(předchozí stránka)

Strádijskou vládu se mi tedy poštěstilo poznat dosti zblízka a rozhodl jsem se navštívit také zdejší Národní shromáždění. Stařičký název Národní se dochoval z temné minulosti a užívalo se ho už jen tak ze zvyku — moderní praxe byla taková, že poslance jmenoval ministr policie. Jakmile došlo ke změně vlády, nakvap se vypisovaly nové volby poslanců (což se obligátně dělo aspoň jednou měsíčně). Slovo volby znamenalo ve Strádii oněch dnů dosazování a mělo také původ v dávných zaostalých patriarchálních dobách, kdy národ — věřte tomu nebo ne — měl kromě jiných trampot navíc ještě únavnou povinnost lámat si hlavu a starat se, koho si vybere za zástupce. Kdysi se volby provozovaly tímto primitivním způsobem, avšak v moderní civilizované Strádii byla ta zastaralá, zdlouhavá a těžkopádná procedura zjednodušena. Ministr policie se obětavě podjal povinností národa, sám vybíral a dosazoval poslance do Národního shromáždění, a národ nemrhal časem, neměl žádné starosti a hlavně nemusel myslet. S ohledem na vše výše uvedené je přirozené, že se tomu říkalo svobodné volby.

Takto zvolení národní poslanci se sjížděli do strádijské metropole a radili se a řešili různé státní záležitosti. Vláda — výstižněji formulováno: každá vpravdě vlastenecky smýšlející vláda — vypomáhala, jak jen mohla, aby ta řešení byla moudrá a moderní, čili i nadále sebeobětavě na sebe brala veškerou odpovědnost. Když se poslanci sjeli, ještě než začali zasedat, museli strávit pár dní v speciální přípravce, která se nazývala klub. Zde se drezírovali – promiňte, přeřekl jsem se – připravovali, aby se mohli co nejúspěšněji zhostit svého poslaneckého poslání.

Vypadalo to jako při zkouškách na divadelní představení.

Autorkou kusů, které poslanci měli sehrát na scéně Národního shromáždění, byla opět neúnavná vláda. Předseda klubu byl cosi jako dramaturg: měl za povinnost prostudovat si pečlivě danou hru a rozdat role poslancům, pochopitelně s příhledem k jejich talentu a naturelu. Některým přiděli větší výstupy, některým menší, začátečníkům svěřil jenom štěky, ba někteří dokonce směli zarecitovat pouze jedno slovo, pro nebo proti. Ta druhá varianta se vyskytovala velice vzácně, jen tehdy, když bylo třeba sehrát nějaké zvlášť svobodomyslné představení, například když se po skončeném hlasování jako sčítaly hlasy, aby se zjistilo, která strana zvítězila; přitom bylo všecko narežírováno už dávno před zasedáním. Poslanci, kteří nebyli použitelní ani na štěky, hráli němé role – to znamená při hlasování vstáváním a sedáním. Když předseda rozdal role, rozpustil poslance, aby se je šli naučit. Mne hned tak něco neudiví, ale ujišťují vás, že jsem jaksepatří vyvaloval oči, když jsme poprvé viděl, jak se strádijští poslanci biflují své role.

Přivstal jsem si a vyšel jsem n na procházku do parku. kik yyi plný školáků, gymnazistů a studentů. Jedni se procházeli sem a tam a učili se nahlas svoje úkoly — někdoo dějepis, někdo chemii, někdo náboženství a tak dále; jiní se zas navzájem zkoušeli. Náhle jsem si mezi tou omladinou všiml několika mužů značně pokročilého věku; také se procházeli sem a tam nebo posedávali na lavičkách a dřeli se nazpaměť něco z nějakých papírů. Nenápadně jsem se přiblížil k jednomu stařičkému vesničanovi v národním kroji a slyším, jak s námahou slabikuje:

„Velectění páni poslanci! U příležitosti projednávám projektu zákona tak eminentní závažnosti, stržen nadšením nad vskutku brilantním projevem svého veleváženého kolegy pana ix ypsilón, jímžto totálně a nad slunce jasně ozřejmil generální důležitost, ergo veskrze pozitivní charakter dotyčného zákona, osměluji se dočrtnout přehršlí detailů, arciť jen podružných, epochální nástin svého veleváženého předřečníka…“

Stařeček přeslabikoval tu větu asi desetkrát a pak odložil papír, zavřel oči a zkusil to zpaměti:

„Velectění páni poslanci… stržen nad slunce jasně přehršlí… u veskrze generélní příležitosti… ergo arciť eminentní…“ Zarazil se, svraštil čelo, chvíli mlčel a lovil v paměti, a pak znovu sáhl po svých papírech a ještě jednou si větu přeslabikoval nahlas. Potom se ji znovu pokusil zopakovat zpaměti, ale marná práce, zase pohořel. Nedal se odradit a zkusil to ještě párkrát, šlo mu to však čím dál hůř. Zoufale si vzdychl, dopáleně odhodil papíry a svěsil hlavu.

Na lavičce proti němu seděl žáček, v ruce měl zavřenou knihu a zpaměti odříkával úkol z přírodopisu:

„Tato užitečná bylinka roste v bažinatých krajích. Jejího kořene náš národ odnepaměti používal jako léku…“

Stařeček zvedl hlavu. Když chlapec odříkal celou lekci, zeptal se ho:

„Ty už to svoje umíš?“

„Ano.“

„Pámbů ti požehnej! Jen se uč, synáčku, dokud jsi mladý a máš na to ještě dobrou hlavu, poněvadž až ti bude tolik jako mně… darmo mluvit!“

Co tu ti kmeti pohledávají mezi žáčky a studentíky? Co se ksakru ve svém věku můžou ještě tak pilně učit? To už zase ve Strádii zavedli nějakou novou pedagogickou vymoženost?

Zvědavost mi nedala; sám jsem na žádné kloudné vysvětlení nepřipadl, a tak jsem se zeptal toho stařečka. Dozvěděl jsem se, že je národním poslancem a že mu v klubu poručili naučit se projev; to, co si tu před chvílí marně vtloukal do hlavy, je prý teprve první věta…

Když se poslanci naučili své role, nastaly zkoušky. Poslanci se dostavili do klubu a každý se posadil na své místo. Předseda klubu trůnil za zvláštním stolem a po jeho boku dva místopředsedové. Další zvláštní stůl byl vyhrazen pro členy vlády a o kus dál stál stolek pro tajemníky klubu. Tajemník ještě chvilku vyvolával jednoho poslance po druhém, aby zjistil prezenci, no a pak to začalo.

„Ať vstanou všichni, co mají hrát opozičníky!“ nařídil předseda.

Vstalo několik poslanců.

Tajemník napočítal sedm.

„Kde je osmý?“ sháněl se předseda.

Nikdo se nehlásil.

Poslanci se začali rozhlížet, každý jako by říkal: Já to nejsem! Kdopak to může být, ten osmý?

Rozhlíželo se i těch sedm opozičníků; pátravým pohledem slídili po svém ztraceném druhu, až pak najednou si jeden vzpomněl a s úlevou vykřikl:

„Tamhleten je to! Ten má taky hrát opozičníka!“

„To neni pravda! Neurážej, jo?“ bránil se rozhořčeně osočený a přitom zarytě koukal do země.

„Tak kdo je to tedy?“ naléhal předseda.

„Já nevím.“

„Nechybí někdo?“ obrátil se předseda na tajemníka.

„Ne.“

„Někdo to kruci být musí!“

Ale po osmém opozičníkovi ani vidu, ani slechu. Všichni se zase začali rozhlížet, i ten osočený.

„Ať se přihlásí! Tak bude to nebo ne?“

Nikdo ani nepípl.

„Co se nehlásíš, když jsi to ty?“ udeřil předseda na osočeného.

„Je to on! Určitě je to on!“ spustili povyk ostatní; to jim pane spadl kámen ze srdce!

„Když já ale nemůžu hrát opozičníka,“ zafňukal provinilec.

„Jak to, že ne?“ obořil se na něho předseda.

„Ať ho hraje někdo jiný!“

„Na tom přece nesejde, kdo ho hraje.“

„Sejde. Já mám naši vládu hrozně rád!“

„To ti nikdo nebere! Opozičníka budeš jenom hrát, člověče! Abychom zachovali formu… Nějakou opozici přece mít musíme!“

„A nebudu a nebudu a nebudu hrát opozičníka! Já mám naši vládu ze všeho na světě nejradši!“

Předseda si ho vzal do parády a mluvil mu do duše, hučel do něho horemdolem, ale marně; dal se přesvědčit, až když mu jeden ministr slíbil dohodit pěkný kšeftík, na kterém se dá vydělat majlant.

„Zaplaťpámbů,“ odfrkl si zpocený a uondaný předseda, „tak už jich konečně máme osm!“

Zatímco se předseda a ministři handrkovali s trucovitým osmým opozičníkem, sedm ostatních opozičníků si sedlo.

„Opozičníci — vztyk!“ zavelel uklidněný předseda a otřel si pot z čela.

Ale ouha! Stoupl si jen ten vzpurník.

„Co to má znamenat? Co vy ostatní?“ Předsedu div netrefil šlak.

„My taky máme hrozně rádi naši vládu!“ zahuhlalo sedm opozičníků.

„To svět neviděl, co my si užijeme za soužení s opozicí!“ rval si vlasy předseda.

Rozhostilo se nepříjemné, trapné ticho.

„Máte rádi naši vládu?!“ zaskřípal výhrůžně zuby pan ministr policie. „To dá rozum, že máte rádi naši vládu, kdybyste ji neměli rádi, nebyl bych si vás vyhlídl do Národního shromáždění! Kdo podle vás má vystupovat v roli opozičníků? My, ministři? Po příštích volbách už mi sem ani nepáchnete, abyste věděli! Těch osm uprázdněných míst nebudu sám obsazovat, pro mne, za mne, ať si národní masy projednou zvolí pár poslanců, aspoň budeme mít konečně pořádnou, nefalšovanou opozici!“

Po dlouhém dohadování, když každému něco slíbili, uvolilo se i sedmero zarputilců vystupovat v té ostudné roli. Jednoho utáhli na prachy, druhého zas na povýšení, prostě každému něco káplo za tu mimořádně obětavou úsluhu vládě, které tuze záleželo na tom, aby Národní shromáždění alespoň trochu vypadalo jako národní shromáždění.

Když ta tahanice tak šťastně skončila, nic už nestálo v cestě, aby předseda konečně zahájil zkoušku:

„Jaká je tvoje role?“

„Já mám vznést interpelaci k vládě, proč se státní peníze vyhazujou na zbytečnosti.“

„Co ti na to odpoví vláda?“

„Aspoň to budí zdání, že na to máme.“

„Co odpovíš?“

„Já na to mám říct, že mě ta odpověď zcela uspokojila.“

„Sednout!“ pokývl předseda spokojeně.

„Co ty máš v roli?“ obrátil se na druhého.

„Já mám interpelovat vládu, proč někteří úředníci jsou povyšováni mimo pořadí a berou několik platů a různých přídavků, zatímco jiní, déle sloužící a mnohem schopnější, zastávají bezvýznamná postavení a už řadu let nebyli povýšeni.“

„Správně! A jak ti odpoví páni ministři?“

„Páni ministři mi vysvětlí, že mimo pořadí povýšili jenom své nejbližší příbuzné a lidi, za něž se přimlouvali jejich důvěrní přátelé, jinak nikoho.“

„Co jim odpovíš?“

„Že považuju tu odpověď za naprosto vyhovující.“

Pak předseda začal zkoušet třetího.

„Mým úkolem je ostře napadnout vládu, že uzavřela půjčku za nevýhodných podmínek, bez ohledu na kritickou finanční situaci našeho státu.“

„Co ti odpoví vláda?“

„Že potřebuje peníze za každou cenu.“

„A co ty na to?“

„Že ten pádný argument beze zbytku vyvrátil mé pochybnosti.“

„Co ty máš dělat?“ zeptal se předseda čtvrtého.

„Vznést protest k panu ministrovi armády, že vojáci hladoví.“

„Co ti pan ministr odpoví?“

„No Bože! Tak hladoví!“

„A co ty na to?“

„Já mu poděkuju za vyčerpávající vysvětlení.“

„Dobře! Smíš se posadit!“

A tak předseda zkoušel a zkoušel, a když byl hotov se všemi příslušníky opoziční menšiny, jal se zabývat provládní většinou.

Kdo se dobře nabifloval svou roli, tomu vyslovil pochvalu. A ti, co se špatně učili a nic neuměli? Ať se neopováží strčit na zasedání ani nos!

—

Poměry ve Strádii se den ze dne povážlivěji horšily, a tak se mluvčí národa chtě nechtě museli hned na prvních zasedáních zabývat řešením těch nejpalčivéjších problémů. Duchapřítomná a energická vláda si věděla rady za každé situace, růžové i nerůžové; aby poslanci neplýtvali drahocenným časem na všelijaké nesmysly, vrazila jim hned do začátku k projednání zákon o zřízení námořní flotily.

Když jsem se o tom doslechl, zeptal jsem se jednoho poslance:

„Máte hodně námořních lodí?“

„Ne.“

„Kolik asi?“

„Zatím ani jednu.“

Užasl jsem. Všiml si toho a užasl rovněž:

„Čemu se tak divíte?“

„Zaslechl jsem něco, že prý jste schválili zákon o …“

„Ano!“ skočil mi do řeči. „Schválili jsme zákon o zřízeni námořní flotily, ovšem. Bylo to nutné, poněvadž dosud takový zákon nemáme.“

„A má Strádie vůbec moře?“

„Prozatím ne.“

„Nač tedy ten zákon?“

Poslanec se shovívavě pousmál a vysvětlil mi:

„Strádie, vážený pane, kdysi hraničila dokonce se dvěma moři a naším všenárodním ideálem je, aby naše draze milovaná vlast-mučednice byla zase to, co kdysi. Jak vidíte, usilovně na tom pracujeme.“

„Ach tak!“ předstíral jsem hluboké porozumění. „Co se toho týče, jsem si naprosto jist, že se Strádie vbrzku stane opět obrovskou a mocnou říší, pokud budou otěže jejího osudu stále v rukou lidí tak moudrých, činorodých, nezištných a upřímně vlastenecky smýšlejících jako nyní…“

(další stránka)