Tag Archive | Trpění

Králevic Marko podruhé mezi Srby (3/5)

(předchozí stránka)

Záležitost běžela dál svým chodem. Když policie skončila vyšetřování, postoupila případ k soudnímu řízení.

Soud svolával a odročoval přelíčení, zval svědky a konfrontoval je. Prokurátor samozřejmě žádal, aby byl Marko odsouzen k smrtí; Markův advokát zas vášnivě dokazoval, že je Marko nevinný, a trval na tom, aby ho propustili na svobodu. Marka vláčeli k soudu, vyslýchali ho, a pak ho zase vodili zpátky do vězení. Dalo mu to zabrat, všecky ty divné obštrukce, co s ním prováděli. Největší újmu pro něho znamenalo, že musel pít vodu — ne a ne jí přijít na chuť. Všecko by vydržel, je přece junák, ale cítil, jak mu voda vyložené škodí. Začal scházet a chřadnout. Jo, marná sláva, už to nebyl ten starý Marko! Z chlapa jak dub byla najednou skoro seschlá halouzka, šaty na něm visely, jako by mu nepatřily, a při chůzi se potácel jak mátoha. Nejednou si z čirého zoufalství povzdechl:

„Ach, můj Bože! Hůř se mi tu daří,
než v zlověstné azacké šatlavé!“

Nakonec soud vynesl rozsudek. Vzali v úvahu Markovy nehynoucí zásluhy o srbský národ, jakož i řadu dalších polehčujících okolností, a odsoudili ho k trestu smrtí s tím, že ještě předtím uhradí veškeré soudní výdaje, odškodné a tak dále.

Případ byl předán apelačnímu soudu, jenž trest smrti změnil na doživotní vězení, neboť pojal Markovy přečiny jako záležitost povahy politické; kasační soud pak navíc zjistil nějaké nesrovnalosti v průběhu soudního řízení a vrátil akta soudu s požadavkem, aby bylo pod přísahou vyslechnuto ještě pár dalších svědků.

Dva roky se vlekla ta soudní procedura; kasační soud nakonec výrazně ovlivnil konečný rozsudek, jímž byl Marko odsouzen na deset let káznice v těžkých okovech a k zaplacení veškerých výdajů, poplatků a tak dále; dále rozsudek s definitivní platností konstatoval, že se nejedná o trestné činy politického charakteru, neboť se prokázalo, že Marko není členem žádné politické strany.

Samozřejmě že páni soudci všech instancí měli na zřeteli, že jde o velkého národního junáka králevice Marka a že v historii soudnictví tento proces nemá precedens. A vůbec to byl zatrápeně zašmodrchaný případ; i největší znalci práva byli s rozumem v koncích. Cožpak je možné odsoudit k smrti někoho, kdo už před tolika lety umřel a teď se znovu objevil na vezdejším světě?

A tak se z junáka králevice stal trestanec. Vzhledem k tomu, že neměl z čeho zaplatit zmíněné výdaje, bylo rozhodnuto, že Šarac, roucho, brnění a zbraně budou prodány ve veřejné dražbě. Roucho, brnění a zbraně zakoupil pro muzeální sbírky na dluh stát a Šarce koupila za hotové bělehradská koňka.

Marka ostříhali, oholili, nasadili mu těžké okovy, oblékli ho do bílého trestaneckého oděvu a uvěznili ho v bělehradské trestnici. A tady Marko zažil strašná muka; nikdy by nebyl věřil, že něco takového může vůbec vydržet. Zpočátku křičel, vztekal se a vyhrožoval; ale pomaloučku polehoučku si zvykl a poddal se svému osudu. Aby ho za tu dobu, než si odpyká trest, něčemu naučili, aby ho připravili pro společnost, v níž má, až si odsedí své roky, existovat jakožto její užitečný člen, začali ho totiž učit různým prospěšným pracím: nosil vodu, zaléval zahradu a plel cibuli, a později se naučil vyrábět břitvy, kartáče, koudel a plno jiných věcí.

Chudák Šarac zatím tahal od rána do večera tramvaj. Taky ho to zdrchalo. Při chůzi vrávoral jak opilý, a když mu poručili zastavit, okamžitě začal klimbat — možná snil o těch dávných šťastných dobách, kdy pil z vědra rudé víno, v hřívě měl zapletené zlaté stuhy, kopyta okovaná stříbrnými podkovami, hruď samá zlatá cetka i uzdu pozlacenou a kdy se svým pánem harcoval z jedné líté řeže do druhé a proháněli spolu víly. Teď pohubl: byl kost a kůže, dala se mu spočítat žebra a na boky by se mu byly daly jako na skobu věšet tašky.

To snad Marka soužilo ze všeho nejvíc; víc než jeho vlastní trampoty, když ho občas vyvedli někam za prací a on spatřil svého Šarce takhle vyřízeného; neubránil se slzám a s bolestí si povzdechl:

„Hojsa, Šárce, druhu nerozlučný…!“

Na ta slova se Šarac otočil a žalostně zaržál, ale vtom už zazvonil průvodčí a tramvaj vyjela dál a dozorce uctivě napomenul Marka, aby se nezastavoval (imponovala mu Markova mohutná figura). A tak se Marko ukrutně trápil, ale svého odhodlání pomstít Kosovo se nevzdal. Tramvajová společnost po čase Šarce vyřadila z provozu a koupil si ho jeden zahradník, aby mu točil žentourem.

Všechno má svůj konec. Skončilo i těch deset let utrpení. Marka propustili.

Měl maličko ušetřených peněz, co si vydělal prodejem různých drobností vlastní výroby.

Nejdřív ze všeho šel do hospody, dal zavolat dva holiče, aby ho umyli a oholili, potom poručil, aby mu upekli pořádného berana (tučného a devét let starého, jen takový jest junáckou krmí), nanosili rakije a přivalili sud vína.

Však si zasloužil trochu se pomět po tom, co prožil! Posedil tak dnů as čtrnáctero, až se mu zdálo, že trochu přišel k sobě, a začal přemýšlet, co dál.

Myslel a myslel, až si to vymyslel. Přestrojil se tak, že ho nikdo nemohl poznat, a nejdřív se vydal hledat Šarce; až i jeho zbaví trápení, pak to vezme od jednoho Srba k druhému, dokud nenajde ty, co ho tolik přivolávali a skládali o něm písně. Lotři, kteří ho strčili do chládku, přece nemůžou být Srbové!? No a potom se vypraví pomstít Kosovo.

Dozvěděl se, že jeho Šarac točí žentourem u nějakého zahradníka, přeptal se na cestu a vydal se tam. Když spatřil chudinku Šarce, jak bídně vypadá, rozplakal se. Vykoupil ho za pár babek — zahradník ho už stejně chtěl dát cikánům, a pak ho odvedl k jednomu sedlákovi a poprosil ho, jestli by si Šarce nevzal k sobě; když bude mít Šarac pořádnou péči, třeba se ještě sebere; toť se ví, že to Marko nechde zadarmo! Ten sedlák byl nějaký hodný člověk, slitoval se a přijal Šarce na výkrm a Marko se vydal pěšky dál.

Jak tak šel, viděl na ubohém políčku pracovat nějakého chuďase. Pozdravil ho (samozřejmě že ne v deseterci, byl přece v přísném inkognitu!), chuďas mu odpověděl, nu a slovo dalo slovo. Povídali o všem možném, a tu se ho Marko zeptal, jen tak jakoby nic:

„Co bys udělal, kdyby králevic Marko vstal z mrtvých a přišel k tobě?“

„Nic takového se přece nemůže stát!“ namítl chuďas.

„A co kdyby?“

„Řek bych mu, ať mi pomůže okopat tuhle kukuřici,“ zažertoval chuďas.

„A co kdyby tě chtěl vzít s sebou na Kosovo?“

„Přeskočilo ti? Člověče zlatá, jaképak Kosovo! Já nemám čas ani jít na trh koupit sůl a dětem opánky. A po pravdě řečeno, ani nemám zač.“

„Dobrá, ale copak ty nevíš, příteli, že na Kosovu ztroskotalo naše carství? Že Kosovo je třeba pomstít?“

„Já taky ztroskotal, člověče, jsem docela na dně. Nevidíš, že chodím bos? A až na mne přijdou s placením daní, nebudu vědět, ani jak se jmenuju, natožpak co se stalo a co se nestalo na Kosovu!“

Pak Marko přišel ke statku jednoho bohatého sedláka.

„Pomáhej Pánbůh, příteli.“

„Dejžtopámbů,“ odpověděl mu sedlák a podezřívavě si ho změřil. „Odkudpak jdeš, brachu?“

„Putuju zdaleka, příteli, a rozhlížím se, jak se vám tady žije.“

Dali se do řeči. I tentokrát Marko utrousil nenápadnou zmínku, co by se asi stalo, kdyby se znovu objevil králevic Marko a vyzval Srby k pomstě za Kosovo.

„Králevic Marko? To mi připomíná, že asi před deseti lety se nějaký blázen za něj vydával a napáchal na to konto spoustu zločinů a krádeží, takže ho šoupli za mříže.“

„Pravda, taky jsem to slyšel. Ale přesto, jak by ses zachoval, kdyby se objevil opravdový Marko a vyzval tě, abys s ním vytáhl na Kosovo?“

„Počastoval bych ho jak náleží vínem, a pak bych ho zas pěkně vyprovodil.“

„A Kosovo?“

„Jaképak Kosovo v těchhle hubených letech? Peníze i tak jenom lítají z kapsy. A dovedeš si představit, kolik by stálo takové tažení?“

A tak Marko i nad ním mávl rukou a putoval dál. Ale všude na venkově to bylo stejné. Lidi většinou nezastihl jinak než shrbené nad motykou; dostal z nich leda nějaké to pozdravpámbů, a to ještě na půl úst, jinak mlčeli jak zařezaní. Copak můžou ztrácet čas? Je třeba okopat pole, dodělat včas všecky práce, má-li úroda k něčemu vypadat.

Žádný div, že venkov Marka rozčaroval a že se rozhodl zkusit štěstí v Bělehradě — dá Bůh, že tam se konečně dozví, co se dá podniknout pro Kosovo, a dopátrá se, kteří Srbové ho tak úpěnlivě přivolávali.

Došel do Bělehradu. Povozy, tramvaje, lidí hotové mraveniště, všichni někam pospíchali, pobíhali křížem krážem, motali se jeden přes druhého: úředníci spěchali do úřadu, obchodníci za obchodem, dělníci zase za svou prací, prostě každý za svým.

Potkal jednoho seriózně vyhlížejícího, pěkně oblečeného pána. Přistoupil k němu a pozdravil ho. Pán zrozpačitěl a snažil se držet kousek na dištanc: jen aby ho proboha někdo známý neuviděl ve společnosti takového otrhance!

„Jsem králevic Marko. Přišel jsem pomoci svým srbským bratřím,“ povídá Marko (samozřejmě prózou; byl už tak usoužený, že kašlal na vyjadřování ve verších). A vypověděl pánovi všecko všecičko, jak a proč se vrátil do Srbska, co ho tu potrefilo a co má v úmyslu dělat dál.

„A ták.. .Jsem nesmírně rád, že jsem vás poznal, Vaše Excelence! Skutečně je mi kromobyčejným potěšením! Kdy hodláte navštívit své statky v Prilepu? Velice mě těšilo, ujišťuji vás; ale teď mě račte laskavě omluvit, spěchám do kanceláře! Uctivá poklona, Excelence!“ pravil pán a rychle kvapil pryč.

Marko zkusil zastavit ještě pár lidí, ale o nic lépe nepochodil. Všecky rozhovory pokaždé končily stejně: Spěchám do kanceláře! Klaním se! Ponížený služebník! Zdravíčko! Servus, Marko!

Zklamaný Marko začal propadat beznaději. Bloumal ulicemi, mlčel, mračil se, kníry mu zplihly na ramena; nikoho už nezastavoval, nikoho se na nic neptal. Proč taky? Po Kosovu zdá se nikdo ani nevzdechne, každý jenom pospíchá do kanceláře. Jako by kancelář byla přednější než Kosovo! Marko měl sice nervy jako provazy, ale ta kancelář, která podle jeho zdání tak úspěšně konkurovala Kosovu, ho dopalovala, div nevyletěl z kůže. A poznenáhlu se mu všecko zmrzelo. Jak by ne: v Bělehradě všichni akorát pospíchali do kanceláře, venkované v roztrhaných opáncích a záplatovaných gatích si zase jenom stýskali na špatnou úrodu a na rychtáře, spěchali na pole a od tmy do tmy pracovali. Marka opustily poslední naděje, že něco na tomto světě dokáže. Už kdyby ho Pánbůh povolal zpátky, aby skončilo tohle trápení! Vždyť každý Srb se stará jen o svoje věci a Marko se tu cítí docela zbytečný!

Jednoho dne zase tak šel, zasmušilý a rozmrzelý: i jeho majeteček se už rozkutálel, neměl na víno, a děvu Janju, krčmářku spanilou, černá zem už dávno, dávno kryla — ta jediná by mu našenkovala zadarmo. Vlekl se po ulici se sklopenou hlavou a divže se nerozplakal, když si vzpomněl na staré zlaté časy, na své druhy a hlavně na krásnou, ohnivou Janju a na její chladné víno.

A tu najednou spatřil před jednou restaurací plno lidí; zevnitř doléhal na ulici veliký rámus.

„Copak se tu děje?“ zeptal se jednoho člověka.

„Pořádáme valnou hromadu vlastenců!“ odpověděl tázaný a sjel po Markovi nedůvěřivým pohledem, načež se od něho poodtáhl jako od nějakého podezřelého individua.

„A co se tam dělá?“ ptal se dál Marko.

„Běž se tam podívat a uvidíš!“ odsekl mu ten člověk vztekle a otočil se k němu zády.

(další stránka)