Tag Archive | Armáda

Stradija (8/12)

(prejšnja stran)

Čeprav sem mislil, da bi šel najprej k prosvetnemu ministru, se mi je zaradi teh zadnjih nesrečnih dogodkov vendarle zahotelo slišati, kaj misli o tem vojni minister, in sem se še tistega dne odpravil k njemu.

Vojni minister, majhen, suhljat človeček, z upadlimi prsmi lin s tankimi ročicami je pravkar šele končal svojo molitev, preden me je sprejel.

V njegovi pisarni je bilo čutiti duh po miri in kadilu, kakor v kakšni cerkvici, na njegovi mizi pa so ležale skladavnice pobožnih, starih in že orumenelih knjig.

Sprva sem pomislil, da sem se zmotil in prišel h komu drugemu, vendar pa me je uniforma višjega častnika, ki jo je imel gospod minister na sebi, le prepričala o nasprotnem.

»Oprostite, gospod,« je rekel blago, z rahlim, tankim glasom, »pravkar sem opravil svojo redno molitev. To opravim vedno, kadar sedem k delu, zdaj ob teh zadnjih nesrečnih dogodkih na jugu naše mile dežele pa je molitev še veliko bolj umestna.«

»Če bodo nadaljevali svoje napade, pride lahko še do vojne?« sem vprašal.

»Ah, ne, za to ni nikake nevarnosti.«

»Toda po mojih mislih, gospod minister, je nevarnost že to, da v celi pokrajini naše dežele ubijajo ljudi in vsak dan ropajo.«

»Ubijajo, res je; toda mi ne moremo biti tako nekulturni, tako divjaški kakor… Tako mraz je tu notri, kakor da mi piha od nekod. Govorim in govorim tem nesrečnim služiteljem, da mora biti v moji sobi temperatura zmerom šestnajst in pol stopinj, pa vendar nič…« je pretrgal gospod minister svoj začeti razgovor in pozvonil služitelju.

Služitelj pride, se pokloni in na prsih so mu zažvenketale medalje.

»Ali vam nisem za božjo voljo že toliko dopovedoval, da mora biti v moji sobi temperatura stalno šestnajst in pol stopinj, danes pa je spet mraz, vidite; nekak prepih je; še zmrznil bi človek.«

»Gospod minister, glejte, toplomer kaže osemnajst!« reče fant spoštljivo in se pokloni.

»Potem je dobro,« reče minister, zadovoljen z odgovorom, »lahko greste, če vam je prav.«

Fant se spet globoko prikloni in odide.

»Ta vražja temperatura mi res prizadeva take skrbi, verjemite mi; a temperatura je za vojsko glavna stvar. Če temperatura ni kot je treba, ni vojak nič prida… Vse jutro že pripravljam poseben razpis vsem komandam. Čakajte, preberem vam ga:

»Ker so se zadnje čase vse pogosteje dogajali vpadi Anutov v južne kraje naše dežele, odrejam, da opravijo vojaki vsak dan pod komando skupno molitev k vsemogočnemu bogu za rešitev naše drage in mile domovine, orošene s krvjo naših vrlih prednikov. Molitev, ki je potrebna za ta primer, bo določil vojni kurat; na koncu molitve pa naj se dostavi tole: »Naj milostljivi bog podeli dobrim, mirnim in pravičnim državljanom, ki so padli kot žrtve zverinskega nasilja divjih Anutov, nebeško kraljestvo! Podeli bog zveličanje njihovim pravičnim rodoljubnim dušam; bodi jim lahka zemljica stradijska, ki so jo tako iskreno in goreče ljubili! Slava jim!« To morajo izgovarjati vsi vojaki in starešine hkrati; a izgovarjati morajo to s pobožnim, ponižnim glasom. Nato pa naj se vsi zravnajo, možato dvignejo ponosne glave, kakor se to spodobi za hrabre sinove naše dežele in ob trobentanju trobent in bobnanju bobnov trikrat gromovito vzkliknejo: »Živela Stradija, dol z Anuti!« Treba je paziti na to, da se bo izvršilo vse lepo in pozorno, ker je od tega odvisna blaginja naše domovine. Ko se bo vse to brez nevarnosti izvršilo, naj nekaj čet z zastavami zmagovito odkoraka po ulicah, ob gromkih bojevitih zvokih godbe, vojaki pa morajo tako ostro korakati, da se jim bodo ob vsakem koraku stresali možgani v glavi. Ker je zadeva nujna, je treba vse to nemudoma natanko izvršiti in izčrpno poročati o vsem. Hkrati najstrožje odrejam, da posvetite posebno pozornost temperaturi v kasarnah, da bo ustreženo temu najhistvenejšemu pogoju za razvoj naše armade.«

»To bo gotovo rodilo lep uspeh, če razpis pravočasno prispe?« sem rekel.

»Moral sem pohiteti in hvala bogu je bil razpis pravočasno brzojavno odtipkan, že celo uro pred vašim prihodom. Če ne bi bil pohitel, da se zadeva tako za časa pametno uredi, bi se lahko dogodil cel kup neprijetnih in grdih primerov.«

»Imate prav!« sem rekel, samo da sem nekaj rekel, čeprav nisem mogel imeti pojma, kaj bi se utegnilo pripetiti grdega.

»Da, dragi gospod, tako je. Če ne bi bil kot vojni minister tako ukrenil, bi utegnil kateri komandantov na jugu naše dežele uporabiti vojsko, da bi z orožjem v roki pohitel na pomoč našim državljanom in da bi se prelivala anutska kri. Vsi naši častniki so tudi res teh misli, da bi bil to najboljši način, vendar pa nočejo o stvari malo globlje in bolj vsestransko razmišljati. Prvič in predvsem hočemo mi, naša današnja vlada, miroljubno, pobožno zunanjo politiko, nočemo biti nečloveški s sovražniki, za to pa, da oni tako zverinsko ravnajo z nami, jih bo kaznoval bog z večnim trpljenjem in s škripanjem z zobmi v peklenskem ognju. Druga stvar pa, dragi gospod, ki je prav tako važna, je to, da naša današnja vlada nima pristašev med ljudstvom in da nam je naša armada v glavnem potrebna za paše notranjepolitične zadeve. Če je na primer kaka občina v rokah opozicionalcev, je treba porabiti oboroženo silo, da se taki izdajalci naše izmučene domovine kaznujejo in da izročimo oblast v roke kakemu našemu človeku.«

Gospod minister se je odkašljal, zato sem povzel besedo.

»To je že res, toda če bi zavzeli vpadi anutskih čet večji obseg?«

»E, potem bi tudi mi podvzeli ostrejše korake.«

»Kaj nameravate v tem primeru, gospod minister, če smem vprašati?«

»Podvzeli bi ostrejše ukrepe, toda zopet taktno, modro, s premislekom. Najprej bi odredili, naj se po vsej deželi sprejmejo ostrejše resolucije, in če, bogme, niti to ne bi zaleglo, bi morali, pač v vsej naglici, seveda, ne da bi izgubljali čas, ustanoviti poseben rodoljuben list z izključno patriotično tendenco, in v takem listu bi vsuli celo vrsto ostrih in naravnost strupenih člankov proti Anutom. Toda bog ne daj, da bi po nesreči prišlo tako daleč!« je rekel minister in potrto pobesil glavo ter se pričel križati, šepetaje vroče molitve s svojimi bledimi, izpitimi ustnicami.

Mene seve ni prevzemala niti trohica tega blaženega, pobožnega čustva, vendar pa sem se že zaradi vljudnosti še sam pričel križati, a neke čudne misli so me obletavale:

»Čudna dežela!« sem pomislil… »Tam umirajo ljudje, vojni minister pa sestavlja molitve in premišljuje o ustanavljanju rodoljubnega lista! Njihova vojska je poslušna in hrabra; to je dokazala že v premnogih vojnah; in čemu ne bi poslali vsaj kak oddelek na mejo, da bi preprečili nevarnost teh anutskih čet?«

»Ta moj načrt se vam zdi morda čuden, gospod?« mi seže v misli minister.

»Res se mi zdi čuden!« sem rekel nehote, čeprav sem se pri priči pokesal zavoljo te nepremišljenosti.

»Dragi moj, vi pač niste dovolj posvečeni v te stvari. Tu ni poglavitna stvar, da zavarujemo deželo, marveč, da čim dlje obdržimo svoj kabinet. Prejšnji kabinet se je obdržal mesec dni, mi pa smo šele dva — tri tedne na vladi in naj tako sramotno pademo!. Polažaj se pa neprenehamo maje in zato se moramo seveda posluževati vseh ukrepov, da se čim dalje obdržimo.«

»Kaj pa delate?«

»Delamo, kar so tudi drugi delali doslej! Za vsak dan pripravljamo kaka presenečenja, prirejamo slovesnosti; in zdaj si bomo, ker nam pač stvari slabo stoje, morali izmisliti kako zaroto. In to v naši deželi ni težko. In kar je poglavitno, ljudje so se že tako privadili tega, da še, čeprav je vse suženjsko pokorno, z začudenjem sprašujejo: »Kaj? Mar res ni še nobene zarote?« če le nekaj dni več mine brez tega najzanesljivejšega sredstva za pobijanje opozicije. In tako nam je torej zaradi teh presenečenj, slovesnosti in zarot vojska zmerom potrebna za naše notranje zadeve. Postranska stvar je, dragi gospod, da ljudje tam doli padajo; zame je poglavitno, da izvršim nujne stvari, ki so koristnejše za deželo, kakor pa bi bila taka očitna bedarija, tolči se z Anuti. Vaše mišljenje o teh stvareh, kakor je po vsem videti, ni originalno; tako mislijo na žalost tudi naši oficirji in naša vojska, toda mi, člani sedanjega kabineta, gledamo na stvar mnogo globlje in trezneje!«

»Pa je armada sploh potrebna za kaj drugega, kakor za obrambo dežele, za obrambo tistih družin tam doli na jugu, ki trpe zavoljo tujega nasilja? Kajti prav isti kraji, gospod minister, pošiljajo v armado svoje sinove in jih pošiljajo radi, ker gledajo v nji, v svoji vojski, svojo podporo«, sem rekel gospodu ministru prilično jezno, čeprav ne bi bilo treba reči tega; pa je že tako, da se včasih človeku zareče in napravi marsikaj, kakor bi ga nekaj obsedlo.

»Mislite, da vojska nima imenitnejše dolžnosti, gospod?« mi je rekel gospod minister s tihim, toda karajočim glasom, karajoče, otožno in s trohico prezira, kima je z glavo, pri tem pa me je z omalovaževanjem meril od glave do peta.

»Mislite res?« je ponovil z bolestnim vzdihom.

»Ampak, prosim vas…« sem pričel nekaj; toda kdo ve, kaj sem hotel, ker niti sam ne vem tega: že mi je segel v besedo minister z močnejšim glasom, pomembno izgovarjajoč svoje važno in prepričljivo vprašanje.

»Kaj pa parade?«

»Kakšne parade?«

»Je treba to še vpraševati? To je vendar sila važna stvar v deželi!« se je umirjeni in pobožni gospod minister malce razjezil.

»Oprostite, nisem vedel tega,« sem dejal.

»Niste vedeli?!… Lepa reč! Saj vam neprenehoma govorim, da so zaradi raznih važnih presenečenj v deželi potrebne tudi slovesnosti in parade; in kako bi bilo vse to mogoče brez armade? To je vsaj za danes njena poglavitna naloga. Naj vdirajo neprijateljske čete, to niso tako važne stvari; poglavitno je le, da ob zvokih trobent paradiramo po ulicah; in šele če bi se prikazala od zunaj velika nevarnost za deželo, bi bržkone tudi minister za zunanje deželne zadeve začel malo skrbeti za to, če ne bi bil slučajno zaposlen s svojimi domačimi zadevami. Ta revež ima veliko otrok, a država vendarle skrbi za svoje zaslužne ljudi. Njegovi moški potomci, veste, se bolj slabo uče; in kaj se je dalo tu ukreniti drugega, ko da so jih sprejeli kot državne gojence? Tako je tudi prav; pa tudi za zensko deco bo poskrbela država, ker jim bo na državne stroške pripravila doto, ali pa bo dala ženinu, ki bo vzel ministrovo hčerko, visok položaj, kakršnega drugače kot se razume ne bi mogel nikoli dobiti.«

»Lepo je, da se zasluge cenijo!« sem dejal.

»Pri nas je to nekaj edinstvenega. V tem nam ni nikdo kos. Najsi je bil minister kdor koli, celo dober ali slab, hvaležna država se zmerom pobriga za njegovo družino. Jaz sam sem brez otrok, zato pa bo poslala država mojo svakinjo v slikarsko šolo.«

»Je gospodična svakinja zelo nadarjena?«

»Doslej še ni slikala; toda kdo ve, lahko pričakujemo uspeh. Z njo pojde tudi njen mož, moj svak; tudi on je določen za državnega gojenca. To je zelo resen in vrl človek; od njega’ lahko marsikaj pričakujemo.«

»Sta gotovo mlad par?«

»Mlad še, se lahko reče; svaku je šestdeset, svakinji pa okrog štiriinpetdeset let.«

»Vaš gospod svak se gotovo peča z znanostjo?«

»O, pa še kako! On je sicer branjevec, a rad prebira romane; časopise pa kar požira kakor se pravi. Bere vse naše liste in raznih podlistkov in romanov je prebral že več kakor dvajset. Njega smo poslali študirat geologijo.«

Gospod minister je umolknil, se malo zamislil in pričel sukati svoj molek, ki mu je visel kraj sablje.

»Opomnili ste prej neko presenečenje, gospod minister?«, sem ga spomnil začetka najinega pogovora, ker me niti njegov svak niti njegova svakinja nista posebno zanimala.

»Saj, saj, imate prav, najin pogovor je nekoliko zašel na postranske stvari. Imate prav. Pripravili smo pošteno presenečenje, ki mora imeti velik političen pomen.«

»To bo vsekakor zelo pomembna stvar. A o tem se ne sme še nič vedeti, dokler se ne bo zgodila?« sem radovedno vprašal.

»Zakaj ne, prosim vas? Saj je razglašeno že vsemu ljudstvu in ves narod že pripravlja veselice in vsak trenutek pričakuje važnega dogodka.«

»To bo gotovo neka sreča za vašo deželo?«

»Redka sreča. Ves narod se veseli in z navdušenjem pozdravlja vlado zaradi njene modre, rodoljubne uprave. O ničemer drugem se ne govori in ne piše sedaj v naši deželi, kakor o tem srečnem naključju, ki bo kmalu napočilo.«

»Gotovo ste ukrenili že vse potrebno, da bo to srečno naključje neizogibno napočilo?«

»Temeljiteje nismo še razmišljali o tem, vendar pa ni izključena možnost, da bo v resnici napočilo kako srečno naključje. Gotovo vam je znana ona stara, starodavna zgodba, kako je oblast v neki deželi pojavil velik Genij, kratkomalo Mesija, ki bo rešil domovino dolgov, slabe uprave in vsega zla in revščine ter povedel ljudstvo po boljši poti v srečnejšo bodočnost. In res se je razdraženo in s slabimi deželnimi oblastmi in upravo nezadovoljno ljudstvo pomirilo in nastalo je veselje po vsej deželi… Res niste še nikdar slišali te stare zgodbe?«

»Nisem je, a je zelo zanimiva. Prosim vas, kaj pa je bilo dalje?«

»Kakor vam pravim: nastopila sta radost in veselje po vsej deželi. Ljudstvo je zbrano na velikem vseljudskem zborovanju že sklenilo, da se z bogatimi prispevki nakupijo velika posestva in sezidajo številne palače, na katerih bo zapisano: »Ljudstvo svojemu velikemu Geniju in rešitelju«. Vse to je bilo ukremjeno v kratkem času, vse je bilo pripravljeno, pričakovali so samo še Mesijo. Ljudstvo je s splošnim javnim glasovanjem izbralo tudi že ime svojemu rešitelju.«

Gospod minister je obstal in spet vzel svoj molek, na katerem je počasi jel preštevati jagode.

»In se je Mesija pojavil?« sem vprašal.

»Ni se.«

»Res ne?«

»Menda ne!« je rekel minister ravnodušno in videti je bilo, kakor da brez veselja pripoveduje to zgodbo.

»Zakaj pa ne?«

»Kdo neki bi vedel!«

»In se sploh ni nič važnega dogodilo?«

»Nič.«

»Čudno!« sem rekel.

»Namesto Mesije je bila tisto leto silna toča, ki je pobila ves posevek v deželi!« je dejal minister, umirjeno ogleduje jantarjeve jagode svojega molka.

»Kaj pa ljudstvo?« sem vprašal.

»Katero?«

»No, ljudstvo tiste dežele, o kateri pripoveduje ta zanimiva zgodba?«

»Nič!« je rekel minister.

»Čisto nič?«

»Kaj pa bi?… Ljudstvo je ljudstvo.«

»To pa je čudo prečudno!« sem dejal.

»The! Ovbè če ravno hočete, ljudstvo je vendarle imelo koristi od tega.«

»Koristi?«

»Kajpada!«

»Ne razumem.«.

»Čisto preprosto… Ljudstvo je vsaj nekej mesecev živelo v radosti in sreči.«

»To je resnica!« sem rekel osramočen, da si tako preproste stvari nisem mogel takoj razložiti.

Nato sva govorila še to in ono o raznih stvareh in mi je gospod minister med ostalim omenil, da bo prav ob tem srečnem naključju, o katerem sva govorila, še isti dan imenoval osemdeset novih generalov.

»A koliko jih imate zdaj?« sem vprašal.

»Imamo jih dovolj, hvala bogu, a to se mora zgoditi zaradi ugleda dežele. Pomislite samo, kako to zveni: osemdeset generalov v enem dnevu.«

»To imponira,« sem rekel.

»Se razume. Poglavitno je, da je čim več pompa in trušča.«

(naslednja stran)

Strádie (8/12)

(předchozí stránka)

Přestože jsem měl v úmyslu jako dalšího člena vlády navštívit pana ministra osvěty, změnil jsem plán a vyhledal jsem nejdříve pana ministra armády; nesmírně mě totiž zajímalo, co soudí o těch krvavých tragédiích — či chcete-li barbarských zvěrstvech krvelačných skřípetarských hord na jižních hranicích Strádie.

Ministr armády, titěrný mužík s vpadlým hrudníčkem a pavoučíma ručičkama, se podle všeho zrovna domodlil.

Kanceláří se linula vůně myrhy a kadidla jako v nějakém svatostánku a na stole se povalovalo plno všelijakých náboženských spisů a starých ohmataných a vyšisovaných modlitbiček.

Nejdřív jsem se lekl, že jsem si spletl dveře, ale oficírská uniforma pana ministra žádnému omylu nenasvědčovala.

„Promiňte, pane,“ zapípal vlídně teninkým hláskem, „právě jsem dokončil svou obligátní modlitbu. Činím tak vždy, než usednu k práci. Zvláště pak v těchto dnech, kdy je modliteb mnohem více zapotřebí, vzhledem k těm Jobovým zvěstem z jižních území naší drahé otčiny.“

„Nemůže dojít k válce, pokud budou Skřípetaři pokračovat ve svých vpádech?“ šel jsem rovnou k věci.

„Žádný strach! Toho bohdá nebude…“

„Podle mého názoru takové nebezpečí hrozí, pane ministře! Vždyť oni loupí a drancují a vraždí den co den!?“

„Vraždit vraždí, to je pravda, ale na rozdíl od nich my, pěkně prosím, nejsme žádní divocí pohané… Je tu hrozná zima, nezdá se vám?, jako by odněkud táhlo… Co já se služebnictvu navykládám, že stálá teplota v místnosti má být minimálně šestnáct a půl stupně, ale všecko marné — já nevím, zač mě Bůh tak trestá!“ odbočil pan ministr od tématu, které nakousl, a zazvonil na sluhu.

Vešel sluha a vysekl poklonu, až se mu rozdrnčely metály na prsou.

„Pro Pánaboha našeho Stvořitele, neříkal jsem vám stokrát, že v mém kabinetu musí být bezpodmínečně teplota nejméně šestnáct a půl stupně?! A už zase je tu sibérie a navíc nějaký průvan; chcete, abych zmrzl?“

„Teploměr ukazuje osmnáct, pane ministře,“ uctivě namítl sluha a znovu v předklonu zařinčel metály.

„Hosana!“ zafistulkoval spokojeně pan ministr. „Tak spánembohem!“

Ještě jednou břinkly metály a sluha zmizel za dveřmi.

„Ta zpropadená teplota mi dělá velké starosti, věřte… Jakmile není teplota jak náleží, je s armádou amen! Právě jsem napsal v tom smyslu rozkaz pro všechna velitelství… Přečtu vám ho, chcete?“

V souvislosti s tím, že v poslední době přibývá ozbrojených vpádů Skřípetarů do jižních teritorií našeho státu, nařizuji: Vojíni nechť se každého rána na povel svých velitelů společně pomodlí k Bohu všemohoucímu, aby ochraňoval naši předrahou, námi všemi vroucně milovanou otčinu, prosáklou krví našich udatných předků. Modlitbu ať od případu k případu určí příslušný vojenský kněz. Na konci každé modlitby však budiž připojen tento dovětek: Kéž nejmilostivější Hospodin uvede rovnou do ráje duše našich spravedlivých a bohabojných bratří a sester, kteří padli za oběť bestiálnímu násilí divokých skřípetarských nevěřících! Kéž je jim lehká zemi Strádie, již tak upřímně a žhavě milovali! Sláva jim na věky věkův, amen! Danou modlitbu s uvedeným dovětkem nechť odříkají všechny šarže unisono a náležití zbožným a pokorným tónem; poté nechť všichni vypnou hruď a vztyčí hrdě a pyšně hlavy, jak se sluší na chrabré obránce naší země, a za troubení trubek a bubnování bubnů ať třikrát po sobi hromově provolají: Ať žije Strádie! Pryč se Skřípetary! Velitelům ukládám, nechť bděle dohlížejí, aby celý tento akt byl proveden vzorně, bez sebemenšího kazu či opomenutí, neboť na tom závisí blaho naší milé otčiny. Potom ať několik jednotek s rozvinutými prapory, v rytmu břeskných bojových pochodů vojenských kapel vyrazí řízným přehlídkovým krokem vítězoslavně do ulic. Očekávám vaše podrobné hlášení o splnění tohoto rozkazu, k čemuž vám dopomáhej Bůh. Zároveň co nejpřísněji nařizuji: v zájmu utužení bojeschopnosti naší armády nechť všichni, důstojníky počínaje a prostými vojíny konče, ostražitě střeží, aby teplota v kasárnách neklesla pod šestnáct stupňů Celsia. Amen.

„No to je… To je geniální!“ farizejštil jsem ostošest „Jen jestli všechna velitelství dostanou ten rozkaz včas?“

„Inu, musel jsem si připilit a Bůh požehnal mému usílování, takže dobrou hodinu před vaším příchodem byl už rozkaz rozeslán po telegrafu. Ranní ptáče dál doskáče, zvláště s pomocí Boží! Nebýt mého včasného účinného opatření, mohli jsme se, milý pane, nadít více egyptských ran než v Písmu!“

„Věru,“ přitakal jsem, přestože mě nenapadalo (snad by bylo vhodnější říci: za živého Boha jsem si nedokázal představit), jakých egyptských ran bychom se mohli nadít.

„Bohužel, milý pane, tak se věci mají! Nebýt mého obratného manévru, byl by mohl některý z velitelů v jižních oblastech zneužít svého postavení a přispěchat se svými oddíly na pomoc postiženému obyvatelstvu — a už by skřípetarská krev tekla proudem, ba stříkala až do nebes! Všichni moji důstojnici jsou toho názoru, že jen a jedině to je — řečeno slovy Kristovými — cesta pravá, protože nechtějí a v mnoha případech žel Bohu ani nejsou s to vidět věci z více zorných úhlů. Především je nutno mít na zřeteli, že naše vláda usiluje o mírumilovnou, vpravdě křesťanskou zahraniční politiku; žádné oko za oko, zub za zub, ale spíše ty do mne kamenem, já do tebe božím dárkem… Že se skřípetarští pohané dopouštějí na našich bratřích a sestrách nelidského násilí — nu, co jiného lze čekat od divé zvěře!, ponechme Pánu Bohu, co jeho jest, však on je za to ztrestá věčnými mukami a skřípěním zubů v ohni pekelném. A za druhé, milý pane, nesmíme zavírat oči před smutnou skutečností, že se naše vláda netěší u národa přílišné oblibě, čili my musíme mít k dispozici armádu hlavně pro naše vnitřní politické záležitosti. Jeli kupříkladu nějaký úřad v rukou lidí, co se za mrzkých třicet stříbrných zaprodali opozici, jsme nuceni použít ozbrojené moci, aby dotyční zrádci naší vlasti-mučednice došli spravedlivého trestu a aby se úřadu mohl ujmout některý věrný našinec…“

Využil jsem toho, že se pan ministr trošičku zakuckal:

„Kucinky, pane ministře! Ale co v případě, že útoky skřípetarských hord neustanou? Nebo že dokonce nabudou nežádoucích rozměrů?“

„Nemalujte čerta na zeď! Pak bychom museli podniknout ráznější kroky.“

„Jaké, pane ministře, smím-li se zeptat?“

„Jestliže říkám ráznější, neznamená to, že bychom začali jednat neuváženě nebo proti zásadám křesťanské etiky. Pro začátek bychom zkusili další celostátní akci s rezolucemi, tentokrát ještě ostřejšími. No a kdyby nedej Bože ani to nepomohlo, pak bychom museli neprodleně začít vydávat nějaký nový list s výlučně patriotickým zaměřením; prostřednictvím toho listu bychom zasypali ty zplozence ďábla ze Skřípetárie kanonádou příkrých, nesmlouvavě odsuzujících článků. Možná bychom je i párkrát šlehli nějakou satirou, ale ještě nevím, s tím se musí vždycky tuze opatrně… Chraň nás Pán Bůh a všichni jeho strážní andělé před takovými konci!“ zatípal zkormouceně a pokřižoval se; nato se utekl k tichoulinké, leč horoucí modlitbě.

Mým nitrem háralo v tom okamžiku ledacos, ale blažené religiózní vytržení to rozhodně nebylo; přesto jsem se pokřižoval, abych mu dělal společnost.

Zvláštní země, přemítal jsem. Na jihu jim hynou denně stovky nevinných bezbranných obyvatel a ministr armády skládá modlitbičky a medituje o založení vlasteneckých novin! Vojáky mají dobré, statečné, to se ukázalo v mnoha válkách — proč tedy nevyšlou nějaký oddíl k jižním hranicím a nezarazí řádění těch zákeřných skřípetarských hord?

„Zdá se, že vás můj plán nějak udivuje, pane?“ vyrušil mě z úvah páně ministrův diškantek.

„Bodejť by ne!“ neudržel jsem se, ale vzápětí jsem litoval své unáhlenosti.

„Nejste, milý a vážený, dostatečně zasvěcen do situace. Bezpečnost státu a obyvatel vůbec není to hlavní, pane, hlavní je bezpečnost vlády. Minulá vláda se udržela u moci měsíc, a my vládneme sotva tři týdny — přece si nemůžeme udělat takovou ostudu a položit se dřív! Naše pozice je velice vratká, nikde přítelíčka, milosrdní samaritáni už dávno vyhynuli, o naše mísy čočovice nikdo nestojí a laskavý Bůh je po čertech vysoko, neboli musíme se sami snažit a podnikat vše pro to, abychom se co nejdéle udrželi u moci.“

„A co podnikáte?“

„Totéž, co všechny vlády před námi. Na každý den chystáme nějaké překvapení, pořádáme slavnosti; momentálně si stojíme tak pekelně bídně, že budeme muset zase nastrojit nějaké spiknutí. Což o to!, spiknutí jsou naším, abych tak řekl, chlebem vezdejším. Do té míry, že když se někdy den dva pozdržíme s přípravou tohoto nejosvědčenějšího prostředku na vymítání ďábla opozice, naši občané, nejpokornější stádečko, co kdy žilo na tom božím světě, se dokonce opováží nahlas podivovat, cože se tak dlouho nekují žádné protivládní pikle. Nu a právě při všech těchhle vnitropolitických záležitostech prvořadé důležitosti — překvapeních, trachtacích a spiknutích, se neobejdeme bez armády. To, že na jihu umírají lidé, je vedlejší, milý pane; na má bedra či, chcete-li, na můj portfej vložil Hospodin naléhavější úkoly, mnohem prospěšnější pro naši vlast, než nějaké nesmyslné pranice se Skřípetary, Soudě podle všeho, vaše názory na tyto věcí jsou až předpotopně tmářské; žel Bohu, podobné zaostale smýšlejí i všichni moji důstojníci a celá armáda… Ještě štěstí, že my, členové vlády, jsme moderní lidé a máme v tom dokonale jasno.“

„První povinností armády je přece hájit vlast! To znamená i poskytnout ochranu před cizáckým násilím těm nebohým lidem na jihu! Vždyť i z těch končin posílají otcové a matky své syny na vojnu — a posílají je dobrovolně a rádi, neboť v armádě vidí svojí oporu,“ vyjel jsem si na pana ministra, i když se to nesluší; co naplat, každý občas šlápne vedle.

„Podle vás tedy armáda nemá nic důležitějšího na práci? Ať vás Všemohoucí neztrestá za to rouhání, pane!“ splynulo tiché pokárání z páně ministrových tenoučkých bezkrevných rtíků; vyčítavě, zarmouceně zavrtěl hlavičkou a změřil si mě, jako by si mě trošku ošklivil. „To bych do vás nebyl řekl, že jste takový bludař!“

„Ale já… prosím vás…“ blábolil jsem, nevěda, co mám na to říct; naštěstí páně ministrův falzetek důrazně přeťal mé rozpaky:

„A co třeba přehlídky, he?“

„Cože, prosím?“

„Blahoslavení chudí duchem… Prosím vás, člověče boží, co by si vláda, kterákoli, počala bez přehlídek?“ zapištěl pan ministr v svátém rozhorlení.

„Promiňte… o tom jsem jakživ nepřemýšlel… Ani neslyšel…“ breptal jsem na svou obranu.

„Neslyšel? Nebesa! Vždyť vám tu celou dobu horem dolem vykládám, proč musíme obyvatelstvo pořád něčím překvapovat, den co den pořádat různé slavnosti, průvody, trachtace a veselice a samozřejmě i přehlídky — jakpak bychom to všecko zvládli bez armády? To je momentálně její prvořadá povinnost: aťsi k nám vpadají nepřátelské hordy, čert je vem, hlavně když naši vojáčci pochodují, prapory se třepotají, bubny duní a polnice hlaholí jak u bran Jericha… Kdyby Strádii čirou náhodou hrozilo zvenčí nějaké větší nebezpečí, snad by trochu přiložil ruku k dílu i pan ministr zahraničí, pokud by ovšem na to měl zrovna čas. Je věčně věkův zavalen rodinnými starostmi: Pán Bůh mu chudákovi nadělil dětí jako smetí. Naštěstí se náš stát příkladně stará o své zasloužilé činitele… Mezi námi — zejména se synáčky má pan kolega učiněné peklo: moc špatně se učí! A tak jsme rozhodli, že budou studovat na útraty státu. Byl to skutek křesťanského milosrdenství, věřte! I o jeho dcerušky se postaráme: dostanou věno ze státní pokladny; eventuálně se jejich nápadníkům přidělí nějaké výnosné místo, na jaké by si pochopitelně jinak marně dělali laskominy.“

„Je krásné, když zásluhy dojdou spravedlivého ocenění!“

„Svatá pravda, milý pane! A my jsme v tom ohledu přímo světová rarita, nikdo se nám nemůže rovnat. Ať je ministr jaký chce, bohumilý nebo hříšný, vděčný stát se v každém případě postará o jeho rodinu. Já děti nemám, a tak stát pošle do ciziny studovat malířství mou švagrovou.“

„Slečna švagrová má talent?“

„Paní… Doposud nic nenamalovala, ale kdo ví, třeba jí to půjde od ruky. Pojede s manželem, ten také dostal státní stipendium. Seriózní, pilný hoch, od toho můžeme hodné očekávat.“

„Mladý nadějný pár, že?“

„Jsou ještě mladí, to rozhodně… V nejlepších letech… Švagr má šest křížků na zádech a švagrové táhne na pětapadesát.“

„Čím se zabývá pan švagr? Nepochybně vědou?“

„Ovšemže… Jinak je hokynář, ale tuze rád čte. Například po novinách je jak divý, neřku-li přímo ďáblem posedlý! Ten vám denně stačí přečíst snad všechny naše noviny! Přinejmenším je aspoň prolistuje. A všelijakých povídek a románů už zhltal, až Bůh brání! Hádám nejméně dvacet. Posíláme ho studovat geologii.“

Pak se pan ministr na chvíli odmlčel; zadumal se a začal přebírat svůj růženec; měl ho zavěšený na šavli.

„Zmínil jste se také o nějakých překvapeních, pane ministře. Mohl byste mi to blíže vysvětlit?“ upomenul jsem ho; jeho švagrová mi vcelku mohla být ukradená a švagr jakbysmet.

„Ovšem, ovšem, máte pravdu, malinko jsem odbočil… Pravdaže. Právě v těchto dnech vrcholí přípravy jednoho takového velkého překvapení, což, dá-li Bůh, bude mít nedozírný politický dopad.“

„O tom nepochybuji! Zřejmě celou věc prozatím držíte v největší tajnosti, že?“

„Co vás nemá! Právě naopak: rozhlásili jsme to po celé zemi! Víte, ono v některých případech spíše platí, že vědomost hříchu nečiní…“

„Předpokládám, že to překvapení přinese vaší zemi velké štěstí?!“

„Ano, vzácné štěstí… Celý národ se raduje a nadšeně oslavuje vládu a její moudrou, vpravdě vlasteneckou politiku; nikdo v celé zemi už o ničem jiném nemluví ani nepíše, jen o tom velkém štěstí, které nás co nevidět čeká.“

„Promiňte, že se ptám, jistě jste pro to udělali vše!, ale nemůže něco to očekávané vzácné štěstí ohrozit?“

„Tím jsme si zatím nijak hlavu nelámali, milý pane. I když nikdy není vyloučeno, že se stane zázrak a nějaké štěstí nám skutečně spadne z nebe… Nezměrná jeť milost Páně! Mimochodem, znáte to prastaré podobenství, jak jednou v jedné zemi vláda oznámila nespokojenému obyvatelstvu, že se vbrzku zjeví veliký Génius, Mesiáš, jenž jejich zemi zbaví dluhů a špatného režimu a lid vymaní z neštěstí a bídy a povede ho tou jedinou pravou cestou k šťasné budoucnosti? A jak se z těch obyvatel, bouřících se proti svým nehodným mocipánům, rázem stali krotcí beránci a v celé zemi se rozhostila radost a veselí? Mám vyprávět dál?“

„Ano, prosím vás! Je to velice zajímavé…“

„V cele zemi tedy zavládla nesmírná radost… Na jednom celonárodním shromážděni se obyvatelé dokonce usnesli, že uspořádají sbírku a za vybrané peníze zakoupí rozsáhlý pozemek a vybudují nádnerný palác, na némž bude stát: Národ svému velikému géniovi a spasiteli. Netrvalo dlouho a všecko bylo hotovo a připraveno a čekalo se už jen na Mesiáše…“

Tu pan ministr umlkl; chopil se znovu svého růžence a začal si špitat modlitbičku.

„A zjevil se Mesiáš?“ vyhrkl jsem napjatě.

„Ne.“

„Nikdy?“

„Zřejmě nikdy!“ típl pan ministr lhostejně; tak dovypráví mi to podobenství nebo ne?

„Proč?“

„Suď Bůh!“

„Nic mimořádného se tedy nestalo?“

„Ne.“

„To je divné!“ poznamenal jsem.

„Mesiáš se nezjevil, zato Hospodin seslal toho léta strašné krupobití, a to potlouklo veškerou úrodu,“ zapípal pan ministr nevzrušeně, s pohledem upřeným na jantarové kuličky svého růžence.

„A co bylo s tím národem?“

„S kterým?“

„No v té zemi, o níž mi vyprávíte to jímavé podobenství!“

„Nic.“

„Vůbec nic?“

„Co by bylo? Národ jako národ!“

„Já čekal, že se stane kdoví jaký zázrak!“ zabručel jsem zklamaně.

„Nu, a cožpak se nestal?“

„Já vám nerozumím…“

„Svatá prostoto! Národ žil alespoň několik měsíců v radosti a štěstí! Copak to není podle vás zázrak nad zázraky?“

„To je pravda!“ přiznal jsem kajícně — jak je možné, že jsem se nedovtípil dřív?

Ještě dlouho jsme si povídali o všem možném; mimo jiné se mi pan ministr zmínil, že v rámci oslav výše zmíněného nadcházejícího překvapení hodlá ještě téhož dne jmenovat osmdesát nových generálů.

„A kolik jich máte teď?“

„Slava Bohu na výsostech — ažaž!, ale je to bezpodmínečně jednak pro upevnění renomé našeho státu a jednak pro zvýšení lesku současných celonárodních slavností. Uvažte, jak to zní: osmdesát nových generálů za jediný den!“

„Vskutku, to imponuje!“ přikývl jsem uznale.

„Viďte? Cim více okázalosti, pompy a křiku, tím lépe!“

Andělíčku, můj strážníčku!

 (další stránka)