Tag Archive | starosta

Žig

Imel sem strašne sanje. Ne čudim se sanjam samim, pač pa temu, da sem imel pogum sanjati take strašne stvari, ko sem vendar miroljuben in pošten državljan, prav tak dober otrok te nase izmučene, mile nam matere Srbije, kakor so vsi drugi njeni otroci. Nikar ne mislite, da trdim, da sem kakšna izjema od drugih, še malo ne, brate, saj delam na las vse tako kakor vsi drugi in moje vedenje je tako vzgledno, da mu ga ni para. Nekoč sem zagledal na ulici bleščeč gumb s policijske uniforme, zagledal sem se v njegov čarobni lesk in sem že hotel kreniti dalje, zatopljen v neke sladke misli, kar mi je naenkrat roka sama od sebe zadrhtela, segla po kapi na glavi; glava se mi je sama poklonila k zemlji, usta pa so se mi razvlekla v prijeten smehljaj, s kakršnim navadno pozdravljamo mi vsi starejše od sebe.

»Res se mi sama žlahtna kri pretaka po žilah in nič drugega,« sem pomislil v tistem trenutku in se s prezirom ozrl na prostaka, ki je šel prav ta hip mimo mene in po nemarnem z nogami pohodil ta gumb.

»Prostak!« sem izgovoril strupeno in pljunil ter mirno nadaljeval svoj sprehod, potolažen z mislijo, da je takšnih prostaških ljudi kaj majhno število, in nenavadno mi je bilo prijetno, da je dal bog meni tako rahlo srce in tako plemenito, viteško kri naših starih.

Glejte, zdaj vidite, kako krasen človek sem, ki se v resnici prav nič ne razločuje od drugih poštenih državljanov, in zato se boste tudi vi čudili, od kod so prišle prav meni te strašne in bedaste stvari v sanjah na misel.

Nič nenavadnega se mi ni pripetilo tisti dan. Povečerjal sem dobro, si po večerji otrebil zobe, posrkal malo vinčka, nato pa, ko sem tako junaško in vestno izkoristil vse svoje državljanske pravice, sem legel v posteljo in vzel knjigo, da bi čim prej zadremal. Knjiga mi je kaj kmalu padla iz rok, potem ko je seveda izpolnila mojo željo, in zaspal sem kakor jagnje, z mirno vestjo, ker sem popolnoma izvršil vse svoje dolžnosti. Iznenada se znajdem kakor na neki ozki, hriboviti in blatni poti. Mrzla, mračna noč je. Veter zavija skozi ogolelo vejevje in grize v golo kožo, kjer koli jo doseže. Nebo je mračno, strašno in nemo in droben sneg naletava v oči in bije v obraz. Nikjer žive duše. Podvizam se dalje in zdrsnem na blatni poti zdaj na levo, zdaj na desno. Spotikal sem se, padal in nazadnje zablodil. Blodil sem tako sam bog nebeški vedi kod, noč pa ni bila tista kratka, navadna noč, marveč kakor nekakšna dolga, kakor celo človeško življenje, jaz pa neprenehoma hodim in sam ne vem, kod.

Hodil sem tako sila mnogo let in prišel nekam, tako daleč, daleč od svojega rojstnega kraja v neke neznane kraje, v neko čudno deželo, za katero verjetno živ krst ne ve in ki se verjetno lahko človeku samo v sanjah prikaže.

Ko sem se potikal po tisti deželi, sem prispel v neko veliko mesto z mnogimi prebivalci. Na prostranem trgu onega mesta je bila zbrana silna množica ljudi, dvigal se je strašen hrušč, da bi človek oglušil. Pristal sem v neki gostilni, ravno nasproti trgu in vprašal krčmarja, zakaj se je zbralo tolikanj ljudi.

»Mi smo mirni in pošteni ljudje,« mi začne pripovedovati ta, »zvesti smo in pokorni svojemu županu.«

»Kaj je pri vas župan starosta?« sem mu z vprašanjem segel v besedo.

»Pri nas izvršuje oblast župan in je zato starosta; za njim pridejo biriči na vrsto.«

Zasmejal sem se.

»Kaj pa se smeješ?… Nisi vedel tega?… Od kod pa si pravzaprav?…«

Povedal sem mu, kako sem zablodil in da sem doma iz neke daljnje dežele — Srbije.

»Slišal sem že o tej znameniti deželi!« je šepnil on sam pri sebi in me spoštljivo pogledal, nato pa se glasno obrnil k meni:

»Vidiš, tako je pri nas,« je nadaljeval, »oblast izvršuje župan s svojimi biriči.«

»Kakšni pa so ti biriči pri vas?«

»Eh, veš, biričev je več vrst in razločujejo se po činih. Imamo višje in nižje biriče… Tak mi smo tu miroljubni in pošteni ljudje, toda iz okoliških krajev ti prihajajo semkaj vsakovrstni potepuhi, ki nas pridijo in uče slabih navad. Da bi bilo mogoče ločiti vsakega našega meščana od drugih, je izdal župan včeraj naredbo, naj pridejo vsi državljani pred občinsko sodišče, kjer bodo pritisnili vsakomur poseben žig na čelo. Glej, zavoljo tega se je zbralo ljudstvo, da se pogovorimo, kaj naj storimo.«

Vztrepetal sem in pomislil, kako bi čim prej pobegnil iz te strašne dežele, ker takega viteštva, dasi sem plemenit Srb, nisem vajen. Pa tudi sramotno mi je!

Krčmar se je dobrodušno zasmejal in me potrepljal po rami ter mi ošabno dejal:

»Hej, tujček, prestrašil si se, jeli?!… Ni je torej take korajže daleč naokrog, kakor je naša!…«

»Pa kaj mislite storiti?« sem sramežljivo vprašal.

»Kako, kaj mislimo? Boš že videl naše junaštvo. Saj ti pravim, da daleč naokrog ne poznajo takega poguma, kakor je naš. Prehodil si veliko sveta, a prepričan sem, da večjih junakov nisi videl. Stopiva skupaj tja. Podvizati se moram.«

Že sva bila na tem, da odideva, kar se je zaslišal pred vrati pok z bičem.

Pogledal sem ven, kaj je, in kaj zagledam? Neki človek z nekako trirogo, bleščečo kapo na glavi in v pisani obleki jaha nekega drugega človeka v zelo bogati obleki navadnega civilnega kroja, se ustavi pred krčmo in stopi na tla.

Krčmar je odšel ven in se do tal poklonil, tisti človek v pisani obleki pa je krenil v krčmo in sedel za posebno ozaljšano mizo. Drug človek v civilni obleki pa je ostal čakaje pred krčmo. Krčmar se je tudi pred njim globoko poklonil.

»Kaj pa pomeni to?« sem vprašal krčmarja ves zmeden.

»No, ta, ki je šel v krčmo, je višji birič, ta zunaj pa je eden najuglednejših meščanov, naš veliki bogataš in rodoljub,« je zašepetal krčmar.

»A zakaj dopušča, da ga oni jaha?«

Krčmar mi je pomignil z glavo in odšla sva malo v stran. Nekako zaničljivo se je zasmejal in rekel:

»Glej, to imamo pri nas za veliko čast, ki je je redko kdo deležen!…«

Povedal mi je še na kupe stvari, toda jaz ga od zmedenosti niti razumel nisem. Zadnje beseda pa sem dobro slišal:

»To je usluga domovini, ki je vsak narod pač ne more in ne zna ceniti!«

Prišla sva na shod, ko so že pričeli voliti častno predsedstvo.

Neka skupina je predlagala za predsednika nekega Kolba, če se prav spominjam imena; druga skupina pa nekega Talba, a tretja skupina spet svojega kandidata.

Nastalo je grdo prerekanje; vsaka skupina je navijala za svojega kandidata.

»Po mojem nimamo boljšega človeka za predsednika tako važnega zborovanja kakor je Kolb,« je govoril nekdo iz prve skupine, »kajti njegove državljanske odlike in pogum so vsem dobro znani. Mislim, da ni nikogar med nami, katerega bi velikaši večkrat jahali kakor njega.«

»Kaj pa tvezeš,« je siknil nekdo iz druge skupine, »ko tebe niti še kak praktikant ni nikdar jahal.«

»Poznamo te vaše odlike,« je zavpil nekdo iz tretje skupine, »saj niti enega udarca z bičem niste prenesli, ne da bi zajavkali pri tem.«

»Da bomo razumeli, bratje,« se je vmešal Kolb, »mene so naši dostojanstveniki še pred desetimi leti res pogosto jahali in tudi z bičem so me tepli, pa nisem zastokal, a vendar utegnejo biti še kakšni bolj zaslužni možje. Nemara so kateri mlajši in boljši.«

»Ni jih, ni jih!« so se zadrli njegovi volilci.

»Rajši molčite o teh starih zaslugah! Kolba so jahali še pred desetimi leti,« so kriknili iz druge skupine.

»Zdaj stopajo mlade sile na plan, ne maramo starih,« so zavpili iz tretje skupine.

Iznenada pa se je vrišč polegel: ljudstvo se je razdelilo na dvoje in napravilo prehod. V njem sem zagledal mladega človeka kakih tridesetih let. Ko se je prikazal, so se vse glave nizko poklonile.

»Kdo pa je to?« sem šepnil krčmarju.

»To je prvi vseh meščanov. Mlad človek še, a mnogo obeta. Vzlic svojim mladim letom je že dočakal, da je župan sam doslej že trikrat jahal na njem. Pridobil si je večjo popularnost kakor kdor koli doslej.«

»Nemara bodo njega izvolili?« sem vprašal.

»Več kakor gotovo je, ker so vsi ti kandidati, kar jih je bilo doslej, sami starejši, ki jih je vrh tega že čas prehitel, tegale pa je župan še včeraj jahal.«

»Kako se piše?«

»Kleard.«

Napravili so mu častno mesto.

»Po moji sodbi,« je pretrgal molčanje Kolb, »ne moremo najti boljšega moža za to mesto, kakor je Kleard. Mlad je in mi starejši se še zdaleč ne moremo kosati z njim.«

»Tako je, tako je… Živio, Kleard!…« je zaorilo iz vseh grl.

Kolb in Talb sta ga odvedla, da je zavzel predsedniško mesto.

Vsi so se znova globoko poklonili, nato pa je nastala tišina.

»Hvala vam, bratje, za vašo visoko pozornost in počastitev, katero ste mi danes tako enodušno izkazali. Nade je, ki jih stavite vame, so vse preveč laskave. Težko je voditi in upravljati ljudske želje v tako važnih dneh, toda zastavil bom vse svoje sile, da opravičim vaše zaupanje, da vas bom povsod iskreno zastopal in da bom še dalje tako visoko obdržal svoj ugled. Hvala vam, bratje, za izvolitev.«

»Živio, živio, živio!« se je vsulo z vseh strani.

»Zdaj pa mi dovolite, bratje, da spregovorim s tega mesta nekaj besed o tem važnem dogodku. Ni lahko pretrpeti muk in bolečin, ki nas čakajo; človek ne more zlahka vzdržati, da mu z razbeljenim železom pritisneš žig na čelo. Res, muke so to, ki jih ne more vsakdo prenesti. Naj strahopetci trepetajo in zbledevajo od strahu, mi pa niti za trenutek ne smemo pozabiti, da smo potomci vrlih prednikov, da se pretaka po naših žilah plemenita junaška kri naših dedov, tistih vzornih vitezov, ki niti z zobmi niso škrtnili, ko so umirali za svobodo in blaginjo nas, svojih potomcev. Ničeve so naše muke v primeri z njihovimi mukami, in naj se mar zdaj v vsej tej blaginji in izobilju pokažemo mi kot trhlo in strahopetno pokolenje? Vsak pravi rodoljub, vsakdo, ki želi, da se naš rod ne osramoti pred svetom, bo prenesel bolečino junaško in možato.«

»Tako je! Živio, živio!«

Oglasilo se je še nekaj ognjevitih govornikov, ki so hrabrili prestrašeno ljudstvo in mu govorili približno prav to, kar je povedal Kleard.

K besedi se je priglasil neki bled, betežen starec z nagubanim licem in belimi lasmi ter s snežnobelo brado. Noge so se mu tresle od starosti, hrbet je imel upognjen, roke so mu trepetale. Glas mu je drhtel, v očeh pa so se mu svetile solze.

»Otroci,« je začel in solze so se mu zatrkljale po bledih, nagubanih licih in mu padale v belo brado, »težko je meni in kmalu mi bo umreti, vendar pa se mi zdi bolje, da ne dovolimo te sramote. Sto let mi je že, pa sem živel brez tega… In naj mi zdaj pritisnejo na to sivo, onemoglo glavo žig suženjski…«

»Dol s to stajo pokveko!« se je zadrl predsednik.

»Dol ž njim!« so zavpili eni.

»Mevža kilava!« so zakričali drugi.

»Namesto da bi dajal poguma mlajšim, še straši ljudstvo!« so se zadrli tretji.

»Sram naj ga bo njegovih sivih las! Dosti dolgo je živel, pa ga je še strah, mi mlajši smo bolj junaški!« so vpili četrti.

»Dol s strahopetcem!«

»Vrzimo ga ven!«

»Dol ž njim!«

Razdražena množica mladih junaških državljanov se je vrgla na betežnega starca ter ga v razkače- nosti začela pretepati in suvati.

Edino zaradi njegovih let so ga izpustili, drugače bi ga s kamnom pobili.

Vsi so se zakleli in zarotili, da bodo jutri s slavo osvetlili obličje in ime svojega naroda in da bodo junaško vzdržali.

Zborovanje se je razšlo v najlepšem redu. Pri razhajanju so se slišali glasovi:

»Jutri se bomo videli, kdo smo!«

»Videli bomo jutri precej tistih, ki se sami hvalisajo!«

»Prišel je čas, da se pokažemo, kdo je kaj prida in kdo je zanič, ne pa da se vsaka smet usti s svojim junaštvom!«

Vrnil sem se v svoj hotel.

»Si videl, kdo smo mi?« je ponosno vprašal krčmar.

»Videl sem,« sem odgovoril mehanično, a čutil, kako mi pojemajo moči in mi v glavi kar buči od čudnih vtisov.

Še isti dan sem bral v njihovem listu uvodni članek naslednje vsebine:

»Državljani, čas je, da že prenehajo dnevi praznega hvalisanja in bahanja tega ali onega človeka pri nas; čas je, da se nehajo ceniti prazne besede, s katerimi razsipamo, ko poudarjamo neke svoje namišljene odlike in zasluge; čas je, bratje, da se končno tudi pri delu preizkusimo ter da se dejansko pokažemo, kdo je kaj prida in kdo nič! Toda menimo, da med nami ne bo sramotnih strahopetcev, ki bi jih morala oblast sama šiloma prignati na določeno mesto, kjer se bo vršilo žigosanje. Vsak, kdor čuti v sebi trohico viteške krvi naših dedov, se bo požuril, da bo čim prej mirno in ponosno prenesel muko in bolečino, ker je to bolečina zavesti, je žrtev, ki jo terjata od nas domovina in splošna blaginja nas vseh. Naprej, državljani, jutri je dan viteške preizkušnje!…«

Moj krčmar je ta dan že takoj po končanem zborovanju legel spat, da bi prišel drugo jutro čim prej na določeno mesto. Mnogi pa so pri priči odšli pred sodišče, da bi zasedli tam čim boljši prostor.

Naslednji dan sem odšel tudi jaz pred sodišče. Tam se je gnetlo že vse mesto: mali in veliki, moški in ženske. Nekaj mater je prineslo celo svoje malčke v naročju, da bi tudi njim pritisnili suženjski, odnosno častni žig, da bi imeli kasneje več pravice do boljših mest v državni službi.

Bilo je tam suvanja in zmerjanja (v tem so ti ljudje tukaj nekoliko podobni nam Srbom, in kar milo se mi je storilo), prerivanja, kdo bo prišel prej do vrat. Nekateri so zgrabili kar za grlo drug drugega.

Žige je pritiskal poseben uradnik v beli, slavnostni obleki in je blago svaril in karal ljudi:

»Le počasi, bog vas previdi, saj pride vsak na vrsto, menda niste živina, da se tako prerivate!«

Začelo se je žigosanje. Nekdo je glasno javknil, drugi samo zastokal, toda nihče ni vzdržal brez glasu, dokler sem bil jaz tam.

Dolgo nisem mogel gledati tega mučenja in sem se rajši vrnil v krčmo. Ondi so že sedeli nekateri, prigrizovali in pili.

»Tudi tega smo se odkrižali!« je rekel nekdo.

»Ovbe no, saj tudi nismo posebno javkali, toda Talb se je drl kakor kak osel!« je povedal drugi.

»A to ti je tisti Talb, ki ste ga sinoči hoteli imeti za predsednika na shodu!«

»E, kdo pa ga je poznal!«

Tako so se pogovarjali in stokali od bolečine ter se zvijali, a so se vzdrževali drug pred drugim, ker je bilo vsakogar sram, da bi se pokazal strahopetca.

Kleard se je osmešil, ker je zastokal, z junaštvom pa se je izkazal neki Lear, ki je zahteval, naj mu pritisnejo dva žiga, in ni dal glasu od sebe. Vse mesto je z največjim spoštovanjem govorilo samo o njem.

Nekateri so pobegnili, toda ti so bili deležni vseobčega zaničevanja.

Čez nekaj dni se je sprehajal tisti z dvema žigoma na čelu z visoko dvignjeno glavo, dostojanstveno in ošabno, poln slave in ponosa, in kjer koli je šel mimo, se mu je vse ljudstvo klanjalo in snemalo pokrivala pred junakom svojih dni.

Po ulicah so se ženske in otroci in možje podili za njim, da bi videli to narodno veličino. Kjer koli so ga srečavali, se je čul šepet poln strahu in spoštovanja: »Lear, Lear!… To je on! To je tisti junak, ki ni javknil, ni dal glasu od sebe, ko so mu pritisnili dva žiga na čelo!« Listi so pisali o njem ter ga obsipali z največjo hvalo in slavo.

In zaslužil si je ljubezen narodovo.

Poslušal sem te slavospeve z vseh strani, pa se je še v meni prebudila junaška kri srbska. Tudi naši starodavni junaki, tudi ti so umirali na kolih za svobodo; tudi mi imamo svojo junaško preteklost in svoje Kosovo. Od vrha do tal me je prešinil narodni ponos in slavohlepje, da bi proslavil čast svojega rodu. In zdirjal sem pred sodišče ter zavpil:

»Kaj pa hvalite tega svojega Leara?… Saj vi pravih junakov še videli niste! Da bi videli, kaj je srbska viteška kri! Pritisnite mi deset žigov na čelo, ne pa samo dva!«

Uradnik v belem plašču je približal žig mojemu čelu in — zdrznil sem se… Prebudil sem se iz sna.

Od strahu sem se pomel po čelu in se prekrižal, v začudenju, kaj vse doleti človeka v sanjah.

»Skoraj bi bil zasenčil slavo njihovega Leara,« sem pomislil in se zadovoljno obrnil na drugo stran in malo nerodno mi je bilo, da se niso sanje do kraja končale.

 

Vir: Radoje Domanović, Zgodbe in satire, Slovenski knjižni zavod, Ljubljana 1951. (Prev. Fran Albreht)

Králevic Marko podruhé mezi Srby (3/5)

(předchozí stránka)

Záležitost běžela dál svým chodem. Když policie skončila vyšetřování, postoupila případ k soudnímu řízení.

Soud svolával a odročoval přelíčení, zval svědky a konfrontoval je. Prokurátor samozřejmě žádal, aby byl Marko odsouzen k smrtí; Markův advokát zas vášnivě dokazoval, že je Marko nevinný, a trval na tom, aby ho propustili na svobodu. Marka vláčeli k soudu, vyslýchali ho, a pak ho zase vodili zpátky do vězení. Dalo mu to zabrat, všecky ty divné obštrukce, co s ním prováděli. Největší újmu pro něho znamenalo, že musel pít vodu — ne a ne jí přijít na chuť. Všecko by vydržel, je přece junák, ale cítil, jak mu voda vyložené škodí. Začal scházet a chřadnout. Jo, marná sláva, už to nebyl ten starý Marko! Z chlapa jak dub byla najednou skoro seschlá halouzka, šaty na něm visely, jako by mu nepatřily, a při chůzi se potácel jak mátoha. Nejednou si z čirého zoufalství povzdechl:

„Ach, můj Bože! Hůř se mi tu daří,
než v zlověstné azacké šatlavé!“

Nakonec soud vynesl rozsudek. Vzali v úvahu Markovy nehynoucí zásluhy o srbský národ, jakož i řadu dalších polehčujících okolností, a odsoudili ho k trestu smrtí s tím, že ještě předtím uhradí veškeré soudní výdaje, odškodné a tak dále.

Případ byl předán apelačnímu soudu, jenž trest smrti změnil na doživotní vězení, neboť pojal Markovy přečiny jako záležitost povahy politické; kasační soud pak navíc zjistil nějaké nesrovnalosti v průběhu soudního řízení a vrátil akta soudu s požadavkem, aby bylo pod přísahou vyslechnuto ještě pár dalších svědků.

Dva roky se vlekla ta soudní procedura; kasační soud nakonec výrazně ovlivnil konečný rozsudek, jímž byl Marko odsouzen na deset let káznice v těžkých okovech a k zaplacení veškerých výdajů, poplatků a tak dále; dále rozsudek s definitivní platností konstatoval, že se nejedná o trestné činy politického charakteru, neboť se prokázalo, že Marko není členem žádné politické strany.

Samozřejmě že páni soudci všech instancí měli na zřeteli, že jde o velkého národního junáka králevice Marka a že v historii soudnictví tento proces nemá precedens. A vůbec to byl zatrápeně zašmodrchaný případ; i největší znalci práva byli s rozumem v koncích. Cožpak je možné odsoudit k smrti někoho, kdo už před tolika lety umřel a teď se znovu objevil na vezdejším světě?

A tak se z junáka králevice stal trestanec. Vzhledem k tomu, že neměl z čeho zaplatit zmíněné výdaje, bylo rozhodnuto, že Šarac, roucho, brnění a zbraně budou prodány ve veřejné dražbě. Roucho, brnění a zbraně zakoupil pro muzeální sbírky na dluh stát a Šarce koupila za hotové bělehradská koňka.

Marka ostříhali, oholili, nasadili mu těžké okovy, oblékli ho do bílého trestaneckého oděvu a uvěznili ho v bělehradské trestnici. A tady Marko zažil strašná muka; nikdy by nebyl věřil, že něco takového může vůbec vydržet. Zpočátku křičel, vztekal se a vyhrožoval; ale pomaloučku polehoučku si zvykl a poddal se svému osudu. Aby ho za tu dobu, než si odpyká trest, něčemu naučili, aby ho připravili pro společnost, v níž má, až si odsedí své roky, existovat jakožto její užitečný člen, začali ho totiž učit různým prospěšným pracím: nosil vodu, zaléval zahradu a plel cibuli, a později se naučil vyrábět břitvy, kartáče, koudel a plno jiných věcí.

Chudák Šarac zatím tahal od rána do večera tramvaj. Taky ho to zdrchalo. Při chůzi vrávoral jak opilý, a když mu poručili zastavit, okamžitě začal klimbat — možná snil o těch dávných šťastných dobách, kdy pil z vědra rudé víno, v hřívě měl zapletené zlaté stuhy, kopyta okovaná stříbrnými podkovami, hruď samá zlatá cetka i uzdu pozlacenou a kdy se svým pánem harcoval z jedné líté řeže do druhé a proháněli spolu víly. Teď pohubl: byl kost a kůže, dala se mu spočítat žebra a na boky by se mu byly daly jako na skobu věšet tašky.

To snad Marka soužilo ze všeho nejvíc; víc než jeho vlastní trampoty, když ho občas vyvedli někam za prací a on spatřil svého Šarce takhle vyřízeného; neubránil se slzám a s bolestí si povzdechl:

„Hojsa, Šárce, druhu nerozlučný…!“

Na ta slova se Šarac otočil a žalostně zaržál, ale vtom už zazvonil průvodčí a tramvaj vyjela dál a dozorce uctivě napomenul Marka, aby se nezastavoval (imponovala mu Markova mohutná figura). A tak se Marko ukrutně trápil, ale svého odhodlání pomstít Kosovo se nevzdal. Tramvajová společnost po čase Šarce vyřadila z provozu a koupil si ho jeden zahradník, aby mu točil žentourem.

Všechno má svůj konec. Skončilo i těch deset let utrpení. Marka propustili.

Měl maličko ušetřených peněz, co si vydělal prodejem různých drobností vlastní výroby.

Nejdřív ze všeho šel do hospody, dal zavolat dva holiče, aby ho umyli a oholili, potom poručil, aby mu upekli pořádného berana (tučného a devét let starého, jen takový jest junáckou krmí), nanosili rakije a přivalili sud vína.

Však si zasloužil trochu se pomět po tom, co prožil! Posedil tak dnů as čtrnáctero, až se mu zdálo, že trochu přišel k sobě, a začal přemýšlet, co dál.

Myslel a myslel, až si to vymyslel. Přestrojil se tak, že ho nikdo nemohl poznat, a nejdřív se vydal hledat Šarce; až i jeho zbaví trápení, pak to vezme od jednoho Srba k druhému, dokud nenajde ty, co ho tolik přivolávali a skládali o něm písně. Lotři, kteří ho strčili do chládku, přece nemůžou být Srbové!? No a potom se vypraví pomstít Kosovo.

Dozvěděl se, že jeho Šarac točí žentourem u nějakého zahradníka, přeptal se na cestu a vydal se tam. Když spatřil chudinku Šarce, jak bídně vypadá, rozplakal se. Vykoupil ho za pár babek — zahradník ho už stejně chtěl dát cikánům, a pak ho odvedl k jednomu sedlákovi a poprosil ho, jestli by si Šarce nevzal k sobě; když bude mít Šarac pořádnou péči, třeba se ještě sebere; toť se ví, že to Marko nechde zadarmo! Ten sedlák byl nějaký hodný člověk, slitoval se a přijal Šarce na výkrm a Marko se vydal pěšky dál.

Jak tak šel, viděl na ubohém políčku pracovat nějakého chuďase. Pozdravil ho (samozřejmě že ne v deseterci, byl přece v přísném inkognitu!), chuďas mu odpověděl, nu a slovo dalo slovo. Povídali o všem možném, a tu se ho Marko zeptal, jen tak jakoby nic:

„Co bys udělal, kdyby králevic Marko vstal z mrtvých a přišel k tobě?“

„Nic takového se přece nemůže stát!“ namítl chuďas.

„A co kdyby?“

„Řek bych mu, ať mi pomůže okopat tuhle kukuřici,“ zažertoval chuďas.

„A co kdyby tě chtěl vzít s sebou na Kosovo?“

„Přeskočilo ti? Člověče zlatá, jaképak Kosovo! Já nemám čas ani jít na trh koupit sůl a dětem opánky. A po pravdě řečeno, ani nemám zač.“

„Dobrá, ale copak ty nevíš, příteli, že na Kosovu ztroskotalo naše carství? Že Kosovo je třeba pomstít?“

„Já taky ztroskotal, člověče, jsem docela na dně. Nevidíš, že chodím bos? A až na mne přijdou s placením daní, nebudu vědět, ani jak se jmenuju, natožpak co se stalo a co se nestalo na Kosovu!“

Pak Marko přišel ke statku jednoho bohatého sedláka.

„Pomáhej Pánbůh, příteli.“

„Dejžtopámbů,“ odpověděl mu sedlák a podezřívavě si ho změřil. „Odkudpak jdeš, brachu?“

„Putuju zdaleka, příteli, a rozhlížím se, jak se vám tady žije.“

Dali se do řeči. I tentokrát Marko utrousil nenápadnou zmínku, co by se asi stalo, kdyby se znovu objevil králevic Marko a vyzval Srby k pomstě za Kosovo.

„Králevic Marko? To mi připomíná, že asi před deseti lety se nějaký blázen za něj vydával a napáchal na to konto spoustu zločinů a krádeží, takže ho šoupli za mříže.“

„Pravda, taky jsem to slyšel. Ale přesto, jak by ses zachoval, kdyby se objevil opravdový Marko a vyzval tě, abys s ním vytáhl na Kosovo?“

„Počastoval bych ho jak náleží vínem, a pak bych ho zas pěkně vyprovodil.“

„A Kosovo?“

„Jaképak Kosovo v těchhle hubených letech? Peníze i tak jenom lítají z kapsy. A dovedeš si představit, kolik by stálo takové tažení?“

A tak Marko i nad ním mávl rukou a putoval dál. Ale všude na venkově to bylo stejné. Lidi většinou nezastihl jinak než shrbené nad motykou; dostal z nich leda nějaké to pozdravpámbů, a to ještě na půl úst, jinak mlčeli jak zařezaní. Copak můžou ztrácet čas? Je třeba okopat pole, dodělat včas všecky práce, má-li úroda k něčemu vypadat.

Žádný div, že venkov Marka rozčaroval a že se rozhodl zkusit štěstí v Bělehradě — dá Bůh, že tam se konečně dozví, co se dá podniknout pro Kosovo, a dopátrá se, kteří Srbové ho tak úpěnlivě přivolávali.

Došel do Bělehradu. Povozy, tramvaje, lidí hotové mraveniště, všichni někam pospíchali, pobíhali křížem krážem, motali se jeden přes druhého: úředníci spěchali do úřadu, obchodníci za obchodem, dělníci zase za svou prací, prostě každý za svým.

Potkal jednoho seriózně vyhlížejícího, pěkně oblečeného pána. Přistoupil k němu a pozdravil ho. Pán zrozpačitěl a snažil se držet kousek na dištanc: jen aby ho proboha někdo známý neuviděl ve společnosti takového otrhance!

„Jsem králevic Marko. Přišel jsem pomoci svým srbským bratřím,“ povídá Marko (samozřejmě prózou; byl už tak usoužený, že kašlal na vyjadřování ve verších). A vypověděl pánovi všecko všecičko, jak a proč se vrátil do Srbska, co ho tu potrefilo a co má v úmyslu dělat dál.

„A ták.. .Jsem nesmírně rád, že jsem vás poznal, Vaše Excelence! Skutečně je mi kromobyčejným potěšením! Kdy hodláte navštívit své statky v Prilepu? Velice mě těšilo, ujišťuji vás; ale teď mě račte laskavě omluvit, spěchám do kanceláře! Uctivá poklona, Excelence!“ pravil pán a rychle kvapil pryč.

Marko zkusil zastavit ještě pár lidí, ale o nic lépe nepochodil. Všecky rozhovory pokaždé končily stejně: Spěchám do kanceláře! Klaním se! Ponížený služebník! Zdravíčko! Servus, Marko!

Zklamaný Marko začal propadat beznaději. Bloumal ulicemi, mlčel, mračil se, kníry mu zplihly na ramena; nikoho už nezastavoval, nikoho se na nic neptal. Proč taky? Po Kosovu zdá se nikdo ani nevzdechne, každý jenom pospíchá do kanceláře. Jako by kancelář byla přednější než Kosovo! Marko měl sice nervy jako provazy, ale ta kancelář, která podle jeho zdání tak úspěšně konkurovala Kosovu, ho dopalovala, div nevyletěl z kůže. A poznenáhlu se mu všecko zmrzelo. Jak by ne: v Bělehradě všichni akorát pospíchali do kanceláře, venkované v roztrhaných opáncích a záplatovaných gatích si zase jenom stýskali na špatnou úrodu a na rychtáře, spěchali na pole a od tmy do tmy pracovali. Marka opustily poslední naděje, že něco na tomto světě dokáže. Už kdyby ho Pánbůh povolal zpátky, aby skončilo tohle trápení! Vždyť každý Srb se stará jen o svoje věci a Marko se tu cítí docela zbytečný!

Jednoho dne zase tak šel, zasmušilý a rozmrzelý: i jeho majeteček se už rozkutálel, neměl na víno, a děvu Janju, krčmářku spanilou, černá zem už dávno, dávno kryla — ta jediná by mu našenkovala zadarmo. Vlekl se po ulici se sklopenou hlavou a divže se nerozplakal, když si vzpomněl na staré zlaté časy, na své druhy a hlavně na krásnou, ohnivou Janju a na její chladné víno.

A tu najednou spatřil před jednou restaurací plno lidí; zevnitř doléhal na ulici veliký rámus.

„Copak se tu děje?“ zeptal se jednoho člověka.

„Pořádáme valnou hromadu vlastenců!“ odpověděl tázaný a sjel po Markovi nedůvěřivým pohledem, načež se od něho poodtáhl jako od nějakého podezřelého individua.

„A co se tam dělá?“ ptal se dál Marko.

„Běž se tam podívat a uvidíš!“ odsekl mu ten člověk vztekle a otočil se k němu zády.

(další stránka)