Tag Archive | Boj

Jaz glasujem za slepce

Do pred nekaj leti je že živel ded Mijat, kakor smo ga klicali vsi v naži vasi, pa tudi po vsej okolici. Kar se je zdelo mena kot fantičku nekaj čudnega, je bilo to, da so ga s priimkom ded Mijat klicali tudi starci s sivimi lasmi, ki so pravili, da pomnijo deda Mijata kot starega človeka, že odkar se ga spominjajo. Jaz se ga spominjam že kot otrok, ko sem hodil v važko ljudsko šolo. Njegova hiža je bila blizu šole, in kakor da ga zdajle gledam, kako stopa počasi po poti mimo šole. Visok, krepak, dolgih sivih brkov, dolgih sivih las skoraj do ramen, z obrito brado, z dolgimi sivimi obrvmi, ki mu malone pokrivajo oči, stopa počasi, z dolgim korakom, a z vzravnanim životom. Stopa in kadi iz dolgega, črešnjevega čibuka, ob boku mu stalno visi kresilo, na prsih pa ima preko ramen obešeno staro usnjeno tobro in v nji tobakov mehur iz posušenega mehurja, kremen in se nekatere najpotrebnejše, stvari. Njegova hiša je bila trdna, mnogoštevilna, štela je nad petdeset družinskih udov. Nemara se iz spoštovanja do deda Mijata niso porazdelili, ker se je družina prècej po njegovi smrti razkropila v nekaj hiš.

Čeprav ni bil ded Mijat pismen, je vendar cenil šolo in uk kakor kako svetinjo in je z veseljem gledal, kako zna že vsak otrok brad knjige in pisati pisma, kar je bilo za njegove mladosti prava redkost, in je mlajšim svetoval, naj pošiljajo svoje otroke v šolo v uk. Kdaj pa kdaj je sedel k ognjišču, si prižgal čibuk, zakolobarile so goste plasti dima skozi sive, okrog ust orumenele brke in otroci so mu prebirali junaške pesmi; ali pa je sam pripovedoval o bojih in junakih iz ustanka. Ko je izbruhnil prvi ustanek, je bilo njemu pet let, v drugem ustanku pa je bil že v bojih. Pogosto se mu je sredi pripovedovanja o onih težkih dneh, o poginulih junakih in hudih bridkostih zakotalila solza po nagubanih licih, pa je vzel gusle, potegnil preko strun, zadrhteli so tožni glasovi in zatrepetal je bolesten, onemogel starčevski glas:

»Ko hoteli so se v zemlji,
v zemlji srbski dvigniti k prevratu…«

Nekoč, a to je bilo že kake dve-tri leta pred njegovo smrtjo, je rekel ded Mijat v nekem pomenku z učiteljem:

»Čudno je to, učitelj, danes je svoboda in so pismeni ljudje pa šole in vse, ljudje pa so čedalje slabši!…« Pri teh besedah se je ded Mijat globoko zamislil, tožno zmajal z glavo in zavzdihnil.

Učitelj mu ni odgovoril.

Po krajšem molčanju je ded Mijat spet povzel:

»Glej, dečko moj, jaz bom kmalu umrl, a vendar bi rad še videl, kako se uče otroci v šoli in kaj počnó tam.«

»Lejte, ded Mijat, čez tri dni bodo šolski izpiti, pridite poslušat te skušnje!« ga je prisrčno povabil učitelj.

In ded Mijat je obljubil, da pride.

Izpit je bil, kakršni so pač izpiti: otroci umiti, lepše oblečeni kakor po navadi, sede otrplo na svojih mestih z izrazom strahu na licih, ker je prišel nadzornik, ta »bavbav«, s katerim jih je učitelj celo leto strašil. Nadzornik, resen, namrgoden, je važno sedel za mizo, ki je bila nalašč zaradi njega pogrnjena s čistim prtom in s šopkom cvetlic v vazi. Njegov obraz je bil dostojanstven, in ko je preletel šolske zvezke, jih je prelistal s tako važnim in zamišljenim izrazom na licu, da bi človek mislil, da rešuje kakšne zapletene znanstvene probleme. Otroci so strmeli vanj z izgubljenimi očmi, vsi prestrašeni in na vsakem njihovih obrazov kakor da se je bralo: »Uuuh, kako grooozen je!«

Tudi učitelj sam je bil preplašen in spremenjen, kakor bi pričakoval sodbe, od katere je odvisna njegova glava, toda poleg strahu se je še mučil z važnim vprašanjem: »Ali je gospod nadzornik filolog ali naravoslovec?« — kajti od tega je bilo odvisno, katero smer bo ubral pri izpraševanju, pa seveda tudi uspeh, šolski odbor, sestoječ iz petih vaščanov, se je zresnil in kakor bi pregledoval in ocenjal, »kako se je šolnik potrudil.« Starši otrok so sedeli ob kraju na stolih in poslušali uspehe znanja svojih otrok.

Izpit je šel svoj normalni tek.

Vstopil je ded Mijat. Otroci in vaščani so vstali. Nadzornik je jezno zamahnil otrokom, naj sedejo in ne motijo pouka. Dedu Mijatu so odstopili najboljše mesto, on pa je sedel ter s strahom in spoštovanjem ogledoval po stenah pisane slike s kačami, kravami, pticami ter drugimi živalmi božjimi, pa nato računalo, tablo, mape in nato je zagledal na neki mizici poleg sebe prgišče soli, palico žvepla, košček železa, konček jekla, nekšno kamenje in še druge take vsakdanje reči.

Vse, kar je ded Mijat videl v šoli, ga je navdajalo s prav takim navdušenjem kakor tedaj, ko je prvič videl železnico.

Prav ta hip, ko je sedel ded Mijat na stol, je poklical nadzornik enega izmed učencev.

»Vprašujte iz istega predmeta,« je rekel nadzornik učitelju dostojanstveno ter zavzel pozo in izraz globoke, važne pazljivosti.

»No, povej nam, Milan, kaj veš o ovci. Samo pazi in počasi govori, ne boj se, saj to dobro znaš.«

Otrok je izbuljil oči, malo iztegnil vrat, pogoltnil vase slino, pogledal s strahom nadzornika ter z zvonkim glasom zapel:

»Ovca (tu je spet pogoltnil slino vase, se malo vzpel na prste in pel dalje)… Ovca — ima glavo.«

»Prav dobro!« je rekel učitelj.

Nadzornik je v znamenje odobravanja pokimal z glavo.

Otrok se je malo zmedel, ker ni vedel, kaj pomeni ta gib nadzornikove glave, in nadaljeval:

»Ima glavo, vrat, trup in ude; na vratu ima lepo dolgo dlako, ki se imenuje griva…«

»Pazi, ne govori tja v dan!« je rekel učitelj z malo strožjim glasom.

»Kaj še nikoli nisi videl ovce, tepec!« je jezno kliknil otrokov oče s svojega stola in drugi gostje so se zasmejali.

»Prosim goste, da se ne vmešavajo!« je pripomnil nadzornik.

»Ampak, prosim te, gospod, to je moj otrok, vsak dan ti pase ovce, zdaj pa pravi, da ima grivo. Kaj pa ste napravili iz otroka v šoli?!«

Otrok je bušil v jok.

»Pazi vendar, zakaj se motaš, saj znaš vse to tako lepo povedati«, je dejal učitelj in ga pobožal po glavi, čeprav bi ga najrajši udaril.

Otrok pa je še bolj zmedeno nadaljeval ter pričel mešati vso »učenost«:

»Ovca je naša domača žival, ki ima glavo in na glavi pošto, telegraf in okrožno sodišče.«

»Kaj pa govoriš. Ovca! Razumi: Ovca!« je rekel učitelj in ves zadrhtel. »Kakšna pošta se ti meša sem!«

»Ima glavo, kjer se zbira narodna skupščina!«

»Pazi, pravim, drugače te zapodim v klop!«

»To je naša roparska žival; ima dva izvira, en pritok izvira na Goli planini, drugi pa… Oba se združita pri Stalaču in tečeta na sever…«

»Kaj si znorel danes!« je zavpil učitelj.

»To je naša koristna rastlina, ki dozori jeseni in daje sladek sad, ki je ovit s kožnato lupino in rodi slepe mladiče ter se vsako leto levi.«

»V klop!« je srdito zavpil učitelj in si obrisal s čela kakor grah debele znojne kaplje.

Skušnja se je nadaljevala z izpraševanjem drugih učencev.

Ded Mijat se je spremenil v zgolj sluh in je strme poslušal, kaj vse vprašujejo otroke, on pa je vse to kot otrok vedel tudi brez šole.

Slišal je, da svinja rada žre žir in da ima glavo in štiri noge, da se pravi mladiču pujs, samici svinja in samcu prašič. Prav tako je slišal, da ima vol glavo, štiri noge in rep, da prežvekuje, se pase s travo in vleče voz, od krave pa da dobivamo slastno mleko; da volovsko meso jemo in da porabljamo kožo za obutev. Slišal je še, da ima sol slan okus, da je bela in sprejema vlago vase (se ovlaži), da je jeklo trdo in da delamo iz njega nože, kose itd.

Pa še tega kak otrok ni vedel povedati. Neki učenec je rekel celo, da si spleta konj svoje gnezdo na visokem drevju in da se hrani s hrošči, drugi pa je dvignil roko in povedal, da žre konj seno, se pase na travi in da žre tudi oves, da ne prežvekuje, in je še povedal, da vleče voz in da se porablja tudi za ježo.

»Vidite, kdor v šoli pazi in ne zija okrog sebe, se nauči svoje naloge in jo zna!« je dostavil učitelj veselo.

Nato je moral ded Mijat poslušati o hruškah, višnjah, jabolkih, slivah in o raznovrstnem drevju. Kje raste katero, kakšen sad rodi, za kaj nam rabi; poslušal je ded Mijat in se po malem čudil, od kod ve on vse to brez šole bolje kakor pa ti otroci.

Prešli so na srbski jezik v četrtem razredu.

Nadzornik je poklical enega boljših.

»Naj kaj bere ali pa na pamet pove kako pesem?«

»Pesem?… lahko.«

»Katero pesem znaš?«

»Znam ,Pohod na Kosovo’.«

»Daj, povej!«

»Ko je zjutraj zora zazorila,
sinil dan in je zagrelo sonce,
se je širom mestna dver odprla,
prikorakala v oddelkih vojska.
Vsi konjiki z bojnimi so kopji.«

»Dovolj!« mu seže v besedo nadzornik.

Ded Mijat se je malo ogrel, ker mu je bila pesem mila, zato se je namrgodil, ko jo je nadzornik prekinil.

»Povej mi, kakšna beseda je s kopji?« je vprašal nadzornik.

»S kopji, to je samostalnik, obče ime.«

»Prav dobro!«

»A kateri sklon?«

»S kopji je samostalnik v šestem sklonu množine, prvi sklon ednine pa se glasi kopje in se sklanja po četrti vrsti.«

»Lepo, a zdaj mi povej še, kakšna besedica je tisti ko? ,Ko je zjutraj zora zazorila’, tako si začel pesem. Torej, kaj je ta ko

»Ko, to je prislov.«

»A kaj so prislovi?«

»Prislovi so besede, ki se dostavljajo glagolom in določajo kraj, čas in način, kje, kako in kdaj se dogaja glagolsko dejanje.«

»Zelo lepo! Pa je bil v stavku kak glagol?«

»Bil, to je glagol zazorila, od glagola zazoriti

»Prav dobro, idi v klop, zdelal si.«

»Naj nadaljuje pesem Milivoj Tomić!« je poklical nadzornik.

»Boško Jugović je vsem na čelu,
v častem zlatu ves, na konju ričku.«

»E, čakaj: v čistem zlatu ves. Ves, kakšna beseda je to?«

»Ves ali cel, to je zaimek.«

»Nadaljuj!«

»Prapor s križem vase ga zagrinja,
brate moj, vsa tja do konja rička.
Na zastavi jakolko je zlato,
a na jabolku so zlati križi,
s križev pa vijó se zlate rese
in opletajo po hrbtu Boška.«

»Dovolj!« je rekel učitelj. »Povej mi, kakšna beseda je to opletajo

»Opletajo, to je glagol od opletati

»Kateri čas?« je vprašal nadzornik.

»Opletajo, to je sedanji čas.«

Ded Mi jat je začel že zlovoljno godrnjati, ker so prekinjali pesmi, ki so mu ugajale edino od vsega, kar so se učenci učili, in mu niso dovolili, da bi jih cele užival.

Naslednji, ki so ga poklicali, je nadaljeval:

»Carica se Milica približa,
pa za uzdo zgrabi konja rička,
in objame brata okrog vrata:
»Boško Jugović, aj, brat moj mili,
tebe car je meni v dar poklonil
in tako sporoča ti in pravi,
da izroči prapor, kamur hočeš,
in da z mano v Kruševcu ostani,
da mi vsaj en ljubljen brat ostane!«
Boško Jugović pa dé in pravi:
»Pojdi, sestra, v svoje bele dvore,
vendar pa jaz k tebi ne bi krenil,
nad dal iz rok zastave s križem,
če mi car pokloni…«

»Dovolj!« ga je ustavil učitelj. »Kakšna beseda je mi? ,Če mi car pokloni’«…

Ded Mijat je planil s svojega sedeža, njegova sivi lasje so zavihrali in izpod silnih trepalnic so v ognju zasijale oči, ko je kliknil:

»Zakaj pa ne pustil otroka, ti ničè, da bi povedal do kraja to lepo pesem in ga zafrkuješ s praznimi marnjami?«

Učitelj se je nasmehnil na to pripombo deda Mijata in šepnil nadzorniku nekaj na uho, ta pa je dejal:

»Mora se tako, stari, tako je po učnem načrtu.«

»Če se mora tako, potem vrzite te vaše učne načrte v kot in zaprite vse šole, da ne bodo otroci mlatili prazne slame. Ta vaš načrt je zmešal otrokom glave, da zdaj ob vsem svojem šolanju ne vedo, kaj žre konj in to so vedeli že, le preden so začeli v šolo hoditi. Če je ta načrt tak, je bolje, da ni niti njega niti šole, marveč da gredo kot slepci po svetu in pojo one naše stare pesmi in junake, kakor za moje mladosti, in mi tedaj nismo bili slabši.«

Te besede je spregovoril ded Mijat z globoko bolečino, z drhtečim glasom. Hotel je še nekaj reči, namesto tega pa je sunil z rokami od sebe, iz prsi se mu je izvil globok vzdihljaj, obrnil se je k vratom in žalostno majaje z glavo krenil iz šole, kjer so ostali gostje in učitelj in otroci v popolni tišini, osupli od začudenja.

»Boga mi, pametno pravi ded Mijat, moder starokopiten mož je. Tudi jaz glasujem za slepce!« je polglasno rekel zase neki kmet, kateremu je glasovanje prešlo že kar v meso in kri, ter s tem pretrgal težko, globoko tišino.

 

Vir: Radoje Domanović, Zgodbe in satire, Slovenski knjižni zavod, Ljubljana 1951. (Prev. Fran Albreht)

Králevic Marko podruhé mezi Srby (2/5)

(předchozí stránka)

A Marko jel pomalu dál a div si hlavu neukroutil, jak se divil, proč jeho Srbové před ním utíkají — vždyť ho přece tak dlouho a tak úpěnlivě přivolávali! A co písní o něm složili… To bude asi tím, napadlo ho, že ještě nevědí, kdo je, ale až se to dozvědí, konejšil se, to bude panečku uvítání! A on je pak všecky svolá dohromady a vytáhnou na sultána… Tu najednou spatřil u silnice rozložitý dub a pod ním lákavý chládek; neodolal a sesedl ze Šárce, přivázal ho, svlékl si kožich, sáhl po měchu a pustil se do vína. A jak tak popíjel a rozjímal, padla na něj dřímota, a tak se natáhl, jen tak, bez ničeho pod hlavou, že se drobátko prospí. Ale jen odespal prvních pár veršů, Šarac zpozoroval, jak je obkličují nějací lidé, a začal hrabat kopytem o zem. Byl to okresní policejní písař a deset žandárů. Marko vyskočil, natáhl si kožich naruby, nasedl na Šárce, a uzdu v zubech, v jedné ruce šavli, v druhé buzdovan, vtrhl mezi žandáry. V těch by se byl krve nedořezal, jak se lekli; a Marko, bez sebe vzteky, že ho probudili, začal jednoho po druhém obdarovávat: někoho šavlí a někoho buzdovanem. Sotva se třikrát rozmáchl, a už duše všech deseti žandárů opustily toto slzavé údolí. Když písař viděl to dopuštění, vykašlal se na vyšetřování a paragrafy, vzal nohy na ramena a metelil pryč. Marko se vrhl za ním s výhrůžným pokřikem:

„Marné prcháš, bídný zkurvysynu!
Můj buzdovan nemíjí se cíle!“

zamával buzdovanem a mrštil jím za bídným zkurvysynem; ten sebou sekl jak kláda, přestože buzdovan o něj jen lehce zavadil rukojetí. Zařinčely prázdné třmeny — a už se zmítal v Markových rukou; Markovi se ho ale zželelo, a tak mu jenom svázal ruce za zády a pověsil ho na hlavici sedla. Pak se vrátil k svému měchu, a když si pořádně přihnul, povídá tomu nešťastníkovi:

„Pojď si se mnou zavdat, zkurvysynu!“

Ale písař jen naříkal bolestí, kroutil sebou a házel, což Markovi přišlo jako náramně povedená švanda a rozesmál se; čím víc sebou ten chudák zavěšený na sedle mrskal a čím víc úpěl a fňukal, tím víc se Marko chechtal — kničí jak kotě či štíně! napadlo ho a rozřehtal se tak, až se popadal za junácké panděro a z očí se mu koulely slzy jako ořechy.

Písař s pláčem začal žadonit, aby ho pustil, a sliboval, že okamžitě zastaví veškeré trestní stíhání.

To už Marko dočista řval smíchy — div se nestrhal; tak ho ten smích zmohl, že dokonce přestal mluvit v de- seterci a povídá prózou:

„Máš, o co sis koledoval, ty žouželi, červe jeden bídná!“

Ale protože měl dobré srdce (v hrudi reka srdce milostivé), slitoval se nad písařem. A zrovna když ho chtěl odvázat, rozhlédl se a co nevidí: obklíčilo ho dalších deset pořízků, stejně divně ustrojených jako ti předtím, a zase jim velel takovýhle nějaký zkurvysyn. Marko skočil k Šárci, shodil písaře do trávy (a ten se odkutálel do škarpy u silnice a ječel a hekal odtamtud), vyhoupl se na Šárce a zaútočil. A vše se opakovalo: Marko se sotva dvakrát třikrát ohnal a všech deset žandárů vypustilo duši a písař — stejně jako jeho kolega před chvílí — vzal do zaječích. Marko i jeho trefil rukojetí buzdovanu. Svázal ho a pověsil na sedlo, pak šel vytáhnout toho prvního ze škarpy. Ten byl celý umolousaný od bahna a crčela z něj voda — což Marka znovu tak rozřehtalo, že ho jentaktak donesl k Šárci a pověsil z druhé strany sedla. Oba kolegové zkurvysyni sebou bezmocně mlátili a šili a vřískali a kvičeli a Marko se smál a řehonil a řičel smíchy — až si nakonec řekl (prózou):

„Tahle taškařice věru stála za to, že jsem se vrátil z onoho světa!“

Ale nechval dne před večerem, štěstí s neštěstím za ruku se vodí, nekřič hop — a tak dále. Jen se Marko vrátil k svému měchu, aby — jak to známe z písní o něm — víno vypil do poslední kapky, zaznělo přenáramné troubení a bubnování. Nejdřív zdálky, ale pak bylo slyšet blíž a blíž. Sarac začal neklidně frkat a stříhat ušima.

„Pomóóóc!“ zakvíleli v duetu kolegové zkurvysyni.

Trubky vřeštěly a bubny rachotily stále blíž, země duněla pod těžkými děly, zapráskaly salvy z pušek. Šarac vyvalil oči a začal poskakovat jako zjančený; duo mrskajících se zkurvysynů hýkalo a krákoralo stále srdceryvněji. Šarac byl čím dál vyplašenější — Marko nevěřil svým očím: to že je jeho Šarac? Ale pak se pokřižoval, sáhl po měchu, vyžahnul ho do dna a jal se chlácholit Šarce:

„Hejsa, Šárce, brachu nerozlučný,
statisíce šarvátek a řeží, [1]
oři můj, jsem s tebou proharcoval —
ničehož ses nikdy nezalekl!
Dá Bůh, že i dneska zvítězíme!“

Zaburácela děla; i sám Marko sebou škubl a Šarac se vzepjal, jako by se dočista splašil. Duo zkurvysynů sletělo a se žalostným jekotem se odkutálelo do škarpy, což Marka znovu rozesmálo — ačkoli šlo vůčihledě do tuhého; chechtal se a řehtal, až se prohýbal, a jen taktak se vydrápal na Šarce. Když se pušky a děla ozvaly ještě blíž, Sarac jako smyslů zbavený přeskočil škarpu a vyřítil se přes pole a louky, křoviny a příkopy. Marko ho nedokázal zastavit, ať dělal, co dělal. Přitiskl se tedy k němu, rukou si chránil obličej, aby ho nepoškrábalo trní; sobolí čepice mu spadla, šavle mu odskakovala od boku, a Šarac uháněl hlava nehlava, jako by ho posedl ďas. Přiřítili se na jakousi pláň — a tu máš! Co čert nechtěl — padli do pasti vojáků! Trubky vytrubovaly, bubny duněly, pušky štěkaly, z okolních kopců hřímala děla; před nimi vojsko, za nimi vojsko, vlevo, vpravo, prostě všude. Šarac se vzepjal a vrhl dopředu, Marko popadl buzdovan a zaútočil na ty nepřehledné šiky, které kolem něho stále víc a víc houstly. Zápolili tak skoro dvě hodiny, až Šárci vyrazila z nozder krvavá pěna; i Marko byl už unavený — jak by ne! Dvě hodiny kolem sebe mlátit těžkým buzdovanem! Pušky mu příliš ublížit nemohly, protože měl na sobě pancíř ze železa, pod ním drátěnou košili z oceli a navrch ještě trojí oblečení a vlčí kožich. Nakonec ho to všecko alé přece jenom udolalo — ani ne tak jejich pušky a děla, jako jeho vlastní buzdovan. Vzali mu koně, sebrali mu zbraně, spoutali ho a s ozbrojeným doprovodem ho vedli na okresní policejní stanici k výslechu.

Před ním deset vojáků, za ním deset vojáků a zrovna tak zleva i zprava po deseti vojácích s nabitými puškami a nasazenými bajonety. Na ruce zkřížené za zády mu nasadili želízka; na nohou vlekl okovy těžké nejmíň půl centu. Vpředu jako hlavní stráž pochodoval prapor vojáků, vzadu mašíroval pluk a za plukem dusala divize, na jejímž konci kráčel velitel divize obklopený generálním štábem; po obou stranách hřměla z okolních kopců kanonáda divizního dělostřelectva. Vše v plné pohotovosti, jako by vypukla válka. Šárce vedlo dvanáct vojáků, šest z každé strany, a i jemu spoutali přední nohy a na tlamu mu natáhli síťku, aby někoho nekousl. Marko se zachmuřil, zesmutněl, i legendární kníry (jeť každý knír Marka králevice, as jehnéte zvíci půlročního, bujná brada co beránek roční…) mu zplihly a plandaly po ramenou. K silnici, po níž ho eskortovali, se sbíhaly davy zvědavců, mnozí dokonce lezli na ploty a ohrady a šplhali na stromy, jen aby ho viděli, což bylo zcela zbytečné — stejně všechny kolem převyšoval nejmíň o dvě hlavy.

Přivedli ho na okresní policejní stanici. V kanceláři seděl osobně pan okresní náčelník, slaboučký krňous, ruce jak štangličky, psí prsa, při řeči pochrchlával a koukal značně přiboudle. Po levé i po pravé straně jeho stolu stálo šest pandurů s odjištěnými revolvery.

Když pan náčelník spatřil Marka (byť spoutaného), k smrti se vylekal; rozklepal se, jako by ho rozrážela horkost, vypoulil oči a nebyl schopen slova. S největším vypětím se po chvíli sebral a pokašlávaje, začal ochraptělým hlasem vyšetřovat:

„Kdo jste a jak se jmenujete?“

„Jsem králevic Marko, srbský junák!“ zaduněl kanceláří Markův hlas jak zvon a kapitán se roztřásl, až mu vypadlo pero z ruky; i kolemstojící panduři sebou cukli, a zvědavci doslova ucpali dveře.

„Chovejte se přístojně a ztlumte hlas, jak se sluší a patří na úřední půdě. Nejsem hluchý. Kdy jste se narodil?“

„Roku tisíc tři sta dvacet jedna.“

„Odkud pocházíte?“

„Mým domovem Prilep jest, hrad bílý.“

„Jakou máte profesi?“

Téhle otázce Marko nerozuměl.

„Jste úředník či obchodník? Nebo snad pracujete v zemědělství?“

„Kupčit ani rodnou hroudu orat
královskému synu nepřísluší!“

„Za jakým účelem jste přijel do Srbska?“

„Pět set roků v hrobl obracím se, jak mé ve dne v noci nazpét zvete, bych Kosovo kleté pomstít přišel. Kdo ústa má, o mní písni zpívá — v hrobl klidu já umrlec nemám. Uprosil jsem proto Hospodina, by mé k Srbům zpátky na zem pustil…“

„Ale to jste provedl hroznou hloupost, člověče nešťastná! Nesmysl, to se všecko říká a zpívá jenom tak, pronic zanic… Kdybyste měl víc fištrónu v hlavě, nedal byste na písně, a ušetřil byste nám i sobě celou tuhle polízanici… Jo, kdybyste byl k nám pozván oficiálně, to by byla jiná! Ale takhle nepočítejte s žádnými polehčujícími okolnostmi… Vás my tady přece vůbec na nic nepotřebujeme!“ zachraptěl náčelník nervózně a v duchu si pomyslel: Vlez mi na záda i s junáckými písněmi! Lidi nevědí roupama co dělat, pokřikujou a vyzpěvujou všelijaké pitomosti a já se teď tady kvůli tomu musím rozčilovat! Ještě z toho budu marod!

„Třikrát bída, Kosovo ty naše,
čeho ses to, nešťastné, dočkalo?
Po vznešeném caru Lazarovi,
hle! daremná chamraď v Srbsku vládne!“

zahuhlal si Marko pro sebe a obrátil se nahlas k náčelníkovi:

„Darmo, kmáne, darmo zrazuješ mé!
Vím, co je mou svátou povinností:
ztéci bašty mésta Cařihradu,
zamordovat Turčínů sultána!“

Náčelník vyskočil, jako když ho bodne:

„Dost! Další trestný čin! Člověče, vy nás ještě dostanete do maléru! Vždyť náš stát v současné době žije s tureckou říší ve velkém přátelství!“

Marko zalapal po dechu a div nepadl do mdlob. Srbové že se přátelí s Turky? Tak co mě u sta hromů citýrují? říkal si v duchu roztrpčeně, a nemohl se z toho omráčení probrat.

„Věnujte mi pozornost, ano? Je řeč o vás! Dopustil jste se následujících závažných trestných činů:

Za prvé: Dvacátého tohoto měsíce jste spáchal surovou vraždu na Petru Tomićovi, obchodníkovi, který se projížděl na bicyklu. Šlo o vraždu úkladnou, což dosvědčili tito svědkové uvedení v žalobě: Milan Kostić, Sima Simić, Avram Srećković a další. Podle závěrů vyšetřování a lékařského nálezu jste nebožtíka Petra Tomiće usmrtil tupým těžkým předmětem, načež jste mrtvole usekl hlavu. Mám vám přečíst žalobu? Ne?

Za druhé: Téhož dne jste napadl Marka Đorđeviće, šéfa výletní restaurace ve V…, rovněž s úmyslem ho zavraždit, což odpovídá vaší násilnické povaze; jemu se však naštěstí podařilo uniknout. Dotyčnému váženému občanu, který působil po jistou dobu i ve funkci národního poslance, jste vyrazil tři zuby. Dle lékařského nálezu i to je těžké ublížení na těle. Dotyčný občan na vás podal žalobu; požaduje, abyste byl dle zákona potrestán a nadto abyste mu zaplatil odškodné, náhradu ušlého zisku a veškeré soudní výdaje.

Za třetí: Spáchal jste vraždu dvaceti žandárů a těžce jste zranil dva okresní policejní písaře.

Za čtvrté: Je tu přes padesát dalších žalob z pokusu o vraždu.“

Marko nebyl mocen slova — to se mu snad zdá!?

„Dokud nedokončíme vyšetřování, zůstanete zde ve vazbě. Pak váš případ předáme soudu a vy si budete moci vzít advokáta, aby vás obhajoval.“

Marko si vzpomněl na pobratima Miloše Obiliće — jak ten by se za něho panečku uměl vzít! Zabolelo ho u srdce, z očí mu vytryskly slzy a zaúpěl mocným hlasem:

„Miloši můj, ach, kde je té konec?
O hlavu mi rusovlasou béží,
kdo mé z rukou kata vysvobodí,
když zde není mého pobratima?“

„Odveďte ho do vězení!“ zachrchlal náčelník bojácně a rozkašlal se.

(další stránka)

 

[1] Pět století odloučení na onom světě zdá se Marko vůbec nebral v úvahu.