Tag Archive | Oběť

Vodca (3/3)

(predchádzajúca strana)

Tak prešiel prvý deň a v podobnom duchu sa niesli aj tie nasledujúce. Nič výrazne dôležité sa nestalo, len nepodstatné príhody: strmhlav vleteli do priekopy, potom do priepasti; zavadili o kry a černicové kríky; šliapli na tŕne; niekoľko zlomenín na rukách a nohách; pár utŕžených úderov do hlavy. Všetko toto utrpenie však prekonali. Zopár starých mužov ponechali ležať mŕtvych na ceste. “Boli by zomreli, aj ak by ostali doma, nehovoriac o tejto ceste!” povedal hovorca, povzbudzujúc ostatných, aby pokračovali. Niekoľko menších detí, staré rok či dva, taktiež zahynuli. Ich rodičia vyrovnane potlačili ich zármutok, pretože taká bola Božia vôľa. “A čím menšie deti, tým menší žiaľ. Keď sú mladšie, smútku je menej. Boh zaručuje, aby rodičia nikdy nestratili ich deti po tom, ako dosiahli sobášny vek. Ak je tak deťom súdené, je lepšie, keď umrú skôr. Vtedy nie je smútok taký veľký!” utešovali ich znova hovorcovia. Niektorí si okolo hláv obmotali látku a dali studený obklad na modriny. Ostatní si niesli ruky v obväzoch. Všetky boli potrhané a postrihané. Ich potrhané odevy na nich viseli, no cez to všetko pokračovali veselo ďalej. Všetko by sa to znášalo oveľa ľahšie, keby ich neustále netrápil hlad. Museli však pokračovať.

Jedného dňa sa stalo niečo závažnejšie.

Vodca kráčal v popredí, obklopený najstatočnejšími mužmi zo skupiny. (Dvaja z nich boli stratení a nikto nevedel, kam zmizli. Obecným názorom bolo, že zradili ich vec a utiekli. K tomu hovorca povedal niečo o ich hanebnej zrade. Iba zopár verilo, že tí dvaja umreli po ceste, s ich názorom sa však nepodelili, aby tým nerozrušili ostatných.) Zvyšok skupiny kráčal v rade za nimi. Naraz sa zjavila mimoriadne veľká a hlboká skalnatá roklina – ozajstná priepasť. Svah bol natoľko prudký, že sa neodvážili spraviť už ani krok. Dokonca aj tí najodvážnejší náhle zastali a pozreli na vodcu. Zamračený, pohltený v myšlienkach a s hlavou sklonenou nebojácne stúpil vpred, klopkajúc pred sebou palicou, najprv doprava, potom doľava, jeho zvyčajným spôsobom. Mnohí vraveli, že tak vyzeral ešte viac dôstojne. Na nikoho sa nepozrel a nikomu nič nepovedal. Výraz na jeho tvári sa nezmenil ani neukázal strach, ako sa stále viac približoval k priepasti. Aj tí najstatočnejší z najstatočnejších zbledli ako stena, no nikto si netrúfol varovať statočného, múdreho vodcu. Ešte dva kroky a stál na hrane. V smrteľnom strachu a s očami doširoka otvorenými sa všetci triasli. Najodvážnejší muži boli odhodlaní stiahnuť vodcu späť, aj keby to malo znamenať porušenie disciplíny, keď v tom spravil jeden krok, druhý a rútil sa rovno do priekopy. Vtedy vznikol zmätok, nárek, krik; strach nad nimi zvíťazil. Niektorí sa dali na útek.

– Stojte, bratia! Načo ten zhon? Takto vy držíte slovo? Musíme tohto múdreho muža nasledovať, lebo on vie, čo robí. Bol by šialenec, ak by sa len tak zahubil. Vpred, za ním! Toto je to najväčšie a možnože aj posledné riziko, posledná prekážka. Ktovie? Možnože na druhej strane tejto priepasti nájdeme nádhernú, úrodnú krajinu, ktorú nám Boh určil. Vpred! Bez obete sa nikam nedostaneme! – také boli rečníkove poučné slová, načo tiež spravil dva kroky vpred, miznúc v priepasti. Nasledovali ho tí najodvážnejší a za nimi sa vrhli všetci ostatní.
Na prudkom svahu tejto širokej rokliny sa ozýval nárek, stonanie, hádzanie sa a vzdychanie. Jeden by bol prisahal, že sa odtiaľ nikdy nikto nedostal živý, už vôbec nie bez zranení a v jednom kuse, avšak ľudský život je neústupný. Vodca mal nezvyčajné šťastie. Počas pádu sa zachytil o kríky, čo mu pomohlo nezraniť sa. Podarilo sa mu dať dokopy a vytiahnuť sa. Kým sa dole ozýval nárek, vzdychanie a plač, nehybne sedel, v tichosti premýšľajúc. Zopár nahnevaných a otlčených ho začalo preklínať, čoho si však vôbec nevšímal. Tí, ktorí mali to šťastie, že sa počas pádu zachytili o krík alebo o strom, sa začali horlivo pokúšať vyšplhať von. Niektorí mali prasknuté hlavy, a tak im po tvárach stekala krv. Nikto nezostal celý, okrem vodcu. Odrazu sa naňho všetci zamračili a v agónií zastonali, no on ani len nezdvihol zrak. Bol potichu a prevzal rozvážny postoj skutočného mudrca!

Prešiel nejaký čas. Počet pútnikov sa neustále zmenšoval. Každý deň si vybral svoju daň. Niektorí odišli zo skupiny a vydali sa späť.

Z veľkej kopy na začiatku zostalo asi len dvadsať pútnikov. Ich vyziabnuté, vyčerpané tváre odrážali znaky zúfalstva, pochýb, únavy a hladu, no nikto sa nezmohol ani na slovo. Všetci boli potichu ako ich vodca a naďalej sa za ním trmácali. Dokonca aj duchaplný hovorca zúfalo potriasal hlavou. Cesta bola vskutku náročná.

Ich čísla sa znižovali každý deň, dokým ich nezostalo iba desať. So skľúčenými tvárami sa namiesto zhovárania len sťažovali a nariekali.

Viac ako na mužov sa ponášali na mrzákov. Niektorí chodili o barlách. Iní si držali ruky v páskach upevnených okolo krku. Na ich rukách bolo množstvo obväzov a obkladov. Aj keby chceli spraviť ďalšie obete, nemohli, pretože na ich telách už nebol takmer žiaden priestor pre akékoľvek ďalšie zranenia.

Dokonca tí najsilnejší a najstatočnejší spomedzi nich takmer stratili vieru a nádej, no naďalej sa nevzdávali; tak je, že nejako s veľkým úsilím krivkali ďalej, sťažujúc sa, plní bolesti. Čo iné im ostávalo, keď sa nemohli vrátiť? Toľko obetí, aby to teraz vzdali?

Padlo šero. Krivkajúc o barlách odrazu zbadali, že vodca sa už nenachádza pred nimi. Ďalší krok a všetci sa rútili do ďalšej priepasti.

– Ach, moja noha! Ach, moja ruka! – zaznel nárek a stonanie. Jeden slabý hlas dokonca preklial ich dôstojného vodcu, no potom stíchol.

Keď vyšlo slnko, vodca ta sedel rovnako ako v deň, kedy bol zvolený. V jeho vzhľade nenastala ani tá najmenšia zmena.
Hovorca vyšplhal von z priepasti, nasledovaný dvoma ďalšími. Znetvorení a krvaví sa obrátili, aby sa pozreli, koľko pútnikov ostalo, no zistili, že sú jediní. Smrteľný strach a beznádej naplnili ich srdcia. Kraj im bol neznámy, hornatý, skalnatý – nikde žiadne cestičky. Dva dni predtým narazili na cestu, nechali ju však za sebou. Vodca ich viedol tadiaľto.
Mysleli na všetkých svojich priateľov a príbuzných, ktorí na tejto fantastickej ceste zahynuli. Smútok omnoho silnejší než bolesť v ich zmrzačených končatinách nad nimi zvíťazil. Na svoju skazu pozerali ich vlastnými očami.

Hovorca vykročil k vodcovi a začal rozprávať unaveným, chvejúcim sa hlasom plným bolesti, zúfalstva a trpkosti.

– Kam ideme teraz?

Vodca mlčal.

– Kam nás vedieš a kam si nás už doviedol? Vložili sme nás a naše rodiny do tvojich rúk a nasledovali sme ťa, zanechajúc naše domovy a hroby našich predkov v nádeji, že by sme sa mohli zachrániť pred skazou v tej neúrodnej zemi. No ty si nás zahubil oveľa horším spôsobom. Bolo za tebou dvesto rodín a pozri sa, koľko je ich tam teraz!

– Hovoríš, že tam nie sú všetci? – zamrmlal vodca bez dvihnutia zraku.

– Ako sa niečo také môžeš spýtať? Pozri sa sám! Zrátaj, koľko nás na tejto nešťastnej ceste zostalo! Pozri, v akom sme stave! Zomrieť by bolo lepšie, než sa takto zmrzačiť.

– Nemôžem sa na teba pozrieť!

– Prečo nie?

– Som slepý.

Nastalo mŕtvolné ticho.

– Stratil si zrak počas cesty?

– Slepý som sa narodil!

Trojica zúfalo zvesila hlavy.

Jesenný vietor zlovestne fúkal skrz hory a priniesol so sebou suché lístie. Hmla sa vznášala nad kopcami a v chladnom, hmlistom vzduchu sa trepotali havranie krídla. Zaznené krákanie so sebou nieslo nešťastie. Slnko bolo zahalené oblakmi, ktoré sa náhlivo valili ďalej a ďalej.

Trojica na seba s čírou hrôzou pozrela.

– Kam môžeme ísť teraz? – zamrmlal jeden vážne.

– Nevieme!

 

Belehrad, 1901.
Pre Projekt “Radoje Domanović” preložil Martin Belás, 2020.

Strádie (8/12)

(předchozí stránka)

Přestože jsem měl v úmyslu jako dalšího člena vlády navštívit pana ministra osvěty, změnil jsem plán a vyhledal jsem nejdříve pana ministra armády; nesmírně mě totiž zajímalo, co soudí o těch krvavých tragédiích — či chcete-li barbarských zvěrstvech krvelačných skřípetarských hord na jižních hranicích Strádie.

Ministr armády, titěrný mužík s vpadlým hrudníčkem a pavoučíma ručičkama, se podle všeho zrovna domodlil.

Kanceláří se linula vůně myrhy a kadidla jako v nějakém svatostánku a na stole se povalovalo plno všelijakých náboženských spisů a starých ohmataných a vyšisovaných modlitbiček.

Nejdřív jsem se lekl, že jsem si spletl dveře, ale oficírská uniforma pana ministra žádnému omylu nenasvědčovala.

„Promiňte, pane,“ zapípal vlídně teninkým hláskem, „právě jsem dokončil svou obligátní modlitbu. Činím tak vždy, než usednu k práci. Zvláště pak v těchto dnech, kdy je modliteb mnohem více zapotřebí, vzhledem k těm Jobovým zvěstem z jižních území naší drahé otčiny.“

„Nemůže dojít k válce, pokud budou Skřípetaři pokračovat ve svých vpádech?“ šel jsem rovnou k věci.

„Žádný strach! Toho bohdá nebude…“

„Podle mého názoru takové nebezpečí hrozí, pane ministře! Vždyť oni loupí a drancují a vraždí den co den!?“

„Vraždit vraždí, to je pravda, ale na rozdíl od nich my, pěkně prosím, nejsme žádní divocí pohané… Je tu hrozná zima, nezdá se vám?, jako by odněkud táhlo… Co já se služebnictvu navykládám, že stálá teplota v místnosti má být minimálně šestnáct a půl stupně, ale všecko marné — já nevím, zač mě Bůh tak trestá!“ odbočil pan ministr od tématu, které nakousl, a zazvonil na sluhu.

Vešel sluha a vysekl poklonu, až se mu rozdrnčely metály na prsou.

„Pro Pánaboha našeho Stvořitele, neříkal jsem vám stokrát, že v mém kabinetu musí být bezpodmínečně teplota nejméně šestnáct a půl stupně?! A už zase je tu sibérie a navíc nějaký průvan; chcete, abych zmrzl?“

„Teploměr ukazuje osmnáct, pane ministře,“ uctivě namítl sluha a znovu v předklonu zařinčel metály.

„Hosana!“ zafistulkoval spokojeně pan ministr. „Tak spánembohem!“

Ještě jednou břinkly metály a sluha zmizel za dveřmi.

„Ta zpropadená teplota mi dělá velké starosti, věřte… Jakmile není teplota jak náleží, je s armádou amen! Právě jsem napsal v tom smyslu rozkaz pro všechna velitelství… Přečtu vám ho, chcete?“

V souvislosti s tím, že v poslední době přibývá ozbrojených vpádů Skřípetarů do jižních teritorií našeho státu, nařizuji: Vojíni nechť se každého rána na povel svých velitelů společně pomodlí k Bohu všemohoucímu, aby ochraňoval naši předrahou, námi všemi vroucně milovanou otčinu, prosáklou krví našich udatných předků. Modlitbu ať od případu k případu určí příslušný vojenský kněz. Na konci každé modlitby však budiž připojen tento dovětek: Kéž nejmilostivější Hospodin uvede rovnou do ráje duše našich spravedlivých a bohabojných bratří a sester, kteří padli za oběť bestiálnímu násilí divokých skřípetarských nevěřících! Kéž je jim lehká zemi Strádie, již tak upřímně a žhavě milovali! Sláva jim na věky věkův, amen! Danou modlitbu s uvedeným dovětkem nechť odříkají všechny šarže unisono a náležití zbožným a pokorným tónem; poté nechť všichni vypnou hruď a vztyčí hrdě a pyšně hlavy, jak se sluší na chrabré obránce naší země, a za troubení trubek a bubnování bubnů ať třikrát po sobi hromově provolají: Ať žije Strádie! Pryč se Skřípetary! Velitelům ukládám, nechť bděle dohlížejí, aby celý tento akt byl proveden vzorně, bez sebemenšího kazu či opomenutí, neboť na tom závisí blaho naší milé otčiny. Potom ať několik jednotek s rozvinutými prapory, v rytmu břeskných bojových pochodů vojenských kapel vyrazí řízným přehlídkovým krokem vítězoslavně do ulic. Očekávám vaše podrobné hlášení o splnění tohoto rozkazu, k čemuž vám dopomáhej Bůh. Zároveň co nejpřísněji nařizuji: v zájmu utužení bojeschopnosti naší armády nechť všichni, důstojníky počínaje a prostými vojíny konče, ostražitě střeží, aby teplota v kasárnách neklesla pod šestnáct stupňů Celsia. Amen.

„No to je… To je geniální!“ farizejštil jsem ostošest „Jen jestli všechna velitelství dostanou ten rozkaz včas?“

„Inu, musel jsem si připilit a Bůh požehnal mému usílování, takže dobrou hodinu před vaším příchodem byl už rozkaz rozeslán po telegrafu. Ranní ptáče dál doskáče, zvláště s pomocí Boží! Nebýt mého včasného účinného opatření, mohli jsme se, milý pane, nadít více egyptských ran než v Písmu!“

„Věru,“ přitakal jsem, přestože mě nenapadalo (snad by bylo vhodnější říci: za živého Boha jsem si nedokázal představit), jakých egyptských ran bychom se mohli nadít.

„Bohužel, milý pane, tak se věci mají! Nebýt mého obratného manévru, byl by mohl některý z velitelů v jižních oblastech zneužít svého postavení a přispěchat se svými oddíly na pomoc postiženému obyvatelstvu — a už by skřípetarská krev tekla proudem, ba stříkala až do nebes! Všichni moji důstojnici jsou toho názoru, že jen a jedině to je — řečeno slovy Kristovými — cesta pravá, protože nechtějí a v mnoha případech žel Bohu ani nejsou s to vidět věci z více zorných úhlů. Především je nutno mít na zřeteli, že naše vláda usiluje o mírumilovnou, vpravdě křesťanskou zahraniční politiku; žádné oko za oko, zub za zub, ale spíše ty do mne kamenem, já do tebe božím dárkem… Že se skřípetarští pohané dopouštějí na našich bratřích a sestrách nelidského násilí — nu, co jiného lze čekat od divé zvěře!, ponechme Pánu Bohu, co jeho jest, však on je za to ztrestá věčnými mukami a skřípěním zubů v ohni pekelném. A za druhé, milý pane, nesmíme zavírat oči před smutnou skutečností, že se naše vláda netěší u národa přílišné oblibě, čili my musíme mít k dispozici armádu hlavně pro naše vnitřní politické záležitosti. Jeli kupříkladu nějaký úřad v rukou lidí, co se za mrzkých třicet stříbrných zaprodali opozici, jsme nuceni použít ozbrojené moci, aby dotyční zrádci naší vlasti-mučednice došli spravedlivého trestu a aby se úřadu mohl ujmout některý věrný našinec…“

Využil jsem toho, že se pan ministr trošičku zakuckal:

„Kucinky, pane ministře! Ale co v případě, že útoky skřípetarských hord neustanou? Nebo že dokonce nabudou nežádoucích rozměrů?“

„Nemalujte čerta na zeď! Pak bychom museli podniknout ráznější kroky.“

„Jaké, pane ministře, smím-li se zeptat?“

„Jestliže říkám ráznější, neznamená to, že bychom začali jednat neuváženě nebo proti zásadám křesťanské etiky. Pro začátek bychom zkusili další celostátní akci s rezolucemi, tentokrát ještě ostřejšími. No a kdyby nedej Bože ani to nepomohlo, pak bychom museli neprodleně začít vydávat nějaký nový list s výlučně patriotickým zaměřením; prostřednictvím toho listu bychom zasypali ty zplozence ďábla ze Skřípetárie kanonádou příkrých, nesmlouvavě odsuzujících článků. Možná bychom je i párkrát šlehli nějakou satirou, ale ještě nevím, s tím se musí vždycky tuze opatrně… Chraň nás Pán Bůh a všichni jeho strážní andělé před takovými konci!“ zatípal zkormouceně a pokřižoval se; nato se utekl k tichoulinké, leč horoucí modlitbě.

Mým nitrem háralo v tom okamžiku ledacos, ale blažené religiózní vytržení to rozhodně nebylo; přesto jsem se pokřižoval, abych mu dělal společnost.

Zvláštní země, přemítal jsem. Na jihu jim hynou denně stovky nevinných bezbranných obyvatel a ministr armády skládá modlitbičky a medituje o založení vlasteneckých novin! Vojáky mají dobré, statečné, to se ukázalo v mnoha válkách — proč tedy nevyšlou nějaký oddíl k jižním hranicím a nezarazí řádění těch zákeřných skřípetarských hord?

„Zdá se, že vás můj plán nějak udivuje, pane?“ vyrušil mě z úvah páně ministrův diškantek.

„Bodejť by ne!“ neudržel jsem se, ale vzápětí jsem litoval své unáhlenosti.

„Nejste, milý a vážený, dostatečně zasvěcen do situace. Bezpečnost státu a obyvatel vůbec není to hlavní, pane, hlavní je bezpečnost vlády. Minulá vláda se udržela u moci měsíc, a my vládneme sotva tři týdny — přece si nemůžeme udělat takovou ostudu a položit se dřív! Naše pozice je velice vratká, nikde přítelíčka, milosrdní samaritáni už dávno vyhynuli, o naše mísy čočovice nikdo nestojí a laskavý Bůh je po čertech vysoko, neboli musíme se sami snažit a podnikat vše pro to, abychom se co nejdéle udrželi u moci.“

„A co podnikáte?“

„Totéž, co všechny vlády před námi. Na každý den chystáme nějaké překvapení, pořádáme slavnosti; momentálně si stojíme tak pekelně bídně, že budeme muset zase nastrojit nějaké spiknutí. Což o to!, spiknutí jsou naším, abych tak řekl, chlebem vezdejším. Do té míry, že když se někdy den dva pozdržíme s přípravou tohoto nejosvědčenějšího prostředku na vymítání ďábla opozice, naši občané, nejpokornější stádečko, co kdy žilo na tom božím světě, se dokonce opováží nahlas podivovat, cože se tak dlouho nekují žádné protivládní pikle. Nu a právě při všech těchhle vnitropolitických záležitostech prvořadé důležitosti — překvapeních, trachtacích a spiknutích, se neobejdeme bez armády. To, že na jihu umírají lidé, je vedlejší, milý pane; na má bedra či, chcete-li, na můj portfej vložil Hospodin naléhavější úkoly, mnohem prospěšnější pro naši vlast, než nějaké nesmyslné pranice se Skřípetary, Soudě podle všeho, vaše názory na tyto věcí jsou až předpotopně tmářské; žel Bohu, podobné zaostale smýšlejí i všichni moji důstojníci a celá armáda… Ještě štěstí, že my, členové vlády, jsme moderní lidé a máme v tom dokonale jasno.“

„První povinností armády je přece hájit vlast! To znamená i poskytnout ochranu před cizáckým násilím těm nebohým lidem na jihu! Vždyť i z těch končin posílají otcové a matky své syny na vojnu — a posílají je dobrovolně a rádi, neboť v armádě vidí svojí oporu,“ vyjel jsem si na pana ministra, i když se to nesluší; co naplat, každý občas šlápne vedle.

„Podle vás tedy armáda nemá nic důležitějšího na práci? Ať vás Všemohoucí neztrestá za to rouhání, pane!“ splynulo tiché pokárání z páně ministrových tenoučkých bezkrevných rtíků; vyčítavě, zarmouceně zavrtěl hlavičkou a změřil si mě, jako by si mě trošku ošklivil. „To bych do vás nebyl řekl, že jste takový bludař!“

„Ale já… prosím vás…“ blábolil jsem, nevěda, co mám na to říct; naštěstí páně ministrův falzetek důrazně přeťal mé rozpaky:

„A co třeba přehlídky, he?“

„Cože, prosím?“

„Blahoslavení chudí duchem… Prosím vás, člověče boží, co by si vláda, kterákoli, počala bez přehlídek?“ zapištěl pan ministr v svátém rozhorlení.

„Promiňte… o tom jsem jakživ nepřemýšlel… Ani neslyšel…“ breptal jsem na svou obranu.

„Neslyšel? Nebesa! Vždyť vám tu celou dobu horem dolem vykládám, proč musíme obyvatelstvo pořád něčím překvapovat, den co den pořádat různé slavnosti, průvody, trachtace a veselice a samozřejmě i přehlídky — jakpak bychom to všecko zvládli bez armády? To je momentálně její prvořadá povinnost: aťsi k nám vpadají nepřátelské hordy, čert je vem, hlavně když naši vojáčci pochodují, prapory se třepotají, bubny duní a polnice hlaholí jak u bran Jericha… Kdyby Strádii čirou náhodou hrozilo zvenčí nějaké větší nebezpečí, snad by trochu přiložil ruku k dílu i pan ministr zahraničí, pokud by ovšem na to měl zrovna čas. Je věčně věkův zavalen rodinnými starostmi: Pán Bůh mu chudákovi nadělil dětí jako smetí. Naštěstí se náš stát příkladně stará o své zasloužilé činitele… Mezi námi — zejména se synáčky má pan kolega učiněné peklo: moc špatně se učí! A tak jsme rozhodli, že budou studovat na útraty státu. Byl to skutek křesťanského milosrdenství, věřte! I o jeho dcerušky se postaráme: dostanou věno ze státní pokladny; eventuálně se jejich nápadníkům přidělí nějaké výnosné místo, na jaké by si pochopitelně jinak marně dělali laskominy.“

„Je krásné, když zásluhy dojdou spravedlivého ocenění!“

„Svatá pravda, milý pane! A my jsme v tom ohledu přímo světová rarita, nikdo se nám nemůže rovnat. Ať je ministr jaký chce, bohumilý nebo hříšný, vděčný stát se v každém případě postará o jeho rodinu. Já děti nemám, a tak stát pošle do ciziny studovat malířství mou švagrovou.“

„Slečna švagrová má talent?“

„Paní… Doposud nic nenamalovala, ale kdo ví, třeba jí to půjde od ruky. Pojede s manželem, ten také dostal státní stipendium. Seriózní, pilný hoch, od toho můžeme hodné očekávat.“

„Mladý nadějný pár, že?“

„Jsou ještě mladí, to rozhodně… V nejlepších letech… Švagr má šest křížků na zádech a švagrové táhne na pětapadesát.“

„Čím se zabývá pan švagr? Nepochybně vědou?“

„Ovšemže… Jinak je hokynář, ale tuze rád čte. Například po novinách je jak divý, neřku-li přímo ďáblem posedlý! Ten vám denně stačí přečíst snad všechny naše noviny! Přinejmenším je aspoň prolistuje. A všelijakých povídek a románů už zhltal, až Bůh brání! Hádám nejméně dvacet. Posíláme ho studovat geologii.“

Pak se pan ministr na chvíli odmlčel; zadumal se a začal přebírat svůj růženec; měl ho zavěšený na šavli.

„Zmínil jste se také o nějakých překvapeních, pane ministře. Mohl byste mi to blíže vysvětlit?“ upomenul jsem ho; jeho švagrová mi vcelku mohla být ukradená a švagr jakbysmet.

„Ovšem, ovšem, máte pravdu, malinko jsem odbočil… Pravdaže. Právě v těchto dnech vrcholí přípravy jednoho takového velkého překvapení, což, dá-li Bůh, bude mít nedozírný politický dopad.“

„O tom nepochybuji! Zřejmě celou věc prozatím držíte v největší tajnosti, že?“

„Co vás nemá! Právě naopak: rozhlásili jsme to po celé zemi! Víte, ono v některých případech spíše platí, že vědomost hříchu nečiní…“

„Předpokládám, že to překvapení přinese vaší zemi velké štěstí?!“

„Ano, vzácné štěstí… Celý národ se raduje a nadšeně oslavuje vládu a její moudrou, vpravdě vlasteneckou politiku; nikdo v celé zemi už o ničem jiném nemluví ani nepíše, jen o tom velkém štěstí, které nás co nevidět čeká.“

„Promiňte, že se ptám, jistě jste pro to udělali vše!, ale nemůže něco to očekávané vzácné štěstí ohrozit?“

„Tím jsme si zatím nijak hlavu nelámali, milý pane. I když nikdy není vyloučeno, že se stane zázrak a nějaké štěstí nám skutečně spadne z nebe… Nezměrná jeť milost Páně! Mimochodem, znáte to prastaré podobenství, jak jednou v jedné zemi vláda oznámila nespokojenému obyvatelstvu, že se vbrzku zjeví veliký Génius, Mesiáš, jenž jejich zemi zbaví dluhů a špatného režimu a lid vymaní z neštěstí a bídy a povede ho tou jedinou pravou cestou k šťasné budoucnosti? A jak se z těch obyvatel, bouřících se proti svým nehodným mocipánům, rázem stali krotcí beránci a v celé zemi se rozhostila radost a veselí? Mám vyprávět dál?“

„Ano, prosím vás! Je to velice zajímavé…“

„V cele zemi tedy zavládla nesmírná radost… Na jednom celonárodním shromážděni se obyvatelé dokonce usnesli, že uspořádají sbírku a za vybrané peníze zakoupí rozsáhlý pozemek a vybudují nádnerný palác, na némž bude stát: Národ svému velikému géniovi a spasiteli. Netrvalo dlouho a všecko bylo hotovo a připraveno a čekalo se už jen na Mesiáše…“

Tu pan ministr umlkl; chopil se znovu svého růžence a začal si špitat modlitbičku.

„A zjevil se Mesiáš?“ vyhrkl jsem napjatě.

„Ne.“

„Nikdy?“

„Zřejmě nikdy!“ típl pan ministr lhostejně; tak dovypráví mi to podobenství nebo ne?

„Proč?“

„Suď Bůh!“

„Nic mimořádného se tedy nestalo?“

„Ne.“

„To je divné!“ poznamenal jsem.

„Mesiáš se nezjevil, zato Hospodin seslal toho léta strašné krupobití, a to potlouklo veškerou úrodu,“ zapípal pan ministr nevzrušeně, s pohledem upřeným na jantarové kuličky svého růžence.

„A co bylo s tím národem?“

„S kterým?“

„No v té zemi, o níž mi vyprávíte to jímavé podobenství!“

„Nic.“

„Vůbec nic?“

„Co by bylo? Národ jako národ!“

„Já čekal, že se stane kdoví jaký zázrak!“ zabručel jsem zklamaně.

„Nu, a cožpak se nestal?“

„Já vám nerozumím…“

„Svatá prostoto! Národ žil alespoň několik měsíců v radosti a štěstí! Copak to není podle vás zázrak nad zázraky?“

„To je pravda!“ přiznal jsem kajícně — jak je možné, že jsem se nedovtípil dřív?

Ještě dlouho jsme si povídali o všem možném; mimo jiné se mi pan ministr zmínil, že v rámci oslav výše zmíněného nadcházejícího překvapení hodlá ještě téhož dne jmenovat osmdesát nových generálů.

„A kolik jich máte teď?“

„Slava Bohu na výsostech — ažaž!, ale je to bezpodmínečně jednak pro upevnění renomé našeho státu a jednak pro zvýšení lesku současných celonárodních slavností. Uvažte, jak to zní: osmdesát nových generálů za jediný den!“

„Vskutku, to imponuje!“ přikývl jsem uznale.

„Viďte? Cim více okázalosti, pompy a křiku, tím lépe!“

Andělíčku, můj strážníčku!

 (další stránka)