řeků, Cincarů…“ (Kde ti se tady vzali?) „Jaké národnosti račte být vy, smím-li se zeptat?“

„Já vlastně — jak bych vám to řekl? Ještě sám nevím!“ zamumlal jsem rudý studem a začal jsem vyprávět svou truchlivou rodinnou historii, on mě však přerušil, zatleskal rukama a ze samé radosti se roztančil po pokoji.

„Kolosální! Epochální! Nic lepšího jsme si nemohli přát! Vy jste ten pravý člověk pro tak posvátný úkol! Okamžitě běžím za panem ministrem, a za několik dní můžete vycestovat!“ plesal štěstím zchvácený úředník a odřítil se sdělit vše svému ministrovi.

Chytil jsem se za hlavu. Je možné, aby všecko, co jsem doposud viděl a slyšel v téhle zemi, byla pravda? Vtom znovu někdo zaťukal na dveře.

„Dále.“

Ve dveřích se zjevil další švihák. Představil se rovněž jako vyšší ministerský úředník. Dovolil prý si mě vyhledat v důležité záležitosti, z příkazu pana ministra; na to já vyjádřil své neobyčejné potěšení, že se mi dostalo takové cti.

„Ráčíte být prosím pěkně cizinec?“

„Tak jest.“

Popatřil na mne s respektem, poníženě se poklonil až k zemi a chystal se promluvit, ale já ho předběhl:

„Prosím vás, pane, jak se jmenuje vaše země?“

„Vy to nevíte?“ zvolal a pohlédl na mne s ještě větším respektem. „Strádie.“

Zvláštní náhoda! Tak nějak se přece jmenovala i vznešená země mých udatných předků! blesklo mi hlavou, ale nechal jsem si to pro sebe a zeptal jsem se:

„Čím mohu sloužit, vašnosti?“

„Byla zřízena nová funkce: správce státního majetku. Dovoluji si vás jménem pana ministra poprosit, abyste se laskavě ujal této významné funkce, tak důležité pro rozkvět naší draze milované vlasti. O vaší mimořádné disponovanosti není pochyb, se vší určitostí jste ráčil být již několikrát ministrem…“

„Ani jednou.“

„Není možná!“ vykřikl s očima navrch hlavy. „Ale pak jste zajisté zastával nějaké jiné vyšší postavení…“

„Nikdy.“

Úředník zůstal paf. Nevěda, jak dál postupovat v tomto případě bez precedentu, s vybraně zdvořilými omluvami rychle vycouval ze dveří.

Nazítří už o mně psaly všechny noviny. V jedněch byla tato zpráva:

ČLOVĚK — MONSTRUM

V naší metropoli dlí od včerejšího dne cizinec, kterému je šedesát let, ale dosud nikdy nebyl ministrem, nikdy nebyl vyznamenán nijakým řádem, ba dokonce ani nikdy nepůsobil jako úředník v státních službách — neboli nikdy nepobíral žádný plat, gáži či jiný důchod nebo odměu ze státní pokladny. Vskutku jedinečný případ ve svetě! Dotyčný cizinec, jak jsme informováni, se ubytoval v hotelu U naší draze milované vlasti-mučednice. Řada našich občanů ho včera navštívila a všichni shodni potvrzují, že se vcelku nijak neliší od normálních lidí. Pokusíme se zjistit co nejvíce detailů ze života této mysteriózní bytosti, abychom plně uspokojili mimořádný, z naprosto pochopitelných důvodů stále vzrůstající zájem velevážených čtenářů. Podle možnosti otiskneme v našem listu i jeho fotografii.

V jiných novinách stálo plus minus totéž s následujícím dodatkem:

Kromě toho jsme se ze zaručených pramenů dozvěděli, že tento záhadný muž k nám zavítal s důležitým politickým posláním.

Vládní noviny tyto zprávy dementovaly; nutno přiznat, že s obdivuhodným taktem:

Opoziční plátky s příslovečnou zavilostí a obmyslností mystifikují občanstvo zneklidňujícími chýrami, že do naší zemi přicestoval jakýsi šedesátiletý cizinec, který, jak ti ubozí pisálkové tvrdí, údajné nikdy nebyl ani ministrem, ani úředníkem, ani nositelem nějakého vyznamenání. Podobné za vlasy přitažené a nejapné žvásty se mohou vylíhnout pouze v omezených a vykradených kotrbách redaktorů opozičního tisku; leč jejich otrávené kverulantské sémě se tentokrát neujme, neboť, diky Bohu, uplynul již týden, co se současná vláda chopila moci, a jejím postavením doposud nic neotřáslo, jak by si to přáli páni idioti z opozice.

Senzacechtivé občanstvo se po těch článcích začalo jenjen hrnout k hotelu U naší draze milované vlasti-mučednice. Hrůza! Postávali tam, okouněli, zevlovali, jedni odcházeli, druzí přicházeli, od rána do večera se to prostě kolem hotelu hemžilo zástupy čumilů a mezi nimi se proplétali prodavači novin a knížek a vyřvávali jak na lesy:

„Nový román na pokračování: Tajuplné lidské monstrum!“

„Nová kniha: Podivuhodná dobrodružství jednoho starce bez medaile! Díl první!“

Takových knížek vám najednou bylo jak hub po dešti!

Na jedné hospodě dokonce vyvěsili novou firmu — U našeho milého monstra, a na velikou tabuli vedle dali namalovat člověka bez metálu. To se rozumí, že se tam hned seběhlo půl města, načež policie v zájmu veřejné morálky nařídila ten pohoršující obraz sundat — jak jinak?!

Musel jsem se přestěhovat do jiného hotelu. A pak už jsem měl od senzacechtivců celkem pokoj, díky tomu, že jsem si dával velký pozor, abych se neobjevil na veřejnosti bez metálů.

Jakožto cizinec jsem měl v této zemi všude otevřené dveře. Využil jsem svého preferovaného postavení a seznámil jsem se vbrzku s mnoha významnými státními a veřejnými činiteli, kteří byli tak laskaví a zasvětili mě do všech státních tajemství.

Nejdříve jsem se vypravil složit poklonu panu ministrovi zahraničí. V okamžiku, kdy jsem vstoupil do chodby plné čekajících stran, sluha, chasník s hlasem jak tur, právě zvěstoval:

„Pan ministr nemůže nikoho přijmout, jelikož se zrovna natáh na kanape, že si dá šlofíka!“

Zklamané strany se měly k odchodu, ale já přistoupil k sluhovi se slovy:

„Oznamte prosím panu ministrovi, že by ho rád navštívil jeden cizinec.“

Jakmile sluha slyšel slovo cizinec, uctivě se poklonil a horempádem se rozběhl do ministrova kabinetu.

Vzápětí se rozletěla obě křídla dveří a v nich se culil mrňavý, sádlem obrostlý cvalda nepříliš bystrého kukuče. Poklonil se mi a pozval mě dál.

Dovedl mě k fotelu, a když jsem se do něho zabořil, ulebedil se proti mně, přehodil nožku přes nožku, zálibně se pohladil po kulatém bříšku a zacukroval:

„Neobyčejně mě těší, pane, že jste mě navštívil — už jsem toho o vás tolik slyšel! Zrovinka jsem se chystal, že si hodím šlofíčka… Proč taky ne, že? Práce žádná, věřte mi, někdy bych se tu ukousal nudou!“

„Když dovolíte, pane ministře, rád bych se vás zeptal, jaké jsou vaše současné vztahy se sousedními státy?“

„Ehm — jak bych to definoval? Klape to, klape, všecko běží jak na drátkách… Upřímně řečeno, vlastně se mi dosud nenaskytla příležitost, abych se tím zabýval, ale soudě podle všeho — klape to jedna radost. Žádné nepříjemnosti, leda to, že nám naši severní sousedé vypověděli smlouvy na import prasat a na jihu že k nám vpadají odvedle Skřípetaři a trošinku řádí v našich vesnicích… Ale to nic… To jsou všecko zanedbatelné detaily.“

„Škoda toho obchodu s vepři. Máte prý jich u vás hodně?“

„Pámbíček zaplať!, na nedostatek prasat si tedy doopravdy nemůžeme naříkat! Nu, však se šiknou i doma, a jak!, aspoň budou lacinější. Čuně sem, čuně tam, co kdybychom tenhle vývozní artikl neměli? Taky bychom si museli nějak poradit! Byli jsme před prasaty, budeme i po nich!“ zafilozofoval stoicky.

V dalším rozhovoru se mi svěřil, že vystudoval lesnictví a momentálně že je jeho koníčkem odborná literatura o chovu dobytka; má v úmyslu opatřit si pár kraviček a pěstovat telata, poněvadž na tom se dají vytřískat pěkné prachy. (Pardon! Tititi, zavrkal pan ministr.)

„V jakém jazyce nejvíce čtete?“ zajímalo mě.

„Jedině v našem, milý pane! Mně jdou všecky cizí jazyky na nervy. Kdo se za svůj jazyk stydí, hoden potupy všech lidí — ze zásady jsem se nikdy žádný cizí jazyk neučil. Ostatně to ani nebylo třeba. Zejména v tomhle postavení se bez znalosti řečí hravé obejdu. A pokud by čirou náhodou nebylo zbytí, není nic lehčího, než si objednat tlumočníka ze zahraničí.“

„Správně! Není nad mateřštinu!“ schválil jsem mu jeho zásadový postoj, co jiného jsem si také měl počít!

„A co takhle — máte rád pstroužky?““ zaskočil mě dotazem po malém odmlčení.

„Nikdy jsem je nejedl.“

„Máte co litovat. Rybička jak fík! Zrovna včera jsem dostal pár kousků od jednoho přítele. Pošušňáníčko, říkám vám!“

Ještě chvíli jsme debatovali na témata podobné závažnosti a pak jsem pana ministra požádal o prominutí, že jsem ho svou návštěvou vyrušil z důležité státnické práce, a odporoučel jsem se. Pan ministr se mnou laskavě docupital až ke dveřím.

(další stránka)