Rozjímanie jedného obyčajného srbského vola
Veľké množstvo zázrakov sa vyskytuje na tomto svete, a naša krajina, ako mnohí hovoria, prekypuje zázrakmi do takej miery, že zázraky už nie sú zázrakmi. Sú tu ľudia na veľmi vysokých pozíciách, ktorí vôbec nemyslia, a ako odškodnenie, alebo možno z nejakých iných dôvodov, vôl obyčajného sedliaka, ktorý sa ani trochu nelíši od ostatných srbských volov, začal premýšľať. Boh vie čo sa stalo, čo prinútilo toto bystré zviera, aby sa osmelilo vynaložiť také trúfalé úsilie, obzvlášť keď bolo dokázané, že v Srbsku by vám toto nešťastné zaneprázdnenie mohlo priniesť jedine škodu. Povedzme teda, že tento úbohý čert, pri všetkej jeho naivite, vôbec netušil, že toto úsilie nie je v jeho krajine výnosné, a tak sme mu nepripisovali žiadnu osobitú občiansku statočnosť. Stále však zostáva záhadou, prečo by mal vôl premýšľať, keďže nie je ani volič, ani člen rady, ani úradník, ani nebol zvolený za zástupcu v žiadnom volskom zhromaždení, alebo dokonca (ak dosiahol určitého veku) za senátora. A ak by tá úbohá duša niekedy snívala, že sa stane štátnym ministrom v akejkoľvek volskej krajine, mala by vedieť, že naopak by mala trénovať, ako premýšľať tak málo, ako to len ide, ako tí skvelí ministri v niektorých šťastnejších krajinách, i keď naša krajina nemá toľké šťastie ani v tomto ohľade. Nakoniec, prečo by nás malo zaujímať, ako nejaký vôl v Srbsku prebral úsilie ľuďmi opustené? Tiež sa mohlo stať, že začal premýšľať iba kvôli nejakým jeho prirodzeným inštinktom.
Takže, čo je to za vola? Obyčajný vôl, ktorý má, ako nás zoológia učí, hlavu, telo a končatiny, ako všetky ďalšie voly; ťahá vozík, pasie sa na tráve, olizuje soľ, prežúva a ručí. Jeho meno je Sivonja, šedý vôl.
A takto začal premýšľať. Jedného dňa ho jeho pán zapriahol spolu s jeho kamarátom, Galonjou, naložil na vozík nejaké ukradnuté pilóty a vzal ich do mesta predávať. Takmer okamžite pri vstupe do mesta pilóty predal a odpriahol Sivonju s jeho súdruhom, upevnil reťaz, ktorá ich spájala so záprahom, hodil pred nich zväzok veterníc a veselo šiel do malej krčmy osviežiť sa niekoľkými panákmi. V meste práve prebiehal festival, takže tam prechádzali muži, ženy a deti zo všetkých strán. Galonja, medzi volmi inak známy ako celkom hlúpy, sa na nič nepozrel, namiesto toho sa sústredil na svoj obed vo všetkej vážnosti, do sýtosti sa najedol, z čistej radosti trochu zaručal a ľahol si, sladko driemajúc a prežúvajúc. Všetci tí okoloidúci ľudia ho ani trochu netrápili. On iba mierumilovne drieme a prežúva (škoda že nie je človek, so všetkými tými predpokladmi pre vznešenú kariéru). No Sivonja nezvládol jediné sústo. Jeho zasnené oči a smutný výraz tváre na prvý pohľad ukazovali, že to bol mysliteľ a sladká, dobrosrdečná duša. Ľudia, Srbi, prechádzali okolo neho, hrdí na ich slávnu minulosť, ich meno, ich národ a táto hrdosť sa premietala do ich neoblomných spôsobov a chôdze. Sivonja to všetko skúmal a jeho duša bola odrazu pohltená žiaľom a bolesťou spôsobenou ukrutnou nespravodlivosťou, a on sa nezmohol na nič než sa poddať tej silnej, náhlej a mocnej emócií; smutno zaručal, bolestne a so slzami v očiach. A v jeho nesmiernej bolesti začal Sivonja premýšľať:
– Načo je môj pán s jeho krajanmi, Srbmi, taký hrdý? Prečo chodia s hlavou hore a pozerajú na môj ľud povýšenecky a s opovrhnutím? Sú hrdí na svoju vlasť, hrdí, že im milosrdný osud umožnil narodiť sa tu, v Srbsku. Moja matka ma tiež porodila tu, v Srbsku, a Srbsko je nielen môj rodný kraj, ale tiež môjho otca, a moji predkovia, tak ako tí ich, spoločne prišli do týchto krajov z ich starej, slovanskej domoviny. A predsa sa tým ani jeden z nás volov nepýšil, boli sme len hrdí na svoju schopnosť vytiahnuť ťažší náklad do kopa; dodnes nepovedal žiaden vôl nemeckému volovi: “Čo odo mňa chceš, ja som srbský vôl, moja domovina je hrdou krajinou Srbskou, všetci moji predkovia boli otelení tu, a tu, v tejto krajine, sú hroby mojich praotcov.” Bože chráň, nikdy sme sa tým nepýšili, nikdy nám to nenapadlo a oni sú na to dokonca hrdí. Zvláštny ľud!
Unesený týmito myšlienkami potriasol vôl smutne hlavou, zvoniac zvoncom na jeho krku a rachotiac jarmom. Galonja otvoril oči, pozrel na svojho priateľa a zabučal:
– A už sú tu zas tie tvoje nezmysly! Jedz, blázon, vypestuj si tuky, pozri, ako ti trčia rebrá; ak by bolo premýšľanie dobré, ľudia by ho nenechali na nás volov. V žiadnom prípade by sme nemali to šťastie!
Sivonja pozrel na súdruha s ľútosťou, odvrátil od neho hlavu a ponoril sa späť do svojich myšlienok.
– Sú hrdí na svoju slávnu minulosť. Majú svoje Kosovo pole, Bitku na Kosovom poli. Veľká vec, neťahali snáď už vtedy moji predkovia vozíky s jedlom a výzbrojou? Keby nebolo nás, ľudia by to boli museli robiť sami. Potom je tu povstanie proti Turkom. Veľké a vznešené podujatie, no kto tam v tom čase bol? Boli to títo povýšeneckí zadubenci, vystatujúc sa predo mnou, akoby vyvolanie povstania bola ich zásluha? Aha, vezmime si ako príklad môjho pána. Aj on je pyšný a chvastá sa povstaním, obzvlášť so skutočnosťou, že jeho pradedo zahynul vo vojne za slobodu ako pravý hrdina. A toto je zásluha môjho pána? Jeho pradedo mal právo byť hrdý, ale nie on; jeho pradedo zomrel, aby môj pán, jeho potomok, mohol byť voľný. Takže je voľný, ale ako narába so svojou slobodou? Kradne pilóty iných ľudí, sedí na vozíku a ja musím ťahať aj jeho, aj pilóty, zatiaľ čo on spí pri opratách. Teraz predal jeho pilóty, popíja alkohol, nič nerobí a pýši sa svojou slávnou minulosťou. A koľkože mojich predkov bolo pri povstaní zabitých, aby nakŕmili bojovníkov? A neťahali vtedy moji predkovia výzbroj, delá, jedlo, muníciu? A predsa sa nepýšime ich zásluhami, pretože my sme sa nezmenili; dodnes si plníme povinnosti, tak ako naši predkovia, trpezlivo a svedomito.
Sú hrdí na utrpenie svojich predkov a na päťsto rokov otroctva. Môj rod trpel počas celej našej existencie a trpíme a sme zotročovaní dodnes, a predsa sa o tom nerozkrikujeme. Hovoria, že ich Turci mučili, zabíjali a narážali na kôl; no, mojich predkov pozabíjali aj Srbi, aj Turci, a opekali nás a mučili nás všetkými možnými spôsobmi.
Sú hrdí na svoje náboženstvo, a predsa na nič neveria. Aká je vada mňa a môjho ľudu, že nemôžeme byť prijatí medzi kresťanov? Ich náboženstvo im vraví “nepokradneš” a tu je môj pán, ktorý kradne a pije za peniaze, ktoré získal z kradnutia. Ich náboženstvo im nariaďuje milovať svojich blížnych, a predsa si len navzájom ubližujú. Pre nich sú najlepší muži, vzory mravnosti, tí, ktorí neškodia, a nikomu samozrejme nenapadne požiadať niekoho, aby tiež spravil niečo dobré, mimo nerobenia škôd. Takto hlboko klesli, že tie ich vzory mravnosti neznamenajú nič iné, než bársaký zbytočný predmet, ktorý neškodí.
Vôl si zhlboka povzdychol a jeho vzdych zdvihol prach z cesty.
– Takže – pokračoval vôl v jeho smutných úvahách – v tom prípade, nie som ja a môj rod v tom všetkom lepší ako ktokoľvek z nich? Nikdy som nikoho nezabil, nikdy som nikoho neočiernil, nič som neukradol, nevyhodil som nevinného muža z verejnoprospešnej služby, nespravil som deficit v štátnej pokladnici, nevyhlásil som falošný bankrot, nikdy som nespútal alebo nezatkol nevinných ľudí, nikdy som neohováral svojich priateľov, nikdy som nešiel proti mojim volským zásadám, nerobil som falošné svedectvá, nikdy som nebol ministrom a nikdy som krajine nijako neublížil, a nielen že som jej neublížil, dokonca konám dobro tým, ktorí mne škodia. Moja matka ma porodila a zlí muži mi okamžite odopreli materské mlieko. Boh aspoň stvoril trávu pre nás volov a nie pre mužov, a predsa nám ju odopierajú. A my stále, napriek všetkému tomu bitiu, im ťaháme vozíky, orieme ich polia a dávame im chlieb. A predsa nikto neuzná náš prínos vlasti…
– Alebo si ako príklad vezmime pôst; no, mužom náboženstvo hovorí, aby sa postili na všetky sviatočné dni, a predsa nie sú ochotní vydržať ani tento malý pôst, zatiaľ čo ja a môj ľud sa postíme po celý život, od tej doby, čo sme po prvý raz boli odstavení od matkinho prsníka.
Vôl sklonil hlavu, akoby sa bál, potom ju znova zdvihol, nahnevane zafŕkal a zdalo sa, že sa k nemu vracalo niečo dôležité, niečo, čo ho trápilo; a z ničoho nič radostne zabučal:
– Oh, už viem, musí to tak byť – a pokračoval v rozjímaní, – tak je to; sú hrdí na ich slobodu a občianske práva. Musím sa na to vážne sústrediť.
A premýšľal a premýšľal, no nemohol na to prísť.
– Čo sú tie ich práva? Ak im polícia nakáže voliť, volia, a takto by sme mohli tak isto jednoducho zabučať: “Za-a-a-a!” A ak im to nie je prikázané, neodvažujú sa hlasovať, či dokonca miešať sa do politiky, tak ako my. Tiež vo väzení utŕžia bitky, aj keď sú celkom nevinní. My aspoň híkame a mávame chvostom, a oni nemajú ani tú malú občiansku smelosť.
V tom momente jeho pán vyšiel z krčmy. Opitý, oči rozostrené, mrmlal nejaké nezrozumiteľné slová a tackavo kráčal smerom k vozíku.
– Hľa, ako tento hrdý potomok užíva slobodu vyhratú krvou jeho predkov? Pravda, môj pán je opilec a zlodej, ale ako túto slobodu užívajú ostatní? Len ju premárnia a pýšia sa minulosťou a zásluhami ich predkov, na ktorých sa podieľali tak isto, ako ja. A my voly, my sme naďalej taká usilovná a užitočná pracovná sila, tak ako boli naši predkovia. Sme voly, no stále môžeme byť hrdí na našu náročnú prácu a zásluhy aj dnes.
Vôl zhlboka vzdychol a pripravil svoj krk na jarmo.
V Belehrade, 1902.
Pre Projekt “Radoje Domanovic” preložil Martin Belás, 2020.
Rozjímání jednoho obyčejného srbského vola
Tento svět je plný zázraků. Naše země je, jak mnozí říkají, zázraky přímo zaplavena a to do takové míry, že už o zázraky ani nejde. Na vysokých pozicích se nachází lidé, kteří vůbec nepřemýšlí. Na druhé straně snad jako kompenzace či z jakéhokoliv jiného důvodu existuje jeden obyčejný rolnický vůl nelišící se od ostatních srbských volů, který začal rozjímat. Kdo ví, co se stalo, že se toto výjimečné zvíře pustilo do tak smělého činu. A to obzvláště zde v Srbsku, kde bylo již mnohokrát dokázáno, že tato nešťastná činnost může přinést jen obtíže. Řekněme tedy, že tato ubohá bestie v celé své naivitě netušila, že tato činnost není v jeho zemi žádoucí. Nebudeme mu tedy přisuzovat žádnou občanskou odvahu. Záhadou ovšem zůstává, proč by měl vůl rozjímat, když není voličem, radním, ani purkmistrem. Nebyl zvolen ani jako zástupce valného shromáždění turu domácího, či senátorem (je-li jeho věk přiměřený). A pokud on, ta ubohá duše kdy snila o tom stát se ministrem v zemi turů, měla by naopak aplikovat metodu, jak přemýšlet co nejméně je to možné, podobně jako vynikající ministři. Ovšem ani v tom naše země nemá štěstí. Konec konců proč bychom se měli pozastavovat nad tím, že jeden vůl převzal těžký úkol, kterého se lidé zřekli? Je dosti možné, že jeho rozjímání je jakýmsi výsledkem základního instinktu.
Tak tedy, o jakého vola to vlastně jde? Jde o běžného vola, o kterém zoologie říká, že má stejně jako kterýkoliv jiný vůl hlavu, tělo, končetiny. Táhne povoz, žere trávu, olizuje sůl, přežvýkává a bučí. Jeho jméno je Sivonja, šedý vůl.
Začal uvažovat takto. Jeho pán jednoho dne zapřáhl jak jeho, tak i jeho kamaráda Galonju. Na povoz naložil několik ukradených plotových sloupků a vyrazil do města prodat je. Jakmile vstoupil do města, téměř okamžitě sloupky prodal. Posléze Sivonju a jeho kamaráda vypřáhl z povozu, hodil před ně svazek trávy a vesele odešel do malé hospůdky, aby se tam občerstvil několika nápoji. Ve městě právě probíhal festival. Kolem tak procházely spousty mužů, žen a dětí. Galonja, který byl mezi ostatními voli znám tím, že byl lehce přihlouplý, dění kolem sebe nepozoroval. Místo toho se ve vší vážnosti zajímal pouze o svůj oběd. S čistým požitkem si nacpal břicho a poté si lehl a spokojeně přežvýkával a podřimoval. Procházející lidé ho vůbec nezajímali. Jen spokojeně podřimoval a přežvýkával (je škoda, že to není člověk, neboť má všechny předpoklady pro slibnou kariéru). Sivonja ovšem nedokázal pozřít ani sousto. Na první pohled bylo z jeho zasněných očí a smutného výrazu ve tváři patrno, že je to myslitel, dobrá a vnímavá duše. Kolem něho procházejí lidé, Srbové, hrdí na svou slavnou historii, na své jméno, národ. Jejich hrdost se projevuje jak v jejich chování, tak v jejich chůzi. Sivonja to celé pozorně pozoroval. Z ničeho nic byla jeho duše zaplavena zármutkem a bolestí nad obrovskou nespravedlností. Tak náhlé a silné emoci ale nemohl nepodlehnout. Smutně a bolestně zabučel. Z očí se mu začaly řinout slzy. Zaplaven obrovskou bolestí začal Sivonja rozjímat:
– Na co je můj pán a jeho krajané, Srbové, tak pyšný? Proč všichni nosí hlavy tak vysoko a dívají se na mé lidi s pýchou a opovržením? Jsou pyšní na svou domovinu, pyšní na milosrdný osud, který jim umožnil, že se narodili zde, v Srbsku. Má matka mě také porodila zde, v Srbsku. A Srbsko není jen mou rodnou zemí, ale je rodnou zemí i mého otce a mých předků. Stejně jako jejich. Všichni do této staré slovanské země přišli společně. Ovšem nikdo z nás, nikdo z volů, na to není hrdý. Naše hrdost tkví ve schopnosti táhnout těžká břemena do kopce. Do dnešního dne se nestalo, aby nějaký srbský vůl řekl německému volovi: “Co po mě chcete? Já jsem srbský vůl. Mou domovinou je hrdá Srbská země. Všichni mí předci tam vyrostli. A zde, tato země, je hrobem mých předků.” Bůh chraň, na tohle my jsme nikdy hrdí nebyli. Nikdy nám to na mysl ani nepřišlo. A oni jsou na to tak hrdí. Zvláštní lidé!
Vůl unášen těmito myšlenkami smutně zaklepal hlavou. Zvon na jeho krku se rozezněl a zapraskalo jho. Galonja otevřel oči. Podíval se na svého přítele a zabučel:
– Tady to máš. Zase ty tvoje nesmysly. Najez se, blázne. Ať se trošku obalíš tukem. Podívej se, jak ti všude trčí žebra. Pokud by přemýšlení bylo k něčemu dobré, lidé by to také nechali na nás, na volech. Potom bychom ale nebyli tak šťastní.
Sivonja se s lítostí podíval na svého kamaráda. Odvrátil od něho svou hlavu a opět se ponořil do svých myšlenek:
– Jsou pyšní na svou úžasnou historii. Mají své Kosovo pole, Bitvu na Kosově poli. Velká věc. Cožpak tenkrát mí předci netáhli vozy s potravinami a výzbrojí? Kdyby nebylo nás, lidé by to sami nezvládli. Potom tu máme povstání proti Turkům. Velká, ušlechtilá věc. Ale kdo tam tenkrát byl? Byli to snad tito hlupáci, co nosí nosy nahoru a kteří se přede mnou hrdě nosí jako kdyby to povstání bylo jejich zásluhou? Podívejte se například na mého pána. Je tak hrdý a i on se chlubí tímto povstáním. A to zvlášť faktem, že jeho praděd položil svůj život za války za svobodu jako statečný hrdina. Copak tohle je zásluha mého pána? Jeho praděd měl právo být hrdý, ale on ne. Jeho praděd zemřel za to, aby můj pán, jeho potomek, mohl být svobodný. A tak je svobodný. Ale jak svou svobodu užívá? Krade ostatním lidem plotové sloupky, sedí na voze a to já musím táhnout jak jeho, tak ty sloupky. On si v klidu podřimuje za otěžemi. Teď ty svoje plotové sloupky prodal, popíjí kořalku, nic nedělá a je hrdý na svou slavnou historii. A kolik mých předků bylo zabito během povstání, jen aby nakrmili bojovníky? A cožpak mí předci v té době netáhli všechnu výzbroj, děla, potraviny a střelivo? A přesto si nepřisvojujeme jejich zásluhy, protože my jsme se nezměnili. Dodnes svou povinnost plníme stejně jako kdysi naši předkové, svědomitě a trpělivě.
– Oni jsou hrdí, že jejich předkové trpěli pět set let v otroctví. Náš druh trpí celou svou existenci. Do dnešního dne stále trpíme a jsme otroci. Přitom nekřičíme z plných plic. Oni říkají, že Turci je mučili, vraždili, napichovali je na kůly… mí předci byli vražděni jak Srby, tak Turky. Byli opékání a prošli si mnohým utrpením.
– Oni jsou hrdí na své náboženství. Přitom nevěří ničemu. Copak je to chyba moje či mých druhů, že nás Křesťané mezi sebe nepřijmou? Jejich náboženství jim říká: “Nepokradeš.” A podívejte se na mého pána, který krade a pije za peníze, které získal z krádeže. Jejich náboženství jim říká, aby milovali bližního svého. Přitom jeden druhému neustále ubližují. Pro ně nejlepší člověk, příklad samé ctnosti, je ten, který nikomu nezpůsobí žádnou újmu. A samozřejmě, nikdo z nich se nenamáhá, aby kromě toho, že nikomu neublíží, udělal i něco dobrého. Tak hluboko klesli. Jejich příklad ctnosti může být jakákoliv zbytečná věc, která nikomu nezpůsobí žádnou újmu.
Vůl si zhluboka povzdechl. Jeho dech zvířil prach na cestě.
– A tak – pokračoval vůl ve svých smutných úvahách – cožpak já a mí druzi nejsme lepší než kdokoliv z nich? Já nikdy nikoho nezavraždil, nikdy jsem nikoho nepomlouval, nikdy jsem nic neukradl. Nikdy jsem nevinného nevyhodil z veřejné služby, nikdy jsem se nedopustil zpronevěry, nikdy jsem nevyhlásil falešný bankrot. Nikdy jsem k řetězům nepřivázal a nezajal nevinné lidi. Nikdy jsem nepomlouval své přátele. Nikdy jsem nešel proti zákonům volů. Nikdy jsem neučinil falešná svědectví. Nikdy jsem nebyl ministrem státu a nikdy jsem zemi neublížil. A nejenom že jsem nikdy neublížil, já dokonce činím dobré skutky těm, kteří ubližují mně. Když mě má matka porodila, okamžitě mě ti zlí lidé odstavili od jejího mateřského mléka. Alespoň že Bůh pro nás voli vytvořil trávu. Ne pro lidi. Přitom i o tu nás oni připravili. I přes všechno to bití stále táhneme jejich vozy, oráme jejich pole a dáváme jim chléb. Přesto si nikdo neváží našich skutků, které děláme pro naši rodnou zem…
– Nebo podívejme se například na půst. Náboženství lidem káže, že se mají o postních dnech postit. Oni ale nejsou ochotni podstoupit ani malý půst. Přitom já a mí přátelé se postíme celé naše životy a to od chvíle, co nás odtrhli od prsou našich matek.
Vůl utrápeně sklonil hlavu. Poté ji opět zvedl. Vztekle zafuněl. Zdálo se, že si vzpomněl na něco důležitého. Něco, co ho velice trápí. Z ničeho nic vesele zabučel:
– Oh, teď už vím. To musí být ono – a pokračoval ve své úvaze – tak to je. Jsou hrdí na svou svobodu a občanská práva. Musím se nad tím vážně zamyslet.
A tak přemýšlel dál. Přemýšlel, ale vymyslet to nedokázal.
– O jaká práva jde? Pokud jim policie nařídí, aby volili, jdou volit. My ale můžeme úplně stejně zabučet: “Pro-o-o-o!” A pokud jim to nikdo nepřikáže, nebudou volit, nebo se vměšovat do politiky tak jako my. Ve věznicích je taky bijí, a to i když jsou nevinní. Když nic, my alespoň bijeme a máváme ocasy. Oni ani tuhle trochu občanské odvahy nemají.
V ten moment jeho pán vyšel ven z hospůdky. Opilý, vrávorající, pohled rozmazaný, mumlajíce nesrozumitelná slova nejistě vyrazil směrem k vozu.
– Jen se podívejte, jak tento hrdý potomek využívá svou svobodu, kterou získal krví svých předků. Správně. Můj pán je opilec a zloděj. Jak ale ostatní využívají svou svobodu? Zahálí a jen se chvástají minulostí a zásluhami svých předků, ke kterým oni se přičinili stejnou měrou jako já. A my, volové, my stále pilně dřeme a jsme užitečnými pracovníky stejně jako kdysi naši předci. My jsme jen volové, ale i dnes můžeme být hrdí na naši náročnou práci a zásluhy.
Vůl si zhluboka povzdechl a nastavil krk, aby mohl být opět zapřažen.
V Bělehradě, 1902
Pro “Radoje Domanović” Projekt přeložila Petra Bajerová, 2020
Радоје Домановић 